Před sto třiceti lety se Alex Alexander Milne (1882-1956) poprvé nadechl. Později, přesně od roku 1926 se proslavil malou knížkou o medvědovi. Jmenovala se původně Winnie-the-Pooh a v češtině vyšla pod názvem Medvídek Pú. Stala se světovým bestsellerem.

Jenže málo se ví, že Milne nebyl jen spisovatel knih pro děti, byl také básníkem a dokonce pracoval pro propagandistické oddělení britské rozvědky MI7!

Jeho nejznámější kniha básní se jmenuje When We Were Very Young (Když jsme byli velmi mladí) a je sbírkou poezie pro děti.
Ilustroval ji stejně jako medvídka Pú, Shepard. Je ale zajímavé, že v 38. básni, která se jmenuje “Teddy Bear” je poprvé nastíněna postavička budoucí legendy jeho knih, která ho udělala do velké míry nesmrtelným. V knižce je spousta hezkého veršovaní a vůbec ne hloupého. Je proto škoda, že knížka ještě česky nevyšla. Není totiž ani v databázi Národní knihovny.

Mimochodem vůbec první povídka o medvídkovi ze Stokorcového lesa a jeho přátelích, nazvaná Špatný druh včel, vyšla v britském večerníku London Evening News 24. prosince 1925. Milne později do příběhů dopsal i postavu chlapce Kryštůfka Robina, pojmenovanou podle jeho syna.

Vybrali jsme z originálu knihy krátkou básničku s názvem Happiness (Štěstí), která vám možná připomene, jak málo stačí ke štěstí.

John had | Great Big | Waterproof | Boots on; | John had a | Great Big | Waterproof | Hat; | John had a | Great Big | Waterproof
Mackintosh– | And that | (Said John) | Is | That.

Honza měl | Velikánský | Vodotěsný | Boty; | Honza měl | Velikánský | Vodotěsný | Klobouk; | Honza měl | Velikánský | Vodotěsný plášť do deště | A to | (Řekl Honza) | Je | Vše.

The post Milne poprvé vytvořil medvidka Pú v jedné ze svých básní first appeared on Čítárny.

Básničky pro děti přináší tato zajímavá a reprezentativní antologie. Klade si za cíl ukázat dětskému – a potažmo i dospělému! – čtenáři, že poezie není pouze „čítanková“ záležitost, kterou se má člověk učit nazpaměť ve škole. 

Najdeme zde nejen všechna „předpokladatelná“ velká jména české poezie 20. století:
Jaroslav Seifert, František Halas, Jan Skácel, Jiří Kolář, Voskovec a Werich, Jiří Suchý či Ivan Magor Jirous, ale také básníky, které bychom v podobné antologii ani nehledali, třebas Richarda Weinera, Jana Zahradníčka či Petra Borkovce.

Antologie se totiž chce stát „tyglíkem české poezie pro děti 20. století“, tyglíkem, ve kterém vře všechno podstatné, ve kterém se alchymistovi vše proměňuje ve zlato a – v neposlední řadě – který musí snést vysoký žár poezie. K tomuto záměru přispívá i výtvarné pojetí Radany Přenosilové, Alžběty Skálové a Alžběty Zemanové, tří mladých ilustrátorek, které si už vydobyly uznání odborné veřejnosti i čtenářů.
Editor Petr Šrámek, literární kritik a vysokoškolský pedagog, naopak celou antologii sestavil tak, aby nabídla vzrušující, s ničím nesrovnatelný zážitek setkání s poezií. Řečeno slovy Bedřicha Fučíka, základním rysem dobré dětské literatury nemá být pouze to, že je pro děti, ale že je dobrá – a Nebe, peklo, ráj právě takovou poezii nabízí.

Nebe, peklo, ráj / Tyglík české poezie pro děti 20. století / Alžběta Skálová a Alžběta Zemanová / Ilustrovaly Radana Přenosilová,
Nakladatelství: Albatros / Formát: 210 x 235, váz. / Počet stran: 280, Vydání: 1.

Karel Plíhal – Pohádka

Na veřejné skládce
žil byl starý vládce,
dloubal tupým mečem
do konzervy s lečem…
Našel jsem já na ulici
sedmiprstou rukavici.
Je to smůla, Boží trest,
když mám prstů jenom šest…

Jan Skácel
Letím lesem leskem nesen,
nesen leskem očí svých,
lesem nesen jako bleskem,
letím na saních.
A Máj si můžou všichni strčit za klobouk 🙂

The post Nebe, peklo, ráj. Básničky našich předních autorů jak je neznáte first appeared on Čítárny.

V Apríli roku 1992, mladý muž z dobrej rodiny na východnom pobreží odišiel na Aljašku a vtúpil do severskej divočiny jej najvyššieho štítu, Mount McKinley. O štyri mesiace neskôr našla jeho rozkladajúce sa telo skupina poľovníkov.

Jon Krakauer vtedy pripravil rozsiahly článok pre časopis Outside. V tom čase ešte netušil akú nekonečnú niť záhad začal odmotávať. Postupne sa začali ozývať ľudia, ktorí s chlapcom prišli za posledné dva roky do styku. Každý pridal svoj príbeh a spolu so zápiskami, ktoré mladík zanechal, začal Krakauer zliepať kúsky mozaiky.

Mladý muž bol Christopher McCandless, posledné dva roky života vystupoval ako Alexander Supertramp. Pochádzal z dobrej rodiny z Washingtonu D.C., vyštudoval na Emory University, bol výborný atlét a editor školského časopisu. Po skončení školy, v lete roku 1990 daroval $25,000 charite, opustil svoje staré auto, spálil všetku hotovosť, ktorú mal a zmizol. Jeho rodina o ňom viac nepočula.

Chrisovym cieľom bola Aljaška ako ju poznal z románov Jacka Londona a túžba žiť v prírodou, z plodov prírody.
Cesta do divočiny mu trvala dva roky, počas ktorých stopoval naprieč Amerikou a žil v komunitách na okraji spoločnosti. Preto sa Krakauerovi po uverejnení článku začalo ozývať množstvo ľudí, s ktorými Alex prišiel do styku. Všetci sa zhodli v jednom – Alex na nich zapôsobil ako inteligentný mladý muž s dobrým srdcom, ktorý hovoril o „veľkých veciach“. Z ich rozprávania je zjavné, že Alex žil veľmi asketicky a jeho sexuálny život bol jeho rozhodnutím nulový. (Tiež som sa uškrnula, že možno práve to mal zmeniť a nemusel nikde utekať).

Medzi knihami, ktoré sa pri ňom našli boli Pasternákov Doktor Živago, Tolstého Smrť Ivana Iljiča, Thoreauov Walden. Ich podčiarknuté pašáže a Chrisove poznámky na okrajoch stránok sú jediný prostriedok k nahliadnutiu do jeho duše.

Čo prinúti mladého, pohľadného chlapca, aby zanechal svoj malý majetok, rodinu a priateľov, a odišiel do divočiny s desiatimi kilami ryže, puškou a hŕbkou kníh? Bola to len póza, ktorá skončila tragicky? Nebol by prvý ani posledný. Alebo bol tak otrávený americkým spôsobom života, že sa rozhodol so všetkým skončiť? Kniha na tieto otázky nedáva odpoveď. Je na čitateľovi, aby si utvoril názor.

Christophera McCandlessa našli mŕtveho v Auguste roku 1992, v starom autobuse Fairbanks City číslo 142, asi 30 míľ od Stampede trailu. Na jeho tele nezostala troška podkožného tuku a svalstvo bolo pred smrťou značne poškodené. V čase smrti vážil niečo viac než tridsať kíl.

