Mirko Hanák (26.06. 1921 – 4.11. 1971) patřil mezi naše nejúspěšnější ilustrátory knih o přírodě. Byl uznávaný i jako ilustrátor knih pro děti  s neobyčejným talentem a fantazii.

Snad to zapříčinily sudičky, že při svém prvním prohlédnutí spatřil líbeznou krajinu, rozprostřenou kolem tehdejšího Turčianského Svatého Martina. Také další místa jeho pobytů v Kroměříži, v Olomouci či prázdniny u babičky ve Skaličce u Zábřehu mu nabízela v lukách, na březích potoků a říček nebo v hlubokých lesích nejeden zážitek a nejedno citové dobrodružství.

Pak do jeho života zasáhla válka. Jako příslušník „ročníku 21“ byl po dvouletém studiu na Škole umění ve Zlíně povolán na práci v Německu. Pracoval v továrně u Kapfenbergu, odkud o Vánocích 1944 uprchl se svým kamarádem, malířem Čestmírem Kafkou.

Po osvobození Československa se přihlásil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Domů se teď vracel do Jeseníků, kam se jeho rodiče přestěhovali. Tam měl svůj ateliér a také vlastní revír.
Sám se kdysi vyznal:

„Je mnoho lidí, kteří milují přírodu a neběhají s flintou po lese, ale tvrdošíjně lpím na zjištění, že jsou chvíle a místa, na kterých se potkávají jen lovci. Vím zcela bezpečně, že nebýt pušky, celá moje práce by se jistě ubírala jinými cestami. Prožili jsme spolu věci, které mi připadají krásné a důležité, že o nich musím vypovídat.“

Jeho lovy se totiž stále více měnily v lovy beze zbraní, jeho výpovědí se stala kresba a malba.

O Hanákových návratech na lovecké stezky se mezi jeho kamarády vědělo, takže téměř od začátku dostával ilustrační úkoly, ve kterých mohl uplatit nejen svůj vztah k přírodě, ale také její znalost a neselhávající optickou paměť.
Když pak ještě pro sebe objevil tajemství soudobého čínského akvarelu, zcela se oprostil od tehdy preferované popisné hmoty. Po raných ilustracích loveckých povídek od ruských autorů Skrebického, Prišvina, Aramileva či Biankiho nalezl svůj osobitý výtvarný výraz.

Tuto proměnu můžeme názorně sledovat na dvou ilustračních cyklech pro knihu Karla Nového Rybaříci na Modré zátoce z let 1953 a 1963.
V tom druhém už uplatnil vedle znalostí a optické paměti svůj zážitek, umocněný poezií a docenil čaromoc barvy.

Vedle knih Karla Nového, které vycházely rovněž v cizojazyčných vydáních, rád doprovázel svými kresbami a akvarely knihy pro mládež od Jaromíra Tomečka. Vyžádal si jej také ředitel Státního nakladatelství dětské knihy Bohumil Říha a Rudo Moric, který tehdy vedl nakladatelství Mladé letá.

Již osvědčenému ilustrátorovi byly zadávány knížky světových autorů E. T. Setona, Felixe Saltena, Jacka Londona, Henryho Williamsona, s nimiž do ilustrací vstupoval i dramatický akcent. Ale Mirko Hanák nezapomínal ani na nejmenší děti, kterým v obrazově koncipovaných leporelech bez textu přibližoval domácí zvířátka, obyvatele lesů i zvířátka z celého světa. Také ona se dočkala zahraničních reedic a nejednou podnítila naše i cizí autory ke slovesnému doprovodu.

Ačkoliv Mirko Hanák říkal, že může kreslit jen to, co viděl a co zná a někdy si dokonce posteskl, že je v kontextu současných výtvarných snah jeho tvorba poněkud konzervativní, měl o ní zbytečné pochyby. S hlavním proudem své generace souzněl především poetickým viděním světa.

Díky této schopnosti se stal také vynikajícím ilustrátorem veršů pro děti – ať už v knížce Kristy Bendové, v překladu Zdeňka Kriebla Trnky brnky na ty hrnky nebo v Bačkůrkách z mechu od Mileny Lukešové. Mimo jiné tu v propojení textu s obrazem osvědčil svou schopnost vnímat knihu jako svébytný estetický celek.

Značnou představivost prokázal umělec i v ilustracích pohádek.
K nejkrásnějším patřil Modrý pták od Marie d´Aulnoy, který se také dostal k mnoha zahraničním čtenářům. Ještě se moc těšil na nové ztvárnění pohádek Boženy Němcové.

Mirko Hanák se brzy stal známým a oblíbeným ilustrátorem. Jeho ilustrace prodávaly a takové knížky rychle mizely z knihkupeckých pultů.

Získal řadu ocenění v soutěžích:
Nejkrásnější knihy roku,
výroční cenu nakladatelství Albatros,
diplom na Mezinárodní výstavě knižního umění v Moskvě,
cenu v Citta di Caorle i na Mezinárodním knižním veletrhu v Boloni.
Chystal se na výstavu svých prací do Bagdadu, výstavy k jeho padesátinám připravovala Galerie Díla v Olomouci i nakladatelství Albatros.

Nikdo tehdy netušil, jak málo času mu zbývá. Podlehl zhoubné leukémii pár měsíců po svém jubileu, 4. listopadu 1971, ve věku pouhých 50 let.

The post Mirko Hanák. Jeden ze světových velikánů české ilustrace first appeared on Čítárny.

Spisovatelka Ljuba Štíplová patřila dlouhá léta k těm nejoblíbenějším nejen u rodičů, ale především u malých dětí. Knížka Neplechaté pohádky je určena začínajícím čtenářům a na děti čekají čtyři rozpustilé pohádky, které se vysmívají některým špatným vlastnostem.
Žertovné vyprávění, které doprovázejí veselé obrázky špičkové ilustrátorky Marcely Walterové, je vhodné k předčítání i k nácviku samostatného čtení. Doporučujeme pro začínající čtenáře!

Nedbalá pohádka  vypráví o nepořádných prstech, které se špatně starají o svůj domeček-rukavici.
V Zapomnětlivé pohádce čeká popletené prasátko.
V Mlsné pohádce nenasytná kočka Pidloočka.
V  Marnotratné pohádce kapřík Šupináč, který všechny šupinky vyměnil za hlouposti a zůstal holý.

