Bohoušek všechno zná a ví, má samé jedničky a všichni dospělí jim ho dávají za příklad.
Když se kluci dozvědí, že ve sběru papíru opět zvítězil Bohoušek, rozhodnou se proti tomu něco podniknout. Vymyslí si plán na útěk, ve kterém je Bohoušek jejich rukojmím. Akce nedopadne zrovna nejlépe, i když jak pro koho.

Knihy Vojtěcha Steklače se staly v průběhu uplynulých let literární klasikou a vyrostlo na nich několik generací mladých čtenářů.
Kdo by ostatně neznal původní Boříkovy lapálie? NAKLADATELSTVÍ XYZ vydalo kompletní vydání příběhů legendárního Boříka a jeho holešovické party – kromě reedice dosavadních příhod autor vytvořil i několik dalších pokračování. Mnohé z veselých a dobrodružných historek najdete ve svazku č. 2 Bohoušek & spol. Knížky vycházejí s novými ilustracemi současného výtvarníka vystupujícího pod pseudonymem Vhrsti (www.vhrsti.cz).

Z již známých titulů nakl. XYZ připravuje: Bořík &  spol., Aleš & spol., Mirek & spol., Čenda &  spol., Pekelná třída &  spol., Holky & spol. Od podzimu 2009 budou vycházet i další – úplně nové příběhy holešovické party.

Bohoušek & spol. / Vojtěch Steklač / ilustrace Vhrsti / Vydal XYZ, 2009

Ukázka z knihy

PRAVĚKÁ LOVECKÁ SMEČKA

Třídu nám přes prázdniny vymalovali a přes okenní tabuli pálí zářijové sluníčko. Jedním uchem poslouchám paní učitelku a druhým Čendu. Alespoň jsem si to myslel. Ale nejspíš mé pravé ucho je silnější než levé, takže jsem vlastně poslouchal jen Čendu a přeslechl, že mě Mirka vyvolala.
Naše paní učitelka se totiž jmenuje Miroslava Drábková, ale dá rozum, že Mirka se jí říká jedině v duchu, a když nahlas, tak jedině když jsme s klukama sami. A sami býváme jedině na plácku za nádražím anebo ve Stromovce.

Protože my čtyři, Čenda, Aleš, Mirek a já, co spolu kamarádíme, bydlíme v Holešovicích, což je velmi stará, krásná a napůl zbouraná pražská čtvrť.
„Tys mě neslyšel, Boříku?“ opakovala Miroslava Drábková, a protože byl prakticky teprve první školní den, tak to opakovala ještě laskavým hlasem. První školní den je naše paní učitelka vždycky laskavá, protože o prázdninách načerpala mnoho sil, kterých, jak vždycky říká, jí bude během školního roku ještě moc a moc zapotřebí, a stejně to bude málo, protože by bylo bláhové si myslet, že se někdy naše třída, kromě Bohouška, dokáže polepšit.

Naštěstí zazvonilo, takže jsem si mohl zase sednout. Pak se mi myslím Čenda omlouval, že do mě zrovna hučel, když mě naše třídní vyvolala. Říkám myslím, protože tohle píšu už dávno potom, co se to všechno stalo, až když mi Karatéka půjčila svůj deník. Karatéka se vlastně jmenuje Kateřina, ale my jí říkáme Karatéka, protože je vedoucí sportovního oddílu, který občas navštěvujeme. I když ta přezdívka nemá tak docela smysl, protože Kateřina neumí karate, ale judo, o čemž se velice dobře mohl přesvědčit hajný na Markvartu.
Ale raději začnu od těch nejjednodušších věcí na světě. Ta první určitě je, že Čenda, Aleš, Mirek a já jsme kamarádi. Druhá a třetí věc spolu splývají, i když ve skutečnosti na sebe navazovaly.
Totiž prázdniny a začátek školy. O prázdninách jsme byli s Karatékou na táboře u markvartského rybníka a právě tam jsme si slavnostně tu poslední noc u táboráku slíbili, že tenhle rok se velice polepšíme, že povedeme život bez průšvihů a vůbec si nebudeme všímat Bohouška, který je nám neustále dáván za příklad. Bylo to moc krásné a moc ušlechtilé předsevzetí, jenže jsme nepočítali s tím velkým podrazem, který nesl krycí název Sběrová akce.

Starý papír se dlouho nesbíral, jelikož se to nevyplatilo, ale před časem se toho ujaly různé soukromé firmy, kterým se to vyplácet začalo.
Akce se týkala celé školy a pan ředitel v rozhlase oznámil, že kdo přinese nejvíc papíru, dostane nejen pochvalu, nýbrž i zvláštní cenu od pana Janovského & syna, což byla řrma, která právě ten starý papír vykupovala. A že ta cena bude zatím ukryta ve sborovně.
„Je to motokára,“ šeptal vzrušeně Aleš. „Nabeton motokára! Palhounová ji zahlédla, když nesla do sborovny sešity!“
„Lepší by byla bugina,“ pravil Mirek, ale i on měl v očích divoký lesk. Takže jsme všichni čtyři po té motokáře hluboce zatoužili.
A abych nezapomněl, ve školním rozhlase nám náčelník popřál hodně zdaru v čestném zápolení.
Počítám, že jsme my čtyři nedělali celé dny nic jiného, než sháněli starý papír. Vrhali jsme se do popelnic a vylupovali kontejnery v blízkém okolí.
A už se blížil den D, den vyhlášení výsledků. Byla to středa a vůbec si nevymýšlím, když řeknu, že jsme přišli nejmíň čtvrt hodiny před vyučováním. Až do chvíle, než zazvonilo a než zapraskalo v rozhlase, jsem myslel, že to bude někdo z nás čtyř. Neříkali jsme si všechna kila přesně, ale počítám, že největší šanci měl Mirek a pak já.
Měl… Jenže ty dny čestného zápolení dopadly tak, že vyhrál Bohoušek. Dvě tuny starého papíru! Když počítám i soboty a neděle, což je vlastně nesmysl, protože to mají sběrny zavřeno, musel každý den přivléct pomalu sedmdesát kilo.
Tak tomu dospělí říkají čestné zápolení. Nikdo se neozval, my byli děsně naštvaní a v tomhle momentě začíná mé vyprávění. Byla středa odpoledne a byli jsme s klukama ve Stromovce, kousek od železničního náspu u holešovické elektrárny…

The post Vojtěch Steklač vydává Bohouška jako první díl trilogie o velkém třídním spiknutí first appeared on Čítárny.

Ivo Fencl teprve v roce 2026 vydal v definitivní verzi Domek pana Stilburyho. Je to próza o nesamozřejmosti rodinného štěstí. S ní trojice romantických hororů Duel, Dneska ráno výměna a Bagdád na Temži jako hold Robertu Louisi Stevensonovi, Edvardu Valentovi a Richardu Mathesonovi. Ivo Fencl vzdává poctu milované dětské četbě, a jak míní klasik, „duše tříletého zůstane nezměněna do sta let“.

Koncem života se spisovatel Truman Capote v jednom rozhovoru vyjádřil, že veškerá literatura jsou jen klepy. Asi to bude lehce přehnané tvrzení, ale něco pravdy obsahuje a závisí to na způsobu definování klepu. Ten způsob může být široký až báchorečný a jasně, báchorka, to může být klep, ale obyčejně se jedná o pohádku.

Bohuslav Březovský pojmenoval jednu ze svých dětských knih Nepovídej pohádky (1970) a sousloví v titulu bývá užíváno ve smyslu „nevěš mi na nos bulíky“.
Knížku podobných báchorek a bulíků jsem chtěl sestavit a před polovinou roku 2026 se to, zdá se, povedlo sbírkou povídek Domek pana Stilburyho a jiné báchorky. Chtěl jsem ji sice pojmenovat Báchorky admirála Machorky, ale stejně si říká kniha Vladimíra Thieleho (1921-1997) ze šedesátých let, oblíbené literární dílo mého tatínka: jak rád vzpomínám, co jsme se Báchorek v jeho pracovně načetli, když jsem býval kluk, a dokonce jsem tenkrát odhalil, že se vědomě nepotřebuji nic učit a zničehonic umím kapitolu o tom, jak musela maminka uvnitř Ali Babovy jeskyně postupně překračovat všech čtyřicet chrápajících loupežníků, aniž by je probudila.
Tak jsem to vyprávěl a otec to nahrál a co by člověk dneska dal za podobnou paměť; je pryč.

Uplynulo pár desetiletí a vlastní má publikace Domek pana Stilburyho převzala dikci těch starých Thielových vyprávění o jeho kamarádu, cestovateli Edvardu Valentovi, a kopíroval jsem taky podvědomě, ale přiznávám, že i vědomě.

Machorkova ducha jsem si půjčil a velebím ho a Vladimíra Thieleho jsem několikrát i nepomyslně navštívil na Vinohradech, aniž jsem mu to přiznal; nějak jsem na to pokaždé zapomněl, nebo jsem to spíš nepovažoval za podstatné. Všichni se někde inspirujeme – a rozdíl mezi mých a jeho prací ostatně bude značný, nemám se proč stydět a dotvrdil by tu věc každý, kdo by obě díla srovnal.
Ve svém jsem Thielově práci složil mírný hold, a zatímco tam se jedná o vzpomínky na Valentu (1901-1978), já píšu o naší rodině, nesamozřejmosti (právě) rodinného štěstí a pokouším se vyjádřit, že ani vždy nemusíme tušit, na čem všem podobné štěstí „tajně“ a „na kopečku“ závisí.