Ukázka z knihy:

McCandless dorazil k řece Teklanika druhého dne své cesty. Přestože její břehy byly lemovány nepravidelnými římsami zmrzlých vodních přepadů, žádný ledový most proud otevřené vody nepřeklenoval – nezbylo mu tak nic jiného, než se přebrodit. Na počátku dubna se dostavilo velké tání a praskání ledu začalo v roce 1992 velmi brzy, ale pak se zase ochladilo, a tak hladina řeky v době, kdy ji McCandless přecházel, byla nízká, maximálně po stehna, díky čemuž se mu podařilo bez problému přebrodit na druhou stranu. Netušil, když tak činil, že tím překračuje svůj Rubikon. Nebylo tu nic, co by mohlo jeho nezkušenému zraku prozradit, že o dva měsíce později, kdy budou ledovce a sněžná pole u Teklaniky tát v letním horku, se její průtok zvětší devětkrát až desetkrát, a změní tak řeku v hluboký, divoký proud…

Jon Krakauer, Útěk do divočiny, Columbus, Praha, 2007, překlad Jiří Martínek

Trailer na anglickou verzi docela úspěšného filmu, který má čím zaujmout a je nad čím se zamýšlet.
{youtube}XZG1FzyB8DI{/youtube}

The post Útěk do divočiny. Nedomyšlený a naivní pokus o návrat ke kořenům lidství first appeared on Čítárny.

Ako dieťa som vyzerala hrozne. Bola som najvyššia z triedy, vratáne chalanov, ryšavá a pehavá. Viete si predstaviť, čo to pre mňa bolo, keď som v jedenástich rokoch objavila Annu. Konečne niekto, kto má tie iste problémy ako ja! Niekto, kto si chce zafarbit vlasy na čierno len aby neboli tak hnusne ryšavé, kto v kuse sniva o tom co by bolo keby…
Anna zo Zeleného domu je podľa mňa skutočná pýcha Kanady, hodnotnejšia než javorový syrup a Wayne Gretzky dokopy. Lucy Maud Montgomery (30.11. 1874 – 24.4. 1942) nám dala postavu, s ktorou  sa vedia zosobnit snílkovia každej generácie.

Príbeh sa odohráva v kanadskej provincii Ostrov princa Eduarda v začiatkoch 20-teho storočia.
Marilla a Matej sú už starši súrodenci a rozhodnú sa zobrať zo sirotinca chlapca, ktorý by Matejovi pomohol okolo statku. Namiesto chlapca sedí na stanici vychudnuté ryšavé dievča v slamenom klobúku a pri nohách ma starý kufor. Celú cestu do Avonlea rozpráva. A rozpráva o hocičom. Aký je ten jabloňový sad krásne rozkvitnutý, ako nikdy nepoznala svojich rodičov. Matej, ktorý zhovorčivý zrovna nie je, si ju hneď obľúbi. Marilla  chce samozrejme Annu poslať späť do sirotinca, pretože dievča na statku nepotrebuje, nakoniec však Anna zostava. A tak začína pribeh Anny zo Zeleného domu, jej nespočetné príbehy priateľstva s “jedinou spriaznenou dusou” Dianou, a samozrejme ten jemne steklivý vzťah s Gilbertom Blythom.

Anna žije v snoch a to spočiatku spôsobí veľa problémov. S kamarátkami nacvičí divadlo, dosť naživo, pretože sa nechá v člne unášať prúdom rieky. No, mohlo to zle nebyť Gilberta. Potom sa rozhodne pripraviť posedenie pre Dianu a pohostiť ju domácim muštom. Zmýli si to však s Marillyným domácim vínom a Diana je na mol. Potom si kúpi farbu na vlasy a skončí na zeleno. Anna sa postupne v Avonlea udomácni a domáci ju prestanú brať ako sirotu, ktorá celkom iste Mateja Marillu jedného dňa zaživa upáli.Získa si ich srdcia, najmä však Matejove.
O to horšia je kapitola, keď Matej zomiera. Po jeho smrti si cestu k sebe nájdu Anna a prísna Marilla. Anna vyštuduje a učí v miestnej škole. Marilla na staré kolená adoptuje dve siroty, a spoločne s Annou ich vychovávajú. Samozrejme, cestu k sebe si nájdu aj Anna a Gilbert.

Ten príbeh je plný citu, pochopenia a lásky, a nie je možné si ho neobľúbiť. Je to jedna z kníh, v ktorej si každý nájde niečo pre seba, ktorú môžete čítať v ktoromkoľvek období života. Ja som ju v 11-13 rokoch prečítala 6x a na vysokej škole som ju dala kamoške, ktorá ju zhltla za pár dní.

Anna bola aj sfilmovaná, a tým ma fakt naštvali, lebo sesternica Alena vždy tvrdila, že keď to raz sfilmujú, iba ja môžem hrať Annu. Ale podarilo sa im to vcelku dobre.

Co řekla autorka o Anně ze Zeleného domu?

“Dnešek byl pro mě – jak by řekla Anna – významnou epochou v mém životě. Dnes mi přišla moje kniha, úplně nová přímo z vydavatelství. Upřímně se musím přiznat, že to pro mě byl nádherný okamžik, byla jsem na sebe hrdá! V mých rukách ležela skutečná hmatatelná realizace mých snů, přání a ambicí celé mojí existence – moje první kniha! Ne příliš skvělá kniha – ale moje moje moje – něco, čemu jsem dala život – něco co dosud neexistovalo.”
(LMM´s Journals, 20.06.1908)

“Nemohu tomu uvěřit, že takové jednoduché a krátké povídání, napsané kdesi na Ostrově Prince Edwarda, mohlo zabodovat v dnešním uspěchaném světě.”
(LMM´s Journals, 15.10.1908)

Anna ze Zeleného domu | Lucy Maud Montgomeryová | Překlad: Alena Benešová | Ilustrace: Dagmar Berková | Albatros Praha 1993

V dedine Norval (Kanada) býval festival Lucy Maud Montgomery. 
Spisovateľka tam prežila 10 rokov kým jej muž pôsobil ako miestny farár. Tu aj začala písať ďalšie známe dielo Emily z modrého mesiaca(?)( Emily of the Blue Moon).
Tento rok bol festival o to lepší, že je sté výročie vydania Anny zo Zeleného domu. V záhrade L.C.Montgomery boli všetci oblečení v dobových kostýmoch, deti súťažili kto sa najviac podobá na Annu, v miestnej škole predávali knihy, bábiky, klobúky s dvomi ryšavými vrkočmi, kalendáre a šálky. Kamoška Lisa natáčala. Robí vlastný dokumentárny film o Anne, pretože údajne je to šialenstvo podobné Star Wars. Fanúšikovia chodia na festivaly, nájdete stovky Án a Gilbertov, mnohých ako aj v tomto prípade v dôchodkovom veku.

Foto: Citarny.cz

{youtube}drbERcTLfNc{/youtube}
O úspěchu knihy svědčí i to, že podle příběhu vznikl muzikál, který se dodnes hraje po celé Kanadě, ale i v Japonsku. A to jak na profesionální tak amatérské scéně. A většinou velmi dobře.

Stránky věnované nejen  knize Anna ze Zeleného domu

UKÁZKA Z KNIHY  Jak ochutit koláč  Z knížky Anna ze Zeleného domu)

„Ach bože, na tom světě jsou jen samá setkání a loučení, jak říká paní Lyndeová,” poznamenala Anna, když odložila posledního červnového dne knihy a tabulku na stůl v kuchyni a otřela si oči mokrým kapesníkem. „Jé, to bylo štěstí, že jsem si dnes vzala do školy o kapesník víc. Já jsem tušila, že se bude hodit.”

„To jsem si nikdy nemyslela, že máš tak ráda pana Phillipse, že budeš potřebovat dva kapesníky, když odchází,” řekla Marilla.

