Jaro! Vybíráme oblíbené a hlavně nekýčovité básničky pro děti s jarní tématikou.
Rozvíjejí nejen slovní zásobu a náš krásný český jazyk, ale jejich učení nazpaměť posiluje paměť, logické myšlení a smysl pro krásu.
Bude doplňováno.

„Jaro přichází tiše, skoro kradmo.
Nejdřív jen slabý nádech zeleně na vrbách u potoka, pak první žluté tečky pampelišek na mezích.
Vzduch voní mokrou zemí a něčím, co ještě nemá jméno – touhou po světle.
Řeka venku hučí, hlodá kameny a břehy, čas šumí a hlodá všechno, ale teď, na prahu jara, se zdá, že všechno začíná znovu, čisté a bez tíhy.“
Stanislav Vodička

Až se jaro vrátí / J.V. Sládek

Až se jaro vrátí,
ó, to bude ráj!
zelenat se bude
celý širý kraj.
Slunce bude hřáti,
větřík teple dout,
potok bude hučet,
zproštěn zimních pout.
Luka budou vonět,
stromy budou kvést,
a skřivánek vzhůru
do nebe se nést.
Rozletí se vzhůru
až v oblačnou říš,
— a naše srdečka
vzlétnou ještě výš!

Přišlo jaro / J. V. Sládek

Zakukala žežulička z doubravy:
„Přišlo jaro, kdo je se mnou pozdraví?
Přišlo, jak by z nebe spadlo, samý květ,
pospěšte si, chcete-li je uvidět!“
„My bychom je pozdravili, ale jak?
My kukati neumíme jako pták.
Ale přec se půjdem na ně podívat;
nekukáme, můžem mu však zazpívat.“

Sněženka / František Hrubín

Táta včera na venku,
našel první sněženku.
A hned vedle petrklíč,
zima už je pryč.

Zimo, už jdi pryč,
zimo, zimo, už jdi pryč,
jaro si už chystá klíč.
Otevírá jarní branku,
jmenuje se petrklíč.

Trávo, trávo / František Hrubín

Trávo, trávo, jak jsi sladká
pro kůzlátka, pro housátka
a co šťávy pro včeličky
přichystaly jetelíčky!
Kdo je mladý, ten si zpívá –
a těm starším copak zbývá?
Přidat se k těm písním taky,
zahnat všelijaké mraky.

Co všechno musí dělat jaro / František Halas

Vytáhnout trávu z hlíny
a nazeleno natřít.
Načernit pěkně stíny
a všechno živé sbratřit.

Všem hadům svléci kůži,
načesat řádně louky,
spočítat lístky růží
a pruty leštit, brouky.

Nachystat noty ptáčkům,
obléci nahé stromy,
vysmát se poškoláčkům,
pozlatit střechy, domy.

Rozmíchat v lese barvy
a kdeco zrána zrosit,
probudit v zemi larvy
a teplo do děr nosit.

Včeličkám květy sladit
a děcka nutit vstávat
a kožich kočkám hladit
a peckám jádra dávat.

Tráva / Jan Noha

Zjara ona první vstává,
sníh si z hlavy setřepává,
v létě pod kosou se skloní
a až k hvězdám sladce voní,
na podzim, když vítr skučí,
bere zemi do náručí,
v zimě v polích, na zahradě,
peřinu přitáhne k bradě,
aby zjara první vstala,
sníh si z hlavy setřepala.

Beruška / Jiří Žáček

Beruško,
půjč mi jednu tečku!
Třeba tu,
co máš na zadečku.
Musím ji napsat
za větou,
ať se mi slova
nepletou.

Čmelák na dvoře / František Hrubín

Hleďme, hleďme bručila,
kdopak ho sem posílá?
Bručí, bručí, je to bručil,
zatím se víc nenaučil.
Pročpak nejsi v jeteli?

– Včely mě tam nechtěly,
že prý mají málo medu,
tak sem letím na besedu

– Vrr, vrr, haf, haf, bručile,
to je trochu zpozdilé,
dej si pozor na slepici,
sní tě jako kukuřici!

Zob, zob a máš po slávě!
Ať vyletíš jedna dvě…
…a tak bručil zase letí.
Slyšíte, jak bručí, děti?

Přilétlo jaro zdaleka / Vitězslav Hálek

Přilétlo jaro zdaleka
a všude plno touhy,
vše tlačilo se k slunci ven, že snilo sen tak dlouhý.
Vylítly z hnízda pěnkavy a drobné děti z chýše,
a pestré kvítí na lukách přesládlou vůni dýše.
Z větví se lístek tlačí ven a ptáčkům z hrdla lásky,
a v ňadrech v srdci mlaďounkém —
tam klíčí poupě lásky.

Jaro / J.V. Sládek

Jaro přišlo do kraje,
děcko laškovité,
v očích mělo fialky,
v líčkách šotky skryté.

Kučeravé kadeře
zářily jak slunce,
rosu jako démanty
mělo na korunce.

Na ramenech motýlí
křídla dvě se třpytí,
roucho světle zelené
v rybníku jak sítí.

Kolem roucha z šípkových
poupat mělo pásek,
nad ním, zrovna u srdce,
zpíval sedmihlásek.

Sviť, sluníčko, sviť / František Hrubín

Slunce, slunce, tolik je tě,
že jsi na celičkém světě –
sviť, sluníčko, sviť!
Tu se zlatých lánů chytíš,
tu na naše vlásky svítíš –
nezhasneš nám, viď?
Kde jsi ty, je krásně všude,
jednou všude krásně bude –
sviť, sluníčko, sviť!

Motýl / Jiří žáček

Pestrý motýl sluší jaru,
sosáček má od nektaru.
Třepetá se tam a zpět,
nevynechá žádný květ.

Květy / František Hrubín

Voní, voní poupátko,
opadá nám zakrátko.

Od stromu ke stromu
Helenka se honí.
Neříkej nikomu,
který květ víc voní.

Hádej, hádej každý sám,
dokud voní, poběž k nám!

Týden malých zahradníků / František Hrubín

V pondělí, v pondělí
táta práci rozdělí,
v úterý, v úterý
dá nám čisté zástěry,
ve středu, ve středu
už to s rýčem dovedu,
a když přijde čtvrtek,
ryju jako krtek,
a když přijde pátek,
už čekáme svátek,
v sobotu, v sobotu
skončíme tu lopotu,
a když přijde neděle,
vstává se nám vesele.

Lesní studánka / J. V. Sládek

Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.
Tam ptáci, laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.
Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
a nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.

Jelikož a tudíž / Emanuel Frynta

Je jaro, potká mrože mrož.
Proč ne, dva mroži. Budiž.
„Já jsem,“ dí první, ,,Jelikož.“
„A já,“ dí druhý, „Tudíž.“

A Jelikož hned tvrdí, že
mu pořád připadá,
že pana mrože Tudíže
tak trochu jako zná.

„Poslyšte, nejste vy ten mrož,
co ležel tady vedle?“
A Tudíž na to: „Ale což –
a celou zimu hnedle!“

A upřenýma očima
si měří Jelikože
a taky už si vzpomíná:
„Jakpak by ne, můj bože!

Vždyť vy jste ležel na bříšku
půl roku tuhle na kře!“
„Hned vedle tebe, Tudížku!
Jak žiješ, drahý bratře?

A copak dělá Leč a Byť
a vaše malá Pakli?“
A museli se políbit,
až jim kly o kly cvakly.

Co báseň říká? Jelikož
je velmi moudrá, tudíž
nám říká, že mrož Jelikož
měl bratra jménem Tudíž.

Vlaštovka přilétla / J.V. Sládek

Vlaštovička lítá
kolem domu,
nepoví, co hledá,
pranikomu.
Letí, hledá, šuká
v každém koutě,
vrátila se právě
z dlouhé poutě.
Vrátila se z jihu
v slunka jase,
ó, žeť svoje hnízdo
hledá zase!
Lítá, hledá, šuká
na podkroví,
našla tam svůj domek
jako nový.
Byli by zaň vrabci
mnoho dali,
však my jim ho v zimě
neprodali.

Řekli jsme: »Už, páni,
pronajato!«
Vlaštovka nám nese
jaro za to!

Zlatý máj / J.V. Sládek

Zlatý Máj se zaskvěl v kraji,
zlatý Máj, ó zlatý Máj!
luka pestře prokvétají,
zelená se luh i háj;
bory šumí, potok hučí,
na květinách včely bzučí,
slunko svítí v jeden jas —
zlatý Máj se vrátil zas!
Slunko svítí, v nebi siném
není mráčku v šíř ni v dál,
jak pod modrým baldachýnem
skřivánek se rozzpíval:
výš a výše letí stále,
zvoní teď jak zvonky malé
a jak fléten táhlý hlas
jeho zpěv k nám zvučí zas.
Máji, Máji, zlatý Máji,
cožpak ty jsi přines nám ? —
včelám květ a ptactvo háji,
vlaštovky dals chaloupkám;
jabloň oděls bílým šatem,
potok stříbrem, luka zlatem,
trávu dal jsi kravičkám; —
co jsi, Máji, přines nám?
Máji, krásný zlatý Máji,
budeš tu jen krátký čas,
po tobě si zastýskají
luh a luka, lesy zas;
bude smutno, teskno všady
Zlatý Máji, pro nás tady
kdys do smutných myšlenek
nech kytičku pomněnek!
M Á J
Máj, máj, máj,
na housličky hraj!
Každý ptáček hnízdo staví,
černý, modrý, popelavý,
jest jich plný háj.
Hej, hej, hej,
hřej, slunečko, hřej!
Mušky budou tancovati,
komár bude také hráti,
roháč vedle něj.
Brum, brum, brum,
to je shon a šum!
Kdo má nerad hudbu muší,
ať si zacpe obě uši,
ať si zavře dům.
Čik, čik, čik!
Co to za povyk ?
To ta vlaštovička milá
s jarem se k nám navrátila,
vrabci strhli křik.
Tluk, tluk, tluk,
slyš křepelku z luk!
Na noc k lesům letí vrána;
písnička je dozpívána
— a teď ani muk!

The post Jaro a jarní básničky pro děti. Generacemi oblíbené first appeared on Čítárny.

Nositel Nobelovy ceny za literaturu napsal svou sbírku zpěvné intimní lyriky už jako zralý, zkušený a známý básník v roce 1954.

Citlivé vzpomínky na dětský svět a na maminku, která dokázala udělat domov krásným, oslovily nejednu generaci.
Prosté a jednoduché verše (např. Maminčina kytice, Mlýnek na kávu, Všední den, Dědečkův pohřeb, Vějíř, Krabice na čaj, Domov) opěvují nejen dětství, ale především dobrotu, krásu, práci i únavu maminky a mluví ústy básníka za mnohé z nás.

Po přečtení každý rozumný člověk pozná, kam má poslat odborníky z genderových neziskovek či Ministerstva (bruselského) školství, pokud vám budou podsouvat názory, že Seifert prosazuje genderově nevyvážené sterotypy.

S ilustracemi Jiřího Trnky patří knížka do zlatého fondu české literatury a do pokladnice Albatrosu.

Seifert se v této sbírce vrací do svého dětství, vzpomíná na svůj domov, svou maminku a své mládí.
Postupně se kniha ubírá časově dál. Popisuje tíhu doby, na chudobu ve které on sa maminka žili. Všechny verše jsou však vyváženy čistou láskou a pocitem bezpečí.
Jeho básně popisují i maličkosti ze všedního života, že není těžké si je představit. Seifert nepoužívá žádné básnické přívlastky ani přirovnání, pouze pravidelný verš i rytmus. A v tom je je naprostá krása jeho veršů.

