Renesanční člověk a hlavně ilustrátor Miloslav Jágr. Kdyby se někdy prezentovalo celé jeho dílo, musely by být na výstavě zastoupeny i jeho obrazy, keramika, sklářské práce, scénické návrhy, plakáty, obaly na různé zvukové nosiče nebo např. oceněný návrh na modrotisk a v neposlední řadě animované filmy, na nichž se podílel. Miloslav Jágr, ale neměl rád oficiální záležitosti, a tak by se na vernisáži své výstavy určitě královsky bavil a nejspíš by vyrušoval.

Dovolím si tedy zavzpomínat na to, co naopak měl rád.

V první řadě Miloslav Jágr miloval své Haničky, manželku a dceru, a když k nim přibyla vnučka Terezka, byl nesmírně šťastný. Nezapřel v sobě ani tehdy pedagoga, a sledoval velmi pozorně tu známou dětskou fantazii, s kterou malé děti většinou malují tak suverénně a nápaditě. Tímto fenoménem se zabýval velmi důkladně.

Vysoké škole uměleckoprůmyslové byl Miloslav Jágr skutečně věrný, věnoval ji 33 let svého tvůrčího života.
Řada absolventů této školy, někteří velmi zvučných jmen, ale i ti méně známí, budou již navždy spojeni s jeho osobností. 

Někdo při této příležitosti  vzpomene na hravý Inspiromat nebo na Cirkus Animo. Profesuru mu však na tomto ústavu přiznali, až když se poměry změnily, v roce 1990, to když se již téměř chystal do penze.

Ani potom neskončil se svým pedagogickým působením, rád a s chutí učil redakce nově vznikajících nakladatelství a nezahořkl ani tehdy, když mu v jednom nakladatelství zcizili ilustrace k Polní žínce Evelínce. Dosud se mimochodem neví, kde jsou.
Tuto knížku pak ilustroval Františkovi Nepilovi podruhé.
Nebo když mu v jiném nakladatelství, kde také učil, jak se dělá kniha, slíbili, že  vydají knížku, kterou si připravil k sedmdesátým narozeninám, a pak závazek nedodrželi.
Naštěstí Veverek Koudelka a jiná slohová cvičení vyšel, sice se zpožděním, ale přece – v roce 2007 k jeho nedožitým osmdesátinám.

„Záleží jen na tobě, čím víc miluješ věci, s tím větší snažností se budeš prodírat k jejich plnému a tajemně dokonalému bytí. Není ti uloženo tvé dílo, aby ses projevil, ale aby ses jím očistil, aby ses odpoutal od sebe sama, netvoříš ze sebe, ale nad sebe, hrozně a trpělivě se domáháš, lepšího vidění a slyšení, jasnějšího porozumění, větší lásky a hlubšího poznání než s jakým jsi přistoupil k svému dílu. Tvoříš proto, abys na svém díle poznal tvar a dokonalost věcí. Tvá služba věcem je bohoslužba.“
Karel Čapek

Měl rád své přátele a troufám si za všechny říci, že nám chybí.
Chybí ten moment, kdy rozrazil dveře např. v redakci a přišel s nějakou úžasnou novinou nebo příběhem, aby potěšil. Dokázal být i ironický a sarkastický, to když život obzvlášť bolel, ale jako správný blíženec, za chvíli o ničem nevěděl, zlobit se dlouho nedokázal.

Byl přísný, ale i velkorysý, uměl ocenit jiný názor.
Sama jsem byla svědkem, jak jedna mladší výtvarnice hájila vášnivě své pojetí návrhu grafické úpravy, v té chvíli jsem, jen na malou chvilku, zahlédla v jeho očích známky pobavení.
Debatu ukončil: „Udělejte si to tedy po svém.“
Dovedl poradit mladým zájemcům, jak se připravovat na přijímací zkoušky na výtvarné školy, ale jeho první otázka vždy byla, kolik hodin denně vlastně tu tužku mají v ruce.

Miloslav Jágr měl rád svou práci, i když povídání např. o ilustrování rád zlehčoval.
Říkával: „Když jsem byl mladý, tak každá šestá ilustrace byla dobrá, teď už v pokročilejším věku jsem pyšnější, dobrá je každá třetí.“
To myslím charakterizuje jak jeho smysl pro humor, tak také hlubokou pokoru v tvorbě.
Konec konců nadarmo neříkal, že jakákoliv dobrá práce je jen dobře zvládnuté řemeslo.

Miloslav Jágr měl rád lidi a já byla udivena, jak moc.
Když jsme s jeho paní Hankou, po jeho náhlém odchodu, rovnaly písemnosti, našly jsme velké množství děkovných dopisů. Pomáhal nenápadně, tak jak se skutečně pomáhat má – samozřejmě a neokázale.

Miloval svůj rodný kraj, ale nejen ten, ale celou svou zemi, i když se dnes tato vyznání příliš nenosí. Ale on byl skutečně pyšný na Čechy v tom nejlepším slova smyslu, a vnímavý pozorovatel to určitě v jeho obrázcích zcela jistě nalezne.
Věřím, že se nyní nebudete zlobit, když Vás poprosím, abyste se otevřeli dětskému vnímání světa, vždyť v každém z nás zůstává někde uchován „kluk s křídly“ nebo „slečna Pastelka“, a potěšili se obrázky člověka Jágra.

/k výstavě na Portheimce, 2008/

The post Vynikající ilustrátor Miloslav Jágr. Vzpomínky na dobrého člověka a profesora first appeared on Čítárny.

Ilustrátor Jaromír Vraštil (16. 5. 1922 – 16. 9. 1979) byl introvert a solitér s duší až příliš ulpívajících na ženách. Vysokého a jaksi vznosného, i když i křehkého muže svorně označovali za charismatického, byť ostýchavého. Syn akurátní, energické a racionální matky, která svým dětem „tlumočila“ všechny tatínkovy výtky, rostl hýčkán v blahosklonné péči tří nevlastních starších sester, říkajících mu Habulínku.

Šel pak životem i skrz bujaře hektická, ale bohužel sebedestruktivní období plná psychické zátěže, a rozhodným mužem právě nebyl. Neměl ostré lokty a od času studia propadal alkoholu. Dobrovolně se i léčil – a stejně trpíval depresemi. Bral stimulační léky (drogy).

Po tatínkově vzoru nebyl ani moc praktický – a míval dluhy. I na své jediné samostatné výstavě (1975) si prý stoupl vyloženě stranou, „jako by mu ten den ani vůbec nepatřil“, a nejenže byl zranitelný, ale vlastní obrázky ani nesignoval.

Narodil se v Horažďovicích idealistickému učiteli (a pak i řediteli), který napsal několik knih a jednu pohádkovou i vydal, a jenž slušně kreslil. Taky Vraštilův strýc byl malířem a dostal se dokonce do slovníku. První manželka Vraštilova otce bohužel zemřela na španělskou chřipku, ale vdovec se znovu oženil (1920) a dva roky nato se narodil Jaromír (16. 5. 1922).

Jeden z pověstných Vraštilových dopisů.

Od dětství byl zvyklý bydlet přímo ve školách, jak to tenkrát chodívalo, a figury počal kreslit pod vlivem ilustrací k Vinnetouovi – nalezených na stěnách krabice od pastelek.
Krajinky ho zajímaly už méně. Žili v Chotěšově u Stoda a on dojížděl (od roku 1933) na plzeňskou reálku a od 1934 pak hned na další, která se měla stát dnešním gymnáziem na Mikulášském náměstí. Prazvláštní fatální náhodou tu čtyři roky předtím maturoval i Bohumil Konečný.
Na přelomu let 1938 a 1939 bydlili dokonce krátce přímo v Plzni, ve čtvrti Doubravka, ale pak už v nedalekém v Chrástu. Uměleckoprůmyslovou školu v Praze studoval počínaje rokem 1940, ale roku 43 byl na dva roky totálně nasazen. Naštěstí v Praze. Odsud se posléze vracíval domů a 25. 4. 1945 skoro umřel právě cestou do Plzně při razantním náletu na Škodovku.

