Umberto Eco. Knihovna, knihy a jejich skutečný smysl.

Knihovna a knihy. Jaký měl k nim Umberto Eco vztah, je všeobecně známo. O to víc nás bude zajímat přednáška De Bibliotheca z roku 1981 o smyslu knihoven, jako místa, kde nenacházíte jen tituly známé a hledané, ale máte možnost narazit na knihu, o jejíž existenci jste nevěděli. Podstata přednášky: Knihovna jako labyrint knih a spor o to, zda má být vědění chráněno, nebo šířeno.

Přednáška se konala 10. března 1981 v Sala del Grechetto za přítomnosti starosty Carla Tognoliho a radního pro kulturu Guida a samozřejmě ctihodného Pietra Floria, ředitele Městské knihovny v Miláně.

Obsah přednášky: Umberto Eco / De Bibliotheca

Přednáška:

Věřím, že na tak úctyhodném místě je vhodné začít, stejně jako při náboženském obřadu, čtením Knihy, nikoli pro informativní účely, protože když se čte posvátná kniha, každý už ví, co se v ní píše, ale pro litanii podobné úkony a pro podporu dobrého rozpoložení ducha. Proto:

„Vesmír (který jiní nazývají knihovnou) se skládá z neurčitého, a možná i nekonečného počtu šestiúhelníkových galerií s rozlehlými větracími šachtami uprostřed, lemovanými nízkým zábradlím.
Z každého šestiúhelníku je možné donekonečna vidět horní i dolní patro. Rozložení předmětů v galeriích je neměnné. Dvacet pět velkých polic, pět na každé straně, pokrývá všechny strany kromě jedné; jejich výška, která je stejná jako výška každého patra, nijak zvlášť nepřesahuje výšku běžné knihovny.
Volná strana se otevírá do úzké chodby, která vede do další galerie, identické s první a všemi ostatními.
Napravo a nalevo od chodby jsou dvě malé toalety. Jedna umožňuje spát ve stoje; druhá uspokojuje fekální potřeby.
Odtud vede točité schodiště, které se propadá a stoupá do odlehlého prostoru. V chodbě je zrcadlo, které věrně kopíruje vzhled. […]

Ke každé stěně každého šestiúhelníku odpovídá pět polic; každá police obsahuje třicet dva knih jednotného formátu; každá kniha má čtyři sta deset stránek; každá stránka má čtyřicet řádků; každý řádek má čtyřicet černých písmen.“ Na hřbetu každé knihy jsou také písmena; ale nenaznačují ani nepředznamenávají, co se na stránkách bude psát. Vím, že tato nesrovnalost se kdysi zdála záhadná. […] Před pěti sty lety našel náčelník horního šestiúhelníku knihu stejně matoucí jako ostatní, ale v níž byly téměř dvě stránky homogenního písma, zdánlivě čitelného.
Svůj objev ukázal cestujícímu luštiteli, který mu řekl, že jsou napsány v portugalštině; jiní mu řekli, že jsou napsány v jidiš. Po téměř století trvajícím výzkumu se mu konečně podařilo zjistit, že se jedná o samojedsko-litevský dialekt guaraní s prvky klasické arabštiny. Obsah byl také rozluštěn: pojmy kombinatorické analýzy, ilustrované příklady permutací s neomezeným opakováním.

Tyto příklady umožnily geniálnímu knihovníkovi objevit základní zákon Knihovny. […]
Bezbožní tvrdí, že nesmysl je v Knihovně normální a že rozumná (stejně jako pokorná a jednoduchá soudržnost) je téměř zázračnou výjimkou. Mluví (vím) o „horečnaté Knihovně, jejíž náhodné svazky neustále riskují, že se promění v jiné, a potvrzují, popírají a matou všechno jako blouznící božstvo.“ Tato slova, která nejen odsuzují nepořádek, ale také jej ilustrují, obecně svědčí o nevkusu a zoufalé nevědomosti těch, kdo je pronášejí.

Ve skutečnosti Knihovna zahrnuje všechny slovní struktury, všechny variace povolené dvaceti pěti ortografickými symboly, ale ani jeden absolutní nesmysl. […]
Mluvit znamená upadat do tautologií.

Tato zbytečná a upovídaná epištola již existuje v jednom z třiceti svazků na pěti policích jednoho z nesčetných šestiúhelníků – a stejně tak i její vyvrácení. (Řada n možných jazyků používá stejnou slovní zásobu; v některých symbolKnihovna připouští správnou definici dlouhotrvajícího a všudypřítomného systému šestiúhelníkových galerií , ale knihovna zde znamená chléb , pyramidu nebo cokoli jiného a pro ostatní věci znamená sedm slov, která ji definují. Vy, kdo mě čtete, jste si jistý, že rozumíte mému jazyku?) »
Amen!