„Ale já jsem nebrečela proto, že bych ho měla tak ráda,” odpověděla Anna. „Ale když oni brečeli všichni. Začala to Ruby Gillisová. Ruby Gillisová vždycky tvrdila, že pana Phillipse nesnáší, ale jakmile se postavila, že pronese řeč na rozloučenou, rozbrečela se. A potom se jedna po druhý rozbrečela všechna děvčata. Já jsem se držela, Marillo. Vzpomněla jsem si na to, jak mě donutil sedět s Gil – s chlapcem, a jak napsal moje jméno na tabuli a nenapsal Anne, ale Anna, a jak řekl, že takové poleno na geometrii ještě neviděl a smál se, jaké dělám chyby v pravopise.

A vůbec byl pořád hrozný a sarkastický. Ale nějak jsem se stejně neubránila, Marillo, a rozbrečela jsem se taky. Jane Andrewsová měsíc vykládala, jak se těší, až bude pan Phillips pryč, a jak neuroní ani slzu. No a nakonec si ještě musela půjčit kapesník od bráchy – kluci samozřejmě nebrečeli – protože si svůj nevzala. No Marillo, bralo to za srdce. Pan Phillips pronesl na začátek krásnou řeč. Začínalo to ,Nadešel čas loučení’. Bylo to krásné. Měl taky v očích slzy. Jé, Marillo, jak mi bylo najednou líto, že jsem ve škole nedávala pozor a malovala ho na tabulku a dělala si legraci z něho a z Prissy. Můžu vám říct, že jsem si přála být vzornou žákyní jako Minnie Andrewsová. Tu totiž svědomí nemuselo hryzat. Holky brečely celou cestu ze školy. Carrie Sloaneová co chvíli opakovala ,Nadešel čas loučení’, a jakmile to řekla, začly jsme znovu. Je mi strašně smutno, Marillo. Ale člověk nemůže zas úplně podlehnout zoufalství, když má před sebou dva měsíce prázdnin, že ne? A potom jsme potkaly novýho pastora s manželkou. Takže mi sice bylo líto, že pan Phillips odchází, ale zase jsem byla zvědavá na toho nového pastora. Má hezkou manželku. Ne zas úplně královsky krásnou – to by se snad k duchovnímu ani nehodilo, aby nedával špatný příklad. Paní Lyndeová říkala, že manželka pastora z Newbridge dává špatný příklad, protože se obléká moc moderně. Ale tahle paní měla mušelínové šaty s krásnými nabíranými rukávy a klobouk s růžemi. Jane Andrewsová povídala, že jí nabírané rukávy připadají na pastorovu ženu moc světské, ale já jsem byla zticha, protože vím, co to znamená, toužit po nabíraných rukávech. A krom toho je pastorovou ženou jen krátce, tak by člověk měl brát ohledy, ne? Budou bydlet u Lyndeů, než jim připraví faru.

Měla-li Marilla jiný důvod k odpolední návštěvě paní Lyndeové, než vrátit jí rám na prošívání dek, který si půjčila loni v zimě, byla to slabost, kterou měli v Avonlea všichni společnou. Ten večer se paní Lyndeové vrátilo mnoho věcí, které měla půjčeny mezi lidmi a o nichž už nedoufala, že je ještě uvidí. Nový pastor, ještě k tomu ženatý, byl středem pozornosti tohoto tichého koutu světa.

Starý pan Bentley, na němž Anna postrádala kouska fantazie, byl v Avonlea pastorem osmnáct let. Přišel sem jako vdovec a vdovcem zůstal, jen v klepech se občas ženil s tou či onou, aspoň jednou za rok. V únoru vzdal svou funkci a odešel za upřímné lítosti svých farníků, kteří si jej za dlouhou dobu jeho působení i přes jeho řečnické nedostatky oblíbili. Od té doby zažila avonleaská fara dohady nad žádostmi a suplikami různých kandidátů, kteří se tu o sobotách představovali svými kázáními. O tom, zda obstojí, rozhodovala obec izraelská, posuzovala je však ještě jedna rusovláska, která sedala plaše ve staré lavici Cuthbertova rodu a své názory potom konfrontovala s Matějem, protože Marilla ze zásady odmítala kritizovat duchovní.

„Pan Smith se mi moc nelíbil, Matěji,” znělo Annino souhrnné hodnocení. „Paní Lyndeová říkala, že to jeho podání za mnoho nestojí, ale já bych řekla, že má stejnou vadu jako pan Bentley, že nemá kouska fantazie. A pan Terry jí má zase moc. Ten ji pouští na volno jako já s tím začarovaným lesem. A paní Lyndeová říká, že ta jeho teologie není v pořádku. Pan Gresham byl velmi dobrý a zbožný, ale vyprávěl příliš mnoho zábavných historek a lidi se v kostele smáli. Bylo to na pastora málo důstojné, ne, Matěji? Ale pan Marshall se mi líbil. Ale paní Lyndeová povídala, že není ženatý ani zasnoubený, protože se na něho zvlášť informovala, a že to nepůjde, protože by se mohl oženit v kongregaci a to by nedělalo dobrotu. Paní Lyndeová je prozíravá paní, viď, Matěji? Já jsem ráda, že vybrali pana Allana. Líbil se mi. Měl zajímavé kázání, a když se modlil, bylo vidět, že mu o něco jde, neodříkával to jen jako básničku. Paní Lyndeová povídala, že není dokonalý, ale že dokonalého pastora za 750 dolarů stejně nedostaneme, a že teologii ovládá, protože si ho osobně vyzkoušela. A potom zná příbuzné jeho ženy a to jsou prý spolehliví lidé a dobří hospodáři. Paní Lyndeová říká, že když má muž zdravé názory a žena je dobrá hospodyně, je to ideální spojení pro pastorovu domácnost.”

The post Anna ze Zeleného domu – víc jak sto let nejpopulárnější kniha pro mládež v Kanadě Lucy Montgomery first appeared on Čítárny.

Málokdo ví, ale Knihy Džunglí nejsou jen o Mauglím, jak se všeobecně traduje. Kipling napsal původně dvě knihy, ve kterých zajímavým způsobem přibližuje lidem svět zvířat, svět ve kterém zvířata mezi sebou mluví, ale člověk jim nerozumí. S odstupem času můžeme říct, že kniha je jednou z prvních na světě, která děti nabádá k ochraně volně žijících zvířat a k pochopení vztahu člověka a přírody. (viz ukázky níže)

První knihu s názvem “Kniha džunglí” vydal Kipling v roce 1894 a obsahuje 7 povídek.
Druhá vyšla o rok později pod názvem “Druhá kniha džunglí” a je v ní 8 povídek.
Postava Mauglího, kterého z vesnice unesl lidožravý tygr a zachrání ho smečka vlků, se objevuje celkem v 8 povídkách v obou knihách. Každá povídka byla uvedena krátkou básničkou a na konci byly další verše.

Toto je například překlad úvodní básně Knihy džunglí od Aloise a Hany Skoumalových.

Číl příchod noci zvěstoval,
Mang se už prohání.
Spí stáda v chlévech. Pány jsme,
než přijde svítání.
Slyš kel a spár a dráp a zub,
jako když zvoní kov.
Kdo zákon džungle ctí, těm zní
náš pozdrav: dobrý lov!

Ilustrace Zdeněk Burian

Tento smyšlený příběh chlapce Mauglího vychází z Kiplingových romantických představ, poplatné své době.
Na základě podobných skutečných případů víme, že žádné dítě, vychovávané mezi zvířaty se nikdy nezařadí mezi lidskou společnost tak, aby mohlo dosáhnout úrovně podle svého IQ. Zanedbané vzdělání a silné probuzení pudového chování učiní totiž z každého dítěte bytost na úrovni myšlení zvířat. Je ale možné, že Kipling to nevěděl nebo spíš to nechtěl vědět.

Hlavní problém knihy je v tom, že do humanisty měl Kipling dost daleko a bližší mu byl rasismus, který ale v té době byl běžným jevem ve společnosti.
Není to ovšem jen Kiplingova osobní věc. V té době byl zcela normální koloniální názor vůči všem neevropanům a ten byl věru hodně rasistický. Naštěstí se názory tohoto typu projevily víc v jeho povídkách a poezii, než dílech určené dětem. Ale protože v Knize džunglí je rasistických narážek víc než dost, byla kniha, zvláště v Anglii, v těchto směrech razantně poopravena.