Celkem dlouhá próza Domek pana Stilburyho knihu letos uvádí, následuje šest dalších příběhů a některé jsou zmiňovány dětským vypravěčem Domku, v jehož kebuli existovaly.
Znal je, tak je rovněž potkáme, a jedna ta báchorka si říká První kluci na Marsu.

Když jsem ji vymýšlel, vzpomněl jsem i na starou knihu Josefa Jahody (1872-1946) Dva nezbedníci (1947), ilustrovanou Františkem Rolečkem, která taky patřila k oblíbenkyním mého otce.
Rovněž odsud mi předčítal a Nezbedníci, to není žádná science fiction, ale hrdinové se utkají s vlastní pověrečnou vírou v hejkala, ohnivého psa, světýlka a další bájné stvůry luhů a hájů. Oproti tomu hrdinové mí objevili skutečné potvory, které se rozhodli vymýtit, až na dalekém Marsu, pro který jsem se mírně inspiroval komiksem Vojtěcha Steklače (1945-2021) Dobrodružství Mořských vlků: v dětství jsem jej vzýval, i když bez lovecraftovského oltáře.
A protože byl ten obrázkový seriál zveřejňován na pokračování a já ještě mrně, nikdy se mi nepovedlo ho zkompletovat, ale taky to našlo smysl a dějové mezery já nad stránkami vyplňoval sněním a vymýšlel, co se asi nejspíš semlelo v mezičasech, pro které mi chybí patřičná čísla čtrnáctideníku Ohníček.

Se Steklačem, od jehož smrti uplynulo pět let, jsem jednou udělal rozhovor pro literární časopis Tvar a on, velký pábitel a tvůrce Boříkových lapálií, se mě taky na cosi zeptal: Zda bych, propána, nechtěl Mořské vlky redigovat jako knihu.
Aby ne. Ale dostal jsem tenkrát ke své škodě strach.
Ani jako dospělý jsem totiž doma ještě neměl uskladněna veškerá pokračování jeho báječného komiksu a on je rovněž neměl nikde zašita a mně navíc známo, že dokonce bývala rozkradena z veřejných knihoven a dle všeho někdo čmajzl i originály, jak je na přelomu šedesátých a sedmdesátých let skvěle nakreslila Věra Faltová (1932-2009). Ne, sám nejsem oním vykradačem, zatímco originály byly buď nenávratně zničeny, nebo je někdo někde má dodnes „založené“ a nejspíš o nich neví, protože by je jinak, říkám si, přece prodal.

Mnou vymyšlená dobrodružství Prvních kluků na Marsu, což je jakási space opera, se ovšem podstatně odklánějí od pánů Jahody i Steklače a záměrně jsou burleskní, i když jsem vyústění naladil pochmurně. Za fanfár se ti hrdinové na konci vracejí na Zem poté, co si na Marsu užili válku s „ďábelským“ doktorem, a pitomé lidstvo si při vítání samozvaných vyslanců ani nevšimne, že borci v rámci elánu marsovskou civilizaci jen tak mimochodem poněkud převálcovali, ba zlikvidovali. Spálili, utopili, pohřbili, i tak to chodí.

Další z příběhů Nudlička a Knížtička (infantilní titul, uznávám, ale schválně) parafrázuje dílo Aleny Munkové (24. září 1926 – 14. dubna 2008) Štaflík a Špagetka.
Kdo ví, třeba jste oba ty „indiány“ měli jako děti taky rádi. Já ano – a zamlouval se mi třeba jejich postup při stavbě domku, který si budovali poté, co jim parní válec přejel boudu. Ale nejde jen o dobrodružství fortelu a ke konci si Munková vysnila surreálnou kapitolu, ve které se mistři spolu s domečkem (ne pana Stilburyho) proletí vysoko nad povrchem Země.
V mé variaci nebojují s vránou, jako to bylo v televizi, ale s krokodýlem – s krokodýlím satanášem jménem Drakisá, přičemž knihu uzavírá povídka Bagdád na Temži. Celý svazek se měl původně tak jmenovat, ale na obálku dali olejomalbou mého kamaráda Ivana Vičara, zachycující titulní domek, a působilo by nejspíš neústrojně, kdyby lidi nad zasněženým baráčkem četli titul Bagdád na Temži.

V případě téhle Temže jsem se nechal inspirovat Stevensonem, který zahajoval literární kariéru cyklem povídek Klub sebevrahů, jehož protagonisty jsou český princ Florizel a oddaný mu podkoní Geraldine, plukovník. Oba jsem převzal a povídka se týká i Jacka Rozparovače, jehož identita je po sto padesáti letech neodhalena, aby došlo na řadu spekulací ohledně toho, kým byl. Zda příslušníkem královské rodiny, královniným lékařem… A zmiňuji teorii, které sám nevěřím, a podle níž psal hodný autor Alenky deník, který se dochoval, a pouze v časech vražd si ho vedl červeným inkoustem.

Humorista O. Henry (1862-1910) užil v několika prózách pro jím líčené americké město synonyma Bagdád nad podzemní drahou a taky Londýn je Bagdád nad podzemní drahou, ba má nejstarší metro na Zemi, které „fungýrovalo“ již za času geniálního profesora Moriartyho a Sherlocka Holmese, ale Londýn je prvořadě Bagdád na Temži.

Domek pana Stilburyho a jiné báchorky – Ivo Fencl | KOSMAS.cz – online knihkupectví

The post Ivo Fencl. Domek pana Stilburyho a jiné Machorkovy báchorky first appeared on Čítárny.

Ivan Alexandrovič Gončarov (1812 – 1891) je znám svou “trilogií” začínající na „O“ – „Obyčejný příběh“, „Oblomov“ a „Obryv“. Sám spisovatel tvrdil, že jde o jedno velké dílo. V románech zachytil život a způsob života ruské společnosti během desetiletí.

„Luxus je neřest, ošklivost, nepřirozené zvrácení člověka za hranice přirozených potřeb, zvrhlost.
Gončarov

Ivan Alexandrovič Gončarov je ale znám hlavně jako autor Oblomova.
Podle této knihy natočil vynikající Nikita Michalkov seriál Несколько дней из жизни И.И. Обломова. Серия, 1979 a film Oblomov z roku 1980. Vzniklo také mnoho divadelních her. Dodnes je kniha na pomyslné špičce literárního světového kulturního dědictví.

Je to román o člověku, jehož život se pohybuje mezi leností a nudou, jež se bojí jakékoliv změny ve svém životě a který svůj život nakonec úspěšně prohnívá.
A vůbec nepomáhá, jak napsal v novele Strž (1869).

Člověk se necítí šťastný, pokud není žádný problém. Musíte ho praštit kládou po hlavě, pak bude vědět, že bylo štěstí, a ať je to jakkoli zlé, všechno je lepší než poleno.

Gončarov v románu Oblomov popisuje muže, statkáře Ilji Oblomova, který ve skutečnosti nežije, ale jen stereotypně přežívá. Den za dnem.
Ale jednoho dne jeho klidnou existenci naruší energická Olga Iljinskaja, která v něm probudí touhu po životě. Nicméně požadavky společnosti staví Oblomova před volbu: změnit se a opustit lenost, nebo dál uvadat ve zvyklé samotě.
Oblomov je to figura, která ve skutečnosti, v roce 1859, kdy se objevilo Gončarovovo dílo, byla docela neobvyklá.

Co je však zajímavé, po zrůdném kovidismu 2021-22, se přesně takový člověk stává ideálem společnosti, kterou prosazují progresivní liberáálové.
S ohnutým hřbetem poslušně pracuje z domova, dokonalý občan nemajíce námitky, aby byl plně kontrolován výměnou za osvobození od vlastního rozhodování. Dobrovolně kolem sebe vystavil mříže svého otroctví. Naprosto dobrovolně!!!

Kdo nečte a nezná klasika Gončarova, neví co je lišnyj čelověk neboli zbytečný člověk.
Ale pokud se někdo náhodou chová jako Oblomov, pak si může být jist, že žije život zbytečného člověka.

A jak takový život vypadá? Gončarov ho začíná popisovat takto:

Nevěděl si rady v záplavě denních starostí a stále ležel, obraceje se z boku na bok. Občas se pouze ozývaly trhané výkřiky: „Ach bože můj! Život mě nenechá na pokoji, všude na mne dotírá.

Oblomov si povzdechl.
– Ach, život! – řekl.
– Co život?
– Dotýká se, není klidu! Lehl bych si a usnul… navždy…
– To znamená uhasil bys oheň a zůstal ve tmě! Hezký život! Ech, Iljo! Měl bys trochu filozofovat, opravdu! Život proběhne jako okamžik, a on by si lehl a usnul! Ať je to trvalé hoření! Ach, kdybych mohl žít dvě stě, tři sta let! – zakončil – kolik by se dalo udělat věcí!
– Ty jsi jiný případ, Andreji, – oponoval Oblomov, – máš křídla: nežiješ, létáš; máš nadání, ješitnost, nejsi tlustý, netrápí tě ječmeny, neškrábe tě zátylek. Jsi nějak jinak stvořený…
– Eh, dost! Člověk je stvořen, aby si sám sebe uspořádal a dokonce změnil svou povahu, a on si narostl břicho a myslí si, že mu příroda poslala tuto zátěž! Měl jsi křídla, ale odhodil jsi je.

A dál Gončarov upřesňuje popis svého hrdiny.

