Jak křesťanství nahradilo pohanství? Jak probíhala zásadní společenská změna? Jak si vedle moci světské vybudovala moc církev a určovala chování společnosti na další staletí?

Křesťanská církev v raném středověku prosazovala svoji moc jen zřídka mírovou misií. Častěji šlo o kombinaci politické moci panovníků, nových právních nástrojů a otevřeného donucení až čistého násilí.

Na příkladu Velké Moravy v 9. století a zákoníku Zákon sudnyj ljudem (Soudní zákon pro laiky) vidíme, jak se nová víra stávala nástrojem centralizace moci a potlačování starých pohanských tradic.
Takový postup se uplatňuje během všech velkých ideologických proměn v historii lidstva. Nejnověji se o to snaží Evropská Unie.

Křesťanství, Cyril a Metoděj. Pozvání misionářů roku 863

Roku 863 pozval kníže Rastislav byzantské bratry Cyrila (Konstantina) a Metoděje na Velkou Moravu.
Oficiálně šlo o šíření křesťanství ve slovanském jazyce. Ve skutečnosti to bylo politické rozhodnutí – Morava se snažila vymanit z vlivu franské (západní) církve a posílit vlastní státní moc.

Křesťanství sem ale pronikalo už dříve.
Je znám tzv.„křest Moravanů“ kolem roku 831, ale společnost zůstávala stále z velké části pohanská. Panovníci přijímali křesťanství především proto, že jim přinášelo:
– Psané právo a organizovanou správu
– Spojenectví s mocnými říšemi jako Byzanc nebo Franská říše, kde již křesťanství bylo státní náboženství.
– Posílení autority knížete nad kmenovými strukturami

Církev a stát se tak staly spojenci.
Křesťanství nebylo jen vírou – bylo nástrojem budování státu.

Zákon sudnyj ljudem jako nástroj donucení

Nejkonkrétnějším dokladem násilného prosazování křesťanství je právě Zákon sudnyj ljudem (staroslověnsky Законъ соудный людьмъ).
Nejstarší dochovaný slovanský právní text, vzniklý pravděpodobně v prostředí moravské misie nebo krátce po ní (konec 9. století).
Text se dochoval v pozdějších rukopisech (13.–14. století), nejznámější je novgorodský. Obsahuje přibližně 32–33 článků o trestním, občanském, rodinném, válečném a procesním právu. Nejlepší český překlad pořídil Josef Vašica (Literární památky epochy velkomoravské).

Tento zákoník, založený na byzantské “Ekloze”, obsahuje přímé ustanovení proti pohanství (článek 1):

„Každá vesnice, v níž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať je předána Božímu chrámu se vším majetkem, který patří pánům v této vesnici. Ti, kteří konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým majetkem a získaný výnos ať se rozdá chudým.“

Toto ustanovení je naprosto zjevným příkladem právního násilí:
– Pohanské rituály se trestají koletivní vinou, konfiskací majetku celé vesnice.
– Jednotliví viníci jsou prodáváni do otroctví nebo jinak likvidováni.
– Zabavený majetek většinou připadá církvi.

Světský zákoník tak přímo zapojuje církev do potlačování pohanské víry a zároveň církev posiluje / obohacuje majetkově.
Je ale pravdou, že oproti tvrdým byzantským zvykům zmírňuje některé tělesné tresty. Místo mrzačení stačí často pokání.
Je vypracován systémový donucovací nástroj, kdy křesťanská moc se buduje nejen přesvědčováním, ale zároveň státním násilím podpořeným zákonem.

Zákon sudnyj ljudem: Ukázky z textu podle překladu J. Vašici.

1. (Úvod o víře a boji proti pohanství)
Před všeobecným zákoníkem třeba se zmínit o víře boží. Proto svatý Konstantin napřed v prvním zákoně napsal a řekl takto: Každý statek, v němž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať jest odevzdán božímu chrámu se vším jměním, které mají ti pánové v tomto statku. Ti, kdo konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým jměním, cena pak za ně stržená ať se dá chudým.

2. (O svědcích a žalobách)
V každé při a žalobě a udání je povinností knížete a soudce nepřijímat udání bez mnohých svědků, ale třeba říci stranám a žalobcům a udavačům: nedokážete-li to přísežníky, jak velí i zákon boží, očekávejte, že přijmete týž trest, který jste vyslovili proti druhému. Tak velí boží zákon, a kdo ho nezachovává, budiž proklet. (Odkaz na Deut 19,18–19)

3. (O kořisti z boje)
…Dá-li tedy Bůh vítězství, šestý díl ať si vezme kníže a celou ostatní částku ať si vezme všechen lid a rozdělí rovným dílem, velcí i malí… Podle částky, jež připadá na ty, kteří se účastní boje, ať je i částka těch, kteří zůstanou v táboře. (Odkaz na Davida)

4.–7. (Přestupky proti mravnosti)
– Smilstvo s vlastní otrokyní → prodej otrokyně, pokání 7 let (chléb a voda).
– Smilstvo s cizí otrokyní → pokuta 30 stljazů pánovi + pokání.
– Smilstvo s jeptiškou → podle světského práva uříznutí nosu, podle církevního pokání 15 let.
– Sňatek s kmotrou (duchovní příbuznou) → uříznutí nosu + rozloučení + dlouhé pokání.

8.–11. (Zneuctění dívek)
– Svedení panny → pokud rodiče souhlasí, sňatek; jinak pokuta (litra zlata nebo polovina majetku), případně bití a vyhnanství + pokání.
– Znásilnění panny na pustém místě → pokuta a majetek dívce.
– Svedení zasnoubené → uříznutí nosu.

14.–15. (Podpaľačství)
Podrobná úprava odškodnění, rozlišení úmyslu/nevědomosti, trest upálením nebo mečem v některých případech, jinak pokání.

16. (Azyl v chrámu)
Nikdo ať toho, kdo se utíká do chrámu, násilím nevyvede… Pokusí-li se kdo násilím vyvést… ať dostane 140 ran…

17. (Zákaz svépomoci)
Kdo si vezme právo do vlastních rukou místo soudu, ztratí věc a může být bit.

19. (Vykoupení zajatců)
Pravidla pro odpracování ceny zajatce (mzda 3 stljazy ročně).

25., 28.–30. (Krádeže, otroctví)
– Pán zodpovídá za krádež otroka.
– Krádež z chrámu → pokuta, bití, vyhnanství.
– Zotročení svobodného → pachatel sám do otroctví.

30a. (Nerozlučitelnost manželství)
Dlouhý teologický úvod o nerozlučitelnosti manželství (s výjimkami jako úklad na život, malomocenství apod.).

Jak lidé přijímali křesťanství?

Přijímání křesťanství nebylo jednotné a rozhodně ne dobrovolné u všech vrstev společnosti.

Knížata a velmoži. Elity.
Přijímali křesťanství rychleji z politických, prestižních a praktických důvodů.
Křesťanský panovník získával lepší postavení při jednáních s bohatou a silnou Franskou říší nebo Byzancí.
Společnost se více czdělává, existuje přístup k jednotnému písmu, vzdělání a novým formám správy.
Elitní jednotlivci využívali novou ideologii k upevnění vlastní moci.

Obyčejní lidé
Zde byl obraz mnohem složitější:
– Mnozí přijímali křesťanství formálně (aitiocenzura) pod tlakem panovníka a zákona. Odmítnutí mohlo znamenat ztrátu majetku, prodej do otroctví nebo sociální vyloučení.
– Častý byl tzv. podvojný přístup: synkretismus. Lidé přijímali křesťanské rituály navenek, ale tajně nebo otevřeně pokračovali ve starých pohanských zvycích.
– Když bylo donucování silné, nastával i odpor. Existoval i odpor. V Čechách například vedlo vnucené křesťanství knížete Bořivoje k povstání pohanských velmožů. Bořivoj musel uprchnout a vrátit se s moravskou vojenskou pomocí, aby odpor potlačil. Podobné napětí existovalo i na Moravě. Ještě za Svatopluka se hovoří o toleranci pohanství v některých vrstvách.

Archeologické nálezy a písemné prameny ukazují, že christianizace byla postupná a bolestivá.
Ještě dlouho po misi Cyrila a Metoděje přežívaly pohanské prvky v lidové kultuře. Křesťanství se stávalo dominantním spíše díky dlouhodobému tlaku shora než díky masovému nadšení zdola.
Některý zvyky jsou zachovány dodnes v lidových tradicích. (vynášení Moreny, oslavy Svatojánské noci etc.)

Násilí jako součást christianizace

V 9. století na Velké Moravě nebyla křesťanská církev jen duchovní institucí. Společně s panovníky používala právní násilí (jako v Zákonu sudném ljudem), politický tlak a někdy i vojenskou sílu k prosazení nové víry a nového řádu.

Cílem křesťanství bylo:
– Šíření víry, křesťanských myšlenek a nového pohledu na život a smrt:
– Centralizace moci
– Potlačení starých kmenových struktur
– Ekonomické posílení církve (konfiskace majetku)

Zákon sudnyj ljudem tak není jen právní památkou, ale je svědectvím o tom, jak se nová křesťanská moc prosazovala v raně středověké slovanské společnosti: nejen slovem, ale i donucením a trestem.

The post Křesťanství, Cyril a Metoděj na Moravě a násilná ideologická proměna společnosti first appeared on Čítárny.

Vybráno z proslovu v Jeruzalému 1985, kde francouzský spisovatel Milan Kundera (1.4. 1929 – 11.7. 2023) přebíral Jeruzálemskou cenu. V proslovu  poděkoval francouzsky, ale s českým přízvukem, jak sám přiznal, a přečetl také závěrečnou část své knihy o umění románu.
Vybíráme:

Kdo se chce líbit, musí potvrzovat to, co svět chce slyšet, být tedy ve službách přejatých myšlenek.

Kýč, to je hloupost přejatých myšlenek přeložená do řeči krásy a citů. Vyrážejí nám z očí slzy dojetí nad námi samými, nad banalitami, které myslíme a cítíme.
Vzhledem k imperativní nutnosti se líbit a získávat pozornost co největšího množství je estetika masových médií nevyhnutelně estetikou kýče, a jak masová média postupně objímají celý náš život a prosakují ho, stává se kýč naší každodenní estetikou a morálkou…

Po padesáti letech se věty staly pravdivější. Vzhledem k imperativní nutnosti se líbit a získávat pozornost co největšího množství je estetika masových médií nevyhnutelně estetikou kýče, a jak masová média postupně objímají celý náš život a prosakují ho, stává se kýč naší každodenní estetikou a morálkou.

Až do té nedávné doby modernismus znamenal nonkonformní revoltu proti přejatým myšlenkám a proti kýči. Dnes modernismus splývá s nesmírnou masmediální vitalitou a být moderní znamená zdivočelé úsilí být “a jour”, být konformní, být konformnější než ti nejkonformnější. Modernost se oblékla do šatu kýče.

