Edward Snowden v roce 2013 odhalil, že Národní bezpečnostní agentura (NSA) si upravila oddíl 702 zákona Foreign Intelligence Surveillance tak, že špicluje kohokoli a kdekoli.

Tento program je znám pod názvem Upstream. NSA není povinna prokázat pravděpodobnou příčinu trestného činu před soudem nebo před soudcem, který zkoumá oprávnění sběru dat.
Další program z oddílu 702 nazvaný PRISM sbírá komunikaci cílenou na jednotlivce od poskytovatelů jako je Facebook, Yahoo a Skype.
Vláda USA monitoruje i provoz na velkých serverových stanicích, které procházejí citlivá data velkých evropských firem a jejich obchodní zájmy jsou tak přímo ohroženy.

Velkou část špionáže neuskutečňují vládní agentury, ale kontraktované soukromé firmy jako například firma Booz Allen Hamilton, ve které pracoval Edward Snowden.
Ten v knize popisuje, jak sám tento systém pomáhal vytvářet a proč porušením mlčenlivosti riskoval svou budoucnost.

„Když řeknete, že vám na právu na soukromí nezáleží, protože nemáte co skrývat,
není to nic jiného, než kdybyste řekli,
že vám nezáleží na svobodě projevu, protože nemáte co říct, nebo na svobodě tisku, protože nemáte co napsat.“
Edward Snowden, 2015

Snowden odhalil veřejnosti, že americká vláda potají buduje systém ke shromažďování dat, jehož výsledkem měl být bezprecedentní způsob masového sledování, který se dokáže vetřít do soukromého života každého člověka na zemi. Snowden popisuje, jak sám tento systém pomáhal vytvářet a proč porušením mlčenlivosti riskoval svou budoucnost.

Snowden / Nesmazatelné záznamy / ukázka:

Jmenuji se Edward Joseph Snowden. Pracoval jsem pro vládu, ale teď pracuji pro veřejnost. Trvalo mi bezmála tři desítky let, než jsem pochopil, že je v tom rozdíl, a když jsem prozřel, přineslo mi to v úřadě jisté problémy. Výsledkem je, že teď věnuji čas snaze chránit veřejnost před jednáním lidí, k nimž jsem sám patříval: špionů ve službách Central Intelligence Agency (CIA), totiž americké Ústřední zpravodajské služby. A také National Security Agency (NSA), tedy Národní bezpečnostní agentury. Jako jeden z četných mladých techniků, kteří pracují pro rozvědku, jsem byl přesvědčený o tom, že se podílím na vytvoření – jak jsem tehdy věřil – budoucího lepšího světa.

Moje kariéra v Americké zpravodajské komunitě (American Intelligence Community, IC)1 trvala jenom krátkých sedm let, a překvapilo mě, když jsem si uvědomil, že to bylo jen o rok déle, než trvá můj exil v zemi, kterou jsem si sám nezvolil. Během onoho sedmiletého období jsem se ovšem podílel na té nejvýznačnější změně v historii americké zpravodajské služby – přechodu od cíleného sledování jednotlivců k masovému dohledu nad vším obyvatelstvem.
Napomáhal jsem tomu, aby se jediné vládě technicky umožnilo shromažďovat veškerou světovou digitální komunikaci, celé věky ji skladovat a po libosti ji prozkoumávat. Po 11. září 2001 dolehl na IC trýznivý pocit viny, že selhala ve svěřené roli ochraňovat Ameriku a že připustila uskutečnění nejničivějšího a nejpustošivějšího útoku na naši zemi od napadení Pearl Harboru.

V reakci na tuto událost se vedoucí činitelé IC snažili vybudovat systém, který by napříště zamezil tomu, aby je někdo znovu podobně zaskočil. Podstatou plánovaného systému musela být technická základna, přičemž pro jejich armádu specialistů na politologii a odborníků na obchodní administrativu byl takový úkol španělskou vesnicí. Mladým technikům, jako jsem byl já, se náhle dokořán otevřely dveře do těch nejtajnějších zpravodajských agentur.
A tak geekové zdědili celou zemi.

Jestli jsem se tehdy v něčem vyznal, byly to počítače, a tak jsem stoupal rychle vzhůru. Ve dvaadvaceti jsem od NSA poprvé dostal nejvyšší bezpečnostní prověrku, kterou jsem potřeboval i pro pracovní pozici na samém dně organizačního pavouka zpravodajských služeb.
O necelý rok později už jsem pracoval v CIA jako systémový inženýr a měl jsem stále širší a širší přístup k některým z nejcitlivějších sítí na planetě. Jediným mým dospělým dohlížitelem byl chlapík, který trávil služby tím, že četl paperbacky od Roberta Ludluma a Toma Clancyho. Agentury se honily za získáním technicky nadaných lidí, a přitom porušovaly všechna pravidla, která samy zavedly.

