V roce 2026, oslavuje Hurvínek své 100. narozeniny a jeho táta Spejbl má určitě velkou radost. Spolu tvoří nejslavnější českou loutkovou dvojici, která baví děti i dospělé už přes století. Jejich příběh je nejen kronikou loutkového divadla, ale i zrcadlem české společnosti. Od první republiky přes německou okupaci, socialismus až po současnost.

Zrození Spejbla
Spejbla přivedl na svět na podzim v roce 1920 v Plzni Josef Skupa (1892–1957). Loutku podle Skupova návrhu vyřezal Karel Nosek. Spejbl byl zamýšlen jako nespokojený učitel v fracích, s velkýma ušima, pleší a dřevěnými botami – chytrý, ale popletený bručoun, který se snaží držet krok se světem. Nejprve vystupoval s Kašpárkem v plzeňském divadle Feriálních osad.

V roce 1926 se Spejblovi narodil Hurvínek alias Hurvajz.
Menší loutku vyřezal Gustav Nosek a Skupa ji přijal s počátečním povzdechem: „Tos neměl!“ Brzy se z ní stal hyperaktivní, nezbedný kluk s culíkem, pohyblivýma očima a šlemi, který otce neustále přivádí do úzkých. První vystoupení Hurvínka se datuje na 2. květen 1926. Jména vymyslel údajně otec spolupracovníka Karla Kovala.

Sláva prvního loutkového divadla
Spolu se svým tatínkem Spejblem tvoří nejslavnější českou loutkovou dvojici všech dob – ikonický symbol generačního střetu, laskavého humoru a neuvěřitelné vitality, která baví děti i dospělé už přes celé století.

Úspěch dvojice byl tak velký, že v roce 1930 založil Skupa v Plzni první profesionální loutkové divadlo v Československu – Divadlo Spejbla a Hurvínka.
V tom roce 1930, 19. dubna, se narodila i Mánička a Žeryk.
Soubor jezdil na turné, nahrával desky a rozhlasové pořady. Skupa sám oběma postavám propůjčoval hlas: hluboký bas pro Spejbla a fistuli pro Hurvínka.

Během německé okupace (1938-1945) se divadlo stalo symbolem odporu.
Skupa byl v roce 1944 zatčen za protinacistickou propagandu, loutky zabavilo gestapo a uložilo do trezoru. Po válce se soubor přestěhoval do Prahy, kde působí dodnes v Dejvicích.

Po Skupově smrti v roce 1957 převzal hlavní roli Miloš Kirschner (1927–1996), který postavy zjemnil a přidal filozofičtější rozměr.
Spolu s manželkou Helenou Štáchovou (Mánička) a dalšími vytvořil desítky nahrávek, Večerníčků a scén, které dodnes patří k nejoblíbenějším. Humor je zde plný slovních hříček, přísloví, nedorozumění a laskavé generační konfrontace.

Spejbl a Hurvínek přežili desítky let, změny režimů i módních vln.
Jejich humor zůstává nadčasový – dialogy generací, kde tatínek bručí a synek rebeluje, rezonují i dnes.
Divadlo S+H patří k nejstarším profesionálním loutkovým scénám na světě a české loutkářství bylo v roce 2016 zapsáno na seznam UNESCO.

Rok 2017 byl v mnoha ohledech pro Divadlo S+H zlomový.
Do divadelního nebe odešla Helena Štáchová (22. 3. 2017) a divákům se poprvé představila již čtvrtá generace interpretů.

Ředitelkou divadla se od 1. 7. 2017 stala jeho dlouholetá dramaturgyně Denisa Kirschnerová.
Historicky prvním uměleckým šéfem divadla se v roce 2021 stává herec, výtvarník a loutkář David Janošek.
V roce 2022 rodinka poprvé promlouvá novými hlasy, mladých a talentovaných členů souboru. Interpretem Spejbla a Hurvínka je Martin Trecha, interpretkou Máničky i paní Kateřiny je Jana Mudráková.

Století Hurvínka
K 100. výročí Hurvínka prošlo divadlo v Dejvicích rozsáhlou rekonstrukcí, připravuje nové premiéry, výstavy, CD i speciální akce. Spejbl s Hurvínkem tak vstupují do druhého století svěží, moderní a stále stejně neodolatelní.

Jak říká Hurvínek: „Tatínku, ty jsi ale ňáký…“
A Spejbl bručí: „No jo, no jo…“
Sto let a pořád to funguje. Děti se smějí a smějí a smějí…

Klasické hlášky: Jak Hurvínek do lesa volá, tak se Spejbl ozývá

Spejbl: „Hurvínku, dej rybám novou vodu!“
Hurvínek: „A proč? Vždyť tu minulou ještě nevypily.“

Hurvínek: „Ona mne snesla kukačka, tati?!“

Spejbl: „Hurvínku, jak jsi mohl napsat myš s měkkým i!“
Hurvínek: „No kuličkovým perem, tatí…“

Hurvínek: „Tatínku, kdy je půlka víc než celek?“
Spejbl: „To přece nikdy!“
Hurvínek: „Ale jo! Když si půlku dortu rozdělíš s kamarádem, tak máš půlku, ale kdybys ho snědl celý sám, tak bys byl nemocný!“

Hurvínek: „Kráva mužského rodu je vůl.“
Mánička: „Jůůů.“

Spejbl: „Něco pořádného skloňuj, kočku například!“

Spejbl: „Já neříkám, že kvoknu, já povídám, že k oknu se máte postavit.“

Hurvínek: „Tatínku, co má díry a přitom drží vodu?“
Spejbl: „No… houba?“
Hurvínek: „Ne! Řešeto!“
Spejbl: „Ale řešeto vodu nedrží!“
Hurvínek: „Drží – když je zmrzlá!“

Hurvínek: „Tatínku, ty jsi ale ňáký…“
Spejbl: „No jo, no jo…“

Hurvínek (při rozcvičce): „A zdechneme.“ (na Spejblovo „A vydechneme…“)

Spejbl: „Protažená holubice, vystrčená do světnice.“

Hurvínek: „Asi šedesát kilometrů za týden.“ (na otázku o rychlosti auta)

Hurvínek: „Tatínku, co je zelené, visí na stěně a píská?“
Spejbl: „No… to nevím.“
Hurvínek: „Sleď!“
Spejbl: „Ale sleď přece není zelený a nepíská!“
Hurvínek: „No, já jsem ho namaloval na zeleno a přidal píšťalku!“

Spejbl: „Tady by mělo být jezero nějakýho Máchy.“

Spejbl: „Hurvínku, ty létáš?“
Hurvínek: „No jasně, tatí. Vždyť jsem si přivázal na záda dvě velký křídla!“
Spejbl: „A kam letíš?“
Hurvínek: „Dolů ze schodů…“

Hurvínek: „Tatínku, ty máš dneska štěstí!“
Spejbl: „Proč?“
Hurvínek: „Protože jsem ti nerozbil tvůj oblíbený hrneček… ještě!“

Hurvínek: „Šmankote, ZA CO???“

The post Spejbl a Hurvínek: Sto let jedinečných českých loutek first appeared on Čítárny.

Philip Pullman. Hodinový strojek. Mistrně promyšlený a propracovaný příběh, který využívá rámec klasické pohádky. Vyprávění začíná pohádkovou formulkou („před dávnými a dávnými časy“) a také končí formulkou („a žili šťastně až do smrti“). A po vzoru pohádek příběh má i morální poslání.

Na rozdíl od tradičních pohádek, ale tento kratičký román nabízí také požitek z  autorské invence, z důmyslně konstruovaného děje a z překrývání reality a fikce. Až si tento krátký příběh přečtete, dáte nám jistě za pravdu, že se jedná o jednu z nejpozoruhodnějších knih, kterou ocení nejen děti, ale i dospělí.

O čem je kniha Philipa Pullmana:
Před dávnými a dávnými časy za jednoho zimního večera se obyvatelé jednoho německého městečka jako obvykle schází v hospodě U Bílého koně, aby si poslechli nejnovější příběh od místního vyprávěče Fritze. Všichni v hospodě netrpělivě čekají co si Fritz pro ně připravil. Ale nikdo netuší, že Fritz ještě nemá svou povídku hotovou.
Fritz začne předčítat ze svých papírů a tajně doufá, že až dojde na konec, dál už si něco vymyslí. Vyprávění se mu toho dne obzvláště daří, všichni v hospodě ho poslouchají jako přimražení k židlím, všechny oči jsou upřeny na něho. Ale Fritz už se blíží k místu kde jeho poznámky končí a stále neví jak v příběhu pokračovat. A tak, aby zachránil svou pověst vyprávěče, v duchu přislíbí svou duši Ďáblu, jestli mu pomůže dostat se z toho se ctí.
V tu chvíli se rozrazí dveře hospody a uprostřed víru tančících vloček se zhmotní zlověstná postava z Fritzovy povídky, muž v dlouhém černém plášti s širokou kápí, táhnoucí za sebou malé sáňky s čímsi zabaleným do plachtoviny.