Maminka | Jaroslav Seifert | Ilustruje Jiří Trnka | Vydal Albatros 2008 | 11. vydání, v Albatrosu 8

První dopis mamince

Už vím, dám dopis na zrcadlo
či do košíčku na šití,
však žel dosud mě nenapadlo
co psát, jak dopis začíti.

Maminko moje milovaná,
a v zubech konec násadky,
přemýšlím; stránka nenapsaná
čeká a čeká na řádky.

Přeji Ti dnes v den Tvého svátku
– ve slově Tvého velké T –
no vida, už mám druhou řádku
a pokračuji ve větě:

štěstí zdraví – po t se píše ě –
a zdraví – a pak selhává
už nadobro má fantazie,
tak přízemní a kulhavá.

A trhám papír, muchlaje ho
– maminka stojí nad válem
a chystá něco voňavého –
tu v odhodlání zoufalém

přibíhám k ní, tiskne mě k sobě,
očima mlčky ptá se mě.
Pak zamoučené ruce obě
zvedly mě rychle se země.

Tatínkova dýmka

Tatínek kouřil z dýmky
vždy večer, než šel spát.
Vidím ho z měchuřinky
do dýmky tabák cpát.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Sedával na pavlači,
když se už setmělo,
a plamen sirky stáčí
posvítit na čelo.

Co by byl bez vzpomínky
náš život? Co by byl?
Obláčky z jeho dýmky
jsou nejhezčí z mých chvil.

Maminka však se zlobí,
ne zle, spíš jenom tak.
Tatínek totiž drobí
z pytlíčku na tabák.

A když mu dýmka chladne,
brání se nesměle.
Komupak nevypadne
trošičku popele.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Když stůně, dýmka leží
na okně pavlače.
A maminka jen stěží
nedá se do pláče.

A něžně k ní se sklání
a nic se neštítí.
A dnes jí nezavání.
Dnes voní po kvítí.

Hladí ji usmířena
a rdí se před námi.
Dýmka je posázena
samými perlami.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval.
To, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Všední den

Brambory jsou již napadrť!
Ta kamna! – Často říkávala,
že budou jednou její smrt.
A zatím kamna mile hřála.

Nemyslete, to nebyl hněv,
maminka měla strach, že zmešká.
Když skláněla se pro konev,
byla ta konev pro ni těžká.

Pak zlobila se s žehličkou,
protože v kamnech vyhasíná,
a do sklepa šla se svíčkou,
nebyla tenkrát elektřina.

A vždycky dvakrát měsíčně
od rána prala na pavlači.
A její ruce nesličné
bývaly potom hebké k pláči.

– Však ještě musím z podlahy
setříti špínu. Podej mýdlo!
A hadr! – Ten cár neblahý
kdes visel jako smutné křídlo.

Opřena o ně, chtěla jen
pár metrů výše z toho všeho.
– Stoupni si, chlapče, u kamen
a nešlapej mi do mokrého!

Když padlo šero na věci
a ještě jehlu vzíti chtěla,
neměla sil ji navléci.
Ruce jí klesly podél těla.

– Zas je tu noc už bezmála,
já nádobí mám ještě v dřezu!
A oknem z trati zavála
nahořklá vůně černých bezů.

The post Maminka a Jaroslav Seifert. Kdo by neznal dva pojmy z pokladnice české poezie first appeared on Čítárny.

Vánoce a vánoční čas pohledem básnických klasiků českých i světových. Titulní ilustrace Miloslav Jágr.

VÁNOČNÍ DÁREK JANA WERICHA
Kdyby to bylo v mé moci, dal bych všem lidem na světě pod stromeček škatuli.
Prázdnou škatuli, kterou kdyby otevřeli, tak by se museli smát, že tam nic není.
A smáli by se a smáli by se, protože já věřím, že když se lidi smějou,
tak nemají čas mít na sebe vztek a nemají čas se prát.
Aspoň jeden den v roce.

Rozmilý slavíčku
Jan Jakub Ryba

Rozmilý slavíčku,
líbeznou písničku zazpívej mému Ježíšku
a já pak zazpívám pěknou, hezkou písničku.
Pějme sladce u jesliček,
kdežto dřímá náš Ježíšek.
Odpočívej neviňátko,
libě hajej, nemluvňátko,
tiše pějme, tichounce hrejme!
Pastýři, tichounce zatrubte!
Hrdličky, tichounce cukrujte.
Odpočívej libě, Ježíšku,
odpočívej vždy v mém srdíčku!
Chci tebe povždycky libě v srdci chovat,
tě věrně upřímně vždycky opatrovat.
S tebou vždy chci se jen radovati,
s tebou vždy chci se jen celovati.

Vánoční stromeček
Jiří Žáček

Zelenej se, jedličko,
narovnej se maličko,
líbíš se mi, vezmu si tě
budeš vonět v našem bytě.
Dám ti hvězdu na čelo,
večer bude veselo.
Můžu ti to předem slíbit
bude se  ti u nás líbit.

Vánoce
Jaroslav Vrchlický

Hlas zvonů táhne nad závějí,
kdes v dálce tiše zaniká;
dnes všecky struny v srdci znějí,
neb mladost se jich dotýká.

Jak strom jen pohne haluzemi,
hned střásá ledné křišťály,
rampouchy ze střech visí k zemi
jak varhan velké píšťaly.

Zem jak by liliemi zkvětla,
kam sníh pad, tam se zachytil;
bůh úsměv v tvářích, v oknech světla,
a v nebi hvězdy rozsvítil.

A staré písně v duši znějí
a s nimi jdou sny jesliček
kol hlavy mé, jak ve závěji
hlas tratících se rolniček.

Můj duch zas tone v blaha moři,
vzdech srdcem táhne hluboce,
a zvony znějí, světla hoří –
ó Vánoce! Ó Vánoce!

Zpěv noci vánoční
Antonín Sova

Střech bílý sníh se stkvěl,
pak zhas a tmy se zalek.
Zpěv v duši uslyšel
jsi blížiti se z dálek.
Zpěv halleluja stín
prošlehnul jasnou září.
Zří s okna do hlubin,
a zdá se samotáři:

Hvězd jasných na domy
se navěšují světla,
v mlh bílé průlomy
a v okna mrazem zkvětlá.
A teď, teď andělé
se na bílé snášejí střechy,
zář nebes na čele,
zpěv zpívají míru a těchy.

Vánoční
Karel Kryl

Dříve, než ze stromečku opadá jehličí,
lůžko ti jmelím ozdobím, dám fotku do rámečku, olovo zasyčí,
tvůj krajíc chleba ráno ptákům rozdrobím.

Za tebe sfouknu svíčku, jablko rozkrojím,
bude to hvězda, či snad kříž, či snad kříž,
tvé jméno na balíčku k ostatním připojím,
to abys nemyslel, že už k nám nepatříš.

Za okny spadla vločka a zvonek cinká,
Ježíšek zavřel očka a tiše spinká,
Josef mu ustlal měkce v krabici od kolekce,
spí, tichounce spí.

Kus loje pro sýkory, na stole cukroví,
od zítřka noci ubývá, ubývá,
mráz cukrem pokryl hory, panáček hadrový
a jedna židle, jedna židle přebývá,
a jedna židle, jedna židle přebývá …

Vánoce dospělých
Jan Skácel

Radostí dětí ohřejí si ruce
budou se usmívat a říkat
jsou tady Vánoce
a bílou nití zaobroubí mráz
to roztřepené
co se v nich obnosilo za tak dlouhá léta

A budou trošku veselí
a trošku smutní
a trošku pobavení sami sebou
a ticho roztáhne svých deset prstů před jejich tváře
a zamrzne do opuštěných ulic

A teplá ramena stromečků
vtlačí se do oken až bezdětní
půjdou si po večeři na procházku
a budou se držet za ruce
a budou si dětmi
a každý z těch dvou
bude se snažit být ten dospělejší
pečovat o toho druhého
protože venku je kluzko
a uvnitř Vánoce

O štědrý večer
Jaroslav Vrchlický

Na stromek, v jizbu jenž přines’ dech lesů
a v města hluky tichých samot snění,
zas věším pestré cetky v zamyšlení
jsa napřed šťasten v dětí hlučném plesu.

Při každé tretě, k haluzím již nesu,
zřím, otec, dětských zraků zajiskření
a básník slyším tiché ptačí pění
a cítím duši lesa stoupat z vřesu.

Zdroj šumí, sosna skřípne větrů tahem
a vidím honbu motýlů, much, ptáků
nad diviznami, jež zřím zlatem kvésti.

A myslím: V každou hračku v snění blahém
jak zaklít věčný azur bez oblaků
a přičarovat dětem svým kus štěstí!

Vánoce dospělých
Jan Skácel

Radostí dětí ohřejem si ruce
budem se usmívat a říkat
jsou tady vánoce
zatímco bílou nití zaobroubí mráz
to obnošené
co se roztřepilo za ta dlouhá léta

A budeme trošku veselí
a trošku smutní
a trošku pobavení sami sebou
a ticho roztáhne svých deset prstů
před naše tváře
a zamrzne do opuštěných ulic

A teplá ramena stromečků
vtlačí se do oken až bezdětní
půjdou po večeři na procházku
a budou se držet za ruce
a budou si dětmi

a každý z těch dvou
se bude snažit být ten dospělejší
a pečovat o druhého
protože venku je kluzko
a uvnitř vánoce

Vánoční píseň
Jaroslav Seifert

Rolničky slyším, slyším hlasy,
myslím si: Kdo to přijel asi?
Dlouho už neviděl jsem sáně,
a proto toužím dychtivě
podívat se zas jednou na ně,
pohladit koně po hřívě.
Však venku nikdo. Jenom vrána
do pola sněhem zasypána.

A slyším hudbu. Nechám všeho,
jdu přivítati neznámého.
Kdo je to? Slyším, někdo troubí,
housle se ozvou k tomu vráz
i basa, která zpívá zhloubi.
Nic, jenom tma a ticho v domě
opírají se silou o mě.

A v koši u psacího stolu
hryže si myška. My dva spolu
známe se dávno. Tiše vklouzla
tak jednou ke mně. Od těch dob
je pokoj stále plný kouzla.
Jen, prosím, neplaš, nerozzlob
tu přítelkyni malých dětí,
umí tak krásně vyprávěti.

Vždyť je to ona, myška malá,
jež s Kristem Pánem v seně spala
a viděla, jak Marie Panna
už dlouhou cestou umdlévá
a klesá k zemi uplakaná
na trochu slámy do chléva.
A viděla, jak s nebe rázem
andělé slétali se na zem.

  teď je u mne. Pode dveřmi
tou škvírou chodí ke mně, věř mi.
A od těch dob mi takhle hrají,
rolničky slýchám v tento čas,
okna mi květy rozkvétají
a s nebe slýchám krásný hlas.
Ne obyčejný, ale svatý,
když do tmy ráno vyjdu vraty
a spěchám sněhem na roráty.

