Ivan Jefremov v knize Athéňanka Tháis mistrně používá obsáhlé znalosti historii jako pozadí pro hluboké úvahy o člověku, společnosti a věčných hodnotách. Román popisuje život skutečné athénské hetéry Tháis v době Alexandra Velikého a historii používá jako zrcadlo pro úvahy o rovnosti, humanismu a možnosti lepší společnosti i v temných dobách.

Vše začíná v Athénách roku 337 př. n. l., kde mladá, už slavná Tháis potkává Alexandra a jeho přátele – Ptolemaia, Hefaistióna a Nearcha. Odtud se vydává na dlouhou cestu plnou dobrodružství: kupuje si otrokyni Hésionu, utíká z Athén, prožívá dramatické chvíle ve Spartě, na Krétě i v Egyptě, kde se setkává s nebezpečnými chrámovými mystérii.
Pak se připojí k Alexandrovi vojsku na perském tažení, prožívá bitvy, iniciační rituály Velké Matky i krátký, ale intenzivní románek s Alexandrem samotným.

„Ještě nikdy se nestalo, aby velký génius, vojevůdce nebo vládce — ať už patřil k jakémukoli národu — přinesl lidem štěstí. Čím je větší, tím větší neštěstí přináší.“

„Rozdíl mezi lidmi od narození je obrovský. Překonat ho, spojit všechny stejně jako překonat rozdíl národů, lze jen společnou cestou — cestou poznání. Ale je třeba se dívat, jaká to je cesta, která spojuje národy. Běda, jestliže není zaměřena k dobru, a ještě hůře, jestliže nějaký národ se považuje za vyvolený nad všechny ostatní…“

Vrcholem vyprávění je scéna v Persepolisi, kde Tháis navrhne spálení perského paláce.
Po Alexandrovi smrti se stane manželkou Ptolemaia a egyptskou královnou, ale nakonec se vzdá moci a s věrnou přítelkyní Eris odchází hledat utopické město Uranopolis, symbol svobodné a rovnostářské společnosti.

Nejde tu jen o dobrodružství a exotiku antického světa, ale o hlubokou úvahu nad rovností lidí v duchovní rovině (homonoia), o ženě jako vrcholu evoluce a o tom, jak i v tvrdé otrokářské společnosti mohou vznikat ostrůvky humanismu, přátelství a touhy po poznání.

„Když síla života v národě a zemi slábne, pak v ní ochabuje i krása a ti, kdo ji hledají, odcházejí do jiných zemí.“

Jefremov jedinečným způsobem ukazuje, jak Alexandrův velkolepý sen o sjednocení Východu a Západu v rovnosti nakonec selhal a přešel v obyčejné podrobení.
Spálení Persepolisu tu není jen historickou scénou, ale silným symbolem konce hierarchických a utlačovatelských říší.

Asi nejsilnější poselství knihy pro mě spočívá v naději, kterou Jefremov předává svým čtenářům.
Ukazuje, že i v temných dobách plných násilí a nemorálnosti se mohou objevit „ohniska“ rozumu a lidskosti. Ať už v podobě tajných mystérií, přátelství nebo pokusů o utopickou společnost jako Uranopolis.
Je to apel, abychom neztráceli víru v morálku, krásu, poznání a rovnost napříč hranicemi tříd i kultur.
Tháis by měla být pro nás symbolem svobodné a duchovně vyspělé ženy, která přes všechny překážky hledá smysl a lepší svět.

„Láska je umění odevzdat se a nic na oplátku nepožadovat.“

Historické pozadí románu
Jefremov uvádí, že dějovou kostru převzal z antických autorů Plutarcha, Arriana a Diodora. Klíčovou scénu spálení Persepolisu bere jako historickou událost, ale vše ostatní je jeho vlastní tvůrčí interpretace.
Plutarch ve svém Životě Alexandra (kapitola 38) věnuje Tháis jen krátkou, ale velmi výraznou pasáž. Jefremov z ní vychází jako z hlavního historického jádra, ale dramaticky ji rozšiřuje a přetváří v celý román.

Ivan Jefremov bohužel napsal Athéňanku Tháis jako svou poslední svou knihu.
Je také “třetí částí” mimořádné volné trilogie, která se dá velmi stručně charakterizovat takto:

O tom, jak nelze žít je scifi-román Hodina býka.
O tom, jak je třeba žít v budoucnu, je scifi-román Mlhovina v Andromedě.
O tom, jaká je obecně historie lidstva, je historický román Athéňanka Tháis.

Přinášíme výpisky z jedné kapitoly Athéňanky Tháis, na kterých je vidět obrovský rozsah vědomostí Ivana Jefremova a i jeho jedinečný spisovatelský talent.
Je to delší ukázka, ale přesně na jeden dlouhý večer, protože počet slov je stejný jako počet otázek, které obsah vyvolává.

Doufáme, že zatoužíte číst celý příběh helenské hétery Thais a projít se s inteligentní kráskou barvitě podanou historii v době Alexandra Velikého (356 př.n.l. – 323 př.n.l.).

Ivan Jefremov na Čítárnách >>

Výpisky z kapitoly Moudrost Eridu / Ivan Jefremov – Athéňanka Tháis

Končila teplá babylónská zima. Blížící se léto hrozilo vedry a Alexandr o sobě stále nedával vědět, Lýsippos se rozhodl podniknout cestu do Eridu! … Řeka se na jihu rozdělovala na mnoho ramen, vyschlých koryt a odboček, čímž vytvářela obrovské bažiny v délce půl tisíce stadií, doslova moře rákosí a ostřice.
Jenom velmi zkušení kormidelníci mohli v tomto labyrintu najít hlavní řečiště, které se stáčelo k západu, kde mazlavá hlína a solončak chránily východní okraj syrské pouštní stepi. Za tři dny propluli asi padesát parasangů neboli půldruhého tisíce stadií a ani na chvíli nepřirazili k břehu. Dál už tekl Eufrat širokým řečištěm na východ. Po dalších pětadvaceti parasanzích obtékala řeka ze severu kamenitou vyvýšenou rovinu, na níž kdysi stála prapůvodní starobylá mezopotámská města.

Pátý den plavby přistáli k večeru u starého, napůl zničeného přístavu na pravém břehu řeky Eufrat se schodištěm z obrovských kamenných desek. …Mohutné zříceniny a ubohé nové domky i velký zájezdní hostinec obklopovaly tři velkolepé chrámy.
Dva z nich, správněji jeden zachovalejší, připomněly Tháidě hlavní budovu Kybeliny svatyně a podobné stavby v Babylóně a Súse.
Třetí chrám se stopami častého obnovování se vyznačoval zvláštní architekturou. Jeho základy podpírala cihlami obložená podstavba se zaoblenými rohy.

Po obřadném uvítání uvedli hosty do bočního přístavku, zřejmě určeného k odpočinku a noclehům, nabídli jim ořechy, datle, med, ječné placky a mléko. Když se poutníci po umytí nasytili, vstoupil vysoký kněz v bílé říze s hustým mohutným plnovousem a přisedl si k nim na lavici, ale střežil se cizinců dotknout. Tháis si všimla, jak Lýsippos udělal ve vzduchu znamení a ukázal očima na ni…Když si mezi sebou cosi vysvětlili (Tháis pochopila, že zasvěcení orfici mají přístup k tajemstvím chrámu), vyjádřili oba ochotu dát Helénum k dispozici veškeré své znalosti.

Zavedli Lýsippa a Tháidu do dlouhé chodby, po jejíž zdi byly svisle pevne napjaty stříbrné struny různé délky. Vysoký kněz se v chůzi dotýkal některých strun a ty se rozechvívaly krásným dlouhým zvukem, který se rozléhal ozvěnou po celé kamenné chodbě.

»Tohle zní v každém člověku a spojuje různá pokolení přes propast věků,« vykládal kněz, »a šíří se dál do neznámých dálav budoucnosti. Chápete-li tento symbol, pak vám nemusím vysvětlovat druhý« ukázal kněz na hluboké příkopy napříč chodbou překryté deskami s obrazy zvířat nebo pohádkových nestvůr. Tháis to pokládala za symbol rozdělení generací temnem a nevědomostí, za cestu k úpadku člověka. Nerozpakovala se zeptat se na to Inda. Kněz se přívětivě usmál.

»První kapky deště zemi nezavlaží, ale jsou předzvěstí plodivého lijáku,« řekl druhý kněz s tmavou pletí, »vy taky jste takové kapky. Uchylme se k rozmluvě tam, kde je nerušený klid.«

Tháis si všimla obrazů zvířat namalovaných na zdech mezi sloupy: tygrů, nosorožců, divokých býků. Ale nejčastěji tu byly obrazy slonů, obrovitých zvířat známých v Mezopotámii a někdy přiháněných i do Babylónu, ale nikdy nikde nezobrazovaných. Z dvou bronzových kadidelnic stoupal těžký vonný dým a ležel v sále jako modravá mlha.

»O čem byste chtěli rozmlouvat?« zeptal se kněz s tmavou pletí, zřejmě hodnostně vyšší než majestátní vysoký Ind.

»Během několika let našeho přátelství mi má žačka několikrát položila otázky, na které jsem jí nedokázal odpovědět. Možná že vy, kteří jste pronikli do tisícileté moudrosti, nás osvítíte oba,« skromně pravil velký umělec.

»Vědění je jako majetek,« odvětil starší kněz, »nesmí se jím ledabyle mrhat. A stejně jako bohatství nebo vojenská moc, ocitne-li se v nehodných rukou, slouží hloupému vyvyšování jednoho národa a ponižování druhého.
Kromě toho, a to je velmi důležité, velké objevy, jaké například že Slunce je koule, kolem níž obíhají planety, a že také Země je kulatá, a to nikoliv plošně, a visí v prostoru, mohou rozvrátit víru v bohy vytvořené jen lidskou fantazií.

Moudrému člověku poznání nijak nevyvrátí víru ve velikost světa a účelnost jeho zákonů, které tak dobře vyciťují básníci a umělci. Zato hlupák přijde o víru vůbec a zřítí se do černé propasti nesmyslného živočišného živoření. Hloupost nevědomců je ale k něčemu dobrá: zachraňuje neopatrné hledače pravdy – lidé jim prostě nevěří nebo se jim vysmívají, jak se to stalo vašemu filozofovi Anaxagorovi, když první v Heladě učil, že Slunce je rozžhavená koule. Pro tento ‚směšný blud‘ neměla na Helény nijak významný vliv ani jeho velká myšlenka o ‚nús‘, světovém rozumu, totožná s naší filozofií, ještě předtím váš myšlenkový velikán Anaximadros tvrdil, že člověk vznikl jako výsledek dlouhého vývojového řetězu pokolení zvířat z prvotních rybovitých tvorů. Dospěl k pochopem nekonečnosti vesmíru a obydlených světů.

Pythagorův žák, lékař Alkmaión, objevil před dvěma staletími, že mozek je orgán rozumu a vnímání citů. Věděl také, že planety obíhají po určených drahách, ale i on byl vysmíván. Avšak orfické učení, svým duchem indické, jsme přejali my, Indové, nebo naši společní předkové, takže vy teď můžete bez překážek ovládnout toto vědění a nemusíte se hloupě vypínat nad jinými.«

»Mluvil jsi o posměchu,« nerozhodně začala Tháis, »my máme boha Móma, zplozence Noci a propasti Tartaru, a ten všechno popírá, všemu se posmívá a narušuje dokonce i klid olympských bohů. Tady jsem se setkala s národy, pro něž je výsměch a rozklad všeho starého, velkého a krásného přímo základem jejich existence. Vysmívají se i Erótovi tím, že si vymýšlejí všelijaké odporné kejkle a snižuji božskou vášeň na zvířecký chtíč. V jejich očích jsem já prostě nevěstka, kterou se patří kamenovati.«

„Souhlasím s tebou, pokud jde o škodlivost ignorantského posměchu,« odpověděl vysoký Ind, »ale jeho příčina není podle nás v tom, že existuje nějaký bůh výsměchu. Malé národy obývající země mezi mohutnou egyptskou a mezopotámskou říší byly vždycky porobeny. Člověk odplácí za ponížení tím, že se vysmívá tomu, kdo ho ponížil, má-li k tomu ovšem dost sil. U malých národů je lidský život nejistý a prchavý, nic u nich není trvalé, a tak se tu tedy nemůže vytvořit ani pevná víra a filozofie.«

»Mohli bychom to přirovnat k opicím,« doplnil ho starší kněz, »v naší zemi je jich velká spousta a některé se pokládají za posvátné! Opice jsou ze všech zvířat nejlínější. Žijí si bezpečně na stromech, v lesích, kde mají dostatek ovoce, a proto neztrácejí čas a nemusí vyvíjet žádnou námahu na obživu jako ostatní zvířata – tygr, který se zuřivě honí za kořistí, nebo slon či býk, kteří musí dlouho spásat trávu, aby nasytili své obrovské tělo. Ti si proto váží času a neutrácejí ho na hlouposti. Ale zahálčivé opice se rychle nasytí a pak se baví ohavnostmi. Házejí ořechy tygrovi do očí, kálejí na hlavu slonovi a potom se jim posmívají, přičemž se v bezpečné výšce mohou popukat smíchy! Cítí svou ubohost a neužitečnost a mstí se za to na ostatních úctyhodných zvířatech.«

Heléni se zasmáli, ale Ind mluvil vážně, takže Lýsippos a Tháis v rozpacích zmlkli.

…V následujících dnech se Tháis dověděla o dvanácti Nidání neboli příčinách bytí.
Každá z nich se považovala za následek předešlé a za příčinu následující. Velká příroda, jinak rodící síla Šakti, se jen nepatrně lišila od Velké matky předhelénských kultů s hlavním ženským božstvem. Šesté znamení zvěrokruhu Kana neboli Panna, představující Šakti – sílu přírody neboli Machamaju – velkou iluzi, ukazuje, že prvotní síly musí odpovídat číslu šest a jdou za sebou takto:

1. Parašakti – mohutná síla tepla a světla, z které se rodí všechno na zemi.

2 Džnanišakti – síla rozumu neboli moudrého vědění je dvojstranná: první strana Smriti neboli paměť je nesmírná síla, schopná oživovat dřívější představy a budoucí očekávání; druhá strana je jasnozření čili prozření skrze závěs Maji v čase, jehož všechny tři aspekty – minulost, současnost a budoucnost – tvoří jednotu a jenž je mnohem složitější než čas odpočítávající tlukot lidského srdce.

3. Iččchašakti – síla vůle, napětí proudů uvnitř těla, aby se splnila naše přání.

4. Krijašakti neboli síla myšlení, která je materiální a může svou energií vyvolávat činnost.

5. Kundalinišakti – životní princip veškeré přírody. Tato síla je pohyblivá, hadovitě se plazí a spojuje v sobě dva velké protiklady přitažlivosti a odpuzování, proto se jí také říká had. Kundalini je v životě rovnováhou vnitřního a vnějšího. Její postupný pohyb uvnitř člověka mu dává sílu Kamy-Eróta a vede k převtělování.

6. Mantrišakti neboli síla řeči a hudby, znaků a písma.

Z tohoto výčtu mateřských sil se Helénům nejvíc líbilo Kundalinišakti, pojem blízký jim oběma, duchem umělcům a básníkům, pojem příbuzný dialektice Herakleita z Efesu, Anaxagora a Antifónta. Lýsippos upozornil, že u moudrých filozofů židovských národů je had silou zla, která zničila šťastný život prvních lidí.

Oba Indové se usmáli a starší řekl:

»Naše posvátná kniha Aitareia nazývá vaši Gaii-Zemi Sarporadžini, hadí královnou, matkou všeho, co se pohybuje, neboť had je ve hře protikladných sil symbolem pohybu. Podle našich pověstí existovalo nejdříve plemeno hadovitých lidí neboli nagů, kterých nebylo víc než tisíc.