Teprve roku 1948 Vraštil ukončil pak studia u prof. Františka Muziky, i když svou závěrečnou práci nikdy neodevzdal, a šel rovnou na volnou nohu. Dodejme už jen, že býval v mládí i fanatickým fanouškem rohování – a též tramp na řece Střele – i na Slovensku. Od počátku let sedmdesátých pak solitérně jezdíval do srubu na Zlatém potoce u Davle, jehož okolí říkal Klondyke.

Do zahraničí se však skoro nedostal a pouze roku 1967 strávil pár záhadných měsíců v hamburském nočním klubu Salambo, doplněném i erotickým divadlem. Dokonce pro ten klub i pilně kreslil.

Manželství
Druhá z tří Vraštilových manželek se roku 1969 odstěhovala do západního Německa a třetí ženou se stala téhož roku zdravotní sestra Eva, dcera jeho spolužáka z vysoké školy. Jen těsně před smrtí se však Vraštil znovu rozváděl a roku 1978 v Německu navštívil předchozí ženu a svou první dceru Helenu, tehdy patnáctiletou.

Vraštil byl fatalista fascinovaný až posedle zbraněmi a neodolatelně jimi vzrušovaný.
Vyplývá to třeba i z jeho dopisů. Měl rád dýky, kupříkladu, a na ilustracích věnoval právě zbraním filigránskou pečlivost. Vždycky. Při pročítání těch nemnoha časopiseckých a novinových textů, které se zabývají jeho ilustrační tvorbou, si nelze nevšimnout, jak často se rozhovor přesouvá od výtvarné činnosti ke zbraním, všímá si Prokop ve speciálně tomu věnované kapitole. Již interiér jeho ateliéru onu vášeň prozrazuje nejvýmluvněji – po stěnách rozvěšené historické pistole, skvostně vypracovaná mušketa, staré zdobené nože, jinde uložené perkusní revolvery, kozácká šavle, na stole tesáky a dýky s vykládanými rukojeťmi. O zbraních svedl Vraštil i zaujatě vyprávět a symptomatické psaní zaslal rodičům v čase ilustrování Stopaře:
Tatínku, ty budeš asi překvapen, stojí v něm, ale pistole, cos ji kdysi dávno a ještě v Plešnicích koupil, byla nabitá a vystřelila. Naštěstí tenkrát proděravěl v ateliéru jen kreslicí prkno a částečně i stůl, v jehož desce se ale kulka odrazila a skončila ve stohu papíru.

Poslední malířovy dny a záhadná smrt.
6. 9. 1979 Vraštil náhle a těsně před půlnocí zemřel s jednou ze střel v srdci, a ta rána (a ještě jedna předchozí) vyšla z exponátu jeho vlastní sbírky. O úmrtí informovala jen Večerní Praha, a to ještě cynicky, a vedle běžných detektivů se počal bytem motat nezvykle vysoký počet lidí (asi jako po nedlouho tomu předcházející smrti Ludvíka Součka), a to i s vysokými hodnostmi. Prováděli výslechy – a intenzivně se zajímali o paní Ch. P. z Izraele, jejíž jméno Prokop neuvádí.

Malíř dámu poznal už těsně po válce co bulharskou studentku lékařství. Byla židovského původu a emigrovala do Izraele, nicméně si nepřestali psát. V ateliéru byla po Vraštilově smrti zabavena i spousta zbraní, z nichž některé měl půjčené od přítele. Bez zajímavosti není ani to, že jeho byt absolvoval už předtím pár prohlídek, před kterými se však zbraně vždycky podařilo jaksi zázračně(?) ukrýt.

Vraštilova záhadná smrt je sice dnes uzavřena jako sebevražda, nicméně i bez pitvy či toxikologické zkoušky.
Je divná. Výpovědi svědků byly zpochybněny – a na fotografiích ve spise najdete i věcné nesrovnalosti. Žádalo se tedy o nové prošetření, už v červenci 1980 však prokurátor případ uzavřel. Prokop možná také, nicméně v té souvislosti poukazuje na Vraštilovo přátelství s vynikajícím kostýmním a scénickým (mj. Národní divadlo) výtvarníkem Michailem Rombergem. Tento antikomunista žil až do roku 1956 překvapivě přímo v malířově bytě (v jeho oddělené části) v Ostrovní ulici a byt byl ostatně až do roku 1940 klubem ruských emigrantů. Romberga zadrželi hned po osvobození Rusové a on se co udavač účastnil zatýkání dalších Rusů a stal se sovětským špionem u nás a počínaje rokem 1954 jako „Serjoža“ i agentem StB.

V knižním rozhovoru Královská zábava (2010), který jsem kdysi realizoval pro nakladatelství Akropolis, vnímá však Ondřej Neff onu záležitost o něco osobněji:

Fencl: Koho ještě jste znal v tom okruhu?
Neff: Kreslíře Jaromíra Vraštila. Vypracoval si zajímavou techniku. Pokrýval černý papír křídou a napodoboval tak staré xylografie. Ilustroval tak pár verneovek, když se původní obrázky zdály nevyhovující, a nakreslil mi mapy na předsádky Podivuhodného světa, což byla velká práce i pro mne.
Jak to?
V jednu chvíli jsem v tom měl úplný galimatyáš, ale nakonec se mi to přece povedlo.
V rozšířeném vydání (2005) ale ty Vraštilovy mapy nejsou!
Originály se ztratily. Mimochodem, Vraštil byl těžký alkoholik. Měl také o čtvrt století mladší ženu, zdravotní sestru, a já tam k nim jednou přišel, asi na počátku osmdesátých let. On seděl nad prací a bylo očividné, že ta pětadvacetiletá má tak trochu jiné představy o životě, a tak jsem odešel s divným pocitem. A on se nazítří zastřelil.
Ale proč?
Zabil se asi z nešťastné lásky, myslím. Vždyť já ho tenkrát i potkal u obchodního domu Máj – a on byl úplně nepříčetný z toho, že mu žena zahýbá.
Ale s kým?
Tak to já samozřejmě nevím.

Neměli bychom však asi končit až tak tragicky a radši tedy udělejme tečku uznalými slovy Vladimíra Prokopa:

Jestliže byly někdy Zdeňku Burianovi vytýkány hluchá řemeslnost a neschopnost napomáhat abstraktní stránce vnímání, píše, ve Vraštilově případě se takovéto polemiky nevedly. To ovšem nemění vůbec nic na tom, že také zde lze jen spekulovat, jak by ten malíř využil talentu v jiných časech anebo prostorách. Inu, a kdo se zajímá o mnohé další aspekty Vraštilova díla, ten ať vypne počítač a otevře si Prokopovu monografii.

The post Jaromír Vraštil. Podivuhodný život i záhadná smrt ilustrátora dobrodružných románů first appeared on Čítárny.

Renčín, Dlabáček, Rambousek, Marie a další nám už celá desetiletí vzkazují:
Navigační systém nefunguje… tvrdošíjně ukazuje, že jsme v ř*ti… Což se paradoxně pomalu naplňuje.
Mimochodem pan Renčím také poznamenal: „Připíjím všem lidem dobré vůle. Kromě Rambouska, který mi dluží 20 korun.“

Je k neuvěření, kolik desítek let kreslil stále dobré fóry, tento jedinečný ilustrátor a „rytíř českého humoru“ Vladimír Renčín (6.12. 1941 – 4.10. 2017).
Výrazně proslul dlouholetou spoluprací s časopisy Mladý svět a Dikobraz, novodobě s Lidovými novinami, MF Dnes a Právem. Pracoval i pro řadu zahraničních periodik, jeho ilustrace vycházely například v německých Die Zeit a GEO, v britském časopise New Scientist nebo americkém Time.

„Jeho životní krédo bylo, že muž si má v sobě uchovat klukovství a když se mu to povede, zůstává v něm hravost a ta ho provede životem s radostí.“

Měl velmi rád udedlejší způlsob života. Miloval chalupaření, rybaření, knihy a klid. Cestování mu moc neříkalo. Tvrdil, že když někam vyjede, je to stejné, jako když vyjede „naprostý blbec“.
Byl skeptický k příliš rychlému a povrchnímu světu. Velmi kritizoval rychlou a bezduchou produkci knih po roce 1989.