Ukázka z knížky …

Já povídám o prasátku, které mělo moc krásný, rovný ocásek a moc ošklivou, zamotanou paměť. Tu nejhorší paměť z celé prasátkovské školy. Zapomnělo na knížky i na úkoly, všecky hračky poztrácelo v trávě – kdoví, co to vlastně mělo v hlavě, ale nic pořádného to určitě nebylo!
Máma je poslala pro pytel brambor a sáček majoránky na prasečí bramboračku – a prasátko doneslo pytel majoránky a jeden brambor v sáčku. Máma je poslala pro deset deka droždí a pět housek – a prasátko doneslo deset housek a droždí ani kousek.
Zkrátka – takhle už to nešlo dál! Kdo na prasátko huboval, všichni se na ně zle dívali a na dvoře si o něm zpívali:

Povídám, povídám pohádku
o tom hloupém prasátku.
Místo šrotu
koupí botu,
místo nůše ošatku.

Ilustrace Marcela Walterová

The post Neplechaté pohádky Ljuby Štíplové patří k nejoblíbenějším pro malé čtenáře first appeared on Čítárny.

Renesanční člověk a hlavně ilustrátor Miloslav Jágr. Kdyby se někdy prezentovalo celé jeho dílo, musely by být na výstavě zastoupeny i jeho obrazy, keramika, sklářské práce, scénické návrhy, plakáty, obaly na různé zvukové nosiče nebo např. oceněný návrh na modrotisk a v neposlední řadě animované filmy, na nichž se podílel. Miloslav Jágr, ale neměl rád oficiální záležitosti, a tak by se na vernisáži své výstavy určitě královsky bavil a nejspíš by vyrušoval.

Dovolím si tedy zavzpomínat na to, co naopak měl rád.

V první řadě Miloslav Jágr miloval své Haničky, manželku a dceru, a když k nim přibyla vnučka Terezka, byl nesmírně šťastný. Nezapřel v sobě ani tehdy pedagoga, a sledoval velmi pozorně tu známou dětskou fantazii, s kterou malé děti většinou malují tak suverénně a nápaditě. Tímto fenoménem se zabýval velmi důkladně.

Vysoké škole uměleckoprůmyslové byl Miloslav Jágr skutečně věrný, věnoval ji 33 let svého tvůrčího života.
Řada absolventů této školy, někteří velmi zvučných jmen, ale i ti méně známí, budou již navždy spojeni s jeho osobností. 

Někdo při této příležitosti  vzpomene na hravý Inspiromat nebo na Cirkus Animo. Profesuru mu však na tomto ústavu přiznali, až když se poměry změnily, v roce 1990, to když se již téměř chystal do penze.

Ani potom neskončil se svým pedagogickým působením, rád a s chutí učil redakce nově vznikajících nakladatelství a nezahořkl ani tehdy, když mu v jednom nakladatelství zcizili ilustrace k Polní žínce Evelínce. Dosud se mimochodem neví, kde jsou.
Tuto knížku pak ilustroval Františkovi Nepilovi podruhé.
Nebo když mu v jiném nakladatelství, kde také učil, jak se dělá kniha, slíbili, že  vydají knížku, kterou si připravil k sedmdesátým narozeninám, a pak závazek nedodrželi.
Naštěstí Veverek Koudelka a jiná slohová cvičení vyšel, sice se zpožděním, ale přece – v roce 2007 k jeho nedožitým osmdesátinám.

„Záleží jen na tobě, čím víc miluješ věci, s tím větší snažností se budeš prodírat k jejich plnému a tajemně dokonalému bytí. Není ti uloženo tvé dílo, aby ses projevil, ale aby ses jím očistil, aby ses odpoutal od sebe sama, netvoříš ze sebe, ale nad sebe, hrozně a trpělivě se domáháš, lepšího vidění a slyšení, jasnějšího porozumění, větší lásky a hlubšího poznání než s jakým jsi přistoupil k svému dílu. Tvoříš proto, abys na svém díle poznal tvar a dokonalost věcí. Tvá služba věcem je bohoslužba.“
Karel Čapek

Měl rád své přátele a troufám si za všechny říci, že nám chybí.
Chybí ten moment, kdy rozrazil dveře např. v redakci a přišel s nějakou úžasnou novinou nebo příběhem, aby potěšil. Dokázal být i ironický a sarkastický, to když život obzvlášť bolel, ale jako správný blíženec, za chvíli o ničem nevěděl, zlobit se dlouho nedokázal.

Byl přísný, ale i velkorysý, uměl ocenit jiný názor.
Sama jsem byla svědkem, jak jedna mladší výtvarnice hájila vášnivě své pojetí návrhu grafické úpravy, v té chvíli jsem, jen na malou chvilku, zahlédla v jeho očích známky pobavení.
Debatu ukončil: „Udělejte si to tedy po svém.“
Dovedl poradit mladým zájemcům, jak se připravovat na přijímací zkoušky na výtvarné školy, ale jeho první otázka vždy byla, kolik hodin denně vlastně tu tužku mají v ruce.

Miloslav Jágr měl rád svou práci, i když povídání např. o ilustrování rád zlehčoval.
Říkával: „Když jsem byl mladý, tak každá šestá ilustrace byla dobrá, teď už v pokročilejším věku jsem pyšnější, dobrá je každá třetí.“
To myslím charakterizuje jak jeho smysl pro humor, tak také hlubokou pokoru v tvorbě.
Konec konců nadarmo neříkal, že jakákoliv dobrá práce je jen dobře zvládnuté řemeslo.

Miloslav Jágr měl rád lidi a já byla udivena, jak moc.
Když jsme s jeho paní Hankou, po jeho náhlém odchodu, rovnaly písemnosti, našly jsme velké množství děkovných dopisů. Pomáhal nenápadně, tak jak se skutečně pomáhat má – samozřejmě a neokázale.

Miloval svůj rodný kraj, ale nejen ten, ale celou svou zemi, i když se dnes tato vyznání příliš nenosí. Ale on byl skutečně pyšný na Čechy v tom nejlepším slova smyslu, a vnímavý pozorovatel to určitě v jeho obrázcích zcela jistě nalezne.
Věřím, že se nyní nebudete zlobit, když Vás poprosím, abyste se otevřeli dětskému vnímání světa, vždyť v každém z nás zůstává někde uchován „kluk s křídly“ nebo „slečna Pastelka“, a potěšili se obrázky člověka Jágra.

/k výstavě na Portheimce, 2008/

The post Vynikající ilustrátor Miloslav Jágr. Vzpomínky na dobrého člověka a profesora first appeared on Čítárny.

