Rozhovory s Jungem. U nás, respektive na Moravě je s Carlem Gustavem Jungem spojena fenomenální (nejen překladatelská) práce profesora Karla Plocka, nicméně na převodu Rozhovorů s C. G. Jungem (2015) do češtiny se nepodílel, je dílem Ondřeje Fafejty, který dotyčné rozhovory vybral z originálu a doplnil předmluvou i ediční poznámkou. Kniha C. G. Jung Speaking: Interviews and Encourters je jinak o celou polovinu rozsáhlejší a krom přepisů rozhovorů (rozhlasových, televizních, filmových, časopiseckých i novinových) zahrnuje Jungovy přednášky a články o Carlu Gustavovi, což dnešní české vydání opomíjí.

V originále i v češtině je všech třiatřicet (a ne tedy „zhruba dvacet“, jak uvádí nakladatelství Portál vzadu na obálce) existujících interview s Jungem seřazeno chronologicky, přičemž názvy jsou bohužel matoucí hlavně v případě dvou rozhovorů se spisovatelem Miguelem Serranem z let 1959 a 1961.
Český Fafejtův překlad uvádí totiž první i druhý Serranem vedený rozhovor pod titulkem Rozhovory s Miguelem Serranem; ve skutečnosti však se nejedná o čtyři či ještě víc zpovědí, nýbrž jen o dva rozhovory.
Budoucí diplomat a prozaik Serrano si roku 1947 vzal do Antarktidy možná i náhodou Jungovu knihu a od té doby jeho učením žil. Fyzicky se ovšem vyskytoval v Indii a roku 1957 se Jungovi poprvé opovážil napsat dopis. O následném jejich setkání nebo setkáních (došlo na dvě) psal ve své knize C. G. Jung a Hermann Hesse: záznam dvou přátelství.

Carl Gustav Jung zemřel 6. června 1961 ve věku takřka 86 let a právě Miguel Serrano získal 23. ledna téhož roku vůbec poslední rozhovor, který kdy badatel poskytl a jímž české vydání končí.
Ten naopak vůbec první poskytl Jung již roku 1913 mlád sedmatřicet jar, a to deníku The New York Times. Jelikož jsou ale odsud vypuštěny otázky, Ondřej Fafejta jej za interview nepovažuje, stejně jako ani další dva „rozhovory“ z let 1931 a 1932 uskutečněné v Curychu a Vídni, přičemž autorem curyšského byl spisovatel White Burnett. Ondřej Fafejta v úvodu chápe ovšem jako první Jungem poskytnutý rozhovor až ten v této knize čtvrtý – z 26. června 1933 -, který pamětihodně nahrálo Rádio Berlín a vedl Adolf Weizsäcker.

Jednou z nejzajímavějších položek této knihy jsou pak tzv. Houstonské filmy.
Jde o čtyři rozhovory, jež Jung poskytl 5. až 8. srpna 1957 v Curychu profesoru Houstonské univerzity Richardu Evansovi a jež byly nafilmovány režisérem Johnem Meaneyem jako součást výukového projektu pro studenty katedry psychologie. Pokud tyto snímky musíte sledovat, trvají čtyři hodiny, a nepochybně tedy bude výhodnější si přepis Jungových odpovědí přečíst zde! Dotyčný přepis redigoval osobně už Richard Evans a dokonce jej také uveřejnil jako knihu, která se jmenuje Rozhovory s Carlem Jungem a Reakce od Ernesta Jonese (sic).

Jiné interview – s Johnem Freemanem pro televizi BBC z března 1959 a točené uvnitř Jungova domu v Küsnachtu – proslulo větou vyjadřující se přímo k Pánu Bohu.
„Nemusím věřit, ale vím.“ – Do tohoto českého, nicméně ani do původního anglického vydání nebyly bohužel zahrnuty některé další příspěvky, které v čase vzniku knihy podléhaly restrikci majitelů autorských práv, a editoři kromě toho připouštějí, že v archivech a knihovnách se mohou skrývat i rozhovory další.

Z jiných osob bývá Jung v rozhovorech obzvlášť tázán na Sigmunda Freuda a na Adolfa Hitlera, jehož zajímavě srovnává s Mussolinim.
V Benitův prospěch. Vůdcovým „tajemstvím“ podle Junga přitom byl zcela výjimečný přístup jeho nevědomí do jeho vědomí. A také to, že sám sobě dovoloval nechat se tímto nevědomím ovlivnit.
„Hitler je jen maska,“ říká Jung roku 1939 knězi Howardu Philipovi. „Vidět společně jeho a Mussoliniho, jako se to podařilo mně, je nepředstavitelná zkušenost… U Hitlera ctižádost zabírá docela malé místo a on tak nepřesahuje obyčejného člověka, je však citlivý na trend událostí ve své zemi… Jisté je, že sám sobě nerozumí; kdyby tomu tak bylo, nechyběl by mu smysl pro humor a nebral by se tak vážně.“

Podle Carla Gustava Junga, který byl bezesporu geniální, přecenil Sigmund Freud význam pohlavnosti, což přitom nebylo dáno jen založením Freudovi osobnosti, ale také prostředím někdejší Vídně, ze které přišlo dost jeho pacientů, a zjednodušeně lze říct, že Freudovy výsledky tudíž prostě odpovídají jen a právě vzorku tehdejší Vídně alias relativně zabezpečeným Rakušanům, jež hrdě a hrdinně zpovídal. Ale obecně člověk prvořadě neřeší vlastní sexualitu, nýbrž potřebu jíst. Jak lze snadno dokázat na primitivech i přírodních národech.
Třeba Alfreda Adlera pak Jung vyhodnotil ve zkratce takto: „Měl jen jeden nápad. Byl to dobrý nápad, ale Adler nepřekročil učitelskou psychologii.“ (Adlerův „nápad“ se týká pocitu méněcennosti a jeho kompenzace nutkáním k moci.)

Jen jako zajímavost závěrem připomenu, že se Carl Gustav Jung bez jakékoli nadsázky prohlašoval za pravnuka Johanna Wolfganga Goetha,
pro což nicméně měl jenom nepřímé důkazy. (A cenu za bohorovnost bych rád předal i odpovědnému redaktorovi knihy Martinu Bedřichovi. Titul právě česky vyšel poprvé a třeba i naposled, ale jemu Jung nestál ani za to, aby spočítal jeho sebraná interview. – Nicméně Bedřich nelže, skutečně jich je „zhruba 20“.)

Z knihy…

Jung o asociacích: Není zajímavé, že dochází k reakci – určité reakci – na podnětové slovo. To je víceméně nezajímavé. Zajímavé je, proč lidé na určitá podnětová slova nemohou reagovat, nebo zcela nepatřičně.

O nemocech: Angína je typická psychologická nemoc, a přece není psychologická ve svých fyzických příčinách. Je to prostě jen infekce. Ale proč ji tedy člověk dostal? No, to byl ten psychologický moment. Když se angína rozvine a člověk má horečku a zanícené mandle, nedá se to už léčit pomocí psychologie. Přesto je docela možné vyhnout se tomu správným psychologickým postojem.

O hlouposti davu: Copak nevíte, že když vyberete stovku nejchytřejších lidí na světě a dáte je dohromady, stane se z nich hloupý dav? Deset tisíc by jich dohromady mělo kolektivní inteligenci aligátora. Nevšiml jste si, že čím více lidí pozvete na slavnostní večeři, tím hloupější jejich rozhovor bude?

O Hitlerově „náboženství“: Islámu se velmi podobá; je realistické, zemité a slibuje v tomto životě maximální odměny jenom s muslimskou podobou Valhally, do níž mohou toho hodní Němci vstoupit… A podobně jako islám učí hitlerismus i ctnosti meče. Hitlerovou první idejí je učinit jeho národ silným.

Rozhovory s C. G. Jungem. Portál. Praha 2015. 304 stran

The post Rozhovory s C.G. Jungem. Nejslavnější rozhovory se světově uznávaným psychoterapeutem first appeared on Čítárny.

Betty MacDonaldová Vejce a já. Příčiny extrémního úspěchu románu (je-li to vůbec román) vysvětluje Jiří Trávníček ve své knize Betty a my (2022).

Deník i každá kniha ztrácejí smysl bez posledního čtenáře.
Vlastně už bez toho předposledního. Teprve čtoucí bytosti dělají knihu knihou tím. S autory se doplňují.
Záhady této „čtenářské recepce“ již po roky luští vysokoškolský profesor a literární badatel Jiří Trávníček (*1960). I své nejteoretičtější práce přitom píše, myslím, docela přístupně. Jistě i proto je tak píše, aby se neřeklo, že on sám na čtenáře nemyslí.

A to především jeho úspěchu v našich luzích. Nejen to. Knihu Vejce a já srovnává se spoustami děl jinačích a rozebírá kupříkladu méně známá díla Evy Beštákové Hajný a já (1986) nebo Mileny Kozderkové Mám ráda hajného (1987). I jejich hrdinky se totiž svým manželům – stejně jako alter ego Betty MacDonaldové – podřídí, ale tu podřízenost umí dát partnerům občas „sežrat“.

Trávníček si dal s dvě stě padesátistránkovou analýzou práci a ve čtyřech částech vypráví nejprve osudy spisovatelky (ani jedno její manželství moc nevyšlo), pak i příběh jejích knih v České republice. Na čtyřiceti stranách dá slovo i přímo čtenářkám a jejich nijak nekorigovaným vysvětlením. Vysvětlením, proč je právě kniha Vejce a já magnetizovala.

Fakticky pobavující přitom je, že byl Trávníček hned na začátku svého vědeckého výzkumu stroze odkázán (právě kterousi dámou) až „za čáru“. Nemá prý do věci co rýt, anžto je chlap. Proč to Vejce vůbec čte, když podstatu může pochopit jen a pouze žena?

Celé první jaro a léto byly samozřejmě nepřátelské, ale pasívní. S příchodem září si přetáhly přes hlavu mlhu jako kápi Ku-Klux-Klanu a začaly nám dávat osvědčenou vodoléčbu. Pršelo a pršelo a pršelo a pršelo. Mžilo, mrholilo, teklo, kapalo, lilo nebo jenom docela obyčejně pršelo. Některá rána byla černá a divoká bouřemi, které řádily po horách.
…
Neděle! Na venkově je neděle dnem, kdy děláte přesně tolik práce jako jiné dny, ale celou dobu se cítíte provinile, protože neděle je den odpočinku.
…

Paní Kettlová si sedla, vytáhla z kapsy špinavou kapesník a začala si utírat obličej. „No, jak se máte, děvče?“ zeptala se. „Vidím, že jste ještě nezemřela. To je dobře. Některý ženský tady vydrží tak rok, maximálně dva.“

Betty MacDonaldová Vejce a já.

Podstatou úspěchu knihy v Americe, který byl především poválečný, se stalo i to, že se trefila svým specifickým humorem do pravé doby, kdy si (roku 1946) vojáci chtěli „odfrknout“.
A kdy jim partnerky, když se našly, sklesly v náruč. Ne každý měl to štěstí, ale když je měli, chtěli čísti něco uvolňujícího, i nadchl je postoj vypravěčky, která je – po „ideálním“ dětství v intelektuální rodině – pomyslně vyslána s prvním manželem na venkovskou misi.

A to slepičí farmu. Mj. mezi burany. A neumí se úplně přizpůsobit. Betty MacDonaldová líčí ty stavy vesele a malinko oponuje samotnému Thoreauovi, když venkov předestírá v pravé podobě. Ne tak, jak ho prožíval osamělec v chatě, ani ne tak, jak si ho idealizujeme ve městě. Hrdinka přišla ze Seattlu a nečekala ji idyla.

Je snad vylíčení toho dost na bestseller? Nikdo to nečekal. Přesto…
Roku 2009 dokonce v Čechách vyšla publikace Sto nejvýznamnějších knih světové historie, kde Vejce v poklidu „pije džin“ hned vedle Hlavy XXII, Toma Sawyera, Tří mužů ze člunu a Salingera. Právem? Sotva.
Přesto je to kniha nesporně zajímavá. Její hrdinka sice je statečná i soběstačná, ale Trávníček si všímá, že snad v celé knize nečteme popis, který by nebyl „krajně subjektivně pojat“. A pokaždé rovnou přichází ironizování. Výsledkem je způsob psaní, který úplně napodobit nedokázal nikdo.

Ať Betty popisuje cokoli, vždycky mísí do popisu vlastní postoj, takže sama příroda je antropomorfizována a text jako by se stával dokladem toho, že si ženy a muži nerozumějí. Právě to čtenářky vyciťují – a hrdince drží palce. Úspěch knihy byl nečekaný a obrovský.

Matka nás učila, že je povinností ženy postarat se, aby byl její manžel šťastný ve své práci. Nejprve se ujistěte, že váš manžel dělá práci, kterou má rád a ke které se hodí, a pak mu v ní pomáhejte.
Bob chtěl chovat slepice. Tak jsme šli chovat slepice. A já jsem mu pomáhala. Celých pět let.
…
Změníte-li tak úplně způsob života, jako jsem změnila já svůj, zjistíte, že spolu se zvláštnostmi nového života, které do sebe vstřebáte, se vyskytnou jiné, na které si nezvyknete nikdy.
Některé věci, na které jsem si nezvykla já:
• Slepice.
• Petrolejová lampa.
• Záchod na dvoře, kde jsem měla v noci dvojí hroznou volbu: buď sedět potmě a nevědět, co po mně leze, nebo si vzít svítilnu a přilákat můry, komáry, lelky a netopýry.
• Život bez rádia.
• Život bez telefonu.
…
Slepice jsou podle mě nejnevděčnější tvorové na světě. Když jim dáte to nejlepší krmení, nejteplejší kurník a nejlepší péči, odpoví vám tím, že snášejí vejce s krví, s dvojitým žloutkem nebo vůbec žádná. A když se jim něco nelíbí, prostě přestanou snášet. Nebo začnou klovat vlastní vejce. Nebo se rozhodnou, že budou sedět na vejcích a nechtějí se zvednout ani za nic.

Betty MacDonaldová Vejce a já.

Betty MacDonaldová už ho nezopakovala, nebo ne docela. Ani třemi úspěšnými pokračováními.
Na světě pak jde najít jedinou zem, které pojetí knihy „mentálně“ vyhovovalo na 100%. Čechy.
Úspěch zde trvá, což Trávníček dokládá i pobavujícím úryvkem z Pražských orgií.

Taky v nich zjistíme, nakolik všeobecná známost romány paní MacDonaldové zaskočila Philipa Rotha.
Jeho snad zaskočit mohla, ale monografistky Betty MacDonaldové o „českém zázraku“ bez orgií už dávno svěděly a já sám bych fenomén srovnal se zdejším postavením Richarda Halliburtona. Taky jemu se náhodou, ač náhod není, dostalo v naší kotlině všech výsad, zatímco ve Spojených státech jeho jméno už neříká moc. Jako tam dnes ani neznají Vejce a já.