Jak každý ví, tato pasáž je od Jorge Luise Borgese, je to kapitola z Babylonské knihovny.

A já se ptám, zda mnoho návštěvníků knihoven, ředitelů knihoven a pracovníků knihoven zde, když se k těmto stránkám vracejí a znovu je zvažují, nemělo v mládí nebo dospělosti osobní zkušenosti s dlouhými chodbami, dlouhými místnostmi; to znamená, že si člověk klade otázku, zda Babylonská knihovna, stvořená k obrazu a modelu vesmíru, není také obrazem a modelem mnoha možných knihoven.
A ptám se, zda je možné diskutovat o současnosti nebo budoucnosti existujících knihoven vývojem čistě fantastických modelů. Věřím, že ano.

Například cvičení, které jsem několikrát provedl, abych vysvětlil, jak kód funguje, zahrnovalo velmi základní čtyřmístný kód se systémem klasifikace knih, kde první číslice označuje místnost, druhá číslice označuje zeď, třetí číslice označuje polici na zdi a čtvrtá číslice označuje polohu knihy na polici.
Takže podpis jako 3-4-8-6 znamená: třetí místnost při vstupu, čtvrtá zeď vlevo, osmá police, šestá číslice.
Pak jsem si uvědomil, že i s takovým základním kódem (není to Deweyův kód) se dají hrát zajímavé hry.
Například můžete napsat 3335.33335.33335. 33335. a zde máme obraz knihovny s nesmírným počtem místností: každá místnost má polygonální tvar, víceméně jako oči včely, ve které tedy může být 3 000 nebo 33 000 stěn, které také nejsou podepřeny gravitační silou, protože police lze umístit i na horní stěny, a tyto stěny, kterých je více než 33 000, jsou obrovské, protože se do nich vejde 33 000 polic, a tyto police jsou velmi dlouhé, protože se do nich vejde 33 000 a více knih.

Je to možná knihovna, nebo patří pouze do fantasy vesmíru?
Nicméně i kód vyvinutý pro domácí knihovnu umožňuje tyto variace, tyto projekce a dokonce nám umožňuje představit si polygonální knihovny. Vycházím z tohoto předpokladu, protože jsem byl donucen laskavým pozváním, které jsem obdržel, zamyslet se nad tím, co lze o knihovně říci, a pokusil jsem se stanovit její určité či nejisté účely.

Provedl jsem stručnou prohlídku jediných knihoven, ke kterým jsem měl přístup, protože jsou otevřené i v noci:
Aššurbanipalova v Ninive, Polykratova na Samosu, Pisistratova v Aténách, Alexandrijská, která ve třetím století již obsahovala 400 000 svazků, a poté v prvním století spolu se Serapeovou knihovnou 700 000 svazků, dále Pergamonská a Augustova (v době Konstantina bylo v Římě 28 knihoven).

Pak jsem se poněkud seznámil s některými benediktinskými knihovnami a začal jsem přemýšlet, jaká je funkce knihovny.
Možná na začátku, v době Aššurbanipala nebo Polykrata, sloužilo sbírání, aby se svitky nebo svazky nenechávaly ležet ladem. Později se domnívám, že jeho funkcí bylo hromadění: svitky byly drahé.
Pak, v benediktinské éře, jeho funkcí bylo přepisování: knihovna byla téměř jako tranzitní oblast: kniha dorazila, byla přepsána, originál nebo kopie byla poslána zpět.
Věřím, že v určitém okamžiku, možná již mezi Augustem a Konstantinem, byla funkce knihovny také podporovat čtení, a proto víceméně vyhověla rezoluci UNESCO, kterou jsem viděl ve svazku, který jsem dnes dostal, a která uvádí, že jedním z účelů knihovny je umožnit veřejnosti číst knihy.
Ale později se domnívám, že vznikly knihovny, jejichž funkcí bylo zabránit čtení , skrýt, utajit knihu.
Tyto knihovny byly přirozeně také navrženy tak, aby umožňovaly znovuobjevení.
Vždycky nás udivuje dovednost humanistů patnáctého století při znovuobjevování ztracených rukopisů. Kde je našli? Našli je v knihovnách. V knihovnách, které sloužily jednak k jejich úkrytu, ale také k tomu, aby je lidé mohli najít.

Tváří v tvář této pluralitě účelů knihoven si nyní dovolím rozpracovat negativní model špatné knihovny v 21 bodech.