Je malým tajemstvím, že František Nepil měl svou vlastní oblíbenou knížku. Jmenuje se Polní žínka Evelínka. Ta poprvé spatřila světlo světa už v roce 1979. Můžete si proto znovu se svými dětmi přečíst nové vydání příběhů, ze kterých na vás dýchne laskavý svět českých pohádek, které napsal laskavý vypravěč František Nepil a nezapomenutelně ilustroval Miloslav Jágr.

Polní žínka Evelínka má vlasy jako len, zelenkavé oči v barvě přesličky, pas útlý jako vážka a celá je jako z pavučinky. Stará se o všechno, co roste a žije v polích, o rostliny i zvířátka, a lhostejní jí nejsou ani lidé. Všichni mají Evelínku rádi: skřivánci, sysel, zvídavý chlapec Ondroušek, a chasník Francínek se do ní dokonce zamiluje. Ale milovat polní žínku dá obyčejnému smrtelníkovi pořádně zabrat!

Kniha byla velmi úspěšná jako seriál Českého Rozhlasu v legendárním pořadu Hajaja.

František Nepil: Polní žínka Evelínka / Ilustrace Miloslav Jágr / vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 4. vydání

Ukázka z knihy

Jak Evelínka naučila zajíce  polku

Konečně ustaly deště! Voda se vrátila do řečiště a v lukách a polích zanechala po sobě záplavy bahna, písku a větví. Potok se  umoudřil, přestal se valit zahradami a uvelebil se ve svém korytu. Přeplněná studánka se rychle odkalovala, polní cesty vysychaly a vyčouhlá tráva na mezích se zvědavě rozhlížela, kdo přišel k jaké škodě. Mateřídouška začala zase  vonět a každý přicházel na jiné myšlenky.
Za Evelínkou hned po ránu přihopkal zajíc.
„Oč mám sušší kožich, o to mám víc starostí. Jde to s námi od desíti k pěti.“
„To snad ne,“ uklidňovala ho polní žínka, „copak tě, zajíčku, tak trápí?“
„Vůně,“ vysvětloval ušák. „My zajíci máme nevýslovně voňavé tlapky.Asi od toho, jak se brouzdáme od rána do večera v mateřídoušce.Kam šlápneme, tam to zůstane. Razítkujeme za sebou tou vůní cestičky. My jsme moc snadno k vyčuchání. Vymysli pro nás něco, Evelínko! Jinak to s námi skončí spatně, anebo ještě hůř.“
„A co bych měla vymyslet, zajíčku?“
„Něco, abychom nebyli tak snad k vyčuchání. Já ti v tom třeba pomůžu, ale já na vymýšlení nejsem. Vymyslel jsem toho teda už hodně, ale zatím nic nebylo k ničemu. Mám moc malou hlavu, a i tu mám zařízenou spíš na poslouchání. Ty ji máš  spíš na vymýšlení. Máš ji větší a uši máš takové nenápadné.“
„Tak přijď zítra, zajíčku. Něco dáme dohromady.“
Až  do oběda  chodila Evelínka po polích a přemýšlela, jak to  zařídit, aby zajíci nebyli tak snadno k vyčuchání.

The post František Nepil a jeho oblíbená Polní žínka Evelínka. Skvostné ilustrace Miloslava Jágra first appeared on Čítárny.

Třetího února 1997 byl den, kdy skočil spisovatel Bohumil Hrabal (1914 – 1997) do nenávratna. V roce 1990 začaly poprvé vycházet jeho texty bez různých cenzorských zásahů.

Doba byla hektická a tyto zápisky velmi dobře mapují naši společnost a nejen ji. 
Knížka vyšla díky pochopení a účasti Společnosti Bohumila Hrabala a obsahuje texty Kouzelná flétna, Potopená katedrála, ještě nedokončené Dopisy Dubence, Veřejná sebevražda, Několik vět, Třínohy kůň na dostihové dráze, Greyhound story, Bílý koníček, Listopadový uragán, Živoucí řetězy, Na doraz v redakci Karla Dostála.

Ozvaly se tenkrát velmi kritické hlasy na hlavu spisovatele Hrabala, myslím však, že nastal čas, aby se tyto jeho pozdní prózy znovu četly a nově chápaly.

Bohumil Hrabal / Listopadový uragán / vydala Tvorba ve vydavatelství Delta v roce 1990, tehdy v nákladu 150 500 výtisků

Ukázka z knihy:

Bílý koníček
Milá Dubenko,
tak jsem už tady, v Novém Yorku. Já, teď Manhattanu syn, já Bohumil Hrabal, já kosmos z Libně, jsem tady, abych vzdal počest Walt Whitmanovi, tomu, který na konec svého života jezdil na kolečkové židli a ještě stačil naučit psát poezii toho mladého muže, který jej tlačil v tom královském básnickém křesle. Jsem tedy tady, přijel jsem z Washingtonu, z hlavního mésta. jehož ulice se rozbíhají periférií až na venkov, do údolí listnáčù, kde zurčí potùčky a přes ně leží skácené kmeny. aby každý viděl, jaký je konec nejen stromù. ale i věcí. Ted jsem v Novém Yorku a už jsem se vydal na Bowery a hned kousek dál na hlavní třídu, kde jsou banky bank, je to fantastické, tohle město, tady dětem ukazují, když se nebudou učit, jak skončí jako opilci umírající na ulici… a hned vedle je uložený kapitál Spokojených státù . . .
Tady jsem, Dubenko, se Zuzanou objel Hudsonský záliv a řeku . . . a byla mlha a mrakodrapy až po pás trčely v té něžné mlze a ta naše výletní loď plula podle břehù a zase . . . jak krásné jsou ty mrakodrapy, jak jsou uchvacující v tom pitoreskním seskupení, tam kde začíná mlha. tak tam už se v úřadech svítilo, to je nádhera, ty světla téměř tam, kde začíná nebe? A jaká je nádhera, když na březích je kolem dokola Manhattanu drátěný plot, takový pás kolem dokola Manhattanu, jistě pět, deset metrù. a tam se třpytí všechno to. co město už nepotřebuje. je to, jako by tohle udělal sám Kurt Schwitters, jako by spolupracoval Robert Rauschenberg… a tam v tom zmatení mrtvých a odhozených věcí slizkými břichy se smykají krysy . . .
a kluci tam mají eldorádo mezi křovisky a roštím, tam je jejich království . . .
jejich, ale i moje, já jsem miloval jako kluk všechny ty zmola a všechny ty skládky odpadù za svatým Vojtěchem, kam se vyváželo všechno to, co už lidé nepotřebovali, co se nehodilo, vyšlo z módy . . . co umřelo . . .
A na třídách a ulicích, co jezdí těch krásných limuzín s dámskými koleny na zadním sedadle, co to je krásy, ta americká auta a ti řidiči, kteří nejezdí podle předpisù, ale z oka do oka, na křižovatkách rozhodují jen bystré oči, křižovatky se třpytí jen bystrýma očima, teprve když řidič najde souhlas v očích toho, kdo z boku na křižovatku přijíždí, tak teprve pokračuje v jízdě po té své hlavní . . . a na periférii, jaká to krása, Dubenko, hřbitovy aut, presovaná auta, která už dosloužila, už zestárla a vyšla z módy . . .
Vlastně nejen ten Nový York, ale i každé město na světě je konfrontací života a smrti, porodnic a pohřebních ústavù . . . ale tady v Novém Yorku tenhle rytmus života a smrti bije přímo do očí . . .