„Podobných bestsellerů bylo,“ prohodil jen kdosi. „Pár let se hřály na výsluní, posléze po nich po právu pes neštěkl. Tak co s tím Vejcetem v Praze pořád máte? Co se vám na povaze hrdinky zamlouvá?“

That is the question!
A jedna z Trávníčkových narátorek Vejce dokonce přirovná k filmu Mrazík. Ani ten v Rusku není nijak populární, zatímco u nás okolo něj byl po desetiletí kult (který ostatně už nezmizí).
Všichni znali Mrazíka zpaměti (vyšel i jako kniha), a kdo ho neznal, byl páprda. Musel jsem se na film nakonec taky podívat, abych mohl mezi spolužáky (a to i na vysoké škole). Možná to dnes podobně funguje i kol knihy Vejce a já.

Až překvapující paralely taky Trávníček vykutal a uznal mezi tímto románem a Babičkou! Rovnou nicméně poukazuje k tomu, že mají čtenáři chybnou tendenci srovnávat životy obou spisovatelek. Což skřípe.

Raději proto mapuje další paralely, například mezi Vejcem a Svéhlavičkou (1898) od Elišky Krásnohorské (která však adaptovala německou předlohu Emmy von Rhoden Der Trotzkopf, 1895).

„No, tak vy jste ta nová nevěsta,“ řekla paní Kettleová a posadila se na židli, která pod ní hlasitě zapraskala. „Slyšela jsem, že jste z města. To bude těžký, děvče. Tady se nežije jako v kině.“
„Ano, už jsem si všimla,“ odpověděla jsem slabě.
„A váš muž chtěl slepice, co? Chudák blázen. Všichni tady chtějí slepice, dokud je nemají. Pak chtějí pryč.“
Zasmála se svým hlasitým, chraplavým smíchem. „Ale vy to zvládnete. Aspoň na chvíli.“
…
„Jak jste to dokázala s patnácti dětmi?“ zeptala jsem se jednou.

Paní Kettleová mávla rukou: „Jednoduše. Když brečí, dejte jim na zadek. Když nekřičí, taky. A když jsou nemocné, nalijte jim do krku trochu whiskey a modlete se.“
„A co když to nefunguje?“
„Tak je pošlete ven a řeknete jim, ať si hrajou v dešti. To je vyléčí, nebo je zabije – jedno z toho.“
…

Pan Kettle vešel do kuchyně bez zaklepání. „Dobrý den, Betty. Máte nějaký tabák? Můj došel.“
„Bohužel nemám, pane Kettle.“
„No nic, tak aspoň trochu cukru? Nebo mouku? Nebo vajíčka?“
„Vajíčka máme jen na prodej.“
„Ale no tak, jedno nebo dvě přece můžete postrádat. Vždyť jsme sousedi!“
Nakonec odešel s pytlíkem mouky, balíčkem tabáku (který jsem mu „našla“) a několika vejci „na zkoušku“.

Betty MacDonaldová Vejce a já.

Trávníček putuje také k dalším podobným knihám (Eva tropí hlouposti Fan Vavřincové) a hledáček rozostří: dojde tak na postavu Švejka i televizní seriál Chalupáři nebo film Na samotě u lesa. Nakonec i na Receptář Přemka Podlahy. Spolužití měšťana s vesničanem se mu zdá jako téma nevyčerpatelné. Vlastně se nemýlí a koneckonců není vedle ani paralela s knížkou scénáristky Haliny Pawlowské Zoufalé ženy dělají zoufalé věci (1993).

Čtyři roky před Vejcem (tedy roku 1942) přitom v USA vyšel ve stejném nakladatelství román Odebrali jsme se do lesů (We Took to the Woods) / Louise Dickinson Rich – a jasně plul thoreauovským proudem.
Odehrává se v Maine, tady zakotví manželský pár. Docela podobně, jako na slepičí farmě zakotvili Betty a její muž. Ono přesídlení z ryčné civilizace „k ryčícím medvědům“ je u Dickinsonové splnění snu a oslavou přírody v duchu (poněkud geniálnějšího) Waldenu (1854).

Čím je lopota uprostřed lesů náruživější, tím větší uspokojení páru přináší, a fazetu toho samého vlastně známe z Čapkovy pohádky s „dr. Voštěpem“. – Dickinsonové kniha stojí – stejně jako Vejce a já – na hrdinčiných postřezích a úsečných komentářích, jenže vyznění je zcela protikladné. Je tu smír. A je to méně pravděpodobné, ba nereálně romantické. V Česku plném skeptiků by zdejší rozuzlení sedělo čtenářkám ještě méně.

Brněnský badatel potom přece zajde možná daleko, když vnáší do problému i kapitolu Robert Fulghum – pokračování Betty jinými prostředky.
Velice široce vzápětí hodnotí manželství všech „žalářovaných“ dam a jmenuje Noru, Paní Bovary, Annu Kareninu, ba Maryšu. Taky Klimentovu Marii a romány Žalář nejtemnější (Olbracht), Advent (Glazarová) a Petrolejové lampy.

Radoslav Nenadál ovšem vnímal problém románu Vejce a já velmi prostě. Kniha sice zastarala, míní, ale Betty má dar tlumočit i největší banality života s „neobyčejným humorem“.
Asi je to pravda a roku 1948 nemohl mít Viktor Fischl ještě tušení, jakých obřích nákladů u nás dílo dosáhne, když nepotlačil vlastní uštěpačnost v Lidových novinách:

Vezmi plnou hrst příběhů, ale vyber jen takové, které jsi opravdu prožil. Nemusíš je promísit valným dějem, ale prohněť je do vláčnosti a naplň životní moudrostí. Pak nech nakynout v teple lidskosti, a pokud možno peč v romantickém prostředí. Polevu udělej ze dvou dílů sentimentálnosti a dílu hrdinského přijímání života. Celé posyp mandlemi laskavosti, dobře pocukruj humorem – a nes na stůl.

Je zajímavé, že Jiřího Trávníčka kniha Vejce a já původně ani moc nezajímala.
Bádal si ve vyšších sférách literatury a nikdy Vejde a já nečetl. Jen o dílu slýchal, tak jako mnozí z mužů. Ale posléze ve čtenářských výzkumech postřehl, že se „jisté dílo“ stále vrací. Bylo to trochu podobné, jako když se filmově zesnulý Zdeněk Řehoř postupně vynořuje na všech záběrech z vlastního pohřbu v komedii Trhák, a tomu Trávníčkova zvědavost neodolala.

Psal – a snad i pochopil podstatu hrdinky a příčinu jejího úspěchu zde. Betty je, jak odvážně píše, jakási „Soft-Nora“. A i Svéhlavičkou, ale bez moralistních tónů. Navíc funguje jako chytrá horákyně. Nabourává patriarchální vzorec, ale možná málo. Po česku. – Ale její úděl je nejspíš údělem většiny žen napříč režimy.

Jiří Trávníček. Betty a my. O jednom českém kulturním fenoménu. Vydalo nakladatelství Host a Ústav pro českou literaturu AV ČR. Brno/Praha. 2022. 248 stran

Dovětek:
Než se v Americe na román zapomnělo, studio Universal koupilo práva za rovných 100 000 dolarů a vznikl film (1947). Hrdinčina sršatá hubatost a kousavý humor se v něm poněkud ztrácejí. Rovněž nesvár obou manželů je závěrem smířen. Nenapravil to ani pozdější televizní seriál.

The post Vejce a já. Proč je humoristická kniha McDonaldové tak nesmírně populární first appeared on Čítárny.

Zdeněk Burian a jeho nová monografie. Reprodukce v knize, která o něm a jeho díle vyšla koncem léta 2016, berou dech. Ondřeji Neffovi se dostalo té cti napsat k publikaci úvod.
„… jak jsem poznal Buriana profesionála,“ podotkl, „měl by obrovskou radost z úrovně reprodukcí. Kvalita dnešní polygrafie předčí vše, co bylo v třicátých a čtyřicátých letech, natožpak to, co přišlo potom. Bez přehánění můžeme konstatovat, že takto reprodukované své práce Burian nikdy nespatřil.“

Svazek Dobrodružný svět Zdeňka Buriana byl „srdeční záležitostí“ albatrosího ředitele a redaktora Ondřeje Müllera a jistěže i mladšího znalce Rostislava Walicy. Cenné originály Burianových ilustrací jsou dnes jednak v Památníku národního písemnictví (=většina případů), jednak u různých sběratelů. Potřebují-li tito pár desítek tisíc, ovšemže občas nějakou „pustí“.

Nová burianovská kniha není klasickou monografií.
Má 37 kapitol o často podřadných autorech, které však Mistr skrze své kvaše geniálně povýšil.
Po třech kapitolách je věnováno Fenimoru Copperovi, Josephu Delmontovi, Rudolfu de Haasovi a Luigi Mottovi; pro někoho možná překvapivě však náleží největší počet kapitol, a to pět, Alexandre Dumasovi staršímu (str. 174-201). Jmenují se: Génius dobrodružné literatury, … a skvělý vypravěč historických romancí, Dumasovo řemeslo a umění, Cyklus z dějin Velké francouzské revoluce a Láska a smrt v romantickém dramatu.

Dvě kapitoly pak rovněž získal Rudyard Kipling a dalšími přítomnými jsou např. Alfred Assolant, Rex Beach, Ottwell Binns, Max Brand, Otto Will Gail, Henrik Sienkiewitz a – slovy a titulkem Ondry Müllera – „Víc než klasik moderní dobrodružní literatury“ Robert Louis Stevenson.
Další, často stejně ohromující ilustrace doplňují stati o řadě autorů dnes už v podstatě úplně neznámých.
A Češi? Do výčtu pronikli jen dva. Stanislav Reiniš a Václav Beneš Třebízský.
Ale nezapomeňme, že směrem v čase k nám je náplň svazku ohraničena rokem 1942, a ač to aktuálně není z obchodně-taktických důvodů přehnaně zdůrazňováno, má v budoucnosti následovat i zbytek souborného vydání dochovaných (a dosažitelných) obrázků.

V seznamu Doplňující literatury na závěr nemohly chybět ani publikace Ondřeje Neffa (1980) a Vladimíra Prokopa (2005). Na knihu druhého z nich Walica a Müller výslovně navazují, přičemž Walica v eseji vřazuje ilustrace z nové knihy do širšího kontextu Burianova díla, potažmo připomíná okolnosti jejich vzniku.

Skvostnou knihu, nad jejímiž stránkami na chvíli zapomenete na tento svět, uzavírá přetisk šesti (velmi) rozličných Burianových podpisů. Už jen dodám, že tvůrci u ilustrací zachovali citace z textu ilustrovaných knih, tedy pokud byly kdysi přítomny, a dokonce vyhledali citace rozsáhlejší, které se někdy vyskytují v prvním časopiseckém uveřejnění.
Dotyčné úryvky, a to je skutečně podstatné, dopisoval ke svým pracím často Zdeněk Burian sám! „Zakládal si na tom, že knihy, které ilustruje, rovněž čte, promýšlí dějové okamžiky vhodné k výtvarnému zpracování a svou ilustrací též věrně doprovází zmíněnou pasáž,“ připomínají Müller a Walica. Sestavovatelé přednostně shromáždily tituly, které původně vycházely v časopise Dobrodružný svět, a pominuly tituly, které vyšly nebo znovu vyšly v minulých letech a dosud jsou snadno dostupné.
Ale pominuli i tituly natolik zajímavé a závažné, že je Albatros pravděpodobně teprve reedituje.

Dobrodružný svět Zdeňka Buriana. Ilustrační tvorba z let 1927-1942 pro nakladatelství J. R. Vilímek a další.
Sestavili Ondřej Müller a Rostislav Walica. Autorské portréty napsal Ondřej Müller. Esejistický doslov Po stopách legendy (str. 392-407) napsal Rostislav Walica. Prolog Vycházky do snu Ondřej Neff. Odborně lektorovala redakční rada ve složení Pavel Herian, Jaroslav Holub, Jiří Pošva a Jiří Sedláček.
Graficky upravil a sazbu písmem Skolar PE provedl Michal Chodanovič. Odpovědný redaktor Ondřej Müller. technická redaktorka Radka Konvičková.
Vydalo nakladatelství Plus v Praze roku 2016 ve společnosti Albatros Media. 416 stran. ISBN 978-80-259-0561-6

The post Zdeněk Burian. Dobrodružný svět. Jedinečná monografie světového ilustrátora first appeared on Čítárny.

Otakar Čapek (26.3. 1893 – 11.1. 1967) neměl se slavným spisovatelem Karlem Čapkem a jeho bratrem Josefem nic společného, i když byl také spisovatel. Každopádně je pozapomenutý nešťastník-ryzí oběť komunistického režimu 50ých let. Je proto přímo ukázkový případ, jak dokázal tento nastupující socialistický režim zničit život nevinným lidem za to, že byli bohatí a soukromě podnikali, anebo si (jako v Čapkově případě) hráli s okultnem.

Kdo byl Otakar Čapek

Tenhle zábavný a inteligentní muž, skvělý vypravěč, extrovertní bonviván (trochu), právník, bohém, absolvent vysokých škol lepil posléze pytlíky v „lochu“ jako západní špion a rozvraceč, a to po dobu dvanácti a půl roku (1952-1964), přičemž si úvodní roky odkrucoval s vědomím, že má doživotí.

Mimochodem řečeno (a malá odbočka), srovnejme to s tím, že v červnu 2026 Česká televize písničkáři Jarku Nohavicovi „přelepila“ jiným záznamem vystoupení s Hymnou před kterýmsi hokejbalem, a to druhé vyvstane jako pobavující prkotina.

Jak vlastně umřel Otakar Čapek, autor nelehce sehnatelné knihy Tajemství košáteckého hradu (1927), která podle všeho nijak neoslaví sto let svého vydání? Co se mu stalo?

Badatel Josef Sanitrák (*1960) mluví v knize Konec zlaté éry (2007) o momentech, které asociují smrt mága Houdiniho:

Čapek se vrátil do Prahy z jižních Čech s již protrženou pobřišnicí, se zlámanými žebry a s (pod kůži) vyhřezlými vnitřnostmi.
Proč vlastně nevyhledal lékaře, když ho to bolelo? Nevím. Na boku měl otok a 11. ledna 1967, kdy mi byly necelé tři roky, odešel z tohoto světa (s úsměvem) a patrně se nepřevtělil do mě, ale jistě by žil v někom jiném, kdyby to podobně fungovalo. Bylo mu třiasedmdesát.