Renčín nebyl typický politický karikaturista, který se vysmíval lidské povaze, byrokracii, hlouposti a přetvářce obecně. Bez ohledu na režim, ve kterém právě žil.
Za socialistické normalizace měl problémy se Státní bezpečností a zákazy publikován.
Po roce 1989 sice nepřišly zákazy, ale postupně tiché vymlčování v některých médiích. Tehdy přiznával, že některé starší kresby na téma vztahů by už dnes netroufl publikovat jako za socialismu kvůli tzv. politické korektnosti. Přesně na toto téma píše Jiří Žáček >>.

Renčínovy kresby vyšly ve zhruba třiceti knihách, na desítkách dalších knih se podílel jako ilustrátor.
Mimo jiné je také spoluautorem divadelní hry Nejkrásnější válka a autorem příležitostné řady známek z roku 1995.
Za sebou má více než stovku samostatných výstav a je držitelem řady ocenění.

TAKŽE PANE RENČÍNE, JEŠTĚ JEDNOU DÍKY ZA VŠECHNY TY KRÁSNÝ FÓRY!

http://www.rencin.cz/

Oblíbené hlášky:

„Život je těžký, ale dá se to vydržet s pivem a nadhledem“.

„Když se bere život jako muzikál, tak to jakžtakž jde.“

„A najednou přede mnou stres! Tak se otočím – a za mnou frustrace! Tak jsem prchnul do hospody.“

„Že neznáte důvod k napití? Člověče, zkusil jste se na sebe někdy podívat do zrcadla?“

„Blbost od nás se vzdalující se zdá menší!“

„Člověk není čáp, aby svět čistil.“

„Jsi báječná žena, Marie. Věčná škoda, že jsem tě nepoznal dřív než pivo.“

„Cítím se báječně, přestal jsem číst!“

„Hej, živote, kde jsi, vylez, srabe! Chci se s tebou porvat!“

„Je jenom otázkou času, kdy budou sprostá slova vysílat neomezeně a slušná vypípávat.“

„Navigační systém asi nefunguje… tvrdošíjně ukazuje, že jsme v řiti…“

„…tak pivo vám došlo, teplého nic k jídlu nemáte, víno a limonády přivezou, kávu nemáte umletou – a co takhle, pane vedoucí, na fujaru? Můžete nám zahrát?“

„Ne, broučku, lidi se neukládají k zimnímu spánku. Kdyby ale spali o třetinu déle, mohl být na tom svět o třetinu lépe.“

„Vánoce jsou svátky klidu a míru, Marie, musíš na tři dny do sklepa.“

The post Vladimír Renčín nám navždy zanechal vizionáře Dlabáčka, Rambouska a Marii first appeared on Čítárny.

Česká dobrodružná ilustrace nemá tři, ale nejméně čtyři krále: Zdeňek Burian, Bohumil Konečný, Gustav Krum a… Jaromír Vraštil. Prvně jmenovaná trojka se monografií už dočkala. Burian dokonce víckrát. Na Vraštila však došlo až díky stejnojmenné publikaci (232 stran) Vladimíra Prokopa, který už dal dohromady právě četné práce o Burianovi i jednu stejně průkopnickou o Krumovi.

Úvodem ovšem autor poctivě připomíná i další krále téhož ranku v čele s Karlem Tomanem (1931-2000) a Milošem Novákem (1909-1988).
Byli jimi i Jan Černý (1919-1993), Věnceslav Černý (1865-1936), Václav Junek (1913-1976), Alois Salač (1900-1953), Jiří Wowk (1899-1961), Václav Čutta (1878-1934), Stanislav Hudeček (1872-1947), Viktor Oliva (1861-1928), Josef Ulrich (1857-1930) a ještě někteří další. 

„Živím se ilustrováním dobrodružných románů, to mi vyhovuje, a vydělávám tolik, kolik zasluhuji. Nejsem právě přehnaně pilný a o peníze zase tak moc nestojím. Mohl bych se mít rozhodně lépe, možností mám dost.“ napsal Jaromír Vraštil, mj. spolutvůrce čtyřiadvaceti verneovek u nás vydaných.
Vraštil

Vraštil měl mimořádné předpoklady i talent od pána Boha a třeba i jen v kompozici zůstává nedostižný, ale pokládal za svou povinnost se podřizovat každé nové fabuli nastolené spisovatelem.
Expresivně se zvládal stylizovat, ale dělal to vždycky s mírou. Záviděníhodnou. Socialismem byl tento génius doceněn jen spoře a sporně, a přece byla jeho epika věcná a jeho romantismus realistický. Chladný nezájem doby mu ovšem suplovali jen ti nepočetní sběratelé a neprofesionální historici.
Už za války začínal jako ilustrátor prvotiny a druhotiny Bohumila Říhy (O lékaři Pingovi), ale k dobrodružství ho dostal až americký klasik Cooper (Stopař, Lovec jelenů, Poslední Mohykán, Průkopníci, Prérie, vše ilustrováno 1957-67), jehož knížkám věnoval přes čtyři sta fascinujících obrázků.

V té době se dostal i k Vernovi (Patnáctiletý kapitán, 1958) a do roku 1973 vytvořil nádherné mapy pro víc než dvacet verneovek. Kompletně pak ilustroval Honbu za meteorem (1966), Doktora Oxe (1966), Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy (1968) a Bratry Kipy (1973), přičemž tou nejméně známou jeho prací v oblasti Podivuhodných cest paradoxně zůstává jeden z nesporných jeho uměleckých vrcholů, totiž devět sgrafitových obrázků ke krácené verzi Knihy robinzonů, která vyšla v časopise Pionýr pod titulem Ostrov na prodej (1971-72).

Vraštilova ilustrace z knihy Nejstarší Američané.

Barokní ilustrační mapy
Pro Pionýra Vraštil kreslil i nevalný komiks Tajemný hrad v Karpatech (1975-1976) a k francouzskému romanopisci se vrátil před smrtí i tím, že zpracoval nové mapy pro Ondřeje Neffa a jeho Podivuhodný svět Julese Verna (vyšel 1979 s datem 1978). A právě tyhle „barokní“ mapy jsou pro Vraštila asi nejtypičtější, takže možná zaujme, že nebyl k té nejranější inspirován Vernem, nýbrž Stevensonem. Ostrovem pokladů. A to aniž věděl, že samotný Ostrov pokladů vznikl na podkladě (dětské) mapy.

Takto krásně a „mapově“ Vraštil za svůj život doplnil na čtyřicet titulů. A další králové dobrodružna jím ilustrovaní?
Thomas Mayne-Reid (Bezhlavý jezdec, 1958), Farley Mowat (Stopy ve sněhu, 1961), Gabriel Ferry (úžasný Poklad ve zlatém údolí, 1970), Gustave Aimard (Zálesáci z Arkansasu, 1971) a hlavně Zane Grey (Prázdniny v pralese, Ken Ward v džungli, Na lovu šelem, Prázdniny v pralese, 1970-1992) a Emilio Salgari (Černý korzár, 1967, a Město malomocného krále, 1974).

Slavný pirátský román Rafaela Sabatiniho Odyssea kapitána Blooda (1970) směl ovšem vedle mapy doplnit jen jediným obrázkem – a v Pionýru tedy aspoň ilustroval Doylovu pirátskou prózu Kapitán Sharkey a s dějinami pirátství jako takovými se popasoval díky edici Magnet a Dobrodruhům pěti moří (1970) od svého kamaráda Radovana Krátkého.

Ilustrace Vraštila z knihy Steubena,Tekumseh.

Nu, a téma piráti završil obrázky k Jackovým dobrodružstvím (Ohníček 1972-73) od kpt. Marryata, když se ovšem předtím víckrát šťastně potkal i s „jezerním“ Arthurem Ransomem (Boj o ostrov, Trosečníci z Vlaštovky, Petr Kachna, Klub Lysek, Holubí pošta, 1959-1964), aby také jeho díla doplnil úžasnými mapkami.
Snad jen s E. T. Setonem, ač právě jeho díla hltal náruživě v dětství, ho osud – a časopis Ohníček – spříznili jen dvakrát a je taky pravda, že se nikdy neprodral přes kolegy Buriana a Kruma ke Karlu Mayovi, nicméně…

Stejně jej nemiloval – a v letech sedmdesátých „náhradou“ ilustroval dílo jiného idolu někdejšího nacismu, Fritze Steubena (Tekumseh 1-4, 1971-1979), které se paradoxně stalo jeho vůbec nejrozsáhlejším projektem – čítá na sta obrázků.
A Steuben sám (vl. jménem Erhard Wittek, 1898-1981)? Nového českého vydání své historické fresky se dokonce ještě dožil.