Projev byl otištěn v Le Nouvel Observateur v témže roce a o rok později byl otištěn v knize L´art du roman.
Česky se text objevil v časopise Most (1989), v časopise Host (2001) a v knize Zneuznávané dědictví Cervatesovo (Atlantis, 2005)

O knize Zneuznávané dědictví Cervantesovo Milana Kundery.

Druhý svazek esejů s názvem Zneuznávané dědictví Cervantesovo obsahuje dva texty věnované umění románu:
Zneuznávané dědictví Cervantesovo a Jeruzalémský projev: Román a Evropa (z knihy L’art du roman, Editions Gallimard 1986).

Na záložce se dočtete:

“Zapomíná se, že zakladatelem Novověku nebyl jen Descartes. Byl to též Cervantes. Umění románu postihlo novou tvář světa, v němž ‚jediná boží Pravda se rozpadla na sta relativních pravd‘.
Román, ‚dědictví Cervantesovo‘, provázel Evropu po několik staletí až do doby ‚terminálních paradoxů Novověku‘ — paradoxů nádherně odhalených velkými středoevropskými romány první půle dvacátého století.
Román může dnes jen těžko žít v míru s duchem naší doby: chce-li ještě objevovat, co není objeveno, chce-li ještě ‚pokročit’ dál jakožto román, může to dělat jen navzdory a proti pokroku světa‘.“

Zneuznávané dědictví Cervantesovo | Milan Kundera
Vydal Atlantis | 48 s., brožovaná s přebalem, 120 x 170 mm | 2005, 1. vydání, 2. dotisk (2007)

20/6/2014

The post Milan Kundera o kýči, líbivosti, přejatých myšlenek. Proslov Jeruzalém 1985 first appeared on Čítárny.

Astronomický slunovrat přichází každý rok naprosto přesně. V roce 2026 to bylo 21. června v 10:24. Slunce dosáhlo nejvyššího bodu a od této chvíle už jen pomalu ustupuje. Příroda to ale vnímá jinak. Pro ni vrchol léta nekončí v přesný astronomický okamžik, ale trvá dál. Až do noci z 23. na 24. června, do Svatojánské noci. Právě v tom rozdílu je celé kouzlo.

Slunovrat je kouzlo geometrie oběžné dráhy

Svatojánská noc je už odjakživa magie, oheň a vonné byliny. Naši předkové nepřestali slavit, jen přejmenovali pohanský svátek slunce na předvečer narození Jana Křtitele. Oheň zůstal. Skákání přes plameny zůstalo. A především zůstala víra, že právě v těchto dnech mají byliny největší sílu.

Dívky stále (nebo znovu) chodí sbírat devatero kvítí – tichounce, bez ohlédnutí, z devíti míst.
Věneček pod polštářem má přinést sen o ženichovi. Na kopcích se znovu zapalují ohně a lidé přes ně přeskakují, ale už nejen pro úrodu, ale i pro zdraví, lásku a odvahu.
A někde v temném lese se pořád šeptá o zlatém kapradí, které o půlnoci rozkvétá a ukazuje cestu k pokladu.

Letní slunovrat nám říká, že den už nebude delší. Stejně jako zimní slunovrat, kdy den už nebude kratší.
Svatojánská noc nám šeptá, že právě teď je čas nejintenzivnějšího života, nejvoňavějších bylin a nejodvážnějších přání.

Možná proto tyto dva termíny se v české duši nikdy úplně nesplynuly a nikdy se ani úplně nerozdělily.
Jeden je přesný a neúprosný.
Druhý je měkký, vonný a plný naděje.
A my je oba potřebujeme.

Slovanské Kúpadla (Kupala Night)

U Slovanů se tato noc nazývala Kupadelné svátky, Kúpadla nebo Kupala. Šlo o čistě pohanský svátek spojený s uctíváním slunce a přírodních sil.
Hlavními božstvy spojenými s tímto obdobím byli:
Jarilo (bůh jara a plodnosti, později spojený se sluncem)
Dažbog (sluneční bůh)
Svarog (nejvyšší nebeský bůh-kovář)

Hlavní pohanské prvky oslav

Oheň
Velké hranice na kopcích symbolizovaly slunce. Lidé přes ně skákali, aby získali sílu, zdraví a plodnost. Oheň měl také očistnou a ochrannou moc.
Voda
Rituální koupání v řekách a jezerech (někdy nahé), které mělo přinášet plodnost, krásu a očistu. Odtud pochází i název „Kupala“ (od slova koupat se).
Byliny a magie
Byliny sbírané v noci měly nejsilnější léčivou a magickou moc. Slavný je mýtus o zlatém kapradí, které prý o půlnoci rozkvétá a ukazuje skryté poklady nebo splňuje přání.
Láska a plodnost
Noc byla silně eroticky zabarvená. Dívky pletly věnečky z devatera kvítí, házel y je do vody a věštily si lásku. Páry skákaly společně přes oheň.
Oslava hojnosti
Slunovrat znamenal vrchol léta a začátek období hojné úrody.

Po christianizaci slovanských zemí (10.–11. století) církev tyto oslavy nezničila, ale překryla je svátkem narození svatého Jana Křtitele (24. června).
Tak vznikla Svatojánská noc, kterou známe dodnes.

Mnoho pohanských prvků se zachovalo téměř beze změny:
Pálení ohňů
Sběr bylin (devatero kvítí)
Skákání přes oheň
Věštby lásky
Víra v magickou sílu noci

Přesně proto je svatojánská noc tak silně propojená s pohanskými kořeny — křesťanský svátek jen „převlékl“ starší slovanský svátek slunovratu.

Další evropské pohanské tradice

Keltské Litha — oslava slunce, ohňů a ochrany úrody
Germánské a severské Midsummer — podobné ohně a rituály plodnosti

The post Slunovrat a svatojánská noc. Dva okamžiky jedné magie first appeared on Čítárny.

Je zajímavé, že Giacomo Leopardi vyslovil své poslední slova stejná, jako poslední slova J. W. Goetha: „Více světla,“ díky oční chorobě, která na závěr života podtrhla celoživotní trápení s tělesnou slabostí. O to víc ale Leopardi vynikal duchovní vyzrálostí.

Giacomo Leopardi (29.6. 1798 − 14.6. 1837)  pocházel ze šlechtické rodiny, což mu v té době umožnilo dobré vzdělání.
Nicméně sám byl velmi dobrým samoukem a už v 18ti letech publukuje svou první vědeckou práci. Hovořil dobře latinsky, starořecky, italsky. V roce 1819 vydal ve starořečtině své první básně a v roce 1821 dvě italské básně, když bylo zamýšleno postavit ve Florencii Dantův pomník. Ty mu vynesly okamžitou slávu a uznání.

Jeho nemocné tělo zásadním způsobem ovlivnilo jeho duchovní myšlení, které posunovalo jeho úvahy, básně i prózu do pesimistické roviny. Leopardi věřil, že celý život je jen neodvratné a nevyhnutelné utrpení, ze kterého existuje jediná cesta, zánik.

Jeho osobní tragédie byla i jeho rodina, zvláště jeho neurvalý otec, kvůli kterému od rodiny úplně odešel.
Bez rodinné podpory žil chudě a živil se jako spisovatel, překladatel a filolog. V roce 1824 vyšly jeho básně poprvé knižně. Psal také filosofickou prosu, převážně dialogy a aforismy.
Ke konci života, značně nemocný, putoval po Itálii po domech svých přátel, psal a pomalu umíral.
Od roku 1833 žil v Neapoli, kde napsal své slavné básnické skladby Západ měsíce a Ginestra. Tam také umírá.

Vydavatelé a překladatelé.
V Itálii se o něho mimořádně zajímal Giosuè Carducci, který jeho díla studoval a vydával.
Do češtiny hojně překládal jeho texty Jaroslav Vrchlický (Básně Giacioma Leopardiho, 1876. V roce 2000 vyšel výbor z poezie v překladu Karla Zlína (Zpěvy-Canti, 2000). Leopardiho básně překládal také Kamil Bednář, známý především svými jedinečnými překlady Robinsona Jefferse.

Esejistické dílo Leopardiho vyšlo v roce 2003 pod celkem stupidním názvem, Morální dílka, přestože se jedná o náročné až meditativní dílo, ve kterém se prolíná poezie i próza, úvaha a fantazie, invence a racionální analýza skutečnosti.
To vše na pomezí křesťanství a platónovského idealismu. Nicméně Leonardovo rozumové chápání světa je přítomno velkou mírou i v úzkosti, osamělosti člověka, postaveného tváří v tvář vesmíru i poblázněné společnosti, kterou rozumem chápe, ale nemůže ani nechce se s ní ztotožnit.

Výpisky z díla…

Žádné zaměstnání není tak nevýnosné jako literatura. Ale pokrytectví má ve světě takovou cenu, že s pomocí pokrytectví může i literatura vynášet.
Myšlenky

Zkušenost mě přesvědčila, že zdrojem obdivu a úcty k největším spisovatelům bývá, a to i u lidí, kteří je čtou a píší o nich, jen slepě přijímaný vžitý názor; nevyslovují vlastní soud a nerozpoznali jejich přednosti sami.
Víš přece, že nejen ve stoletích špatného a zkaženého úsudku, ale i v dobách zdravé literární střízlivosti většina čtenářů raději obdivuje nápadné a zjevné krásy než krásy jemné a skryté, spíše vzlet než věrohodnost, častěji vnějškovost než podstatu a obvykle spíše průměrnost než nadprůměrnost.
Parini čili o slávě

Svět je jako ženy, patří tomu, kdo ho svede, kdo ho využívá a kdo po něm šlape…
Nic není na světě vzácnějšího než člověk, který je obvykle snesitelný.
Myšlenky

I průměrnost je dnes vzácná. Velikost byla vždycky něčím ojedinělým, stejně jako dnes, ale v jiných stoletích ovládala pole průměrnost, v našem věku nicotnost. A tak, zatímco se ti nejpodřadnější považují za vyvolené, tuctovost a nicotnost výsledků se staly společným údělem nejpodřadnějších i nejznamenitějších.
Tristan a jeho přítel

Nejsou vlastně žádní jiní znalci a obdivovatelé, kteří by jej mohli spravedlivě ocenit, než ti, kteří sami ovládli umění psát. To způsobuje, že se počet lidí, schopných rozpoznat pozoruhodné kvality té či oné knihy, ještě dále zužuje.
Parini čili o slávě

Máloco působí tak rušivě na duševní stav jako rozprávky s lidmi ze společnosti, hlučná místa, podívaná na prázdnou nádheru, na lehkomyslnost, na všudypřítomnou faleš, na žalostné starosti.
Parini čili o slávě