Čapek do roku 1945

První světová válka zastihla Čapka na pražské právnické fakultě, bylo mu jedenadvacet let a jako desátník rakouské armády narukoval na ruskou frontu. Na celý román by možná bylo jen to, co tam zažil, ale nakonec to zřejmě (a jinak) napsal Jaroslav Hašek, zatímco Čapek byl roku 1916 „vyreklamován“ s tím, že je potřeba, aby otci pomohl vést hospodářství.

Reálně pokračoval ve studiu dvou škol naráz, právního doktorátu dosáhl roku 1920, roku 1922 se stal inženýrem a mezitím (1923) jej promovali ještě i na doktora technických věd. Taky postupně ovládl dvanáct jazyků, i když je samozřejmě otázka, na jaké úrovni, ale výborně mluvil francouzsky i německy a již za studií vedle těch zemí navštívil Británii.

Vykazoval nadprůměrné sebevědomí, ženám se líbil jako vysoký, štíhlý chlap, uměl bavit společnost a jeho strýcem byl „sám“ Antonín Rückl (1871-1938), strůjce Léčivých slunečních lázní v Zátiší (1923-1964), využitých později v seriálu Hříšní lidé města pražského (točil se tam jeho devátý díl Turecké náušnice).

Roku 1924 si Čapek vzal v pražském arciděkanském chrámu svaté Ludmily (na náměstí Míru) půvabnou Marii – dceru velkostatkáře Dandy z Loukovce u Mnichova Hradiště, a téhož roku koupil za tři miliony šest set tisíc Kolowratův zámek Košátky. Plus okolní panství, zahrnující tři dvory a osm set hektarů lesů a půdy.
Spolukupující: bratr a tatínek. Do deseti let se stal otcem tří dcer.

Roku 1925 se spřátelil se známým okultistou Karlem Weinfurterem (1867-1942), aby založili mystický spolek Psyché (1929).

Roku 1933 sice Čapek napsal i turistického průvodce po Košátkách, ale téhož roku manželku zapudil a vrátil se do Prahy, kde rozvíjel vztah s Weinfurterovou ženou Boženou. Mystik Weinfurter to věděl a toleroval a počítal s Čapkem jako se svým nástupcem. Před smrtí ho poprosil, aby se postaral jak o Boženu, tak o Psyché; a připadá mi pikantní, že se stal Čapek po kamarádově smrti zcela oficiálně „zemědělským dělníkem“ na jejím hospodářství v Bučovicích.

Zní to krásně, a to permanentně, ale taky se Čapek stal (je to sto let, 1926) místopředsedou Národní fašistické obce, již vedl rodinný přítel Čapkových, který je navštěvoval i v Košátkách, generál Rudolf Gajda (1892-1948).

Čas trhl oponou, a když přišel květen 1945, byl Čapek podle všeho raněn do nohy na smíchovské barikádě. Ihned po válce si vzal Weinfurterovou a v říjnu obnovili činnost Psyché pod názvem Psyche s krátkým E. Kupodivu si úřady nikdy nevšimly chybějící čárky, ačkoli se jednalo o právní krok „non lege artis“; i kdyby učiněný v dobré víře.

Čapek a Psyche po roce 1945

První poválečná schůze se konal v listopadu 1945 v Národním domě na Vinohradech, pár ulic od někdejšího Weinfurterova bydliště, a na úvodní hromadě v lednu se stal Čapek předsedou.
Do prvního výboru vstoupili architekt Antonín Svoboda, Karel Kaiser, Emanuel Brož, Marietta Karabcová a Božena Weinfurterová, provdaná Čapková.

Na účtu měl spolek pouze částku, kterou na kontě Poštovní spořitelny kupodivu přehlédlo gestapo, a která činila tisíc padesát šest korun, deset haléřů. Na schůzi 28. března 1946 promluvil Čapek na téma Mystika a ženy. V lednu 1947 byl už počet zájemců takový, že se mohl stát odpovědným redaktorem 18. ročníku revue Psyche, kam napsat (a teď cituji verše):

Karle! Dnes v modlitbě vroucí a tiché
prosíme, dej nám požehnání svoje
když prvně bez Tebe vychází Psyche,
ať sílu čerpáme z duše Tvé zdroje.
Žen dvou vděčně v této vzpomínám chvíli:
Tvé rodné matky, co dala Tě světu,
pak choti Tvé, která s nevšední pílí,
byla vzpruhou Tvého orlího vzletu…

Za každou přednášku inkasoval čtyři sta korun, od roku 1949 dokonce šest set, a jezdil s nimi taky po republice, například do Plzně. Protože se schůze do Národního domu kvůli rostoucímu počtu zájemců od jara 1947 už nevešly, přestěhovali je do tzv. Lékařského domu, což je vizuálně celkem známá a typická stavba na náměstí I. P. Pavlova.

Roku se 1947 se jedné listopadové schůze zúčastnil profesor Janda, varhaník svatého Víta.
Spolek měl brzy sedm set a neoficiálně dva a půl tisíce členů, a jak uvádí Josef Sanitrák, během jediného roku přijali manželé Čapkovi v bytě po Weinfurterovi v Šumavské tři tisíce návštěv a třeba i čtyřicet lidí denně.

Čapek po roce 1948

Protože však spolek nepřispíval k budovatelskému úsilí pracujících a zrovna tak Čapkovy přednášky se netýkaly budovatelských úkolů, stal se Psyche nežádoucím elementem, který pouze „odváděl pozornost od problémů cesty k socialismu“. A protože tím existence skupiny „ohrozila veřejný pokoj a řád“, byli v červnu 1951 rozpuštěni.

23. července řekl Čapek na pražském Národním výboru, že písemnosti spolku „vždycky pálil“ a že má Psyche v majetku jen skříň s knihami, ale on neví kde. Vtipné, ale stačil den a StB zabavila celou kartotéku se soupisem členů, všech šest razítek, pět účetních knih, šekové knížky i pokladní hotovost. A skříň?
Sice nalezena, ale s jedinou knihou a knihovna spolku se nikdy nenašla, ačkoli se o to úřady snažily ještě zjara 1954.

Čapek ve vězení

Taky bylo spolku obstaveno konto, Čapka roku 1951 zatkli a ve vykonstruovaném procesu s tzv. Zelenou internacionálou jej odsoudili na doživotí za velezradu a špionáž. V květnu 1952 převezen do Leopoldova, přičemž byl vedle majetku a vzdělání největším jeho prohřeškem profil soukromého podnikatele.

Roku 1955 sice doznal soud pochybení ohledně „kvalifikace“ činu, ale trest jen snížil: 25 let.
Čapkova žena brzy potom zemřela (22. dubna 1956), zatímco buď navlékal korálky nebo vyráběl celofánové sáčky. Ale směl časem i pracovat ve vězeňské knihovně.

Při posudcích mu neprospívalo, že dával znát nelibost ke státnímu zřízení. Choval se sebevědomě a „zásadově“ a jinak hodnocen jako „upovídaný“. Aby taky ne: do zápisů uváděl, že „trpí“ nemožností psát knihy (a pracovat v zemědělství).
Amnestie roku 1960 se na něj bohužel nevztáhla a 27. 7. 1960 ho převezli do Valdic. Tam zůstal další tři roky.
V prosinci 1963 převezen do Ilavy a v lednu 1964 propuštěn po 12 letech 4 měsících a 19 dnech.

Protože byt v Šumavské i Bučovice propadly státu, žil u bratra ve Vysočanech, ale dům čekala demolice. Zachránila ho členka jeho mystického spolku Jirásková, když mu pronajala kus vlastního bytu ve Wenzigově 15. Bylo to v domě, který jí sebrali.
Krátce po Čapkově smrti – ještě roku 1967 -, mu komunistický soudci trest oficiálně zmírnili na „pouhých“ třináct let.

Otakar Čapek spisovatel, knihy

Otakar Čapek napsal asi třicet knih a první (1924, 1927) jsou v Setonově stylu (Srnec Blesk, Příběhy liščí rodiny). Josef Sanitrák označuje za „vynikající“ sbírku povídek Láska královny Hatčepsut a jiné egyptské příběhy (1934) a upozorňuje, že byl Čapek lepší vypravěč než plodnější jeho kamarád Weinfurter.

Roku 1939 vyšla Čapkovi dokonce zajímavá knížka o Lichtenštejnsku Poslední německá monarchie, ve které líčí vlastní příhody z tamních hor a která doputovala i tamnímu panovníkovi. Osobně Čapek prošel i kus výše zmíněného Egypta.

Jeho Encyklopedie okultismu (1940) má dva tisíce sedm set hesel a ve svých časech byla unikát. Josef Sanitrák dokonce tvrdí, že neměla obdobu na světě.

V publikaci Zhasla hvězda nad Dakotou (1946) zpracoval osudy Sedícího Býka a – trochu jako Foglar – napsal „skautské“ romány Turnaj Ledňáčků (1946) a Ledňáčkové v Kladsku (1947).

Roku 1947 vyšla „nákladem Boženy Weinfurterové“ jeho práce Ježíš Kristus ve světle mystiky, to se ještě dalo stačit, ale komunisti už zamezili vydání jeho (na rok 1948 připravené) publikace Podstata zla a ďábelství.

ZDROJE:
Dějiny české mystiky 2 (2007),
Slovník českých autorů knih pro chlapce (2021),
Slovník české literární fantastiky (1995), Wikipedie.
Současná anotace k Tajemství košáteckého hradu. „Pověstnou“ knihu, pro niž horoval i můj strýc Jiří, bohužel na Databázi nehodnotí dnes jediný čtenář.

The post Otakar Čapek. Okultista, vzdělaný mystik, jehož život zničila komunistická ideologie 50ých let first appeared on Čítárny.

Jan Kameníček a Zdánlivé zbytečnosti (Powerprint, 2013, 192 stran) od Kafkova pokračovatel je knihou přinejmenším podvojnou. Obsáhlé interview Jiřího Lojína, ale současně o svébytnou učebnicí psaní.

V knize se skrývá i přesně čtrnáct prozaických textů, po sedmi od každého z obou autorů. Ale pokaždé je to jen „začátečník“, tazatel a učeň Jiří Lojín, kdo přijde s první verzí, a bývá to teprve Mistr Kameníček, kdo se tu variantu opakovaně pokusí vylepšit a v jednom případě – u Pohádky o kohoutkovi – dokonce dodá hned dvě přepracované verze. Nejlepší z tak vetknutých povídek je přitom asi Úzkost.

Nedobře však být jen mentorem, a tak jsou ve svazečku právem přítomny i tři povídky pouze ve verzi jediné,
a to Kameníčkova Brežněvova smrt a Lojínovy Vana a Aplikace pro dva mobily. Vraťme se nicméně od jader na povrch jablka, kterým je tento neobvyklý knižní rozhovor, nezastírající rysy spontaneity a jistou nedořečenost. Ne že by vadila. Ostatně… Měly by tu ještě navázat knihy Zbytečné maličkosti a Zbytečné pochybnosti, což koresponduje taktéž s obecnou tendencí zpovídaného komponovat dílo do trilogií.
Kameníček je zkušený autor a navíc působí vrstevnatě. Rozkryji teď aspoň pár z těch vrstev.

Především je autor sečtělý, avšak zrovna tak se umí věnovat filmu. Divadlu, rozhlasu… Je praktik, ale i kovaný teoretik.
Připraven o problematice přednášet třeba i na vysoké škole, nicméně zaujmou nás taky jeho osobní vzpomínky na rok 1968, na podivné začátky normalizace i na normalizaci jako takovou, kdy bylo sté výročí narození Franze Kafky roku 1983 takřka ignorováno.
Takřka fyzické jsou pak vzpomínky na Ladislava Fukse, s kterým se Kameníček vídal především či jen v letech 1979-1984, a jistěže utkví líčení pověstného géniova převlékání se za stařenu, jak ho autor a jeho kamarád zažili v tajuplném dejvickém bytě v ulici Národní obrany. Kuriózní, avšak nespornou protiváhou oné krajně groteskní scénky se stal v druhé části publikace trefný rozbor Hitchcockových filmů Ptáci a Psycho.

Fuks s Kameníčkem i jeho přítelem sice pak ze dne na den přerušil styky, aniž by konkretizoval příčinu (jednal prý podobně s mnohými), ale ještě předtím se stal autor Zdánlivých zbytečností i spoluautorem scénáře Šamis dle Pana Theodora Mundstocka. Nu, a okouzlení osobností Ladislava Fukse mu zůstalo. Zdaleka ne tak dobrou zkušenost měl s Hrabalem.

„Napíšu řádek, dva a jdu si lehnout. Koukám se do stropu a pak napíšu další řádku. Pokud mám vyřídit ten den pohlednici nebo korespondenci, už nejsem schopen psát.“
Ladislav Fuks Janu Kameníčkovi

Aniž to zdůrazňuje, vyvstává však z textu i coby příslušník rodu. A ačkoli to zahaluje skromností, lze skrz řádky vnímat již osobnost jeho děda, filosofa Vladimíra Hoppeho či figury mnoha strýčků včetně majitele továrny TOS Hostivař (který prchl do USA), restaurátora Bohuslava Slánského a architekta Fanty. Mezi Kameníčkovy tety zas náležela majitelka známého salónu, k níž chodil i právě Kafka, překladatelka Marie Horlivá, redaktorka Marie Petelové i překladatelka a publicistka Marie Fantová, zatímco manželem další Kameníčkovy tety byl známý znalec díla Josefa Čapka Jaroslav Slavík. Avšak tyto příbuzenské konotace spisovatel neglorifikuje, ba dá se říct, že před nimi varuje.
Díky Lojínovi nelze pak pominout ani onu vrstvu jeho osobnosti, skrz kterou může (i jako autor fungující od roku 1980 zdárně na volné noze) vyvstat coby tvůrce relativně finančně zajištěný, kterýžto po převratu zažádal hned o dvě továrny a 27 dalších nemovitostí. Z interview však více utkví prosté konstatování, že právě boj o dotyčné statky zabral dvacet let. A nezastřeně se zde vzpomíná i na momenty, ve kterých Kameníček váhal nad životem, anebo přinejmenším koketoval s alkoholem. Nu, a jeho vazba na matku je (i právě v pijácké souvislosti) charakterizována taky následujícími větami:

Odejít z bytu na pracovní schůzku ke Sváťovi znamenalo dát si dva tři doušky vodky, abych se vůbec odpoutal a nevrátil s nějakou výmluvou domů. Byli jsme jako rodina na sebe velice vázaní, celé dětství jsem prožil na zahradě. Proto jsem (ostatně) napsal Hrobníka a Rodinný román.

