Téměř každý zná tvorbu pro děti Astrid Lindgren (1907–2002), nositelky Ceny Hanse Christiana Andersena z roku 1958, kterou udílí IBBY (Mezinárodní sdružení knihy pro mladé čtenáře). Její příběhy byly přeloženy do více než 90 jazyků a počet výtisků přesahuje 150 miliónů.
Pro zajímavost u nás jen Kosmas nabízí kolem dvaceti knih Astrid Lindgrenové v češtině.

Idylická i vážná témata knih Astrid Lindgren.
Zamyslíme-li se ale nad jejími knihami v úplnosti, vyvstává před námi poměrně komplikovaná tvůrčí cesta Astrid Lindgrenové. Je autorkou cyklických idylických příhod Dětí z Bullerbynu (1947 –1952, česky 1962) nebo ze života trojice sourozenců Lotta z Rošťácké uličky (1992) a slavné rozverné, konvencemi nesvázané Pipi Dlouhé punčochy, kterou psala právě již za války. Byla vydána v roce 1945 a její český překlad vyšel až v roce 1976. Vytvořil jej Josef Vohryzek, který se dostal v rámci akcí na záchranu židovských dětí za války do Švédska, ale v době normalizace jeho jméno pokryla Jana Fürstová. Josef Vohryzek se stal nežádoucí politickou osobou a nesměl v normalizačních letech publikovat.
Lindgrenová psala také romány s vážnými tématy, nevyhýbala se smrti, osamocení, smutku. Patřily mezi ně Ronja, dcera loupežníka (1981, česky 1987) a další díla Mio, můj Mio (1954) a Bratři Lví srdce (1973), které Ronje předcházely, byly v překladu Jarky Vrbové vydány až v 90. letech minulého století.

Válečné deníky
Z českého literárního prostředí pojďme zpět k Astrid Lindgren a překvapivým Válečným deníkům 1939-1945, které vydalo nakladatelství Slovart v překladu Jitky Herčíkové (2016).
O odkaz Astrid Lindgren se stará její dcera Karin (*1934), jejíž péči vyšly právě Válečné deníky v roce 2015 ve Švédsku a vzbudily senzaci. Jak Astrid Lindgrenová prožívala válečnou dobu v neutrálním Švédsku? Byla v té době vdaná a matkou dvou dětí, syna Larse měla za svobodna jako velmi mladá, dcera se jí narodila v manželství se Sturem Lindgrenem (1898 –1952).

Již od počátku deníku 1. září 1939, kdy vypukla válka, máme co do činění s velmi zaujatou a nesmírně empatickou ženou, která až do konce války bude přemýšlet o osudech zemí a jejich obyvatel, zatažených do světového konfliktu s Hitlerem. Píše-li o začátku válečného běsnění v Polsku, kdy si tuto zemi rozdělili nacisté a sovětská moc, poznamená si: „ Člověku se nechce ani věřit, že se něco takového děje ve 20. století.“
Na druhé straně se dovídáme o každodenním životě rodiny Lindgrenových a jejích blízkých a o nutných zásobách, které pro svou rodinu chystá ze strachu z bídy a nedostatku potravin.
Zápisy se dotýkají ve velké míře finsko – ruské války, severské solidarity a pomoci Švédska těžce zkoušeným zemím a uprchlíkům. Kniha je bohatá na obrazovou dokumentaci, obsahuje celé strany z deníků a výstřižky z novin, týkajících se válečných operací a krutostí včetně existence koncentračních táborů. České vydání tak bylo zachováno podle švédského, i když si běžný český čtenář ve výstřižcích z tisku toho moc nepočte, přeloženy jsou jen nadpisy článků. Ocenění si zaslouží ale rejstřík jmen s informacemi o osobách, vyskytujících se v denících.

Úryvek z 10. listopadu 1940 se přímo dotýká osudů Československa:

„Starý milý gentleman s deštníkem, všude chodil pozdě, posel míru z toku 1938, kterého jsme nezměrně obdivovali, neboť skutečně vypadal, že přišel na způsob, jak se vyhnout válce – Neville Chamberlain, včera večer zemřel. Nakonec se nedočkal chvíle, kdy na vlastní oči uvidí, jak tenhle špektákl dopadne, a to je možná dobře. Nikdy nezapomenu, jak nám připadalo úžasné, když si v onom nejistém září 1938, kdy válečný mrak začal narůstat do obřích rozměrů, rezolutně vložil deštník do podpaží a odletěl do Mnichova. Všechno se uklidnilo, měli jsme pocit, že tisíciletá říše stojí za dveřmi a Chamberlain si vysloužil obdiv celého světa – snad až na Čechoslováky.“

Astrid Lindgren získávala další informace přímo ve své práci; od roku 1940 v oddělení cenzury korespondence pročítala dopisy a v denících z nich přímo cituje, aby dokumentovala utrpení za války.
V dalších letech války stále více dává průchod obavám, i když se nám může zdát, že při popisu Vánoc a slavení narozenin neměli Lindgrenovi nouzi, jelikož dostávaly zásilky s potravinami od rodičů. Dozvídáme se podrobně, jaký jídelníček Lindgrenovi měli, kdy si mohli pochutnat na delikatesách, které představovalo většinou jehněčí a sobí maso.

S nadpisem 3 roky války si 5. září 1942 Lindgren zapsala:

„Myslela jsem na ruské a francouzské válečné zajatce v německých přístavech; podle dopisů od švédských námořníků jsou tak strašlivě vyhladovělí, že se pokoušejí v odpadcích hledat bramborové slupky. Takže přece jen na válku nezapomínáme. Leží jako zoufalství na dně všeho a rozpíná se s každou další zprávou z novin. V Řecku pořád tisíce lidí denně umírají hlady, už je nezvládají ani pohřbívat, pouze je pohodí na hřbitově. Před námi je další válečná zima- Bože, buď k nám milostivý. V tuhle chvíli zuří bitva o Stalingrad; Němci postupují dál do Ruska–ale do zimy se to mezi nimi rozhodnout nestačí.“

Její deníky obsahují většinu zásadních událostí, v květnu roku 1943 píše o konfliktu polské a ruské vlády (AL psala důsledně o ruské a nikoliv o sovětské vládě), polská vláda požaduje vyšetření strašlivých masových hrobů v Katyni, ve kterých pohřbili na 10 000 zavražděných polských důstojníků.
A zmanipulovaná a nedovzdělaná Astrid Lindgren si povzdechne a nikoliv poprvé: „Bože, ochraňuj nás před Rusy!“

