Kniha Tomova půlnoční zahrada (Tom´s Midnight Garden) od anglické spisovatelky Philippy Pierce byla publikována poprvé v roce 1958 a fakt, že jejím prvním vydavatelem byla Oxfordská univerzita, svědčí o její vysoké umělecké kvalitě. Kupodivu v češtině dosud nevyšla.

John Townsend o této knize řekl:

Kdybych měl nazvat jedno jediné mistrovské dílo dětské literatury vzniklé v období od poslední války, přičemž jedno mistrovské dílo na třicet let je spravedlivý poměr, pak by to byla tato výjimečně krásná a poutavá kniha.

O čem je kniha Tomova půlnoční zahrada.
Hlavní postavou příběhu je Tom, který je nucený strávit prázdniny u své bezdětné ale laskavé tety Gwen a strýce Alana kvůli tomu, že jeho bratr onemocněl zarděnkami. Strýc a teta na rozdíl od Tomovy rodiny bydlí v bytě, v jednom přestavěném starém domě, jehož majitelka paní Bartolomewová obývá byt v nejvyšším patře. Tom je zpočátku nespokojený z toho, že musí žít ve zdánlivě nudném domě své tety. Ale jedné noci zaslechne velké stojací hodiny v přízemí odbíjet třináctkrát. Sejde po schodech, aby se podíval, jestli na ciferníku je skutečně třináct hodin a objeví průchod do kouzelné zahrady přilehlé k domu, kde se seznámí s děvčetem z pozdně viktoriánské doby jménem Hatty. Ve světě kouzelné zahrady Toma mohou vidět jedině Hatty, zvířata a ptáci, a také zahradník Ábel.

Tom navštěvuje zahradu noc co noc, přičemž čas v ní není lineární, ale může plynout jak kupředu, tak zpátky. Proto můžeme říct, že diferenciace je v tomto příběhu časová, nikoliv prostorová. V zahradě jsou obyčejné rostliny, zvířata, lidi, kteří nejsou odlišeni jako druhy, ale na základě času, v němž žijí. Tom tak sleduje vývoj Hatty od malého děvčete až do chvíle, kdy potká svého budoucího manžela.

Poslední noc svého pobytu u tety Tom zjistí, že už nemůže navštěvovat kouzelnou zahradu a v zoufalství začne volat jméno Hatty, čímž vzbudí všechny obyvatele přestavěného domu, včetně staré paní Bartolomewové. Druhého dne si ho majitelka domu nechá zavolat, ale místo, aby žádala po něm omluvu, jak Tom očekává, mu prozradí, že Hatty je vlastně ona, že viděla Toma mnohokrát, když byla dítě, a že v posledních několika dnech noc co noc snila svou minulost.

Autorka knihy čte dětem.

O povaze díla bychom vlastně mohli soudit už z jeho názvu.
Zahrada je „půlnoční“, a v krásné literatuře je právě půlnoc dobou, kdy se nejčastěji začínají dít divy. Například v Louskáčku E.T.A. Hoffmana po úderu dvanácté ožívají hračky malé Marie a začínají bojovat proti myším. Předěl dvanácté hodiny je tedy v literatuře modelem dobře zpracovaným.

Příprava k přechodu z jednoho světa v druhý začíná už opuštěním Tomova rodného domu. Oddělení od rodičů a dočasné přestěhování k tetě, do nového neprozkoumaného prostoru, narušuje obvyklý stav a skýtá formální možnost pro objevení diferencovaného světa.

Jako formální vchod do půlnoční zahrady je vybrán předmět existující v obou světech, velké stojací hodiny patřící jak minulosti, tak i budoucnosti. Něco víc, tyto hodiny čas ovládají a řídí ho dle svých vlastních zákonů, protože i když ručičky ukazují čas správně, hodiny odbíjejí podle svých  excentrických, obyčejným hodinám nevlastních pravidel.

Aby se Tom mohl dostat do diferencovaného světa, musí samozřejmě projít dveřmi vedoucími do zadního dvora. Ale jsou to hodiny, nikoliv dveře, které otvírají časový průchod mezi dvěma rozměry, protože když Tom prochází dveřmi jindy než v rámci přídavné třinácté hodiny, zůstává dál ve svém vlastním čase. A pokud je vchodem do zahrady magická třináctá hodina, pak východ z ní není konkretizován ani časově, ani prostorově. Tom se vrací do současnosti nejčastěji návratem do domu. Kromě dveří do domu je dalším možným východem usnutí. V kapitole18, kdy Tomova starost o zraněnou Hatty způsobí, že Tom poprvé projde dveřmi a nepřestoupí tím do svého času, ale zůstane v čase zahrady, vzniká otázka, jak se vrátit. Tato otázka je vyřešena jeho usnutím v diferencovaném světě a probuzením se v tom reálném.

Formule usnutí – probuzení se ukáže být účinnou také jako most v čase v samotné zahradě. Usnutí v zahradě pomůže Tomovi, aby se vrátil zpět v čase Hatty a zjistil pravdu o jejím původu, neboli o úmrtí jejich rodičů. V obou případech ale usnutí, na rozdíl od hodin, není tím prostředkem, který přenáší Toma do vybraného jím času. Této formuli pro časový přechod předchází pokaždé usilovné přemýšlení nad nějakou otázkou, která se následně tímto způsobem vyřeší, takže přechod je v těchto případech výsledkem přemýšlení a plní podvědomá přání protagonisty.

Sen a usnutí jsou v Tomově půlnoční zahradě vůbec prvky klíčového významu.
Sen může být interpretován nejen jako výchozí bod, ale i jako spojující prvek v diferencovaném světě. Tomovu bratrovi Peterovi se také podaří navštívit zahradu, a to i přesto, že je Peter desítky kilometrů vzdálený od hodin i starého domu, ale stane se to teprve poté, co si to Peter neuvěřitelně silně přál právě před usnutím. Jen v jediném případě neplní sen konkrétní přání – to, když je využit jako prostředek ke konečnému opuštění diferencovaného světa (během jízdy s Bartyho dvoukolkou). A to je také jedno z míst v příběhu, která prozradí, že celý svět půlnoční zahrady je vlastně projekcí snu paní Bartolomewové. Dalším důkazem pro to jsou časté změny v časoprostoru, které tolik připomínají snění.

Zde se projevuje dvouznačnost snu, takže celý diferencovaný svět může být oxymoronně charakterizován jako reálná nereálnost, a dílo celkově – jako dílo paradoxu. Na jedné straně je Tom přítomný v zahradě reálně, i když ne materiálně, a jeho činy v ní mají konkrétní důsledky (například spadnutí Hatty z domečku na stromě), ale na straně druhé to všechno se děje pouze v době kdy se paní Bartolomewové zdají vzpomínky na její dětství, které  jsou samy o sobě reálné. Jak poznamenal Peter Hollindale „události v knize můžeme pochopit pouze pokud se oprostíme od svých představ o lineárním čase“.

Půlnoční zahrada je místem, kde Tom a Hatty si mohou hrát jako děti.
Ale ani jejich hry, ani snům-podobné skoky v čase nejsou náhodné. Navštěvováním zahrady v určitých časových intervalech, přičemž se nejčastěji jedná o posun kupředu v čase, se Tom setkává s proměňující se Hatty. Tu proměnu můžeme sledovat na jejich hrách, počínaje výrazně klukovskou hrou s lukem a šípy, jíž se Hatty se zápalem účastní, přes stavbu domečku v koruně stromu, scény z něhož připomínají dětskou hru „na rodinu“, až po společné bruslení na zamrzlé řece, která slouží zároveň i jako aréna pro dvoření – právě zde Hatty potká svého budoucího manžela. A hra sama o sobě je prostředkem k dospívání.

Svět půlnoční zahrady nám dává možnost sledovat část vývoje od nevinnosti k dospívání.
To je jasněji vykresleno v postavě Hatty, protože skoky v čase nám dávají možnost ji sledovat v klíčových chvílích – od osiřelého děvčátka až po uzavření sňatku. Čím víc se Hatty vzdaluje svému dětství, tím nehmotnější a přízračnější se v jejích očích stává Tom, který zůstává dál dítětem.

Nesmíme opomíjet fakt, že Hatty uvidí Toma naposledy právě o svatojanské noci, protože tehdy podle folklorních pověr se zjevují všelijaké duchy, ale Tom už jí připadá „nehmotný jako měsíční svit“. Druhého dne se Hatty vdá a tím definitivně ukončí svůj statut nevinného dítěte. A už neuvidí víc Toma, až do chvíle, kdy se časy z diferencovaného a reálného světa vzájemně nedohoní. Ale to už pak není setkání Toma s Hatty, nýbrž Toma se starou paní Bartolomew.

Tomova půlnoční zahrada má mnoho společných rysů s Rajskou zahradou.
A společné rysy jsou také mezi nevinností Toma a Hatty a té Adama a Evy předtím, než snědli zakázané ovoce a byli vyhnáni z Ráje. Čím víc se Hatty vzdaluje své dětské nevinnosti, tím dál od zahrady se posouvá místo děje –  nejdřív na kamennou zeď, pak vysoko nad ní do domečku v koruně stromu, a nakonec až do blízkého města.