Věnujme se ovšem meritu knihy a nelze než konstatovat, že autor v první řadě působí jako muž oddaný psaní a plný zkušenosti zrozené v intimitě.
Rád se rozhovoří o tom, že je občas místným odbočit z dálnic plánů a vyslechnout vlastní hlas. Inspiraci. A ano, člověk se zase vrátí na původní cestu, ale neměl by zanedbat právě to volání.
A i naopak. Jsme varováni před mechanickými pokusy počíti novou knížku ještě v tempu předchozího opusu. Ale což, ani takové tendence nejsou výslovně zatracovány. Náleží k údělu autora. Také v interview jako celku oplývá pak Kameníček tolerancí, byť Lojína nikdy nenechá bořit zásady psaní prověřené staletími.
Mohl to být rovněž záměr, to nevím, ale některé Lojínovy reakce a mnohé otázky jsou možná až příliš naivní a jaksi chlapecké. Ale mohu zase říct, že bylo tudíž trefou takové chvíle tápání ukotvit výbornými Lojínovy dílky, vsazenými rozhovoru do tváře.

Technika psaní byla už (samo sebou) vykládána a vyložena mnohými a nespočetněkrát a Jan Kameníček na některé ty rádce rád odkazuje, sám však pomůže, a to po svém. A oba spoluautoři sice prohlašují, že psali, aby se pokud jen možno odhodlal k nějaké té tvorbě i čtenář dosud nerozhoupaný, já sám však mám pocit, že výsledek může být i opačný a mnohý grafoman po dočtení téhle knihy upustí od zbytečných snah.

Sám titul Zdánlivé zbytečnosti není náhodný a odkazuje na drobné, o to však originálnější postřehy, koření každé dobré prózy a hry, které už není jen „zdánlivou maličkostí“.
A kdyby tyhle „zbytečnosti“ chyběly, sice by se příběh nevychýlil z osy, ale čtenáři by nevoněl. Spolu s Franzem Kafkou má přitom Jan Kameníček za nejhorší vlastnost netrpělivost, což nelze než akceptovat, nicméně musíme pak taky vnímat jistý extremismu s tím vědomím udílených rad. Opět cituji:

První věta je natolik důležitá, že vymyslet ji trvá několik týdnů. Minimálně. První věta musí obsahovat co nejvíce informací a mít v sobě napětí. To je velmi těžké. Těžší je jen vymyslet název. Kafka používal jedno slovo, byť tvrdil, že je to jen pracovní verze, Ota Pavel dodržoval zásadu, že název musí obsahovat tři slova… Atd.

Návodem, jak psát i škrtat, se stala hlavně druhá část Kameníčkovy a Lojínovy práce a mně osobně zaujalo nejvíc, nakolik se zpovídaný nebojí inspirací a vlivů!
Každá jeho kniha ostatně disponuje mottem, jak připomíná, a každou se zrovna tak mihne postava Steinmanna.

Je-li vůbec v tomto rádci něco sporného, možná jen krátká sekvence o sci-fi, která se ve skutečnosti víc než fantastikou zabývá tím, co šlo podobně označit u Fukse. I je to až příliš odtažitá a akademická zmínka o sci-fi. Nicméně si také uvědomme, že k nám (stále) promlouvá muž obšťastněný mimo jiné i následující vzpomínkou (str. 42):

Mistr Fuks, v bílomodrém námořnickém tričku, se náhle omluvil, zamyšleně vstal a zavřel za sebou dveře. V klidu jsme čekali s jistou převahou a nadhledem, zda dostaneme ještě očka či rovnou kaviár. Doba čekání se trapně prodlužovala, dokonce jsme dvakrát vesele zvolali, zda nechce pan doktor s něčím pomoci, a Sváťa si troufl zaklepat a mírně pootevřel dveře. Ty se však surově přibouchly. Podíval jsem se na Sváťu. Byl zcela bílý a opakoval, když si sedal zpátky do křesla: „To je strašný… To je strašný.“
Dostal jsem strach. Konečně se dveře otevřely a nám začala prudce bít srdce.

Ve dveřích stála stařena s bílými dlouhými vlasy, na tváři měla latexovou masku, brokátový župan, smyslně se vlnila a kňouravě začala naříkat. „Já už jsem celá nešťastná,“ vypískla. „Už má vážně chuť si něco udělat a jít na hřbitov za matkou. Láďa…“ Podívala se na nás a my jako opaření, abychom se za každou cenu zúčastnili hry a nemohli být ještě víc manipulováni, jsme řekli, že pana doktora známe a jestli ona může říct, čím ji tak trápí.

„Chodím ho navštěvovat, nepravidelně, pravda, jsem už dávno v důchodu, ale stále pracuji na poště a hraju na akordeon. A ten můj Láďa, když přijdu – chybí!“ Náhle zbystřila sluch. „Slyšíte?“ Povyskočila a vběhla do druhého pokoje. „Já ho slyším! Je určitě tady! Jistě, že se schovává! Je to jenom taková hra!“
A bylo ticho. Po chvíli se dveře otevřely, tam pan doktor v námořnickém tričku a ptal se ustaraně: „Nebyl tu někdo?“ „Byl… Taková odporná stařena, pane Fuksi.“
„Ach,“ usmál se, „moje vzdálená teta, občas přijde, ale já se před ní vždycky schovám. A dodal: „Jde mně občas pěkně na nervy.“

The post Zdánlivé zbytečnosti. Ladislav Fuks vzpomíná aneb trocha lekce psaní. Radí Jan Kameníček first appeared on Čítárny.

Rudyard Kipling (30. 12. 1865 Bombaj – 18. 1. 1936 Londýn) byl mimořádný vypravěč a mistr povídky, který dal světu Mauglího, filozofickou báseň „Kdyby…“ a zároveň se stal symbolem britského imperialistického myšlení – milovaný klasik a pro někoho problematická postava zároveň. Používal živý, rytmický jazyk, mísil angličtinu s indickými výrazy, vojenským slangem a biblickými narážkami.

Nepřipadá mi zrovna moc noblesní, když nějaký badatel, který si navíc říká badatel literární, sepíše erudovanou biografii barda, ve které naznačí, že bard nesnil jenom ve svých dílech, ale předstíral i ve vlastním životě.
Takže, dejme tomu, neměl ani tak rád holky jako vdolky. Přesto se tohle děje a je to snad i právem těch výzkumníků. Hašek, Hrabal, Havel a řada dalších nebyli, zvíme, vlastně tací, ale onací, a kdyby nebyli onací, neexistovalo by ani puzení, které je nutilo psát.
Proč by totiž jinak existovalo a z čeho by pučelo? A co s tím má Kipling?

Když jsem přečetl Kiplingovy vzpomínky Něco o mém životě (pro přátele známé i neznámé), přestal jsem uvažovat ve výše nastíněných intencích, protože mi došlo, že chci zůstat „neznámým“ mu přítelem.

„Rudyard Kipling začal psát své vzpomínky 1. srpna 1935, kdy mu zbývalo zhruba půl roku života,“ připomíná překladatel Rudolf Chalupský. Přestože je nestihl už korigovat, dodejme, je to kvalitní text. Možná sice říká jen to, co se autor říct rozhodl, ale určitě říká hodně. Hodně o spisovatelově dětství, mládí a o psaní. „Soukromý život… odsunul stranou,“ mírní naše nadšení Chalupský.
„O jeho zralém věku a stáří se nedovídáme prakticky vůbec nic. Nejedná se tedy o autobiografii, spíše jde o knihu volných vzpomínek…
Tento předpoklad se shoduje i se všeobecně přijímaným názorem, že zajímavější část Kiplingova života se odehrála před první světovou válkou. –
Kniha nepodává ucelený obraz, nicméně při pozorném čtení odkrývá mnohé o autorově osobnosti. Například vyjevuje jeho silnou podezřívavost…, nebo jeho podivně zaujatý až nepřátelský postoj vůči Irům, jejichž „druhou vírou je nenávist“. – Vyznává se také ze své lásky k Francii a velmi obsáhle i ze své nenávisti k Německu.
Zejména po obsazení neutrální Belgie (1914) a po potopení parníku Lusitanie (1915) začal uveřejňovat ostré protiněmecké útoky, ale již dříve (1902, v básni Veslaři) použil výraz Hunové jako urážlivé slovo pro německé barbarství… Výraz se v tomto kontextu v Británii ujal a používá se dodnes.
Je známo, že mnohá vydání Kiplingových děl zdobila na deskách svastika spolu s obrázkem sloní hlavy a lotosového květu jako symbolu štěstí. Poté, co se svastika stala symbolem nacionálního socialismu v Německu, Kipling její vyobrazení na svých knihách zakázal.“

Nejmladší laureát Nobelovy ceny jako by rovněž zcela vytěsnil tragická úmrtí svých dětí.
Ačkoli jeho šestiletá dcera Josephine podlehla roku 1889 zápalu plic, autor vzpomene jen svůj vlastní tehdejší zápas s tou samou nemocí. O synovi Johnovi se pak zmíní pouhou větou, týkající se navíc jen jeho narození.
Rudyard Kipling dělal hodně pro to, aby se jeho ratolest dostala do armády, a ač byl John hned dvakrát odmítnut, spisovatel využil známost s polním maršálkem Frederickem Robertsem, jehož nesmírně a celoživotně obdivoval, a Roberts zařídil vřazení Johna Kiplinga do irské gardy. 27. 10. 1915 byl Kiplingův osmnáctiletý syn bohužel prohlášen za nezvěstného a britská letadla začala nad německými liniemi shazovat letáky s žádostí, ať kdokoli podá zprávu o „synovi světoznámého spisovatele“.
Pravdu se pokoušel marně odhalit i budoucí anglický král Edvard VIII. Jak se zdá, byl poručík Kipling už krátce po nasazení do boje zabit zásahem šrapnelu do tváře, ale k identifikaci těla došlo teprve v devadesátých letech dvacátého století a pochyby i tak přetrvávají.
Pod vlivem té tragédie se Kipling roku 1917 stal „literárním poradcem“ komise pro válečné hroby, kde zůstal i po válce, a stylizoval znění nápisů na náhrobcích. Je kupř. autorem sloganu Známo Bohu (Known unto God).

„Je známo, že mnohá vydání Kiplingových děl zdobila na deskách svastika.“ překladatel Rudolf Chalupský
„Většina věcí na tomto světě se vyřeší tím, že se nechají s rozmyslem uležet.“ Kiplingův otec
„Nenechte se za žádných okolností vyprovokovat k jakémukoli vysvětlování.“ Kipling

Rudyard Kipling se narodil v Bombaji a v pěti letech byl poslán na vychování do rodiny námořního kapitána Hollowaye v Portsmouthu.
Později na ta léta vzpomínal jako na čas hrůz a teprve zjara 1877 jej maminka tamodtud odebrala.
Napřesrok v lednu byl přijat do internátní školy v Devonu a v říjnu 1882 se vrátil za rodiči do Indie, aby se stal redaktorem novin. V nich taky začal počínaje rokem 1886 uveřejňovat povídky a následovala kariéra, na které nejvíc udivuje její nenásilnost. Jako by se Kipling ani nemusel příliš snažit a nejlepší věci mu prý „diktoval démon“, jenž se autorativně prosazoval i proti jeho vůli.

Už roku 1889 Indii opustil. Odjel do Singapuru, Hong-Kongu, Japonska a Spojených států. Roku 1891 cestoval do Jižní Afriky a Austrálie a přes Nový Zéland se vrátil do Indie.
Během této cesty dostal zprávu o smrti přítele (a literárního spolupracovníka) Wolcotta Balestiera (1861-1891), i zaslal hned telegram jeho sestře. Žádal ji o ruku a skutečně se vzali (18. 1. 1892 v Londýně), přičemž Carrie Balestierová byla o tři roky starší. Kiplingovi tehdy bylo teprve šestadvacet.

Po dalších patnácti letech (1907) získal jako první anglicky píšící autor Nobelovu cenu, téhož roku čestný doktorát z Oxfordu a jeho Když (1910) je zvoleno nejoblíbenější anglickou básní.

Rudyard Kipling (*20. 12. 1865), jenž dostal křestní jméno dle jezera Rudyard v Staffordshiru (u něhož se seznámiKdyžli jeho rodiče), byl už od svých dvaceti svobodným zednářem. Zemřel 18. 1. 1936 a jeho vzpomínky vyšly necelý měsíc nato, byť Carrie jisté sekvence změnila a další vyškrtla. Definitivní oxfordské vydání je až z roku 1990 a komentoval je profesor Thomas Pinney.

Když roku 1976 zesnul jediný zbylý autorův potomek Elsie Bainbridgeová (*1896), autorská práva připadla univerzitě v Sussexu. Sám Kipling kupodivu do jisté míry truchlíval kvůli tomu, že nikdy nedokázal napsat „skutečný román“.

Rudyard Kipling: Něco o mém životě (pro přátele známé i neznámé).
Přeložil, poznámkami a životopisnými daty vybavil Rudolf Chalupský. Verše přeložila Stanislava Pošustová. Odpovědná redaktorka Olga Stehlíková.
Vydal Dauphin Daniela Podhradského. Podlesí 2017. 248 stran. ISBN 978-80-7272-789-6.

Poznámka:
Nejmladším laureátem v historii byl a zůstává anglický spisovatel Rudyard Kipling. Obdržel cenu v roce 1907 ve věku 42 let.
V té době se Kipling stal také prvním Angličanem, který Nobelovou cenu dostal a celý svět už četl jeho knihu „Kim“, ve které Kipling popisuje dobrodružství irského sirotka v Britské Indii a obdivoval neuvěřitelná dobrodružství a popis přírody v Knize džunglí.