Konec války
Nezapomíná na vnitřní politiku Švédska, komentuje kulturní dění, ztráty významných osobností, za války zemřela významná autorka Selma Lagerlöfová a další osobnosti. Konec války vnímá s nezměrnou radostí, ale stále nezapomíná vše dokumentovat.
Kerstin Ekmanová v předmluvě hovoří o tom, že se soudí i v současných historických filmech, jak byli lidé i ve Švédsku málo informováni o zvěrstvech v koncentračních táborech a jak se toto tvrzení nezakládá na pravdě, jelikož její matka, v té době úřednice, si k tomuto poznamenává (25. dubna 1945):

„Z Berlína zbyly jen dýmající ruiny a podle večerních zpráv je už nějakou chvíli obklíčený Rusy.
Zabralo mi několik hodin, než jsem si z novin všechno vystříhala. Obzvlášť večerní týdeníky vynikají ve strašlivých popisech německých koncentračních táborů; všechno ale nezařadím. Z Německa stoupá pach krve a vládne tam příšerně poraženecká nálada. Je to jako Untergang des Abendlandes.
Německé ženy dostaly příležitost na vlastní oči spatřit zvěrstva v Buchenwaldu – a s nimi i někteří neutrální novináři.
Četla jsem velké množství dopisů od dánských Židů, které švédský Červený kříž dostal z Terezína. Nyní jsou v táboře v blízkosti Strängnäsu, všichni na pokraji smrti. Jsou to jímavé dopisy. Přesto je Terezín ve srovnání s jinými místy ještě snesitelný a Dánové měli zvláštní postavení.“

Deník pokračuje až do ukončení celého světového válčení a poslední zápis je ze dne Nového roku 1946.
Opět je prozírává a píše o osobní zkušenosti z minulého roku a hodnotí nejen závěr 2. světové války, ale komentuje obavy z atomové bomby, která na svět a tehdejší mírové snahy vrhá stín. V červenci 1945 opouští zrušené cenzurní oddělení mezinárodní korespondence a mezi řádky se poměrně často dozvídáme, jak tento fakt Astrid Lindgrenovou mrzí a jak jí tato práce bude chybět. Můžeme se oprávněně domnívat, že tato činnost byla pro budoucí spisovatelku studnicí inspirace.

V posledních měsících roku 1945 se již dočítáme o počátcích literární dráhy Astrid Lindgrenové.
Vydala knihu Kerstin a já a světově proslulou Pipi Dlouhou punčochu. Ve Válečných denících je přiložen dopis nakladateli, ve kterém Pipi nabízí k vydání. Pozoruhodné je, jak ji charakterizuje: „Díky své nadpřirozené síle a dalším okolnostem je zcela nezávislá na dospělých a žije přesně tak, jak ji to baví. Při setkání s velkými lidmi má vždy poslední slovo“.
A tento postoj k Pipi a jejím dobrodružstvím byly a jsou stále přitažlivé pro děti na celém světě, děti mají v sobě čas od času představu, jak by to bylo úžasné, být samy sebou a bavit se po svém. V románech Lindgrenové je vždy přítomný soucit a láska k bližnímu. Podle posledních zápisů je více skeptická k další své literární tvorbě. My víme, že tato skepse nebyla na místě. Její deníky svědčí nejen o jejím literárním talentu, ale i o opravdovém zájmu o dění kolem sebe, který ovšem překračoval ve vypjaté válečné době hranice její rodinné každodennosti a rodného Švédska.

Poznámka:
19. září 1938 vyzvaly vlády Velké Británie a Francie Československo, aby odstoupilo pohraniční území s více než 50 % německého obyvatelstva.
Zrada Západu vůči ČSR byla dokonána.

The post Válečné deníky Astrid Lindgren se týkají i Mnichovské zrady v roce 1938 first appeared on Čítárny.

Květoslav Hísek (26. 3. 1931- 10. 6. 2016) je pojem. Není snad dospělého nebo i dítěte v naší zemi, který by neznal jeho ilustrace a nepozoroval se zaujetím jeho křehké květiny, ryby, ptáky nebo savce.

V knihách s názvy Z ptačí říše, Naše květiny autora Miloše Deyla, Evropská fauna Jiřího Felixe a Evropská flóra Jana Třísky se skrývá v obrazovém doprovodu tolik jím milované příroda. Vzdal hold i svému jihočeskému rodnému kraji, protkaného rybníky a řekou Vltavou v Rybářských toulkách, pocházel totiž z Boršova nad Vltavou. Ilustrační tvorba Květoslava Híska vycházela v albatrosi edici Oko, v prvním českém naučném CD-Romu Naší přírodou krok za krokem a v nakladatelství Artia, jejíž knihy putovaly dále do zahraničí, a dodnes z jeho kreseb z živočišné a rostlinné říše na nás dýchá soulad, krása a cit pro detail.

Navrhla jsem Květoslava Híska na Zlatou stuhu za celoživotní dílo již před dvěma roky, jsem moc ráda, že jsme se letos shodli, jelikož před svou náhlou smrtí zažil nádherný pocit ocenění. Nesmíme zapomínat na ty, kteří věnovali tolik péči tvorbě krásné dětské knihy, ale ani na ty, kteří se v nelehkých dobách starají o její úroveň a tvůrce a nehledí přitom na pomíjivé zásluhy a hmotné statky.

Budeme dále vzpomínat na Květoslava Híska, na jeho čistý vztah k umění a  dokonalé kresby.
Jana Čeňková, předsedkyně České sekce IBBY

Talentovaný Květoslav Hísek (26. 3. 1931 – 10.6. 2016) vystudoval VŠUP u prof. Karla Svolinského a během svého života se zasloužil o dobré jméno české vědecké ilustrace ve světě. Některé knihy s jeho ilustracemi vyšly až v jedenácti jazykových mutacích.
SEznam knih: https://botany.cz/cs/hisek/

Naposledy jsme Květoslava Híska mohli potkat na Zlaté stuze 2016, kde obdržel od české sekce IBBY cenu za celoživotní dílo.
Na fotografii ze Zlaté stuhy tři velké osobnosti české ilustrace: Jan Hísek, Markéta Prachatická a Květoslav Hísek.
Foto: St. Zábrodská

Ilustrace Květoslav Hísek. Potáplice malá ve svatebním hávu.