Přirozeně se jedná o fiktivní model, stejně jako model polygonální knihovny. Ale stejně jako ve všech fiktivních modelech, které stejně jako všechny karikatury vznikají přidáním koňských děložních čípků k lidským tělům s ocasy mořské panny a hadími šupinami, věřím, že každý z nás může v tomto negativním modelu najít vzdálené vzpomínky na svá vlastní dobrodružství v nejodlehlejších knihovnách, ať už v naší zemi, nebo jinde.
Dobrá knihovna ve smyslu špatné knihovny (tedy dobrý příklad negativního modelu, který se snažím vytvořit), musí být v první řadě obrovským cauchemarem , musí být naprosto inkubativní a v tomto smyslu je Borgesův popis již adekvátní.

Katalogy by měly být co nejvíce odděleny: je třeba dbát na oddělení knižního katalogu od katalogu časopisů a ten od předmětového katalogu, stejně jako na oddělení nově získaných knih od starších. Kdekoli je to možné, měl by se pravopis v obou katalozích (nedávno a starší přírůstky) lišit; například v nově získaných knihách se slovo rétorika píše s jedním t, ve starších přírůstcích se dvěma t; slovo Čajkovskij se v nově získaných knihách píše s Ch, zatímco ve starších francouzsky psaných knihách se píše s Tsch.

O tématech musí rozhodnout knihovník. Knihy nesmí, jak si americké svazky osvojily zlozvyk, obsahovat seznam témat, pod kterými by měly být uvedeny v kolofonu.

Zkratky musí být zapisovatelné, pokud možno vícekrát, aby ten, kdo formulář vyplní, nikdy neměl místo na napsání posledního označení a považoval ho za irelevantní, aby mu ho obsluha mohla vrátit k opětovnému vyplnění.

Doba mezi požadavkem a doručením musí být velmi dlouhá.

Neměli byste dávat více než jednu knihu najednou.

Knihy, které obsluha vydává na základě žádosti o lístek, nelze přinést do čítárny. To znamená, že člověk musí rozdělit svůj život na dva základní aspekty: jeden pro čtení a druhý pro konzultace. To znamená, že knihovna musí odrazovat od křížového čtení více knih, protože to způsobuje šilhání.

Pokud je to možné, neměly by zde být vůbec žádné kopírky; pokud však nějaká existuje, přístup k nim musí být velmi časově náročný a pracný, náklady musí být vyšší než v papírnictví a limit kopírování musí být omezen na maximálně dvě nebo tři stránky.

Knihovník musí čtenáře považovat za nepřítele, povaleče (jinak by pracoval), potenciálního zloděje.

Téměř všichni zaměstnanci musí mít fyzická omezení. Dotýkám se velmi citlivého bodu a nechci být ironický. Je povinností společnosti poskytovat příležitosti a příležitosti všem občanům, i těm, kteří nejsou v nejlepší formě nebo v nejlepší formě. Společnost si však uvědomuje, že například hasiči vyžadují speciální výběrový proces. V amerických univerzitách existují knihovny, kde je věnována maximální péče zdravotně postiženým čtenářům: šikmé podlahy, specializované toalety, a to do té míry, že ohrožují život ostatním, kteří na šikmých podlahách uklouznou.

Některé knihovnické práce však vyžadují sílu a obratnost: lezení, nošení těžkých břemen atd., zatímco jiné druhy práce lze nabídnout všem občanům, kteří si přejí rozvíjet kariéru, a to navzdory omezením daným věkem nebo jinými faktory. Proto prezentuji problematiku knihovního personálu jako něco mnohem podobnějšího hasiči než bankovnímu zaměstnanci, a to je velmi důležité, jak uvidíme později.
Poradna musí být nedostupná.

Půjčování by mělo být odrazováno.

Meziknihovní výpůjčka je nemožná, v každém případě musí trvat měsíce, v každém případě musí existovat nemožnost vědět, co je v jiných knihovnách.

V důsledku toho všeho musí být krádeže velmi časté [v původním textu „velmi vzácné“. Pozn. editora] .

Otevírací doba se musí absolutně shodovat s pracovní dobou, předem projednanou s odbory: zcela zavřeno v sobotu, neděli, večer a během jídla. Největším nepřítelem knihovny je pracující student; jejím nejlepším přítelem je Don Ferrante, někdo, kdo má svou vlastní knihovnu, a proto do knihovny nemusí chodit a kdo ji po své smrti zanechá jako dědictví.

V knihovně by nemělo být možné jíst v žádném případě a v žádném případě by nemělo být možné jíst mimo knihovnu, aniž byste si nejprve odložili všechny knihy, které máte po ruce, abyste si je pak museli po kávě vyžádat.

Nesmí být možné vaši knihu najít druhý den.

Nesmí být možné zjistit, kdo si ztracenou knihu půjčil.

Možná žádné latríny.