Reference k Bibli jsou v knize časté.
Jméno zahradníka, Ábel, je biblické, a samotná Hatty míchá biblický svět s realitou. Ze všech postav v příběhu jenom Ábel má jasné spojení s křesťanským náboženstvím – uchovává Bibli na čestném místě a je jediný, kdo po celou dobu sleduje a vidí všechno, včetně Toma; Ábel je také praktickým stvořitelem zahrady a stará se o všechno živé v ní. Paralel mezi Ábelem a Stvořitelem je očividní. Diferencovaný svět a období dětství jsou tedy přetvořeny jako analogie rajského blaženství.

Z Bible je také nápis na ciferníku stojacích hodin – „(there should be) time no longer“.
Tento citát může být vykládán různými způsoby, ale jisté je, že je jedním z hlavních klíčů pro interpretaci celého díla. Čas je hlavním diferenciačním komponentem půlnoční zahrady. Absence času nebo jeho zastavení (protože když se Tom nachází v diferencovaném světě, se čas v tom reálném zastavuje) zdůrazňuje nadčasovost dětství.

Na závěr bych dodal, že právě tak, jako se půlnoční zahrada z příběhu stává místem pro setkání dětí z různých časů, tak se i samotná kniha Philippy Pearce bude určitě dál v čase setkávat s dětmi.

———————————————
Pro Čítárny zaslal Spiridon Kalošev , University Plovdiv Bulharsko
Благодарим на автора Спиридон Калошев и на съставителите на сборника за любезното съдействие при препечатването на тази статия.
Přeložila a připravila: Nikoleta Zdražilová

1. Townsend, John Rowe. Written for Children. Philadelphia and New York: J. B. Lippincott Company, 1975.
2. Hollindale, Peter and Zena Sutherland. “Internationalism, Fantasy and Realism”. Children’s Literature. An Illustarted History. Ed. Peter Hunt. Oxford: Oxford University Press, 1995. p. 256.

Plný text článku byl publikován ve sborníku textů z konference na téma Dětská literatura – bez hranic v prostoru a čase, 1.-3. 12. 2005 Blagoevgrad
http://www.liter.swu.bg/index.php?cat=13⊂=0&full=151

Poznámka redakce: česky vyšly: Poklad v jediné růži, SNDK, 1965 a Takový malý pejsek, Vyšehrad, 1998. Tomova půlnoční zahrada, Malvern, 2019

Foto Philippy Pearce s dětmi je z knihy: Hollindale, Peter and Zena Sutherland. “Internationalism, Fantasy and Realism”. Children’s Literature An Illustarted History. Ed. Peter Hunt. Oxford: Oxford University Press, 1995. p. 256. Povolení k otištění fotky od Northamptonshire Newspapers Ltd.

The post Philippa Pearce a Tomova půlnoční zahrada. Mistrovské dílo dětské literatury first appeared on Čítárny.

Kýč se mě ve velké míře vyhýbal od chvíle, kdy jsem se naučila písmena. Naštěstí pro mě, jediné nakladatelství pro dětskou knihu v šedesátých letech mi předkládalo díla výtečných autorů. Nakladatelství mělo vysoké požadavky nejen při výběru spisovatelů, ale i ilustrátorů. Nevzpomínám si, že by se mi do rukou dostalo vydání, vyzdobené kýčem, přestože jsem se s pojmem kýč setkala už v dětství.

Jednak proto, že můj učitel kreslení na základní škole věnoval tomu tématu jednu hodinu. Od té doby jsem nejen tušila, ale už věděla, že zahradní trpaslíci, umělé květiny, obrazy s labutěmi plachtícími v rudém západu slunce, porcelánové tretky vyrovnané ve vitrínkách – jsou všechno kýč.

A pak také kýč byl (a je) nevyhnutelnou součástí našeho běžného života.
Stačí vzpomenout jen na předměty doprovázející svatební obřad, na nadýchaně-krajkové šaty nevěsty, na marcipánové figurky na dortu, nebo na den Svatého Valentýna, kdy máme záplavu srdíček.

Knihy vydané v šedesátých a sedmdesátých letech zdobily většinou černobílé kresby. Někdy se do nich zařadilo i pár barevných grafik, ale celobarevný tisk byl vzácný. Mně to nevadilo ani v nejmenším, vždyť má představivost se rozjela na plné obrátky hned jak jsem se pohroužila do četby.

Po změně režimu se ale nakladatelství začala množit, na trh se valily spousty knih a v soutěžní horečce se rodilo čím dál víc barevných, malých, velkých, kvákajících, mňoukajících, hrajících a, samozřejmě, kýčovitých vydání pro děti. Jsou nakladatelství, která se specializují přímo na ten „umělecký žánr“, s vědomím, že při koupi knihy je v první řadě rozhodující vkus rodiče.
A to je právě kámen úrazu, protože vkus rodiče formuje vkus dítěte.
Co rodič dítěti přečte, ukáže, vloží do rukou, to jeho ratolest přijímá jako etalon a později mívá většinou stejná měřítka.

Ilustrátor Adolf Dufek, Šplíchal, a Vlasta Švejdová patří mezi typické české představitele ilustračního kýče. Tyto a další podobné kýčokresby, které by i za socialismu neměly šanci na delší přežití, se dnes prezentuji i v takových dětských časopisech jako je Sluníčko a jsou součástí nabídek kýčovitých knih převážně z Egmontu, Librexu, Fragmentu etc. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Přitom kýč může neznalého ošálit, mnoho kupujících po něm sáhne snadno. Proč asi? A co je vůbec kýč?
Podle Abrahama A. Molese není umění bez kýče, jedno je nemyslitelné bez druhého. Vznik kýče můžeme datovat do doby rozkvětu měšťanství, za rozvoje buržoazie se kýč znova rozmohl. Průmyslová výroba produkovala, měšťáci konzumovali a konzum se stal zdrojem rychlého obšťastnění, pramenem štěstí.

Kýč v umění je také produktem konzumní společnosti, je to svého druhu „potřeba“. Měšťák totiž očekává, že dílo bude splňovat určitá kritéria, v první řadě, že to dílo bude hezké a že ta hezkost mu umožní, aby se zasnil, aby se ukolébal v sentimentálních snech a přenesl se do světa iluzí.

Právě proto se kýč nikdy nepohrouží do hlubin duše, zůstává povrchní, probouzí falešné naděje a tím se stává nástrojem zapírání skutečnosti a vyhýbání se ji.

Kýč nám nalhává, že existuje svět, kde není ohyzdnost a znetvoření, kde není bolesti a ztrát, kde smutek rychle vyprchá a každý okamžik, od narození až do smrti, je překrásný a dokonalý. Kde příroda a v ní i lidé, zvířata, žijí v opojení věčným mládím. Kde žít je jednoduché a kde překážky, pokud se nějaké přece jen vyskytnou, se dají snadno překonat.

Mimořádně kvalitním kýčem vládne už desetiletí v knižních ilustracích Fischerová-Kvěchová. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Kýč nám namlouvá, že nikdy nezestárneme
a tak se potom na obrázcích všichni culí stejnou miminkovskou tváří, dědeček i babička vypadají jako kdyby jim bylo ještě třicet, osmiletý vnouček je k nerozeznání od své šestnáctileté sestry.

Kýč na nás zkouší sentimentální, levné triky:
ať je to čarodějnice nebo víla, srnečka nebo vlk – všichni na nás hledí nevinně, se široce otevřenýma očima a do mimořádné délky narostlými řasami a u toho se usmívají s odpudivou přeslazeností, abychom se náhodou nezamysleli, jací jsou doopravdy.

Kýč typizuje, chybí v něm charaktery.
Pošťáka od dvorního šaška nebo princeznu od sirotka odlišují maximálně šaty, zlá macecha by se zase určitě umístila na první místa při volbě královny krásy. O nějakém strádání chlapečků a holčiček nemůže být ani řeč, vždyť jejich tvářičky jsou vždy tak červeňoučké, očička jim jenom svítí, pusinky mají úhledně plné, ty děti očividně překypují zdravím, i když pohádka třeba vypráví, že už tři dny neměly co do úst.

Kýč se nevyhýbá ani oblastem, kde se má propagovat dobrá kniha, ilustrace a čtenářství. Neuvěřitelným kýčem v tomto směru je kalendář, které produkuje Celé Česko čte dětem. Fotografie Smolíčka s mrtvolou jelena Dity Pepe z kalendáře je vrcholem nevkusu a klasickou ukázkou fotografického kýče. Kýč roku 2010. Celé Česko čte dětem vydalo neuvěřitelný kalendář. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Barvy kýče jsou též odlišné od barev umění,
jsou záměrně přehnané, křiklavé, jako u pouťového zboží, jejich cílem je taky vykřičet nám do tváří ať si je koupíme; nebo jsou přeslazeně, strojeně pastelové, jako sněhové pusinky.

Dnes se můžeme často setkat s ilustracemi, které prozrazují neschopnost kreslíře a, jestli se to spojí s kýčem, pak se to na vkusu našich dětí podepíše důkladnou zkázou.

Jedna podoba kýče se spojila s výrobou kreslených filmů.
Výtah z populárních kreslených filmů se přenáší na papír s nenáročným, kuse zprostředkovaným textem. Často už samotné původní filmy se pohybují na hranici kýče (nebo ji už dokonce dosáhly). Takové „knihy“ nepodporují rozvoj našich dětí, ale jen hmotný zisk výrobců.