xxx

Já, herec Honza Tříska, vypovídám o tom, jak jsem se dostal do Spojených států… doma jsem byl herec a říkali o mně, že jsem jeden z těch dvaceti… ale můj kamarád byl Václav Havel, kamarádili jsme spolu od dětství… Sternenfreudschaft… a přišel čas po tom roce šedesát osm… a přišli na mně, že můžu hrát, když budu chtít, i v Národním divadle… tak mi vyšetřovali příslušníci tajné policie… a jak to, že jsem jel za Havlem do Vlčice u Trutnova? A já jsem řekl, to je můj kamarád! A zase blátíčko, a co dělá vaše paní a vaše děti… A zase: Jak to, že jezdíte do Vlčice u Trutnova? Povídám, ale to je můj kamarád, přeci! A oni na to, že jsem herec, že takové návštěv nejsou žádoucí… ale já povídám, ale to je můj kamarád… A fízlové zase, a co vaše paní, zdráva? A vaše holčičky, taky zdrávy? A jednou budou chtít i studovat, ale co vy, vy jezdíte za Václavem Havlem… Ale já povídám, ale kruci, už jsem vám to řekl předloni, to je můj kamarád, můj Václav Havel, kamarád od klukovských let… a pak leta ticho, a pak jsem už nesměl hrát v Praze a už jsem dojížděl hrát do Bratislavy… a potom zase… A co dělá vaše paní a vaše děti? Jsou zdrávy? A hele, pane Tříska, tak v pondělí se hlaste, máte povolení od nás, můžete hrát, a vy hrát budete, v Národním divadle, ale… a já povídám, co ale? A oni, fízlové… ale když jezdíte za svým kamarádem do Vlčice u Trutnova, tak my čas od času se optáme, nic moc, kdo tam jezdí, o čem se hovoří a tak… A já povídám, tak, tak to hrát v tom Národním divadle nebudu, protože nemůžu, protože Václav Havel je můj kamarád od dětství… Pan Gibian takhle útržky překládal a Švýcarka Zuzanka řekla a vytáhla si sukni nad koleno: Ať jdou do prdele!.. A pan Gibian pokračoval… A tak sem jednou jednou zametal sníh tam v Sibeliově ulici a zahodil jsem koště a povídám: Do prdele a už toho mám dost. A od té doby jsem přemýšlel… a pak to bylo, jeli jsme na Kypr a hned ten den jsem ujel s mojí rodinou do Athén… tak tak, už tam na mne byl zatykač, ale důstojník řeckého vojska mi nabídnul letadlo a tak jsem žil v Athénách skoro půl roku, bez dokladů, jen tak…

A Dubenko, já jsem byl při tom a moje Pipsi, jeli jsme s panem Třískou a jeho rodinou letadlem, to bylo cirátů, než pana Třísku pustili, vedoucí čtvrtého, kulturního oddělení ÚV, pan Müller řekl nakonec… Tak si, pane Tříska, jeďte na ten Kypr, ale já vám na očích vidím, že tam zůstanete… a tak jsem tu zpověď doplnil, povídám… Potkal jsem vedoucí knihovny na Žižkově, spráskla ruce… Pane Hrabale, já jsem v Athénách potkala Jana Třísku, ukázal mi, kde bydlí, ve sklepě, byla tam zakrvácená deka… tam Třískovi čekali na vstup do Spojených států… Dubenko, tady vidíte, jaké to je trápení, jaká hrůza je být ve své vlasti, udávat svoje kamarády… Proto pan Tříska je v Los Angeles, on, který byl tady doma král, kam přišel, tam jej lidé zdravili, protože byl herec jednička, tak než by zradil, tak raději je tam hercem, vydělává si, mají jej rádi, ale ty nejvyšší úlohy, které hrál doma, ty v Americe nedostává…

V pátek, dne 8. prosince 89, v Kersku.

The post Hrabalův Listopadový uragán. Dosud necenzurované texty first appeared on Čítárny.

Jaroslav Choltický Tajná láska. Chcete, aby na vás dýchla atmosféra 19. století, pak doporučujeme knihu povídek Jaroslava Choltického Tajná láska. Kniha je krátká (kolem 80 stran), typicky „povídková“ – žádné velké romány, ale milé, úsměvné črty s nádechem nostalgie.

Sbírka humoristických a laskavě ironických povídek z venkovského života – plná svérázných postaviček z jeho rodného kraje, drobných lidských slabostí, lásky, chamtivosti a vesnických intrik.
Jaroslav Choltický jako dobrý pozorovatel svého okolí, humorným způsobem vykresluje svérázné postavy ze svého rodiště v Cholticích, ale také z pedagogického působiště ve Světlé nad Sázavou a Ledče nad Sázavou. Příběhy jsou psány s laskavým humorem, ale také s pochopením a vcítěním pro tragické životní situace a jistě čtenáře zaujmou.
Kniha obsahuje podobných 10–12 povídek, často s motivy lásky, která se skrývá nebo naopak přehání.

Jaroslav Choltický (1869 – 1955) vlastním jménem František Janouch. Pedagog a spisovatel.
Autor tří románů (Zámecký vychovatel, Přebytečný člověk a Dvě zlatá srdce) je autorem mnoha povídek, jež vycházely v dobovém tisku.
Humorná knížka z jeho rodiště: Příběhy z Povedené Lhoty, z níž vyšlo několik povídek, zůstává stále zatím v rukopise.
První kniha povídek „Belhavý kůň“, vyšla v roce 2012.

Kniha je ve stejném formátu a edici jako kniha Belhavý kůň, kterou také Ilustroval známý malíř, grafik a ilustrátor Josef Velčovský.
Kniha vychází v malém, exkluzivním, číslovaném vydání. (100ks). Vydal Ladislav Janouch Praha, 2018.

