Prvotinu Zbabělci vydal Josef Škvorecký v roce 1958. Román byl jako blesk v socialistickém realismu a byl hned podezřelý duchem nepřátelské anglo-americké svobodomyslnosti. Neslýchané! Samozřejmě, že kniha nebyla přivítána s jásotem v komunistických komisích, zvláště, když popisuje zbabělost části české populace na konci druhé světové války.
Poprvé se objevuje autobiografická postava Dannyho Smiřického, dvacetiletého gymnazisty, který má rád jazz, což byla hudba považována komunisty za buržoazně zpátečnickou a tudíž nebezpečnou.

A tak kniha Zbabělci byla zakázána.
Škvorecký byl vyhozen z pozice redaktora Světové literatury a mohl potajmu publikovat pod jménem svého přítele. A teprve po roce 1963 mu strana a vláda dovolila vydat několik málo knih. Nekontroverzních. A pak už Škvorecký odchází do emigrace. Odstěhoval se do kanadského Toronta, kde byl až do konce svého života.

Zbabělci vyšli 13 let po válce a 10 let po komunistickém parlamentním převratu v roce 1948.
Zrůdnost a hektičnost války byla mezi lidmi ještě velmi aktuální, stejně jako totalita nastupujícího komunistického režimu, který v 50 letech prošel tou nejzrůdnější části.
Škvorecký proto v knize uvádí citát Hemingwaye:

“Osoby a události líčené v této knize jsou naprosto smyšlené, a připomínají-li někomu doby a události, které znal, jde o podobnost čistě náhodnou.”

Přesně tak, jak by tomu mohlo být v podobné knize 10 let po roce 1989. Přisluhovači režimu dělají vždy všechno možné, aby se na jejich udavačství a zrádné chování zapomnělo.

Román popisuje jedno z nejhektičtějších období naší historie v malém pohraničním městě. Je to doba osvobozování ČSR po 2. světové válce.
Osm dní od pátku 4. května do 11. května 1945.
Po necelých 6 letech zrůdné německé okupace, po miliónech zavražděných lidí, po neskutečných genocidních zvěrstev, milónech padlých vojáků na frontách, po období, kdy se v novinách vyvěšovaly seznamy popravených občanů za jejich názor, přichází konečně svoboda. Po vyčerpávajících bojích se přibližuje Rudá armáda a její spojenci a osvobozuje Československo.
Jenže mnozí němečtí vojáci nikam neutíkají a z různých důvodů se nevzdávají. V československých městech dochází k povstáním, lidé berou do ruky zbraně, aby Němce vykopali z okupované země.
Začíná jedno z mnoha období skutečného hrdinství, ale i převlékání kabátů. Udavači a zrádní Jidáši cítí, že se definitivně otáčí kormidlo světa a snaží se být aktivní v boji proti svým chleobodárcům a zachránit si tak na poslední chvíli život. Však také po válce se vyrojilo několikanásobně víc partyzánů a odbojářů než jich vůbec bylo. Od nepaměti typické chování pro každý takový převrat.

A o takovém čase vypráví Škvorecký příběh dvacetiletého Dannyho, který má stejný zájem o hru na saxofon a o černošský jazz, jako o holky a samozřejmě jako každý chce, aby němečtí fašisti a banderovci odtáhli a a přijela Rudá armáda.

Prozrazovat děj nechci. Knihu si přečtěte.
Je nejen o neuchopitelném traumatu konci války, ale svým způsobem i o roce 1989 jakož o každé velké změně epoch a systémů. Je to příběh plný zvratů a střetu mladických pohledů na svět a kruté reality válečných časů. Je o hrdinech i zbabělcích. Mnoho napoví o morálce, jak o ní psal Karel Čapek:

„Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví.“
Karel Čapek

Každopádně na svou dobu mimořádně drzý nesocialistický závěr knihy bez oslavy falešných socialistických hrdinů musel cenzory ještě dlouho strašit. Byl to totiž po 10 letech jeden z prvních náznaků svobodného myšlení.

Výpisky: Škvorecký Josef / Zbabělci

První věta:
4. V. 1945. Seděli jsme v Port Arthuru a Benno řekl: “Tak revoluce se vodkládá na neurčito.”

Sobota, 5. 5. 1945
To byl můj život. Tohle byl můj život. Irena. A bavilo mě to. Celý Kostelec a revoluce a kluci a Irena.
Vzpomněl jsem si, že se v Praze bojuje a že Staroměstská radnice hoří. Bratranci možná umírají na barikádách. Nebo spíš jsou zalezlí ve vile ve sklepě. Bylo mi pěkně. V Praze se bojovalo. Senzace. Ležel jsem v posteli a bylo mi příjemně teplo…

Neděle, 6. 5. 1945
Sotva jsem vylez z baráku, už jsem věděl, že je to s revolucí vážné. Lidi v turistických šatech a s rádiovkama na hlavách se trousili směrem k pivováru. Zbraně neměli, aspoň jsem neviděl, ale na rádiovkách měli našité trikolóry a na zadnicích si nesli chlebníky. Já měl na sobě taky sportovní šaty, protože pršelo a nechtěl jsem si ničit sváteční kvádro. Pod viaduktem u Skočdopolovic skladu jsem potkal pana Mozola, celého bledého a kulhavého, jak se hrdinně belhá do pivováru. U pasu měl připevněnou starou rakouskou šavli a vypadal jako z americké crazy komedie. On musel být hrdinný. Protože za války moc hrdinný nebyl a dotáh to ve fabrice až na kontrolora Bauaufsichtu des deutschen Luftfahrtministeriums. Tak proto měl teď proč být hrdinný. Byl jsem zvědav, jestli
v pivováře budou taky ostatní Balové. Asi budou. Museli teď být, chudáci, všichni hrdinní.

Octli jsme se zase na Jiráskově třídě a už jsem necítil slzy v očích. Skoro mi to bylo nepříjemné, že je už necítím. Mašírovali jsme po pravé straně ulice, byla skoro prázdná a mě už bolely nohy a měl jsem hlad a bylo mi zima. Už mě vůbec povstání nebavilo. Všechno bylo šílenost a pitomost. Všechno to vraždění židů a povstávání proti Němcům a celé to vojančení pana doktora Bohadly. Co z toho kdo měl. Teď mně to bylo všechno protivné. Proti nám šla četa po zuby ozbrojených Němců. Na chvíli jsem pocítil napětí a čekal jsem, co bude. Ale oni si nás nevšimli. Přešli kolem nás a jen jsem zpozoroval, jak se na nás zpod železných helmic zvědavě dívají. Ovšem. Pan doktor Šabata uzavřel příměří. Mašírovali jsme ulicí dál k nádraží a kolem Okresního domu a přes most a zpátky k pivováru.

Najednou mi napadlo, že bych měl myslet na Irenu, když ji miluju. Tak jsem na ni začal myslet. Ze začátku mi to nešlo. Snažil jsem se si ji představit, a nešlo mi to, tak jsem si vzpomněl, jak jsem jí nedávno v lázních viděl za ňadra, a už mi to šlo. Myslel jsem, že by bylo dobré s ní spát a že Zdeněk s ní spí, a začal jsem příjemně žárlit a bylo to dobré. Přišlo na mě tenorové sólo a já se začal zalykat ve středních polohách, jak je to na tenoru nejlepší, a zapomněl jsem na Irenu, jenom jsem si tak jí byl vědom a hrál jsem svoje velké sólo z Bob Catse.

“Poďte, nač tu stojíte? Nemá to cenu,” říkal naléhavě Benno. Automat za plotem se znova rozštěkal. Najednou se nalevo rozsvítil reflektor. Otočil jsem se a viděl jsem, jak kolem rohu skladiště pádí Němci s bodáky a automaty. Za sebou jsem zaslechl plesknutí. Ohlédl jsem se a viděl jsem, že Benno leží natažen v blátě. Doktor Bohadlo stál pevně. Němci přiběhli k nám a zastavili se. Nějaký oficír si na nás posvítil.

Šli jsme a já si vzpomněl na Ledečské skály a vrchol Sokolího hnízda, kde jsme seděli před týdnem, celí odření po hnusném výstupu kónickým komínem, já a Zdeněk a Irena a Vašek, a poslouchali jsme krásné hovoření fronty v Německu. Tam nahoře bylo slyšet všechno. Kulomety a děla tygrů a pantherů a těch sovětských T 34, a obloha nad námi byla modrá a krásná a pod ní se za obzorem válčilo. Sedělo se tam hezky, na sklonku války, a byl jsem z toho skoro smutný, že už to končí, ty odpoledne, kdy nás vyháněli z fabriky do jarních polí a potom se daleko na obloze objevovaly bílé pruhy pár a třpytily se lesklé aparáty Amerikánů, a vůbec to všechno. A taky, samozřejmě, mi bylo smutno z Ireny a Zdeňka, kteří seděli vedle sebe a Zdeněk omotal svoje jistící lano kolem sebe a Ireny, takže byli k sobě přivázáni, a blbec Zdeněk si myslel, že to je symbolické, a já přemýšlel o tom, že bych ho moh jako náhodou shodit dolů, ale samozřejmě jsem jenom přemýšlel. Houby jsem udělal. Jako vždycky.

Poslední věta:
Dole tancovali pásci, které jsem měl rád a které jsem měl za pár dní opustit a měl jsem jít jinam, zase někam, a já jim hrál a myslel jsem na všechny ty obvyklé věci, na které jsem vždycky myslel, na holky a na jazz a na tu neznámou holku, kterou potkám v Praze.

The post Josef Škvorecký. Zbabělci o zrůdnosti války, udavačích pohledem 20letého jazzového muzikanta first appeared on Čítárny.

Druhá světová válka začala jednoduše. Podvodem. Němečtí vojáci v polských uniformách zahájili 31.8.1938 vražedný konflikt na hranicích v Gliwici. Provokace se povedla. Den poté vstupují připravení Němci s celou armádou do Polska.

Mnozí západní politici jásali, že Němci táhnou na východ, na SSSR a tiše mlčeli, když Němci v Polsku bombardovali civilní obyvatelstvo, zničili města Wielun, Frampol, Sulejow, Janow Lubelski, Bilgoraj. 10 % Varšavy bylo srovnáno se zemí. Vypálili kolem 400 vesnic, mnoho vesnic bylo vystěhováno a předáno Němcům. Během prvních 26 dní vykonali Němci 764 hromadných poprav polských válečných zajatců. Němci začali vraždit jak vyšší vrstvu, intelektuály, tak hlavně Židy. Jen během podzimu 1939 je jich popraveno na 65 tisíc.

Radost mnoha západních politiků, že Němci porazí SSSR a při tom se vzájemně oslabí tak, že budou plně ekonomicky závislí na Británii, USA, Francii, se ale zhroutila!
Strategické chyby Hitlera, odhodlanost sovětských lidí vedly k zásadnímu obratu války u Stalingradu. A nakonec to byl Stalin, který přinutil západní politiky na Teheránské konferenci, aby po letech váhání konečně otevřeli druhou frontu tam, kde to potřeboval. Společně pak ukončili nejkrutější světovou válku v historii.

Druhá světová válka skončila v Evropě 9.5. 1945 porážkou nacistického Německa a jeho spojenců.
Konečné celosvětové datum je 2.9. 1945, po kapitulaci Japonska.

Naprosto jednoznačně má rozhodující zásluhu na vítězství měla SSSR a Rudá armáda.
Vše začalo bitvou o Moskvu a drtivou porážkou Němců u Stalingradu.
Teprve v roce 1944 se k boji proti Německu v Evropě fakticky připojila i vojska USA a dalších zemí.

Finální útok sovětských jednotek na obklíčený Berlín začal 27.dubna 1945.
Na budově Říšského kancléřství zavlála sovětská vlajka 1.května 1945. (30.4.)
2. května 1945 se zdecimované zbytky wehrmachtu vzdaly. Třetí Říše přestala existovat, druhá světová válka v Evropě končila…

ČSR osvobodila z naprosté většiny Rudá armáda s pomocí české, rumunské. americké a polské armády.

Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20.9. 1944 do 11.5. 1945.
Podle historiků padlo na československém území 138 000 až 144 000 sovětských vojáků.
Německými koncentračními tábory, věznicemi a káznicemi prošlo cca. 450 tisíc československých občanů.
Jak se s ČSR vyrovnalo poražené Německo? Zaplatilo všechny škody? Ne? Proč?

