Dobrodružství Čipollina neboli O statečném Cibulkovi je dnes už klasická kniha pro děti. Napsal ji populární italský spisovatel Gianni Rodari v roce 1951. Rodari vypráví příběh o cibulovém chlapci Čipollinovi a jeho přátelích z říše ovoce a zeleniny, o boji proti vládcům, nespravedlnosti, solidaritě a odvaze. Dodnes oslovuje dětské čtenáře svou vtipností i nadčasovým poselstvím.
Výjimečná kniha je i díky populárním ilustracím Ondřeje Sekory v ČeskoSlovensku dětskou klasikou.
Jaký příběh skrývá kniha O statečném Cibulkovi?
Příběh se odehrává v pohádkové zemi obývané antropomorfním ovocem, zeleninou a zvířaty. Hlavním hrdinou je veselý, chytrý a statečný cibulový chlapec Čipollino (Cibulka) z chudé rodiny starého Cipollone, matky a sedmi bratrů.
Když se kníže Citrón (princ Limon) rozhodne navštívit předměstí, vojáci se snaží přebít pach cibule kolínskou. Při tlačenici starý Cipollone omylem šlápne knížeti na nohu a je odsouzen na doživotí (a ještě „po smrti“, protože vězení mají vlastní hřbitovy). Otec Čipollinovi poradí, aby šel do světa a „studoval darebáky“.
„Poslouchej mě dobře, synku. Tady ve vězení nesedí zloději a darebáci. Tady sedí jen slušní a poctiví lidé. Zloději a darebáci jsou venku — u dvora knížete Citróna, u kavalíra Rajčete a u hraběnek.
Chceš-li být opravdu statečný a chytrý, jdi do světa a studuj darebáky. Poznej je dobře, abys věděl, jak proti nim bojovat. A hlavně se jich neboj. Darebáci jsou silní jen tehdy, když se jich lidé bojí.“
Čipollino cestuje, poznává jak darebáci jednají, jak zneužívají moc, proč chudí platí daně z deště, vzduchu, krupobití atd. Poznává ale také, jak se bojí smíchu a solidarity, a jak se dají zesměšnit a porazit.
Během cesty získává přátele: kmotra Dýni (Tykvičku), který si postavil maličký domek, ševce Hrozna, dívku Ředkvičku, chlapce Třešničku, profesora Hrušku a další.
Proti nim stojí tyranský kavalír Rajče (rytíř Rajské jablko), kníže Citrón s citrónovými vojáky a arogantní hraběnky Višňové.
Díky vtipu, solidaritě a přátelství (bez krutého realistického násilí) se podaří osvobodit vězně, svrhnout utlačovatele a proměnit zámek hraběnek v dětský palác se školou, hernami a místnostmi pro tvořivost.
Kniha má kolem 29 kapitol a končí sbírkou písní jednotlivých postav.
Zajímavosti vzniku velmi populární knihy pro děti
Postavy Čipollina a jeho zeleninových přátel i nepřátel se nejdřív objevily v časopise Vie Nuove a poté jako komiksy (ilustrace Raoul Verdini) v dětském časopise Il Pioniere, který Rodari redigoval.
Celý román Rodari napsal během jednoho měsíce dovolené v seníku u farmáře Armanda Malagodiho v Gaggio di Piano (Emilia-Romagna).
Rodari čerpal z pozorování milánských trhů, poválečné chudoby a sociální nerovnosti.
Příběh má silný alegorický a pedagogický náboj, ale je napsán s humorem a lehkostí (inspirace Pinocchiem a neorealismem).
Kniha měla obrovský úspěch zejména v SSSR a východním bloku (ruský překlad Zlaty Potapové už v roce 1953, upravený Samuilem Maršakem).
Vznikl animovaný film Čipollino (Чиполлино) , který je věrnou, ale zkrácenou adaptací knihy. (Soyuzmultfilm 1961),
Existuje také balet, známky a hračky.
V Itálii byla méně známá, dokud Rodari nezískal v roce 1970 cenu Hanse Christiana Andersena.
Gianni Rodari / Dobrodružství Čipollina / O statečném Cibulkovi / (1951)
První vydání vyšlo v roce 1951 pod názvem Il romanzo di Cipollino. Definitivní název Le avventure di Cipollino je z roku 1957.
V češtině vyšla kniha poprvé v roce 1955 (SNDK) v překladu Hany Benešové s ilustracemi Ondřeje Sekory.
Gianni Rodari a jeho další další knihy
Cipollino e le bolle di sapone (1952) – další příběhy s Čipollinem
Gelsomino nel paese dei bugiardi (1958) – česky Jasmínek v zemi lhářů
Favole al telefono (1962) – česky Pohádky po telefonu
La Freccia Azzurra (Modrá šipka)
Grammatica della fantasia (Gramatika fantazie) – teoretická kniha o tvořivosti
Další známé tituly: Il libro delle filastrocche, C’era due volte il barone Lamberto atd.