{youtube}2CQVbwhA1ts{/youtube}

Purpura
Jiří Suchý

Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Nikdo si nevšímá
Jak život mění se v dým
Snad jenom v podkroví
Básníci bláhoví
Pro ni slzy roní
Hrany jí odzvoní
Rampouchem křišťálovým

Slunce se vynoří
Hned však se k pohoří
Skloní rychle skloní
A pak se dostaví
Dlouhá a pokojná noc

Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Po ní k nám vklouzlo
To tajemné kouzlo vánoc

Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Voněla předloni
Za rok nám zavoní zas
Snad jenom v podkroví
Básníci bláhoví
Pro ní slzy roní
Květy jim na okno
Odměnou nakreslí mráz

V krajině vánoční
Zvony když půlnoční zvoní
Nesou nám novinu
Že pokryl krajinu sníh
Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Nastal čas vánoc
A rampouchů křišťálových

Než rozžhnu
Antonín Sova

Než rozžhnu – v záclony svit luny padá
jak v napadlý sníh do polí a v lada,
i staré housle na stěně jak živy
vrou paprsky. Vzduch teplý, vlažný, snivý.
Já cítím, Vánoce se přibližují,
jdou s větry suchými, jež prudce dují,
se sanicí, jež šumí v zmrzlém sněhu,
s vánočním rohem, jehož slyším něhu.
Tu zatoužím po knize obrázkové,
rytiny prohlížet, obrazy nové,
a starých mistrů díla proslavená.
Tu poslouchám, na krbu kterak stená
a kvílí jablek píseň polotichá;
můj doutník šedomodrý kouř jak dýchá,
a květy v oknech vadnou, podřimují.

Já cítím, Vánoce se přibližují.

Vánoční
Fráňa Šrámek

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
až noční půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý, náhle, dětinný,
a v rukou žmole beranici,
včarován v ticho mýtiny,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne, jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světélka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají…”

Vánoční stromeček
Michal Černík

Stromku, pojď už k nám,
já tě doma přivítám.
Překrásně tě ustrojím,
budeš zářit v pokoji.

Na ledě
František Hrubín

Dobře dětem o vánocích
na rybnících na potocích.
Zima jim dá pod nohy
kousek zmrzlé oblohy.

Pro ně zmrzlo modré nebe,
co na tom, že trochu zebe.
Honí se tam vesele
malí zkřehlí andělé.

Ó Štědrý večer
J.V. Sládek

Je štědrý večer; oblohou
se bílý měsíc zaskvívá,
sníh zmrzlý praští pod nohou
a mrazný vítr zavívá.
A pusto kol je u lesa;
zde večer — tam již půlnoční,
zde praská strom jen v nebesa,
tam zvučí píseň vánoční.

Či neslyšíš, jak plně tóní
jak dojemně to do šera,
že za takého večera
se zasteskne až srdci po ní,
a třeba srdce bylo v kusy
v tu vánoční přec vpadnout musí?

Jen dál, ty chorý můj příteli,
ač zpívat nám již těžká věc,
tam kostelík je osamělý,
vánoční zpívat musíš přec.

K nebesům pne se vížka nízká
a u ní stín jak černý kříž,
okny se záře svící blýská,
a píseň zvučí blíž a blíž.
Což svíce to? — to divně svítí,
což píseň to? — to divný vzdech:
v oknech se chvějný měsíc třpytí,
a vítr šumí po hrobech.

A ticho zas, jen srdce bije:
Stůj hochu, nejsme v zemi snílků,
zde není doma poesie,
zde mrtvý má jen k snění chvilku
a s ním jen vítr půlnoční
si z ticha šepce vánoční.

S půlnočním větrem tich a tich
si mrtvý píseň odříkává
a na hrob klesá chodce hlava
a chladí se o mrazný sníh.

A nade ním v měsíčném svitu
rozpíná křídla anděl dumy
a nebes modrém po blankytu
jej odnáší kde moře šumí
a dále ještě za mořem
až v dálnodálnou rodnou zem.

Zas k nebi pne se vížka nízká
a u ní strmí černý kříž,
zář ohnivá se z oken blýská,
v akordech zvučných blíž a blíž
zní mocně píseň vánoční.
A v kostele tam svíce planou
a svítí na mši půlnoční
a na lid s duší rozkochanou;
či na koho též s rozplakanou?

V dubové, hnědé stolici
s skloněnou hlavou žena klečí,
či slyší zpěv ten zvučící,
či kněze zbožné slouchá řeči?

Zavanul anděl perutěmi
a měkké vzal ji do náručí
a zdá se jí, že moře hučí,
a zdá se jí o cizé zemi
a v té — však slyš, co chví se z retů,
slyš, jak ta slza k zemi kane:
„Ochraň mi dítě v cizém světu,
ochraň mi dítě, mocný pane!“
A vedle matky děvče mladé
si oči kryje do stínu
a k drvu horké čelo klade
a tiskne ruku matčinu.

— — — —

Zavanul anděl perutěmi
a jako mlhu odvál sen
a na hrobě jen tichý sten
a chodec z mrazné vstává zemi.
A k nebi pne se vížka nízká
a měsíc chvějnou se září
se v kostelíka oknech blýská
a v zmrzlé slze na tváři.

Pekly kočky vánočky
Miloš Kratochvíl

Kdo upeče vánočky?
„To je práce pro kočky!“
Kočky mísí těsto s kvásky,
Rozvalují na provázky.
Pak se daly do pletení:
„Něco zaplést, to nic není!“
Mezi těstovými provázky
Si však zapletly ocásky.
Jak vánočky upletly?
Nijak. Radši utekly!

Jak hrdlička přišla k pásku
František Halas

Maria Panna v samé práci
a Ježíšek nechce spát.
Poklízet vařit zašívat si
a ještě k tomu kolíbat.

Hrdlička lítá samá legrace
nechce se jí mršce do práce.

Durdí se Panna: “Co se máš co smát?
Ježíška budeš kolíbat!”

Kolíbala hrdlička,
kolíbala Ježíška.
Sotva zavřel očička,
ulítla mu hrdlička.

Kolíbka se zastavila, Ježíšek ten pláče zas,
mlíko z plotny utíkalo, k obědu byl právě čas.
“Ty lajdačko hned pojď sem,
počkej my tě přivážem!”

Vzala Panna sametku.
“Ty, ty, poběhlice”
uvázala hrdličku,
rovnou ke kolíbce.

Oběd už je uvařený a Ježíšek spinká dál,
neposeda nesměje se, pásek se jí zařezal.
“Prosím, prosím, Svatá Panno, dej mi trošku zalítat,
já už budu tuze hodná, přijdu zase kolíbat.
Ježíškovi do kašičky,
cukrů, cukrů, cukrů dám,
cukrů, cukrů, do hubičky,
řekni “Už se nehněvám!””

Pana v smíchu klopí řasy:
“Kš, Kš, leť si pohane!
Za trest však na věčné časy
pásek ti už zůstane.

Vánoce
Pepa Nos

Štědrý den se každou chvíli blíží, jen pár měsíců zůstává,
na obloze hvězdy jasně svítí, vánoční čas nastává.

Štědrý den se každou chvíli blíží, jen pár tejdnů zůstává,
na obloze hvězdy jasně svítí, vánoční čas nastává.

Štědrý den se každou chvíli blíží, jen pár dnů už zůstává,
na obloze hvězda jasně svítí, vánoční čas nastává.

Štědrý den se každou chvíli blíží, poslední den zůstává,
na obloze hvězda jasně svítí, vánoční čas nastává.

Slunce zrána za obzorem vyšlo, podívej se z okna ven,
ať je bláto nebo všude bílo, dneska je ten Štědrej den.

Báseň skoro jako vánoční pohlednice
Václav Hrabě

Ve sněhu který zrána napad
táhnou se černé šlépěje
jak listí v říjnu žloutne západ
jak stromy staré aleje
Krev slunce stéká po sněhu
a mrazem ztuhlá krajina
zarudlá řeka bez břehů
a bez ryb zvolna usíná
Jen dlouhý řetěz
černých stop
trhá sníh
kdo to tu šel
štěstí či hrob
hledal v závějích?

Zatímco všude hořelo v kamnech
zpocenou tváří
do sněhu pad
ta jarní vůně dýchla až na mne
když pod jeho tělem zem začala tát
Bylo to dobré divadlo
přes sklo se dívat jak byl sám

Poslední dobou špatně usínám
Tak málo sněhu napadlo
a mně který jsem za sklem v teple
zbývá pramálo naděje
že vůbec někdy vítr sněhem
ty černé stopy zavěje

Romance štědrovečerní
Jan Neruda

Petr usne, sotva lehne;
sotva usne, sen se zvedne:
náhlé světlo po krajině
a tak jasno jako ve dne.

Petr celý vyjevený,
rodinu zří v prostém stáji,
dítě zrovna sluncem září –
v Petrovi až dech se tají.

Vzduch je plný andělíčků,
třpytí se a křídly šumí,
každý zpívá haleluja,
krásně, jak jen anděl umí.

A hle, od vesnice spěchá
všechen lid s radostnou tváří,
napřed muži, staří, mladí,
v čele naši muzikáři.

Vašek velký buben tluče,
Matěj troubí, Martin hude,
Vojta na klarynet píská,
Kuba měchem bas jim dude.

Aj ti hrajou – jako nikdy!
tváře dmou se, lítá ruka –
písnička tak mlaskně skočná,
že až Petru nohou cuká.

Zmlkli. Z řady vystoup’ Brichta,
vyšnořený, oholený,
býval kaprál u hulánů,
dnes je řečník vyvolený.

Postavil se, salutuje,
hrubě spustil: “Kriste pane, –
my nevíme, co je psáno,
ale víme, co se stane.

Ty jsi – já jsem – ba jsme všichni –
povídáme – k boží chvále -“
v tom se zajik’ – jazyk ztrnul
a nemůže o hles dále.

Ruka v úzkostech se svírá,
ret se jako lupen chvěje –
“Ty’s to vyved’!” Petr nahlas
ze sna hulánu se směje.

Ježíšek však milostivě:
“Všichni jste mé hodné děti,
Vaše duše po skonání
hupky na nebe si vletí.”

A teď houfně zpívajíce
předstupují hospodyně,
podávají v pytlích, koších,
dobrého co po dědině.

Máslo, jabka, marcipány,
plátno, šátky, věci steré,
Maria jim přikyvuje,
Josef od nich dary bere.

“Co je tohle?” Petr náhle
poulí svoje oči šedé.
Dvanáct panen třináctou si
na růžové pentli vede.

Dvanáct panen, dvanáct růží.
“Děťátko ty nejjasnější,
přivádíme Anduličku,
že je z nás všech nejkrásnější.”

“To si myslím!” Petr mručí. –
“Anduličku k Tobě vedem,
aby za nás všecky dala
hubičku Ti jako s medem.”

Andulička přistupuje,
sotva ale hlavu níží,
Ježíšek už ručky svoje
kolem její šíje kříží.

Jak se směje, jak ji hladí,
jak se k Andulince tulí –
sotva dostal polibení,
už zas znovu rtíky špulí.

Petr sebou hází, bručí,
jako medvěd když se brání:
“Matka na to mlčky hledí? –
je to pěkné vychování!”

Vánoční píseň
Jaroslav Seifert / Karel Plíhal

Jak ptáci zimořiví v tom teskném příběhu,
ti, které neuživí třpyt hvězdic na sněhu,
my sešli jsme se snící nad lžičkou olova,
kéž by nám mohlo říci náš osud doslova.