Dnes je Kiplingova kniha silně pokrácena a zhruba jedna třetina původních povídek se už v obsahu neobjevuje.
A tak v anotacích se většinou dočteme, že kniha je dobrodružný zvířecí epos s ústředním motivem lidského mláděte, které vyrůstá pod ochranou vlka Adély, medvěda Bálúa, hada Káa a pardála Baghíry.
Kniha se stala záhy jedním z největších světových bestsellerů a dodnes zůstává nejmilovanějším příběhem čtenářů všech generací.

Ilustrace Zdeněk Burian

Původní povídky:

I.díl
Mauglího bratři (Mowgli’s Brothers):
Ká na lovu (Kaa’s Hunting):
Tygr, tygr! (Tiger! Tiger!)
Bílý lachtan (The White Seal)
Rikki-tikki-tavi (Rikki-Tikki-Tavi)
Túmé, miláček slonů (Toomai of the Elephants)
Služebníci Jejího veličenstva (Her Majesty’s Servants)

II.díl
Kde se vzal strach (How Fear Came)
Puránbhagatův zázrak (The Miracle of Purun Bhagat)
Vpád džungle (Letting in the Jungle)
Hrobaři (The Undertakers)
Králův ankus (The King’s Ankus)
Quiquivern (Quiquern)
Ryšavý pes (Red Dog
Jarní běh (The Spring Running)

Ilustrace Zdeněk Burian

UKázky z knihy…

JARNÍ BĚH
Člověk jde k lidem! Ať zví to celá džungle!
On, který nám byl bratrem, opouští nás navždy.
Slyšte a suďte, obyvatelé džungle,
rád by ho zadržel a nepustil každý z nás.
„Co máš, Mauglí, ještě společného s doupaty Člověčí smečky?“

Pro každý příkaz má zákon džungle nějaký důvod. Požírat člověka šelmám zakazuje. Zabít ho smějí jenom tehdy, když učí mláďata zabíjení, a to ještě musí lovit mimo loviště své smečky nebo svého houfu. Hlavní důvod je ten, že po zabití nějakého člověka co nevidět přitrhnou na slonech bílí muži s puškami a stovky hnědých mužů s gongy, raketami a loučemi. Celá džungle to pak odpyká! Šelmy samy uvádějí někdy jiný důvod: Kdo požírá člověka, ten prý dostane prašivinu a vypadají mu zuby.

KABÍROVA PÍSEŇ
Kabír (Al-Kabír neboli „Velký, 1440–1518) indický mystik, básník, světec, tkadlec

Zvážil a lehkým shledal tento svět,
nedal se tíhou statků zadržet,
dávno ho omrzela marná dřina,
odešel v chudém rouše sanjásina.

Pohledem jasnozřivým změřil člověka
(dí Kabír: „Jedno je, toť pravda odvěká,
a konání je pouhá mlhovina.“).
Tak došel k cíli v rouše sanjásina.
I poznal, na světě že jeho druh
je zvíře, jeho druh je také duch,
tak jako jeho věrný druh je hlína.
Tu moudrost získal v rouše sanjásina.

„Nikdo z celé džungle neví, že mám na sobě já, Baghíra, tuto památku – památku po obojku. A přece u lidí jsem se, bratříčku, narodil a u lidí mi umřela matka – v kleci královského paláce v Udajpúru. Ano, také já jsem se narodil u lidí. Džungli jsem okem nespatřil. Přes mříže mě krmili ze železné pánvice a tu jednou v noci jsem si uvědomil, že jsem Baghíra – že jsem pardál – a ne něčí hračka. Hloupý zámek jsem jediným máchnutím pracky urazil a tak jsem upláchl. A protože jsem obeznámen s lidskými zvyky, stal se ze mne ještě větší postrach džungle, než je Šér Chán.“

MAUGLÍHO ZPĚV PROTI LIDEM
Z vesnice bude brzo rozvalina,
živná prsť pro úponky psího vína,
krovy se se střechami sesují,
jen karela, hořká karela10 tam vybují.

Krb osiří, had vyplazí se z díry,
sýpka se bude hemžit netopýry,
chrám utone pak v řevu hromovém,
kde karela, hořká karela je domovem.
Sám sklidím žeň. Nebudu milostivý,
a zbylé klásky, ty vás neuživí,
pole vám budou orat jeleni,
kde karela, hořká karela se plemení.

Z vesnice bude brzo rozvalina,
žírná prsť pro úponky psího vína
a stromy, až se krovy sesují,
jen karela, hořká karela tam vybují.

Lidská smečka se zlobí. Hází po mně kamením a žvaní hlouposti. Mám zkrvavená ústa. Pryč odtud.
Křepce se mnou, bratří, utíkejte nocí, žhavou nocí. Od světel vesnice se pustíme k zapadajícímu měsíci.
Vodstvo Vaingangy, lidská smečka mě zapudila. Proč?
I ty, vlčí smečko, jsi mě zapudila. Zavřela se přede mnou džungle a zavřela se vesnická brána. Proč?
Jako poletuje netopýr Mang mezi zvířaty a ptáky, tak i já poletuji mezi vesnicí a džunglí. Proč?
Od kamení z vesnice mám ústa pohmožděná a poraněná, ale u srdce je mi lehko, protože jsem se vrátil do džungle. Proč?
Ahah! Srdce mě tíží věcmi, které nechápu.

JARNÍ BĚH
Člověk jde k lidem! Ať zví to celá džungle!
On, který nám byl bratrem, opouští nás navždy.
Slyšte a suďte, obyvatelé džungle,
rád by ho zadržel a nepustil každý z nás.
„Co máš, Mauglí, ještě společného s doupaty Člověčí smečky?“

„Milosrdenství ze světa vymizelo. Svět teď nemá kouska citu,“ bědoval Šakal. „Podle mne jsou všichni lidi stejní.“
„To tedy ne, jsou mezi nimi velké rozdíly,“ mírnil ho krokodýl Magar. „Někteří jsou hubení jako tyčky, jiní zas tlustí jak mladí ša– chci říct psi. Nikdy bych lidi pro nic za nic nepomlouval. Lidi jsou všelijací, ale za ta léta jsem poznal, že jsou dobří jeden jako druhý. Muži, ženy i děti – nic mi na nich nevadí. A pamatuj si, synu, kdo lidi pomlouvá, toho lidé pomluví.“
„Lichotky jsou horší než prázdná plechovka v břiše. Ale teď jsme slyšeli moudré slovo,“ řekl Marabu a přešlápl na druhou nohu.
„Ale uvaž jejich nevděk k našemu vzácnému příznivci,“ spustil Šakal líbezně.
„I toto, kdepak nevděk!“ odporoval Magar. „Oni prostě na druhé nemyslí, to je všechno. Ale život bez přemýšlení je jako rýže bez soli.“

BAGHÍRA
Klec mi byla kolébkou,
vím, co lidé dovedou.
Jenom počkej chviličku,
sám to poznáš, človíčku.
Vítr, strom i vodní tok,
celá džungle chraň tvůj krok.

The post Rudyard Kipling. Proč příběh z Knihy džunglí již neobsahuje třetinu původních textů first appeared on Čítárny.

Anna zo Zeleného domu je podľa mňa skutočná pýcha Kanady. Ten príbeh je plný citu, pochopenia a lásky, a nie je možné si ho neobľúbiť. Je to jedna z kníh, v ktorej si každý nájde niečo pre seba, ktorú môžete čítať v ktoromkoľvek období života. Ja som ju v 11-13 rokoch prečítala 6x a na vysokej škole som ju dala kamoške, ktorá ju zhltla za pár dní. Lucy Maud Montgomery nám dala postavu, s ktorou  sa vedia zosobnit snílkovia každej generácie.