Ilustrace Květoslav Hísek. Sojka obecná a sova pálená.

Ilustrace Květoslav Hísek. Lipan podhorský.

Ilustrace Květoslav Hísek. Hlaváček jarní.

The post Talentovaný Květoslav Hísek. Fauna a flóra světového ilustrátora first appeared on Čítárny.

Povídkový soubor Hořkej svět z roku 19691, jedno z posledních vydaných děl před odchodem Škvoreckého do exilu, je jedním z děl, která ve svých příbězích odhalují křehkou nerovnováhu světa.

Hořkej svět vyšel před 35 lety ve více než sedmdesátitisícovém nákladu v Odeonu a byl tudíž k nalezení v knihovnách rodičů, prarodičů a přátel, kteří byli abonenty zmíněného nakladatelství. Svazek těchto povídek, podobně jako povídkové soubory Milana Kundery, Arnošta Lustiga, Ludvíka Aškenazyho, Bohumila Hrabala, Oty Pavla a Josefa Nesvadby, se staly vyhledávanou četbou studentů bohemistiky a mladých lidí v 70. a 80. letech minulého století. Četly se i romány Zbabělci, Lvíče a novela Legenda Emöke, „dva romány téměř veliké“ (Žert a Sekyra), Páralova a Fuksova tvorba (mám na mysli již vydaná díla převážně ze šedesátých let 20. století, pro moji generaci tehdy nedostižného „šťastného věku“).

V roce 1969 kromě Hořkého světa vyšla Josefu Škvoreckému knižně filmová povídka Farářův konec a román Lvíče; jejich vydáním skončilo publikování autorových děl v tehdejším socialistickém Československu i jejich oficiální literární kritika.

Rok 1969 byl bohatý stejně spíše na kritiku filmových adaptací, vzniklých na motivy Škvoreckého děl (Farářův konec, 1969 režie Evald Schorm; Flirt se slečnou Stříbrnou, 1969, režie Václav Gajer).
Hořkej svět recenzoval krátce pouze Jiří Kratochvil v Hostu do domu taktéž v tomto roce.3 Další Škvoreckého román Tankový prapor (1971) byl již prvním dílem exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu. Kritická reflexe Škvoreckého děl se do roku 1989 obnovovala v exilu nebo samizdatu většinou s novými vydáními děl.

V Hořkým světě pochází většina z povídek z let 1946-1967, většina měla za sebou pouze časopisecké vydání a byla knižně tištěna poprvé, jen úvodní část tvoří povídky z rámcové prózy Sedmiramenný svícen s přepracovanou Rebekou z roku 1964, poté byly zakomponovány podle tematického klíče tři z textappealů Ze života lepší společnosti (1965), tři novodobé textappealy a výběr povídek z vydaného souboru Babylónský příběh z roku 1967 (s autorem Hořkej svět spolupořádal Vladimír Justl). Svým vročením prozrazují, jak se od rané tvorby Josefa Škvoreckého postavy včetně ústředního Dannyho Smiřického vracely a vrůstaly do budoucích románů a novel a jak byl jejich osud „variován“ jejich tvůrcem.

Povídky ze Sedmiramenného svícnu oživují zaniklý svět české židovské meziválečné komunity.
Oživují také její tragický osud za války, v jejíž době se také dychtivě a hledačsky dospívalo (tradované vyprávění – vzpomínka Rebeky na nástup do koncentračního tábora, při němž potkává svou „splašenou“ spolužačku s deštníkem a s Kinorevue v ruce). V dalších se zračila zkušenost těsně poválečných let, jejich naděje a bonvivánství hořké doby za revolučního kvasu, kráčející k lidově demokratickému uspořádání společnosti. Protestem se stal jazz jako výraz svobodného, mámivého nadechnutí; častý motiv křídlovky v české vzpomínkové poezii života a smrti (Hrubín, Mikulášek, Skácel) tak střídá saxofon, „v dějinách hudby nejpřevratnější vynález, instrument, který skutečně mluví, nejhumanističtější nástroj na světě,“ z něhož zaznívá „pekelně krásná muzika“ a pocit nadzemské volnosti.

Tragičnost let budovatelských je spjata s protagonisty závěrečných částí svazku, jejich zmarněných životů – gejblíků, pásků, luket, kristýnek, jazzových nadšenců drcených nepřízní doby.
Jazz se jim stává posledním útočištěm i s mizejícím časem radosti a okamžiku životních proher (Krpatovo blues, Píseň zapomenutých let) a nechutí pobývat dále na tomto světě v povídce Bebop Richarda Kambaly, jehož hořký konec potvrzuje „formulka“, jíž Škvorecký v úvodu rozehrává jeho příběh, „co začíná kosmopolitní hudbou, pak jde přes pásky a zlatou mládež a končí existencialismem a sebevraždou“ (s. 271). Groteskní nadsázka je pouze jednou výstižnou narážkou z mnoha ve vyprávění o osudu jedné z nejtragičtějších postav Josefa Škvoreckého. Je působivou obžalobou drastičnosti totalitní zvůle a zároveň potutelným výsměchem planému existenciálnímu filosofování.

Povídky z tzv. konverzačního okruhu (Eva byla nahá, Babylónský příběh, Úsměv pennsylvánské noci aj.) se nejvíce přibližují hemingwayovskému stylu, dialogičnost v nich převažuje, je v nich nejvíce zřetelné míjení v řeči, vycházející z niterných i zkušenostních nepochopení. Bylo-li jim vytýkáno literátské schéma a myšlenková sloganovitost v dobových recenzích, o to více jim čas neubral na působivosti a živosti dialogů (např. lhostejnost dívky z Babylónského příběhu ke kráse a historii města v kontrastu obrazu – vzpomínky na církevní slavnost).
Pro vypravěče jsou kardinálními otázkami našeho bytí vztah jedince a společenského systému, (ne)schopnosti člověka vnímat dějinnost přítomnosti a zejména jeho vztah k víře a náboženství. Tyto úvahy se promítají do celé tvorby Josefa Škvoreckého v dimenzi etiky lidského konání, například i v typologii postav (Dr. Bohadlo již zlidověl), dokonale parazitujících na systému (Práce pro kádrováky, Dobře prověřená Lizetka).