Když už se řítí v spěchu ten žaluplný děj,
svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej,
at’ zvučí trouby hlásné i zpěvy andělů,
dřív, než přijde smrt a zhasne náš dech ve svém pocelu.

A těm u sukní matek dej úsměv do oček,
klín plný cukrlátek a hodně vánoček,
když už se řítí v spěchu ten žaluplný děj,
svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej,
svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej….

Vánoční kapr
Jiří Žáček

Vánoční kapr,
ten má život krátký,
vánoční kapr
nenávidí svátky.

Vánoční kapr
na své rybí pouti
nechce být pozřen,
alebrž chce plouti.

Chce klidně plouti
nekonečnou tůní,
kde kapří kmeti
v bahně u dna trůní.

Komu by bylo
býti sežrán milé?
Dejte si radši
řízek nebo filé!

Pustíme kapra,
ať si brázdí řeku
pln optimismu,
radosti a vděku.

Ať si ten kapr
klidně slaví svátky
v rodinném kruhu
s kapry nemluvňátky.

Dejte si biftek,
ať jsou kapři zdrávi!
Pak ovšem budou
protestovat krávy.

Dejte si řízek
ve vánočním čase!
Pak ovšem bude
reptat každé prase.

Člověk má cítit
se zvířaty…Inu,
nezbude, nežli
chroustat zeleninu…

Ladovská zima
Jarek Nohavica

Za vločkou vločka
z oblohy padá
chvilinku počká
a potom taje
Na staré sesli
sedí pan Lada
obrázky kreslí
zimního kraje

Ladovská zima
za okny je
a srdce jímá
bílá nostalgie
Ladovská zima
děti a sáně
a já jdu s nima
do chrámu Páně

Bim bam bim bam
bim bam bim bam
bim bam bim

To mokré bílé svinstvo padá mi za límec
už čtvrtý měsíc v jednom kuse furt jenom prosinec
Večer to odhážu namažu záda
ráno se vzbudím a zas kurva padá
Děcka mají zmrzlé kosti
a sáňkují už jenom z povinnosti
Mrzne jak sviňa třicet pod nulu
auto ani neškytne hrudky se dělají v Mogulu
Kolony aut krok sun krok
bo silničáři ta jak každý rok
su překvapení velice
že sníh jim zasypal silnice
Pendolíno stojí kdesi u Polomi
zamrzly mu všecky CD ROMy
A policajti? Ti to jistí z dálky
zalezlí do Aralky
Ladovská zima
za okny je
a srdce jímá
bílá nostalgie
Ladovská zima
děti a sáně
a já jdu s nima
do chrámu Páně

Bim bam bim bam
bim bam bim bam

Na Vysočině zavřeli D jedničku
kamióny hrály na honičku
takzvané rallye Letní gumy
v tym kopcu u Meziřící
spěchali s melounama
a teď jsou v… Však víte kde
Na ČT1 Studio sníh
Voldanova sedi na saních
A v Praze kalamita jak na Sibiři
tři centimetry sněhu a u Muzea štyři
Jak v dálce vidim zasněženy Říp
řikám si: Praotče Čechu tys byl ale strašny cyp
Kdyby si popošel ještě o pár kilometrů dále
tak jsem se teďka mohl kdesi v teple v plavkach valet
Místo toho aby se člověk bál zajít do Tesca na nakupy
jak jsou tam na tych rovných střechách sněhu kupy
Do toho všeho jak mám zmrzlý nos a líca
z radia zpívá provokater Nohavica

Ladovská zima
za okny je
a srdce jímá
bílá nostalgie
Ladovská zima
děti a sáně
a já jdu s nima
do chrámu Páně

Bim bam bim bam

Vánoční stromeček
Miroslav Florian

Stromku, pojď už dál,
zmrzneš na té pavlači,
ať jsi jedle, nebo smrček,
ať jsi sebemenší skrček,
jen pojď dál, jsi král
jasanů i akátů,
lip ve vonném brokátu –
ze všech stromů země zdejší
budeš večer nejkrásnější,
ze všech, ze všech nejsladší!

Ukolébavka vánoční
Jan Neruda

Spi, Jezulátko, spi!
Zas chudých lidí chudé dítě
jen do jesliček uloží Tě —
ach, kolikrát už lidstvu dáno
a Jidáši vždy zaprodáno,
spi, Jezulátko, spi!

Spi, Jezulátko, spi!
Spi sladce na tom seně holém,
my dech tajíme všichni kolem,
vždyť Tobě, věčné pravdy synku,
je také třeba odpočinku,
spi, Jezulátko, spi!

Spi, Jezulátko, spi!
a nabeř v spánku nové síly,
máš konat ještě mnohou míli:
té cesty lidstva ku spasení,
té ještě dlouho konec není —
spi, Jezulátko, spi!

Spi, Jezulátko, spi!
Za Tvé o bratřích naučení
svět vezme Tě zas do mučení
a než se lidstva pouta zdrtí,
je třeba ještě velkých smrtí —
spi, Jezulátko, spi!

O koledě
Bohuslav Reynek

Vytušenou přítomností
samota se prolíná.
Přílivu jest hodina
dalekých a plachých hostí.

Ořechy jsou na ubruse.
Kočky stín ztich na stěně.
Prosvítají růměně
tváře jablek, zimní, rusé.

Nepřítomní zapomněli.
Stesk už mnohých nehledá.
Jizbou voní koleda.
Nezření se o ni dělí.

Přístav utajených říší
čekání tmu odívá
v slibů roucha zářivá.
Kdo je sám, vždy kroky slyší.

24. XII.
Viktor Dyk

V prosinci denní svit až příliš brzo šedne.
A štědrým večerem už bylo odpoledne.
A otec nedočkav byl jak my, ne-li více,
zřít oči zářící a rozpálené líce,
stát, svědek radosti, u vánočního stromku:
„Teď jde už Ježíšek, teď asi došel k Chlomku.
Jen jestli dojde sem, nepadne do závějí.“

Jsou, kdož spíš dávati, než bráti sobě přejí.
Vzpomínám tiše si na smích, jenž zníval kdys.
Denně se propadá nějaká Atlantis,
nad zemí někdejší se brázdí vlny moře,
jež smetou úsměvy, jež smetou jas i hoře.
Denně se propadá svět nějaký a vzniká.
Kde jinde žili by mrtví než u básníka?

The post Vánoční básničky i písničky, které nás těší nejen o křesťanských Vánocích first appeared on Čítárny.

Jako všechny verše jeho, jsou i jeho knížky pro děti skvostné, plné hříček, humoru a laskavého slova. Jan Skácel jich napsal celkem sedm a všechny jsou, bez výjimky, pokladem české slovesnosti. Přežívají generace a jejich oblíbenost neklesá.

Uspávanky
1983, ilustrace Ota Janeček
Básničky koncipované jako vyprávěnky dětem před spaním. Myslím, že spolu s Halasovým Před usnutím patří Uspávanky k tomu nejlepšímu z poezie pro děti.

Uspávanka s chlapcem, který dělá stojku na hlavě
Chlapec dělá stojku,
podívej se, hle,
nohama je vzhůru,
stojí na hlavě.
Všechno je hned jiné,
všechno dole hlavou,
na zemi je nebe,
lodě v mracích plavou,
a jak obrátil se
náhle chlapci svět,
palouk, les i domy,
jak mám přivonět k fialkám a bezu,
chrpu utrhnout,
když na hlavě stojí,
když se nesmí hnout,
aby neupadl,
pro jediný květ,
pro jedinou chrpu
nepřevrátil svět.

Pohádka o velkém samovaru
1961, Ilustroval Karel Svolinský
Dlouhá veršovaná pohádka, která má hodně zajímavých chytlavých narážek, kterých si tenkrát cenzoři ani nevšimli, ale o to víc pak kolovala pohádka mezi lidmi.

Za sedmi horami a lesy
žil kdysi dávno
jeden car.
Měl černý vous,
měl divné oči,
a velikánský samovar.
V té zemi bylo strašně zima,
i písnička tam
mrzla v led.
Car roztopit dal samovárek
a v zámku bylo teplo hned.

Kam odešly laně
1985, ilustroval Josef Čapek
Básně na motivy pastelů Josefa Čapka s obrázky hrajících si dětí.
Cyklus Čapkových obrazů byl veřejnosti prakticky neznámý, dokud jej v roce 1981 neuviděl Jan Skácel. Čapkovy pastely ho inspirovaly k veršům, které jsou svou hravostí a hladivostí osloví jhak děti, tak jejich rodiče.

Hádanka
Jak rozeznáme otakárka
od modré chrpy v obilí?
Motýl je kvítí, které lítá,
když nelítají motýli.

Proč ten ptáček z větve nespadne
1988, ilustroval Josef Čapek
Básně na motivy pastelů Josefa Čapka, tentokrát s obrázky zvířat

O čem se ptáčkům zdává
Zpívají ptáci celý den
a mají hlásky jako len.
Zpívají dnes tak jako včera,
po celý den až do večera.
Až dozpívají, půjdou spát,
sny krásně se jim budou zdát.
O loukách, o voňavém kvítí
a o měsíčku, který svítí
celou noc ptáčkům do hnízda,
když ticho na prst zahvízdá.

O pejsku Ťapovi, výru Výrovi, slavíčku Slavíkovi a kočičce, která se moc styděla
1998, Ilustrovala Vlasta Baránková
Verše jsou z autorovy pozůstalosti a k jejich vydání připravil J. Opelík
Málo známá knížka Skácelových veršů pro nejmenší děti, o zvířátkách, plná humoru a autorovy osobité poetiky.

Každé zvířátko má práci,
zbytečně čas neutrácí.
Zeptejte se třeba výra,
pročpak oči nepřivírá.
Význam výra velmi tkví
v tom, že výrá na větvi.
Neboť ze všech možných zvířat
Dovede výr nejvíc výrat.
Výrá výr a výrá moc,
nevadí mu, že je noc.
Oči ve tmě přivírat
nehodí se pro výra.

Pohádky z Valašského království
2006 (2. vyd.), ilustrovala Galina Miklínová
Pohádky z Valašska, které před stopadesáti lety sesbíral B. M. Kulda (Moravské pohádky) a před dvaceti lety převyprávěl Jan Skácel.
Druhé vydání knihy, která v době, kdy měl Jan Skácel zakázáno publikovat, vyšla pod jménem jeho přítelkyně Blanky Stárkové.

Jak šel brousek na vandr
1961, ilustroval Jan Kubíček
Veršované vyprávění s pestrými obrázky o brousku, který se vydá do světa hledat práci. Téma je sice dost poplatné socialistickému realismu, ale talent i tady Skácel nezapře a koneckonců i malé ponaučení, že bez práce nejsou koláče.

The post Jan Skácel a sedm krásných knížek pro děti plné básniček first appeared on Čítárny.

Básničky pro předškolní děti. Knížka “Co tu kvete, svítí, létá?” Jiřího Havla s ilustracemi Edity Plickové je určena předškolním dětem, ale i menší  děti už mohou počítat např. kolik je na obrázků žabek, rozlišovat barvy a známější kytičky i pojmenovat. Když se k tomu naučí i nějakou básničku, hravá knížka se může zalíbit i jim.
Starší děti se nenásilnou cestou naučí rozlišovat více druhů a věci okolního světa v nich mohou probudit fantazii.

