Když Zamjatin dopsal román “My” (1923) netušil, že kniha bude prvním skutečným vizionářským dílem varující lidstvo před absolutní moci nad jedincem. Ve svém důsledku je jeho příběh natolik inspirující, že ovlivnil další velikány jako byl Huxley, Orwell, Vonnegut, Boye a další. Orwell sám přiznává, že Zamjatin ve francouzštině ho inspiroval k napsání románu 1984.

Jevgenij Zamjatin (1.2. 1884 – 10.3. 1937) ale nepíše svou knihu na základě prožitého reálného budování socialismu v SSSR, jak si mnozí myslí.
Kniha vznikla v roce 1923 a v době kolem Leninovy ​​smrti (21.1.1924) nemohl mít Zamjatin na mysli Stalinův Sovětský svaz. Ten se sice postupně dostává k moci, ale skutečnou moc získává až po velké čistce v letech 1934-36. Navíc podmínky v Rusku v roce 1923 nebyly takové, že by se proti nim někdo vzbouřil, protože život pro drtivou většinu Rusů se stal skutečně mnohem lepším.
Zamjatin se v knize nezaměřuje na žádnou konkrétní zemi, ale na důsledky průmyslové civilizace, která logicky směrovala k totalitě.

Zamjatin intuitivně předpovídá a varuje před prosazováním jedné pravdy a jednoho názoru, před zrůdným odlidštěním, umrtvením myšlení a společenským úpadkem.
V Zamjatinové totalitní společnosti není klasická cenzura (jako zakazování knih), ale totální systém prevence. To znamená, že vše je řízeno tak, aby „zbytečné“ myšlenky ani nevznikly.

„…Ti dva v ráji měli na výběr:
štěstí bez svobody, nebo svobodu bez štěstí. Třetí možnost neexistovala.
Ti hlupáci si vybrali svobodu a co z toho bylo? Samozřejmě, po celé věky potom toužili po okovech.“
Zamjatin / My

Jedná se o klasickou dystopickou scifi na základě tehdejších známých informací a vlastních zkušeností, které měl Zamjatin s politickými režimy.
Málo známý fakt je, že Zamjatin byl vězněn carskou vládou v roce 1906 a poté byl bolševiky uvězněn v roce 1922, dokonce na stejné chodbě stejného vězení.

Když Zamjatin chtěl knihu vydat, byl odmítnut.
Vydána byla teprve kopie knihy, kterou někdo vyvezl za hranice, kde byla přeložena do angličtiny, francouzštiny, češtiny.
A rozhodně není těžké pochopit, proč kniha byla cenzurována.
Zvláště v době známé jako Fialův a Rakušanův cenzurní totalismus (2021-2025), kdy byly bez varování uzavřeny některé informační weby a byl dokonce vytvořený vládní web, který vyzýval k udávání občanů za názor, který nebyl v souladu s názorem vládním. Porovnej s podobnými postupy při nástupu komunismu v ČSR (1948-1955).

Jednoduše řečeno, Zamjatin v knize popisuje povstání obyčejného lidského ducha proti racionalizovanému, mechanizovanému, bezbolestnému světu.
Ve dvacátém šestém století, podle Zamjatinovy ​​vize, ztratili obyvatelé Utopie tak individualitu, že je známo pouze čísly nebo „unif“ (uniforma). Žijí ve skleněných objektech, což umožňuje politické policii, známé jako „strážci“, jednoduchý dohled. Ve stanovených intervalech mohou jednu hodinu (známou jako „sexuální hodina“) snížit clony kolem svých skleněných bytů. Samozřejmě neexistuje manželství, ačkoli sexuální život se nezdá být zcela promiskuitní.

“Uvědomujete si, že to, co navrhujete, je revoluce?”
„Samozřejmě, je to revoluce. Proč ne?“
“Protože nemůže existovat revoluce. Naše revoluce byla poslední a nikdy nemůže existovat jiná. Každý to ví.”
“Má drahá, jsi matematik: řekni mi, jaké je poslední číslo?”
“Ale to je absurdní. Čísla jsou nekonečná. Nemůže být ani poslední.”
“Tak proč mluvíš o poslední revoluci?”
Zamjatin / My

Jednotnému státu vládne tzv. Dobroditel, který je každoročně a jednomyslně znovu volen celou populací.
Lidé žijí na syntetických potravinách a jejich obvyklá rekreace je pochodovat ve čtyřech, zatímco hymna Jednotného státu jim hraje prostřednictvím reproduktorů.
Hlavní zásadou společenství je, že štěstí a svoboda jsou neslučitelné. Vychází z poznání, že v rajské zahradě byl člověk šťastný, ale ve své pošetilosti požadoval svobodu a byl vyhnán na poušť.
Nyní jednotný stát obnovil lidské štěstí odstraněním jejich svobody.

Pojem MY pochází od Boha, a JÁ od ďábla.
Zamjatin / My

Hlavním hrdinou je D-503, hlavní konstruktér lodi zvané Integrál, která má být vyslána, aby i mezi další civilizace roznesla ideu nejvyššího typu lidské společnosti.
Problém nastane, když se zamiluje do I-330. Jde samozřejmě o zločin. Navíc I-330 je členem podzemního hnutí odporu, které provede povstání, které chce strhnout Zelenou stěnu, jež hermeticky obklopuje společnost a izoluje ji od okolní živé přírody. Spiknutí je odhaleno a všichni jsou podrobeni operaci, která z nich učiní jednou provždy poslušné čísla. Jen I-330, která se zamilovala velmi vášnivě, je nejen mučena, ale nakonec rozmetána na atomy Dobroditelovým strojem.

Pak ji zavedli pod Zvon. Tvář jí úplně zbělela, a protože měla oči tmavé a veliké, bylo to velmi krásné. Když začali ze Zvonu odčerpávat vzduch, zaklonila hlavu, přivřela oči, rty sevřené – to mi něco připomínalo. Dívala se na mne, dokud se jí oči docela nezavřely.
Pak ji vytáhli ven, pomocí elektrod ji rychle přivedli k vědomí a znovu ji posadili pod Zvon. To se opakovalo třikrát – a přece neřekla ani slovo. Ostatní, které přivedli s tou ženou, byli poctivější – mnozí z nich začali mluvit hned. Zítra vystoupí všichni po stupních Dobroditelova Stroje.
Zamjatin / My

Stroj Dobroditele vymyslel Zamjatin jako vylepšený model gilotiny, který oběť okamžitě redukuje na ekologicky čisté složky: kouř, kal a čistou vodu.
Ovšem i poprava zde má jiný rozměr. Jedná se o rituální lidskou oběť, která umožní, aby jediná pravda Dobrodince a tím i celé společnosti se vrátila do pevných ideových základů. Popravy jsou vykonávány za účasti Dobroditele a jsou doprovázeny oslavnými básněmi.

Podobnost s knihou Huxlee (Překrásný nový svět) je na místě.
Atmosféra obou knih je podobná a jedná se zhruba o stejný druh společnosti, který je popsán, i když Huxleyho kniha ukazuje mnohem menší politické povědomí a je více ovlivněna nedávnými biologickými a psychologickými teoriemi. To vyplývá z toho, že Huxley se zabýval psychotropními látkami a jejich působením na lidské psyché. Proto také tvrdí, že vize budoucnosti lidstva bude ovlivněna touhou po štěstí pomocí drog.
Aldous Huxley předvídal, jak bude vypadat otrocká budoucnost

Výpisky z díla / J. Zamjatin / My / Kniha byla dopsána v roce 1923!!!!

Opravdu jsem já, D-503, napsal těchhle dvě stě dvacet stránek? Opravdu jsem někdy cítil – nebo myslel, že cítím – něco takového? Písmo je moje. Pokračuji stejným písmem, ale stejné je naštěstí jen to písmo. Žádné blouznění, žádné nesmyslné metafory, žádné city – jen fakta. Protože jsem zdráv, jsem naprosto, absolutně zdráv.
Usmívám se – musím se usmívat, vždyť mi vyndali z hlavy nějakou třísku a mám teď hlavu lehkou, prázdnou. Vlastně ne prázdnou, ale nemám v ní nic cizorodého, co by překáželo úsměvu (úsměv je normální stav normálního člověka).
Fakta jsou tato: Onoho večera sebrali mého souseda, který učinil objev o konečnosti vesmíru, mne a všechny, kdo tam s námi byli, protože jsme neměli potvrzení o Operaci, a odvezli nás do nejbližší posluchárny (číslo posluchárny je mi nějak známé) – sto dvanáct. Tam nás přivázali ke stolům a  podrobili Velké operaci.

Za 120 dní skončí stavba INTEGRÁLU.
Blíží se veliká historická chvíle, kdy se první INTEGRÁL vznese do kosmického prostoru. Před tisíciletím podřídili vaši hrdinní předkové moci Jednotného státu celou zeměkouli. Na vás je dosáhnout ještě slavnějšího vítězství:
zintegrovat skleněným, elektrickým, ohňodechým INTEGRÁLEM nekonečnou rovnici vesmíru.
Na vás je vložit blahodárné jařmo rozumu na nevědomé bytosti sídlící na jiných planetách – snad ještě v divošském stavu svobody. Nepochopí-li, že jim přinášíme matematicky neomylné štěstí, jsme povinni jim je vnutit. Ale dříve než zbraně vyzkoušíme slovo.
Jménem Dobroditele oznamuje se všem číslům Jednotného státu:
Každý, komu nechybějí vlohy, je zavázán sepisovat traktáty, tendenční poezii, manifesty, ódy nebo jiná díla o kráse a vznešenosti Jednotného státu.
To bude první náklad, který ponese INTEGRÁL.
Ať žije Jednotný stát, ať žijí čísla, ať žije Dobroditel!

Už v dětství, ve škole jsme všichni (a vy snad také) četli nejvýznamnější z dochovaných památek staré literatury – Jízdní řád.
Ale srovnejte ho s Deskami – a uvidíte vedle sebe tuhu a démant.
Obojí má stejný základ – C, uhlík – ale jak věčný je démant, jak je čirý, jak září. Komu by se netajil dech z dunivého letu stránkami Jízdního řádu. Ale Hodinové desky mění každého z nás v ocelového šestikolého hrdinu veliké básně.
Každé ráno s šestikolou přesností v touž hodinu a touž minutu vstáváme, vstávají nás miliony jako jeden muž. V touž hodinu všechny ty miliony současně začínají pracovat a současně končí. Sliti v jediné tělo o milionech rukou, v touž vteřinu určenou Deskami zvedáme k ústům lžíci, v touž vteřinu jdeme na vycházku, do posluchárny, do sálu Taylorových cvičení nebo se ukládáme ke spánku…

Vyprávěj něco dětem, dopovíš do konce, a přece se pořád ptají: a dál, a proč? Děti jsou jediní odvážní filozofové. A odvážní filozofové jsou bezpodmínečně dětmi. Zrovna tak to vždycky má být, jako to dělají děti: a co dál?