Druhá světová válka a ztráty na lidských životech.
Celkově německo-hitlerovské válečné snažení znamenalo za 6 let válečného běsnění smrt pro cca. 26 milionů sovětských občanů, sedm milionů Němců, šest milionů Poláků, 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků.
Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.

Bedřich Golombek. Co nikdy nebude v dějepise o průběhu německé okupace ČSR 1938–1945
Druhá světová válka. Nefalšovaná historie. Operace Barbarossa, bombardování německých měst, Hirošima etc.

Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí – v boji i při vyhlazovacích akcích. Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA / DŮLEŽITÁ DATA 1937–1945

5. 3. 1933 Hitler se dosává k moci na základě federálních voleb v Německu. Pouhých šest dní po požáru Reichstag.
1933-1939 Během celé doby má Hitler podporu mezinárodního kapitálu (Británie, USA) a buduje svůj vojenský průmysl.
7. 7. 1937 Japonská invaze do Číny
11.3. 1938 Rakousko, ozbrojený převrat a připojení k nacistickému Německu
30.9. 1938 Mnichovská zrada a odevzdání ČSR Němcům
14.3. 1939 Okupace ČSR, Protektorat Böhmen und Mähren
1.9. 1939 Němci napadli Polsko
3.9. 1939 Francie, Austrálie a Velká Británie vyhlašují Německu válku
10.5. 1940 Němci překročil hranice Belgie, Nizozemska a Lucemburska. Francie kapitulovala 22. června 1940 a do listopadu 1942 německá armáda postupně obsadila celou zemi.
22.7. 1941 Němci napadli SSSR – Sovětský svaz. Akce Barbarossa
7.12. 1941 Japonci bombardovali Pearl Harbour
19.11. 1942 SSSR / Rudá armáda poráží Němce u Stalingradu. Nastává první velký zvrat války.
Konec roku 1942 Západní Spojenci prolomili německé šifrovací zařízení Enigma, používané německými ponorkami.
13. 5. 1943 Kapitulovaly německé a italské vojska (OSA) v Africe
5.7. – 23.8. 1943 Tanková bitva u Kurska. Poslední velká obranná bitva druhé světové války. Porážkou něm. vojska Rudá armáda a spojenci už jen útočili až do Berlína.
26. 8. 1943 Bitva o řeku Dněpr. Začala jedna z největších a nejvýznamnějších bitev světových dějin.  Zúčastnily se jí až 4 miliony vojáků a důstojníků z obou stran a fronta se táhla v délce 750 kilometrů. Trvala 4 měsíce. V bitvě o Dněpr položilo své životy přibližně 400 tisíc sovětských vojáků a důstojníků. Více než 2,4 tisíce lidí dostalo titul Hrdina Sovětského svazu.
9.9. 1943 Den po zveřejnění italské kapitulace 3.9., se Američané vylodili u Neapole v Itálii.
28.11. – 1.12. 1943 Teheránská konference. První společné setkání vůdců SSSR (Stalin), USA (Roosevelt) a Velké Británie (Churchill)
27.1. 1944 Skončila genocidní blokáda Leningradu (Petrohrad) německými vojsky, která trvala 872 dní od 8.9. 1941
6.6. 1944 Vylodění Spojenců v Normandii!!!!! Otevření druhé fronty po třech letech slibů, na přímou žádost Stalina. Teheránská konference.
4. – 11. 2. 1945 Jaltská konference / SSSR, Británie a USA domlouvají poválečné uspořádaní Evropy a světa
27.4. 1945 Rudá armáda začala finální útok na berlínský Reichstag na přímý rozkaz Stalina.
30. 4. 1945 Umírá Adolf Hitler, když se zastřelil ve svém bunkru v Berlíně. Jeho žena Eva Braunová spáchala sebevraždu společně s ním požitím silně jedovatého kyanidu.
1.5. 1945  Poručík A. P. Berest, seržant M. A. Jegorov a mladší seržant M. V. Kantaria s podporou kulometníků z roty I. A. Sjanova vztyčili nad Reichstagem útočnou vlajku 150. pěší divize, která se později stala „Vítězným praporem“.
2.5. 1945 Zbytky wermachtu a SS se vzdaly a se Spojenci (bez účasti SSSR) podepisují v Remeši smlouvu o příměří na protiněmeckých frontách druhé světové války (západní a východní fronta), která zavazovala německé ozbrojené síly k zastavení bojů. Ve skutečnosti smlouva signalizovala pouze vystoupení Německa z války a ne jeho jasnou kapitulaci.
Proti tomu Stalin ostře vystoupil a požadoval bezpodmínečnou kapitulaci Německa!!!
8.5. 1945 Bezpodmínečná kapitulace byla podepsána v Eisenhowerově hlavním stanu. Eisenhower slíbil německému generálplukovníku Jodlovi, že nepřátelské akce budou ukončeny 9. května 1945 v 0:00 hodin německého letního času…“
Na Stalinovo naléhání byla ceremonie kapitulace přesunuta na berlínské předměstí Karlshorst a konala se v noci z 8. na 9. května.
Kapitulace byla podepsána v 23:43h letního středoevropského času (0:43h moskevského času). Termín platnosti kapitulace zůstal nezměněn.
9.5. 1945 Den, kdy začala být platná bezpodmínečná kapitulace Německa. Podle dohody z Jalty podpesaná všemi vítěznými mocnostmi.
6. a 9.8. 1945 Američané naprosto zbytečně svrhli atomové bomby na civilní města Hirošimu a Nagasaki.
12. 8. 1945 porazila Rudá armáda po 4 dnech miliónovou japonskou armádu v Číně ve všech směrech. Japonský císař je konečně bez vojska a proto o pár dní uznává porážku Japonska.
15.8. 1945 Císař Hirohito oznámil kapitulaci Japonska.
2.9. 1945 Oficiálně skočila 2. svět. válka.
20. 11. 1945 – 1. 10. 1946  Norimberský proces

V Evropě se novináři zeptali ruského herce Lanovoje:
„Co tady stále připomínáš vaše vítězství? Vždyť my jsme už zapomněli.”
Zeptal se jich: “Kolik dní vzdorovaly vaše země Hitlerovi?”
Potom pokračoval:
„Polsko bylo dobyto za 28 dní a za stejných 28 dní ve Stalingradu dokázali Němci dobýt jen několik domů.
Dánsko vydrželo přesně den.
A celá Evropa byla pokořena za tři měsíce.
A naši vojáci ji museli osvobodit. A za jakou cenu!
Milion životů sovětských vojáků obětovaných za osvobození Evropanů od fašismu.“
Ale vy jste se rozhodli na to zapomenout!”

Takže malá rekapitulace:
Jak dlouho vzdorovali evropské státy německému vojsku?
Dánsko – 6 hodin;
Československo – 1 den;
Lucembursko – 1 den;
Nizozemsko – 5 dní;
Jugoslávie – 11 dní;
Belgie – 18 dní;
Řecko – 24 dní;
Polsko – 27 dní;
Francie – 1 měsíc a 12 dní;
Norsko – 2 měsíce a 1 den.

Jen samotný Pavlovův dům ve Stalingradu vydržel se bránit 58 dní
Jen při obraně Pavlova domu obránci zabili více Němců, než je ztratili Němci při dobytí Paříže.
Sovětský svaz vydržel čtyři roky (1418 dní) a ukončil válku v doupěti nepřítele – Německo kapitulovalo.

Toto by si měl pamatovat každý!!!!!!!!!

The post Druhá světová válka 1.9. 1939 – 9.5. 1945. Důležitá data německé zrůdnosti a jejich porážky first appeared on Čítárny.

V roce 2026, oslavuje Hurvínek své 100. narozeniny a jeho táta Spejbl má určitě velkou radost. Spolu tvoří nejslavnější českou loutkovou dvojici, která baví děti i dospělé už přes století. Jejich příběh je nejen kronikou loutkového divadla, ale i zrcadlem české společnosti. Od první republiky přes německou okupaci, socialismus až po současnost.

Zrození Spejbla
Spejbla přivedl na svět na podzim v roce 1920 v Plzni Josef Skupa (1892–1957). Loutku podle Skupova návrhu vyřezal Karel Nosek. Spejbl byl zamýšlen jako nespokojený učitel v fracích, s velkýma ušima, pleší a dřevěnými botami – chytrý, ale popletený bručoun, který se snaží držet krok se světem. Nejprve vystupoval s Kašpárkem v plzeňském divadle Feriálních osad.

V roce 1926 se Spejblovi narodil Hurvínek alias Hurvajz.
Menší loutku vyřezal Gustav Nosek a Skupa ji přijal s počátečním povzdechem: „Tos neměl!“ Brzy se z ní stal hyperaktivní, nezbedný kluk s culíkem, pohyblivýma očima a šlemi, který otce neustále přivádí do úzkých. První vystoupení Hurvínka se datuje na 2. květen 1926. Jména vymyslel údajně otec spolupracovníka Karla Kovala.

Sláva prvního loutkového divadla
Spolu se svým tatínkem Spejblem tvoří nejslavnější českou loutkovou dvojici všech dob – ikonický symbol generačního střetu, laskavého humoru a neuvěřitelné vitality, která baví děti i dospělé už přes celé století.

Úspěch dvojice byl tak velký, že v roce 1930 založil Skupa v Plzni první profesionální loutkové divadlo v Československu – Divadlo Spejbla a Hurvínka.
V tom roce 1930, 19. dubna, se narodila i Mánička a Žeryk.
Soubor jezdil na turné, nahrával desky a rozhlasové pořady. Skupa sám oběma postavám propůjčoval hlas: hluboký bas pro Spejbla a fistuli pro Hurvínka.

Během německé okupace (1938-1945) se divadlo stalo symbolem odporu.
Skupa byl v roce 1944 zatčen za protinacistickou propagandu, loutky zabavilo gestapo a uložilo do trezoru. Po válce se soubor přestěhoval do Prahy, kde působí dodnes v Dejvicích.

Po Skupově smrti v roce 1957 převzal hlavní roli Miloš Kirschner (1927–1996), který postavy zjemnil a přidal filozofičtější rozměr.
Spolu s manželkou Helenou Štáchovou (Mánička) a dalšími vytvořil desítky nahrávek, Večerníčků a scén, které dodnes patří k nejoblíbenějším. Humor je zde plný slovních hříček, přísloví, nedorozumění a laskavé generační konfrontace.

Spejbl a Hurvínek přežili desítky let, změny režimů i módních vln.
Jejich humor zůstává nadčasový – dialogy generací, kde tatínek bručí a synek rebeluje, rezonují i dnes.
Divadlo S+H patří k nejstarším profesionálním loutkovým scénám na světě a české loutkářství bylo v roce 2016 zapsáno na seznam UNESCO.

Rok 2017 byl v mnoha ohledech pro Divadlo S+H zlomový.
Do divadelního nebe odešla Helena Štáchová (22. 3. 2017) a divákům se poprvé představila již čtvrtá generace interpretů.

Ředitelkou divadla se od 1. 7. 2017 stala jeho dlouholetá dramaturgyně Denisa Kirschnerová.
Historicky prvním uměleckým šéfem divadla se v roce 2021 stává herec, výtvarník a loutkář David Janošek.
V roce 2022 rodinka poprvé promlouvá novými hlasy, mladých a talentovaných členů souboru. Interpretem Spejbla a Hurvínka je Martin Trecha, interpretkou Máničky i paní Kateřiny je Jana Mudráková.

Století Hurvínka
K 100. výročí Hurvínka prošlo divadlo v Dejvicích rozsáhlou rekonstrukcí, připravuje nové premiéry, výstavy, CD i speciální akce. Spejbl s Hurvínkem tak vstupují do druhého století svěží, moderní a stále stejně neodolatelní.