To je jen jedna z dějových linií Pullmanova příběhu Hodinový strojek.
Další vypráví o hodinářském učni, který končí své učení a druhého dne má ukázat městu výsledek své roční práce. Učeň ale za celý rok vůbec nic nevyrobil a teď se smutně opijí, aby zahnal myšlenky na zítřejší ostudu . Když zlověstná postava z Fritzova příběhu vstoupí do hostince, Fritz zděšen uteče, ale opilý učeň zůstane a zaprodá svoji duši za kus mistrovské hodinářské práce, kterou chce vydávat za vlastní.

Pak jsou tady ještě další dějové linie, ale i ony zapadají jedna do druhé jako ozubená kolečka hodin a spoluvytváří jednotný příběh.
Jakmile jedna dějová linie dospěje k vrcholu a něco nezvratného je na spadnutí, děj se bizarním způsobem spojí s některou z vedlejších dějových linií a celý příběh se stočí na jinou stranu. Ku příkladu Fritzův smýšlený příběh o ďábelském vědci a vyprávění Pullmana o hodinářském učni zpočátku existují vedle sebe, ale v momentě kdy postava z Fritzovy povídky ožije a začne smlouvat s učněm, přestupuje tím z příběhu do příběhu a ze světa smyšlenek do reálného děje. Tyto styky dějových linií a přehazování směru děje jsou natolik nápadné, že je doslova vidíme zapadat do sebe jako součástky hodinek.

Je to záměr autora a Pullman se hlásí k němu hned v začátku vyprávění:

„…byla to celá řada událostí, které do sebe zapadaly jako jednotlivé součástky hodinek, a ačkoli lidé spatřili tu nebo onu část, nikdo neviděl celek. Já vám ten příběh ale povím, jak nejlépe budu umět.”

Složitá konstrukce děje na způsob hodinového strojku, postavy vypravěče a hodináře, kteří zaprodají své duše za úspěch bez práce – nic z toho není náhodou.
Neúprosné tikání hodin je zde metaforou pro neúprosný sled činů a jejich důsledků. To, jaké činy si volíme, natahuje naše osudy jako hodinky a důsledky naších voleb vždy nevyhnutelně přijdou, proto musíme volit dobře. Když temná postava s kápí pokouší v hostinci hodinářského učně, říká mu, že stačí jenom si něco přát a už to můžeme mít. A v rámečku na poli stránky autor glosuje její slova a vyvrací je jako nepravdivá:

„Tady se dostáváme k jádru věci. Spousta lidí se domnívá, že stačí něco si přát, aby se to splnilo.
Myslí si to například každý, kdo si kupuje nějaký los. A je to samozřejmě náramně lákavá představa. Má ovšem jeden háček…
Pravda je totiž taková: když něco chcete, můžete to získat, ale jen když přijmete i všechno ostatní, co k tomu patří, včetně dřiny a únavy, a musíte počítat i s tím, že se to nepodaří.“

Hodinový strojek – Příběh na jedno natažení / Philip Pullman / překlad: Dominika Křesťanová
Vydala Mladá fronta, edice: Hodina duchů 2006 (1. vydání) / Originál: Clockwork or All Wound Up,

Spisovatel Philip Pullman (1946)
Narodil se v britském Norwichi. Dětství strávil v Británii, Zimbabwe a Austrálii, než se rodina usadila v severním Walesu. Vystudoval Exeter College v Oxfordu. Víc než dvacet let působil jako učitel na různých středních školách, z toho osm let na Westminster College.
Napsal téměř dvacet knih, z nichž většina je určena dětským čtenářům, ale s oblibou je čtou i dospělí. Známým se stal už svou tetralogií o Sally Lockhartové, ale světový věhlas mu přinesla až trilogie Jeho temné esence. První díl Světla Severu (Northern Lights (v USA pod názvem Zlatý kompas, The Golden Compass) vyšel roku 1995. Pullman za něj dostal význačné literární ceny Carnegie Medal a Guardian Children´s Fiction Award.
V roce 1997 následoval druhý díl Dokonalý nůž (The Subtle Knife) a roku 2000 trilogii uzavřelo Jantarové kukátko (The Amber Spyglass), které získalo jako vůbec první dětská kniha v historii prestižní Whitbreadovu cenu.
Trilogií Jeho temné esence se Pullman zařadil k předním světovým autorům fantasy literatury a bývá srovnáván s nestorem žánru J. R. R. Tolkienem. Produkční společnost New Line Cinemas (producent trilogie Pán prstenů) chystá její filmovou verzi, přičemž první díl Zlatý kompas měl světovou premiéru na podzim 2007.

Předmluva:

Za dávných časů, kdy se tenhle příběh odehrává, se čas řídil hodinovým strojkem. Opravdovým strojkem se vším všudy, s perky, ozubenými kolečky, převody, kyvadly a spoustou dalších věcí. Když ho člověk rozebral, bylo vidět, jak funguje, a dalo se poznat, jak ho zase složit dohromady. Dneska se čas řídí elektřinou, vibrujícími krystaly křemene a bůhví čím ještě. Můžete si dokonce koupit hodinky poháněné solární destičkou, které se několikrát denně samy nastavují podle rádiového signálu a nikdy se nezpozdí ani o vteřinu. Pro mě osobně je naprostá záhada, jak takové hodiny a hodinky fungují, a kdyby je pohánělo nějaké kouzlo, nedivil bych se o nic víc.

On i takový hodinový strojek je záhadný ažaž. Vemte si například obyčejnou pružinku, třeba takové pérko, které pohání budík. Je vyrobeno z popouštěné oceli a má tak ostrý okraj, že by se o něj člověk mohl říznout do krve.

Kdybyste si s ním neopatrně hráli, může se docela klidně vymrštit jako had a vyšvihnout vám oko. Nebo si představte závaží, železné závaží pohánějící ohromné hodiny na kostelní věži. Kdybyste měli pod ním hlavu a kdyby náhodou spadlo, vyrazí vám mozek z lebky.
Ale když přidáte pár převodů a nýtků a maličký setrvačník, který bude kmitat sem tam, nebo kyvadlo pohupující se ze strany do strany, síla pérka se propojí s tíhou závaží a strojek bude naprosto bezpečně pohánět ručičky.

Jakmile takové hodinky natáhnete, je v jejich pravidelném chodu něco tak trochu strašidelného. Ručičky se rovnoměrně posunují po ciferníku, jako by měly svou vlastní vůli. Tik tak, tik tak! Pomaličku polehoučku se sunou dopředu a odtikávají nám čas k hrobu.

Podobně se to má i s některými příběhy. Jakmile je uvedete do chodu, nic je nezastaví, sunou se dál a dál, dokud nedosáhnou předurčeného konce, a i kdyby jeho postavy sebevíc chtěly změnit svůj osud, nejde to. Jeden takový příběh vám teď povím. A protože je strojek natažený, můžeme začít.

The post Philip Pullman. Hodinový strojek je jedinečný světový bestseller na několik natažení first appeared on Čítárny.

Bez přehánění lze říci, že Neználek ruského autora Nosova patří k nejznámějším postavám dětské literatury 20. století v kotlině zvané české, ale i ruské, polské či maďarské. Jen se v poslední době zdá, že kniha bude zařazena do protiruských nebo proruských knih pro děti. To nám už brzy sdělí odborníci na proputinovské trolly nebo zmatení cenzoři všelikých neziskovek, hlídající tu jedinou a správnou pravdu.

Neználek na Měsící je mezi bibliofily asi nejžádanější.
Sovětská verze obsahuje nejen černobílé kresby „klasického“ dětského ilustrátora Heinricha Valka, ale také jeho vlastní barevné přílohy, které mladým čtenářům vyrazily dech.
V české verzi ilustroval knihu Jaromír Zápal a dal ji ještě zajímavější punc jedinečnosti. Stejně jako Jaroslav Malák.
Pokud byste tuto knihu neopatrně půjčili, riskovali byste její ztrátu. Navíc se tato kniha se za časů komančů těžko sháněla. Nejen v SSSR ale i v Československu.

Celé generace v průběhu posledních padesáti let Neználka četly anebo o něm alespoň slyšely.
Nic na tom nemění fakt, že ruku v ruce s věhlasem tohoto “sovětského” hrdiny jde i stín zcela evidentní ideologické propagandy. Dokonce se zdá, že právě zjevná tendenčnost námětu, budování socialismu, nabyla v průběhu času jistého kuriózního půvabu, který právě dnes může vzbuzovat celkem pochopitelné sympatie díky promyšlené sociální politice.