Slušné umění obsáhne také jizvy přírody, jak řekl Adorno. Kýč ale není uměním, pro kýč je příznačná průměrnost, banalita, chybí v něm autenticita, osobitost, odstínění, komplexita, které jsou charakteristické pro umělecká díla. Ilustrace na vysoké úrovni není jen znázorněním obsahu textu, není jenom dekorací, ale je mnohem víc než to: je samostatným uměleckým dílem, které působí na naši osobnost.

Pokud ovšem jsou kýčovité ilustrace používány přímo pro školni učebnice a ovlivňují tak přímo názor nejen dětí, ale i učitelek, pak je na pováženou, zda takovým nakladatelstvím by neměla být odebrána licence. Ilustrace Vlasty Švejdové. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Pro děti jsou většinou knihy prvním uměleckým zážitkem a právě proto je výsostně důležitá zodpovědnost rodičů a nakladatelství.
Aby dítě bylo schopno, až vyroste, rozlišovat mezi nevalnými, falešnými a skutečnými hodnotami, musí být vedeno už odmalička dobrým směrem a musí se v něm formovat vkus, protože vkus je dovednost a tato dovednost se může brousit, zušlechťovat, rozvíjet.

Gabriella Rácz pro časopis Csodaceruza, maďarský časopis o dětské literatuře pro děti a mládež
z maďarštiny přeložila Nikoleta Zdražilová

Kýč na Čítárnách >>

The post Co je kýč a jak ho bezpečně rozpoznat v ilustracích first appeared on Čítárny.

Pravda je, že když si přečtete Odyssea, poznáte kolik nápadů, které jste v životě slyšeli, jsou přejaté z této knihy. Joyce je uznáván jako jeden z otců modernismu. Skoro všichni autoři dvacátého století (například Virginia Woolf, Julio Cortázar a Jacques Derrida) jsou knihou tak, či onak ovlivnění. V románu se rozsáhle používá tzv. „proud vědomí“ – například osmnáctá kapitola se sestává z osmi vět bez rozdělovacích a interpunkčních znamének na přibližně padesáti stránkách.

JE TO OPRAVDU VELKÁ KNIHA NEBO JE TO JEN DALŠÍ ROZMAR INTELEKTUÁLŮ K TOMU, ABY SE MOHLI CÍTIT NEPOCHOPENÍ?

„V literatuře je James Joyce tím, čím jsou pro vědu Freud a Einstein.“
Valery Larbaud

„Dnes je každému jasné, že Odysseus je nejvýznamnější román století.“
Anthony Burgess

Začala jsem číst Odyssea od Jamese Joyce právě kvůli těmto výrokům. Teď, když už mám knihu přečtenou, mohu směle prohlásit, že aby si někdo dobrovolně přečetl Joyceova Odyssea, musí být buď fanatický snob, nebo hodně milovat literaturu. Odysseus není jen nudná kniha, ona je trýznivá. Nedojímá, nepoutá, nevyvolává emoci nebo účast. Dokonce i takový zastánce knihy jako Jorge Luis Borges (který napsal prolog k vydání ve španělštině) přiznává, že ji nečetl od začátku do konce. A tak zůstává velká otázka: Proč Odyssea vůbec číst?

Pravda je, že když si přečtete Odyssea, uvědomíte si, kolik nápadů a v‎ýroků, které jste v životě slyšeli, jsou přejaté z této knihy. Joyce ne náhodou je uznáván jako jeden z otců modernismu. Skoro všichni autoři dvacátého století (natolik různorodá jména jako Virginia Woolf, Julio Cortázar a Jacques Derrida) jsou tak či onak jím ovlivnění.

V JAKÉM STYLU JE KNIHA PSANÁ

V románu se rozsáhle používá tzv. „proud vědomí“ – nejvýraznějším příkladem je poslední, osmnáctá kapitola, která sestává z osmi vět bez rozdělovacích a interpunkčních znamének na přibližně padesáti stránkách.
Kromě toho intertextualita, skryté citáty a poznámky pod čárou jak je známe u Borgese a Umberta Eca, zřejmě také mají počátek u toho románu. Ke každé kapitole existuje množství poznámek vysvětlujících vložené citáty a odkazy k dávným pohanským nebo biblickým textům, současným autorům a populárním písním. V jednom svém výroku Joyce prohlásil, že chce vytvořit takový obraz Dublinu, že i kdyby město zmizelo s povrchu zemského, mohlo by být obnoveno podle jeho knihy. To se v plné míře týká nejen Dublinu, ale i celé židovsko-křesťanské civilizace, která je do knihy vtištěná jako hologram.

ODYSSEUS JE ROMÁN, ENCYKLOPEDIE, KTERÁ OBSAHUJE SNAD VŠECHNO

Od modliteb po slang prostitutek, od rozhovorů o vědě a literatuře po opilecké filozofování. Celá kniha bývá často charakterizována jako gigantický experiment.
Každá kapitola je napsaná jiným stylem, s jiným symbolem, barvou, uměním. Celkově vzato se sleduje struktura Odyssey od Homéra, přičemž hlavní hrdina, reklamní agent Leopold Bloom, odpovídá Odysseovi, jeho žena Molly, Penelopě, a vzpurný intelektuál Stephen Dedalus (projekce samotného Joyce), Telemachovi. Jenomže místo hrdinských dobrodružství a přestálých nebezpečí prožíváme jeden úplně obyčejný den. Epické je nahrazeno banálním, hrdinské všedním, tragické cynickým. Sejití do říše Hádovy je nahrazeno přítomností u pohřbu, setkání s kyklopem Polyfémem, hospodskou hádkou, pobyt u kouzelnice Kirké, návštěvou veřejného domu.

U NĚKTERÝCH KAPITOL SE EXPERIMENT VYDAŘIL, U JINÝCH JE VÝSLEDEK ZÁBAVNÝ, NUDNÝ NEBO DOKONCE NEPŘÍJEMNÝ

Kapitola sedmá, Aiolos, v níž Bloom navštěvuje redakci dublinských novin, je celá v novinářském stylu a je roztrhaná šokujícími a pozornost  přitahujícími titulky (žurnalistika je podle Joyce krvesmilství mezi politikou a literaturou a proto jejím symbolem je Aiolos, který oženil svých šest synů s jejich šesti sestrami).
Jedenáctá kapitola, Sirény, je napsaná v hudební formě fuga per canonem, přičemž Joyce neskládá pomocí not, ale slovy, s důrazem na jejich zvukový efekt. Jsou tam kapitoly napsané jako halucinace, vnitřní monolog, divadelní hra apod. Volba techniky, ale nikdy není náhodná.
Například v dvanácté kapitole, Kyklopové, je konflikt mezi Odysseem a Polyfémem ztvárněný prostřednictvím konfliktu mezi hovorovým, slangovým stylem na straně jedné a nabubřelým, megalomanským stylem na straně druhé. Anonymní vypravěč (Nikdo) se dostane do potyčky s hlučným a žvanivým šovinistou a hurávlastencem Občanem. Každá událost je popsána ze dvou perspektiv, což působí silně komicky. To je také jedna z nejlepších kapitol.

V každém případě znovu Joyce jako první vymyslel hru se styly, jak ji známe ze Stylistických cvičení Raymonda Queneau nebo z nejrůznějších variant Červené karkulky (vyprávěné teenagerem, policajtem, rockerem atd.)

STEFAN ZWEIG O ODYSSEOVI ŘEKL, ŽE JE TO DÍLO, KTERÉ VYTVÁŘÍ VÍC SLOVO NEŽLI SVĚT

Joyceův román nemůže pohltit čtenáře. Je jako magnet, který, čím víc se k němu přibližujete, tím víc vás odpuzuje. Složitá hra rozumu. Hra se slovy. Labyrint, zamotaný novým geniálním Daidalem. Odysseus je jako obrovské město, které nikdy nemůžete plně poznat. Vždycky budou nějaké uličky, které vám unikají. Studené osamělé město, které zadává obzory vašeho života. Struktura, forma, kterou musíte naplnit svým myšlením sami. Odysseus je obzorem všeho možného i nemožného ve slově, rámec, v němž se vyvíjí literatura celého dvacátého století. Joyceova kniha je bilancí skoro  třiceti století evropských literárních dějin – návrat ke kořenům, ke géniovi –prazdroji Homéra. Ale zároveň s tím je i hozený projekt k budoucnu. Odysseus nezůstává na Ithace. Sotva se vrátí, znovu vyráží na cesty.

DOBRÁ RADA PRO ČTENÍ NAKONEC

Moje rada je, pokud si nechcete zničit měsíc a půl života, jako jsem to udělala já – nečtěte podrobně celou knihu. Podívejte se na schéma vzadu a zvažte, které kapitoly by vás mohly zajímat – doporučuji 6., 9., 12., 13., 15., 17. a 18. Já osobně už budu citovat z Odyssea až do konce svých dní, abych si vynahradila intelektuální muka, která mi způsobil. Podle toho mě poznáte :))

Přeložila Nikoleta Zdražilová.
Převzato z blogu: Alexander Krastev -Az četa : http://azcheta.blogspot.com/

Foto: socha Jamese Joyce na chodníku v Dublinu je jedna z mnoha, které jsou chloubou města z titulem UNESCO City of the Literarature z roku 2010.