Príbeh sa odohráva v kanadskej provincii Ostrov princa Eduarda v začiatkoch 20-teho storočia.
Marilla a Matej sú už starši súrodenci a rozhodnú sa zobrať zo sirotinca chlapca, ktorý by Matejovi pomohol okolo statku. Namiesto chlapca sedí na stanici vychudnuté ryšavé dievča v slamenom klobúku a pri nohách ma starý kufor. Celú cestu do Avonlea rozpráva. A rozpráva o hocičom. Aký je ten jabloňový sad krásne rozkvitnutý, ako nikdy nepoznala svojich rodičov. Matej, ktorý zhovorčivý zrovna nie je, si ju hneď obľúbi. Marilla  chce samozrejme Annu poslať späť do sirotinca, pretože dievča na statku nepotrebuje, nakoniec však Anna zostava. A tak začína pribeh Anny zo Zeleného domu, jej nespočetné príbehy priateľstva s “jedinou spriaznenou dusou” Dianou, a samozrejme ten jemne steklivý vzťah s Gilbertom Blythom.

“Dnešek byl pro mě – jak by řekla Anna – významnou epochou v mém životě. Dnes mi přišla moje kniha, úplně nová přímo z vydavatelství. Upřímně se musím přiznat, že to pro mě byl nádherný okamžik, byla jsem na sebe hrdá! V mých rukách ležela skutečná hmatatelná realizace mých snů, přání a ambicí celé mojí existence – moje první kniha! Ne příliš skvělá kniha – ale moje moje moje – něco, čemu jsem dala život – něco co dosud neexistovalo.”
(Lucy Maud Montgomery´s Journals, 20.06.1908)

Anna žije v snoch a to spočiatku spôsobí veľa problémov. S kamarátkami nacvičí divadlo, dosť naživo, pretože sa nechá v člne unášať prúdom rieky. No, mohlo to zle nebyť Gilberta.
Potom sa rozhodne pripraviť posedenie pre Dianu a pohostiť ju domácim muštom. Zmýli si to však s Marillyným domácim vínom a Diana je na mol. Potom si kúpi farbu na vlasy a skončí na zeleno. Anna sa postupne v Avonlea udomácni a domáci ju prestanú brať ako sirotu, ktorá celkom iste Mateja Marillu jedného dňa zaživa upáli.Získa si ich srdcia, najmä však Matejove.
O to horšia je kapitola, keď Matej zomiera. Po jeho smrti si cestu k sebe nájdu Anna a prísna Marilla. Anna vyštuduje a učí v miestnej škole. Marilla na staré kolená adoptuje dve siroty, a spoločne s Annou ich vychovávajú. Samozrejme, cestu k sebe si nájdu aj Anna a Gilbert.

Všechno, co jsme tolik chtěli, když jsme byli dětmi,
se nezdá být ani z poloviny tak úžasné,
jako když to konečně dostaneme.“
Lucy Maud Montgomeryová

Dům vedle kostela V Norvale, ve kterém žila Montgomery se svým manželem a pastorem. Dnes se tam připravuje muzeum a kulturní centrum.
Městečko Norval, Ontario, Kanada.

Zelený dom na Ostrove princa Eduarda naozaj stoji a každý rok priťahuje tisíce návštevníkov. Ešte som tam nebola, je to kapánek od ruky, ale nechávam si to na neskôr, keď Annu spozná moja Magdalénka, a potom ju prekvapím a zaletíme si tam. Ale kamarátka tam bola a doniesla mi bonbonieru. Aj to sa ráta.
{youtube}drbERcTLfNc{/youtube}
O úspěchu knihy svědčí i to, že podle příběhu vznikl muzikál, který se dodnes hraje po celé Kanadě, ale i v Japonsku. A to jak na profesionální tak amatérské scéně. A většinou velmi dobře.

Foto: Citarny.com

Stránky věnované nejen  knize Anna ze Zeleného domu

UKÁZKA Z KNIHY  Jak ochutit koláč  Z knížky Anna ze Zeleného domu)

„Ach bože, na tom světě jsou jen samá setkání a loučení, jak říká paní Lyndeová,” poznamenala Anna, když odložila posledního červnového dne knihy a tabulku na stůl v kuchyni a otřela si oči mokrým kapesníkem. „Jé, to bylo štěstí, že jsem si dnes vzala do školy o kapesník víc. Já jsem tušila, že se bude hodit.”

„To jsem si nikdy nemyslela, že máš tak ráda pana Phillipse, že budeš potřebovat dva kapesníky, když odchází,” řekla Marilla.

„Ale já jsem nebrečela proto, že bych ho měla tak ráda,” odpověděla Anna. „Ale když oni brečeli všichni. Začala to Ruby Gillisová. Ruby Gillisová vždycky tvrdila, že pana Phillipse nesnáší, ale jakmile se postavila, že pronese řeč na rozloučenou, rozbrečela se. A potom se jedna po druhý rozbrečela všechna děvčata. Já jsem se držela, Marillo. Vzpomněla jsem si na to, jak mě donutil sedět s Gil – s chlapcem, a jak napsal moje jméno na tabuli a nenapsal Anne, ale Anna, a jak řekl, že takové poleno na geometrii ještě neviděl a smál se, jaké dělám chyby v pravopise.

A vůbec byl pořád hrozný a sarkastický. Ale nějak jsem se stejně neubránila, Marillo, a rozbrečela jsem se taky. Jane Andrewsová měsíc vykládala, jak se těší, až bude pan Phillips pryč, a jak neuroní ani slzu. No a nakonec si ještě musela půjčit kapesník od bráchy – kluci samozřejmě nebrečeli – protože si svůj nevzala. No Marillo, bralo to za srdce. Pan Phillips pronesl na začátek krásnou řeč. Začínalo to ,Nadešel čas loučení’. Bylo to krásné. Měl taky v očích slzy. Jé, Marillo, jak mi bylo najednou líto, že jsem ve škole nedávala pozor a malovala ho na tabulku a dělala si legraci z něho a z Prissy. Můžu vám říct, že jsem si přála být vzornou žákyní jako Minnie Andrewsová. Tu totiž svědomí nemuselo hryzat. Holky brečely celou cestu ze školy. Carrie Sloaneová co chvíli opakovala ,Nadešel čas loučení’, a jakmile to řekla, začly jsme znovu. Je mi strašně smutno, Marillo. Ale člověk nemůže zas úplně podlehnout zoufalství, když má před sebou dva měsíce prázdnin, že ne? A potom jsme potkaly novýho pastora s manželkou. Takže mi sice bylo líto, že pan Phillips odchází, ale zase jsem byla zvědavá na toho nového pastora. Má hezkou manželku. Ne zas úplně královsky krásnou – to by se snad k duchovnímu ani nehodilo, aby nedával špatný příklad. Paní Lyndeová říkala, že manželka pastora z Newbridge dává špatný příklad, protože se obléká moc moderně. Ale tahle paní měla mušelínové šaty s krásnými nabíranými rukávy a klobouk s růžemi. Jane Andrewsová povídala, že jí nabírané rukávy připadají na pastorovu ženu moc světské, ale já jsem byla zticha, protože vím, co to znamená, toužit po nabíraných rukávech. A krom toho je pastorovou ženou jen krátce, tak by člověk měl brát ohledy, ne? Budou bydlet u Lyndeů, než jim připraví faru.

Měla-li Marilla jiný důvod k odpolední návštěvě paní Lyndeové, než vrátit jí rám na prošívání dek, který si půjčila loni v zimě, byla to slabost, kterou měli v Avonlea všichni společnou. Ten večer se paní Lyndeové vrátilo mnoho věcí, které měla půjčeny mezi lidmi a o nichž už nedoufala, že je ještě uvidí. Nový pastor, ještě k tomu ženatý, byl středem pozornosti tohoto tichého koutu světa.