“Život se mu skládal ze dvou polovin: jedna z nich byla práce a nuda, což pro něho znamenalo totéž, druhá klid a pokojné veselí.”….
Skoro nic ho nelákalo z domu a den za dnem se stále pevněji a trvaleji usazoval ve svém bytě. Oblomov zapadal až po uši do svého samotářství a odloučenosti, ze které ho mohlo vytrhnout jen něco mimořádného, co nenáleželo k obvyklým životním příhodám; nic takového se však nedělo ani se nedalo v budoucnosti očekávat…
K tomu ke všemu se Iljovi Iljiči v pokročilejším věku vrátila jakási dětinská bázlivost, takže tušil nebezpečí a zlo ve všem, s čím se nesetkával v okruhu svého každodenního života – tak už odvykl rozmanitosti vnějšího světa.”…

“Co tedy doma dělal? Četl? Psal? Studoval?
Ano, naskytne-li se mu po ruce kniha, noviny, přečte je.
Uslyší-li o nějakém vynikajícím díle, zachce se mu poznat je; hledá tu knihu, prosí o ni, a přinese-li mu ji někdo brzy, pustí se do ní, začne si vytvářet představu o jejím obsahu: ještě krok, a zvládl by jej, ale podíváš se – a Oblomov už leží, netečně zírá do stropu a vedle něho leží nedočtená, nepochopená kniha.
Jeho zájem chladl ještě rychleji, než vznikal, a Oblomov se už nikdy nevracel ke knize, kterou odložil.”…

“Až do šedin, až do hrobu. To je život!“
„To je…“ Štolc se zamyslil a uvažoval, jak takový život nazvat, „nějaká… oblomovština,“ řekl konečně.
„Ob-lo-mov-ština!“ pomalu opakoval Ilja Iljič; divil se tomu zvláštnímu slovu a zkoumal je po slabikách. „Ob-lo-mov-ština!“
Díval se na Štolce podivně a upřeně.
„Jaký je tedy podle tebe ideál života? Co není oblomovština?“ tázal se bez prudkosti a bojácně. „Neusiluje snad každý člověk o to, o čem sním já? Není účelem všeho vašeho shonu, všech vášní, válek, obchodu a politiky dosáhnout klidu, není to touha po ideálu ztraceného ráje?“
„I tvá utopie je oblomovská,“ namítl Štolc.
„Nač se tedy vlastně trmácíš, není-li tvým úmyslem navždy se zajistit a vzdálit se pak do ústraní, odpočinout si…?“
„Venkovská oblomovština!“ řekl Štolc.
„Nebo dosáhnout ve státní službě vynikajícího společenského postavení a pak užívat v čestné nečinnosti zaslouženého odpočinku…“
„Petrohradská oblomovština!“ namítl Štolc.
„Kdy tedy chceš žít?“ namítl zas Oblomov, rozmrzen Štolcovými poznámkami. „K čemu se trápit celý život?“
Vzdychl si.

“Víš, Andreji, v mém životě se nikdy nerozhořel žádný, ani spásný, ani zhoubný plamen.
Můj život se nepodobal ránu, nad kterým se ponenáhlu rozjasňují barvy a oheň, měnící se pak u jiných lidí ve žhavě planoucí den, až všechno rušně kypí v zářivém poledni a potom se zas všechno pomaličku mírní, bledne a přirozeně a pozvolna před večerem uhasíná. Ne, můj život uhasínáním začal. Je to divné, ale je to tak! Od první chvíle, kdy jsem si sebe uvědomil, cítil jsem, že už hasnu. Začal jsem hasnout při psaní listin v kanceláři; hasl jsem pak, když jsem se z knih dozvídal o pravdách a nevěděl, co si s nimi v životě počít, hasl jsem s přáteli, když jsem poslouchal jejich povídačky, klepy, posměšky, zlomyslné a studené prázdné tlachy, když jsem pozoroval přátelství, udržované styky bez cíle a bez sympatie. Buď jsem ten život nepochopil, nebo za nic nestojí.“

„Kdo tě proklel, Iljo? Co jsi spáchal? Jsi dobrý, rozumný, něžný, ušlechtilý… a… hyneš! Co tě zahubilo? To zlo nemá jméno…“
„Má,“ zašeptal sotva slyšitelně. „Oblomovština!“

Film Oblomov, Nikita Michalkov, 1980

Ivan Alexandrovič Gončarov. se narodil 18. června 1812 se v Simbirsku. Dnes je jeden z nejvýznamnějších představitelů realismu v ruské literatuře.
Gončarov měl dar klidu a vyrovnanosti. To ho odlišovalo od spisovatelů druhé poloviny 19. století, posedlých duchovními vzplanutími a pohlcených společenskými vášněmi. Dostojevskij byl fascinován lidským utrpením a hledáním světové harmonie. Tolstoj toužil po pravdě a vytváření nového náboženství.
Gončarov byl střízlivý, vyrovnaný a prostý. Mnozí klasika vnímali jako nehybného, líného a apatického člověka.
Osobnost spisovatele byla úzce spjata s osobností jeho hrdiny – Iľja Iľič Oblomov.
Blízcí Gončarova mu říkali… princ lenosti. Toto přezdívka však byla spíše žertovná, protože člověk, který Gončarova dobře znal, nemohl nevidět hlubokou vnitřní i vnější práci spisovatele.
Spisovatel měl úžasný umělecký talent: nedával hotové závěry, ale zobrazoval život takový, jaký ho viděl jako umělec, aniž by se pouštěl do abstraktní filozofie a mravokárství.
V střetu patriarchálního řádu s vznikajícím buržoazním Gončarov viděl nejen historický pokrok, ale i ztrátu mnoha věčných hodnot.

Výpisky: Gončarov / Oblomov

„Ano, nelze žít tak, jak se nám zachce – to je jasné. Upadnete do chaosu protikladů, které ani nejchytřejší a nejodvážnější lidská mysl nedokáže rozmotat! Včera jste si něco přáli, dnes to vášnivě dosahujete, až do vyčerpání, a pozítří litujete toho, co jste si přáli, a pak proklínáte život za to, že se to stalo…“

“Byl to „starší muž v šedém fraku, s dírou pod paží, odkud trčel kus košile, ve stejném šedém vestě, s měděnými knoflíky, s holou lebkou jako koleno a s neuvěřitelně širokými a hustými světle hnědými kníry s šedinami, z nichž by každý stačil na tři plnovousy“.

“Nade vše cenil vytrvalost při dosahování cílů: to byla v jeho očích známka charakteru a lidem s touto vytrvalostí nikdy neodepřel respekt, bez ohledu na to, jak nedůležité byly jejich cíle.”

“Myšlenka se volně procházela po tváři jako volný pták, poletovala v očích, usedala na pootevřené rty, schovávala se v záhybech čela, pak úplně zmizela, a tehdy celé tváři zářilo rovnoměrné světlo bezstarostnosti. Z tváře se bezstarostnost přenášela do póz celého těla, dokonce i do záhybů županu.”

„Někteří lidé nemají nic jiného na práci, než jen mluvit. To je jejich poslání.“

„Chytráctví krátkozrakého: dobře vidí jen pod nos, ale ne do dálky, a proto často sám padá do téže pasti, kterou nastražil ostatním.“

Ano, kmotře, dokud v Rusku nezmizeli blázni, kteří podepisují papíry, aniž by je četli, náš bratr může žít.

“Nejvíce si cenil vytrvalosti při dosahování cílů: v jeho očích to byl znak charakteru a lidem s touto vytrvalostí nikdy neodmítal úctu, ať už byly jejich cíle jakkoli nevýznamné.”

“Přátelství je hezká věc, když je to láska mezi mladým mužem a ženou nebo vzpomínka na lásku mezi starci. Ale bůh chraň, když je to z jedné strany přátelství a z druhé láska.”

“Šťastní lidé žili s přesvědčením, že to jinak být nemůže a nesmí být. Jsou si jisti, že všichni ostatní žijí přesně stejně a že žít jinak je hřích.”

„Když spolu žijí dva lidé, nakonec se navzájem otravují. Krátké každodenní sblížení člověka s člověkem není pro nikoho z nich snadné: vyžaduje to mnoho životních zkušeností, logiky a srdečné vřelosti, aby si mohli užívat jen silné stránky a nepřitěžovat si vzájemnými nedostatky.“

The post Gončarov. Zbytečný neboli Lišnyj čelověk. Zlo se jmenuje oblomovština first appeared on Čítárny.

Všechny tři knihy pohádkových příběhů napsal herec a spisovatel Michal Gulyáš. Pohádky si poslechla ilustrátorka Marcela Walterová, a protože se jí pohádky líbily, nakreslila k nim krásné obrázky. Přesně takové, jako bychom nakreslili my, kdybychom to uměli. Výtvarnice Diana Delevová pak pohádky poslouchala a koukala na obrázky, hezky je upravila, ozdobila stránky a připravila knížky tak, jak jsou.

Zimní pohádky
Pět původních pohádek o zimě a Vánocích potěší jak děti, tak i rodiče. Příběhy plné lásky, nostalgie a nefalšované vánoční nálady se určitě dotknou vašeho srdce! Štědrý večer nás natahuje na drátky, když čekáme, co bude pod stromečkem. Malý Evžen je ale na drátkách už od léta, protože si přeje dárek pro kluka ten nejlepší. Jaký? To se dozvíte v milém vyprávění o natěšeném Evženovi a jeho Štědrém večeru.

Pan Pohádka
Pojďte si přečíst příběh plný dobrodružství, které prožívá hrdina Karel Pohádka při své cestě za pořádným Ř. Spolu s ním a jeho druhem, koněm Bořivojem potkáte další různé postavy – známé i neznámé, veselé i zasmušilé, roztomilé i nabručené, ale vždycky připravené pobavit vás!