Teď žije nový druh lidí, v pořadí pátý, jehož symbolem je býk a kráva. Býk je posvátné zvíře u vás na Západě, kráva u nás.
Od nagů zdědil můj národ schopnost podřídit si strašlivé jedovaté indické hady. Tady v našem chrámu je nagova kněžka, která vykonává obřad políbení posvátného hada. Nikdo jiný ze smrtelníků ani nejvyšší kasty nedokáže vykonat tento obřad a zůstat naživu!«

Tháis zahořela zvědavostí a získala slib staršího kněze, že jí strašlivý obřad ukáží.

Mnoho z toho, co jim Indové vyprávěli, zůstalo pro Tháidu i Lýsippa nepochopitelné.
Obrovská délka času, který počítali od stvoření světa, byla v zásadním rozporu s výpočty egyptských, foiníckých a pýthagorovských učenců. Nejkratší čas vypočítali Židé: šest tisíc let. Podle indických údajů se první skuteční lidé objevili na Zemi před osmnácti milióny šesti sty šestnácti tisíci pěti sty šestnácti lety. Se stejně úděsnou přesností vypočetli Indové hrůzné a temné období pohrom v dějinách lidstva, které nastalo po nesmírné bitvě v Indii, kdy vyhynul výkvět lidstva před dvěma tisíci sedmi sty sedmdesáti lety. Tato doba, či jak říkali Kalijuga, má trvat ještě čtyři sta dvacet devět tisíc let.

»Jiní učenci ji počítají kratčeji,« řekl vysoký Ind, »jenom něco přes pět tisíc let.«

Lýsippos a Tháis se po sobě podívali. Takový obrovský rozdíl odporoval přesnosti předchozích ohromujících údajů.
Indové si povšimli rozpaků Helénů a dál jim vyprávěli o přesných výpočtech, k nimž došli jejich matematikové. V knize »sluneční vědy« se čas dělí zvláštním, Helénům neznámým způsobem. Jedna hodina se rovná 24 minutám Helénů a jedna minuta či vikala 24 vteřinám. Dál se čas rozděluje neustále šedesátkrát a toto dělení dospívá až ke kastě: k nepředstavitelně krátkému okamžiku, jenž trvá jednu třísetmilióntinu vteřiny. Na Lýsippovu otázku, proč byla vymyšlena čísla, která nelze změřit a dokonce ani si je představit, odpověděl Ind, že lidský rozum má dva stupně vědomí. Na vyšším stupni, nazývaném »buddhi«, je s to vnímat zcela nepatrné veličiny a poznat složení světa z nejmenších částic, středosil, věčných a naprosto pevných, i když jsou to jen částice energie.

Helénové se také dozvěděli o velkém lékaři Dživakovi jenž žil před tři sta lety a měl kámen, jímž osvětloval vnitřní orgány lidského těla, a o dalším lékaři, ten zas uměl cnránit lidi před onemocněním neštovicemi tím, že jim vtíral do malé ranky krev, kterou vzal někomu, kdo tuto nemoc přežil.

»A proč teď lékaři neužívají všude tohoto způsobu?« zvolala Tháis. »A proč vy sami o tom vyprávíte jako o něčem skoro zapomenutém?«

Starší kněz se na ni dlouho a mlčky díval a mladší rozhořčeně vykřikl:

»Tak nesmíš mluvit, krásná zasvěcenkyně! To všechno a ještě mnoho jiného je tajemství, skryté ve starých knihách. Je-li zapomenuto, bylo to z vůle bohů v karmě. Když se my, kněží nejvyšší kasty, dozvíme, že čtení posvátných knih vyslechl někdo z nižší kasty, vlijeme mu do uší rozžhavené olovo!«

»Jak se potom snažíte rozšířit vědění?« zeptala se s jistou jízlivostí Tháis. »Před chvíli jsem slyšela něco o neštěstí plynoucím z toho, že jsou lidé nevědomí.«

»Nesnažíme se vědění rozšiřovat, ale uchovávat pro ty, kterým je přisouzeno je ovládat!« odpověděl vysoký kněz.

»V jedné kastě? A co ty ostatní, ty mohou žít dál v nevědomosti?«

»Ano. A plní to, co jim bylo určeno. A splní-li to dobře, narodí se v příštím životě v jiné, vyšší kastě.«

»Vědomosti chráněné v úzkém kruhu čeká nevyhnutelně úpadek a postupné zapomenutí,« vmísil se do hovoru Lýsippos, »a uzavřené kasty se hodí k pěstování dobytčích plemen, ale ne lidí. Sparťané chtěli vytvořit odrůdu vojáků, a dokonce se jim to podařilo, ale v životě se všechno mění rychleji, než si lidé uvědomují. Vojenský způsob života dovedl Sparťany na pokraj zkázy.«

»My nemáme jednu kastu, ale mnoho kast na všechno, co je potřebné pro život člověka,« namítl Ind.

»A přesto se mi helénský vztah k lidem zdá důslednější. Vy ve svých posvátných knihách a filozofických soustavách považujete lidi za rovné bohům, ale ve skutečnosti se na ně díváte jako na dobytek a udržujete je v nevědomosti,« tvrdě trval na svém Lýsippos.

»A Heléni snad neuznávají ušlechtilý původ?« zamračil se starší kněz.

»Uznávají. Rozdíl mezi námi je jen jeden, ale zato podstatný. My se domníváme, že ušlechtilý člověk se může narodit komukoliv a že je hoden znalostí i umění a mistrovství, kterého je schopen dosáhnout a užívat. Najde-li si k sobě ženu na stejné úrovni založí ušlechtilý rod a může se to stát v nějakém athénském paláci stejně jako v rolníkově chalupě někde v Chalkidice. Tam i onde může spatřit světlo světa dobro i špatnost. Obvykle se má za to, že mimořádně krásní lidé se rodí za účasti bohů nebo bohyň.«

»Ale otroky nepovažujete za lidi a ponižujete je na úroveň dobytka!« zvolal Ind.

Tháis chtěla něco namítnout. Lýsippos ji zarazil a nenápadně jí stiskl ruku. Vstal, ponechal Athéňanku o samotě s Indy a vyšel známou cestou ke své cele a vrátil se s velkou krabicí z fialového amarantového dřeva, okovanou na růžcích zlatými plíšky. Opatrně ji postavil na osmihranný stolek a nadzvedl petličku. Objevil se podivný mechanismus – změť ozubených koleček a páček nejrůznější velikosti. Na postříbřených okrajích byla vyryta písmena a znaky.

Indové se se zájmem nad krabičkou sklonili.

»Žák pythagorejců Hérakleidés z Pontu, Aristotelův přítel, zjistil, že koule Gáie se otáčí jako vlček kolem své osy a že osa tohoto vlčka je nakloněna vůči rovině, po níž se pohybují planety a Slunce.

Tento přístroj je určen k výpočtu pohybu planet, bez čehož není možné předpovídat budoucnost ani správně plout po moři. Jeho vytvořením podal lidský rozum důkaz svého důmyslu, takže teď stačí už na všechno ostatní jenom ruce a tabulky nahrazující paměť, které jsou zakresleny na víčku. Člověk nemusí provádět zdlouhavé výpočty a může se věnovat složitým problémům.«

Překvapení kněží ztichli. Lýsippos využil jejich rozpaků a řekl:

»My Heléni, místo abychom trestali hledače vědomostí roztaveným olovem, otvíráme brány a zahrady našich akademií a filozofických škol dokořán. A vás, kteří jste začali uvažovat o světě víc než o několik tisíciletí před námi, už doháníme.«

»To je proto, že je vás málo a musíte tudíž o své žáky všemožně pečovat, aby mohli předat pochodeň vědění dál! Ale nás je moc! Kdybychom vědění veřejně vybubnovali, okamžitě ho ignoranti všelijak znesváří a zneužijí proti opravdovým učencům.
V Krijašakti a Kundalini jsme našli tajemství osobní síly a velmi pečlivě chráníme techniku jejího ovládnutí a užívání. Kdyby toto vědění ovládl člověk nedokonalé karmy, přineslo by to vzápětí neštěstí!«

A Tháis se dozvěděla o zákoně karmy neboli odplaty, před nímž Nemesis, dcera Nykty (Noci), vyhlížela jako naivní, maličká a slabounká bohyně spravedlivého trestu.

Přímo v základech světa pracuje obrovitý mechanismus, karma, jemuž podléhá všechno, bozi, lidé i zvěř. Ti musí napravovat své chyby, nedokonalosti – a tím spíš zločiny – v řadě dalších převtělení, v nichž se jejich úděl buď zhoršuje, nebo zlepšuje podle osobního a společenského chování. Lež a klam, zvláště ty zaznamenané v knihách, patří ke strašlivým zločinům, protože mají škodlivé důsledky pro mnoho lidí a mohou být odčiněny až za tisíce let. Hanobení krásy patří rovněž k nejtěžším přestupkům. Ten, kdo komukoli cokoli zakáže, bere na sebe jeho karmu, ať už je jakákoli.

»To znamená, že když zakazujete nižším kastám vědění, berete na sebe jejich nevědomost? Nevědomost miliónů lidí?« znenadání se zeptala Tháis.

Starší kněz ucouvl a z očí vysokého kněze sálal hněv.

»Vy Helénové taky nedovolíte otrokům přístup k vědění,« odpověděl starší Ind, »vás svobodných je málo a jich je hodně a pořád víc. Proto váš svět brzy zahyne, přestože vaše výboje jsou velké.«

Lýsippos musel Athéňanku zarazit, neboť se zase chystala kněžím cosi vyvracet. Tháis si uvědomila že každá víra má své slabiny, a vzdala se námitek! Kritizovat tyto slabiny je snad vhodné ve veřejné diskusi, ale ne v přátelské besedě. Místo sporu se nakonec Athéňanka odhodlala zeptat se na něco, co ji už dlouho trápilo.

»Můj učitel, velký umělec Lýsippos, mě strašně odsoudil za jeden prohřešek a rok se mi vyhýbal.
Krása je to jediné, co lidi poutá k životu a pro co si ho váží, pro co přemáhají jeho útrapy, nemoci a nebezpečenství. Lidé, kteří krásu ničí, kazí nebo se jí posmívají, nemají právo na život. Ty je třeba ubíjet jako vzteklé psy, nositele nevyléčitelné nákazy. A umělci jako kouzelníci krásu tvoří a nesou za ni větší a hlubší odpovědnost než my, nevidoucí, neboť mají pronikavý zrak. To mi řekl Lýsippos před třemi roky.«

»Tvůj učitel má naprostou pravdu a je plně ve shodě se zákonem karmy,« prohlásil kněz s tmavou pletí.

»Z toho tedy vyplývá, že mě čeká strašlivý trest v tomto i v budoucím životě, protože jsem zničila nádherné paláce v Persepoli?« smutně se zeptala Tháis.

»To jsi byla ty?« Indové si se zájmem prohlíželi svou návštěvnici. Po dosti dlouhém mlčení promluvil starší kněz a jeho pádná a přesvědčivá odpověď jí přinesla ulehčení:

»Ti, kdož prahnou po moci, kladou důvěřivým lidem nástrahy. A nejenom důvěřivým, neboť my všichni, malí i velcí, toužíme po zázracích, a proto nás láká všechno neobyčejné. Ti, kdož chtějí ovládat myšlení lidí, kladou nám nástrahy svými hříčkami čísel, znaků a formulek, sfér a zvuků a vydávají je za klíč k vědomostem. Ti, kdož touží ovládat city, zvláště davu, jako jsou despotové a politici, budují obrovské paláce, které deptají lidi a ohromují jejich city. Jakmile člověk podlehne této nástraze, ztrácí svou osobnost a důstojnost. Paláce v Portipoře, jak říkáme Persepoli, jsou taková nástraha. Tys to zřejmě vycítila a stala ses nástrojem karmy, tak jako něhdy trestající zlo slouží dobru. Já bych tě Lýsippova obvinění zbavil.«

»Já už to sám pochopil a odpustil jsem jí,« souhlasil s ním sochař. »A proč jsi mi to takhle nevysvětlil?« vytkla mu Tháis.

»Nepochopil jsem to rozumem, ale citem, slovy nám to vysvětlili teprve oni, kteří znají karmu, naši učitelé z Indie,« Lýsippos se uklonil a po asijském způsobu si dal ruku na čelo.

Nato se kněží uklonili ještě níž.

…»Říkali jste nám,« začal, když všichni čtyři znovu usedli v okrouhlém sále, »že ve vědění je spasení. Podle vás by nebyla ani nepatrná část toho utrpení, které je dnes ve světě, kdyby se lidé víc zamýšleli nad neštěstím způsobovaným nevědomostí. Toto naprosto správné tvrzení se u vás dobře snáší s nelidskými zákony o tajemství vědění. Ale vedle rozumu jsou také city. Co víte o nich? Co dělat s Erótem? Velký sochař, tvůrce sochy, kterou získal váš chrám, hyne láskou.«

»Máš-li na mysli bohyni noci Ratri, nepatří chrámu a je zde jenom přechodně na cestě do Indie.«

»U nás je považována za bohyni měsíce, zdraví a mladých žen, podobnou Afrodítě,« řekla Tháis.

»Naše bohyně lásky a krásy Lakšmi je pouze jednou světlou stranou božstva. Jeho černou stranou je bohyně zkázy a smrti, trestající Káli. Dříve, v dávné minulosti, kdy každé božstvo projevovalo člověku přízeň i nepřátelství, splývaly obě strany v podobě bohyně moci Ratri, a tu uctívám já,« vysvětlil kněz s tmavou pletí.

»Jak můžeš uctívat pouze ženskou bohyni, když vaši bozi posílají nebeské krasavice, aby zlomily přílišnou moc mudrců?« zeptal se Lýsippos. »V tomto ohledu mi vaše náboženství připadá jednak vznešené, protože klade člověka na stejnou výši jako bohy, jednak nízké, protože jeho božstva využívají krásy jako zbraně k nedůstojnému pokoušení.«

»V takovém pokoušení není nic nedůstojného,« smál se kněz, »člověka přece nesvádí nějaká obyčejná jakšini, démon smyslného chtíče, ale sluneční krasavice, vzdělaná v umění i vědách, asi jako ona,« ukázal očima na Tháidu.

Rozvernost, kterou musela dlouho potlačovat, Tháidu pojednou strhla a ona vyslala ke knězi žhavý, dlouhý pohled.

»O čem jsem to mluvil?« třel si kněz čelo ve snaze rozpomenout se.