Starý pan Bentley, na němž Anna postrádala kouska fantazie, byl v Avonlea pastorem osmnáct let. Přišel sem jako vdovec a vdovcem zůstal, jen v klepech se občas ženil s tou či onou, aspoň jednou za rok. V únoru vzdal svou funkci a odešel za upřímné lítosti svých farníků, kteří si jej za dlouhou dobu jeho působení i přes jeho řečnické nedostatky oblíbili. Od té doby zažila avonleaská fara dohady nad žádostmi a suplikami různých kandidátů, kteří se tu o sobotách představovali svými kázáními. O tom, zda obstojí, rozhodovala obec izraelská, posuzovala je však ještě jedna rusovláska, která sedala plaše ve staré lavici Cuthbertova rodu a své názory potom konfrontovala s Matějem, protože Marilla ze zásady odmítala kritizovat duchovní.

„Pan Smith se mi moc nelíbil, Matěji,” znělo Annino souhrnné hodnocení. „Paní Lyndeová říkala, že to jeho podání za mnoho nestojí, ale já bych řekla, že má stejnou vadu jako pan Bentley, že nemá kouska fantazie. A pan Terry jí má zase moc. Ten ji pouští na volno jako já s tím začarovaným lesem. A paní Lyndeová říká, že ta jeho teologie není v pořádku. Pan Gresham byl velmi dobrý a zbožný, ale vyprávěl příliš mnoho zábavných historek a lidi se v kostele smáli. Bylo to na pastora málo důstojné, ne, Matěji? Ale pan Marshall se mi líbil. Ale paní Lyndeová povídala, že není ženatý ani zasnoubený, protože se na něho zvlášť informovala, a že to nepůjde, protože by se mohl oženit v kongregaci a to by nedělalo dobrotu. Paní Lyndeová je prozíravá paní, viď, Matěji? Já jsem ráda, že vybrali pana Allana. Líbil se mi. Měl zajímavé kázání, a když se modlil, bylo vidět, že mu o něco jde, neodříkával to jen jako básničku. Paní Lyndeová povídala, že není dokonalý, ale že dokonalého pastora za 750 dolarů stejně nedostaneme, a že teologii ovládá, protože si ho osobně vyzkoušela. A potom zná příbuzné jeho ženy a to jsou prý spolehliví lidé a dobří hospodáři. Paní Lyndeová říká, že když má muž zdravé názory a žena je dobrá hospodyně, je to ideální spojení pro pastorovu domácnost.”

The post Anna ze Zeleného domu. Stále populární knížka pro kanadskou mládež od Lucy Montgomery first appeared on Čítárny.

Dvojjazyčné vydání novely současného amerického spisovatele o racku Jonathanovi je podobenstvím o lidech-ptácích toužících po poznání a naplnění života, po lásce, svobodě a volnosti. A je to téma natolik nadčasové, že kniha bude aktuální čím dál víc. Bohužel i bohudík.

Tento příběh je napsán pro ty, kdo jdou za hlasem svého srdce a vytvářejí si svá vlastní pravidla…
pro ty, které pokaždé potěší, když můžou udělat něco dobrého, i kdyby to mělo být pro ně samotné…
pro ty, kdo vědí, že život je ve skutečnosti mnohem bohatší, než by se při povrchním pohledu mohlo zdát…
právě ti poletí s Jonathanem výš a rychleji, než si kdy mohli přát a uvidí věci neviděné.
A nesmíte zapomenout, jak praví klasik, že největší dobrodružství v životě je rozhodování.

Netrápila ho samota, ale to, že ostatní rackové odmítli uvěřit v nádheru létání, která čeká na každého. Mrzelo ho, že odmítli otevřít oči a vidět pravdu.

Nevěř svým očím, Fletchere. Ukazují nám jen naši omezenost. Dívej se mozkem, hledej, co už znáš, a tak se naučíš létat.

Jonathan Racek také poznal, že jednotvárnost, strach a hněv zkracují rackům život, a s myslí oproštěnou od toho všeho se dožil vysokého věku.

Celé vaše tělo, od jednoho konce křídla po druhý není nic jiného než vaše myšlenka vtělená do tvaru, který jste schopni vnímat. Zlomte řetězy vlastního myšlení a spadnou z vás řetězy vlastního těla.

Jonathan Livingston Racek /bilingvní/ Richard Bach
Vydává Argo, 2007 / překlad z angličtiny: Zbyněk Hron / Formát: 82 stran, 17x12cm, česky a anglicky, brožovaná vazba

Ukázka z knihy:

Tak tohle je tedy nebe, napadlo ho a musel se sám sobě smát. Posuzovat nebe v okamžiku, kdy se k němu racek teprve vznáší, se jaksi nehodí.

Přišel ze Země, doprovázen dvěma skvělými racky, a vznesl se nad mraky. Všiml si, že jeho vlastní tělo začíná svítit podobně jako oni. Mladý Jonathan Racek, který odjakživa žil za jeho zlatavýma očima, zůstal, jak byl, ale vnější podoba se mu změnila.

Pořád to bylo tělo racka, ale umělo létat mnohem lépe než to staré. Stačilo poloviční úsilí a letěl dvakrát tak rychle jako za nejlepších dnů na Zemi!

Peří měl svítivě bílé, křídla hladká a bezvadná jako plátky vyleštěného stříbra. S gustem se s nimi začal seznamovat, svěřovat jim svou sílu.

Při dvou stech padesáti mílích za hodinu cítil, že se blíží maximální rychlosti, jakou dokáže vyvinout při vodorovném letu. Když dosáhl dvou set sedmdesáti dvou mil za hodinu, napadlo ho, že rychleji to už asi nepůjde, a byl trochu zklamán. I nové tělo mělo hranice možností. Letěl sice rychleji než kdykoliv předtím, ale přesto narazil na hranici, kterou bude muset překonat a při tom se pořádně zapotí. Pomyslel si, že v nebi by žádná omezení být neměla.

Mraky se roztrhaly, průvodci mu popřáli šťastné přistání as rozplynuli se v řídkém vzduchu.

Jonathan letěl nad mořem směrem k rozeklanému skalnatému pobřeží. Nad útesy se vznášelo jen pár racků. Daleko na sever, nad samým obzorem, poletovalo několik dalších, nové končiny, nové myšlenky, nové otázky. Proč je tu tak málo racků? V nebi by jich přece měla být hejna. Proč na mě najednou padla taková únava? Rackové v nebi přece nemají být unaveni a nikdy nespí.

Kde tohle všechno slyšel? Vzpomínky na život na Zemi se mu pomalu začaly vytrácet z paměti. Na Zemi se samozřejmě naučil spoustu věcí, ale jednotlivé detaily už viděl jakoby v mlze – rvou se tam zřejmě o potravu a udělali z něho Psance.

Nad pobřežím mu beze slov přiletělo vstříc dvanáct racků. Vytušil, že ho rádi vidí a že je tady doma. Byl to jeho slavný den – den, na jehož svítání si už nepamatoval.

Nasadil na přistání na pláži, mával křídly, aby se zastavil palec nad zemí, a pak měkce dosedl do písku. Ostatní rackové přistáli kolem něho, jenomže žádný při tom nepohnul křídlem. S rozepjatými svítivými křídly se dali unášet větrem a potom nějak pohnuli peřím a zastavili se přesně v okamžiku, kdy se nožičkami dotkli písku. Byla to skvělá technika, ale Jonathan byl příliš unavený a nemohl si ji hned na místě vyzkoušet. Neřekl ani slovo a usnul vestoje.

V následujících dnech si Jonathan ověřil, že se o létání musí naučit nejméně tolik věcí jako v předešlém životě. Jenomže jinak. Zde byl mezi racky, kteří uvažovali jako on. Pro všechny bylo v životě nejdůležitější usilovat o dokonalost (a také jí dosáhnout) v tom, co měli nejraději, v létání. Byli to do jednoho samí skvělí rackové, kteří trávili denně prakticky všechen čas létáním a nácvikem vrcholné letecké akrobacie.