Země Sněhuláků
Země sněhuláků se jmenuje Flokondula a její princ Funfun se narodil u nás… nebo spíše u vás – třeba na zahradě nebo na zasněžené louce, anebo v městské zahradě, kde ho postavil malý chlapec Limo. Za to se mu dostalo té cti doprovodit prince právě do té země, kde je svět sněhuláků.

Michal Gulyáš, herec a spisovatel, publicista. Zimní pohádky, Pan Pohádka, Země Sněhuláků – komplet 3 pohádkových knih spolu s 2 audio CD vánočních písní úplně zdarma

Video s rozhovorem pana vydavatele Jana Buzka s autorem pohádkových knih panem Michalem Gulyášem si můžete pustit zde.

The post Michal Gulyáš. Jeho neuvěřitelné pohádky děti milují. Ověřeno! first appeared on Čítárny.

Markéta Zinnerová nikdy nenapíše pro děti nic průměrného. Proto i Princezna z třešňového království patří jednoznačně ke zlatému fondu knih pro děti a mládež. Autorka v knize vypravuje příběh o holčičce a její cestě s bílým chundelatým pejskem Šmudlou přirozeně a laskavě, a objasňuje tak menším dětem koloběh lidského života. Do něho patří samozřejmě i stárnutí a smrt, po níž však život pokračuje dál.

Podobenství o životě a smrti se autorce podařilo ztvárnit výjimečným způsobem, a proto by Princezna z třešňového království neměla uniknout pozornosti přemýšlivých čtenářů.
O mimořádnosti textu svědčí i překlady do korejštiny, ruštiny, polštiny…

Citlivě napsaný příběh patří spolu s příběhy Olgy Scheinpflugové, Lindgrenové, Ivy Procházkové k těm jedinečným knihám pro děti, ve kterých se píše i o smrti.

Markéta Zinnerová | Ilustrovala  Marina Richter | Vydal Albatros – 1975, 1981, 2001

Ukázka z knihy

“Každá princezna má korunku,” šeptal strom.
Pavlínka otevřela doširoka oči a sáhla si do vlasů.
Žádná korunka v nich neležela. K puse se jí skulila třpytivá kulička.
“Princezno,” konejšil ji strom, “snad se nerozpláčeš? Trápí mě pohled na malé uplakané princezny. Jak bych tě potěšil?”
Pavla sepjala ruce.
“Strome, hodný velký strome, máš velkou korunu. Dej mi aspoň korunku.”
Koruna třešně se rozvlnila a na zem padlo několik sladkých červených korálků. Mezi větvemi se snesla třešňová korunka.
Skulila se Pavle rovnou do čekajících dlaní.
Posadila si ji na vlasy a zasmála se.
Pudlík vyskočil z trávy a radostně štěkal a běhal kolem své malé paní.
“Malá princezno s copánky,” poprosil stromový hlas, “staň se princeznou třešňového království.”

————-
Tulipáne, krásný pane,
vypravuj mi, co se stane,
když zlý vítr stromek zláme?
To už stromek nepovstane?
Proč se sází semínko?
A proč roste miminko?
Proč babička roste k zemi,
už je jí jen malinko?
Bude zase miminko,
nebo malé semínko?
Tulipáne, krásný pane,
vypravuj mi, co se stane.

The post Markéta Zinnerová a její nejmilejší pohádková knížka. Princezna z třešňového království first appeared on Čítárny.

Spisovatelka Ljuba Štíplová patřila dlouhá léta k těm nejoblíbenějším nejen u rodičů, ale především u malých dětí. Knížka Neplechaté pohádky je určena začínajícím čtenářům a na děti čekají čtyři rozpustilé pohádky, které se vysmívají některým špatným vlastnostem.
Žertovné vyprávění, které doprovázejí veselé obrázky špičkové ilustrátorky Marcely Walterové, je vhodné k předčítání i k nácviku samostatného čtení. Doporučujeme pro začínající čtenáře!

Nedbalá pohádka  vypráví o nepořádných prstech, které se špatně starají o svůj domeček-rukavici.
V Zapomnětlivé pohádce čeká popletené prasátko.
V Mlsné pohádce nenasytná kočka Pidloočka.
V  Marnotratné pohádce kapřík Šupináč, který všechny šupinky vyměnil za hlouposti a zůstal holý.

Ukázka z knížky …

Já povídám o prasátku, které mělo moc krásný, rovný ocásek a moc ošklivou, zamotanou paměť. Tu nejhorší paměť z celé prasátkovské školy. Zapomnělo na knížky i na úkoly, všecky hračky poztrácelo v trávě – kdoví, co to vlastně mělo v hlavě, ale nic pořádného to určitě nebylo!
Máma je poslala pro pytel brambor a sáček majoránky na prasečí bramboračku – a prasátko doneslo pytel majoránky a jeden brambor v sáčku. Máma je poslala pro deset deka droždí a pět housek – a prasátko doneslo deset housek a droždí ani kousek.
Zkrátka – takhle už to nešlo dál! Kdo na prasátko huboval, všichni se na ně zle dívali a na dvoře si o něm zpívali:

Povídám, povídám pohádku
o tom hloupém prasátku.
Místo šrotu
koupí botu,
místo nůše ošatku.

Ilustrace Marcela Walterová

The post Neplechaté pohádky Ljuby Štíplové patří k nejoblíbenějším pro malé čtenáře first appeared on Čítárny.

Arthur Ransome (1884 – 3.6. 1967) podobně jako náš Jaroslav Foglar, zůstal i on po celý život dítětem. Zvláštní proto je, že byl také tajný britský agent, který pracoval i v Leninově Rusku, kde od roku 1913 sbíral pohádky. A taky možná něco jiného.

Přesto, že Arthur Ransome ani nedokončil vysokou školu, sepsal ve své době přínosné monografie o Wildovi a Poeovi.
Když vypukla válka, vyhnul se odvodu pro špatný zrak, ale stal se zahraničním korespondentem. Mimo jiné. V Rusku hrál šachy s Leninem a zrovna jako v nějakém romantickém příběhu objevil svou druhou manželku v Trockého sekretářce Ženě Šelepinové.

Zase se vrátil do Londýna (1918) a hned jej zatkli: už na nádraží. Ve Scotlad Yardu jej pak  podrobil výslechu sám šéf Speciálního oddělení Basil Thompson (zvaný Lovec špiónů) a zverboval jej k MI6 (nebyl-li tam spisovatel už předtím). Ransome dostal i speciální označení.  S76. Léta to bylo tajemstvím, a to nikoli veřejným, nicméně čas otevřel nedávno archivy.

I vraťme se do revolučního varu. Arthur Ransome se vydal do Tallinnu (1919), s rizikem překročil frontu mezi Bílými a Rudými, dojel do Moskvy, vyzvedl svou Žeňu a doručil bolševikům estonský návrh mírové konference. I dík tomu získaly Estonsko a Lotyšsko nezávislost. Co dál?
Fingoval spolupráci s ruskou špionáží a jachtařit si souběžně na Baltu. V únoru 1924 tak doplachtil s pomocí jistého Adlarda Colese až do Anglie a usadil se v Jezerním kraji. To ještě netušil, že se proslaví jako autor třinácti knih (1930-1947, 1988) o pětce skvělých sourozenců zvaných Vlaštovky a o dvou sestrách přezdívaných Amazonky. Předobrazy dětí, jak tušíte, existovaly a počátky hledejme až v Arthurově dětství.

Dětství a zážitky, které se později objevovaly v jeho knihách.
V dětství vyrůstal Ransome s bratrem a sestrami a rád vesloval po jezeře Coniston, jež leží pod kopcem Old Man, na který lezl.
Roku 1896 se vracel z vrcholu, usnul u cesty a našel ho etnograf a malíř William Collingwood, který měl syna a tři dcery. Sám Arthur Ransome bohužel ztratil už ve třinácti letech otce, i začal jezdit na prázdniny k nim. Měli se hezky. Brousili po okolí, pořádali pikniky na ostrově a Collingwood tamtéž objevil zbytek vikingského osídlení, aby o tom napsal knihu Thorstein na jezeře. Je také o chlapci toho severského národa.
Collingwoodovi děti zatím Arthura učily plachtit a Doře bylo osmnáct a jemu dvacet, když… Když mu prý dala košem.

Pět let nato se oženil (1909) a hle, vlekl svou choť na Coniston.
Postřehla, zdá se, intimitu mezi ním a dívkami a zase odjela. Přesto se po roce vrátili. Arthur se však (celý zaražený) musil seznámit se studentem medicíny Ernestem Altounyanem. Ten fakticky u Collingwoodových zaujal jeho místo. Byl to šok a Ernest Armén.
Měl rodiče v Sýrii a Ransomova první láska se zaň provdala (1915) a po válce muže následovala do Aleppa.
Tam opevnili dveře domu a ač nešlo o takové peklo jako dnes, v oknech měli mříže.

Ernest si s Arthurem dopisoval a roku 1923 strávili dovolenou v Anglii. Zjara 1928 Altounyanovi navštívili Jezerní kraj v Británii a učili děti plachtit. Na lodi Vlaštovka se tehdy plavily devítiletá Zuzana a šestiletý Roger a na Drozdu jedenáctiletá Taqui a osmiletá Titty. Otcové jim radili z břehu, ale v lednu 1929 se syrská rodina vrátila do „vyhnanství“, kde vedli nemocnici, zatímco Ransome propadl klíčovému zmatku svého života.