Po čem člověk touží, co miluje, je štěstí.
Život miluje pouze jako nástroj a podmínku onoho štěstí. Ve skutečnosti tedy miluje štěstí, a ne život, ač mu často vyznává lásku, kterou cítí k něčemu jinému. Ale že láska k životu není zcela samozřejmá, nebo řekněme přirozeně nutná, to vidíš podle toho, že ve starověku mnozí zvolili smrt, třebaže žít mohli, a v našich časech za jistých okolností leckdo po smrti touží, ba někdy na sebe sám vztáhne ruku. To by se nemohlo stát, kdyby láska k životu byla v přirozenosti člověka. Jako je v přirozenosti každého živého tvora, že miluje vlastní blaho, a svět by se musel dřív zhroutit, než by je někdo přestal milovat a ze všech sil o ně usilovat.
Já tvrdím, že šťastný život by nepochybně byl veliké dobro, ale jen proto, že je šťastný, ne pro pouhé žití. Nešťastný život, tedy bytí v neštěstí, je zlo. A jelikož je v přirozené povaze věcí, přinejmenším lidských věcí, že život a neštěstí jsou nerozlučně spojeny, můžeš říci sám, co z toho vyplývá.
Filosof a metafyzik

Věz, že jsem se už v útlém mládí po několika zkušenostech jasně přesvědčil o marnosti života; jak jsou lidé pošetilí, když jeden s druhým neustále bojují, aby si přivlastnili rozkoše, které netěší, a statky, které jim nejsou k ničemu.
Snášejí a navzájem si strojí bezpočet starostí a nástrah, jejichž plodem jsou jenom útrapy a škody. Čím více se honí za štěstím, tím více se od něho vzdalují.
Když jsem to rozvážil, zřekl jsem se každé jiné touhy a rozhodl jsem se, že nebudu nikdy nikomu na obtíž, nebudu se nijak drát dopředu, nepovedu s ostatními žádné spory o pozemské statky, ale budu si žít v ústraní a klidu.
Oželel jsem každé blaho jako cosi, co nebylo našemu rodu dopřáno, a předsevzal jsem si, že se alespoň pokusím uniknout z dosahu utrpení. To neznamená, že jsem se chtěl vyhnout práci a tělesné námaze, víš přece dobře, že námaha je něco jiného než trýzeň a že život v klidu není ještě zahálka. Ale sotva jsem se začal řídit podle svého rozhodnutí, poznal jsem na vlastní kůži, jak je bláhové, žiješ-li mezi lidmi, domnívat se, že stačí nikomu neubližovat a vyhneš se tomu, aby ti druzí ubližovali, a že budeš-li ve všem dobrovolně ustupovat a vždy se spokojíš tím nejmenším, dosáhneš toho, že ti kousíček místa ponechají a že na tvůj nepatrný díl nebude nikdo vztahovat ruku.
Lidské nepřejícnosti jsem se zbavil snadno; prostě jsem opustil společnost a uchýlil se do samoty. Tak jsem žil, jenže délka zimy, třeskuté mrazy mne bez ustání sužovaly. Musel jsem trávit mnoho času u ohně. Odhodlal jsem se tedy změnit místo a podnebí, abych se přesvědčil, zda někde jinde na světě nenajdu kout, kde bych nikoho nezraňoval a nic mě nezraňovalo.
K tomu rozhodnutí mě přivedla i myšlenka, že jsi možná lidskému rodu vyhradila pouze jediný zeměpás (jako každému jinému druhu živočichů a rostlin) a určitá ohraničená místa; mimo ně se lidem nedaří a nemohou žít bez obtíží a bídy, ale nemají ti co vyčítat a jsou si tím sami vinni, neboť zanedbali a překročili hranice lidského osídlení, předepsané tvými zákony.
Hledal jsem po celém světě, sbíral jsem zkušenosti ve všech končinách a vždy jsem se přidržoval zásady – pokud je to vůbec možné – neobtěžovat jiná stvoření a usilovat jen o klidný život. Ale na několika místech chybělo málo a hmyz by mě byl ožral až na kost.
Islanďan

Tvrdím, že svět je spiknutí ničemů proti slušným lidem, lotrů proti ušlechtilým.
Když se dva nebo tři ničemové poprvé ocitnou pohromadě, snadno, jako nějakými smluvenými znaky se navzájem poznají a hned se spolu domluví. A jestliže tím neutrpí jejich zájmy, jistě bude jeden druhého přitahovat a budou si jeden druhého velice vážit.
Když ničema jedná či obchoduje s jiným ničemou, často jedná poctivě a nesnaží se ho oklamat; jestliže má co dělat s čestnými lidmi, není myslitelné, že by nebyl věrolomný, a kdykoliv v tom spatří výhodu, pokusí se je zničit, i kdyby to byli lidé srdnatí a schopni pomstít se, protože má naději, že svými podvody přemůže jejich odvahu, a obvykle mu to vyjde.
Viděl jsem kolikrát bojácného člověka, který se octl mezi ještě bojácnějším ničemou a slušným odvážným člověkem, a ze strachu se přidal na stranu ničemovu; stává se to dokonce vždy, kdykoli se obyčejní lidé octnou v podobné situaci, protože cesty odvážného a slušného člověka jsou dobře známé a jednoduché, cesty padoucha jsou skryté a nepředvídatelně rozmanité.

A jak každý ví, všechno neznámé nahání více strachu než to, co známe, a člověk se snadno vyhne odplatě ušlechtilých lidí, už zbabělost a strach stačí k jeho záchraně; ale žádný strach a žádná zbabělost nestačí k tomu, aby člověk unikl skrytému pronásledování, úkladům a zjevným ranám, které mu zasadí podlí nepřátelé.
V každodenním životě se skutečné odvahy nikdo nebojí už proto, že není doprovázena přetvářkou, a chybí jí tedy nástroj, který vzbuzuje hrůzu; často se odvaze ani nevěří; a ničemů se lidé bojí, jako by odvážní byli, protože díky přetvářce jsou za odvážné považováni.

Ukázky poezie…

SAPFIN POSLEDNÍ ZPĚV
(překlad Kamil Bednář)
Poklidná noci, plaché světlo luny,
Jež zapadá, a ty, ó hvězdo, která
Vyplouváš nad skalou za tichým lesem,
Zvěstovávajíc den, vy drahé, krásné
Přeludy očí, dokud Erinye
A sudbu neznala jsem! Teď již sladký
Ten pohled není lékem pro zoufalství.
Jen tehdy radost nezvyklá mne křísí,
Když čirým ovzduším a nad nivami,
Které se chvějí, divoce se valí
Prašný sloup vichřice a těžká kola
Jupiterova vozu s burácením
Mně nad hlavou lomcují temným nebem.
A těší mne se toulat v prudké bouři
Po skalách nebo v roklích, radost cítím,
Když stáda rozprchnou se vyděšena
Nebo když o břeh srázný
Vítězně vzteklá vlna řeky zazní…

ROZPOMÍNÁNÍ
(překlad Karel Zlín)
Vágní hvězdy Medvědice, už jsem nevěřil,
Že se ještě vrátím do zahrady otce,
Plné záře, kde zvykl jsem si pod vámi
Přemítat, a mluvit s vámi z oken
Tohoto sídla, kde jsem trávil dětství,
A kde jsem poznal, kterak končí radost.
Kolik obrazů a bájí vyvolával tehdy,
Nesen úvahami, váš jímavý vzhled,
Doprovázený vaším svitem! tehdy,
Mlčenlivý, usazen ve vlhké trávě,
Jsem pozoroval často celé večery
Oblohu, a naslouchal kvákání
Neviditelné žáby, doléhající z polí,
Když světluška bloudila nad živým plotem
A nad záhony, a když šelestily ve větru
Vonné aleje a cypřiše, tam
V podlesí; zatímco pod otcovskou střechou

SEN
(překlad Kamil Bednář)
Nastalo jitro a svým prvním jasem
Přes balkón slunce vkrádalo se ke mně
V tmu jizby skrz zavřené okenice,
Když v oné chvíli lehčího už spánku,
Sladce zastírajícího víčka,
U lože stanul mi a v oči hleděl
Přelud té, jež mě první naučila
Lásce, a pak mě zanechala v slzách.
Nezdála se ani mrtvá, ale smutná, s tváří,
Jenž nezná, co je štěstí. Přiblížila
Mi pravou ruku k čelu, pravíc smutně:
„Ty žiješ, ale zdali vzpomínáš si
kdy na mne?“ „Odkud“, řekl jsem, „a kterak
se vracíš, drahá, krásná? Tolik, běda,
tě dosud oplakávám, bez jistoty,
že se to někdy dozvíš! A má bolest
stává se tím vždy ještě drásavější.
Teď po druhé mne opustit se chystáš?
Bojím se toho. Rci však, co je s tebou?
Jsi, jaká bývalas? A co tě trýzní?“
„Zapomenutí myšlenkám tvým brání
a sen je mate,“ odpověděla mi.
„Jsem mrtva, a je tomu mnoho týdnů,
co jsi mne viděl naposled.“ Tu hrozná
bolest mi stiskla srdce při těch slovech (…)

 

The post Kdo byl Giacomo Leopardi, slavný italský básník, filosof a myslitel first appeared on Čítárny.

Ivan Alexandrovič Gončarov (1812 – 1891) je znám svou “trilogií” začínající na „O“ – „Obyčejný příběh“, „Oblomov“ a „Obryv“. Sám spisovatel tvrdil, že jde o jedno velké dílo. V románech zachytil život a způsob života ruské společnosti během desetiletí.

„Luxus je neřest, ošklivost, nepřirozené zvrácení člověka za hranice přirozených potřeb, zvrhlost.
Gončarov

Ivan Alexandrovič Gončarov je ale znám hlavně jako autor Oblomova.
Podle této knihy natočil vynikající Nikita Michalkov seriál Несколько дней из жизни И.И. Обломова. Серия, 1979 a film Oblomov z roku 1980. Vzniklo také mnoho divadelních her. Dodnes je kniha na pomyslné špičce literárního světového kulturního dědictví.

Je to román o člověku, jehož život se pohybuje mezi leností a nudou, jež se bojí jakékoliv změny ve svém životě a který svůj život nakonec úspěšně prohnívá.
A vůbec nepomáhá, jak napsal v novele Strž (1869).

Člověk se necítí šťastný, pokud není žádný problém. Musíte ho praštit kládou po hlavě, pak bude vědět, že bylo štěstí, a ať je to jakkoli zlé, všechno je lepší než poleno.

Gončarov v románu Oblomov popisuje muže, statkáře Ilji Oblomova, který ve skutečnosti nežije, ale jen stereotypně přežívá. Den za dnem.
Ale jednoho dne jeho klidnou existenci naruší energická Olga Iljinskaja, která v něm probudí touhu po životě. Nicméně požadavky společnosti staví Oblomova před volbu: změnit se a opustit lenost, nebo dál uvadat ve zvyklé samotě.
Oblomov je to figura, která ve skutečnosti, v roce 1859, kdy se objevilo Gončarovovo dílo, byla docela neobvyklá.

