Budoucnost lidstva velmi zajímavě charakterizoval Edward L Bernays, zakladatel oboru politické propagandy Public relations v USA.
Řekl: “Nejlepší způsob jak lidi přesvědčit je chytit je za jejich emoce. Za jejich podvědomí a pudy. Nepředkládejte masám žádná fakta. Musíte je vyděsit k smrti”.
Na základě této myšlenky jsou napsána všechna velká vizionářská díla, která se v mnoha případech realizují už dnes.

Edward L Bernays ale jen definoval součastnost i minulost. Jak ale víme, moment překvapení však netrvá dlouho a lidé procitnou.
Východiskem jsou vždy dvě cesty.
Dyspotická, o které Jefremov říka, že je bezvýchodným zacyklením vývoje do inferna, odkud už není cesty zpátky a vede k destrukci.
Druhá představuje pochopení podstaty bytí nejen jednotlivce, ale harmonické propojení do kolektivního myšlení.

Stručně řečeno,
vždy záleží na příklonu ke zvířecímu, pudovému chování nebo k vyšším duchovním hodnotám.

Budoucnost lidstva. Knihy napsané do roku 1945.

Platón
Zákony” (Nomoi, Leges), Ústava (Politeia, Republica).
Platón obě knihy napsal pod bezprostředním dojmem ze ztroskotání athénské demokracie a snažil se z něho vyvodit velmi podrobné poučení pro budoucnost.

Sebastian Brant
Loď bláznů (1494)
Loď s bláznivou posádkou, která se v naprostém chaosu a jakési nepříčetnosti plaví do ráje bláznů, Narragonie. 500 let stará kniha není jen satirou na tehdější společnost, ale také nepřímou vizi, kam taková společnost směřuje.
Sebastian Brant a Loď bláznů. Neuvěřitelně aktuální, 500 let stará kniha s dřevoryty Albrechta Dürera

Sir Thomas More
Utopie (1516)
Dílo významného anglického právníka sestává ze dvou částí – Kritika společnosti a O ideálním státě. Lidé v této společnosti žijí v hojnosti, a šťastně, skromně a prostě – navštěvují společné jídelny, společně obdělávají půdu a konají řemeslné práce.

Tommaso Campanella
O slunečním státě (1623)
Jeho cílem bylo popsat ideální model společnosti, který, na rozdíl od násilí, nepořádku a iracionalitě skutečného světa, by byl v harmonii s přírodou a chápal božské “umění” a moudrost. Campanella byl ve skutečnosti přesvědčen, že současná společnost je labyrintem nespravedlnosti a neštěstí právě proto, že se odchýlila od tohoto přírodního modelu.

Francis Bacon
Nová Atlantis (1627)
Utopický spis Nová Atlantida. je asi nejslavnější dílo Francise Bacona (1561 – 1626). Na rozdíl od Moora není jeho stát Bensalem naprosto ideální, ale spokojenost obyvatel funguje na základě kritického poznání a rozvoje vědeckých disciplín. Základem společnosti je heterosexuální manželství a rodina. Obyvatelé vykazují nejvyšší míru inteligence a touhy po vzdělávání.
Utopický román Nová Atlantida Francise Bacona vychází až po jeho smrti 1627

Robert Owen
Nový pohled na společnost (1813)
Jako manažer a spoluvlastník mnoha výrobních podniků a společností se pokoušel humanizovat podmínky v anglických továrnách. Ve své továrně vytvářel vhodné prostředí pro dělníky. Stavěl jim školy, knihovny a domy, upravil délku pracovní doby a změnil pohled na práci dětí. Je označován za otce družstevního hnutí a zároveň je na něj pohlíženo jako na představitele předklasické teorie managementu.

Charles Fourier
Nová metamorfóza (1808-1837)
Humanistický podnikatel, který ve svých spisech doporučoval zakládat družstva – falangy (základní jednotka, obec skládající se asi z 1600 lidí), v nichž se společně pracovalo a výsledky práce se dělily v kolektivu. Kniha Velká metarmorfóza je českým výběrem z jeho díla ve třech základních kapitolách. Člověk a dějiny, Kritika civilizace, Harmonická společnost

Bernard Bolzano
O nejlepším státě (cca1832)
Bolzano ve svém díle v mnohém předběhl svoji dobu. Požaduje odstranění majetové nerovnosti, účast lidí na vládě, zrovnoprávnění ženy, odstranění dědického práva, zajištění práva na práci, odstranění meziobchodu, odstranění tříd. rozdílů a mnoha dalších podnětných postřehů z fungování nové společnosti.

Svatopluk Čech
Hanuman (1884)
Svatopluk Čech ve svém podobenství a zvířecím eposu poukázal na věčné problémy, s kterými zápasí lidská civilizace, v kterékoliv době.
Hanuman. Nadčasové podobenství geniálního Svatopluka Čecha o lidském světě

Edward Bellamy
Pohled z roku 2000 na rok 1887 (1888)
Pohled do budoucího ráje. Jaký asi bude svět, až zavládne všude rovnost, volnost a bratrství. O světě řízeném jedinou velkou korporací.
Hlavní hrdina tohoto příběhu v hypnotickém spánku prochází světem roku 2000, v němž žije „ideální“ racionální společnost, kterou bychom mohli nazvat korporátní totalitou. Román byl mocným podnětem pro utopistické hnutí a celou řadu utopických děl jiných autorů.
Edward Bellamy a jeho pohled do budoucího ráje. Vize globální korporatní totality v roce 1888!

Herbert George Wells
Moderní utopie (1905)
Vize o novém uspořádání dokonalejší lidské společnosti. Svoboda jednotlivce je omezena pouze svobodou ostatních a zároveň bezpečností celku. Vědeckotechnický pokrok a jeho správné využití je pro něj prostředkem k maximálnímu využití všech přírodních zdrojů a k osvobození člověka od těžké fyzické práce. Stát se musí stát syntézou všech ras, kultur, politik a náboženství. Zásadně odmítá války jako prostředek dosahování moci.
Stroj času. Wells popisuje budoucnost lidstva, parazity z roku 802 701

Anatole France
Ostrov Tučňáků (1908)
Anatole France (1844-1924) napsal mimořádné a dnes už téměř neznámé dílo, reagující na aktuální společenské šílenství tehdějšího světa. Svatý muž Mael ve své ideové horlivosti omylem pokřtí tučňáky, kteří se pak po nebeském sporu mezi Bohem a anděly stávají částečně lidmi. A jejich dějiny jsou věrnou kopií lidské civilizace, jak s tím dobrým, tak s přemírou chyb, špatností i ukrutností. Přesto, že nám mohou uniknout satirické přesahy na konkretní osoby i události doby na přelomu roku 1900, je dílo velmi nadčasové.
Anatole France. Nadčasový Ostrov Tučňáků o šílenství lidské civilizace

Alfred Kubin
Země Snivců (1908)
Výjimečná a jediná kniha známého malíře Alfreda Kubina. Jeho umění psychologického, ale klidného vyprávění hraničí s groteskou. Čtivá alegorie na hranicích reality a fantazie v utopickém státě někde v Asii, zvaném Země Snivců. Zakladatel této monstrózně úřednické velestavby zve do své země jen snílky. Tito senzitivní a nepraktičtí lidé, zde mohou svobodně vyjádřit svou individualitu, mohou dát průchod jakékoliv své náladě a mohou přiměřeným způsobem ukájet své sklony.
Země snivců. Utopie, sny a dnešní realita. Fantastická kniha slavného rakouského malíře Alfreda Kubina

Jack London
Železná pata (1908)
Příběh líčí vzestup brutální korporátní oligarchie, tzv. Železné paty, která v USA uchvátí moc, aby potlačila rostoucí socialistické hnutí.
Revolucionáře líčí London jako anarchisty z řad intelektuálů, kteří se po zradě odborářských vůdců stahují do podzemí a omezují se na individuální teroristické akce.
Jack London. Železná pata. Sci-fi, která také inspirovala Orwella

Karel Čapek
R.U.R (1920)
R.U.R. znamená Rossumovi univerzální roboti a Čapek v tomto scifi románu/hře poukazuje na možné prolémy mezi člověkem a umělou biobytostí – robotem. V této hře vlastně poprvé zaznělo slovo robot, které na Karlovu výzvu navrhl jeho bratr Josef. Karel Čapek původně uvažoval o slově „labor“. Čapkuv robot je montován jako automobil, ale z nikoliv technickych prvků, ale z biologických entit.
První roboti v české i světové literatuře aneb od Tálose po Čapka

Zamjatin Jevgenij Ivanovič
My (1921)
Jeden z prvních utopistických románů. Zamjatinův příběh varuje před odlidštěním, mravním vakuem a umrtvením myšlení.
Jevgenij Zamjatin a vizionářská kniha My, která inspirovala velikány jako Orwell, Huxley, Vonnegut, Boyle etc.

Jaromír Rašín
Sláva strojů a měst (1929)
Rašínova kniha je velmi zajímavá vize o budoucnosti lidstva v podobě rozhovoru u včelaře a včel. Překvapivě aktuální kritika kritizující počínající technokratismus, hektický rozvoj městské civilizace, konzumního způsobu života a tím počínající odlidštění člověka.
Sláva strojů a měst. Dystopická vize odlidštěné civilizace

Jan Barda (vl. jménem Ferdinand Krejčí)
Převychovaní  (1931)
Děj knihy je varováním před nastupem socialistické totality. Děj se odehrává v roce 358 socialistického řádu, tj roku 2276 ve společnosti, která odmítá vše staré. Dokonce i staré knihy se zakazují pod trestem smrti. Lidé jsou označování čísly a symboly.
Převychovaní. Překvapivě přesná vize totalitní budoucnosti Jana Brady z roku 1931

Huxley Aldous
Překrásný nový svět, Konec civilizace (1932)
Budoucnost totalitní civilazace, ke které se společnost rozhodla dobrovolně na základě touhy po pudové rozkoši.
Huxley popsal Překrásný nový svět, kde otroci jsou dobrovolně šťastni

Karel Čapek
Válka s mloky (1936)
Čapkův bestseller Válka s mloky (1936) jsou ve skutečnosti tři knihy, na sebe navazující. Andrias Scheuchzeri, Po stupních civilizace a Válka s mloky. Přesto, že je mnohými román popisován jako utopistický není tomu tak a Karel Čapek sám píše “…to není utopie, nýbrž dnešek…“
Téma ovládnutí lidského světa zotročeným zvířetem – mloky je nejen podobenství se světem Čapkovým a nástupem fašismu, ale v mnohém je i světem naším.
Válka s mloky. Karel Čapek napsal aktuální podobenství, ale ne utopii

Ayn Rand
Chvalozpěv (1937)
Představte si budoucnost a společnost, v níž by každý přemýšlel jen v rámci kolektivu a v každém ohledu by mu sám sebe podřídil. Bez kolektivu by nebylo nic. Člověk by plně patřil a podléhal kolektivu a ten by s ním mohl plně disponovat. Představte si lidskou společnost jako obrovské mraveniště, v němž největším hříchem by bylo použití nebo i pouhé rozpomenutí se na jedno dávno zapomenuté slovo – na slovo “já”.
Ayn Rand. Chvalozpěv o infikované společnosti, kde existuje pouze MY a nikoliv JÁ

Karin Boye
Kallocain (1940)
Kallocain je droga pravdy, po jejímž požití každý vyzradí na sebe i na své nejbližší i ta nejskrytější tajemství. Droga je používána k ovládání společnosti. Dyspotická budoucnost na základě vzestupu Hitlera k moci.
Karin Boye. Kallocain. Proslulý vizionářský román o fašistickém a totalitním státě

George Orwell 
Farma zvířat (1945), 1984 (1949)
Obě knihy popisují budoucnost lidstva jako totalitní společnost, která je postavena na síle a násilí, kde lidé jsou ovládáni strachem z bolesti.
Farma zvířat jako stát prasat. Orwell a jeho popis kolektivní stupidity

——————–
Budoucnost lidstva 1. Nejzávažnější vizionářské knihy do roku 1945

Budoucnost lidstva 2. Nejzávažnější vizionářské knihy po roce 1945

The post Budoucnost lidstva 1. Nejzávažnější vizionářské knihy do roku 1945 first appeared on Čítárny.

Ray Bradbury a Marťanská kronika je na  seznamu 100 nejdůležitějších knih 20. století deníku Le Monde. Kdo nečetl Raye Bradburyho (*22. 8. 1920 – †5. 6. 2012), jednoho z velikánů světové prózy, neví nic o sci-fi literatuře. V Česku vychází pravidelně ve vynikajícím překladu Jarmily Emmerové.

Marťanská kronika (1950), soubor volně navazujících povídek, z nichž většina jsou samy o sobě literárními skvosty, zasazený do let 1999, 2053.
V knize se objevují příběhy o objevitelských výpravách na Mars, příběhy o osidlování Marsu – o budování lidské civilizace, o setkáních lidí s původními obyvateli Marsu, kteří si vybudovali v průběhu věků vyspělou společnost plnou výstavných měst, umění a vědy. A nakonec jsou zde povídky, které se odehrávají poté, co na planetě Zemi vypukne válka, po níž pozemšťané přerušují kolonizaci Marsu.

„Zaprvé, v podstatě nepíšu sci-fi. Napsal jsem pouze jednu sci-fi knihu a tou je 451 stupňů Fahrenheita, založená na realitě. Science fiction je zobrazení reálna. Fantasy je zobrazení neskutečného. Takže Marťanská kronika není jen science fiction, je to fantazie. To by se nemohlo stát, chápete? To je důvod, proč zde bude dlouhou dobu: je to řecký mýtus a mýty se drží.“
Ray Bradbury

Marťanská kronika je ale mnohem víc, než osidlování blízké planety. Je kronikou lidské povahy, lidské neschopnosti tolerance a nepochopení k čemukoli neznámému ukazuje i zde své neblahé důsledky.
A přes všechna potupná negativa lidstva, které Bradbury excelentně a čtivě zasunul do svých povídek, zůstává ve čtenářích optimismus a víra v humanismus a inteligenci lidského pokolení.
Je to dílo navýsost vizionářské a potřebné v době dnešní i té, co bude bezprostředně následovat.

Jedna z nejkrásnějších básní naší doby nese titul Marťanská kronika. Její autor je asi třicetiletý Američan, křesťan na způsob Bernanosův, který se bojí civilizace robotů, člověk plný hněvu a slitování. Jmenuje se Ray Bradbury. Není to, jak se myslí ve Francii, autor science fiction, ale nábožný umělec. Používá témat nejmodernější imaginace, ale navrhuje-li cesty do budoucna a do prostoru, chce jen popisovat nitro člověka a jeho rostoucí neklid.
Jacques Bergier / Louis Pauwels // Jitro kouzelníků

Marťanská kronika /The Martian Chronicles/ Ray Bradbury | V české kotlině nesčetně krát vydána

Podle knihy byl natočený v roce 1980 velmi povedený 4 hodinový film Marťanská kronika.
Film je o lidech v mezních situacích uprostřed fantastických cizích světů, snů, představ. A právě tento svět z knihy Bradburyho přenesl scénárista Richard Matheson do této filmové ságy téměř dokonale.
Film je bezesporu mimořádná pocta Rayi Bradburymu!