Normálně by do zpravodajské služby nikdy nepřijali člověka, který neměl alespoň bakalářský titul, později však brali i lidi, kteří sice studovali vysokou školu, ale na bakaláře to nedotáhli. Já jsem nevyhovoval ani jednomu z těchto kritérií. Podle všech pravidel mě nikdy ani neměli vpustit do budovy.

V letech 2007–2009 jsem byl přidělen na americké velvyslanectví v Ženevě jako jeden z velmi mála techniků, který obdržel diplomatické krytí.
Dostal jsem za úkol popostrčit CIA kousek do budoucnosti tím, že její evropské pobočky propojím online a digitalizuji a zautomatizuji síť, která sloužila americké vládě ke špehování. Lidé z mojí generace nejenže popohnali kupředu zpravodajskou činnost, my jsme od základu znovu definovali, co je zpravodajská služba. Pro nás to nemělo nic společného s nějakými tajnými schůzkami nebo mrtvými schránkami, ale jenom s daty.

Když mi bylo dvacet šest, stal jsem se formálním zaměstnancem firmy Dell, ovšem znovu jsem pracoval pro NSA. Pracovní poměr mi sloužil jako
krytí, a totéž platilo téměř pro všechny technicky zaměřené špiony z mé legie. Poslali mě do Japonska, kde jsem pomáhal s vývojem systému, jenž agentuře poskytoval globální informační zálohu v podobě mohutné tajné sítě, která zajišťovala, že i kdyby jaderný úder obrátil hlavní stan NSA v prach a popel, nedošlo by k žádné ztrátě shromážděných dat.
V té době jsem si neuvědomoval, že vývojem systému, který je schopen trvale uchovávat záznamy o životě každého člověka, se dopouštím tragické chyby.

V osmadvaceti letech jsem se vrátil do Spojených států a čekalo mě raketové povýšení do styčného technického týmu zajišťujícího spojení firmy Dell s CIA. Mým úkolem bylo vysedávat s šéfy technických sekcí CIA, abychom vymysleli a uplatnili řešení všech možných problémů, jaké si jen dokážete představit.
Moje skupina pomáhala agentuře vytvořit nový typ počítačové architektury – „cloud“, první technologii, která umožňovala každému agentovi bez ohledu na to, kde se fyzicky vyskytuje, přístup ke všem datům, která právě potřeboval, a umožňovala mu dál s nimi pracovat, přičemž vzdálenost nehrála žádnou roli.

Mé dřívější zaměření na zpracování a propojení toků zpravodajských informací tehdy ustoupilo novému úkolu – přijít na to, jak data navěky uchovávat, z čehož se vyvinulo mé další poslání: zajistit, aby tato data byla všeobecně dostupná a zpracovatelná. Těmto projektům jsem se začal věnovat na Havaji, kam jsem se přesunul v devětadvaceti letech v rámci nového kontraktu pro NSA.
Do té doby jsem pracoval podle pravidla „pouze to, co potřebuje vědět“, takže jsem nedokázal chápat souborný účel, který se skrýval za mými specializovanými, úzce vymezenými úkoly. Až v havajském ráji jsem se konečně dostal do takové pozice, z níž jsem mohl vidět, jak všechna má práce zapadá do sebe, spojuje se jako převody nějakého obrovského stroje a spoluvytváří systém globálního masového sledování.

V tunelu táhnoucím se hluboko pod ananasovým polem – v bývalé podzemní letecké továrně z dob Pearl Harboru – jsem seděl u terminálu, z něhož jsem měl prakticky neomezený přístup ke komunikaci téměř každého muže, ženy i dítěte na planetě, kteří kdy vytočili číslo na telefonu nebo použili počítač.

Mezi ně spadalo i zhruba 320 milionů mých amerických spoluobčanů, jejichž každodenní život se ocitl pod dohledem v míře, která protiřečila nejen Ústavě Spojených států, ale i základním hodnotám každé svobodné společnosti.
Tuto knihu můžete číst díky tomu, že jsem podnikl věc pro člověka v mém postavení krajně nebezpečnou: rozhodl jsem se povědět pravdu. Shromáždil jsem dokumenty dostupné v rámci IC, které dokazovaly, čím americká vláda porušila zákony, a předal jsem je novinářům, kteří je prověřili, publikovali a vyvolali celosvětové pozdvižení.

V knize popisuji, co mě k tomuto rozhodnutí vedlo, jakými morálními a etickými principy jsem se řídil a jak se to všechno odehrálo – jinak řečeno popisuji i svůj život.
Co vlastně tvoří život? Víc, než co říkáme, ba ještě víc, než co děláme. Život je i to, co milujeme a v co věříme. Pro mě je to, co miluji a v co věřím, především propojení, spojení mezi lidmi a materiální základna, která jim to umožňuje. Do této základny spadají samozřejmě knihy. Avšak pro mou generaci se spojení do valné míry ztotožňuje s internetem.