UKÁZKA Z KNIHY
nasleduje jediná věta, která demonstruje styl zvaný “Proud vědomí”.

frsíííííííííífráááásk někde píská vlak mají ale ty lokomotivy sílu jako nějaké mohutné obryně na všech stranách se po nich a z nich hrne voda jako konec Sladké písně lásky chudáci celou noc být venku daleko od ženy a rodiny na těch praživých lokomotivách bylo dnes dusno dobře že jsem spálila polovinu starých Svobodářů a Fotopamlsků kdeco nechá povalovat je z něho lajdák ostatek jsem vyhodila na klozet zítra mi je musí rozřezat nebude mi je schovávat na příští rok že za ně dostanu pár krejcarů a nebude se mě vyptávat kdepak je to lednové číslo taky staré svrchníky jsem z předsíně vykramařila bylo tam od nich dusněj než zdrávo pěkně zapršelo jak jsem si hodila šlofíka řekla jsem si už to začíná jak v Gibraltaru jemine to vedro tam než zadul levantinec černý jak noc a skála z toho řeřavěla sem tam červené hlídky a topoly všechno vedrem vyprahlé do běla a sítě proti moskytům a zápach dešťové vody v cisternách ustavičně pozorovat slunce jak do tebe pere až mi vybledly ty pěkné šaty co mi z B Marché v Paříži poslala tátova známá paní Stanhopová stydím se znejmilejší Feničko napsala na čem bylo to od ní hezké jakpak se ještě jmenovala na korespondenčním lístku a oznamuji že jsem ti poslala dárek zrovna jsem vylezla z teploučké koupele jsem jak vykoupaný pejsek moc se mi líbila mazlík ona mu říkala mazlík by za to dal nevím co kdyby se mohl vrátit do Gibu a slyšel tě zpívat v starém Madridu nebo Očekávání Concone se jmenují ty etudy co mi koupil byly tehdy nové jedno slovo ne a ne rozluštit šály roztomilé ale roztrhnou se jako nic přece jen jsou myslím krásné nemyslíš nepřestávám myslit na ty krásné svačiny co jsme spolu mívaly na ty znamenité rozinkové koláče a malinové řezy ty já zbožňuji tak tedy znejmilejší Feničko rozhodně brzo napiš srdečné vynechala pozdravy tátovi a kapitánu Grovovi s pozdravem tvá upřoddxxx na vdanou vůbec nevypadala úplná dívenka proti jejímu mazlíku byl o moc starší hrozně si na mě potrpěl sešlápl mi drát abych přes něj mohla překročit na býčích zápasech v La Linea jak tenkrát matador Gomez dostal býčí ucho co my to nosíme za oblečení kdopak si je vymyslel jak má člověk vylézt na killineyský kopec nebo třeba na tom pikniku celá utažená v šněrovačce hnout se nemůžeš s houfem se rozběhnout nebo uskočit stranou proto jsem měla takový strach když se druhý vzteklý býk rozháněl na banderillery opásané šerpou a s těmi 2 krámy na klobouku a suroví mužští pokřikovali bravo toro nic si s nimi nezadaly ženské v úpravných bílých mantilách bodejť bell-laneského psa chudák zvíře stonalo copak s nimi asi je nejspíš jsou oba dávno v Pánu vidím všechno jako v mlhách člověk si připadá starý koláče pekla toť se ví měla jsem nač jsem vzpomněla vlasy jsem si tenkrát s Hesterkou porovnávaly proti ní jsem měla hustší ukázala mi jak je vzadu podchytit když je vyčesávám nahoru a co ještě jak udělat jednou rukou uzlík na niti byly jsme jak sestřenky kolikpak mi bylo tu noc jak byla bouřka jsem spala u ní v posteli rukou mě objímala a ráno jsme se pak praly polštářem byla to psina číhal po mně jak mohl jen jsem si zašla na alamedskou esplanádu poslechnout vojenskou muziku spolu s tátou a s kapitánem Grovem nejprve jsem koukla na kostel potom na okna potom dolů utkali jsme se pohledem bylo mi jako by mě jehly probodávaly oči mi jen hrály jak si vzpomínám podívala jsem se pak do zrcátka ani jsem nepoznala jak jsem byla proměněná skvěle osmahlá od slunce a vzrušením celá jak růže chvilku jsem nezdřímla už kvůli ní se to nehodilo jenže jsem s tím včas přestala dala mi na čteni Měsíční kámen tenkrát poprvé jsem četla Wilkieho Collinse přečetla jsem East Lynne a Stín Ashlydyatu od paní Henry Woodové Henryho Dunbara od té druhé ženské a od lorda Lyttona Eugena Arama a Molly Bawnovou od paní Hungerfordové mi dala kvůli jménu nemám ráda knížky ve kterých je Molly jako ta flanderská děvka co kradla v krámech na co padla sukno a plátna na lokty tahle peřina je na mě těžká tím líp však nemám jedinou kloudnou košili všechno se pode mnou shrnuje vedle něho jak tropí hlouposti tím líp kolikrát jsem se pařila v tom vedru propocená košile se mi lepila na zadní líce jak jsem usedla na židli byly tak buclaťoučké a pevné když jsem vstala a stoupla si na pohovce na polštáře a vyhrnula se a koukla štěnic na metráky a v noci sítě proti moskytům řádku jsem nepřečetla Bože je to tak dávno léta letoucí ovšemže se už nevrátili a ona neudala správnou adresu třeba si všimla že její mazlíci stále odcházejí a my se už nikdy vzpomínám tenkrát ty vlny rozhoupané vysoké zobce člunů kolébavá loď uniformy důstojníků odcházejících na dovolenou šla na mě mořská nemoc měla jsem boty na knoflíčky sukně mi vlála šestkrát nebo sedmkrát mě políbila jestlipak jsem plakala ano myslím že ano aspoň mi bylo do pláče rty se mi třásly když jsem se s ní loučila měla na sobě skvostný nezvykle modrý cestovní přehoz tak zvláštně k jedné straně zřasený náramně hezký když odjeli padl na mě smutek div jsem v tom šílenství někam neutekla všude to člověka pálí táta nebo teta nebo vdavky čekááám a čekááám k sobě ho přiveduuu nohy pádící mu nepoháánííím jak čekááám ostošest rachotili a bouchali z těch sakramentských kanónů zvlášť na královniny narozeniny jak člověk neotevřel okna kdeco se kácelo jak tam přistál generál Ulysses Grant bůhví kdo to byl a co udělal prý nějaké velké zvíře a milý Sprague co tam byl konzulem ještě před potopou v gala nosil chudák smutek po synovi každé ráno stejný budíček bubny vířily nešťastní vojáčci s esšálky mašírovali a smradili kolem dokola hůř než bradatí židi v kaftanech na levitském shromáždění potom odtroubili a vystřelili na znamení že mají civilisti odejít za hranici a profous s klíči odpochodoval a zamkl bránu a dudy vyhrávaly potom si už jen kapitán Grove s tátou povídali o Rorkes drift a Plevně o siru Garnetu Wolseleym a Gordonovi z Chartůmu zapalovala jsem jim vyhaslou dýmku ten ožrala jeden grog měl stát na okenním výstupku kdepak by si kapičku nedopil dloubal se v nose jak lovil z paměti nějakou sprostou anekdotu že ji bude vyprávět mezi čtyřma očima přede mnou se nikdy nezahodil pod nějakou lichou záminkou mě vždycky vystrnadil se samými lichotkami to z něho samozřejmě mluvila Bushmillova viska jenže ke každé jiné se choval zrovna tak nejspíš umřel na zhoubný alkohol tak dávno je to dny se táhnou léta od nikoho psaníčko leda těch pár co jsem si sama poslala vycpaná kousky novin z nudy bych někoho nehty poškrábala jak jsem poslouchala toho jednookého Araba s tím jeho vyluzovaným híja do aleluja prozpěvovaným híja híja ahíja děkuju o žádné híja nestojím stejně hloupé jako teď ruce svěšené koukám z okna jestli se třeba nenajde nějaký slušný mužský naproti v domě ten medik z Holles street co na něho ošetřovatelka brala schválně jsem si u okna navlékla rukavice a nasazovala klobouk aby viděl že odcházím jak to myslím mu nedošlo jsou to zabedněnci podej jim to po lopatě ani potom to nepochopí na plakát by se jim to mělo natisknout ani když se jim levou rukou dvakrát stiskne dlaň dokonce jsem se na něho před kaplí na Westland row ušklíbla a on mě nepoznal co je s jejich slavnou inteligencí to bych ráda věděla celá šedá hmota se jim vrazila do pinďoura řeknu vám ti podvodničtí chrapouni U městského erbu měli inteligence o moc míň než ti býci a krávy co prodávali na maso za řinkotu uhlířského zvonce ten buzerantský křikloun mě zkoušel ošulit jak z klobouku vytáhl nesprávný účet takové tlapy a hrnce a pekáče a rendlíky správcovat dnes žádné prasklé láhve pro chudého člověka žádná návštěva a žádná pošta leda jeho šeky a nějaké prospekty jako ten divotvůrce od Milly vida jemu dopis napíše od kohopak jsem já naposled ach od paní Dwennovéé co ji to napadlo po tolika letech si napsat o recept na pisto madrileno od Floey Dillonové oznámení že si bere bohatého stavitele dá-li se věřit pověstem má vilu a osm pokojů tátu měla náramně hodného táhlo mu na sedmdesátku pořád dobře naložen prosím slečno Tweedyová nebo slečno Gillespiová piano je támhle na mahagonové kredenci měl stát kávový servis z ryzího stříbra nakonec někde v dáli umřel nám ráda lidi co před každým hořekují každý máme dost svých trampot před měsícem umřela na prudký zápal plic chudinka Nancy Blaková no tolik jsem ji neznala ona kamarádila spíš s Floey než se mnou je otrava odpovídat na dopis on mi to vždycky špatně předříkává vynechává tečky jako když řeční k těžké ztrátě přijměte gondolenci vždycky udělám stejnou chybu stejně jako sympatie napíše mi doufám další psaní už posledně jestli mě má opravdu rád mám zaplaťpánbu někoho kdo mi dá co mi tolik chybí a vrátí mi chuť do života člověk tady vůbec nemá tolik možností co míval kdyby mi tak někdo napsal milostné psaní to jeho za moc nestálo však jsem mu řekla ať píše co chce váš oddaný Hugh Boylan v starém Madridě husičky ty si myslí že láska jsou vzdechy umírání bez útěchy jenže kdyby on to napsal bylo by to možná pravda ať pravda nebo ne stačí to na celý den a na celý život neustále je na co myslit a kolem dokola je všechno nové třeba mu napíši odpověď v posteli aby si mě představil zkrátka pár slov ne nějaké sáhodlouhé skládání jaké psávala Atty Dillonová tomu člověkovi co byl čímsi u nejvyššího soudu on jí pak opsal kvinde z tajemníka lásky řekla jsem jí napiš mu pár prostých slov ať si je podle libosti zpitvoří že by ses nerada ukva ukvapila a s nemenší upřímností svrchované pozemské blaho kladná odpověď pánovi na nabídnutí k sňatku božínku co se dá dělat jim je hej zato žena ta jak zestárne rovnou s ní na smetiště