Když byl Ray Bradbury dotázán, proč se jeho příběhy nenaplnily a lidé stále neovládají Mars, spisovatel odpověděl:
„…lidé udělali spoustu hloupých věcí, jako jsou psí kostýmy, práci správce reklam a věci jako iPhone, a na oplátku nedostali nic jiného než kyselou pachuť. Ale kdybychom rozvinuli vědu, prozkoumali Měsíc, Mars, Venuši… Kdo ví, jak by ten svět vypadal?
Lidstvo dostalo příležitost surfovat po vesmíru, ale chce se zapojit do konzumu: pití piva a sledování televizních pořadů.“

Výpisky z knihy: Ray Bradbury / Marťanská kronika

Nenechávejte mě v tomhle hrozném světě, musím se dostat pryč! Nenechávejte mě na Zemi!

Potáceli jsme se od ničeho k ničemu a lámali si hlavu, k čemu život vlastně je. Jestli umění není nic víc než zmařené vypětí touhy, jestli náboženství není nic než sebeklam, jaký má život smysl? Až dosud nám na všechny tyhle otázky dávala odpověď víra. Ale ta se rozplynula s Darwinem a s Freudem. Byli jsme a pořád ještě jsme ztracení lidé…

Tak se dohodněme, že se nedohodneme,” navrhl Marťan. Co na tom záleží, kdo je Minulost a kdo Budoucnost, jen když oba žijeme, vždyť co má být, to bude, zítra, nebo za deset tisíc let. Jakpak víte, že támhlety chrámy nejsou chrámy vaší vlastní civilizace za nějakou stovku staletí, zřícené a rozbité?

Bum! Vesmír samej negr! Ježiši, vidíte to! Lítaj z raket jako střevle, protože se do nich strefil meteor…Pěkně padaj, ty smradkavý krabičky plný černejch tresek! A praskaj, jako praská babám v kloubech, lup, lup, lup!

„Dávno před Kristem žil jeden strašně hloupý pták jménem Fénix, vždycky za pár století si vystavěl pohřební hranici a sám se na ní upálil. To byl určitě blízký příbuzný Člověka. Ale pokaždé, když se upálil, vyskočil z popela a sám se zase se vším všudy porodil. Zdá se, že děláme totéž, pořád znova a znova, jenže máme jednu vlastnost, kterou Fénix neměl.
My víme, co to děláme za ničemnou věc. Víme, co jsme za posledních tisíc let nadělali ničemných věcí, a jestliže tohle víme a máme to pořád před očima, přestaneme jednou stavět ty proklaté pohřební hranice a přestaneme na ně skákat. V každé generaci získáme o trošku víc lidí, kteří nezapomínají.“

Nenávidím se za to, že jsem tak rozvážný, když vlastně doopravdy nejsem přesvědčen, že jsem rozvážný, a ani nechci být rozvážný. Slídit tu kolem a spřádat plány s pocitem velikášství. Nenávidím se za to, že si namlouvám, že jednám správně, když si tím ve skutečnosti nejsem jist.
Kdo vlastně jsme, když se to tak vezme? Většina? Je tohle odpověď, kterou hledám? Většina je vždycky posvátná, že? Vždycky, vždycky, ani na jediný malinký bezvýznamný momentíček se nikdy nemýlí, že? Ještě nikdy za celých těch deset miliónů let se nezmýlila? Co je tahle většina a kdo ji tvoří? A co si vlastně myslí a čím to, že jsou takoví, a změní se vůbec někdy, a jak se k čertu stalo to, že i mě pohltila tahle prohnilá většina? Necítím se ve své kůži. Je to klaustrofobie, strach z davů nebo zdravý rozum? Může mít jednotlivec pravdu, když proti němu se svou pravdou stojí celý svět?…

Co jsem mohl dělat? Hádat se s vámi? Stojím prostě sám proti celé té padoušské, chamtivé a utlačovatelské sebrance na Zemi. Není už dost na tom, že zničili jednu planetu, chtějí zničit další?
Copak musejí zaneřádit i cizí chlév? Ti užvanění prosťáčkové.
Když jsem se dostal sem, cítil jsem se osvobozen nejen od jejich takzvané kultury, cítil jsem se osvobozen i od jejich morálky a ode všech zvyklostí. Myslel jsem si, že jsem se vymanil z jejich způsobu myšlení. Že už nemusím udělat nic jiného, než vás všechny pobít a žít si po svém…

Zahrozil jim pěstmi a řekl jim, že chce ze Země pryč; každý, kdo má aspoň špetku rozumu, chce ze Země pryč. Na Zemi tak do dvou let vypukne obrovská atomová válka a jemu se tady nechce být, až to začne. On a tisíce takových, jako je on, by se sebrali – kdyby měli aspoň špetku rozumu – a letěli by na Mars. O co, že by to udělali! Mít z krku války, cenzuru, státní zřízení, odvody, státní kontrolu všeho možného, umění a vědy! Tu vaši Zem si můžete nechat!..,

Bylo by to cosi jako importované rouhání. Na to bude čas později; čas, kdy se budou odhazovat plechovky od kondenzovaného mléka do pyšných martských kanálů; čas, kdy výtisky newyorkských Timesů budou poletovat, povalovat se a šustit po osamělých dnech šedých martských moří; čas pro banánové slupky a papíry od svačin v nakupených křehkých troskách starých martských měst v údolích. Na to je ještě spousta času.

Marťané odkryli tajemství života zvířat. Zvířata se života neptají na smysl. Zkrátka žijí. Pravý smysl jejich života je život; mají jej ráda a žít je těší.
Také na Marsu se lidé stali příliš lidmi a ne dost zvířaty. Jenže lidé na Marsu si uvědomili, že chtějí-li život zachovat, budou se napříště muset vzdát otázky: Proč žít? Život je sám sobě odpovědí. Život je neustálé plození dalšího života, a to nejlepšího, jaký je možný.

Přestali se snažit všechno zničit a všechno pokořit. Smísili dohromady umění, vědu a náboženství, protože v základě není věda ničím jiným než zkoumáním zázraku, který nikdy nemůžeme vysvětlit, a umění je výkladem toho zázraku. Nikdy nedopustili, aby věda zmrzačila estetiku a krásno.

Tu noc bylo ve vzduchu cítit Čas. Usmál se a oddal se fantazii. Něco ho napadlo. Po čem je cítit Čas?
Po prachu, po hodinách a po lidech. A vědět, jak Čas zní, tak tedy zní jako voda valící se tmavou jeskyní a jako volání hlasů a jako odpadky, které dopadají na dutá víka krabic, a jako déšť.
A co kdyby chtěl někdo vědět ještě víc, jak Čas vypadá?
Čas vypadá jako sníh, který se tichounce sype do ztemnělého pokoje, nebo jako němý film ve starodávném kině, milióny obličejů padajících jako balóny na Silvestra, dolů, dolů do prázdnoty. Takhle je tedy Čas cítit, tak vypadá a zní. A dnes v noci – Tomás vystrčil z auta ruku do větru – dnes se dá Čas téměř nahmatat.

The post Ray Bradbury a Marťanská kronika. Mistrovské dílo sci-fi o Marsu a lidech first appeared on Čítárny.

Budoucnost lidstva velmi zajímavě charakterizoval Edward L Bernays, zakladatel oboru politické propagandy Public relations v USA.
Řekl: “Nejlepší způsob jak lidi přesvědčit, je chytit je za jejich emoce. Za jejich podvědomí a pudy. Nepředkládejte masám žádná fakta. Musíte je vyděsit k smrti”.
Na základě této myšlenky proběhly nejen velké globální lži jako např. kovidismus, let na Měsíc, 9/11 a vyvolání mnoha válek, ale byla napsána téměř všechna velká vizionářská díla, která se v mnoha případech realizují už dnes.

Budoucnost lidstva. Knihy napsané po roce 1945.

Orwell George:
Farma zvířat (1945), 1984 (1949)
Obě sci-fi knihy popisují totalitní společnost, která je postavena na síle a násilí, kde lidé jsou ovládáni strachem z bolesti.
Orwell a 1984. Svoboda je otroctví, válka je mír, cenzura v EU je svoboda slova

Brandbury Ray
Marťanská kronika (1950)
Marťanská kronika je ale mnohem víc, než osidlování Marsu. Je kronikou lidské povahy, lidské neschopnosti tolerance a nepochopení k čemukoli neznámému ukazuje i zde své neblahé důsledky. A přes všechna potupná negativa lidstva, které Bradbury exceletně a čtivě zasunul do svých povídek, zůstává ve čtenářích optimismus a víra v humanismus a inteligenci lidského pokolení.
Ray Bradbury, Marťanská kronika. Vizionářské a mistrovské dílo scifi o Marsu

Asimov Isaac
Nadace 7 dílů (od 1951)
Svět série Nadace se odehrává více než dvacet tisíc let v budoucnosti, kdy lidstvo osídlí celou Galaxii a vytvoří jednotnou říši, která bude sjednocovat všechny lidmi obydlené planety. Vychází z toho, že geniální matematik Hari Seldon vyvinul teorie umožňující předpovídat chování velkých lidských mas v průběhu dlouhých časových údobí, jež položily základ vědy nazvané psychohistorie, která matematickými cestami odhaluje budoucnost. Jedna z vrcholných sci-fi  knih.
Neznámý Asimov. Jak začínal kariéru světový spisovatel scifi

Brandbury Ray
451 stupňů Fahrenheita (1953)
Budoucnost lidí, kde knihy jsou zakázány a kde se vládnoucí elita obává těch, kteří čtou a vzdělávají se. Naprosto nadčasová sci-fi.
451 stupňů Fahrenheita, kanonické dílo Ray Bradburyho o totalitní společnosti z roku 1953!

John Christopher
Smrt trávy (1953)
Představte si svět, ve kterém virus nezabíjí zvířata ani lidi, ale jejich zdroje. V tomto případě trávu. Chybné rozhodnutí expertů / vědců pod vlivem lobbistických skupin nadnárodních koncernů vedou k nevratným příčinám a ty k celé škále zcela stupidních následků a postupně, cílené likvidaci a sebelikvidaci lidské populace..
Smrt trávy. Údajný vir likviduje trávu i obilí po celém světě. Nastává chaos a hladomor

Ayn Rand
Atlasova vzpoura (1957)
Rozsáhlý a velmi poučný sci-fi  román Ayn Randové vyšel poprvé v roce 1957 a dodneška je její nejproslulejší a nejprodávanější knihou. Randová se věnovala především filosofii, vypracovala vlastní směr zvaný objektivismus. K němu patří etický egoismus či racionální sledování vlastního zájmu. Ve svém románu využívá postupů science-fiction, detektivky i milostné romance. Děj tohoto díla je zasazen do dystopické budoucnosti Spojených států, v které se prosazují socialistické tendence, regulace a daně.
Atlasova vzpoura. Ayn Rand popisuje USA jako kolektivistický fašistický stát v Orwellově duchu

Lem Stanislaw
Solaris (1961)
Výjimečné dílo sci-fi literatury. Na základě jednoduchého příběhu o zhmotňování vlastních představ v dalekém vesmíru, předkládá Lem otázky týkající se podstaty existence inteligence jako takové.
Stanislaw Lem a Solaris. Kniha, která předběhla lidské myšlení

Roger Zelazny
Pán světla (1967)
Bezesporu jeho nejsilnější sci-fi román. Vyhrál s ním cenu Hugo. Není to „hinduistická pohádka o vesmíru“. Je to tvrdý koloniální thriller o tom, jak si posádka lodi Star of India na cizí planetě uzurpovala nesmrtelnost a ovládla život pomocí hinduistického božství.
Pán světla. Roger Zelazny o nesmrtelnosti pomoci hinduismu

Arthur C. Clarke
Vesmírná Odysea (1968-1997)
Cyklus románů sci-fi Vesmírná odysea je mimořádné a inteligentně napsané díla, které nutí k přemýšlení o jedné zásadní otázce. Jsme ve vesmíru sami? Není naše planeta jen projekt vysoce vyspělých bytostí?
2001: Vesmírná odysea 1968
2010: Druhá vesmírná odysea,1982
2061: Třetí vesmírná odysea, 1988
3001: Poslední vesmírná odysea, 1997

Ivan Antonovič Jefremov
Hodina býka (1970)
Mimořádný vdeckofantastický román, navazující na knihu Mlhovina v Andromedě, je dílem sovětského vědce, doktora biologických věd a předního spisovatele vědeckofantastické literatury. Formou popisu promítaného historického filmu mezi epilogem a prologem vypráví se školákům v daleké kosmické budoucnosti o někdejší expedici pozemšťanů, jež se v kosmické lodi Temný Plamen vydávají na planetu Tormans, kterou kdysi osídlili pozemští kosmonauti. Účastníci expedice se pokoušejí poznat životní podmínky na planetě, narážejí však na odpor jejích vládců a za drastických okolností musí bojovat o vlastní život.
Hodina Býka a Ivan Jefremov. Nadčasový scifi román o staré a nové lidské civilizaci

Robert Merle
Muži pod ochranou (1974)
Mužskou populací se začne šířit vir, který je vzápětí označován jako Encefalitida 16 Napadá pouze muže v produktivním věku. Ti se mohou zachránit pouze kastrací. Vzniká tak mužská skupina “Áček” neboli kastrátů, méněcenná část lidí. Vedoucí úlohu přebírají ženy, podobně jako v jeho další knize Malvil nebo v polském filmu Sexmise.
Muži pod ochranou. Robert Merle a jeho vize světa, kterému vládnou ženy a muži jsou podřadní

Jean Raspail
Tábor svatých (1973)
Raspail je dobrý jak Orwell a Huxley. Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie a Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Raspail zachytil destrukci západní civilizace řízené pocitem viny a náhradu bílé rasy imigrací z třetího světa. Orwell a Huxley skvělým způsobem varovali před možnostmi budoucích problémů lidstva. Vizionářský román Tábor Svatých udivuje v tom, že ačkoli jej Jean Raspail napsal v roce 1973, nyní po více než čtyřiceti letech jej žijeme, a někdy slovo od slova a do takových detailů, až z toho zůstává rozum stát. Jak je to možné? Jak to všechno autor tehdy mohl vědět?
Tábor svatých. Jean Raspail. O sebevražednosti bílého slabošství a stupiditě liberálního západního světa

Anthony Burges
1985 (1978)
Dosud opomíjená kniha autora Mechanického pomeranče. V první části autor podrobuje důkladné analýze Orwellův román 1984, v druhé části pak nabízí vlastní beletristické zpracování Orwellova tématu. Válka sama není nutná, stačí její hrozba a, ve starém dobrém orwellovském stylu, z povědomí, že nepřítel je nablízku, ať již potenciální či skutečný, se stane nástroj ospravedlňující tyranii.
Anthony Burgess. Kniha 1985, neuvěřitelně přesná vize budoucí zmatené společnosti

Vladimír Páral
Válka s mnohozvířetem (1983)
Příběh “hnědé” ekologické katastrofy, negativně ovlivňující myšlení a chování lidí i jejich vzhled. Lečení ke možné, ale člověk se musí svobodně rozhodnout, což nakonec je asi největší překážka.
Páralova nadčasová bílá válka s hnědým mnohozvířetem

Lem Stanislaw
Fiasko (1986)
Jeden z nejvýraznějších Lemových románů. Kniha objemná, ale o to víc hodna soustředěného čtení, protože Lem zde nastiňuje celou řadu problémů budoucnosti lidstva. Podstata děje spočívá v nepochopení cizí kultury, které vede až k jejímu zničení. je obdivuhodné jak Lem dokazal vystihnout problémy, které světem rezonují už dnes.

Ajvaz Michal
Zlatý věk (2001)
Zlatý věk je fantastický cestopis, ve kterém moderní Gulliver píše knihu o civilizaci na malém ostrově v Atlantiku.