Ukázka ze vzpomínek:

Stevensonovo dílo jsem znal opravdu dobře: vsadím se, že bych i dnes dostal 75% při zkoušce z jeho románu Tajemná bedna, který, jak zasvěcení vědí, je knihou kultovní. Poprvé jsem ji četl v malém hotelu v Bostonu v roce 1889 a černošský číšník mě málem vykázal z jídelny, protože jsem u jídla prskal smíchy…

K Rideru Haggardovi jsem také hned pojal velkou náklonnost, neboť patřil k typům, jež děti milují a dospělí jim od pohledu důvěřují: uměl vyprávět příběhy (většinou si sám ze sebe tropil legraci), při nichž se společnost válela smíchy…
Nikdy v životě jsem nepoznal lepšího vypravěče či spíše člověka s přesvědčivější představivostí. Čirou náhodou jsme přišli na to, že se nám oběma dobře pracuje ve společnosti toho druhého. A tak jsme se navzájem navštěvovalis rozdělanou prací a společně dotahovali své příběhy do konce…

Jednou jsem napsal povídku o práci v indických lesích, v níž vystupoval chlapec vychovaný vlky. V tichu a nejistotě zimy roku 1892 se s ní propojily vzpomínky na zednářské lvy v časopisech mého dětství a jedna pasáž z Haggardova románu Černá lilie…

Do „Blažené chalupy“ za námi jednoho dne přišel Sam McClure. Tradovalo se o něm, že posloužil Stevensonovi jako model pro postavu Pinkertona v románu Vrak; ve skutečnosti to však byl člověk mnohem osobitější. Ve svém životě byl vším možným, od podomního prodavače až po potulného fotografa, a o své přirozené nadání a bezelstnost se nikdy nenechal připravit…
Měl jsem jej rád a hodně jsem ho obdivoval, protože patřil k těm málo lidem, u nichž pár slov platilo za celou větu… Moje náklonnost ještě vzrostla, když mi učinil férovou nabídku na koupi všeho, co v příštích několika letech napíšu, a to za cenu, jež byla skutečně velkorysá. Finanční výbor se však usnesl, že nebudeme uzavírat termínové obchody…

Jednoho deštivého dne dorazil pak do „Naulakhy“ robustně vyhlížející mladý muž jménem Frank Doubleday z vydavatelství Scribner´s z New Yorku a navrhl mi, mimo jiné, že vydá vše, co jsem až doposud napsal.
Opravdu důležité věci člověk buď přijme, nebo odmítne na základě osobních a zcela nelogických důvodů. V mladém muži jsme našli zalíbení na první pohled a on i jeho žena se stali našimi blízkými přáteli.

The post Rudyard Kipling. Vynikající vypravěč a zednář, jenž nikdy nenapsal román first appeared on Čítárny.

Legenda světové filmové tvorby Karel Zeman (1910-1989). Jeho filmy musíte rozhodně vidět, než zemřete, ale vlastně nepochybuji, že jste je už viděli. V časech počítačové magie, jednodušeji prováděných  filmových triků se jeho filmy jeví jako kuriozita. Nicméně Karel Zeman byl jedinečný a první, daleko dřív než ho okopírovali tvůrci Jurského parku, byl první kdo do animace zavedl magické a okouzlující prvky.

1. Cesta do pravěku (1955)
Začněme od začátku. 5. srpna 1955 měla premiéru Cesta do pravěku podle scénáře J. A. Novotného a právě Karla Zemana. Vlastně se původně měla jmenovat Cesta do minulosti naší Země a inspirovala se několika zdroji, jak to detailně rozebírá ve svém článku Ivan Adamovič; ale prvořadě románem profesora učitelského ústavu v Brně Arnošta Cahy (1891-1935) V pravěkém světě (1927, znovu 2008), ilustrovaném již původně Miroslavem Fridrichem.

Oproti filmu tu výpravu podnikají pouze dva kluci, které provází otec a vědec v jedné osobě. Sestupují do Macochy, putují rozsáhlou dutinou a geologickými érami. Časem. Nejedná se však o výlet proti jeho proudu jako ve filmu, nýbrž po proudu; končí u lovců mamutů.
(O překvapivém laborování s časem v Cestě do pravěku a permanentní přítomnosti anachronismu v ní pojednal Zdeněk Smejkal v Zemanově monografii z roku 1986.)

Sám Arnošt Caha se ovšem také inspiroval, a to zřejmě třídílným Burroughsovým románem Země, na kterou zapomněl čas (časopisecky 1918, knižně 1924), vydaným roku 1926 pod titulem Caprona, země divů. V letech 1975 a 1977 byl zfilmován a Caprona představuje vysněný svět, kterým se obyvatelstvo i živočišstvo s každým vývojovým stadiem sune severním směrem.

Zatímco tyhle (skutečně trochu kuriózní) americké knihy žánru science fiction Karel Zeman podle všeho neznal, takřka určitě pamatoval komiks spisovatele Františka Běhounka (svého duchovního souputníka) a výtvarníka Václava Junka (jinak jednoho z tvůrců Rychlých šípů) Výprava Toma Bartona, zveřejňovaný na pokračování v časopise Vpřed (1946-1948). Taky v něm se hrdinové dostanou po podzemních vodách do pravěku. I když ne časem.

Na Cestě do pravěku spolupracoval i paleontolog a spisovatel Josef Augusta (1903-1968), ne však Zdeněk Burian, jak se občas někdo mýlí. Vypravěčem příběhu udělali tvůrci nejmladšího člena klukovské party Jirku, jehož hrál Vladimír Bejval, a Jirka figuruje již v Cahově románu. Na plátně jej provázejí Petr i další, už méně prokreslení kluci Toník a Jenda, z nichž druhý výpravu vede, a po „Řece Času“ putují „směrem“ ze čtvrtohor na pobřeží silurského moře, které se ovšem zrodilo na Rujaně. Filmovalo se taktéž na Váhu a dvou přehradách (u Zlína a u Souše poblíž Tanvaldu) i na zamrzlém rybníce Strmilov v blízkosti Jindřichova Hradce – a filmové triky – kuchtěné z dnešního hlediska na kolenou – stále působí (a kupříkladu na mě nemocněji ve scéně zlověstného útoku ptáka phororhaca).

Zeman byl génius a předvedl divákům úctyhodnou plejádu třiceti druhů předvěkých tvorů, hlavně třetihorních. Nicméně jejich individualizaci potlačil a prezentoval je jen jako anonymní zástupce toho kterého druhu. – Celá „voyeurská“ koncepce filmu se přitom snad může jevit až jako banální, ale nevěřme tomu. I když je pravda, že scénář asi mohl či měl zdůvodnit, proč se většina oblud (ne-li všechny) navzájem utkává pouze na „druhé“ straně řeky, dále od plátna!

2. Vynález zkázy (1958)
Tři roky nato Zeman adaptoval svou první verneovku Vynález zkázy (1958). Ani tenhle film není samozřejmě dnes již tak ohromující, jako když měl premiéru, ale co akt naivismu nezemře nikdy. Do té doby ne tak známý román Tváří v tvář praporu vlasti (1896) zpracovali ve scénář Jiří Brdečka a František Hrubín. „Mélies tedy nezemřel, je to Čechoslovák a jmenuje se Karel Zeman,” napsali, když snímek vyhrál na Expu v Belgii.
Skalní ostrov „Převrácený šálek“ z dětské paměti sotva co vymaže a Zeman fakticky zfilmoval původní ocelorytiny alias práce Riouovy, Bennetovi i Fératovi. Vše umocnila geniální Liškova hudba. „V žádném případě bych jeden Vynález zkázy nevyměnil ani za osmdesát Cest kolem světa za osmdesát dní,“ konstatoval Georges Sadoul (1904-1967) narážeje na dobové zpracování pouti pana Fogga zosobněného tenkrát Rexem Harrisonem. Také si ovšem uvědomme, že měl Zeman na film čtyři roky. – Výsledek vyplnění onoho času se promítal ve dvaasedmdesáti zemích.

3. Baron Prášil (1961)
Třetím a dle mnoha názorů nejlepším z šestice jeho kombinovaných snímků je Baron Prášil (1961) vzniknuvší podle scénáře Josefa Kainara.
Ilustrace verneovek jsou tentokrát nahrazeny rytinami Gustava Doré (1832-1883) a výsledné dílo vyniká malířským využitím barev. Bagdád tone v magické modři, proniká jím ale zář žlutých věží sultánova paláce (ozářených měsícem). Liška u toho nechyběl a Brdečka jako autor komentáře také ne, přičemž Mistr Zeman poprvé získal i známé tváře filmového světa (i když si uvědomme, že tenkrát ne ještě tak populární): titulní roli hraje Kopecký a princeznou Biancou je jedenadvacetiletá Jana Brejchová.

V druhé hlavní roli se objevil šestadvacetiletý Rudolf Jelínek, Cyranem z Luny se stal Karel Höger a kapitánem lodi Jan Werich (plachý Zeman prý se jej zpočátku bál). Sultánem je Hrušínský, pevnosti velí Eduard Kohout, admirála hrál Záhorský, jednoho z důstojníků Karel Effa, trosečníka Josef Hlinomaz a Michela Ardana alias hrdinu klasické verneovky Se Země na Měsíc (1865-1870) představoval budoucí „Tau“ Otto Šimánek. Po jeho boku se objevují i kapitán Nicholl a předseda dělového klubu Barbicane, nicméně se z Měsíce rychle vrátíme na Zem a zvlášť útroby velryby či let na kouli nelze zapomenout. Film končí jako sen, a to opět na Měsíci, kam byli hrdinové vymrštěni explozí dalšího vynálezu zkázy.

4. Bláznova kronika (1964)
Bláznova kronika je čtvrtý Zemanův počin inspirovaný Třemi mušketýry (taky plnými francouzských rytin), avšak omyl; jedná se jen o podobnost (ač na šerm tu dojde).

Příběh se odehrává roku 1625 a titul původně zněl Dva mušketýři. Scénář vysnil Pavel Juráček (1935-1989) a ještě nemohl tušit, že jednou Zemana přežije jen o pětačtyřicet dní.– Autorem komentáře (přednášeného Františkem Smolíkem) byl spisovatel Radovan Krátký (1921-1973), autorem písní Ludvík Kundera (1920-2010) a zpívají je Rudolf Pellar a v roli (předkloněné) pradleny Olga Schoberová. Dále hráli Petr Kostka, Emília Vašáryová, Valentina Thielová, Eduard Kohout, Vladimír Menšík, Jiří Holý, František Kovářík, Karel Effa, Milan Neděla a Jan Libíček.
V časech války habsburského císaře Ferdinanda II. s dánským králem Kristiánem IV. zažijeme díky tomu filmu dobrodružství vesničana Petra (Kostka) i verbíře Matěje/Matyáše z Babic (Miloslav Holub) i příhody s nimi spojené dívky Lenky (Emília Vašáryová).

Občasný názor, že se právě zde jedná o nejslabší z šestice Zemanových kombinovaných filmů a že se Juráčkovi v druhé části vypařil příběh, sdílím, nicméně film je to báječný. I tak. Jaksi prekérním jeho symbolem už mi navždy zůstanou dveře otevírající se do nikam a člověk  na klice zavěšený nad propastí.

5. Ukradená vzducholoď (1966)
Následovala druhá z tří Zemanových adaptací děl Julese Verna Ukradená vzducholoď (1966), což jsou ovšem Dva roky prázdnin (1888), přičemž Zeman filmu pracovně říkal Ostrov kapitána Nemo.
Tohoto chrabrého hrdinu ostrova Tajuplného a Dvaceti tisíc mil pod mořem představuje Václav Švec (namluvil jej ovšem Zdeněk Štěpánek) a rovněž motivy z verneovek s Nemem snadno identifikujeme. Scénář sepsal Radovan Krátký a hudba Jana Nováku užívá i Kmochova kvapíku či Císařského valčíku Johanna Strausse. Píseň Já ďábla přemáhám zpívá dvacetiletá Jitka Zelenohorská a odrhovačku Má roztomilá Baruško Rudolf Deyl mladší. Nezapomenutelné trio pirátů stvořili Hlinomaz, Neděla a Miloš Nesvadba, Jaroslav Štercl hraje policejního komisaře a Karel Effa agenta číslo 13, černého Gustava, jenž se přesunuje také prostřednictvím létajícího člunu opatřeného vesly. (Jde bezesporu o vizuálně fascinující nápad, který roku 1972 okopírovala kreslířka Věra Faltová i do komiksu Mořští vlci a sedm trpaslíků podle scénáře Vojtěcha Steklače – pro čtrnáctideník Ohníček číslo 17 z 1. května.)
Do vyloženě secesního filmu Ukradená vzducholoď složeného pomyslně ze starých kolorovaných pohlednic se vrátila také figura Ardanova, ale představuje ho tentokrát Stanislav Šimek (mluvený Janem Třískou).

Po vynuceném přistání na neznámém ostrově se chlapci usadí až v hlubinách skutečné Nemovy jeskyně a jeden sepíše o jejich ztroskotání dopis. Ten dá do láhve a díky ní objeví ostrov novinář Marek alias Ardan. Ale vynoří se také loď boháče Tenfielda a jeho neteře Katky (Jitka Zelenohorská). Tu ohrozí piráti skrytí původně mezi posádkou, ale kluci z ostrova je přemůžou.
Jako vizuálně velmi působivá scéna mi utkvěl v dětství smrtelně nebezpečný výstup dětí skalním komínem a trochu mě tedy později zklamalo, když jsem pak viděl pracovní fotografie, na kterých herci „šplhají“ po vodorovné ploše asi jako Belmondo a Welchová v komedii Zvíře.

6. Na kometě (1970)
Jedná se o filmovou adaptaci další méně známé verneovky Hector Servadac (1877), ale moderní scénář postrčil její příběh do roku 1888.
Film se původně měl jmenovat Archa pana Servadaca, a jelikož jsou kina stopětkrát lepší obrazovek a monitorů, okouzlilo mě tenkrát pár zhlédnutí filmu zcela (a jen mi dodnes vadí ta přehnaně úsporná stopáž).
Hned úvodní scény, ve kterých se k Zemi přibližuje obrovská kometa, anebo sekvence se sestřelením gigantické mouchy tehdejší dítě nadchly; především však uhranul masový útok dinosaurů a jejich bezděčné zaplašení řinčením plechového nádobí na prchajících vozech.

Skvělý je i moment, ve kterém maličký hrdina opakovaně pálí do gigantického dinosaura z drobounkého revolveru, a navždy bude vepsána do dějin kinematografie (snad naň pamatoval i Spielberg, když chystal Jurský park).
Obří komíny, ne. vlastně kanóny také nezapomenete. Jak se ovšem kompletní vojenská pevnost může poté, co byla vyrvána z kořenů a odsáta k zenitu, zcela dokonale obrátit v povětří a navzdory své rozdrolenosti dosednout na kometu „po nohou“ – a poskládat se jako stavebnice – nechápeme dodnes. Tím spíš ne to, že se totéž opakuje znovu na konci filmu!

Scénář tohoto k míru vyzývajícího filmu napsal spolu s šedesátiletým Karlem Zemanem spisovatel Jan Procházka (1929-1971) jako jednu ze svých posledních prací a na režii se co asistent podílel Karel Smyczek.
Servadaca představuje Emil Horváth mladší, mluví jej ale Jan Tříska, a vysněnou Angeliku z Valencie hrála Magda Vašáryová (namluvená pro změnu Janou Drbohlavovou). Plukovníka Pikarda si vzal na paškál František Filipovský a židovského hrnčíře Silbermana (Verne kvůli němu byl vícekrát nařčen z antisemitismu) Vladimír Menšík. Jeho ženu Ester pak hrála Jiřina Jirásková.
Už tradičně se nicméně „na pozadí“ míhali i další herci menších rolí, a to Karel Effa, Hlinomaz, Štercl, Nesvadba a Eduard Kohout. Osvědčeného figurkáře Oldřicha Velena si pak povšimněme co majitele harému.

