Úžeh je fascinující povídka o jedné noci na Volze, kterou napsal Ivan Bunin v roce 1925. Film Nikity Michalkova z roku 2014 ji pojal jako osudovou a odmítnutou lásku, která přešla v proklaté dny konce starého, carského Ruska. Ta neznámá po promilované noci řekne, že to, co se jim stalo, byl úžeh. Nic víc. Žádné jméno, žádný slib, žádné „uvidíme se“. Přesto je tu jedna nevyslovená otázka: Může jedna noc změnit celý zbývající život? V češtině takovým chvílím říkáme úžeh. Je možné použít i úpal, ale úžeh sedí líp: je to krátké, ostré s katastrofálním dopadem.
Atmosféra povídky vás pohltí
Volha, parník, dusný hotelový pokoj v újezdním městě, a přitom to voní, jako byste tam byli s nimi. Léto, prach, slunce, které pálí do kůže i do duše.
On je mladý poručík. Ona je vdaná, vrací se z Anapy, jméno neřekne. Vystoupí spolu, stráví noc, ráno odjede a zakáže mu jet dál.
A teprve potom to přijde. Mezi tržištěm, chrámem a kavárnou, v horku, ze kterého není úniku. Náhlá prázdnota. Chvíle, kdy jste bytostně přesvědčeni, že jste minuli osudovou chvíli a zůstala jen velká, nepopsatelná bolest.
Ivan Bunin je mistr slova. Dokázal popsat vášeň tak, že nebolí hned, ale po čase, na ulici, v cizím městě, s lístkem na další parník v kapse.
Povídku napsal v roce 1925 v Přímořských Alpách a pod text nechal dataci „Приморские Альпы, 1925“.
Pracovní názvy byly Náhodná známost a Ksenija. Úžeh zvolil až nakonec a text třikrát čistě přepsal.
Poprvé vyšla v červenci 1926 v pařížských Sovremennych zapiskách, kniha XXXVIII. Knižně poprvé vyšla v roce 1927 v Paříži.
Bunin od roku 1920 žil ve Francii, revoluci po roce 1917 nepřijal a Rusko, o kterém píše, už neexistovalo. Volžský svět v povídce je svět před revolucí: carský poručík, provinční město, obyčejné léto, kterého si tehdy nikdo necenil. Emigrace u něj vyostřila pocit, že štěstí je pomíjivé a křehké.
Bunin, Michalkov a film
Režisér Nikita Michalkov spojil Úžeh s Buninovými deníky z let 1918–1920, vydanými jako Proklaté dny (Okajannyje dni). Bunin je psal je v Moskvě a v Oděse a vycházely od června 1925 v pařížských novinách Vozrožděnije. Deníky jsou o konci starého Ruska, o revoluci a občanské válce. Krym a bělogvardějci jsou až Michalkovův rámec.
Naše děti, vnuci nebudou s to ani si představit to Rusko, v kterém jsme kdysi (to jest včera) žili, kterého jsme si necenili, kterému jsme nerozuměli, tu celou sílu, složitost, bohatství, štěstí…
…
Vše se opakuje především proto, že jedním z nejvýraznějších rysů revolucí je zběsilá žízeň po hře, po herectví, po póze, po jarmarečním divadle. V člověku se probouzí opice.
…
O těchto letech ani nemluvě: dnem i nocí žijeme v orgii smrti.Ivan Bunin, Proklaté dny, zápisy z 12. dubna 1919, Oděsa
V roce 2014 natočil Michalkov film Solněčnyj udar, česky Úžeh.
Ptá se v něm, jak lehký „úžeh“, který zasadil do roku 1907, přešel v „proklaté dny“ roku 1920. Rok 1907 je datace filmu, v povídce není.
K tomu, abyste Michalkovův film plně pochopili, musíte znát historii ruské občanské války po roce 1917 a musíte se aspoň jednou hluboce zamilovat. Pak si ho můžete vychutnat se vším všudy.
Není to film jen o lásce, ale i o tom, jak skončil starý ruský svět v revoluční vřavě.
Proč se o filmu moc nepíše?
Jedno z témat filmu je masové zabíjení bělogvardějců. Ve snímku o jejich osudu rozhodují Rosalia Zemljačková a Béla Kun. Komisař zvláštního oddělení Čeky Georgij Sergejevič důstojníkům ve filtračním táboře říká, že otázku, co s nimi bude, řeší v Simferopolu právě „soudruzi Zemljačka a Béla Kun“.
Rosalia Zemljačková je skutečná postava rudého teroru na Krymu po porážce Wrangelovy armády v listopadu 1920. Béla Kun byl předsedou krymského revkomu, Zemljačková tajemnicí krymského obkomu. Ve filmu je karikaturní komisařka v kožené bundě a karakulové čepici. Zajatce pod záminkou odvozu do Očakova nalodí na bárku, která je potopena a důstojníci zahynou.
Michalkov tak spojuje Buninovu povídku s masakrem bílých důstojníků. Topění na bárkách a lodích je doložené ve svědectvích z Krymu a Jevpatorije. Scéna s Očakovem je filmové zhuštění, ne protokol jedné konkrétní bárky.
Zemljačková se narodila jako Zalkindová 1. dubna 1876 v Kyjevě, v zámožné židovské rodině. Otec Samuil Markovič Zalkind byl kupec první gildy. Později používala příjmení podle manželů: Berlinová a od roku 1920 Samojlovová. Zemljačka bylo stranické jméno. V revolučním hnutí byla od roku 1893, vystudovala kyjevské dívčí gymnázium a lékařskou fakultu v Lyonu. Zemřela v roce 1947 v Moskvě.
A jaké z toho plyne poučení:
Vše se opakuje především proto, že jedním z nejvýraznějších rysů revolucí je zběsilá žízeň po hře, po herectví, po póze, po jarmarečním divadle. V člověku se probouzí opice.
Pusťte si někdy dokumenty o Francouzské revoluci.