Ukázka:

Seděl starej Vojta na lavici před chalupou, kouřil fajfku a civěl přes plot na Aničku, jak mele obilí na ručním mlýnku. Anička byla vdova po půl druhýho roku, hezká, buclatá, s tvářema jako jablíčka.
„No jo,“ vzdychl si starej Vojta, „ta by mi slušela. Ale jak to říct? Tajně to mám v srdci už tři roky, a ona nic netuší.“
Najednou se Anička otočila: „Copak, strejdo Vojto, tak smutně koukáte? Zase se vám něco stalo?“
„Ale jo, Aničko,“ zakoktal starej, „já… já bych vám rád něco řek… něco důležitýho.“
„Tak povídejte, já poslouchám.“
Vojta se zvedl, popošel k plotu, zakašlal a najednou to vypadlo: „Víš, Aničko, já tě mám rád. Tajně. Už dlouho. A kdybys chtěla… no, abysme spolu…“
Anička se zarazila, pak se zasmála tak, až jí slzy tekly: „Ale strejdo Vojto, vy jste mi to mohl říct dávno! Já vás taky mám ráda – ale ne tajně! Veřejně! Jenže vy jste furt jen koukal přes plot a nic neřek!“
Starej Vojta zčervenal jako rak: „Tak to… tak to se vezmeme?“
„No jasně,“ řekla Anička a podala mu ruku přes plot. „Ale teď už žádný tajnosti, jo? Lidi musí vědět, že starej Vojta konečně našel svou lásku!“
A tak se na vesnici začalo mluvit o „té tajné lásce“, která nakonec byla nejvíc veřejná ze všech.

The post Choltický a tajná láska. Příběhy s laskavým humorem z 19. století first appeared on Čítárny.

Když Věra Provazníková poprvé přinesla do redakce Listopadovou pohádku bylo jasné, že svět spatřila jedna z nejhezčích moderních pohádek pro děti. Portál rozsvítil druhé vydání na pěkném papíru, na kterém vynikly příjemné ilustrace Evy Šedivé. Změnili také obálku a s nápadnými předsádkami a šňůrkou na založení textu je na světě moc milá knížka pro děti, kterou by rodiče neměli přehlédnout, pokud chtějí dětem kupovat jen hezké a rozumné knížky.

Věra Provazníková (1947 – 2023) je známá a oblíbená autorka literatury pro děti. Její tvorba zahrnuje říkanky, písňové texty, hádanky, především však pohádky, publikované knižně nebo upravené pro divadlo či televizní zpracování.

Malá ukázka:
„S domácími skřítky nemám a nechci mít nic společného. Domácí skřítkové jsou hlupáci a nevzdělanci. Pořád se musí točit někde v kuchyni kolem hrnců. Jediné, co je povznáší, je pára, která uniká zpod pokliček. Ani hrát si neumějí. Jen slídí, kde by co olízli nebo uďobli.
Když se někdy náhodou posadí na kuchařskou knihu, hned si myslí, že snědli všechnu moudrost světa.
Když se mohou líně povalovat ve spíži, na hromadě brambor, jsou nejšťastnější.
Nebo si zalezou do trouby od kamen a hospodyně je pak nemůže dostat ven ani měchačkou.
Krom toho rádi skáčou o narozeninách dětem do šlehačkových dortů, sfoukávají svíčky a mají radost, když si všichni myslí, že to udělal vítr.

Listopadová pohádka | Věra Provazníková | ilustrovala Eva Šedivá  | Portál, 2011, celk. 2. vydání

The post Věra Provazníková napsala Listopadovou pohádku, jednu z nejhezčích pro první čtení first appeared on Čítárny.

Fotka, kterou jsme zde zveřejnili, má velkou historickou cenu. Viktor Fischl je na své terase v Jeruzalémě v době, kdy poprvé přiznal, že má v šupliku i knížky pro děti. A tak se stalo, že paní Stáňa Zábrodská a Gabina Dubská (dcera ilustrátorky)  přivezly do Čech poprvé rukopisy knih Říkali mu Sefi a Hrajeme si na sto věcí, které pak vyšly v Albatrosu.

Později se dal přemluvit a v Olympii vydal knihu Modrý kolotoč (s ilustracemi Petra Poše, který za ně získal Zlatou stuhu), a předtím ještě vyšla kniha pro mládež Strýček Bosko, kterou vydal Atlantis.
Ve svých vzpomínkách, které navyprávěl Viktor Fischl, pro Český rozhlas, ale o knížkách pro děti taktně mlčí.
Kdoví proč?

Ten kohout, který je v pozadí je symbolem Fischlova velkého sběratelského nadšení.
Velmi náruživě sbíral kohouty. Jakékoli. Dokonce při jedné ze svých posledních návštěv v Praze obdivoval v pracovně Karla Čapka velkého porcelánového kohouta, který se později nešťastně rozbil. Tu návštěvu hezky okomentovala paní Anna Langerová, manželka Františka Langera (v té době již měla pár let přes devadesátku a Viktor Fischl kolem 88).
Viktor Fischl si totiž sedl křesla, ve kterém u Karla Čapka sedával T. G. Masaryk. Když to na fotce paní Langerová viděla, pravila: “No, co si to ten cucák dovolil, do toho křesla se přece po TGM nesedá!”

Sběratelem kohoutů se stal Viktor Fischl náhodou.
Inspiroval ho jeho kamarád Langer svými těžítky a velbloudy. Prvního kohouta dostal v Polsku, když tam působil jako vyslanec státu Israel. Jak příznačné pro autora knihy Kuropění. Kohouty měl ze všech možných materiálů, ale také na grafikách a obrazech. Několik jich dostal i od přítele Kristoforiho.

Měl však radost i z úplně obyčejných.
Jeho paní Stela si vždy jen povzdychla, když hovořil o své sbírce, neboť na ní pečlivě otírala prach a sbírku udržovala v bezvadné čistotě. Ale jejich vztah byl opravdu mimořádný a Viktor Fischl často a věřím, že i s patřičnou hrdostí připomínal, že Stela znamená hvězda. A ona jeho hvězdou určitě byla.