A pak jsem zavedl požadavek Z): v ideálním případě by uživatel neměl mít možnost vstoupit do knihovny; i kdyby vstoupil, přičemž by puntičkářsky a nepříjemně využil práva, které mu bylo uděleno podle zásad z roku 1989, ale které dosud nebylo asimilováno kolektivním cítěním, v žádném případě nesmí a nikdy nesmí, s výjimkou rychlých průchodů referenční místností, vstoupit do hlubin regálů.

Existují ještě takové knihovny? To nechám na vašem posouzení, zvláště když se musím přiznat, že pronásledován něžnými vzpomínkami (moje diplomová práce v Národní knihovně v Římě, když ještě existovala, se zelenými lampami na stole, nebo odpoledne intenzivního erotického napětí v Sainte Geneviève nebo v knihovně na Sorbonně), doprovázený těmito sladkými vzpomínkami na mé dospívání, navštěvuji knihovny jako dospělý jen zřídka. Ne z důvodů hádek, ale proto, že když jsem na univerzitě, je pracovní vytížení příliš vysoké a během seminářů jsou studenti žádáni, aby si knihu našli a okopírovali ji. Když jsem v Miláně, a jsem tam zřídka, chodím do Sormani jen proto, že má jednotný systém archivace. A pak hodně navštěvuji knihovny v zahraničí, protože když jsem v zahraničí, mám povinnost být člověkem v zahraničí, takže mám více volného času, mám volné večery a v mnoha zemích se dá do knihovny chodit i večer. Takže místo malování utopie dokonalé knihovny, o které nevím, jak ani do jaké míry je dosažitelná, vám povím příběh dvou knihoven šitých na míru, dvou knihoven, které miluji a které se, když můžu, snažím navštívit. Tím nechci říct, že jsou nejlepší na světě nebo že neexistují i ​​jiné: jsou to ty, které jsem loni pravidelně navštěvoval, jednu na měsíc, druhou na tři měsíce: Sterlingova knihovna na Yaleově univerzitě a nová knihovna na Torontské univerzitě.

Velmi odlišné od sebe navzájem, přinejmenším tak odlišné, jako se mrakodrap Pirelli liší od Sant’Ambrogio, a to právě co se týče architektury: Sterling je novogotický klášter, ten v Torontu je mistrovským dílem současné architektury; existují sice variace, ale pokusil bych se tyto dvě knihovny sloučit, abych vysvětlil, proč mám tyto dvě knihovny rád.

Mají otevřeno do půlnoci, a to i v neděli (Sterling v neděli ráno neotevírá, ale pak otevírá od poledne do půlnoci a v pátek jeden večer zavírá). Toronto má dobré rejstříky, které obsahují také řadu snadno dostupných počítačových čteček a rejstříků. Ve Sterlingu jsou však rejstříky ještě staromódnější, ale sjednocují autora a téma, takže k danému tématu nenajdete jen díla Hobbese, ale i díla o Hobbesovi. Knihovna také obsahuje odkazy na to, co je k dispozici v jiných knihovnách v oblasti. Nejlepší na těchto dvou knihovnách je ale to, že alespoň pro jednu kategorii čtenářů nabízejí přístup do knihovny – to znamená, že si o knihu nežádáte, jen projdete kolem elektronického Cerbera s odznakem, pak jedete výtahy a jdete do vnitřního kruhu. Ne vždy se dostanete ven živí. Například ve Sterlingových knihovnách je velmi snadné spáchat zločin a schovat tělo pod police s mapami, které bude nalezeno až o desítky let později. Například je zde chytrý zmatek mezi prvním patrem a mezipatrem, takže nikdy nevíte, jestli jste v prvním patře nebo v mezipatře, a proto nemůžete najít výtah. Světla se rozsvěcují pouze na uvážení návštěvníka, takže pokud nenajdete správné světlo, můžete se dlouho toulat ve tmě. Toronto je jiný příběh, všechno je jasně osvětlené. Vědec se však může toulat a prohlížet si knihy v policích, pak je vyndat a v Torontu jít do místností s krásnými křesly, kde si může sednout a číst; v Yale o něco méně, ale stále je může nosit po knihovně a dělat kopie. Existuje nespočet kopírek; v Torontu je kancelář, která mění kanadské dolarové bankovky na mince, takže kdokoli se může přiblížit k jejich kopírce s tunami mincí a zkopírovat i knihy o sedmi nebo osmi stech stranách. Trpělivost ostatních uživatelů je nekonečná; čekají, až se osoba obsazující stroj dostane k sedmsté stránce. Samozřejmě si knihu můžete také vzít a půjčit si ji; Proces výpůjčky je neuvěřitelně rychlý: poté, co se volně projdete osmi, patnácti, osmnácti úrovněmi regálů a vyberete si knihy, které chcete, napíšete název vypůjčené knihy na kus papíru, odevzdáte ho pultu a odejdete. Kdo může vstoupit? Kdokoli s odznakem, který je také velmi snadné získat během hodiny nebo dvou, a někdy je k němu dokonce potřeba telefonní číslo. Například v Yale nesmí studenti vylézt po regálech, pouze akademici. Existuje však další knihovna pro studenty, která neobsahuje příliš staré knihy, ale má stejně dostatečný počet svazků, kde studenti mají stejné možnosti jako akademici brát a odkládat knihy.To vše lze v Yaleově univerzitě dosáhnout s kapitálem osmi milionů svazků. Vzácné rukopisy jsou samozřejmě v jiné knihovně a jsou poněkud méně dostupné. Co je tedy důležité na otázce dostupnosti polic? Je to, že jednou z mylných představ, které dominují představě knihovny, je, že člověk chodí do knihovny hledat knihu, jejíž název zná. Ve skutečnosti se často stává, že člověk jde do knihovny, protože chce knihu, jejíž název zná, ale primární funkcí knihovny – alespoň funkcí mé domácí knihovny a knihovny každého přítele, kterého bychom mohli navštívit – je objevovat knihy, o jejichž existenci člověk netušil, a přesto zjistí, že jsou pro něj nesmírně důležité. Je pravda, že k tomuto objevu lze dojít procházením katalogu, ale není nic odhalujícího a vzrušujícího než prozkoumávání polic, které možná shromažďují všechny knihy na určité téma, něco, co byste v autorském katalogu nenašli, a vedle knihy, kterou jste hledali, najít jinou knihu, kterou jste nehledali, ale která se ukáže jako zásadní. To znamená, že ideální funkcí knihovny je být trochu jako stánek s knihami.bouquiniste , něco, kde člověk nachází věci , a tuto funkci lze umožnit pouze za volného přístupu do uliček regálů.

