Naše skvělá kamarádka, spisovatelka a organizátorka, milovaná Zorka Šimůnková zemřela. (*27.6.1965. Praha – 12.4. 2021. Praha)
Bohužel, náš neméně milovaný, její muž Pavel Kukal mi tuhle těžko uvěřitelnou zprávu nemohl vyvrátit…

Mám psáti o sobě
Zora Šimůnková

Mám psáti o sobě –
a nic mě nenapadá…
Jsem jenom voda,
která padá do zahrady slov.
Nevzejde každá sazenice:
růží je málo, kopřiv více…
Ne každý prsten ryzí kov…

Zoru jsem poznal v Poetické kavárně Obratník v Praze na Smíchově. Dnes, kdy se nesmíme scházet, zní následující čísla jako fantasmagorie.
Obratník jsme otevřeli s manželi Polákovými 28. ledna 2002 a 7. listopadu proběhl pilotní program s názvem Večer přiměřených depresí jako naše 126. akce toho roku! Za tím zvláštním názvem stál barman Láďa Jirotka, který přiléhavě označil naše počínání s dívkou, která si říkala “moue”, což znamená přeloženo z francouzštiny úšklebek, když shlédl přípravu nového programu. Já jsem tehdy hledal osobnosti, se kterými bych vybudoval pravidelné pořady pro skupiny lidí, které by se okolo těchto osobností nabalovaly. Zorka myslím na prvním večeru nebyla, ale už 16. listopadu 2002 je uvedena v Poetickém maratónu, který jsme v Obratníku uspořádali. Takže už jsme se znali. Zorce bylo tehdy 37 let.

Večer přiměřených depresí byl plánován jako pravidelný měsíční program a jako takový se odehrál za porodních bolestí v lednu, únoru i březnu 2003.
Proč porodních bolestí? Protože zmíněná moue se projevila jako krajně nespolehlivá, vypařila se jak pára nad hrncem a pak ji snad dokonce hledal i Interpol. Z její pohledné tváře zůstal jen úšklebek nad programem, se kterým jsem si nevěděl rady. Tehdy se mi Zorka nabídla, že by tento pořad pod již existujícím názvem ráda uváděla. Původně jsem o jejích organizačních schopnostech pochyboval, ale projevit se člověk může jen, když mu dáte šanci a
Zorka se nejenom osvědčila, ale dokázala Večer přiměřených depresí proměnit ve svůj charismatický konceptuální životní program.
Párkrát si to vyzkoušela a od 4. dubna 2003 se prakticky měsíc co měsíc konal Večer přiměřených depresí už pod jejím vedením, a to i poté, co jsem skončil v Obratníku já, i poté, co ho Polákovi prodali a stala se z něj Symbiosa, a zůstal na této adrese celých devět let.

Mělo to ovšem trvat ještě mnohem déle…

Zora Šimůnková se mezitím stala uznávanou autorkou i nepostradatelnou osobností na pražské literární scéně.
Vydala tři knihy, pořádala nebo se podílela na velkém množství akcí jako Literární vysočina, každoroční Den poezie, tvorbě literárních webů Totem, Písmák atd., účastnila se literárních soutěží, aby posléze zasedla i v jejich komisích, stala se členkou Obce spisovatelů… Ten výčet by byl tak veliký, že odkazuji zájemce na její stránky a stránky Večera přiměřených depresí, které jsou na internetu.

O čem vlastně takový Večer přiměřených depresí byl.
Zora dala dohromady program z lidí, kteří se jí předem přihlásili a udržela správný formát zhruba sedmiminutového příspěvku na každého. Vzhledem k tomu, jak jsou mnohé takové excentrické bytosti „spolehlivé“ a jak se na scéně někdy projevují, dokázala program nejenom zázračně trvale udržet, ale i vzácně vybalancovat na scéně. Nelze ani vyjádřit, kolikrát dodala odvahu těm, co se psaním koketují či začínají a poskytla povzbuzení těm, kteří s ním spojili svůj osud.
Součástí byly i hudební a jiné složky večera (například tombola). Celkově to byl velkoryse otevřený a přátelský koncept, kde vedle sebe vystupovali začátečníci s profesionály, aniž by se někdo nad někoho povyšoval. A nad vším bděla vytrvalá a trpělivá Zora. Myslím si, že v Praze prakticky neexistuje „básnicky bydlící tak člověk“, který by těmito večery neprošel.

Vyjmenovat ty lidi nejde, protože jich bylo vysoko přes tisíc.
Když zmíním třeba Janu Jiráskovou, Sašu Gr., Petra Musílka, Radanu Šatánkovou, Jakub Čermák, Jarmilu Hannah Čermákovou, Martina Zborníka, Pavla Veselého, Radka Lehkoživa, Kateřinu Marinovou, Sašu Nyklíčkovou, Lucianu Klobušovskou, Sašu Kirilova, Martinu Holánkovou, Davida Pilowa, Anitu Wagnerovou, Zitu Malaníkovou, Anku Kaczmarskou, Claudii Adlhoch, Hanku Kymrovou, Martinu Bittnerovou, Jardu Schnercha, Pavlu Kapitánovou, Kamila Marcela Hodáčka, bude se oprávněně cítit nepřipomenut Gaco Novomesský, Paul Merild, Ondřej Linhart a kapela Vasilův rubáš, Jitka Bařinová, Roman Štechmiler, Agnes Kutass, Anna Lupienska, Tomáš Němec, Vladimír Franče, Aneta Cermanová, Bohouš Vaněk Úvalský, Eva Horká, Klára Hůrková, Mike Hackman, Josef Straka, Jirka Fučíkovský, Helča Skočová, Shaana, Zuzana Zárubová, Michal Schořálek, Aleš Misař, Janele z Liků, Monika Silberová, Roman Szpuk, Petr Maděra, Petr Pele, Milada Lamasová, Helena Heluli Jarošová, Pavel Herot, Milan Erben… A to nechtějte vědět, jak bych to schytal od Jany Kyblíčkové a Petra, Izáka a Františka Nejedlého. Proto se omlouvám Petru Payneovi, Pavlu Holadovi se skupinou Daryl Green, Věře Dumkové, Míše Kotlíkové, Básněnce, Vladimíru Skalskému, Petru Suchanovi a dalším a dalším, které jsem nemohl jmenovat na prvém místě a úplně všem, kteří tady měli být připomenuti. Když připojíte další jména, budu jen rád.

Ale zpět k Zoře. Když jsem byl po létech, v roce 2012, osloven Hanou Müllerovou k záchraně a nastartování jejího podniku Jiný kafe na Žižkově, přivábil jsem Zorku s jejími „Depkami“ i tam a stal se z toho jeden z páteřních programů tohoto klubu a vydrželo to dalších šest let. Pak se Zorka s Depkami uchýlila do Slovenského domu, ale těch štací bylo celkově víc, zkrátka suma sumarum nevyšlo za posledních devatenáct let slunce, aby nespatřilo na Zemi Depky.

Pokud jde o Zorčin osobní život, k tomu nejsem povolán mluvit, ale vím, že rodina pro ni hodně znamenala. A ona pro ni. Pracovala v knihovně a měla dvě děti, bratra, dvě manželství a právě šťastné okolnosti ji daly dohromady s Pavlem Kukalem, což bylo spojení dvou literárních osobností a básnických duší.
Pavel díky Zoře zakotvil v přátelské, přívětivé rodině a životně pookřál. Je hrozně smutné, že to všechno mělo trvat tak krátce.

Zorko, moc Ti za všechno děkuji a bude na Tebe hodně lidí hodně dlouho vzpomínat.

Jakub Zahradník

Něco málo o mně / Zora Šimůnková

Narodila jsem se na konci června roku 1965 v Praze – Podolí. (Ale ještě dávno, dávno předtím, rok dva po válce, se moji rodiče seznámili na gymnáziu v Chotěboři. Máma tátu doučovala deskriptivní geometrii a on ji zase latinu.) Z porodnice si mě pyšní rodiče odvezli do bytu na Starém Městě Pražském, tam jsem prožila příštích 25 let svého života.

O dva a půl roku později, v lednu 1968, jsem se při hře s dřevěnými kostičkami dozvěděla, že se mi narodil bratr Pavel.

Do školy jsem to měla proklatě blízko, do oken naší třídy jsem viděla z balkonu. Zatímco všechny ostatní děti si, jak jsem věřila, užívaly cestou do vzdálenějších ulic spousty dobrodružství, já se s kamarádkami i dobrodružstvími musela rozloučit hned za školními vraty.