Působivé přímé vypravěčství a jazykový styl Škvoreckého próz přitahuje další generace čtenářů, jeho záměrně stylizovaná poloha umělecké promluvy vzbuzovala kritickou polemiku a diskusi v Čechách a byla náležitě zhodnocena výjimečnými kritickými osobnostmi, jako např. Josefem Vohryzkem:

„Snad nejvýraznější novum, jímž se Škvorecký svými Zbabělci a Koncem nylonového věku tehdy na konci padesátých let zapsal do čtenářského povědomí, byly neologismy, potápkovské idiomy a strmé fonetizace. (…)
Zvláštnosti jazyka Škvoreckého, které mají lví podíl na jeho popularitě, jsou gestem volnosti, hravosti a rozletu fantazie a účely, které plní, těsně souvisejí s obrazností a s chutí spřádat příběhy.“
Škvoreckého obraznost je spíše civilního charakteru, její půvabnost je zastřená jakoby clonou oparu, která se nepatřičně dere na povrch, ale vzbuzuje přitom pocit důvěrnosti: „Líziny oči jako slzy lesního medu“ (s. 230), „Rebeka vyprávěla a oči měla jako zasklené. Jako dvě umělé ryby ze skla“ (s. 50), „Dívka nebyla nijak krásná, ale měla příjemnou obyčejnou tvář a v ní staročesky pomněnkové oči“ (s. 160).

Povídky jsou uvozeny situací vypravěče (Prima sezóna, Eva byla nahá, Lekce na parní lodi aj.), kontaktem s fiktivním adresátem a vzápětí spontánním vypravěčstvím uvedeného příběhu (Můj táta haur a já), popisem protagonisty (Můj strýček Kohn, Pan doktor Strass aj). Incipit Příběhu o Kukačce se vymyká, vypravěč uvažuje o pravdivosti jeho fabule a zároveň „poučuje“ o relativnosti pravdivého sdělení, za níž sílí jeho potřeba ztvárňovat esenci condition humaine ve světě, v němž žije

„Historii Kukačky nezná nikdo. A snad se ten příběh ani nestal a je to jenom legenda, mýtus. Kdo v něm bude hledat realismus, najde nepravděpodobnost. Ale v téhle historii nejde o realismus. Což není válka spíš fantasmagorie než skutečnost, a je-li to skutečnost, jsme my skutečně lidé? A protože válka je možná, není snad možná historie Kukačky?“ (s. 37)

Povídky ze Sedmiramenného svícnu se vrátily do nového vydání v souboru Nové canterburské povídky a jiné příběhy (1996) v podobě textu z roku 1967, tj. rámcové prózy, objevilo se tam zpět i původní motto z Kazatele ( „… viděl jsem slzy křivdu trpících, ježto nemají potěšitele, ani moci k vyjití z ruky těch, kteří je sužují“ 4:1) spolu s věnováním „Těm dávno mrtvým těm dávno zapomenutým.“

V Škvoreckého tvorbě je spojeno stálé přemítání o biblických textech s hlubokou účastí pro osudy bližních, potřebou soucitu, lásky v našem „hořkém světě“ a pochybováním o náboženské víře.
Intertextuální prolínání v budoucích románech, které tak neustále obohacuje interpretační možnosti Škvoreckého díla (v Prima sezóně se jedna z povídek Hořkého světa stává Zimní příhodou, v Příběhu inženýra lidských duší se objevuje postava Rebeky a mnohé jiné), nalézáme v povídce Eine kleine Jazzmusik, ve které graduje vyprávění vzpomínkou na milovaného učitele:

„A když vstal Paddy a zahrál velké improvizované sólo v Srdeční záležitosti, což nebylo nic jiného než Dippermouthovo Heartbreak Blues, připadalo mi najednou, že jsem zaslechl úpěnlivý a smrtelně úzkostný hlas pana učitele Katze, který volá, křičí a prosí.“ (s. 258)

Teprve s četbou celku díla vyvstává pro čtenáře možnost pochopení a poslání tvorby a vývoje jeho vypravěčství, velkého tématu prožitku generace, vyrůstající v meziválečném čase, dospívající za války, svou ranou dospělost zažívající v pokusu o nastolení socialistického řádu a další život v exilové komunitě, která rozšiřovala kulturu za hranicemi i ve vlasti.

V Hořkém světě odchází a mizí meziválečný svět se svými hodnotami, ukotvenými v křesťanském řádu, radosti prožívání světa zhořkly a svět se zproblematizoval.
Čas neubral ani povídkám, které s ironickou nadsázkou vystihly zákruty mezilidských vztahů a figury znormalizované každodennosti. Václav Bělohradský v jednom ze svých textů hovoří o třech vášních Západu, z nichž jednu nazývá realistickým viděním označujícím

„schopnost číst text jako výpověď autora o celku světa“ s odvoláním na Auerbachovu Mimesis a jiné myslitele. Konstatuje v něm, že jen literární dílo umí probudit vidění žitého celku v každém zvláštním příběhu a zároveň poukazuje že „tento způsob čtení má i démonickou stránku, kdy vztah k celku může nabýt podoby totalitní lhostejnosti k jednotlivcům, k jejich hlediskům a zkušenostem a může se stát ničivým násilím celku na svých částech.“

Povídkový soubor Hořkej svět Josefa Škvoreckého je jedním z děl, která ve svých příbězích odhalují tuto křehkou nerovnováhu světa i pro další generace čtenářů.

Povídky z tohoto svazku jsou nyní zahrnuty do tří svazků (2.- 4.) Spisů Josefa Škvoreckého,2 obsahujících v úplnosti autorovy povídkové a nerománové texty.