Než se nad tímto tvrzením zarazíte, protože víte, že tohle informační mraveniště trpí jedovatou nákazou, pochopte prosím, že v době, kdy jsem se s tímto fenoménem seznámil, pro mě představoval internet něco velmi odlišného.
Byl to kamarád, a taky rodič. Komunita bez hranic a omezení, jeden a milion hlasů, společná neprozkoumaná oblast, kterou osídlily, ale nezneužívaly rozličné kmeny žijící přátelsky bok po boku, a každý jejich příslušník si mohl svobodně vybírat vlastní jméno, historii a zvyky. Všichni nosili masky, a přece tahle komunita, pro niž byly příznačné anonymita a množství různých označení pro totéž, vytvářela víc pravdy než lží, protože namísto komerčního soupeření tvůrčím způsobem kooperovala.
Nepochybně i zde docházelo ke konfliktům, ty ale převážila dobrá vůle a přátelské city v pravém pionýrském duchu.

Pochopíte mě tedy, když prohlásím, že internet dnešní doby je nepoznatelný.
Vůbec nesejde na tom, že tato změna je výsledkem uvážené volby, výsledkem systematického úsilí ze strany nevelkého počtu privilegovaných.
Počáteční nápor na přeměnu obchodu v e-obchod rychle vedl k překypění a zakrátko, těsně po zlomu milénia, ke kolapsu. Tehdy si obchodní společnosti uvědomily, že lidé připojení online se daleko méně zajímají o utrácení než o sdílení informací, ale že je možné zpeněžit i propojení lidí, které umožnil internet.
Jestliže lidé nejvíc stojí o spojení online proto, aby rodině, přátelům i cizím lidem vyložili, co mají za lubem, a nechali si povědět od rodinných příslušníků, přátel i neznámých lidí, co mají za lubem oni, potom všem společnostem stačilo přijít na to, jakým způsobem se přimíchat do této společenské výměny informací, aby z toho vytěžily zisk.
To znamenalo počátek kapitalistického dohledu a konec internetu, jak jsem ho znával já.

Takže se zhroutil tvůrčí web a došlo k zániku nesčetných krásných i nepříjemných individuálních webových stránek. Příslib pohodlí vedl lidi k tomu, aby opustili své osobní stránky, jež vyžadovaly trvalou a pracnou aktualizaci, a přešli na stránky Facebooku nebo účet Gmailu. Zdání, že tyto stránky jsou jejich, snadno zastínilo skutečnou realitu.
V té době chápali jenom nemnozí z nás, že nic z věcí, které jsme takto sdíleli, už nám nepatří. Následníci e-společností, které selhaly, protože nedokázaly přijít na nic, co jsme měli zájem koupit, získali nový produkt, který mohli prodávat.
Tím produktem jsme se stali my sami.

Projekt Tor původně vytvořily státní orgány, nakonec se však stal jedním z mála účinných štítů proti špehování ze strany státu. The Onion Router.

Tor je volně přístupný software, který při obezřetném pracovním režimu svému uživateli umožní brouzdat online s téměř dokonalou anonymitou, nejlepší, jakou je možno bez potíži získat.
Protokoly tohoto softwarového systému vyvinula výzkumná laboratoř amerického námořnictva v polovině devadesátých let a v roce 2003 byl program uvolněn pro veřejnost čili pro civilní obyvatelstvo na celém světě, a jeho fungování je v současnosti závislé na zainteresování množství obyčejných lidí. Je tomu tak proto, že Tor pracuje na principu kooperační komunity, a to zejména díky technicky zdatným dobrovolníkům po celém světě, kteří provozují vlastní servery Toru po sklepech, podkrovích a garážích. Tím, že Tor navádí internetový provoz svých uživatelů přes tyto servery, dělá pro ochranu původu internetového provozu tutéž práci jako „neatributivní pátrací systém“ CIA, ovšem s tím základním rozdílem, že Tor to dělá lépe, nebo přinejmenším efektivněji. Já jsem o tom byl přesvědčen, ale přesvědčit nevrlého řídicího důstojníka nebylo tak snadné.