Ilustrace Zdeňka Buriana ke knize Trosečníci z Vlaštovky. Albatros, 2015

První knihy…
Tenkrát dostal šanci jet jako dopisovatel do Berlína, ale odmítl to a 24. 3. začal psát Boj o ostrov. To ještě netušil, že bude až do smrti vymýšlet jen a jen skvělá pokračování této knihy.
Knihu Boj o ostrov dopsal v dubnu 1930 a výtisk hned putoval do Aleppa. Vyvolal tam nadšení. „Kapitán Flint jsi přesně ty,“ psal mu Ernest a Taqui se v dopise podepsala John. V knize je totiž kluk.
Následovali Trosečníci z Vlaštovky (1931) a náklonnost rodin kulminovala. „Strýčku, přijeď!“ psaly děti. Stalo se a v lednu 1932 se Ransome v Sýrii pustil do Petra Kachny, věru že mistrného příběhu o honbě za pokladem. To (opět) ještě nevěděl, že si chystá „průlom“ a zbaví se navždy finančních starostí.
Psal knihu v Dořině ateliéru v patře, a vždy když scházel na oběd, stávaly děti u schodů. „Kolik stránek?“ Ransome vždy zdvihl nějaké ty prsty a dodal: „Teta Žeňa to pokládá za hrozné.“

Ve skutečnosti se mu psaní dařilo. Jenže po dvou měsících zjistil, že jsou předlohy jeho dětských hrdinů jaksi… Jaksi méně solidní.
Marně chtěl život přizpůsobit fikci. Přesto naznačil, že by snad děti měly mazat do škol v Anglii. Snil, že je tam bude mít pod dohledem. Ale Doru pohoršil. A tak Ransomovi opustili Aleppo a doma to nebylo lepší. Očekával je vyloupený dům i zvěst o smrti Ransomova redaktora na jezeře Windermere.
Přesto nebo právě proto Arthur Petra Kachnu dopsal, ba i sám ilustroval! A zklamané děti? Psaly mu. Přece. A jejich rodiče? Přece je poslali do britských škol.
Dík tomu se děcka mohla účastnit Ransomových plaveb a on se ani tehdy nezbavil se pocitu, že to mohly být děti jeho.
A taky děti mimo „ghetto“.
V knihách zachytil i Doru a sebe jako strýčka malých Amazonek Jima (zvaného právě Flint).

„Dá se říct,“ míní František Novotný v knize Za tajemstvím Vlaštovek a Amazonek (2012), „že Arthur Ransome užil pro postavy energii živých dětí a… A do stránek děti zaklel.“
V Johnovi, Zuzaně, Titty, Rogerovi a Bridget však současně vykreslil i dost jiné, idealizované a vycepované děti. Ne už Armény, ale Brity těly i duší. Tyto děti neznají Aleppo, navštěvují soukromé školy a jejich imaginární otec je důstojník Royal Navy. A ty děti jsou navíc patetické – už jen tím, jak přejímají standardy britského námořnictva.
Čtenářům pak Ransome zasílal tento modifikovaný dopis:

Jediný způsob, jak udržet tajemství, je NIKDY neodpovídat na žádnou otázku, ale zdá se, že jste na stopě. Všechna místa popisovaná v knihách se dají nalézt, ale nejsou na stejných místech jako na úředních mapách.

K věci tedy měl, jak vidím, opět podobný přístup jako u nás Foglara, který zase po léta šířil tzv. Hromadné dopisy. A kdo ostatně ví, kolik toho Dušín „chytil“ z Johna?
Johnovou předlohou přitom, a to ještě zajímavější, skutečně byla dívka, a to nejstarší Dořina dcera Taqui (1917-2001). Proč?
Kdyby zůstal jediným klukem v posádce Roger, nebyla by takříkajíc genderově vyvážená.

Do „prvního důstojníka“ Zuzany autor mísil rysy Ženiny.
Zuzana tudíž náleží k těm nejpodivnějším postavám dětské literatury. Všimněte si, že disponuje autoritou rodiče a že se na pouhé její písknutí děti šikují. I Ransome ale stejně reagoval na píšťalu své ženy. Už byl takový.

A oblíbil si nejvíc snivou Titty.
Její předobraz se ovšem jmenoval jinak. Mavis (Drozd). A doma jí říkali podle myši z oblíbené pohádky. Právě Titty. Ransome ji chtěl adoptovat. Marně. To ona však je v jeho knihách generátorem imaginace a to ona stírá rozdíly mezi realitou a fantazií, což je klíčovým rysem Ransomova díla. Citová hnutí malé Titty přitom pokaždé líčí nejzevrubněji.

A malý Roger?
V knihách mívá poťouchlou radost z partyzánské války se staršími a to je rys, který si jednoduše musel vytvořit každý absolvent britské internátní školy, aby vůbec obstál.

Pátým z legendárních dětí je pak „lodní mazlík“ Bridget (v knihách Brigit) a obě Amazonky Nancy a Peggy Blackettovy mají předobrazy v sestrách Georgii a Pauline Rawdon-Smithových, dcerách to armádního chirurga vychovaných jako chlapci.
A Nancy navíc má rysy Taqui, které nemohl mít John.

Ilustrace Zdeňka Buriana ke knize Trosečníci z Vlaštovky. Albatros, 2015

Arthur Ransome byl svébytný džentlmen a uchoval si chlapecky dychtivý pohled na svět. S chutí se zapojoval do dětských her, nestyděl se, respektovat plány dětí a vedle kapitána Flinta je jeho alter egem rybář z románu Velká šestka (1940).

Arthur Ransome nesmírně miloval Jezerní kraj, ale děti vyhostil až na oceán.
Zprvu sice jen v jejich představách, ale v knize Nechtěli jsme na moře (1937) už plují do skutečného Holandska. Tady se, pravda, inspiroval novinovým článkem (1932), dle něhož byli Maurice Griffiths a jeho choť uneseni odlivem na Severní moře.

Ransomovky jsou malou školou jachtingu a sotva po té četbě už kdy zapomeneme, že je třeba za přílivu popustit kotevní řetěz!
Jen v Anglii vyšly v pěti milionech výtisků, „ale nikdy už je nebudu číst se stejným rozechvěním jako v dobách, kdy jsem o pozadí vzniku nic nevěděl,“ končí svou báječnou knihu smutně spisovatel František Novotný. To on sepsal historii pěti vlastních expedic ve stopách Vlaštovek a Amazonek, a sice ty poutě absolvoval pod plachtami, ale ztratil během nich prostor, kterým se předtím proháněla jako bríza jeho fantazie.

Splnit si dětské sny bývá ošidné a ostatně už Arthur Ransome vzpomíná, jak se koncem prázdnin loučíval s jezerem Coniston s pláčem.

The post Arthur Ransome. Co má společného génius dětských knih, agent MI6 a syrské Allepo first appeared on Čítárny.

Michel Houellebecq napsal velmi aktuální román o tom, jak se z Francie stane islámský stát. Kniha byla nejen ve Francii okamžitě rozebrána.

Příběh se odehrává roku 2022, kdy politické strany ve volbách raději podpoří fiktivního kandidáta strany zvané Muslimské bratrství, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty Marine Le Penová. Houellebecq opravdu brilantně a se znalostí problému popisuje jednostrannou volební mediální masáž, zjednodušování  a zkreslování informací a subjektivní pohled na události pod hlavičkou objektivního zpravodajství. Ne náhodou vám připomene podobné reportáže především z České televize.

Ve volbách tedy vyhrává Muslimské bratrstvo v čele s Benem Abbesem, k němuž se okamžitě přidávají socialisté a vytvářejí nebezpečnou koalici. Ben Abbes se stává prezidentem Francie. Po volbách vítězové projeví zájem především o ministerstvo školství a ministerstvo sociálních záležitostí, aby přerod společnosti měli zcela pod kontrolou.

Je třeba ještě poznamenat, že ve Francii budou skutečně volby v roce 2022 a proto se román stal velmi zajímavým vizionářským příběhem.
Základní půdorys románu vychází z inspirace dílem významného spisovatele konce 19. století J.K. Huysmanse.

Michel Houellebecq uvedl, že „urychluje historii“. Jeho velmi dobře napsaná románová fikce je poznamenána hlubokou znalostí problému současných tzn. problémů kolem roku 2017. Kniha vzbudila nebývalou pozornost a  v mnoha zemích se stala absolutním bestsellerem. Stále víc lidí si totiž uvědomuje nebezpečí, které hrozí evropské civilizaci, kdy během několika desítek let můžeme tolerovanou stupiditou politiků zničit naše kořeny, které budovaly celé generace.

Michel Houellebecq (1958)
je nejvýraznější postava francouzské literatury posledních dvaceti let a jedna z hlavních osobností nové vlny francouzských autorů.
Vystudoval zemědělskou univerzitu, krátce pracoval jako počítačový technik ve francouzském parlamentu. Rozvod s první ženou neunesl a byl hospitalizován na psychiatrii.
Nyní žije v Irsku blízko Corku. Je také velmi zajímavý fotograf. Jeho poslední fotokniha je z Lanzarote.