Poznámky:
1 Hořkej svět byl vydán ještě dvakrát v exilu (II. vydání Toronto, Sixty-Eight Publishers 1978, III. vydání Londýn, Rozmluvy 1989).
2 Tyto tři svazky povídek a novel zahrnují předchozí vydanou tvorbu (do všech tří jsou zařazeny povídky z Hořkého světa, znovunalezené nepublikované texty ze čtyřicátých a padesátých let 20. století a poprvé tištěné povídky. ŠKVORECKÝ, Josef: Příběhy o Líze a mladém Wertherovi a jiné povídky. Spisy Josefa Škvoreckého 2. Vybral a uspořádal Vladimír Justl. Autorova poznámka J. Š. Praha, Ivo Železný 1994. (V Povídkách tenorsaxofonisty, rozšířených o 3 texty). ŠKVORECKÝ, Josef: Nové canterburské povídky a jiné příběhy. Spisy Josefa Škvoreckého 3. Vybral a uspořádal Vladimír Justl. Autorova poznámka J. Š. Praha, Ivo Železný 1996 (Sedmiramenný svícen v podobě z roku 1967). ŠKVORECKÝ, Josef: Neuilly a jiné příběhy. Spisy Josefa Škvoreckého 4. S autorem vybral a uspořádal Vladimír Justl. Autorova poznámka JŠ. Praha, Ivo Železný 1996 (ostatní „hořkosvětské povídky“, nalezené a nové povídky z let 1946-1989).
3 Host do domu 1969, č. 17, s. 41.
4 Pojem přejímám ze studie Květoslava CHVATÍKA: Poznámky k některým termínům soudobé literární kritiky. In: Od avantgardy k moderně, 2004, s. 189-190.
3
5 VOHRYZEK, Josef: Literární kritiky. Praha, Torst 1995, s. 264-265.
6 ŠKVORECKÝ, Josef: Franz Kafka, jazz a jiné marginálie. Toronto, Sixty-Eight Publishers 1987, s. 226-227.
7 BĚLOHRADSKÝ, Václav: Být vlastencem Západu? Salon, Literární příloha Práva, 16. 9. 2004, s. 1 a 3..
Pramen:
ŠKVORECKÝ, Josef: Hořkej svět. Povídky z let 1946-1967. Spolu s autorem vybral a uspořádal Vladimír Justl. Praha, Odeon 1969.
Literatura:
CHVATÍK, Květoslav: Od avantgardy k druhé moderně (Cestami filosofie a literatury). K vydání připravil a bibliografii sestavil Jan Schneider. Praha, Torst 2004.
ISER, Wolfgang: Apelová struktura textů. In: Čtenář jako výzva. Výbor z prací kostnické školy recepční estetiky. Sestavili Miloš Sedmidubský, Miroslav Červenka a Ivana Vízdalová. Brno, Host 2001.
LOPATKA, Jan: Předpoklady tvorby. Předmluva Václav Havel. Praha, Československý spisovatel 1991.
VOHRYZEK, Josef: Literární kritiky. Uspořádali Jan Lopatka a Michael Špirit. Úvodní esej Zdeněk Urbánek. Závěrečná studie Eva Formánková. Praha, Torst 1995.

The post Hořkej svět Josefa Škvoreckého, svobodného muže v nesvobodném světě first appeared on Čítárny.

Pavel Šrut se narodil 3. dubna 1940 v Praze. Studoval angličtinu a španělštinu na FF UK (1962-1967). Poté tři roky pracoval jako redaktor v nakladatelství Naše vojsko. V roce 1987 pobýval čtyři měsíce na Univerzitě v Iowě.
Je nositelem Ceny Jaroslava Seiferta (2000) a Státní ceny za literaturu, za svou tvorbu pro děti byl nominován v Magnesii liteře (2002, 2004),  roce 2009 ji v této kategorii získal za pohádkový román Lichožrouti. V celostátní soutěži knih pro děti a mládež je držitelem Zlaté stuhy (2004, 2005, 2009).
V roce 1992 byla zapsána na čestnou listinu IBBY (Honour list IBBY) adaptace anglických, skotských a velšských pohádek Kočičí král a v roce 2006 autorská pohádka Verunka a kokosový dědek.
Zemřel dne 20. dubna 2018 po těžké nemoci.
 
Prosadil se v mnoha žánrech – básník, překladatel, prozaik, textař populární hudby, autor filmových a televizních scénářů k pohádkám a rozhlasových literárních pořadů. Věnoval se překladům z anglické a americké literatury (Robert Gravis, Klan Thomas, John Updike, L. Cohen aj.). Jako básník byl Šrut vzácně dvojdomý, psal stejně suverénně pro dospělé i pro děti.

Tvorba určená dětem zaujme rozmarnou a jazykově vynalézavou, často nonsensovou obrazností, inspiruje se poetikou nursery rhymes (Petrklíče a petrkliky, 1966; Kočka v houslích- anglické říkanky, 1969, Šišatý švec a myšut, 2007 aj.).

Patřil k silné generaci básníků, narozených za války, kteří vstupovali do literatury v první polovině 60. let (Petr Kabeš, Antonín Brousek, Ivan Wernisch aj.).
Jeho prvotina Noc plná křídel (1964) je citlivým vhledem do doby dospívání a oslavou dětství, které je kaleno bolestným prožitkem války. Již zde vystupuje zřetelný znak Šrutovy poetiky – soustředěné vnímání přírodní a městské scenerie, která se stává jeho lyrickým prostorem pro vyjádření krásy a smutku intimity člověka.
Sbírka Přehlásky (1967) zcela opouští naivně důvěřivé stylizace prvotiny a postupuje směrem k intelektualizaci básnické výpovědi: jsou pro ni charakteristické inspirace literaturou (verše věnované K. H. Máchovi, D. Thomasovi, F. G. Lorcovi aj.) a výtvarného umění. Osobitou předmětnou obrazností naplňoval klasické veršové útvary jako sonet či čtyřverší.
Poslední Šrutova sbírka ze 60. let, Červotočivé světlo (1969), je niternou výpovědí, která na pozadí podzimní krajiny zachycuje bolest subjektivního prožitku podzimu roku 1968. Motivy říkadel a her, které se objevují ve Šrutově poezii ovšem nejsou radostným návratem do dětství, ale spíše prozrazují úzkostný zápas s uplývajícím časem.

Rozstíněný obraz –
Moorovy krajiny. Stojí tam,
pod obnaženým nebem,
čistá jako vejce,
socha ženy.
Vzepjatá na patách,
tam, někde…
odkud a kam
je stejně daleko,
rameny zvedá svah
a loktem hloubí
rokli.
(Pavel Šrut: Kámen v září; in: Červotočivé světlo, 1969 a 2014)

V době normalizace měl básník omezenou možnost publikace, takže zveřejňoval převážně tvorbu pro děti a písňové texty.
K širšímu okruhu čtenářů se mohl vrátit až dvěma reprezentativními výbory koncem 80. let (Malá domů, Mnichov 1989; Přestupný duben, 1989). Koncem 90. let vydal autor další výrazné sbírky, pro něž jsou příznačné kultivovanost a uměřenost výrazu, předmětné vidění a ironický až sebeironický pohled. Baladický podtón má básnická skladba Zlá milá (1997), která vznikla na podkladě rukopisných Milostných poprav, v níž vzpomínka na ztracenou lásku evokuje šalebnost osudového milostného vztahu:
„Má milá čeří jezero/ svými mnohými údy sépie/ oblévá jezero/ dává se leptat sluncem/… Zlá milá vystoupila z jezera/ uléhá vedle mne/ přitahuje si písek k bradě.”