Podle protokolu Toru se vaše internetové spojení distribuuje a odesílá náhodně generovanými cestami z jednoho serveru Toru na druhý s cílem nahradit vaši identitu coby zdroje komunikace identitou posledního serveru Toru v jejich neustále se měnícím řetězci.
Prakticky žádný z torovských serverů označovaných „vrstvy“ nezná identitu ani žádné identifikační údaje o počátečním bodu komunikace. Genialita systému spočívá v tom, že jeden server Toru zná počátek propojení, a sice ten zcela první v řetězci, ale neví, kam propojení směřuje. Nebo jinak: První server Toru, který vás připojí k síti, takže se mu říká vchod, ví, že jste to vy, kdo požadavek odesílá, ale protože jeho obsah nedokáže číst, nemá potuchy, zda pátráte po informacích o domácích mazlíčcích, nebo o protestním hnutí, a poslední server Toru, který váš požadavek propouští, čili východ, ví přesně, co hledáte, ale nemá žádnou informaci o identitě subjektu, který se ptá.

Tato vrstvící metoda se nazývá cibulové směrování, a podle tohoto dostal Tor své pojmenování: The Onion Router. Mezi námi zasvěcenci se říkávalo, že špionovi, který se snaží rozlousknout Tor, je z toho do breku. Ironie systému Toru spočívá v jeho samotné podstatě: jde o technologii vyvinutou americkými ozbrojenými silami, která děla kyberrozvědku obtížnější a současně jednodušší a aplikace hackerské know-how na ochranu anonymity důstojníků Americké zpravodajské komunity, ovšem za tu cenu, že stejnou anonymitu zaručuji i jejich protivníkům a průměrným uživatelům internetu po celé planetě. V tomto smyslu je Tor ještě důsledněji neutrální než Švýcarsko. Mně osobně Tor změnil život a přivedl mě zpátky k internetu z dob mého dětství tím, že mi dal aspoň trochu ochutnat svobody a chránil mě před sledováním.“

The post Acta Edward Snowden. Nesmazatelné záznamy. Cenzura internetu, cenzura názorů a business korporaci first appeared on Čítárny.

Mark Twain (1835 – 1910) ve svých esejích kritizuje nejen samotnou morálku křesťanství, ale poukazuje na protichůdnost a absurditu obsahu samotné Bible. S vtipem, nadsázkou a logickými argumenty poukazuje na velmi častou nesmyslnost obsahu textu, i když nezapomíná na morální ponaučení, které Bible obsahuje.

Ve své době kniha spustila neuvěřitelnou vlnu odporu, dnes už však je kniha úsměvnou ukázkou katolické demagogie v historii lidstva.
Zajímavý je i závěr knihy, ve kterém Mark Twain popisuje hrůzy, které by nastaly, kdybychom se začali chovat doslovně biblicky, a to ve smyslu Starého Zákona

Ukázka z knihy: Dopis III.

Povšimli jste si, že lidská bytost je prostě kuriozita. Starý a Nový zákon je velice zajímavá kniha. Je v ní kus krví zbrocených dějin, řada mravních naučení a spousta obscenit. A tisíce lží. Bibli nápadně tedy chybí originalita, což je pochopitelné.

Co dělat? Uvěříme-li spolu s lidmi, že krutosti vymyslel Bůh, budeme pomlouvat Boha. Uvěříme-li, že je vymysleli sami lidé, budeme pomlouvat je.
Teď však mohli páchat zlo – a trpět za to; teď si osvojili vlastnost, kterou církev prohlašuje za neocenitelnou: Mravní smysl. Onen smysl, který odlišuje člověka od zvířete a staví ho nad zvíře. Místo toho, aby ho stavěl pod zvíře – našinec by předpokládal, že právě tam by patřil, neboť má stále plnou hlavu špinavostí a je vinen, kdežto zvíře má v hlavě čisto a je nevinné. Je to, jako bychom přikládali větší hodnotu hodinkám, které se prostě musí opožďovat nebo předcházet, a nikoli hodinkám, které za všech okolností musí jít přesně.
Zrodil se stud a někteří lidé si jej od té doby cení, i když by je jistě přivedlo do rozpaků, kdyby měli vysvětlit proč.

Adam a Eva přišli na svět nazí a nestydatí – nazí a nezkažení, a žádný z jejich potomků nikdy nepřišel na svět jiný. Všichni se narodili nazí, nestydatí a s čistým svědomím. Narodili se beze studu. Stud a špinavé myšlenky si museli osvojit, jinak to nešlo. První povinností křesťanské matky je pošpinit mysl svého dítěte, a ona tuto povinnost nezanedbává. Její klouček vyroste, stane se misionářem a vydá se k nevinným divochům a civilizovaným Japoncům, a špiní zase jejich mysli. Načež oni si přivlastní stud, zakryjí si těla a přestanou se společně koupat nazí.