Jak říká Hurvínek: „Tatínku, ty jsi ale ňáký…“
A Spejbl bručí: „No jo, no jo…“
Sto let a pořád to funguje. Děti se smějí a smějí a smějí…

Klasické hlášky: Jak Hurvínek do lesa volá, tak se Spejbl ozývá

Spejbl: „Hurvínku, dej rybám novou vodu!“
Hurvínek: „A proč? Vždyť tu minulou ještě nevypily.“

Hurvínek: „Ona mne snesla kukačka, tati?!“

Spejbl: „Hurvínku, jak jsi mohl napsat myš s měkkým i!“
Hurvínek: „No kuličkovým perem, tatí…“

Hurvínek: „Tatínku, kdy je půlka víc než celek?“
Spejbl: „To přece nikdy!“
Hurvínek: „Ale jo! Když si půlku dortu rozdělíš s kamarádem, tak máš půlku, ale kdybys ho snědl celý sám, tak bys byl nemocný!“

Hurvínek: „Kráva mužského rodu je vůl.“
Mánička: „Jůůů.“

Spejbl: „Něco pořádného skloňuj, kočku například!“

Spejbl: „Já neříkám, že kvoknu, já povídám, že k oknu se máte postavit.“

Hurvínek: „Tatínku, co má díry a přitom drží vodu?“
Spejbl: „No… houba?“
Hurvínek: „Ne! Řešeto!“
Spejbl: „Ale řešeto vodu nedrží!“
Hurvínek: „Drží – když je zmrzlá!“

Hurvínek: „Tatínku, ty jsi ale ňáký…“
Spejbl: „No jo, no jo…“

Hurvínek (při rozcvičce): „A zdechneme.“ (na Spejblovo „A vydechneme…“)

Spejbl: „Protažená holubice, vystrčená do světnice.“

Hurvínek: „Asi šedesát kilometrů za týden.“ (na otázku o rychlosti auta)

Hurvínek: „Tatínku, co je zelené, visí na stěně a píská?“
Spejbl: „No… to nevím.“
Hurvínek: „Sleď!“
Spejbl: „Ale sleď přece není zelený a nepíská!“
Hurvínek: „No, já jsem ho namaloval na zeleno a přidal píšťalku!“

Spejbl: „Tady by mělo být jezero nějakýho Máchy.“

Spejbl: „Hurvínku, ty létáš?“
Hurvínek: „No jasně, tatí. Vždyť jsem si přivázal na záda dvě velký křídla!“
Spejbl: „A kam letíš?“
Hurvínek: „Dolů ze schodů…“

Hurvínek: „Tatínku, ty máš dneska štěstí!“
Spejbl: „Proč?“
Hurvínek: „Protože jsem ti nerozbil tvůj oblíbený hrneček… ještě!“

Hurvínek: „Šmankote, ZA CO???“

The post Spejbl a Hurvínek: Sto let jedinečných českých loutek first appeared on Čítárny.

Když jsem byl kdysi v Sovětském svazu, byl jsem opravdu překvapen vzděláním mnoha lidí. O knihách jste se klidně mohli bavit s řdičem autobusu, kdekdo hrál na nějaký hudební nástroj a při diskusích o čemkoliv bylo znát u většiny lidí kvalitní všeobecné vzdělání a rozhled. Proto nepřekvapí, že ani Gagarin absolvent technické škol, měl docela slušné humanitní vzdělání a znal i poezii. Ta je koneckoců v Rusku i dnes mnohem populárnější jak v Evropě nebo v severní Americe.

Zveřejňujeme neznámý rozhovor Olega Kudenka / Svět knih. 1961. č. 8. S. 7–8.

Juriji Alexejeviči, co čtete a jaké knihy jste si oblíbil?

„Odpovědět na vaši otázku,“ říká Jurij Gagarin, „není tak snadné, protože jsem nikdy neupřednostňoval žádného autora ani jednu knihu. Myslím si, že čím více bude člověk číst dobré knihy, tím bude moudřejší, sečtělejší, vzdělanější. Samozřejmě je nemožné číst knihy všech dob a národů v jednom lidském životě. Proto je pravděpodobně každý člověk omezen na nezbytné minimum.

Už dávno jsem se rozhodl, že si musím znovu přečíst všechny ruské klasiky, nejlepší díla moderních spisovatelů, sovětských i zahraničních. Musím říci, že i když s obtížemi, tento úkol zvládám. Snažím se každý den strávit alespoň hodinu čtením knihy. Upřímně řečeno, poslední dobou se musím více zabývat speciální literaturou, ale přesto se snažím beletrii číst pravidelně.

Čtení dobré knihy není jen příjemný, rozumný odpočinek. Kniha je přítel, rádce. To je zdrojem mnoha dobrých myšlenek, pocitů a znalostí. A někdy je těžké určit, kterou knihu a proč milujete víc. Ve stejném věku, ve stejném prostředí – jako jedna věc; člověk roste – mění se jeho názory, představy, okolnosti života – a potřebuje další knihy.

Tak to bylo se mnou. Vezměte si například poezii.
Jako dítě jsem nadšeně četl Puškina a Lermontova. Ale pak jsem poznal Shakespeara a Majakovského.
Puškin byl stále můj oblíbený básník, ale uvědomil jsem si, že nemohu soudit poezii bez studia jiných básníků.
Hamleta jsem četl několikrát. A byl jednoduše šokován tím, jak jsou lidé v této hře zobrazeni; zdá se, že věříte, že skutečně žili, vidíte je, slyšíte jejich hlasy.

Nyní o Majakovském.
Tohoto velkého sovětského básníka jsem si osvojil postupně. A čím víc to čtu, tím víc se mi to líbí. Básně a básně se obzvláště líbily: „Dobrý!“, „Vladimir Iljič Lenin“, „Nahlas“, básně a eseje o Americe, „Básně o sovětském pasu“. Bolševická vášeň, bohatost obrazů, zvláštní poetická síla a řekl bych revoluční duch, „budovatelská a rebelská síla“ jsou v jeho básních.

Mám rád pravdivé básně A. Tvardovského, zvláště pak tu označenou Leninovou cenou “Za dálku, dálku.” Toto je báseň o našem životě, o osudu lidí. Mám rád i básně K. Simonova.

Nechtěl bych své literární zájmy odkládat na polici, – směje se Gagarin, – ale když už jsem řekl o poezii, zřejmě je třeba říci o próze. Kromě toho bych chtěl učinit výhradu, že každý člověk má svůj vlastní vkus a nemyslím si, že mám právo soudit spisovatele a knihy. Nejsem kritik. Jsem pilot. Takže můžu mluvit jen o tom, co se mi líbí.

Z ruských prozaiků mám nejraději Čechova a Lva Tolstého.
Čechova miluji ze školy, kdy jsem četl jeho první povídky „Kashtanka“ a další. Zamilovala jsem si jeho humor, úžasnou ostražitost, hloubku, schopnost psát přesnými, jednoduchými slovy. Později jsem v něm cítil mistra obrovských společenských zobecnění, umělce, jehož srdce je plné bolesti pro znevýhodněné a uražené lidi. Když jsem se dozvěděl, že Vladimíru Iljiči Leninovi se příběh “Oddělení č. 6” velmi líbil, přečetl jsem si ho a byl jsem velmi nadšen pravdivostí a silou tohoto příběhu.

A Lev Tolstoj! Se zájmem jsem četl jeho kavkazské romány, Sevastopolské příběhy, romány, zejména Vojnu a mír. O Tolstého věcech se dá mluvit dlouho, protože Tolstoj je obr.

Pokud se budeme bavit o sovětských spisovatelích, pak se můj názor bude pravděpodobně shodovat s názorem milionů lidí. Miluji M. Gorkého, N. Ostrovského, A. Fadějeva, M. Šolochova.

Jednou z mých oblíbených knih je Příběh skutečného muže od Borise Polevoje.
Poměrně nedávno jsem měl možnost poprvé potkat Alexeje Maresjeva. Hrdina Polevoj byl pro mě živým příkladem vytrvalosti, odvahy a oddanosti vlasti. Od něj jsem se snad nejvíc naučil postoji k životu.

Ale charakter je utvářen řadou knih a okolností. Například ještě v leteckém klubu jsem se zájmem četl zápisky amerického zkušebního pilota Jimmyho Collinse. Tato kniha mi dala hodně k zamyšlení. Collinse pronásledovala samota a touha po penězích. Celý život byl pod vlivem okolností.

Od dětství miluji příběhy Jacka Londona. Jsou to silní lidé se silnou vůlí. Tyto příběhy čtu stejně jako díla Victora Huga, jehož revoluční romantika a vášeň mě vždy fascinovaly. Taky jsem četl Dickense. Moc se mi líbila Longfellowova Píseň o Hiawathovi. Ale snad nejoblíbenější knihou mezi zahraničními spisovateli je Gadfly od Ethel Lilian Voynichové. Obraz Gadfly – zarytého bojovníka za svobodu – se mi navždy vryl do duše.

Rád bych také řekl o sci-fi knihách.
Četl jsem Julese Verna, HG Wellse, Fenimora Coopera, Conana Doyla, Jefremova, Alexandra Beljajeva.
Fikce, zvláště dnes, nám pomáhá snít, dívat se do zítřka. Je zajímavé porovnávat sen a realitu, která se někdy ukáže být jasnější a konkrétnější než jakýkoli sen.
Nedobrovolně srovnávám Julevernovy popisy a Beljajevovy popisy ve Star of the KEC s tím, co jsem sám viděl a zažil. A musím říct, že v životě se někdy všechno děje jinak než ve sci-fi knihách.
Jsem prostě ohromen fantastickými díly Ciolkovského, zejména příběhem „Ze Země“, jak správně náš pozoruhodný vědec dokázal předvídat vše, co ho potkalo, co musel zažít na vlastní kůži! Mnoho, mnoho z jeho předpokladů se ukázalo jako naprosto správné.

Moc se mi líbila kniha od I. Jefremova “Mlhovina Andromeda“.
Autor se podíval do budoucnosti očima vědce a umělce, snažil se jako první komplexně ukázat život v průběhu tisíciletí, což je už samo o sobě zajímavé. Toto je kniha o vítězství komunismu, nelze ji číst bez vzrušení. A lidé tam jsou zajímaví a dotýkají se velkých problémů. A hlavně – víra v progresivní vývoj společnosti.

Na závěr bych chtěl říci, že člověk nežije v bezvzduchovém prostoru.

The post Jurij Gagarin. První člověk ve vesmíru četl jak klasiku, tak poezii… rozhovor first appeared on Čítárny.

Václav Havel (5. října 1936 – 18. prosince 2011), neznámá biografie. Renomovaný britský novinář a profesor politických věd John Keane píše knihu, na základě systematického studia a pečlivého pozorování. Pokouší se zachytit životní i politické události člověka, který v listopadu 1989 byl vyzvednut jako leader Československa a stal se mediálním symbolem odporu proti totalitní moci.

Píše se leden 1990. President Havel jede na první státní návštěvu, do Německa. A první, co kancléři Helmutu Kohlovi řekne je toto:
“Co kdybychom spolupracovali na rozpuštění všech politických stran s cílem vytvořit pouze jedinou silnou stranu – Stranu Evropy?”
Disident a navrhuje vládu jedné strany?! Šokovaný Kohl se nezmůže na slovo, raději dělá, že nic neslyšel. 
Píše ve své knize John Keane a dává najevo, že se nebude jednat o oslavný životopis.
A pokračuje.
“Napsal jsem tu knihu demokraticky. Nesnažím se moralizovat. Nedělám z Havla hrdinu. Ani ho nedémonizuji. Napsal jsem tu knihu formou samostatných “živých obrazů”, částečně jako poctu Havlovu zájmu o divadlo. Je to kniha o moci. Jsem přesvědčen, že téma moci patří k nejdůležitějším tématům lidské existence.”

Z rozhovoru s Johnem Keanem…

Tato kniha je tragédie. Havlův příběh má mnoho rysů klasické tragédie, jak ji definovali Aristoteles, Seneca, Shakespeare. Je to historie osobní úzkosti a problémů jednoho člověka. Odvážného smrtelníka, který má chyby. Je to člověk, který znovu přehrává na veřejném jevišti, obtíženém velkým zlem, utrpení, které vzniká, když násilím bojujeme o moc nad druhými.
Ale účelem tragédie není zdeprimovat diváky. Doufám, že alespoň někteří čtenáři se sami v neštěstí Václava Havla najdou. Protože tragédie, jak řekl Shakespeare, může fungovat jako velký a mocný lék. Tragédie dokáže potvrdit lidské nároky na důstojnost člověka a na svobodu.

Takže, v této knize jsou světlé i temné body Havlova života. Mezi ty světlé body patří: seznámení prvorozeného syna pozoruhodné matky s básníkem Jiřím Kuběnou. Náhodné seznámení Václava Havla s Pavlem Tigridem v Paříži v květnu 1968. Zrod Charty 77. Návrat z vězení na jaře 1983. Úspěšné vítězství nad ostatními ve snaze stát se prezidentem, aby mohl vystoupit před davy na Letné. Havlovy útoky na divadelní establishment a jeho vynikající satiry o absurditě nekontrolované moci.