Tvorbu ze 70. a 80. let, vycházející tehdy ve strojopisných samizdatových edicích a exilu, obsahují Brožované básně (2000), z nichž některé jsou věnovány básníkovi blízkým osobnostem z uměleckého světa. Sbírka Papírové polobotky (2001) je skeptickou bilancí, která se skrývá za anonymní postavu pana N.

Pavel Šrut proslul jako zajímavý textař populární hudby, soubor jeho písňových textů vyšel pod názvem zlidovělé písně interpreta Michala Prokopa Kolej Yesterday (1990).

Kolej Yesterday
To bejvávaly na koleji časy
Už ráno začal večírek
Někdo dal dvacet, někdo stovku
A stavěli jsme Eiffelovku
Ze snů a peří, ze sirek…

V novém tisíciletí více překládal a psal básnické sbírky pro děti (Veliký tůdle, 2004, Příšerky a příšeři, 2005).
Z poslední tvorby pro děti vyniká pohádkový příběh Verunka a kokosový dědek (2004) a nověji Pohádky brášky králíka (2007).

Poslední pohádková trilogie Lichožrouti (2008), Lichožrouti se vracejí (2012) a Lichožrouti navždy (2013) prozrazuje neutuchající invenci a jazykovou vynalézavost významného českého básníka a pohádkáře.  
Pestrá paleta lichožroutích i lidských postav je obdařena blahosklonnou a chápavou komičností, v tichosti se bavíme autorovým kritickým nadhledem konzumentství a školometství všeho druhu. Lichožrouti se zjevují lidem jako šmouhy či duchové a ti nedospělí mohou uzavírat skutečná přátelství jako třeba protagonista Hihlík se svým bytným. Mimoděk se stáváme svědky jejich mejdanu (nad kvalitními ponožkami, žádným podřadným čínským zbožím nebo licháči „z nylonového a dederonového věku“) na pohřbu jednoho z mafiánů. Autor text vynalézavě obdařuje jazykovými hříčkami a slovními obraty a všímaví čtenáři budou potěšeni, jak čerpá z reality okolo nás, kdy si bere na mušku jepičí mediální slávu.
Málokdy se podaří i tak zkušenému autorovi, jako je Pavel Šrut, napsat pohádkový román s novátorsky osobitou dávkou humoru, který osvobozuje dennodenní rutinu našich životů. Lichožrouti jsou ilustrovány vtipně a rozevlátě Galinou Miklínovou, jež prozrazují její dovednost vystopovat nosné motivy a obohatit kresby detaily za hranicemi textu.

The post Pavel Šrut. Odešel básník, překladatel a autor poezie a pohádek first appeared on Čítárny.

 Nedávno mně přišel dopis od lékaře MUDr. Jana Tomana, pediatra, kde mi píše, že jeho šestiletá vnučka dostala od příbuzných knihu „Pohádky pro holky“ (autor neznámý, přeloženo z anglického vydání „Princess stories“ Jaroslavem Kučerou, 2011) z nakladatelství Svojtka&Comp. Píše v něm, že si mne vybral jako člena O. S. Litera, kde nás vybízí, abychom vedle Litery za knihu pro děti a mládež udíleli i anticeny, do jehož výběru by se jistě dostalo toto dílo. 

Dále píše: „Předpokládám, že se mnou budete souhlasit, že jak intelektuální úroveň a myšlenková linka příběhů, tak i úroveň překladu, který si svou literární výší nezadá s návodem na vysavač, si zaslouží toto ocenění.“  Čas od času dostanu dotaz, abych určila hranice populární literatury, potažmo braku mezi knihami pro děti a mládež.

Zkusím jednoduše popsat, co si na základě i názorů jiných pod těmito pojmy představuji.
Komerční zábavná literatura (– termín populární  literatura razí její teoretik Pavel Janáček) pro děti a mladé čtenáře má široký záběr, v posledním dvacetiletí je žánrově různorodá a vzhledem k stále valícímu toku jejího vydávání je možné o ní diskutovat. Variovaly se a rozšířily různé varianty žánry – kromě dívčích románů, které již nemůžeme jen tak lehce pro dospívající čtenářky nazvat sentimentálními, ale tvrdě otvírajícími různá tabuizovaná erotická a sociální témata předchozí éry, jsou zde např. nově vzkříšené horory typu série Stmívání S. Meyerové, obměňující prostupování reálných tužeb hrdinů do světa temnoty. Kniha je v současné době od útlého věku propojena s jinými médii, s filmem, počítačovými hrami a je často globalizovaným produktem.

Mezi nimi jsou velké kvalitativní rozdíly: knižní vydání  známých disneyovských filmů jsou spíše kýčem, ale nikoli všechny filmy samotné, v knižní podobě jde o textovou redukci filmového díla na minimum. Měli bychom vědět, co čteme a co nabízíme našim nejmenším nebo začínajícím čtenářům.

Namítnete, že jsme mnozí z nás leccos z těchto titulů četli, a i dnes je konzumujeme v jiné podobě (pokleslá fantasy) nebo odpočíváme u jiných žánrů, jako jsou detektivky nebo klasické westerny. Stále se ale pohybujeme v populární literatuře, v níž můžeme očekávat určitá dějová schémata a identifikovat se s hrdiny.