V knížce si kromě jiného můžete přečíst, co spojuje orobinec s doutníky, proč hluchavka není hluchá, kde bydlí lilie, po kom má pomněnka jméno, proč má len radost, co na svět přinášejí konvalinky, co si přeje pouťový balonek, kdy spí čas a kdy zmizí tma.

Půvabnou veršovanou knížku lze jen doporučit!

Jiří Havel je známý a oblíbený autor literatury pro děti. Publikoval množství knížek, leporel, obrázkových čtení.
Edita Plicková ilustruje dětské pohádkové knížky, omalovánky, leporela, učebnice, spolupracuje s dětskými časopisy.

Co tu kvete, svítí, létá? | Jiří Havel | Ilustruje Edita Plicková | Portál, 2011

Motýl
Který slavný malíř asi
maluje mu na křídlech
že se květům z jeho krásy
každé ráno tají dech.

Hluchavka bílá
Klamu jménem, které mám.
Nevěř, žabko, že jsem hluchá.
Nerada jen poslouchám,
když mi kvákáš vedle ucha!

The post Básničky pro předškolní děti. Co tu kvete, svítí, létá? first appeared on Čítárny.

Vánoce si jen těžko představíme bez obrázků Josefa Lady. V této opravdu hezké vánoční knížce jsou také velmi povedené básničky, říkanky, povídání básníka Michala Černíka. Jsou nejen o Vánocích, ale také o zimě a o všem, co děti na Vánoce dělají.
Doporučujeme do všech škol!

Lada Josef, Černík Michal / České Vánoce Josefa Lady / 2012

ŠTĚDRÝ DEN
Ráno zabijeme kapra
Smrtí začíná se Štědrý den
Krvavý balónek duše
vyjmeme z útrob ven

I svou duši náhle pocítíme
až v krku jako rybí kost
a z úst se dere pára
stoupá na věčnost

VÁNOČNÍ
Z kostela zaznívá radostné Zdrávas
andělé ve vločkách na zem se snáší
Bojíš se radovat nahlas
abys tu radost do mrazu nevyplašil

Na tuhle chvíli jsi i nejsi sám
Nasloucháš jak se pro tebe domů
slétávají tóny zvonů
Mají sílu tě zdvihnout až ke hvězdám

ANDĚLSKÁ
Anděl jenom křídly mávne
a letí nad městem a nad polem.
Jak je létat snadné!
Jak je krásné býti andělem!

Má velká křídla z bílých peří
a na nebi má postýlku,
a když chce, tak nebe rozesněží
a dá nám bílou nadílku.

POSELSTVÍ JEŽÍŠKOVI
Ježíšku opět slavíme Vánoce
a ty ještě netušíš
že dary králů ti už v kolébce
zbujely v kříž

BIBLICKÁ PRAVDA
Člověk je z prachu
vody a bláta
Ta pravda biblická
zůstane odvěká

Svatý je život
láska je svatá
svatým však
nenazvu člověka

HRA NA ZIMU
Hraju si na zimu
a všude zima je
a dýmám z komínů
a vrším závěje.

Na mráz hraju si
a z vody dělám led,
všem sahám na nosy,
pod šaty lezu hned.

Na vítr hraju si
a foukám meluzínu,
jak krajky rozvěsím
na stromy bílou zimu.

Na sníh hraju si
a padám do polí
a padám na lesy,
padání přebolí.

Nekoukám na bouli,
koulím se jenom tak
a já se ukoulím
a budu sněhulák.

The post České vánoce Josefa Lady a básničky, říkánky, vyprávění k vánocům Michala Černíka first appeared on Čítárny.

Josef Václav Sládek a jeho oblíbené básničky patří ke klenotům české poezie pro děti. Výběr Od žežulky k Mikuláši potěší všechny, kteří jsou i nadále ochotni předávat poselství krásy českého jazyka našim dětem.

Výbor básniček Od žežulky k Mikuláši je složen ze sbírek:
Na prahu ráje (1883), Sluncem a stínem (1887), Zlatý máj (1887), Skřivánčí písně (1888), Zvony a zvonky (1894) s přihlédnutím k vydání 3. svazku dětské lyriky Básnického díla J. V. Sládka Na prahu ráje (1945, editor Albert Vyskočil).

Kniha je rozdělena do tří částí.
V první jsou zahrnuta hravá intencionální říkadla, převážně z jeho trojice klasických sbírek pro děti (Zlatý máj, Skřivánčí písně, Zvony a zvonky).
Druhá část obsahuje baladické skladby a básně s náboženskou tématikou, vážící se převážně k vánočnímu času.
V třetí části jsou pak soustředěny texty s námětem vlasteneckým, kde se často objevuje motiv dálné mořské scenérie, kterou Sládek připomíná odloučenost se svou vlastí a svými blízkými.

V básních byly provedeny pouze zásahy v interpunkci a kvantitě hlásek ve shodě se současnými pravidly. Odstranili jsme i nadměrný počet pomlček, pokud nebyly v textufunkční. V jednom případě jsme zvolili v oslovení tykání místo obvyklého vykání.

Jos. V. Sládek nálež! k těm básníkům, které musíme jen milovati.
Jaroslav Vrchlický vynikal nad něho plodností a vyšším rozletem ducha, Svatopluk Čech mohutností svých skladeb, Julius Zeyer bohatstvím své fantasie.
Ale všecky předčí Sládek hloubkou a horoucností svého citu. V jeho dile cítíte tep českého srdce, vidíte náš kraj, slyšíte naši lidovou píseň, z daleka zaznívají k vám zvony rodné vsi nebo městečka…
Antonín KLášterský, 1922

Josef V. Sládek / Od žežulky k Milkuláši / Ilustrace Filip Pošivač / Výbor připravila Jana Čeňková / Vydalo nakladatelství Pulchra, 2016

Vlaštovky nám odlétly
v jednom okamžiku,
včera slovo daly si,
dnes už táhly k jihu.
My se smutní loučíme,
ale ať si letí,
vždyť na jihu čekají,
také na ně děti!

…

Je tichá noc
Je tichá noc a ještě ven
si vyjdu na zápraží;
ať sebevíc jsem unaven,
to ticho mne tak blaží!
Nad polousvětlým dvorem mým
je obloha tak hvězdná,
tak hluboká! – já zahledím
se do jejího bezdna.

…

Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.
 
Tam ptáci laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.

Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
a nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.

Lesní studánka, kterou popsal Josef Václav Sládek ve stejnojmenné básni, se nachází v rokli na Matčině hoře u cesty ze Zbirohu k Sýkorovu mlýnu.

The post Josef Václav Sládek. Oblíbené české básničky Od žežulky k Mikuláši first appeared on Čítárny.

Jednu z nejznámějších lidových český pohádek, kterou za starých časů zapsal Karel Jaromír Erben, zná téměř každý. V roce 1952 se této látky chopil další populární básník Josef Kainar a napsal nejdříve veršovanou hru pro loutky ve čtyřech obrazech. V roce 1958 se ke Zlatovlásce vrátil, přebásnil, upravil ji a dal tak pohádce půvabnou veršovanou podobu.

Kainarova Zlatovláska vychází počtvrté a je určena dětem od šesti let. Jako všechna předchozí vydání i toto doprovázejí ilustrace Aleny Ladové.

Zlatovláska / Josef Kainar / Vyd. Euromedia Group – Knižní klub, březen 2009, 4. vydání, v EMG 1. upravené vydání

Ukázka z dnes už legendární knížky…

Jak to začíná?

V krajině pusté a nevlídné,
tam kde ptáci nezpívali,
kde se ryby mlčet bály,
tam vládl zlý král.

A ten si dal zbudovat
škaredý a černý hrad.
Škaredý jak vlčí tlama,
černý jako půlnoc sama,
černá hradba, černý kámen,
černá brána, černá věž,
ve všech koutech černé stíny,
a ten král tam na tom hradě
dělal samé lotroviny,
a co řekl, byla lež.

Jednou pozdě v listopadu,
na nejvyšší věži hradu
do své trouby hlásný duje,
tlusté tváře nafukuje:
„Vstávat, vstávat! Už je ráno!
Už ať máte odespáno,
už ať všichni, kromě krále,
peřinečkám dáte vale!
Každý zčerstva po své práci!
Koho svrbí líná kůže,
tomu čarodějná metla
k ozdravění dopomůže!“

Lidé vstali, zazívali,
nebylo jim do smíchu,
a namísto hopsa hejsa
odplivli si potichu.

The post Zlatovláska. Slavná Kainarova pohádková básnička pro děti first appeared on Čítárny.

Josef Václav Sládek (15. února 1845 – 8. dubna 1912).
Byl populárním českým básníkem, překladatelem a publicistou, který se proslavil také svou poezií pro děti. Byl známou postavou českého národního obrození.

Josef Václav Sládek napsal mnoho básní pro děti plné fantazie, ve kterých zachytil radosti dětství a krásu okolního světa.
Jeho texty často zdůrazňují hodnoty rodiny a přátelství mezi lidmi, učí děti mít pozitivní vztah k přírodě.

Jeho básničky jsou ideální pro začínající čtenáře i předčítání a doporučuje se do všech základních škol!

Josef Václav Sládek. Další jeho básničky a texty >>

Matičce
Matičko má milá,
moje drahá matko,
vy jste jako holub
a já holoubátko.
Vy jste holub sivý,
já holoubek bílý —
kde jsme se v tom širém
světě natrefili!
V tom vašem srdečku
tolik lásky bydlí —
schovejte mne k němu
pod vašimi křídly.

Chaloupka
Ta naše chaloupka
prostá, milá,
jak by to pro ptáky
klícka byla.
Není tak maličká
zdálky, zblízka,
nikomu se tam však
nezastýská.
Veselá, úhledná,
klidná, čistá —
máme v ní, ptáčata,
všichni místa.

A kdo ji uvidí,
kolem přejde,
neřek by, co se tam
štěstí vejde!
Jestli ho ve světě
někdy ztratím,
k tobě se, chaloupko,
pro ně vrátím.

Nikdo neví
Nikdo neví, jak mi je,
když se kočka umyje,
pak se na mne podívá,
jako když se vysmívá.
Počkej jen, až za chvilku
vezmu bílou košilku,
to se teprv uvidí,
kdo z nás dvou se zastydí

Modrá očka
Hvězdičky už vyšly,
červánek už zhas,
očka, modrá očka,
už je k spaní čas.
Do kalíšků květů
blahý sen už slét,
zavřete se, očka,
jako modrý květ.

Ve hnízdečku sladce,
tiše usnul pták,
očka, modrá očka,
spěte také tak.
Už jste se den celý
nakoukala moc,
očka, modrá očka,
spěte — dobrou noc!

Pacholátko
Pacholátko
boubelaté,
očka modrá,
vlásky zlaté.

Ústka jako
máky plané,
celé jako
malované.

Po dolíčku
v každém líčku
a čilejší
nad rybičku.

Pacholátko
boubelaté
směje se jak
slunko zlaté.

To jsme rádi,
že je máme,
nikomu je
neprodáme!

Na zahradě
Dokola, dokola,
kdo si víc popili!
budem se honiti,
jako dva motýli.
Trávníkem, cestičkou,
jak se kdo otočí,
až tě nám na tvářích
růžičky naskočí.
Trávníkem, cestičkou,
dokola, dokola,
až na nás zdaleka
matička zavolá.
Potom si usednem
matičce na klíně,
jako dva motýli
na jedné květině.