Temná místa:
Když se malý Václav stal terčem bombardování na venkovském sídle Havlově na konci druhé světové války.
Když se neuvěřitelně několik týdnů před tím, než se stal prezidentem, málem v prvním týdnu září 1989 utopil v opilosti, po poslechu skupiny Jasná páka.
Havlova role při ztrátě poloviny země. Havlovy hádky s Olgou. Olžina smrt. Možná sňatek s Dagmar Veškrnovou. Úsilí poradit si s ochromeným prezidentským úřadem.
Nutnost vyrovnat se s všeobecným poznáním, že každá politická kariéra normálně končí neúspěchem.
A nakonec, rozbalení daru smrti: to je téma, jímž kniha končí. Je to obtížné, vyrovnat se s darem smrti.

Václav Havel. Politická tragédie v šesti dějstvích / John Keane / nakladatelství Volvox Globator, 1999

Ukázky z knihy “Václav Havel. Politická lidská tragédie v šesti dějstvích”

Špatné zdraví, manželka, která se do všeho plete … a ještě hůř, Václav Havel se proměnil z vizionářského básníka v politika, chtivého vlastních výhod. Jak došlo k tomu, že se tento sametový revolucionář proměnil v hlavní postavu tragédie, kterou sám vytvořil?

16. listopadu 1996 konstatoval osobní lékař Václava Havla Michal Serf, že má Havel zápal plic. Začali mu ho léčit, ale Havlův zdravotní stav se nelepšil. Příznaky – horečka, zimnice, dvojité vidění – se zhoršovaly, takže Havlova nová přítelkyně, herečka Dagmar Veškrnová, tohoto lékaře, který byl Havlovým dobrým přítelem z dob ještě před sametovou revolucí, propustila. V nejlepší pražské nemocnici se Veškrnová spojila s lékaři, kteří dali Havlovi sedativa a zrentgenovali mu plíce – anonymně.

Nemoc nikdy nepřichází ve vhodnou dobu a u Havla to nebylo výjimkou. Uprostřed důležitých vyjednávání o vstupu České republiky do NATO bylo Havlovo dobré zdraví jednak praktickou nutností a jednak symbolem schopnosti České republiky dokončit důležitá jednání na nejvyšší úrovni. Tak se lékaři rozhodli udržet Havlovu zdravotní krizi v tajnosti. Když byly Havlovy plíce zrentgenovány, rentgeny byly poslány na konzultace k dalším odborníkům označené jménem šéfa Havlovy ochranky. Bylo zjevné, že v pravé plíci byla černá skvrna, a tak byl konzultován další odborník, tentokrát jeden z čelných pražských profesorů, dr. Pavel Pafko. Nemarnil čas a navrhl chirurgický zákrok.

Pouhých několik minut před operací, jako kdyby byl před popravou, Havel a jeho ministr zdravotnictví si před televizními kamerami zapálili oba cigaretu. Dívaly se na to stovky reportérů, kteří se snažili Havla naposledy vyfotografovat, než zmizí na operační sál. Operace trvala čtyři hodiny. Během ní Pafko a jeho tým odstranili zhoubný nádor o velikostí víc než půl palce, společně s okolní tkání. Havel, který teď už měl jen půldruhé plíce, byl pak odvezen na jednotku intenzívní péče a od ostatních pacientů byl oddělen zástěnami.

Od této chvíle dál se rozcházejí názory na to, co se dělo pak, hlavně v důsledku toho, že ti, kdo byli Havlovi nejblíže, se v této situaci neshodli o tom, co by se mělo podniknout. Krátce po operaci vznikl v Havlově levé plíci nový zápal plic. Jeho tep se dramaticky zvýšil, a Pafko, který zavolal dalšího lékaře, šest zdravotních sester a plicní ventilátor, vykonal tracheotomii. Otevřel otvor v Havlově hrdle, aby mohl Havel dýchat. Jakmile byla operace ukončena, Havel začal mít potíže se srdcem. Ventilátor přestal fungovat – zda šlo o mechanickou závadu nebo to bylo způsobeno špatnou prací personálu, není jasné. Kdyby bývalo nebylo Veškrnové, které přišla na jednotku intenzívní péče a zjistila, že se tam Havel dusí, býval by zemřel.

Tato epizoda v dramatu, v němž šlo o život a o smrt, otřásla sebevědomím všech. Veškrnová zavolala lidového léčitele, který Havla v nemocnici navštívil třikrát. Prezidentův bratr Ivan, který dospěl k názoru, že prezidentovi zaměstnanci už situaci nezvládají, zavolal nezávislého lékaře, jemuž mohl důvěřovat. To přimělo Veškrnovou, že začala telefonovat pro pomoc ze zahraničí. Třináctý lékař, významný americký odborník jménem Robert J. Ginsberg, přiletěl přes noc do Prahy. Ginsberg se jen na Havla podíval a nařídil zaměstnancům nemocnice, aby snížili obsah kyslíku ve ventilátoru. Vyčistil Havlovy dýchací cesty a oznámil týmu hašteřících se lékařů, že pacientova horečka pomine a že je na cestě k normálnímu uzdravení. Ukázalo se, že Ginsberg měl pravdu.

Když Ginsberg od dva dny později odletěl opět do New Yorku, v České republice vybuchla trpká veřejná debata. Proč byly Havlovy rentgeny označeny jménem šéfa jeho ochranky, ptali se někteří, a proč mu bylo dovoleno kouřit ještě několik vteřin před tím, než ho odvezli na operační sál? Proč proboha byl k jeho lůžku povolán lidový léčitel? A proč, ptali se jiní, bylo dovoleno, aby se události v údajně nejlepší pražské nemocnici takto vymkly z rukou? Na otázky nepřišly žádné přímé odpovědi a rozšířily se nepodložené zprávy, že Havel, který se vrátil domů do rekonvalescence 27. prosince, upadl do hluboké deprese, způsobené zákazem kouření a požívání alkoholu.

Politicky se situace nelepšila. Osmého dne po návratu z nemocnice Havel své přátele a českou veřejnost šokoval tím, že se při soukromém obřadu, na nějž nebyl pozván ani jeho bratr Ivan, oženil s Veškrnovou. Někteří jeho nejbližší přátelé ho varovali, aby to nedělal. Řekl jim na to, že dospěl k závěru, že Veškrnová mu zachránila život.

Zdá se, že plynulo hodně libidinální energie. Jemu se zprvu strašně líbilo, jak se na něj Dagmar dívala, a jí vzrušovala jeho bohémská kariéra dramatika. Den po svatbě – byl to dvacetiminutový obřad, který se konal 4. ledna 1997 na radnici v Praze – Žižkově, kde si před 33 lety vzal svou první manželku, Olgu – promluvil Havel k národu ve svém pravidelném pořadu Hovory z Lán. “Jsem přesvědčen, že budeme šťastni. A věřím také v něco jiného: že tato nová etapa mi pomůže, abych se v určitých aspektech stal lepším člověkem, než jsem dosud byl.”

Havel se podrobněji nerozhovořil o svých minulých nedostatcích, ale, což bylo zajímavé, začal mluvit o Olze, která zemřela ani ne rok předtím na rakovinu. “Olga byla mou společnicí téměř po dobu 45 let. Je, a vždycky zůstane, neodstranitelnou součástí mé duše. Oženil jsem se s Dášou nikoliv proto, abych nahradil Olgu, ale prostě proto, že se milujeme a chceme spolu žít.”

Havel se zmínil o tom, že symbolem této kontinuity bylo rozhodnutí oženit se podruhé na téže radnici. Pak se zmínil o tom, že by Olga chtěla, aby se znovu oženil – jeho nové manželce tehdy bylo 43 let. “Než zemřela,” řekl Havel, ” Olga vyjádřila názor, že bych se měl znovu oženit. Tou dobou jsem to kategoricky vyloučil, a byl jsem rozhodnut dožít sám. Byla přesvědčena, že neumím žít sám a že bych neměl žít sám. Měla pravdu a život sám to potvrdil, když jsem měl to štěstí, že jsem poznal Dášu.”

Tiskové fotografie a televizní záběry ukazují, že pohublý Havel zářil. Ale ať už získal sňatkem jakkoliv velké osobní štěstí, politicky byl sňatek pro něho kontraproduktivní. “I kdyby bývala Dagmar Veškrnová andělem.” řekl jeden poradce, jemuž Havel důvěřuje, později, “novomanželé by měli problémy.”

Veřejné mínění skutečně začalo být nepokojné a nepředvídatelné, a začalo dokonce projevovat podivné rysy mstivosti. Havel se začínal podobat onomu laskavému králi v české říkance pro děti, který si dal na nos med pro svou oblíbenou včelu, a byl pak šokován, když nevděčná včela začala být nepokojná a štípla ho.

O několik měsíců později sdělila Havlova nová manželka pozvanému publiku dětí a novinářů na Pražském hradě, , že její oblíbená pohádková postava je zlatá rybka (kterou pustil do moře rybář poté, co mu splnila tři přání), protože chce sama “splnit každé přání mého manžela”. Havel tomu s úsměvem přihlížel. Ukázalo se, že stav sexuální politiky v České republice je o několik kroků před tímto veřejným výkonem, o němž se široce mluvilo, jako že se z toho téměř zvedal žaludek. Někteří lidé dokonce poznamenali, žese to podobalo kýčovitým scénám z Havlových absurdních her. Potvrdilo to, že veřejnost si uchovala hluboké sympatie pro Olgu. Také to potvrdilo, že Havlovo druhé manželství – “naše prezidentství” – jak to posléze nazval při faux pas v České televizi se rychle stalo politckým břemenem.

Olga ze zásady odmítala hrát politickou roli první dámy. Dávala přednost práci na projektech, jejichž cílem bylo dát moc sociálně potlačeným občanům. Naproti tomu, jak se zdálo, Dáša Veškrnová si velmi přála hrát politickou roli. Pavel Rychetský, předseda důležitého senátního výboru pro ústavní a právní záležitosti, typickým způsobem kritizoval její naivní ambice. “Manželka prezidenta není úřad,” připomněl jí, “a v žádném případě to není ústavní úřad.”

Veškrnová však nic nechápala a zaútočila proti tomu. V prohlášení, které poskytla deníku Mladá fronta Dnes, uvedla: “Téměř všechna moje rozhodnutí mají politický význam a mohou nějakým způsobem ovlivnit zájmy nebo prestiž hlavy státu, a tedy státu samotného.”

Havlovy politické problémy se prohlubovaly tím, že podporoval Dášiny veřejné indiskrece. Bylo jich docela hodně, včetně Dášina výbuchu na tiskové konferenci, kde zaútočila proti novinářům, kteří neuznali právo jejího manžela “na volné víkendy, jako má každý zaměstnanec.” Začaly kolovat vulgární vtipy o Dáše a o stavu zdraví jejího manžela a o politickém úsudku.

Dáša byla rychle donucena si uvědomit, současná politika a intenzívní zájem sdělovacích prostředků jedno jsou a že starý rozdíl mezi politikou na scéně a za scénou už neexistuje. Čím více se snaží politické “hvězdy” o soukromí, tím víc “publicity” tím vyvolávají. Takže bulvární novináři a poradci pro “image” veřejných osobností ji nezdvořile kritizovali, že je její šatník od firmy Versace “extravagantní”. Někteří lidé poukazovali na to, že Veškrnová vypadá jako letuška, že by měl o pár kilogramů zhubnout, že si dává na obličej příliš mnoho ostře červené rtěnky. Jiní se jí posmívali, že nemá pořádně manikurované nehty a že má strašné vlasy. Z Havla mezitím vznikl partner blonďaté lehčí ženy, o níž píší levné bulvární noviny. Neutrální pozorovatelé si stěžovali, že se zdá, že je prezident neobvykle vzteklý a že je obětí náhlých změn nálady, možná v důsledku léků, které musel brát.

Situace se zhoršila také tím, že Havel téměř úplně ztratil styk se známými, s přáteli a s rodinou. Dokonce i jeho bratr začal říkat přátelům, že lituje, že Václava nyní vidí jen jednou do roka, zatímco když byl ve vězení, vídával ho – jak bylo povoleno – čtyřikrát do roka.

Během roku 1997 začala kolovat celá řada jedovatých historek. Bylo nejasné, zda jsou pravdivé, ale jejich důsledkem bylo, že zlikvidovaly zbytek Havlova charismatu. Zahraniční novináři, zvaní na obědy ve vinárnách v podhradí, kde se intenzívně a náruživě kouřilo, konstatovali, že Havel nyní mluví daleko více jako politik než jako básník, dramatik či filozofický kritik moderního světa. Tento dojem, ať už byl či nebyl přesný, vedl k závěru, že prezidentská moc ochromila Havlův tvůrčí literární styl.