Jasutaka Cucui
Konec stříbrného věku (2006)
Společnost budoucnosti má problém jak živit starší občany. Proto vláda a ministerské oddělení nazvané Výbor pro regulaci obyvatelstva (VRO) vypracuje speciální program. V určitém okresu či městské čtvrti se musí všichni senioři starší sedmdesáti let do třiceti dnů od vyhlášení Stříbrné bitvy vyvraždit navzájem.
Konec stříbrného věku v Japonsku. Jak zlikvidovat zbytečné seniory

Liou Cch’-sin
Problém tří planet, Temný les, Vzpomínky na Zemi (od 2008)
Vzpomínka na minulost Země je vynikající sci-fi trilogie, která podrobně popisuje mimořádný objev lidstva a přípravu na mimozemskou invazní sílu z planety Trisolaris. Během několika set let (od tzv. čínské revoluce) prochází lidstvo na planetě několika zásadními změnami. Liou Cch’-sin vcelku přesně vystihuje myšlení lidí v krizi ohrožení a chod celoplanetárního řízení světa, který je často na hranici kolektivní stupididy.
Problém tří těles. Liou Cch’-sin a jeho vize člověka cestujícím časem

Michel Houellebecq
Podvolení (2015)
Příběh se odehrává roku 2022, kdy politické strany ve volbách raději podpoří fiktivního kandidáta strany zvané Muslimské bratrství, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty Marine Le Penová. Houellebecq opravdu brilantně a se znalostí problému popisuje jednostrannou volební mediální masáž, zjednodušování  a zkreslování informací a subjektivné pohled na události pod hlavičkou objektivního zpravodajství. Ne náhodou vám připomene podobné reportáže především z České televize.
Podvolení. Vizionářský román o budoucnosti Francie reaguje na realitu dneška

Vlastimil Vondruška
Neviditelní (2021)
Píše se rok 2068. Je čtyřicet let po Velkém resetu. Ten podle vlády zabránil chaosu, ničení planety, všem dal stejná práva, odstranil propastnou chudobu, neboť nikdo nic nevlastní. Jediným majetkem lidí je čip těle, který kontroluje, aby dělali to, co mají.
Vlastimil Vondruška: Neviditelní. 2068. Je čtyřicet let po Velkém resetu

Vlastimil Vondruška
Kronika zániku Evropy (2019)
Jak vypadala a bude vypadat Evropa v letech 1984 – 2054? Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik prohlašuje, že jde o dílo literární, nikoli prognostické. Každý rozumný čtenář jistě chápe, že jde o románovou vizi, jako to věděli třeba čtenáři George Orwella.
Kronika zániku Evropy. Vondruškova čtivá románová vize vývoje Evropy 1984 – 2054

Budoucnost lidstva 1. Nejzávažnější vizionářské knihy do roku 1945

Budoucnost lidstva 2. Nejzávažnější vizionářské knihy po roce 1945

The post Budoucnost lidstva 2. Nejzávažnější vizionářské knihy po roce 1945 first appeared on Čítárny.

Ivan Jefremov (22.4. 1907 – 5.10. 1972) napsal mimořádnou sci-fi, která byla nejen zakázána, ale i téměř neznámá. Hodina býka je o tom, jak nelze žít. Přestože byla v SSSR zakázána. Později se však stala tím nejlepším, co bylo na poli světové scifi napsáno.

Jakákoli romance o budoucnosti je nevyhnutelně podmíněna. Je směšné věřit, že lidé budou mluvit a jednat přesně tak, jak je napsáno v knize. Stejně tak nemá cenu polemizovat, který rys budoucího života autor „vylíčil správně“ a který ne – o zvycích a vkusu nenarozeného dítěte se nehádáme. Nicméně skutečný, a nikoli falešný román o budoucnosti, navzdory vší své konvenčnosti, není nečinnou hrou mysli. Dějiny totiž nejsou chaosem náhod, ale procesem řízeným vnitřními zákony, a proto je možné do velké míry předvídat jeho výsledky.
Ivan Jefremov

O čem píše Ivan Jefremov?

Lidstvo již prošlo vývojovým stádiem, který Jefremov popisuje v knize „Mlhovině Andromedy“.
Metoda okamžitého překonání vesmíru byla zvládnuta, pro civilizace galaxií nastala Éra spojených rukou.
Ivan Jefremov. Mlhovina v Andromedě. Ukázka z scifi románu

Ukáže se však, že na vzdálené galaktické planetě je další lidstvo.
Jde o potomky těch, kteří se nesmířili s příchodem nové éry na Zemi a před mnoha staletími uprchli ze své domoviny. Byli považováni za mrtvé, ale jak se ukázalo, vytvořili vlastní civilizaci, která z nějakého důvodu odmítla nabídku připojit se k bratrstvu Velkého prstenu.
Kromě toho  je na tuto planetu pojmenovanou Tormance vyslána výprava pozemšťanů, aby zjistila osud odštěpené větve lidstva.

Planeta Země je mocná, bohatá, krásná. A jak to vypadá na planetě Tormance, jehož civilizace je stejně stará jako Země?
Navíc se ukazuje, že vývoj na Tormance se ubíral jinou cestou.
Po mnoho staletí existuje systém státního kapitalismu nebo mravenčího pseudosocialismu, systém oligarchické tyranie, sebeizolace a regrese.
Planetu řídí pět lidí, dále jsou tam lidé žijící krátce a lidé žijící déle. Krátce žijící jsou v 35 letech všichni zničeni. Déle žijící je využívají jako otroky.
Naši astronauti se naivně snaží změnit jejich život. Kdo ale myslíte, že nejvíc protestuje proti změnám?
Právě tito otroci, kteří jsou v 35 zabiti.
Je jasné, že jim vnutili  matrici, kterou se otroci dobrovolně a radostně řídí..

Co nám chce Jefremov ve vsé sci-fi připomenout?
Takový šťastný život prožívají mnozí i dnes a dobrovolně umírají.
Takový systém se nazývá FAŠISMUS, od slova „fascio“, když otroci ochraňují a brání ty, kteří je utlačují!!!

My, současníci 21.století, víme, že neexistuje a nemůže být jediná, osudově nevyhnutelná cesta rozvoje civilizace.
Pokud by tomu tak bylo, pokud by byla cesta předem určena, pak by nemělo smysl bojovat za sociální, ekonomické, duchovní osvobození – proč se snažit, když stejně bude to, co je předurčeno?
Zvířata plavou poslepu s proudem.
Evoluce má také směr.
Existuje biologický zákon, podle kterého se v průběhu evoluce v její progresivní větvi zvyšuje složitost organismů, vyvíjí se mozek, což nakonec vede ke vzniku inteligence.

V jednom ze svých posledních děl I. A. Jefremov (a je to nejen vynikající spisovatel sci-fi, ale také významný paleontolog) brilantně analyzoval důvody tohoto trendu biologické evoluce.
V přírodě není ani zlo, ani dobro, ale je zde hra sil, která pohání vývoj a nutí život, aby se vyvíjel tímto způsobem a ne jinak. Proto jsme svědci bezohledných selekcí, smrtí a likvidací miliard jedinců, nesčetnými zkouškami, nespočetými chybami a vzácnými úspěchy.
A každá chyba je utrpením a smrtí živé bytosti. A není žádná volba.

POUZE MYSL MŮŽE PROLOMIT KRUH PEKELNÉ HRY NÁHODY A UKONČIT UTRPENÍ.
JINÝMI SLOVY MŮŽE ČLOVĚK VYKROČIT Z „ŘÍŠE NUTNOSTI“ DO „ŘÍŠE SVOBODY“.

Historie planety Tormance ukazuje, jak obtížný je tento krok, jak moc je potřeba tento proces zvládnout a nebýt jeho obětí.
Tento krok nemá obdoby, protože rozhoduje o všem.
Buď prosperovat pro šťastné lidstvo, okamžitě zahynout nebo stále trpět v kruhu utrpení.

Lidé na planetě Tormance se trápí.
Výstup z pekla je nemožný bez vysokého rozvoje vědomí a vládnoucí třída se nevyhnutelně snaží jej snížit, protože jen pomocí nevědomosti, krutosti, hlouposti si může udržet svou moc založenou na útlaku člověka člověkem.

Je zřejmé, že potlačením jedince, otupením vědomí ale tormanská oligarchie brání kreativitě, omezuje vědu, zoceluje duše a tím oslabuje racionální princip, tlačí lidstvo do pekla, činí z něj slepou hračku přírodních a společenských sil. Tak začíná dlouhá a bolestivá agónie.
Tormansané vyčerpávají přírodní zdroje planety a mysl lidí je již tak omezená a depresivní, že lidé nemají čas zvládnout nové zdroje surovin a energie.
A tak postupně přichází civilizační kolaps.

Velmi silná a pravdivá fikce.
Lidské bytosti, protože jsou inteligentní, mají dva způsoby vývoje.
První je neustálý rozvoj duchovních schopností, intelektu, sebevědomí, sebekázně, který uvolňuje titánskou energii myšlení pro vědomou reorganizaci života.
Existuje však i druhý způsob – zachování rozvoje. Nevyžaduje rozvoj duchovních a intelektuálních sil, pouze předpokládá jejich nevyvinutost, a tím snadněji do ní sklouznete.

Právě mezi těmito dvěma póly vzniká akční proud v románu Hodina býka.
1. Na jedné straně lidé vysoce rozvinuté a uvědomělé společnosti Země,
2. Na straně druhé nerozvíjející se a zacyklená civilizace planety Tormance.

Jefremov poměrně snadno vykreslit společnost tormansovského typu, protože analogií je v našem životě a historii víc než dost.
Jak ale popsat strukturu budoucnosti, lidi budoucnosti tak, aby nebyli jen „modrými stíny“?
Úkol neuvěřitelně složitý, ale Jefremov se nebál obtíží. Lidé nové budoucnosti jsou pro něj jiní než dnešní lidé, ale nejsou jen tupým schématem.

Ivan Jefremov je dodnes jeden z nejlepších scifi autorů.
Jeho tři velmi uznávané knihy:
O tom, jak nelze žít je Hodina býka.
Jak je třeba žít v budoucnu popisuje román Mlhovina v Andromedě.
Jaká je obecně historie lidstva, je skvělý historický román Athéňanka Tháis.

“…I. A. Jefremov je pravým protikladem vědce kabinetního či jen úzce a jednostranně specializovaného. Sám jeho život se naprosto neodehrával v závětří. Třebaže ho paleontologie vábila už od dětských let, musil mnoho prožít a zakusit, než se mu podařilo tuto touhu uskutečnit. Revoluce 1917 ho zastihla jako desetiletého chlapce, v občanské válce ztratil oba rodiče a jeho výchovy se ujal rudoarmějský oddíl. Jefremov se jako mladík dostává k námořnictvu a na lodi proplouvá křížem krážem Tichý oceán.

V zimě pak studuje Jefremov v Leningradě svou oblíbenou paleontologii, a aniž toto studium ukončí, stává se báňským inženýrem. Později však za svoje publikované práce v oboru paleontologie je jmenován kandidátem věd. Uplatňuje se vědecky čím dál víc a za války začíná psát a otiskovat první povídky a po válce je vydává knižně. Jméno Jefremov začalo pronikat do podvědomí čtenářů.

Z předmluvy knihy: I. A. Jefremov: Mlhovina Andromedy

Jefremov / Hodina býka / vydal Torden >>
Audio knihy ZDE: https://t.me/Proudnarodnihrdosti/711
Audiokniha >>

Výpisky z knihy Ivan Jefremov / Hodina býka:

Co je nejrychlejší ve světě? Odpověď je jednoduchá: Myšlenka!

Očištění noosféry od lži, sadismu, maniakálně-zlostných myšlenek si vyžádalo ohromné ​​úsilí lidstva Země.
xxx

Štěstí sestává z: komfortního, spokojeného a svobodného života na jedné straně až přísné sebedisciplíny, věčné nespokojenosti, touhy zkrášlit život, rozšířit poznatky, posunout hranice světa…
xxx

“Ale vždyť to je stádo!”, řekla Eviza.
“Ano. Potlačení individuálnosti svádí lidi v lidské stádo, jako tomu bylo v temném středověku na Zemi, kdy křesťanská církev fakticky plnila roli Satana, a udělala ze spousty lidí vrahy..
Bohužel, hlavní náboženskou knihou nejmocnější a nejtechničtější z minulých civilizací – bílé – byla Bible, naplněná zlem, zradou, kmenovým nepřátelstvím a nekonečným vražděním…
Pro druhou velkou civilizaci minulosti – žlutou – zrodilo učení Konfucia neodpovědnou pokoru před okolnostmi života…
xxx

“Rift se pousmál a lehce zabubnoval prsty na pult.
“Pořád jedna a táž otázka: činí poznání člověka šťastným, nebo je lepší úplná nevědomost v souladu s přírodou, jednoduchý život, prosté písně?”
“Rifte, kde jste viděl jednoduchý život? Ten je jen v pohádkách. Pro myslícího člověka byla vždycky jediným východiskem poznaná nutnost.
Může si vybrat buď cestu dolů, do otroctví, nebo vzhůru, k poznání a tvůrčí práci.”
xxx

“Neplaš se, Kimi,” přerušil mladíka učitel, “děláš chybu, když tak špatně posuzuješ předky. Právě v období Rozděleného Světa se věda stala vedoucí silou společnosti. A také tehdy se šířily podobné nespravedlivé soudy o vědeckých předchůdcích. Ale jejich ‚omyly’ závisely přece na vědecké úrovni doby, v níž žili. Jen si zkuste na okamžik představit, že objevovali stovky elementárních částic mikrosvěta a nevěděli ani, že to všechno jsou jen různé aspekty pohybu v různých rovinách anizotropní struktury prostoročasu.”
xxx

Zřejmě to byla součást psychologie lidí v obtížných epochách přechodu od nižších k vyšším formám společnosti, že víra v poctivost a ušlechtilost člověka a v jeho světlou budoucnost byla nahlodávána hromaděním lží, nesmyslné krutosti a strachu.
Pochybnosti odrazovaly ty, kteří bojovali za změnu, nebo z lidí dělaly líné a lhostejné cyniky. Jak jinak by se daly pochopit nepředstavitelné psychózy na konci VŠE – éry Rozděleného světa – které vedly ke zničení kultury a vyvraždění těch nejlepších?
Mladí lidé z éry Spojených rukou – byli nekonečně vzdáleni všemu, co souviselo s hystericky napjatou nervozitou a strachy minulých dob…
xxx

Od prvních minut po přistání na Tormans cítil zhoubnou psychickou atmosféru celou svou bytostí. Všeobecná nevraživost, nedůvěra a zejména hloupá směšná závist se potýkaly s touhou za každou cenu vyčnívat z davu.
To druhé se dalo vysvětlit pouze ozvěnou kolosálního nárůstu populace, v němž jednotlivé osobnosti ponořily se do miliard ostatních a vytvořily bezejmenný a beztvářný oceán. Psychologická atmosféra Yan-Yachu připomínala tzv. „špatnou vodu“, do které mohl plavec spadnout a v níž pocit klidu a svěžesti vystřídal odpor, svědění a nečistota. Starověcí obyvatelé Země nazývali taková místa „zlou vodou“ – ta se nacházela všude tam, kde řeky nestékaly z hor zalitých slunečním světlem, kde potoky nebyly osvěžovány čistými prameny, lesy a jasným deštěm, ale stály nehybně v bažinách, mrtvých přítocích a uzavřených zátokách, nasycené hnijícími zbytky života.