Koneckonců, kdo by nechtěl žít ve spravedlivějším a mírumilovném světě?
A tak je docela možné, že Neználek bude na seznamu zakázaných knih, zvláště po tom, co ODS, STAN, KDU, TOP i Piráti schválili naprosto nesmyslný zákon o zákazu komunistických symbolů v roce 2025.
Přičemž je zajímavé, že nacismus Fialova vláda v OSN klidně podporovala a nemínila proti němu bojovat. Zvláště na Ukrajině.

Neználek na Měsící (3. díl)
Mimořádně nadčasové sci-fi o cestě do vesmíru, v níž Neználek objeví uvnitř satelitu Země sobě podobné tvory, umožnila autorovi nasytit vyprávění sociálně-kritickým obsahem. Na Měsíci panují zcela odlišné poměry – jeho obyvatelé žijí v těžkých kapitalistických podmínkách; dělí se jednoduše na chudáky a boháče a tato společenská určenost je pevně daná.
Ukazuje se, že žít jako chudý člověk se prostě nedá: těm, kdo nemají žádný příjem, nezbývá než spát na ulici či pod mostem, jenže to je přísně zakázáno a trestáno.
Nejrůznější represivní mechanismy měsíčního společenského systému poznává čtenář společně s hlavním hrdinou, jehož „neználkovství“ doznalo značné proměny: už to není hloupý náfuka z úvodní knihy série ani naivní vesničan zírající s otevřenou pusou na zázraky městské techniky, ale příkladně čistá duše, která teprve poznenáhlu začíná chápat, co to jsou peníze nebo vězení, jak funguje burza a proč se mohou volně prodávat zbraně…
Ilustroval Jaromír Zápal.

Myšlenky z knihy: Neználek na Měsící:

„Lepší malá pravda než velká lež“

“Proč bych si měl vymýšlet pravdu? Pravdu si vymýšlet nemusíš, ta už existuje. “

Každý, kdo si koupil „Noviny pro blázny“, říkal, že si je nekoupil proto, že by se považoval za blázna, ale proto, že ho zajímalo, co tam pro blázny píšou. Mimochodem, tyto noviny byly vedeny velmi rozumně. Všechno v nich bylo srozumitelné i pro blázny. V důsledku toho se „Noviny pro blázny“ vyprodaly ve velkém množství.

„Kdo jsou ti policajti?“ zeptala se.
„Banditi!“ řekl podrážděně.
„Vážně, banditi! Ve skutečnosti je povinností policajtů chránit obyvatelstvo před lupiči, ale ve skutečnosti chrání jen bohaté.“

Takové jsou zvyky měsíčních obyvatel! Měsíční kraťas nikdy nebude jíst bonbóny, perník, chléb, klobásu nebo zmrzlinu z továrny, která netiskne reklamy v novinách, a nepůjde k lékaři, který nevymyslel nějakou ohromující reklamu, aby přilákal pacienty. Obvykle si blázen kupuje jen to, o čem četl v novinách, ale pokud někde na zdi uvidí chytře sestavenou reklamu, může si koupit i něco, co vůbec nepotřebuje.

Byl v práci tak unavený, že když přišel domů, natáhl se na palandu a vstal jen proto, aby něco žvýkal. Ani jídlo mu nepřinášelo stejnou radost. Teď už jeho jedinou radostí bylo jít si ve volný den na břeh a točit se na nějakém ruském kole, paraboloidu, nebo alespoň na vodní klobáse. „To je skvělé!“ zamumlal se zlomyslným úšklebkem. „Celý týden jsem točil různé lenochy a teď ať mě točí jiní lenochi!“

Každý, vidíte, chce ukázat, že je lepší než ostatní, a protože inteligence, laskavost a čestnost se u nás vůbec necení, chlubíme se jeden druhému jen svým bohatstvím.

Mnoho bohatých lidí, kteří přišli o své příjmy spolu s továrnami, bylo nuceno chodit do práce a nakonec si uvědomili, že je to ještě lepší, než se ve dne v noci třást nad svým kapitálem, ztrácet spánek a chuť k jídlu a myslet jen na to, jak někoho obelstít a nenechat ostatní obelstít je.

Konečně sebral dost odvahy, aby přiznal svou zbabělost.

Nakonec se Neználek zeptal, proč lunární astronomové nebo lunární vědci dosud nepostavili létající stroj schopný dosáhnout vnějšího pláště Měsíce. Memega uvedl, že stavba takového stroje by byla příliš drahá, zatímco lunární vědci na to nemají peníze.

“A proč je to vždycky takhle: stačí si vymyslet nějaký nesmysl a všichni ti uvěří, ale zkus říct i tu nejčistší pravdu, tak tě praští a tím to končí!”

Kromě péče o jídlo měl také zájem o čistotu. „Máš v tomhle pokoji nahromaděno příliš mnoho harampádí, drahoušku,“ řekl jednou.
„Ale uklízet to není potřeba. Prostě se přesuneme do jiného pokoje a až tam uděláme nepořádek, přesuneme se do třetího, pak do čtvrtého a tak dále, dokud nezašpiníme celý dům, a pak uvidíme.“

The post Neználek na Měsíci. Bezesporu proruská bestsellerová generační klasika pro malé děti first appeared on Čítárny.

Hans Christian Andersen (1805-1875) byl velmi zajímavý člověk s neobyčejným životním osudem. Dnes si ho automaticky spojujeme se slovem pohádky a matně se nám snad vybaví Ošklivé káčátko, Císařovy nové šaty a třeba i O princezně na hrášku.

Andersen byl však za svého života spisovatel v nejširším smyslu: psal básně, romány, povídky, dramata.
To vše jako syn z chudé rodiny, jejž na výsluní zájmu dánské i světové literatury vyzvedla péče dobrodinců a mecenášů, díky kterým vystudoval střední i vysoké školy své doby. Je zvláštní, že zůstal světu znám právě jako pohádkář, ba jako jeden z nejslavnějších pohádkářů vůbec.

Kdo se k textu Andersenových pohádek po letech vrátí (třeba H. CH. Andersen: Pohádky, Albatros Praha 1985), bude možná jako já překvapen jakousi nedbalostí, se kterou jsou vyprávěny. Všechno kvapí rychle k cíli, kouzelné, pohádkové věci jsou samozřejmé, ba jako bychom vůbec neopustili úroveň všedního dne – vždyť i ta Andersenova fantazie spíše připomíná podobenství, za nímž se skrývá všední život, než něco výjimečného, zázračného. A s tím je spojen i obsah powww.albatros.czhádek.

Třeba Křesadlo: čarodějnice potká vojáka, poradí mu, jak se dostat k penězům,
ten peníze získá, ale zabije ji a vezme jí kouzelné křesadlo, které jí donesl jako odměnu za radu – posléze peníze promrhá, naučí se však používat křesadlo, díky němuž se nakonec zachrání ze šibenice. Člověk by řekl, že Andersen píše o prázdnotě života, že své pohádky obrátil jako zrcadlo proti bezútěšné změti životních příhod, v nichž se někomu vede náhodou dobře, jinému náhodou zle.

Ilustrace Jiřího Trnky

Jen výjimečně má sklon k patosu a k dojetí
(to např. ve slavném Ošklivém káčátku, kde patrně líčí i svůj vlastní osud), jinde ale naopak tyto emoce ruší, se skrytým swiftovským sarkasmem vůči lidskému osudu převrací v cynismus – tak je tomu třeba v této situaci z pohádky Malenka:

„Uprostřed ležela na podlaze mrtvá vlaštovka s krásnými křídly těsně k tělu přitlačenými, nohy a hlavičku zastrčeny pod peří. Ubohý pták jistě zahynul mrazem. Malence ho bylo líto; měla velice ráda všechny ptáčky, neboť jí celé léto tak krásně zpívali a cvrlikali. Ale krtek strčil do vlaštovky svou krátkou nohu a řekl:
„Teď již nebude pípat! Je asi smutné narodit se malým ptáčkem! Bohudík že se to žádnému z mých dětí nestalo. Vždyť takový pták nemá kromě toho svého cvrlikání docela nic a musí v zimě hladem zahynout!“
„Ano, promluvil jste náramně rozumně,“ řekla polní myš. „Copak má pták za všechno své cvrlikání, když přijde zima? Musí hladovět a mrznout, a to, prosím, už něco znamená!“

Celkově Malenka vyznívá na pozadí ostatních Andersenových pohádek ovšem velmi romanticky a má svou mravní myšlenku. Vlaštovku totiž zachrání, a ta ji zase odnese do teplých krajů před a pomůže jí tak uniknout od nechtěného sňatku, ba z celé té krtčí a myší společnosti měšťáků.