Všichni – nejen ti, kdo byli politicky vykopnuti nahoru nebo dolů – si stěžovali, jaký si Havel udržuje odstup. “Před několika dny,” vzpomínal Havlův spolužák ze školy krále Jiřího v Poděbradech, “jsem parkoval auto v Dejvicích a hlavní ulicí najednou přijela prezidentská kavalkáda. Václava vezli domů po návratu ze státní návštěvy a množství blikajících světel a sirén bylo neuvěřitelné. Takovýmto pompézním projevům moci jsme se za komunismu smáli, ale tohle chování bylo horší.”

Podstatou takovýchto stížností byl pocit, že Havel nyní trpí jinou nemocí – nemocí, která postihnuje politiky, kteří ztratí schopnost poznat, kde je hranice, a kdy by měli ještě s důstojností odejít z politiky. Tito politikové nevidí, že jejich politická kariéra je tím nakonec zlikvidována.

Po rozpadu Československa v roce 1992 se Havel zoufale držel prezidentského úřadu. Říkal přátelům, že Česká republika potřebuje vladařský, královský symbol kontinuity s nedávnou minulostí. Začalo to vypadat, jako že se Havel bojí odejít z politiky, jako že je jeho já závislé na to, aby si udržel prezidentský úřad.

Stále více občanů začalo docházet k názoru, že Havlovo prezidentství je ochromeno. Moudří lidé poznamenali, že Havlova kariéra jako dramatika byla už navždy zničena. Během návštěvy Oxfordu v listopadu 1998 Havel poznamenal, že by se chtěl vrátit k psaní her, že by chtěl napsat “jednu absurdní hru”. Ale smutnou skutečností je, že havel, i kdyby měl stále ještě čas a chtěl psát, by se nemohl vrátit k divadlu, aniž by nebyl pronásledován kontroverzí.

Jiní občané začali poukazovat na to, že Havlovo prezidentství prokazuje příliš mnoho vůli po moci a příliš málo nechuti k moci, že už nemá vůbec nic společného s morálkou. A nejhorší bylo, že stále větší počet lidí, ve všech vrstvách společnosti, začal konstatovat, že prezidentský úřad není lidem přístupný – daleko více a jinak než během prvních měsíců po revoluci.

Havlovi kritici poukazovali na to, že namísto aby měl Hrad styk s lidmi, zdá se, že se Havel uzavírá do vlastního světa, a zanechává lidi dole mimo, jako v nějakém kafkovském románu, kde je Hrad permanentně nepřístupný.

“Už není možné úmysly Hradu výrazněji ovlivnit,” uvedl bývalý kolega, jemuž Havel důvěřovat. Volil přitom metafory pozorně. “Havlovy priority jsou nyní určeny tak přesně a pevně, že je nelze ovlivnit. Je obklopen dvořany: muži a ženami, jejichž úkolem je sloužit panu králi.”

Havlovi nejostřejší kritikové, kteří hovoří ze zkušenosti, to dál rozvádějí. Ubohým úkolem hradních dvořanů, konstatovali, je potvrzovat Havlovu intuici a říkat mu, že jeho úsudky jsou správné. Tak se stalo, že se dostal do uzavřené ulity jejich slov, úsměvů, souhlasů, krátkých výroků pro televizi (soundbites) a tiskových prohlášení . Dvořané se stávají zrcadly Havlovy skutečnosti, jeho pýchy a – pro vladaře je to špatné – jinak to dělat nemohou. Zrcadla nejsou schopna odrážet jinou skutečnost. A tak král, který se začal podobat zrcadlům svých vlastních zrcadel, se nakonec octl v domě samých zrcadel.

Havlův starý přítel Adam Michnik, známý polský intelektuál, to všechno čekal.

“Charismatický vedoucí představitel má zpočátku téměř metafyzickou moc,” uvedl a hned v této souvislosti začal hovořit o Havlovi. “Jeho nárok na autoritu je založen v minulosti: byl to on, kdo učinil zázrak, kdo svrhl diktaturu a přinesl svobodu. Avšak v demokracii toto charisma nutně vybledne. Už nedochází k dalším zázrakům a vedoucí představitel protikomunistického hnutí se promění v normálního člověka, charakterizovaného lidskými slabostmi. V této etapě,” řekl Michnik, “se charismatický vedoucí představitel promění v karikaturu sebe samého.”

Krátce předtím, než se Havel stal prvním prezidentem České republiky, Michnik argumentoval velmi podobně. “Václave,” ptal se, “je to všechno velmi krásné, že vás všichni chválí a tleskají vám. Ale co budete dělat, jaké budete mít pocity, až aplaus přestane a lidi začnou pískat a nadávat?” Byla to správná otázka a nezdálo se, že má na ni Havel už přesvědčivou či překvapivou odpověď.

A tak vznikla postupně pražská tragédie. Poprvé bylo slyšet hlasy, že se možná vláda “královského” Havla chýlí ke konci a že bude země brzo zase sama.

“Havel byl jediným člověkem, který byl schopen realizovat tuto hru se zázraky,” poznamenal jeho přítel a náměstek ministra zahraničních věcí Martin Palouš. “Učinit sama sebe hercem v hlavní roli, to byla oběť.”

(Příští neděli v Observeru: Pozoruhodná Olga a Havlovy manželské nevěry.)

Václav Havel: Všechny prezidentovy ženy

Manželka Olga možná byla pro Václava Havla “ukotvením”, avšak nedokázala zabránit jeho opakovaným nevěrám

Observer, 26. září 1999

Václav Havel se poprvé seznámil s Olgou Šplíchalovou v roce 1953, když mu bylo sedmnáct let. Velký dojem na něho učinila její přirozená krása i její zralá sebedůvěra – Olga byla o tři roky starší než Havel. Na Olgu učinil dojem Havlův zájem samouka o kulturu. Olga se narodila na Žižkově, v jedné z nejtvrdších dělnických čtvrtí v Praze a byla to silná žena s radikálními názory, v nichž nebylo místo na sympatie pro komunistické nesmysly. 9. července 1964 se Havel a Olga tajně vzali při občanském obřadu na žižkovské radnici. Olga neměla závoj, nedržela v rukou květiny a dvojice si při svatebním slibu nevyměnila prstýnky.

Během svého čtyřletého věznění začátkem osmdesátých let začal Havel považovat Olgu za své “ukotvení”. Byl v neovladatelně přechodné situaci a představoval si ji jako hlavního adresáta své komunikace s vnějším světem. Olga mu toto jeho přání plnila. Vždycky byla první osobou, která otvírala jeho dopisy, když přišly. Buď je četla sama, anebo je předčítala nahlas přátelům, kteří tou dobou byli u ní. Olga byla Havlovým přítelem prostřednictvím dopisů. Tak se zdálo jen vhodné, že se Havel po propuštění rozhodl shromáždit a zveřejnit ty dopisy pod názvem Dopisy Olze. “Je pravda, že v mých dopisech z vězení nenajdete mnoho upřímných, osobních pasáží, věnovaných mé manželce,” řekl později. “Přesto však se domnívám, že je Olga jejich hlavním hrdinou, i když, přiznávám, skrytým. Proto jsem dal její jméno do titulu knihy.”

Dopisy Olze je smutné, avšak inspirující dílo. Havel titul zvolil schválně ve snaze ovlivnit svůj veřejný image – aby dopisy požehnal dotekem romantické lásky. Dopisy obsahují pasáže, které podporují image, jaký Havel chtěl vytvořit. “Je mi opravdu líto, že cítíš, že na tebe jdou deprese,” napsal Olze. “Ale nemůžeš si dovolit mít nyní deprese – počkej, až se vrátím domů! Buď veselá, společenská, aktivní, odvážná a moudrá (ale hlavně moudrá) .” A později: “Ocenil jsem, že jsi napsala, že mě miluješ. To už jsi mi dlouho neřekla!”

Zajímavé je na těchto pasážích, jak výjimečné jsou v celé knize. Ti, kteří čtou ty dopisy jako potvrzení vztahu romantické lásky, však nevnímají napětí, které se projevuje v mnoha opačných pasážích. Nevíme, co Olga psala svému muži – dopisy byly zkonfiskovány tajnou policií během domovní prohlídky a údajně se ztratily – ale víme, že Havel s jejími dopisy pokaždé nesouhlasil a že často pronikala v těch letech mezi jeho řádky agrese jako kopřivy. Znovu a znovu se vracel k tomu, že mu Olga nepíše dostatečně často.

Zdálo se také, že Havel má misantropické potěšení z toho, že v dopisech naznačuje existenci svých nemanželských poměrů s jinými ženami. “Pozdravy všem mým přátelům, polibky všem mým dívkám (pokud ještě nějaké mám),” napsal. Olga odpověděla, že měla sen, v němž Havla nalezla v posteli s jejich vzájemnou přítelkyní. “Nechápu, proč mě tvůj sen strčil do postele zrovna s Markétou,” odpověděl drze. “Je jednou z mála bytostí, s nimiž jsem se nejen, ve vší zdvořilosti, vyhýbal takové možnosti, ale absolutně jsem si to zakázal, dokonce i pro budoucnost.”

Avšak v dopisech se vyskytuje mnoho jiných traumatických zmínek o Havlových dívkách, skutečných nebo představovaných: “Nejsem vůbec překvapen, že se v mých snech (i v bdělém stavu) objevují různé ženy a snaží se, různými chytrými způsoby, mě svést. (Před časem to například byla Běla. Pozdravuj ji ode mne!)

Havlovy sexuální fantazie i jeho nemanželské aféry byly otevřeným tajemstvím předtím, než byl propuštěn z vězení i potom. Když se ho později zeptal Magazín Lidových novin na jeho “milostná dobrodružství”, Havel odpověděl hravě: “Nepovažuju se za Casanovu, a nejsem si jist, že docházelo v mém životě k takzvaným nájezdům. Na druhé straně, neskrývám skutečnost, že jsem normální muž, který neodmítá svět žen. Nemyslím si, že mám ani co skrývat, ani co zveřejnit.” Interviewující novinář se pak zeptal: “Kdy jste naposledy lhal?” Havel odpověděl: “Když jsem odpovídal na vaši předchozí otázku.” Havlovy “milostné nájezdy” – dokonce i ten vůči Anně Kohoutové, (světlovlasé manželce jeho přítele, dramatika v exilu Pavla Kohouta) oné noci, kdy byl zatčen, byly všechny Olze dobře známy. Podle jejích přátel se “s nimi musela smířit”. Způsob, jímž se s nimi smiřovala, hovoří výmluvně jak o Havlově osobní politice, tak o tom, jak ho Olga vnímala jako muže.

Olgu nelze v žádném případě charakterizovat jako podřízenou ženu, která milovala svého manžela, ať dělá cokoliv. Ani nehledala muže, který ji zbožňoval a miloval až do smrti. Byla to typická dívka ze Žižkova, kde byl život upřímný a nelehký a bědování bylo cizí slovo. Hezká, modrooká řezníkova dcera s chraplavým hlasem pohrdala předstíráním. Často byla sarkastická a většinou věděla, co chce, a jak to získat.

Na rozdíl od svého muže nebyla Olga závislá na sexuálních dobrodružstvích. I když se někdy styděla, že je tak štíhlá (proto nerada chodila plavat) a styděla se za svou levou ruku (při nehodě ve státní, původně Baťově továrně přišla ve věku čtrnácti let o čtyři špičky prstů), Olga měla smysl pro sex. Jen nechtěla druhé lidi zatěžovat takovými soukromými podrobnostmi.

Havlovy zálety byly zdrojem napětí a hlučných hádek, i když vždycky říkal, že by byl život bez ní nemyslitelný. Už hned od doby jejich sňatku cítila, že je Havel schopný jí být nevěrný. Vždycky se o Havlových záletech nějakým způsobem dověděla (nebo jí to někdo řekl) a využívala svých ostře bystrých smyslů k tomu, aby mu zakázala taková sexuální dobrodružství, která mohla ohrozit jejich vztah.

Nejvíce byla znepokojena dlouhým Havlovým vztahem k Jitce Vodňanské. Jitka byla kvalifikovaná sociální psycholožka s mladým synem Tomášem. Poprvé se s Havlem seznámila, než byl na dlouhou dobu odsouzen do vězení. Jejich poměr začal okamžitě po jeho propuštění, kdy Havel proháněl ženské nejintenzívněji. Havel se brzo octl ve smyslném sexuálním vztahu, který trval šest let. Pak se vztah proměnil v dobré přátelství, s občasným sexem.