Sám křesťanský, milosrdný Bůh, který pozvolna upaluje všechny nepokorné na ohni pekelném – cožpak ten není kat? A cožpak těch, které upálili na hranicích křesťané, bylo méně než upálených křesťanů? Ale uvědomte si, že tohoto Boha přesto velebili po celé věky jako Boha lásky. Absurdita? Ne, naopak: krví psaný patent na nevyhladitelnou životní moudrost člověka. Už tenkrát – ten kosmatý divoch chápal: pravá, algebraická láska k lidstvu je nutně nelidská – a nutným příznakem pravdy je její krutost.
Jak je možné, že starověkým lidem nebyla nápadná všechna nesmyslnost jejich literatury a poezie. Obrovitá, úžasná síla uměleckého slova přicházela nazmar.
Je to směšné – každý si psal, co ho napadlo. Stejně směšné a hloupé jako to, že jejich moře tupě naráželo celý den do břehů a miliony kilogrammetrů obsažené ve vlnách dodávaly vznět jen citům milenců. My jsme z milostného šepotu vln vytěžili elektřinu, z šelmy prskající vzteklou pěnu jsme udělali domácí zvíře; a stejně jsme zkrotili a osedlali kdysi divoký živel poezie. Dnes už není poezie opovážlivým slavičím tlukotem – je státní službou, je prospěšná.

Zítra uvidím to neměnné, z roku na rok se opakující, ale pokaždé nově vzrušující divadlo: obrovskou číši souhlasu a zbožně zvednuté ruky. Zítra je den každoročních voleb Dobrodince. Zítra opět svěříme Dobrodinci klíče od skálopevnosti našeho štěstí. Samozřejmě, nemá to nic společného s bezhlavými, neorganizovanými volbami ve starověku, kdy dokonce, směšné to jen říct, nebyl znám ani výsledek voleb. Budovat stát na nevypočitatelných náhodách, může být něco absurdnější?

„Je to s vámi zlé! Zřejmě se vám udělala duše.“
Duše? To divné, prastaré, dávno zapomenuté slovo. Říkáváme někdy „z hloubi duše“, „promluvit do duše“, „oduševnělý“, ale duše…
„Je to… moc nebezpečné?“ zamumlal jsem.
„Nevyléčitelné.“
„A… oč vlastně jde? Neumím… si to… představit.“

„Víte… jak bych vám to… Tak se podívejte – plocha, povrch, třeba zrcadlo. A na té ploše jsme my dva a teď se tam mihl stín aera. Jenom na povrchu, letmo. Ale představte si, že ten neproniknutelný povrch najednou změkl působením nějakého ohně a nic už po něm neklouže – všechno proniká dovnitř, tam do toho zrcadlového světa.
Z plochy se stalo trojrozměrné těleso, svět, a v nitru zrcadla – ve vašem nitru – je teď slunce, proud vzduchu od vrtule aera i vaše chvějící se rty a ještě něčí. Rozumíte, chladné zrcadlo odráží, odmršťuje, ale tohle vstřebává a všechno v něm zanechává stopu – navěky.  Kdysi jste slyšel, jak v tichu dopadla kapka – a slyšíte ji pořád.“

„Ale proč mám najednou duši? Neměl jsem ji – a najednou… Proč ji nemá nikdo než já?“
„Proč? A proč nemáme peří, proč nemáme křídla – jen lopatky, základ pro křídla? Protože už křídla nepotřebujeme – máme aera, křídla by nám jen překážela. Křídla jsou k létání, ale my už nemáme kam letět – už jsme dolétli, už jsme dosáhli svého. Nemám pravdu?“
Zaraženě jsem přikývl. Druhý lékař to uslyšel a přidusal ze své ordinace.
„Co je duše? Říkáte duše?
Zatracená práce! Když to takhle půjde dál, máme tu za chvilku choleru. Já vám to říkal, já vám to říkal, všem – všem musíme vyoperovat tu fantazii.“

Jenom málokdo to ví, že pár lidí přece jen uniklo a zůstalo tam za stěnami. Byli nazí, utekli do lesa. Učili se od stromů, od zvěře, ptactva, květin, slunce. Obrostli srstí, ale pod srstí si zachovali horkou rudou krev. S vámi je to horší, vy jste obrostli číslicemi, číslice po vás lezou jako vši. Všechno z vás strhat a nahé vás vyhnat do lesa! Abyste se naučili chvět strachem, radostí, zuřivým vztekem, zimou, modlit se k ohni.

Četl jsem spoustu neuvěřitelných věcí o dobách, kdy lidé ještě žili svobodně, tj. neorganizovaně, divošsky. Ale nejfantastičtější mi vždycky připadalo právě tohle: jak mohla připustit tehdejší státní moc – i když byla ještě v plenkách – aby lidé žili bez čehokoli podobného našim Deskám, bez povinných vycházek, bez přesně stanovené doby jídla, aby vstávali a chodili spát, kdy se jim zlíbilo; někteří historikové dokonce tvrdí, že tehdy na ulicích celou noc hořela světla, celou noc se po ulicích chodilo a jezdilo.

Co je to za nesmysly? Určitě jsem nemocen. Dřív se mi nikdy nic nezdálo. Ve starověku prý lidé měli sny, sny byly u nich něco docela běžného a normálního. Jak by ne, vždyť celý jejich život byl takový příšerný kolotoč: zelené skvrny – oranžové skvrny – Buddha – míza. My však víme, že sny ohlašují těžkou psychickou poruchu.
A já vím, že můj mozek byl dosud chronometricky seřízeným, lesklým mechanismem bez jediného smítka, zato teď… Ano, teď právě cítím v mozku jakési cizí tělísko, jako když v oku uvázne jemňoučká řasa člověk je celý nesvůj, a jde jen o tu řasu v oku – ne a ne na to zapomenout…

Nemusím snad říkat, že náhody a překvapení jsou při našich volbách – jako při všem – vyloučeny. Volby mají především význam symbolický: připomenout, že tvoříme jediný mohutný organismus o milionech buněk, že – mám-li mluvit slovy evangelia starověkých lidí jsme jedinou Církví. Poněvadž dějiny Jednotného státu neznají případ, že by si třeba jen jediný hlas troufal porušit vznešené unisono.

Včera se konal dlouho všemi netrpělivě očekávaný Den jednomyslnosti. Po osmačtyřicáté byl opět jednohlasně zvolen Dobroditel, který již tolikrát dokázal svou nepřekonatelnou moudrost. Slavnostní nálada byla zkalena jistým zmatkem, vyvolaným nepřáteli štěstí, kteří tím samozřejmě pozbyli práva, aby se stali stavebními kameny včera obnoveného základu Jednotného státu. Každému je jasné, že vzít v úvahu jejich hlasy by bylo stejně nesmyslné jako pokládat za součást nádherné hrdinské symfonie kašel nemocných, kteří jsou náhodou přítomni v koncertní síni…

The post Jevgenij Zamjatin a MY. Vizionářská scifi, která inspirovala velikány jako Orwell, Huxley, Vonnegut, Boyle etc. first appeared on Čítárny.

Filmová adaptace světového románu polského režiséra Piotra Szulkina nemá s knižní předlohou ( Válka světů – Wells ) mnoho společného, přesto je to mimořádný film. Na rozdíl od jiných adaptací i vlastní knihy se nezabývá příliš samotným dějem, vlastní invazí mimozemšťanů, ale soustředí se na chování lidí.

Režisér v ponurém prostředí rozebírá, jak se v takovém případě a v nejmenovaném totalitnímn státě chovají ozbrojené složky, jakou úlohu nebo spíš divadlo hrají média, jakým způsobem se manipuluje společnost. Film není postaven na efektech, ale na vynikajícím scénáři a věrohodných hereckých výkonech.

Vynikající knižní předloha Wellse inspirovala režiséra Szulkina ke stejně kvalitnímu filmu. To se málokdy vidí.

Film je mimořádný zážitek, zvláště pokud reflektujete současné společenské dění.

Wells / Válka světů. Francouzské vydání knihy vyšlo v roce 1900 a po několika úspěšných vydáních bylo v roce 1906 přetištěno ilustracemi brazilského umělce Henrique Alvima Corrêua.

„Nikdo by v posledních letech devatenáctého století nevěřil, že lidské záležitosti jsou bedlivě a pozorně sledovány inteligencemi většími, než je lidská, a přesto smrtelnými jako naše vlastní; že lidé, zabraní do svých drobných záležitostí, jsou zkoumáni a studováni snad tak pozorně, jako člověk s mikroskopem zkoumá přechodné tvory, kteří se hemží a množí v kapce vody.“

Textové ukázky z filmu:

„Přestaňte být stádem poslušných ovcí! Podívejte se kolem sebe… Jste povolní, otupělí, nesvobodní… Nařídí vám dávat krev, dáváte… Nařídí vám chodit po čtyřech, uděláte to! Prodáváte čest, abyste si mohli koupit větší televizor. Prodáváte poctivost, abyste dostali jakýsi zbytečný cancour moci. Všichni byste chtěli řídit, a zatím se stáváte nevolníky. Každého z vás znásilňují, ale jediné, po čem toužíte, je znásilňovat druhé. Čím se lišíte od těch, na které pliváte? Ničím. Jste jako oni!“

„Máte pravdu, s lidmi, vy to znáte, se tak musí, lidi jsou závislí, zbabělí, pasívní… – Říkají si o to, aby je někdo znásilňoval, vždyť víte, že dělají jen to, co se jim řekne…“

„Odvrhujete jednu fikci a vytváříte si jinou. Svou vlastní. Slepenou ze slátaniny televizních obrázků… Z televizního zmatku volíte pravdu, kterou uznáte za výhodnou… Přivlastňujete si jenom to, co vás utvrzuje v přesvědčení, že pasivita je ctnost a nezbytnost. A to je právě to, čemu chcete věřit…“

„Pláčete a litujete se… A co pak? Sedíte u televizorů. Cítíte se očištěni, lepší a lidštější než ti, na něž se díváte… A přece sledujete zrovna takové lidi, jako jste vy. Stejně oklamané, stejně slabé, stejně poslušné… Televize je vaším zrcadlem, je stejná jako vy! Je vytvářena k vašemu obrazu! I my jsme takoví. A vy to tak chcete!“

„Vždycky spěchají do práce – viděl jsem jich tisíce, jak se snídaní v kapsách běhají jako blázni a myslí jen na to, jak se dostat do metra nebo autobusu, ve strachu, že budou vyhozeni, když jsou pozdě.

Pracují, aniž by se do toho pořádně vrtali, jen aby odpracovali mizerné hodiny, za které jim zaplatí almužnu, která v moderním světě stačí na jídlo, byt, půjčku a mizivé „volno“.

Ozubení v obrovském systému, kteří se nechtějí učit a vytvářet něco víc, než je jejich mizerná existence.“

The post Válka světů. Wells popisuje století, kdy přiletí Marťané. Film režiséra Szulkina first appeared on Čítárny.

Alenka z planety Země od populárního sovětského Kira Bulyčova (18.10. 1934 – 5.9. 2003). Ti starší možná vzpomenou Ohníček a pak knížku, která vyšla v roce 1985 s ilustracemi Jaroslava Maláka. Pokud vás napadá podobnost z knihou Alenka z Říše divů Lewise Carrolla, pak je opravdu okrajová.

Neuvěřitelné příběhy Alenky Selezněvové na různých planetách naší Galaxie mají společného s Alenkou z Říše divů Lewise Carrolla snad jen dvě věci.
Nestane se ji nic zlého. Jak to dělá, bude pořád pro malé čtenáře velká zahada. Ale dělo se to, a její tatínek, vypravěč, to nikdy neprozradí. A potom něuvěřitelná smršť různých příhod, která svědčí o nesmírné00nímavosti Kira Bulčova s dětským čtenářem. Fantazie a schopnost nekomplikovaného vyprávění mu rozhodně nechyběla. Proto i dnes jsou jeho příběhy tak napínavé, že se od nich děti jen těžko odpoutávají.