Konvence nesprávně nazývaná nestydatost nemá žádný obecně uznávaný vzor a normu, a ani žádné mít nemůže, protože odporuje přirozenosti a rozumu. Je to předsudek, s nímž může každý nakládat podle svého okamžitého vrtochu, podle svého chorobného rozmaru. A tak tedy v Indii si jemná dáma zakrývá tvář a prsy, a nohy nechává nahé od boků až dolů, zatímco evropská jemná dáma si zakrývá nohy a odhaluje tvář i prsy. V zemích obývaných nevinnými divochy si jemná evropská dáma brzo zvykne na domorodou totální nahotu a přestane se nad ní pohoršovat.
Jeden francouzský hrabě a hraběnka – vysoce kultivovaní lidé, mezi nimiž nebyl žádný příbuzenský vztah – byli po ztroskotání lodi v osmnáctém století vyvrženi na neobydlený ostrov pouze v nočním prádle. Brzo byli nazí. A taky se styděli – asi týden. Pak jim jejich nahota přestala vadit a zakrátko jim ani nepřišla na mysl.
Vy, pánové, jste ještě nikdy neviděli bytost oblečenou do šatů. Mohu vás ujistit, že jste o nic nepřišli.

V našem archandělském prostředí bychom měli právo dělat si z tohoto druhu morálky legraci, ale tady na Zemi se to nesluší. Mnozí z těchto lidí mají rozumové schopnosti, ale žádný z nich jich nevyužívá v náboženských záležitostech.

Ze všech živočichů je člověk jediný krutý tvor. Jenom on působí bolest, protože mu to dělá potěšení. Mark Twain

Člověk je jediný otrok. A jediný živočich, který zotročuje. Byl vždycky otrokem v té či oné formě a vždycky tím či oním způsobem držel jiné otroky v poddanství. V dnešní době vždycky někdo dělá otroka jinému za mzdu, za tu vykonává za jiného jeho práci; jako otrok má pod sebou nižší otroky za menší mzdy a ti opět vykonávají jeho práci za něho. Vyšší živočichové jsou jediní, kdo výlučně pracují sami na sebe, a sami se tak živí.

A v přestávkách mezi vojenskými kampaněmi si smývá krev ze svých rukou a propaguje „bratrství lidí celého světa“ – hubou.

Člověk je zbožný živočich. Je to jediný zbožný živočich. Je to jediný živočich, který vyznává jediné pravé náboženství – a těch je několik. Je to jediný živočich, který miluje svého bližního jako sebe samého, a podřízne mu krk, když jeho teologie není v pořádku. Udělal ze zeměkoule hřbitov, když se co nejlépe snažil urovnat svým bližním cestu ke štěstí a do nebe. Vyšší živočichové žádné náboženství nemají.

Člověk je rozumný živočich. Tak se to aspoň tvrdí. Myslím, že by se o tom dalo diskutovat. Moje experimenty mi naopak potvrdily, že je nerozumný živočich. Zamyslete se nad jeho historií. Zdá se mi jasné, že ať je cokoli, je něco jiného než rozumný živočich. Jeho životopis je fantastický chorobopis maniaka. Za nejsilnější argument proti jeho inteligenci pokládám fakt, že přes takový záznam o své minulosti považuje se lichotivě za hlavu všeho tvorstva, ačkoli podle svých vlastních měřítek je na samém spodku.

Člověk je vpravdě nevyléčitelný blázen. Nedokáže se naučit prosté věci, které se ostatní živočichové naučí snadno. Mezi jinými jsem podnikl takovýhle experiment: Za hodinu jsem naučil kočku a psa, aby se spřátelili. Strčil jsem je do klece. Za další hodinu jsem je naučil, aby se spřátelili s králíkem. Během dvou dnů jsem k nim byl schopen přidat lišku, husu, veverku a pár holubic. Nakonec i opici. Žili spolu v míru, dokonce se měli rádi.

Potom jsem do jiné klece zavřel irského katolíka z Tipperary, a jakmile se zdál krotký, přidal jsem k němu skotského presbyteriána z Aberdeenu. Potom Turka z Cařihradu, řeckého katolíka z Kréty, jednoho Arména, metodistu z arkansaské divočiny a brahmína z indického Benaresu. Nakonec i plukovníka Armády spásy z Wappingu. Potom jsem se na celé dva dny vzdálil. Když jsem se vrátil, abych si zaznamenal výsledky, klec s vyššími živočichy byla v pořádku, ale v té druhé se válela změť zkrvavených zbytků turbanů, fezů, plédů a kostí s masem – ani jeden exemplář nezůstal naživu. Tihle takzvaní rozumní živočichové se neshodli na nějakém teologickém detailu.

The post Dopisy z planety Země. Mark Twain a jeho varující eseje o absurditách lidské morálky first appeared on Čítárny.

Psychopati mohou ze začátku působit jako vycházející hvězdy či spasitelé firem, záhy se však ukáže, že obratně zneužívají důvěry kolegů, manipulují nadřízenými a na pracovišti po sobě zanechávají spoušť. Autor se sice zaměřuje na firemní psychopaty, ale nacházíme v ní mnoho souvislostí s chováním v politice na jakékoliv úrovni či rodině.