Co je však zajímavé, po zrůdném kovidismu 2021-22, se přesně takový člověk stává ideálem společnosti, kterou prosazují progresivní liberáálové.
S ohnutým hřbetem poslušně pracuje z domova, dokonalý občan nemajíce námitky, aby byl plně kontrolován výměnou za osvobození od vlastního rozhodování. Dobrovolně kolem sebe vystavil mříže svého otroctví. Naprosto dobrovolně!!!

Kdo nečte a nezná klasika Gončarova, neví co je lišnyj čelověk neboli zbytečný člověk.
Ale pokud se někdo náhodou chová jako Oblomov, pak si může být jist, že žije život zbytečného člověka.

A jak takový život vypadá? Gončarov ho začíná popisovat takto:

Nevěděl si rady v záplavě denních starostí a stále ležel, obraceje se z boku na bok. Občas se pouze ozývaly trhané výkřiky: „Ach bože můj! Život mě nenechá na pokoji, všude na mne dotírá.

Oblomov si povzdechl.
– Ach, život! – řekl.
– Co život?
– Dotýká se, není klidu! Lehl bych si a usnul… navždy…
– To znamená uhasil bys oheň a zůstal ve tmě! Hezký život! Ech, Iljo! Měl bys trochu filozofovat, opravdu! Život proběhne jako okamžik, a on by si lehl a usnul! Ať je to trvalé hoření! Ach, kdybych mohl žít dvě stě, tři sta let! – zakončil – kolik by se dalo udělat věcí!
– Ty jsi jiný případ, Andreji, – oponoval Oblomov, – máš křídla: nežiješ, létáš; máš nadání, ješitnost, nejsi tlustý, netrápí tě ječmeny, neškrábe tě zátylek. Jsi nějak jinak stvořený…
– Eh, dost! Člověk je stvořen, aby si sám sebe uspořádal a dokonce změnil svou povahu, a on si narostl břicho a myslí si, že mu příroda poslala tuto zátěž! Měl jsi křídla, ale odhodil jsi je.

A dál Gončarov upřesňuje popis svého hrdiny.

“Život se mu skládal ze dvou polovin: jedna z nich byla práce a nuda, což pro něho znamenalo totéž, druhá klid a pokojné veselí.”….
Skoro nic ho nelákalo z domu a den za dnem se stále pevněji a trvaleji usazoval ve svém bytě. Oblomov zapadal až po uši do svého samotářství a odloučenosti, ze které ho mohlo vytrhnout jen něco mimořádného, co nenáleželo k obvyklým životním příhodám; nic takového se však nedělo ani se nedalo v budoucnosti očekávat…
K tomu ke všemu se Iljovi Iljiči v pokročilejším věku vrátila jakási dětinská bázlivost, takže tušil nebezpečí a zlo ve všem, s čím se nesetkával v okruhu svého každodenního života – tak už odvykl rozmanitosti vnějšího světa.”…

“Co tedy doma dělal? Četl? Psal? Studoval?
Ano, naskytne-li se mu po ruce kniha, noviny, přečte je.
Uslyší-li o nějakém vynikajícím díle, zachce se mu poznat je; hledá tu knihu, prosí o ni, a přinese-li mu ji někdo brzy, pustí se do ní, začne si vytvářet představu o jejím obsahu: ještě krok, a zvládl by jej, ale podíváš se – a Oblomov už leží, netečně zírá do stropu a vedle něho leží nedočtená, nepochopená kniha.
Jeho zájem chladl ještě rychleji, než vznikal, a Oblomov se už nikdy nevracel ke knize, kterou odložil.”…

“Až do šedin, až do hrobu. To je život!“
„To je…“ Štolc se zamyslil a uvažoval, jak takový život nazvat, „nějaká… oblomovština,“ řekl konečně.
„Ob-lo-mov-ština!“ pomalu opakoval Ilja Iljič; divil se tomu zvláštnímu slovu a zkoumal je po slabikách. „Ob-lo-mov-ština!“
Díval se na Štolce podivně a upřeně.
„Jaký je tedy podle tebe ideál života? Co není oblomovština?“ tázal se bez prudkosti a bojácně. „Neusiluje snad každý člověk o to, o čem sním já? Není účelem všeho vašeho shonu, všech vášní, válek, obchodu a politiky dosáhnout klidu, není to touha po ideálu ztraceného ráje?“
„I tvá utopie je oblomovská,“ namítl Štolc.
„Nač se tedy vlastně trmácíš, není-li tvým úmyslem navždy se zajistit a vzdálit se pak do ústraní, odpočinout si…?“
„Venkovská oblomovština!“ řekl Štolc.
„Nebo dosáhnout ve státní službě vynikajícího společenského postavení a pak užívat v čestné nečinnosti zaslouženého odpočinku…“
„Petrohradská oblomovština!“ namítl Štolc.
„Kdy tedy chceš žít?“ namítl zas Oblomov, rozmrzen Štolcovými poznámkami. „K čemu se trápit celý život?“
Vzdychl si.

“Víš, Andreji, v mém životě se nikdy nerozhořel žádný, ani spásný, ani zhoubný plamen.
Můj život se nepodobal ránu, nad kterým se ponenáhlu rozjasňují barvy a oheň, měnící se pak u jiných lidí ve žhavě planoucí den, až všechno rušně kypí v zářivém poledni a potom se zas všechno pomaličku mírní, bledne a přirozeně a pozvolna před večerem uhasíná. Ne, můj život uhasínáním začal. Je to divné, ale je to tak! Od první chvíle, kdy jsem si sebe uvědomil, cítil jsem, že už hasnu. Začal jsem hasnout při psaní listin v kanceláři; hasl jsem pak, když jsem se z knih dozvídal o pravdách a nevěděl, co si s nimi v životě počít, hasl jsem s přáteli, když jsem poslouchal jejich povídačky, klepy, posměšky, zlomyslné a studené prázdné tlachy, když jsem pozoroval přátelství, udržované styky bez cíle a bez sympatie. Buď jsem ten život nepochopil, nebo za nic nestojí.“

„Kdo tě proklel, Iljo? Co jsi spáchal? Jsi dobrý, rozumný, něžný, ušlechtilý… a… hyneš! Co tě zahubilo? To zlo nemá jméno…“
„Má,“ zašeptal sotva slyšitelně. „Oblomovština!“

Film Oblomov, Nikita Michalkov, 1980

Ivan Alexandrovič Gončarov. se narodil 18. června 1812 se v Simbirsku. Dnes je jeden z nejvýznamnějších představitelů realismu v ruské literatuře.
Gončarov měl dar klidu a vyrovnanosti. To ho odlišovalo od spisovatelů druhé poloviny 19. století, posedlých duchovními vzplanutími a pohlcených společenskými vášněmi. Dostojevskij byl fascinován lidským utrpením a hledáním světové harmonie. Tolstoj toužil po pravdě a vytváření nového náboženství.
Gončarov byl střízlivý, vyrovnaný a prostý. Mnozí klasika vnímali jako nehybného, líného a apatického člověka.
Osobnost spisovatele byla úzce spjata s osobností jeho hrdiny – Iľja Iľič Oblomov.
Blízcí Gončarova mu říkali… princ lenosti. Toto přezdívka však byla spíše žertovná, protože člověk, který Gončarova dobře znal, nemohl nevidět hlubokou vnitřní i vnější práci spisovatele.
Spisovatel měl úžasný umělecký talent: nedával hotové závěry, ale zobrazoval život takový, jaký ho viděl jako umělec, aniž by se pouštěl do abstraktní filozofie a mravokárství.
V střetu patriarchálního řádu s vznikajícím buržoazním Gončarov viděl nejen historický pokrok, ale i ztrátu mnoha věčných hodnot.

Výpisky: Gončarov / Oblomov

„Ano, nelze žít tak, jak se nám zachce – to je jasné. Upadnete do chaosu protikladů, které ani nejchytřejší a nejodvážnější lidská mysl nedokáže rozmotat! Včera jste si něco přáli, dnes to vášnivě dosahujete, až do vyčerpání, a pozítří litujete toho, co jste si přáli, a pak proklínáte život za to, že se to stalo…“

“Byl to „starší muž v šedém fraku, s dírou pod paží, odkud trčel kus košile, ve stejném šedém vestě, s měděnými knoflíky, s holou lebkou jako koleno a s neuvěřitelně širokými a hustými světle hnědými kníry s šedinami, z nichž by každý stačil na tři plnovousy“.

“Nade vše cenil vytrvalost při dosahování cílů: to byla v jeho očích známka charakteru a lidem s touto vytrvalostí nikdy neodepřel respekt, bez ohledu na to, jak nedůležité byly jejich cíle.”

“Myšlenka se volně procházela po tváři jako volný pták, poletovala v očích, usedala na pootevřené rty, schovávala se v záhybech čela, pak úplně zmizela, a tehdy celé tváři zářilo rovnoměrné světlo bezstarostnosti. Z tváře se bezstarostnost přenášela do póz celého těla, dokonce i do záhybů županu.”

„Někteří lidé nemají nic jiného na práci, než jen mluvit. To je jejich poslání.“

„Chytráctví krátkozrakého: dobře vidí jen pod nos, ale ne do dálky, a proto často sám padá do téže pasti, kterou nastražil ostatním.“

Ano, kmotře, dokud v Rusku nezmizeli blázni, kteří podepisují papíry, aniž by je četli, náš bratr může žít.

“Nejvíce si cenil vytrvalosti při dosahování cílů: v jeho očích to byl znak charakteru a lidem s touto vytrvalostí nikdy neodmítal úctu, ať už byly jejich cíle jakkoli nevýznamné.”

“Přátelství je hezká věc, když je to láska mezi mladým mužem a ženou nebo vzpomínka na lásku mezi starci. Ale bůh chraň, když je to z jedné strany přátelství a z druhé láska.”

“Šťastní lidé žili s přesvědčením, že to jinak být nemůže a nesmí být. Jsou si jisti, že všichni ostatní žijí přesně stejně a že žít jinak je hřích.”

„Když spolu žijí dva lidé, nakonec se navzájem otravují. Krátké každodenní sblížení člověka s člověkem není pro nikoho z nich snadné: vyžaduje to mnoho životních zkušeností, logiky a srdečné vřelosti, aby si mohli užívat jen silné stránky a nepřitěžovat si vzájemnými nedostatky.“

The post Gončarov. Zbytečný neboli Lišnyj čelověk. Zlo se jmenuje oblomovština first appeared on Čítárny.

Spisovatel a dramatik A.A. Milne a jeho žena Dorothy de Selincourt prožili šťastný rok 1920. Narodil se jim syn. Původně měli v plánu mu dát jméno jméno Rosemary, později se dohodli, že Billy bude lepší. I když v sázce byl i William. Nakonec se dohodli na jménech – Christopher i Robin.
Kluk si ale stejně od chvíle, kdy začal mluvit, říkal Billy Moon.
Nakonec mu nikdo z rodiny a přátel jinak neřekl. Proto jméno Kryštůfek Robin Milne použil ve své světoznámé knize – Medvídek Pú.