Sotva Servadac zjistil, že si to kometa i s ním hasí k Marsu, se kterým se pravděpodobně srazí, a sotva to ostatním nedobrovolným Poutníkům světem slunečním (původní podtitul Vernovy knihy) sdělí, chování všech dosavadních nepřátel se rapidně mění a i Servadac a Angelika si vyznají lásku. Rovněž z ostatních rivalů se stanou přátelé a vojáci odmítají bojovat. Hezké; ale ouha, výpočty se ukazují chybné, Servadac opět kápne božskou, když se to odhalí, a vše se vrací do původních kolejí. Ještě štěstí, že ve finále vyjde najevo, že šlo jen o mladíkův sen. Co děcku mi to ovšem působilo zklamání, ba trpím jím i dnes.

Takhle Karel Zeman vzpomíná na dětství a začátek první světové války. Napovídá tak, kde byl prazdroj jeho nápadů:

Bydlel jsem sám u babičky na venkově. Dítě nepotřebuje moc, aby bylo šťastné. Trochu lásky, společnost kamarádů a prostředí, které jitří fantazii. Babička bydlela přímo u Labe. V rovině se slévala a rozlévala slepá ramena řeky. Pro malého kluka bylo Labe veletok. Kolem rostly olše a vrby, kvetly květiny a pokřikovali rackové. Ta intenzivní vůně bahna, stojaté vody a puškvorce, to ve mně podnes tvoří vzpomínku, kterou jsem s to si vybavit kdykoli pouhým čichem. Tenkrát jsem ještě nechodil do školy, a tak jsme celé dny chytali s vrstevníky ryby – takový ten plevel – bělice, cejnky, všelijaké čudly. Sbíral jsem je do zástěry a babička je pekla celé, tak jak byly, v hliněném pekáči. A pak je vyklopila jako štrúdl – nikdy v životě jsem nic lepšího nejedl. Asi taky proto, že jsem jako kluk měl vždycky hrozitánský hlad. Tehdy byla voda v řečišti ještě čirá, proudící. Těžko dnes uvěřit, že jsme ji pili s chutí přímo z dlaní.

a ještě jedna zajímavá souvislost
„Řeknete dětství – a vybaví se mi především nekonečné dny a týdny trávené v izolaci na lůžku, hořká pachuť léků a studící teploměr v podpaží.“
Z odpovědi Elmaru Klosovi

Snímkem Na kometě jeho práce na kombinovaných snímcích skončila ale vytvořil ještě vynikající, ale už jen animované filmy.
Pohádky tisíce a jedné noci, Čarodějův učeň a Pohádka o Honzíkovi a Mařence.
I jimi překonal, nutno říct, své rané období, kdy se mezi roky 1946 a 1959 podílel počínaje Podkovou pro štěstí i na osmi z devíti filmů o panu Prokoukovi, což byl jakýsi kříženec Bustera Keatona a Vlasty Buriana.

„Ti, kteří u Zemana pracovali, vtipkovali, že by se jim měl započítat do důchodového věku dvojnásobek odpracovaného času.“
Režisér Josef Pinkava

Introvertní, puntičkářský romantik Karel Zeman byl nejúspěšnější exportér v historii naší kinematografie a možná pobaví, že měl, co se vzdělání týče, jen strohý kurz aranžování a reklamního kreslení a jednu (francouzskou) soukromou školu reklamního výtvarnictví, do které ve svých sedmnácti doputoval díky inzerátu!

Až do třiatřiceti se živil reklamou, přičemž pracoval i pro Ringhofferovu Tatru a Baťu, a na začátku své kariéry stvořil v ateliéru v Marseille krátký film o mýdle měnícím se v autíčko. Do studia ve Zlíně nastoupil roku 1943 nikoli jako režisér, ale co výtvarník, a prvotinou tohoto „českého Ridley Scotta“ by se stal Vánoční sen. Kdyby ovšem těsně před dokončením (1944) neshořel.

Zeman se ovšem nevzdal, začal znovu ve spolupráci se jmenovcem Bořivojem Zemanem (1912-1991) a roku 1946 se stal výsledek nejlepší loutkový filmem v Cannes.
Roku 1970 byl Karel Zeman zaslouženě jmenován národním umělcem (zasloužilým se stal už devět let předtím).

The post Karel Zeman. Jedinečný světový režisér a šest jeho geniálních filmů first appeared on Čítárny.

Arthur Ransome (1884 – 3.6. 1967) podobně jako náš Jaroslav Foglar, zůstal i on po celý život dítětem. Zvláštní proto je, že byl také tajný britský agent, který pracoval i v Leninově Rusku, kde od roku 1913 sbíral pohádky. A taky možná něco jiného.

Přesto, že Arthur Ransome ani nedokončil vysokou školu, sepsal ve své době přínosné monografie o Wildovi a Poeovi.
Když vypukla válka, vyhnul se odvodu pro špatný zrak, ale stal se zahraničním korespondentem. Mimo jiné. V Rusku hrál šachy s Leninem a zrovna jako v nějakém romantickém příběhu objevil svou druhou manželku v Trockého sekretářce Ženě Šelepinové.

Zase se vrátil do Londýna (1918) a hned jej zatkli: už na nádraží. Ve Scotlad Yardu jej pak  podrobil výslechu sám šéf Speciálního oddělení Basil Thompson (zvaný Lovec špiónů) a zverboval jej k MI6 (nebyl-li tam spisovatel už předtím). Ransome dostal i speciální označení.  S76. Léta to bylo tajemstvím, a to nikoli veřejným, nicméně čas otevřel nedávno archivy.

I vraťme se do revolučního varu. Arthur Ransome se vydal do Tallinnu (1919), s rizikem překročil frontu mezi Bílými a Rudými, dojel do Moskvy, vyzvedl svou Žeňu a doručil bolševikům estonský návrh mírové konference. I dík tomu získaly Estonsko a Lotyšsko nezávislost. Co dál?
Fingoval spolupráci s ruskou špionáží a jachtařit si souběžně na Baltu. V únoru 1924 tak doplachtil s pomocí jistého Adlarda Colese až do Anglie a usadil se v Jezerním kraji. To ještě netušil, že se proslaví jako autor třinácti knih (1930-1947, 1988) o pětce skvělých sourozenců zvaných Vlaštovky a o dvou sestrách přezdívaných Amazonky. Předobrazy dětí, jak tušíte, existovaly a počátky hledejme až v Arthurově dětství.

Dětství a zážitky, které se později objevovaly v jeho knihách.
V dětství vyrůstal Ransome s bratrem a sestrami a rád vesloval po jezeře Coniston, jež leží pod kopcem Old Man, na který lezl.
Roku 1896 se vracel z vrcholu, usnul u cesty a našel ho etnograf a malíř William Collingwood, který měl syna a tři dcery. Sám Arthur Ransome bohužel ztratil už ve třinácti letech otce, i začal jezdit na prázdniny k nim. Měli se hezky. Brousili po okolí, pořádali pikniky na ostrově a Collingwood tamtéž objevil zbytek vikingského osídlení, aby o tom napsal knihu Thorstein na jezeře. Je také o chlapci toho severského národa.
Collingwoodovi děti zatím Arthura učily plachtit a Doře bylo osmnáct a jemu dvacet, když… Když mu prý dala košem.

Pět let nato se oženil (1909) a hle, vlekl svou choť na Coniston.
Postřehla, zdá se, intimitu mezi ním a dívkami a zase odjela. Přesto se po roce vrátili. Arthur se však (celý zaražený) musil seznámit se studentem medicíny Ernestem Altounyanem. Ten fakticky u Collingwoodových zaujal jeho místo. Byl to šok a Ernest Armén.
Měl rodiče v Sýrii a Ransomova první láska se zaň provdala (1915) a po válce muže následovala do Aleppa.
Tam opevnili dveře domu a ač nešlo o takové peklo jako dnes, v oknech měli mříže.

Ernest si s Arthurem dopisoval a roku 1923 strávili dovolenou v Anglii. Zjara 1928 Altounyanovi navštívili Jezerní kraj v Británii a učili děti plachtit. Na lodi Vlaštovka se tehdy plavily devítiletá Zuzana a šestiletý Roger a na Drozdu jedenáctiletá Taqui a osmiletá Titty. Otcové jim radili z břehu, ale v lednu 1929 se syrská rodina vrátila do „vyhnanství“, kde vedli nemocnici, zatímco Ransome propadl klíčovému zmatku svého života.

Ilustrace Zdeňka Buriana ke knize Trosečníci z Vlaštovky. Albatros, 2015

První knihy…
Tenkrát dostal šanci jet jako dopisovatel do Berlína, ale odmítl to a 24. 3. začal psát Boj o ostrov. To ještě netušil, že bude až do smrti vymýšlet jen a jen skvělá pokračování této knihy.
Knihu Boj o ostrov dopsal v dubnu 1930 a výtisk hned putoval do Aleppa. Vyvolal tam nadšení. „Kapitán Flint jsi přesně ty,“ psal mu Ernest a Taqui se v dopise podepsala John. V knize je totiž kluk.
Následovali Trosečníci z Vlaštovky (1931) a náklonnost rodin kulminovala. „Strýčku, přijeď!“ psaly děti. Stalo se a v lednu 1932 se Ransome v Sýrii pustil do Petra Kachny, věru že mistrného příběhu o honbě za pokladem. To (opět) ještě nevěděl, že si chystá „průlom“ a zbaví se navždy finančních starostí.
Psal knihu v Dořině ateliéru v patře, a vždy když scházel na oběd, stávaly děti u schodů. „Kolik stránek?“ Ransome vždy zdvihl nějaké ty prsty a dodal: „Teta Žeňa to pokládá za hrozné.“

Ve skutečnosti se mu psaní dařilo. Jenže po dvou měsících zjistil, že jsou předlohy jeho dětských hrdinů jaksi… Jaksi méně solidní.
Marně chtěl život přizpůsobit fikci. Přesto naznačil, že by snad děti měly mazat do škol v Anglii. Snil, že je tam bude mít pod dohledem. Ale Doru pohoršil. A tak Ransomovi opustili Aleppo a doma to nebylo lepší. Očekával je vyloupený dům i zvěst o smrti Ransomova redaktora na jezeře Windermere.
Přesto nebo právě proto Arthur Petra Kachnu dopsal, ba i sám ilustroval! A zklamané děti? Psaly mu. Přece. A jejich rodiče? Přece je poslali do britských škol.
Dík tomu se děcka mohla účastnit Ransomových plaveb a on se ani tehdy nezbavil se pocitu, že to mohly být děti jeho.
A taky děti mimo „ghetto“.
V knihách zachytil i Doru a sebe jako strýčka malých Amazonek Jima (zvaného právě Flint).

„Dá se říct,“ míní František Novotný v knize Za tajemstvím Vlaštovek a Amazonek (2012), „že Arthur Ransome užil pro postavy energii živých dětí a… A do stránek děti zaklel.“
V Johnovi, Zuzaně, Titty, Rogerovi a Bridget však současně vykreslil i dost jiné, idealizované a vycepované děti. Ne už Armény, ale Brity těly i duší. Tyto děti neznají Aleppo, navštěvují soukromé školy a jejich imaginární otec je důstojník Royal Navy. A ty děti jsou navíc patetické – už jen tím, jak přejímají standardy britského námořnictva.
Čtenářům pak Ransome zasílal tento modifikovaný dopis:

Jediný způsob, jak udržet tajemství, je NIKDY neodpovídat na žádnou otázku, ale zdá se, že jste na stopě. Všechna místa popisovaná v knihách se dají nalézt, ale nejsou na stejných místech jako na úředních mapách.

K věci tedy měl, jak vidím, opět podobný přístup jako u nás Foglara, který zase po léta šířil tzv. Hromadné dopisy. A kdo ostatně ví, kolik toho Dušín „chytil“ z Johna?
Johnovou předlohou přitom, a to ještě zajímavější, skutečně byla dívka, a to nejstarší Dořina dcera Taqui (1917-2001). Proč?
Kdyby zůstal jediným klukem v posádce Roger, nebyla by takříkajíc genderově vyvážená.

Do „prvního důstojníka“ Zuzany autor mísil rysy Ženiny.
Zuzana tudíž náleží k těm nejpodivnějším postavám dětské literatury. Všimněte si, že disponuje autoritou rodiče a že se na pouhé její písknutí děti šikují. I Ransome ale stejně reagoval na píšťalu své ženy. Už byl takový.

A oblíbil si nejvíc snivou Titty.
Její předobraz se ovšem jmenoval jinak. Mavis (Drozd). A doma jí říkali podle myši z oblíbené pohádky. Právě Titty. Ransome ji chtěl adoptovat. Marně. To ona však je v jeho knihách generátorem imaginace a to ona stírá rozdíly mezi realitou a fantazií, což je klíčovým rysem Ransomova díla. Citová hnutí malé Titty přitom pokaždé líčí nejzevrubněji.

A malý Roger?
V knihách mívá poťouchlou radost z partyzánské války se staršími a to je rys, který si jednoduše musel vytvořit každý absolvent britské internátní školy, aby vůbec obstál.

Pátým z legendárních dětí je pak „lodní mazlík“ Bridget (v knihách Brigit) a obě Amazonky Nancy a Peggy Blackettovy mají předobrazy v sestrách Georgii a Pauline Rawdon-Smithových, dcerách to armádního chirurga vychovaných jako chlapci.
A Nancy navíc má rysy Taqui, které nemohl mít John.

Ilustrace Zdeňka Buriana ke knize Trosečníci z Vlaštovky. Albatros, 2015

Arthur Ransome byl svébytný džentlmen a uchoval si chlapecky dychtivý pohled na svět. S chutí se zapojoval do dětských her, nestyděl se, respektovat plány dětí a vedle kapitána Flinta je jeho alter egem rybář z románu Velká šestka (1940).

Arthur Ransome nesmírně miloval Jezerní kraj, ale děti vyhostil až na oceán.
Zprvu sice jen v jejich představách, ale v knize Nechtěli jsme na moře (1937) už plují do skutečného Holandska. Tady se, pravda, inspiroval novinovým článkem (1932), dle něhož byli Maurice Griffiths a jeho choť uneseni odlivem na Severní moře.

Ransomovky jsou malou školou jachtingu a sotva po té četbě už kdy zapomeneme, že je třeba za přílivu popustit kotevní řetěz!
Jen v Anglii vyšly v pěti milionech výtisků, „ale nikdy už je nebudu číst se stejným rozechvěním jako v dobách, kdy jsem o pozadí vzniku nic nevěděl,“ končí svou báječnou knihu smutně spisovatel František Novotný. To on sepsal historii pěti vlastních expedic ve stopách Vlaštovek a Amazonek, a sice ty poutě absolvoval pod plachtami, ale ztratil během nich prostor, kterým se předtím proháněla jako bríza jeho fantazie.