The post James Joyce a světoznámý Odysseus. Proud vědomí a nejvýznamnější román století first appeared on Čítárny.

Swift byl nejpopulárnější na začátku 18. století, když na jeho peru závisela anglická vnější politika. Ale i tehdy byl zvláštní figurou v tradičně podivné anglické společnosti. Kdyby se dnes Swift mohl dozvědět, že do jeho pamfletů, které pobuřovaly celý Londýn, nahlédnou v současné době jen historici a že z „Gullivera“ se stala kniha pro děti, pak by pravděpodobně popadl něco těžkého a vrhl by se na „proklaté Jahu“.

Aby se to stát nemohlo, aby čtenář, znající Swifta jen podle jména a beroucí do ruky jen jeho Gulliverovy cesty, mohl mít z jejich přečtení užitek nebo dokonce požitek, musí se vyvrátit některé zažité názory na knihu i jejího autora.

Swift je satirik. To sotva, spíš satyr. Jeho tvorba se jasně dělí na díla služební a díla intimní.
K těm prvním se vztahují politické pamflety, ironické traktáty a kázání. K těm druhým – dopisy Stelle (ale ne Vanesse!) a Gulliverovy cesty. V r.1731 Swift shledal „naši dobu hodnou jen satiry“. A vskutku se ve svém satiristickém textu vysmívá svým nepřátelům a  odpůrcům až k absurditě. V některých jeho pamfletech (ale nikoliv nejlepších) se jich najde skutečně hodně. Novinářská satira je služkou politiky, je přechodná a malicherná. Dokud byl Swift satirikem otázek dne, byl pouze sluhou své doby. Ale tím, že se stal spisovatelem, opanoval čas. A my bychom měli Swifta posuzovat jako velkého spisovatele.

Byl Swift skutečným obhájcem a bojovníkem za práva irského národa?
Swift byl nejskvělejší z představitelů „irské“ školy (Berkeley, Swift, Sterne). Všichni tři se narodili a žili převážně na „Zeleném ostrově“. No a co! Všichni tři byli Angličané jako polena, žádný z nich neznal irské nářečí, žádný z nich se s Iry nepřátelil a žádný z nich Iry rád neměl, tak, jako jejich krajané nemívají v lásce ten skvělý národ dodnes. „Byli jsme dotčeni ze zjištění, že neděláte rozdíl mezi anglickými šlechtici a irskými divochy, kteří jsou pouhá lůza a mezi nimiž se nalézá jenom hrstka šlechetných lidí, žijících v irské části království.“ – to je z dopisu Swifta A. Popeovi.

Slavné Drapier’s Letters, od jejichž data publikování (1724) Irové odvíjí letopočet svého národního uvědomění, byly napsány nikoliv z lásky k utlačovaným chudákům (o národu se v nich nemluví vůbec), ale z pohnutky zkompromitovat whigy, jejichž vláda se v Irsku chovala obzvláště svévolně.

Ilustrace Cyrila Boudy. Jonathan Swift: Gulliverovy cesty

Swift je misantrop. Toto tvrzení je ze všech nejrozšířenější, ale ničím neopodstatněné.
Ano, mnohé stránky z Gullivera jsou zlé; ve Skromném návrhu se dávají následná upřímná doporučení: „Z jednoho dítěte je možno připravit dva pokrmy, na oběd pro zvané, obědváte-li v rodinném kruhu, pak zadní část dítěte bude pokrmem zcela přijatelným.“; Deník pro Stellu jen hraje hrubými a krvelačnými výrazy.
Nápis na Swiftově náhrobku, který si vybral on sám, obsahuje výraz saeva indignatio (surové rozhořčení) – ale i přes to o misantropii nejde. Swift byl na jedné straně příliš lhostejný k lidem, národům a k lidstvu vůbec, aby plýtval na ně sílou svého obludného opovržení, na straně druhé se mu titéž lidé a národy jevili navýsost pozoruhodným hmyzem, který on po celý život nabodával na špendlík a rozkouskovával. Stal se z něj vivisektor lidských duší a státních útvarů.
Sebe samotného Swift ponechal v temnotě, která zanedlouho zahalila i jeho rozum. Swift je stejně jako Homér a Shakespeare, nejuzavřenějším spisovatelem v dějinách literatury. (Posledním dvěma byla donedávna upírána dokonce existence.)

Dalo by se možná říct, že Swift byl největším sobcem, jaký kdy v dějinách žil.
On neměl rád nikoho, ženy mu byly jen prostředkem pro uspokojení ješitnosti, měřítkem světského úspěchu. Deník pro Stellu je plný malicherností, přetvářky, bručounství, hypochondrií, zbabělostí, politikaření, nejapných žertů, otravování a infantility. Ale rozhodně v něm není láska ke Stelle.
Dopisy k milující Vanesse nám zase vykreslují rezonujícího necitu. Láska, stejně jako nenávist, byla pro Swifta jen škodlivá zbytečnost. V existenci dětí neviděl smysl. Stát se jeho přítelem bylo vlastně nemožné. Boha tento člověk neznal a ani znát nechtěl. Možná, že se tak trochu zajímal o koně.

Ilustrace Cyrila Boudy. Jonathan Swift: Gulliverovy cesty

Gulliverovy cesty nejsou knihou pro děti…
Přestože kniha má čtyři části, naprostá většina čtenářů zná jen tu první, o Liliputech. Tato část je nejautobiografičtější, ale narážky v ní se nevztahují jen ke stranám whigů a toryů. Navíc je kniha dnes vydávaná převyprávěná. Pokud by zůstala v původním znění, naháněla by dětem husí kůži.

Druhá část „Cest“ je považována za jeden z prvních existencialistických textů odhalujících lidské „odcizení“ ve světě i ve společnosti.
Je to také literárně nejdokonalejší část knihy. Je to první horror v dějinách vytvořený speciálními literárními prostředky.

Třetí část knihy je apokalyptickou předpovědí a obsahuje dva podivné vědecké objevy.

Popis Laputy nepřímo obsahuje ideje elektromagnetické indukce, objevené Faradayem až na začátku 19. století. A co je naprostá záhada – je tam předpověď existence dvou měsíců Marsu s přesným uvedením jejich orbit a doby oběhu. Ve skutečnosti byly tyto dva měsíce objeveny Asaphem Hallem až v r.1877 a  pojmenovány byly typicky swiftovsky, Phobos (Strach) a Deimos (Hrůza).

Čtvrtá kniha je vlastně jen platonickou politickou ekonomií a fraškou.
Jako celek kniha zakládá žánr sociální fantastiky, ve kterém později excelovali Verne, Wells, Čapek, Bradbury a bratři Strugačtí. Ale žádný z nich nedosáhl takové výraznosti jazyka a takové nelítostné mysli.

V čem Swiftova mysl spočívá?
Je překvapivé, že Gulliverovy cesty, ač po technické stránce jsou parodií na Robinsona Crusoe od Defoea, ukazují se být první filosofií dějin. Nikoliv pesimistickou, ani optimistickou, ale skeptickou. Jedinými pevnými hodnotami pro Swifta jsou Moc a Starověk, kde moc musí odpovídat zákonům Starověku (řeckého a zvláště pak římského). Z rozpadu starověké moci vznikají novodobé dějiny. Tyto dějiny, ve vyprávění samotného Gullivera, prostupují všemi jeho čtyřmi cestami a odrážejí se v rozbitých zrcadlech – zemích, které on navštěvuje.
V poslední části se tyto dějiny dostávají k opozici mezi Hvajninimy a Jahu, mezi aristokraty a lůzou.