Viktor Fischl (1912 – 2006)
Vystudoval práva na UK v Praze, pracoval jako novinář, za války žil v exilu v Anglii, kde byl spolupracovníkem Jana Masaryka. Po únoru 1948 odešel do Izraele, věnoval se diplomacii. V Izraeli také přijal jméno Avigdor Dagan.
Mezi jeho přátele patřili např. František Langer s jeho ženou Annou nebo malíř Jan Kristofori.
Psal převážně česky a jeho nedotčená krásná čeština i po dlouhodobém životě mimo české území je skutečně lahůdkou pro čtenáře. V pozdějších letech, kdy už měl velmi slabý zrak, mu velkou oporou byla jako vždy jeho žena Stela.

Přečtěte si!!
Nezapomenutelné jsou jeho vzpomínkové knihy Zátiší s houpacím koněm, Žlutý dům nebo opravdu jedinečná povídková kniha Kafka v Jeruzalémě. Strýček Bosko, Modrý kolotoč. Jedním slovem, knihy od Viktora Fischla umí nejen pohladit po duši.

Viktor Fischl. Dvorní šašci patří k mistrovským knihám velkého vypravěče

The post Viktor Fischl. Okouzlující vypravěč, kohouti, Čapek i knihy pro děti. Nedotčená krásná čeština first appeared on Čítárny.

Spisovatelka Jindřiška Smetanová je opravdu mimořádná vypravěčka a svoji knihu “Ustláno na růžích a pod nebesy” napsala jako neobyčejně magické čtení o pražské Malé Straně.

Spisovatel Zdeněk Jirotka knihy paní Smetanové obdivoval a napsal, že…“od dob Jana Nerudy nikdo nic tak půvabného o Praze a její Malé Straně nenapsal”. A proto byl přesvědčený, že se povídky Jindřišky Smetanové budou číst ještě za padesát let.”

O knize Jindřiška Smetanová napsala:

“Jedna z mých venkovských tet, dobrá a vtipná vypravěčka, tvrdila, že i ten nejlepší příběh ze života se musí o poznání jinak vyprávět, aby zněl pravdivě a nenudil.
Kdykoliv se sama chystala povídat, vylezla na stoličku a rozhoupala smetákem lampu. Znamenalo to, že se má nejen přehánět. Ale že se dokonce přehánět musí, když to věci prospěje. Předpokládám, že smeták, stoličku a lampu doma máte.
Prosím jen, Abyste přijali zásadu mé tety a před otevřením prvních stránek lampu rozhoupali.”

Její až magicky půvabné psaní vždy okouzlí u šálku čaje. Však posuďte sami z této malé ukázky…

A tak mě náhle naplnilo jakýmsi uspokojením, že není takové situace a není takových starostí, které by se dotýkaly jen osoby předsedy vlády – a nemohly se zároveň odestát i v koupelně, kde jedna ženská, jež se dopustila beznadějného nesmyslu, usedne na poslední příčel štaflí a se smutným úžasem shledá, že bez jistého klidu a bez času potřebného k rozvaze nelze moudře a bezpečně urejdovat ani život jediného ptáčka.

Jedno z posledních vydání knih obsahuje hned čtyři její milé tituly:

4x Jindřiška Smetanová – Koncert pod platanem, Pozor, vyletí ptáček, Domovní důvěrnosti, Ustláno na růžích a pod nebesy, ilustrace Karel Chaba
V anotaci se vůbec nepřehání:

“V těchto čtyřech svazcích povídek Jindřišky Smetanové se skrývá především radost z dobré četby, z nostalgických návratů na kdysi idylický ostrov Kampu, kde se lidé na malé ploše uprostřed velkoměsta ještě důvěrně znali, rozuměli si a jeden druhému naslouchali…”

Ilustrace Karel Chaba

Dvě povídky z knihy: Jindřiška Smetanová / Ustláno na růžích a pod nebesy

Za všechno může Genius Loci

Každá čtvrť, každý dům, dokonce i každý byt má svoje zákony. Nepoznáte je samozřejmě hned, musíte v takové čtvrti, v takovém domě a v takovém bytě nějaký čas žít, a když máte štěstí, můžete za patnáct dvacet let s jistou nadějí, že se úplně nemýlíte, takový zákon postihnout i slovy.
Když tedy mluvím o Malé Straně, řekla bych, že prvním zákonem, který je třeba ctít, je zásada, že i nejnemožnější je tu možné. A druhým zákonem je zjištění, že všechno, co si usmyslíte, tu nakonec stejně dopadne jinak, než jste původně předpokládali.
Kdykoliv se třeba Josef pokoušel zatlouci hřebík – a nepokoušel se o to díky bohu často – téměř pokaždé porušil elektrické vedení a vyhodil všechny pojistky od našeho bytu až k nejbližší elektrárně, nebo narazil na vodovodní potrubí. Když ovšem, z nějaké vážné příčiny, hledal elektrické vedení nebo vodovodní rouru, nenašel obvykle nic. Ale nejde jen o Josefa a řemeslnické práce. V našem bytě například ještě nikdy nikdo neuvařil dobré houskové knedlíky. Že se to nepovedlo mně, je nepodstatné. Proč by se mi měly dařit, když je nejím ráda? Ale pozvala jsem k nám vyhlášené kuchařky, o jejichž knedlících se vyprávějí ódy. Přišly, aby zvítězily, ale odešly zdrcené. Je to domem, řekl Josef, když tak o věci uvažoval. Smiř se s tím.
Nepřeje si to Genius Loci.
Nevěděla jsem dost přesně, co to Genius Loci je. Našel tedy slovník cizích slov, nalistoval příslušnou stránku a pravil:

Genius Loci bylo ve starém Římě označení pro ducha, který ochraňoval dům nebo místo.
V dnešním slova smyslu je to duch určitému místu vládnoucí.