Splnit si dětské sny bývá ošidné a ostatně už Arthur Ransome vzpomíná, jak se koncem prázdnin loučíval s jezerem Coniston s pláčem.

The post Arthur Ransome. Co má společného génius dětských knih, agent MI6 a syrské Allepo first appeared on Čítárny.

Populární spisovatel Miloslav Nevrlý ještě před oslavou svých 90 let koncem října 2023 vydal knihu Náčelník. Rozhovor vedeným Alešem Palánem (*1965). Tu publikaci prokládají nikdy nepublikované fotografie z rodinných alb.

RNDr. Miloslav Nevrlý je syn vzdělaného, i když nepraktického otce (ten se narodil roku 1903 v Plzni) a praktičtější matky „od holešovického přístavu“. Rozené Erlebachové. Dětství prožil Nevrlý v Praze a fascinován ptactvem vpadl v patnácti (1948) jako tornádo do ornitologické společnosti. Devět let poté promoval na Univerzitě Karlově a souběžně s ukončením studia biologie se stěhuje za budoucí manželkou Irenou a za prací na sever – do Liberce, kde už zůstal a bydlí dodnes, od letošního roku jako čestný občan. V letech 1965-1996 vedl přírodovědné oddělení zdejšího muzea.

Když jsem uvedl, že byl „uhranut ptáky“, bylo to zkreslující a jen půlí pravdy; protože „Míla“ Nevrlý je odnepaměti magnetizován vším. Vším možným a méně už tím nemožným. Není fantasta a dychtí po celém reálném světě.

Méně po lidu. Duši introverta nepředěláte. Má dnes velkou rodinu a úspěšně vedl skauty, i na výpravy, ale nikdy mu nevadila samota; naopak, klid, osamění vyhledával. Umanutě si liboval v místech, kam lidská noha dosud nevkročila, nebo která takto prázdně působila. Nejsou prázdná – pro Nevrlého nikdy ne. A rád, moc rád býval sám na neskutečných výšlapech po hřbetech. U nás, v Rumunsku… Ale zavedl tam přece mladé lidi a jeho odkaz a touhy tohle zdaleka neuzavírá. V rozhovoru vzpomíná:

V prvních dětských záznamech (1941-44) jsem postupně psal seznamy zvířat (uvedeno, mají-li rohy nebo parohy, šelmy byly zvlášť), ale i seznamy spisovatelů, stromů, významných Čechů, ryb, hudebních skladatelů, ptáků a knih, které jsem vlastnil.

Z nich je na prvním místě uveden Ferda Mravenec, na druhém Hoši od Bobří řeky.
Zdá se, že jsem úpornou systematičností, snahou po úplnosti a touhou mít sepsáno úplně všechno trpěl od mládí, často ke své škodě.

Lékař by stanovil diagnózu a literární badatel dodá, že byl seznamy posedlý Umberto Eco. Rovněž. Podstatnější je, že Nevrlý úkoly z klukovského zápisníku skutečně celý život plní. A pod černobílým snímkem jeho zarostlé „papuly“ (1977) proto čteme, že je pořízen „při průstupu všemi soutěskami“ směrem „od soutoku Srbské a Chřibské Kamenice u Všemil do Hřenska“.
Když tohle na Svatého Václava píši, zrovna v Českém Švýcarsku opět hoří, nicméně náš přírodovědec nevnímá ani ten předchozí požár jako tragédii.

„Za pět, sedm let nezbude po tom, co novináři označili za národní katastrofu, ani stopa.“ A hasit les z letadel „čúrkem vody“? „Nicotným vůči jejich rozloze? Není to účinné.“

Zpola bezděky se stal Nevrlý spisovatelem a jako takový je a bude vzýván.
Zážitky bez liter jsou prvotní a nikomu je neberu, ale cosi je odnáší za mez, kam nevidíme. Nevrlý zaznamenával, což je dobře, a mez je překročitelná. S ním. A možná je to paradox a možná pouhá samozřejmost, ale i takhle urputně žijící chlap dal smysl svému životu těmi precizními texty. Jistě, nejen jimi; ale rozhodl rok 1967, kdy prvně vyšla Cestovní zpráva čarodějova učně.

Sice nedošlo čtvrt století na reedici, od převratu se nicméně vyrojilo nových vydání už pět (1994-2021).
Roku 1976 následovala – dnes kultovní – Kniha o Jizerských horách. Taky ona má patero dalších návratů (1981, 1996, 2007, 2011, 2023) a lidi šlapou v Nevrlého stopách. Nejen mezi písmenky. Po kamení kopců. Roku 1982 potvrdil definitivně místo v české literatuře překvapivým dílem, které se původně snad, kdo ví, mělo nazývat Karpatské hory, ale právem je pojmenoval Karpatské hry. A kdo to nečetl, možná neví o turistice nic.

Karpatské hry vyšly dohromady tucetkrát, včetně verze v angličtině a překladu do rumunštiny.
Dodám pouze, že autor svá díla při dalších zveřejněních obvykle doplňuje. Zašlá chuť morušek (1987) se objevila opět v novém tisíciletí, a to postupně v sedmi vydáních (2002-2021) a Nejkrásnější sbírka, původně zveřejňovaná na pokračování v letech 1990-1992, existuje ve čtyřech dalších verzích (1997-2023). Je pobavující, mimochodem řečeno, představa bibliofila, který vůbec nesportuje a pouze Nevrlého díla sbírá a čte. Já to naštěstí nejsem. Ale skoro…

A to není konec jeho psaní.
Chvály Zadní země (1995) vycházejí letos počtvrté, Větrné toulání (2005) bylo zveřejněno třikrát a Podivuhodné chvíle se Sluneční písní (2006) čtyřikrát, jednou ve španělštině. A všecky ty nenápadné bestsellery bych – být „lovcem“ žen – označil za ekvivalent neskutečně přitažlivých krás(ek).

Možná to podobně vnímá Miloslav Nevrlý, ať už podvědomě či vědomě, a Náčelníkův rok (2013) vyšel už třikrát – a mistr chůze a občasný sebemučitel (však si přečtěte, co všechno vyzkoušel a prodělal) je tak jako literát na úrovni Miloše Zapletala (svého přítele) a Jaroslava Foglara, a kdo ví, zda ne před nimi. V těchto lovištích však nezávoďme – jsou jen vzájemně porovnatelní, ačkoli každý jinačí.

Jak získal Nevrlý přezdívku Náčelník, kterou má i Ernest Thompson Seton?
Od Miloše Zapletala. Sám nechápe proč. Přece rád zůstává v pozadí. Ani Praha mu nejspíš nikdy nechyběla – a nerad velí. Nakonec ale „náčelníkovat“ musel, protože od roku 1968 pomáhal zmíněnému Zapletalovi s vedením 12. skautského oddílu (později oddílu „turistického“) a bez „náčelníkování“ by se z rumunských Karpat či Tater nemuseli vrátit v pořádku a kompletní.

Nevrlý Palánovi také říká, že zprvu ani moc nechápal, proč by měl s „nějakými cizími dětmi“ (má dvě dcery a syna) kamkoli brousit. Uměl se v divočině vždycky postarat sám o sebe a to mu stačilo. Někdy se přitom, pravda, choval až mnišsky. Asketicky. A pak… Objevil novou zem.

„Na táborech jsme se střídali v hraní na kytaru se Zapletalem. Hrával národní a verbuňky, moravské i slovenské, smutné i veselé, a já mu nezávadnost a výchovnost kazil. Kluci a ještě víc děvčata měli rádi Dvě vdovy z Cordovy a ty mě Miloš zapovídal, jakož i tuláckou:
Tam za móřem píva, tam zakázali práci, tam nehlídaj policajti, tam hlídají vandráci, tam holky samy nechtěj spát.“

Někdy se i trochu měnila slova, třeba u Kaliforňanů. „Kluci v rumunských Karpatech zpívali místo Kdo táhneš s mulou přes pláně, rozluč se s pohodlím „Kdo táhneš s Mílou přes pláně, rozluč se s pohodlím“. Dodnes má Nevrlý doma dva notesy se slovy 130 osvědčených songů.

Aleš Palán se původně vyptával přes internet několika set lidí, která že kniha jim přestavěla život. Získal na sta odpovědí, ale většina děl kupodivu získala jediný hlas. Sedmkrát byla jmenována Bible a tucet lidí jmenovalo Karpatské hry. Což byl rekord. Už předtím ale Palán (někdy roku 2017) oslovil Nevrlého. Chtěl udělat knihu, ale slyšel, že už prý Nevrlý všechno řekl. Jako všichni skromní, i když píšící lidé měl Nevrlý pocit, že „ostatní nestojí za řeč“, nicméně interviewer naléhal.

Udělali dialog pro Katolický týdeník. Po pauze Nevrlý svolil, že tedy bude vyprávět víc, a chodili přitom, ač ne pořád. Zase s prací přestali. Na knihu to nemělo.
Až napotřetí. To se Nevrlý rozpovídal pro jedny stránky na síti snad až příliš podrobně… Otravování tak sklidilo ovoce. Palán udělal předtím už spoustu rozhovorů, i dal si záležet také na tomhle; ve finále vstupuje Mistrovi za záda, přichází k jeho psacímu stolu. A přece Miloslava nechá, aby mikrosvět pracovny vylíčil vlastními slovy.

„Na zdi visí i jiná zvířata než ptáci. Jizerskohorský pavouk slíďák popelavý, jehož diapozitivy jsem kdysi přinesl Zdeňku Burianovi, aby podle nich ilustroval mou povídku Bílý pavouk.
Když mi – ve svém domově v Podolí – diapozitivy vracel, řekl, že by mi rád oba obrazy – slíďáka i velkou malbu Velké jizerské louky, domoviny toho krásného pavouka – věnoval. Oba jsou, i s Mistrovým věnováním, téměř půl století nad mým stolem.“

Náčelník je přínosný rozhovor. Osobně mě zaujal i Nevrlého přístup k jiným spisovatelům. Když se mu někdo líbil, zkoušel od něj přečíst vše, a vstoupil tím například do světa Dostojevského.

„Anebo se mi zdálo, že N. S. Leskov uvažuje a vnímá věci a děje a svět 19. století podobně jako já o sto let později. Nejinak tomu bylo s I. B. Singerem, polským Židem, který se narodil v rodině chasidského rabína.“

Nevrlému dokonce napsal Hermann Hesse (Miloslav miloval jeho knihu Knulp) anebo dnes neprávem zapomínaný Edvard Valenta, který ho dokonce (marně) zval dlouhým dopisem k sobě do Prahy.

Málokdo dosáhl životem více než bájný Nevrlý (dnes má i jedenáct pravnoučat a vnoučat), a přece je stáří čímsi, co by člověk radši strčil za klobouk. Nevrlý si postupně „uběhal“ kyčle a ještě zvláštnější jsou situace, které vlastně líčí písní taky Jiří Dědeček, někdejší šéf českého Penu. Situace, kdy někdo může být duší ten největší kouzelník, ale stejně si ho stále pletou s chudým tulákem.

Právě letos, a to 19. ledna, si šel Mistr Nevrlý koupit v Liberci pouhou náplň do propisky. Nic víc. Podcenil kupodivu mráz, ač je otužilý, nebo právě proto. A nebyl s to v papírnictví proti radnici fungovat rychle, zatímco se dloužila fronta.

„Cítil jsem, jak mě lidé zezadu pozorují. Začínal jsem mít na sebe vztek, na svoji neohrabanost. Po třetím marném pokusu mi prodavačka propisku vzala a s lehkým úšklebkem tam náplň vložila.“

Ale ještě vybrat mince v hodnotě devíti korun z tobolky: taky problém. „Fronta narůstala. Cítil jsem se uboze. Byl bych nad sebou plakal. To už se lidi začali smát.“ Otřesen po vyklouznutí ven přecházel náměstí, když jej opět zezadu oslovila asi třináctiletá dívka.

„Už ne dítě, ale dosud ne žena, v tomhle měnlivém období se věk nesnadno určuje. Levou rukou vedla tříletou holčičku, ale pravou natahovala ke mně.“

Dáma Nevrlého pozorovala už v krámě a je otázka, zda si toho všiml. Rozhodně nečekal, že mu venku znenadání vysype do dlaně 28 korun! Ne víc, ne méně. Udělala to nepochybně ze soucitu.

„Spatřila celou mou stařeckou ubohost a asi i chudobu, jak se zmrzlé prsty dlouho loučily s mincemi v peněžence.“

Peníze po zaváhání přijal, protože děvče nedalo jinak. Poděkoval. Postupoval zvolna ne už Karpatami, ale Libercem. Se slzami v očích a „blíž ke svému konci, blíž ke konci starého muže, který si jednáním i zjevem vysloužil soucit mladé, vznešené duše“.

Aleš Palán a Miloslav Nevrlý: Náčelník. Vydalo Nakladatelství KAZDA. Brno 2023. 256 stran.
Náčelník – Aleš Palán, Miloslav Nevrlý | KOSMAS.cz – vaše internetové knihkupectví

The post Náčelník Miloslav Nevrlý. Poetická legenda z lesů, luk, hor a strání first appeared on Čítárny.

Zdeněk Burian (*11. 2. 1905 – †1. 7. 1981) byl bezepsoru jedinečný ilustrátor světového formátu. V posledních letech reeditoval Albatros dílo Zdeňka Buriana v rámci osmi tzv. verneffek (adaptací Ondřeje Neffa) edice Knihovna pro 21. století; jde o knihy Dvacet tisíc mil pod mořem, Patnáctiletý kapitán, Pět neděl v balonu, Tajuplný ostrov, Nový hrabě Monte Christo, Dva roky prázdnin, Zemí šelem a Děti kapitána Granta. Samo sebou se nejedná o jediné Burianovy práce na poli sci-fi, akce, dobrodružna, fantazie a kouzel. Byl nezmar.

Jako Zdeněk Michal (anebo snad Michael?) František Burián (sic) se narodil v Kopřivnici paní Hermíně (za svobodna) Barabášové a pravým otcem mu s nevyšší pravděpodobností byl cestovatel Enrique Stanko Vráz (1860-1932). Určitě není bez zajímavosti, že také Vrázův původ je obestřen rouškou tajemství a jednalo se dokonce snad o hraběte Kolowrata či podle jiných mínění o nemanželského syna Thurn Taxisova.
Tak či onak měl Stanko toulavé boty – až do svých šedesáti let, kdy jej rakovina připravila o levou paži (1920). Rok nato se definitivně vrací, ale na to, aby podporoval syna, nemá. Ani se k němu ostatně nehlásí.