Ilustrace Jiřího Trnky

Andersenovy pohádky jsou jiné než ty ostatní.
Nepěstují možná citovost, hodnoty a nepřekračují přirozený okruh příručnosti. Možná neposkytují to, co jsme paradoxně uvykli od pohádek (přičemž ale právě ty Andersenovy by snad každý bez váhání označil pohádky par excellence) očekávat, nicméně jejich svéráz je předurčuje k úspěchu, protože lidé – dospělí i děti – mohou jaksi instinktivně často mnohem více bažit po obrazu toho chaosu, ve kterém reálně žijí, po jeho shrnutí, po zvýraznění jeho hlavních rysů.

Na Křesadlu mohou třeba vidět, že ne každá dohoda platí, že člověk může přijít k penězům absurdní náhodou a čirou mocí se vymanit z osudného pádu života rozmařilců do bídy a nemilosti.
To je prostě intuitivně, přímo jaksi evolučně bližší miliónům let lidské etologie než přesvědčení o tom, že z dobra se dobro rodí a že ušlechtilý úmysl dojde odměny. Andersen s velkou mocí své fantazie vykresluje děj, ženoucí se jako běh všedních dní, děj s výraznými konturami, z nichž vyniká určitá vlastnost světa.
Navíc se mu daří někdy přímo geniálně, nad jakoukoli pohádkovou úroveň vyzdvihnout třeba hloupou bojácnost a pohrdání pravdou v Císařových nových šatech nebo stejně hloupé povyšování se nad slabé, škaredé, osudem raněné v Ošklivém káčátku – a to v obou případech bez jakékoli skutečné sebereflexe kritizovaných.
Obě tyto pohádky jsou přímo naddějinným podobenstvím, zprávou o člověku.

Ilustrace Jiřího Trnky

Andersena je třeba stavět po bok La Rochefoucaulda, Swifta, Nietzsche nebo také (jak překvapivé!) Burroughse.
Je to ostatně pochopitelné na jeho osudu, jenž se sice po vnější stránce vyvinul dobře, ale nikdy ne z rovné příležitosti Andersenovy, z jeho hrdosti, nýbrž jen za cenu milostivého osudového zvratu bohatých. To, že se jeho hořké slovo zachovalo právě v pohádkách a v pohádkách se stalo populární, to je jeden z paradoxů, který by patřil právě do jeho pohádek samotných.

Pohádky | H. CH. Andersen | Ilustrace: Trnka |  Albatros, 1985
Šesté vydání pohádek v grafické úpravě Gabriely Dubské a vždy s ilustracemi J. Trnky. Kniha byla oceněna i v zahraničí, 1. vydání v roce 1957 a značně přispěla k udělení medaile H. Ch. Andersena J. Trnkovi.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Hans Christian Andersen a jeho slavné pohádky s ilustracemi Jiřího Trnky first appeared on Čítárny.

Lewis Carroll napsal mimořádné dílo, které ve své podstatě určeno nejen dětem, ale i dospělým. Jeho Alenka vysoce přečnívá všechna dobrodružná snění literatury pro děti a mládež. Je to příběh v němž logika dospělého světa je úplně převrácená, slovní hříčky vládnou a nic nedává „normální“ smysl.

„Kdo – kdo jsem teď, to prosím ani nevím – vím jen, kdo jsem byla, když jsem dnes ráno vstávala, ale od té doby jsem se už jistě několikrát proměnila.“

Co také měla Alenka Houseňákovi odpovědět?
Nehovoří ani tak o čase, ale o zkušenosti ze světa, v němž se dětsky prostá fantazie setkává ze světem dospělých.

Jedna z nejabsurdnějších pasáží knihy.
Nekonečný čajový dýchánek, kde se nikdy neuklízí nádobí a čas stojí.

Pod stromem u domu bylo prostřeno a svačili tam Zajíc Březňák se Ševcem. Mezi nimi seděl Plch a tvrdě spal a oni loktem o něho opřeni bavili se mu nad hlavou.
„Žádné místo! Žádné místo!“ vykřikli, když spatřili Alenku.
„Místa je spousta!“ řekla Alenka rozhořčeně a posadila se do velkého křesla na konci stolu.
„Napij se vína,“ řekl Zajíc Březňák přívětivě.
Alenka se rozhlédla po stole, ale byla tam jen čajová konvice.
„Já tu žádné víno nevidím,“ poznamenala.
„Není tu žádné,“ řekl Zajíc Březňák.
„Tak proč mi ho nabízíš?“ řekla Alenka rozmrzelá.
„Protože je slušné nabízet,“ odpověděl Zajíc Březňák.
„A je také slušné sedat si k lidem, kteří tě nepozvali,“ řekl Švec.

A pak přichází slavná hádanka, čistý nonsens.
„Proč je havran jako psací stůl?“

O čem je kniha: Lewis Carroll / Alenka?
Alenka sedí na břehu řeky se svou sestrou, nudí se a najednou uvidí Bílého králíka s vestou a kapesními hodinkami, jak spěchá a mumlá, že „se zpozdí“. Zvědavá Alenka ho následuje do králičí díry.
Propadne se hluboko dolů a ocitne se v podivném světě plném absurdity. Neustále mění velikost, zvětšuje se a zmenšuje díky magickým nápojům a koláčkům.
Setkává se s řadou bizarních postav:
Housenkou, která kouří vodní dýmku a radí jí,
Bláznivým kloboučníkem a Březnovým zajícem na nekonečné svačině (mad tea-party),
usmívajícím se Cheshirským kocourem, který mizí a zůstává jen jeho úsměv,
Vévodkyní s dítětem, které se promění v prase,
Srdcovou královnou, která neustále křičí „Sťat hlavu!“

Alenka prochází různými absurdními situacemi:
Hraje kroket s živými plameňáky a ježky, poslouchá podivné příběhy (např. o Humřím čtverylce) a nakonec se dostane k soudu, kde je obviněn Spodek srdcový z krádeže vdolků.
Když se Královna rozzuří a chce Alenku popravit, dívka se postaví na odpor, prohlásí všechny za pouhý balíček karet a… probudí se zpět na břehu řeky.
Celé to byl jen sen.

Kniha je plná slovních hříček, fantastického snění, logických paradoxů, nonsensu a satirických prvků na viktoriánskou společnost.
Je to klasika dětské literatury, kterou si užívají i dospělí.

Carroll dobře věděl, že skutečným uměním snění není totiž soukání vzdušných zámků, v nichž se všechno jeví tak, jak bychom chtěli, jak tomu rozumíme, jak nám to připadá zajímavé, ba vzrušující.
Teprve ten, kdo chce vystoupit z klece své omezenosti na sebe, kdo natahuje ruce ven do prázdna přes mříže vlastních sklonů a obrazů o světě, teprve ten se dotýká nekonečna, jež nelze (ani ve fyzice, ani v náboženství, ani v umění) uchopit jinak než fantazií.

Nejtěžší místa v knize Alenka v říši divů pro děti (zejména mladší, do 8–10 let)
jsou hlavně ty, které spoléhají na anglické slovní hříčky, parodie na viktoriánské básničky a absurdní logiku dospělého světa. Děti obvykle milují dobrodružství, zmenšování/zvětšování a bláznivé postavy, ale tady se často ztrácejí. 
Děti často nechápou parodie na básně a absurdní „dospěláckou“ logiku (proč věci nemají smysl a proč se o tom pořád mluví).
To vede bohužel k tomu, že se často vytvářejí zjednodušené verze příběhu, například v kýčovitém podání Disney produkce.

Dílo se dočkalo volného pokračování:
Za zrcadlem a co tam Alenka našla (též známé jako Za zrcadlem a s čím se tam Alenka setkala; anglicky: Through the Looking-Glass and What Alice Found There, 1872).

Lewis Carroll (27.1. 1832 – 14.1. 1889), anglický spisovatel, matematik a učenec vydal svou Alenku 16. dubna 1865 v Londýně.
U nás ji nejspíše známe jako Alenku v říši divů. Kniha je pokládána za skvost klasické světové literatury.
Alenka (citováno podle Lewis Carroll: Alenka v kraji divů a za zrcadlem, Albatros Praha 1988, přeložili Aloys a Hana Skoumalovi, ilustrace Markéta Prachatická, grafická úprava Oldřich Hlavsa)

Vynikající ilustrace Markéty Prachatické.

