Roger Zelazny mě dlouho míjel právě kvůli jeho fantasy Kroniky Amberu. Pak jsem otevřel Pána světla a zjistil jsem, že Zelazny umí psát jako bard, ale v nejlepších knihách je nekompromisní inženýr mýtu: ukrade náboženství, sundá z něj posvátný mýtus a ukáže podstatu a řídicí pult.
Nečtu fantasy. Nechci meče, prsteny, vyvolené královské krevní linie ani pohádkové výkladní skříň „světů s mapou“. Je to sice vzrušující, místy i psychologicky velmi poučné, ale pořád fantastická pohádka a mýtus.
Science fiction chci proto, že stojí na zemi a klade nepříjemné otázky. Co s námi udělá technologie, moc a lež, kterou si kolem nich vybudujeme?
Pán světla. Proč knihu číst.
Pán světla (1967) je bezesporu jeho nejsilnější sci-fi román. Vyhrál s ním cenu Hugo. Není to „hinduistická pohádka o vesmíru“. Je to tvrdý koloniální thriller o tom, jak si posádka lodi Star of India na cizí planetě uzurpovala nesmrtelnost a ovládla život pomocí hinduistického božství.
Na kolonizované planetě vládnou původní členové posádky jako hinduističtí bohové.
Obyčejné lidi drží v kastovním nevolnickém středověku a rozhodují, kdo dostane další život. Jedině oni mají technologii přenosu vědomí do nových těl.
Kdo protestuje proti monopolu na reinkarnaci, nedostane příští život, nebo dostane tělo, ve kterém se nedá žít.
Modlitby jdou rádiem.
Nebe je kopule na pólu.
Bohové jsou unavení první kolonisté, kteří si nechtějí pustit hardware ani software z ruky.
Jeden z nich, Sam (dříve Kalkin, teď Mahásamátman), se proti tomu vzepře.
Přijme roli Buddhy, hlásá, že technologie a reinkarnace mají patřit všem, a začne podkopávat nebeskou hierarchii.
Příběh skáče v čase: Sam je poražen, jeho vědomí je vyhnáno na „Most bohů“ (rádiový přenos), později ho Jama a Ratri stáhnou zpět.
Pak se vrací do minulosti a pokouší se svrhnout Brahmu a Šivu a válčí s démony (rakšasy) etc…
Finále je další kolo téhož konfliktu: Sam proti Nebesům, tentokrát s novými spojenci i starými zradami.
Jde o to, jestli se falešný mocenský pantheon udrží, nebo jestli lidé dostanou šanci přestat být otroky „bohů“.
To je kostra příběhu. Detaily bitev, intrik a zvratů Zelazny schválně rozkládá nelineárně a vytváří jedinečný složitý obraz příběhu.
Pod poezií Zelazného textu je ukryta otázka, kterou sci-fi klade odjakživa:
Kdo smí vlastnit budoucnost?
Co číst dál, když Pán světla zabere
Tento nesmrtelný (This Immortal, 1966)
Poatomová Země, turisté z Vega, polobůh s občankou. Hugo (dělené prvenství s Dunou). Míň barokní než Pán světla, pořád o tom, kdo smí planetu spravovat.
Alej prokletí (Damnation Alley, 1969)
Špína, radiace, jízda napříč zničenou Amerikou. Žádné kasty bohů, jen přežití a špatné počasí. Pro čtenáře, který chce Zelaznyho bez chrámu.
Vchody v písku (Doorways in the Sand, 1976)
Univerzitní podvodník, aliení artefakt, honička. Lehčí, vtipnější, pořád sci-fi. Zelazny, když nechce kázat a chce se bavit konstrukcí záhady.
Ostrov mrtvých (Isle of the Dead, 1969)
Světatvůrce s božským egem a účtem za svědomí. Blízko Pánu světla: člověk, který umí dělat planety, pořád zůstává člověkem.
Tvorové světla a temnoty (Creatures of Light and Darkness, 1969)
Egyptský pantheon jako operační systém vesmíru. Divnější, experimentálnější, občas až proto-New Wave. Není to úvodní kniha, ale po Pánu světla dává smysl.
Povídky z 60. let Zvlášť A Rose for Ecclesiastes a The Doors of His Face, the Lamps of His Mouth – ukazují, proč ho tehdy brali jako novou vlnu.
Co číst až později…
Kroniky Amberu jsou důvod, proč ho fantasy čtenáři milují a skalní scifi čtenáři obcházejí. Princové, trumfy, stíny světů. Dá se v nich najít hra s identitou a mocí, ale tón je jiný: dobrodružství mezi dimenzemi, ne laboratoř falešného nebe.
Kdo fantasy odmítá principálně, Amber klidně přeskočte. Zelazny tím nestojí ani nepadá.
Jack, Pán stínů je na hraně: polovina planety věda, polovina magie. Zajímavé, ale není to čistý vstup.
Pozdní komerční věci už málokdy mají ostří Pána světla. Bohužel…
Roger Zelazny (13. 5. 1937, Euclid u Clevelandu, Ohio – 14. 6. 1995, Santa Fe, Nové Mexiko)
byl americký autor science fiction a fantasy, známý poetickým stylem, mytologickými narážkami (hinduistickými, řeckými, egyptskými i indiánskými) a postavami na pomezí lidí a bohů.
Byl jedináček polského imigranta Josepha Franka Żelaznyho a irskoamerické matky Josephine Flory Sweet.
Vystudoval angličtinu na Western Reserve University (BA 1959) a alžbětinské a jakubovské drama na Columbii (MA 1962).
Do roku 1969 pracoval u správy sociálního zabezpečení a poté psal na plný úvazek, získal šest cen Hugo a tři Nebula.
Proslul zejména románem Pán světla (Lord of Light, 1967) a desetidílnou ságou Kroniky Amberu.
Ovlivnil mimo jiné George R. R. Martina a Neila Gaimana.
Zemřel v 58 letech na selhání ledvin v souvislosti s rakovinou.