Jonathan si dlouho nevzpomněl na svět, odkud přišel, na místo, kde žije Hejno zavírající oči před požitkem z létání, protože má v hlavě jen samou honbu za potravou. Ale občas – třeba jen na zlomek vteřiny – mu hlavou bleskla vzpomínka.

Jednou se to stalo, když odpočíval se svým instruktorem na pláži. Měli za sebou ranní lekci kopaných výkrutů se složenými křídly.

“Kam se všichni poděli, Sullivane?” zeptal se tiše, protože už ovládal telepatii, s níž se tito rackové dorozumívali místo obvyklých skřeků. “Proč nás tu není víc? Tam, odkud jsem přišel, byla…”

“…spousta racků, tisíce a tisíce. Já vím,” Sullivan zavrtěl hlavou. “Na to ti můžu říct jen jediné. Ty jsi, Jonathane, výjimečný případ, jeden z miliónu. Většina z nás se sem propracovala velice namáhavě. Putovali jsme z jednoho světa do druhého, který se od prvního příliš nelišil, hned jsme zapomínali, odkud přicházíme, a vůbec jsme se nestarali, kam směřujeme, protože jsme žili jen pro přítomnou chvíli. Dovedeš si představit, kolika životy jsme museli projít, než nás vůbec napadlo, že život znamená víc než jídlo, boj nebo moc v Hejnu? Možná tisíc, možná deset tisíc takových existencí! Potom další stovka životů, než nám začlo svítat, že existuje cosi jako dokonalost, a další stovka, než jsme přišli na to, že smyslem našeho žití je tu dokonalost najít a ještě ji zdokonalit. Tohle pravidlo ostatně platí i tady: příští život si volíme tím, co se naučíme v tomto. Když se nic nenaučíš, bude to stejné, stejná omezenost a olovo na nohou.”

Roztáhl křídla a obrátil se tváří proti větru. “Ty ses ale, Jonathane, naučil tolik věcí najednou, že ti na cestu sem stačil jediný život.”

A už byli oba zase ve vzduchu a trénovali. Prudké výkruty ve formaci byly obtížné, protože polovinu času musel Jonathan přemýšlet s hlavou dolů, měnit prohnutí křídel a navíc pečlivě sledovat každý pohyb instruktora.

“Zkusíme to znovu,” opakoval dokola Sullivan. “Znovu a znovu.” Když nakonec řekl, že je spokojen, začali nacvičovat obrácené přemety.

The post Jonathan Livingston Racek. Bestseller Richarda Bacha česky a anglicky first appeared on Čítárny.

Mladý Kanaďan, čo nemohol mat viac ako pätnásť rokov, váhal príliš dlho. Na jeden mrazivý moment sa jeho nohy na brvnách pred zákrutou rieky prestali hýbať a on zmizol pod vodou skôr ako niekto mohol zachytiť.
Prvá veta z najnovšej knihy Johna Irvinga Posledná noc v Pokrútenej Rieke (Last Night in Twisted River) ako všetky ostatné vtiahne do déjà šokujúcou udalosťou. Paradoxné, pretože Irving všetky svoje knihy začína od konca. Posledná veta je to prvé čo ho napadne a nikdy sa nemení. Každé písmeno, každá čiarka ostáva tak ako ju prvýkrát napísal.

Väčšinou trvá rok kým sa tej poslednej vete vráti. V prípade Pokrútenej Rieky to bolo len sedem mesiacov.
Hoci hrubý dej mal v hlave posledných dvadsať rokov, trvalo sedem mesiacov kým rozvinul postavy a ich príbeh, ktorý prechádza cez tri generácie. Vedel, že v ňom budú dvaja utečenci – kuchár a je ho dvanásťročný syn, vedel, že sa bude odohrávať v drsnom prostredí a bude v ňom strach a úzkosť. Sedem mesiacov však trvalo kým chytil pero a začal písať. (Irving stále začína rukopisom a ako sa sám priznal, ten nepopísaný papier, ktorý nemá tušenia čo na ňom bude ho stále vzrušuje.) Problém s Poslednou nocou bol, že o nej vedel strašne veľa dlho predtým než napísal tú poslednú vetu…Prečo je tak dôležitá? Pretože určuje tón celého príbehu.
John Irving

Na tohtoročnom Harbourfront Author’s Festival 2011 v Toronte mladý redactor CTV, tváriac sa až prehnane vážne, Johna Irvinga spovedal o množstve autobiografických prvkoch, ktoré sa v Pokrútenej Rieke objavujú. Napríklad, hlavná postava sa stretáva s Kurtom Vonegutom, ktorý bol v skutočnom živote Irvingovym učiteľom v Iowa Writers Workshop (Kurz spisovateľov, Iowa), a tiež sa z neho stane spisovateľ. V skutočnosti sú však v knihe veci, ktoré sa Irvingovi nikdy nestali a napriek tomu ho sprevádzajú celý život. Je to strach a úzkost zo straty niekoho, koho milujeme, a z hrôzy situácii, v ktorých by sme sa nikdy nechceli ocitnúť.

“Myslím, že veľa mojich kníh má v sebe určitú prirodzenú perverznosť. Je to preto, lebo chcem aby ste mali moje postavy radi…Píšem o tých najhorších veciach aké ma napadnú… Úzkosť a strach z toho, zo smrti dieťaťa alebo niekoho koho milujeme je extrémna. A mňa nenapadá nič dôležitejšie o čom by som mal písať len táto úzkosť. “
November 9, 2009, Midmorning radio show.

Dvě z dobových fotografií z kanadského muzea “Algonquin Logging Museum Trail”. Irvingova kniha je ale jen krátkou ukázkou, co se tam skutečně dělo a v jakém šíleném prostředí pracovali v létě, v zimě dřevorubci v 19. století v Americe.

V tom istom interview sa ho redaktorka pýtala, či si nemyslí, že tej hrôzy už bolo dosť.
Irving však tvrdí, že práve naopak. Podľa neho bolo 19 storočie modelom románovej formy. Odvtedy to ide dole vodou. Napríklad prvá kapitola Hardyho Majora Casterbridgeského začína strašne. Major sa opije a predá svoju ženu a dcéru. Nikdy sa z toho nedostane. A čo taký Oidipus? Zabije otca a vyspí sa so svojou matkou? Z toho nič dobré nevzijde. Terajšie príbehy sú plytké bez strašlivých udalostí. Tie zanikli z dôvodu politickej korektnosti. Práve preto sú postavy a zápletky Irvingovych románov twisted – divné a šokujúce.

A posledná veta Pokrútenej Rieky:
Cítil, že veľké dobrodružstvo jeho života práve začína. Tak ako to musel cítiť jeho otec počas tých hrozných chvíľ poslednej noci v Pokrútenej Rieke.

Kniha: John Irving, Poslední noc na Klikaté řece, Euromedia – Odeon, 2010
Anotace románu:

Nový román jednoho z nejznámějších a nejoblíbenějších anglicky píšících autorů se začíná odvíjet v polovině 50. let ve vývařovně dřevorubecké osady v severním New Hampshiru, kde si úzkostný dvanáctiletý chlapec splete přítelkyni místního konstábla s medvědem. Chlapec a jeho otec jsou nuceni z okresu Coos uprchnout – nejprve do Bostonu, pak do jižního Vermontu a nakonec do Toronta –, pronásledováni nesmiřitelným konstáblem. Jejich osamoceným ochráncem je drsný, svérázný dřevorubec a bývalý plavič dřeva, který jim na útěku pomáhá.
V příběhu překlenujícím pět desetiletí román vykresluje poslední půlstoletí ve Spojených státech jako „živou repliku okresu Coos, kde se smrtelným nenávistem obvykle nechával volný průběh“. Od vypjaté první věty románu – „Mladý Kanaďan, kterému nemohlo být víc než patnáct, váhal příliš dlouho“ – až k elegické závěrečné kapitole je Poslední noc na Klikaté řece napsaná s historickou autenticitou a emocionální silou Pravidel moštárny. Je to také stejně dramatický a znepokojivý příběh jako Irvingův průlomový bestseller Svět podle Garpa.