Ukázka: Překlad: Aloys a Hana Skoumalovi / 6. kapitola Vepř a pepř

Jak uviděla kočka Alenku, jen se zašklebila. Napohled vypadala dobrácky, ale měla dlouhé drápy a spoustu zubů, a tak k ní byla Alenka raději uctivá.
„Číčo,“ spustila nesměle Alenka, protože si nebyla jistá, zda se jí to oslovení zalíbí. Ale kočka se ještě víc rozšklebila.
„Vida, ono se jí to líbí,“ oddechla si Alenka a pokračovala: „Řekla bys mi prosím, kudy se dostanu odtud?“
„Záleží na tom, kam se chceš dostat,“ řekla kočka.
„To je mi jedno kam – ,“ řekla Alenka.
„Pak je jedno kudy půjdeš,“ řekla kočka.
„ – jen když se někam dostanu,“ vykládala Alenka.
„To se jistě dostaneš,“ řekla kočka, „jen když půjdeš dost dlouho.“
Alenka měla dojem, že se to nedá popřít, zeptala se tedy na něco jiného. „Jací lidé bydlí tady v okolí?“
„Tamtím směrem,“ mávla kočka pravou tlapkou, „bydlí Švec . A tamtím směrem,“ a mávla druhou tlapkou, „bydlí Zajíc Březňák. Jdi si ke kterému chceš, oba jsou potrhlí.
„Ale já nechci mezi potrhlíky,“ bránila se Alenka.
„Málo platné,“ řekla kočka, „tady jsme všichni potrhlí. Já jsem potrhlá, ty jsi taky potrhlá.“
„Jak to víš, že jsem potrhlá?“ zeptala se Alenka.
„To je jisté, jinak bys sem nechodila.“
Alence se zdálo, že to žádný důkaz není; ptala se dál: „A jak víš, že ty jsi potrhlá?“
„Předně,“ spustila kočka, „pes potrhlý není, to uznáš ne?“
„Snad,“ odpověděla Alenka.
„Tak vidíš,“ pokračovala kočka, „pes vrčí, když má zlost, a vrtí ocáskem, když má radost. No, a já vrčím, když mám radost, a vrtím ocáskem, když mám zlost. Jsem tedy potrhlá.“
„Já tomu říkám předení a ne vrčení,“ řekla Alenka.

The post Lewis Carroll. Jak Alenka v kraji divů vystoupila z klece své omezenosti v ilustracích Markéty Prachatické first appeared on Čítárny.

Pohádky, které si zcela určitě oblíbí především děti přibližně ve věku od šesti do dvanácti let, ale přečtou si ji se zájmem rovněž dospělí čtenáři. Jedná se o pohádkové příběhy zasazené do velmi známého místa, proslaveného především Bohumilem Hrabalem a jeho Slavnostmi sněženek (a samozřejmě filmovým zpracováním Jiřího Menzela).

Kersko má odteď nejen svoji restauraci Hájenku se servírovaným kančím “se zelíčkem” či “na šípkové omáčce”, turistickou trasu “Po místech, která měl Bohumil Hrabal rád”, ale i místa, kde můžete díky pohádkám potkat třeba obra, čerta nebo vodníka.

“Majitelé keramického Lesního ateliéru Kuba v Kersku Jana a Bronislav Kubovi přišli za mnou s nápadem, že by pro svoji prodejnu chtěli svoji vlastní knížku pohádek.
Inspirovala je knížečka S pohádkami do Svatojiřského lesa, kterou jsem před dvěma lety napsal pro Svazek obcí Svatojiřský les a která se tehdy setkala s velikým ohlasem – vyšla v nákladu devět tisíc výtisků…”
říká spisovatel Jan Řehounek (Pohádky z kerského lesa jsou jeho už pátou pohádkovou, celkově dvacátou knížkou).

Hlavním hrdinou knížky je hrnčíř Kuba. On a jeho hrnčírna jsou  průsečíkem všech příběhů, které se odehrávají na konkrétních známých místech v Kersku – u památných borovic, Svatojosefského pramene, svícnového smrku, menhiru, u rybníka Pod Hrází, na Pastviskách, v aleji Nymburačka, v Hajstrech, na Přívlakách u Labe…

“Pro první napsanou pohádku jsem se nechal inspirovat mistní pověstí o zakletých duších dvou panen do památných borovic. Další už se rodily z inspirace  kouzelnou atmosférou kerského lesa,” dodává autor.

Kerský les oživil nejen lidmi, kteří tu přebývají ve vzájemné pospolitosti
(hajnej Šťovíček, uhlíř Čvančara, tulák Franta, vdova Pavlásková, pastýř Matěj a jeho žena Madlenka, včelař Lojza…), ale i takovými, kteří jim občas dělají problémy (knížepán Hohenlohe, správce Klofáč, loupežníci hejtmana Sakrapráce, zloděj Klokočka…), a také různými nadpřirozenými bytostmi, jimž říká „hemžílci“, což jsou například víly (jednu z nich – lesní vílu Janinku, si Kuba vezme za ženu), vodník Žblabuňka, skřítci, ohniváček Krucajda, hejkal Šupšpajcl, obr Balabán, čerti, čaroděj Koloděj, Smrt…

Laskavé pohádky napsané květnatým jazykem doprovodila krásnými ilustracemi a obrázkovými iniciálami akademická malířka Milada Kudrnová.

Jak čert nesplnil smlouvu a zkameněl

Začalo tenkrát nad celými Čechami a tedy i nad Polabím a samosebou i nad Kerskem pršet a lilo nepřetržitě rovných deset dní a nocí.
Cožpak lidem v kerském lese, těm bylo hej, les dokáže takové deště mechem vypít a co nevypije, odteče strouhami do Labe. Však se také Labe vylilo z břehů, protože nejen strouhy z Kerska, ale i potoky a řeky do něj od samotných Krkonoš se vlévající, především Úpa, Metuje, Orlice, Chrudimka, Cidlina a Mrlina, do jeho koryta přinášely všechnu vodu, kterou při svém toku posbíraly. Proto na tom byli lidé z roviny kolem řeky špatně. Rozlitá voda zaplavila vesnice, jen tak tak stačili zachránit holé životy.
Tehdy také shora, od Krkonoš, plavili voraři spoustu obrovských kmenů, které císařpán potřeboval, aby mohl nechat stavět pro vojáky pevnosti a kasárna. A při té velké vodě se to stalo. Dlouhé prameny vorů se potrhaly. Některé klády uplavaly, ale v zátočině řeky za Hradištkem se všechno to dřevo zdrclo, vytvořila se bariéra, nad kterou stoupla voda ještě výš a obrovskou silou ty kmeny přehazovala a šprajcovala a vršila na sebe. Chudáci voraři! Sice z vorů stačili na břeh uplavat, to víte, celý život jsou na vodě, plavat dovedou jako bobři, ale s tou pohromou si nevěděli rady. Naštěstí přestalo pršet a voda opadla.
Předák vorařů Javůrek posháněl po vsích v okolí mužské, pomoci šli i chlapi z Kerska, aby ty uvízlé a všelijak přes sebe přeskládané a nakupené klády rozebrali a zase z nich uvázali vory. Dřeli se několik dní, ale podařilo se jim z té obrovské, kládami zježené hromady vytahat jen malou část dřeva určeného pro císařpanského vojenského stavitele.
„Čert aby to vzal!“ zaklel rozzlobeně jednoho večera Javůrek. Jenomže jakmile si člověk takto uleví, je to to samé, jakoby satana pozval k sobě domů na večeři. V ten okamžik se objevil rohatý a chlupatý služebník Pekla.
„Co si přeješ, voraři?“ ptá se.
Javůrek viděl, že přestřelil a že se jen tak čerta nezbaví.
„Já jsem tě vlastně ani nevolal, jen tak jsem si povzdechl, ale když už jsi tady, tak bys nám s těmi kládami mohl pomoci.“
„Cha, chááá!“ zasmál se čert. „Já vám pomůžu, ale co za to? Zadarmo ani kuře nehrabe, říkáte vy lidé. My v pekle se zase řídíme pravidlem: Za každou prácičku, upíšeš dušičku!“
„Jak takový obchod probíhá?“ ptá se opatrně Javůrek.
„Sepíšeme smlouvu. Z té smlouvy pak musí být všechno, jak to v ní stojí, do každého písmene, splněno. Já vykonám práci, ty dáš duši!“ vysvětluje čerchmant.