Když mi bylo necelých 15 let, přestěhovali jsme se na druhý konec Starého Města, do Betlémské ulice. Poprvé v životě jsem měla vlastní pokoj, vlastní stůl… Tahle idyla trvala deset let, během nichž jsem stačila vystudovat střední školu, být nepřijata na vysokou, a neodvolatelně nastoupit do pracovního procesu.

Snad proto, že tatínek byl historik, kryje se zlom ve společnosti s mou změnou osobní: vdávala jsem se 18.11.1989 (a rozvedla se přesně za deset let a jeden týden nato). Odstěhovala jsem se (bohužel asi navždy) ze Starého Města. Do Karlína, tam, „co Evropu odděluje viadukt“ , jak zpívá Ivan Hlas. A jednou přišla povodeň… a vzala, co jí kdo dal… od té doby mám v Karlíně pouze trvalou adresu.

V jednom zamračeném ránu na konci dubna 1990 se mi narodila dcera Pavla. Syn František přišel na svět o dva roky později během večerní srpnové bouřky.

O touze psát / Zora Šimůnková

Touhu psát jsem zcela určitě nasávala již s mateřským mlékem: na jedné fotce ležím coby miminko mezi knihami a psacím strojem. Tatínek mi prý, když jsem ležela v kočárku, knihami podkládal i hlavičku, abych si nekřivila páteř.

Oba rodiče byli literárně činní: zvuk psacího stroje doprovází celé mé dětství. Ani můj bratr se nevyhnul této linii, ale, narozdíl ode mě, začínal povídkami a pokračuje literární kritikou.

Bylo mi asi 11 let, když na školní akademii veřejně předčítali jednu z mých básniček.

Okolo mého 15. roku se touha psát někam schovala – možná do tisíců stran deníků, které jsem si od té doby nepřestala vést…

Znovu se objevila asi před osmi lety. Nejdřív jako sváteční návštěva: opatrně usedala na kraj židle, usmívala se pouze zdvořile… A pak najednou to přišlo: v hlavě mi vybuchla sopka – a miliony písmen se draly o slovo…

Poezie, ta si žije – černá můra, krev mi pije , psala jsem tehdy.

www.totewm.cz

The post Zora Šimůnková odešla do nebytí. Znal ji každý kdo četl poezii a Večer přiměřených depresí first appeared on Čítárny.

Jakub Čermák (*1986) je básník, muzikant, ke kterému se dokonale hodí zdrobnělé přízvisko „mladičký“. Ve starých Athénách by už zřejmě díky svým dobrým vyjadřovacím schopnostem a křehké blonďatosti sahal po prvních vysokých úřadech. V naší zemi to bude mít o něco těžší, ne však tak těžké jako ti, kdo se pokusí dostat pod povrch této zajímavé postavičky.

Při pokusech zjistit, zda někdo už někdo z tzv. oficiální sféry zareagoval na tvorbu Jakuba Čermáka (Resumé sedmnáct, Nakladatelství Šimon Ryšavý, Brno 2004), není možno přehlédnout celý jeden odstavec, ve kterém se jakýsi Matěj Stropnický z Literárních novin (LtN 2005/12)  vyjádřil následujícím způsobem:
„Mladý autor dosud publikující výhradně na internetových serverech Mladé víno a Totem, jejichž kontext je svou úrovní problematický… si většinou pouze hraje se slovy, někdy ale i s významy a výjimečně s pojmy…“
Tu máš, čerte, ránu z tarasnice!
Ve skutečnosti je Jakub Čermák už stálým autorem serveru Divoké víno, ke kterému snad mohou mít výhrady ti, co špatně slyší na jméno Karel Sýs, kterému však nelze vytknout nedostatečnou úroveň publikovaných textů.

Otázka, která se vynoří při četbě každého zdařilého dílka v hlavě protřelého knihomola, zní:
„Odkud opisoval? Kde čerpal inspiraci?“
Nenajde-li kritik včas odpověď, stojí tváří v tvář autorovi neozbrojen. „Nezná kontext, nechápe souvislosti!“ kolikrát se kritik probudil zbrocený potem, an zaslechl ve snu tento posměšek? Ano, stojíme na blatech. Stojím zde já, stejně i pan Stropnický, a před očima mám zvláštní začarovaný les, který mě láká, vzrušuje, baví a někdy irituje. Vidím před očima básníka, který už ve čtrnácti letech publikoval věty:

„Co máš v té tašce?“ zeptal se muž na ulici, aniž by pátral po smyslu hasnoucích lamp. „Co máš v té tašce?“ a já – nevěda, co odpovědět, napřáhl své ruce prázdné, jak se zdá prázná step plná slunce hřejícího zasněná křídla motýlů, vlnící se trávy a malých hříchů hranostajů…“

 Kdo by zde byl natolik krutý, aby připomínal, že hranostajové nežijí ve stepi, nýbrž v tundře, kde panuje častěji ukrutná zima nežli laskavé slunce? Jednalo by se o hnidopicha. Podstatnější je otázka: mohl to napsat sám? Čtrnáctiletý kluk? Je přece známo, že za každým Rimbaudem stojí jeho Verlaine… 
Jaké je to jméno skrývající se v pozadí jména Jakub Čermák, jak se jmenuje ta rozbuška, která z puberťáka vytvořila básníka, kdo mu dal dikci a propůjčil hlas? Je třeba jít po kořenu věci, poslouchat první zpěv, protože básníci rychle unikají z utkaných sítí…

Kriminalistická metoda velí vydat se po stopě všech udaných jmen a Jakub Čermák za sebou zametá stopy tak rychle, že by bylo příliš velkorysým mrháním příležitostmi přehlédnout dedikaci jedné z jeho prvních povídek Antoine de Saint Exupérymu.
Po zevrubném přečtení Čermákových prvních literárních pokusů se tato stopa ukazuje jako správná.
Od zjevné asexuality (či spíše potlačované homosexuality) Malého prince však Čermáka už od nejútlejšího věku odlišuje jistá vášnivost, která – třebaže vyjádřena slovy hladkými a oblými – hraničí až s brutalitou. Jako patnáctiletý se zamýšlí v jakési lyrizující mikropovídce Koupelna nad dosti naturalistickými tématy. Vidí předměty denní hygieny a hodnotí jejich vztah k tělu a k jeho krásám, stejně jako k ošklivostem. Ne, tady není nejmenší důvod k úsměvu, protože právě zde se rodí první programový manifest básníka Čermáka… Ručníky, ty nemohou vidět lidskou krásu, protože vidí příliš mnoho detailů, příliš mnoho výčnělků, skrytých míst. Aniž si to uvědomil, stanovil Jakub Čermák sám sobě kritéria vnímání, kterých se sám bude držet.

Hledá prostě krásu – ženskou krásu – a první vášnivé představy dospívajícího kluka se rozhoduje vyzpívat v duchu starých minnesangerů. On nekřičí, necítí bolest, nic ho nerve na kusy, je to spíše rozesmáté a rozjásané štěně, pro kterého je každý keř začarovaným lesem a každá procházka kolem domu dobrodružstvím.

Podzim na podlaze

plete si Morana

z  mokrých vlasů cop

a mrská  jím

satiry

obnažené do  půl kozla

na jihu zatím

kentauři

obnažení  do půl  koně

štěkají k obloze

kde spíš ty

do půl  luny

nedosvlečená

jenomže  od pasu dolů blata

a občas  bažina

probořený strop

v  rotundě sv. Hlíny

jsou horší hlíny

někteří  třeba  dbají norem

a z některých ani neuplácáš

člověka

svlékni  si k  patám pustiny

ať mám kudy k tobě

a rozsviť nad  blaty

abys mi byla  moje

chci ti spát pod vlasy

spolu  s vlky

 

(kolébat:

dvě černé oči má  Morana

často je nezavře do rána

dva  bílé prsy má  Morana

bolest je boulí slovem podaná)

Nahlédneme-li trochu pod lešení této ukázky necudným okem, které malého šikulu svléká, rozeznáváme budoucího rutinéra v nezvalovském duchu. Jakub Čermák ví, co dělá.
Nejde zde o hru se slovy, jak tvrdí Stropnický, je to vědomá a profesionálně dobře zvládnutá hra se čtenářem, respektive čtenářkou. Bylo by možná poněkud bulvárním, ale přece zajímavým doplněním toho článku, kdybychom se dozvěděli, kolik dívek se již nechalo těmito veršíky vlákat do Čermákova začarovaného lesa a ukolébat, aby následně vpadlo do mravkolevovy pasti.