To znamená, že v knihovně o lidské velikosti je nejméně navštěvovanou místností referenční místnost. Na této úrovni již mnoho čítáren není ani potřeba, protože snadné půjčování, kopírování a zapůjčování knih do značné míry eliminuje zdržování se v čítárnách. Alternativně čítárny (například v Yale) zahrnují občerstvovací zónu, kavárnu a prostor s automaty, které dokonce ohřívají klobásy. Můžete sejít dolů s knihami z knihovny, pak pokračovat v práci kolem stolu s kávou a croissantem, možná kouřit, prohlížet si knihy a rozhodovat se, zda je vrátit do polic nebo si je půjčit, bez jakýchkoli kontrol. V Yale provádí kontroly u východu zaměstnanec, který s poněkud roztržitým výrazem nahlédne do tašky, kterou si nesete ven; v Torontu jsou hřbety knih zcela zmagnetizované a mladý student, který si vypůjčenou knihu zaregistruje, ji propustí strojem, který magnetismus odstraní. Poté projdou elektronickými dveřmi letištního typu a pokud má někdo v kapse schovaný 108. svazek Latinské patrologie , zazvoní zvonek a krádež je odhalena. V knihovně, jako je tato, je přirozeně problém s extrémní mobilitou knih, což ztěžuje nalezení buď požadovaného svazku, nebo toho, který jste si prohlédli den předtím. Místo běžných čítáren jsou zde uzamykatelné skříňky. Vědec si vyžádá skříňku, kde si může uschovat knihy a kdykoli jít do práce. V některých z těchto knihoven však můžete, pokud nemůžete najít knihu, kterou chcete, během několika minut zjistit, kdo si ji půjčil, a kontaktovat ho telefonicky. To znamená, že tento typ knihovny má jen velmi málo strážných a velmi mnoho zaměstnanců a zaměstnává jakéhosi úředníka, který je někde mezi knihovníkem a školníkem (obvykle studenty na plný nebo částečný úvazek). V knihovně, kde všichni obíhají a půjčují knihy, neustále leží knihy, které se už nevejdou správně do polic, takže tito studenti chodí s obrovskými vozíky a vracejí je, přičemž dvakrát kontrolují, zda jsou police víceméně v pořádku (nikdy nejsou, což hledání ještě více komplikuje). V Torontu se mi náhodou nepodařilo najít téměř všechny svazky Migneovy Patrologie; Toto zničení konceptu konzultace by rozumného knihovníka přivedlo k šílenství, ale tak to prostě je.

Tento typ knihovny je pro mě přesně to pravé; můžu se rozhodnout strávit tam den v čisté radosti: přečtu si noviny, odnesu si pár knih k baru a pak se vydám hledat další, objevovat nové věci. Přišel bych tam studovat třeba anglický empirismus, ale místo toho se začnu honit za Aristotelovimi komentátory. Dostanu se na špatné patro, vejdu do sekce – do sekce, kterou jsem nečekal – o medicíně, ale pak najednou najdu nějaká díla o Galénovi, tedy s filozofickými odkazy. V tomto smyslu se knihovna stává dobrodružstvím.