„Musím si to rozmyslet. Přijď ráno, sepíšeme smlouvu,“ nechal si Javůrek trochu času a šel se poradit ke Kubovi.
Kuba se drbe na hlavě, potahuje si ucho, tře si nos a pak Javůrkovi vykládá, co vymyslel.
Ráno stojí ďábel na vršku nad labskou zátočinou, v ruce papír a brk. Javůrek mu do pera diktuje: „Já, Javůrek Josef, vorařský předák z Vrchlabí, dám Peklu duši za to, když mocnosti pekelné splní slovo na této smlouvě podpisem čerta stvrzené. Já, ďábel, zplozenec Pekla, se zavazuji, že do dnešního poledne rozeberu všechny klády nahromaděné v bariéře na Labi pod Hradištkem a svážu z nich osm pramenů, po osmi vorech, každý z osmi kmenů, tak jak byly předtím, než se potrhaly.“
„Víš co, čerte? Ještě mi v té smlouvě chybí, co se stane, když úkol nesplníš,“ obrátil se k čertovi Javůrek.
„Napiš si tam, co chceš! Poradit si s takovou hromádkou třísek, je pro mne hračka!“ naparuje se chlupatec.
Javůrek vzal tedy brk a na spodní okraj papíru dopsal: „Nesplním-li však svůj úkol, stane se ze mne kámen.“
Čert toho nedbal. Rozradostněný, jak lacino dostane vorařovu duši, nepřemýšlel příliš ani nad zněním smlouvy. Ostatně čertí myšlení je zadrhnuté, pomalé. Ceduli okamžitě podepsal. Javůrek se píchl do prstu a ujednání stvrdil svou vlastní krví, jak na tom rohatec trval.
Pak už všichni, co se tady na vysokém břehu shromáždili, nestačili koukat. Čert mával rukama a jak ukázal, klády samy se z té strašné změti hladce vyprošťovaly a při břehu se na hladině rovnaly, houžve se mezi kmeny samy kroutily a vory svazovaly a ty se do pramenů řadily. Za dvě hodiny nebylo po obrovské bariéře ani památky. Jenže co to? Čert běhá po břehu, prstem si ukazuje, oháňkou mává, čárky klacíkem do písku kreslí, prsty na rukou štrykuje, jak usilovně počítá, ale ať počítá, jak počítá, dopočítat se nemůže. Po jedné kládě ve dvou vorech a dvě klády ve třetím voru chybí.
„Jak je to možné?“ vzteká se.
„To máš tak,“ vysvětluje mu Javůrek, „když se stane, že velký proud vory potrhá, obvykle si, než se klády zašprajcujou, nějaké dolů po řece odnese. Proto se nemůžeš dopočítat. Vory nejsou tak, jak byly původně. Z toho vyplývá, že jsi smlouvu nesplnil.“
V ten okamžik v útrobách Země zarachtalo a zabublalo, to se pekelný vládce Luciper rozvzteklil. Zablýsklo se a na vršku, kde ještě před chviličkou dupal kopytem chlupatý čert, stál vysoký černý kámen. Splnila se podmínka, kterou Javůrek dopsal do smlouvy.
Od té doby, když plují podél Hradištka a Kerska voraři a na vysokém břehu vidí kámen, kterému lidé říkají Čertův, nebo také Menhir, vesele halekají: „Čert s dlouhým vocasem, po břehu běhá tam a sem, neumí spočítat prameny, proto je teďka kamenný!“

The post Pohádky z kerského lesa, kde Hrabal napsal Slavnosti sněženek first appeared on Čítárny.

Proč právě hrůzostrašné pohádky? Prototože je děti milují. Dospělí také, jen jim říkají detektivky, horory, krimi, sci-fi. Domníval jsem se, že strašidelných pohádek existují stovky, ale to byl omyl.
Daleko víc hrůzy a děsu najdeme v lidových baladách, jako by platilo: čím blíže realitě, tím více zvěrstev, krutosti a násilí. To potvrzují i dnešní novinové a televizní zprávy, při nichž naskakuje husí kůže i otrlým.

Hrůzostrašné pohádky rozhodně nejsou hrůzostrašné programově.
Téměř všechny mají ušlechtilé výchovné poslání. Boří klamnou idylu a připravují děti na svět, kde existují bytosti, živočichové a přírodní síly, které nás ohrožují. Však ani pohádkovým hrdinou se nestává nikdo, kdo nepřemůže vlastní strach. Spolu s pohádkovým hrdinou jej překonává i malý čtenář či posluchač. Vědomí, že rodič nebo jiný vyprávěč je nablízku, dítěti pomáhá, ale zápas o statečné srdce musí vybojovat samo.

Slovy psychiatra Jana Cimického:

„Naše emoce jsou polární, na jedné straně láska, na druhé nenávist, na jedné straně smích, na druhé pláč, na jedné statečnost, na druhé strach. Obě polohy jsou pro člověka přirozené, a musí být vyvážené. Při čtení pohádek si dítě hledá a osvojuje etické a morální dimenze myšlení a chování. Průprava dětské emotivity prostřednictvím pohádek, i těch hrůzostrašných, je pro psychický vývoj nejen důležitá, ale i nezbytná.“

Každá pohádka odněkud pochází, avšak pohádkové příběhy a motivy kolují ze země do země a dokonce i z kontinentu na kontinent. Například pohádku o čarodějově učni najdeme nejméně v deseti evropských zemích a známé židovské podobenství o člověku, který rozuměl zvířecí řeči, doputovalo nejen do Evropy, ale i do Afriky.

Jak vidět, pohádky procestovaly svět a zdomácněly v různých kulturách již před dávnými a dávnými časy. To by v nás mělo posílit optimistické očekávání, že přes veškeré odlišnosti by si obyvatelé různých zemí a kontinentů mohli rozumět.

Jiří Žáček vedle notoricky známých (Otesánek, Červená karkulka, O dvanácti měsíčkách, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Sedmero krkavců, Baba Jaga, Dlouhý, Široky a Bystrozraký, Kostěj Nesmrtelný, Krysař z města Hameln, Kráska a Zvíře) obsahuje i pohádky víceméně neznámé. Je to vůbec moje nejtěžší kniha, 300 stran v důkladné vazbě, tím se dá v případě přepadení zuřivým analfabetem i zabít.

Hrůzostrašné pohádky | Jiří Žáček | ilustroval Adolf Born | Slovart, 2011

Tři sta let / ruská lidová pohádka

Před mnoha a mnoha lety, a možná ještě dřív, žili v jedné vsi dva mladí muži, kovář a myslivec. Žili jako dva bratři, kam šel jeden, šel i druhý, mluvili společně, mlčeli společně, byli to přátelé na život a na smrt. A ti dva se domluvili, že až se bude jeden z nich ženit, pozve toho druhého na svatbu.

„I kdybych byl mrtvý?“ zažertoval myslivec.

„Ano, pozvu tě, i kdybys byl na pravdě Boží!“ odpověděl kovář.

Zanedlouho se myslivec roznemohl a zemřel. Oplakali ho, pochovali ho, život šel dál.

A brzy potom se mladý kovář rozhodl, že se ožení. Kdo má tak pěknou a milou nevěstu, jako měl kovář, toho mládenecká svoboda netěší.

Nastal svatební den a ženich se vypravil s vyzdobeným vozem pro nevěstu. Projížděli kolem hřbitova a ženich si vzpomněl na mrtvého přítele. Poručil zastavit koně. Slib je slib, pomyslil si a šel rovnou k myslivcovu hrobu.

„Kamaráde, zvu tě na svatbu!“ zvolal – a vtom se hrob otevřel, nebožtík se vztyčil a promluvil:

„Milý příteli, mám radost, že jsi splnil svůj slib! Dovol mi, abych tě pozval k sobě, vypijeme spolu pohár vína jako za starých časů!“

„Kamaráde,“ bránil se kovář, „před branou na mě čekají svatebčané…“

Ale nebožtík se nenechal odbýt:

„Příteli, vypít sklenku vína trvá jen okamžik!“

Copak člověk může odmítnout nejlepšího přítele? Vždyť je to jen okamžik, řekl si ženich a sestoupil do hrobu. Nebožtík mu nalil víno a popřál příteli hodně štěstí. Ženich pohár vypil – ach, kdyby tak tušil, že za ten okamžik uběhlo sto let!

„Vypijme ještě jeden pohár, příteli!“

Vypili tedy ještě jeden pohár – a uběhlo dalších sto let.

„A do třetice všeho dobrého i zlého,“ podal mu nebožtík třetí pohár. „Pak si spánembohem běž za svou nevěstou!“

Vypili třetí pohár – a zase uběhlo sto let.

Přátelé se rozloučili, nebožtík se položil do rakve a hrob se zavřel.

Ženich se rozběhl k hřbitovní bráně – ale zastavil se v němém úžasu. Kde je, proboha, hřbitov? Kde je cesta, po které sem přijel? A kam se poděl vůz se svatebčany?

Rozhlížel se a nevěřil svým očím. Ze hřbitova zbyla jen rozvalina márnice a pár náhrobků, kde bývala cesta, tam se vypínaly vysoké stromy, a po svatebčanech nebylo ani vidu, ani slechu.