{youtube}2F7iYgc2FDI{/youtube}

Ukázka z knihy: První kapitola

Mladý Kanaďan, kterému nemohlo být víc než patnáct, váhal příliš dlouho. Na okamžik zůstal stát jako přikovaný, jeho nohy se na plovoucích kládách v zátoce před ohybem řeky přestaly pohybovat; sklouzl celý pod vodu dřív, než kdokoli stačil zachytit jeho nataženou ruku. Jeden z dřevorubců se natáhl po mladíkových dlouhých vlasech – prsty staršího muže šátraly v ledové vodě, jež byla zahuštěná téměř jako polévka kusy oloupané kůry. Pak se dva kmeny tvrdě srazily na paži snaživého zachránce a zlomily mu zápěstí. Nad mladým Kanaďanem se zcela uzavřel koberec plovoucích klád; chlapec se už nevynořil, nad hnědou vodou se neobjevila ani ruka, ani bota.

Když se z nahromaděných klád tarasících tok řeky uvolnil rozhodující vzpříčený kmen, muži plavící dřevo se museli pohybovat rychle a neustále; zastaví-li se byť jen na pár vteřin, spadnou do proudu. Při plavení dřeva docházelo k usmrcení pohybujícími se kládami, které člověka rozdrtily dřív, než se stačil utopit – avšak utopení bylo častější.

Na říčním břehu, kde kuchař a jeho dvanáctiletý syn slyšeli klení dřevorubce se zlomeným zápěstím, bylo okamžitě zřejmé, že někdo se ocitl ve vážnějších nesnázích než snaživý zachránce, jemuž se podařilo vysvobodit zraněnou paži a znovu se na plovoucích kládách bezpečně vzpřímit. Ostatní plaviči dřeva si ho nevšímali; drobnými, rychlými krůčky postupovali po kládách k břehu a volali jméno ztraceného chlapce. Dřevorubci bez ustání dloubali bidly s hákem do kmenů plovoucích před nimi a směrovali je po toku. Plaviči většinou volili nejbezpečnější cestu na břeh, ale kuchařův syn zůstával plný naděje a zdálo se mu, že se muži snad pokoušejí vytvořit dostatečně širokou mezeru, aby se mladý Kanaďan mohl vynořit. Nyní, popravdě, byly mezi kládami mezery jen nesouvislé. Mladík, který jim řekl, že se jmenuje „Angel Pope, z Toronta“, byl v tu ránu pryč.

„Není to Angel?“ zeptal se dvanáctiletý chlapec otce. Tohoto chlapce s tmavohnědýma očima a nesmírně vážným výrazem bylo možné omylem pokládat za Angelova mladšího bratra, ale nebylo žádných pochyb, pokud jde o rodinnou podobu dvanáctiletého hocha s otcem, který ho nespouštěl z očí. Kuchaře obklopovala aura ovládaných zlých předtuch, jako by běžně předvídal ty nejnepředvídatelnější nešťastné náhody, a cosi z toho se odráželo i v chlapcově vážném výrazu; ve skutečnosti se otci tolik podobal, že několik lesáků vyjádřilo překvapení, že syn také výrazně nekulhá jako jeho táta.

Kuchař věděl až moc dobře, že pod klády skutečně spadl mladý Kanaďan. Vždyť právě on varoval dřevaře, že Angel je na plavení dřeva příliš velký zelenáč; neměl se pokoušet uvolnit vzpříčený kmen. Chlapec se však možná chtěl zavděčit a plaviči dřeva si ho třeba zpočátku nevšimli.

Podle kuchařova mínění byl Angel Pope také příliš velký zelenáč (a příliš neohrabaný) i pro práci v blízkosti katru na pile. To bylo výlučně pracoviště vysoce kvalifikovaného pilaře. Poměrně kvalifikované postavení měl i hoblíř, ale práce u hoblovky nebyla zvlášť nebezpečná.

The post John Irving: O prvních a posledních větách knihy Poslední noc na Klikaté řece first appeared on Čítárny.

Čmeláci jsou sociální hmyz stejně jako blízce příbuzné včely a vosy, a podobně jako vosy vytvářejí jednoleté roje, které zakládá čmeláčí samička… Že se vám nezdá, že by právě tahle slova byla o literatuře a patřila na Čítárny? Tak to jste nečetli některé z knížek o hmyzu Ondřeje Sekory, které by se s trochou nadsázky daly nazvat základní entomologickou literaturou. A o knížce Čmelák Aninka to platí několikanásobně.

Čmelák Aninka – čmeláčí maminka.
Tohle jméno vymyslel tatínek Pavla Navlíkala, když se dozvěděl, že každý čmelák není kluk a že i brundibáři mají svoje maminky. Aninka z knížky slavného ilustrátora, karikaturisty a spisovatele Ondřeje Sekory má spoustu práce. Hlavně musí najít úkryt pro svoje hnízdo, aby se v něm malým čmeláčků líbilo a byli v bezpečí před nejrůznějšími nepřáteli, ať už to jsou nerozumní kluci nebo třeba ťuhýk.

A co se kolem Aninky a její veliké rodiny všechno semlelo, se dozvíte z knížky, která se plná barevných i černobílých ilustrací. V knížce najdou děti předškolního a raného školního věku spoustu zábavy i poučení.

Nejslavnější hrdinové Ondřeje Sekory – Ferda Mravenec, Brouk Pytlík, Beruška nebo čmelák Aninka – patří do říše hmyzu, ale v Sekorových knihách, které přinesly zábavu a poučení již několika čtenářským generacím, najdeme i mnoho dalších zvířat… Takže neváhejte a vezměte nějakou z jeho knížek do ruky. Neprohloupíte!

Ondřej Sekora | ČMELÁK ANINKA | Praha : Knižní klub, 2007 (5. vyd., 1. vyd. v SNDK, 1959) | 107 stran | Ilustroval Ondřej Sekora

Ukázka z knížky

Před nimi, nízko nad zemí, vzzz – bzzz – vzzz, létá veliký čmelák se žlutými pruhy a bílým zadečkem. Létá zde, létá tam, o kousek dál, zase se vrací, pořád nad zemí a stále něco v trávě a v kamení hledá a pořád hledá.
“Podívej se na toho čmeláka!” rozveselil se čtverák táta. “Létá, jako kdyby něco hledal. Pojď, půjdeme mu pomoci. Pane čmeláku, pane čmeláku, hej, povídám! Neztratil jste něco? Třeba dýmčičku? Nebo zlatý dukát? Najdeme! Jaké nám dáte nálezné?” smál se, běžel ke čmelákovi a chtěl mu toho ještě spoustu napovídat. Ale to už Pavel nevydržel mlčet.
“Nech ho, táto, já ti povím, co hledá! Pan učitel nám to dnes říkal ve škole. On nehledá ani dukát, ani dýmčičku, ale nějaký úkryt pro svoje hnízdo. Nějakou pěknou díru v zemi, kde bude bydlet. A vůbec to není on, ale je to ona, čmeláčí maminka, která bude mít brzy ve svém hnízdě velkou hromadu dětí!”
“Ale jejej!” zarazil se překvapený tatínek. “To je mně pěkné nadělení. Tak je to tedy ona! Čmeláčí maminka!” a otočil se na Pavla. “To je podařené. To všechno vám pan učitel pověděl? Já vždycky myslil, že čmelák je čmelák. Víš co? Budeme jí ode dneška říkat čmelák Aninka, čmeláčí maminka…”

The post Čmelák Aninka je generacemi velmi oblíbená knižka pro děti first appeared on Čítárny.