»Existují dvě cesty zdokonalení a zušlechťování, obě jsou tajné.
Jednou cestou je asketismus, naprosté zřeknutí se všech přání, hloubání, které spojuje nižší vědomí s vyšším. A především potlačení i nejmenšího pomyšlení na to, čemu vy říkáte Erós. Tady žena svým působením muže silně ohrožuje!«

»Jako u Židů, u těch je žena příčinou prvotního hříchu, vyhnání z ráje a jiných pohrom.«

»Ne, to ne. Kromě toho, jak vidět, neznáš jejich náboženství do hloubky, to si vzalo mnoho z babylónské moudrosti, a neznáš ani kabalu.
Tak jako u nás ve filozofických výšinách posvátných Upanišád neexistuje osobní bůh, ale jenom Parabráhman – realita všeobsáhlého Vesmíru, tak ani v kabale neexistuje strašlivý osobní Jehova, ale En Sof, nekonečné a neohraničené bytí.
Pravda se zjevuje prostřednictvím nahé ženy, skrývající se pod jménem Sefiroth. Sefiroth spolu s moudrostí Chochmou, mužským principem, a ženským rozumem Binou, tvoří trojici neboli Koronu, Kether, vrcholek Pravdy.
Ženy nemají zakázán přístup do svatyň.
Dívky kadešim jsou ve své nahotě posvátné, jsou zasveceny bohu stejně jako naše chrámové tanečnice, foinické a babylónské chrámové ženy, nemluvě uz o vašich služebnicích Afrodíty, Rheie a Démétry.
Vsechny staré kulty pocházející ze stejného základu a směřující ke stejnému cíli mají mnoho společného.«

»A proč tedy zuřiví židovští kazatelé o nás vykřikují, že jsme modloslužebníci, a nenávidí naše zákony a ustanovení?«

»Existují spisy elohické, které se vyznačují vysokou moudrostí, a pak o pět století později sestavené spisy o všemohoucím jediném Bohu, jenž se zabývá výhradně lidskými záležitostmi jako vrchní správčí Země.
Je to náboženství sledující jediný cíl: zachovat starý a nepočetný národ, obklíčený nepřáteli.
Právě především u nich najdeš pojem hříchu, jaký neznáte ani vy, Heléni, ani my, Indové. Přirozené určení lásky, totiž zachovat lidský rod, je u nás posvátnou povinností člověka.
Ani v nejdávnějších dobách nebyly u nás ženy nikdy odděleny od mužů a byly stejně jako oni svobodné. Tak je psáno v našich posvátných védách.
Jak bychom mohli považovat za nečistou vášeň, přirozenou jako sám život, v jejímž žáru se rodí budoucí pokolení?«

»Proč potom vaši bohové pomocí vášnivých apsar, nebeských hetér, brání mudrcům, aby se povznesli do nejvyššího světa?« ukázala Tháis vzhůru a vyvolala úsměv obou kněží.

»Nejvyšší svět se tak nazývá nikoli proto, že je někde nahoře, my tím označujeme, že je hodnotově vyšší než všechno kolem něho,« vysvětloval kněz s tmavou pletí, »ale začal jsem ti vykládat o různých cestách k dosažení dokonalosti. První cestou, opakuju, je cesta jasného myšleni – potlačení všech tělesných tužeb, dokonce i touhy po dalším trvání života. Avšak staří obyvatelé Indie s tmavou pletí, k nimž patřím i já, vypracovali jinou cestu, která tvoří filozofický počátek veškerého indického myšlení a současné době nevědomosti, závisti a hněvu, nazývané Kali-juga, velmi dobře vyhovuje. Obsahuje nejhlubší poznání a největší umění, jak ovládat síly lidského těla. Nazývá se tantra. Její podstata je krátce vzato v tom, že člověk musí všechny hlavni životní tužby žít co nejintenzivněji, aby je co nejdříve překonal a osvobodil se od nich.«

»A ty jsi stoupenec tantry?« zeptala se Tháis.

Kněz přikývl.

»A zbavil ses svodů a tužeb?« Podívala se na něj tak, že všechny svaly jeho mohutného těla se napjaly. Nadechl se zhluboka a pokračoval:

»Tantra nezavrhuje tužby, zvláště ne Eróta, neboť ho považuje za hybnou sílu života a vidí v něm možnost duchovního povznesení. A my nikdy neodmítáme pomoc jinému při takovém vzestupu výš, protože máme na paměti Bráhmův příběh.«

Ind jim vyprávěl rozkošnou legendu o lásce nebeské apsary k hlavnímu bohu indické trojice Bráhmovi Jsa ponořen do rozjímání a sebezdokonalování neodpověděl na její toužebné volání. Tu ho apsara proklela a předpověděla mu, že věřící ho budou uctívat méně než ostatní bohy. Bráhma se odebral k druhému bohu trojice Višnovi a ten mu vysvětlil, že se dopustil těžkého přečinu, jehož důsledků se může zbavit jen tím, že se stane apsařiným milencem, a ještě dalšími třiceti pokáními, aby se očistil, neboť žena je největší klenot a účinné ruce přírody – Šakti. Muž, jenž odmítne vášeň kterékoli ženy, dopouští se těžkého přestupku. Proto stoupenci tantry uctívají Šakti a v Erótu jsou velmi zkušení.

»I muži i ženy?«

»Samozřejmě!« odpověděl kněz. »Nestačí jen přání, je třeba činu. Dva, kteří se chystají k onomu obřadu, musí oba nebo alespoň jeden z nich projít dlouhou tělesnou a citovou přípravou, chtějí-li dosáhnout velkého duchovního povznesení a zbavit se nízkých prchavých žádostí.«

…»Když tantra tak mocně ovlivňuje city, srdce a tělo člověka, uměl bys vyléčit mladého umělce z přílišné a beznadějné lásky k mé přítelkyni?«

»Umělci jsou uprostřed mezi stoupenci asketismu a tantry.
Básnická duše se nebojí pokušení, protože spočívá v lásce, která je touha, a toužit znamená doufat v pokračování života. Opravdová poezie odvrhuje všechno falešné, a tím se podobá askezi, ale zároveň se spaluje v Erótových plamenech lásky k milované nebo k Múze. Tato rozdvojenost umělců ztěžuje léčení. Nicméně, pokusíme se.«

»V čem spočívá léčení?«

»Každá myšlenka, soustředíme-li k ní usilovně pozornost, se projeví navenek. Silné přání má svůj nezbytný důsledek.«

»Máš na mysli setep-sa, hypnózu?«

»I tu. Avšak u umělce je nejdůležitější zaměřit jeho žádost ke Khado-Lilit, ukrytou v srdci každého muže. Tak jako vy, Heléni, i my máme báji o několika lidských pokoleních, která žila před těmi dnešními. Heléni věří v lidi zlatého, stříbrného a bronzového věku, což svědčí o jednotném původu mýtů. Ale je tu jeden podstatný rozdíl: my považujeme dřívější lidi za bytosti nebeštější, vy naopak za pozemštější, než jsou dnešní, a tudíž za méně dokonalé.«

»Nemáš pravdu, kněže,« přerušil ho Lýsippos, »cožpak Titáni a Títánky byli horší než dnešní lidé? Prométheus a jeho druhové se obětovali, aby zbavili lidi nevědomosti.«

»A jenom jim připravili víc utrpení z poznané odpovědnosti, protože je obdařili snem o svobodné vůli, ale nezbavili je tíhy nesvobodného života,« dodal vysoký kněz.

»Podle našich mýtů požírá Kronos své děti, které mu zrodila Rheia-Gáia. Úranos je rovněž zabíjí.
Jinak řečeno, čas a nebe stírají z tváře země plody své. Znamená snad tento mýtus, že země, příroda neboli Šakti je neschopna stvořit lidi rovné bohům?«

»To znamená, že lidstvo musí koneckonců zdokonalovaním svého poznání a svého vývojového vzestupu samo sebe přetvořit. Naše staré spisy hovoří o někdejších pokoleních lidí – duchů. Nebudu mluvit o třech prvních, jsou od nás nesmírně vzdálena. Bezprostředně před námi žilo čtvrté lidské pokolení s nádhernými ženami nebeského původu. Židovská mytologie neuznává různá, po sobě jdoucí pokolení ale jen jednou stvořený pár lidí, stejných, jako jsou dnešní. Ale i podle jedné jejich báje prý první člověk, Adam, měl před lidskou ženou Evou už jinou – Lilit. Báje z ní udělala zlého démona, sice krásného ale všemožně ubližujícího Evě, až poslal Bůh tři anděly a ti vyhnali Lilit do pouště.

Indické Lilit jsou úplně jiné. Také umějí létat ve vzduchu, ale jsou k lidem bezmezně dobré. Královna všech těchto pražen, kterým říkáme khado, se jmenovala Sangie khado a byla nad pomyšlení krásná. Na rozdíl od apsar neměly khado rozum, ale jen city. A sen o krásném lidském těle a nadlidské Erótově schopnosti přetrvává u nás jako vzpomínka na tyto Lilit.«

»Slyšela jsem od Orientálců vyprávět legendu o peri, nebeských krasavicích, zrozených ohněm. Také létají ve vzduchu a občas se skloní k některým vyvoleným smrtelníkům,« řekla Tháis, neboť si vzpomněla na svůj pobyt u jezer poblíž Persepole.

»Je to nepochybně rovněž ohlas vzpomínky na Lilit,« souhlasil s ní starší kněz, zjevně se vůči Tháidě choval stále pozorněji.
»Naším úkolem je vyvolat tuto vzpomínku v umělcově duši, ovládnout ji a všechno další už svěřit obzvlášť dovedným posvátným tanečnicím, aby ho zbavily ničivé vášně k modelce, která s ním nemíní spojit svůj osud!«

»Děkuji ti, Lýsippe. Když jsi se mnou, nebojím se, že pochybím,« řekla Tháis na rozloučenou, »to asi dělá tvá moudrost…«

…»Být moudrý, Athéňanko, je málo příjemné. Moudrých proto nebývá mnoho.
Moudrost pozvolna zraje v tom, kdo nepodléhá chvále a odmítá lež.
Uplývají léta a ty pojednou zjišťuješ, že už nemáš někdejší touhy, a uvědomuješ si, jaké je tvé místo v životě. Člověk má menší nároky, je opatrný a váží důsledky svých činů, což znamená, že je – moudrý.
To není štěstí, jak ty to poeticky chápeš, vůbec ne. Lidé s oblibou překonávají úzkost a hněv písněmi a tanci, aniž vědí cokoli o jejich podstatě.
Je třeba hodně hloubat, takže pravým jazykem moudrosti je mlčení.
Lidé čistého srdce to dobře vědí.
Nemoudré je říkat pravdu lidem, kteří mají raději zázraky a chtějí dosáhnout cíle nejkratší cestou. Taková cesta vsak neexistuje. Je totiž jenom postupný vzestup.
Ale poslouchej, co ti teď prozradím, je to jedna z největších moudrostí: obdiv zničí zaručeně a rychle každého.«

»Máš na mysli obdiv k ženám?«

»V žádném případě. To je přirozené uctívání krásy a Eróta. Já mluvím o pochlebování králům a vojevůdcům, v jejichž rukou jsou osudy lidí, lhostejno zda nadlouho nebo krátce.«

»A myslíš přitom na Alexandra?«

»Vžij se na okamžik do člověka, jehož uctívají miliony nejrůznějších lidí, pravdomluvní i lháři, duše čestné i otrocké, statečné i zbabělé. Musel by mít vskutku božskou sílu, aby nepodlehl a nezradil své sny.«

»Lze se zpronevěřit vlastnímu osudu?«

»Zrádce vlasti odsuzují všechny národy právem k smrti.
Ale proč lidé nechávají bez povšimnutí zrádce vlastní duše?
Takoví zpronevěřilci přece už nemají schopnost žít v pravdě. Na takového člověka se nelze v ničem spolehnout. Kráčí od špatného k horšímu a zlo v něm neustále narůstá. Kdo je nečestný, ztratí brzy všechnu důstojnost.
Hodně se mluvilo o mé čestnosti. Snažím se nikdy nevyzradit tajemství a nepídím se po tom, co mi lidé nehodlají říci. Velký zločin vyrůstá z řetězu malých chyb a přestupků, a velkého, bohům rovného důstojenství dosahuje člověk tím, že dokáže být zásadně zdrženlivý a ovládá sám sebe.«

»A ty si myslíš…«

»Posuzuj jenom sebe, i to je nesmírně těžké, ale při posuzování velkých a tím spíš vynikajících lidí to přenech času a lidem.
Nestačí jednat správně, je také zapotřebí vědět, kdy správný čin vykonat. Nemůžeme nasednout do loďky, která už odplula, nebo do té, která ještě nepřiplula.
Vědět, co dělat, to je už půlka všeho, ale druhá půle je, víme-li, kdy svůj čin uskutečnit.
Každá věc na světě má svůj čas, jenže lidé ho obvykle nevystihnou…«

…Po několika dnech jejich pobytu v chrámě Eridu zavanul horký západní vítr.
Tháis v té dusné noci špatně spala. Vítr ze syrské stepi dul s rozčilující jednotvárností, hvízdal skrze nesčetné otvory a okénka na chrámových půdách a způsoboval tělesnou malátnost a duševní stísněnost. Vanul i příští den, aniž zesílil nebo zeslábl. Athéňanky se zmocnila melancholie.
Zdálo se jí, že žije zbytečně: pořád jen vzpomínat na ty, kdo odešli, hluboce utajovat svou lásku, nekonečně čekat na Ptolemaia, starat se o velký dům a ochraňovat společné bohatství, ve skutečnosti podíl z pokladů ukořistěných ve válce.
Mohla je rozmnožit. Ale proč?
Mohla… mohla hodně, ale stále před ní vyvstávala otázka: proč?
Unavilo ji snad její ustavičné nadšení, s nímž se do všeho vrhala, nebo její výbušná přecitlivělost?
Možná že nepozorovaně zestárla a už se nedokáže jako dříve nadchnout, jezdit na koni s větrem o závod, zadržovat slzy nadšení při pohledu na krásu nebo naslouchat se zatajeným dechem vyprávění a písním.

The post Jefremov a Athéňanka Tháis. Jedinečný historický román z doby Alexandra Velikého first appeared on Čítárny.

Ivan Alexandrovič Gončarov (1812 – 1891) je znám svou “trilogií” začínající na „O“ – „Obyčejný příběh“, „Oblomov“ a „Obryv“. Sám spisovatel tvrdil, že jde o jedno velké dílo. V románech zachytil život a způsob života ruské společnosti během desetiletí.

„Luxus je neřest, ošklivost, nepřirozené zvrácení člověka za hranice přirozených potřeb, zvrhlost.
Gončarov

Ivan Alexandrovič Gončarov je ale znám hlavně jako autor Oblomova.
Podle této knihy natočil vynikající Nikita Michalkov seriál Несколько дней из жизни И.И. Обломова. Серия, 1979 a film Oblomov z roku 1980. Vzniklo také mnoho divadelních her. Dodnes je kniha na pomyslné špičce literárního světového kulturního dědictví.

Je to román o člověku, jehož život se pohybuje mezi leností a nudou, jež se bojí jakékoliv změny ve svém životě a který svůj život nakonec úspěšně prohnívá.
A vůbec nepomáhá, jak napsal v novele Strž (1869).

Člověk se necítí šťastný, pokud není žádný problém. Musíte ho praštit kládou po hlavě, pak bude vědět, že bylo štěstí, a ať je to jakkoli zlé, všechno je lepší než poleno.

Gončarov v románu Oblomov popisuje muže, statkáře Ilji Oblomova, který ve skutečnosti nežije, ale jen stereotypně přežívá. Den za dnem.
Ale jednoho dne jeho klidnou existenci naruší energická Olga Iljinskaja, která v něm probudí touhu po životě. Nicméně požadavky společnosti staví Oblomova před volbu: změnit se a opustit lenost, nebo dál uvadat ve zvyklé samotě.
Oblomov je to figura, která ve skutečnosti, v roce 1859, kdy se objevilo Gončarovovo dílo, byla docela neobvyklá.

Co je však zajímavé, po zrůdném kovidismu 2021-22, se přesně takový člověk stává ideálem společnosti, kterou prosazují progresivní liberáálové.
S ohnutým hřbetem poslušně pracuje z domova, dokonalý občan nemajíce námitky, aby byl plně kontrolován výměnou za osvobození od vlastního rozhodování. Dobrovolně kolem sebe vystavil mříže svého otroctví. Naprosto dobrovolně!!!

Kdo nečte a nezná klasika Gončarova, neví co je lišnyj čelověk neboli zbytečný člověk.
Ale pokud se někdo náhodou chová jako Oblomov, pak si může být jist, že žije život zbytečného člověka.