Jaromír Vraštil. Ilustrace z knihy Coopera, Stopař.

Indiálni však byli vůbec Vraštilovým osudem a např. pro Pionýra ilustroval i rozsáhlou Hulpachovu Indiánskou abecedu (1965-66). Jedinou mayovskou výjimkou u něj pak představují dva texty Tave-šala a Na hoře Vinnetouově uveřejněné na pokračování v Ohníčcích v ročnících 1966- 69.

Osobně mám Vraštila vedle Julia Verna asi nejúžeji spjatého s poutavou knížkou Josefa Brinke Austrálie (1973), která mě v devíti letech seznámila s nejmenším světadílem, ale doplnil i následující Afriku (1977) Ctibora Votrubce a pak ještě Asii (1980). Projekt se bohužel zdržel (prospekt vložený v Austrálii ještě slibuje roční rozmezí mezi svazky) a svou vytouženou Ameriku tudíž už Vraštil ilustrovat nestačil.

Jaromír Vraštil. Ilustrace ke knize Karla Maye, Tave  Šala a ke knize Šolce, Nejstarší Američané.

Pro normalizační léta sedmdesátá ovšem bylo symptomatické, že přešel od cizokrajných autorů (tedy snad s výjimkou Altshellera a jeho Posledního náčelníka) ke spisovatelům a světoběžníkům našim, ať už to byli Miloslav Stingl (Siouxové bojují dál, 1976), Mirko Pašek (Muž pro Oklahomu, 1972, Děvče pro Oklahomu, 1980) anebo a především Václav Šolc, jehož patero publikací zpracoval Vraštil mezi roky 1968 a 1982.

Zatímco pro zmiňované časopisy Pionýr a Ohníček kreslil od roku 1965 až do smrti, méně výrazně a jen dočasně se etabloval v Mateřídoušce (1950-1952), v Abc (1966-1970) a v Pionýrské stezce (1972-1973), kde se však aspoň mohl setkat s Elstnerem.
Pionýr mu předložil i práce Jacka Londona či Otakara Batličky, přičemž jeho Krádež diamantů předělal v komiks, ale především našel v tomto časopise tucet próz (1972-74) ostrakizovaného Jaroslava Tichého, z nichž mi vyloženě utkvěly Záhada šíleného jogína a Chvíle hrůzy na větrném mlýně. A další Batličkovy texty? „Potkaly“ Vraštila v Ohníčku a jen doplním Prokopa subtilní informací, že je pan Tichý i autorem Vraštilem ilustrované anonymní povídky Miep a Bludný Holanďan (1974/24).

Vraštilova ilustrace z knihy Nejstarší Američané.

Vraštilův „sgrafitový“ projev je dodnes originální a rozpoznatelný, i když vždycky působil jako zjevení z jiné planety, jak Prokop zálibně upozorňuje.
Vraštil přitom přiznaně vyšel z malíře Rockwella Kenta (1882-1971), ilustrátora Bílé velryby (1930), a velice se mýlí Petr Sadecký (1983), dodá Prokop, když fascinován Burianovými negativními kresbami (Mauglí, 1940) vyjadřuje podivení, proč se Vraštil uchýlil k „útrpnější“ technice, když by efekt býval obdobný. Nebyl. Zatímco Burianova bílá kresba na černém podkladu zachovává více či méně živost linií vedených lidskou rukou, i když nástroj svými tahy místy přejímá rétoriku grafiky, Vraštilova metoda vědomě směřuje do jiných výtvarných končin. Nic nesupluje, neimituje a její vlastnosti a technologické možnosti směřují ke grafickému, i když pro někoho archaizujícímu výrazu. Ale jedná se o odlišný umělecký produkt, nepodbízivý a se zcela specifickým vizuálním účinkem. Je to technika, která prozrazuje autora plného pokory vůči umění a řemeslu.

Dodám už jen jako perličku, že Vraštil třeba i velmi zručně vyřezával, a to třeba z morkových kostí, hlavně však ze dřeva: hračky, vodní mlýnky, loďky – i celé totemy.

Vrašilova ilustrace k vynikající knize Fráni Velkoborského, Jabloňová stezka.

The post Jaromír Vraštil. Ilustrátorský král dobrodružných knížek first appeared on Čítárny.

Bez přehánění lze říci, že Neználek ruského autora Nosova patří k nejznámějším postavám dětské literatury 20. století v kotlině zvané české, ale i ruské, polské či maďarské. Jen se v poslední době zdá, že kniha bude zařazena do protiruských nebo proruských knih pro děti. To nám už brzy sdělí odborníci na proputinovské trolly nebo zmatení cenzoři všelikých neziskovek, hlídající tu jedinou a správnou pravdu.

Neználek na Měsící je mezi bibliofily asi nejžádanější.
Sovětská verze obsahuje nejen černobílé kresby „klasického“ dětského ilustrátora Heinricha Valka, ale také jeho vlastní barevné přílohy, které mladým čtenářům vyrazily dech.
V české verzi ilustroval knihu Jaromír Zápal a dal ji ještě zajímavější punc jedinečnosti. Stejně jako Jaroslav Malák.
Pokud byste tuto knihu neopatrně půjčili, riskovali byste její ztrátu. Navíc se tato kniha se za časů komančů těžko sháněla. Nejen v SSSR ale i v Československu.

Celé generace v průběhu posledních padesáti let Neználka četly anebo o něm alespoň slyšely.
Nic na tom nemění fakt, že ruku v ruce s věhlasem tohoto “sovětského” hrdiny jde i stín zcela evidentní ideologické propagandy. Dokonce se zdá, že právě zjevná tendenčnost námětu, budování socialismu, nabyla v průběhu času jistého kuriózního půvabu, který právě dnes může vzbuzovat celkem pochopitelné sympatie díky promyšlené sociální politice.

Koneckonců, kdo by nechtěl žít ve spravedlivějším a mírumilovném světě?
A tak je docela možné, že Neználek bude na seznamu zakázaných knih, zvláště po tom, co ODS, STAN, KDU, TOP i Piráti schválili naprosto nesmyslný zákon o zákazu komunistických symbolů v roce 2025.
Přičemž je zajímavé, že nacismus Fialova vláda v OSN klidně podporovala a nemínila proti němu bojovat. Zvláště na Ukrajině.

Neználek na Měsící (3. díl)
Mimořádně nadčasové sci-fi o cestě do vesmíru, v níž Neználek objeví uvnitř satelitu Země sobě podobné tvory, umožnila autorovi nasytit vyprávění sociálně-kritickým obsahem. Na Měsíci panují zcela odlišné poměry – jeho obyvatelé žijí v těžkých kapitalistických podmínkách; dělí se jednoduše na chudáky a boháče a tato společenská určenost je pevně daná.
Ukazuje se, že žít jako chudý člověk se prostě nedá: těm, kdo nemají žádný příjem, nezbývá než spát na ulici či pod mostem, jenže to je přísně zakázáno a trestáno.
Nejrůznější represivní mechanismy měsíčního společenského systému poznává čtenář společně s hlavním hrdinou, jehož „neználkovství“ doznalo značné proměny: už to není hloupý náfuka z úvodní knihy série ani naivní vesničan zírající s otevřenou pusou na zázraky městské techniky, ale příkladně čistá duše, která teprve poznenáhlu začíná chápat, co to jsou peníze nebo vězení, jak funguje burza a proč se mohou volně prodávat zbraně…
Ilustroval Jaromír Zápal.

Myšlenky z knihy: Neználek na Měsící:

„Lepší malá pravda než velká lež“

“Proč bych si měl vymýšlet pravdu? Pravdu si vymýšlet nemusíš, ta už existuje. “

Každý, kdo si koupil „Noviny pro blázny“, říkal, že si je nekoupil proto, že by se považoval za blázna, ale proto, že ho zajímalo, co tam pro blázny píšou. Mimochodem, tyto noviny byly vedeny velmi rozumně. Všechno v nich bylo srozumitelné i pro blázny. V důsledku toho se „Noviny pro blázny“ vyprodaly ve velkém množství.