Kovář se vydal do vesnice, ale vůbec ji nepoznával. Stály tu jiné domy, jedině kostel byl na svém místě, ale hodně zchátralý. Nenašel ani svou kovárnu. Lidé, které potkával, byli neznámí a cizí. A jejich oblečení vypadalo jako z masopustního průvodu!

Celý zmatený došel na faru, ale místo známého faráře mu otevřel někdo jiný. A když mu řekl, že má mít ve zdejším kostele svatbu, farář zavrtěl hlavou:

„To je nějaký omyl, takovou věc bych přece musel vědět. Jak se jmenujete?“

Kovář mu řekl jméno, farář hledal v knihách, ale nikoho takového nenašel.

„Dnes u nás nemáme žádnou svatbu,“ opakoval mu farář, „ale vaše jméno mi něco připomíná…“

Otevřel obecní kroniku a začal v ní listovat.

„Ano, tady je ta zvláštní příhoda… Ženich se vypravil na hřbitov a zmizel, jako by se po něm země slehla… Marně ho čekali, nikdy už se neobjevil a nevěsta se nakonec provdala za jiného. Ale stalo se to dávno, už je to dobrých tři sta let…“

The post Hrůzostrašné pohádky Jiřího Žáčka. Děti je milují a mají ušlechtilé výchovné poslání first appeared on Čítárny.

Málokdy se sejde, že nejprodávanější kniha roku je zároveň kvalitní knihou. Takové jsou Ezopovy bajky. Pravda, jedná se sice o převyprávění Jiřím Žáčkem, ilustrované Adolfem Bornem, nicméně oba počiny autorů jsou nadstandardní. 

Za mimořádnou prodejností knihy je nejen oblíbenost obou autorů u čtenářů a všeobecná znalost kvalitních bajek, ale také talent spojený s mimořádnou pracovitostí, vlastnosti, které jiným, neprodejným autorům chybí.

Ezopovy bajky byly písemně zpracovány už ve 3. století př. n. l.
a do veršované podoby je převedl jako jeden z prvních Demétrios Falerón. Autorem latinského, veršovaného textu se stal Phaedrus.
Později na tyto záznamy navázal známý Jean de La Fontaine nebo Ivan Andrejevič Krylov a další, kteří bajky převyprávěli. U nás to byl např. Jiří Kolář, Pavel Šrut a právě Jiří Žáček.

Ezopovy bajky. Převyprávěl Jiří Žáček, Ilustrace Adolf Born, vydal Slovart 2015

Více o knihách… Ezopovy bajky. Světový unikát s nejpovedenějšími ilustracemi Jágra, Borna, Hollara, Mézla

Jiří Žáček a Adolf Born pracovali spolu i na knize pro děti Hrůzostrašné pohádky

O tom, kdo byl Ezop, píše doslovu knihy Jiří Žáček:

„Podle dějepisce Herodota žil v Malé Asii v 6. století před Kristem otrok Aisopos čili Ezop. Byl prý hrbatý, znetvořený a koktavý, ale hlavu měl bystřejší a myšlení pronikavější než lidé urostlí a zdraví. Uměl pobavit posluchače zvířecími bajkami a vtipnými příběhy, ale zdaleka ne všichni jeho současníci byli jeho obdivovatelé. Traduje se, že byl v Delfách popraven za údajné rouhání bohům. Ezopovi byla připisována většina starověkých bajek, zapsány však byly až po třech stoletích od jeho smrti.
Mnohokrát byly převyprávěny prózou i ve verších a najde se jen málo těch, co by nevěděli, kdo byl Ezop. Ale ať už se ten moudrý muž jmenoval Ezop, nebo jinak, ať už žil v 6. století před Kristem, anebo jindy, ať už byl thráckého původu, nebo jiného, hlavní je, že jeho bajky dodnes nezestárly. Svět se za tu dobu změnil od základu, lidé létají do vesmíru a dorozumívají se přes celou zeměkouli, ale ovládají je tytéž radosti, vášně a zlozvyky jako Ezopovy současníky. Proto jim tak dobře rozumíme – dospělí i děti.
Vzít do rukou převyprávění Ezopových bajek od Jiřího Žáčka a číst si s dětmi moudré a vtipné příběhy, prohlížet si ilustrace Adolfa Borna a povídat si o životě, to může být chvíle, která se nám zapíše do paměti.“

Ukázky bajek:

Bouře na moři aneb Příliš mnoho štěstí škodí

Převozník na svém člunu převážel obyvatele jednoho ostrova na druhý ostrov. Vtom se přihnala bouře; moře se rozběsnilo a neovladatelný člun se zmítal ve vlnách. Vyděšení cestující naříkali, volali bohy na pomoc a loučili se se životem.

Dobří bohové pomohli, bouře se utišila a nešťastníky, kteří si před chvílí zoufali, zaplavila obrovská radost. Jásali, objímali se, dali se do tance, až se rozkymácený člun převrhl a všichni se utopili.

Ach ano, kdyby té radosti nebylo tolik, mohl ten příběh skončit pěkným happy endem!

Poutník a pes aneb Kdo se loudá

Jeden muž se chystal na dalekou cestu. Byl to člověk důkladný a rozvážný, a tak i jeho přípravy byly důkladné a rozvážné.

Oblékl se do cestovního oděvu, zabalil náhradní oblečení, přidal zásobu jídla, nezapomněl na psací náčiní, rozmyslel si, kam ukrýt peníze.

Venku na něj celou tu dobu čekal jeho pes.

„Proč se tu jen tak povaluješ?“ pokáral ho člověk. „Copak musím všechno dělat já? Hoď sebou a přichystej se na cestu!“

„Já jsem připravený,“ štěkl pes a zavrtěl ohonem. „Čekám jenom na tebe!“

Bůh a opice aneb Kdo je nejkrásnější

Boha Dia napadlo odměnit nejkrásnější mládě, proto k sobě sezval všechna zvířata. Přišli živáčkové ze souše, připlavali obyvatelé moří, přiletěli ptáci.

Za zvuků fanfár sestoupil z Olympu Zeus a procházel sem a tam. I bohu se těžko vybírá z tolika roztomilých mláďátek.

Jak si tak lámal hlavu, koho vybrat, padl mu zrak na opici, která chovala v náručí malé ušaté opičátko s vykulenýma očima. Bůh se rozesmál:

„Tvé opičátko je nejošklivější stvoření, které jsem kdy spatřil!“

Pak důležitě odkráčel.

Opice k sobě něžně přivinula své děťátko a řekla mu:

„Je mi jedno, co se líbí mocnému Diovi. Já znám jen jedno nejkrásnější mláďátko na celém světě, a to jsi ty!“

The post Ezopovy bajky, za které Jiří Žáček a Adolf Born obdrželi cenu Český bestseller 2015 first appeared on Čítárny.

Josef Čapek vydal svou knížku Povídání o pejskovi a kočičce roku 1929. Od té doby patří k tomu nejlepšímu, co pro děti u nás vzniklo. Josef Čapek s nebývalým porozuměním pro dětskou duši, napsal pohádky o pejskovi a kočičce, kteří spolu hospodaří v malém domečku a zažívají jednoduché a humorné příběhy.

A protože pejsek a kočička lidmi nejsou, nedopadne všechno vždy tak, jak by si přáli. V některých příbězích vystupuje postava spisovatele pana Čapka, kterého pejsek a kočička navštěvují, hovoří s ním o vážných věcech a pomáhají mu s psaním příběhů pro děti.

Ukázka z knihy:

Jak to bylo na vánoce s pejskem a kočičkou

“Heč,” povídala kočička pejskovi, “já něco vím.” – “A copak?” divil se pejsek. “Heč,” povídá kočička, “já vím, že pan Čapek má napsat na vánoce nějaké povídání pro ty malé děti, zase něco o nás, o kočičce a pejskovi.” – “Hehe,” těšil se pejsek, “ale jen aby to tam o mně pěkně napsal!” – “Ba ne,” řekla kočička, “on nemůže na nic připadnout, sedí u toho stolu, pořád přemýšlí, a pořád neví, co by napsal. Sedí a sedí, a pořád nic.” – “To je chyba,” prohlásil pejsek, “pak ho třeba nic správného nenapadne a napíše o nás nějaké hlouposti.” – “No právě,” povídala kočička, “taky mám z toho trochu strach. Měli bychom mu něco poradit. Mně ani není tak o toho pana Čapka, ale o ty děti, co jim to budou číst.”