A jak takový život vypadá? Gončarov ho začíná popisovat takto:

Nevěděl si rady v záplavě denních starostí a stále ležel, obraceje se z boku na bok. Občas se pouze ozývaly trhané výkřiky: „Ach bože můj! Život mě nenechá na pokoji, všude na mne dotírá.

Oblomov si povzdechl.
– Ach, život! – řekl.
– Co život?
– Dotýká se, není klidu! Lehl bych si a usnul… navždy…
– To znamená uhasil bys oheň a zůstal ve tmě! Hezký život! Ech, Iljo! Měl bys trochu filozofovat, opravdu! Život proběhne jako okamžik, a on by si lehl a usnul! Ať je to trvalé hoření! Ach, kdybych mohl žít dvě stě, tři sta let! – zakončil – kolik by se dalo udělat věcí!
– Ty jsi jiný případ, Andreji, – oponoval Oblomov, – máš křídla: nežiješ, létáš; máš nadání, ješitnost, nejsi tlustý, netrápí tě ječmeny, neškrábe tě zátylek. Jsi nějak jinak stvořený…
– Eh, dost! Člověk je stvořen, aby si sám sebe uspořádal a dokonce změnil svou povahu, a on si narostl břicho a myslí si, že mu příroda poslala tuto zátěž! Měl jsi křídla, ale odhodil jsi je.

A dál Gončarov upřesňuje popis svého hrdiny.

“Život se mu skládal ze dvou polovin: jedna z nich byla práce a nuda, což pro něho znamenalo totéž, druhá klid a pokojné veselí.”….
Skoro nic ho nelákalo z domu a den za dnem se stále pevněji a trvaleji usazoval ve svém bytě. Oblomov zapadal až po uši do svého samotářství a odloučenosti, ze které ho mohlo vytrhnout jen něco mimořádného, co nenáleželo k obvyklým životním příhodám; nic takového se však nedělo ani se nedalo v budoucnosti očekávat…
K tomu ke všemu se Iljovi Iljiči v pokročilejším věku vrátila jakási dětinská bázlivost, takže tušil nebezpečí a zlo ve všem, s čím se nesetkával v okruhu svého každodenního života – tak už odvykl rozmanitosti vnějšího světa.”…

“Co tedy doma dělal? Četl? Psal? Studoval?
Ano, naskytne-li se mu po ruce kniha, noviny, přečte je.
Uslyší-li o nějakém vynikajícím díle, zachce se mu poznat je; hledá tu knihu, prosí o ni, a přinese-li mu ji někdo brzy, pustí se do ní, začne si vytvářet představu o jejím obsahu: ještě krok, a zvládl by jej, ale podíváš se – a Oblomov už leží, netečně zírá do stropu a vedle něho leží nedočtená, nepochopená kniha.
Jeho zájem chladl ještě rychleji, než vznikal, a Oblomov se už nikdy nevracel ke knize, kterou odložil.”…

“Až do šedin, až do hrobu. To je život!“
„To je…“ Štolc se zamyslil a uvažoval, jak takový život nazvat, „nějaká… oblomovština,“ řekl konečně.
„Ob-lo-mov-ština!“ pomalu opakoval Ilja Iljič; divil se tomu zvláštnímu slovu a zkoumal je po slabikách. „Ob-lo-mov-ština!“
Díval se na Štolce podivně a upřeně.
„Jaký je tedy podle tebe ideál života? Co není oblomovština?“ tázal se bez prudkosti a bojácně. „Neusiluje snad každý člověk o to, o čem sním já? Není účelem všeho vašeho shonu, všech vášní, válek, obchodu a politiky dosáhnout klidu, není to touha po ideálu ztraceného ráje?“
„I tvá utopie je oblomovská,“ namítl Štolc.
„Nač se tedy vlastně trmácíš, není-li tvým úmyslem navždy se zajistit a vzdálit se pak do ústraní, odpočinout si…?“
„Venkovská oblomovština!“ řekl Štolc.
„Nebo dosáhnout ve státní službě vynikajícího společenského postavení a pak užívat v čestné nečinnosti zaslouženého odpočinku…“
„Petrohradská oblomovština!“ namítl Štolc.
„Kdy tedy chceš žít?“ namítl zas Oblomov, rozmrzen Štolcovými poznámkami. „K čemu se trápit celý život?“
Vzdychl si.

“Víš, Andreji, v mém životě se nikdy nerozhořel žádný, ani spásný, ani zhoubný plamen.
Můj život se nepodobal ránu, nad kterým se ponenáhlu rozjasňují barvy a oheň, měnící se pak u jiných lidí ve žhavě planoucí den, až všechno rušně kypí v zářivém poledni a potom se zas všechno pomaličku mírní, bledne a přirozeně a pozvolna před večerem uhasíná. Ne, můj život uhasínáním začal. Je to divné, ale je to tak! Od první chvíle, kdy jsem si sebe uvědomil, cítil jsem, že už hasnu. Začal jsem hasnout při psaní listin v kanceláři; hasl jsem pak, když jsem se z knih dozvídal o pravdách a nevěděl, co si s nimi v životě počít, hasl jsem s přáteli, když jsem poslouchal jejich povídačky, klepy, posměšky, zlomyslné a studené prázdné tlachy, když jsem pozoroval přátelství, udržované styky bez cíle a bez sympatie. Buď jsem ten život nepochopil, nebo za nic nestojí.“

„Kdo tě proklel, Iljo? Co jsi spáchal? Jsi dobrý, rozumný, něžný, ušlechtilý… a… hyneš! Co tě zahubilo? To zlo nemá jméno…“
„Má,“ zašeptal sotva slyšitelně. „Oblomovština!“

Film Oblomov, Nikita Michalkov, 1980

Ivan Alexandrovič Gončarov. se narodil 18. června 1812 se v Simbirsku. Dnes je jeden z nejvýznamnějších představitelů realismu v ruské literatuře.
Gončarov měl dar klidu a vyrovnanosti. To ho odlišovalo od spisovatelů druhé poloviny 19. století, posedlých duchovními vzplanutími a pohlcených společenskými vášněmi. Dostojevskij byl fascinován lidským utrpením a hledáním světové harmonie. Tolstoj toužil po pravdě a vytváření nového náboženství.
Gončarov byl střízlivý, vyrovnaný a prostý. Mnozí klasika vnímali jako nehybného, líného a apatického člověka.
Osobnost spisovatele byla úzce spjata s osobností jeho hrdiny – Iľja Iľič Oblomov.
Blízcí Gončarova mu říkali… princ lenosti. Toto přezdívka však byla spíše žertovná, protože člověk, který Gončarova dobře znal, nemohl nevidět hlubokou vnitřní i vnější práci spisovatele.
Spisovatel měl úžasný umělecký talent: nedával hotové závěry, ale zobrazoval život takový, jaký ho viděl jako umělec, aniž by se pouštěl do abstraktní filozofie a mravokárství.
V střetu patriarchálního řádu s vznikajícím buržoazním Gončarov viděl nejen historický pokrok, ale i ztrátu mnoha věčných hodnot.

Výpisky: Gončarov / Oblomov

„Ano, nelze žít tak, jak se nám zachce – to je jasné. Upadnete do chaosu protikladů, které ani nejchytřejší a nejodvážnější lidská mysl nedokáže rozmotat! Včera jste si něco přáli, dnes to vášnivě dosahujete, až do vyčerpání, a pozítří litujete toho, co jste si přáli, a pak proklínáte život za to, že se to stalo…“

“Byl to „starší muž v šedém fraku, s dírou pod paží, odkud trčel kus košile, ve stejném šedém vestě, s měděnými knoflíky, s holou lebkou jako koleno a s neuvěřitelně širokými a hustými světle hnědými kníry s šedinami, z nichž by každý stačil na tři plnovousy“.

“Nade vše cenil vytrvalost při dosahování cílů: to byla v jeho očích známka charakteru a lidem s touto vytrvalostí nikdy neodepřel respekt, bez ohledu na to, jak nedůležité byly jejich cíle.”

“Myšlenka se volně procházela po tváři jako volný pták, poletovala v očích, usedala na pootevřené rty, schovávala se v záhybech čela, pak úplně zmizela, a tehdy celé tváři zářilo rovnoměrné světlo bezstarostnosti. Z tváře se bezstarostnost přenášela do póz celého těla, dokonce i do záhybů županu.”

„Někteří lidé nemají nic jiného na práci, než jen mluvit. To je jejich poslání.“

„Chytráctví krátkozrakého: dobře vidí jen pod nos, ale ne do dálky, a proto často sám padá do téže pasti, kterou nastražil ostatním.“

Ano, kmotře, dokud v Rusku nezmizeli blázni, kteří podepisují papíry, aniž by je četli, náš bratr může žít.

“Nejvíce si cenil vytrvalosti při dosahování cílů: v jeho očích to byl znak charakteru a lidem s touto vytrvalostí nikdy neodmítal úctu, ať už byly jejich cíle jakkoli nevýznamné.”

“Přátelství je hezká věc, když je to láska mezi mladým mužem a ženou nebo vzpomínka na lásku mezi starci. Ale bůh chraň, když je to z jedné strany přátelství a z druhé láska.”

“Šťastní lidé žili s přesvědčením, že to jinak být nemůže a nesmí být. Jsou si jisti, že všichni ostatní žijí přesně stejně a že žít jinak je hřích.”

„Když spolu žijí dva lidé, nakonec se navzájem otravují. Krátké každodenní sblížení člověka s člověkem není pro nikoho z nich snadné: vyžaduje to mnoho životních zkušeností, logiky a srdečné vřelosti, aby si mohli užívat jen silné stránky a nepřitěžovat si vzájemnými nedostatky.“

The post Gončarov. Zbytečný neboli Lišnyj čelověk. Zlo se jmenuje oblomovština first appeared on Čítárny.

Michel Houellebecq napsal velmi aktuální román o tom, jak se z Francie stane islámský stát. Kniha byla nejen ve Francii okamžitě rozebrána.

Příběh se odehrává roku 2022, kdy politické strany ve volbách raději podpoří fiktivního kandidáta strany zvané Muslimské bratrství, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty Marine Le Penová. Houellebecq opravdu brilantně a se znalostí problému popisuje jednostrannou volební mediální masáž, zjednodušování  a zkreslování informací a subjektivní pohled na události pod hlavičkou objektivního zpravodajství. Ne náhodou vám připomene podobné reportáže především z České televize.

Ve volbách tedy vyhrává Muslimské bratrstvo v čele s Benem Abbesem, k němuž se okamžitě přidávají socialisté a vytvářejí nebezpečnou koalici. Ben Abbes se stává prezidentem Francie. Po volbách vítězové projeví zájem především o ministerstvo školství a ministerstvo sociálních záležitostí, aby přerod společnosti měli zcela pod kontrolou.

Je třeba ještě poznamenat, že ve Francii budou skutečně volby v roce 2022 a proto se román stal velmi zajímavým vizionářským příběhem.
Základní půdorys románu vychází z inspirace dílem významného spisovatele konce 19. století J.K. Huysmanse.

Michel Houellebecq uvedl, že „urychluje historii“. Jeho velmi dobře napsaná románová fikce je poznamenána hlubokou znalostí problému současných tzn. problémů kolem roku 2017. Kniha vzbudila nebývalou pozornost a  v mnoha zemích se stala absolutním bestsellerem. Stále víc lidí si totiž uvědomuje nebezpečí, které hrozí evropské civilizaci, kdy během několika desítek let můžeme tolerovanou stupiditou politiků zničit naše kořeny, které budovaly celé generace.

Michel Houellebecq (1958)
je nejvýraznější postava francouzské literatury posledních dvaceti let a jedna z hlavních osobností nové vlny francouzských autorů.
Vystudoval zemědělskou univerzitu, krátce pracoval jako počítačový technik ve francouzském parlamentu. Rozvod s první ženou neunesl a byl hospitalizován na psychiatrii.
Nyní žije v Irsku blízko Corku. Je také velmi zajímavý fotograf. Jeho poslední fotokniha je z Lanzarote.

Výpisky z knihy:

Podle milostného modelu převládajícího za mého mládí (a nic mě nepřimělo k tomu, abych uvěřil, že se věci podstatně změnily) se předpokládalo, že mladí lidé po krátkém období sexuální nestálosti v preadolescenci běžné naváží výlučné milostné vztahy, postavené na striktní monogamii, kde už vstupovaly do hry nejen sexuální, ale i společenské aktivity (večírky, víkendy, prázdniny). Na těchto vztazích nicméně nebylo nic definitivního a musely být vnímány jako svého druhu trénink, taková stáž (jejichž absolvování se ostatně v pracovní sféře stávalo běžným předstupněm k prvnímu zaměstnání).
Milostné vztahy proměnlivého trvání (dobu jednoho roku, již jsem poznal já, lze považovat za přijatelnou) a proměnlivého množství (průměr deset až dvacet se mi jeví jako rozumný odhad) měly přicházet jeden za druhým, dokud to nezavršil jako apoteóza poslední vztah, který měl tentokrát být manželský a definitivní a prostřednictvím plození dětí měl vést k založení rodiny…
xxx

Měsíc po vyhlášení výsledků druhého kola oznámil Mohamed Ben Abbes založení Muslimské jednoty.
První pokus o politické pojetí islámu, Strana francouzských muslimů, se záhy rozpadla, na čemž se podepsal nevhodný antisemitismus jeho vůdce, jenž šel tak daleko, že navázal spolupráci s krajní pravicí. Muslimská jednota se z tohoto neúspěchu poučila a dala si záležet na umírněných postojích, podporujíc jen střídmě palestinské nároky a udržujíc srdečné vztahy s židovskými náboženskými autoritami. Po vzoru muslimských stran, jež se etablovaly v arabských státech, tedy vzoru, který mimochodem dříve ve Francii používala Komunistická strana, její politickou činnost jako takovou převzala i hustá síť mládežnického hnutí, kulturních institucí a charitativních spolků.
V zemi, kde se chudoba každým rokem nezvratně šířila, přinesla tato politika ovoce, přenesení aktivity i odpovědnosti na četné nižší články umožnilo Muslimské jednotě značně rozšířit řady svých příznivců i nad rámec přísně konfesního členstva.
xxx

„Co prosazují?“
„No, podle Muslimské jednoty má každé francouzské dítě mít od začátku do konce školní docházky přístup k islámskému vzdělání. A islámské vzdělání se ve všech ohledech velmi liší od toho světského. A rozhodně nemůže být smíšené: ženám chtějí otevřít jen některé obory. V podstatě chtějí, aby se většina žen po základní škole orientovala na školy nabízející programy péče o domácnost a co nejrychleji se vdaly – jen malá menšina by do svatby pokračovala ve studiu literatury nebo umění; tak vypadá jejich ideální model společnosti. Kromě toho všichni učitelé bez výjimky budou povinně muslimové. Kantýny budou muset respektovat muslimská pravidla stravování, rozvrh bude vyhrazovat čas pro pět každodenních modliteb. Učení Koránu se ale budou muset přizpůsobit především samotné školní osnovy.“
xxx

Bohaté Saúdky, přes den oděné do neproniknutelných černých burek, se večer promění v rajské ptáky, nastrojí se do korzetů, ažurovaných podprsenek, do tang zdobených pestrobarevnými krajkami a drahokamy. Přesný opak žen ze Západu, jež jsou šik a sexy přes den, kdy si musejí obhájit svůj společenský status, a večer se doma zhroutí, navlečou si volné a neforemné úbory a vyčerpaně se vzdají veškerých vyhlídek na svádění.
xxx

Vyhraje-li muslimský kandidát, Marie-Françoise určitě na fakultě nezůstane, žádné učitelské místo na islámské univerzitě nebude smět zastávat žena, to je naprosto vyloučené.