Pohádka je pohádka, a pokud se ji rozhodnete ignorovat, odejde stranou a život se zase stane jednoduchý, jako tramvaj.
Kir Bulyčov

Kir Bulyčov je jedním z nejpopulárnějších sovětských autorů sci-fi.
A řadil se mezi ruské velikány scifi jako byl Alexandr Bělájev, Ivan Jefremov, bratři Strugatští a samosebou i Asimov, který ovšem prožil život v USA.
Bulyčov si nemyslel, že autoři sci-fi mohou předpovídat budoucnost. Myslel si, že všechno může vysvětlit pouze věda. A nejdůležitější na Zemi je člověk a jeho schopnost EMPATIE.

“Je to obrovské štěstí, že na světě existují ruce, které ti mohou přinést dobro.”
Kir Bulyčov, “Osada”.

Jeho knihy se staly opravdovými okny do vesmíru a do jiných světů. Kir Bulyčov byl ale většinou považován za dětského scifi autora.
Částečně kvůli cyklu o Alise Selezněvové a filmu “Host z budoucnosti”. Asi mu to vyhovovalo, protože ho to také vyvázalo z cenzury. Ale samozřejmě byl mnohem hlubší a komplexnější Bulyčov psal básně, divadelní hry, detektivky, publicistiku, díla v žánru populárně-vědecké literatury a alternativní historie.
První vědeckofantastickou povídku napsal Kir Bulyčov v roce 1966. Jmenovala se Děvčátko, které se nestane nic zlého.

Jeho nejznámějším dílem je cyklus dětských knih o dívce z budoucnosti, Alise Selezněvové, který značně ovlivnil sovětskou kulturu.
Autor na tomto cyklu pracoval několik desetiletí, od roku 1965.

Podle knih o Alise bylo v Rusku a v SSSR natočeno osm filmových adaptací.
Jednou z nejoblíbenějších filmových adaptací příběhu Alisy je animovaný film z roku 1981 „Tajemství třetí planety“.
Tento animovaný film byl opakovaně zařazován do seznamů nejlepších animovaných a sci-fi děl.
Za vytvoření tohoto filmu byli Roman Kačanov, Kir Bulyčov a Natalja Orlovová oceněni Státní cenou SSSR v roce 1982.

V Československu pak vyšly knížky: Alenka z planety Země (1985),  Alenčiny narozeniny (1987), Milión Alenčiných dobrodružství (1989).
A pokud bychom se podívali do starých časopisů, tak nalistujte Ohníček Alenčina putování ročník XXX (1979/80) / Za sto let v ročníku XXXI (1980/1).

Ilustrace Jaroslav Malák

Kir Bulyčov (1934 – 2003)
Skutečné jméno spisovatele bylo Igor Vsevolodovič Možejko. Pseudonym „Kirill Bulyčov“ byl vytvořen z jména jeho manželky a dívčího příjmení jeho matky. Postupem času se jméno „Kirill“ na obálkách knih začalo psát zkráceně – „Kir.“, a později i tečka zmizela, a vzniklo tak známé „Kir Bulyčov“.
S psaním sci-fi začal v roce 1965. Do roku 1982 spisovatel skrýval své skutečné jméno, protože se obával, že vedení Institutu východních studií, kde pracoval, nebude považovat sci-fi za seriózní činnost a že by po odhalení pseudonymu mohl být propuštěn.
Jeho knížky už byly vydány v Bulharsku, Maďarsku, Německé demokratické republice, Německé spolkové republice, Rumunsku, Švédsku, USA a samozřejmě také v Československu.

Nejslavnější je jeho cyklus Alenčiných dobrodružství (Приключения Алисы). Velmi známé jsou desítky jeho krátkých povídek o provinčním městečku Guslar.

Kir Bulyčov / Alenka z planety Země / Ilustroval Jaroslav Malák / Z ruského originálu Děvočka s Zemli, Dětskaja litěratura 1974, přeložil ing. Pavel Weigel / Praha, 1985

Ilustrace Jaroslav Malák

Výpisky z knihy Alenka z planety Země…

Zítra jde Alenka poprvé do školy. Bude to neobyčejně zajímavý den. Dnes už od rána videofonují Alenčini přátelé a známí a všichni jí blahopřejí. Alenka ostatně už tři měsíce nedá nikomu pokoj – stále vypráví o své budoucí škole.
Marťan Bus jí poslal nějaký podivný penál, který dosud nikdo nedokázal otevřít. Ani já, ani moji spolupracovníci, mezi nimi i dva doktoři věd a hlavní mechanik zoologické zahrady.
Šuša prohlásil, že půjde do školy společně s Alenkou a přesvědčí se, zda je její učitelka dostatečně vzdělaná.
Nesmírný zmatek. Mám pocit, že když jsem šel poprvé do školy já, byl zmatek mnohem menší.

O dva měsíce později jsem si přečetl v časopise KOLEM SVĚTA článek s názvem TAKOVÍ BYLI TUTEXI. Psali v něm, že se v mar-ťanské poušti podařilo nalézt cenné památky kultury Tutexů. Vědci se nyní zabývají luštěním nápisů nalezených uvnitř obydlí. Nejzají-mavější však je, že se na pyramidě našel skvěle zachovaný portrét Tutexe. A hned vedle byla fotografie pyramidy s tímto portrétem.
Portrét mi připadal povědomý. Zmocnilo se mě strašlivé pode-zření.
„Alenko,“ řekl jsem přísně, „přiznej se. Nenakreslila jsi něco na pyramidu, když ses ztratila v poušti?“

„Neprodal byste mi ho pro moskevskou zoologickou zahradu?“
„Ne,“ odvětila jedna a hadových hlav, druhá mezitím klesla dolů. „Ale mohu ho vyměnit.“
„Bohužel nemám nic na výměnu.“
„Třeba za tento kousek, za toto zvířátko,“ pravil had a ukázal de-seti nožkami na Alenku.
„To nejde,“ pokusil jsem se neurazit, protože sám jsem nedávno pokládal rozumnou bytost za nerozumného ptáka. „To je moje dcera.“
„Tfu, to je hrůza!“ vzplanul had hněvem. „Hned zavolám stráž. To je přísně zakázáno!“
„Co je zakázáno?“ podivil jsem se.
„Prodávat vlastní děti a vyměňovat je za zvířata je také zakázáno. Nečetl jste u vchodu tržní řád? Jste netvor a barbar!“
„Ale kdepak,“ zasmál jsem se. „Se stejným úspěchem mohu pro-dat Alenku jako ona mne.“
„Ještě líp!“ vykřikl had a přitiskl barevnou kouli k hrudi. Indikátor se zřejmě polekal, zbělal a na zádech mu vyskočily červené tečky. „Dcera prodává vlastního otce! Kdo to kdy viděl?“

„Kam se chystáte teď?“ zeptal se Poloskov kapitánů.
„Pospíchám k Plutu, kde se stavějí lodě s motory na galaxium, odpověděl Druhý kapitán. „Doufám, že mi svěří jednu z prvních.“
„Nejdřív poletím domů, na planetu Fix,“ řekl Třetí kapitán. „Ne-byl jsem doma moc dlouho. Potom také začneme stavět loď s novým pohonem.“
„Já musím na Venuši,“ pravil První kapitán. „Venuše se už stěhuje na novou oběžnou dráhu. Ještě několik měsíců a moje práce tam skončí. Potom se připojím ke svým druhům.“

The post Alenka z planety Země. Tři jedinečné scifi knihy talentovaného vědce Kira Bulyčova first appeared on Čítárny.

Rozsáhlý a velmi poučný román Ayn Rand vyšel poprvé v roce 1957 a dodnes je její nejproslulejší a nejprodávanější knihou. Atlasova vzpoura není jen román, je to novodobá filozofická výzva. Co by se stalo, kdyby ti nejproduktivnější přestali nést svět? A proč by vlastně měli?
Rand se věnovala především filosofii, vypracovala vlastní směr zvaný objektivismus.

K objektivismu patří etický egoismus či racionální sledování vlastního zájmu. Ve svém románu využívá postupů science-fiction, detektivky i milostné romance.
Děj tohoto díla je zasazen do dystopické budoucnosti Spojených států, v které se prosazují totalitní tendence, regulace a daně.

V románu Ayn Rand “Atlasova vzpoura” (Atlas Shrugged, 1957) začnou produktivní géniové ze světa mizet, nechají své továrny a podniky ladem, ať si s nimi stát a na něj napojení parazité dělají, co umějí.
A najednou se motor ekonomiky zadrhne. Bez racionality a skutečně nezávislého sebezájmu totiž nelze mít moderní, průmyslovou a produktivní společnosti. Ať se stát snaží řešit situaci jakkoliv, pomocí direktiv, příkazů, regulací, a nakonec i za pomoci hrubého násilí, nic nefunguje. Ekonomika je totiž závislá na rozumu – který je s iniciací násilí v příkrém rozporu.

Ústřední premisu knihy metaforicky vyjadřuje název:
Co se stane, když se Atlas, který na svých ramenou nese svět, rozhněvá a svět z ramen shodí?
Co se stane, když tvůrčí mozky – vůdčí byznysmeni, vědci, vynálezci, umělci, kteří udržují svět v chodu, začnou stávkovat?
Tento motiv demonstruje, že když se zničí lidské usilování o vlastní zisk a prospěch, povede to ke zhroucení celé společnosti.
Kniha se stala jakýmsi „biblickým“ textem pro obhájce volného trhu.

Ayn Rand (1905-1982)
se narodila jako Alisa Zinovjevna Rosenbaumová v Rusku. Studovala v Petrohradě, jejím oborem byla historie. V SSSR jí vyšla i její první kniha, biografie slavné herečky polského původu jménem Pola Negri.
V roce 1926 přesídlila do USA. V roce 1931 získala díky sňatku s hollywoodským hercem americké občanství, ve 40. letech se začala politicky angažovat.
Roku 1943 vydala Rand knihu The Fountainhead, ve které románové i romantické prvky mísí s politicko-filozofickým poselstvím.
Kniha jí přinesla celosvětový úspěch a množství oddaných příznivců, v roce 1949 vznikl film z Garym Cooperem v hlavní roli.
Za její nejzávažnější knihu se považuje Atlasova vzpoura.

Vliv této knihy daleko přesáhl hranice literatury.
Ayn Rand. Chvalozpěv o infikované společnosti, kde existuje pouze MY a nikoliv JÁ

Ukázka z knihy: Ayn Rand / Atlasova vzpoura

Vážně jste si myslel, že zákony píšeme proto, aby se dodržovaly? Vždyť my chceme, aby se porušovaly. Pokud vám to ještě nedošlo, tak tady proti sobě nemáte partu nějakých skautíku. Doba vznešených idejí dávno minula. Nám jde o moc a myslíme to smrtelně vážně.

Vy podnikavci jste to neváleli špatně, ale teprve my celou hru dokonale prokoukli, a vy byste se s tím měli smířit. Nevinným totiž nelze vládnout. Stát má jedinou pravomoc – zatočit s tím, kdo překročí zákon. Jenže nikdy není dost pachatelů, musí si nějaké obstarat. A tak začne stavět mimo zákon kde co, až už není možné normálně žít, aniž by se člověk proti něčemu neprovinil.

Národ poctivců není nikomu k užitku. Z takového nic nekouká. Stačí ale schválit pár zákonů, které nelze ani dodržovat, ani vymáhat, ani objektivně vykládat, a rázem máte národ provinilců. A těm už vládnout lze. Takovou jsou tedy pravidla, taková je hra, a jakmile jí pochopíte, bude s vámi mnohem lepší domluva.