Výpisky z knihy pro děti…
„Čipollino byl synem Cipolloneho a měl sedm bratrů: Cipolletta, Cipollotta, Cipolluccia a tak dále — jména jako stvořená pro poctivou cibulovou rodinu. Byli to dobří lidé, to se musí říct hned, ale měli v životě smůlu. Co chcete, když se člověk narodí jako cibule, slzy jsou doma.“
„Cipollone, jeho žena a synové žili v dřevěné chatrči jen o málo větší než bednička na sazenice. Boháči, kteří se tudy náhodou dostali, krčili nosy a říkali: ‚Mamma mia, to je puch cibule!‘ a přikázali kočímu, aby šlehal koně.”
“Když kníže Citrón přijel, starý Cipollone byl davem zatlačen a omylem mu šlápnul na nohu. Za to dostal doživotí…”
xxx
Čipollino byl synem Čipollona. Měl sedm bratrů: Čipolletto, Čipollotto, Čipoloccia, Čipollucchia a tak dále – to byla ta nejvhodnější jména pro čestnou cibulařskou rodinu. Byli to dobří lidé, to se musí říct, ale štěstí se jim v životě moc nedostávalo.
Co se dá dělat: kde je cibule, tam jsou i slzy.
Čipollone, jeho žena a synové žili v dřevěné chatrči, která byla jen o něco větší než krabička na sazenice. Pokud se tam náhodou dostali bohatí lidé, znechuceně si zakrývali nos, bručeli: „Fuj, jak to tu voní cibulí!“ a přikazovali kočímu, aby jel rychleji.
Jednou se chystal chudinskou čtvrť navštívit sám vládce země, princ Citron. Dvořané byli strašně znepokojeni, jestli citronová vůně nezpůsobí jeho výsosti potíže.— Co řekne princ, až ucítí tuto vůni chudoby?
— Můžeme chudé postříkat parfémy,“ navrhl Nejvyšší komorník.
Okamžitě byla vyslána patnáctičlenná jednotka vojáků-Citronů, aby postříkala ty, kteří voněli cibulí. Tentokrát vojáci nechali v kasárnách své meče a děla a na záda si naložili obrovské kbelíky s rozprašovači. V kbelících byly: květinový kolínský, fialková esence a dokonce i ta nejlepší růžová voda.
Velitel nařídil Čipollonovi, jeho synům a celé rodině, aby vyšli z domků. Vojáci je postavili do řad a pořádně postříkali od hlavy až po paty kolínským. Od této voňavé sprchy dostal Čipollino, na rozdíl od ostatních, silnou rýmu. Začal hlasitě kýchat a neslyšel, jak se z dálky ozval dlouhý zvuk trubky.
Na chudinskou čtvrť dorazil sám vládce v doprovodu Citronů, Citroniček a Citrončků. Princ Citron byl oblečený od hlavy až k patě do všeho žlutého a na jeho žluté čepici se třpytily zlaté zvonečky. Dvořané Citroni měli stříbrné zvonečky a vojáci-Citroni měli bronzové. Všechny tyto zvonečky zvonily nepřetržitě, takže vznikala nádherná hudba. Poslechnout si ji přišla celá ulice. Lidé si mysleli, že přišel putovní orchestr.
Čipollone a Čipollino se ocitli v první řadě. Oba dostali spoustu kopanců a šťouchnutí od těch, kteří tlačili zezadu. Nakonec chudý stařec Čipollone už to nevydržel a vykřikl:
— Zpátky! Ustupte!
Princ Citron se zarazil. Co to je?
Přišel k Čipollonovi, ladně překračujíc svými krátkými, křivými nožkami, a přísně se podíval na starce:
— Proč křičíte „zpátky“? Moje věrní poddaní tak moc touží mě vidět, že se hrnou dopředu, a vám se to nelíbí, že?
— Vaše výsosti,“ zašeptal princovi do ucha Nejvyšší komorník, — myslím, že tento člověk je nebezpečný rebel. Je třeba ho pečlivě sledovat.
Okamžitě jeden z vojáků-Citronů namířil na Čipollona dalekohled, který se používal k pozorování těch, kteří narušovali pořádek. Každý Citron měl takový dalekohled.
Čipollone zbledl strachem.
— Vaše výsosti,“ zamumlal, — ale oni mě přece zatlačí!
— A to by bylo dobře,“ zahřměl princ Citron. — Tak ti to patří!
Potom Nejvyšší komorník promluvil k davu.
— Milovaní naši poddaní,“ řekl, — jeho výsost vám děkuje za projevy loajality a za usilovné kopance, kterými si navzájem dopřáváte. Tlačte se ještě víc, tlačte naplno!
— Ale přece vás i samotné srazí k zemi,“ pokusil se namítnout Čipollino.
Ale hned další Citron namířil na chlapce dalekohled a Čipollino usoudil, že je lepší se v davu schovat.
