Pokud řeknete „Boris Vasiljev – A jitra jsou zde tichá“, většina lidí si vybaví spíš film než knihu. A není divu. Existují dvě výborné filmové adaptace (1972 a 2015), které jsou stejně silné jako původní povídka. Příběh rezonoval už v socialistických filmových klubech díky mimořádnému vyprávění o lidském utrpení, přirozené odvaze a zrůdnostech Druhé světové války na území napadeného Sovětského svazu.
O čem je povídka …a jitra jsou zde tichá?
Příběh začíná šokem staršiny Vaskova – sibiřského zvěda a lovce, který už viděl ledacos, ale nikdy by ho nenapadlo, že bude bojovat po boku dívek. A už vůbec ne, že tyto mladé ženy dokážou snášet tolik nelidskosti, často až za hranicí únosnosti, a nakonec ho doprovodí na dlouhou, nekonečnou cestu.
Proč je příběh tak silný?
Jak lidé přemýšlí za války ví jenom lidé, kteří válku prožili.
„Člověk v nebezpečí buď úplně ztratí hlavu, nebo se stane lepším, než byl.“
Co může být tragičtější než situace, kdy jedna dívka po druhé padne v nerovném boji s německými nacisty a teroristy?
Nejsilnější momenty přicházejí, když Vaskov uvažuje o tom, jak dívky navždy ztratily lásku, budoucnost, mateřství.
„Dívky umíraly jedna po druhé… a každá smrt byla rána do srdce.“„Zabil jsem vás, všech pět,“ říká Fedot Vaskov. „Ale pro co? Pro tucet fricků? …
Až přijde mír, co odpovím, až se mě zeptají: Proč jste nemohli zachránit naše ženy, naše matky před kulkami?!“„Není třeba,“ odpovídá smrtelně zraněná Rita Osjanina. „Bránili jsme vlast. Nemučte se.“
„Ty holky mohly žít, mohly milovat, rodit děti… A ty děti by měly vnoučata a pravnoučata… A teď nic. Přetrhli nit. S nožem ji přeřízli.
A proč? Kvůli čemu?
Abychom my tady stáli na břehu jezera a dívali se, jak zapadá slunce? Aby ta jitra byla tichá?“
Právě v těch chvílích se odhaluje podstata slepé a nespravedlivé krutosti války.
Proč si knihu přečíst nebo zhlédnout film?
Při čtení jasně chápeme, že věděli, za co bojují a proč šli na smrt.
Kniha (1969) vyvolala obrovskou odezvu hned po vydání v časopise Junost. Hlavní redaktor Boris Polevoj (autor Příběhu opravdového člověka) ji velmi chválil a pomohl ji prosadit.
Kniha i filmy patří k nejdojemnějším a nejuctívanějším artefaktům sovětské kultury o Velké vlastenecké válce.
Dodnes je považováno za symbol tragédie a hrdinství sovětských žen ve válce.
Velmi silná kniha (i filmy), která vás donutí intenzivně přemýšlet o zvěrstvech války, o tom, proč nedokážeme včas zastavit tento zrůdný vynález lidstva mírovými cestami.
Po přečtení nebo zhlédnutí zůstane jen jedna myšlenka:
Jen naprostý cynik a psychopat zvedne ruku pro zbrojení a přípravu jakékoliv další války.
„A jitra zde jsou tichá… Tichá, jako by nic nebylo. Jako by nebyla válka. Jako by ty holky ještě žily.“
FILM: …a jitra jsou zde tichá / 2015/ Režie: Renat Davleťarov
FILM …a jitra jsou zde tichá / 1972/ Režie: Stanislav Rostockij
Ocenění – Academy Awards / Oskar 1973
Osobně si myslím, že starší verze je jen o něco málo lepší.
Film vidělo ho přes 66 milionů diváků v SSSR (jeden z nejnavštěvovanějších filmů své doby).
Získal Státní cenu SSSR (1975) a byl zařazen do školních osnov.
V roce 2002 byl v anketě vyhlášen nejoblíbenějším sovětským filmem o Velké vlastenecké válce.