Víte jak vzniklo jméno Pú
Medvídek Pú se u Milneho objevil jako plyšová náhrada za synova oblíbence – ledního medvěda Winnieho z londýnské zoo. Odtud první část hrdinova jména (Medvídek Pú je v anglickém originálu Winnie-the-Pooh).

Slovem Pú „Krištůfek Robin tak původně volal na labuť,“ vysvětluje A. A. Milne.
„Protože když jí voláte a ona nepřijde (což je věc, kterou dělají labutě s oblibou), můžete předstírat, že jste jenom říkali „Pú!“, abyste ukázali, jako že je vám jedno, jestli přijde. Když jsme se s labutí rozloučili, vzali jsme si to „Pú“ s sebou, protože jsme předpokládali, že ho už nebude potřebovat.“ řekl spisovatel Milne.
Ale vymyslet jména Prasátko, Ijáčkek, Klokanice a Tygr musel už spisovatel domyslet sám.

Knihu jedinečně ilustroval Ernest Shepard.
Jak výstižně je zachytil, může dokonce dodnes každý zkontrolovat v Donellově knihovně v New Yorku, kde jsou plyšáci od roku 1987 vystaveni ve speciální vitríně s přísně hlídanou teplotou a vlhkostí.

Kdo je kdo
Medvídek Pú je stále v dobré náladě a kamarád každým coulem. Dobrodružství je jeho druhá přirozenost, a je-li na konci snažení něco malého k snědku, tím lépe. Do jeho světa ale není snadné jen tak vstoupit. Nepřipravenému se dokonce může zdát, že plácá nesmysly. Umění obrátit zaběhané vnímání věcí na hlavu je totiž medvídkova největší přednost. Odtud čerpá celá kniha svoji poezii a něžný smysl pro humor.

Prasátko, malé zvířátko, dokáže ledacos zamotat a nadchnout se, až kvičí. Když ale začíná jít do tuhého, velmi často si vzpomene, že vlastně musí zpátky domů. Třeba když s Púem stopují dravé Kolčavice a Kolasice. Jak stop přibývá, Prasátko se začíná ošívat, až to z něj najednou vypadne:

„Teď si vzpomínám. Zapomnělo jsem udělat včera něco, co nemohu udělat zítra. Musím jít bohužel opravdu domů a udělat to teď.“ „Uděláme to odpoledne, půjdu pak s tebou,“ řekl Pú.
„To se nedá dělat odpoledne,“ řeklo rychle Prasátko. „Je to taková naprosto dopolední věc.“

A co osel Ijáček?
Typický škarohlíd, který nechápe, proč by se zrovna jemu mělo dařit dobře. Jeho monology se dobře hodí na mnohé životní situace. Například když se mu uprostřed zimy ztratí dům, vysvětluje Ijáček Kryštůfkovi Robinovi:

„Zmizel můj dům. Aspoň jsem si myslel že je můj. Ale asi není. Koneckonců, každý nemůže mít dům. Já nevím, Kryštůfku Robine, ale s tou spoustou sněhu a tím vším, nehledě ani k rampouchům a podobným věcem, ono není u mne venku kolem třetí hodiny ráno takové horko, jak by si někdo myslel. Není zrovna dusno, rozumíš-li, co myslím – aspoň ne tak, aby to bylo nepříjemné. Není parno. Vlastně je, mezi námi řečeno, ne abys to někomu řekl, vlastně je zima.“

Nestárnoucí příběhy kamarádů ze Stokorcového lesa mají dodnes plno čtenářů
Jakmile děti poprvé knihu otevřou a přečtou si první kapitoly, očekávají, že jim budete číst Medvídka Pú každý večer. Třeba zrovna, když jde včelám na med. Med, to je totiž alfa a omega medvědího života. Jenže úl je vysoko na stromě. Nu dobrá – použije se balónek. Jenže jakou má mít barvu? Medvídek Pú si dal hlavu do pracek a dlouho se rozmýšlel.

„To máš tak,“ řekl Kryštůfkovi Robinovi. „Když jdeš s balónkem pro med, hlavní věc je, aby o tom včely nevěděly. Když tam půjdeš se zeleným balónkem, mohou si myslet, že je to kus stromu, a nevšimnou si tě, a když půjdeš s modrým, mohou si myslet, že je to kus oblohy, a taky si tě nevšimnou – jde jen o to, čemu spíš uvěří?“
„A nezpozorují tě pod tím balónkem?“ zeptal se Kryštůfek.
„Možná, že ano, a možná taky, že ne,“ řekl Medvídek Pú. „Ve včelách se jeden nevyzná.“
Chvíli přemýšlel a potom řekl: „Pokusím se, abych vypadal jako černý mráček. Tím je ošálím.“
„To si tedy vezmi radši modrý balónek,“ povídá Kryštůfek.
A tak se to rozhodlo.

Historie knihy Medvídek Pú:

Knihy Medvídek Pú a Zátiší Medvídka Pú vyšly v Anglii v letech 1926 až 1928 (poprvé 14.9. 1926) a změnily autorovi celý život.
Ať napsal před Púem nebo po něm cokoliv, Púovi se už nic nevyrovnalo. Stal se spisovatelem pro děti. Z Púa se stal kultovní hrdina. V New Yorku dokonce existuje vydavatelství, které vydává knížky inspirované púovstvím. V roce 2012 jich už bylo 127.
Pú má samozřejmě i svoji internetovou stránku a fankluby po celém světě. V nich se debatuje i o takových věcech jako je, kdo je z kamarádů nejvíc sympatický.

V Česku Medvídek Pú poprvé vyšel v roce 1958 ve vynikajícím překladu Hany Skoumalové. To, že je Medvídek Pú knížka, která mnohem silněji vyzní při četbě nahlas, podtrhl skvělý nápad Jana Jiráně z divadla Ypsilon – nechat načíst obě knihy hereckým kolegou Markem Ebenem. Výsledkem se stala asi nejlepší porevoluční nahrávka mluveného slova u nás. V současné době kniha vychází v nakladatelství Albatros.

Naprosto stupidní zákaz Medvídka Pú v Británii:
V Británii byl Medvídek Pú spolu s velmi populárním příběhem Charlottes Web a dětskou říkankou The Little Pig vyřazen ze školních onov už v roce 2014.
Proč? Protože pohádkové postavy by mohly urazit muslimské a židovské studenty, kteří se v rámci svých náboženství zdržují vepřového masa.
Je jen zvláštní, že do té doby knihy židovské populaci vůbec nevadily a navíc se nám nepodařilo dohledat, kde se k tomu nějaká židovská komunita vyjadřuje.

A ještě jedna zajímavost
Věděli jste, že autor příběhů o neškodném Medvídkovi Pú Alan Milne pracoval pro propagandistické oddělení britské rozvědky MI7?
Není to u autorů až taková výjimka. Např. Rudyard Kipling, Arthur Ransome spolupracoval s Úřadem pro válečnou propagandu britské vlády. A existuje celý seznam takových literárních agentů.
Samozřejmě kvůli tomu NIKDO nesundává z knihoven jejich knihy, že?

Zajímavost o známém mostě přes řeku na okraji lesa.
Na známém mostě Medvídek  Pú vymýšlí novou hru. Omylem upustí jedlovou šisku do vody na jedné straně mostu, aby – ke svému úžasu – objevil šišku na straně druhé.
Tak tento most skutečně existuje a byl naposledy prodán za 131 625 GBP. Novým majitelem je Lord De La Warr, který vlastní pozemek Buckhurst Park o rozloze 2 000 akrů ve východním Sussexu.

“Byl tam dřevěný most, téměř široký jako silnice, s dřevěnými kolejnicemi na každé straně.” Christopher Robin mohl dostat bradu na horní příčku, pokud chtěl, ale bylo zábavnější stát na spodní příčce, aby se mohl naklonit a sledovat, jak řeka pomalu klouže pod ním. “

Medvídek Pú | A.A. Milne | Ilustrace E.H. Shepard | Z angličtiny přeložila Hana Skoumalová | 12. vydání v Albatrosu
Většina vydání (7) u nás vyšla s ilustracemi J. Zápala. V současné době majitelé práv trvají na anglickém ilustrátorovi, i když vedle toho povolili vydání s kreslíři od Disney.
V roce 1949 vyšlo jedno vydání s ilustracemi V. Kubašty.
První české vydání z roku 1938 je také v překladu Hany Skoumalové a s ilustracemi E. H. Sheparda.

U Králíčka
Michal medvěd – známí neřekli jinak než Medvídek Pú, nebo zkrátka Pú – šel jednou Lesem a pyšně si pobroukával písničku. Složil si ji právě ráno, když dělal před zrcadlem odtučňovací cvičení: Tra-la-la, tra-la-la, když se natahoval, co mohl, a pak Tra-la-la, tra-la-ouvej! – la, když se pokoušel dotknout prstů na nohou. Po snídani si to znovu a znovu opakoval, až se to naučil nazpaměť, a teď už to zpíval celé bez chyby, písnička zněla takhle:

Tralala, tralal,
tralala, tralala,
bum tarara tydlidum.
Tydli, fidli, tydli fidli,
tydli, fidli, tydli fidli,
bum tarara tydlidum.

Tak si pobroukával svou písničku a vesele si vykračoval a přemítal, co asi jiní dělají a jaké to asi je, být někdo jiný, až najednou přišel k písečnému břehu a v něm byla veliká díra. “Aha” řekl Pú. (Bum ,bum, tydlidum.) “Jestli vůbec něčemu rozumím, tak tady bydlí Králíček a Králíček je můj kamarád,” řekl, “a kamarád mi dá něco k snědku a poslechne se mou písničku a tak. Bum tarara tydlidum.”

Sehnul se tedy, stčil opatřně hlavu do veliké tmavé díry a zavolal: “Je někdo doma?”
Z díry bylo slyšet cupitání a pak nastalo ticho.
“Povídám, je někdo doma?” zavolal Pú hodně nahlas.
” Ne!” zněla odpověď, a pak se ozvalo: “Ale nemusíte tak křičet, slyšel jsem dobře už poprvé.”
“To je hloupé!” řekl Pú, “Copak tu vůbec nikdo není?
“Nikdo.” Medvídek Pú a vytáhl hlavu z díry a chvilku přemýšlel.
Napadlo ho: “Někdo tam ale musí být, protože někdo musel říct “Nikdo”.”
A tak zas vstrčil hlavu do díry a řekl: Hej, Králíčku, nejsi to ty?”
“Ne,” řekl Králíček tentokrát změněným hlasem.
“Ale není tohle Králíčkův hlas?” “Asi ne,” řekl Králíček. “Aspoň to nemá být jeho hlas.”
“Ach tak!” řekl Pú. Vtáhl hlavu z díry, zamyslil se, pak ji tam zase vstrčil a řekl: “A nemohl byste mi říct, kde je Králíček?”
“Šel na návštěvu k svému příteli Medvídkovi Pú, je to jeho dobrý známý.”
“Ale vždyť to jsem já!” řekl Medvídek, velmi překvapen.
“Kdo já?” “Medvídek Pú.” “Jistě?” řekl Králíček, ještě překvapenější.
“Docela jistě,” řekl Pú. “Tak tedy pojď dál.” Pú se tlači a tlačil do díry, Až se dostal konečně dovnitř.
“Opravdu,” řekl Králíček a celého si ho měřil. “Jsi to ty. Tak tě vítám.”