Výpisky z knihy:

Podle milostného modelu převládajícího za mého mládí (a nic mě nepřimělo k tomu, abych uvěřil, že se věci podstatně změnily) se předpokládalo, že mladí lidé po krátkém období sexuální nestálosti v preadolescenci běžné naváží výlučné milostné vztahy, postavené na striktní monogamii, kde už vstupovaly do hry nejen sexuální, ale i společenské aktivity (večírky, víkendy, prázdniny). Na těchto vztazích nicméně nebylo nic definitivního a musely být vnímány jako svého druhu trénink, taková stáž (jejichž absolvování se ostatně v pracovní sféře stávalo běžným předstupněm k prvnímu zaměstnání).
Milostné vztahy proměnlivého trvání (dobu jednoho roku, již jsem poznal já, lze považovat za přijatelnou) a proměnlivého množství (průměr deset až dvacet se mi jeví jako rozumný odhad) měly přicházet jeden za druhým, dokud to nezavršil jako apoteóza poslední vztah, který měl tentokrát být manželský a definitivní a prostřednictvím plození dětí měl vést k založení rodiny…
xxx

Měsíc po vyhlášení výsledků druhého kola oznámil Mohamed Ben Abbes založení Muslimské jednoty.
První pokus o politické pojetí islámu, Strana francouzských muslimů, se záhy rozpadla, na čemž se podepsal nevhodný antisemitismus jeho vůdce, jenž šel tak daleko, že navázal spolupráci s krajní pravicí. Muslimská jednota se z tohoto neúspěchu poučila a dala si záležet na umírněných postojích, podporujíc jen střídmě palestinské nároky a udržujíc srdečné vztahy s židovskými náboženskými autoritami. Po vzoru muslimských stran, jež se etablovaly v arabských státech, tedy vzoru, který mimochodem dříve ve Francii používala Komunistická strana, její politickou činnost jako takovou převzala i hustá síť mládežnického hnutí, kulturních institucí a charitativních spolků.
V zemi, kde se chudoba každým rokem nezvratně šířila, přinesla tato politika ovoce, přenesení aktivity i odpovědnosti na četné nižší články umožnilo Muslimské jednotě značně rozšířit řady svých příznivců i nad rámec přísně konfesního členstva.
xxx

„Co prosazují?“
„No, podle Muslimské jednoty má každé francouzské dítě mít od začátku do konce školní docházky přístup k islámskému vzdělání. A islámské vzdělání se ve všech ohledech velmi liší od toho světského. A rozhodně nemůže být smíšené: ženám chtějí otevřít jen některé obory. V podstatě chtějí, aby se většina žen po základní škole orientovala na školy nabízející programy péče o domácnost a co nejrychleji se vdaly – jen malá menšina by do svatby pokračovala ve studiu literatury nebo umění; tak vypadá jejich ideální model společnosti. Kromě toho všichni učitelé bez výjimky budou povinně muslimové. Kantýny budou muset respektovat muslimská pravidla stravování, rozvrh bude vyhrazovat čas pro pět každodenních modliteb. Učení Koránu se ale budou muset přizpůsobit především samotné školní osnovy.“
xxx

Bohaté Saúdky, přes den oděné do neproniknutelných černých burek, se večer promění v rajské ptáky, nastrojí se do korzetů, ažurovaných podprsenek, do tang zdobených pestrobarevnými krajkami a drahokamy. Přesný opak žen ze Západu, jež jsou šik a sexy přes den, kdy si musejí obhájit svůj společenský status, a večer se doma zhroutí, navlečou si volné a neforemné úbory a vyčerpaně se vzdají veškerých vyhlídek na svádění.
xxx

Vyhraje-li muslimský kandidát, Marie-Françoise určitě na fakultě nezůstane, žádné učitelské místo na islámské univerzitě nebude smět zastávat žena, to je naprosto vyloučené.

Všichni vědí, že Karel Martel porazil Araby v roce 732 u Poitiers, čímž zastavil muslimskou expanzi na sever. Jde skutečně o zásadní bitvu, považovanou za výchozí bod středověkého křesťanství; ale vše se neodehrálo tak hladce, nájezdníci se nestáhli okamžitě a Karel Martel s nimi v Akvitánii válčil ještě několik let. V roce 743 znovu zvítězil kousek odsud a na výraz díků se rozhodl zbudovat kostel; nesl jeho erb, tři zkřížená kladiva. Kolem kostela vznikla vesnice, byl ovšem záhy zničen a potom znovu postaven ve 14. století. Je fakt, že mezi křesťanstvím a islámem se odehrála obrovská spousta bitev, bojovat patřilo odjakživa k hlavním lidským činnostem, válka nám je přirozená, jak říkal Napoleon. Ale myslím, že teď nadešla chvíle se s islámem dohodnout, spojit.“
xxx

Krajní pravice žije v představě, že jakmile se muslimové dostanou k moci, křesťané budou nevyhnutelně odsouzeni k postavení dhimmí, občanů druhé kategorie. Tento pojem patří mezi základní principy islámu; ale v praxi je status dhimmi extrémně flexibilní. Islám zaujímá obrovský geografický prostor; způsob, jakým se praktikuje v Saúdské Arábii, nemá nic společného s tím, s čím se setkáme v Indonésii nebo v Maroku.
Co se Francie týče, jsem naprosto přesvědčený – klidně se vsadím –, že nejenže křesťanství nedojde žádné úhony, ale že subvence, které plynou katolickým sdružením a na údržbu jejich církevních statků, se zvýší – mohou si to dovolit, protože do mešit v každém případě potečou z ropných velmocí prostředky mnohem významnější. A hlavně, skutečný nepřítel muslimů, to, čeho se bojí a co nenávidí ze všeho nejvíc, není katolicismus, nýbrž sekularismus, laickost, ateistický materialismus.
xxx

Nový statut islámské univerzity Paříž – Sorbonny mi neumožňoval další pedagogické působení na její půdě; Robert Rediger, nový rektor, podepsal dopis osobně; vyjadřoval v něm hluboké politování a ujišťoval mě, že kvalita mé akademické práce nijak zpochybněna není. Mohu samozřejmě pokračovat v kariéře na kterékoli světské univerzitě; pokud tak však neučiním, islámská univerzita Paříž – Sorbonna se zavazuje vyplácet mi neprodleně dávky starobního důchodu, jejichž měsíční výše bude valorizována podle inflace a k dnešnímu dni činí 3 472 eur. Nezbytné kroky mohu podniknout v souběhu s personálním oddělením univerzity, nejlépe po předchozí domluvě.
xxx

Rimbaudovo přestoupení na islám se prezentuje jako zaručené, byť nejde o zcela potvrzenou skutečnost; ale jinak, do analýzy básní, vážně nijak nezasahují. Protože jsem pozorně poslouchal a nedával najevo sebemenší pohoršení, pomalu se uklidnil a nakonec mě ještě pozval na kávu.
„Dlouho jsem váhal…“ přiznal, poté co si objednal Muscadet. Horlivě, chápavě jsem přikývl; dobu jeho váhání jsem odhadoval nejvýš na deset minut. „Ale plat je vážně zajímavý…“
„Ani penze není špatná.“
„Plat je mnohem vyšší.“
„O kolik?“
„Třikrát vyšší.“
xxx

Není-li islám politický, není ničím. Ajatolláh Chomejní
xxx

V islámském modelu ženy – tedy ty, jež jsou dostatečně hezké, aby navnadily bohatého ženicha – mají v podstatě možnost zůstat celý život dětmi. Jakmile jim dětství skončí, stávají se matkami a vracejí se do dětského světa. Když jejich děti vyrostou, stanou se babičkami, a tak běží jejich život; s výjimkou krátkého období několika let, kdy si kupují svůdné spodní prádlo, a mění tak dětské hry za sexuální – což je zhruba totéž. Pochopitelně přicházely o nezávislost, jenže… fuck autonomy, já osobně musím přiznat, že jsem se snadno a dokonce s opravdovou úlevou vzdal veškeré profesní nebo intelektuální zodpovědnosti…
xxx

Domů jsem se vrátil pěšky přes půlku Bruselu kolem evropských institucí – oné pochmurné pevnosti obklopené brlohy. Ráno jsem zašel za jedním imámem v Zaventemu. A den nato – na Velikonoční pondělí – jsem za přítomnosti desítky svědků vyslovil rituální formuli přestoupení na islám.“
xxx

Přesto je kniha plná vášně tak silné, že všechno unese.
„Je o podvolení,“ řekl jemně Rediger. „Předkládá závratnou a prostou myšlenku, že vrchol lidského štěstí spočívá v absolutním podvolení. Myšlenku, kterou bych váhal předložit svým souvěrcům, ti by ji nejspíš považovali za rouhání, podle mě však existuje vztah mezi naprostým podvolením ženy muži, jak je popisuje Příběh O, a podvolením člověka Bohu, jak ho pojímá islám. Víte,“ pokračoval, „islám přijímá svět a přijímá ho se vším všudy, řečeno s Nietzschem tak, jak je.
Podle buddhismu je svět dukkha, neuspokojivost, utrpení.
I samo křesťanství má vážné výhrady – neoznačuje snad Satana ‚vládcem světa‘?
Pro islám je naopak Boží stvoření dokonalé, naprosté mistrovské dílo. Není však Korán v podstatě rozsáhlá mystická chvalořeč? Chvalořeč na Stvořitele, na podvolení jeho zákonům. Obvykle nedoporučuju zájemcům o islám, aby začali četbou Koránu, pokud se ovšem nesnaží naučit se arabsky studiem textu v originále. Spíš jim doporučuju, aby poslouchali četbu súr, opakovali je, dýchali v jejich rytmu. Islám je přece jen jediné náboženství, které zapovídá liturgické používání překladů; Korán se totiž celý skládá z rytmů, rýmů, refrénů a asonancí. Spočívá v oné základní myšlence poezie, myšlence jednoty zvučnosti a smyslu, která umožňuje pojmenovat svět.“

The post Podvolení. Houellebecq vizionářsky reaguje na realitu dnešní Francie first appeared on Čítárny.

Spisovatel a dramatik A.A. Milne a jeho žena Dorothy de Selincourt prožili šťastný rok 1920. Narodil se jim syn. Původně měli v plánu mu dát jméno jméno Rosemary, později se dohodli, že Billy bude lepší. I když v sázce byl i William. Nakonec se dohodli na jménech – Christopher i Robin.
Kluk si ale stejně od chvíle, kdy začal mluvit, říkal Billy Moon.
Nakonec mu nikdo z rodiny a přátel jinak neřekl. Proto jméno Kryštůfek Robin Milne použil ve své světoznámé knize – Medvídek Pú.