„Kdo jsou ti policajti?“ zeptala se.
„Banditi!“ řekl podrážděně.
„Vážně, banditi! Ve skutečnosti je povinností policajtů chránit obyvatelstvo před lupiči, ale ve skutečnosti chrání jen bohaté.“

Takové jsou zvyky měsíčních obyvatel! Měsíční kraťas nikdy nebude jíst bonbóny, perník, chléb, klobásu nebo zmrzlinu z továrny, která netiskne reklamy v novinách, a nepůjde k lékaři, který nevymyslel nějakou ohromující reklamu, aby přilákal pacienty. Obvykle si blázen kupuje jen to, o čem četl v novinách, ale pokud někde na zdi uvidí chytře sestavenou reklamu, může si koupit i něco, co vůbec nepotřebuje.

Byl v práci tak unavený, že když přišel domů, natáhl se na palandu a vstal jen proto, aby něco žvýkal. Ani jídlo mu nepřinášelo stejnou radost. Teď už jeho jedinou radostí bylo jít si ve volný den na břeh a točit se na nějakém ruském kole, paraboloidu, nebo alespoň na vodní klobáse. „To je skvělé!“ zamumlal se zlomyslným úšklebkem. „Celý týden jsem točil různé lenochy a teď ať mě točí jiní lenochi!“

Každý, vidíte, chce ukázat, že je lepší než ostatní, a protože inteligence, laskavost a čestnost se u nás vůbec necení, chlubíme se jeden druhému jen svým bohatstvím.

Mnoho bohatých lidí, kteří přišli o své příjmy spolu s továrnami, bylo nuceno chodit do práce a nakonec si uvědomili, že je to ještě lepší, než se ve dne v noci třást nad svým kapitálem, ztrácet spánek a chuť k jídlu a myslet jen na to, jak někoho obelstít a nenechat ostatní obelstít je.

Konečně sebral dost odvahy, aby přiznal svou zbabělost.

Nakonec se Neználek zeptal, proč lunární astronomové nebo lunární vědci dosud nepostavili létající stroj schopný dosáhnout vnějšího pláště Měsíce. Memega uvedl, že stavba takového stroje by byla příliš drahá, zatímco lunární vědci na to nemají peníze.

“A proč je to vždycky takhle: stačí si vymyslet nějaký nesmysl a všichni ti uvěří, ale zkus říct i tu nejčistší pravdu, tak tě praští a tím to končí!”

Kromě péče o jídlo měl také zájem o čistotu. „Máš v tomhle pokoji nahromaděno příliš mnoho harampádí, drahoušku,“ řekl jednou.
„Ale uklízet to není potřeba. Prostě se přesuneme do jiného pokoje a až tam uděláme nepořádek, přesuneme se do třetího, pak do čtvrtého a tak dále, dokud nezašpiníme celý dům, a pak uvidíme.“

The post Neználek na Měsíci. Bezesporu proruská bestsellerová generační klasika pro malé děti first appeared on Čítárny.

Dáte mi asi za pravdu, že přinejmenším od roku 1968 raší mezi spoustou lidí rusofobie. Pamatujeme její odlivy, nicméně nastal čas přílivu. I jít na Alexandrovce je provokace.
Té zášti samo sebou oponují četní příznivci a emisaři Moskvy či aspoň ruské literatury, samo sebou se nejedná pouze o občany Karlových Varů a podobným vyzyvatelem matky Rusi byl i populární malíř a vypravěč Vladimír Komárek (1928-2002).

Pokud máte za pravděpodobnou jistou jeho odtrženost od reality, můžete mít kus pravdy, a přece bych řekl, že taky Komárkovy názory dnes soutěží o nárok posloužit jako konglomerát něčeho z toho, co rusofily občas až magnetizuje na povaze našich východních bratrů, existuje-li tedy vůbec něco jako národní povaha.

Ocitujme jako důkaz několik sekvencí z poslední Komárkovy knihy (2000), i když rovnou předesílám, že malířova konfese v důsledcích ani zdaleka nevypadá jako selanka a nejde o nijaký paradox: zpodobitel židlí a dveří určitě optimistou nebyl.
Na straně 66 Vladimír Komárek míní:

„Chagall (1887-1985) podle mě dosáhl toho, čeho dosáhl, především proto, že vyšel z pravoslavné ruské kultury. Bez Ruska by nebyl nic.“

Už na straně 13 podotýká:

„Mám rád Rusy, jejich zvláštní duši, citlivou a pravoslavnou. I jejich literaturu a mše. Je zajímavé, že také ruští ateisté byli ateisty pravoslavnými. Od posledního izvosčika až po generálního tajemníka. – Rád jsem jezdil do Ruska a miluji obrazy žida Chagalla, který je taky pravoslavný žid. Miluju i filozofii toho národa: Vodku popijem, ogurjec zakousneme a pak se oběsíme nebo neoběsíme – ještě nevíme. – A když byl malíř Jíra (1929-2005) v Moskvě, toužil se s kamarádem napít vodky. Tu ale prodávali až večer v obchodě. Koupili ji tedy a u parku si z láhve nedočkavě každý cucnul. Tu ze šera šeříkových keřů vystoupil domorodec a povídá: „Nužno kultůrno popít…“ a vytáhl z kapsy usmoleného frťana, vzal láhev – nalil si – a pak nalil těm českejm malířům…
Můj přítel – Ukrajinec – sice nepije, ale švagr Toník měl dojem, že by ho u nás mohl alkoholem znemožnit. Sám jsem byl na to zvědavej a pozoroval jsem Anatola, jak po každém panáku ulamuje kousek chleba. Je pravda, že vousy mu po čase začaly vstávat, ale neožral se. Nalitej švagr jezdil po zábradlí a sovětskej člověk šel bez problémů domů…“

Čímž malíř (snad pouze napůl vědomě?) parafrázuje i známou ústřední scénu z Osudu člověka (1957), jehož titulní hrdina si rovněž „soustíčko“ chleba nakonec od fašisty v koncentráku vzal, nicméně jinak před ním – a tváří v tvář odsouzení k smrti – jen a jen udatně pil.
„Já první sklínku ničím nezajídám…“ přeložila to kdysi Věra Vendová.
„Promiňte, Herr Kommandant, ale nejsem zvyklý jíst ani po druhé skleničce…“

Avšak zpět na čtrnáctou stránku Komárkovy knihy, kde rozumuje dál:

„Carismus… vytvořil nedemokratickou atmosféru, která se stala ohromným podhoubím pro literaturu a výtvarné umění. Dostojevský by se nikde jinde narodit nemohl a právě carismus vytvořil kult osobnosti. Rusové, ti potřebují uctívat svoje velikány. Viděl jsem davy lidí s kyticemi, co denně chodily ke hrobu Vysockého; a nebyl uznávaný světec.“
„Rusové říkají velmi hezkou věc,“ dodává Komárek.
„Člověk je inteligentnější než zvířata a proto, kdyby po Kyjevě v těch nacpaných tramvajích měla jezdit zvířata, tak to nevydržej a vyhynou. Ale člověk, protože má rozum, tak si to dovede vysvětlit a nevyhyne a těma přeplněnejma tramvajema může jezdit furt.“

Zda má smysl číst dnes tuto anekdotu jakkoli předzvěstně a asociativně – s ohledem na dnešní situaci na Ukrajině, nechám již na vás. – Sám Vladimír Komárek pokračuje na straně 58 takto:

„Byla doba, kdy jsem četl intenzivně beletrii, a nejvíc na mě zapůsobil můj velmi oblíbený ruský spisovatel Dostojevský, který mě velice oslovil a přivedl mě k celé ruské literatuře, kde skutečně existuje jakýsi surrealismus života. Celá ruská kultura je totiž absurdní, a to proto, že vychází z absurdního carského zřízení; a ruský komunismus, jak říkal Masaryk, je jen carismem naruby.
Rusové ostatně dovedou nosit naruby všechno, i boty; takže proto já tíhnu k ruskému umění a k Dostojevskému.“

I sám „carismus“ Komárek ovšem interpretoval jako „do značný míry surrealismus, proto mi to je tak blízko“ (str. 66), a v samostatné kapitole „(Jen) Rusové“ poté přemítá nad domnělými příčinami své lásky k Rusům.