Spisovatelé a básníci sami sebe nehledají den, ani rok. Je to dlouhý a náročný proces okouzlení životem či nějakými vnějšími vlivy z literární oblasti, a proto se není čemu divit, že i Jakub Čermák – nyní devatenáctiletý – se vydal na tuto cestu hledání nového výrazu. Objevují se první antiteze a skutečná překvapení.

měl po těle spoustu jizviček

jednou se ho v hospodě zeptali

od  čeho  že

tak jim to řek

jakože mezi chlapama

to prej  z něj onehdá  vyletěl

celej milion bílejch hvězd

Zaslouží-li za něco Jakub Čermák ostrou kritiku, jsou to právě jeho exkurzy do jazyka, který mu není vlastní, do českého dialektu. Je proto velmi dobře, že například redakce Divokého vína jeho texty opravuje a verze publikované na Totemu a v Divokém víně se liší o násilně vecpané ejkování, ve kterém snad autor i mluví, ale neumí psát.

Co se ale může stát nadanému fotbalistovi, který bude vytrvale čutat s otrhanými kluky ze sídliště? Taková otázka se naskýtá při četbě Čermákových reakcí na nejrůznější poznámky literárních ignorantů sdružených v tzv. redakci serveru Totem.

 Jakub Čermák začal brzy a úspěšně. V devatenácti má na svém kontě publikovanou sbírku a má dostatečný potenciál, aby upoutal pozornost profesionální sféry. Bohové mu nadělili vše, co si může přát. I pro něj však platí jako výstraha podobenství o hřivnách pohozených na hnojišti.         

Sepsal Filip Sklenář  (1978 – 2009)
Díky Filipe, za všechno!!

The post Jakub Čermák. Rozsviť nad  blaty, chci ti spát pod vlasy, spolu  s vlky first appeared on Čítárny.

Filip Sklenář (*1978 Bystřice pod Hostýnem, asi †26. 12. 2009) byl opravdu výjimečný publicista, básník, homosexuální aktivista.  Publikoval od 15 let v různých internetových časopisech jako Totem.cz, Tema, Britské Listy etc. Drogová závislost ho dvakrát přivedla do konfliktu se zákonem a k několika nervovým zhroucením. Byl velmi kontroverzní, jak ve svém životě, tak ve svém psaní.

Jeho první kniha, Červené dlaždice je o knězi pohlavně zneužívaného nezletilým prostitutem. Byl velmi talentovaný a kreativní. Jeho texty byly ale vždy velmi kontroverzní. Je autorem nevydařené knihy o Radovanu Krejčířovi, kterou psal na Seychelských ostrovech.
Pracoval jako číšník, barman, stavební dělník, prodavač. Žil ve Španělsku, Bavorsku a na Ceutě.
Zemřel mezi Vánocemi a Novým rokem 2009 na selhání srdce. Bylo mu 31 let.

“Ve skutečnosti máme jen jeden důvod k životu, jediný důvod, proč si ho vážit, jediný důvod, proč se ho nebát – smrt. Existence ultimátního řešení a mystéria nebytí dělá z únavné nutnosti malé dobrodružství. Je to zázrak; jediný způsob jak vymrdat s totalitou jsoucna, kde i to, co není, by přece být mohlo – je právě ten sladký azyl nebytí.”
Filip Sklenář

Knihy:
Červené dlaždice
web: http://felipesavicky.blogspot.com/

Ukázka z díla:

Zahradník (volně podle Rabindranátha Thákura)

Tak krásný kluk jak ty se ještě nenarodil
Nemyslím jen tvarem zadku, ale také ve smyslu
Sdílení socialistických ideálů nekonečné pomoci
Umíš se tak nádherně usmát když přijdu a ve tváři mám vepsáno průser jak
sviňa
Když vidím ten úsměv tak toužím jen potom abys
Mě učinil zahradníkem ve svém květinovém zadu
Procházeli bysme se parkem a kluci na bruslách by volali
Hele, buzeranti!
Toho nejhezčího by jsme mohli zbít, zatáhnout do křoví a ošukat jak psa
Do toho by jses ale asi nenechal zatáhnout, když
Ze zubů taháš chlupy z kundy té svojí kundy
Což mě velice mrzí a nevím, zda
Se zoufalstvím uchlastat nebo upít, neboť
Na drogy nemám dost peněz a ke skoku z okna
Postrádám patřičné odhodlání, ačkoliv
Romantická smrt z lásky by na trhu cenných žvástů dozajista
Zvedla hodnotu mých akcií a
Mým příbuzným a známým by se konečně
Vrátily peníze, co do mne navráželi

Odjakživa

Odejít z vesmíru
Celý ho objevit
Kdo tohle dokáže
Sám sobě odměřit
Počítat každý krok
Zranil jsem
Bolelo
V temnotě se světlem
Spát tělo na tělo
Dobytka svítání
Promrskat soumrakem
Po věčnost v dešti stát
V kolejích za vlakem

Potlučen svítáním

Zas bylo ráno
Já hrubě tloukl zem
Snad víc než ruce
Tváře se mi chvěly
A vzduch byl velký
Obzor nezměněn
A já byl celý
Od tvojí krve celý

A kamsi táhly mě ty komíny a věže
Kdosi tam stál a pitomě se zubil
Kdosi se v chladné břečce třásl vleže
A kdosi kohosi a nebo cosi ubil

The post Filip Sklenář. Odejít z vesmíru, celý ho objevit. Kdo tohle dokáže? first appeared on Čítárny.

Čas vypršel / Anna Brikciusová / Doslov Julius Benko / vydalo nakladatelství Bor 2022 / www.naklbor.cz
https://www.brikcius.com/Anna/

Čas vypršel / ukázka ze sbírky

V létě na saních

na místě
v dešti

nic není, jak má být
to je život

 

Hořký čtvrtek

váhy, čísla,
koho nechat žít,
kdo už je starší pro záchranu

kousnu se do ruky,
jak je to možné?

 

Cukr

med, bílá saň
chce všechny přeprat

marcipán ve výklenku
na posilněnou

čaj z divizny
a jde do boje

 

Zmoklé mraky

unavené tváře
bílé rty

našedlé košile

příval deště slavnostně zakončí trojitá duha

 

Čas vypršel

je tu pro jiné,
mladší, jásavější,
silnější

dubům se to nechce věřit

 

V bedýnce

tři jahody, pórek, rajčata,
česnek, zázvor, cuketa
a ještě jedna s květem

olej olivový
lepší nezná

svazek cibule, celer, petržel,
vejce, ředkvičky,
rýže z Indie

 

Vítr Ti nepoví

boj se světa

zašeptá: bojuj,
jsem s Tebou

 

Bez nich

o nich,
s nimi,
když neví

ve spánku umělém
nepodobná spící Růženě

The post Anna Brikciusová. Čas vypršel a dubům se to nechce věřit first appeared on Čítárny.

Básník Stanislav Kolář. Flétna Iana Andersona. Třetí sbírka frýdecko-místeckého básníka, amerikanisty, judaisty, divadelníka, který působil na řadě amerických a evropských univerzit. Žije ve Václavovicích u Frýdku-Místku, kde je uměleckým vedoucím amatérského divadelního souboru DIOS Propadlo, pro nějž píše autorské hry a pásma.

Stanislav Kolář (1953)
je vysokoškolským učitelem na Ostravské univerzitě, kde přednáší na katedře anglistiky a amerikanistiky. Je autorem básnických sbírek Tenisový sen (Profil, Ostrava 1988) a Pitný režim (Protimluv, Ostrava 2020). Básně také publikuje časopisecky.
Odborně se věnuje americké židovské a holocaustové literatuře, jimž jsou věnovány i jeho tři literárněvědné monografie – Evropské kořeny americké židovské literatury (Ostrava 1998), Seven Responses to the Holocaust in American Fiction (Ostrava a Šenov u Ostravy, 2004) a Reflections of Trauma in Selected Works of Postwar American and British Literature (Košice, 2010).