Autoři vyzrazují způsoby, jimiž manipulují ostatními a podvádějí je, a čtenářům pomáhá prohlédnout jejich nečistou a nátlakovou hru. Kniha přináší až děsivý a vědecky podložený pohled na to, jak psychopati fungují v korporátním prostředí a jak uplatňují své „instinktivní“ manipulativní techniky v podnikatelských procesech. Velmi mnoho aspektů, uvedených v knize, platí i v jiném prostředí, včetně rodiny.

Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce / Paul Babiak, Robert D. Hare / Přeložila Zuzana Gabajová / Academia, 2014

Ukázka… Psychopati. Hadi v oblecích:

Jako by dorazil na focení pro GQ, soudě podle jeho klidného, přesvědčivého a sebe- jistého příchodu. Co se obleků na přijímací pohovory týká, nikdo na sobě snad neměl lepší. Usmíval se od ucha k uchu, košili měl naškrobenou a bílou, jedno- duše z něj vyzařovala dokonalost.
„Dobrý den, já jsem David. Mám schůzku s Frankem,“ řekl recepční, která si ho hned všimla, stejně jako ostatní mladé ženy, které se nenápadně shromáždi- ly ve vestibulu. „Zavolám ho. Zatím se posaďte, prosím,“ odpověděla mu. „Ráda vás zase vidím,“ usmála se. A rozhodně to byla pravda, říkala si a dál se sama pro sebe usmívala, zatímco pohledem probodávala své sokyně.
„Dobrý den, Davide, rád vás vidím,“ radostně na něj zavolal Frank, který se už k němu blížil z opačného konce vstupní haly. „Jaká byla cesta?“
„Dobrá, příjemná,“ řekl David a potřásl Frankovi rukou.
„Na dnešek pro vás máme ještě pár pohovorů,“ řekl Frank. „Jen s někým z osobního a taky máte schůzku s mým šéfem, naším viceprezidentem, a pak oběd a nakonec se projdeme po komplexu.“
„Skvěle, můžeme začít hned,“ řekl David.
Garrideb Technologies byla jedna z těch technologických společností, které se zrodily v nějaké garáži na Středozápadu a jako raketa vletěly do sféry byznysu takovým stylem, o jakém se jejím zakladatelům nikdy ani nesnilo. Protože společnost tak prudce rostla, zoufale potřebovala organizační změny, hlavně přijmout další zaměstnance. Manažerský tým chtěl najít toho nejlepšího z nejlepších, někoho, kdo by dokázal udržet krok se stále větší poptávkou po výrobcích a službách firmy. Mnoho uchazečů se životopisem s požadovaným specializovaným vzdělá- ním a zkušenostmi pochlubit nemohlo, ale David ano.
Pohovory na personálním oddělení proběhly lépe, než obvykle probíhají. Lidé, kteří mají na starosti lidské zdroje, většinou zkoumají motivaci lidí podrobněji než tazatelé z jednotlivých oddělení a vyptávají se na příliš mnoho detailů z předchozích zaměstnání a na reference, ale David byl zdvořilý. „Můžu tu zůstat, jak dlouho budete potřebovat,“ řekl s úsměvem, „takže se mě ptejte na cokoli, od toho tu jsem.“ Když skončili, asistent z personálního Davida doprovodil do oddělení vedoucích pracovníků.
 