Setkání s Tygrem
Medvídek Pú se o půlnoci probudi a poslouchal. Potom vstal, rozsvítil svíčku a vrávoral přes světnici podívat se, zdali se mu někdo nedobývá do spížky, a nikdo tam nebyl, tak zase vrávoral, zpátky, sfoukl svíčku a vlezl do postele. A tu zase slyšel ten zvuk.
“Jsi to ty, prasátko?” řekl. Ale Prasátko to nebylo. “Pojď dál, Kryštůfku Robine,” řekl. Ale Kryštůfek Robin nešel. “Řekni mi to až zítra, Ijáčku,” řekl ospale. Ale bručení se ozývalo dál.
“Uorauorauorauora,” řek kdosi a Pú si uvědomil, že vlastně vůbec nespí. “Co to mohlo být?” přemýšlel. “V Lese je plno zvuků, ale tenhle je jiný. Není to ani vytí, ani vrčení, ani štěkot, ani ten zvuk, který děláme, než začneme přednášet básničku, ale je to nějaký cizí zvuk a dělá ho nějaké cizí zvíře.
A dělá ho před mými dveřmi. Vstanu tedy a požádám je, aby to tu nedělalo.” Vstal a otevřel přední dveře. “Nazdar!” řekl Pú pro případ, že by venku někdo byl. “Nazdar!” řekl kdosi. “Hm!” řekl Pú. “Nazdar!” “Nazdar!” “No vida!” řekl Pú “Nazdar!” řekl neznámý a myslel si, jak dlouho to ještě potrvá.

Pú chtěl právě říci počtvrté “Nazdar!”, ale pomyslel si, že to raději neřekne, a místo toho řekl: “Kdo je to?” “Já,” řekl hlas. “Aha!” řekl Pú. “Tak pojď sem.”
Tak ten kdosi přistoupil a ve světle svíčky se s Púem na sebe podívali. “Já jsem Pú,” řekl Pú. ” “Já jsem Tygr,” řekl Tygr. ” “Jéje!” řekl Pů, protože dosud nikdy takového tvora neviděl. “Ví o tobě Kryštůfek Robin?” “To se rozumí,” řekl Tygr. “Teď je už půlnoc, tak by byl čas jít spát,” řekl Pú. “A ráno budeme mít k snídani med. Jedí Tygři rádi med?” “Tygři všecko rádi,” řekl Tygr vesele. “Když tedy rádi spí na zemi, lehnu si já zas do postele,” řekl Pú, “a ostatek necháme na ráno.
Dobrou noc.” Vlezl zase do postele a za okamžik usnul.

The post Populární Milne, Shepard, medvídek Pú a historie světové knihy first appeared on Čítárny.

Básník Jaroslav Seifert byl jedním z mnoha, kteří vystoupili v roce 1956 na dlouho odkládaném sjezdu Svazu československých spisovatelů. Ve svém projevu ostře kritizoval pranýřování spisovatelů záměrnou medializaci nebo dokonce kriminalizaci a omezování umělecké svobody vůbec…

Jaroslav Seifert (*23. 9. 1901 – †10. 1. 1986) tenkrát svůj příspěvek, přerušovaný potleskem, zakončil požadavky, aby umlčení spisovatelé byli vyzváni ke spolupráci a aby přítomní uvažovali o uvězněných kolezích a mysleli na jejich osud.

“Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže.”

Byl jedním z prvních, kteří otevřeně kritizovali jakoukoliv totální moc vládnoucí strany a i když tenkrát v roce 1956 nikdo nezpochybnil komunistickou ideologii samotnou, byl to přelomový zlom v myšlení většiny společnosti.
Nebyl to však Seifertův první odpor vůči politice Komunistické strany. V roce 1920 založil spolu s několika dalšími osobnostmi umělecké avantgardy sdružení Devětsil, které spojovalo básníky ovlivněné proletářskou literaturou, magickým realismem a poetismem. V roce 1921 vstupuje spolu s dalšími členy Devětsilu do vznikající Komunistické strany Československa. Za osum let byl ze strany vyloučen, když podepsal Manifest sedmi protestujících proti bolševizaci v novém vedení Komunistické strany Československa.

V roce 1966 obdržel titul národního umělce a v letech 1968–1970 byl předsedou Československého svazu spisovatelů.
Na konci roku 1976 podepisuje Seifert Chartu 77 a stává se aktivním propagátorem a kritikem vládnoucí strany. Od té doby je na černé listině a jeho knihy oficiálně nevycházejí. Z té doby nalezneme jen pár titulů vydaných v samisdatu, například sbírky Morový sloup či Býti básníkem.

V prosinci 1984 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu.
Předávací ceremonie ve Stockholmu se však třiaosmdesátiletý Seifert nezúčastnil. Oficiální verzí byl Seifertův nedobrý zdravotní stav, ale ve skutečnosti to byl silný nátlak státních orgánů. Cenu za něj převzala jeho dcera. Český i slovenský tisk tuto událost téměř nekomentoval.

Osud

Hrávali jsme šach na terasách kaváren,
černá, bílá pole jako šachovnice noci,
čtverce polštářů a tmy, bílé a černé.

Musili jsme vzpomínati na Longchamp,
vzepjatí koňové neuběhli však dále
než k Vašim prstům, které miluji.

Vaše nehty barvy předjarního kvítí,
vzdálenost od úst k ústům, polibek, zítra ráno.

Co mi však byly platny mé věže a pióny!
Bylo to uprostřed léta na terasách kaváren
a byla to hra lásky.

Jaroslav Seifert se stal natolik nepohodlný pro tehdější vládnoucí režim, že i po jeho smrti 10. ledna 1986 byl jeho pohřeb v Rudolfinu a  v břevnovském kostele sv. Markéty pod dohledem státní bezpečnosti, aby nedošlo náhodou k masové revoltě proti státnímu zřízení. Trefně vyjádřil postoj komunistů k Seifertovi Alois Volkman: „Hlas básníkův nebylo žádoucí slyšet, pouze odpouslouchávat.“

Co nám Seifert odkazuje dnes?
Nedejme se mýlit, že Seifertův osud je spojen jen s komunistickýcm režimem.
Je symbolem jakéhokoliv režimu, který mediální silou a zákony protlačuje názor vládnoucí menšiny, úmyslně a programově lže a potlačujeme jakýmkoliv způsobem svobodu projevu, jenž je kritická k vládnoucímu režimu.

I dnes platí, že si můžeš myslet co chceš, můžeš psát co chceš, ale otázkou je, kde můžeš se svými názory veřejně vystoupit.
Existuje mnoho způsobů jak umlčet “nové Seiferty” i v naší tzv. demokratické zmanipulované společnosti. Česká televizea další mainstreamová média to předvádějí každý den.

Býti básníkem

Život už mě dávno naučil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější,
co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem.

Ve staré chrestomatii,
vydané ještě c. k. knihoskladem,
v roce, kdy zemřel Vrchlický,
vyhledal jsem pojednání o poetice
a básnických ozdobách.

Pak jsem si dal do sklenky růžičku,
rozžal svíčku
a počal psát své první verše.

Jen vyšlehni, plameni slov,
a hoř,
ať si třeba popálím prsty!

Překvapivá metafora je víc
než zlatý prsten na ruce.
Ale ani Puchmajerův Rýmovník
nebyl mi nic platný.

Marně jsem sbíral myšlenky
a křečovitě zavřel oči,
abych zaslechl zázračný první verš.
Ve tmě však místo slov
zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru
rozevláté vlasy.

Byl to můj vlastní osud.
Za ním jsem klopýtal bez dechu
celý život.

…

Píseň

Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí.

Poštovní holub křídly o vzduch bije,
vraceje se domů;
s nadějí i bez naděje
věčně se vracíme domů.

Setři si slzy
a usměj se uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.

…

Verše

S kým osamět, s kým zůstat sám
a civět nad propastí?
A plakat? Zaplakal jednou starý Abrahám,
a anděl vzlétl v hermelínovém plášti.

Já nevím, kde je sever, kompas lže
a všecky dívky lžou.
Běž na rozcestí, sloup ti ukáže
tři cesty najednou.

Z účesů židovek vlá silný pach,
to letí komety.
Mé oči krouží v samých elipsách,
jež nejsou viděti.

Zapomněli jsme na múzy,
ty křídel nemají.
Mít za milenky medúzy, ach medúzy,
jež žhavě líbají.

Z korálů berli a pak jít,
kde vládnou sépie,
velrybí mléko okusit,
až ti je někdo nalije.

Adieu, adieu, adieu!

The post Básník Jaroslav Seifert 1956. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže first appeared on Čítárny.

Jules Verne seděl u okna a třídil papíry. Ráno 9. března 1886 bylo ve francouzské Amiens klidné. Taková rána se dějí jen v malých městech: někde zaskřípaly dveře, v zahradě lenivě zakrákala vrána a na stole vychladla káva, na kterou se zapomnělo.

Na stole před ním ležely mapy oceánů, náčrty nějakých podivných strojů a dopis vydavateli. Verne rád si vymýšlel cesty. Do nebe, pod vodu, do středu Země.
Sám ale žil poměrně klidně.

Najednou se v předsíni ozvaly rychlé kroky.
“Strýčku”, řekl mladík, který vešel bez klepání. Byl to jeho oblíbený synovec Gaston.

Začátek rozhovoru byl obyčejný. Pak se stal neohrabaným. A nakonec těžkým.
Takové rozhovory vždy začínají tiše a končí náhle.
Mladík vytáhl revolver.
Výstřely zazněly krátce, téměř všedně. Jako když prudce zavřete dveře.

Verne se zhroutil do křesla. Druhá kulka ho zasáhla do nohy.
Po pár minutách už v domě byli lidé, lékař, hluk, vyděšené hlasy. Zranění nebylo smrtelné.
Ale od toho dne chodil Verne pomalu a kulhal, trpěl depresemi a melancholií.
Gaston strávil zbytek života v ústavech.

Tento tragický incident byl jedním z nejvýznamnějších zlomových bodů jeho života.
Ukončil jeho éru cestování a optimismu a přispěl k tomu, že Verne strávil posledních 19 let života jako chromý, melancholický a introspektivnější člověk.