Bude-li vám někdo tvrdit, že peníze jsou zlé, prchejte od něj, jako by vám za patami hořelo. Ten výrok je jako zvoneček malomocného – varuje všechny v okolí, že se blíží lupič. Dokud budou lidé žít pospolu na zemi, budou muset nějak spolupracovat. A zavrhnou-li coby prostředek spolupráce peníze, zbude jim jediná alternativa – hlaveň pušky.

Peníze od vás vyžadují ty nejvyšší ctnosti, pokud je chcete vydělat či uchovat. Lidé beze špetky odvahy, hrdosti či sebeúcty, kterým chybí mravní přesvědčení, že na své peníze mají právo, kteří svůj majetek nejsou ochotni bránit jako vlastní život, kteří se za své bohatství omlouvají, takoví lidé dlouho bohatými nezůstanou. Takoví jsou lákavou kořistí celého houfu banditů, kteří se schovávají v temných norách po staletí, vyplíží se však, jakmile zvětří člověka, který žádá o prominutí, že je bohatý. Velmi rádi mu uleví od břemene viny – a často i života. Po zásluze.

Pak uvidíte nástup vyznavačů dvojího metru, černých pasažérů vezoucích se na ctnosti druhých. Těch, kdo uplatňují právo silnějšího, leč přesto spoléhají na ty, kdo se živí obchodem a jejich nakradeným penězům dodávají hodnotu. V morální společnosti platí za zločince a vás před nimi chrání zákony. Přepustí-li však společnost vymahatelnost práva banditům a psaní zákonů zločincům, pak se peníze stanou mstitelem svých tvůrců.

Bandité a zločinci jsou přesvědčeni, že jakmile všechny ostatní zákonem odzbrojí, mohou je začít beztrestně okrádat. Jejich kořist však začne vábit další bandity, kteří začnou okrádat zase je. Pak na vrchol vystoupají nikoli ti nejschopnější a nejproduktivnější, nýbrž ti nejbezohlednější. Pokud je měřítkem úspěchu síla, vrah vždy zvítězí nad kapsářem. Následuje kolaps společnosti, v kulisách všeobecného rozkladu a krveprolití.

Ptáte se, jestli je takový den za dveřmi? Sledujte peníze.
Peníze jsou barometrem naší mravnosti. Spatříte-li, že se pracuje nikoli dobrovolně, nýbrž z donucení, že lidé produktivní musejí žádat o povolení k obživě ty neproduktivní, že peníze plynou do kapes těm, kdo obchodují nikoli se zbožím, nýbrž s výsadami, že se bohatne nikoli z práce, nýbrž z úplatků a konexí, že zákony chrání nikoli vás před nimi, nýbrž je před vámi, že lidé úplatní jsou odměňováni, zatímco ti poctiví se jen obětují pro druhé, pak poznáte, že společnost je předurčena k zániku.
Peníze jsou ušlechtilým nástrojem, který nesoupeří se zbraněmi a nevyjednává se surovci.
Peníze nedovolí, aby národ přežíval v polostínu, ve kterém se mísí majetek s lupem.

Kdykoli se mezi lidmi vynoří kazisvěti, vždycky začnou s demontáží peněz, neboť peníze jsou naší obranou a základem mravní existence. Tito ničitelé zabaví lidem zlato a ponechají jim pouze hromadu papírových konfet. Tím rozdrolí všechna objektivní měřítka a vydají celé hospodářství na pospas svévolné moci těch, kdo svévolně stanovují cenu peněz.

Kdo soucítí s provinilcem, nemá slitování s nevinným. Zeptejte se sama sebe, kdo je tady vlastně bez srdce, a zjistíš, která pohnutka je protikladem soucitu.“
„Která?“ hlesla Cherryl.
„Spravedlnost.“

The post Ayn Rand popisuje v Atlasově vzpouře USA jako kolektivistický fašistický stát v Orwellově duchu first appeared on Čítárny.

Sláva strojů a měst (1929) je velmi zajímavá vize o budoucnosti lidstva v podobě rozhovoru u včelaře a včel. Překvapivě aktuální kritika kritizující počínající technokratismus, hektický rozvoj městské civilizace, konzumního způsobu života a tím počínající odlidštění člověka.

Sláva strojů a měst je nevelká próza (96 stran), která má formu fiktivního rozhovoru až filozofické debaty. Vypravěč, sám Rašín, český včelař s „továrnou“ na med s miliony včelích dělnic, hostí německého redaktora a dva americké inženýry.
Ti přijíždějí obdivovat efektivitu včelího společenství a hledají inspiraci pro vytvoření ještě výkonnější, lidské společnosti, kde by lidé pracovali bez spánku 16+ hodin denně a svou práci by milovali.

Překonali jsme vzdálenosti, ale vzdálili jsme se od života.
Citát z knihy

Jaromír Rašín knihu psal v polovině 20ých let. Tedy v době, kdy se rozvíjí ve velkém nový československý průmysl, automobilismus a nový způsob života, hlavně ve městech. To bylo pro mnoho lidí šokem. Stejným jako byl rozvoj digitálních technologii počátkem druhého tisíciletí.

Není divu, že člověk soudný a přemýšlející, jakým Rašín bezesporu byl, si kladl mnoho otázek o budoucnosti.
Proto ve své knize otevřeně kritizuje:
přetechnizovanou moderní civilizaci,
slepou víru v pokrok a stroje,
odlidštění člověka,
městský život a konzumní zábavu jako únik před prázdnotou,
ztrátu kontaktu s přírodou a přirozeným rytmem.

Kniha je tedy nadčasovou kritikou technokratického myšlení a varováním před budoucností, kde by člověk mohl skončit jako anonymní „lidská včela“ v obřím stroji.
Mnozí čtenáři si jistě všimnou podobnosti s knihami Huxleye a jeho překrásným světem plným spokojených otroků na drogách.

Ilustrace k původnímu vydání vytvořil významný výtvarník Cyril Bouda.

V roce 2019 byla kniha dramatizována Jaroslavem Duškem Divadlo Kampa
JAROSLAV DUŠEK – SLÁVA STROJŮ A MĚST divadlo >>
Existuje i audiokniha CD (čte mj. Jaroslav Dušek).

Sláva strojů a měst / Jaromír Rašín / první vydání vlastním nákladem v roce 1929
e-kniha >> Sláva strojů a měst pdf
Audiokniha ke stažení nebo na CD namluvená J. Duškem.

Jaromír Rašín (25.5. 1891 – 1951, Hvar, tehdy Jugoslávie)
Byl český právník, básník, prozaik, překladatel, bibliofil a vášnivý včelař.
Syn Viktora Rašína (1856–1921), který byl bratrem slavného českého politika a prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína (1867–1923).

Vystudoval práva, pracoval jako právník (hlavně v pojišťovnictví).
Psal poezii, prózu a úvahy. Vydával vlastním nákladem v bibliofilském duchu (malé náklady, krásná úprava). Mezi jeho díla patří např.:
básnické sbírky a prózy (Písně a balady, Život Ježíšův, Život všekazů, Budhovy vyjížďky aj.)

„Každé pravidlo má výjimku a každá zásada odchylku.“

Jaromír Rašín byl velký milovník včel, provozoval včelín (někde se uvádí unikátní kamenný včelín), psal o včelách a přirovnával včelí společenství k lidské společnosti (téma silně přítomné v jeho nejznámější knize).

Po Mnichovské dohodě (1938) emigroval (pravděpodobně kvůli židovskému původu rodiny Rašínů nebo politickým postojům).
Zemřel v roce 1951 na chorvatském ostrově Hvar.

Výpisky z knihy Jaromír Rašín / Sláva strojů a měst.

„Druhý den jsem časně vstával. Slunce vycházelo slavně. Východ slunce je vždy slavný. Slavně se rodí den. Není jiné slávy na světě než sláva slunce.“

„Lidé však zapomněli na básníky a nestarají se o to, co říkají hvězdáři, a málo se dívají na slunce. Snad polovina lidí, jež žije v městech, noc proměňuje za den a pozdě vstává, nevidí slávu rodícího se dne…“

„Jestliže sloučíte všechny statky a velkostatky v několik ohromných zemědělských továren, možná, že dosáhnete větší výroby, ale cena, kterou lidstvo za to zaplatí, bude příliš veliká, neboť jí dosáhnete za cenu šťastného života zemědělců… zničíte vesnice a pohřbíte lásku člověka k půdě, rozvážete pouto, kterým bylo lidstvo od věků spjato s přírodou…“

„My máme stoposchoďové mrakodrapy, jezdíme pod zemí, lítáme ve vzduchu, procházíme se na visutých chodnících, posíláme vzduchem bursovní zprávy i úryvky z oper, organisujeme, pracujeme, tvoříme a vyrábíme.“

Na závěr jedna z myšlenek Arhura C. Clarka, světového spisovatele scifi z knihy Profiles of the Future.

Populární představa podporovaná komiksy a lacinou formou sci-fi, že inteligentní stroje musí být zlomyslné entity nepřátelské člověku, je tak absurdní, že má sotva cenu plýtvat energií k dokázání její nesprávnosti.
Téměř mě svádí argumentovat, že pouze neinteligentní stroje mohou být zlomyslné Ti, kteří zobrazují stroje jako aktivní nepřátele, pouze vykreslují svoji vlastní agresivitu.
Čím vyšší inteligence, tím větší stupeň vzájemné spolupráce.
Jestliže někdy bude válka mezi člověkem a stroji, je jednoduché uhádnout, kdo jí začne.”

The post Sláva strojů a měst. Dystopická vize technokratické a odlidštěné civilizace first appeared on Čítárny.

Bratři Arkadij a Boris Strugačtí byli legendární sovětští autoři, kteří se dnes řadí jednomyslně mezi světovou špičku literatury science fiction. Spolu Jefremovem, Asimovem, Clarkem, Heinleinem. Herbertem etc.
Ve svých knihách geniálně balancují mezi utopií a dystopií, psali neobyčejně poutavé příběhy s hlubokou filozofií a občas i skrytou kritikou socialistické společnosti. To mimochodem způsobilo jejich mimořádnou čtenářskou oblibu.

Bratři Strugačtí a cenzura knih

Už v době socialismu byli Strugačtí velikým zjevem. Jejich knihy často skrývaly různé politické narážky a tak některé z nich vyšly poprvé nebo v plném znění až na konci 80ých let nebo po roce 1989. Mnohé knihy vycházely opisované na psacím strojí s deseti kopiemi. Tak jsem i já poprvé četl Šneka na svahu a následně jsem knihu opsal v deseti kopiích.

Nejznámější knihy, které byla na tzv indexu cenzorů:
Šnek na svahu – vyšel až 1990 (Odeon)
Ošklivé labutě – vyšly až 1991
Pohádka o Trojce – v plném znění po roce 1989
Město odsouzených – poprvé 1990
Dokonce i Obydlený ostrov nebo Je těžké být bohem vycházely v 70. letech jen v okleštěných verzích nebo byly později stahovány z knihoven nebo “zamlčovány”. Podobně jako v době viktoriánské Anglie, německého nacismu, stejně jako dnes, za doby tzv. demokracie.

„Člověk většinou nemůže bojovat se svými kyselými myšlenkami, proto je člověkem — přechodným stupněm od neandrtálce k mágovi. Ale může jednat proti těmto myšlenkám, a pak si zachovává šance.“
Bratři Strugačtí, „Pondělí začíná v sobotu“.