Po vězeňském trápení Havla rozveselovaly Jitčiny jiskřivé oči a její uličnický smysl pro humor. Její slova byla pro něho balzámem na duši. Psal jí téměř každý den, většinou na pohlednice, a to s určitým filozofickým či kulturním podtextem. Měl rád, když hovořila o jeho rysech jeho osobnosti: “Milá Jitko,” napsal Havel na jedné takovéto dávné pohlednici, “děkuju ti za dopis a za velmi relevantní analýzu mé osobnosti. Až na dvě podrobnosti je přesná. Jedna z nich, týkající se žen, není zrovna stereotyp. Vždycky mě přitahovala jinakost a neopakovatelnost.”

Jitka zastávala názor – a ten sdílela i Olga a několik jejích přátel – že Havla přitahují silné ženy, jimž se však nemůže nebo nechce věnovat cele na dlouho nebo navždy. Bylo to, jako by hledal ženy, které ho dokáží silně ochraňovat, které nad ním měly velkou moc, a to proto, aby si ospravedlnil svou vlastní potřebu bránit se jejich obrovské síle. Tento odpor se projevoval různými formami aktivního povstalectví, jako když začal Havel kdysi štvát svou maminku tím, že chodil domů až k ránu. Podle Jitky bylo jeho rozhodnutí vzít si Olgu pokračováním tohoto starého zvyku. Byl to protest proti dynamické a atraktivní matce, kterou miloval, ale která měla podle jeho názoru příliš silný vliv na jeho život a zároveň mu nebyla dostatečně blízká.

V kontextu, samozřejmě, měly Jitčiny rady jiný, tělesnější význam. Jitka a Havel se milovali bez zábran a často. Jitka rychle otěhotněla. Najednou se všechno změnilo. Olga velkomyslně nabídla, aby žili ve třech. Jitka poukázala na to, že je Olžina matematika chybná – jak by do toho všeho patřil mladý Tomáš – a že z hlediska psychologa by byl život pro dítě peklem. Tak začal Havel hovořit o tom, že se s Olgou rozvede. Pak si to rozmyslel. Jitka zachovala klid, ale měla vnitřní pochybnosti o tom, zda je odolný tváří v tvář tlaku. Tajně usoudila, že Havel příliš dítě nechce. Všimla si, jak neohrabaně se chová vůči dětem, a jak dvojznačně vystupuje vůči Tomášovi.

Tváří v tvář takové dvojznačnosti a také protože ještě dost neznala svého milence, s nímž měla sexuální poměr teprve několik měsíců, napsala Jitka Havlovi, že se rozhodla pro potrat. Bylo to rozhodnutí, kterého pak po zbytek života litovala – její tělo se vždy neovladatelně roztřáslo, když jí někdo připomněl, co udělala. V krátkodobé perspektivě to však jejich poměr posílilo, vznikla z toho dokonce vášnivá láska.

Havel se cítil v její přítomnosti naprosto svobodný. Na fotografiích, které se dochovaly – Olga jich hromadu ve vzteku spálila – jsou vidět stopy jeho obrovského štěstí v tomto povězeňském období. Na jedné fotografii tančí Havel v noci kankán, má na tváři úsměv od ucha k uchu a na sobě vypůjčenou diamantovou brož. Na jiné fotografii má opálené nohy v krátkých kalhotech při pěší tůře v Tatrách. Na další oslavuje své padesáté narozeniny s moravským vínem v ruce, usazený spokojeně vedle krásné Jitky.

Avšak, Havla čekal trest. Olga už toho měla dost.

Takže u kávy jednoho rána, když si vybrala pravou chvíli, řekla Havlovi se svou obvyklou otevřeností: “Je dobře, že máš přítelkyně.” Odmlčela se a dodala: “Já mám taky přítele.”

Zpráva o Olžině prvním nemanželském poměru zasáhla Havlovu páteř jako kulka. Ztratil řeč a upadl do hlubokého mlčení. Věděl, že jeho zakotvenost ve světě se nyní potenciálně roztříštila na tisíc kousků. Ukázalo se, že v pozdější fázi Havlova věznění se Olga spřátelila s mladým hercem jménem Jan Kašpar a zamilovala se do něho.

Kašpar se narodil v roce 1953 – jeho mládí a jeho kudrnaté vlasy Havla znepokojovaly – a byl talentovaný hezký, svobodný a někdy i laskavý. Kašpar se oficiálně charakterizoval jako jeden z Olžiných nejbližších přátel a jako “přátelský správce” jejich domu na venkově, avšak jeho přátelé věděli, že je to eufemismus pro velmi vážný milostný poměr. Není jasné, kam by ten poměr vedl, ale Olga se rozhodla ho ukončit – a nastěhovat se zpět k Havlovi a zachránit jejich manželství – navzdory tomu, že Havlův vztah k Jitce vášnivě pokračoval dál. Nakonec o všem rozhodl krutě osud. Poté, co se Kašpar rozešel s Olgou, oženil se a strávil několik týdnů “na svatební cestě” se svou novou manželkou na její chatě. Prořezával třešeň, uklouzl a spadl ze stromu na zem. Dopadl na krumpáč a vážně si poškodil páteř. Ochrnul od pasu dolů a navždycky je odkázán na kolečkové křeslo.

Z důvodů soucitu a viny kroužila tato osobní tragédie jako albatros dlouho nad Havlovou hlavou. Uvědomil si, že ho Olga málem opustila a že jejich vztah je možná ve stavu nezvratitelného úpadku. Upadl proto do hluboké povězeňské deprese. Nikdy předtím nic takového v životě nezažil a i když napůl očekával, když byl ještě ve vězení, že ho deprese dostihne, denní realita úsilí vyrovnat se s vážnými záchvaty deprese ho začínala ničit. Hodně pil, špatně spal, neměl energii na sex, všude chodil jen s největším vypětím úsilí, a pomalu se stáhl ze světa.

The post Reálný Václav Havel. Politická lidská tragédie v šesti dějstvích podle Johna Keana first appeared on Čítárny.

Aldous Huxley (1894–1963) v dyspotickém románu naruby Překrásný nový svět (vychází 1932, na vrcholu velké hospodářské krize), popisuje společnosti, kde nejvyšší hodnotou všech společenských otroků je štěstí. Dosahuje se ho tím, že lidé s nadšením konzumují syntetickou drogu sómu. Ta navozuje pocit naprosté spokojenosti v globálním státě v roce 2540, kde nehrozí hlad, války, revoluce, stávky ani demonstrace.

Pokud ale budeme popisovat pojem štěstí, zjistíme, že je štěstí je jen pocit.
Příjemný, omamující, chvilkový záchvěv klidu. Tělesný projev, který můžete někdy zažít při kouření marihuany či jiné lehké drogy.
Stejně, ale jako u drog, přichází a odchází.

Koneckonců už Heyduk napsal ve slavné básni: Co je štěstí? Muška jenom zlatá…

„Optimální populace,“ pravil Mustafa Mond, „je modelována podle vzoru ledovce – osm devítin pod vodou, jedna devítina nad ní.“
„A ti, co jsou pod vodou, jsou šťastni?“
„Šťastnější než ti, co jsou nad ní.“
„I přes to, že konají tak hroznou práci?“
„Hroznou? Jim se nezdá hrozná. Naopak, mají ji rádi. Je lehká, je dětsky prostá. Žádná námaha pro mozek, ani pro svaly. Sedm a půl hodiny mírné, nevyčerpávající práce, a pak dávka sómy a hry a neomezované páření a pocitová kina. Co si mohou ještě přát?

Pravda,“ dodal, „mohli by žádat kratší pracovní dobu. A my bychom jim ji mohli přirozeně povolit. Technicky by bylo zcela jednoduché zkrátit pracovní dobu u nižších kast na tři až čtyři hodiny denně. Ale byli by pak šťastnější? Ne, nebyli. Před více než sto padesáti lety se takový pokus udělal.

(Citace z knihy Překrásný nový svět)

Štěstí proto není rovno pocitu spokojenosti, jak si mnozí myslí.
Spokojenost vás sice může do jisté míry naplňovat tzv. štěstím, ovšem za určitého předpokladu.
Záleží na přístupu, jak takový stav dosáhnout.

Platí přísloví, že bez práce nejsou koláče.
Bez pochopení utrpení není štěstí ani spokojenost.
Bez poctivého učení není skutečná vzdělanost.
Bez znalostí, zkušeností a stálého hledání souvislostí, nastává čím dál hlubší nevědomost.
Smysluplný život může být velmi uspokojivý i v dobách zlých, ale život beze smyslu bude velmi častým utrpením i v časech dobrých.

“Lidé si zamilují svůj útlak, budou zbožňovat technologie, které ruší jejich schopnost přemýšlet.”
Aldous Huxley

Huxley v knize “Překrásný svět” píše psychofarmaka nahrazují lidem úplně vše. 
Každý si denně vezme dávku syntetické „somy“ a je šťastný, aniž by poklesla jeho výkonnost. Celoplanetárnímu státu nehrozí hlad, nespokojenost, války, revoluce, stávky ani demonstrace, protože všichni jsou se svým stavem spokojeni.

Myslím, že diktatury budoucnosti se budou velmi lišit od diktatur, které známe… a to je nebezpečí, ve skutečnosti mohou být lidé v novém režimu v některých ohledech šťastní. Ale budou šťastní v některé způsoby. Štěstí, když byste neměli být šťastní.

Zhruba v příští generaci bude existovat farmakologický přístup, jak přimět lidi, aby milovali své otroctví, vytvořit takříkajíc diktaturu bez slz, vytvořit jakýsi bezbolestný koncentrační tábor pro společnost jako celek, takže lidé budou zbaveni své svobody. fakt, ale místo toho si to užijí, protože budou odkloněni propagandou nebo vymýváním mozků, nebo vymýváním mozků vylepšeným farmakologickými metodami, takže ztratí jakoukoli chuť vzdorovat. Zdá se, že jde o poslední revoluci.

Aldous Huxley v televizním rozhovoru z roku 1958.

Huxleyho vize budoucnosti je ale mnohem děsivější než Orwellova vize v knize “1984“. 

V Orwelově knize 1984 jsou lidé ovládáni strachem z bolesti.
V Konci civilizace jsou ovládáni způsobovanou rozkoší.

Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme.
Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.

Orwell se obával těch, kteří by zakázali knihy.
Huxley se obával, že by nebyl důvod knihy zakazovat, protože by nebyl nikdo, kdo by chtěl nějakou číst.

Orwell se obával těch, kteří by nám odpírali informace.
Huxley se obával těch, kteří by nám jich dali tolik, že by nás uvrhli do pasivity a egoismu.

Orwell se obával toho, že by byla pravda před námi skryta.
Huxley se obával toho, že by pravda utonula v moři bezvýznamnosti.

Orwell se obával, že se staneme nesvobodnou kulturou.
Huxley se obával, že se staneme kulturou zcela zaujatou, obdobou smyslových filmů, heče peče a her s odstředivým míčem.

Srovnání Orwella a Huxleye podle Neila Postmana (Amusing Ourselves to Death, 1985)

V Huxleovém světě jsou všichni neustále šťastní. Kde je tedy problém?
Huxleyho znepokojivý svět stojí na biologickém předpokladu, že štěstí je příjemný tělesný pocit.
A jelikož biochemie našeho těla dobu a intenzitu příjemných pocitů omezuje, dlouhodobého štěstí lze docílit, jen když se podaří ovlivnit pochody v našem mozku.

“Tato mocenská elita přímo zaměstnává několik milionů pracujících v zemi ve svých továrnách, kancelářích a obchodech, ovládá mnoho dalších milionů tím, že jim půjčuje peníze na nákup svých výrobků, a prostřednictvím vlastnictví masových komunikačních prostředků ovlivňuje myšlení, city a jednání prakticky všech. Řečeno slovy W. Churchilla: “Nikdy nebylo tolik lidí manipulováno tak silně malým počtem lidí.”
Aldous Huxley

Od utrpení, že nejsme šťastni se osvobodíme, jakmile pochopíme, uvědomíme si, že subjektivní pocity jsou jen momentální záchvěvy emocí.
Pokud tohle pochopíme, pak nás bolest utrpení přestane trápit, mysl se zklidní, projasní a dosáhne spokojenosti.
Nastane klid tak hluboký, že si to ten, kdo se celý život horečně honí za příjemnými vjemy, ani neumí představit.
Je to, jako kdyby někdo stál deset let na břehu moře, vítal „dobré“ vlny, snažil se zabránit jejich rozpadnutí a proto ty „špatné“ odháněl, aby se k němu nedostaly. Každodenní marné úsilí by ho dohánělo k šílenství. Nakonec by se posadil na písek a nechal vlny, aby přicházely a odcházely po libosti. Jaká úleva!