“To je pravda,” řekl pejsek, “jakpak by ty dětičky k tomu přišly, aby měly o vánocích o nás nějaké špatné povídání? Pojď a poradíme tomu panu Čapkovi něco!” – “Tak půjdeme,” rozhodla kočička, “ale zadarmo to neuděláme, jsou vánoce a my tady nemáme ani kousek vánočky; musí nám za tu radu něco dát.”

Tak se pejsek s kočičkou sebrali a šli dát radu panu Čapkovi, který nevěděl, co o nich na ty vánoce dětem napsat. “Já už vím,” povídá pejsek cestou, “já už vím, co mu poradím! Řeknu mu, aby napsal povídám o tom, že ty jsi zakletá princezna a já že jsem zakletý princ.” – “Jakýpak zakletý princ,” smála se mu kočička, “když máš blechy! To princové nemají, kdopak ti tohle bude věřit, princové nemají blechy, ty mají jen psi.” – “Však ty taky nejsi žádná zakletá princezna,” řekl pejsek, “však jsem zrovna tuhle viděl, že jsi se drbala.” – “Proč bych se nedrbala,” řekla kočka, “když mě to štípalo! Ale kdybych chtěla, mohla bych třeba panu Čapkovi říci, že já jsem zakletá princezna a ty blechy že jsou zakleté komorné.” – “A já bych mohl říci,” chlubil se pejsek, “že ty moje blechy, to že jsou zakletí rytíři, a že jich mám celé vojsko.” – “Nu, víš, pejsku, tohle nebudeme povídat,” usoudila kočka, “ten pan Čapek by nám to ještě možná uvěřil, ale ty děti by to jistě nevěřily a řekly by, že to špatně napsal. Poradíme mu raději něco šikovnějšího, co by nám bylo dobré, když si s námi dětičky chtějí hrát. To víš, někdy to bývá trápení, jak nás ty dětičky tahají. Tak ať něco o tom pan Čapek dětem napíše a my z toho budeme mít užitek.” – “Ba, to je pravda,” řekl pejsek, “od některých dětí jsem zkusil moc, až jsem raději utek.”

Tak si pejsek s kočičkou povídali, až došli k panu Čapkovi.

Pan Čapek seděl za stolem, pero držel v ruce, nemohl na nic připadnout a nevěděl, co psát. “Propánajána,” povídá si, “copak já mám na vánoce napsat těm dětem o pejskovi a kočičce, když mě nic nenapadá? Kdyby mně tak někdo přišel poradit!”

Vtom něco zaťukalo na dveře, vstoupili pejsek s kočičkou a řekli: “Pane Čapek, my vám jdeme poradit.” – “Děkuji vám,” zvolal pan Čapek radostně, “vy jste mne vysvobodili! V zemi, která se jmenuje Redakce, panuje zlý obr jménem Klíma, jenž sídlí za devaterými dveřmi v jeskyni, která se zove Šéfárna. Ten mně uložil přetěžkou práci, abych rychle napsal Vánoční povídání pro děti, ale já pořád nevím co, a nic mě nemůže napadnout. Tak si tu lámu hlavu a přemýšlím již sedm dní a sedm nocí, a pořád mně nemůže nic napadnout a pořád nevím, co bych těm dětem o pejskovi a kočičce napsal. ‚Nenapíšeš-li,’ rozkázal mně strašným hlasem obr Klíma, ‚proměním tě v tvarohový sloup a budeš tak u psacího stolu přemýšlet až do konce světa a budeme tě těm dětem ukazovat pro hanbu za vstupné padesáti haléřů.’ Tak tu tedy, milý pejsku a kočičko, sedím a nevím co, až vy jste přišli mně poradit. Vysvobodili jste mne od toho strašlivého osudu, že bych se měl stát sochou z tvarohu, i dám vám za to, čeho si jen budete přát.”

“Uděláme vám to, pane Čapek, lacino,” povídá na to kočka, “třebaže teď na vánoce všechno přidražilo. Tak já vám radím, abyste napsal, že kočka má ocas.” – “To vím,” podivil se pan Čapek, “ale co s tím?” – “Ó panečku, s tím je mnoho,” řekla kočka, “kočičí ocas je pro kočku ta největší ozdoba. Jak by to na světě vypadalo, kdyby kočka měla ocas kravský nebo koňský a kůň nebo kráva měli ocas kočičí? Ale ono je to na světě kupodivu všechno tak správně zařízeno, že kočka má ocas kočičí a žádný jiný, a proto si ho váží a je na něj hrdá. Když si kočka sedne nebo lehne, založí si jej pěkně kolem sebe, když kočka kráčí, nese jej tak vznešeně za sebou, že se každý ohlíží, jak jí to krásně sluší. A když se kočka zlobí, tak tím svým ocasem tak přísně mává, že se každý lekne. Na to všechno, pane, má kočka svůj ocas.”

“To taky vím,” povídá pan Čapek, “však vám, kočkám, také nikdo ten váš ocas nebere. Aspoň jsem nic takového v novinách nečetl, a čtu je přece denně.”

“Jakpak nebere?” řekla kočka, “malé děti nás za něj berou! Tuhle si chtěla jedna holčička se mnou hrát a chytla mne za ocas, jako kdyby to bylo držadlo od lívanečníku. Neptejte se, jak jsem se o ten ocas bála a jak to bolelo! Tak vám mě za něj táhla, že jsem namouduši myslila, že mně jej utrhne. Já vám nejdřív plakala, pak jsem vrčela, nato skuhrala a nakonec syčela, a když už jsem si nevěděla rady, tak jsem ji ťapičkou sekla. Jenom trochu, ale to svět neviděl, co ta holka nadělala křiku! Tak byste měl, pane Čapek, do těch vánočních novin napsat, aby děti netahaly nás kočky za ocas, nebo si nikdy s nimi nebudeme hrát.” “Máme to my zvířátka vůbec někdy s dětmi trápení,” připojil se pejsek. “Nás, pejsky, zas tahají za uši, a to vám bolí, že se to ani vypovědět nedá. Pes má uši na hlídání, pořád jen poslouchá, kde se co šustne, aby to tak nebyl zloděj nebo loupežník; pes má, panečku, ouška nějak citlivá! A teď si představte, že přijde takový kluk, sám má uši třebas nemyté, a teď vás tahá za ouška a cásá za ně, jako kdyby to byl nějaký hadr. A ještě vám přitom třeba šlápne na nohu, až to kvikne. To pak, pane, jak jsem dobrák od kosti (já nejraději takhle ty měkčí, z drůbeže nebo telecí), to pak přestávají všechny špásy a usápnu se na kluka a zařvu na něj: ‚Jedeš, ztrať se, ztrať, nebo bych tě raf!’ – nu a pak kluk utíká a brečí, že byl pes na něho zlý.

Tak to taky byste měl, pane Čapek, do těch vánočních novin napsat, aby děti netahaly psy za ouška a nešlapaly jim na tlapičky.”

“A to tam zároveň napište, aby taky kočkám nešlapaly na tlapičky a netahaly je za ouška,” připojila se kočka, “nás to taky bolí, zrovna tak jako psy.” – “A pejsky ať taky netahají za ocas, to my také nemáme rádi,” řekl pes. “Tak teď to všechno napište a dejte nám něco za dobrou radu.”

Tak tedy pan Čapek dal kočičce za dobrou radu kus vánočky a – protože jsou vánoce – k tomu měchýř z ryby. Psovi – ten fíky, datle ani pomeranče nejí – dal pořádný konec salámu, tři syrečky a několik kostek cukru. “Tak vidějí, vašnosti, dali jsme jim tu radu lacino,” řekli pes s kočičkou, “zrovna jsme si něco takového na zub přáli. Tak jim děkujeme, má úcta a veselé vánoce! A ať je to v těch novinách napsáno všechno tak, jak jsme to řekli!”

Odešli spokojeně domů a pan Čapek sedl ke stolu a všechno to teď začal psát, jak to bylo, až to všechno napsal, jak mu to kočička a pejsek řekli.

Napsal on to tak dobře, jak mu to kočička a pejsek řekli? Jestli on to nenapsal jinak, než to bylo? My to dobře víme, jak mu to ten pejsek s kočičkou všechno řekli! povídají děti. Jestli to akorát tak nenapsal, ať je z něho sloup z tvarohu a my se na něj budeme chodit dívat za padesát haléřů. – Nu tak, děti, když víte, jak to bylo, a pan Čapek to teď zrovna dopsal, tak si to musíte přečíst znovu, abyste se přesvědčily, napsal-li to zrovna tak, jak to víte, jak to bylo s panem Čapkem, pejskem a kočičkou.

Z knihy Josefa Čapka:  Povídání o pejskovi a kočičce

The post Josef Čapek. Povídání o pejskovi a kočičce je stále nejoblíbenější kniha dětí i rodičů first appeared on Čítárny.