Nejznámější knihou od Strugackých bývá často označován román Piknik u cesty.

Kniha je považována za jejich nejznámější a klasické dílo.
Dalšími populárními knihami jsou např. Odsouzené město a Nezapomenutelné experimenty.

Piknik u cesty: Ústřední tématem v knize je tajemná zóna na planetě Zemi.
Odsouzené město: Hlavní postava zapojí do záhadného “Experimentu” a ocitne se v podivném Městě.
Nezapomenutelné experimenty: Tento název často odkazuje na sbírku jejich povídek a románů, které se zabývají tajemnými a nadpřirozenými jevy.

Bratři Strugačtí – Piknik u cesty

Téma knihy Piknik u cesty (Пикник на обочине, 1972) je o krátké návštěvě mimozemšťanů na Zemi. Strugackým ale v knize nešlo o klasickou sci-fi o mimozemšťanech, ale o mnohem hlubší sdělení lidstvu.
Po odletu mimozemšťanů zůstalo na Zemi šest „Zón“ – nebezpečných oblastí plných podivných fyzikálních anomálií a artefaktů s téměř zázračnými vlastnostmi. Do těchto uzavřených zón chodí tzv. stalkeři, aby vynesli tyto předměty, prodali je na černém trhu, aniž by kdokoliv tušil, co to je. A příběh jednoho z nich, Rodericka Shoehardta, popisuje kniha.

Název„Piknik u cesty“vymysleli bratři Strugackých přímo při psaní knihy v letech 1969–1971 a je to jedna z jejich největších geniálních a nadčasových vychytávek.

Hlavní myšlenka knihy totiž je:

Mimozemšťané se na Zemi vůbec nezastavili kvůli lidem. Pro ně jsou lidé naprosto nezajímaví, stejně jako pro nás nejsou zajímaví mravenci v lese.

Co znamená Piknik u cesty, hezky vysvětluje v knize Dr. Pillman ve svém legendárním monologu:

„Poslouchejte, když se tak dívám na tyhle věci, napadá mě jediné přirovnání. Představte si les, lesní cestu a že po té cestě projíždějí lidé na piknik. Nějaká studentská parta nebo třeba rodina s dětmi.
Přijedou do lesa, najedí se, napijí, pokřičí si písničky, poházejí odpadky a odjedou. A pak přijdou mravenci. A co najdou?
Plechovky od konzerv, lahve, hadry, zbytky jídla, ohryzky, nedopalky…

A kdyby mravenci byli schopni přemýšlet, mohli by si to vysvětlovat různě.
Jeden by řekl, že to jsou dary bohů.
Druhý, že to jsou zbraně nepřátel.
Třetí by z toho udělal náboženství.
Čtvrtý by se to pokusil prodat.
Pátý by se z toho zbláznil.
A nikdo by nikdy nepochopil, že to byl prostě piknik. Že někdo přijel, najedl se a odjel. A že pro něj ten les nic neznamenal. Jen taková zastávka na kraji cesty.“

„Piknik u cesty… To je přesně to, co se stalo. My jsme ti mravenci. A Zóny – to jsou ty odpadky po pikniku.“

Překlad Libor Dvořák, Odeon 1990

Podle knihy byl natočen světový klubový film Andreje Tarkovského: Stalker.

„Kniha Strugackých je o tom, co lidé dělají s dary bohů.
Můj film je o tom, že bohové nám žádné dary nedali.“
Tarkovskij

Tarkovského Stalker není přesná adaptace Pikniku u cesty.
Je to ale stejně geniální výpověď. 
Tarkovskij z Pikniku vybral jen tři témata a vytvořil čistou metaforu víry, naděje, zoufalství v lidském nitru.
Existuje Zóna – zakázané, nebezpečné místo.
Stalker je člověk, který do ní vodí lidi.
Uprostřed Zóny je Místnost, která prý splní nejhlubší, nejskrytější přání.
Tři hodiny mlčení a deště. Musíte se umět hluboko vnořit do poselství Tarkovského a teprve pak budete osloveni.

The post Arkadij a Boris Strugačtí. Proč je “Piknik u cesty” geniální název? first appeared on Čítárny.

V románu Atlasova vzpoura (Atlas Shrugged) Ayn Rand píše, že peníze jsou metlou těch, kdo se pokoušejí převrátit vztah mezi příčinou a následkem. Těch, kdo chtějí ovládnout mysl tím, že se zmocní jejích plodů. Kniha vyšla poprvé v roce 1957 a dodneška je její nejproslulejší a nejprodávanější knihou.

Příběh se odehrává v blízké dystopické budoucnosti ve Spojených státech, které upadají do hospodářského a morálního rozkladu a kde se prosazují totalitní tendence.
Vláda zavádí stále více regulací, znárodňování, „spravedlivé“ daně a kolektivistické zásahy do ekonomiky pod hesly solidarity a veřejného blaha. Nejlepší mozky, průmyslníci, vynálezci a podnikatelé („lidé rozumu“) začínají záhadně mizet. Společnost se hroutí, zatímco se stále častěji ozývá otázka:
„Kdo je John Galt?“
Heslo, které se stalo symbolem odporu proti kolektivismu a státní regulaci.

Hlavní hrdinkou je Dagny Taggartová, viceprezidentka železniční společnosti Taggart Transcontinental, která se zoufale snaží udržet svět v chodu. Postupně odhaluje, že ti nejlepší „nesou svět na svých bedrech“ jako mytický Atlas a rozhodli se stávkovat.

Ústřední premisu knihy metaforicky vyjadřuje název: co se stane, když se Atlas, který na svých ramenou nese svět, rozhněvá a svět z ramen shodí?
Co se stane, když tvůrčí mozky – vůdčí byznysmeni, vědci, vynálezci, umělci, kteří udržují svět v chodu, začnou stávkovat?
Tento motiv demonstruje, že když se zničí lidské usilování o vlastní zisk a prospěch, povede to ke zhroucení celé společnosti.

Román kombinuje prvky dystopie, detektivky, milostného příběhu a filozofického traktátu.
Je velmi dlouhý (přes 1000 stran) a obsahuje slavný projev Johna Galta, který shrnuje filozofii autorky.

Hlavní filozofie Ayn Rand je objektivismus, absolutní osobní svoboda
Rand ostře kritizuje altruism (obětování se pro druhé) a kolektivismus (socialismus, komunismus, fašismus) jako destruktivní síly.
Kniha měla obrovský vliv na libertariánské a konzervativní myšlení v USA. Ovlivnila např. Rona Paula, Alana Greenspana atc.
Stala se jakýmsi „biblickým“ textem pro obhájce volného trhu.

„Přísahám při svém životě a při své lásce k němu, že nikdy nebudu žít pro druhého člověka, ani nebudu žádat druhého člověka, aby žil pro mne.“

Atlasova vzpoura není jen román – je to novodobá filozofická výzva.
Co by se stalo, kdyby ti nejproduktivnější přestali nést svět? A proč by vlastně měli?
Dodnes se prodává ve velkých nákladech a vyvolává silné emoce. Jedni ji uctívají, druzí ji nenávidí pro svůj radikální anti-kolektivismus.

Myšlenky Ayn Ryand z románu Atlasova vzpoura:

Každý člověk vytváří svět podle svého obrazu a podoby. Má možnost volby, ale nemůže se vyhnout nutnosti volit.

Ztracen je navždy jen ten, v kom zhasly ambice.

Štěstí je stav vědomí, který vychází z dosažení vlastních hodnot člověka.

Neexistuje žádná bezvýznamná práce, existují jen bezvýznamní lidé, kteří nejsou spokojeni s žádnou prací.

Jsem si jen jistý, že sedět a čekat na smrt, aniž bych něco podnikl, je velký hřích.

Lidský život by neměl být kruhem nebo řetězem kruhů. To pak člověk po sobě zanechá jen řádek nul.
Lidský život by měl být pohybem po přímce od cíle k cíli až do konce, jako vlak jdoucí od stanice ke stanici až do…

Ve neživém vesmíru neexistuje jiný druh pohybu než cyklický.
Pro člověka jsou typické přímky , geometrická abstrakce, která dává vzniknout silnicím, mostům, kolejím. Právě přímka svým pohybem k cíli naplňuje bezúčelnou chaotičnost přírody smyslem.

Když jednáš ze soucitu v rozporu se spravedlností, důstojný je potrestán místo vinného; zachraňováním vinného od utrpení způsobíš utrpení nevinnému.
Před spravedlností nelze utéct, ve vesmíru neexistuje nic nezaslouženého a nepotrestaného, ani hmotného, ani duchovního, a pokud nejsou potrestáni vinní, pak za to zaplatí nevinní.

Dokázala jsi, že spravedlnost nakonec vítězí.
Chvíli mlčela a dodala: – Pokud víš, co je to spravedlnost.

Ayn Rand (1905-1982) (původním jménem Alisa Zinovyevna Rosenbaum)
Věnovala se především filosofii, vypracovala vlastní směr zvaný objektivismus. K němu patří etický egoismus či racionální sledování vlastního zájmu. Ve svých knihách využívá postupů science-fiction, detektivky i milostné romance. 
Narodila se v Rusku. Studovala v Petrohradě, jejím oborem byla historie. V SSSR jí vyšla i její první kniha, biografie slavné herečky polského původu jménem Pola Negri.
V roce 1926 přesídlila do USA.
Díky sňatku v roce 1933 s hollywoodským hercem americké občanství, ve 40. letech se začala politicky angažovat.
Roku 1943 vydala knihu The Fountainhead, ve které románové i romantické prvky mísí s politicko-filozofickým poselstvím. Kniha jí přinesla celosvětový úspěch a množství oddaných příznivců.
V roce 1949 vznikl film z Garym Cooperem v hlavní roli.
Za její literární majstrštyk se považuje Atlasova vzpoura z roku 1957.

Výpisky z knihy / Ayn Rand / Atlasova vzpoura

Jsou peníze kořenem všeho zla?

“Vy tedy tvrdíte, že peníze jsou kořenem všeho zla?” prohodil Francisco. “Položili jste si někdy otázku, co je kořenem peněz?
Peníze jsou nástrojem směny a směna nemůže existovat beze zboží a služeb a lidí schopných je poskytovat. Jsou ztělesněním principu, že chce-li člověk spolupracovat s druhými, může tak činit jedině prostřednictvím obchodu, tedy nabízet hodnotu za hodnotu. Peníze nejsou nástrojem žebráků, kteří si váš produkt chtějí vyplakat, ani lupičů, kteří vám ho berou silou. Peníze se rodí pouze z lidské práce.

To je podle vás od ďábla?

Pokud za svou práci přijmete platbu, učiníte tak z přesvědčení, že získané peníze obratem směníte za plody práce někoho jiného. Hodnotu penězům nepropůjčují žebráci ani lupiči. Ani oceán slz, ani všechny zbraně, co jich na světě je, nedokážou proměnit ty barevné papírky ve vaší peněžence na pecny chleba.
Ony papírky, které by správně měly být kryté zlatem, jsou ve skutečnosti žetonem důvěry, vaší poukázkou na úsilí těch, kdo pracují a vyrábějí. Obsahem své peněženky vyjadřujete naději, že na světě jsou a budou lidé, kteří se k onomu mravnímu principu, který je kořenem peněz, neobrátí zády. To je podle vás zlé?