Sbírku poezie vydává: Dauphin

Ukázka:

Hedvábný šátek

Hedvábný šátek
pokládáš na opěradlo sedačky
aby se do potahu nevtiskl
náš pot
nevsákla do něho
pravda a lež
Pestré ornamenty
je snadno vstřebají
jako naše žaludky
čtvrtku kachny po nedělním obědě
Víme to
Mohli bychom dělat průvodce
dějinami skvrn

Po pachu a paměti

Dějinami skvrn
se zvolna prodírám k světlu
Příkop u lesní cesty
zbavuji nánosů jehličí
listí a seschlé trávy
Pod nimi trouchniví
má dávná předsevzetí
zrozená v hospici
a vsáklá do odpadní jímky
Ptáci přestali zpívat
ve větvích stromů
svěšených na půl žerdi
Ohledávám svá přání
vzklíčená u čarovných dubů
a tajemných balvanů
Po pachu a paměti
pátrám po pachatelích
v sobě

Inventura

V sobě
nosím zrady bratrů
Nepřikryly je ani písně
pochodně které nepřišly
z Olympu
ohně
jež samovznítily
na příliš krátkou dobu
vzdor
V sobě nosím
anemické roky
kdy ses krve nedořezal
kdy jsem si cenzuroval
i vlastní lásky
a názor měl jen
na počasí
V sobě nosím
bolest
že volaný člověk
neexistuje
jako ta decimálka
na které jsme vážili
smutky i radosti
V sobě nosím
bezohlednou anexi
naší krajiny
prudší než nálety prvních ptačích hlasů
za ranního svítání
zábory neúprosné
jako tvůj zásah do mne
při ploužáku na půlkoloně v tanečních
kdy mé líce byly červánky
V sobě nosím
sametový vzlet do dálek
zběsilou jízdu od rozbřesku k soumraku
naši Route 66
naději
která stojí jako já
v hodině tělocviku v řadě
poslední

Introvertní

Poslední
zvadlá bazalka v květináči
přehlížená
jako Ostrava
daleko od charizmatických davů
odstrkovaná v řeči
do bezvýznamných slov
Outsider ve stínu
Ale má svůj příběh
v němž v ghettu se stává královnou pavlačí
dvoukolák tlačí ke zčernalým labutím
tam kde kopretiny svítí na břehu ropné laguny
v kalech se plaví gondoly
kde
modré růže kvetou na předloktích

The post Stanislav Kolář. Flétna Iana Andersona first appeared on Čítárny.

Verše a povídky psal Roman Szpuk od dětství. Během jedné letní noci v roce 1980 prožil na Komáří vížce v Krušných horách svůj stěžejní duchovní zážitek: Skrze hudbu J. S. Bacha splynutí s duchem této krajiny. Od té doby prochodil po těchto horách, často zcela sám a za noci, tisíce kilometrů.
Tyto i více než sto kilometrové pochody se pro něj spolu s pokusy s halucinogenními houbami staly důležitým zdrojem sebepoznání.
Další stěžejní událostí jeho tvůrčího života byl vznik literární Skupiny XXVI v Příchovicích v Jizerských horách. Toto antielitářské společenství zprvu křesťanského zaměření založil na tamní faře o Silvestra roku 1983.

Kromě psaní se zabývá i fotografováním kamerou obskurou, kresbou (uhel, tuš) a grafikou (linoryt, suchá jehla). V rámci svého zaměstnání se specializuje na fotografii vzácných meteorologických a atmosférických jevů. Od roku 2013 je členem Cyrilometodějského poutního bratrstva velehradských poutníků.

Vydal šestnáct básnických sbírek, např. Otisky dlaní (1990), Ohrožen skřivanem (1994), Bludiště (1994), Ker praskot (1997), Troucheň (2002), Silentio pro smíšený sbor (verše, 2009), Kámen v botě (haiku, 2011), Hvězdy jedna po druhé hasnou (2021) a lyrické prózy Chraplavé chorály (2013), A zavaž si tkaničky (2016), Klika byla vysoko (2018).

Roman Szpuk se narodil se 4. 9. 1960 v Teplicích. Z matčiny strany v něm koluje krev česko-německá, z otcovy strany polsko-haličská. Pracoval jako geodet, dělník v chemičce, kreslič v projekci, později (v roce 1988) se oženil, odstěhoval se do Vimperku na Šumavu, kde dělal nočního hlídače v kravínu, strážce CHKO, lesního dělníka, poštovního doručovatele, truhláře, topiče, lepiče plakátů, staničního dělníka na dráze atd. Nyní pracuje jako pozorovatel počasí na meteorologické stanici na Churáňově. Má pět dětí.

Básně jsou ze sbírky sbírky: Hvězdy jedna po druhé hasnou

Sonet o neexistující kapli

Loupu kůru. Tu panika larev,
pod pltí hmyzí hemžení!
Přiklopit spatřené nelze mi.
Je do všech stran rozehnán harém.

Z chodbiček táhne pach po smíchu.
Buk vyvrhnul vnitřnosti listů,
Zakop jsem o pařez – bustu.
Pod nohama skřípe mlýnek na hlínu.

Víc nevyčtu z mapy. Výš spěchám
za lunou, co v tajnosti si nechá
z kaple mé polknutí naprázdno.

Skrz apely oken není vidět,
sklo zroseno dechem, do brázd vichrem
lepena vrána za vránou.

Klečové kořeny

Svíjejí se kořeny,
v železech dvě oči kalné,
prohlédnu-li slepým z nich,
bažina se náhle nahne.

Borkařovo stavení
v třasovisku ústup radí.
V stéble puchýř naběhlý –
křižák je to! Zdráv buď, rabi!

Předjaří

Tam na poli zablýskl střípeček z hlíny
do živa,
rozčílíš oblohu, teď si ji zklidni.
Dravci dva

se na vlnách za archou v zásnubních letech
houpají,
hle, žebrácká mistička z pýchavky, křížek
v trnkoví.

Zas na jívě mlynařík oždibl žlutou
z jehnědy.
Anděl v kapli je ozářen skvrnou
z početí.

Večer na louce

Srdce mi z těla řežeš stéblem,
chlupy mi trháš po hrstech,
na hruď mi pokládáš spánek s mechem,
pro zdraví suchý kravinec,

kamínek, abych ti zůstal věrný,
berušku pro šťastné večery,
když jasanem snáší se na pupeny
z blankytu bílý půlměsíc,

večer ti propiskou do slabin kreslím
tu pohozenou květinu,
co na louce jsme zapomněli,
vykvétá vstříc mým pohybům.

Zahalil bych si

Nepodal bych si chleba
ani za hluboké noci,
neděkoval bych si hlasem kulíška
ze slatin, z chrastin,

nechal bych se odejít bez pozdravu,
nechal bych se naříkat v kolébce,
ať si řvu v ústavu pro choromyslné
pod bodacím strojem hvězd,

neroztříštil bych zrcadlo,
ve kterém vše se mění v škleb,
v němž hrozí i
třpyt potůčku a ptačí zpěv,

poděkoval bych si za to,
že se k sobě nechci znát,
skryl bych se před milovanou ženou
bezhlesý napořád.

Kdybych tou ženou byl
sobě na dohmat,
zahalil bych si nahé rameno,
lunu do oblak,

polibek za stisknuté rty,
úsměv za nehty.

The post Roman Szpuk. Hvězdy jedna po druhé hasnou first appeared on Čítárny.

Každá doba má své bardy, kteří glosují dobu ve svých verších. Takovým je dnes i lidový básník Jiří Ošlejšek, který sám o sobě píše:

“Nejsem slavná,známá celebrita a necpu se drze u koryta.
Mé knížky jsou dílem zklamaného zoufalce a verše jsou reakcí na prodejné redakce.
Knížky si vydávám knížky sám. Na to snad právo mám.”

Obsah jeho básní, ale mnohé vyznavače jediné pravdy pobuřuje. Jednoduše proto, že připomínají verše Karla Havlíčka Borovského, kterými komentoval tehdejší politické avantýry stejných pitomců, jako dnes vidíme v tzv. demokratické politice.
Karel Piorecký z levicového Deniku Referendum o něm dokonce tvrdí, že: “k pozici barda současného českého básnického fašismu má našlápnuto…”. Dále pak tvrdí, že: “Pokud nahradíme v některých jeho textech slovo muslim slovem žid, jsou jeho básně lehce zaměnitelné s verši, které vycházely ve Vlajce či Árijském boji.”. (Tvar 19/2017)

Nevím jak se pan Piorecký v historii sebevzdělal, ale plést si hrušky a jabka a veřejně to přiznat, vyžaduje mimořádné budovatelské nadšení, ne nepodobné ideosvazákům z 50ých let, ale také velkou míru stupidity.
Pokud by totiž poctivě a objektivně vnímal události, které se ve světě dějí, tak by jen stěží mohl takový blábol napsat. Porovnávat takto židy a muslimy vyžaduje mimořádné nadání. Je ale pravdou, že pokud vychází z tendenčních informací České televize a podobných probruselsky orientovávaných médií, pak jeho názor je pochopitelný a správně ideově uchopitelný.

Není divu, že ve společnosti, kterou z části zachvátil strach z různých osobních, kariérních postihů za projevy svých názorů (stejně jako za komančů), je Ošlejškův veršovaný názor na události nálepkován, dehonestován, cenzurován, zakazován aniž by někdo nějaký zákaz vydal.
Ano, přesně tak jako za socialismu, který je dosud v pevné paměti mnoha lidí. Po 30 letech, kdy lidé cinkali klíči v touze po jiném, svobodnějším světě, se zase vracíme paradoxně zpět. Jen vlajky mají jiné barvy a hesla jiná slova. Obsah je ale velmi, velmi podobný.