Velmi důležité je umět rozpoznat brak, kýč.
Nejhorším knižním artiklem jsou křiklavě barevné knížky- hračky  pro nejmenší a vydávání příběhů klasického fondu v kýčovité klasické podobě, k nimž se právě řadí titul Pohádky pro holky s podtitulem Příběhy pro všechny malé princezny.
Zcela zredukované pohádkové varianty typu Popelka nebo Růženka jsou převedeny do jakéhosi bezčasí, ve kterém se hemží vedle sebe jmény jako Fialka a Petúnie nebo Ned a Pomněnka. Přání jsou vyslyšena, zlobivé princezny potrestány a všichni spokojeni.  Kniha je doprovázena křiklavými ilustracemi, v nichž se holčičkám podbízí „současný královský svět.“, v němž se najde zatoulaná koruna nebo se vyrobí nechtěně zničené šaty na bál.  Patří mezi knihy, v nichž převažují v názvech  reklamní slogany typu: Nejslavnější modelka na světě, Nejkrásnější pohádky, Nekrásnější bajky a jsou plné bezduchých textů.  

Ilustrátor Adolf Dufek, Šplíchal a Vlasta Švejdová patří mezi typické české představitele ilustračního kýče. Tyto a další podobné kýčokresby, které by i za socialismu neměly šanci na delší přežití, se dnes prezentuji i v takových dětských časopisech jako je Sluníčko a jsou součástí nabídek kýčovitých knih převážně z Egmontu, Librexu, Fragmentu etc. (ukázky připravila redakce Čítárny)

V dalším titulu, jemuž není možné upřít  „báječný svět“ ze života dvou mravenců jsou obligátní Pohádky z mravenčí chaloupky Radky a Jaroslava Nyklových (Fragment., 2014).
Ty nenápadně profitují z Broučkových Karafiátů  – vše je krásné, bezbranné, navždy nevinné, z ilustrací se na Vás  vykukují roztomilí broučci, růžová žížala nebo ovocné mušky s mašličkami. Nakonec broučci, sluníčko a mravenci vesele skotačí v jazykově plochých textech:

„Brouček zvedl hlavu a smutně se podíval uslzenýma očima. „ Mě nemůžete znát. Létám, jen když je tma. Jsem světluška Bohuška. Smutná jsem proto, že dnes budu všem kamarádkám světluškám pro smích.“ „Proč by se ti smály?“ ptali se mravenci.“Nemohu rozsvítit světýlko a celou noc budu zhaslá. Každá světluška bude svítit, jenom já ne, protože jsme rozbitá.“

Mravenci Bohušce pomohli, tentokrát byli hbití jako Křemílek a Vochomůrka. Obálka hlásá, že si tato vyprávění zamilují děti i rodiče. Věřím, že tyto epigonské vyprávěnky měly určitě dobrý záměr, ale o to je tato produkce nebezpečnější, než pokleslé překlady ze Svojtka&Comp

Problémem jsou také knihy autorů a ilustrátorů – klasiků, jejichž práva jsou již volná.
Často se s nimi zachází zcela bez editorských zkušeností. Báseň mi přebývá, tak ji ukrojíme, nastavíme a podobně, u Broučků vynecháme závěr, vždyť je smutný, připouští naši konečnost našeho života atd.
Máme několik ilustrací po významném autorovi k dispozici, tak k nim nalepíme básně bez ladu a skladu a vůbec nevadí, že nám název evokuje úžasné leporelo Říkejte si se mnou z válečných let Františka Hrubína s ilustracemi Jiřího Trnky. (zářný příklad Jiří Trnka: Říkejte si s námi – nejkrásnější říkadla, texty sestavila Klára Trnková. Nakl. Trnka, 2009).

Mimořádně kvalitním kýčem vládne už desetiletí v knižních ilustracích Fischerová-Kvěchová

Zamyslet nad sebou by se měli také dědicové autorů, komu přenechají nakladatelské práva.  
Původní texty potom příslušný nakladatel různě rozcupuje, nadělá omalovánek, prvních čtení apod. a navíc graficky zcela utopí.  Odstrašujícími příklady pokleslých  knih jsou zaplavena nákupní centra, Levné knihy i některá slušná knihkupectví, vychází jich stále hodně …

Bohužel neexistuje státem řízený dotační program, který by podporoval kvalitní produkci a čtenářství, dílčí aktivity se objevují, většinou jsou založeny na energii lidí kolem knih, které vytvářejí různé podpůrné akce: v rámci knihoven (Suk, Noc s Andersenem a jiné), v rámci IBBY (soutěž Zlatá stuha, besedy, akce pro děti) včetně již zavedeného veletrhu v Táboře (předtím i v Liberci), akce podporuje Svaz knihkupců a nakladatelů a vzniká řada projektů spojených s jednotlivými nakladatelstvími.  
Celostátní projekt na podporu kvalitního čtení bych si dovedla představit a nazrál čas, aby se stal jednou z velmi důležitých vládních priorit.
Ale alespoň bojujme proti braku, ušetříme papír a ještě navíc budeme kultivovat dětský vkus.

The post Knihy a kýč. Jak knižní brak ohrožuje zdraví vašich dětí víc jak cigarety first appeared on Čítárny.

Světové Bienále ilustrací Bratislava má za sebou 25 ročníků. Existuje již od roku 1965, respektive v současné podobě od roku 1967. Mezinárodní porota každé dva roky uděluje ilustrátorům 11 cen – Grand Prix, 5 Zlatých jablek, 5 Plaket a čestná uznaní nakladatelstvím za mimořádný knižní počin. Od rozpadu Československa se stará o její konání Slovenská republika a Dům dětské knihy Bibiana, ve kterém sídlí i slovenská IBBY, instituce jsou finančně podporovány státem.

GRAND PRIX: LAURA CARLIN, VEĽKÁ BRITÁNIA: VLASTNÝ SVET, ŽELEZNÝ MUŽ

V roce 2015 kromě katalogu všech zúčastněných ilustrátorů vydala Bibiana dvě jubilejní publikace: Příběh BIB – půlstoletí Bienále ilustrací Bratislava ve faktech a obrazech a BIB ve vzpomínkách. 
Když listujeme vzpomínkami, defilují před námi lidé, kteří byli u jejích začátků – Adolf Hoffmeister (první předseda), Dušan Roll, Maurice Sendak, Bettina Hürlimann, František Holešovský… Mezi texty nalezneme krásná vyznání – ilustrátorů, porotců, představitelů IBBY a předních světových muzeí. Současné Bienále organizuje komisařka BIB  Zuzana Jarošová a vedoucí sekretariátu BIB a kunsthistorička Viera Anoškinová.