Totéž bylo možné pozorovat i v psychické atmosféře: tisíciletá stojatá voda, setrvání na jednom místě, hromadění zlých myšlenek a starých nepřátelství vedlo k tomu, že „čistá voda“, čisté city a vysoké cíle, kde nebyl „vítr“ hledání pravdy a odpuštění, prostě zmizely. Zřejmě to byl pobyt ve špatné psychické „vodě“, co vytvořilo neurčitý pocit blížícího se tragického konce.
xxx

Rozmanité strachy, pronikající takovou společnost, jsou analogické pověrčivým strachem, vznikajícím v izolovaných pozůstatcích archaických kultur, které strach před bohy nutil zabezpečovat se složitými rituálními obřady namísto uvědomělé odpovědnosti za své skutky.
“Ale vždyť to je dav!”, řekla Eviza.
„Ovšem, dav. Potlačení individuálnosti ponižuje lidi na lidské stádo, jak tomu bylo v Temných časech na Zemi, kdy křesťanská církev fantasticky vyplnila roli Satana, roztrpčila a udělala vrahy mnoha lidí…

Bohužel, hlavní náboženská kniha technicky nejvyspělejší a nejsilnější. naplněná zlem, zradou, kmenovým nepřátelstvím a nekonečným vražděním…”
xxx

Hovořil o tom, že teprve objev spirálové podoby vesmíru pomohl lidem rozřešit problém mezihvězdných letů na nekonečné vzdálenosti. O bipolárním uspořádání světa věděli matematikové už v epoše Rozděleného Světa, ale fyzikové té doby zkomplikovali celou věc naivními představami o antihmotě.

“Jen si to představte!” zvolal Kimi. “Oni se domnívali, že změna povrchového náboje částice převrátí normální hmotu našeho světa v antihmotu a že při jejich vzájemném střetnutí musí nutně dojít k dokonalé anihilaci! Dívali se na čerň nočního nebe, a nedovedli ji vysvětlit, nedovedli ani pochopit, že skutečný antisvět je právě tady vedle, černý, neproniknutelný, nezachytitelný přístroji zaměřenými na jevy našeho jasného světa…”
“Neplaš se, Kimi,” přerušil mladíka učitel, “děláš chybu, když tak špatně posuzuješ předky.

Právě v období Rozděleného Světa se věda stala vedoucí silou společnosti. A také tehdy se šířily podobné nespravedlivé soudy o vědeckých předchůdcích. Ale jejich ‚omyly’ závisely přece na vědecké úrovni doby, v níž žili. Jen si zkuste na okamžik představit, že objevovali stovky elementárních částic mikrosvěta a nevěděli ani, že to všechno jsou jen různé aspekty pohybu v různých rovinách anizotropní struktury prostoročasu.”
xxx

“Vidím, že jsem s vámi zbytečně ztrácela čas,” řekla Rodis nevybíravě, “když jste ještě nepochopil, že budoucnost může patřit všem, nebo nikomu.”
xxx

Ale filmové rekonstrukce z pozdní doby Rozděleného Světa si kladly za úkol ukázat, že veškeré lidské úsilí o vytvoření krásy, zavedení pořádku na Zemi, touhy po mírové práci a poznání přírody byly naprosto zbytečné a končily jen utrpením a ničením.
xxx

Pokud nás příroda drží v bezvýchodnosti inferna, ve stejnou dobu pozdvihuje se z něho evolucí, jde satanskou cestou nelítostné krutosti. A když vyzýváme k návratu do přírody, ke všem jejím skvělým návnadám krásy a lživé svobody zapomínáme, že pod každým, uslyšíte, pod každým kvítkem se ukrývá had. Budeme-li věrni těmto starým představám, staneme se služebníky Satana. Ale pokud se uchýlíme k druhému extrému zapomínáme, že člověk je částí přírody.

Potřebuje ji mít ve svém okolí a nenarušovat svou přírodní strukturu, jinak ztratí vše, a stane se bezejmenným mechanismem, vhodným pro libovolnou satanskou činnost. K jistině lze přejít po ostří nože mezi dvěma bludnými cestami…
xxx

Zřejmě to byla součást psychologie lidí v obtížných epochách přechodu od nižších k vyšším formám společnosti, že víra v poctivost a ušlechtilost člověka a v jeho světlou budoucnost byla nahlodávána hromaděním lží, nesmyslné krutosti a strachu. Pochybnosti odrazovaly ty, kteří bojovali za změnu, nebo z lidí dělaly líné a lhostejné cyniky. Jak jinak by se daly pochopit nepředstavitelné psychózy na konci VŠE – éry Rozděleného světa – které vedly ke zničení kultury a vyvraždění těch nejlepších?

Mladí lidé z éry Spojených rukou byli nekonečně vzdáleni všemu, co souviselo s hystericky napjatou nervozitou a strachy minulých dob…
xxx

“Naši předkové se stejně mýlili a považovali mozek a psychiku za něco, co lze oddělit od těla a nelze to spojit se zbytkem přírody. Byli lidé, kteří tvrdili, že celý svět není nic jiného než výsledek lidské představivosti .

Tato myšlenka je u kořene mnoha psychologických chyb.
Mozek a psychika jednotlivce nevznikají jen tak – jejich struktura a fungování se odvíjí od konkrétní doby, odpovídající společnosti a souhrnu znalostí, kterými společnost v průběhu vývoje daného jedince disponuje.

Pouze pokud mozek emocionálně a paměťově silného člověka neustále vstřebává nové dojmy a zážitky, může překonat zákonitostní konzervativnost – a to jen do určité hranice.
Z brilantního vědce se třicet let po vrcholu své kariéry nevyhnutelně stává konzervativec, beznadějně pozadu a neschopný porozumět současnosti, protože jeho mozek je naladěn na dobu, která je nyní hluboko v minulosti.”
xxx

“Hromadná hypnóza ,” hádal inženýr.
„U nás se používá k veřejnému pokání. Biologové vyvinuli speciální zařízení ve tvaru hada, které vytváří kombinaci hudby, rytmického pohybu a světelné hypnózy.”
„Na Zemi je mnoho lidí s vrozenými hypnotickými schopnostmi. Tím, že to posílili speciálním školením, se z nich stávají lékaři, ale já jsem se tím bohužel nestal. Ale právě tento pro historika vlastně zbytečný dar se přesto ukázal jako užitečný.”
xxx

Po dlouhém ekonomickém boji města definitivně postoupila své místo soustavě hvězdicových a spirálových osad, mezi nimiž byla roztroušena informační a výzkumná střediska, muzea i domy umění. Všechno dohromady tvořilo harmonickou síť, rozloženou v mírných subtropických zónách, které jsou k obývání nejvhodnější.
xxx

Míjela jeden kilometr za druhým, sotva si všímala monotónních domů, hledala sochy a monumenty, které na každé planetě odrážely snylidí, vzpomínky na minulost a honbu za krásou. Na Zemi byly sochy velmi oblíbené a byly vždy umístěny na otevřených, osamělých místech, kde člověk vždy našel oporu pro své vize – i v dobách, kdy mu v tom bránilo hektické tempo zbytečných projektů a omezenost života. povznést se nad každodenní život. Obrovská síla představivosti!

Navzdory hladu, zimě a hrůze tato síla vytvářela obrazy úžasných lidí, ať už v podobě soch, kreseb, knih nebo hudby, a absorbovala šíři a smutek stepi nebo moře.
Představivost pomohla překonat peklo tím, že ustanovila první fázi výstupu.
Poté přišla druhá etapa – dokonalost člověka samotného, ​​a také třetí – proměna společenského života.
xxx

Tak vznikly první tři velké etapy, pro které posloužila jako základ síla představivosti. Ve městě „Herz-Der-Wisheit“ byly na náměstích a v parcích většinou obelisky nebo obrázky, které znázorňovaly hady a měly poučné popisky.

Někdy také narazil na sochy připomínající modly velkých vůdců z různých období historie Yan-Yach. Navzdory jejich odlišnému oblečení se tito vůdci podobali jeden druhému jako dvojčata, alespoň když jste se podívali na jejich výhružné, nepoddajné tváře a postoje s pevnou vůlí. Sochy, které byly jednoduše zasvěceny kráse člověka nebo nápadu, nebo možná vynikajícím výkonům, zcela chyběly.

Místy byly hromady rezavého železa, jejichž spletité zkroucení připomínalo křeče choré psychiky jejich tvůrců – šlo o zbytky předmaďarských plastik, tzv. uměleckých děl, vyrobených pro požitek jan- Obyvatelé Yach si ponechali.

Když Tschedy procházela kolem veřejných budov, neviděla žádná vitrážová okna ani fresky – panovníci se zřejmě  cítili narušeni představivostí divadelních umění, protože tato představivost zpochybňovala jejich moc nad lidskými dušemi mělká psychika, která byla pouze primitivní, znala potřeby a neviděla žádný způsob, jak dělat něco jiného, ​​mnohem snazšího vládnout.

The post Hodina Býka. Ivan Jefremov. Nadčasová sci-fi o tom jak nelze žít first appeared on Čítárny.

Vrchol science fiction / sci-fi / nastal v celém světě cca. v 60.-70. letech 20. století. V 70. letech však tento žánr začal postupně slábnout a mizet, v 80. letech začal fantasy žánr na Západě nabírat na síle. To samozřejmě není náhoda. Právě v 60. letech 20. století došlo k vrcholu vědeckého a technického pokroku ve 20. století. Andrej Fursov se zamýšlí proč tomu tak je.

V té době končila první polovina 20. století, za těch padesát let bylo vynalezeno tolik vynálezů, že se zdálo, že je možné všechno, a věřilo se, že pokrok poroste geometrickou řadou. Šedesátá léta jsou světem nespoutaného společenského a kulturního optimismu. Člověk létal do vesmíru, vypouštěl umělé družice a uvažoval o vývoji jiných planet.Tento impuls lidstva do budoucnosti však představoval určitou hrozbu pro ty, kteří byli u moci jak na Západě, tak v Sovětském svazu.

A již v 60. letech 20. století dostali pracovníci Tavistockova institutu pro studium člověka ve Velké Británii za úkol zpomalit vědecký a technologický pokrok zavedením určitých informačně-psychologických a organizačních modelů. Zejména se začalo pracovat na vytváření subkultur a hnutí mládeže a žen (v té době byli objednáni The Beatles, The Rolling Stones a začal se rozvíjet environmentalismus).
Pozn.: Tavistockův institut se ironií osudu nachází v Devonshiru, v sousedství Dartmoorských bažin, kde se odehrává Conan Doyleovo ponuré drama “Pes Baskervillský”.

Jedním z hlavních úkolů, které Tavistock dostal, bylo vymýtit, omezit kulturní optimismus 60. let.
A vědecká fantastika, zejména sovětská, byla rozhodně optimisticky naladěná. Méně optimistické tóny (nemohu je nazvat pesimistickými, ale zdály se mi složitější než pouhý optimismus) se objevily u několika spisovatelů socialistického tábora, zejména v knihách Stanislava Lema (stačí si přečíst jeho Astronauty a Magellanův oblak).
Celková nálada sovětské beletrie do poloviny 60. let však byla převážně optimistická – to je patrné z díla bratří Strugackých i z románů Ivana Jefremova.

Koncem 60. let však došlo ke zlomu, a to na velmi jednoduchém základě: nomenklatura se ze zištných skupinových důvodů zdržela skoku do budoucnosti a raději se integrovala do kapitalistického systému.
Nejchytřejší spisovatelé science fiction tento obrat intuitivně pochopili. Ivan Jefremov píše román Hodina býka (vyšel v letech 1968-1969, jako samostatná kniha vyšel v roce 1970), který je z iniciativy Jurije Andropova stažen z knihkupectví a knihoven – na planetu Tormans dorazilo vedení, velmi podobné sovětskému politbyru.
Místo Strugackého “Poledne…” přichází “Slimák na svahu”. Dokonce i ve slavném sovětském časopise Technika Molodozhi to bylo jasně patrné: tón publikací se od druhé poloviny 60. let do 70. let změnil.

Na Západě dochází k přelomu z podobných důvodů: technologický pokrok, který se rozšířil od druhé poloviny 19. století, umožnil středním a vyšším pracujícím vrstvám užívat si jeho plodů – to představovalo hrozbu pro ty, kteří byli u moci, tj. vládnoucí třída začala reagovat.
Dalo by se říci, že sovětská nomenklatura a západní elita zde pracovaly synchronizovaně.
Výsledkem bylo zpomalení vědeckého a technického pokroku ve druhé polovině 20. a na počátku 21. století.
Co bylo v této době vynalezeno?
Mobilní telefon, počítač, internet? To se však nedá srovnávat s kosmickým pokrokem první poloviny 20. století.

JEDNÍM Z DŮSLEDKŮ NEGATIVNÍHO EVOLUČNÍHO ZLOMU 70. LET BYLO VYTLAČENÍ ČI NAHRAZENÍ SCIENCE FICTION ŽÁNREM FANTASY.
V ŽÁNRU FANTASY NEEXISTUJE DEMOKRACIE ANI POKROK – BUDOUCNOST JE JAKO MINULOST.

A to velmi dobře koresponduje se slavnou zprávou “Krize demokracie” Trilaterální komise Huntingtona, Croziera a Watanukiho z roku 1975.
Je to velmi zajímavý dokument, o kterém jsem již mnohokrát mluvil!!!

Stručně řečeno, hlavní myšlenkou zprávy je, že Západ je více ohrožen nikoli Sovětským svazem, ale přílišnou demokracií na Západě samotném, čehož mohou zneužít “nezodpovědné sociální skupiny”. “Demokratický politický systém je obzvláště zranitelný vůči napětí ze strany průmyslových a regionálních skupin,” uvádějí autoři zprávy. Proto je podle dokumentu nutné vysvětlit obyvatelstvu, že demokracie není jen hodnota, ale také nástroj, že kromě demokracie existují i jiné hodnoty: seniorita, znalosti, autorita.

Doslovně to bylo vyjádřeno takto:
“V mnoha případech může potřeba odbornosti, nadřazenosti v postavení a hodnosti (seniority), zkušeností a zvláštních dovedností převážit nad požadavky demokracie jako způsobu konstituování moci.”

Závěrem zpráva navrhovala vnést do mas určitou politickou apatii, která plně korespondovala se světem fantazie, který přicházel do módy.
Ve světě fantazie totiž, opakuji, žádná demokracie neexistuje – existuje pouze neokněžství, neokněží a neokriti.

Vnitřní prostor Pána prstenů, Hry o trůny, Kola času Roberta Jordana, Harryho Pottera a dalších je především světem hierarchie a rozhodně ne jefremovským sci-fi světem Mlhoviny Andromeda, kde se zjevuje budoucnost. Éra podání ruky.

Za druhé, fantasy svět je předindustriální nebo přinejlepším zničený průmyslový futuristický svět. A tomu odpovídá i směr zpomalování vědeckého, technického a průmyslového pokroku v zájmu špičkové kapitalistické společnosti.

Ideologickým zdůvodněním pro tuto zábranu byl environmentalismus, který se změnil v kvaziideologii.

První zpráva pro Římský klub (vypracovaná v roce 1968) se jmenovala “Meze růstu”.
Tvrdila, že lidstvo dosáhlo ve svém průmyslovém rozvoji svých hranic, že nadměrně zatěžuje přírodní prostředí a že je třeba zpomalit průmyslový a hospodářský rozvoj přechodem k “nulovému růstu”.
To znamená, že 50 % všech prostředků by mělo být věnováno na neutralizaci negativních vlivů průmyslového rozvoje.