Stupně vývoje a degenerace lidstva, až do příchodu Hvajninimů, se zkoumají chronologicky od Gulliverovi současné země Liliputů až do daleké budoucnosti Laputy. My (v r. 2005) žijeme někde na začátku třetí Gulliverovy cesty.
Je velmi pravděpodobné, že Hvajninimové jsou obdobou Nietzscheho nadčlověka. Nietzsche vůbec v mnoha ohledech připomíná Swifta, i když je ve srovnání s ním Liliputem.
Swift se sice nakonec zbláznil, ale dokázal ještě odkázat velkou částku peněz na stavbu blázince v Dublinu.

Ilustrace Cyrila Boudy. Jonathan Swift: Gulliverovy cesty

Gulliver jako první dosáhl sebereflexe přesahující hranice své země.
On není Angličanem, protože nemiluje vlast a chápe ji jen jako „jednu z možných forem státního života”. Je prost národní hrdosti, jeho názory by se daly charakterizovat jako historický relativizmus.
Všechny národy světa jsou pro něj jen herci na scéně v nekonečně dlouhé hře se špatným koncem pro diváky. Tento názor nás neobvyklou cestou dostává k pravému humanismu, který je současně také iracionalismem.
Argumenty Osvícení Swift obrátil na Osvícení samotné, čímž se stal Zatemněncem Evropy, tak jako později Rousseau.

Nová evropská próza (s výjimkou Rablaise a Servantese) byla vytvořena Defoem, Swiftem a Sternem v první polovině 18. století.
Řeka románu potekla v korytě položeném Sternem, Defoe zastaral a Swift nebyl ani objeven. Byl odložen do dětského pokoje, odkud načala jeho pátá cesta.

Půdou, z níž mohl jedině vzklíčit tento úchvatný bodlák, byla „stará dobrá Anglie“, pokrytá šibenicemi, hostinci, nevěstinci a parlamenty.
Dnešní svět také nabývá rysů „starého dobrého“. Jak v něm žít, pokud nejste Jahu? Swiftovu radu najdeme v jeho Ponaučení pro sluhy: „Popírej skutky své i pod samotnou šibenicí, polib kata a – šťastnou cestu!“

Z ruštiny přeložila  Nikoleta Zdražilová.

„Myslím, že Gulliverovy cesty pro mě znamenaly víc, než jakákoli jiná kniha.
Už si nevzpomenu, kdy jsem ji četl poprvé, ale asi jsem měl maximálně osm let. Od té doby je kniha stále v mé blízkosti a neprošel rok, abych si z ní něco nepřečetl.”
George Orwell
Podle časopisu Oxford University Press považoval George Orwell Gulliverovy cesty Jonathana Swiftta za nepostradatelnou knihu světové literatury. V roce 1942 napsal imaginární rozhovor se Swiftem a četl ho v rozhlasovém vysílání BBC.

Jak marná je snaha člověka, když usiluje dodat si vážnosti před těmi, kdož mu nejsou naprosto rovni, ba ani nesnesou srovnání s ním. Rozhodl jsem se, že už nikdy, bude-li mi jen trochu možno vyhnout se tomu, nebudu skládat důvěru ve vladaře a ministry.
Jonathan Swift, Gulliverovy cesty

The post Gulliverovy cesty. Pološílený pamfletista Jonathan Swift a jeho bestseller first appeared on Čítárny.

Pětina pro krále je jednou z dětských knih mého manžela. Nedávno si ji vzal přečíst znovu a jeho komentář, že jako malého kluka ho „moc nebavila“, ale teď, když ji po sedmadvaceti letech čte podruhé, mu prý přijde „docela dobrá“, mě přiměl k tomu, abych se do ní podívala taky. Zajímalo mě proč asi kniha nesplní očekávání malého čtenáře, ale vyhoví představám dospělého.

O čem příběh vypráví

Za časů španělských dobyvatelů z každého nalezeného pokladu se musela odvést králi jedna pětina jako daň. Sedmnáctiletý kartograf Estéban de Sandoval se účastní výpravy za hledáním bájného pokladu v dnešním Mexiku a skutečně získá velký náklad zlata, ale neodvede králi jeho pětinu. Je za to uvězněn a souzen a v deníku, který si píše tajně ve své cele, vypráví jak a proč došlo k tomuto provinění.

Příběh je vyprávěn ve dvou časových rovinách – retrospektivní kapitoly o cestě za zlatem se střídají s Estébanovými deníkovými záznamy ze současnosti o tom, jak probíhá soudní proces.

Knížku vydalo v roce 1980 nakladatelství Albatros v edici KOD a je otázka nakolik bylo její zařazení právě do této edice vzhledem k povaze textu správné.
Čtenář očekávající nenadálá nebezpečí, zdolávání různých úskalí, působivé střety s nepřáteli a troufalé záchranné akce by zůstal zklamaný. Příběh má sice dobrodružný motiv – dobývání nového světa a zážitky hrdinů v neznámé zemi – ale chybí mu ostré dějové zvraty, napětí a spád, vyprávění sleduje cestu dobyvatelů krok za krokem a bod po bodu s nezaujatostí pečlivého zápisu a docela nudně. Estéban totiž zaznamenává všechno, co se událo, ne z touhy vylíčit barvitě svá dobrodružství, ale z potřeby vypovídat pravdivě před vlastním svědomím a tím určit a přiznat vlastní podíl viny na zlu, které bylo spácháno. Pozornost jak autora, tak vypravěče jsou soustředěny na tom, co se odehrává uvnitř Estébana, ne na vnější cestě exotickou zemí.

Další rys typický pro dětskou dobrodružnou četbu – aby statečný a ušlechtilý hlavní hrdina odvážně a rozhodně čelil nějakému darebákovi – zde také chybí.

Co v knize nechybí je ale postava darebáka.
Je jím kapitán Mendoza se svojí skupinkou přisluhovačů a nohsledů, jenomže hlavní hrdina Estéban mu nevzdoruje a nečelí, naopak je členem jeho doprovodu a mlčenlivým svědkem jeho zločinů. Mladičký kartograf pokaždé ví, co má Mendoza za lubem, ale nijak mu v uskutečnění jeho plánů nebrání, nerozmlouvá mu je a nepřekáží, občas mu s nimi dokonce nepřímo pomáhá, čímž mu k nim dává tichý souhlas, až se postupně začne Mendozovi velice podobat.

Z nevinného a poctivého mladíka, jakým je na začátku, se Estéban postupně stane otrokem chamtivosti s kradmými pohyby, který miluje jenom zlato. Když jsou ostatní členové výpravy buď už setřesení nebo mrtví a celý obrovský poklad je pouze v jeho držení, kartografovi zůstane jen jeden jediný společník – otec Francisko. Kněz nedoprovází Estébana z pohnutky získat podíl na zlatě, ale v naději, že se mu podaří napravit jeho pokřivenou duši. „Vzhlédl ke mně. V očích měl výraz, na který nezapomenu. Ještě teď ho vidím. Budu ho vidět do smrti. Byl to pohled plný soucitu a lítosti. Ale bylo v něm ještě něco. Strach o mou duši, jako kdyby ji viděl vrávorat na samém pokraji zkázy.“

Nic ze slov otce Franciska o tom, že zlato je prokletí a neblahé břemeno a že by se ho Estéban měl co nejdříve zbavit ale kartografa nepřesvědčí. Až teprve smrt drobného kněze s ním otřese a přiměje ho si uvědomit obludnost svého pádu.

„Vykopal jsem hrob v trávě vedle pramene a pohřbil tam otce Franciska. Jeho slonovinový kříž jsem mu položil na prsa. Potom jsem šel k uvázaným zvířatům a hleděl na pytle zlata, jež jsem nebyl schopen složit. Jak jsem tam stál, slyšel jsem znovu hlas malého kněze, jak mi říká: „Kam půjdeme s tím neblahým břemenem?“
„Ano, kam?“ ptal jsem se sám sebe.
„Zlato je prokletí,“ slyšel jsem ho znovu říkat. „Tady už je konečně musíme zahrabat.“
„Je to prokletí,“ odpověděl jsem. „Bylo příčinou vaší smrti a vinu na vaší smrti nesu já.“

O něco dříve ve vyprávění Estéban komentuje jistou repliku kapitána Mendozy o tom že „Bůh je s námi“ slovy, že kdyby ji byl otec Francisko slyšel, jistě by byl s Mendozou nesouhlasil. „Byl by řekl, že každým krokem, který jsme učinili, zacházíme dál do pekel. A v tom, Bůh mi budiž svědkem, by měl pravdu.“

Cesta pokladu nakonec skončí v pekle doslova – v místě, které Estéban na mapě, kterou zhotoví později, pojmenuje Inferno. V poušti s nehybným žhavým vzduchem a oslnivě bílým pískem posetou krátery, v nichž bublá smrdutá voda s zápachem síry.

„Vybral jsem si největší z kráterů (…). Pak jsem odvázal náklad od sedel a začal spouštět do vody jeden pytel za druhým. Klesaly rychle, a protože kráter byl hluboký, dlouho stoupaly k povrchu vody bubliny. Každý pytel, který jsem upustil do kráteru, byl jako těžký kámen, který jsem nesl na svých zádech a nyní se od něho osvobodil.“

Nechci ani v nejmenším zlehčovat hodnotu O’Dellova románu, ale musím poznamenat, že jeho příběh o kartografovi je natolik jednoznačně moralizující, že mnohem víc nežli dobrodružnou četbu připomíná spíše parafrázi na slova Ježíše z Evangelia: „Co je platno člověku, kdyby získal celý svět – a ztratil svou duši?“
Toto silně moralizující vyznění románu s obracením pozornosti na niterná pochybení a klopýtnutí duše a chybějící jasně kladný hrdina (a možná, že ještě navíc i poměrně složitá zvolená forma s dvěma časovými rovinami vyprávění) jsou nejspíš důvody proč kniha nepřilehne k očekáváním malého kluka, hltajícího dobrodružnou literaturu.