TOTALITNÍ POTOMSTVO 
V těchto městech řádí knihovnické myšky.
Nechtěli tam moje darované knížky.
V České Lípě, v Jaroměři, patří k nim i Děčín.
Když si na to zapomenu, skoro za ně brečím.
Oznámím Vám to, co asi nevíte?
Co knihovnám darovat nesníte?
Jsou to Vaše knížky, autorské hříšky.
Že by zase kontrola, totalitní potvora?
Tohle není totalitní nařízení,
jen nemáte k daru nutné povolení.

OBRANA 
Cenzor určí, co ke čtení nevhodné je pro občana!
Je to role k pobavení. Internet je má záchrana.
Nejsem stvořen pro moldánky.
Založil jsem si své stránky.
V době internetového pokroku,
napsal jsem pár veršů do blogu.

Je tedy na čtenáři samotném, aby zvážil, na základě svého vzdělání a zkušeností, do jaké míry jsou jeho verše přesnou výpovědí o naší době, kterou čtenář v běžném mainstreamovém tisku stěží nalezne.

Web stránky autora: https://zelene-verse.estranky.cz/

Poznámka redakce: Co je stupidita.

PRAŽSKÁ KAVÁRNA

Znáte Pražskou kavárnu?
Přípravují levárnu.
Mají tam dost drahé pití.
Vedou řeči. Je to k blití.

Kavárenští povaleči
mají ruce dozadu.
V kavárně jim život svědčí.
Kazí mi to náladu.

Mají prachy. Flákají se.
Vychvalují západ.
Za svou lenost nestydí se.
Měli by jít makat!

Vymýšlí si různé triky.
Derou se do politiky.
Aby jsme jim uvěřili,
předstírají, jak jsou milí.

Všichni to jsou paraziti.
Už mám na ně zlost.
Baví se jak idioti.
Mám těch keců dost.

Kdyby jenom kávu pili
a tak sprostě nemluvili,
zůstal bych tam ještě chvíli
a neměl je za debily.

Pravdomluvnost nesnáší.
V hlavě jim to haraší.
Z mnoha jejich názorů,
cítím vlnu odporu.

Pomlouvačné a prolhané
vedou řeči.
Ať sklapnou svůj zobák
a raději mlčí.

Sprostě haní prezidenta.
Je to příliš na můj vkus.
Nesnášejí oponenta,
urážejí, je to hnus.

Ignorovat se je snažím.
Prezidenta si moc vážím.
Říká pravdu národu.
Dík za jeho odvahu.

Už to víte, co je
Pražská kavárna?
Zrádci národa
a smečka proradná.

Člověk se při jejich
popisu těžko ovládá.
Příznám se, že je nesnesu.
Jsou to hovada.

SLUNIČKÁŘI

Víte, kdo jsou Sluníčkáři?
Už je známe. Jsou to lháři.
Vlastenecké snahy maří.
Nevinně se při tom tváří.

Nepochopí důsledky všech svých
“dobrých činů”,
i když jejich následky
vedou ke zločinu.

Když nemají zkušenosti
a jsou hloupě naivní,
tak jim lživá propaganda
jejich mysl zatemní.

Jsou jako ti oslíkové,
na odpor se nevschopí,
až jim budou muslimové
diktovat své nároky.

Jejich činy o tom svědčí.
Před muslimi skoro klečí.
Nevnímají nebezpečí,
ani smrt je nepřesvědčí.

Čistou pravdu odmítají.
Nesnášejí proroky.
Prezidenta urážejí
za pravdivé výroky.

Poučení sluníčkářům schází.
Co je čeká? Až mě z toho mrazí.
Nechápou, že přišli vrazi.
Do těla jim kudlu vrazí.

Neví, jak se hodně mýlí.
Páchají své harakiry.

Poslouchejte sluníčkáři,
Vy straničtí pohlaváři,
pomatení nevědomci
na levici, na pravici.

Nechceme tu mešity.
Nechceme tu islám,
který k nám byl do Evropy
plánovitě vyslán.

Už tu Vaši falešnou hru
nebudeme hrát!
Proč chcete náš Český národ
nechat vychcípat?

Jaký máte k tomu důvod?
Asi jste se zbláznili?
Svoje děti i svůj národ
potupně jste zradili!

CENA BÁSNÍKA

Básník, by měl znát svou cenu.
Nevzdává se grázlům.
Ctít duševní hygienu.
Vyhýbá se pajzlům.

Rozhodně se vyvaruje
od všech slovních zvratků.
Mocným pánům nepoleze
do špinavých zadků.

Básník má rád slušné lidi.
Píše to tak, jak to vidí.
Podlé lháře nenávidí
a poctivím nezávidí.

Nesníží se jeho cena,
když se časem režim změní.
Tvorba bude zhodnocena
i když se svět v čase mění.

Popravili básníky, odboráře, Kozinu,
politické vězně.
Popravovat myšlenky v totalitním režimu,
to jenom tak nelze.

PARADOXY

Člověk se povýšil na pána tvorstva,
sám nasadil si korunu.
Po celé planetě páchá zvěrstva,
není v tom špetka rozumu.

Stydíte se za tělesnou krásu,
pohoršuje vás nahota a sex?
Horší je, že dopustíme válku
a na bojištích stále teče krev.

Kdo žádá právo od justice,
musí mít plnou prkenici.
Advokát dělá za peníze,
kdo neplatí, ten posedí si.

Proč cestuje ledvina okolo světa,
aby zachránila jednoho člověka?
Co říci ještě k této otázce,
proč zabíjíme zdravé ve válce?

Těžařská mafie ropu nám zdraží,
monopol zajistí ropákům největší zisky.
V Zemi je tepla dost i Slunce praží,
energetická krize postihla duté mozky.

Člověk se v budoucnu vydá do vesmíru,
nenajde tam vzácná fosilčata.
Teprve tam zjistí, co má větší cenu,
kýbl uhlí nebo vagon zlata.

TOTALITA

Totalita není vada režimu.
Prozradím Vám její pravou příčinu.
Byla vždy a v každé době.
Ukrývá se v lidské hlavě.

Kvete vinou zarputilce,
závislého živočicha,
který chce mýt stále více.
K totalitě rád si čichá.

Soudruh, král, čí feudál,
lid se mocných pánů bál.
Pán měl velké nároky
a trestal své otroky.

Na odbojné občany
a na vzpurné básníky,
vymýšlí si závisláci
totalitní praktiky.

Občan zase reptá.
Zlořád se mu chechtá.
Využívá práce dělníka i vědce.
Prosadí se za každého režimu.
Říkat pravdu, je pro něj akt zločinu.

SLOVA

Slova, slova, vzpomínám
na dobu Občanského Fóra.

Po zklamání přišla nostalgie.
Vzpomínka, ta stále ještě žije.

Lidé řvali na náměstí,
prožívali sen o štěstí.

Ti, co se tam shromáždili,
všem těm slovům uvěřili.

I já jsem tam tenkrát byl,
krásným slovům uvěřil.

Slova jsou jak kapky na římse,
dopadnou a hned vypaří se,

v přívalu těch planých slov,
našla pravda i svůj hrob.

Možná bude ještě hůře,
básník je však vyléčen.

Podrobil se známé kůře
s inspiračním pendrekem.

Slova byla na začátku,
slova jsou i duší řádků.

Padá na mě lítost,
obchází mě zlost.

Snad až Boží milost
řekne všemu dost.

TELEVIZNÍ ZPRÁVY

Když se dívám na zprávy,
velmi mě to pobaví.
Marně se mi snaží nacpat
polopravdy do hlavy.

Kdo si nedá dobrý pozor,
tak jim všechno uvěří
i kdyby tam mluvil magor
s pokřivenou páteří.

ČT pravdu nepoví,
ta má jiné úkoly
a mě to už nebaví,
poslouchat ty bláboly.

Lže politik, televize,
dělají to za peníze.
Lhaní se jim vyplatí.
Občan jim to zalatí.

Televizní maniaci
změnili se v trosky.
Máme novou populaci
s vymytými mozky.

Víte, že se blíží
vlna migrační.
Pro vítače je to
zpráva senzační.

Naše milé, drahé půlky
budou muset nosit burky
a kdo nechce multikulti,
do hlavy mu vletí kulky.