Malá Švadlena
Šiju, šiju plátno bílé
své panence na košile,
co nepadne na košilku,
rozešiju na postýlku.
Rozešiju na polštáře,
ani steh se nevypáře;
na šátky a na ubrusy
zbudou ještě hezké kusy.

Budu šíti, šíti, šíti,
slunečko tak pěkně svítí,
nebudu dbát na únavu,
než došiju na výbavu.
Budu šíti, šíti, šíti,
zpod okénka voní kvítí,
vlaštovička venku lítá,
toť ta jehla jen se kmitá!

Ukolébavka
Hajej, nynej, má panenko,
dřímej sladký sen;
když ty budeš libě spáti,
já tě budu kolébati,
hajej, spinkej jen.
Peřinky máš čisté, bílé
jako padlý sníh,
nemusíš se báti zimy,
jak pod křídly labutími
budeš spáti v nich.
Dosti jsi mi práce dala
celý boží den:
praní, šití, ukládání —
teď, panenko, čas je k spaní,
hajej, dřímej jen.

Až ti spánek očka sklízí,
půjdu také spat —
raníčko tě vezmu k sobě
a budem si hezky obě
sny své povídat.

Okáč
Já jsem děvče okaté,
šatečky mám strakaté,
vypadám v nich celičká
jak ta lesní pěnička.
Já jsem děvče okaté,
tvářičky mám buclaté,
na nich jako růže květ,
a mne těší celý svět!

Ručky
Vy mé bílé ručičky,
jak jste vy tak maličký,
a co vy se narobíte
za den boží celičký!
Hráte si jak přátelé,
pracujete vesele,
matičku si obejmete,
když vám večer ustele.
A když tiše, zlehýčka
spaní padá na víčka,
k sobě vy se přitulíte
k hrdličce jak hrdlička.

Sněhulák
Obří tělo, mračný zrak,
venku stojí sněhulák;
mráz-li pálí, vichr duje,
sněhulák se pošklebuje:
»Dobře tak!«
Sněhuláčku, jak se máš?
tak zlý nejsi, jak se zdáš —
hrozíš, dokud sníh nejihne,
ale jaro to ti střihne
na rubáš!

Sněhuláčku ubohý,
nebudeš moc na nohy,
až jen slunko teple svitne,
to tě, sněhuláčku, chytne
za rohy!
Budeš pryč jak na koni,
skřivánek ti zazvoní,
mušky budou hráti tobě
a fialky na tvém hrobě
zavoní. —

Kašpárek
Tváře čistě malované,
očka jako oharek,
do světa se směle dívá
malý, švarný Kašpárek.
Čepičku má s rolničkami,
přitisknutou do vlasů,
kamizolku rudobílou,
kalhotky má z atlasu.
Rukávy má naškrobené,
punčošky má na stuhy
a na botkách vyleštěných
zvoní zlaté ostruhy.
Kordík z péra kohoutího
visí v pasu na háčku,
jednu ruku pevně k boku,
v druhé drží plácačku.
Od hlavy až po ostruhy
hotový to hrdina,
veselý a čtveračivý
jako dobrá hodina.
Zlého se mu na tom světě
mnoho arciť neděje —
časem-li však hlavu ztratí,
vesele se zasměje.
Někdy padne do polévky,
někdy zase v omáčku; —
hloupá-li se moucha směje,
vezme na ni plácačku.
Jinak svět, ať co chce dělá,
nechá v svatém pokoji!
neublíží, ale také
nikoho se nebojí!
Měšec prázdný, bez haléře —
ale proto nepláče!
myslí snad: »Nemůže v světě
každý jisti koláče.«
Nikomu nic nezávidí,
po slávě se nepídí —
žeť, Kašpárku roztomilý,
moudřejší jsi nad lidi!

I až jednou uložíme
do malé tě rakvičky –
žeť vesele uslyšíme
zazvonit tvé rolničky

Paleček
Z všech reků malý Paleček
byl nejšvarnější holeček.
List růžový za peřinku
mu daly víly do vínku.
Měl z broučích krovek přílbičku
a škorně z polních střevíčků.
A z pestrých křídel motýla
mu matka pláštík ušila.
Měl kamizolku brněnou
a za meč trávku zelenou.

Tou proklál každou
obludu,
ač kryl se miskou žaludu:
neb oči jak dvě orlata,
a srdečko měl ze zlata.

Lesní zvonky
Ó zvonky, zvonky, zvonky,
ty modré zvonečky!
ty ve dne nezazvoní
květnými srdečky.
Leč v noci, v noci, v noci,
když měsíčný je svit,
tu vil svatební průvod
vyjíždí na pažit.
Na křišťálových vozech,
zlatými kolečky!
tu zvoní, zvoní, zvoní
ty lesní zvonečky.
V R A N Í K
Můj koníček vraný
jako malovaný,
hopsa, hejsa, hej!
nožky pěkně zdvíhá,
ušima si stříhá,
hopsa, hejsa hej!
Dlouhá, černá hříva
po větru mu splývá,
hopsa, hejsa, hej!
podkovky mu zvoní,
jiskra jiskru honí,
hopsa, hejsa, hej!
Můj koníček vraný,
jako malovaný,
hopsa, hejsa, hej!
až tě osedláme,
kam se podíváme ?
hopsa, hejsa, hej!

Rozjedení se v poli,
přes hory a doly,
hopsa, hejsa, hej!
rozjedení se letem
široširým světem,
hopsa, hejsa, hej!
Žeť se rozjedeme,
kam se rozjet chceme,
hopsa, hejsa, hej!
Tak, můj vraný koni!
Ať si nás kdo honí,
hopsa, hejsa, hej!

Až se jaro vrátí
Až se jaro vrátí,
ó, to bude ráj!
zelenat se bude
celý širý kraj.
Slunce bude hřáti,
větřík teple dout,
potok bude hučet,
zproštěn zimních pout.
Luka budou vonět,
stromy budou kvést,
a skřivánek vzhůru
do nebe se nést.
Rozletí se vzhůru
až v oblačnou říš,
— a naše srdečka
vzlétnou ještě výš!

Jaro
Jaro přišlo do kraje,
děcko laškovité,
v očích mělo fialky,
v líčkách šotky skryté.
Kučeravé kadeře
zářily jak slunce,
rosu jako démanty
mělo na korunce.
Na ramenech motýlí
křídla dvě se třpytí,
roucho světle zelené
v rybníku jak sítí.
Kolem roucha z šípkových
poupat mělo pásek,
nad ním zrovna u srdce
zpíval sedmihlásek.

Zlatý máj
Zlatý Máj se zaskvěl v kraji,
zlatý Máj, ó zlatý Máj!
luka pestře prokvétají,
zelená se luh i háj;
bory šumí, potok hučí,
na květinách včely bzučí,
slunko svítí v jeden jas —
zlatý Máj se vrátil zas!
Slunko svítí, v nebi siném
není mráčku v šíř ni v dál,
jak pod modrým baldachýnem
skřivánek se rozzpíval:
výš a výše letí stále,
zvoní teď jak zvonky malé
a jak fléten táhlý hlas
jeho zpěv k nám zvučí zas.
Máji, Máji, zlatý Máji,
cožpak ty jsi přines nám ? —
včelám květ a ptactvo háji,
vlaštovky dals chaloupkám;
jabloň oděls bílým šatem,
potok stříbrem, luka zlatem,
trávu dal jsi kravičkám; —
co jsi, Máji, přines nám?
Máji, krásný zlatý Máji,
budeš tu jen krátký čas,
po tobě si zastýskají
luh a luka, lesy zas;
bude smutno, teskno všady
Zlatý Máji, pro nás tady
kdys do smutných myšlenek
nech kytičku pomněnek!
M Á J
Máj, máj, máj,
na housličky hraj!
Každý ptáček hnízdo staví,
černý, modrý, popelavý,
jest jich plný háj.
Hej, hej, hej,
hřej, slunečko, hřej!
Mušky budou tancovati,
komár bude také hráti,
roháč vedle něj.
Brum, brum, brum,
to je shon a šum!
Kdo má nerad hudbu muší,
ať si zacpe obě uši,
ať si zavře dům.
Čik, čik, čik!
Co to za povyk ?
To ta vlaštovička milá
s jarem se k nám navrátila,
vrabci strhli křik.
Tluk, tluk, tluk,
slyš křepelku z luk!
Na noc k lesům letí vrána;
písnička je dozpívána
— a teď ani muk!

Letní odpoledne
Větřík skoro nedýchal
a slunečko hřálo,
na záhonech v zahradě
kvítí jak by spalo.
Po obloze vlaštovky
lítaly jak šípy,
v úlu včely bzučely
zpod košaté lípy.
Ticho vše, jen pěnkava
pípla někde v stromu,
a zarostlý vodojem
šplounal tiše k tomu.

Nad vodou se rákosí
zvolna kolébalo,
nad ním tančil mušek roj
a šídlo jim hrálo.
Napřed hlasně, potom tíš,
tiše tak a spavě —
ó jak se to usnulo
v té vysoké trávě!

Sluníčko
Já kočička malá,
jak jsem ráno vstala,
hned jsem to sluníčko
smát se uhlídala.
A kdyby se smálo
stokrát do pokoje,
tak se neusměje,
jak matička moje.

Sluníčko
Sluníčko — víčko,
rozmilý broučku,
co jsme se tě nahonili
na tom paloučku!
Od stébla k stéblu
jen jsi se kmitlo,
nerado, nerado,
přec jsi se chytlo,
Sluníčko — víčko!
A teď tě máme,
ty broučku malý,
kropený jako makovička,
jak šípek zralý!
Jak se ti líbí
zde v teplé dlani ?
Aj, děláš, jako bys
nežilo ani,
Sluníčko — víčko!
Nožičky ztuhlé,
křidélka k sobě. —
Nelíbí se tedy u nás ?
pomůžem tobě!
Otevřeni ruku,
zlehounka, tiše; —
už krovky nazvedáš,
chce se ti výše,
Sluníčko — víčko?
Po dlani vzhůru
a po malíčku;
tam se tedy pozachtělo
Sluníčku — víčku?
Po dlani vzhůru
na prstu špičku:
zastýskalo, zastýskalo
se po sluníčku
Sluníčku — víčku?
Nuže, tedy leť si,
ty broučku malý,
jak rudá jiskra letí
v nebeskou dáli. —
A my se budem
za tebou dívat;
za tebou dívat,
o tobě zpívat,
Sluníčko — víčko!

Letní večer
Slunce zašlo za horami
v záři rudých červánků,
nad polem a nad lukami
tichne píseň skřivánků.
Zticha, zticha vítr dýchá
přes lučiny od lesa,
nad nimi se klenou zticha
holubicí nebesa.
Na luka a pole, skály
lehá mlha modravá,
šeří koroptvička v dáli
kuřátka si svolává.
Zticha, zticha vítr dýchá,
v trávu padá rosička,
a na sivém nebi zticha
bleskla první hvězdička.

Majový
Padej, padej v travičku,
májový ty deštíčku;
větřík ani nezadýchá,
padej, padej zvolna, zticha,
dej nám teplou vlažičku —
padej, padej, deštíčku!
Jetel, tráva, obilí
po tobě už toužily;
pšenka, žito, vše, co třeba,
aby bylo mléka, chleba,
růsti sobě popili —
padej, ať se posílí.