Jaké jsou ale nevýhody tohoto typu knihovny? Krádež a poškození, to je samozřejmě pravda: bez ohledu na to, kolik elektronických ovládacích prvků je k dispozici, myslím si, že je mnohem snazší ukrást knihy z tohoto typu knihovny než z té naší. I když mi nedávno jeden městský radní z prominentní italské knihovny řekl, že objevili muže, který dvacet pět let kradl ty nejlepší inkunábule, protože měl svazky orazítkované vzdálenými knihovnami. Šel s nimi dovnitř, pak je vyprázdnil, sundal vazbu ze svazku, který kradl, a listy vrátil do staré vazby, pak odešel a zřejmě za dvacet pět let vybudoval úžasnou knihovnu. Krádeže jsou samozřejmě možné všude, ale myslím si, že standardem pro knihovnu – řekněme otevřenou, s volným oběhem – je, že krádež se napraví zakoupením dalšího výtisku knihy, i když je to starožitnost. Je to standard v řádu milionů dolarů, ale je to standard. Volba spočívá v tom, zda se knihy povolí číst, nebo ne, když je jedna kniha ukradena nebo poškozena, zakoupí se jiná. Manutiovy rukopisy budou samozřejmě uloženy v knihovně rukopisů a budou lépe chráněny.

Další nevýhodou tohoto typu knihovny je, že umožňuje, iniciuje a podporuje xerocivilizaci. Xerocivilizace, což je civilizace kopírování, s sebou přináší kromě všech výhod, které kopírování přináší, i řadu vážných nepříjemností pro vydavatelský svět, včetně těch právních. V první řadě xerocivilizace s sebou nese kolaps konceptu autorských práv. Je pravda, že v těchto knihovnách, kde jsou desítky a desítky kopírovacích strojů, pokud jdete do určené služby, kde platíte méně, a necháte tam svou knihu, aby vám ji okopírovali, v den, kdy požádáte o okopírování celé knihy, knihovník řekne, že to není možné, protože je to proti autorskému zákonu. Pokud ale máte dostatek mincí a knihu okopírujete sami, nikdo nic neřekne. Knihu si také můžete půjčit a odnést ji do určitých studentských družstev, která vyrábějí kopie na papír se třemi otvory, aby se pak daly vložit do pořadačů. I v těchto družstvech vám někdy řeknou, že vám nebudou okopírovat celou knihu: Měl jsem tento problém s některými svými studenty.

„Potřebujeme udělat třicet kopií této knihy,“ říká, „ale oni odmítají“ (obvykle ano, jindy to udělají, záleží na tom, jak ochotně se družstvo vypořádá), „odmítají ji kopírovat, protože je tam napsáno, že kniha je chráněna autorským právem.“

„Výborně,“ říkám, „nechte si udělat fotokopii, pak knihu odneste zpět do knihovny a pak požádejte o dvacet devět kopií: fotokopie nepodléhá autorským právům.“

„Na to jsme nepomysleli.“ Ve skutečnosti si kdokoli může udělat dvacet devět kopií z fotokopie.