„Určitý vliv musel být od mýho táty, který byl ruským legionářem a o Rusku často mluvil. Potom tu ale byla i krajina, ve které jsem žil – u Malacek. Tamní borovice jsou strašně blízké Rusku. Slovensko má k východu daleko blíž než Češi, a taky má blíž k typu fantazírování, který mají pouze Rusové… A šokovala mě už od dětství taková příhoda. Turisté ze západu jdou po ruské ulici a průvodkyně zastaví u velkého balvanu, který stojí uprostřed cesty. Všichni se ptají, co tam ten balvan dělá, a ona říká, že je to jeden z dokladů chytrosti ruského mužika. Proč? Ten balvan chtěl car odstranit, ale nevěděl jak. Pozval Angličany, ti nepřišli vůbec na nic. Pozval Němce, ti koupili traktory, aby balvan odvezli. A ruský mužik? Přišel na to, že vedle toho balvanu vykope díru, do ní balvan hodil a balvan byl pryč…
Ruská vesnice mě strašně přitahuje,“ pokračuje trochu naivně. „Lidovým zpěvem a vším. A je to právě krajinou kolem Malacek, kde jsem žil v jakémsi takovém ruském prostředí, v ruské enklávě.“

Nedá však dopustit ani na prkna, která někdy vskutku znamenají svět, a dodá:

„Jsem fascinovaný ruským divadlem; právě tou absurditou. Ruský herec umí uhrát skutečnost tak, až musím říct, že u nás uměl Rusa uhrát akorát Kemr. – Prostě jsme Evropa – a nedovedeme to. Kdyby bylo na mně, tak se ruské divadlo všude hraje v originále. A pak… Ten jejich geniální balet.“

Myslil si, že to vše opravdu vycházelo až „z toho šíleného carského režimu, který vlastně navozoval již fantazii kulturních pracovníků. A to je i ta už připomenutá jednoduchá teorie: Posedíme, vodky popijem, ogurjek zakousneme a buďto se voběsíme nebo se nevoběsíme, ještě nevíme.“

Vladimír Komárek a Petra Petráková-Sluncová: Řeči s Pavlínou.
Ilustrace Vladimír Komárek. Návrh obálky a grafická úprava Jan Rapin. Fotografie Jarmila Kutová. Odpovědná redaktorka Pavla Slancová a sazba Jaroslav Slanec. Radioservis. Praha 2000. 104 stran. ISBN 80-86212-13-0

The post Komárek a jeho poučné Komárkovy řeči s Pavlínou o ruské povaze a směšné rusofobii first appeared on Čítárny.

Jeden z velkých českých malířů a ilustrátorů Jan Zrzavý píše: Mnohé Čapkovy obrazy zarážejí na první pohled svou zdánlivou hrubostí a nesličností. Jejich tvary jsou tvrdě řezané, přísné a strohé až do topornosti, jeho barvy střízlivé a chudé až do syrovosti.
To není z neumění nebo z nemohoucnosti, v Čapkově díle není nic neúmyslného, nic náhodného.
Dá svému obrazu jen co nutně musí mít, ví, že víc by bylo méně.
Mnohost není bohatství a plnost, temperament není ještě cit.
Prostota a chudoba jsou krásnější a mravnější než změkčilost přepychu, střídmost zdravější než přesycenost, střízlivost a jasná hlava cennější než sentimentální opojení.
Jsou to ctnosti pravého muže a největ­ší umělecká díla nesou tyto znaky.

Umění Čapkovo (23. 3. 1887 – duben 1945) není líbivé, jest těžko přístupné i lidem vnímajícím i rozumějícím umění.
Má zahořklou krásu, jest plaché a ostýchavé, o samotě stojí stranou v koutě v bázni, aby se nevtíralo. Nekřičí, nechlubí se, ničeho nepředstírá. Jest na výsost cudné, plné něhy a nejkřehčích a nejsvatěj­ších citů, jež z krásné mužné zdrženlivosti a taktu zakrývá pláštěm strohosti, nepřístupnosti a zdánlivého chladu, aby jich nevydal na pospas a odiv ohledavačům nitra.

V hlubinách Čapkovy bytosti i díla lze tušiti i temné, divné a ošklivé vášně a osudné svahy.
Lze je jen tušiti, neboť zústávají skryty v nejvzdálenějších a nejtajnějších záhybech jeho duše snad sám o nich neví, snad si jich nepřizná, bojí se přiznati. Jistě jim nedovolí vystoupiti k povrchu, drží je pevně na uzdě, bez smilování, navždy. Tomuto skrytému zápasu a napětí nasvědčuje jistá křečovitost ranějších jeho obrazů, je v nich utajena bázeň, úzkost a děs hlubin osamění. Jistě měl zde také podíl mráz neúspěchu, jímž byl stíhán, hořkost této křivdy.
V obrazech posledních let toto napětí povoluje, jsou přednášeny volněji, s radostnou lehkostí. Je v nich víc důvěry a odvahy, září z nich smíření, vykoupení ze svého osudu a nalezení se v díle. Kéž se mu toto veliké vítězství naplní dokonale a plně v jeho umění!

Dílo Josefa Čapka projevuje se svým duchem i formou jako velmi české. Přísná, cudná krása skrytá v jeho toporných a chudých tvarech a barvách je společná obrazům českého středověku, obrazům Kubištovým, a jejich prostota a barevnost pramení ze stejného zdroje jako české lidové malby na skle.
Měl svoje miláčky a učitele i v současném umění, ale přes to, že poznáte, kdo byli jeho mistři v mládí, vidíte, že neukradl nikomu nic, nikoho nenapodobil. Jeho umění je velice samostatné a púvodní, nenajdete mu než velmi vzdálené podobnosti a v současné evropské malbě zaujímá velmi vyhraněné a vlastní postavení.

Není možno popsati krásu jeho nejhezčích obrazů, těch obrázkú hrajících si dětí v zahrádce, na dvorku, za humny a v lesíku, předměstských domkú a zahrádek, venkovských krajin, sadú a polních cest, ani smutek a soucit v jeho starších obrazech žebráků a všelijakých vyděděncú života.
Černá reprodukce nemúže podat podivnou a kouzelnou krásu takové jeho jarní kvetoucí krajiny nebo veselý zvuk nového domku se sluníčkem, křik, smích a skotačení hrajících si dětí naopak pokazí vaše dojmy a svede představu na falešnou cestu. Milujete-li obrazy, musíte je viděti  jděte se na ně podívat! A budeteli .se dívati dobře a dosti dlouho, budete štědře odměněni. Neboť Josef Čapek jest malíř kouzelnílc Josef Čapek jest malíř. Jeho malba jest přísná, cudná a chudájak by ji mohli uznávati bařtipánové, kteří nechápou, že Královstvi Boží jest jen chudých! Co jest bařtipánovi po Království Božím? Čapkova sláva jest skrytá a nebude dáno každému viděti její záření.

Jan Zrzavý, část z eseje o Josefu Čapkovi, Život, 1954

The post Jan Zrzavý. Vyznání a uznání mistra malíři Josefu Čapkovi first appeared on Čítárny.

Světové Ezopovy bajky. V jedné z nejvtipnějších a nejmoudřejších bajek se vrací Ezop přes město do domu svého pána a nese rozžatou lucernu, aby od ní zapálil oheň a mohl uvařit oběd. Na úsměvný dotaz jednoho z okolojdoucích, co dělá v poledne se svítilnou, odpověděl: “Hledám člověka”.
Možná, že právě tato věta, latinsky HOMINEM QUÆRO, by mohla být mottem celé knihy, ale i celé historie lidské společnosti.

Ezopovy bajky byly písemně zpracovány teprve ve 3. století př. n. l.
Do veršované podoby je převedl Demétrios Falerón, autorem latinského, veršovaného textu je Phaedrus. Později na tyto záznamy navázal známý Jean de La Fontaine nebo Ivan Andrejevič Krylov a další, kteří bajky převyprávěli. U nás to byl např Jiří Kolář, Pavel Šrut, Jiří Žáček.