„Vítejte, Davide, rád vás konečně poznávám,“ řekl John, viceprezident pro nové produkty, s pohledem zaměřeným na luxusní kravatu na Davidově naškrobené košili. „Jaká byla cesta sem?“
„Skvělá,“ řekl David, „je to tu nádherné. Už se těším, až si to tu projdu. Takovou architekturu jsem ještě neviděl.“
„Díky,“ odvětil John. „Snažíme se, aby se tu zaměstnanci cítili pohodlně. Úspěch přináší odměny a my na pohodlí nešetříme.“
„Od Franka jsem slyšel cosi o vašem strategickému plánu a přečetl jsem si podnikovou brožuru, ale rád bych pár detailů slyšel i od vás jako od hlavního stratéga úspěchu firmy. Jak jste tohle všechno dokázali?“ ptal se David. John, potěšen Davidovým zájmem o budoucnost společnosti, vytáhl ze šanonu v regálu několik složek, aby mu ukázal pár grafů. Začal mu vykládat o svých plánech. „To je úžasné! Máte to všechno dokonale promyšlené!“ vykřikl David.
John měl radost, že se baví s někým, kdo chápe, navzdory svému věku, jak složité je vybudovat firmu. Vynechal tedy otázky, které mu doporučilo personální oddělení, a vyzval ho, ať mu poví něco o sobě. David mu začal nadšeně vyprávět o svých bývalých zaměstnáních a o tom, jak těžce a pilně pracoval. Jeho bohaté zkušenosti – které měl za sebou už v pětatřiceti letech – zdokumentované v životopisu a portfoliu, na jakém by jiní pracovali celý život, na Johna udělaly velký dojem.
Pohovor s Johnem tedy probíhal nad očekávání dobře. Když skončili, David natáhl ruku, usmál se a řekl Johnovi přímo do očí: „Moc děkuji za váš čas. Těším se, že spolu budeme pracovat; jsem si jistý, že vám můžu pomoct s realizací vaší strategické vize.“
„Potěšení bylo na mé straně; doufám, že se ještě uvidíme,“ opáčil John. Johnova sekretářka Davida doprovodila do vestibulu, kde měl počkat na Franka. Lepšího uchazeče jsme si nemohli přát, pomyslel si John, zatímco vytáčel Frankovo telefon- ní číslo, aby mu ho odsouhlasil.
Frank popadl sako, ale než stihl odejít z kanceláře, aby vzal Davida na oběd, zazvonil mu telefon. „Měli bychom se ještě dneska sejít kvůli Davidovi,“ řekla mu personální  ředitelka.
„Melanie, to asi nebude nutné. S Johnem jsme se dohodli, že mu tu práci nabídneme; beru ho právě na oběd a řeknu mu to.“
„Ale dohodli jsme se přece, že se všichni, kdo s ním dělali pohovor, sejdeme a důkladně to probereme; a taky jsme chtěli ještě pozvat Toma, toho z New Yorku, na druhé kolo,“ připomněla Frankovi.
„To nebude třeba; David je evidentně ten nejlepší uchazeč o místo, jakého jsme si mohli přát,“ řekl a zavěsil. Frank byl nadšený, že našel někoho, kdo se hodí jak na to místo, tak do firmy, a nechtěl si ho nechat utéct.
Během oběda Frank tedy Davidovi práci nabídl. Tomu se ale nezamlouval nástupní plat, i když byl ve skutečnosti vyšší než obvykle, a tak Frank nabídku vylepšil nástupním bonusem a slíbil mu přehodnocení po půl roce.
 
Frank byl velmi spokojen, když David jeho vyšší nabídku přijal. Viděl v něm potenciál dobrého vůdce a byl si jistý, že díky jeho stylu, inteligenci a odborným znalostem z něj bude ideální kandidát na pozici manažera v této úspěšné, rychle se rozvíjející technologické firmě. Podle každého, kdo s ním dělal pohovor, byl David perfektní; jeden člověk z laboratoře dokonce prohlásil, že „je příliš dobrý na to, aby to byla pravda“. David měl pro Franka začít pracovat za dva týdny.

Tento výstup se odehrává stále častěji, jak se společnosti snaží zrychlit náborový proces a přilákat, najmout a udržet si nové slibné talenty dřív než konkurence. Dny, kdy se všechno pečlivě prověřovalo, jsou ty tam. Konkurence je nelítostná a kvalifikovaných uchazečů málo. Byznys uhání kupředu, a jak se říká, kdo zaváhá, nežere. Je ale David opravdu tak dobrý úlovek?
Budeme ho v průběhu celé knihy sledovat a pokusíme se přijít na to, proč on a jemu podobní působí v pozici uchazeče tak lákavě, i když mohou firmu zásadně ohrozit. Popíšeme si, jak se dostávají do firmy a jak stoupají její hierarchií na stále významnější a vlivnější pozice, z nichž mohou firmu i její zaměstnance poškozovat velmi zásadním způsobem. Poradíme zaměstnancům a kolegům, kteří se mohou stát jejich obětí, jak se bránit, a vedoucím pracovníkům, jak ochránit firmu před bezohlednou  manipulací.
Jak byste Davidovu osobnost popsali vy? Přijali byste ho do firmy?

The post Psychopati. Hadi v oblecích. Jak je bezpečně rozpoznat ve svém okolí first appeared on Čítárny.

Profesor Piťha a jeho vynikající projev v kostele Všech svatých na Pražském hradě 2015. Nemusíte být věřící, abyste pochopili v plné šíři moudrá slova pana profesora Piťhy, které se vážou k zásadním problémům této doby, k poničeným vztahům mezi lidmi, k chaotické a stupidně se chovající společnosti. Kultivovaný projev je tak nadčasový, že by měl prezentovaný ve všech médiích dnes a denně.

Ano. Jsme lidé. Nejsme čísla bez kritického uvažovaní. Nejsme ovládání roboti, kterým se musí říkat, co a jak mají dělat a jak myslet, jak by si přáli mnozí psychopati nového světového řádu.