Všichni vědí, že Karel Martel porazil Araby v roce 732 u Poitiers, čímž zastavil muslimskou expanzi na sever. Jde skutečně o zásadní bitvu, považovanou za výchozí bod středověkého křesťanství; ale vše se neodehrálo tak hladce, nájezdníci se nestáhli okamžitě a Karel Martel s nimi v Akvitánii válčil ještě několik let. V roce 743 znovu zvítězil kousek odsud a na výraz díků se rozhodl zbudovat kostel; nesl jeho erb, tři zkřížená kladiva. Kolem kostela vznikla vesnice, byl ovšem záhy zničen a potom znovu postaven ve 14. století. Je fakt, že mezi křesťanstvím a islámem se odehrála obrovská spousta bitev, bojovat patřilo odjakživa k hlavním lidským činnostem, válka nám je přirozená, jak říkal Napoleon. Ale myslím, že teď nadešla chvíle se s islámem dohodnout, spojit.“
xxx

Krajní pravice žije v představě, že jakmile se muslimové dostanou k moci, křesťané budou nevyhnutelně odsouzeni k postavení dhimmí, občanů druhé kategorie. Tento pojem patří mezi základní principy islámu; ale v praxi je status dhimmi extrémně flexibilní. Islám zaujímá obrovský geografický prostor; způsob, jakým se praktikuje v Saúdské Arábii, nemá nic společného s tím, s čím se setkáme v Indonésii nebo v Maroku.
Co se Francie týče, jsem naprosto přesvědčený – klidně se vsadím –, že nejenže křesťanství nedojde žádné úhony, ale že subvence, které plynou katolickým sdružením a na údržbu jejich církevních statků, se zvýší – mohou si to dovolit, protože do mešit v každém případě potečou z ropných velmocí prostředky mnohem významnější. A hlavně, skutečný nepřítel muslimů, to, čeho se bojí a co nenávidí ze všeho nejvíc, není katolicismus, nýbrž sekularismus, laickost, ateistický materialismus.
xxx

Nový statut islámské univerzity Paříž – Sorbonny mi neumožňoval další pedagogické působení na její půdě; Robert Rediger, nový rektor, podepsal dopis osobně; vyjadřoval v něm hluboké politování a ujišťoval mě, že kvalita mé akademické práce nijak zpochybněna není. Mohu samozřejmě pokračovat v kariéře na kterékoli světské univerzitě; pokud tak však neučiním, islámská univerzita Paříž – Sorbonna se zavazuje vyplácet mi neprodleně dávky starobního důchodu, jejichž měsíční výše bude valorizována podle inflace a k dnešnímu dni činí 3 472 eur. Nezbytné kroky mohu podniknout v souběhu s personálním oddělením univerzity, nejlépe po předchozí domluvě.
xxx

Rimbaudovo přestoupení na islám se prezentuje jako zaručené, byť nejde o zcela potvrzenou skutečnost; ale jinak, do analýzy básní, vážně nijak nezasahují. Protože jsem pozorně poslouchal a nedával najevo sebemenší pohoršení, pomalu se uklidnil a nakonec mě ještě pozval na kávu.
„Dlouho jsem váhal…“ přiznal, poté co si objednal Muscadet. Horlivě, chápavě jsem přikývl; dobu jeho váhání jsem odhadoval nejvýš na deset minut. „Ale plat je vážně zajímavý…“
„Ani penze není špatná.“
„Plat je mnohem vyšší.“
„O kolik?“
„Třikrát vyšší.“
xxx

Není-li islám politický, není ničím. Ajatolláh Chomejní
xxx

V islámském modelu ženy – tedy ty, jež jsou dostatečně hezké, aby navnadily bohatého ženicha – mají v podstatě možnost zůstat celý život dětmi. Jakmile jim dětství skončí, stávají se matkami a vracejí se do dětského světa. Když jejich děti vyrostou, stanou se babičkami, a tak běží jejich život; s výjimkou krátkého období několika let, kdy si kupují svůdné spodní prádlo, a mění tak dětské hry za sexuální – což je zhruba totéž. Pochopitelně přicházely o nezávislost, jenže… fuck autonomy, já osobně musím přiznat, že jsem se snadno a dokonce s opravdovou úlevou vzdal veškeré profesní nebo intelektuální zodpovědnosti…
xxx

Domů jsem se vrátil pěšky přes půlku Bruselu kolem evropských institucí – oné pochmurné pevnosti obklopené brlohy. Ráno jsem zašel za jedním imámem v Zaventemu. A den nato – na Velikonoční pondělí – jsem za přítomnosti desítky svědků vyslovil rituální formuli přestoupení na islám.“
xxx

Přesto je kniha plná vášně tak silné, že všechno unese.
„Je o podvolení,“ řekl jemně Rediger. „Předkládá závratnou a prostou myšlenku, že vrchol lidského štěstí spočívá v absolutním podvolení. Myšlenku, kterou bych váhal předložit svým souvěrcům, ti by ji nejspíš považovali za rouhání, podle mě však existuje vztah mezi naprostým podvolením ženy muži, jak je popisuje Příběh O, a podvolením člověka Bohu, jak ho pojímá islám. Víte,“ pokračoval, „islám přijímá svět a přijímá ho se vším všudy, řečeno s Nietzschem tak, jak je.
Podle buddhismu je svět dukkha, neuspokojivost, utrpení.
I samo křesťanství má vážné výhrady – neoznačuje snad Satana ‚vládcem světa‘?
Pro islám je naopak Boží stvoření dokonalé, naprosté mistrovské dílo. Není však Korán v podstatě rozsáhlá mystická chvalořeč? Chvalořeč na Stvořitele, na podvolení jeho zákonům. Obvykle nedoporučuju zájemcům o islám, aby začali četbou Koránu, pokud se ovšem nesnaží naučit se arabsky studiem textu v originále. Spíš jim doporučuju, aby poslouchali četbu súr, opakovali je, dýchali v jejich rytmu. Islám je přece jen jediné náboženství, které zapovídá liturgické používání překladů; Korán se totiž celý skládá z rytmů, rýmů, refrénů a asonancí. Spočívá v oné základní myšlence poezie, myšlence jednoty zvučnosti a smyslu, která umožňuje pojmenovat svět.“

The post Podvolení. Houellebecq vizionářsky reaguje na realitu dnešní Francie first appeared on Čítárny.

Už roku 2007 přišel slavný režisér Woody Allen (1.12. 1935) s další kopou svých humorů, chci říct próz, i když literatura vůči jeho postu i dál frčí po jiné trati. Zas tak to neva(dí), ale z jeho knih (Vyřídit si účty, 1971; Bez peří, 1975; Vedlejší účinky, 1980) mi Čirá anarchie (česky ji vydalo nakladatelství Argo roku 2007 a má 176 stran) přijde nejslabší. Jenže je u Woodyho něco nejslabší?

Jde to 18 povídek, které vás většinou zaujmou, a to zdaleka nejen díky několika odkazům na Mistrovy lásky.
Přesto i dík nim. A tak se bavme taky vzpomínkou na film Pověstný muž vsunutou do v pořadí šestého příběhu Chůva nad zlato.
Výkupné po indicku je ovšem spíš laciné nežli „příjemně nekorektní“ a rovněž některé další „kousky“ mi přišly… snad i odbyté.
Neplatí to o „čísle“ Pozor, géniové, platí se v hotovosti, nezklame ani Tak jedl Zarahustra, určitě se rádi seznámíte s Pinchuckovým zákonem (poslední z povídek) a na islám rozhodně nepřejde po konzumaci „story“ Alelujá, prodáno!

Co se však týče próz jako Trénink na Oscara či Máš tak fatální chuťové pohárky, drahá, jsou podle mého názoru až příliš svázány se vším, co o Allenovi víme, zatímco bez toho by nefungovaly. Anebo jen tak dutě, až by to rachtalo.

Na druhou stranu sem Woody Allen vepsal i Smrtonosnou matraci, která přinejmenším pobaví, a přidal i Poprask při přelíčení s Disneyho studiem, který zase poučí. Nu, a úplně nejlepší je Odmítnutí. (viz ukázka pod článkem)

„Konečně v něco věřím, „ řekl jednou Boris své ženě.
„Věřím, že život má smysl a všichni, bohatí i chudobní budou jednou dlít v příbytku Božím, protože na Manhattanu už se vážně bydlet nedá.“

Čirá anarchie / Woody Allen /
Z anglického originálu Mere Anarchy (Random House, New York) přeložila Dana Hábová. Odpovědná redaktorka Eva Slámová. Kniha byla po svém vydání ještě jednou dotištěna.

Poznámka: Kniha vyšla také jako audiokniha

Woody Allen, vlastním jménem Allen Stewart Konigsberg (*1.12. 1935 v Bronxu), je světově proslulý režisér, scenárista, spisovatel, herec a komik. Patří k ojedinělým světovým autorům, režisérům, kteří mají jasný autorský rukopis. Nápadité scénáře potvrzují jeho mimořádný talent i intelektuální společenský přehled, ačkoli nedokončil ani první semestr na Newyorské univerzitě.

Výpisky z knihy Čirá anarchie / Woody Allen 

„Lidstvo stojí na křižovatce – jedna cesta vede k zoufalství a naprosté beznaději, druhá k totálnímu vyhynutí .
Upřímně doufám, že vy, absolventi, zvolíte tu správnou cestu.“
x

„Jak jsem mohl nevědět, že ve vesmíru existují maličkosti velikosti ‚Planckovy délky‘, což je miliontina miliardtiny miliardtiny centimetru? Představte si, že byste jednu upustil v temném divadle – jak byste ji hledal! A jak vlastně funguje gravitace? A kdyby najednou přestala působit, musely by některé restaurace pořád vyžadovat sako?“
x

„S tím si připsal dalších devadesát tisíc dolarů k odhadu, který nabyl objemu Talmudu a v možných interpretacích mu konkuroval.“
x

„Půjdu hned k věci, Potemnicku,“ prohlásil a kývl směrem k ložnici, kam se odvlnila jeho šmajchlovací chráněnkyně, jen co si seřídila kulminační body na podvazcích.
„Já vím,“ řekl jsem, sestupuje z Venušina Pahorku.
„Přečetl jste si mou knihu, zaujala vás vizualita mé prózy, a chcete po mně scénář. Jistě si uvědomujete, že i kdybychom dosáhli kompatibility ohledně finanční stránky, do uměleckého ztvárnění si rozhodně nedám mluvit.“
„Jasně, jasně,“ mumlal Biggs a nad mým ultimátem mávl rukou.
„Víte, co je beletrizace?“ zeptal se a strčil si do úst prášek na zažívání.
„Ne tak docela,“ odvětil jsem.
„Když má biják kasovní úspěch, producent najme ňákýho zombíka, aby z něj udělal knihu. Takovej ten lacinej exploatační spisek – prostě pro blbce. Ty hovadiny, co vídáte na letišti nebo v obchoďáku.“
„Hm,“ řekl jsem a cítil, jak letální sevření s klamnou neškodností atakuje mou bederní krajinu.
„Já jsem ovšem lepší člověk. Nekšeftuju s řemeslníkama, kooperuju s autorama, co jsou pravý vořechový. Tudíž abyste věděl, to vaše dílko zmerčila minulej tejden má holka v jednom venkovským krámě. Já teda ještě neviděl knihu ve výprodeji vystavenou na regálu s dřívím na otop. Ne že bych ji celou přečet, ale ty tři stránky, co jsem stihnul, než jsem šel do švestek, mě přesvědčily, že mám co do činění s jedním z nejnevídanějších dělníků slova od starýho Hemingwaye.“
x

Odmítnutí

“Nechci nikoho jmenovat,” řekl Siminov, “ale jeden známý investiční bankéř před lety neprosadil syna do prestižní školky. Prý kvůli chlapcově skandální neschopnosti zvládnout omalovánky. Ten hoch, kterého zamítla školka, vybraná rodiči, pak musel – musel -“
“Co? Řekněte mi to, Dimitriji Siminove.”
“Zkrátka, když mu bylo pět, byl nucen nastoupit – do státní školy.”
“Pak tedy Bůh není,” pravil Boris Ivanovič.
“V osmácti začali jeho někdejší druzi studovat na Yaleu a Standfordu,” pokračoval Siminov, “ale ten bídný čáčura, který nezískal doporučující posudek ze školky mající – abych tak řekl – náležitý status, se dostal jen na vysokou holičskou.”
“Musel stříhat kníry,” zvolal Boris Ivanovič a představil si nebohého Míšu v bílém kabátku, jak holí boháče.
“Vzhledem k tomu, že si důkladně neosvojil zhotovování vystřihovánek a báboviček, nebyl ten chlapec vůbec připravený na krutou realitu života,” pokračoval Siminov. “Zbyla na něj jen podřadná práce, a okrádal zaměstnavatele, aby měl na pití. Stal se z něj beznadějný pijan. Drobné krádeže pochopitelně vedly k větším, a nakonec zavraždil a rozčtvrtil svou bytnou. Než jej oběsili, hoch vše přičetl skutečnosti, že se nedostal do správné školky.”

The post Woody Allen. Čirá anarchie jako neuvěřitelné povídky first appeared on Čítárny.

Michel de Montaigne v úvodu své knihy píše: “Látkou své knihy, milý čtenáři, jsem zkrátka já sám: není rozumné, abys plýtval svým volným časem na námět tak lehkovážný a planý. Proto sbohem!” Vtipná a na svou dobu velmi moderní předmluva zcela charakterizuje mimořádné vzdělání autora, který žil v letech 1533 – 1592. 

Uplynulo téměř pět staletí od doby vzniku knihy, ale stále sledujeme, že člověk se ve své podstatě vůbec nezměnil.
Myšlenky a rozjímání o základních otázkách života a smrti, štěstí a lásky, náboženské víry a jejich prožívání uvnitř člověka jsou stále stejné.
Montaigne byl myslitel, který se ve svých úvahách zabýval především sám sebou, poznáním člověka a lidského údělu.

Touto knihou se na svou dobu velmi odvážně, staví proti tehdejší vzdělanosti, kterou představovaly hlavně univerzity. A na nich vládl latinský jazyk.
V knize vznáší Montaigne velmi logické námitky proti oficiální univerzitní filozofii, která již postrádá jakýkoli vztah k životu a klesla na úroveň blábolení.
Ve svých úvahách obviňuje především vládu tradice a autority ve filozofii, kdy Aristoteles je náhradním bohem scholastické vědy a pochybovat o jeho učení je rouhání. Tím se nepřímo staví i proti autoritě katolické církve, která má vzdělanost té doby plně pod kontrolou.

Jeho nejvýznamnější dílo Eseje mělo obrovský vliv nejen na myšlení jeho současníků, ale svým ideovým nábojem zásadním způsobem připravilo duchovní podhoubí pro osvícenské myšlení v 18. století.
Michel de Montaigne patří bez pochyb mezi to nejlepší, co francouzská literatura dala světu.

Není proto divu, že ilustrací jeho díla se ujal také Salvador Dalí, stejně nekonvenční člověk, jako byl sám Montaigne, který díky svému nadání dáva knize další rozměr.

Esej O kanibalech (Des cannibales).

V eseji  Montaigne s ironickým nadhledem popisuje zvyky domorodců z Brazílie a relativizuje evropské předsudky. Montaigne oprávněně tvrdí, že „kanibalismus“ Evropanů, jako jsou války, mučení, náboženské pronásledování, je často horší než zvyky „divochů“.

Esej formálně začíná jako obhajoba knihy španělského teologa Raimunda ze Sabundy (Theologia naturalis), která se snaží dokazovat křesťanské pravdy pomocí přirozeného rozumu a pozorování přírody.
Velmi rychle však Montaigne ukazuje, že lidský rozum je neschopný spolehlivě poznat pravdu.
Používá přitom argumenty starověkých pyrrhoniků (hlavně Sexta Empirika):
Smysly nás klamou.
Rozum je závislý na smyslech.
Všechno je relativní (podle kultury, doby, jedince).
Mezi protichůdnými názory nelze rozhodnout.