Obrat od science fiction k fantasy s předindustriální hierarchií, od racionality (další znak antimoderny) ke světům čarodějů a kouzelníků má tedy jasný třídní základ.
Z marxistického hlediska je to odraz rozkladu kapitalistické společnosti a skutečnosti, že kapitalistická elita nastoupila cestu ke zpomalení vědeckého a technického pokroku. Totéž ve vlastním zájmu učinila sovětská nomenklatura, když v polovině 60. let zablokovala program OGAS Viktora Gluškova (vývojáře prvního osobního počítače v SSSR MIR-1), stejně jako program Ivana Filimonenka na tzv. vývoj studené termonukleární fúze a řadu dalších vojenských úspěchů KB Čelomej.

Faktem je, že realizace projektů Gluškova a Filimoněnka poněkud odsunula nomenklaturu, do popředí se dostali lidé, kteří byli nazýváni technokraty. Mimochodem, velmi dobře si vzpomínám, jak koncem 60. let na Moskevské státní univerzitě náš učitel vědeckého komunismu kritizoval vědce a spisovatele science fiction Igora Zabelina za jeho názor, že vědecká a technická inteligence se stává údernou silou pokroku. Technická inteligence byla potlačena spolu s vědeckým a technickým pokrokem.

V tomto smyslu lze říci, že svět financializovaného a zaostalého kapitalismu v prvních 15-20 letech 21. století je výsledkem paralelního a od poloviny 70. let i společného působení západních elit a části tzv. sovětské nomenklatury. Je pravda, že sovětská nomenklatura tento svět neplánovala, pouze sledovala své sobecké zájmy, ale západní elita právě takový svět plánovala.
A svět fantasy Hry o trůny je jednou z verzí světa, který nám tato elita nabízí jako plán budoucnosti a zvyká nás na možnost takové budoucnosti.

Často své studenty vyzývám,
aby porovnali čtyři nejslavnější romány Julese Verna, které byly napsány v 70. letech 19. století, ale odrážejí náladu “věku optimismu” (a to je období 1840-60),
a čtyři nejslavnější romány H. G. Wellse, napsané v polovině 90. let 19. století. Připomínám, že kromě Stroje času jsou to Válka světů, Neviditelný muž a Ostrov doktora Moreaua.

Faktem je, že léta 1870-1890 se v Anglii ukázala jako léta hospodářské recese (1873-1896), která značně oslabila pozdně viktoriánskou Anglii a otřásla základy její hegemonie. Byl to vážný šok, ale pak se situace poněkud stabilizovala. Když se podíváte na science fiction první poloviny dvacátého století – americkou, evropskou -, ukáže se, že jsou docela optimistické.

Je příznačné, že jedinou zemí dnešního světa, kde se rychle rozvíjí vlastní science fiction a zároveň se aktivně překládá sovětská beletrie, je Čínská lidová republika.
I když v posledních 5-6 letech se i v čínské science fiction objevily znepokojivé náznaky (např. román Hao Jingfanga “Skládání Pekingu”, který získal prestižní mezinárodní cenu Hugo). Čínští spisovatelé science fiction začínají zachycovat vektor vývoje společnosti také směrem, který nám ukázala Hra o trůny.

H. G. Wells byl úzce spjat s Milnerovou společností, jednou z nejzávažnějších zákulisních struktur, kde byl spisovatel velmi aktivní.
A je třeba připomenout, že to byl právě Wells, kdo ve 20. a 30. letech 20. století napsal dvě pozoruhodná sci-fi díla:
Otevřené spiknutí a Nový světový řád.
Schémata budoucnosti, která popsal, předčí svými chmurnými barvami dokonce i scénáře, které si malovala Třetí říše (Adolf Hitler zde prostě odpočívá).
Vítězství SSSR nad tímto chmurným německým projektem však dalo lidstvu optimistický potenciál na 40 let dopředu. Bylo to právě vítězství sovětského systému a obecně vítězství levicových sil. Tento triumf pozitivní, aspirační fikce “budoucnosti s plusovým znaménkem” 50. a 60. let byl přímým důsledkem vítězství Sovětského svazu a levicových hnutí nad temnými silami Třetí říše,

Obecněji je třeba poznamenat, že právě sedmdesátá léta se stala dobou hodu kostkou, který rozhodl o osudu světa na půl století a možná i déle.
Chcete-li pochopit svět posledních 50 let, musíte se do této doby ponořit.
Při všem tom vnějším dobru, které Brežněvova “stagnace” vyvolávala, v zemi latentně dozrávala katastrofa. Již v polovině 80. let stínoví dělníci jako orgán určité části nomenklatury (analogie z dob NEPu: vrchní velitel), využívající “stagnace”, tento kmotr (v každém smyslu) perestrojky nahromadil prostředky srovnatelné s rozpočtem země. Je logické, že si tyto skupiny daly za úkol tyto fondy legalizovat, přeměnit je na aktiva a začlenit je do kapitálového systému.

V 70. letech jsme snědli svou budoucnost. Zapomněli jsme na obrovský průlom lidstva.
Jaké předpovědi vyslovil spisovatel Arthur Clark a největší americké korporace! Nadcházející století bylo vnímáno jako svět technoutopií. Všechno však dopadlo úplně jinak a bylo zinscenováno stejnými skupinami, které nyní vládnou světu a snaží se z něj udělat soubor megakorporací. Utvářejí svět ve svůj prospěch. Hegel však také rád mluvil o záludnosti dějin. Svět, který vytvořili “mistři dějin” (Disraeli), končí – spolu s jejich dějinami.

Po podkopání vědeckého a technického pokroku si tyto skupiny dávají 50-60 let života, ne více.
Stejně jako ruská samovláda, která v roce 1861 reformou zrušila nevolnictví, což postihlo jak rolníky, tak statkáře, si vysloužili další půlstoletí života. Zabránila revoluci podle západoevropského vzoru, ale sama položila sociální dynamit pro revoluci podle ruského vzoru.
Zdá se mi, že totéž se stane i se současnou hrou o mistra světa. Svůj triumf si užívali půl století, dokonce si dopřáli tucet a půl “tučných let”, když drancovali území bývalého socialistického tábora, a teď je čas za to zaplatit, všechno je snědeno. A dnešní hostitelé jsou na pokraji strašlivé krize, která by se mohla proměnit ve futuroarchaický svět ve stylu Hry o trůny nebo dokonce něčeho podobného: zima se blíží a Jiní už dorazili.

Andrej Fursov 3.9. 2022 >>

The post Úpadek sci-fi a nárust fantasy není náhoda, ale cílené směrování first appeared on Čítárny.

Ztracený obzor je nejznámější jeho kniha a nebyla míněna jako science fiction, kterou však bezpochyby je: a zůstává i jednou z nejlepších utopií všech dob.
Doutníky byly téměř dokouřeny a my počínali zakoušet rozčarování, jaké obyčejně skličuje bývalé spolužáky, když se znovu setkají jako muži a shledají, že mají méně společného, než si myslívali, začíná Hilton toto vyprávění a leží před námi i ideální příklad věty, ve které je rovnou obsažen veškerý následující příběh, a minimálně se odsud logicky odvíjí až po zdrcující pointu, ano, přesně podle letitých zásad Edgara Allana Poea.
Když Hilton svůj román psal, tušil do jisté míry, že dojde k další válce, a rozhodně dobře pamatoval prvou světovou. Svět mu připadal nebezpečný – a jeho Ztracený obzor je ryzím příkladem snu o útěku i ryzím příkladem moderního mýtu, u kterého známe na rozdíl od těch řeckých (třeba) autora.

Málokterý spisovatel má talent, s jakým psal Hilton, a málokterý je schopen větší různorodosti při vytváření literárních děl.
Jamesova schopnost vyprávět a bleskově přehluboko vtáhnout jsou fascinující. Čteme-li ho, jako bychom se ponořili do bazénu magie, a minimálně já jsem kdysi četl Ztracený obzor znovu a znovu. Způsobuje občas uhranutí.
Román zaujme jak muže, tak i ženy a…
Pokud opravdu velmi toužíte po manželce jiného muže, náleží ke slušným zvyklostem, že vám ji přenechá. (z kontroverzních tibetských zvyklostí)

Slávu románu o tajemném Tibetu umocnilo i pozdější filmové zpracování.
Především film  Franka Capry Ztracený obzor (Lost Horizon) (1937), který je dnes zajímavý i tím, že se jeho dvě hodiny a dvanáct minut kompletně nedochovaly.
A pak je tady muzikálová parodie Lost Horizon s Liv Ullmannovou a Michaelem Yorkem (1973), která ale ctitele předlohy zklamala, pokud ji rovnou nevnímali jako odpuzující. Vlastně jde o adaptaci staršího divadelního muzikálu (1956).

Co je ale na knize zajímavé?
Asi jistý filozofický přesah představy zbudované na střípcích i střepech filozofie Immanuela Kanta (1724–1804), řekl bych, a zatímco stovky let přežívající vysokohorští mniši žili sami v sobě uvnitř mystického kláštera s vizí, že jsou jediní představitelé lidstva, kteří dál donesou jeho intelektuální potenciál, mladý a impulzivní hrdina Mallinson se tam zamiloval, po čemž zatoužil uprchnout. A vrátit se.

Na tom se vám možná nezdá nic zvláštního, ale připomínám, že se za zdmi lámasérie ani zdaleka nežilo asketicky, nýbrž spíš „podle Budhy”, který skoro ve všem doporučuje „zlatou střední cestu”.

Alter egem autora je ovšem vypravěč knihy, starší Mallisonův druh Hugh Conway. To on se taky má stát lámovým nástupcem, pro což je, jak postupně zjišťuje, vnitřně ustrojen snad od narození. Náhle ale počne kolísat na pomyslném horském hřebeni a jsou to pohyby mezi zcela introvertním a více extrovertním pojetím světa. Právě pod vlivem milenců se ve finále odhodlá pro společný útěk a všichni tři tajemné údolí opouštějí. Ale navzdory Conwayovým zkušenostem dochází k tragédii. K jaké? To už si přečtěte sami.

Conway musí rozhodně volit – mezi zradou Velkého lámy a mezi návratem do světa, který ho bude bolet, jak ví, a tak volí, ale nikoli jen kvůli mladému Mallinsonovi, jenž by jinak s dívkou v Himálajích zahynul. Hilton románem příliš neodpovídá, ale klade jím naopak otázky. A nezanikly náhodou ve stínové izolaci kláštera lidskost i mravnost? Vždyť v chladných, i když tak smírných útrobách skalního ideálu (a pod sněhobílými štíty) ani nemohly vykvést!

Navzdory své touze ZŮSTAT plynoucí z vrozeně stoického založení se Hugh Conway tedy nakonec zachová dle (Kantem hlásaného) práva nás všech a příběh se dá interpretovat rovněž v tom smyslu, že nemáme zůstávat věčnými studenty sami sobě a jen si užívat a odpočívat, ale měli bychom v těch pravých okamžicích i aktivně jednat. Conway, pravda, vnímá i rozpor mezi oběma svými šancemi – a následuje smutek.

Byl však tentýž pesimismus vlastní i autorovi a lze Hiltona chápat jako fatalistu?
To nevím. Mnozí hrdinové jeho knih sice končí sebevraždou anebo smrtí čekající na konci zřetězení řady nešťastných náhod, i tak ale zůstává patrný jeho pozitivní pohled na realitu. A také to, nakolik o našich osudech nerozhodují jen pouhé detaily, nýbrž detaily totožné se špičkami Himálajských ledovců. A ty ledy jako bychom za sebou táhli moři vlastních životů od narození a jako by bylo stvořeny už setkáním a vlastnostmi našich rodičů. Hilton se jednoznačně nepřiklání ani na stranu Mallinsonovu („Šangri-La je vězení!“), ani na stranu Conwayovu („Šangri-La je osvobození), a kdyby si v letech třicátých našel i vlastní Šangri-La, tak by tam asi ještě i dnes, ve svých sto jedenácti letech, žil, jak to umožňovaly příhodné přírodní podmínky.
Hilton však zemřel mlád.

Částečnou předlohou hlavního hrdiny Ztraceného obzoru britský milionář, horolezec a autor cestopisů Martin Conway, baron z Allingtonu (1856–1937),
se kterým se jednou sešel i náš Karel Čapek. Dále připomeňme, že pokračování Návrat do Šangri-La napsal a roku 1987 uveřejnil jistý Leslie Halliwell. Odehrává se po padesáti letech, kdy do ztraceného údolí vstupuje nová expedice a nachází tu Conwaye – a stále ještě živého.
Koluje také příběh, že k napsání této knihy inspiroval Hiltona případ čínského doktora Li, který obdržel od čínského císaře uznání za dlouhověkost při příležitosti oslavy svých 150ti let. Doktor Li se údajně narodil v roce 1777 a zemřel v roce 1933.

Jinými pokračováními původního bestselleru se stal román Messenger Franka DeMarco a také kniha Shangri-La z pera Eleanor Cooneyové a Daniela Altieriho. A pozor, původní román měl dopad i v realitě, vždyť Adolf Hitler poslal při svém hledání árijské nebo aspoň přidružené rasy právě do Tibetu sedm expedic, přičemž ta nejslavnější symptomaticky vyrazila jen rok po premiéře prvního filmu…

A co skutečná Šangri-La?
Sice nikdy neexistovalo, nechceme-li vydávat za realitu bájné tibetské království Šambala, inspirací ale má hned několik a donekonečna lze pokračovat v diskusích, kterou jako tu úhlavní.
Na mapách ten kraj získal výraznější posvěcení naposledy před deseti lety. Čínská vláda tehdy schválila věru pozoruhodný požadavek jednoho tibetského okresu (v provincii Junnan) – a on dostal právě jméno Šangri-La. Podpořilo to turistický ruch, nicméně tu předtím mohlo klidně dojít i na korupci, protože okres (původně Čung-tien) není ani zdaleka jediným adeptem na pravzor Hiltonova ráje.

Šangri-La, ale existuje jinde. A to u pramenů řeky Indus v údolí Hunza, na severu Pákistánu.
Jde o zelenou horskou kotlinu, kterou Hilton osobně navštívil jen pár roků před uveřejněním své knihy. I dnes zůstává udolí poměrně izolováno.
Ale Hilton se inspiroval i články botanika Josepha Rocka v časopise National Geographic a… kdo se všechno inspiroval Hiltonem, to už nespočítáme, u nás to byl například legendární zubař dr. Ludvík Souček. V 60-tých letech  napsal známou povídku Desetioký. Ta ovšem na zfilmování teprve čeká.

James Hilton (9.9. 1900 – 20.12. 1954)
Narodil se v rodině středoškolského pedagoga a vystudoval Cambridge. Byl velkým milovníkem hudby a později začal psát do novin. Zde si vytrénoval smysl pro vypíchnutí senzace a vypracoval se k popisnému realismu, který zvlášť jeho pozdním dílům škodí. Uvnitř ale naštěstí zůstal romantikem. Od mládí cestoval a delší dobu dlel ve Vídni.

James Hilton a film
Ke své škodě se po zfilmování svého nejslavnějšího románu (1938) uchytil i jako hollywoodský scenárista a například roku 1939 adaptoval pro film další svůj román Nejsme sami (1937). 1942 pak dokonce převzal Oscara za adaptaci románu Joyce Strutherové (1901-53) Paní Miniverová (jehož další filmová verze je z roku 1960), což byl protiválečný kasovní trhák, ve kterém hrdinka čelila mnohým hrůzám, a přece ještě stačila pěstovat výstavní růže.
Následovaly i další Hiltonovy filmy, nicméně literárně tento tvůrce upadal.