Zamysleli jste se někdy nad kořenem výroby? Vezměte si třeba takový elektrický generátor – jen si zkuste namluvit, že jde o dílo nemyslících primitivů! Zkuste vypěstovat jediné zrno pšenice bez znalostí, které vám zanechali naši předci, kteří je museli objevit vlastním důvtipem. Zkuste si obstarat potravu pouhou tělesnou silou – teprve pak si uvědomíte, že jedině lidská mysl je kořenem vší výroby a všeho bohatství, které kdy na této planetě existovalo.

Jenže peníze vydělávají silní na úkor slabých, chcete zřejmě namítnout. Jakou sílu máte na mysli? Jistě ne sílu svalů či zbraní. Bohatství je výsledkem lidské schopnosti myslet. Chcete snad říct, že člověk, který vynalezl motor, bohatne na úkor těch, kdo žádný motor nevynalezli? Že chytří bohatnou na úkor hlupáků? Schopní na úkor neschopných? Ctižádostiví na úkor povalečů?
Peníze se rodí – dřív, než mohou být vyžebrány či uloupeny – z práce každého poctivého člověka, vždy do míry odpovídající jeho schopnostem. A poctivý člověk je každý, kdo ví, že nemůže spotřebovat víc, než kolik vyrobil.

Obchod prostřednictvím peněz je základem spolupráce mezi lidmi dobré vůle.

Peníze stavějí na nezpochybnitelné pravdě, že každý člověk je bezvýhradným vlastníkem své mysli a svého úsilí. Peníze vám nediktují hodnotu vaší práce; ta závisí pouze na svobodném úsudku každého, kdo je ochoten směnit svůj produkt za váš. Za své zboží a služby obdržíte tolik peněz, kolik uznají za vhodné ti, kdo si od vás něco koupí, ale ani o cent více. Peníze umožňují pouze takovou dohodu, která je oboustranně výhodná.
Peníze vám připomínají, že lidé pracují ve svém zájmu, nikoli v rozporu s ním. Že pracují, aby získali, nikoli ztratili. Nabádají vás, abyste si uvědomili, že druzí nejsou tažná zvířata, jejichž údělem je nést břímě vašeho strádání, že jim musíte nabídnout protihodnotu, nikoli nářek, a že pravým tmelem lidského společenství není vzájemná výměna utrpení, nýbrž směna zboží a služeb.

Peníze žádají, abyste prodávali nikoli svou slabost hlouposti druhých, nýbrž svůj talent jejich rozumu. Abyste kupovali nikoli to nejpodřadnější, co druzí nabízejí, nýbrž to nejlepší, co za své peníze seženete. A pokud je nejvyšším soudcem lidské spolupráce obchod, nikoli hrubá síla, pak vítězí to nejlepší zboží, nejlepší služba, nejmoudřejší úsudek a největší schopnost. Vaše odměna je přímo úměrná vaší produktivitě. Takový je zákon existence a jeho nástrojem a symbolem jsou peníze. A to je podle vás špatné?

Peníze jsou pouhým pomocníkem. Zavezou vás, kam si budete přát, na sedadle řidiče vás ale nenahradí. Umožní vám splnit si i ty nejtajnější sny a touhy, budou to ale vaše sny a vaše touhy. Peníze jsou metlou těch, kdo se pokoušejí převrátit vztah mezi příčinou a následkem – těch, kdo chtějí ovládnout mysl tím, že se zmocní jejích plodů.

Za peníze si nekoupí štěstí ten, kdo netuší, po čem vlastně touží. Peníze mu nevštípí hodnotový žebříček, pokud se nikdy nenaučil, co má jakou hodnotu. Nestanoví mu cíl, pokud se nikdy nezamyslel, čeho chce vlastně v životě dosáhnout.
Peníze nekoupí moudrost hlupákovi, obdiv zbabělci či úctu neschopnému. Pokusí-li se člověk koupit si do svých služeb ty, kdo ho převyšují, stane se obětí těch, které převyšuje on. Inteligentní lidé se mu budou vyhýbat a naopak šejdíři a podvodníci se k němu začnou sbíhat, vábeni známou pravdou, kterou si on neuvědomil – že penězi zdravý úsudek nenahradíš. Proto je nazýváte zlem?

Jedině lidé, kteří bohatství nepotřebují, jsou způsobilí ho zdědit – takoví, kteří by zbohatli stejně, bez ohledu na startovní čáru. Pokud se dědic svým penězům vyrovná, pak mu bohatství slouží. Pokud ne, pak ho zničí.

Vy se ale na něj podíváte a zvoláte, že peníze ho zkazily. Opravdu? Nebo zkazil on své peníze? Nezáviďte neschopnému dědici; jeho majetek vám nepatří a vy byste s ním nenaložili o nic lépe. Nenamlouvejte si, že měl být raději rozdělen mezi vás. Zatížit svět padesáti příživníky namísto jednoho by těm penězům počestnost nevrátilo. Peníze jsou živoucí silou, která beze svého kořene uhyne. Peníze nemohou sloužit člověku, který se jim nevyrovná. Proto je považujete za zhoubné?

Peníze jsou vaším chlebodárcem. Rozsudek, který vynesete nad svým živobytím, vynesete zároveň i nad svým životem. Pokud vaše peníze pocházejí z nečistého zdroje, zatratili jste svou vlastní existenci. Získali jste je podvodem? Zneužíváním lidských neřestí či omezenosti? Podlézali jste hlupákům s cílem zbohatnout nad rámec svých schopností? Klesli jste pod svou úroveň? Vykonávali jste práci, kterou jste opovrhovali, pro zákazníky, které jste nemohli vystát?
Pokud ano, pak vám vaše peníze nekoupí ani špetku opravdového štěstí, ani chvilku pravé radosti. Pak všechno, co si za ně pořídíte, se promění nikoli v zaslouženou odměnu, nýbrž ve ztělesněnou výčitku; nikoli v zosobnění dosaženého cíle, nýbrž v připomínku hanby.
Pak budete křičet, že peníze jsou zlé. Zlé, protože vám neposloužily jako náhražka sebeúcty? Protože vám nedopřály potěšení z nemravnosti? Je tohle snad kořenem vaší nenávisti k penězům?

Peníze jsou a navždy zůstanou důsledkem. Nikdy vás nenahradí coby příčinu. Peníze jsou produktem ctnosti, ctnost si však za ně nekoupíte, ani za ně neodčiníte své prohřešky. Peníze vám nedají nic nezaslouženého, ať už hmotného či duševního. Je tohle kořenem vaší zášti k penězům?

Nebo jste snad chtěli říct, že kořenem všeho zla je láska k penězům?

Milovat věc znamená znát a milovat její podstatu. Milovat peníze znamená znát a milovat skutečnost, že peníze jsou plodem toho nejlepšího v nás, že díky nim můžeme směňovat své úsilí za to nejlepší, co jsou druzí schopni nabídnout zase nám.
Nejhalasněji svou nenávist k penězům vytrubuje ten, kdo je ochoten prodat svou duši za čtvrťák. Kdo peníze miluje, ten je ochoten na ně pracovat. Ví, že si je umí zasloužit. Dám vám tip na klíč k lidskému charakteru: člověk, který haní peníze, zbohatl nečestně; ten, kdo si peněz váží, si je vydělal poctivě.

Bude-li vám někdo tvrdit, že peníze jsou zlé, prchejte od něj, jako by vám za patami hořelo. Ten výrok je jako zvoneček malomocného – varuje všechny v okolí, že se blíží lupič. Dokud budou lidé žít pospolu na zemi, budou muset nějak spolupracovat. A zavrhnou-li coby prostředek spolupráce peníze, zbude jim jediná alternativa – hlaveň pušky.

Peníze od vás vyžadují ty nejvyšší ctnosti, pokud je chcete vydělat či uchovat. Lidé beze špetky odvahy, hrdosti či sebeúcty, kterým chybí mravní přesvědčení, že na své peníze mají právo, kteří svůj majetek nejsou ochotni bránit jako vlastní život, kteří se za své bohatství omlouvají, takoví lidé dlouho bohatými nezůstanou. Takoví jsou lákavou kořistí celého houfu banditů, kteří se schovávají v temných norách po staletí, vyplíží se však, jakmile zvětří člověka, který žádá o prominutí, že je bohatý. Velmi rádi mu uleví od břemene viny – a často i života. Po zásluze.

Pak uvidíte nástup vyznavačů dvojího metru, černých pasažérů vezoucích se na ctnosti druhých. Těch, kdo uplatňují právo silnějšího, leč přesto spoléhají na ty, kdo se živí obchodem a jejich nakradeným penězům dodávají hodnotu. V morální společnosti platí za zločince a vás před nimi chrání zákony. Přepustí-li však společnost vymahatelnost práva banditům a psaní zákonů zločincům, pak se peníze stanou mstitelem svých tvůrců.

Bandité a zločinci jsou přesvědčeni, že jakmile všechny ostatní zákonem odzbrojí, mohou je začít beztrestně okrádat. Jejich kořist však začne vábit další bandity, kteří začnou okrádat zase je. Pak na vrchol vystoupají nikoli ti nejschopnější a nejproduktivnější, nýbrž ti nejbezohlednější. Pokud je měřítkem úspěchu síla, vrah vždy zvítězí nad kapsářem. Následuje kolaps společnosti, v kulisách všeobecného rozkladu a krveprolití.

Ptáte se, jestli je takový den za dveřmi? Sledujte peníze.

Peníze jsou barometrem naší mravnosti.
Spatříte-li, že se pracuje nikoli dobrovolně, nýbrž z donucení, že lidé produktivní musejí žádat o povolení k obživě ty neproduktivní, že peníze plynou do kapes těm, kdo obchodují nikoli se zbožím, nýbrž s výsadami, že se bohatne nikoli z práce, nýbrž z úplatků a konexí, že zákony chrání nikoli vás před nimi, nýbrž je před vámi, že lidé úplatní jsou odměňováni, zatímco ti poctiví se jen obětují pro druhé, pak poznáte, že společnost je předurčena k zániku.
Peníze jsou ušlechtilým nástrojem, který nesoupeří se zbraněmi a nevyjednává se surovci.

Peníze nedovolí, aby národ přežíval v polostínu, ve kterém se mísí majetek s lupem.

Kdykoli se mezi lidmi vynoří kazisvěti, vždycky začnou s demontáží peněz, neboť peníze jsou naší obranou a základem mravní existence. Tito ničitelé zabaví lidem zlato a ponechají jim pouze hromadu papírových konfet. Tím rozdrolí všechna objektivní měřítka a vydají celé hospodářství na pospas svévolné moci těch, kdo svévolně stanovují cenu peněz.
Zlato má objektivní hodnotu, jež odpovídá objemu vytvořeného bohatství. Papírová měna je jen půjčkou zajištěnou bohatstvím, které dosud neexistuje, a krytá je toliko puškou namířenou na ty, kdo ho teprve mají vytvořit. Papírová bankovka je šekem, který vám řádně volení lupiči vystavují na cizí účet a který je podložen pracovitostí jejich obětí. Vyhlížejte den, kdy se vám vrátí s odůvodněním Účet přečerpán.

Pokud svou obživu založíte na nepoctivosti, nečekejte, že lidé zůstanou poctiví. Nečekejte, že si zachovají mravnost a položí život pro blahobyt nemravnosti. Nečekejte, že budou vyrábět v zemi, kde výroba je trestána a loupež odměňována. Neptejte se: Kdo nám to ničí svět. Vy sami si ho ničíte.