Nejzajímavější částí je rozsáhlé srovnání člověka se zvířaty.
Montaigne ukazuje, že zvířata často žijí šťastněji, mají lepší instinkty a někdy i vyšší „rozum“ než lidé. Tím podkopává lidskou pýchu a přesvědčení o naší výjimečnosti.
Na konci esej vyústí v fideismus:
Pravé poznání Boha a náboženských tajemství není možné rozumem, ale pouze vírou a Boží milostí.

Slavná věta z eseje zní:
“Nedostalo se nám našeho náboženství cestou naší úvahy nebo od našeho rozumu, nýbrž autoritativně a z vnějšího rozkazu.“

Celá esej vrcholí logickou otázkou “Que sçay-je?“ (Co vím?), která se stala typickým symbolem jeho myšlení.

The post Michel de Montaigne. Slavné eseje ilustruje Salvador Dalí first appeared on Čítárny.

Mark Twain (1835 – 1910) ve svých esejích kritizuje nejen samotnou morálku křesťanství, ale poukazuje na protichůdnost a absurditu obsahu samotné Bible. S vtipem, nadsázkou a logickými argumenty poukazuje na velmi častou nesmyslnost obsahu textu, i když nezapomíná na morální ponaučení, které Bible obsahuje.

Ve své době kniha spustila neuvěřitelnou vlnu odporu, dnes už však je kniha úsměvnou ukázkou katolické demagogie v historii lidstva.
Zajímavý je i závěr knihy, ve kterém Mark Twain popisuje hrůzy, které by nastaly, kdybychom se začali chovat doslovně biblicky, a to ve smyslu Starého Zákona

Ukázka z knihy: Mark Twain / Dopisy z planety Země / Dopis III.

Povšimli jste si, že lidská bytost je prostě kuriozita. Starý a Nový zákon je velice zajímavá kniha. Je v ní kus krví zbrocených dějin, řada mravních naučení a spousta obscenit. A tisíce lží. Bibli nápadně tedy chybí originalita, což je pochopitelné.

Co dělat? Uvěříme-li spolu s lidmi, že krutosti vymyslel Bůh, budeme pomlouvat Boha. Uvěříme-li, že je vymysleli sami lidé, budeme pomlouvat je.
Teď však mohli páchat zlo – a trpět za to; teď si osvojili vlastnost, kterou církev prohlašuje za neocenitelnou: Mravní smysl. Onen smysl, který odlišuje člověka od zvířete a staví ho nad zvíře. Místo toho, aby ho stavěl pod zvíře – našinec by předpokládal, že právě tam by patřil, neboť má stále plnou hlavu špinavostí a je vinen, kdežto zvíře má v hlavě čisto a je nevinné. Je to, jako bychom přikládali větší hodnotu hodinkám, které se prostě musí opožďovat nebo předcházet, a nikoli hodinkám, které za všech okolností musí jít přesně.
Zrodil se stud a někteří lidé si jej od té doby cení, i když by je jistě přivedlo do rozpaků, kdyby měli vysvětlit proč.

Adam a Eva přišli na svět nazí a nestydatí – nazí a nezkažení, a žádný z jejich potomků nikdy nepřišel na svět jiný. Všichni se narodili nazí, nestydatí a s čistým svědomím. Narodili se beze studu. Stud a špinavé myšlenky si museli osvojit, jinak to nešlo. První povinností křesťanské matky je pošpinit mysl svého dítěte, a ona tuto povinnost nezanedbává. Její klouček vyroste, stane se misionářem a vydá se k nevinným divochům a civilizovaným Japoncům, a špiní zase jejich mysli. Načež oni si přivlastní stud, zakryjí si těla a přestanou se společně koupat nazí.

Konvence nesprávně nazývaná nestydatost nemá žádný obecně uznávaný vzor a normu, a ani žádné mít nemůže, protože odporuje přirozenosti a rozumu. Je to předsudek, s nímž může každý nakládat podle svého okamžitého vrtochu, podle svého chorobného rozmaru. A tak tedy v Indii si jemná dáma zakrývá tvář a prsy, a nohy nechává nahé od boků až dolů, zatímco evropská jemná dáma si zakrývá nohy a odhaluje tvář i prsy. V zemích obývaných nevinnými divochy si jemná evropská dáma brzo zvykne na domorodou totální nahotu a přestane se nad ní pohoršovat.
Jeden francouzský hrabě a hraběnka – vysoce kultivovaní lidé, mezi nimiž nebyl žádný příbuzenský vztah – byli po ztroskotání lodi v osmnáctém století vyvrženi na neobydlený ostrov pouze v nočním prádle. Brzo byli nazí. A taky se styděli – asi týden. Pak jim jejich nahota přestala vadit a zakrátko jim ani nepřišla na mysl.
Vy, pánové, jste ještě nikdy neviděli bytost oblečenou do šatů. Mohu vás ujistit, že jste o nic nepřišli.

V našem archandělském prostředí bychom měli právo dělat si z tohoto druhu morálky legraci, ale tady na Zemi se to nesluší. Mnozí z těchto lidí mají rozumové schopnosti, ale žádný z nich jich nevyužívá v náboženských záležitostech.

Ze všech živočichů je člověk jediný krutý tvor. Jenom on působí bolest, protože mu to dělá potěšení.
Mark Twain

Člověk je jediný otrok. A jediný živočich, který zotročuje. Byl vždycky otrokem v té či oné formě a vždycky tím či oním způsobem držel jiné otroky v poddanství. V dnešní době vždycky někdo dělá otroka jinému za mzdu, za tu vykonává za jiného jeho práci; jako otrok má pod sebou nižší otroky za menší mzdy a ti opět vykonávají jeho práci za něho. Vyšší živočichové jsou jediní, kdo výlučně pracují sami na sebe, a sami se tak živí.

A v přestávkách mezi vojenskými kampaněmi si smývá krev ze svých rukou a propaguje „bratrství lidí celého světa“ – hubou.

Člověk je zbožný živočich. Je to jediný zbožný živočich. Je to jediný živočich, který vyznává jediné pravé náboženství – a těch je několik. Je to jediný živočich, který miluje svého bližního jako sebe samého, a podřízne mu krk, když jeho teologie není v pořádku. Udělal ze zeměkoule hřbitov, když se co nejlépe snažil urovnat svým bližním cestu ke štěstí a do nebe. Vyšší živočichové žádné náboženství nemají.

Člověk je rozumný živočich. Tak se to aspoň tvrdí. Myslím, že by se o tom dalo diskutovat. Moje experimenty mi naopak potvrdily, že je nerozumný živočich. Zamyslete se nad jeho historií. Zdá se mi jasné, že ať je cokoli, je něco jiného než rozumný živočich. Jeho životopis je fantastický chorobopis maniaka. Za nejsilnější argument proti jeho inteligenci pokládám fakt, že přes takový záznam o své minulosti považuje se lichotivě za hlavu všeho tvorstva, ačkoli podle svých vlastních měřítek je na samém spodku.

Člověk je vpravdě nevyléčitelný blázen. Nedokáže se naučit prosté věci, které se ostatní živočichové naučí snadno. Mezi jinými jsem podnikl takovýhle experiment: Za hodinu jsem naučil kočku a psa, aby se spřátelili. Strčil jsem je do klece. Za další hodinu jsem je naučil, aby se spřátelili s králíkem. Během dvou dnů jsem k nim byl schopen přidat lišku, husu, veverku a pár holubic. Nakonec i opici. Žili spolu v míru, dokonce se měli rádi.

Potom jsem do jiné klece zavřel irského katolíka z Tipperary, a jakmile se zdál krotký, přidal jsem k němu skotského presbyteriána z Aberdeenu. Potom Turka z Cařihradu, řeckého katolíka z Kréty, jednoho Arména, metodistu z arkansaské divočiny a brahmína z indického Benaresu. Nakonec i plukovníka Armády spásy z Wappingu. Potom jsem se na celé dva dny vzdálil. Když jsem se vrátil, abych si zaznamenal výsledky, klec s vyššími živočichy byla v pořádku, ale v té druhé se válela změť zkrvavených zbytků turbanů, fezů, plédů a kostí s masem – ani jeden exemplář nezůstal naživu. Tihle takzvaní rozumní živočichové se neshodli na nějakém teologickém detailu.

The post Dopisy z planety Země. Mark Twain a jeho varující eseje o absurditách lidské morálky first appeared on Čítárny.

Michail Afanasjevič Bulgakov ve své satirické novele Psí srdce (Собачье сердце, 1925) si opravdu nebral servítky a nekompromisně komentoval dění ve společnosti, která se nacházela na počátku budování úplně nového společenského řádu v Sovětském svazu.

V jeho příběhu se střetávají dva naprosto odlišné světy.
Na straně jedné profesor, vědec a geniální experimentátor Preobraženskij.
Na na straně druhé představitel vítězného proletariátu, předseda domovního výboru soudruh Švonder. 
Je nasnadě, že tito dva rozdílní občané nemohou mít stejný názor na život a vývoj společnosti.

„Pacienti, kteří nečetli noviny, se cítili skvěle.
Ti, které jsem speciálně přinutil číst „Pravdu“, zhubli.“
Bulgakov: „Psí srdce“.

Preobraženskij žije v osmipokojovém bytě, ve kterém má i ordinaci a operační sál, v němž provádí různé experimenty související s omlazováním organizmu.
Švonder mu neskutečně závidí, rád by mu ukázal, zač je toho loket. Jenže uznávaný profesor je v oblibě vyšších kruhů, tedy zatím neprůstřelný. A v tomto okamžiku přistupuje profesor k provedení svého dosud největšího pokusu – hodlá voperovat lidské žlázy psovi, kterého si přivedl domů z jedné z procházek. Pojmenoval ho Baryk. Vyléčil mu neduhy a z toulavého psiska za pár dnů byl domácí mazlíček. Baryk je šťastný, má pocit, že se dostal do psího ráje. Už nestrádá, už nežebrá před vývařovnami, už neslídí na smetišti a nehledá něco k snědku, už mu není zima. Tento stav však netrvá dlouho, jednoho dne je uspán a profesor s doktorem Bormentalem, lékařovým asistentem, provedou velkolepý zákrok. Z Baryka se stane Barykov.

Vědcům se však pokus vymkne z rukou.
Z toulavého psiska se stává postupně člověk, ale lidské žlázy se spojí se psím srdcem v nejhorší možné variantě, vznikne další průměrný občan se všemi negativními vlastnostmi – hulvátstvím, závistí, nabubřelostí, nadutostí a omezeností. Profesor si tak nasadil do svého bytu úhlavního nepřítele, na jehož „polidšťování“ má největší vliv závistí se užírající Švonder. Ale i jemu se brzy dostane spravedlivé odplaty. Barykov totiž nezná kamaráda déle, než je potřeba, a tak se Švonder stává cílem jeho ataků.

Audiokniha
Psí srdce je skvělá novela a díky dramatizaci Anny Smetanové také velmi zdařilá rozhlasová hra. Je podnětná, vzrušující a hlavně velmi inspirativní. Mnohé pravdy vyřčené M. A Bulgakovem před téměř devadesáti lety platí pořád. A nejsou to pravdy lichotivé…
Novelu zinscenoval pro rozhlas režisér Pavel Linhart a lze říct, že naprosto jedinečně a velmi barvitě.
Vedle Borise Rösnera v roli Baryka exceluje Ilja Racek jako profesor Preobraženskij. Iljovi Rackovi skvěle sekunduje v těžkých chvílích František Němec jako doktor Bormental a drze mu oponuje Zdeněk Žák v roli soudruha Švondera.

E-kniha / Psí srdce / Sobačje serdce (1976) / Michail Bulgakov / Přeložila Alena Morávková. / vydal Garamond

POZNÁMKA:
Někdy jsou příběhy ze starých knih až neskutečně podobné příběhům současným.

Píše se rok 1925, když ruský spisovatel a dramatik Michail A. Bulgakov dokončuje svou legendární novelu Psí srdce. Ta líčí osud profesora Preobraženského, který neuváženým chirurgickým experimentem udělá z milého toulavého pejska nepříjemného člověka, navíc zarytého komunistu, který se po čase spolčí se soudruhy z domovního výboru a začne profesora terorizovat kvůli příliš velkému bytu.
Píše se rok 2019, když primátor Prahy, Zdeněk Hřib (Pirátská strana), přichází s nápadem šmírovat (a následně zdanit) majitele prázdných bytů prostřednictvím údajů z jejich elektroměrů. Přijde vám, že to spolu nesouvisí? Nenechte se mýlit! Bohužel souvisí, protože minulost se nenápadně vrací…
Cenzurovaný komentář Karoliny Stonjekové / 5.4.2019 / PrimaNews

Ukázka z knihy:

„Co je to ten váš rozvrat? Stařena s holí? Čarodějnice, která všechna skla vytloukla a všechny lampy zhasila? Vůbec neexistuje. Co tím slovem míníte? To je tohle: jestliže já místo toho, abych každý večer operoval, začnu si u sebe v bytě zpívat sborově, nastane u mne rozvrat.“

„Laskavost je jediný možný způsob jednání s živým tvorem. Terorem se se zvířetem nic nezmůže, ať je na jakémkoli stupni vývoje. To jsem tvrdil, tvrdím a budu tvrdit. Ti, kdo si myslí, že teror pomůže, se mýlí. Ne, ne, teror je k ničemu, ať je bílý, rudý nebo hnědý. Teror úplně paralyzuje nervovou soustavu.“

„Celá hrůza je v tom, že už nemá psí srdce, ale lidské. A to nejhorší, jaké v přírodě existuje.“

Pes bez domova se potuluje v ulicích Moskvy a rozhodně nemá lehký život, jelikož s ním každý jen opovrhuje a s chutí si do něho kopne. Jídlo si hledá v odpadcích a po letitých zkušenostech už ví, na co nebo koho si dávat pozor. Jenže nějaký kuchař na něj vychrstl vařící vodu a pes má popálený bok. Tuší, že to znamená jeho konec, protože zraněný si nedokáže najít potravu a čeká ho pomalá smrt hladověním. Pak si ho však na ulici vyhlédne profesor Filipp Filippovič Preobraženskij a vezme si ho domů, kde dostal jméno Baryk. Po týdnu u profesora se uzdravil a trochu přibral. Je vděčný těm hodným lidem, kteří se o něho starají a pokud něco vyvede, tak ho netrestají.

Jedné noci se všechno změní a Baryk je připoután k operačnímu stolu, kde mu profesor vyjme část mozku (hypofýzu) a nahradí jí lidskou. Tím dojde k postupné přeměně v člověka. Dárcem byl však zločinec, proto se tvor chová agresivně a začne si říkat Polygraf Polygrafovič Barykov.

Barykov se odmítá učit dobrým mravům, protože přejal vlastnosti od zločineckého dárce. Začne obtěžovat a napadat ženy v domě i v okolí, odmítá se vystěhovat od profesora a neustále mu dělá nějaké nepříjemnosti…

Zastaví někdo Barykova? Čeho všeho je tento tvor schopný? Co udělá profesor, aby Barykova zastavil?

The post Psí srdce. Bulgakov. Vynikající ironicka novela o rozdělené společnosti first appeared on Čítárny.

„Člověk, který se směje“(1869) je román, který otřásá duší až do samých hlubin. Victor Hugo (1802 – 1885) na příběhu čtyřčlenné party komediantů dokázal bez příkras popsat složitou dobu na přelomu 17. a 18. století, chování lidí a zároveň se rozepsat v romantickém stylu. Kniha, která má v knihovně své výsadní místo, možná nejlepšího románu Victora Huga.