Existuje velká shoda mezi literárními historiky a biografy, že incident v roce 1886 (spolu s úmrtím matky a vydavatele Hetzela ve stejném roce) přispěl k výrazné změně tónu a témat Verneovy tvorby.
Před rokem 1886 byly jeho romány převážně optimistické, plné dobrodružství, vědeckého pokroku a víry v lidskou genialitu.
Po roce 1886 se objevují temnější, pesimističtější a kritičtější prvky, zejména vůči zneužití techniky, tyranii, izolaci a selhání civilizace.

Tragédie se začíná projevovat v jeho dílech: 

Robur Dobyvatel (1886)
Zde je Robur vyloženě tyranský génius, který zneužívá svou techniku k ovládání světa. Na rozdíl od dřívějších hrdinů jako Nemo, kteří měli aspoň morální motivaci.

Pán světa (Master of the World, 1904)
Román je ještě extrémnější verze Robura; vynálezce se stává šíleným teroristou, který ohrožuje celý svět. Čistý pesimismus ohledně neovladatelné technologie.

Plovoucí ostrov (L’Île à hélice, 1895)
Satira na bohatou společnost, kde technika slouží jen luxusu a vede k destrukci a chaosu.

Zvláštní tragédie (Le Superbe Orénoque, 1898)
Vzdušná vesnice (Le Village aérien, 1902)
Oba romány jsou evidentně temnějším pohledem na kolonialismus, rasismus a selhání humanity.

A pokud jste četli jeho Nedokončené rukopisy, po smrti vydané synem Michelem, tak víte, že v nich ohledně pokroku lidstva nic optimistického už není.

Život je zvláštně uspořádaný.
Můžete obejít zeměkouli, ale pak, náhle během sekundy, po náhodném výstřelu se už nikdy neprojdete bez bolesti vlastní zahradou.

The post Proč Jules Verne vydává po roce 1886 knihy temné a pesimistické first appeared on Čítárny.

Spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol (*1. 4. 1809 – †4. 3. 1852) byl génius a těžko to někdo bude zpochybňovat. Zároveň je známo, že jeho život byl zatížen mystickou až pochmurnou aurou.
Traduje se, že byl velmi svérázný člověk: vyhýbal se cizím lidem, strašně se bál bouřky a věřil, že bude pohřben zaživa.

Ale také byl velký vtipálek! Čím víc byl kritizován, tím víc se bavil.
Na jeho náhrobku byl vytesán citát z knihy proroka Jeremiáše, který nejlépe Gogola charakterizoval:

“Svým hořkým slovem se budu smát”.

Každopádně Nikolaj Vasiljevič Gogol po sobě zanechal spoustu nejasností a záhad.
Pojďme se a ně podívat.

1. JMÉNO A PŮVOD

Nikolaj Vasiljevič Gogol se narodil roku 1809 ve vesnici Soročince v Mirgorodském újezdu Poltavské gubernie (všechna tato jména klasik později zvěčnil ve svých dílech). Jeho rodné příjmení bylo Gogol-Janovskij. Jeho otec Vasilij Janovskij byl buď polského, nebo maloruského původu a byl chudým šlechticem. O spisovatelově rodině dokonce kolovala legenda, že jejich rod pocházel ze Záporožských hejtmanů. Až v dospělosti druhá část příjmení odpadla a zůstal jen Gogol.

2. JAK STUDOVAL?

V deseti letech Gogol nastoupil na Nežinské lyceum, které bylo uspořádáno po vzoru Carsko-selského lycea. Spisovatelovy studijní výsledky byly zcela průměrné.
Lycea byla v té době potřebná především k výchově nové národní elity od dospívání. Tento úkol byl plněn i za cenu, že studenti nebyli vyhozeni, byl nedostatek řádně vzdělaných mladých lidí.
Podílel se na tvorbě lyceálního časopisu a na produkci představení malého divadla, kde byl scénáristou, scénografem a hlavním hercem. Gogol, který měl od dětství umělecké nadání, dokázal němou rolí starce rozesmát publikum.

Talentovaného národovce si přirozeně vzal pod křídla sám císař. Blázni se takovému sponzorství diví: kde je car a kde je pták na návštěvě? Ale se všemi studenty lycea se počítalo. Byl to Mikuláš, kdo určoval úroveň státního zřízení a sázel na vysokou kulturu.

3. DÍLO A ŽIVOT

Život starosvětských statkářů, historka o 80 rublech za kabát, anekdota o revizorovi, dobrodružství s mrtvými dušemi, popis Říma a Petrohradu – všechna tato témata Gogol čerpal ze svých zkušeností a života.
Sám například po příjezdu do Petrohradu (v 19 letech ze svého Tmutarakanu) pracoval jako úředník – opisovač listin v kanceláři a šetřil peníze na nový kabát – stejně jako Akakij Akakievič. On sám se příběhů o revizorovi a vykupování mrtvých duší neúčastnil, ale Puškin, který Gogolovi tyto příběhy předal, byl svědkem takových příběhů.

V Petrohradu se rychle dostává do okruhu Žukovského – jednoho z hlavních tvůrců nové ruské národní kultury. Jeho práce se objevují v edicích Svinyin a Delvig. Puškinovi je představen jako představitel kulturního establishmentu nového státu. Ve svých 25 letech zaujímá místo adjunkta na katedře historie Petrohradské univerzity. Jeho hrám se dostává nejlepších inscenací. Je financován samotným carem.

Starší a vážení úředníci křičí, že mi není nic svaté, když jsem se odvážil takhle mluvit o službě lidem. Policie je proti mně, obchodníci jsou proti mně, spisovatelé jsou proti mně. Nadávají a jdou do hry; vstupenky nelze získat na čtvrté představení. Nebýt vysoké přímluvy panovníka, moje hra by nikdy nebyla na jevišti a už se našli lidé, kteří se ji snažili zakázat. Teď chápu, co to znamená být spisovatelem komiksů. Sebemenší duch pravdy – a ne jen jeden člověk, ale celé třídy se proti vám bouří.
Nikolaj Gogol / Z deníku

Sám Gogol nechápal nebo nechtěl chápat roli pro něj určenou. Toužil se stát profesorem v Kyjevě, kde by zazářil, samozřejmě jako “supernova”, i když provinčního rozsahu. Podle úrovně vzdělání ale nemohl na profesora dosáhnout ani v Kyjevě, ale podle úrovně talentu byl potřebný v prvotřídním carském týmu.

4. VELKÝ MYSTIK

A mystikem Gogol skutečně byl. Jeho dílo i život na této zemi jsou tímto duchem zatíženy. Ďábelskost a podivínství je i v “Noci před Vánocemi”, i v “Nosu”, i v “Portrétu”. Náboženské a mystické složení charakteru, které později silně ovlivní Gogolův konec, ho bude provázet po celý život.

Zvláštním tématem je způsob, jakým Nikolaj Vasiljevič psal svá díla.
Jak popisují současníci, snažil se představit si obraz hrdiny co nejpřesněji a často upadal do tvůrčího transu. Jeden z očitých svědků popsal, jak vstoupil do Gogolovy pracovny a viděl, že se na něj dívá nepřirozeným pohledem a on sám stojí v jakémsi nepochopitelném oblečení.
A když se ho lékař psychiatr zeptal, jak mohl tak přesně vystihnout blouznění duševně nemocného člověka ze Zápisků šílence, odpověděl, že si to prostě představoval.

5. UNIVERZITNÍ UČITEL

Svého času se Gogol snažil najít sám sebe a dokonce získal místo učitele na katedře historie na Petrohradské univerzitě. Po několika přednáškách a napsání několika vědeckých článků si uvědomil, že to není jeho, a učitelství a obor vědce vůbec opustil.

6. MÍSTO POBYTU A RODINA

Spisovatel neměl žádné stálé bydliště. Bydlel v pronajatých bytech, v domech přátel, vystřídal mnoho adres. Jeho hlavním a oblíbeným městem byl Řím, v němž byl Gogol naprosto šťastný a velmi výkonný. Posledním útočištěm byl dům jeho přítele hraběte A. Tolstého, kde spisovatel zemřel.

Gogol neměl ani žádnou rodinu. Nikdy nebyl ženatý a neměl ani nemanželské děti. Vztahů si také nevšímal a jeho hlavní neopětovanou láskou byl cit k hraběnce Vielgorské. S největší pravděpodobností byl takový způsob života u spisovatele způsoben jeho nábožensko-mystickým a poněkud mnišským způsobem života.

7. “NOS.”

Jedno z nejnepochopitelnějších a nejabsurdnějších jeho děl – povídka “Nos”, která vypráví o dobrodružstvích nosu, který se oddělil od tváře majora Kovaljova a stal se, nic méně, státním radou, chodil po Petrohradě a navštěvoval Kazaňskou katedrálu. Říká se, že toto dílo Gogol napsal o svém nose, o jehož délku se složitě zajímal.

8. ZÁLIBA V ŠÍTÍ

Je těžké si představit, že mistr satiry a gotického absurdismu Nikolaj Gogol, se zajímal nejen o literaturu, ale také o ruční práce.
Jedním z jeho koníčků bylo pletení a šití — pravděpodobně to zdědil po svých sestrách. Postupem času Gogol nejen dohnal jejich dovednosti, ale také pro ně šil oblečení a doplňky.
V „Mrtvých duších“ ironicky zmiňuje polštář s vyšívaným rytířem, jehož „nos vypadal jako schodiště a rty jako čtyřúhelník“. Je zřejmé, že autor věděl, o čem píše.

9. BLÍZKO KRISTA

V Římě se Gogol spřátelil s našimi umělci, kteří ve Věčném městě také čerpali inspiraci, zejména s Alexandrem Ivanovem. Ten právě psal svůj slavný obraz “Zjevení Krista lidu”, který podle některých badatelů zobrazuje právě Gogola. Zda je to pravda, či nikoli, není známo, ale osoba v červeném plášti stojící nejblíže Kristu je Gogolovi nápadně podobná. Jedno víme jistě: existuje samostatný portrét Gogola, který Ivanov namaloval.