O’Dell Scott / Pětina pro krále / knížka je z edice : KOD, číslo : 152 / vydal : Albatros (SNDK)
Originál: The King’s Fifth / Překlad: Magda Hájková / Ilustroval: Vítězslava Klimtová / Rok vydání: 1980

Článek vypracovala:

The post Pětina pro krále. Dobrodružná kniha pro děcka nebo pro dospělé? first appeared on Čítárny.

Psát recenzi na druhý díl trilogie Jeho šerá hmota je věc záludná. Zkuste si představit úvahy o Dvou věžích Tolkiena odtrženě od Společenstva prstenu a Návratu krále. A ještě k tomu nesklouznout k vyprávění textu, v jehož zápletce je všechna sůl. Nezbude vám, než mluvit mlhavě, v narážkách …

O Tolkienovi jsem se nezmínil náhodou. Vzhledem k rozsahu je trilogie Jeho šerá hmota plně srovnatelná s Pánem prstenů. A tak neustálé srovnávaní Philipa Pullmana s Joanne Rowlingovou je prostě k smíchu.
Rozdíl je zřetelný. Což, mimochodem, není v rozporu s tím, že Pullman je nadaným kompilátorem. Mezi texty, zapůsobivší na jeho představivost, jsou (a tu se připravte na divokou kakofonii): Platon, Dante, John Milton, William Blake, John Keates, Andersen, Tolkien, C. S. Lewis, William Golding a patrně i mnoho dalších, kterých jsem si z nepozornosti nevšiml. Posbírav nitku k nitce, Pullman vložil své poklady do počítače, vše dobře zamíchal a vyšel mu z toho nejen bestseller, ale i vytříbený text, schopný otevřít čakry nejen mladistvým pottermanům, ale i profesorům filologie zatvrdlým v akademismu.

Nelekejte se ale jmen všech těch uznávaných veličin. Trilogie Jeho šerá hmota je přece jen především pohádka. I když docela strašná pohádka.
Na rozdíl od všednodenního populismu Harryho Pottera (narazíte v textu na coca-colu, vzpomenete si jak jste ji bezstarostně popíjeli kdysi a radostně čtete dál) je Pullmanův text geniálním příkladem aktivace čtenářské představivosti a domýšlení si.

Svět Světel Severu, prvního dílu trilogie, je záměrně fragmentární. Jen na půl ucha se doslýcháme o tom, že tento svět se podobá našemu.
Víme, že se píše konec dvacátého století. Že někde za Moskovií žijí Tataři. Že Anglie se podobá spíš té viktoriánské. Že v Novém Dánsku je země jménem Texas, z nějž pochází aeronaut Lee Scoresby, létající po širém světě v balónu. Že po řekách, mořích a oceánech se plaví tajemný národ Plavců. Že na severu žijí obrnění medvědi – úplní Vikingové ze skandinávských ság. Že každý člověk má svého „daemona“, zvířátko, ztělesňující jeho vnitřní hlas. Že všechno je podřízeno moci Církve, pravděpodobné křesťanské (zde by to chtělo ještě poznámku, že křesťanský patos Lewise a Tolkiena je u Pullmana proměněn v gnostický, nebo aspoň to tak vypadá po přečtení prvních dvou dílů trilogie).

Ve Světlech Severu se dívka jménem Lyra Belacqua (příjmení se vyskytuje u Danteho a u Becketta) vydává hledat svého otce, vzbouřivšího se proti samotnému Stvořiteli a svého přítele-výrostka, uneseného sektou, která studuje Prach. Ten záhadný Prach je ve středu celého příběhu. Prach se nelepí na nevinné dětské duše, ale usazuje se na dospělé, svedené poznáním. První asociací, která vám přijde na mysl, je tak prvotní hřích, ale už druhý díl přináší na to odpověď, a naprosto nečekanou…

Jestli ke konci Světel Severu se čtenář už více méně vžil do textu a zvykl si na přízračně-snový svět románu, pak druhý díl trilogie, Dokonalý nůž, mu přichystá překvapení.
Ukáže se, že takových všelijakých světů je nekonečně mnoho a jeden z nich je ten náš, obvyklý a přece nevšední. I zde všechno vře a pění v očekávání nadcházející Apokalypsy. K celé míchanicí ze Světel Severu se přidávají ještě tajemné speciální služby a krvelační Přízraci. Přibývají nové postavy, děj uhání kupředu, tajemství z prvního dílu se odhalují. Ale nemá smysl se kvůli tomu uvolňovat, odhalená tajemství hned vystřídají další.

Ve všech dílech trilogie se děj točí kolem nějakého artefaktu. Ve Světlech Severu je to mechanismus zvaný Alethiometr („měřič pravdy“ řecky). Jde o věc na pomezí mezi kompasem a kartami Tarot. V Dokonalém noži je to respektive ten dotyčný nůž. Jak už jste se jistě dovtípili, není to jen kus železa. Tím nožem se dají dělat díry do jiných světů a právě on je potřeba k tomu, aby byl svržen z nebes samotný Pán Bůh.

Druhý díl trilogie jen ještě pevněji zatáhne šrouby. A závisí už je na tom, co se přihodí v třetím, jestli napříč všemi možnými světy zavládne vesmírná demokracie.
Jedna záhada ale zůstává záhadou – na čí straně je autor? A ke komu chce naklonit naše sympatie – k Bohu, tyranovi a despotovi, nebo k Ďáblu, sice krutému, ale postavivšího se za práva utlačovaných?

Autorem článku je Vladimir Itkin, odpovědný redaktor Knižnaja vitrina. Děkujeme za zaslání !!!
Z ruštiny přeložila Nikoleta Zdražilová

The post Dokonalý nůž. Philip Pullman. Druhý díl trilogie Jeho šerá hmota first appeared on Čítárny.

Ende a Nekonečný příběh. Je to velice zvláštní pocit když víte, že určité dílo vzniklo za vašeho života, docela nedávno, že jste jeho současníky a svým způsobem i vrstevníky, ale kromě toho, že to dílo sdílí stejnou dobu s vámi, se zároveň už také vymklo času, protože vešlo do klasiky a tudíž do věčnosti.
Je zvláštní, když se vám to odehraje na očích. Nekonečný příběh od Michaela Endeho, neboli Kniha knih, jak ji autor sám nazývá prostřednictvím svého hrdiny Bastiána, je právě takový případ.
Byla napsána v roce 1979, za mého dětství, a téměř vzápětí se zařadila mezi poklady světové literatury, kam po právu patří.

O čem Ende v příběhu vypráví.

Bastián Baltazar Bux je tlustý desetiletý kluk s nohama do x, který nemá přátele a ve škole je terčem posmívání a krutých žertíků od spolužáků. Nedávno mu umřela maminka a tatínek se ze smutku zcela uzavřel do sebe a přestal vnímat okolí včetně Bastiána. Jako typický osamělý snílek kluk zbožňuje číst. Denní realita se mu zdá šedá a nelákavá, jako vojenská služba, kterou si musí odkroutit, zato když čte, se Bastián přenáší do jiných světů, mnohem barevnějších a více vzrušujících, a potkává v nich mnohem zajímavější postavy. Nejenom to, kromě vášně pro knihy si Bastián také vymýšlí příběhy sám a sám sobě je vypráví, protože nikdo jiný je nechce poslouchat. Tato jeho vlastnost je pro ostatní děti jen další důvod k vysmívání.

Jednoho dne, když utíká před skupinkou dětí, které si ho zase chtějí podat, Bastián vpadne do antikvariátu, aby se tam schoval, a je rychle vyplísněn a poslán pryč podrážděným majitelem. Před odchodem ale stačí ukrást knihu, kterou majitel měl rozečtenou. Neví, proč to udělal, a zanedlouho začne cítit zděšení nad skutečností, že je zločinec – kradl! Nedovede si představit, jak by vysvětlil tento skutek otci, není schopný se odhodlat ani jít vrátit knihu a rozhodne se, že než podstoupit takovou strašnou hanbu raději zmizí ze světa. Zamkne se na půdě školy s ukradenou knihou a začne si v ní číst.

O čem si Bastián čte v ukradené knize.

Bastián je brzy pohlcený příběhem o kouzelné zemi Fantázii, kterou postupně požírá záhadné Nic a jejíž Dětská císařovna je smrtelně nemocná. Zdá se, že mezi šířením Nicoty a nemocí Dětské císařovny existuje spojitost, ale nikdo si neví rady, jak zabránit obojímu. Dětská císařovna vyšle desetiletého kluka Átreje z kmene lovců bizonů na misi, aby vyhledal lék na její nemoc a na záchranu celé říše. Bastián se zatajeným dechem sleduje Átrejova dobrodružství. V jedné obzvlášť nebezpečné chvíli vykřikne hrůzou a vzápětí čte o svém vlastním křiku v knize.