Bylo by to k pobavení,
kdyby první popravení,
nebyli vojáci zahraniční mise,
ale všichni lháři z České televize.

NÁBOŽENSTVÍ

Kdo vymítí náboženství
a kdo zruší peníze ?
Bude to tvor mimozemský.
Kdy to bude, neví se ?

Proč se všichni věřící
modlí pane k Tobě
a pak z vírou běsnící,
válčí proti sobě ?

Ozbrojení náboženští fanatici
vraždí jiné věřící i nevěřící.
Ten, kdo válčí a zabíjí pro Tebe,
dostane se za odměnu do nebe ?

Řekni jim, kdo bude vraždit,
bude se pak v pekle smažit !
Náboženstvím zaslepení byli věřící.
Upálili léčitelku, čarodějnici.

Kdo nezná svou historii,
nemá budoucnost.
Jsme už dosti poučeni ?
Řeklem vraždám dost ?

Jakého jste náboženství ?
Odpovězte jednoduše !

Bůh uložil své poselství
do tajemství mojí duše.

REDAKCE

Chtěl bych vám teď říci pravdivě a jasně,
proč jsem vlastně začal psáti tyto básně.
Nejprve jsem svými články
chtěl varovat jelimánky.

Redaktorka mi však řekla,
že to půjde těžce,
abych si dal svoje články
u nich do inzerce.

Ani ona nemůže si napsat,
co si myslí.
Mám si najít jiný plátek,
více nezávislý.

Na to jsem jí odpověděl,
že tam mají nestvůru,
všichni už ji dobře známe,
totalitní cenzuru.

Lépe psáti pravdu,
než mít v srdci hanbu.
Komu pravda tolik vadí,
ten nás prodá nebo zradí.

Redakcemi byl jsem značně znechucen,
k psaní básní nepřímo tak donucen.
Nevzdal jsem to. Básně píši stále,
i když tvrdí, že jsou nedozrálé.

Když svou víru člověk neztratí,
špatná věc se v dobrou obrátí.
Básníkům se zjeví skryté panorama,
co dar inspirace s klackem pod nohama.

SOUDRUZI KAPITALISTI

Co nám to zas kážete,
korupce je svoboda?
Zmlkněte a nelžete,
pijavice národa!

Práskači a estébáčtí fízli,
už jste dávno měli dostat pouta.
Už abyste z politiky zmizli
a vrátili nakradená konta!

Nemusíte hledat práci,
máte prachy, máte moc.
Z vašich keců lidé zvrací,
už jich mají dost a dost!

Mate právo na své straně,
policii, soudy, zbraně.
Jak nám chcete pomoci,
když jsme vaši otroci?

Podvodníci obsadili radnice,
roztrhali naše petice.
Korupce a špína vládne v politice.
Mafián si myje své zlodějské ruce.

Bude další revoluce
a nezačne zase v Rusku!
Bude asi v Americe.
Je Vám to snad proti gustu?

The post Jiří Ošlejšek. Zakazovaný lidový bard glosující objektivně a trefně naši současnost first appeared on Čítárny.

Po mystickém NAPOSPAS (2002), úhelném díle DO EXITU NETVORA (2011) přichází na svět kniha klidnější, reflektující, smířlivá. Smířlivá poezie však jen na první pohled. Jan Šimek tu opět před našimi zraky rozehrává typickým stylem své reflexe života…

Janův myšlenkový svět je světem individuální svobody a svědomí, které vyrůstá z nemanipulovaného vhledu do fungování vesmíru. Od výrazné politické skepse a smutku nad stavem mezilidských vztahů, se vrací zpět do říše Ducha. Lék nalézá v umění a fantazii vůbec.
Jeho verše se přes etymologické hříčky, svéráznou solitérní mystiku a undergroundovou neučesanost víc a víc blíží taoistické zkratce, dětské říkance, lidovému popěvku. Vedle až vulgárního komentáře stavu věcí, tu nalézáme křehké poetické obrazy, hermetické pravdy, smysl pro humor, Krásu…

Prázdná sláma, Básně 2010 – 2013  / Jan Šimek / Probooks, 2014

POZVEDNOUT SVOU DUŠI Z PRACHU

proskočit jí blánou strachu
Ode zdi ke zdi
rodný Hvězdy
zhroutit liché do poplachu

Duše uplácaná z bláta
oživena slzou kata
a jekotem rodičky
usmířena ze smyčky

Ode zdi ke zdi
rodný Hvězdy

tančí nahý bludičky…

…

Neboj se, maličká, držím tě v pase

protančíme mlhou až tam, kde zdá se
Až uvidíš svět jak sen
Duch tvůj nikdy nezrozen
nezemře – spočine
v Kráse

…

Tělo je ohrádkou duše
a duše je sen těla
časem si někam kluše
stará Bela
Hvězda bdělá…

…

ŠŤÁVA

Rád bych napsal
jak moc toužím
vždycky když se zkouřím
aby už byl mír

Připadá mi že město je kotel
v kterym se vaří hroznej bordel
A uniknout jak pára
může jen ten

kdo se rozpustil
všem odpustil
nikomu nenakládá

Jak průchozí to v klidu dává

Z toho pak zbejvá
nesmrtelná šťáva

Vymačkaná, usmažená dobrota
vejvar z čerta

Živá Prázdnota !

…

JEN NA KRAJÍČEK PANE RADA ( Věnováno A. )

Pustim ho jenom na kousek
ať si čuchne Rambousek

a esi je to ten správnej fousek
přijde i příště

Pustim ho brankou na hřiště
Ale jen k lavičkám
kozičkám

Přirozeně jen na chvilku
pak vyženu ho z rynku

Čuňáka !

Nejdražší kurva je manželka
to ví každá Popelka

která má srdce v paži

Na FB ho bloknu
nebo se z jeho vyznání zcvoknu

Jen ať si ťunťa buší do klávesnice
Chce šukat ? Ať si oběhne Dejvice …

Natáhnu to, co to pude na dálku
a jak začne zapomínat

dostane navoněnou obálku
že su zmatená

Že osud nehezky mi cloumá stěžněma

Stulim se k němu do náruče
dojme se jak mi srdce tluče

Ani se nebude dobejvat k brance
jen ujistí mě nastokrát

že je můj ochránce
a já jeho kat ?

Já nejsu bez citu, jak mě tu drbali
při další schůzce s ním, nechám se rozbalit

Nechám se protáhnout tim kozlem
co bude mi šišlat do rozcuchanejch vlasů

Pane Bože, Ježiši Kriste, Mária …

(vždycky mám pocit, že s náma prcá celá Boží rodina )

A až splní svou přírodní roli
otočím se k němu zády

a budeme svoji !

( To jsem si zas ulovila Pátera,
já Megera … )

Už mi to nebaví
hrabat se v hnoji …

ŠLA BYCH BEJT CELÁ ? ? ?

…

VEDLE

Sundal jsem sandál
a nazul bačkor
vedle je randál
skáčou tam skáčko

Otevřel pivo
zapálil svíčku
vedle je živo
já luštim knížku

Volá mě kytka
tak jí jdu zalejt
strhla se bitka
vedle, co kalej

Sousedka zvoní
je nahá skoro
zda nemám mobil
volá někoho

Moc mi děkuje
že se omlouvá
vracim do sluje
a jablko krouhám

Milá sousedka
pracuje doma
ta stará štětka
Monika – Mona

Říká se jí “Líza Mono”
páč nedělá trojky
poctivě dře na chlebíček
už od perestrojky

Jdu sundat prádlo
roluju ponožky
vedle to dohrálo
odešly kámošky

Mona má po šichtě
básni schází pointa
odkládám knížku
a na balkóně

… dáváme jointa

…

ZNÁMOST

Mám zkušenost s tím pánem
40 let jde světem
smýkán je jeho plamen
až za hrob od dítěte

Slyšel jsem, jak se modlí
k neznámému Bohu
Že by ta prostá důvěra
byla bonus k dobru?

Slyšel jsem, jak se rouhá
když se mu nedařilo
že noc je k pláči dlouhá
že se nepoštěstilo

A divím se mu dosud
že není ateistou
vždyť všechen jeho osud
je hříčkou mechanickou

Na co ten hejsek čeká
v uvadajícím mase
minou ho ráje, pekla
opustí, to co zdá se

A pořád uniká mi
někam kde není slova
svou duši nevydá mi
Musím ho zabít znova!

A i když se mu zjevím
jak milosrdná sudba
převrací mě: Já nevím…
A dál se topí u dna

A i když vyhrožuju
sesílám z nebe blesky
v trávě se povaluje
a počítá si vesmír

Mám zkušenost s tím pánem
a nevím si s ním rady
už párkrát s ním byl amen
a zas se vrátil mladý

plést se
do ohrady….