Bílý květ a nachový
odložilo stromoví,
zahrady se v zeleň šatí,
třešně budou nalévati,
zavoní květ lipový;
padej, dešti májový.
Ven do tvého padání
pastýř stádo vyhání;
padej, padej, teple, zticha,
ať pastevci neosychá
hůl pod lesem na stráni,
než zazvoní klekání.
Přestaneš-li chviličku,
v západovém sluníčku,
až se duha nebem sklene,
jako v květy porosené
hoď nám ve vlas, deštíčku,
démantovou perličku!

Jablíčka
Jablíčka zrajou na stromech,
slunečko do nich pálí —
až jedno spadne, chytnu je,
nežli se zakutálí.
Spadlo jablíčko červené,
jedno, druhé a třetí,
všecky jsem chytla, jako když
kocourek za myškou letí.
To jedno sobě uschovám;
hladu se nemusím báti!
s jablíčkem druhým bratříček
v kolébce bude si hráti.
A třetí ? — S bleďoučkým děťátkem k nám smutná chodívá žena:
dám-li mu jablíčko, snad se též robátko začervená.

Babí léto
Babí léto lítá,
už je podzimek,
to už zima vítá
první bílá vlákna
do svých peřinek.
Pavouk jí je přede,
vítr navije,
na lučině šedé
perličkami z ledu
mráz je pošije.

Jinovatka režné
utká povlaky,
potom peří sněžné
do nich znenadání
vsypou oblaky.
Babí léto lítá,
už je podzimek;
pole, luh je vítá:
oddechnou si v
kupě
sněžných peřinek!

Na saních
Sněžilo den celičký,
zvoní, zvoní rolničky,
koně v letu, sáně v běhu,
samy jako vločka sněhu.
Soumrakem se chumelí,
ale my jsme veselí;
kožich teplý, korba měkká,
cesta naše nedaleká.
Jako stíny po kraji,
stromy kol se míhají,
za námi se vítr honí,
rolničky jen zvoní, zvoní.

Teď se zvedla metelka,
v dáli kmitla světélka —
hoj, koníci, přes vánici,
ať jsme brzo ve světnici!
U teplého ohně včas
krytý stůl už čeká nás,
teplá postýlka, a v stáji
vám, koníčky, ovsa dají.

Zvonili, zvonili
Zvonili, zvonili
na zvoneček,
lidé se sbíhali
na kopeček
jak na koni: »Kdo to zvoní ?«
Zvonil to maličký
mraveneček.
»Ty jeden ošklivý
mravenečku,
co že ty dělat máš
u zvonečku?
Běž si domů, hleď si svého,
nezvoň a nežaluj
na každého!«

Ptáče
Na dva drátky uzamčené
v naší kleci ptáče zpívá,
chvilku zmlkne, — ven se
dívá,
kde to zlaté slunko hřeje,
poskočí si, znovu pěje,
a mně zdá se nejináče,
než že pláče!
V zahradě nám višně zrají,
na větvici ptáče sedí:
ptáci lidem nepovědí,
co to sobě povídají; —
žeť se ti dva ptáci ptají:
»Jak se daří ?« — A ten z klece dí: »Zde je to smutné přece.
Celý den a celé noci
na bidélku bez ustání,
— a ten den je k nepřečkání!
Za dne soudruh nepřilítne,
v noci hvězda nezakmitne:
o tom slunci, země kráse
mně jen zdá se!«

Venku svítí slunce zlaté,
po zahradě větřík věje;
ptáče zmlklo, — druhé pěje:
»Pusťte je, vždyť zrovna prosí, napije se slunka, rosy —
pusťte je, vždyť je to bolí,
— ať si se mnou zašveholí!«

Pyšný Macek
Macek lezl ze vrátek,
roztrhal si kabátek,
máma mu ho vyspravila,
chodil zas jak ve svátek.
Macek, macek ušatý
kožich má až na paty,
pyšně sobě vykračuje
mezi všemi koťaty.
Macku, macku, macíčku,
vzhůru nosíš hlavičku, —
však by ty jsi jinak chodil,
kdybys neměl mamičku!

Sysel a liška
Pozval sysel lišku
na hostinu,
uvařil jí proso,
hrachovinu.
Na hrášku si liška
pochutnala,
ale za to proso
děkovala.
Teprv podvečerem,
kdy šla domů,
snědla zrnko prosa,
sysla k tomu.

Hiousátka
Zelená, zelená travička,
sešla studená rosička;
jarní slunko zlatou nití
vyšívá na lukách kvítí,
housátka se v trávě svítí
jako zlatá klubíčka.

Zpěváci
Od rána do šera,
celý den boží
zpívají ptáčata
v poli a hloží.
Pěnkavy v zahradě,
kosové v lese,
skřivánek písničku
k nebi až nese.
Písnička, perlička
na poslouchání,
ti malí zpěváci
nic nechtí za ni.
Dokud jim prostírá
slunečko léta,
za ni by nevzali
poklady světa.
Ale až na zimu,
v sněhu a mrazu,
dáme jim dukátků
nového rázu:
Žitečka, zrnečka
pšenky jak zlato,
budou zas na jaře
zpívati za to.

Kozička
Má naše kozička
dlouhý vous,
dobře, že jí ho pes
neukous.
Kdyby ho byl ukous
docela,
kozička by vousu
neměla.
Neměl by ho dodnes
ani pes —
dobře tak, že jí ho
neodnes!

Ten náš pes
Ten náš pes
skákal dnes,
skákal také včera;
bude as
skákat zas
zítra do večera.
Pejsku náš,
co to máš,
žes tak vesel stále ?
»Řek bych vám,
nevím sám« —
hop! — a skákal dále.

Macíček
Není macík jako macík,
— to je macíček!
nejsmělejší, nejmlsnější
ze všech kočiček.
Celý den u kamen leží,
vyhřívá se rád,
zlíbí-li se, milostivě
dá se pochovat.
Ze všeho mu na tom světě
nejmilejší klid,
přede, ale neupřede
ani jednu nit.
K práci nemá chutě žádné,
do hry — to je let!
a kde hrnek se smetánkou,
to ví o něm hned.
Ale přes to macíčkovi
budiž také čest,
kde jen v domě myška hne se,
už jí v patách jest.

V noci půdu obejde si,
chrání chlév a sklep,
na špýcharu obilíčko,
ve špižírně chléb.
Jako voják noční stráží
chodí sem a tam,
co by chtěla myška smlsnout,
smlsne radši sám.
Ráno přijde upravený,
způsobný a tich,
náprsničku ulízanou,
tlapky jako sníh.
Proto má tě, náš macíčku,
přec jen každý rád:
zde je myška papírová,
chceš-li, pojď si hrát!

Žežulka
Zakukala žežulička
z doubravy:
»Přišlo jaro, kdo je se mnou
pozdraví ?
Přišlo, jak by z nebe spadlo,
samý květ,
pospěšte si, chcete-li je
uvidět!«
My bychom je pozdravili,
ale jak?
my kukati neumíme
jako pták.
Ale přec se půjdem na ně
podívat;
nekukáme, můžem však mu
zazpívat!

Sova
Sovička mrzutá
sedí a nedutá,
jen se mračí;
květy ji neblazí,
slunce jí překáží,
i zpěv ptačí.
Sovička mrzutá
sedí a nedutá
za den celý;
poslyšte písničku,
snad paní sovičku
rozveselí:

»Sovičko mrzutá,
kdo ani nedutá,
sedí v tichu,
na radost mrzí se,
a na svět mračí se,
ten je k smíchu!«
Sovička mrzutá
sedí a nedutá
ani slova. —
Zpívejte celý den
ona se mračí jen;
— vždyť je sova!

Oříšek
Říkali mu Oříšek,
huňatý měl kožíšek,
uši také, toť se ví —
jazýček měl růžový.
Nebyl sice veliký,
ale zloděj všeliký,
jakmile jen zaštěkal,
tuze se ho ulekal.
Hlídal celý den i noc,
nedostával za to moc,
ale každý měl ho rád,
to je také dobrý plat.

Včelka
Včela lítá sem a tam,
od fialek k růžičkám.
Od růžiček v lípy květ,
všude sbírá sladký med.
Na jabloni, na máku,
od rána až k soumraku.
Od jara až k jeseni
lítá květnou zelení.
U všech květů čilý host,
až je v úlu medu dost.

A když zasněžen je úl,
má vždy sladký, plný stůl.
Ať je zima, ať je led,
vzpomíná na letní květ.
Vzpomíná na slunka jas,
čeká, až se vrátí zas.
V létě práce, v zimě klid,
— kéž nám všem tak mohlo být

Koníček
Jaký to koníček, třeba vraný, když není osedlán, okovaný! —
Honem se, kováři, k dílu mějte a toho koně nám okovejte.
Kovář se postavil za kovadlo,
přikoval koníčka na houpadlo.
Přikoval, zakoval nohy obě
napravo, nalevo, po dvou k sobě.
Potom ho osedlal sedlář hebce, sedí se na něm jak na kolébce.
A teď tě bratříčku, posadíme,
v daleké kraje se vypravíme.
Já sednu, bratříčku, podle tebe, budem se houpati až do nebe.
Za hory, za lesy, bystré vody, s větrem se rozletíš o závody.

A potom pozvolna, zlehka, tiše koník tě donese do snů říše.
Tam na tom nejlepším světa koni nikdo tě, bratříčku, nedohoní!

Pes a kotě
Pejsek umí vrčet,
kotě přede,
jeden to po druhém
nedovede.
Kocourek by vrčel,
pes před radši,
proto se na sebe
ti dva mračí.

Vlaštovka přilétla
Vlaštovička lítá
kolem domu,
nepoví, co hledá,
pranikomu.
Letí, hledá, šuká
v každém koutě,
vrátila se právě
z dlouhé poutě.
Vrátila se z jihu
v slunka jase,
ó, žeť svoje hnízdo
hledá zase!
Lítá, hledá, šuká
na podkroví,
našla tam svůj domek
jako nový.
Byli by zaň vrabci
mnoho dali,
však my jim ho v zimě
neprodali.

Řekli jsme: »Už, páni,
pronajato!«
Vlaštovka nám nese
jaro za to!

Vlaštovky
Vlaštovky nám odlétly
v jednom oka mihu,
včera slovo daly si,
dnes už táhly k jihu.
My se smutný loučíme,
ale ať si letí —
vždyť na jihu čekají
také na ně děti!
Budou tleskat ručkama
a budou je vítat,
až je opět uvidí
nad chatkami lítat.
Děti sluncem osmahlé,
kadeřavé hlavy,
budou na ně dívat se
jak si hnízdo staví.
A budou je poslouchat
ve večerním šeru,
jak si cvrčí pohádky
dálném o severu. —

Fialka a vlčí mák
Fialka roste v křoví
a v hloží podle cest
a vichr únorový
ji nechá růst a kvést.
A vlčí mák pln pýchy
nad role vznáší květ;
a první větřík z líchy
jej roznes v širý svět.

Slavík a vrabci
Podvečerem slavík
zapěl v sadu,
hned se vrabci slétli
na poradu.
»S tím slavičím zpěvem
to jsou čáry!
Umíme to také:
Čimčarari!«
Čimčarali vrabci,
sil co měli,
žeť slavičí píseň
překřičeli.
Ale on pěl dále
nočním stínem.
Vrabci dávno spali
za komínem.