James Hilton a literatura…
Svůj první, poněkud pesimistický román o nešťastné pianistce Catherine Herself vydal Hilton už ve dvaceti. Následoval Vášnivý rok (1923) o nepostřehnutelném vlivu otců. Martin Hilský ho má za jeden z Hiltonových nejlepších psychologických románů, a přece je skoro zapomenutý. U tehdejších čtenářů ale jeho autor uspěl až další mistrnou knihou o marném boji s každodenní všedností And Now Good Bye (1931), což je „story“ krajně zodpovědného i sympatického anglikánského faráře, který se den za dnem potýká s pocity jisté marnosti i vlastní zbytečnosti. Ano, je ženatý, ale zamiluje se a marně, zcela marně se pokusí vše už jednou zaběhnuté změnit. Chce odjet do Vídně, aby se mohl cele věnovat hudbě a žít s Elizabeth, ale ta zahyne při srážce vlaků, shrnuje tragédii Hilský, a Freemantle najde mezi troskami vagónů jen ohořelé tělo, když pomáhá raněným.
A pak prožívá absurdní paradox. Je přivezen domů jako hrdina i vzorný duchovní, který úplně praktickým činem dokázal lásku k bližnímu, a na nádraží ho vítá celé městečko i s paní Freemantlovou v čele. Kruh ironie se uzavírá a farář dobrovolně umírá.

Pak ovšem Hilton „obrátil“ a čtenářsky uspěl optimističtější a sentimentální novelou o učiteli, který se zamiluje do vlastní studentky Good Bye, Mr. Chips (1934). Nechal se při psaní inspirovat vlastním otcem a ještě po letech dílo i zdramatizoval a navázal na ně pokračováním To you, Mr. Chips (1938), po čemž následovaly i čtyři filmové a televizní verze.

Prvního filmu se Hilton ještě dožil (1939), další je (opět) muzikálová, byla u nás uvedena jako Sbohem, pane profesore! a životní výkon tu podal Peter O´Toole.

Dalšími výraznými Hiltonovými knihami jsou Bouře na nebesích (1925, zfilmováno 1941 s Ingrid Bergmanovou a u nás uvedeno jako Nebezpečná láska) s neschopným, zato však chorobně ctižádostivým hrdinou a detektivka Byla to vražda? (1931) vydaná i jako Vražda ve škole (a do češtiny převedená roku 1948 Eduardem Fikerem, přičemž opravené vydání vyšlo až roku 1992).

Dále pak krajně nepravděpodobný dobrodružný román z ruské revoluce vnímané očima anglického novináře Rytíř beze zbraně (1933, zfilmováno 1942 opět s Ingrid Bergmanovou) a také stručný a opět sentimentální válečný příběh The Story of dr. Wassell (1944) o přepravě tuctu raněných z Jávy do Austrálie.

Hilton ale dokázal napsat i rádoby špionážní román Nic podivnějšího (1948) a před svou předčasnou smrtí (na Long Beach v Kalifornii) dopsal biografii vévody z Edinburgu (1956).

The post Tibet, Tajemná Šangri-La a James Hilton. Fascinující život autora first appeared on Čítárny.

Roger Zelazny mě dlouho míjel právě kvůli jeho fantasy Kroniky Amberu. Pak jsem otevřel Pána světla a zjistil jsem, že Zelazny umí psát jako bard, ale v nejlepších knihách je nekompromisní inženýr mýtu: ukrade náboženství, sundá z něj posvátný mýtus a ukáže podstatu a řídicí pult.
Nečtu fantasy. Nechci meče, prsteny, vyvolené královské krevní linie ani pohádkové výkladní skříň „světů s mapou“. Je to sice vzrušující, místy i psychologicky velmi poučné, ale pořád fantastická pohádka a mýtus.
Science fiction chci proto, že stojí na zemi a klade nepříjemné otázky. Co s námi udělá technologie, moc a lež, kterou si kolem nich vybudujeme?

Pán světla. Proč knihu číst.

Pán světla (1967) je bezesporu jeho nejsilnější sci-fi román. Vyhrál s ním cenu Hugo. Není to „hinduistická pohádka o vesmíru“. Je to tvrdý koloniální thriller o tom, jak si posádka lodi Star of India na cizí planetě uzurpovala nesmrtelnost a ovládla život pomocí hinduistického božství.

Na kolonizované planetě vládnou původní členové posádky jako hinduističtí bohové.
Obyčejné lidi drží v kastovním nevolnickém středověku a rozhodují, kdo dostane další život. Jedině oni mají technologii přenosu vědomí do nových těl.
Kdo protestuje proti monopolu na reinkarnaci, nedostane příští život, nebo dostane tělo, ve kterém se nedá žít.
Modlitby jdou rádiem.
Nebe je kopule na pólu. 
Bohové jsou unavení první kolonisté, kteří si nechtějí pustit hardware ani software z ruky.

Jeden z nich, Sam (dříve Kalkin, teď Mahásamátman), se proti tomu vzepře.
Přijme roli Buddhy, hlásá, že technologie a reinkarnace mají patřit všem, a začne podkopávat nebeskou hierarchii.

Příběh skáče v čase: Sam je poražen, jeho vědomí je vyhnáno na „Most bohů“ (rádiový přenos), později ho Jama a Ratri stáhnou zpět.
Pak se vrací do minulosti a pokouší se svrhnout Brahmu a Šivu a válčí s démony (rakšasy) etc…

Finále je další kolo téhož konfliktu: Sam proti Nebesům, tentokrát s novými spojenci i starými zradami.
Jde o to, jestli se falešný mocenský pantheon udrží, nebo jestli lidé dostanou šanci přestat být otroky „bohů“.

To je kostra příběhu. Detaily bitev, intrik a zvratů Zelazny schválně rozkládá nelineárně a vytváří jedinečný složitý obraz příběhu.

Pod poezií Zelazného textu je ukryta otázka, kterou sci-fi klade odjakživa:
Kdo smí vlastnit budoucnost?

Co číst dál, když Pán světla zabere

Tento nesmrtelný (This Immortal, 1966)
Poatomová Země, turisté z Vega, polobůh s občankou. Hugo (dělené prvenství s Dunou). Míň barokní než Pán světla, pořád o tom, kdo smí planetu spravovat.

Alej prokletí (Damnation Alley, 1969)
Špína, radiace, jízda napříč zničenou Amerikou. Žádné kasty bohů, jen přežití a špatné počasí. Pro čtenáře, který chce Zelaznyho bez chrámu.

Vchody v písku (Doorways in the Sand, 1976)
Univerzitní podvodník, aliení artefakt, honička. Lehčí, vtipnější, pořád sci-fi. Zelazny, když nechce kázat a chce se bavit konstrukcí záhady.

Ostrov mrtvých (Isle of the Dead, 1969)
Světatvůrce s božským egem a účtem za svědomí. Blízko Pánu světla: člověk, který umí dělat planety, pořád zůstává člověkem.

Tvorové světla a temnoty (Creatures of Light and Darkness, 1969)
Egyptský pantheon jako operační systém vesmíru. Divnější, experimentálnější, občas až proto-New Wave. Není to úvodní kniha, ale po Pánu světla dává smysl.

Povídky z 60. let Zvlášť A Rose for Ecclesiastes a The Doors of His Face, the Lamps of His Mouth – ukazují, proč ho tehdy brali jako novou vlnu.

Výpisky / Mytický tón a samozřejmě jedinečný Zelanského sarkasmus v jedné větě.

Jeho stoupenci mu říkali Mahásamatman a tvrdili, že je bůh. On si však Maha- i -átman odložil a říkal si Sam. Nikdy netvrdil, že je bůh. Ale také nikdy netvrdil, že bůh není.
„Slovo nic neznamená. Člověk ale zapomíná skutečnost a pamatuje si slova.“
„Ani zrcadlo ti neukáže tebe, pokud se nechceš vidět.“
„Ze všech příbuzných mám nejradši sex a nejméně Erica.“
„Bývalí přátelé jsou ti nejhorší nepřátelé.“
„Nesl jsem sira Lancelota k Ganelonovi, kterému jsem věřil jako bratrovi. Tedy vůbec.“
„Jsem samozřejmě duše cti, laskavosti, milosrdenství a dobra. Věřte mi ve všem.“
„Já jsem nevinen všeho kromě zlomyslnosti.“
„Když jsem říkal, že chci umřít ve spánku, myslel jsem, že mě při milování zašlápne slon.“
„Civilizace neexistuje. To slovo jen znamená umění žít ve městech.“
„Život je plný dveří, které se neotevřou, když klepeš — a stejně často těch, které se otevřou, když nechceš.“
„Probuďte mě na konec světa, jen pokud bude mít opravdu dobré speciální efekty.“
„Smrt je jediný bůh, který přijde, když ho zavoláš.“
„Peníze kupují věci. Moc věci způsobuje moc. Když si můžeš vybrat, ber moc.“
„Povinnost a morálka nejsou totéž.“

Co číst až později…

Kroniky Amberu jsou důvod, proč ho fantasy čtenáři milují a skalní scifi čtenáři obcházejí. Princové, trumfy, stíny světů.
Dá se v nich najít hra s identitou a mocí, ale tón je jiný: dobrodružství mezi dimenzemi, ne laboratoř falešného nebe.
Kdo fantasy odmítá principálně, Amber klidně přeskočte. Zelazny tím nestojí ani nepadá.

Jack, Pán stínů je na hraně: polovina planety věda, polovina magie. Zajímavé, ale není to čistý vstup.

Pozdní komerční věci už málokdy mají ostří Pána světla. Bohužel…

Roger Zelazny (13. 5. 1937, Euclid u Clevelandu, Ohio – 14. 6. 1995, Santa Fe, Nové Mexiko)
byl americký autor science fiction a fantasy, známý poetickým stylem, mytologickými narážkami (hinduistickými, řeckými, egyptskými i indiánskými) a postavami na pomezí lidí a bohů.

Byl jedináček polského imigranta Josepha Franka Żelaznyho a irskoamerické matky Josephine Flory Sweet.
Vystudoval angličtinu na Western Reserve University (BA 1959) a alžbětinské a jakubovské drama na Columbii (MA 1962).
Do roku 1969 pracoval u správy sociálního zabezpečení a poté psal na plný úvazek, získal šest cen Hugo a tři Nebula.
Proslul zejména románem Pán světla (Lord of Light, 1967) a desetidílnou ságou Kroniky Amberu.
Ovlivnil mimo jiné George R. R. Martina a Neila Gaimana.
Zemřel v 58 letech na selhání ledvin v souvislosti s rakovinou.

Filmy:

Jediný celovečerní film podle Zelaznyho knihy je Damnation Alley (1977)
Volná a velmi slabá adaptace románu Alej prokletí. Fanoušky Zelazneho knih byl tvrdě odmítnut.

Dreamscape (1984) je jen inspirace podle Pána snů.

Kroniky Amberu se bohužel nikdy nerealizovaly pro velkou náročnost.

Realizace filmu Lord of Light se utopil v podvodech a pak v CIA operaci.
V 70. letech Barry Geller koupil práva a chtěl natáčet velký film + postavit sci-fi zábavní park Science Fiction Land v Coloradu (návrhy Jack Kirby).
Projekt se zhroutil kvůli podvodům s financováním a pozemky (1979).
Scénář a Kirbyho kresby pak CIA použila jako krycí historku při evakuaci diplomatů z Íránu. To je základ filmu Argo (20112)
Kniha je plná hinduistické mytologie a filozofie, což Hollywoodu nikdy nesedělo.

The post Pán světla. Roger Zelazny o nesmrtelnosti pomoci hinduismu first appeared on Čítárny.

Newspeak neboli novořeč je umělý jazyk Oceánie, který má sloužit ideologii Ingsocu. Jeho hlavním cílem není jen usnadnit komunikaci, ale znemožnit kritické myšlení proti systému tím, že se omezí slovní zásoba a významy slov. Orwell ho vymyslel jako hlavní nástroj na kontrolu lidí v románu 1984.

V románu 1984 není jazyk jen prostředkem komunikace, ale hlavním nástrojem moci. Orwell zde rozvíjí myšlenku, že kdo ovládá jazyk, ovládá myšlení a tím ovlivňuje i realitu samotnou. Tato filozofie se nejjasněji projevuje v konceptu Newspeaku (novořeči) a v principu doublethinku (dvojmýšlení).

Pokud vám bude v tomto článku popisovaný systém z Orwellovy knihy “1984” připomínat fungování současné společnosti, pak to není náhoda.
Orwell je skutečně pro mnoho politiků příručka.
Principy Newspaekau se dnes realizují pomocí tzv. politické korektnosti, kterou nazývají slušnost a která omezuje používání některých výrazů ve společnosti. Politická korektnost / příklady.

„Nevidíš, že celým cílem Newspeaku je zúžit rozsah myšlení?
Nakonec učiníme myšlenkový zločin doslova nemožným, protože nebudou existovat slova, jimiž by se dal vyjádřit.“
Syme o cíli Newspeaku / 1984

1. Newspeak a jeho princip

Princip Newspeaku (novořeč) spočívá v záměrném zužování slovní zásoby a odstraňování všech slov, která by umožňovala kritické, abstraktní nebo „kacířské“ myšlení.
Cílem je učinit kritickou myšlenku doslova nemyslitelnou, protože pro ni nebudou existovat jazykové prostředky.

Zásadní redukce slovní zásoby.
Slova jako honour, justice, morality, democracy, science, religion zmizela. Nahrazují je široké „pokrývací“ výrazy např.:
Crimethink pro vše spojené se svobodou a rovností.
Oldthink pro objektivitu a racionalismus.

Skládání slov:
goodthink = ortodoxní myšlení
crimethink = myšlenkový zločin
thinkpol = myšlenková policie
joycamp = tábor nucených prací (eufemismus)
Minipax = Ministerstvo míru (ve skutečnosti války)

V Newspeaku např. slovo FREE zůstává, ale pouze ve významu „prostý něčeho“ (např. „pes je free od vší“); politický a intelektuální význam „svobodný“ je úplně zrušen, stejně jako celá řada synonym a antonym, která by mohla vyjadřovat svobodu, spravedlnost nebo odpor.

Politický nebo intelektuální význam např. sousloví „svobodný člověk“, „svoboda myšlení“ byl úplně odstraněn, protože takové koncepty už v systému neexistují a tudíž nemají ani jméno.
Slovní zásoba se každým novým vydáním Slovníku Newspeaku zmenšuje.
Čím méně slov, tím méně možností myslet.

Likvidace synonym a antonym.
Stačí jedno slovo. Místo „špatný“ se řekne ungood (nedobrý). Silnější stupeň se tvoří předponami plus- a doubleplus- (plusgood, doubleplusgood).

Odstranění abstraktních a nebezpečných pojmů.
Slova jako svoboda, spravedlnost, demokracie, morálka, věda nebo náboženství prostě zmizela. Nahrazují je široká „pokrývací“ slova (crimethink, oldthink).
Žádná neutralita – žádné slovo ve slovníku B není ideologicky neutrální.

2. Princip doublethinku

Doublethink (dvojmýšlení) je schopnost současně přijímat dvě naprosto protichůdné myšlenky a upřímně věřit oběma.
Umožňuje Straně přepisovat realitu a historii, aniž by si lidé uvědomovali rozpor.

Např. hesla Strany:
„Válka je mír“,
„Svoboda je otroctví“
„Nevědomost je síla“
Člověk je dokáže přijmout jako pravdu, i když si současně uvědomuje jejich logický nesmysl.

Jak vidíme, účelem Newspeaku bylo nejen poskytnout výrazový prostředek pro světonázor a myšlenkové návyky stoupenců Ingsocu, ale učinit všechny ostatní způsoby myšlení omezeným až nemožnými.
Až bude Newspeak jednou provždy přijat a Oldspeak zapomenut, má být myšlenka odchylující se od principů Ingsocu doslova nemyslitelná.
Alespoň do té míry, do jaké myšlení závisí na slovech.