Ezop pravděpodobně skutečně žil v 6 stol. př. n. l.
Pocházel z Malé Asie a byl nějakou dobou jako otrok. Po propustění se toulal po celém řeckém poloostrově a vyprávěl lidem své moudré příběhy, které se pak několik set let ústně tradovaly. Nakonec byl pravděpodobně shozen ze skály za údajnou svatokrádež v Delfách. Kdoví jak všechno nakonec bylo.
Podle některých historiků byl Ezop tělesně postižený a jeho myšlení nezapadalo do davu, což mohl být nakonec hlavní důvod jeho zavraždění.
Lidi často dráždí názor, který je ojedinělý, ať už v tom dobrém slova smyslu nebo ve zlém.

Adolf Born o tom, proč rád ilustruje bajky:

Mě vycvičili bajkaři, třeba La Fontaine, když se posmíval určitému politikovi a kreslíř, který pro něj pracoval, použil přesně kostým toho politika, ale do toho kostýmu posadil prase nebo jiné zvíře. A když přišel cenzor – cenzoři budou v každé době – a říkal: „Vy si děláte legraci z našeho ministerského předsedy.“ Tehdy to byl samozřejmě nějaký šlechtic. A ten bajkař se na něj podíval hlubokým pohledem a povídal: „Vy v tom vidíte našeho ministerského předsedu?“ Ten cenzor se zalekl, protože za to mohl následovat pouze žalář, a nechal to být. Takže bajkaři – ti tři nejslavnější La Fontaine, Krylov a Ezop – nás vycvičili všechny. Takže nechť žijí bajkaři. Bajkaři jsou jediným oslazením jinak chmurně hořké současnosti. Politiky ve svých kresbách ale používám jen jako typy. Abych kreslil je samotné, tak to si nezaslouží.
(Parlamentní Listy, 2.2.2016)

Ezopove bájky Pavla Šruta a Miloslava Jágra ve slovenštině

Ezopovy bajky v kvalitních českých překladech nebo převyprávěních.
V českém prostředí se bajky objevily např. v Prostějovském sborníku z 16. století. Roku 1791 vydal Václav Matěj Kramerius Ezopovy básně, později Václav Rodomil Kramerius překlad pod názvem Obnovený Ezop. V roce 1816 vydal Martin Neureutter Ezopovy bajky pod názvem Ezopowy básně pro mládež.

Z novějších překladů připomínáme překlady Rudolfa Kuthana, které byly vydány pod názvem Ezopovy bajky (1941).
Dále je známé převyprávění Pavla Šruta s ilustracemi Miloslava Jágra (Ezopovy bajky, 1998).
Známé je také přebásnění Jiřího Koláře (Ezop, 2000).
Dalším převyprávěním je kniha Josefa Lady i s autorovými obrázky (posl. vyd. 2002).
Nejnovější je převyprávění Jiřího Žáčka s ilustracemi Adolfa Borna (Ezopovy bajky, 2015).

Ezopovy bajky. Vypravuje Pavel Šrut, Ilustrace Miloslav Jágr, vydal Albatros 1998 (viz. obrázky výše)

Osel a vlk  (Pavel Šrut)
Není osel jako osel. Jeden osel měl za ušima. Pásl se na louce, když tu najednou spatřil, že se k němu žene vlk.
Náš osel se rozběhl, ale běžel docela pomalu a klopýtavě. Předstíral, že kulhá, a při každém kroku zahýkal bolestí.
To vlka zarazilo. „Ty osle,“ povídá, „tak jako tak tě sežeru, ale nejdřív mi pověz, co se ti stalo?“
„Ale skákal jsem přes ohradu na cizí louku a zadřel jsem si do kopýtka třísku. Au, to bolí! Už se těším, až mě sežereš!“
„Ty se těšíš?“ divil se vlk. „A proč, ty osle?“
„Protože mě sežereš i s mou bolestí. Až mě spolykáš, sám si zarazíš tu mou třísku do žaludku!“
„Takový hlupák nebudu,“ prohlásil pyšně vlk. „Já ti tu třísku napřed vytáhnu. Ukaž kopyto!“
Osel nastavil kopyto, a jak vlk pěkně zblízka hledal třísku, zatmělo se mu najednou před očima. Osel totiž pořádně vykopl a vyrazil vlkovi všechny zuby. A povídá: „Teď mi, vlku, pověz, kdo z nás dvou je větší osel? Ty jsi přece od přírody řezník, tak proč si hraješ na lékaře?“

: A takhle to dopadne často i s lidmi, kteří se hrnou do věcí, které jim nepřísluší.

Ezopovy bajky. Převyprávěl Jiří Žáček, Ilustrace Adolf Born, vydal Slovart 2015

Jak osel napálil vlka aneb Jen chytří přežijí  (Jiří Žáček)

Na světě jsou i hloupé lišky, zbabělí lvi a mazaní osli. Potkal jednou jeden osel vlka. Bylo mu jasné, že rychlonohému vlkovi neuteče. Co teď? Dal se do kulhání a přitom zasmušile hýkal.
„Proč naříkáš?” zeptal se vlk. „A proč kulháš?“
Vrazil jsem si do kopyta trn a bolí to jako čert,“ svěřil se mu osel. „Vytáhni mi ho, prosím tě! Vyděláš na tom, kdybys mě čirou náhodou chtěl sežrat, trn by ti rozpíchal břicho a ty bys bídně pošel!“
„To bych vážně nerad,“ pravil vlk. „Kdo by chtěl mít díru do břicha? Raději ti ten trn vytáhnu! Kde ho máš?“
„V levém zadním kopytu,“ upřesnil osel a zvedl kopyto.
„Nic nevidím,“ hlásil vlk.
„Musíš se podívat zblízka!“
Ale sotva se vlk sklonil ke kopytu, osel vykopl takovou silou, že vlka omráčil. Chytrý osel nemeškal a upaloval domů do bezpečí.
Když se vlk probral z bezvědomí, tiše se odplížil do svého pelechu. Lízal se rány a velice se styděl, že se nechal napálit obyčejným oslem.

Ezopovy bajky. Přebásnil Jiří Kolář, Ilustrace Václav Hollar, vydalo Naše vojsko, 1957

Lev a osel  (Pavel Šrut)

Jeden osel si připadal náramně silný a rád by se přátelil ještě s někým silnějším. Tak se dostal do spolku se lvem.
„Budeme lovit spolu,“ navrhl mu. „Ty máš tesáky a spáry a já mám silný hlas. Vyplaším zvěř z úkrytu a budu ti ji nahánět rovnou do chřtánu.“
Lev spokojeně zamručel a dovedl osla k jeskyni, kde přenocovaly divoké kozy.
„Já se schovám tady v houští před jeskyní a ty mi kozy vyženeš,“ povídá.
Osel hned nadšeně souhlasil. Vpadl do jeskyně a začal hýkat tak silným hlasem, že kozy z úkrytu vypudil.
Lev všechny pohodlně pochytal a zadávil.
Osel vyšel z jeskyně a tuze se holedbal. „Neříkal jsem ti, že mám silný hlas?“
„Opravdu,“ odpověděl lev. „Kdybych nevěděl, že jsi osel, sám bych ze samé hrůzy utekl. Ale protože vím, že jsi osel – a navíc ještě vychloubačný osel – musím tě zadávit jako ty nebohé kozy!“
Osla chlubivost hned přešla. Začal hýkat silným hlasem o pomoc, ale nikoho nepřivolal.

: Skončil tak jako každý, kdo ztratí soudnost a dá se do spolku s nepřítelem.

Ilustrace Zdeňka Mézla k Ezopovým bajkám z roku 1975.

O lvu a oslu aneb Král zvířat  (Jiří Žáček)

Osel přišel za lvem a začal se vychloubat:
„Já bych měl být králem zvířat, protože mě se každý bojí!“
„Myslíš?“ usmál se lev, král zvířat. „Dokaž mi to!“
Osel ho zavedl na kopec a začal hýkat. Jeho hrůzostrašný hlas vyděsil nejen kachny, zajíce a srnky, ale i lišky, jezevce a vlky.  Celý průvod zvířat prchal z lesa pryč.
„Viděl jsi?“ pravil pyšně osel. „Všichni utekli, protože jsem jim nahnal strach!“
„Já se jim nedivím,“ přikývl lev. „Kdybych nevěděl, že to je hýkání osla, tvůj křik by vyděsil i mne. Ale protože to vím, nebojím se tě a zachovám se jako král zvířat.“
Skočil a bez váhání chlubivého osla zardousil.
Osel je osel a lev je lev, ale když se savanou valí stádo rohatých buvolů, i král zvířat jim uctivě ustoupí z cesty.