Přestala jsem tedy vařit houskové knedlíky, a od toho dne jsem s Geniem Loci vycházela stejně dobře jako se stoletou správcovou domu. Byl to ostatně právě zdejší Genius Loci, kdo mě utvrdil v přesvědčení, že v krajině, nad kterou vládne, je každý nesmysl pravděpodobný, a stejně jako já dával přednost roztodivnějšímu běhu věcí před během věcí obvyklým.
Přizpůsobila jsem se velice brzy, ničemu se zkrátka nedivím, zato mě trvale naplňuje potěšením, jak se nepřestávají divit jiní lidé.
Potkala jsem třeba jednou zrovna u kraje Velkopřevorského náměstí spisovatele Vladimíra Neffa. Zajímalo ho, kde bydlím, a já jsem mu tedy s pýchou ukázala na dům pánů Mettychů z Čéčova, neboli palác Hrzánovský.
Představte si, že kdykoliv se podívám z okna, vidím sochu vašeho Fauna, povídám mu.
Jakého Fauna, prosím? zeptal se mě s vrozenou zdvořilostí. Fauna z vaší Třinácté komnaty. Píšete tam přece o domku Dobrovského a zahradě s Faunem. Toho Fauna právě vidím, kdykoliv se podívám z jižního okna.
Pokoušel se mi dlouze vyložit, že o žádné zahradě pod naším oknem neví, že si svého Fauna skutečně vymyslel, a že koneckonců i řada dalších místopisných podrobností knihy nesouhlasí tak docela se skutečností. Když jsme se však rozcházeli, nevypadal zvlášť přesvědčeně on ani já.
Zapracoval prostě Genius Loci.
V okamžiku, kdy citlivá mysl tvůrce se zalíbením obsáhla prostor starého ostrovního parku se zahradnickým domkem a s příbytkem Modrého abbé, vstoupil do ní zdejší Genius Loci a přiměl spisovatele, aby v náhlé jasnozřivosti postavil sochu hrajícího

Fauna na totéž místo, kam ji kdysi dávno někdo jiný umístil z neodbytné touhy dovršit půvab staré zahrady sochařským dílem.
Tak se octla postava chlapce, který hraje na šalmaj, nejen pod oknem našeho pokoje, ale k úžasu samotného autora i na stránkách jeho knížky.
Když jste odcházel z našeho náměstí směrem ke Kampě, chtěla jsem se později mnohokrát zeptat Vladimíra Neffa, nepotkal jste někoho, kdo se smál?
Jestliže ano, byl to můj dobrý známý Genius Loci, on někdy takové zlomyslnosti dělá. Nemiluje houskové knedlíky, ale má rád fantazii, byla bych ještě Vladimíru Neffovi prozradila.
Dobře, že jsem to neudělala. Náš Genius Loci si s mou fantazií o nějaký měsíc později pěkně zahrál.
Napsala jsem tenkrát příběh o platanu na Velkopřevorském náměstí, a aby oslnil čtenáře svou neobyčejností, tvrdila jsem vesele a drze, že je to strom z časů císaře Rudolfa.
A tak se stalo, že jednoho odpoledne zazvonil u dveří našeho bytu neznámý a nenápadný člověk v plášti temně zelené barvy a v mysliveckém kloboučku.
Kde jste vzala tak přesné údaje o tom stromě? zeptal se. Slyšela jsem podobné řeči mezi lidmi, povídám mu. A potom:
strom z časů císaře Rudolfa působí mnohem zajímavěji než strom z doby nějakého nudného monarchy. Považujte to spíš za mou nezodpovědnost než za něco, čím byste si opravdu měl lámat hlavu. A pak – proč bych tomu stromu neměla přát tak vznešenou minulost a ohromující stáří?
Pán rozhodně nebyl proti mému způsobu psaní. Měl naopak velký smysl pro nadsázku a hluboce se omlouval za svůj puntičkářský a strohý přístup k věci.

Ten strom, jak jistě víte, řekl, se správně jmenuje platan javorolistý. Je to kříženec severoamerického platanu a platanu z Malé Asie, prohlásil jen tak zničehonic. Poprvé tenhle druh vyšlechtila v Evropě anglická botanická zahrada v Kew.
Ach…
Nezmohla jsem se opravdu na víc než na citoslovce. Trochu mě dokonce zamrzelo, že strohé botanické údaje mohou tak dobře obstát ve srovnání s mým fantazírováním o rudolfínských časech.
Když vezmete v úvahu, že Kolumbus objevil Ameriku v roce 1492, pokračoval nenápadný pán se zaujetím, připustíte jistě jako já, že se americký kříženec mohl v Evropě objevit nejdřív v šestnáctém století.
Ne, tomu se nedalo odporovat.
Dotklo se mě jen pomyšlení, že má krásně nadsazená zmínka o císaři Rudolfovi vypadá ve srovnání s výkladem pána v zeleném hubertusu trochu nedonošeně.
Chraň pánbůh, nepřišel jsem vám rozvracet vaše představy, pokračoval. Je naopak velmi pravděpodobné, že váš platan skutečně vysadili v těch časech, kdy se ostatně budovala, nebo přinejmenším upravovala většina palácových zahrad.
Po těch slovech jsem se přece jen znovu omluvila své ublížené fantazii a nezavrhla ji tak docela.
Jenomže pán v mysliveckém kloboučku s krutou i zázračnou věcností pokračoval.
Když dovolíte, mám ještě jeden možný výklad. Zahrada pod vaším platanem patřila k majetku maltézských rytířů.
To ano, přisvědčila jsem.
O příchodu rytířů tohoto řádu jsou zmínky už od dvanáctého století. Jejich řád, jak jistě víte, nese jméno ostrova Malty.

Netušila jsem ještě zdaleka, kam směřuje, ale mé sebevědomí se zase pod takovým náporem začalo s rachotem hroutit.
No – a Malta leží na námořní cestě do Malé Asie, řekl tiše a přesvědčivě pán. Zvláštním způsobem se přitom usmíval. Je tedy možné, že strom, o kterém jste napsala, vysadil některý příslušník řádu podstatně dřív než rudolfínští zahradníci. Mohla jste klidně jít zpátky ještě o půldruhého století.
Omluvil se, že zdržoval, a odešel. Zmizel, jako by tu nikdy nebyl. Všechno tedy bylo podle místního zákona jako obvykle docela jinak. Dokonce i výjimka, která potvrzuje pravidlo, mi v té chvíli dokazovala, že ačkoliv je možné všechno, pravda je obvykle tam, kde jsem ji v téhle čtvrti nejméně očekávala.
Kdo byl ten člověk v mysliveckém klobouku? zeptal se Josef, který se s pánem střetl na schodišti.
Genius Loci, řekla jsem. Povídal si se mnou celé odpoledne o našem platanu a císaři Rudolfovi. Přišel mě napomenout, abych v zájmu pravdy přeháněla daleko víc… Pamatuj si to!