O několik kapitol dál, když Átrej musí projít Bránou kouzelného zrcadla, které mu ukáže jeho pravé nitro, se ve vyleštěné ploše brány objeví obraz Bastiána. Bastián je tím překvapen a zmaten. Nicméně, to, že Átrej je Bastiánův pohádkový dvojník, se zdá být očividné. Je stejně starý jako Bastián a má všechny vlastnosti, které Bastián nemá – atraktivní vzhled, odvaha, výdrž, oblíbenost – je to Bastiánův zrcadlový obraz a Bastián se během čtení identifikuje s ním, nebo, jak říká vypravěč Ende: „Bastián by dal hodně za to, aby byl jako Átrej“.

Átrej dospěje k zjištění, že, aby se uzdravila, Dětská císařovna potřebuje dostat nové jméno, a to že jí může dát jedině dítě ze světa lidí. Pokusí se překročit hranice obou světů, aby takové dítě přivedl, ale je nucen pochopit, že Fantázie je bez hranic. Vyčerpaný a zraněný se vrací k Dětské císařovně, aby jí oznámil, že na své misi zklamal. Během jejich setkání Bastián na okamžik zahlédne před svýma očima tvář vládkyně a okamžitě ho napadne jméno pro ni.
K údivu Átreje mu dětská císařovna sdělí, že splnil úkol a přivedl zachránce. Že všechna nebezpečí, strádání a dobrodružství, kterými prošel během svého hledání, byla nutná, aby upoutala pozornost dítěte, které si čte tento příběh a aby to dítě ho následovalo:

„Neboť on se zúčastnil všeho, cos prožil, a přišel s tebou po tvé daleké cestě. Zaslechls jeho výkřik hrůzy u Bezedné propasti, (…) pak jsi zahlédl jeho postavu, když jsi stál před Bránou kouzelného zrcadla. Vešel jsi do jeho obrazu a vzal jsi ho s sebou, a proto tě následoval, neboť sám sebe viděl tvýma očima. A také teď slyší každé naše slovo.“
„Viděla jsem ho. (…) I on se na mne podíval.“ (…) „Přivedl jsi ho.“

Bastián pochopí, že mluví o něm a dozví se, že všechno, co se od něj žádá, je, aby vyslovil jméno, které ho napadlo pro vládkyni, nahlas. Tím by ale zároveň vstoupil do Fantázie a to je to, čeho se bojí. Jak by se asi tvářili, kdyby ho viděli, jak vypadá? Vždyť je tlustý a vysmívaný a sám sebe považuje za antihrdinu. Proto raději dělá mrtvého brouka, nereaguje na nabádání Dětské císařovny a jen čte dál. Aby ho přiměla zasáhnout, vládkyně způsobí, že prozatímní konec příběhu se spojí s začátkem, vytvoří se smyčka, a dosavadní vývoj událostí se začne opakovat donekonečna. Bastián se ocitne uvězněný v tomto bláznivém kolotoči, všechny události tohoto dne mu hučí v hlavě znovu a znovu, ale přesto se stále zdráhá promluvit. Po tváři mu tečou slzy a nakonec, aby prolomil tento bludný kruh, téměř bez smyslů přece jen vykřikne „Měsíčnice! Už jdu!“ Přesně o půlnoci, v čas, který je vlastní pohádkám, Bastián překročí hranici mezi realitou a fikcí, dojde ke splynutí čtenáře s textem.

Bastián se dostane do Fantázie i v přeneseném významu „v hodině dvanácté“ – z celé té nekonečné říše už zbylo jen zrnko písku, všechno ostatní pohltila Nicota. A je na Bastiánovi, dítěti s bujnou představivostí, aby ji pomocí svých představ a přání stvořil znovu. Bastián dostává na krk kouzelný amulet Dětské císařovny s nápisem na zadní straně „Konej, co si přeješ“, který způsobí, že se každé jeho přání hned plní a každý jím vymyšlený příběh ožívá. Dochází k zásadnímu zvratu  – dosud Bastián byl jen pasivním čtenářem knihy, ale od této chvíle se stává jejím hrdinou a také VYPRAVĚČEM – tím, kdo její svět vytváří. Bastián je tak v pokušení, aby se začal cítit jako Bůh Stvořitel, a jeho neomezená moc způsobí, že se v něm vynoří přirozený lidský sklon k sebestřednosti a touha druhé ovládat…

Navíc, jelikož každá neomezená moc skrývá v sobě nebezpečí zaslepenosti, Bastián začne nevěřit pravým přátelům, kteří mu říkají nepříjemnou pravdu, a upřednostňovat pochlebovače. Samozřejmě jako jednu z prvních věci, které ve Fantázii udělá, si přimyslí všechno to, co v reálném světě neměl – krásu, sílu, výdrž, moudrost…  Jenomže s každou další vlastností, kterou vylepšuje své fiktivní „já“, Bastián ztrácí něco ze vzpomínek na své skutečné “já”, a bez toho, aby si pamatoval, kým byl, se nebude moci vrátit zpátky.

Zpočátku se Bastián ani nechce vrátit. K čemu? Raději se zde opájí svou velikostí a nádherou. Až teprve ve Městě starých císařů si uvědomí, co ho čeká, pokud se zřekne reality úplně – šílenství. Od této chvíle už se snaží vrátit, ale ukáže se, že už ztratil skoro všechny vzpomínky a brzy mu zbyde i jen jedno poslední přání, přitom právě přání mu umožňují pohybovat se po Fantázii vpřed. Bastián si do té doby myslel, že přání se rodí v člověku donekonečna, jenomže za situace, kdy je každé přání někomu hned splňováno, mu jednou zákonitě musí všechna dojít. Protože věci jsou pro nás přitažlivé jen dokud o nich můžeme snít, jen dokud o ně můžeme usilovat. Ale dostáváme-li je hned, jak si na ně vzpomeneme a s naprostou samozřejmostí, časem přestáváme toužit. Nic už pro nás není žádoucí, protože nic pro nás není nedostižné.

Na samém konci Bastián ztratí všechno a dokáže se vrátit jen díky svým věrným přátelům, kteří ho neopustili, i když je od sebe sám odehnal. Pochopí, že se musí vrátit do skutečnosti, aby tam zanesl „vodu života“ a aby ukazoval cestu do Fantázie ostatním. Na rozdíl od Bastiána Átrej to ví od začátku a nejednou příteli připomíná, že se musí vrátit, odkud přišel, „aby se vyléčily oba světy“. Ze začátku se Bastián svým vlastním světem a jeho záchranou nezajímá – zajímá se jenom sám o sebe – a to je špatně. I když ho reálný svět příliš nebaví a i když Bastián má pocit, že svět na něho „kašle“, to ještě neznamená, že taky on by měl kašlat na svět. Bastián také pozná, že nejenom síla a odvaha pomáhají člověku v životě, ale především vnitřní hodnota a přátelství. A schopnost se na druhého spoléhat, věřit mu a mít rád.

Dobrodružství, které začíná jako pohádkový příběh ve stylu fantasy, se mění ve vyprávění o vnitřní cestě jednotlivce, kdy vnější putování po Fantázii odráží procesy uvnitř Bastiána. Kniha nabízí obrovské množství idejí a témat k zamyšlení, ale především vypráví o síle lidské představivosti, o tom, jak důležité je snít, ale zároveň se nenechat svými sny ovládnout.

Kniha je velmi zajímavě řešena graficky.

Každá kapitola začíná dalším písmenem v abecedním pořadí s výjimkou kapitoly úvodní, která začíná zrcadlovým nápisem na dveřích antikvariátu. Na začátku každé kapitoly je také ilustrace, v níž odpovídající písmeno je nápaditě nakresleno jako součást obrázku. Rámcový příběh (o chlapci Bastiánovi ve skutečném světě) je tištěn červeně, zatímco text kouzelné knihy, kterou Bastán čte (a společně s ním i my čtenáři) je v černé barvě. Kniha začíná červeným písmem – realitou Bastiána, ale jakmile Bastián začne ukradenou knihu číst, písmo se mění na černé, což graficky znázorňuje, že se přenášíme spolu s ním do jím čteného příběhu.

Formálně knihá má zakončení, ale Michael Ende vystavěl její text záměrně tak, aby byla jakoby bez konce a dostála svému názvu. Z hlavního příběhu totiž pořád vybíhají nitky dalších příběhů, které autor pokaždé jenom načne a pak zanechá otevřené větou: “Ale to je jiný příběh a budeme ho vyprávět někdy jindy.” Touto větou také kniha končí:

„Pan Koreander opatrně zavřel a díval se za těmi dvěma.
„Bastiáne Baltazare Buxi,“ bručel si, jestli se nepletu, pak ještě nejednomu člověku ukážeš cestu do Fantázie, aby nám přinesl vodu života.“
A pan Koreander se nemýlil.
Ovšem to už je jiná historie a tu budeme vyprávět jindy.“

Nekonečný příběh / Michael Ende / Vydal Albatros, 2006.
l. vydáni vyšlo v překladu Milady Misarkové s ilustracemi Václava Kabáta v roce 1987 pod názvem Přiběh, který nikdy nekonči
2. vydáni přeložila Eva Patková, s ilustracemi Františka Skály ml. v roce 2001 pod názvem Nekonečný příběh
3. vydáni stejné

The post Michael Ende a Nekonečný příběh. Má světový bestseller skutečně nějaký konec? first appeared on Čítárny.