Stojíte uprostřed výdobytků nejproduktivnější civilizace v dějinách lidstva, haníte její životodárnou mízu – peníze – a říkáte si, proč se kolem vás všechno rozpadá? Pohlížíte na peníze stejně jako dávnověké pronárody, a pak se divíte, že se na okrajích vašich měst znovu rozrůstá džungle? V průběhu lidských dějin si peníze vždycky přivlastnili takoví či onací bandité; říkali si různě, leč postupovali vždy stejně – zmocnili se bohatství silou a nastolili systém, který tvůrce peněz držel v okovech, který je nepřetržitě ponižoval, haněl a upíral jim zásluhy.
Ono rčení o zhoubnosti peněz, které bezduše papouškujete se slepou vírou ve vlastní morální převahu, pochází z časů, kdy se bohatství rodilo z práce otroků – nevolníků, kteří jen bezmyšlenkovitě opakovali výrobní postupy jednou vynalezené, leč po staletí nezdokonalované. Dokud se výroba vynucovala silou a bohatství hromadilo válkami, společnost strádala.
A přesto, po všechna ta staletí stagnace a hladovění, lidé velebili své loupeživé vládce, oslavovali je coby aristokracii meče, aristokracii původu, aristokracii úřadu, zatímco opovrhovali tvůrci bohatství – otroky, kupci, kramáři, průmyslníky.

Lidstvo se však dočkalo spásy, když se za oceánem zrodil vůbec první národ peněz – a já nedokážu ani vyjádřit, jaký vděk, jakou pokornou úctu chovám k Americe. Neboť vláda peněz znamená vládu rozumu, práva, svobody, výroby, úspěchu. Poprvé v dějinách se lidská mysl a peníze zbavily pout, poprvé se bohatlo nikoli z dobyvačných válek, nýbrž z práce, a místo rytířů a nevolníků vstoupil na scénu skutečný tvůrce bohatství, největší z dělníků, nejvyšší stupeň člověka – selfmademan, americký průmyslník.

Ptáte-li se, na co mohou být Američané nejvíce hrdi, pak odpovídám, neboť je v tom obsaženo vše ostatní: Na skutečnost, že vynašli slovní spojení ,vydělávat peníze’. Žádný jiný národ či jazyk ten obrat dříve neznal. Předtím lidé pohlíželi na bohatství jako na neměnnou veličinu, kterou si lze nakrást, vyžebrat, zdědit, rozdělit, získat podvodem či darem z přízně. Američané jako první pochopili, že bohatství lze i vytvářet. Výraz ,vydělávat peníze’ obnáší samu podstatu lidské mravnosti.

Přesto právě za něj byli Američané pranýřováni zpuchřelými zlodějskými režimy Starého světa. A na základě této rétoriky vy dnes označujete své nejpyšnější výdobytky za vrchol hanby, svůj blahobyt za hřích, své největší osobnosti, průmyslníky, za ničemy, a své velkolepé továrny přirovnáváte k egyptským pyramidám – vydáváte je za dílo a právoplatný majetek údajných otroků pod bičem.
Hlupák, který se samolibým úsměvem tvrdí, že nevidí rozdíl mezi mocí dolaru a mocí biče, by si měl ten rozdíl vyzkoušet na vlastní kůži. Však se také jednoho dne dočká.

Dokud si neuvědomíte, že peníze jsou kořenem všeho dobra, budete si pod sebou dál podřezávat větev. Pokud přestanou být nástrojem lidské spolupráce peníze, stanou se jedni nástrojem druhých. Buď krev, bič a zbraně – nebo dolary. Vyberte si, jinou možnost nemáte. A čas se vám krátí.”

The post Ayn Rand a Atlasova vzpoura. Jsou peníze kořenem všeho zla? first appeared on Čítárny.

Kallocain podle Karin Boye je droga pravdy, po jejímž požití každý vyzradí na sebe i na své nejbližší i ta nejskrytější tajemství. Její objevitel je zde loajální souvoják Světového státu Leo Kall, který žije v nedaleké budoucnosti, kdy o světovládu soupeří Světový stát a Univerzální stát. Kniha je o tom, jak dohled nad lidmi zvyšuje úzkost a agresi.

Román je stejně strhující jako Orwellův román 1984 nebo Huxleyův román Konec civilizace.
Tragický obraz života ve fašistickém a totalitním státě ale v mnohém napovídá, co se už nyní děje v různých společnostech na naší planetě. Takže řadit román do oblasti scifi dost dobře už nejde.

Román Karin Boye vznikl v hluboké depresi, vyvolané zdánlivě nezadržitelným postupem Hitlerovských německých armád na počátku 40 let 20.století.
Tragická situace v Evropě měla nakonec vliv na její dobrovolný odchod ze světa na jaře 1941.

„Organizace? Nehledáme žádnou organizaci. To, co je organické, nepotřebuje být organizováno.
Vy stavíte zvenčí, my jsme budováni zevnitř. Vy se stavíte sami jako kameny a rozpadáte se zvenčí dovnitř.
My rosteme zevnitř jako stromy a rostou mezi námi mosty, které nejsou z mrtvé hmoty a mrtvého nátlaku.
Z nás vychází živé. Do vás vchází neživé.“
Karin Boye

Tímto románem se Boye řadí k literárním velikánům a vizionářům jako je Orwell, Huxley, kteří se také zamýšleli nad tématem budoucnosti lidstva a vytvořili literární fikce světa, které se v mnohých případech stávají nebezpečnou realitou už dnes. Viz výběr knih o budoucnosti lidtva

Karin Boye (26. 10. 1900 Göteborg – 24. 4. 1941 Alingsås)
jedna ze zapomenutých, ale velmi zajímavých švédských spisovatelek 20. století, se do světové literatury zapsala svým posledním antiutopickým románem Kallocain, vytvořeným během několika měsíců v roce 1940.

Výpisky z díla: Karin Boye / Kallocain

Ráno vyšel v novinách článek s titulkem
MYŠLENKY MOHOU BÝT TRESTNÉ!

Stačí jen vyčkat, až bude vyhlášen zákon jdoucí do mnohem větší hloubky, než světová historie dosud znala: zákon o protistátních myšlenkách a citech. Možná že to ještě nějaký čas potrvá – ale že k tomu jednou dojde, tím jsem si jist.

Dovedete vůbec vyslechnout pravdu? Všichni nejsou dost pravdiví na to, aby mohli pravdu slyšet, to je na tom to smutné.

„Člověk! – Jakou mystiku si lidé kolem toho slova nevybudovali! Jako by to samo o sobě bylo něco úctyhodného, že člověk je člověk! Člověk! Vždyť je to biologický pojem. A tam, kde je to něco jiného, bylo by nejlepší to co nejrychleji odstranit. Myslím, že je nutné začít od začátku a odnaučit lidi vidět ve spoluvojákovi člověka v uvozovkách.“

Každý spoluvoják bez výjimky se musel už jako dítě naučit, jaký je rozdíl mezi nižšími a vyššími formami života – nižší jsou jednoduché a nediferencované, například jednobuněční živočichové a rostliny, vyšší složité a diferencované, například lidské tělo ve své jemné a dobře fungující komplikovanosti. Každý spoluvoják bez výjimky se rovněž musel naučit, že přesně stejně je to se společenskými formacemi: z neplánovité hordy se tělo společnosti vyvinulo v nejvýše organizovanou a nejdiferencovanější ze všech formací: náš současný Světový stát. Od individualismu ke kolektivismu – od samoty k pospolitosti, taková byla cesta tohoto obrovitého a svatého organismu, v němž jednotlivec není ničím než buňkou s jediným významem: sloužit organismu jako celku. Tolik ví každý mladý spoluvoják, který má za sebou dětský tábor. Kallocain je nutný článek v celém tomto vývoji, protože rozšiřuje velkou pospolitost i do nitra, jež si člověk dřív ponechával pro sebe. Cožpak Rissen opravdu nepochopil něco tak logického, nebo nechce pochopit?

V mládí byly mé smysly jen jakýsi přívažek, náročný souputník, kterého jsem musel sytit, abych se ho mohl zbavit a zabývat se něčím jiným, byly i hrdým nástrojem rozkoše, ale nikdy nebyly tak docela součástí toho, co jsem doopravdy považoval za své já.

Náš Světový stát rozhodně neměl na otázku pohlaví nějak asketický pohled, naopak je přece nutné a čestné plodit nové spoluvojáky, a dělalo se vše, aby muži a ženy, jakmile dospějí, dostali příležitost splnit v tomto ohledu svou povinnost.

Vzhledem k tomu, že obsah tohoto rukopisu je v mnohém směru nemorální, rozhodl se Cenzurní úřad uložit ho do oddělení nebezpečných rukopisů v Tajném archívu Univerzálního státu. Definitivní zničení nebylo doporučeno, protože právě tento nemorální obsah by mohl být spolehlivějšími badateli použit jako materiál při zkoumání mentality tvorů obývajících zemi za našimi hranicemi. Zajatec, který je autorem spisku a jenž se dosud pod dozorem věnuje chemické práci – v současné době pod přísnější kontrolou, pokud jde o používání státního papíru a tužek – by měl svou vskrytu rostoucí neloajálností, svou zbabělostí a svou pověrčivostí být dobrým příkladem degenerace příznačné pro celou tuto méněcennou sousední zemi, degenerace, jež se dá stěží vysvětlit něčím jiným než dosud neprozkoumanou dědičnou a nevyléčitelnou vnitřní otravou. Tato otrava náš národ naštěstí nepostihla, a pokud by se ukázalo, že nákaza se šíří i přes hranici, byla by nemilosrdně odhalena právě prostředkem, k jehož výrobě dotyčný zajatec kdysi přispěl. Vyzývám tímto každého, kdo bude rozhodovat o půjčování tohoto rukopisu, k nejvyšší opatrnosti a jeho čtenáře k nejpečlivější kritice, jakož i k nejnezlomnější důvěře v daleko lepší a šťastnější situaci v Univerzálním státu.
Hung Paipho, cenzor.

Dílo Karin Boye:

Romány
Astarte (1931) – raný román s mytologickými prvky.
Merit vaknar (1933) – „Merit se probouzí“.
Kris (1934) – Krize, částečně autobiografický román o osobní a náboženské krizi.
För lite (1936) – „Příliš málo“.
Kallocain (1940) – poslední a nejznámější román (dystopie), napsaný těsně před smrtí.

Psala také eseje, kritiky a překládala (např. T. S. Eliot – The Waste Land do švédštiny).

Básnické sbírky
Karin Boye je především básnířka a ve Švédsku je ceněna hlavně pro poezii:
Moln (1922) – Mraky (debut).
Gömda land (1924) – Skryté země.
Härdarna (1927) – Ohniště (zde je slavná báseň I rörelse – „V pohybu“).
För trädets skull (1935) – Kvůli stromu

Její nejznámější báseň Ja visst gör det ont – „Ano, samozřejmě to bolí“.

The post Karin Boye. Kallocain. Proslulý vizionářský román o nacistickém a totalitním státě first appeared on Čítárny.

Když jsem otevřel knihu FAHRENHEIT 20-84, kterou napsal Dan Šustr, padla mi do oka slova:
„Všechna humana jsou si rovna. Osobní svoboda a individualismus jsou zločinem proti rovnosti všech. Grín Hajl!“
a věděl jsem, že jsem ztracen a knihu musím mít.