Zamyšleníčko čtvrté a poslední

Jakási neznámá paní mě ve Vrtbovské zahradě chytla za rukáv:
Víte, kdo má postel s nebesy, na které spávala vaše kněžna se zlacenou soupravou? zeptala se mě. Moje stará známá vedle domu U Hradeb. Koupila ji před osmi léty od jednoho čalouníka za tři sta korun.
Vyslechla jsem tu zprávu pozorně a byla bych možná majitelku postele s nebesy i navštívila, nebýt toho, že zvláštním shlukem okolností se hned v následujícím týdnu s postelemi a nebesy roztrhl pytel. Přišel mi především dopis s oznámením, že jedinou a pravou knížecí postel s nebesy, o které jsem se zmínila, má jedna rodina na Jánském vršku, a že ji mohu vidět, kdykoliv se mi zlíbí. Nebylo prostě dne, aby mi někdo neodevzdal tajemství další postele a dalších nebes, o jejichž příslušnosti ke knížecímu bytu nad vinárnou nemohlo být pochyb. A když se náhodou takový den dostavil, zdálo se mi, že něco není v pořádku. Postelí jedné a téže kněžny byl zkrátka nespočet, jako bývá nespočet ostatků jednoho svatého.
Až takhle jednou zjara, kdy posezení na slunečné straně Zdi nářků v parku na Kampě patří k nejpříjemnějším, jaká znám, slyším, jak si opodál povídají dvě staré babičky. Mluvily o všeličems. Zničehonic řekla jedna z nich:
Tak jsem předloni chtěla vyprat baldachýn u té postele, co mi darovala za padesát roků věrných služeb kněžna Savojská, než se odstěhovala i s laváblem do Vídně. Taková bledě modrá nebesa z hedvábí – a víte, že z nich nezůstala nitka při nitce? Rozpadly se mi v neckách.
Tak tak, řekla s účastí druhá babička. A že jste si na ty nebesa vzpomněla zrovna dnes?

To je počasím. Vždycky, když je takhle bez mráčku, vidím ten baldachýn v neckách. Škoda ho…
Ale zase je hezky, utěšila ji sousedka.
Měla pravdu, kterou bych si chtěla pamatovat.
Jsou mnohé necky s rozpadajícím se osobním baldachýnem. Ale jsou navzdory tomu i nezničitelná a znovu a znovu přicházející jasně modrá nebesa.

Poznámka: Kniha ke stažení: https://www.mlp.cz/cz/katalog-on-line/

The post Jindřiška Smetanová a její magické povídání Ustláno na růžích a pod nebesy o Malé Straně first appeared on Čítárny.

Stanislava Zábrodská (*21.6. 1951 – †6.1. 2023) byla velmi uznává specialistka na literaturu pro děti a mládež, editorka, redaktorka a sestavovatelka knih pro děti. Pracovala pro téměř všechny renomované nakladatelské domy. V Albatrosu prožila její největší slávu a světový věhlas.

Zeptali jsme se, jaké knihy ve svém životě nejvíc milovala.

První oblíbená knížka, na kterou si vzpomínám, byla slovenská – „Nezábudky“. Maminka mi ji četla ve svém rodném jazyce. Až mnohem později mi slovenští kolegové z nakladatelství pomohli najít autorku Kristu Bendovou.

Jakmile jsem písmenka rozeznávala, začala jsem číst vášnivě všechno a všude. Měla jsem různá období, ještě dnes si uvědomuji, jak mě okouzlila verneovka Cesta do středu Země a jak jsem hltala Flosovy Lovce orchidejí. Přiznám se, že jsem jedny prázdniny strávila s nalezeným kufrem na půdě u babičky plným knih z „červené knihovny“. Pak přišlo další období např. s detektivkami – od českého Klubíčka k americkým detektivům.

K literatuře pro „dospěláky“ jsem přešla asi ve třinácti, samozřejmě jsem naší knihovnici paní Kavanové tvrdila, že ty knihy půjčuji pro mamku, že nemá čas si pro ně dojít. Dnes se jen vysmívám té zvědavé holce, okouzlené severskou literaturou. Namátkově to byly např. knížky: Tancovala jedno léto (Per Olof Ekström), Ditta, dcera člověka (Martin Andersen Nexø) nebo Léto s Monikou (Per Anders Foderström). Měla jsem naivní představu, že se mi za život podaří přečíst všechny knihy…

Stanislava Zábrodská se spisovatelkou Hanou Doskočilovou.

Na střední škole jsme se účastnili různých literárních soutěží. Pamatuji se, že jsem získala nějaké ty studentské ceny za esej o Zbabělcích Škvoreckého a za pojednání o Mňačkově románu Smrt si říká Engelchen. Byla bouřlivá šedesátá léta, četli jsme i poezii, navíc vycházela spousta dobrých literárních periodik – Plamen, Host do domu, Literární noviny – později Listy, ale i Čtení pod lavici, však mi jich několik zabavil náš profesor na exaktní vědu.

Literární žánry a lásky se v průběhu let měnily, ale mám vždy několik favoritů, ke kterým se stále vracím, nyní jsou to např. dva čeští autoři a jejich dva tituly:

Jindřiška Smetanová: Ustláno na růžích a pod nebesy
Sama spisovatelka doporučuje před vyprávěním pořádně koštětem rozkývat lustr. Člověk se pak nebojí přehánět a patřičně si vymýšlet. Už mockrát jsem s ní prala těžký závěs na Čertovce nebo válčila se starými kamny. Marný boj zahradníka s českými sedmikráskami na anglickém trávníku je gurmánský požitek nebo výprava za zpěvem slavíka v Praze je pro okouzlené duše…
Ustláno na růžích a pod nebesy. Neobyčejně půvabné čtení o Malé Straně od Jindřišky Smetanové

Viktor Fischl: Velocipéd pana Kulhánka
Skvělý vypravěč nepočítal tuto knížku mezi své stěžejní, považoval si spíše Dvorní šašky nebo Kuropění. Povážlivě nade mnou pokyvoval hlavou, ale já na tu ryzí českou idylku dodnes nedám dopustit.
Pan spisovatel Viktor Fischl. Objevujeme krásné knihy pábitele slova

Možná namítnete, že jsou jiní autoři věhlasnější a knížky závažnější, ale co si počnete se zamilovanými?

Stanislava Zábrodská.

Část vynikající knihovny redaktorky Stanislavy Zábrodské.

Redaktorka Stanislava Zábrodská v Japonsku.

Redaktorka Stanislava Zábrodská ve svém Jinřichově Hradci s redaktorkami z Japonska.

Redaktorka Stáňa Zábrodská měla kontakty po celém světě.

Stanislava Zábrodská jako mladá redaktorka Albatrosu.

Stanislava Zábrodská. Šťastné chvíle se svými milými přáteli v Liberci.

Stáňá Zábrodská v Jindřichově Hradci, kam se se svým manželem přestěhovala.

The post Stanislava Zábrodská. Renomovaná redaktorka a její oblíbené knihy Smetanové, Fischla, Doskočilové… first appeared on Čítárny.