10. OD SATIRIKŮ K MORALISTŮM / MRTVÉ DUŠE

Obrovskou roli v Gogolově životě a v jeho spisovatelské kariéře sehrály “Mrtvé duše”. Dílo, které autora proslavilo, se stalo stolní knihou o ruském životě. Sám autor však považoval báseň za nedokončenou a brzy začal psát druhý díl.
Téměř deset let Gogolova života hrozilo přepsání druhého dílu Mrtvých duší, který se měl stát kázáním o proměně Čičikova z dobrodruha v dobrého občana s pomocí … Guvernéra a císaře.
Během těchto let začal své známé a přátele neustále poučovat a vyzývat k pokání a změně života (jednoho ze svých známých nutil učit se nazpaměť žalmy), kvůli čemuž se mnozí z nich od Gogola odvrátili.
A později napsal “Vybrané pasáže z korespondence s přáteli”, v nichž ospravedlňoval nevolnictví, dával rady pro duchovní život a správné chování. Toto dílo se nepovedlo, což vyvolalo kritiku nejrůznějších osobností, včetně Belinského, který doslova roztrhal ” vybraná místa

11. HOŘÍCÍ

Mezitím nebyl napsán druhý díl, kvůli čemuž Gogol prožíval záchvaty sklíčenosti a zoufalství, protože stav spisovatele vždy přímo závisel na jeho výkonu. Ke konci života se stal neuvěřitelně nábožensky založeným, což jeho duchovní život přivedlo ke smutné frašce.
V roce 1852 se týden před začátkem půstu začal postit a přísně se omezoval v jídle. Duchovní výkony však sílu nepřidávaly, kvůli čemuž začal spisovatel duševně i tělesně slábnout a mluvit o blížící se smrti. V noci z 11. na 12. února probudil sluhu, nařídil otevřít západky sporáku, otevřel pec a spálil druhý díl “Mrtvých duší”.
Se smrtí jeho výtvoru začal hynout i sám tvůrce. Dne 18. února ulehl do postele a přestal jíst. Přivolaní lékaři ho začali násilně léčit poléváním ledovou vodou, hořčicí a odvary, což spisovatelův stav jen zhoršilo.
Ráno 21. února 1852 Nikolaj Vasiljevič Gogol nebyl.

12. POHŘBEN ZAŽIVA?

Ještě před smrtí trpěl Gogol otupělostí, v jejímž důsledku mu na chvíli přestalo bít srdce, takže se spisovatel obával pohřbení zaživa, kvůli čemuž sepsal závěť, v níž žádal, aby jeho tělo nebylo pohřbeno, dokud se neobjeví známky rozkladu.
Sám Gogol tak vytvořil mýtus, že by mohl být pohřben zaživa.
K tomu se přidaly záhady a pověsti, že při pitvě, která byla provedena během převozu spisovatelovy rakve z Danilovského kláštera na Novoděvičský hřbitov v roce 1931, očití svědci údajně s hrůzou zjistili, že Gogolova hlava je otočená na bok (podle jiných historek hlava v rakvi vůbec nebyla).

S velkou dávkou pravdy však lze tvrdit, že jde o mýtus.

Zaprvé je nepravděpodobné, že by Gogolovi přátelé mohli porušit jeho vůli ohledně pohřbu.
Za druhé, posmrtná maska byla spisovateli sejmuta, což se dělá až po prvních stopách rozkladu.
Za třetí, Nikolaj Vasiljevič byl pohřben, což v pravoslavné tradici také hodně znamená.
A za čtvrté, v Gogolovi dlouho nebyl život, takže nemohl zemřít.

13. DĚDICTVÍ

Soupis majetku zemřelého Gogola ukázal, že zemřel téměř jako chudák. Peněz nebylo mnoho a všechny věci byly opotřebované a staré, kvůli čemuž byly oceněny na 43 rublů 88 kopějek. A knihy, kterých měl spisovatel více než dvě stě, nebyly ani zohledněny a prodávaly se po kopějkách za kus, takže se nikdy nedozvíme, co spisovatel četl.

14. O NÁHROBKU

Gogol byl pohřben v chrámu mučednice Taťány na Moskevské univerzitě a pochován na hřbitově Danilovského kláštera v Moskvě. Jako náhrobek byl na spisovatelův hrob umístěn černý kámen (“golgota”) a na něm bronzový kříž. Na náhrobku byl vytesán citát z knihy proroka Jeremiáše, který nejlépe charakterizoval velkého Gogola:
“Svým hořkým slovem se budu smát”.

Za sovětské vlády byl spisovatel znovu pohřben na Novoděvičím hřbitově, a tak byl hrob otevřen a přemístěn.
V roce 1952 byl postaven nový pomník, který stál až do roku 2009, a při 200. výročí spisovatelova narození byl jeho hrob navrácen do původní podoby.

Velmi zajímavý se ukázal osud černého náhrobního kamene bez majitele.
Vzala si ho manželka spisovatele M. Bulgakova, který Gogola považoval za svého duchovního učitele, a položila ho na manželův hrob, čímž se stala prorockými Bulgakovova slova adresovaná Gogolovi: “Učiteli, přikryj mě svým litinovým pláštěm”.

15. NEJZNÁMĚJŠÍ CITÁT

“Nekoukej se do zrcadla, máš-li křivou hubu!”
Revizor

The post Nikolaj Gogol. Záhady nedlouhého života geniálního spisovatele a mystika first appeared on Čítárny.

Albert Camus napsal svůj román Cizinec (L’Étranger) roku 1942. V té době byl svět ponořený do temnoty Druhé světové války. Děsivá atmosféra ovlivňovala myšlení všech lidí. Camus zkoumá, jak společnost reaguje na člověka, který se odmítá přetvařovat a hrát podle očekávaných pravidel.

Román je psán velmi strohým, jasným stylem – krátké věty, minimální popisy emocí, Právě styl dělá knihu jedinečnou. 
Camus se dotýká témat jako smysl života, který nemá přirozený vyšší smysl. Pocitu odcizení, emociální prázdnoty jednotlivce a reakce společnosti. V románu Camus vytváří svět plný absurdity a klade si otázku, zda je možné v takovém světě žít svobodně. Velmi často naráží na zavedené společenské konvence a jak je jedinec společností trestán, když s nimi nesouzní.

Jde o jedno z nejvýznamnějších děl existencialismu a filozofie absurdna a často se řadí mezi klíčové texty 20. století.
Camus za ni (a za své dílo celkově) dostal v roce 1957 Nobelovu cenu za literaturu.

Příběh je vyprávěn v ich-formě hlavní postavou Meursaultem, mladým Francouzem žijícím v Alžírsku.
Meursault je apatický, emocionálně odtažitý muž, který přijímá život takový, jaký je, bez hledání hlubšího smyslu. Román začíná slavnou větou: „Dnes zemřela matka. Nebo možná včera, nevím přesně.“ a sleduje Meursaultovy všední dny, vztahy a jednu zásadní událost, která ho nakonec přivede před soud.

„Slunce bylo stejné jako v den, kdy jsem pohřbíval matku, a stejně jako tehdy mi především čelo a celá hlava hořely nesnesitelným žárem.“

Meursault je postavou, která žije bez iluzí, bez přetvářky. A absurdita ho nakonec ve vězení osvobozuje. 

„Poprvé jsem otevřel bránu do lhostejného vesmíru a pocítil jsem se šťastný. Aby vše bylo dovršeno a abych se necítil tak sám, přeji si jen, aby v den mé popravy bylo mnoho diváků a aby mě přivítali výkřiky nenávisti.“

Na konci románu prochází stejným uvědoměním jako Camusův Sisyfos: revoltou a přijetím.

„Existuje jen jediný skutečně vážný filozofický problém: sebevražda.“

„Člověk je jediná bytost, která odmítá být tím, čím je.“

„Je třeba si představit Sisyfa šťastného.“
Sisyfos (esej z roku 1942)

Výpisky:

Večer za mnou přišla Marie a vyzvídala, jestli bych si ji chtěl vzít. Řekl jsem jí, že je mi to jedno, a jestli o to stojí, mohli bychom to udělat. Chtěla taky ode mě slyšet, jestli ji miluju. Odpověděl jsem jí totéž, co už jednou, že to přece je bezvýznamné, ale že ji podle všeho nemiluju. “Proč by sis mě tedy měl brát?” řekla. A já jí vysvětlil, že na něčem takovém ani dost málo nezáleží, a jestli si přeje, můžeme se vzít. Ostatně s tím přišla ona a já jenom kývl.
Řekla, že manželství je vážná záležitost. Řekl jsem, že není.
Chvíli se na mě beze slova dívala. A pak zase začala.
Prostě by ráda věděla, jestli bych takový návrh přijal i od jiné ženy, ke které bych byl poután stejně jako k ní.
Řekl jsem: “Přirozeně.” Potom si sama položila otázku, zdali mě miluje, a o tom jsem nemohl nic vědět. Na chvíli jsme se oba odmlčeli a pak zas začala breptat, že jsem podivín a že jistě jen proto mě miluje, ale že jí asi taky proto jednou půjdu na nervy.
Nevěděl jsem, co bych na to měl říct, a tak jsem mlčel, a ona mě vzala s úsměvem za ruku a prohlásila, že si mě vzít chce.
Řekl jsem, že to provedeme, hned jak sama rozhodne.
Potom jsem jí vyprávěl o návrhu svého šéfa a Marie řekla, že by ráda Paříž poznala. Vysvětlil jsem jí, že už jsem tam kdysi žil, a ona se vyptávala, jak to tam vypadá.
Řekl jsem: “Je to špinavé město. Jsou tam holubi a tmavé dvorky a lidi mají bílou pleť.”

Pak jsme se vydali do ulic a po hlavních třídách jsme prošli celé město. Ženy byly hezké a já se Marie zeptal, jestli si toho všímá. Řekla, že ano a že mě chápe. Potom jsme se na delší dobu odmlčeli, ale já jsem chtěl, aby ještě ode mě neodcházela, a řekl jsem jí, jestli by se mnou nešla na večeři k Célestovi. Byla by šla hrozně ráda, ale musela něco zařídit.
Byli jsme blízko mého bytu a já jí řekl: “Na shledanou.” Podívala se na mě: “Ty nechceš vědět, co mám zařizovat?”
xxx

Odpoledne v sále ustavičně vířily hustý vzduch mohutné ventilátory a malé pestré vějíře porotců se míhaly všechny jedním směrem.
Měl jsem dojem, že advokátova obhajovací řeč nikdy neskončí. Přesto jsem ho ale jednu chvíli začal poslouchat, poněvadž řekl:
„Je pravda, zabil jsem.“
A pak pokračoval stejným tónem, a kdykoli mluvil o mě, vždycky říkal „já“.
Nestačil jsem nad tím žasnout. Nahnul jsem se k jednomu četníkovi a ptal jsem se ho, proč to dělá.
Řekl mi, abych mlčel, a za chvilku dodal: „To dělá každý advokát.“
Řekl jsem si, že mě tím od mého vlastního případu ještě víc odstrkují, že ze mě dělají nicotnou figurku a do jisté míry se stavějí na mé místo.
Ale to už jsem stejně myslím byl od té soudní síně na hony daleko. Kromě toho se mi advokát zdál směšný. Jen zcela zběžně uplatňoval, že šlo o provokaci, a potom začal taky mluvit o mé duši. Jenže mně se zdálo, že zdaleka není tak schopný jako prokurátor.
„I já jsem se sklonil nad touto duší,“ řekl, „avšak na rozdíl od zasloužilého představitele státního zastupitelství jsem tam cosi nalezl, a dokonce mohu tvrdit, že jsem v ní četl jak v otevřené knize.“

The post Albert Camus. Cizinec, který se vzpírá zavedeným konvencím společnosti first appeared on Čítárny.