Vždycky jsem si říkal, jaká asi musela být společenská atmosféra v okamžiku, kdy vznikaly nejlepší knihy českých autorů.
Jaké to asi bylo v době, když Hašek napsal první slova Švejka, Čapek první slova Mloků nebo Hrabal první slova Krále. U Dana Šustra mi bylo okamžitě jasné, že první slova 20-84 musela vzniknout v dusivé totalitní atmosféře doby korona – podfucku(*), kdy režim vytvořil parodii na apartheid a fašisticky nutil všechny, aby se podřídili vakcinaci – od starců, přes těhotné ženy až po děti. Dalo by se snad říci, že zlá doba vytváří skvělé knihy.

Dan Šustr napsal dystopii, kterou bych ovšem nesrovnával s nejlepšími českými autory, ona totiž snese srovnání s nejlepšími světovými autory.
V tomto knižním rámci jsou za světové považovány tři knihy
1984 George Orwella, 
Aldouse Huxleyho Překrásný nový svět (Brave New World)
Raye Bradburyho 451° Fahrenheita

Dovoluji si tvrdit, že Fahrenheit 20-84 se k těmto světově proslulým dílům nejen řadí, ale i převyšuje tím, že do ní Šustr zapracoval všechny hrůzy dnešního multikulturně – liberálního světa, o nichž výše jmenovaní autoři kdysi nemohli mít ani tušení.
A tak dovedl ad absurdum všechny ty bláboly o 72 či kolika pohlavích, klimatické změně, greendealu, boji za udržitelný rozvoj, povinné vakcinaci a obnovitelných zdrojích..

Děj se odehrává v Praze roku 20-84, padesát let po VŘZR (Velké říjnové zelené revoluci)
Děj je mrazivý v tom, jak dokázal extrapolovat dnešní absurdní trendy, které vytvoří společnost, kde lidé neumí číst ani psát a zbývající papírové knihy jsou páleny, propaganda je povinně vysílána do implementovaných čipů v hlavě a osoby starší 50 let (zde tzv. fossilové) jsou automaticky odeslány do „zaslouženého spravedlivého důchodu“ na Marsu. Ano, tušíte správně, termín „zasloužený spravedlivý důchod“ je synonymem pro jejich „konečné řešení“.

Sám autor ke knize dodává:
„Zkusil jsem se zamyslet, co by se mohlo nebo muselo stát, aby to vedlo k naplnění scénáře Bradburyho románu 451° Fahrenheita. Jaká další společnost bude pálit knihy a proč?
Podle mě ta digitální, protože zápis v nich bude prohlášen za „outdated“.
Ostatně proto dal Chammurapi před více jak 3500 lety vytesat zákony do kamene.
Tento zápis jedním kliknutím nezměníš.“

Myslím, že pokud někde nahoře u jednoho stolu sedí Orwell s Huxleym a Bradburym, tak musí mít radost, že vzniklo dílo, které si určitě s radostí přečtou.

Se soudružským pozdravem
Grín Hajl

Ladik Větvička, Poruba, duben 2026
https://www.ladikvetvicka.cz

PS: Je příznačné pro dnešní dobu, že kniha vyšla „samizdatem“ a zatím nebude distribuována v obvyklých režimních knihkupectvích.

Pokud ji chcete mít doma, napište mi na mail:
ladislav.vetvicka@centrum.cz 
Cena je 390,- Kč + poštovné/balné 89,- Kč.
nebo na E-šopu Tiché dohody.
https://shop.tichadohoda.cz/dan-sustr-fahrenheit-20-84/

The post Dan Šustr. Fahrenheit 20-84. Všechna humana jsou si rovna! Grín Hajl! first appeared on Čítárny.

Francis Bacon (1561 – 1626 ) napsal svůj utopický román Nová Atlantida pravděpodobně roku 1623. Publikován byl rok po autorově smrti (1627) jeho kaplanem, přítelem a literárním exekutorem Dr. Williamem Rawleym. Dílo bylo nedokončené. Fakticky jde o krátkou utopickou povídku, která slouží hlavně jako rámec pro Baconovy myšlenky o vědě a ideální společnosti.

V předmluvě toto dílo Rawley charakterizuje jako:
„myšlenku, kterou můj pán napsal proto, aby v ní představil vzor a popis akademie založené k vytváření velkých a obdivuhodných děl sloužících lidem ke štěstí a nazvané Šalamounův dům či Společenství díla šesti dnů.“
To koresponduje s jeho životní myšlenkou „obnovení“ vědění tak, aby sloužilo praktickému ovládnutí přírody ku prospěchu lidstva. Viz jeho citát „vědění je moc“.

Kniha začíná tím, jak evropská obchodní loď pluje z Peru do Číny přes Tichý oceán.
Po pěti měsících silných východních větrů a bouře se posádka ztratí, docházejí jim zásoby jídla a vody. V zoufalství se modlí k Bohu.
Najednou spatří na obzoru neznámý ostrov. Přistávají na ostrově Bensalem (hebrejsky „syn míru“).

Místní je přijmou s velkou pohostinností, ale přísně kontrolovaně – karanténa, omezení pohybu.
Vyprávějí jim o své společnosti:Bensalem je křesťanský ostrov (křesťanství sem přišlo zázračně brzy po nanebevstoupení Krista – pilíř světla s Biblí a dopisem apoštola Bartoloměje).
Společnost je mravně čistá, rodinně založená (slaví „Feast of the Family“ – velkolepou oslavu plodnosti a rodiny), tolerantní k Židům (postava Joabina).
Nejdůležitější institucí je Salomonův dům, také nazývaný „Kolej Šesti dnů stvoření“. Je to jakási státní vědecká akademie, „oko království“.
Bacon popisuje typ morální, slušné a přátelské utopické společnosti. Které vládne demokraticky volený parlament s panovníkem, v níž existuje organizovaná vědecká společnost, známá jako Šalamounův dům. Ten vede Prozřetelnost a zabývá se zkoumáním záhad mezi nebem a zemí a dobročinných využití.

Skupina vědců („otcové“) zde provádí systematický výzkum přírody.
Vědci každých 12 let vysílají tajné „obchodníky světla“ do celého světa, aby sbírali znalosti, knihy, vynálezy a vzorky, zatímco ostrov zůstává pro svět skrytý.
Popisují se různé vědecké metody, laboratoře, experimenty: výroba nových látek, léčiv, umělých kovů, prodlužování života, ovlivňování počasí, optické přístroje, zvukové technologie atd.
Cílem je „rozšíření hranic lidské říše nad přírodou“ a „ulehčení lidského údělu“.

Rozdíl v chápání knihy v době vzniku (17. století) a dnes

V době vzniku (17. století) byla kniha vnímána jako vizionářský manifest moderní vědy a propagace Baconova programu reformy vědění (z Novum Organum a The Advancement of Learning).
Salomonův dům byl přímou inspirací pro založení Royal Society v Londýně (1660) První národní vědecké společnosti. Členové ji brali jako ideální model státní podpory vědy.
V 17. století byla chválena jako optimistická vize, jak může věda (empirická, experimentální, užitečná) přinést pokrok, mír a blahobyt. Bacon v knize ukazuje, že věda a pravá víra se nevylučují, ale vzájemně podporují.
V 17. století byla Nová Atlantida hlavně nadějný plán na lepší svět skrze vědu.

Dnes (21. století) je dílo interpretováno jako předchůdce vědeckých utopii a sci-fi.
Mnozí vidí ve společnosti Bensalemu pokročilou technokracii a zřejmé dystopické prvky. Vědci mají obrovskou moc, společnost je silně kontrolovaná, izolovaná od světa, věda slouží především utilitárním cílům, nikoli čistému poznání.
Společnost v knize ovládají nezdravé vědecké ambice s propagovaním jediné vědecké pravdy. Ta ovšem nemusí být stanovena na základě opakovaných experimentů, ale na základě shody vědců.
Dnes je Nová Atlantida spíš podnětný text, který vyvolává debaty o roli vědy ve společnosti, etice výzkumu, vztahu vědy a moci nebo vědy a přírody.

Bacon viděl cíl vědy nejen v poznání, ale v aktivním ovládnutí a přetváření přírody ku prospěchu lidstva.
Příroda, podle Bacona, není něco, co máme uctívat nebo s čím máme žít v harmonii (podobně jako u mnoha antických nebo středověkých myslitelů), ale „protivník“, kterého je třeba dobýt, zkoumat, mučit experimenty a donutit odhalit svá tajemství.

Známá je jeho formulace z knihy Novum Organum.
„Ať lidský rod získá zpět své právo nad přírodou, které mu náleží božským odkazem.“ 
Věda má sloužit k „rozšíření hranic lidské říše nad vesmírem“ a k „ulehčení lidského údělu“.

Tuto myšlenku rozvíjí i v utopii Nová Atlantida, kde ideální společnost ovládá přírodu díky vědeckému institutu.
Tzv. “Solomonův dům“ produkuje nové druhy, léky, materiály atd.

Francis Bacon (*1561 – 9. dubna 1626 )
1. vikomt St. Albans, baron z Verulamu, anglický filozof, právník, státník, esejista a jeden z nejvýznamnějších myslitelů raného novověku.
Narodil se v Londýně jako mladší syn sira Nicholase Bacona, lorda strážce pečeti královny Alžběty I.
Studoval na Trinity College v Cambridge (od 1573), kde se znechutil tradiční aristotelskou filozofií, kterou považoval za neplodnou.
V letech 1576–1579 pobýval ve Francii v doprovodu anglického velvyslance.
Po otcově smrti se vrátil do Anglie s omezenými finančními prostředky, což ho provázelo celý život.Bacon vystudoval práva, stal se poslancem, advokátem a významným politikem.
Za vlády Jakuba I. dosáhl vrcholu: byl generálním prokurátorem, lordem kancléřem Anglie (1618–1621) a získal tituly barona Verulamského a vikomta sv. Albana.
V roce 1621 byl obviněn z korupce (přijímání úplatků), odsouzen, zbaven úřadu a uvězněn (brzy omilostněn, ale bez plné rehabilitace).
Poslední léta věnoval psaní a vědeckým experimentům.
Zemřel 9. dubna 1626 v Highgate u Londýna na zápal plic. Pravděpodobně po experimentu s uchováváním masa ve sněhu, při kterém se nachladil.

Baconův odkaz:
Položil základy moderní vědy: důraz na experiment, indukci a užitečné vědění místo spekulací a současné tzv. shody vědců.
Jeho myšlenky ovlivnily Descarta, Newtona, celou vědeckou revoluci a osvícenství.

„Vědění je moc.“
„Mlčení – ctnost hlupáků.“
„Nejlepší zbraní je zdržovat se mimo dostřel.“
„Peníze jsou jako hnůj – nejsou dobré, dokud se nerozmetají.“
„Rozumná otázka je polovinou moudrosti.“
„Některé knihy je třeba ochutnat, jiné pozřít, ale jen málo jich žvýkat a důkladně strávit.“
„Pokud člověk začne s jistotami, skončí v pochybnostech; ale pokud se spokojí s tím, že začne s pochybnostmi, skončí v jistotách.“
„Čtení činí člověka plným, rozhovor pohotovým a psaní přesným.“
„Neexistuje vynikající krása, která by neměla v proporcích jistou zvláštnost.“
„Naděje je dobrá snídaně, ale špatná večeře.“
„Čas je největším novátorem.“
„Ctnost je jako drahokam, nejlépe vynikne, je-li prostě zasazen.“
„Muži se bojí smrti jako děti tmy…“

Parafráze: „Nature, to be commanded, must be obeyed.“
„Přírodu lze ovládat jen tehdy, když jí posloucháme, tedy když ji respektujeme.“

The post Francis Bacon. Utopická Nová Atlantida o ideální společnosti z roku 1627 first appeared on Čítárny.