Newspeak se řídí zásadou:

Čím méně slov, tím méně myšlenek, tím snazší kontrola.
Newspeak systematicky ničí nuance, ironii, abstraktní pojmy a možnost vyjádřit nesouhlas.

Telescreen, totalitní nástroj kontroly a neustálé propagandy

Aby bylo možno kontrolovat chování lidí a dodržování principů chování, vyjadřování, vymyslel Orwell tzv. Telescreen. Něco jako dnešní tablet. Orwell svůj telescreen popisuje jako obousměrné audiovizuální zařízení, které slouží zároveň jako televize a jako špionážní nástroj.

Telescreen vysílá a přiímá zároveň:
Z jedné strany do místnosti neustále proudí propaganda jako zprávy, hesla Strany, tělovýchovné cvičení, filmy a z druhé strany zařízení snímá obraz i zvuk z místnosti.
Je neustále zapnutý. U členů Strany (včetně vnější Strany, kam patří Winston) se nedá vypnout, maximálně se dá ztlumit hlasitost, ale obraz a odposlech běží pořád.
Myšlenková policie (Thinkpol) může kdykoli a odkudkoli sledovat, co se v místnosti děje. Nikdo neví, jestli je právě pozorován, nebo ne.

Technické a praktické vlastnosti.
Visí na zdi jako velká obrazovka.
Snímá nejen hlasité řeči, ale i šepot a výraz obličeje tzv. facecrime, trestuhodný výraz ve tváři.
Ve čtvrtích obyčejných lidí (proleti) je možné telescreen vypnout, ale u členů Strany je to zakázáno.
Slouží k šíření oficiálních zpráv, k vydávání příkazů např. ranní cvičení a především k totálnímu dohledu.

Telescreen je jeden z hlavních nástrojů totální kontroly.
Lidé žijí s permanentním pocitem, že je někdo sleduje. Tím se sami cenzurují – kontrolují nejen slova, ale i myšlenky a výrazy ve tváři. V kombinaci s Newspeakem a doublethinkem vytváří systém, ve kterém je soukromí prakticky nemožné.

Výpisky z knhy Orwell / 1984

„Nechápeš, že celým cílem newspeaku je zúžit rozsah myšlení? Nakonec učiníme ideozločin doslova nemožným, protože nebudou existovat slova, jimiž by se dal vyjádřit.“

„Je to krásná věc, ničení slov.“

„Kolem roku 2050 – možná ještě dřív – už vůbec nikdo nebude znát oldspeak. Celá literatura minulosti bude zničena. Chaucer, Shakespeare, Milton, Byron budou existovat jen v newspeakových verzích; nezmění se pouze jejich forma, změní se sami v sobě, stanou se svým protikladem.“

„Newspeak nebyl vytvořen pouze k vyjadřování světonázorových myšlenkových postupů vlastních oddaným stoupencům Angsocu, nýbrž proto, aby znemožnil všechny jiné způsoby myšlení.“

„Záměr byl ten, že až si newspeak všichni jednou provždy osvojí a oldspeak bude zapomenut, stane se kacířské myšlení – to jest myšlení, které se odchyluje od zásad Angsocu – doslova nemyslitelné, aspoň v té míře, v níž je myšlení závislé na slovech.“

„Slovo free – svobodný, prostý něčeho – v newspeaku ještě existovalo, ale mohlo se ho použít jen v takových výrocích jako ‚This dog is free from lice‘ – ‚Tento pes je prost vší‘. Nemohlo ho být použito ve významu politicky nebo intelektuálně svobodný…“

„Nespočet dalších slov jako čest, spravedlnost, morálka, internacionalismus, demokracie, věda a náboženství prostě přestalo existovat. Několik zastřešujících slov je pokrylo, a tím, že je pokryla, je zrušila.“

„Všechna slova, která se seskupovala kolem pojmů svobody a rovnosti, byla například obsažena v jediném slově crimethink (ideozločin), zatímco všechna slova kolem pojmů objektivity a racionalismu byla obsažena v jediném slově oldthink (staromysl).“

„Nikdy jste nevěděli, jestli vás právě teď nesledují. Jak často a podle jakého systému Myšlenková policie napojovala jednotlivé dráty, byla věc dohadů. Bylo dokonce možné, že sledují všechny pořád.“

„Telescreen přijímal i vysílal zároveň. Každý zvuk, který Winston vydal, pokud byl hlasitější než velmi tichý šepot, byl jím zachycen; navíc dokud zůstal v zorném poli kovové desky, bylo ho vidět i slyšet.“
…
„Telescreen se nedal úplně vypnout. Winston sice mohl ztlumit hlasitost, ale nebylo možné ho úplně vypnout, jak to mohli udělat proleti.“

„Nejhorší osamělost není ta, která pochází z toho, že jste sami, ale ta, která pochází z nedorozumění.
Je to osamělost, když stojíte v přeplněné místnosti, obklopeni lidmi, kteří vás nevidí, neslyší vás, neznají vaši skutečnou podstatu.
A v této osamělosti máte pocit, jako byste mizeli, rozplynuli se v pozadí, až se stanete pouze přízrakem, stínem svého dřívějšího já.“
George Orwell, 1984

The post Newspeak, Orwell, principy totality a propagandy v 1984 first appeared on Čítárny.

Čapkův scifi bestseller / podobenství Válka s mloky (1936) jsou ve skutečnosti tři knihy, na sebe navazující. Andrias Scheuchzeri, Po stupních civilizace a Válka s mloky. Přesto, že je mnohými román popisován jako utopistický není tomu tak a Karel Čapek sám píše “…to není utopie, nýbrž dnešek…“

Téma ovládnutí lidského světa zotročeným zvířetem – mloky je nejen podobenství se světem Čapkovým a nástupem fašismu, ale v mnohém je i světem naším.
Vždyť pořád dokola vidíme jak jedna civilizace zaslepená svou technologickou převahou či pocitem kulturní, civilizační či náboženské nadřazenosti zotročuje jinou. A je jedno jakou formu k tomu používá. Výsledek je stejný. Chaos a uchopování politické či ekonomické moci nadnárodními syndikáty, v Čapkově případě je to tzv. Mločí syndikát, který si prosadil copyright nad otrockou práci Mloků.

Ilustrace Adolf Born

Čapek rovněž neuvěřitelně přesně popisuje podstatu mediální propagandy, která se prolíná celou knihou, ať už z pohledu lidského nebo mločího.
Čapek popisuje mediální metodu, která systematicky nálepkuje určité skupiny, vytváří umělé problémy a zcela záměrně vytváří ve společnosti nenávist a zášť, jenž je základem pro vytváření konfliktů, rozbrojů a  válek na jejímž mají být nastavená nová pravidla společnosti založené nikoliv na rovnosti, ale na novodobé kastovní nesouměřitelnosti.

V knize tak Čapek popisuje nejen svůj svět na konci 30. let 19. století, ale i svět počátku evropské kolonizace zamoří, svět dnešních nesmyslných válek, hledání nepřítele a potažmo i svět budoucí.
Je to navýsost reálný svět současnosti, kde se dá koupit všechno, čest, vědci, politici. Svět plný sebestředného a prázdného umění, otupělé výchovy a školství, posluhujících médií s autocenzurou novinářů, nic neřešící kongresy a zasedání. Zmatený svět, který v Čapkově románu vyústí v šílenství ničení pevnin, jediného místa pro přežití lidstva a rozšíření mločího mořského impéria na celou planetu bez lidí.

Katastrofickému konci se Čapek ale obratně vyhýbá a nabízí několik řešení, které vyplývají z úvah o podstatě lidství a lidskosti samotné.

Válka s mloky je jeden z největších českých románů,  který svým obsahem je navýsost aktuální  a proto je logicky tak málo propagován.

Byla mi položena otázka, jak jsem k tomu přišel, že jsem napsal Válku s Mloky; a proč prý jsem si vybral zrovna mloky, abych z nich udělal nositele své takzvané románové utopie o zániku lidské civilizace.
Tedy mám-li upřímně vylíčit, jak jsem k tomu přišel, musím poctivě říci, že jsem zprvu vlastně žádnou utopii psát nemínil.
Nemám zvláštní záliby v utopiích; než jsem začal psát své Mloky, měl jsem na mysli docela jiný román; vymýšlel jsem figuru hodného člověka tak trochu k podobenství svého nebožtíka tatínka, postavu venkovského lékaře mezi jeho pacienty; měla to být lékařská idyla a zároveň kus společenské patologie. Dost jsem se na tu látku těšil, když jsem si ji po týdny a měsíce srovnával v hlavě, ale pořád jsem se do ní nemohl naplno zabrat.
Měl jsem nejistý pocit, má-li ten dobrák doktor co dělat ve světě tak rozmíchaném, jako tehdy byl a je dosud. Ano, mohl hojit lidi a jejich bolesti; ale byl příliš beze vztahu k nemocem a bolestem, kterými trpí náš svět. Myslel jsem na dobrého doktora, zatímco celý svět mluvil o hospodářské krizi, národních expanzích a budoucí válce. Nemohl jsem se plně ztotožnit se svým doktorem, protože i já – ačkoliv se to patrně na spisovatelích nežádá – jsem byl a jsem stále pln starostí o to, co hrozí lidskému světu.
Tož pravda, nemohu celkem nijak odvracet, co ohrožuje lidskou civilizaci; ale aspoň nemohu se na to nedívat a nemyslet na to skoro ustavičně.
Karel Čapek, předmluva k románu Válka s mloky

Ilustrace Adolf Born

Karel Čapek a Nobelova cena za Válku s mloky:
Karel Čapek dopsal  na svou dobu jedinečný román Válka s mloky v roce 1936. Téhož roku byl Čapek znovu nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Kritici psali pochvalné recenze a důrazně doporučovali jeho nobelovské ocenění.
Jaký byl závěr Nobelova výboru?
Začíná chválou, ale poté následuje závěr:
„…Nicméně Válku s mloky nelze považovat za významné dílo.“
Román údajně vykazuje „nepředstavitelné odtržení od reality“, „nevkusný styl“, „skurilní apokalypsu“ a „banalitu uměleckého hledání“, …
a to vše podle sterilních akademiků Nobelova výboru brání Čapkovi v tom, aby byl „skutečným velkým spisovatelem“.

Skutečný důvod byl ale samozřejmě úplně jiný.
„Válka s mloky“ je mimořádně aktuální antifašistický román, namířený evidentně proti Hitlerovi, nacistickému Německu a jeho rasistické, militaristické politice. Karel Čapek varuje svět před hitlerovským Německem, které se už podruhé chystalo na válku. Zatímco Západ s Hitlerem kolaboroval kde se dalo, Čapek viděl přicházející katastrofu.

Na základě Čapkova románu vznikly nejen divadelní a rozhlasové hry, ale i opera a film.

Opera Válka s mloky
Hudba: Vladimír Franz
Libreto Rostislava Křivánka se neblíží klasické dramatizaci. Základem dějové linky libreta jsou pouhé dvě stránky ze závěru románu Karla Čapka, na nichž poštovní úředník Fred Dalton rozesílá na všechny strany telegramy o noční obrovské přílivové vlně, která smetla půl města do moře, posílá prosby o pomoc a nakonec vždy připojí doušku s prosbou o vyřízení pozdravu své milé Minnie.

Rozhlasová adaptace Válka s mloky
Z roku 1958 pochází rozhlasová adaptace díla s Karlem Högerem, Janem Pivcem, Rudolfem Hrušínským, Františkem Filipovským a dalšími režírovaná Jiřím Horčičkou.

Film
V roce 2020 měla mít premiéru filmová adaptace Války s mloky, která vznikala pod režií Tomáše Krejčího. Film není dokončen.

Výpisky…

Vy lidé pořád chcete nějaké války nebo co. Strach o peníze, to je to celé. A tomu se říká krize.

Proces, kterým se člověk pokouší nějak se zorganizovat v lidstvo, je tak starý jako sama civilizace, jako první zákony a první obce; dospělo-li se nakonec po tolika tisíciletích jenom k tomu, že propasti mezi rasami, národy, třídami a světovými názory se prohloubily tak ostře a bezedně, jak to vidíme dnes, pak už nebudeme zavírat oči před tím, že nešťastný dějinný pokus utvořit ze všech lidí jakés takés lidstvo definitivně a tragicky ztroskotal. Koneckonců si to už začínáme uvědomovat; odtud ty pokusy a plány sjednotit lidskou společnost jinak, tím, že se radikálně udělá místo jen pro jeden národ, jednu třídu nebo jednu víru. Ale kdo může říci, jak hluboko jsme už infikováni nevyhojitelnou chorobou diferenciace? Dříve nebo později se každý domněle homogenní celek nevyhnutelně opět rozpadne v nesourodý shluk různých zájmů, stran, stavů a tak dále, které se buď budou potírat, nebo budou opět trpět svým soužitím. Není žádného východiska. Pohybujeme se v bludném kruhu; ale vývoj se nebude věčně točit dokolečka. O to se sama příroda postarala tím, že udělala na světě místo pro Mloky.
…

Otázka zní: Je a byl vůbec kdy člověk schopen štěstí? Člověk jistě, jako každý živoucí tvor; ale lidstvo nikoliv.
Celé neštěstí člověka je v tom, že byl nucen stát se lidstvem, nebo že se jím stal příliš pozdě, kdy byl už nenapravitelně diferencován v národy, rasy, víry, stavy a třídy, v bohaté a chudé, ve vzdělané a nevzdělané, v panující a porobené. Nažeňte do jednoho stáda koně, vlky, ovce a kočky, lišky a srnce, medvědy a kozy; zamkněte je do jedné ohrady a přinuťte je žít v tomto nesmyslném houfu, jejž nazvete Společenský Řád, a dodržovat společná životní pravidla; bude to nešťastné, nespokojené, fatálně rozklížené stádo, ve kterém se ani jeden boží tvor nebude cítit doma. To je celkem přesný obraz velikého a beznadějného heterogenního stáda, které se nazývá lidstvo. Národy, stavy, třídy nemohou natrvalo žít společně, aniž se navzájem tísní a překážejí si až do pocitu nesnesitelnosti; mohou buď žít navěky mimo sebe – což bylo možno jen tak dlouho, pokud byl svět pro ně dost veliký –, nebo proti sobě, v boji na život a na smrt. Pro biologické lidské celky, jako je rasa, národ nebo třída, je jediná přirozená cesta k homogenní a neporušené blaženosti: udělat místo jen pro sebe a vyhubit ty druhé. A to je právě to, co lidský rod opomenul včas vykonat.
Dnes už je na to pozdě.
Pořídili jsme si až příliš mnoho doktrín a závazků, kterými chráníme „ty druhé“, místo abychom se jich zbavili; vymysleli jsme mravní řád, lidská práva, smlouvy, zákony, rovnost, humanitu a kdeco; vytvořili jsme fikci lidstva, které zahrnuje nás i „ty druhé“ v jakési pomyslné vyšší jednotě. Jaký osudný omyl! Postavili jsme mravní zákon nad zákon biologický.
Porušili jsme veliký přírodní předpoklad veškeré pospolitosti: že jenom homogenní společnost muže být společností šťastnou. A toto dosažitelné blaho jsme obětovali velikému, ale nemožnému snu: vytvořit jedno lidstvo a jeden řád ze všech lidí, národů, tříd a úrovní.
Byla to velkodušná hloupost. Byl to svým způsobem jediný úctyhodný pokus člověka vystoupit nad sebe sama. A na tento svůj svrchovaný idealismus doplácí nyní rod lidský svým nezadržitelným rozvratem.
…