Mouchy
Sedly mouchy v loubí stínu,
tři pod jednu pavučinu.
Pro tři že je místa málo,
všechněm třem se mouchám zdálo.
Jedna dí: »Jsem mušák starý,
mně zde místo patří — vari!«
Druhá dí: »Jsem velká dáma,
já tu budu sedět sama.«
Třetí praví: »Bloudi oba!
mladým patří naše doba.«
Mezi tím, co spor se vede,
pavouk vůkol sítě přede.
A než konec byl té vádě,
všechny tři sněd po poradě.

Husopaska
Husy, husy,
běloučké husičky,
husy, husy,
bílé husy!
Rády a nerady
musíte do řady,
ta ze všech nejhezčí
napřed musí!
Husy, husy,
běloučké husičky,
husy, husy,
bílé husy!
Ta jedna kleveta,
co pořád štěbetá,
když nic se nepase,
hladu zkusí.

Husy, husy,
běloučké husičky,
husy, husy,
bílé husy!
Až sejde travička,
dáte mi peříčka,
v zimě se zahřeju,
podřímnu si!

Ulekaná Nána
Spadla moucha do komína,
to vám byla rána!
v kamnech právě topit chtěla
ulekaná Nána.
Jak tu ránu uslyšela,
vzkřikla: »Už je amen!«
Kde se vzala, tu se vzala,
muška lezla z kamen.
»To jsem ráda,« řekla Nána,
»že jsem neutekla!«
»To jsem ráda,« řekla muška,
»žes mne neupekla!«

Silák
Na světě siláka
není, jak Véna, —
on se vám prokopal
do kupky sena!
V létě se prokopal,
sedí tam podnes;
nemůže na vítr,
on by ho odnes.

Hezký dvorec
Střecha na spadnutí,
vrata s háku,
na dvoře jak večer
po jarmarku.
Zásep jako cesta
nemetená,
okna pavučinou
ověšená.
Sedlák omrzelý
jenom brouká,
selka opeřená
z okna kouká.
Telata a krávy
bučí hlady,
volkům vylézají
kosti zády.
Ať se už to s prací
jak chce daří,
vrabci, myši, chasa
hospodaří.
Na osení husy,
koza v zelí: —
hezčího jste dvorce
neviděli!

Nohy
Na jedné noze husa stává
a čtyřmi krávy jdou,
pes hravě o třech pobíhává
a člověk dost má dvou.
A ryba nohy nemá žádné
a brouk má nožek šest; —
a každý z nás tak někdy padne; však zase vstát — je čest!

The post Josef Václav Sládek. Nejlepší básničky pro děti a začínající čtenáře first appeared on Čítárny.

Josef Kainar asi překvapí tím, že psal i pro děti. Sice jen dvě knížky a jednu divadelní hru, ale mimořádně poeticky povedené. Pro děti napsal Říkadla (1948), Zlatovláska (1953), Nevídáno-neslýcháno (1964).

Kainarova knížka básniček “Nevídáno, neslýcháno”.
S humorem a úžasnou fantazií vypráví básník o těch nejobyčejnějších věcech:
např.
Jak máma smaží bramborák.
Jak malíř Podzimek maluje.
Co dělá hokejista.
Jak spí malé medvíďátko.

Hravé i přemýšlivé básničky potěší nejenom děti, ale i dospělé.
Libozvučná čeština Kainarova je ideální k předčítání!

A proč napsal Josef Kainar tak málo básniček pro děti? Sám to na sebe prozradil v několika verších:

Tácek v prstech / Josef Kainar

Někteří lidi moc to uměj s dětma.
Ty haranti se jenom na ně třesou,
a strejčku sem, a strejčku tam,
a von nic nedělá,
cukroví nedá, von je nepoplácá,
von si je shání ze sebe jak mouchy,
a přec je pro ně
svatej Holahej.

To mě se děcka, řekl bych, až bojej.

Obálka z posledního vydání z Albatrosu

Josef Kainar (*29. 6. 1917, Přerov – †16. 11. 1971, Dobříš) byl básník a dramatik, autor básní pro děti, publicista a populární textař.
Jeho umělecké zaměření bylo velice široké, což svědčí o jeho kvalitách. Psal básně, písňové texty, ke kterým skládal vlastní melodie, psal rozhlásky (veršované fejetony), dramata Zlatovláska a Nebožtík Nasredin, překládal, kreslil vtipy, zabýval se uměleckou fotografií a spolupracoval s hudebními skupinami Framus Five (Město Er) a Flamengo (Kuře v hodinkách).
Těžiště jeho tvorby je v poezii: Příběhy a menší básně, Nové mýty, Osudy, Veliká láska, Český sen, Člověka hořce mám rád, Lazar a píseň, Moje blues, Miss Otis lituje.

Ochutnávka z knížky: Nevídáno neslýcháno / Josef Kainar

Ptal se včera pána pán.
— Kudy tudy do Hajan? —
— To se dáte kolem plotu,
od Klímadel na Dřímotu,
z Dřímoty dál na Zívánky,
ze Zívánek na Hajánky,
z Hajánek dál k Polospaní,
a tam dole na stráni,
to už budou Hajany. —
— Děkuju vám, pane, moc. —
— Na shledanou. —
— Dobrou noc. —

Nevídáno, neslýcháno!
Já mám kompas, a ten kompas,
ať je večer, ať je ráno,
ukazuje k severu.
Nevídáno, neslýcháno!
To my máme doma budík,
a ten budík, na mou čest,
ať je večer, ať je ráno,
ukazuje pořád šest.

Jejda, jujda, dómine,
vítr pláče
v komíně,
že tam spadl a že teď
kolem něho černá zeď.
Chudáček! A vyleze-li,
tož jak saze černý celý.
To už mu nebude pomoci.
Bude smět foukat jen za noci.

Na jabloni hrušky zrají,
na piano žáby hrají,
kočka píše úkoly,
kohoutek jde do školy,
ryba pije limonádu,
kráva nosí rohy vzadu,
kredenc tančí rejdovák,
husa krávě šije frak,
koník leze z fiatky,
vítr fouká pozpátky,
po obloze mráček běží,
běží, běží, až k té věži.
„Jaká je ta věž?“
„Velká jak ta lež.“

Ptal se včera pána pán:
“Kudy tudy do Hajan?”
“To se dáte kolem ,
od Klímadel na Dřímotu,
z Dřímoty dál na Zívánky,
od Zívánek na Hajánky,
z Hajánek dál k Polospaní,
a tam dole na stráni,
to už budou Hajany.”
“Děkuju vám, pane, moc.”
“Na shledanou.”
“Dobrou noc.”

En ten týny,
Babka letí z Číny,
žádnému to nepoví,
co to veze dědovi:
veze, veze pejska,
pejskovi se stejská,
je mu dlouhá chvíle,
z Číny jsou dvě míle,
než ocáskem zavrtí,
už je cesty tři čtvrti,
a když usne blaze,
už jsou oba v Praze.
Zdalipak se naučí
spát v dědově papuči?
Naučí se jako nic.
A ty půjdeš z kola pryč.

Víš, proč malé medvíďátko
spí tak sladko,
ach, tak sladko?
Ono se mu v noci zdá,
jak to bývá u medvědů,
o velikém hrnci medu.
Proto malé medvíďátko
spí tak sladko,
ach, tak sladko

Řekni, řekni,
Popokatepetl!
Ne, abys to slovo spletl!
Kdo to slovo nevypoví,
pošleme ho k medvídkovi,
medvídek naň zabručí,
hned ho slovo naučí

Tintili vantili,
kam v tom horku?
Počkáme si
na ponorku.
Ponorka se ponoří
s námi někde na moři,
v moři bude
chladno,
pojedem až
na dno,
budem plašit ráčky,
ráčky klepetáčky,
komu se to znelíbí,
může plašit velryby.
Potom bude někdo z nás
tresky chytat za ocas.
Kdo to bude? Zrovna ten,
kdo teď musí z moře ven

Na zápraží koště stálo,
a ne aby zametalo,
jen tak stálo, jen tak stálo,
o dveře se spoléhalo,
halabala, halabalo,
a to bylo ještě málo:
do kapes si ruce dalo.
Punťu málem ranil šlak.

— Koště, ty jsi darebák!
Slyšelos, že třeba pes
dal si ruce do kapes? —
Taky holub na hambálku
dal se slyšet na tu dálku.
— To je hanba, rozumíme!

Ruce z kapes, koště líné! —
Houser kejhá, syčí husy.
— Ruce v kapsách se nám hnusí. —
Náhle koště, jak tam stálo,
malinko se pousmálo,
a pak, trošku halabalo,
ty své ruce z kapes dalo
a zas chvilku zametalo.
Nu, a co se vlastně stalo?

Na jabloni hrušky zrají,
na piano žáby hrají,
kočka píše úkoly,
kohoutek jde do školy,
ryba pije limonádu,
kráva nosí rohy vzadu,
kredenc tančí rejdovák,
husa krávě šije frak,
koník leze z fiatky,
vítr fouká pozpátky,
po obloze mráček běží,
běží, běží, až k té věži…
— Jaká je ta věž? —
— Velká jak ta lež. —

Posmíval se konipásek
jednou zrána datlovi.
— Datle, datle, kde máš datle? —
Datel vážně odpoví:
— Datle mám tam, konipase,
kde konipas koně pase. —

Máma smaží bramborák,
nad pánví se zvedá mrak,
modrý mrak se z pánve zvedá,
už se tvoří kůrka hnědá,
a té vůně po kuchyni!
Až to dělá v puse sliny.
Omastek svou píseň pěje,
omastek si krásně zpívá
a ta naše Anička
je z té písně celá divá.
Bramborák očima obrací.
Překáží mamince při práci.

Malíř jménem Podzimek
přišel do krásného háje.
— Příroda, hle, překrásná je!
Kdepak u nás,
kdepak v Praze.
Zachytím to na obraze!
A hned otevřel své vaky,
kde měl svoje sakumpaky,
otevřel ty svoje brašny.
Měl tam nepořádek strašný.
Tuhy, štětce křížem krážem.
Vyklopil to všechno na zem.
Tady leží paleta,
tady zase špachtle ta,
tady misky, tady tuha,
tady zase tuha druhá,
kterou hledal v neděli,
tadyhle jsou pastely,
svinibrodská zeleň zaschlá,
láhev od fermeže prasklá,
všechno tu má, všechno je tu
od gumy až po paletu —
co je mu to ale platno.
Zapomněl si doma plátno.
Vzdychne malíř Podzimek.
— Mám se vrátit s prázdnou domů?
Pomaluji tenhle háj
od kraje po okraj,
trávu, hlínu, listí stromů. —
A co řekl, udělal.
Co je v háji, pocáká to
na divno a na strakato,
do červené žlutou přidá,
hnědou s fialovou střídá,
někam i tou zlatou stříkne,
však ono si oko zvykne,
rukávy si vyhrne,
dělá šmouhy stříbrné,
pruhy, čmouhy, skvrny, fleky,
čmárá po tom háji celém,
neb je malíř duší, tělem.
Nazítří v tom háji divném
uznale my hlavou kývnem.
— Hle, co se tu vydařilo!
To je Podzimkovo dílo.

Josef Kainar / Nevídáno neslýcháno / Ilustrace Andrea Tachezy, pro děti od 4 let, Vydal Albatros 2005, 48 str.
1. vydání v SNDK v roce 1964 s ilustracemi autora.

The post Kainar dětem. Nevídáno, neslýcháno. Hravé básničky plné humoru a fantazie first appeared on Čítárny.