…

ZAKLESL

Zaklesl se parožím
mezi větve stromu
hrabal kopytama
chtěl domů …

Nešlo to tam
zpátky ani ťuk a
uvízl ještě víc
troubil jako trubka

Už se ani nehnul

Kdyby se vůl sehnul …

The post Prázdná sláma. Jan Šimek s něhou, schopnou pojmenovávat i to nejhorší first appeared on Čítárny.

Kniha jde ve stopách Žáčkovy básnické tvorby od chvíle, kdy jako kometa přelétl nad spícím českým Parnasem. Básník Jiří Žáček nabízí čtenáři společnou cestu od jedné básnické sbírky k další, tak jak vznikaly až do dnešních dnů.

Čtenář je jeho partnerem a spolutvůrcem, který může básně sám promyslet, procítit a prožít, aby v něm zanechaly něco víc než ozvěnu krásného slova.

Žáčkova poezie je hledání společného jazyka a každou báseň jako by začínal magickým zvoláním: Jsme jedné krve, ty i já!
Poezie nemusí okouzlovat, ale musí být pravdivá. Poezie je rodná sestra lásky, ale ani láska nebývá idylická. Poezie je trvalá vzpoura proti všemu, co život mrzačí a ničí. Neměla by skutečnost přikrašlovat, naopak ji svlékat donaha. A přesto má Jiří Žáček rád verše, které jsou příležitostí k úžasu. Podle takového klíče sestavil knihu Co oči nevidí, která mu dává zázračnou možnost porozumět sám sobě a skrze sebe světu.

Výbor lyrické poezie „Co oči nevidí“ je rozdělen do částí:
Ladění, Ráno moudřejší večera (1970), Napjatá struna (1973), Anonymní múza (1976), Mezi řečí (1978), Tři roky prázdnin (1982), Text-appeal (1986), Papírové růže (1987), Maličkosti (1988), České moře (1999), Balady, Třetí poločas (2009), Červené paraplíčko (2010),
Postskriptum, doplněno fotkami Z alba a mezi nimi jsou poznámky literárních kritiků, přátel i kolegů.
Knížku ilustrovala jeho žena Eva Žáčková. Vydal Šulc-Švarc, 2013.

Od básníků se toho žádá přespříliš.
Ti, co mají hroší kůži, žádají, aby měl básník kůži jako novorozeně.
Básník má mít srdce na dlani, tvrdí ti, co by si rádi hryzli do cizího masa. Vtip je v tom, vážený a milý čtenáři, že to srdce na básníkově dlani je tvoje.
Jiří Žáček

Básně se píšou, mimo jiné:
Z vášnivé touhy vzepřít se každé definitivnosti, protože co je definitivní, je mrtvé. Poezie je trvalá vzpoura proti všemu, co život mrzačí a ničí.
A pořád pro mne zůstává zázračnou možností porozumět sám sobě.
A skrze sebe světu.
Jiří Žáček

Co oči nevidí
(Malíři Vladimíru Komárkovi)
Namaluj, malíři, co je ti nejbližší,
co oči nevidí, co uši neslyší,
zázračné krajiny ukryté za víčky,
kde zurčí prameny, kde hoří ohníčky,
prameny radosti, ohníčky naděje,
která mě opojí, která mě zahřeje.
Namaluj, malíři, ten vesmír, co je v nás,
ztracenou Ithaku, svět plný hrůz i krás,
z palety vyčaruj písničku staletou,
ať stromy v zahradě do rána rozkvetou,
na temnou oblohu namaluj svítání,
ať slunci na pozdrav zvon srdce vyzvání.

Páteř
Škola nám křiví páteř
zaměstnání nám křiví páteř
přátelé nám křiví páteř
život nám křiví páteř
Pořád nám někdo bez ustání křiví páteř
křivá páteř jde do módy
hodí se pro každou příležitost
a je velmi trvanlivá
Problémy nastanou až po smrti
Bude nutné každou páteř násilím narovnat
abychom aspoň v rakvi byli přímí
abychom aspoň v rakvi byli úctyhodní
abychom aspoň v rakvi byli vznešení
Potomci to jistě ocení

Co jsme?
Co jsme? Jsme jen dvě mimoběžky
ve chvíli kdy se přiblíží
jsme ti co věčně šlapou pěšky
jsme ti co mlčky přihlíží
Jsme otázky — ty zamlčené
jsme nenapsané dopisy
jsme touha vzlétnout spící v kmenech
které už jaro nevzkřísí
Jsme strašáci a vítr v polích
nám z vlasů střásá samotu
jsme oblázky a čas nás drolí
pod kola cizích životů

Nápis na kolíbku
Jsem tady jako pouhý host
Nemám svůj dům ba ani svůj díl země
Mám jenom svoji budoucnost
mám celý svět co mlčky klíčí ve mně

Tužka
Záleží hlavně na tuze
jestli text dojme nebo raní
Tvrdá nám škrtá iluze
a měkká píše něžná psaní

Zápalky
V dětství jsme všichni byli žháři
Milenci hořte zvesela
Tristanům zbude oheň v tváři
a v srdci trocha popela

Dveře
Za dveřmi čeká celý svět
svět ztrát a nálezů svět věčných vart a štací
Dítě se učí odcházet
a dospělý se celý život vrací

Jaro za dveřmi

Z obálek módních časopisů
vyběhly dívky, které žijí
vždy à jour, stále s úsměvem;
a když je vidím, říkám si,
nač ztrácet noci poezií?
Minul čas veršů; ale my,
má stará lásko zrezavělá,
půjdeme jaru naproti,
dát větru napospas svá těla.
A když tě nohy zabolí,
budu ti líbat nahá lýtka.
Půjdeme sami,
slunci vstříc;
ztracená, zkřehlá zimní hlídka.

Návod k použití knížky básní
(Lojzovi Marhoulovi)
Kdo stvořil svět? Bůh, když se božsky opil.
Kdo jsme? Jsme Sisyfové. Běžci od Thermopyl.
Žijeme v pravdě? Hlavně masochisté.
Jsou ženy z Marsu? To je víc než jisté.
Je život sen? Sen, který si sním uvnitř cizí hlavy.
Kdy zmoudříme? Až bude pozdě na opravy.
Je láska věčná? V dětech našich dětí.
Je Bůh muž? Kdeže — žena, božská, samotřetí.
Je náš svět v pořádku? Svět ano — my jsme v nepořádku.
Co bude po smrti? Vše začne od začátku.
Náš nepřítel? Náš přítel rozum — rádce zrádce.
Čemu nás učí básně? Ptát se.

http://www.jirizacek.cz/

The post Jiří Žáček. Co oči nevidí. Mimořádně kreativní básnický svět nejznámějšího českého básníka first appeared on Čítárny.

Jeff Foster sdílí ze své vlastní probuzené zkušenosti cestu z hledání naplnění v budoucnosti ak přijetí „toho všeho, tady a teď“. Vystudoval astrofyziku na Cambridgeské univerzitě. Po období deprese a fyzické nemoci se pustil do intenzivního duchovního hledání, které skončilo zjištěním, že život sám je to, co vždy hledal.

Jeffovo učení je jednoduché. Pomáhá lidem objevit, kým skutečně jsou, mimo všechny myšlenky a soudy o sobě samých, dokonce i uprostřed stresu a boje moderního života a intimních vztahů.

Více: www.lifewithoutacentre.com

„Duchovní probuzení není zvláštní pocit, stav nebo zkušenost.
Není to cíl nebo cíl, někam, kam v budoucnu dosáhnout.
Jak se nám Buddha snažil říci (ačkoli málokdo ho skutečně poslouchal), není to nadlidský úspěch nebo dosažení.
Abyste to našli, nemusíte cestovat do Indie.
Není to zvláštní stav dokonalosti vyhrazený pro šťastlivce nebo pár privilegovaných.
Není to exkluzivní klub.
Není to mimotělní zážitek a nezahrnuje život v jeskyni, vypnutí všech svých krásných smyslů, odpoutání se od reality tohoto moderního světa.
Nemůže vám to předat ozdobný vousatý (nebo nevousatý) guru, ani to nemůže být odebráno nebo ztraceno.
Nemusíte se stát někým učedníkem nebo následovníkem, ani rozdávat veškerý svůj majetek. Nemusíte se připojit ke kultu.
Nemusíte nikoho následovat.