The post Ezopovy bajky. Světový unikát s nejpovedenějšími ilustracemi Jágra, Borna, Hollara, Mézla first appeared on Čítárny.

Josef Kremláček (*5. 3. 1937 – †22. 6. 2015) nebyl sice příliš známý, ale přesto velmi osobitý nezaměnitelným stylem. Mezi ilustrátory vstoupil koncem šedesátých let ilustracemi k románu Daniela Defoa, Robinson Crusoe.
Během let se stal autorem ilustrací v sedmi desítkách knižních titulů pro domácí a zahraniční nakladatele. Získával nakladatelské a veletržní ceny u nás, v Bulharsku a v Rakousku. Je zastoupen v uměleckých sbírkách muzeí a galerií v České republice, Maďarsku, Bulharsku, Portugalsku, Chile, Argentině, Belgii, Francii, Itálii a Japonsku.

Stejně jako knih měl Josef Kremláček výstav. 
Ta první v roce 1966 v Malé galerii Trýbova klubu v Lékařské fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Poslední měl v Třebíči v roce 2007 (Galerie Malovaný dům), pět výstav uskutečnil v zahraničí (Německo a Rakousko), zúčastnil se četných kolektivních výstav doma a v cizině, byl zastoupen na mnoha výstavách skupiny Sir up.

O ilustracích pro děti řekl Josef Kremláček v rozhovoru pro Kulturní noviny pár inspirujících myšlenek.

Ilustrátor musí přistoupit jinak k leporelu pro malé děti, kde text téměř není, vše je zaměřeno na obrázek, a jinak k legendám o vzniku světa, jak si jej vysvětlovali indiáni Severní, Střední i Jižní Ameriky. V takovém případě musím prostudovat mnoho specifického i zpodobovacího materiálu a dát mu svou výtvarnou formu.
Musím také pamatovat na věk čtenáře, jemuž je kniha určena, a spolupracovat s autorem textu.

Přirovnávám ilustrátora k herci, který se také musí vžít do své role.
Často si připomínám výrok Adolfa Borna, že ten, kdo ilustruje například Robinsona, musí se na určitou dobu stát Robinsonem, obklopit se mnoha věcmi pomocného materiálu i atmosférou, a to vše vyžaduje mnoho studia a mnoho času. Čtenář si to většinou ani neuvědomí.

Pro ilustrátora jsou opravdu důležité fantazijní představy a sny, ale ve spojení právě s tím, o čem jsem už mluvil. A pochopitelně je třeba umět to ztvárnit. Nelze také opomenout práci při tisku a celkovém zpracování knihy. Dobré dílo vzniká společně, spojením kvality autora textu, nakladatele, ilustrátora a tiskárny.

V průběhu čtyřiceti let jsem ilustroval asi osmdesát knih, většinou pro děti a mládež. Mám určitou praxi. Ale charakterizovat, kam směřuje česká ilustrační tvorba, je těžké.
Před rokem 1989 existovala na Moravě jen dvě nakladatelství, takzvaná krajská. Ostravský Profil a brněnský Blok. Další byla v Čechách, hlavní v Praze.

Po takzvané sametové revoluci nastala změna.
Vyrojilo se mnoho nových nakladatelů, vydavatelů a knihkupců. Mnozí předpokládali, že na knihách zbohatnou, ale brzy vystřízlivěli.
Pro ilustrátora je situace v posledních letech špatná. Náklady knih jsou proti dřívějšku mizivé, ceny knih i jejich výroby nesrovnatelně vyšší, termíny na práci ilustrátora krátké a honoráře výrazně nižší. Nakladatelé jsou nuceni šetřit. Nejvíce šetří na spisovatelích a ilustrátorech. Elektronické čtečky nevěstí nic dobrého. Nahrazují a zvolna vytlačují klasickou papírovou knihu a hlavně velmi často nemají ilustrace.

Josef Kremláček: Celý rozhovor ZDE >>

The post Josef Kremláček byl velmi osobitý a moudrý ilustrátor nejen dětských knih first appeared on Čítárny.

Jiří Trnka (1912–1969) by se 24. února 2022 dožil 110 let, a tak rád bych se u této výjimečné osobnosti české kultury zastavil, abych třeba za pět let nezapomněl.

Shrnu nejprve některé významné události jeho umělecké kariéry:
v roce 1937 se poprvé setkal s loutkovým filmem a pro reklamní účely vytváří slavnou postavu Hurvínka; po dvou letech působí už jako scénograf v Osvobozeném divadle a posléze i v Národním divadle, kde vyhrál soutěž na výpravu Smetanovy Libuše; na konci války (1945) založil proslulé studio kresleného filmu Bratři v triku; o tři roky později natočil svůj první celovečerní loutkový film Císařův slavík, mezi jeho nejvýznamnější filmy se počítají Staré pověsti české (1952), Osudy dobrého vojáka Švejka (1954) nebo Sen noci svatojánské (1958). Trnka byl také výrazným malířem a knižním ilustrátorem (ilustroval např. Pohádky tisíce a jedné noci, Andersenovy Pohádky, Werichovo Fimfárum).

Ilustrace: Jiří Trnka. Broučci.

Jako dítě jsem dával přednost hraným pohádkám a filmům před loutkovými, ty mne a priori znechucovaly, čili z dětství si Trnku pamatuji především jako podmanivého ilustrátora vzbuzujícího zvědavost, úžas, zmatek, otázky.
Dnes je mi jeho svět stále bližší, obdivuji jeho svéráz, účin jeho barev a tvarů, magickou sílu čehosi zemitého, pradávného – ne nadarmo se Trnka také nejlépe realizuje ve fantastickém světě, ba proměňuje samu banální realitu příběhů vojáka Švejka v něco nadreálného, v něco plného magie a uměleckého prožitku.

Do jisté míry je Trnka podobný O. Wildeovi, který je oproti Trnkovi ovšem poživačný, estétský a povrchní.
Často se mi nechce ani věřit, že v Česku, tak střízlivém a přízemním a zároveň tak nacionálně romantickém (nemluvě už o nacistickém a komunistickém příkoří), mohl přežít a do plnosti plodů vyrůst génius výtvarného příběhu s univerzalistickým, k lidské bytosti jako takové vždy obráceným zřetelem, génius barvitosti a magie, svébytný jednotlivec s nekonečnou vizí. Vše, co kdy bylo vyprávěno, by se dalo převést do světa Trnkova, nikoli však podle nějakého stále opakovaného algoritmu, nýbrž vždy překvapivě, vždy jinak podle svobodné podstaty génia.

Ilustrace: Jiří Trnka. Zlatý věk

Hlavní charakteristikou Trnkova umění, které jde za člověkem, je pochopitelně tvář (a to nikoli jen lidská, nýbrž i zvířecí!),
tvář nikoli jednoznačná, nikoli tvář letory, nýbrž tvář, která mluví, oživuje, vtiskává jedinečnou osobnost celé postavě v průběhu děje. Život těchto tváří, plný mnohoznačnosti a individualizujícího údělu, zapadá do celkové kompozice barev a tvarů, do světa, který podtrhává rozmanitou možnost a výraznost tajemství individuality, totiž do světa překypující fantazie, kde se snivost nutná ke vcítění do života postav, cítí jako doma. Trnkovo umění je zkazka, čarokrásná, nádherná zkazka plná barev, plná tepla a přítulná ke každému, kdo do ní vstoupí.

Ilustrace: Jiří Trnka. Andersenovy pohádky

Zde vidíš umělce, říkám si. To je ten, který se i přes těžký život, přes alkoholismus a přes nepřízeň historických okolností dokázal prosadit ve světovém měřítku, i když pocházel z malého nárůdku kdesi  ve východní zóně. Žádný ufňukaný ňouma, žádný tuctový nýmand, žádný pozér, který neví, odkud brát, a proto je dotčený, nafoukaný, prázdný – ne, Trnka byl obrovskou řekou, valícím se tvůrčím elánem, člověkem přebohatým, plýtvajícím, mohutným svědectvím o možnostech, prostotě a pravdivosti génia. Takoví lidé jsou darem z nebes.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Jiří Trnka. Nezapomenutelný a geniální český ilustrátor a animátor first appeared on Čítárny.