“Pokud většina z nás zůstává nevědomá sama o sobě, je to proto, že sebepoznání je bolestivé a my dáváme přednost potěšení z iluzí.”
Aldous Huxley

PS: Český překlad knihy “Konec civilizace” je velmi zavádějící a víceméně hloupý. “Překrásný nový svět”, to je ten správný název.

Doporučujeme:
Síla moudrosti Františka Drtikola podle Evžena Štěkla

The post Huxley popsal Překrásný nový svět. Totalitu, kde otroci jsou dobrovolně šťastni first appeared on Čítárny.

George Orwell si velmi pozorně všímal chování jedinců ve společnosti. Mimo jiné poukazoval na typ člověka, který se často vysmívá své vlastní zemi. Ne proto, že by o něčem hluboce přemýšlel, ale protože si myslí, že samotný výsměch je známkou jeho výjimečnosti a tím i nadřazenosti.
Je to stále stejný druh lidí.
Stejný úšklebek. Stejně falešný výsměch.

“V levicových (progresivních) kruzích je vždy pociťováno, že být Angličanem je něco hanebného a že je povinností se pochechtávat každé anglické instituci, od koňských dostihů po lojové pudinky.
Je to zvláštní fakt, ale je nepochybně pravda, že téměř každý anglický intelektuál by se styděl stát v pozoru, zatímco oslavná píseň God Save the King se hrála chudým, nedovzdělaným, aby nekradli a měli v úctě autority.”
George Orwell, Lev a jednorožec (1941)

Tento jev výsměchu vidíte napříč médiemi, univerzitami, uměním, politikou.
Tento povýšenecký rituál smíchu všemu anglickému: historii, písním, tradicím, průvodům, přízvukům, vesnicím, starým způsobům. Jako by opovržení toho všeho bylo vrcholem sofistikovanosti.

Mezitím se prostý Angličan nezměnil.
Nepředvádí se v tom, jak mluví o své zemi, o domově, o tom, jak se stará o svoji rodinu, o tom, za čím stojí, když je třeba za něčím stát a za něco bojovat. Je někdy tichý, ale vždy skutečný.

Rozpor, o kterém Orwell mluví, je po tisíciletí neměnný:
Jsou tací, kteří cítí povinnost, sounáležitost a ctí historické kořeny svých předků.
A jsou tací, kteří si myslí, že jsou moderní v jedině správném názoru, které jim propaganda vtloukla do hlavy.

Kniha: George Orwell / Eseje
Slavné Orwellovy eseje „Poprava oběšením“, „Jak jsem střílel slona“, „Uvnitř velryby“, „Lev a jednorožec“, či recenze na Obratník Raka Henryho Millera a Mein Kampf Adolfa Hitlera patří mezi 51 textů, které George Orwell napsal v letech 1928 až 1941.

Ve svých publicistických dílech vystupoval nejen jako myslitel a homo politicus, ale především jako člověk vztahující se k druhým, „a fellow human being“; zabýval se sociálními, ekonomickými, a především obecně lidskými otázkami. Jeho eseje dodnes nabízejí příklad, jak lze k životu, myšlení i psaní přistupovat jednoduše a ryze, a staví na přesvědčení, že bez ohledu na ideologie je potřeba zůstat slušným a čestným člověkem.

Plánovaný čtyřsvazkový projekt nakladatelství Argo, nazvaný Eseje I.–IV., bude obsahovat celkem 241 esejí, včetně Orwellových literárních recenzí a proslulých novinových sloupků „As I Please“.
V této podobě se bude jednat o nejúplnější, nejširší a naprosto vyčerpávající souhrn Orwellových esejí v češtině.

Ukázka z knihy: George Orwell – Noviny za šesták
G. K.’s Weekly, 29. prosince 1928 pdf>>

Ami du Peuple (Přítel lidu) jsou francouzské noviny. Vznikly asi před půlrokem a ve světě, kde se to jen hemží „senzacemi“, docílily něčeho skutečně zvláštního a obdivuhodného – tím, že se prodávají po deseti centimech, což je něco jako anglický čtvrťák. Je to solidní formát běžné velikosti, který přináší zprávy, články a kreslené vtipy obvyklé úrovně, zaměřuje se obzvlášť na sport, vraždy, národní cítění a protiněmeckou propagandu. Není na nich nic neobvyklého kromě té ceny.

Není třeba vyjadřovat překvapení nad tímto jevem, neboť vlastníci Ami du Peuple právě všechno vysvětlili prostřednictvím rozměrného manifestu, který je vylepen po pařížských zdech všude, kde to není výslovně zakázáno. Když si člověk tento manifest přečte, s příjemným překvapením zjistí, že Ami du Peuple není jako jiné noviny, k jeho vzniku napomohl čistý veřejný zájem, nezkalený žádnými nízkými vidinami zisku.
Majitelé, kteří se rdí v jakési anonymitě, si tímto vyprazdňují kapsy a činí tak z pouhé rozkoše plynoucí z konání dobra potají. Dozvíme se také, že jejich cílem je válka s mocnými trusty, zápas za nižší životní náklady, a především boj proti mocným novinám, které ve Francii dusí právo na svobodu slova. Nehledě na to, že se tyto noviny zlověstně snaží vyřadit Ami du Peuple z oběhu, bude tento deník bojovat až do posledního dechu – ve všech ohledech, které jeho název naznačuje.

Člověk by tomuto poslednímu zastánci demokracie jistě tleskal ještě o poznání hlasitěji, kdyby náhodou nevěděl, že majitelem tohoto deníku je pan Coty, význačný průmyslník, vedle toho také majitel listů Figaro a Gaulois.
Člověk by též pohlížel na tento bohulibý deník s menší podezíravostí, kdyby se politicky tak vehementně nestavěl proti radikálům a socialistům, kdyby nezastával politiku dobré vůle mezi výrobci a dělníky, poplácávání po zádech a smířlivých postojů. V tuto chvíli je však tohle všechno vedlejší. Důležité otázky pochopitelně zní: Vydělá si Ami du Peuple na sebe? A pokud ano, jak?

Na té druhé otázce skutečně záleží. Jelikož jde pokrok směrem ještě rozsáhlejších a ohavnějších trustů, stojí za povšimnutí každý krok, který nás přiblíží době, kdy noviny budou jednoduše prostředkem reklamy a propagandy, a jen jako takové jemné přislazení té hořké pilulky budou obsahovat jisté množství důkladně cenzurovaných zpráv. Je docela dobře možné, že Ami du Peuple žije z reklamy, ale stejně tak je možné, že vydělává pouze nepřímo tím, že v něm vychází právě ta propaganda, kterou potřebuje pan Coty a jeho společníci.
V tom výše zmíněném manifestu se prohlašuje, že vlastníci se mohou povznést k ještě závratnějším výšinám filantropie a rozdávat noviny zdarma. V Indii jsem viděl deník, který se nějakou dobu rozdával zdarma se zjevným ziskem pro své podporovatele, kterými byla skupina reklamních agentur, jež zjistily, že bezplatné noviny jsou levným a uspokojivým prostředkem, jak vytrubovat vlastní cíle. Jejich noviny dokonce převyšovaly indický průměr, ale poskytovaly samozřejmě pouze takové zprávy, které byly vlastníkům vhod. Ty neznámé indické noviny předpověděly logický cíl moderního žurnalismu – a Ami du Peuple by měl být nazírán jako nový krok stejným směrem.

Nicméně ať už jsou jeho zisky přímé, či nepřímé, Ami du Peuple rozhodně prosperuje. Už teď má značný náklad, a třebaže vznikl jako ranní noviny, nyní vychází i odpolední a pozdně večerní verze. Jeho majitelé mluví čistou pravdu, když prohlašují, že některé jiné noviny se snažily, seč jim síly stačily, aby potlačily tohoto nového zastánce svobody slova. Ony jiné noviny (které samozřejmě také jednají z naprosto lidumilných pohnutek) se udatně pokusily vypudit Ami z trafik a novinových stánků, a dokonce se jim to podařilo, pokud jde o kiosky na nárožích.
V některých krámcích, které vlastní socialisté, je možno dokonce spatřit ve výloze nápis:
„Ici on ne vend pas Ami du Peuple.“ P
rodává se však mohutně na ulicích a v kavárnách, je k dostání také u holičů, trafikantů a všemožných dalších obchodníků, kteří v životě s novinami neměli nic společného. Někdy je prostě nechávají na bulvárech na hromadách, spolu s pokladničkou na dvoucentimové mince, úplně bez dozoru. Člověk vidí, že majitelé jsou rozhodnuti po dobrém či po zlém dosáhnout toho, aby se deník stal nejčtenějším v Paříži.

A pokud se jim to podaří – co nastane pak? Ami du Peuple očividně vystrnadí jedny nebo i vícero méně úspěšných novin – některé z nich už pociťují ztráty. Nakonec je tlak buď zničí, nebo přežijí tím, že napodobí taktiku Ami du Peuple. Z toho plyne, že každé noviny toho druhu, ať mají jakékoli cíle, jsou nepřítelem svobody slova. V současné době je Francie domovem svobody slova, přinejmenším v tisku. V samotné Paříži vycházejí desítky deníků – nacionalistické, socialistické i komunistické, klerikální a antiklerikální, militaristické a antimilitaristické, židovské i antisemitské. Naleznete tu Action Française, royalistický deník, dosud jeden z předních, ale také L’Humanité, což jsou ty nejrudější noviny mimo sovětské Rusko.
Objevuje se zde La Libertà v italštině, která se nicméně v Itálii nesmí prodávat, tím méně vydávat. V Paříži se tisknou noviny ve francouzštině, angličtině, italštině, v jidiš, němčině, ruštině, polštině, i v jazycích, jejichž písmo člověk ze západní Evropy nedokáže číst. Kiosky jsou přímo nacpané všemožnými novinami. Novinářský kartel, do kterého se už francouzští novináři navážejí, vlastně ve Francii zatím neexistuje. Nicméně přinejmenším Ami du Peuple se udatně snaží, aby se stal realitou.

A pokud se zjistí, že něco takového se vyplácí ve Francii, proč to nevyzkoušet jinde? Proč bychom v Londýně neměli mít noviny za čtvrťák, nebo aspoň za půl pence? Pokud je tu novinář pouze jako propagátor velkého byznysu, bude vysoký náklad, ať už dosažený férově, nebo křivácky, jediným cílem novin. Až do nedávné doby různé naše noviny dosahovaly žádoucího prodeje jednoduchou metodou – tím, že občas věnovaly pár tisíc liber na ceny pro výherce fotbalových kvízů.
Nyní jsou fotbalové kvízy zákonem zakázané a nepochybně některé náklady v důsledku toho prudce klesly. Zde tedy předkládám příklad hodný následování pro magnáty našeho anglického tisku. Nechť se pustí cestou Ami du Peuple a prodávají své noviny za čtvrťák. I kdyby z toho neplynulo žádné dobro, veřejnost bude mít aspoň pocit, že dostává za své peníze odpovídající hodnotu.

The post George Orwell. O člověku, který se vysmívá vlastní zemi first appeared on Čítárny.

Magorovy labutí písně
Magorovy labutí písně vznikaly v době Jirousova posledního věznění, několik čísel ve vazbě a většina v tzv. 3. nápravně výchovné skupině v prostorách bývalého kartuziánského kláštera ve Valdicích u Jičína. Psaní jakýchkoliv textů (s výjimkou jednoho dopisu rodině za tři neděle) je tam přísně zakázáno.
Labutí písně byly psány tajně; autor se je naučil nazpaměť, ale již půl roku před jeho propuštěním jejich opis s velkým osobním rizikem propašoval ven jeho přítel Jiří Gruntorád, vězněný rovněž ve Valdicích za nezávislou editorskou činnost.
Díky tomu se ještě před Magoroivým návratem spontánně rozšířily jak v Čechách, tak i mezi přáteli v cizině.
Koncem roku 1985 byl jejich rukopis v zahraničí odměněn literární cenou Torna Stopparda.

Ukázky…

Rorate coeli desuper,
andělských slyším šustot per,
od křídel vánek cítím vát,
končí noc, nemusím se bát,
bát se a zoufat.