Toto nyní ovlivnilo politiku nakladatelství. Všechna vědecká nakladatelství nyní vydávají knihy s vědomím, že budou okopírovány. Knihy se tedy vydávají v nákladu maximálně tisíc nebo dva tisíce výtisků za cenu sto padesát dolarů a knihovny si je zakoupí, načež je ostatní okopírují. Velká nizozemská nakladatelství specializující se na lingvistiku, filozofii a jadernou fyziku nyní vydávají knihu o sto padesáti stranách za cenu padesáti nebo šedesáti dolarů; kniha o třech stech stranách může stát dvě stě dolarů a prodává se širokému knihovnickému okruhu. Poté si vydavatel s jistotou uvědomuje, že všichni studenti a vědci budou pracovat výhradně s fotokopiemi. Běda tedy vědci, který chce knihu vlastnit, protože si tyto náklady nemůže dovolit. Ceny tak prudce stoupají, náklad klesá. Jakou záruku má vydavatel, že jeho kniha bude v budoucnu zakoupena a nebude okopírována? Cena knihy musí být nižší než cena fotokopie. Vzhledem k tomu, že dvě stránky lze na malý prostor okopírovat na jeden list papíru a kopírováním na tříděrované listy papíru lze knihu okamžitě svázat, je problémem vydavatele tisknout velmi levné knihy, které lze prodávat nejen knihovnám, ale i veřejnosti, a to na velmi nekvalitním papíru, který je podle studií provedených v posledních letech odsouzen k tomu, že se během několika desetiletí stane křehkým a rozpustí se (to už začalo: Gallimardy z 50. let se dnes při listování drolí, vypadají jako nekvašený chléb). Což vede k dalšímu problému: přísnému výběru shora mezi těmi, kteří přežijí, a těmi, na které se zapomní. To znamená, že ti, kteří budou publikovat v knihách velkých mezinárodních nakladatelství zaměřených pouze na knihovní okruh a stojí dvě stě nebo tři sta dolarů, budou vytištěni na papíře, který má šanci přežít v knihovnách a být kopírován; ti, kteří budou publikovat pouze u nakladatelství prodávajících široké veřejnosti, a tak se přiklánějí k levným vydáním, jsou odsouzeni zmizet z paměti potomků. Nevíme přesně, zda to bude dobrá, nebo špatná věc, zejména proto, že publikace, jejichž cena se pro knihovní okruh pohybuje kolem tří set dolarů od velkých nakladatelství, jsou často vydávány na náklady autora, vědce nebo nadace, která je podporuje, což často není zárukou důstojnosti a hodnoty nakladatele. Xerocivilizací se tak blížíme k budoucnosti, v níž budou nakladatelé publikovat téměř výhradně pro knihovny, a s tímto faktem je třeba počítat. Navíc na osobní úrovni vznikne neuróza z kopírování. Koneckonců, kopírování je mimořádně užitečný nástroj, ale často také představuje intelektuální alibi: tedy jedno,Když odchází z knihovny s hromadou fotokopií, je si jistý, že si je obvykle nikdy všechny nepřečte, ani je znovu nenajde, protože se mu začnou splývat, ale má pocit, že obsah těchto knih zvládl. Před xerocivilizací si v těchto obrovských knihovnách dělal dlouhé ručně psané poznámky a něco mu utkvělo v hlavě. S neurózou z fotokopírování existuje riziko, že v knihovně promarníte dny kopírováním knih, které pak zůstanou nepřečtené. Ukazuji negativní dopady knihovny v lidském měřítku, v níž jsem sice rád, když můžu, ale nejhorší se stane, až civilizace prohlížečů a mikrofišů zcela nahradí civilizaci knihy, do které lze nahlédnout: možná budeme toužit po knihovnách obhajovaných Cerbery, kteří velmi opovrhují návštěvníkem a snaží se knihu zadržet, ale v nichž by se alespoň jednou denně člověk mohl dostat k vázanému předmětu. Musíme tedy zvážit i tento apokalyptický scénář, abychom vyvážili klady a zápory možné knihovny v lidském měřítku. Věřím, že knihovny se postupně stanou lidskými, ale aby se staly lidskými, včetně strojových, od kopírek až po prohlížeče, bude mít školy, obecní úřady a tak dále větší odpovědnost za vzdělávání mladých lidí a dokonce i dospělých o používání knihovny. Používání knihovny je někdy jemné umění; nestačí, aby učitel nebo profesor řekl: „Když děláte tento výzkum, jděte do knihovny a hledejte knihu.“ Děti se musí naučit, jak knihovnu používat, jak používat prohlížeč mikrofiší, jak používat katalog, jak bojovat s knihovními úředníky, pokud neplní svou práci, a jak s nimi spolupracovat. Přinejmenším bych řekl, že kdyby knihovna nebyla potenciálně otevřená všem, museli bychom zavést kurzy, jako jsou ty pro řidičské průkazy, o úctě ke knihám a o tom, jak je konzultovat. Je to velmi jemné umění, ale takové, k jehož zvládnutí by měly být školy a ti, kdo jsou zodpovědní za další vzdělávání dospělých, povzbuzováni, protože, jak víme, knihovna je školou, obcí a státní záležitostí. Je to otázka civilizace a my si neuvědomujeme, jak moc je knihovní nástroj pro většinu lidí neznámý. Ti, kteří žijí na masové univerzitě, kde mladí vědci s tisíci talenty a nadáními mohou koexistovat s dalšími mladými lidmi, kteří poprvé zažívají svět kultury, se mohou ocitnout tváří v tvář neuvěřitelným epizodám. Cituji příběh studenta, který mi řekl: „Nemůžu si tuto knihu prohlédnout v knihovně v Bologni, protože žiji v Modeně.“ „No,“ říkám mu, „v Modeně jsou knihovny.“ „Ne,“ říká, „žádné nejsou.“ Nikdy o ní neslyšel.