V dějinné epoše, kterou ohlásil G. H. Bondy na památné valné hromadě Pacifické Exportní Společnosti svými prorockými slovy o počínající se utopii, nemůžeme už měřit historické dění staletími ani desítkami let, jako se dálo v dosavadních dějinách světa, nýbrž čtvrtletími, ve kterých vycházejí kvartální hospodářské statistiky. V té době je totiž výroba dějin, smíme-li tak říci, podnikána ve velkém; proto se tempo dějin neobyčejně (podle odhadu pateronásobně) zrychluje. Dnes prostě nemůžeme čekat několik set let, aby se se světem stalo něco dobrého nebo zlého.
Například stěhování národů, které se kdysi vleklo po několik věků, by se při dnešní organizaci transportu dalo se vším všudy pořídit za tři léta; jinak se na něm nemůže vydělat. Podobně je tomu s likvidací Římské říše, s kolonizováním pevnin, vyvražděním indiánů a tak dále. To vše by se dalo dnes absolvovat nesrovnatelně rychleji, kdyby to bylo svěřeno kapitálově silným podnikatelům. V tomto směru obrovský úspěch Mločího Syndikátu a jeho mohutný vliv na světové dějiny nepochybně ukazuje cestu budoucím.
…

Což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný? I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní.
Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchu? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita.
„My lidé Mločího Věku,“ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvedomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství; jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem; zkrátka je to veliká doba. – Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk? Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?
…

Neviděl jsem nikdy žádného Mloka; ale jsem přesvědčen, že tvorové, kteří nemají své hudby, nemají ani duši.
Nechme stranou otázku duše; ale pokud jsem mohl Andriase pozorovat, řekl bych, že nemají individuality; zdají se být jeden jako druhý, stejně snaživí, stejně schopní – a stejně bezvýrazní. Jedním slovem: splňují jistý ideál moderní civilizace, totiž Průměr.
Rozhodně nemají duši. V tom se shodují s člověkem.
…

„Račte vzít tužku a pište. Šest miliónů. Máte to? Násobte je padesáti. To je tři sta miliónů, že ano? Násobte je zase padesáti. To je patnáct miliard, že? A teď mi, pánové, laskavě poraďte, co budeme za tři roky dělat s patnácti miliardami Mloků. Čím je zaměstnáme, jak je budeme živit a tak dále.“ (Tak je nechte vychcípat!) „Ano, ale není to škoda, pane? Nemyslíte, že jeden každý Mlok představuje jakousi hospodářskou hodnotu, hodnotu pracovní síly, která v něm čeká na své využití? Pánové, s šesti milióny Mloků můžeme ještě jakžtakž hospodařit. S třemi sty milióny to bude těžší. Ale patnáct miliard Mloků, pánové, to už nám naprosto přerostou přes hlavu. Mloci sežerou Společnost. Tak je to.“
…

“…Otázka zní: Je a byl kdy člověk vůbec schopen štěstí? Člověk jistě, jako každý živoucí tvor, ale lidstvo nikoliv. Celé neštěstí člověka je v tom, že byl nucen se stát lidstvem nebo že se jím stal příliš pozdě, kdy byl už nenapravitelně diferencován v národy, rasy, víry stavy a třídy, v bohaté a chudé, ve vzdělané a nevzdělané, v panující a porobené. Nažeňte do jednoho stáda koně, vlky, ovce a kočky, lišky a srnce, medvědy a kozy, zamkněte je do jedné ohrady a přinuťte je žít v tom nesmyslném houfu, jejž nazvete Společenský řád, a dodržovat společná pravidla, bude to nešťastné, nespokojené, fatálně rozklížené stádo, ve kterém se ani jeden boží tvor nebude cítit jako doma.”
…

Mlok disponuje asi čtyřmi sty slovy; říká jen to, co slyšel nebo četl. O samostatném myšlení u něho nelze ovšem mluvit. Mlok dovede číst, ale jenom večerníky novin. Zajímá se o tytéž věci jako průměrný Angličan a reaguje na ně podobným způsobem, to jest ve směru ustálených, obecných názorů. Jeho duševní život – pokud lze o nějakém mluvit – pozůstává právě z představ a mínění toho času běžných. Jeho inteligenci není naprosto třeba přeceňovat, neboť v žádném ohledu nepřekračuje inteligenci průměrného člověka našich dnů.

„ Na jednom takovym ostrově. To já nemůžu jmenovat, chlapče. To je moc veliké secret, worth of millions.“ Kapitán van Toch si utřel kapesníkem čelo. „Tak sakra, kde je to pivo?“
„Hned přijde, kapitáne.“
„Ja. Tož dobrá. Abyste věděl, pane Bondy, to jsou moc mily a hodny zvířata, ty ještěrkove. Já je znám, chlapče.“ Kapitán plácl prudce do stolu. „A že by to byli čerti, to je lež. A damned lie, sir. To spíš vy jste čert a já jsem čert, já, Captain van Toch, pane. To mně možete věřit.“
G. H. Bondy se lekl. Delirium, řekl si. Kde je ten zatracený Povondra?
„Ono jich tam je několik tisíc, tech ještěrků, ale oni je moc žrali ty – sakra, ty, jak se jim tady říká, sharks.“
„Žraloci?“
„Ja, žraloci. Proto jsou ty ještěrkove tak vzácny, pane, a jenom na tom jednom místě, v tom zálivu, co já nemožu jmenovat.“
…

To není náhoda, hloubal Wolf Meynert, že Mloci se životně uplatnili teprve v době, kdy chronická choroba lidstva, tohoto špatně srostlého a stále se rozpadávajícího veleorganismu, přechází v agónii. Až na bezvýznamné odchylky se Mloci představují jako jediný ohromný a homogenní celek; nevytvořili dosud svých hlouběji rozlišených plemen, jazyků, národů, států, věr, tříd nebo kast; není mezi nimi pánů a otroků, svobodných a nesvobodných, bohatých a chudých; jsou sice mezi nimi rozdíly uložené jim dělbou práce, ale sama v sobě je to stejnorodá, jednolitá, tak říkajíc stejnozrnná masa, ve všech svých částech stejně biologicky primitivní, stejně chudě vybavená přírodou, stejně ujařmená a žijící na stejně nízké životní úrovni. Poslední negr nebo Eskymák žije za nesrovnatelně lepších životních podmínek, užívaje neskonale bohatších statků hmotných i kulturních, než tyto miliardy civilizovaných Mloků.
A přece není známek, že by tím Mloci trpěli. Naopak. Vidíme přece, že nepotřebují celkem ničeho z toho, v čem hledá úlevu i útěchu metafyzická hrůza a životní tíseň člověka; obejdou se bez filosofie, bez posmrtného života i bez umění; neznají, co je fantazie, humor, mystika, hra nebo sen; jsou naprostí životní realisté.
Jsou nám lidem stejně dalecí jako mravenci nebo sledi; liší se od nich jenom tím, že se zařídili na jiné životní prostředí, totiž na lidskou civilizaci. Usadili se v ní tak, jako se psi usadili v lidských příbytcích; nemohou bez ní být živi, ale nepřestanou proto být tím, čím jsou: velmi primitivní a málo diferencovanou zvířecí čeledí.
Stačí jim žít a množit se; mohou být dokonce šťastni, neboť nejsou rušeni žádným pocitem nerovnosti mezi sebou. Jsou prostě homogenní. Proto mohou jednoho dne, ano, kteréhokoliv příštího dne uskutečnit bez obtíží to, co se nemohlo podařit lidem: svou druhovou jednotu na celém světě, své světové společenství, jedním slovem univerzální Mloctvo. Toho dne se skončí tisíciletá agónie lidského rodu. Na naší planetě nebude dost místa pro dvě tendence, které se snaží ovládnout celý svět. Jedna musí ustoupit. Víme už, která to bude.

The post Válka s mloky. Karel Čapek napsal aktuální podobenství, ale ne utopii first appeared on Čítárny.

V roce 1953 vydal Ray Bradbury svou třetí významnou povídkovou sbírku The Golden Apples of the Sun. Sbírka je typicky bradburyovská. Poetická, melancholická, plná nostalgie, fantazie a snad i tiché hrůzy. Mnohé z povídek patří k jeho nejlepším. Jde o jeho třetí významnou sbírku (po Temném karnevalu a Ilustrovaném muži) a obsahuje 22 povídek z let 1945–1953, které dokonale ukazují proč je Bradbury považován za jednoho z největších lyriků science fiction a fantasy.

Sbírka není jednotným cyklem jako např. Marťanská kronika. Je to směs sci-fi, fantasy, hororu, detektivky, nostalgické prózy a filozofických miniatur.
Spojuje je však společný tón: melancholie, úžas nad světem, láska k lidské imaginaci a tiché varování před tím, co se stane, když imaginaci ztratíme.

Název sbírky Zlatá jablka sluneční pochází z básně národního irského básníka W. B. Yeatse The Song of Wandering Aengus (Píseň putujícího Aenguse) z roku 1899.
Závěrečná sloka Yeatsovy básně zní:

Ač jsem stár z putování
přes duté kraje a pahorky,
najdu, kam ona odešla,
políbím jí rty a vezmu ji za ruce;
a půjdu dlouhou skvrnitou trávou
a trhat budu, dokud čas a časy neskončí,
stříbrná jablka měsíční,
zlatá jablka sluneční.

Bradbury použil poslední řádek jako název titulní povídky sbírky. Povídka je o raketě, která se vydá ke Slunci, aby z něj nabrala kousek ohně. 
Na začátek sbírky dokonce předeslal poslední tři verše Yeatsovy básně.
Sám Bradbury později vysvětlil, že k romantické poezii ho přivedla jeho žena Maggie, když spolu chodili.
Řádek „the golden apples of the sun“ ho zřejmě ´plně okouzlil a stal se pro něj dokonalou metaforou příběhu o tom, jak člověk sáhne po ohni ze Slunce. Jako po něčem krásném, nebezpečném a téměř nedosažitelném.
Název poeticky spojuje Yeatsovu mytickou touhu po věčné kráse s Bradburyho sci-fi snem o dobývání vesmíru a lidské odvaze.

Ray Bradbury. Zlatá jablka sluneční. 22 povídek.

1. Siréna (The Fog Horn) – Maják a prastará mořská příšera, která se ozývá na volání sirény.
2. Chodec (The Pedestrian) – Muž, který ještě chodí pěšky v noci, zatímco všichni ostatní sedí u televizí.
3. Dubnová čarodějnice (The April Witch) – Mladá čarodějka se vciťuje do těl zvířat a lidí, aby poznala lásku.
4. Divočina (The Wilderness) – Žena se chystá odletět za manželem na Mars a loučí se se Zemí.
5. Ovoce na dně mísy (The Fruit at the Bottom of the Bowl) – Vrah obsedantně maže stopy po své přítomnosti.
6. Neviditelný chlapec (Invisible Boy) – Stará čarodějka „učiní“ chlapce neviditelným, aby si ho udržela.
7. Létající stroj (The Flying Machine) – Čínský císař se setká s vynálezem, který by mohl změnit svět – a rozhodne se ho zničit.
8. Vrah (The Murderer) – Muž, který zničí všechny elektronické přístroje, protože ho otravují.
9. Zlatý drak a stříbrný vítr (The Golden Kite, the Silver Wind) – Alegorie o dvou městech, která se vzájemně ohrožují a pak se naučí žít spolu.
10. Na neshledanou (I See You Never) – Dojemné rozloučení s mexickým mladíkem, který musí opustit Ameriku.
11. Výšivka (Embroidery) – Tři ženy vyšívají, zatímco čekají na atomovou explozi.
12. Velká černobílá hra (The Big Black and White Game) – Baseballový zápas, který se stává metaforou rasových vztahů.
13. Dunění hromu (A Sound of Thunder) – Cesta časem na lov dinosaurů a katastrofální důsledky jediného šlápnutí vedle.
14. Široširý svět v dálce (The Great Wide World Over There) – Venkovská žena poprvé objeví, že existuje svět za hranicemi její vesnice.
15. Elektrárna (Powerhouse) – Mladá žena prožívá noční směnu v elektrárně jako mystický zážitek.
16. En la noche – Noční příběh o lásce, žárlivosti a mexickém městě.
17. Slunce a stín (Sun and Shadow) – Fotograf a chudý muž se střetnou kvůli stínu na zdi.
18. Louka (The Meadow) – Hollywoodské kulisy se stávají skutečným domovem pro starého muže.
19. Popelář (The Garbage Collector) – Popelář v budoucnosti, kdy se popelářské vozy stávají vozidly smrti.
20. Požár (The Great Fire) – Dívka, která nechtěně zapálí lásku v celém domě.
21. Zdravíčko a zatím (Hail and Farewell) – Muž, který nikdy nestárne a musí stále utíkat dál.
22. Zlatá jablka sluneční (The Golden Apples of the Sun) – Posádka rakety se vydá ke Slunci, aby z něj přivezla kousek ohně.

Nejvíce inspirující povídky s největším přesahem

Dunění hromu je pravděpodobně nejvlivnější povídkou celé sbírky (a možná celého Bradburyho díla). Zavedla do masového povědomí „motýlí efekt“ – myšlenku, že sebemenší změna v minulosti může radikálně přetvořit budoucnost. Dodnes se cituje ve vědě, filozofii, filmu i politice.

Siréna
inspirovala legendární film The Beast from 20,000 Fathoms (1953) a stala se jedním z archetypů příběhů o osamělých monsterech, která hledají kontakt.

Chodec
je přímým předchůdcem 451 stupňů Fahrenheita. Už v roce 1951 Bradbury předpověděl společnost, která se dobrovolně uzavřela do obrazovek a ztratila schopnost jít ven a myslet.

Zlatá jablka sluneční
(titulní povídka) je čistá mytologie v sci-fi hávu. Lidstvo jako Prometheus, který se vydá ukrást oheň bohům. Je to jedna z nejkrásnějších oslav lidské odvahy a touhy po poznání.

Létající stroj a Zlatý drak a stříbrný vítr
patří k nejmoudřejším politickým alegoriím, jaké Bradbury napsal – o strachu z nového a o tom, jak z nepřátelství může vzniknout mír.

Význam povídek a Bradburyho přesahy

Sbírka vznikla v době, kdy Bradbury ještě nebyl celebritou, ale už věděl, že chce psát „ne o budoucnosti, ale o věčných lidských věcech“.
V Zlatých jablkách se potkává dětská hravost s dospělou melancholií, vědecká fantazie s poetikou Yeatsova verše (podle kterého se sbírka jmenuje).

Přesahuje žánr. Mnohé povídky fungují jako moderní bajky nebo existenciální miniatury. Bradbury zde ukazuje, že science fiction nemusí být o technice, ale o duši – o tom, co ztrácíme, když přestaneme snít, a co získáváme, když se odvážíme sáhnout po zlatých jablkách slunce.

V roce 2024, kdy sbírka konečně vyšla kompletně česky, působí překvapivě aktuálně.
V době obrazovek, virtuální reality a strachu z budoucnosti nám Bradbury opět připomíná: nejdůležitější cesty se neodehrávají v raketách, ale v lidském srdci a představivosti.

Zlatá jablka sluneční nejsou jen sbírkou povídek.
Jsou pozvánkou pod noční oblohu, dívat se na hvězdy a nikdy nepřestat toužit po tom, co je větší než my.
Pokud tuto touhu ztratíme, jako civilizace skončíme.

Do češtiny vyšla kompletně teprve v roce 2024 pod názvem Zlatá jablka sluneční (Kniha Zlín, překlad Petr Eliáš, doslov Ivan Adamovič).

The post Zlatá jablka sluneční, Ray Bradbury o lásce k lidské imaginaci first appeared on Čítárny.