Rorate coeli desuper,
povětří svěží bez příšer,
kreatur, moci nečisté,
zase andělé se mnou jste
ve světle jasném.

Rorate coeli desuper,
starosti od nás odeber
jako to děláš s každým dnem,
v modlitbě vděčné zůstanem
před úsvitem.

xx

Moře Ti ostrov odplavuje
v půlnoční Suécii
já suicidálně v Čechách žiji
uschlé mi kvetou hortenzie
ve Valdicích na sklonku září

Ubývá milovaných tváří
veselé ghetto je v diaspoře
jak lampa která hoří spoře
jak lampa se staženým knotem
my zbylí žijem neživotem

Uschlé jen kvetou hortenzie
skončilo září zima mi je
v Cechách kde suicidálně žiji
moře Ti ostrov odplavuje
v půlnoční Suécii

Ve vzpomínkách se Praha mi
šedivým pustým městem stává
v místech odkud jste odjeli
na mapě roste bílá tráva

Šedivou vidím ji s bílými skvrnami
jak leprou stiženou
Brzy už Bondyho vlci zhor
do ní se přiženou

xx

Bílé květy střemchy už nepohostí chroust
ústa od borůvek už se neusmějou
akátovým stěží proderem se houštím
které přikryje tu zkázu všude stejnou

xx

Přinesu lilii
Bondyho Julii
do domu nad Sluncovy.

Julie políbí mne: Vítám vás, Magore.
Pohnutě odpovím jí:
Laudemus Deum ore,
Cartusium egressus.

Spláchněme pivem hnus,
cerevisiam hibamus
cum lauro pimpinellaque.
Kéž se mé latiny
Julie nelekne!

Nad dvěma slunci
třetí vzešlo
bez tebe by to Bondy nešlo
Bez tebe byl bych bez poetiky
seděl jak vůl
a lepil jen pytlíky

The post Magor Martin Jirous. Labutí písně citlivého básníka ticha, génia i primitiva first appeared on Čítárny.

Oliver Cromwell (25. duben 1599 – 3. září 1658) se snažil dosáhnout vyhlášení nových voleb, sjednocení tří království pod jednu vládu a vytvořit základy tolerantní církve. Parlament však váhal ve vyhlášení termínu nových voleb a neuspěl v řešení základních záměrů reformy církve.

Cromwell byl tímto stavem v dubnu 1653 frustrován a požadoval, aby parlament jmenoval vládu složenou ze zástupců poslanců a armády a poté aby se rozpustil. Nicméně parlament záměrně protahoval diskuse o zákonu pro ustanovení nové vlády.
To Cromwella rozzuřilo natolik, že vtrhl do sněmovny s oddílem mušketýrů, nechal ji vyklidit a parlament rozpustil.
Přitom řekl svůj slavný projev.

Oliver Cromwell jako velmi schopný vojenský velitel přispěl k porážce královského vojska v občanské válce.
Po popravě Karla I. roku 1649 byl vůdčí postavou Anglické republiky, obsadil Skotsko a Irsko.
Od roku 1653 až do své smrti roku 1658 vládl jako lord protektor Anglie, Skotska a Irska.

Oliver Cromwell a jeho slavný proslov při rozpuštění parlamentu 20.4.1653.

“Je nejvyšší čas, abych skoncoval s Vaším vysedáváním na tomto místě, které jste zneuctili Vaším pohrdáním všeho ctnostného a poskvrnili Vaším praktikováním každé neřesti. Jste sebranka a nepřátelé každé dobré vlády. Jste banda nájemných lumpů a stejně jako Ezau byste svoji zemi prodali za kus žvance a stejně jako Jidáš zradili svého Boha za pár drobných.

Existuje aspoň jedna ctnost, kterou jde teď mezi Vámi najít? Existuje nějaká neřest, která Vám není vlastní? Věřící nejste o nic víc, než můj kůň. Zlato je Vaším Bohem. Kdo z Vás ještě neumlčel své svědomí za úplatek? Existuje mezi Vámi aspoň jeden, který by sebenepatrněji pečoval o dobro našeho společenství?

Vy špinavé děvky, copak jste svými nemorálními principy a podlými pletichami neznesvětili toto posvátné místo a z Božího stánku neudělali doupě zlodějů? Jste hnusně odporní celému národu. Byli jste sem lidem pověřeni pro nápravu křivd, což naplníte svým odchodem! Takže! Seberte si své saky paky a zavřete za sebou dveře.

Ve jménu Božím, táhněte!”

Oliver Cromwell

The post Oliver Cromwell a jeho slavný proslov při rozpuštění parlamentu v dubnu 1653 first appeared on Čítárny.

Zdeněk Jirotka napsal Saturnina jako skvělý lék na špatnou náladu. Stačí se jen začíst do několika stránek a máte oči plné smíchu. Neustálá proměna sluhy v pána svého pána doslova voní skvělým anglickým humorem. A to je v českém prostředí moc vzácná věc i dnes.

Kniha je bohužel jediný majstrštyk Zdeňka Jiroutka (*7.1. 1911 – 12.4. 2003), ale i kdyby už nenapsal vůbec nic, kniha mu přinesla nesmrtelnost.
Zajímavostí je, že Saturnin poprvé spatřil světlo světa 24.8. 1940 v Lidových novinách za německé okupace.
Tehdy v novinách vyšla povídka “Můj sluha Saturnin” a o dva roky později vychází celý román, který Jirotka napsal v koupelně bez oken svého bytu kvůli německému protektorátnímu příkazu zatemnění.

Od té doby kniha pořád okouzluje nové a nové čtenáře množstvím parodií a nadsázky a zejména absurdními situacemi, do kterých uvádí svérázný sluha Saturnin nejen svého pána, ale i celé své okolí.

“Všechno lze říci uhlazenou mluvou dobré společnosti.
Četl jsem jednou, že diplomat nikdy neřekne, že někdo lže. Použije v takovém případě věty:
Domnívám se, že o správnosti vašich informací dalo by se s úspěchem pochybovat,”
řekl Zdeněk Jiroutka. Budiž nám tento citát jakýmsi mementem, který nám zanechal

Ukázka z knihy:

Když někdo chápe přísloví doslovně, může vést k tragédii, řekl doktor Vlach. Znám případ muže, kterého pětkrát přivezli do nemocnice zle potrhaného, neboť tvrdil, že pes, který štěká, nekouše. Kousali všichni.

Dědečkův dům se otřásal v základech. Seděl jsem v hlubokém křesle a díval jsem se, jak se obývací pokoj střídavě naplňuje fialovým světlem a zase tone v zsinalém šeru. Po okenních tabulích tekly proudy deště. Teta Kateřina se po každém zablesknutí pokřižovala, podívala se starostlivě k oknu a zase mluvila dál.

Sehnat masku čerta a Mikuláše v červenci, to je jeden z nejtěžších úkolů, jaké jsem kdy dostal.

Saturnine? Marcus Aurelius je lvice.
Nikdo není dokonalý.

Více děr, více syslů. Více hlav, více smyslů. Mnoho psů, zajícova smrt.

Pravil, že není vyloučeno, že třeba za nějakých jiných okolností by třeba paní Kateřina byla ochotná pro někoho obětovat život, a naopak, kdokoli z nás by se mohl dopustit skutku, který by nás všechny překvapil. Člověk se často nevyzná sám v sobě, natož aby se v něm vyznali jiní.

Povídala, že by to člověk nevěřil, když v těch letech ještě někdo nemá rozum. Vždyť je to o život. Nemůže to dobře skončit. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Takovému starému člověku stačí, aby se nachladil, a jede. Copak to někdy někdo slyšel? To se rozumí, on má vždycky svou hlavu jako všichni mužští. To by jich ubylo, kdyby dali na to, co ženská povídá.

Saturnine, proboha, proč jste nepozdravil tetu Kateřinu?!
Jasně si vzpomínám, že jsem řekl milostivé paní „Má úcta“, řekl Saturnin
“Ne!” odmítla teta Kateřina. “Jakmile mě uviděl, ušklíbl se a řekl „No, maucta“.
Tak přece pozdravil! A máme po problému!

Poslouchal jsem tetu jen jako ve snu a myslil jsem na jiné, docela příjemné věci. To, že slečna Barbora čekala, kdy se vrátím z nemocnice a když to trvalo příliš dlouho, skočila do rapidu a jela pro mne, bylo tak milé, že jsem neváhal uvědomovat si to znovu a znovu. Stačilo, abych přivřel oči, a zase jsem viděl, jak se zářivým úsměvem vstupuje do vestibulu nemocnice a kamarádsky se ptá, co je s námi a kde vězíme.

Divím se lidem, kteří jsou nespokojeni s dnešními dívkami a mají proti nim spoustu námitek. Říkají opovržlivě, že dnešní mladé dámy jsou samý sport, kavárna, biograf, auto a cigareta, ale vařečku prý berou do ruky obráceně. Sportem zhrubly a pozbyly něžné ženskosti. Chodí dlouhými kroky, místo aby půvabně cupitaly.

Popírám, že by sport zbavoval ženy jejich dívčího kouzla, a slečna Barbora je toho oslňujícím důkazem. Dovedu si ženu jako životního druha docela dobře představit bez koketní bezradnosti, bez pískání při spatření myšky a občasného omdlévání. Jestli si někdo myslí, že mladá žena bude špatnou matkou proto, že umí řídit vůz a že ve dvaceti letech vyhrála na lyžích alpskou kombinaci, tak snad jakživ neviděl mladou mámu nad kolébkou. Co jsou všechny světové rekordy proti tomu, když máte malé děťátko!

Snad někdo namítne, že jsou případy, kdy mateřská láska nedovede přehlušit spoustu ostatních zájmů, které si mladá žena do manželství přinesla a pro které své dítě zanedbává. Ano, docela správně, a jsou též případy, kdy matka své dítě zabije. Ale to jsou zjevy výjimečné, vyskytovaly se vždy a není možno o nich mluvit jako o vlastnosti generace.

Venku zaburácel hrom a teta Kateřina vykřikla. Potom pravila, že komu není rady, tomu není pomoci. Ona ho varovala, ale kdepak, je jako malé dítě. Žádala, aby jí někdo řekl, jaký to má smysl. Celé dny sedí doma, ale jak začne takové dopuštění, tak zrovna musí jít ven.

Zatímco jsem mluvil s tetou, odešla slečna Barbora k vzdálenějšímu ohništi. Teta se na mne chvíli dívala se vztekle stisknutými rty a pak řekla, že kdo se směje naposled, směje se nejlépe. Odpověděl jsem jí, že se nesměju vůbec a že už mám těch jejích přísloví až po krk.

Teta se zatvářila kysele a servírovala nám přísloví máš-li škodu, o posměch se nestarej. Vzdorně se na mě podívala, jako by chtěla říci, že bude užívat tolika přísloví, kolik jí bude libo, a pravila, že v nouzi poznáš přítele.

“Tvoje loď nemá plachtu, synovče?! Hned zítra je třeba spravit stožárovou plachtu!” Řekla teta Kateřina.
Načež se do rozhovoru vložil Saturnin. “Stožár se nazývá předmět, na který při slavnostních příležitostech stoupá vlajka. To, na co stoupá plachta, se jmenuje stěžeň. Na této lodi nemá plachta na co stoupat. Tato loď nemá stěžeň”.

Všechno to povídání se týkalo dědečka. On totiž má bouřku vášnivě rád, a jak začne venku třískat hrom, nikdo ho doma neudrží. Vezme si gumový plášť, klopený klobouk do deště a v juchtových botách brouzdá venku tak dlouho, až ten ohňostroj skončí. Doktor Vlach říká, že je to odbornický komplex a že se dědeček chodí dívat, jak dělá elektřinu konkurence.

Teta pravila, že by jednoho ranila mrtvice a že budeme obědvat. Na dědečka nebudem čekat, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Odešla do kuchyně vydat příslušné rozkazy. Pokoj příjemně ztichl a já jsem toužil, aby se otevřely dveře a vstoupila slečna Barbora.

Dveře se opravdu otevřely a vstoupil Milouš. Měl na sobě jasně žlutý župan a v koutku úst nezbytnou cigaretu. Když mne uviděl, nadzvedl poněkud pravé obočí a řekl mi servus. To ví bůh, jestli někdo toho klacka naučí způsobům.

The post Zdeněk Jirotka a legendární Saturnin. Nepřekonatelné hlášky a jedinečný lék na špatnou náladu first appeared on Čítárny.