Je to spíše neustálá a prastará výzva – v každém okamžiku vašeho života – důvěřovat a přijímat se přesně takoví, jací jste, ve vší své nádherné nedokonalosti.
Jde o to být plně přítomný a bdělý ke každému vzácnému okamžiku, vyjít z velkolepého filmu o minulosti a budoucnosti a ukázat se na celý život s vědomím, že i vaše pocity nepřijetí jsou zde akceptovány.
Jde o radikální otevření se tomuto mimořádnému daru existence, obejmutí bolesti i radosti z ní, blaženosti i smutku, extáze a přemožení, jistoty i pochybností.
Vědět, že nikdy nejste odděleni od Celku, nikdy zlomeni, nikdy skutečně ztraceni.”

BRÁNA NEVĚDĚNÍ

Když spočineme v Nevím,
vytvoří se v závoji iluzí naší mysli skulinka,
a může námi prostoupit celý Vesmír.

Nevědění není nevědomost.
Nevědění není hloupost.
Je to zvědavost. Je to úžas.
Je to stav, ve kterém se oddělené “Já” uvolní
v přítomnosti Velkého Soucitu.

Když Nevíme, může námi prostoupit unavené slunce,
explodující do červené a oranžové;
žlutý měsíc a bilion vzdálených hvězd,
tak vzdálených a přitom tak blízkých,
tak daleko a přitom Tady.

Vědění nás k tomu nemůže dovést.
“Já” to nedovede pochopit.
Tou bránou je NeVědění.

Otevřete se Měsíci.“

CESTA POKORY
Cesta probuzení není cesta pro slabé povahy.
Učí nás pokoře. Ó ano! Srazí nás na kolena. Mnohokrát.
To, co jsme si o sobě mysleli, že víme, se chvílemi rozpustí do nicoty.
Naše nejzářivější vhledy, úžasné znalosti, naše životní práce, to vše se může rozpadnout v prach.
Někdy bez varování.
Bude od nás vyžadováno, abychom začali znovu, a znovu, a znovu.
A zase znovu.
(Zmínil jsem už, že to není cesta pro slabé povahy?)
Ó ano! Samozřejmě, že se také dotkneme blaženosti a radosti z bytí!
Budou dny, kdy se budeme smát tomu, jak jsou věci prosté.
Ale také se od nás bude chtít, abychom čelili svým nejhlubším strachům, podívali se do tváře temnotě a tmě, kterou v sobě máme. Abychom se vydali na místa, kde žijí naše nemilované části.
Zavede nás to do krajiny zármutku, o kterém jsme ani neměli tušení. Vypláčeme miliony slz za opuštěné, osamělé děti – v sobě i ve světě.
Budeme zuřit a spílat nebesům, svým rodičům, všem učitelům, za to, že nemám nedali to, co jsme potřebovali. Lžím, kterými jsme byli krmeni. Všem, kteří tam pro nás nebyli, když jsme je nejvíc potřebovali.
Budou dny, kdy se budeme třást strachy.
Budou dny, kdy se půda pod našima nohama otevře, polkne nás a zase vyplivne.
Budou chvíle, kdy si pomyslíme, že jsme dosáhli cíle této cesty,
a vzápětí sami sebe objevíme opět na začátku.
Někdy budeme mít sto chutí to celé vzdát.
Někdy budeme mít pocit, že jsme za celou dobu nijak nepokročili.
Někdy možná budeme proklínat den, kdy jsme se na tuto cestu vůbec vydali.
A přesto – celou tu dobu – se hojíme, uzdravujeme.
Ano. Uzdravujeme.
Rozpouštíme, rozvazujeme miliony karmických let. Rozpouštíme podmiňování strachem. Setkáváme se s ryzostí života.
Navracíme se k přírodě, k Zahradě, k divočině, ve které jsme byli počati.
Není to vždy jednoduché. A není to vždy klidné.
Není to vždy ta spiritualita, kterou jsme čekali.
Není to vždy láska a světlo a radost a pozitivita a čisté, ničím nerušené Vědomí.
(To jsou jen sny vystrašených dětí.)
Ne. Toto je skutečné probouzení. Jdeme cestou skutečného života. Jsme unavení z nesmyslů a falešných příslibů.
Skrze pláč, vášeň i smích směřujeme k celistvosti.
Všechny naše staré sny se zhroutily. Ale ne my samotní.
Stále s námi mohou být hlasy strachu, hanby nebo pochybností, ale my už jsme větší než oni.
Stále mohou být dny, kdy si připadáme velmi malí, ale také jsou dny, kdy cítíme, že udržíme celý Vesmír ve svých dlaních.
Museli jsme se téměř zbláznit, abychom se mohli stát doopravdy normální. Museli jsme prasknout, abychom se stali celistvými. Vyměnili jsme starou potřebu jistoty za život plný dobrodružství, a stará smutná dogmata za vzrušující nevědění.
Teď už dokážeme nacházet jistotu v nejtemnějších zákoutích, krásu na nejopuštěnějších místech, a lásku tam, kde jsme si mysleli, že je zakázáno milovat.
Příteli, život Tě nikdy neopustí, neboť Ty jsi život, a i tehdy, když padneš na zem, jsi podporován neviditelnými silami.
No a co. No a co! Tak občas spadneš. Potlučeš se přitom. Chvíli se možná stydíš. Vynaříkáš ze sebe staré sny. No a co! Vykřičíš ze sebe očekávání a pak pohledíš do tváře realitě a zjistíš, že nikdy, NIKDY není tak zlá, jak ses bál.
Znovu se zvedneš, oprášíš se, vrátíš se na cestu a kráčíš dál.
Popravdě – nikdy jsi tuto cestu neopustil.
Protože cesta nikdy neopustila… tebe.
Protože cesta se objevuje přímo pod tvými chodidly, v každém TEĎ, s každým krokem, ať už ho uděláš a nebo ne. Je v radosti z tvé jedinečné pouti, oslavuje tě takového, jakým jsi právě dnes, klaní se všem tvým pádům i vítězstvím.
Tak začni znovu, příteli.
Začni znovu.
A jdi dál.“

POHLÉDNOUT ŽIVOTU DO TVÁŘE
V jednu chvíli, když přestaneme běhat za svými běžnými rozptýleními a závislostmi; zážitky a substancemi, které nám zlepšují náladu; a za lidmi, kteří dovedou přehlušit naše vlastní tělesné pocity; zjistíme, kolik je v našem nitru zatracené úzkosti. Zjistíme, že jsme celý život utíkali před úzkostí. Jenže nic z toho, co jsme udělali, nás jí nezbavilo.

Co teď?
Zdá se, že tato úzkost je nedílnou součástí existence. Nevychází z ničeho, co jsme zažili v minulosti. Znepokojivé otázky bublající těsně pod povrchem, otázky, které by mohly probouzet nechtěné pocity.
Kdy zemřu? (A já vím, že jednoho dne zemřu.)
Když zemřou mí nejdražší? (A já vím, že jednoho dne, možná že brzy, zemřou.)
Onemocním? Onemocní moji blízcí? Přijdu o práci? O peníze? Stane se něco, co nebudu moct ovlivnit? Stane se to někdy záhy? Jak se mohu chránit před tím, co nemohu předvídat ani ovlivnit? Jak můžu vědět, co nelze vědět?

Příteli, je toho tolik, co je mimo naši kontrolu. Někdy jsme tak maličcí, tak zranitelní, jako dítě toužící po hlubokém ujištění, že všechno bude v pořádku.
V průběhu věků nám duchovní učitelé připomínali, jak hluboká pravda spočívá v poznání, že nad životem nemáme žádnou kontrolu. Život je příliš ohromný na to, aby jej mohla lidská mysl pochopit, natož ovládat. Můžeme zdánlivě ovládat to, co můžeme zdánlivě ovládat; ale zbytek je v rukou Boha, Vesmíru nebo jakkoliv chcete nazývat Nepojmenovatelné.
Zůstaňme na okamžik s touto existenční úzkostí. Nechme ji prosáknout svou zvídavou pozorností. Dýchejme do středu této úzkosti jako čerstvě narozené dítě (protože právě tak dítě dýchá). Naslouchejme jí. Jděme se s ní projít. Pečujme dnes o ni. Nezkoušejme ji utišit nebo od ní utéct, tím jen získá víc moci.
Pomalu a jemně se nořme do vlastní bezmocnosti jako do teplé koupele po celodenní pouti.
Do menší či větší míry může být vše mimo kontrolu, ale dobrá zpráva je:
Naše bezmoc může být branou k hlubšímu odevzdání.
Ve středu naší úzkosti můžeme nalézt větší pokoj a sílu, odvahu pohlédnout životu do tváře a jít dál – třesoucí se, ale nebojácní.“

The post Jeff Foster a jeho meditavní básně v próze first appeared on Čítárny.