Do svých pěti let žil Zdeněk na historickém náměstí ve Štramberku, načež se rodina vrátila do Kopřivnice, ale také odsud se (o prázdninách 1915) přestěhovala – na rok do Brna.
Zdeněk ukončil docházku s jednou trojkou z tělocviku a s dvojkou ze zpěvu; na základní škole ho učil krajinář Adolf Pítr-Bartoň (1879-1925). Pro zkoušky na pražskou Akademii (1919) předložil portréty napůl slepého starce a skupiny kovářů; tak zdařilé, až jej Švabinský, Obrovský, Hynais a Bukovac (po zamrkání) doporučili rovnou do druhého ročníku.

Ocitl se tím ovšem již ve čtrnácti letech vedle i dvaadvacetiletých studentů a kamarády našel víc mezi trempy z party úředníka Čeňka Zahradníčka. Dali mu přezdívku Burka.
Burian sice studoval na výtečnou, ale po konfliktu, jenž souvisel s výstavou, ze školy odešel (1921) a nikdy se nestal „akademickým“ malířem.

Knihy, pravda, začal ilustrovat už počínaje rokem 1920, kdy zvládl obálky Tarzana, a první „jeho“ román Dobrodružství Davida Balfoura od Roberta Louise Stevensona v překladu Zdeňka Matěje Kuděje vyšel roku 1921. To ještě netušil, že se i ke Stevensonovi vrátí, i když teprve roku 1961 Pokladem na ostrově (a už v letech 1927-29 udělá „aspoň“ pět stevensonovských obálek).

Na podzim 1921, spolu s kamarády na Sázavě vybudoval Osadu Arizona včetně nejstarší tamní trempské chaty.
Osada bohužel do roka vyhořela a Burka a „arizonský šerif” Zahradníček jezdili poté do jiných – na Montanu na Berounce a na Tornádo u Kazína.
V letech 1922 a 1926 navštívil Burian Slovensko. Díky trempování také potkal vinohradskou prodavačku Františku Loudovou (1904-1979), i vzali se, když mu bylo dvaadvacet, a svědky byli jeho kamarád Zahradníček a Zahradníčkova budoucí žena.
Manželé Burianovi žili poté v podnájmu ve Vršovicích a roku 1927 se jim narodila dcera Eva. Tři roky nato jim Vilímek sehnal lepší byt na Žižkově.

Počátkem třicátých let Burianovi navštívili Itálii, ale pak už pracovitý Zdeněk takřka necestoval. V Praze se ovšem krátce před válkou přesunul na Vinohrady a v letech padesátých do vily v Podolí. Dost času trávil i ve Vráži u Černošic, kde měl ateliér. Ale ke knihám.

Prvotinu mu vydal Antonín Svěcený (1871-1941) a díky Svěcenému přišel na trh rovněž Kudějův dvousvazkový Král tuláků (1923-22). Nakladatel se tehdy, to nelze popřít, doplňováním obrázkům zbavoval ležáků.
Od roku 1924 pracoval Burian po dvě desetiletí pro předního geografa Stanislava Nikolaua (1878-1950), kterého po válce čekal soud a výluka ze Syndikátu novinářů, to však ještě netušil a počínaje rokem 1923 redigoval časopis Širým světem. Burian mu pomáhal a také ilustroval Nikolauovu knižnici Země a lidé. V ní kupř. Mukerdžího Zvířata a lidi v džungli (1926), Shackletonův Pokus o přechod Antarktidy (1927) a knihu O žebrácké holi do svatého města (1931) od Alexandry David-Neelové (1868-1969).

Snad už roku 1925 podchytil však Buriana zmiňovaný J. R. Vilímek mladší (1860-1938) a poskytl mu šanci ilustrovat Dobrodružný svět (1928-1934), kde tak vyšel i Assolantův Rudý Montluc či Wallaceovi Spravedliví muži z Cordoby. Burian tehdy vytvořil i obálky dalších tří wallaceovek, pro Vilímka ilustroval Stopování od Maxe Branda (Fredericka Fausta), nicméně hlavní porci obálek pro další Brandovy kovbojky včetně Hvízdavého Dana (celkem šestnáct titulů) produkovali již konkurenční Toužimský a Moravec.

Vilímkovi zato kreslil do časopisu Malý čtenář (1929-40) a právě zde osudově narazil i na prvého svého „autora pravěku“ R. R. Hofmeistera.

Především ovšem začal s obrázky k jedenácti verneovkám.
Byly to romány Do středu Země (1928), Dva roky prázdnin (1936), Dvacet tisíc mil pod mořem (1938, varianta 1948), Patnáctiletý kapitán (1938, varianta 1948), Tajuplný ostrov (1939, varianty 1948, 1949, 1965), Děti kapitána Granta (1940), Nový hrabě Monte Christo (1941, varianta 1949 + slovenský Matěj Šándor z roku 1956, který také disponuje novou perokresbou), Tajemství pralesa (1942), Hvězda Jihu (1948, slovenská varianta 1955), Zemí šelem (1948, varianta 1949) a Pět neděl v balónu (vyšel poprvé teprve roku 2009 jako adaptace Ondřeje Neffa).

Od Vilímka oproti tomu už není slovenské vydání Země kožešin (V krajine kožušín, 1950), Ocelové město (Bratislava 1954) a (česká) Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy (1951, roku 1956 vyšly rovněž slovensky). Suma sumárum tak Burian „omaloval“ čtrnáct verneovek, ale nutno dodat, že například Do středu Země obsahuje jen dva jeho obrázky. Čistě obálky dodal pak patnácti dalším Vernovým titulům, a to těmto: Ledová sfinga (1929), Dobrodružství kapitána Hatterase (1930), Milionář na cestách (1930), Plující město (1930), V pustinách australských (1930), Bezejmenná rodina (1931), Sever proti Jihu (1931), Zmatek nad zmatek (1931, slovensky 1955 jako Všetko naopak), Tajemství babylónské (1936), Černá Indie (1937, správně se mělo psát Černé indie), Archipel v plamenech, Dobrodružná závěť, Dva robinsoni, Klaudius Bombarnak a Vynález zkázy.

Přičtěme však i devět obálek (1939-41) k dílům „českého Verna“ J. M. Trosky (1939-41) anebo ilustrace Assolantova Hrdinného kapitána Korkorána (1935, slovensky 1942). Rovněž „italského Verna” Luigi Mottu směl Burian výtvarně doplnit – v případě románů Jižní vítr, Plenitelé Polynesie a Tajemství Indického moře (vše 1929) – a k šesti dalším jeho románům zhotovil (počínaje rokem 1927) aspoň obálky.

Další vernové čekali; nesmíme zapomenout ani na Karla Hlouchu a jeho Dům v oblacích (1929) či Modré mravence (1931), přičemž tentýž Karel Hloucha pronikl i do pátého ročníku edice S puškou a lasem (Řiďte loď k Pacifiku, 1937). U Vilímků mu Burian namaloval i obálku Zakleté země, tedy opět knihy s pravěkou tematikou.
Mistr se krom toho věnoval dalšímu z našich vernů Františku Flosovi, přičemž ilustrace k Flosovu románu Pod sluncem rovníkovým jsou dokonce již z roku 1922. Následovali Supové Atlasu (1929, varianta 1968), Lovci kožišin (1948, varianta 1964), Na modrém Nilu (1969), Strýcův odkaz (1970), Z pralesů Konga (1971) a Taje afrických pralesů (1973). Ale nebyla to jen a jen vernovština, co mladého Buriana poutalo; jen málokterý Král dobrodružství unikl jeho štětci. Roku 1932 ilustroval i Dumasův román Před bouří (díly Maratův sen i Slečna de la Bretonne) a Pamětem lékařovým (1929, varianta 1937), Monte Christovi (1934) i Christovu pokračování Pán světa (1930) od Mutzelburga aspoň vymyslil obálky; jakožto k sedmi dalším dumasovkám.

Taky ovšem ilustroval Zolova Tajemství Marseille (1925, varianta 1932), Althellerova Posledního náčelníka (1931) a cooperovky Lodivod (1929) a Poslední Mohykán (1948). Nedošlo bohužel na vydání už přichystaného Lovce jelenů (1947). Týž román jen s Burianovou obálkou ale dospěl na pulty už roku 1928 a Mistr tenkrát zvládl taktéž obálky k Vyzvědači a Stopaři (1932). Roku 1947 mu ve Vídni vyšla i cooperovská kniha sestávající z částí Der Wildtoter, Der letzte Mohikaner, Der Pfadfinder, Die Ansiedler a Die Prérie.

To vše je krásné, ale ne pokaždé si mohl vybírat a navíc rád střídal žánry. Roku 1930 „mu“ tak vyšla i sci-fi O. W. Gaila Raketou do Měsíce a zrovna tak knížka zcela jiného typu Tanečnice Ninon L. A. Čarské. Od výše zmiňovaného Mukerdžího vydal roku 1948 ještě Za Kárím v indické džungli, avšak třetí Mukerdžího práce Příběhy tygřího mláděte už musela na vydání počkat do roku 1991.

Také Rudyard Kipling díky Burianovi zazářil jsa v malířově světě zastoupen Stopkou a spol. (1936), Statečnými kapitány (1937, varianty 1948 a 1970) a především Mauglím (1940), který pak vyšel s novým Burianovým doprovodem pod původním názvem Kniha džunglí na Slovensku (1957), ale s definitivními variantami přispěchal teprve budoucí Albatros (1965), přičemž poslední verze Burianových kreseb jsou z roku 1968.
Je nutno dodávat, že také k dalším Kiplingovým knihám udělal aspoň obálky?

A Tarzan? ptáte se. Jak už bylo nadhozeno, dvě obálky pro první tři díly Tarzana dodal Burian světu už roku 1920, ale jedenáct dalších teprve v letech 1937-39. Nejskvěleji ilustrované vydání prvých tarzanských románů však pochází teprve z let 1969-70.

A (další superman) Nobody? Tak toho se Mistr Burian (o kterém slovy Honzy Vyčítala zpívá „Greenhorn“ Josef Šimek) cele zhostil teprve roku 1977; nicméně obálky šesti dílů Nobodyho pocházejí už z roku 1937. A podobně to chodilo často. Pro Vilímka dělal taky šest svazků Čečetkových Orlů velké armády (1928-29), roku 1941 „spáchal“ i devět dalších obálek k Čečetkům výtvorům (včetně Dvaatřiceti loupežníků a Židovky) a „dovětek“ těchto spisů, román Petr Brandl vyšel teprve roku 1946.

A paleontolog Josef Augusta (1903-1968), Burianův přítel a opravdu osudový kolega?
Divy prasvěta ilustroval Burian již roku 1942 (Toužimský a Moravec) a Vilímek po válce vydal Lovce jeskynních medvědů (1947, další ilustrační varianty této knihy jsou z let 1958 a 1976). Také u Vilímka se objevilo Augustovo Pravěké ptactvo (1949) a Burian mezi roky 1941-71 vytvořil i deset souborů ilustrací pro knihy Zavátý život (1941), Ztracený svět (verze 1948, 1960, 1968), Z hlubin pravěku (1949 a 1959), Zrození Venuše (1960 a 1964), Opolidé a předlité (1961) a U pravěkých lovců (1971). Aby toho nebylo málo, ilustroval i odborné Augustovy knihy Neandrtálci (1951), Z pradějin člověka a Z pradějin tvorstva (obě 1954), Lovce mamutů a sobů (1955), Pradějiny koně (1955), Úvod do všeobecné paleontologie (1956), knihu Z pradějin života (slovensky 1961) a šest dalších Augustových titulů v němčině. Mladou frontou nerealizována zůstává jen Augustova kniha Pravěcí lovci (1960). Zato Burianovy obrázky provázejí odborné publikace pánů Špinara či Mazáka a Vágnerovu Afriku – ráj a peklo zvířat (1978).

Klíčovou se stala pro Buriana ovšem až spolupráce s Toužimským a Moravcem, která byla do konce roku 1933 (tehdy prchl ve všem už vyučený Moravec z nakladatelství Vilímek) jen kooperací s Toužimským. U něj taky vyšlo už roku 1928 Burianem ilustrované Amicisovo Srdce.
S budoucím nakladatelem Moravcem se Burian seznámil právě u Vilímka a nemohl toho již nikdy litovat. V legendární edici S puškou a lasem dík tomu přece ilustroval i tři další Altshellerovy romány Za zlatem do země Siouxů (1933), Ztracení lovci (1936) a Stopaři přední stráže (1939) a především mayovky Černý mustang (1933, třetí varianta 1968) či Ohnivá puška (1935).

Různé ilustrační varianty má dnes také Syn lovce medvědů (1958 i 1969), Duch Llana Estacada (1959) a jistěže i třídílný Vinnetou (1965 a verze 1966-67). K jedenácti mayovkách nakreslil v letech 1931-33 aspoň obálky a pracoval rovněž pro Německo, když stvořil v padesátých letech i tucet obálek pro tamní vydání Karla Maye (a o úspěchu dvoudílného Old Surehanda (1971) v cizině si povíme ještě závěrem).

Moravcovi neodřekl ani k stáru, i zilustroval mu Válku bez skalpů (1966) a román Klekí Petra, bílý otec Apačů (1969). Také na prériích se zkrátka cítil doma, ale už roku 1933 česky prvně vyšla i kniha Terry Gredsteda Hura-Kura, zelený náramek následovaná ještě dalšími Gredstedovými romány Zpívající šíp a Syn prérie.

Roku 1937 se vynořily i Westermanův Třetí důstojník, Lovci skalpů z pera Thomase Mayne-Reida a Gollova Dakota v ohni a sedmý ročník edice S puškou a lasem (1938-39) představil taky šest bigglesovek. Roku 1946 navíc přišla edice Polnice s dodatkem Biggles učí létat (nikoli „Biggles se učí létat“) a román Biggles jde do války (1946) vyšel mimo tuto edici. Bohužel jen s jedinou, a to ještě odjinud převzatou Burianovou kresbou.

K osmi dalším bigglesovkám existují aspoň jeho obálky (1939-48), nicméně právě a nejlépe na „případě Bigglesově“ naznačme spolu s největším naším znalcem Burianova díla Vladimírem Prokopem problémy propojené s řádným i neřádným registrováním a sčítáním Burianových obrázků (cituji): Například v knize Biggles od velbloudích stíhaček je barevná obálka totožná s obálkou sešitovou. Biggles vzdušný komodor má obálku původní, Modré nebezpečí obálku vytvořenou z ilustrace uvnitř knihy, Černý kondor a Biggles v Africe mají zase na obálkách ilustrace z knihy Třetí důstojník a Bigglesova letecká společnost má obálku totožnou s ilustrací z Modrého nebezpečí.

The post Zdeněk Burian a jeho svět. Co všechno ilustroval geniální český malíř a ilustrátor first appeared on Čítárny.