Víte jak vzniklo jméno Pú
Medvídek Pú se u Milneho objevil jako plyšová náhrada za synova oblíbence – ledního medvěda Winnieho z londýnské zoo. Odtud první část hrdinova jména (Medvídek Pú je v anglickém originálu Winnie-the-Pooh).

Slovem Pú „Krištůfek Robin tak původně volal na labuť,“ vysvětluje A. A. Milne.
„Protože když jí voláte a ona nepřijde (což je věc, kterou dělají labutě s oblibou), můžete předstírat, že jste jenom říkali „Pú!“, abyste ukázali, jako že je vám jedno, jestli přijde. Když jsme se s labutí rozloučili, vzali jsme si to „Pú“ s sebou, protože jsme předpokládali, že ho už nebude potřebovat.“ řekl spisovatel Milne.
Ale vymyslet jména Prasátko, Ijáčkek, Klokanice a Tygr musel už spisovatel domyslet sám.

Knihu jedinečně ilustroval Ernest Shepard.
Jak výstižně je zachytil, může dokonce dodnes každý zkontrolovat v Donellově knihovně v New Yorku, kde jsou plyšáci od roku 1987 vystaveni ve speciální vitríně s přísně hlídanou teplotou a vlhkostí.

Kdo je kdo
Medvídek Pú je stále v dobré náladě a kamarád každým coulem. Dobrodružství je jeho druhá přirozenost, a je-li na konci snažení něco malého k snědku, tím lépe. Do jeho světa ale není snadné jen tak vstoupit. Nepřipravenému se dokonce může zdát, že plácá nesmysly. Umění obrátit zaběhané vnímání věcí na hlavu je totiž medvídkova největší přednost. Odtud čerpá celá kniha svoji poezii a něžný smysl pro humor.

Prasátko, malé zvířátko, dokáže ledacos zamotat a nadchnout se, až kvičí. Když ale začíná jít do tuhého, velmi často si vzpomene, že vlastně musí zpátky domů. Třeba když s Púem stopují dravé Kolčavice a Kolasice. Jak stop přibývá, Prasátko se začíná ošívat, až to z něj najednou vypadne:

„Teď si vzpomínám. Zapomnělo jsem udělat včera něco, co nemohu udělat zítra. Musím jít bohužel opravdu domů a udělat to teď.“ „Uděláme to odpoledne, půjdu pak s tebou,“ řekl Pú.
„To se nedá dělat odpoledne,“ řeklo rychle Prasátko. „Je to taková naprosto dopolední věc.“

A co osel Ijáček?
Typický škarohlíd, který nechápe, proč by se zrovna jemu mělo dařit dobře. Jeho monology se dobře hodí na mnohé životní situace. Například když se mu uprostřed zimy ztratí dům, vysvětluje Ijáček Kryštůfkovi Robinovi:

„Zmizel můj dům. Aspoň jsem si myslel že je můj. Ale asi není. Koneckonců, každý nemůže mít dům. Já nevím, Kryštůfku Robine, ale s tou spoustou sněhu a tím vším, nehledě ani k rampouchům a podobným věcem, ono není u mne venku kolem třetí hodiny ráno takové horko, jak by si někdo myslel. Není zrovna dusno, rozumíš-li, co myslím – aspoň ne tak, aby to bylo nepříjemné. Není parno. Vlastně je, mezi námi řečeno, ne abys to někomu řekl, vlastně je zima.“

Nestárnoucí příběhy kamarádů ze Stokorcového lesa mají dodnes plno čtenářů
Jakmile děti poprvé knihu otevřou a přečtou si první kapitoly, očekávají, že jim budete číst Medvídka Pú každý večer. Třeba zrovna, když jde včelám na med. Med, to je totiž alfa a omega medvědího života. Jenže úl je vysoko na stromě. Nu dobrá – použije se balónek. Jenže jakou má mít barvu? Medvídek Pú si dal hlavu do pracek a dlouho se rozmýšlel.

„To máš tak,“ řekl Kryštůfkovi Robinovi. „Když jdeš s balónkem pro med, hlavní věc je, aby o tom včely nevěděly. Když tam půjdeš se zeleným balónkem, mohou si myslet, že je to kus stromu, a nevšimnou si tě, a když půjdeš s modrým, mohou si myslet, že je to kus oblohy, a taky si tě nevšimnou – jde jen o to, čemu spíš uvěří?“
„A nezpozorují tě pod tím balónkem?“ zeptal se Kryštůfek.
„Možná, že ano, a možná taky, že ne,“ řekl Medvídek Pú. „Ve včelách se jeden nevyzná.“
Chvíli přemýšlel a potom řekl: „Pokusím se, abych vypadal jako černý mráček. Tím je ošálím.“
„To si tedy vezmi radši modrý balónek,“ povídá Kryštůfek.
A tak se to rozhodlo.

Historie knihy Medvídek Pú:

Knihy Medvídek Pú a Zátiší Medvídka Pú vyšly v Anglii v letech 1926 až 1928 (poprvé 14.9. 1926) a změnily autorovi celý život.
Ať napsal před Púem nebo po něm cokoliv, Púovi se už nic nevyrovnalo. Stal se spisovatelem pro děti. Z Púa se stal kultovní hrdina. V New Yorku dokonce existuje vydavatelství, které vydává knížky inspirované púovstvím. V roce 2012 jich už bylo 127.
Pú má samozřejmě i svoji internetovou stránku a fankluby po celém světě. V nich se debatuje i o takových věcech jako je, kdo je z kamarádů nejvíc sympatický.

V Česku Medvídek Pú poprvé vyšel v roce 1958 ve vynikajícím překladu Hany Skoumalové. To, že je Medvídek Pú knížka, která mnohem silněji vyzní při četbě nahlas, podtrhl skvělý nápad Jana Jiráně z divadla Ypsilon – nechat načíst obě knihy hereckým kolegou Markem Ebenem. Výsledkem se stala asi nejlepší porevoluční nahrávka mluveného slova u nás. V současné době kniha vychází v nakladatelství Albatros.

Naprosto stupidní zákaz Medvídka Pú v Británii:
V Británii byl Medvídek Pú spolu s velmi populárním příběhem Charlottes Web a dětskou říkankou The Little Pig vyřazen ze školních onov už v roce 2014.
Proč? Protože pohádkové postavy by mohly urazit muslimské a židovské studenty, kteří se v rámci svých náboženství zdržují vepřového masa.
Je jen zvláštní, že do té doby knihy židovské populaci vůbec nevadily a navíc se nám nepodařilo dohledat, kde se k tomu nějaká židovská komunita vyjadřuje.

A ještě jedna zajímavost
Věděli jste, že autor příběhů o neškodném Medvídkovi Pú Alan Milne pracoval pro propagandistické oddělení britské rozvědky MI7?
Není to u autorů až taková výjimka. Např. Rudyard Kipling, Arthur Ransome spolupracoval s Úřadem pro válečnou propagandu britské vlády. A existuje celý seznam takových literárních agentů.
Samozřejmě kvůli tomu NIKDO nesundává z knihoven jejich knihy, že?

Zajímavost o známém mostě přes řeku na okraji lesa.
Na známém mostě Medvídek  Pú vymýšlí novou hru. Omylem upustí jedlovou šisku do vody na jedné straně mostu, aby – ke svému úžasu – objevil šišku na straně druhé.
Tak tento most skutečně existuje a byl naposledy prodán za 131 625 GBP. Novým majitelem je Lord De La Warr, který vlastní pozemek Buckhurst Park o rozloze 2 000 akrů ve východním Sussexu.

“Byl tam dřevěný most, téměř široký jako silnice, s dřevěnými kolejnicemi na každé straně.” Christopher Robin mohl dostat bradu na horní příčku, pokud chtěl, ale bylo zábavnější stát na spodní příčce, aby se mohl naklonit a sledovat, jak řeka pomalu klouže pod ním. “

Medvídek Pú | A.A. Milne | Ilustrace E.H. Shepard | Z angličtiny přeložila Hana Skoumalová | 12. vydání v Albatrosu
Většina vydání (7) u nás vyšla s ilustracemi J. Zápala. V současné době majitelé práv trvají na anglickém ilustrátorovi, i když vedle toho povolili vydání s kreslíři od Disney.
V roce 1949 vyšlo jedno vydání s ilustracemi V. Kubašty.
První české vydání z roku 1938 je také v překladu Hany Skoumalové a s ilustracemi E. H. Sheparda.

U Králíčka
Michal medvěd – známí neřekli jinak než Medvídek Pú, nebo zkrátka Pú – šel jednou Lesem a pyšně si pobroukával písničku. Složil si ji právě ráno, když dělal před zrcadlem odtučňovací cvičení: Tra-la-la, tra-la-la, když se natahoval, co mohl, a pak Tra-la-la, tra-la-ouvej! – la, když se pokoušel dotknout prstů na nohou. Po snídani si to znovu a znovu opakoval, až se to naučil nazpaměť, a teď už to zpíval celé bez chyby, písnička zněla takhle:

Tralala, tralal,
tralala, tralala,
bum tarara tydlidum.
Tydli, fidli, tydli fidli,
tydli, fidli, tydli fidli,
bum tarara tydlidum.