Přijde ke mně postgraduální studentka a říká: „Nemohla jsem najít Husserlovy Logické výzkumy ; nemají je v knihovnách.“ Ptám se: „Ve kterých knihovnách?“ Říká: „Tady v Bologni, a pak jsem se podívala i ve svém městě a žádný Husserl tam není.“ Říkám: „Přijde mi velmi zvláštní, že knihovna nemá žádné italské překlady Husserla.“ Říká: „Možná ano, ale všichni si je půjčili.“ Najednou všichni Husserla dychtivě čtou. Bude se muset něco udělat. Možná by bylo užitečné uchovávat alespoň tři výtisky Husserla. V Dánském království musí být něco shnilého, když tento člověk nemůže Husserla najít a nikdy mu nebylo řečeno, že by se mohl zajít za někým do knihovny zeptat na důvod této nepřítomnosti. Mezi občanem a knihovnou panuje neshoda, nedostatek porozumění.

To je problém se vzděláváním.

A pak poslední problém: musíte si vybrat, zda knihy chránit, nebo je nechat lidem číst. Neříkám, že byste se měli rozhodnout nechat lidi číst, aniž byste je chránili, ale neměli byste se rozhodnout je chránit, aniž byste je lidem nenechali číst. A neříkám, že musíte najít střední cestu. Jeden ze dvou ideálů musí převážit a pak se budete snažit vypořádat s realitou, abyste bránili ten sekundární ideál. Pokud je ideálem, aby si lidé knihu přečetli, měli byste se ji snažit co nejvíce chránit, ale uvědomovat si s tím spojená rizika. Pokud je ideálem, aby ji lidé chránili, měli byste se ji snažit nechat lidi číst, ale uvědomovat si s tím spojená rizika. V tomto smyslu se problém knihovny neliší od problému knihkupectví. V současné době existují dva typy knihkupectví. Ta velmi seriózní, stále s dřevěnými regály, kde vás hned po vstupu osloví pán a zeptá se: „Co chcete?“ Načež se zaleknete a odejdete: v těchto knihkupectvích se málo knih ukradne. Ale méně se jich i koupí. Pak jsou tu knihkupectví ve stylu supermarketů s plastovými regály, kde se zejména mladí lidé potulují, prohlížejí si knihy a dozvídají se, co je k dostání. A tady se hodně knih kradne, i když mají nainstalované elektronické bezpečnostní kontroly. Můžete přistihnout studenta, jak říká: „Aha, tahle kniha je zajímavá, zítra ji půjdu ukrást.“ Pak si mezi sebou předávají informace, například: „Podívej, v knihkupectví Feltrinelli, když tě chytnou, zmlátí tě.“

„Aha, tak já půjdu krást do La Marzocco, kde právě otevřeli nový supermarket.“ Přesto ti, kdo organizují sítě knihkupectví, vědí, že v určitém okamžiku je knihkupectví s nejvyšší mírou krádeží také tím s nejvyššími tržbami. Ze supermarketu se ukradne mnohem více věcí než z obchodu s potravinami, ale supermarket je součástí velkého kapitalistického řetězce, zatímco obchod s potravinami je malý podnik s velmi nízkým daňovým přiznáním.

Pokud tyto problémy, které jsou problémy ekonomického příjmu, transformujeme na problémy kulturního příjmu, nákladů a sociálních výhod, vyvstane stejný problém i pro knihovny: podstupovat větší rizika při uchovávání knih, ale zároveň si užívat všech společenských výhod jejich širšího oběhu. To znamená, že pokud je knihovna, jak naznačuje Borges, modelem vesmíru, zkusme ji transformovat na vesmír v lidském měřítku, a pamatujte, že v lidském měřítku znamená také veselý, i s možností cappuccina, i s možností, aby si dva studenti jedno odpoledne sedli na gauč a nemyslím tím neslušný pohlavní styk, ale spíše flirtování v knihovně, zatímco si vyndávají nebo vracejí do polic nějaké vědecky zajímavé knihy.

Tedy knihovna, která ve vás vyvolá touhu dovnitř a která se pak postupně promění ve skvělý stroj na trávení volného času, jako je Muzeum moderního umění, kam chodíte do kina, procházíte se po zahradě, prohlížíte si sochy a jíte plnohodnotné jídlo. Vím, že UNESCO se mnou souhlasí:

„Knihovna… musí být snadno přístupná a její dveře musí být otevřené všem členům komunity, kteří ji mohou volně využívat bez rozdílu rasy, barvy pleti, národnosti, věku, pohlaví, náboženství, jazyka, rodinného stavu nebo kulturní úrovně.“ Revoluční myšlenka. A odkaz na kulturní úroveň také volá po vzdělávacím, poradenském a školicím úsilí. A pak ještě něco: „Budova, v níž se nachází veřejná knihovna, musí být centrálně umístěna, snadno přístupná i pro osoby se zdravotním postižením a otevřená v časech vhodných pro všechny. Budova a její vybavení musí být příjemné, pohodlné a vstřícné; a je nezbytné, aby čtenáři měli přímý přístup k regálům.“

Podaří se nám proměnit utopii ve skutečnost?