Jak sám napsal, kniha se měla jmenovat spíš Aristokracie, i když popravdě řečeno, málokdo by pochopil důvod.
Román klade vnímavým čtenářům dvě základní otázky?
Jak často hodnotíme lidi podle vzhledu?
Kolik bolesti lze skrýt za věčným, ztuhlým úsměvem?
Když knihu čtete, soucítíte. A proto už zítra nahlédnete o něco hlouběji do očí kolemjdoucích. Možná.

Položil chlapci na ramena obě ruce, vzal jeho hlavu do dlaní, obracel ji na všechny strany, znovu si pozorně a se vzrůstajícím pohnutím prohlížel jeho tvář.
“Přestaň se smát!”
“Nesměju se.”
“Odkdy máš ten úsměv?”
“Vždycky jsem byl takový.”

Victor Hugo ve svém geniálním díle nutí nahlédnout na svět očima Gwynplena, člověka, jehož záměrně znetvořená tvář se navždy stala maskou.
Hugo mistrně ukazuje, že pravá krása je uvnitř a pod maskou smíchu se často skrývá utrpení.
„Člověk, který se směje“ je román o lásce, osamělosti a nesnesitelné ceně lidské dobrotivosti.
Je to kniha, po které zůstává ticho, protože slova jsou nic proti její tragické upřímnosti.

Kniha je dramatickým příběhem chlapce jménem Gwynplaine, který je poznamenán znetvořeným obličejem do věčného “úsměvu”.
Je také příběhem životní lásky, úžasnou freskou společnosti, ne nepodobnou obrazům Hieronyma Bosche, ale také nečekanou filosofující zpovědí moudrého člověka, jenž má jméno vlka, Ursus.

Dítě Gwynplainemu byl prodán lidem, kteří mu znetvořili obličej do výrazu věčného “úsměvu”, protože byl nepohodlným synem významného šlechtice. Zároveň ale byl objektem zneužívání a obyčejného výdělku cirkusové zrůdy.

Gwynplainem nakonec utíká a zůstane sám.
Při svém toulání zachrání život asi roční holčičce, která s ním pak zůstane po celý život. Oba šťastnou náhodou potkávají moudrého komedianta, jenž má jméno vlka, Ursus, zatímco jeho pes-vlk se jmenuje Člověk. Všichni čtyři cestují pojízdnou boudou od města k městu, hrají divadelní hry, baví lidi a v různých situacích poznávají také sebe.

Díky Gwynplainovou postižení je úspěch zaručen, primitivní obecenstvo v něm vidí neuvěřitelnou jarmareční zrůdu.
Ovšem Gwynplainovi moc do smíchu není. Uvnitř trpí, protože každý, kromě Dey (a Ursa), v něm vidí netvora.
Dea je ale slepá a proto vidí především jeho vnitřní krásu. Po čase, když Dea dospěla, začne se mezi ní a Gwynplainem vytvářet milostný vztah. Když ale jednoho dne přijíždějí do Londýna, mladík se dovídá pravdu o svém původu a vše se hezky, “pohugovsku”, začíná dramatizovat.
Řada nečekaných situací přináší množství zvratů, hodných mistra vypravěčského pera.

I přes roky, které nás dělí od napsání románu (Hugo psal román v letech 1866 – 1868 v Bruselu a na ostrově Guernsey) je příběh nesmírně čtivý, napínavý a navíc plný zajímavých úvah, které nikdo do filmového scénáře nepřepíše.
Na svou dobu odvážná společenská freska, nás zavádí do živě popsaného prostředí kočovných tlup, mezi chátru z předměstí a námořníky, ale i na šlechtické dvory.

Dle mého, je tato Hugova společenská románová freska stejně kvalitní jako Zvoník od Matky Boží nebo další dramatizovaný pohled na kus lidské historie, Bídníci.
Hugo je dodnes v literárním světě ojedinělý geniální vypravěč.

Kniha vyšla v Česku do roku 2000 celkem 12x. 
Nejvíc zrůdný je ale přepis nakladatelství Fragment.
Ten knihu z velké části zcenzuroval a pokrátil. Tím knihu i autora zásadním způsobem znehodnotil a dál knize úplně jiný smysl.
NIKDY NEČTĚTE KNIHU V POKRÁCENÉ PODOBĚ!!!
Vychutnejte si originální myšlenky a poznejte jedinečnost i geniálnost autora.

AUDIOKNIHA
V roce 1980 vyšlo audio, dvanáctidílná četba na pokračování.
Z překladu Miroslava Vlčka připravila Helena Fabelová. V režii Jana Lormana účinkují Jaroslav Konečný, Jiří Samek, Jaroslav Sameš, Blanka Zdichyncová, Eva Sommerová. Hudební improvizace Štěpán Rak.

Výpisky z knihy:

Ursus, tedy medvěd, byl člověk. Homo, tedy člověk, byl vlk.
Vlka pokřtil člověk a dost možná, že sám si zvolil vlastní jméno.
Zřejmě si řekl, že když se pro člověka může hodit jméno zvířete, pro zvíře se může hodit jméno člověk.
Člověk a jeho Homo putovali krajem od města k městu.
xxx
V životě každého člověka jsou chvíle, kdy jako by se mu hroutil svět. Tomu se říká zoufalství. Duše v tuto hodinu je plná padajících hvězd.”
xxx

Ti, kteří mají zde na světě své štěstí na základě výsady nebes, nemají rádi, když si někdo pod nimi dovolí mít tolik radosti. Kdyby se tě zeptali: Jakým právem jsi šťasten V ani bys nevěděl, co na to odpovědět. Nemáš na své štěstí povolení, ale oni ano. Jupiter, Alláh, Višnu, Jehova nebo někdo jiný dal jim glejt na štěstí. Nestarej se o ně, aby se oni nestarali o tebe. Boj se jich.
xxx
Pozvolna však přece jali se znova doufati. Tak nenapravitelně duše sebe samu klame. Není úzkosti, která by i v okamžiku nejnebezpečnějším neviděla bělati se ve svých hlubinách nevyslovitelné svítání naděje.
xxx

Mezi čtyřmi pilíři, přesně pod svítilnou, v místě, kde bylo nejvíc světla, leželo na zemi cosi bílého a hrůzného.

Leželo to na zádech. Bylo vidět hlavu se zavřenýma očima, tělo, jehož trup mizel pod jakousi beztvarou hromadou, čtyři údy, spojené s trupem v podobě kříže svátého Ondřeje a vypjaté ke čtyřem pilířům čtyřmi řetězy, které byly uvázané na nohou a na rukou. Řetězy končily v železných kruzích u paty sloupů. Lidská postava nehybně ležící v surové poloze čtvrcení byla ledově zsinalá jako mrtvola. Postava byla nahá. Byl to muž. Anebo mrtvola muže.

Úžasem zkamenělý Gwynplaine se zastavil nahoře na schodišti a díval se dolů.

Najednou zaslechl zachroptění.

Mrtvola byla živá.

Nedaleko toho mrtvolného přízraku, v jednom z lomených oblouků síně, stálo na širokém plochém kameni velké křeslo s opěradly. V křesle seděl bledý, nehybný, děsivý, v černý talár upnutý stařec. Držel v ruce kytici růží.

Ta kytice růží byla by dostatečně poučila člověka méně neznalého, než byl Gwynplaine. Právo soudit s kyticí květin v ruce bylo znakem soudního úředníka současně královského i obecního. Lord mayor londýnský soudí tak dodnes. Posláním raných růží bylo pomáhat soudcům v souzení.

Stařec v křesle byl šerif hrabství surreyského.

Seděl zde s velebnou strnulostí Římana, který si je vědom své hodnosti.
xxx
Proč se říká „milenec“? Mělo by se říkat „posedlý“. Býti posedlý ďáblem je výjimka; býti posedlý ženou, toť pravidlo. Každý muž zakusí ono zcizení sama sebe. Jaká to čarodějka, hezká žena! Pravé jméno lásky je zajetí.“ (s. 315)
„Prudký vpád dobrých myšlenek, toť návrat kohosi, kdo nemá klíče a dobývá se počestně do vlastního domu. Je to vloupání, ale poctivé.
xxx
Nic tak neproměňuje srdce v kámen, jako teplé hovění si mezi dvěma prostěradly.“
xxx
…příroda přichází na pomoc všeliké opuštěnosti; tam, kde všeho se nedostává, dává se celá, celičká; znova rozkvétá a znova se zelená na všech ssutinách; má břečťan pro kamení a lásku pro lidi. Hluboká štědrost tmy.
xxx

“Kdo chce zůstat silný, musí zůstat slabý.
Musí být úplné nic.
Had, který odpočívá, představuje svou spirálou zároveň nekonečno i nulu.”
xxx

Lordi jsou peerové, v překladu to znamená, že jsou rovni. Komu že se rovnají? Králi. To není žádná chyba, když dělám ve svém nápise rovnítko mezi lordy a parlamentem. Shromáždění národa, které Sasové před vpádem nazývali wittenagemct, nazvali Normané po svém vpádu parliamentum. A hezky polehoučku vystrčili národ ze dveří. Dolní směnovna má právo souhlasit, má svobodu říci ano. Peerové však mohou říci ne. A důkaz toho je, že své ne taky řekli. Peerové mohou králi uříznout hlavu, lid nikoliv. Poprava Karla I. nebyla zásahem do práv krále, ale do práv peerů. Proto dobře udělali, že Cromwellovu mrtvolu napíchli na podávky.

Lordi mají moc. Proč? Poněvadž mají bohatství. Anglie patří lordům. A desky bohatství lordů, Doomsday-Book, které pořídil Vilém Dobyvatel, jsou dodnes v náležitém opatrování lorda-kancléře státního pokladu. Za pouhý výpis z té knihy se platí čtyři šilinky za řádek. To je velká kniha. Víš, že jsem byl domácím lékařem u jednoho lorda? Jmenoval se Marmaduke a měl devět set tisíc ročního důchodu. Vezmi rozum do hrsti, hlupáku hloupá! Víš, že jen pouhými králíky z králíkáren hraběte Lindsaye dala by se uživit veškerá chátra Pěti přístavů? Ale jen si něco zkuste!

The post Victor Hugo a Muž, který se směje. Emotivní román o znetvořeném světě lidí a hledání lásky first appeared on Čítárny.

Charles Dickens a Záhada Edwina Drooda. Zřejmě nejslavnější nedokončený román ve světové literatuře – tajuplný příběh s vraždou a s několika duchařskými motivy. Je bezmála neuvěřitelné, že v nejnapínavějším místě román končí, protože Dickens (7.2.1812 – 9.6. 1870)  při práci na tomto díle zemřel.

Otevřený konec však přímo vybízí čtenáře k úvahám, jak celý příběh dopadne. Dickens se touto nesmírně napínavou knihou stylisticky i formálně posunuje do 20. století a předjímá moderní román.

Román stál v Čechách doposud stranou pozornosti.
Vyšel jednou za první republiky, samostatně v novém českém překladu vychází poprvé v nakladatelství Albatros. Josef Škvorecký napsal ke knize zasvěcený doslov i s popisem variant dokončení. Tajemství Edwina Drooda je totiž zároveň nejčastěji „dokončovaným“ románem světové literatury (existuje více než 2000 seriózních pokusů o dokončení!).

„Ve schopnosti vyvolat vizuální představu nenajdeme mu rovného. Když Dickens něco popíše, už to před sebou vidíte zbytek života.“
George Orwell

Charles Dickens však není jen autorem světoznámých „seriózních“ románů.
Velmi rád strašil. Když pomineme skvělé povídky jako Vánoční koleda (1843) či Kouzelná rybí kostička (1868), zůstane dál pár „hororů“, jež možná pomohou autora objevit mnoha čtenářům a pro které jej milují i čtenáři pokleslé literatury. Ve Smutečním závoji (1837) zve šílená lékaře ke svému popravenému synovi. Boj o život (1846) je drama orlího hnízda zdobící staré čítanky. Následoval Začarovaný (1847), Štvanec (1848), Strastiplná dobrodružství anglických zajatců (1857) o boji s karibskými piráty, Strašidelný dům (1859) a nejlepší duchařská povídka na světě Železniční křižovatka v Mugby (1866) o přízraku varujícím hradláře před neštěstím zcela mrazivou výzvou „hej, vy tam dole“… V povídce Svíčka (česky 1971) autor zcela v Poeově duchu líčí až do posledního detailu pocity muže uvázaného k výbušnině propojené doutnákem se středem svíčky, která uhořívá.
Jen v románech tuhle tematiku tlumí. Tedy až do Tajemství Edwina Drooda.

V pátek 9. 6. 1870 Dickens nečekaně zemřel uprostřed 22. kapitoly této překvapující a na pokračování vydávané knihy.
A kam vlastně zmizel Edwin? ptáme se ještě dnes. Byl zavražděn? A mělo být toto dílo „pouhou“ detektivkou? Je diskutabilní, věděl-li to Charles Dickens sám.
Nezbytné nitky mezi obětí a potenciálními pachateli totiž po všechny kapitoly lišácky napínal ke všem postavám, až skoro jako Agatha Christie. A je snad některá z nich Droodem v přestrojení?

Je otázkou, věděl-li to Charles Dickens sám, ale nezbytné nitě natažené mezi obětí a potenciálními X pachateli určitě pevně držel v ruce a po všechny kapitoly je lišácky napínal.
Ke komu? Právě že ke všem „podezřelým“ postavám, až skoro jako Agatha Christie. Prokázal tak opět talent a navázal nejenom na Collinse, ale i na Edgara Allana Poea. Jsou sta dokončení a vysvětlení z pera jiných autorů a Josef Škvorecký je podrobněji probírá v doslovu k letošnímu českému vydání Drooda, takže jenom stručně:

Už Dickensův syn napsal s Wilkie Collinsem román Tajemství Johna Jaspera (1871) a kniha „Záhada Edwina Drooda uzavřena. Duchovním perem Charlese Dickense skrz médium“ (1873) se zrodila ze spiritistických seancí, kdy (prý) Dickensův duch diktoval jistému T. P. Jamesovi. Jak to probíhalo?

Od 3. října 1872 ze sebe ono médium večer co večer v transech chrlilo až desítky stran „Drozda II“, a to údajně zcela odpovídajících stylem a se stejným slovníkem i způsobem myšlení a problém je jenom v tom, že pan James ukončil své vzdělávání ve třinácti letech (což kdysi hrozilo i Dickensovi, to je pravda) a „nikdy jindy neprokázal sebemenší literární talent“, jak podotýká i případem zmatený sir Arthur Conan Doyle.

O odhalení pachatele se ve svých knížkách snažili i uznávaní spisovatelé jako Charles Forsythe anebo Leon Garfield a tou nejoriginálnější verzí Dickensova posledního románu se roku 1985 stal úspěšný broadwayský muzikál Drood, který posbíral přehršli cen i včetně populárního Edgara „za nejlepší detektivní dílo“ a jehož finále je věru šalamounské. Publikum v sále totiž pokaždé znovu a samo rozhodne, kdo z podezřelých je vrah, a až podle té volby je odehrán jeden z připravených alternativních konců.

V letech 1915 a 1935 bylo Tajemství Edwina Drooda také zfilmováno a v té zvukové verzi se objevil vynikající Claude Rains. A konečně (od filmu zase utečme) roku 1992 Drooda svými mezikapitolami doplnili i Italové Carlo Fruttero a Franco Lucentini, aby potom celek vydali pod titulem Pravda o případu D. (česky 1998). Onu záhadu zde pitvá hned celá konference detektivů, mezi kterými se skví Poeův Dupin. Sherlock Holmes, páter Brown, Hercule Poirot i Freemanův doktor Thorndyke, dále tlustý Nero Wolfe, ale i Philip Marlow a Maigret a konečně i Dostojevského Porfirij Petrovič, který kdysi odhalil Raskolnikova. Každý přitom pátrá svým stylem a jak je mu vlastní.