Tak si pobroukával svou písničku a vesele si vykračoval a přemítal, co asi jiní dělají a jaké to asi je, být někdo jiný, až najednou přišel k písečnému břehu a v něm byla veliká díra. “Aha” řekl Pú. (Bum ,bum, tydlidum.) “Jestli vůbec něčemu rozumím, tak tady bydlí Králíček a Králíček je můj kamarád,” řekl, “a kamarád mi dá něco k snědku a poslechne se mou písničku a tak. Bum tarara tydlidum.”

Sehnul se tedy, stčil opatřně hlavu do veliké tmavé díry a zavolal: “Je někdo doma?”
Z díry bylo slyšet cupitání a pak nastalo ticho.
“Povídám, je někdo doma?” zavolal Pú hodně nahlas.
” Ne!” zněla odpověď, a pak se ozvalo: “Ale nemusíte tak křičet, slyšel jsem dobře už poprvé.”
“To je hloupé!” řekl Pú, “Copak tu vůbec nikdo není?
“Nikdo.” Medvídek Pú a vytáhl hlavu z díry a chvilku přemýšlel.
Napadlo ho: “Někdo tam ale musí být, protože někdo musel říct “Nikdo”.”
A tak zas vstrčil hlavu do díry a řekl: Hej, Králíčku, nejsi to ty?”
“Ne,” řekl Králíček tentokrát změněným hlasem.
“Ale není tohle Králíčkův hlas?” “Asi ne,” řekl Králíček. “Aspoň to nemá být jeho hlas.”
“Ach tak!” řekl Pú. Vtáhl hlavu z díry, zamyslil se, pak ji tam zase vstrčil a řekl: “A nemohl byste mi říct, kde je Králíček?”
“Šel na návštěvu k svému příteli Medvídkovi Pú, je to jeho dobrý známý.”
“Ale vždyť to jsem já!” řekl Medvídek, velmi překvapen.
“Kdo já?” “Medvídek Pú.” “Jistě?” řekl Králíček, ještě překvapenější.
“Docela jistě,” řekl Pú. “Tak tedy pojď dál.” Pú se tlači a tlačil do díry, Až se dostal konečně dovnitř.
“Opravdu,” řekl Králíček a celého si ho měřil. “Jsi to ty. Tak tě vítám.”

Setkání s Tygrem
Medvídek Pú se o půlnoci probudi a poslouchal. Potom vstal, rozsvítil svíčku a vrávoral přes světnici podívat se, zdali se mu někdo nedobývá do spížky, a nikdo tam nebyl, tak zase vrávoral, zpátky, sfoukl svíčku a vlezl do postele. A tu zase slyšel ten zvuk.
“Jsi to ty, prasátko?” řekl. Ale Prasátko to nebylo. “Pojď dál, Kryštůfku Robine,” řekl. Ale Kryštůfek Robin nešel. “Řekni mi to až zítra, Ijáčku,” řekl ospale. Ale bručení se ozývalo dál.
“Uorauorauorauora,” řek kdosi a Pú si uvědomil, že vlastně vůbec nespí. “Co to mohlo být?” přemýšlel. “V Lese je plno zvuků, ale tenhle je jiný. Není to ani vytí, ani vrčení, ani štěkot, ani ten zvuk, který děláme, než začneme přednášet básničku, ale je to nějaký cizí zvuk a dělá ho nějaké cizí zvíře.
A dělá ho před mými dveřmi. Vstanu tedy a požádám je, aby to tu nedělalo.” Vstal a otevřel přední dveře. “Nazdar!” řekl Pú pro případ, že by venku někdo byl. “Nazdar!” řekl kdosi. “Hm!” řekl Pú. “Nazdar!” “Nazdar!” “No vida!” řekl Pú “Nazdar!” řekl neznámý a myslel si, jak dlouho to ještě potrvá.

Pú chtěl právě říci počtvrté “Nazdar!”, ale pomyslel si, že to raději neřekne, a místo toho řekl: “Kdo je to?” “Já,” řekl hlas. “Aha!” řekl Pú. “Tak pojď sem.”
Tak ten kdosi přistoupil a ve světle svíčky se s Púem na sebe podívali. “Já jsem Pú,” řekl Pú. ” “Já jsem Tygr,” řekl Tygr. ” “Jéje!” řekl Pů, protože dosud nikdy takového tvora neviděl. “Ví o tobě Kryštůfek Robin?” “To se rozumí,” řekl Tygr. “Teď je už půlnoc, tak by byl čas jít spát,” řekl Pú. “A ráno budeme mít k snídani med. Jedí Tygři rádi med?” “Tygři všecko rádi,” řekl Tygr vesele. “Když tedy rádi spí na zemi, lehnu si já zas do postele,” řekl Pú, “a ostatek necháme na ráno.
Dobrou noc.” Vlezl zase do postele a za okamžik usnul.

The post Populární Milne, Shepard, medvídek Pú a historie světové knihy first appeared on Čítárny.

Jak se dá říct úryvek notoricky známé lidové básničky pro děti “Skákal pes, přes oves” stokrát jinak, ale stále hezky česky.

„Ten náš pes“
Ten náš pes, skákal dnes,
skákal taky včera.
Bude tak skákat zas
zítra do večera.

„Nechoď tam“
Nechoď tam, prší tam,
je tam velký bláto,
upadneš, nevstaneš,
budeš volat táto!

Původ říkánky “Skákal pes, přes oves” není známý.
Žádný konkrétní autor, rok vzniku ani první zápis se nedochoval. Patří mezi anonymní lidové texty, které se předávaly ústně z generace na generaci už po mnoho desetiletí.
Existuje i celá sbírka, kde básníci a autoři (Mácha, Erben, Nezval, Seifert, Kryl, Nohavica, Horáček aj.) přepsali říkanku ve svém stylu.

BĚŽNÁ ČEŠTINA
Skákal pes, přes oves,
přes zelenou louku.
Šel za ním myslivec,
péro na klobouku.
Pejsku náš, co děláš,
žes´ tak vesel stále?
Nevím sám, řek´ bych vám,
hop a skákal dále…

PRAŽSKÁ ČEŠTINA
Skákal pééés přes ovééés,
přes zelenou loukúúú.
Šel za nííím myslivéééc,
pééro na kloboukúúú.
Pééjsku náááš, co děláááš,
žes tak vesél stáálééé ?
Navím sáám,řek´ bych vááám,
hóóp a skákááál dááálé…

OSTRAVSKA ČEŠTINA
Skače čuba přes obile,
šibko hupe přes luku.
Za ňu chachar v kamizole
fajne brko v klobuku.
Jak se vališ, co se chlameš,
co se ščuřiš jako cyp ?
Prd ti řeknu, také zname
a zas vali do kajsik…

HANÁCKÁ ČEŠTINA
Skókal pések přes ovések,
přes zelenó lóko.
Šél za ním meslivéc,
péro na klobóko.
Pésko náš, co stvóřáš,
že sa lóhníš z čoňo ?
Neřéš mja konópko,
valím rychlo, koňo…

VALAŠSKÁ ČEŠTINA
Skáče hafik ces obilé,
ces zelenú pastvinku.
Išél za ním střílač milé,
na klobúku mrcinku.
Hafe víš, co robíš,
že sa řehceš fčílkáj ?
Nevím sám, vykuádám,
hop, skočíl jak pílka…

BRNĚNSKÁ ČEŠTINA
Bere čokl glajze grýnó,
hópe lúpink přes kajzec.
Za nim kópe plótve rýnó,
plotňák jégr na Oltec.
Co se pecní, těžké lochec,
kvaltuj fligny, haltni vály.
Žádné ánunk, čokl borec,
migne cemrem a de pali…

ČEŠTINA NEVZDĚLANCE
Hopy haf haf přes chramst šumi,
přes travyčka mňami mňam.
Pán i flinta naňho čumi,
sako z husi v čapce mam.
Hafik haf, co práca fuj,
že smých tlama široká,
Slovo já však f tlamje hnuj,
hopy hop jak divočák…

POLICEJNÍ ČEŠTINA
Dne 18.8. t.r. jsem prováděl spolu s nstrm. Hyhlíkem pravidelnou obchůzku. Na konci ulice Polní jsme legitimovali osobu mužského pohlaví
konající chůzi po poli spolu se psem, který skákal přes blíže nezjištěné obiloviny. V osobě byl námi zjištěn jistý M. Slivec v uniformě  zaměstnance Správy lesů. Muž i pes jevili známky rozjařenosti. Na přímý dotaz po příčině jejich veselí uvedl pes, že mu to není známo a pokračoval v již výše zmíněné činnosti. Jmenovaný M. Slivec k dotyčné věci doznal, že pes skáče proto, že se nažral tzv. trávy. Provedli jsme zajištění obou pachatelů a sdělili jim obvinění z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek podle paragrafu 187 trestního zákona.

Ilustrace Mikoláš Aleš

Knihy a online katalogy říkadel:

Karel Jaromír Erben: Prostonárodní české písně a říkadla (vydáno 1862–1864)
Nejstarší a nejvýznamnější vědecká sbírka českých lidových písní a říkadel.

Velká kniha českých říkadel (ilustroval Josef Lada)
Sbírka nejznámějších lidových říkadel, písniček, rozpočítadel a hádanek.

Česká lidová říkadla (různí autoři, např. s ilustracemi manželů Izákových)
Téměř 350 říkadel a písniček, známé i méně známé, velmi pěkně ilustrované.

Katalog lidové písně ONLINE >> https://folksong.eu/
Projekt digitalizace sbírek lidové hudby.
Katalog lidové písně je elektronický nástroj pro srovnávací výzkum melodií a textů lidových písní z různých oblastí Evropy. Projekt založil Jan Koláček v roce 2015.

The post Básnička a říkadlo, Skákal pes, přes oves, sedmkrát jinak a stále česky first appeared on Čítárny.