Zlaté jablko BIB: MIROCOMACHIKO, JAPONSKO: ŽLTÁ A JA

Byla jsem pozvána vedením BIB jako čestný host a zároveň člen Mezinárodního výboru BIB, letos se opět Česko zúčastnilo kolekcí 15 ilustrátorů a ilustrátorek (David Böhm, Dora Dutková, Lucie Dvořáková, Jiří Franta, Aneta Holasová, Nikola Hoření, František Petrák, Jaromír Plachý, Marina Richterová, Kateřina Sechovcová, Milan Starý, Tereza Ščerbová, Marie Štumpfová, Andrea Tachezy, Lukáš Urbánek).  Naši účast na BIB organizuje česká sekce IBBY společně s Klubem ilustrátorů dětské knihy.

Mezinárodní porota není jednostranně profesně orientována. Tvoří ji 11 až 12 odborníků z oblasti knižní kultury, kunsthistorici, ilustrátoři, vydavatelé, knihovníci z různých zemí. Členem letošní mezinárodní poroty byl za ČR František Skála, poslední nositel Zlatého jablka za naši republiku.
Pro zajímavost první Grand Prix BIB 1967 získal japonský ilustrátor Yasuo Segava za malbu na hedvábný papír.
V roce 1969 získala druhou Grand Prix česká ilustrátorka Eva Bednářová.
V roce 1983 porota udělila Grand Prix celosvětově uznávanému slovenskému umělci Dušanovi Kállayovi, který ilustruje pro česká a slovenská nakladatelství.
Grand Prix 2003 získala také japonská ilustrátorka Iku Dekune, žijící v Čechách, která v současné době ilustruje české knihy.
V jubilejním 25. ročníku získala Grand Prix 2005 Laura Carlin z Velké Británie.

Zlaté jablko BIB: ELENA ODRIOZOLA, ŠPANIELSKO: FRANKENSTEIN

Soutěže BIB 2015 se zúčastnilo 355 ilustrátorů z 50 zemí s 2426 originály ilustrací v 441 titulech knih.
25. ročník Bienále ilustrácií Bratislava (BIB) 2015 byl slavnostně otevřen 3. září v Historické budově Slovenského národního divadla v Bratislavě, zahájení bylo velkolepé a zúčastnili se jej ministr kultury SR, zástupci UNESCO, předseda IBBY a předsedkyně soutěže ALMA ze Švédska.
Na každém Bienále, vyjma soutěžní výstavy originálů ilustrací dětských knih, představují tradičně držitele ceny Grand Prix BIB z předchozího ročníku a Ceny Hanse Christiana Andersena za rok 2014 (letos Roger Mello z Brazílie, který byl zároveň předsedou poroty BIB). V roce 2012 byl představen Petr Sís, který získal toto ocenění za Českou republiku. Součástí Bienále bylo tradiční odborné sympózium na téma: Jak BIB za půlstoletí ovlivnil podobu obrázkové knihy ve světě?
Letos se ho zúčastnila Milena Šubrtová, loňského ročníku BIB Jana Čeňková a Renáta Fučíková. Jsme rádi, že aspoň takto se můžeme zúčastňovat této velkolepé soutěže a přehlídky. Přejeme bratislavskému bienále mnoho dalších úspěšných let a vybírám slova ze vzpomínky Petra Síse, ať jeho Zlaté jablíčko “ září dál jako planetka ve vesmíru…“

Plaketa BIB: RENATE WACKER, NEMECKO: MÁŠA A MEDVEĎ

Medzinárodná porota BIB 2015 udelila nasledovné ceny:

GRAND PRIX
LAURA CARLIN, VEĽKÁ BRITÁNIA: VLASTNÝ SVET, ŽELEZNÝ MUŽ

ZLATÉ JABLKO BIB
MIROCOMACHIKO, JAPONSKO: ŽLTÁ A JA
ELENA ODRIOZOLA, ŠPANIELSKO: FRANKENSTEIN
JAVIER ZABALA, ŠPANIELSKO: VTÁK V KLIETKE
RONALD CURCHOD, ŠVAJČIARSKO: NOC KEĎ SOM SPAL
BINGCHUN HUANG (MI HE), ČÍNA: VRKOČ

PLAKETA BIB
ANNEMARIE VAN HAERINGEN, HOLANDSKO: SNEHULIENKA ŠTRIKUJE STRAŠIDLO
MYUNG-AE LEE, JUŽNÁ KÓREA: PLASTOVÝ OSTROV
NATALIA SАLIENKO, RUSKO: O JEDNOM, DRUHOM, TREŤOM, ŠTVRTOM A PIATOM
RENATE WACKER, NEMECKO: MÁŠA A MEDVEĎ
LEVI PINFOLD, VEĽKÁ BRITÁNIA: ČIERNY PES, TRÁVNIK

ČESTNÉ UZNANIE PRE VYDAVATEĽSTVO ZA PODPORU ROZVOJA OBRÁZKOVÝCH KNÍH
KAN YA MA KAN, PALESTÍNA
ROSE SHOUMALI: THE BLACK FISH

ČESTNÉ UZNANIE PRE VYDAVATEĽSTVO ZA MIMORIADNY VYDAVATEĽSKÝ POČIN
DAR ONBOZ PUBLISHING HOUSE, LIBANON
HKEYEH A ATHAR
ARTFORUM, SLOVENSKO
MONIKA KOMPANÍKOVÁ: HLBOKOMORSKÉ ROZPRÁVKY

Členovia poroty:
Pani Anastasia Arkhipova, Rusko, pani Helena Bergendahl, Švédsko, pani Nazan Erkmen, Turecko, pán Karol Felix, Slovensko, pán Piet Grobler, Veľká Británia, pani Maria Jesus Gil, Španielsko, pani. Agnes Gyr, Rwanda, pani Yukiko Hiromatsu, Japonsko, pán Roger Mello, Brazília, pán František Skála, Česká republika, pani Nina Wehrle, Švajčiarsko
Členovia poroty vybrali za predsedu poroty pána Rogera Mella, Brazília.

Více o Bineále: http://www.bibiana.sk

Plaketa BIB: NATALIA SАLIENKO, RUSKO: O JEDNOM, DRUHOM, TREŤOM, ŠTVRTOM A PIATOM

Plaketa BIB: RENATE WACKER, NEMECKO: MÁŠA A MEDVEĎ

The post 50 let Bienále ilustracii Bratislava. Vítězové 25. ročníku 2015 first appeared on Čítárny.