A závěr analýzy?
Existují totiž prý hned dvě vysvětlení onoho písmenka „D“ v titulu.
1. D jako Drood.
2. D jako Dickens.

Ten byl podle autorů zavražděn z umělecké žárlivosti právě Wilkie Collinsem, tímto SKUTEČNÝM vynálezcem detektivního románu (a tuto prioritu, prosím, Collinsovi neberme).
Tak, a dost. Protože žárlit bychom přece mohli všichni. Na to, jak snadno Charles Dickens triumfuje, ANIŽ kdy co padouch předložil sebemenší konstruktivní návrh.

Charles Dickens | ZÁHADA EDWINA DROODA | přeložila Jarmila Emmerová | ilustroval Petr Urban | Albatros, 2008, 2. vyd., 344 stran
Pravda o případu D. | Charles Dickens, Carlo Fruttero | Franco Lucentini | z angl. orig. přel. Jarmila Emmerová, z ital. orig. přel. Kateřina Vinšová | 1. vyd . – Praha: Knižní klub, 1998 . – 426 s

Herci Rory Kinnear and Freddie Fox hovoří o ztvárnění postav jedinečného autora Charlese Diskence a režisér Diarmuid Lawrence odhaluje, jak je složité převést Dickense na plátno. No není divu, Dickens byl skutečně mistr pera a vybrat z knihy to podstatné je opravdu složité.
České titulky si nastavíte bez problému pomocí nástrojů na liste se sipkou, červene označení CC

Filmová verze z roku 1993

The post Charles Dickens a jeho nedokončená záhada Edwina Drooda. Román s vraždou a duchy first appeared on Čítárny.

Douglas Adams napsal knihu Stopařův průvodce po Galaxii jako neuvěřitelně vtipné vyprávění Denta Arthura, který se pokouší zastavit dálniční obchvat směřující středem jeho domu a jeho planety Země. Tuto rekonstrukci ve vesmíru připravují mimozemské rasy vogonské. Arthur uniká ze Země jen sekundy předtím, než je roztrhána na kusy, díky kamarádovi Fordu Prefectovi, který je ve skutečnosti intergalaktický cestovatel z planety Betelgeuse.

A začíná neuvěřitelné dobrodružství při kterém budete propukat v huronský smích. Samozřejmě si při tom i vy budete klást otázky o smyslu života vesmíru a vůbec…

„Existuje teorie, která tvrdí, že kdyby jednou někdo přišel na to, k čemu vesmír je a proč tu je, vesmír by okamžitě zmizel a jeho místo by zaujalo něco ještě mnohem bizarnějšího a nevysvětlitelnějšího. Existuje jiná teorie, která tvrdí, že už se to stalo.“ 

Cokoliv se stane, se stane. Cokoliv, co přitom, jak se děje, způsobí, že se stane něco dalšího, způsobí, že se stane něco dalšího. Cokoliv, co přitom, jak se děje, způsobí, že se samo stane znovu, se stane znovu. Nemusí k tomu docházet nutně chronologicky.

Na cestě stopem napříč vesmírem využívají naši hrdinové tzv. Stopařův průvodce, který Adams vymyslel jako intergalaktický průvodce od Forda Prefecta. Ten vám řekne vše, co potřebujete vědět o vesmíru.
Příručka obsahuje jakékoliv definice mimozemských ras a jejich zvyků, ale také detailní popis pití čaje a čtení poezie.
Planeta Země je zde například popsána jako “Převážně neškodná”.

Douglas Adams přišel s nápadem na Stopařova průvodce v roce 1971.
To mu bylo 18 let. Údajně ležel opilý na poli v rakouském Innsbrucku. V roce 1977 se spojil s producentem Simonem Brettem proměnit myšlenku v realitu. Původně byl koncipován jako rozhlasový pořad, ve kterém Země byla zničena jiným způsobem.

“Na počátku byl stvořen vesmír. Spoustu lidí to naštvalo a většinou se to považovalo za chybný krok.“
“Lodi visely na obloze přesně tak, jak by tam cihly viset nemohly.“
“Život si můžeš hnusit nebo jej můžeš ignorovat. Ale líbit se nemůže nikomu.“
(Marvin, paranoidní android)

První série byla vysílána na BBC Radio 4 s malou fanfárou.
Brzy však získal kultovní pokračování a seriál se objevil na tv v roce 1981. Tím se Stopařův průvodce po Galaxii stává definitivně kultovní záležitostí.
V roce 1980 prodal Adams koncept Columbia Pictures a přestěhoval se do Hollywoodu, aby na něm pracovat s režisérem Ivanem Reitmanem, ale nebyli schopni se dohodnout na scénáři. Nakonec byla stávající filmová verze produkována britskou společností Hammer and Tongs. Scénář více méně zůstává věrný předloze knihy.

Faktem ale je, že i tento film je oproti knížce docela nudný nebo spíš tragédie, jakou ve vesmíru nenajdete. Natočený tv seriál je sice přesnější, ale nudnější snad ještě víc…
Knížka ovšem nemá chybu.
V Česku byla série upravena do vynikající rozhlasové série s Markem Ebenem, Lábusem etc.!!!!

České překlady: Douglas Adams / Stopařův průvodce.

1. Stopařův průvodce Galaxií
Země je zničena kvůli hyperprostorové dálnici. Arthur Dent s Fordem Prefectem stopují vesmírem, potkají prezidenta galaxie a depresivního robota.

2. Restaurant na konci vesmíru
Posádka lodi Zlaté srdce utíká před vesmírnými policajty a navštíví restauraci na konci času, kde se dá jíst a sledovat zánik vesmíru.

3. Život, vesmír a vůbec
Arthur a spol. řeší kriketovou apokalypsu, válku Krikkitů a hledají smysl života, vesmíru a vůbec (42).

4. Sbohem, a dík za ryby
Arthur se vrací na znovuzrozenou Zemi, zamiluje se do Fenchurch a objeví, proč delfíni opustili planetu.

5. Převážně neškodná
Trillian má dceru Random, Arthur dělá sendviče na zapadlé planetě a všechno končí totálně špatně (nebo ne?).

6. A ještě jedna věc… (Eoin Colfer, 2009)
Závěrečný díl: galaxie je v krizi, Arthur a banda se snaží zachránit vesmír před úplným zničením (oficiální pokračování jiného autora).

Douglas Adams / Stopařův průvodce po galaxii >>

Vogonská poezie je ovšem až třetí nejhorší ve Vesmíru.
Druhá nejhorší je poezie Azgothů z planety Kria. Když král jejich básníků Chrochtos Nadýmavý recitoval svou Ódu na malou hrudku zeleného hnusu, již jsem objevil v podpaždí jednoho letního jitra, čtyři posluchači zemřeli na vnitřní krvácení a předseda Středogalaktické komise pro mrzačení umění přežil jen díky tomu, že si uhryzl jednu nohu. Tvrdí se, že Chrochtos byl poněkud „zklamán“ přijetím své básně, a pravě se chystal začít předčítat svou epickou skladbu o dvanácti knihách, nazvanou Mé oblíbené chrochty ve vaně, když vtom jeho vlastní tlusté střevo v zoufalém pokusu zachránit životy a civilizaci mu vyskočilo až do krku a zadusilo mozek.

Ó fretná chrochtobuznosti!
Tvé mikturace jsou mi
Co zprudlé žvastopunksery na plzné včele
Škvrrrk, já zapřísahám tě svými frůnícími kvrdlovrzy
A krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty
nebo tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem,
tak bacha na to!
xxx

Oh freddled gruntbuggly,
Thy micturations are to me
As plurdled gabbleblotchits on a lurgid bee.
Groop, I implore thee, my foonting turlingdromes
And hooptiously drangle me
with crinkly bindlewurdles,
Or I will rend thee in the gobberwarts with my blurglecruncheon
See if I don’t.

Výpisky: Douglas Adams:  Stopařův průvodce Galaxií…

„Běžnou chybou, které se lidé při navrhování blbuvzdorných věcí dopouštějí, je hrubé podcenění vynalézavosti blbců.“

„Vesmír je obrovský. Opravdu obrovský. Prostě neuvěříte, jak nesmírně, neuvěřitelně, ohromujícím způsobem obrovský je.“

„Umění létat spočívá v tom, naučit se vrhnout se k zemi a minout ji.“

„Nic neletí rychleji než rychlost světla, s možnou výjimkou špatných zpráv, které se řídí svými vlastními zákony.“

„Technologie je slovo, které popisuje něco, co ještě nefunguje.“

„Á, paranoidního androida! Jo, toho bereme.“

„Čas je iluze. Oběd je dvakrát takový.“

„Alespoň pro jednou nemusíte mít strach z ranní kocoviny – prostě proto, že žádné ráno už nebude!“

„Většina všech ras ve vesmíru věří, že vesmír stvořil nějaký bůh. Jen jedna rasa si myslí, že vesmír vyfrkl z nosu velký zelený křečopažout.“

„Zajímavé je, že jedinou věcí, která prošla hlavou misky petunií, když padala, bylo: Ach ne, ne zase.“

„Jestli je něco důležitějšího než moje ego, chci to zastřelit.“

Všechno bylo, jak mělo být. Vše bylo připraveno. Věděl, kde má ručník.

„Život? Nemluvte mi o životě.“

Studený pot vyvstával na Fordově čele a kanul po elektrodách, připevněných k jeho spánkům. Od elektrod vedly dráty k celé baterii elektronických přístrojů – zesilovačům metaforiky, rytmickým modulátorům, aliteračním rezidulátorům a zlaciňovačům přirovnání -, zkonstruovaných k prohloubení prožitku básně a k zachycení i těch nejjemnějších odstínů básníkových myšlenek.
Arthur Dent seděl a chvěl se. Netušil sice, co ho čeká, věděl jen, že všechno, co se mu až doposud přihodilo, se mu ani trochu nelíbilo, a nepředpokládal, že by se věci nějak výrazně změnily.
Vogon začal číst – krátkou, leč nechutnou pasáž z vlastní tvorby.
“Ó fretná chrochtobuznosti…,”zarecitoval. Křeče zmítaly Fordovým tělem – bylo to horší, než čekal.
“… Tvé mikturace jsou mi / Co zprudlé žvastopunktsery na plzné včele.”
“Áááááááhhhhh! zavyl Ford s hlavou zvrácenou dozadu pod bušícími poryvy bolesti. Ve vedlejším křesle nezřetelně viděl Arthura, jak se střídavě svíjí a ochabuje. Zaťal zuby.
“Škvrrrk, já zapřísahám Tě,” pokračoval nemilosrdný Vogon, “svými frůnícími kvrdlovrzy.”
Jeho hlas se došplhal k příšerné výšce a vášnivé vřeštivosti. “A krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty /nebo Tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem, tak bacha na to!”
“Nnnnnnnneeeeeeehhhhh!” zařval Ford Prefect a zhroutil se v posledním poryvu křeče, naplno zasažen do spánku elektronicky zesíleným účinkem posledního verše. Zplihl.
Arthur bezvládně seděl.
“A teď, pozemšťané…,” předl Vogon (nevěděl, že Ford Prefect je ve skutečnosti z jedné malé planety v okolí Betelgeuze, a kdyby to byl věděl, bylo by mu to úplně jedno) “vám dám na vybranou! Možnosti jsou jednoduché… Buď zemřít v kosmickém vzduchoprázdnu, nebo…,” odmlčel se, aby dosáhl melodramatického účinku. “Nebo mi povíte, jak dobrá byla podle vás moje báseň!”

Ukázka z prvního dílu: Douglas Adams:  Stopařův průvodce Galaxií…

Kdesi daleko v zaostalých a nezmapovaných končinách onoho cípu Západního spirálního ramene naší Galaxie, který si rozhodně nemůže dělat nároky na módnost, leží jedno malé, bezvýznamné žluté slunce.

Kolem něj zhruba ve vzdálenosti sto padesáti miliónů kilometrů obíhá naprosto zanedbatelná nepatrná modrozelená planeta, na níž formy života vzešlé z opic jsou tak úžasně primitivní, že se dosud domnívají, že digitální hodinky jsou docela šikovný nápad.

Hlavní problém této planety spočívá – nebo spíš spočíval – v tom, že většina lidí, kteří na ní žijí, je povětšinou nešťastná. Vyskytlo se mnoho pokusů o řešení, většinou se však týkaly pohybů malých zelených kousků papíru, což je zvláštní, protože ony malé zelené kousky papíru koneckonců nešťastné nebyly.

A tak problém trval dál. Mezi lidmi byla spousta darebáků a převážná většina jich na tom byla moc špatně – dokonce i majitelé digitálních hodinek.

Stále více lidí se přiklánělo k názoru, že udělali nenapravitelnou chybu, už tehdy, když slezli ze stromů. Někteří dokonce tvrdili, že chybou bylo vůbec na ty stromy lézt, že měli všichni pěkně zůstat v oceánech.

A pak jednoho čtvrtka, téměř dva tisíce let poté, co jednoho člověka přibili na kříž za to, že říkal, jak by bylo ohromně bezva chovat se k sobě pro změnu trochu slušně, si jedna dívka sedící osaměle v malé kavárničce v Rickmansworthu najednou uvědomila, v čem je chyba. Přišla na to, jak by se ze světa dalo udělat docela příjemné místo. Dokonce měla pravdu – tentokrát by to bylo fungovalo, a ani by nemuseli nikoho k ničemu přibíjet.

Jenomže naneštěstí než se stačila dostat k telefonu, aby o tom mohla někomu říct, došlo ke strašně pitomé katastrofě a myšlenka byla nenávratně ztracena.

Toto však není její příběh.

Toto je příběh oné strašně pitomé katastrofy a některých jejích důsledků.

Je to také příběh jedné knihy, knihy zvané Stopařův průvodce po Galaxii. Není to pozemská kniha – na Zemi nikdy nevyšla a až do oné strašlivé katastrofy o ní ani žádný pozemšťan neslyšel, ani ji neviděl. Nicméně je to kniha pozoruhodná.

Možná že jde o nejpozoruhodnější knihu, jakou kdy vydalo mamutí nakladatelství v Malém medvědu, o němž rovněž žádný pozemšťan nikdy neslyšel.

Je to kniha pozoruhodná, ale i velmi úspěšná – je úspěšnější než Nebeský rádce hospodyněk, jde na odbyt lépe než Ještě třiapadesátero, co dělat při nulové gravitaci a je diskutovanější než trilogie filozofických trháků Úlona Kolufida Kde udělal Pámbů chybu, Výběr největších Božích omylů a Co je ten Pámbů zač ?

V mnoha ležérnějších civilizacích na Východním okraji naší Galaxie dokonce Stopařův průvodce nahradil velkou Galaktickou encyklopedii jakožto zdroj veškerého vědění a moudrosti, neboť – ač má mnoho mezer a spousta informací je pochybných nebo přinejmenším hodně nepřesných – má proti starší a prozaičtější příručce dvě nesporné výhody.

Jednak je o něco levnější, a především má na obálce velký vlídný nápis: NEPROPADEJTE PANICE.

Historie onoho strašně pitomého čtvrtka a jeho neuvěřitelných následků a jejich souvislostí s touto pozoruhodnou knihou však začíná velmi prostě.

Začíná jedním domem.

—————— poznámka redakce ——————————-
Ale prosím, nepropadejte panice! Don´t panic, please !

The post Douglas Adams. Stopařův průvodce po Galaxii, Nepropadejte panice, vzkazuje z vesmíru first appeared on Čítárny.