Zde je text proslovu profesora Piťhy ze stránek Arcibiskupství pražského:

Lidé, lidé,

Dovoluji si vás oslovit tímto nejvyšším možným titulem, protože člověk je obrazem Boha a je ozdoben výsostnými znaky: rozumem, svědomím a zodpovědností.

Sešli jsme se tu, abychom vzpomenuli obětí válek a totalitních režimů, zejména toho, který je nám historicky nejblíž. Dnešní pietní slavnost dostala jméno Mene Tekel. Tato tajemná slova se objevila na zdi paláce Nabukadnesorova syna, když hodoval a zneuctil posvátné nádoby odcizené z Jeruzalémského chrámu. Oznámila pád jeho říše, protože se nepoučil z příběhu vlastního otce.

Jsme přitom na místě, které je symbolem našich národních dějin. Je to chrám, který po staletí vznikal podle přesně stanoveného řádu a stal se ztělesněním ideálu, který vedl naše otce a dědy. Sama o sobě tato katedrála oním ideálem není, protože ten stojí vysoko nad ní směrem označeným odvážně vzpřímenými věžemi. Odtud k lidem promluvil Bůh. Slyšeli jsme jeho slova platná pro Izraelity v zajetí stejně jako pro stavitele tohoto chrámu. Jsou bolestně platná i dnes. Odtud k nám poslal svého Syna, Ježíše Krista, aby nám ukázal, kdo jsme. Že jsme lidé, jen lidé spěchající ke smrti. Ale také, aby nám zvěstoval, že ideálem člověka je být obrazem Boha. Podobat se Kristu. To je pravda života, celý jeho smysl – jít k tomuto ideálu.

Pokaždé tu někdo mluví. Dnes ten úkol připadl mně. Je mi úzko, protože mluvím před Vševědoucím, a uvědomuji si, že nestojím před vámi, ale před těmi, kdo pro tento ideál, pro pravdu života, byli schopni svůj pozemský život nasadit. Dělat to pro sebe by nedávalo smysl. Život se pokládá za druhé. Ti, na něž tu myslíme, to udělali kvůli nám. Je mi určeno promluvit. Zde jsem, abych konal, co mám konat.

Více než vzpomínat, je třeba se poučit.
Ti, o nichž přemýšlíme, zemřeli především proto, že si lidé včas nepřipustili, že jsou ohroženi. Je třeba se poučit, neboť jsme opět ohroženi a opět si to nechceme přiznat. Říkáme: Žijeme v míru, přitom se bojuje, útočí a zabíjí. Ve své hlouposti a pýše poučujeme celý svět.
Říkáme: Náboženské války jsou středověký nesmysl. Očekáváme, že všichni odhodí svého Boha, protože my jsme to udělali. Ale oni to neudělají, protože na nás vidí, kam to vede – naše kultura se rozpadá a vymíráme.
Říkáme, že s nimi musíme vést dialog, ale oni nás nebudou poslouchat, protože chtějí mluvit o náboženství a my žádné nemáme, protože jsme nekonečně liberální.
Říkáme, že si máme jeden druhého vážit, ale oni si nás vážit nemohou, protože oni jsou schopni pro svou pravdu položit život, ale my budeme ustupovat a podle jejich diktátu zakročíme proti každému, kdo se přizná ke znamení Kristova kříže.
Říkají nám, že nejsme tolerantní, a mají pravdu, protože nejsme tolerantní ani k sobě navzájem. A nedejme se mýlit, naši politici se vůbec nezajímají o Islám, ale o petrolej a prodej obnošených zbraní. My jim to nemůžeme vytknout, neboť je sice máme za krátkozraké hlupáky, ale nesmíme to přiznat, protože jsme je zvolili. Navíc cítíme, že to jsou ti nejhodnější z nás, protože na slovo poslouchají jiné, kteří jim, sami bez tváře, odněkud nařizují. Tušíme, že odněkud, kde se hraje ruleta s fiktivními penězi, které ovšem někdy musí být podloženy naší prací, popřípadě životy.

Usilujeme o mír na Ukrajině, ale sami jsme připustili, aby byl ohrožen, a spěcháme se přiživit, protože nepřiznáme, že nejde ani o Ukrajince, ani o Rusy, ale opět o peníze a rovnováhy bank, které se rozkymácely jako lodě, když se zvednou vlny.
Říkáme: musíme být silní, abychom uhájili mír, ale k čemu nám budou zbraně, když nemáme muže, kteří by je zvedli. Proč by to dělali, když nemají ideál? Ideál, za který by někdo byl ochoten zemřít.
Jsme věru ubozí a směšní. Vzali jsme své oblasti vazebnost kultury a naše katedrály se hroutí a společenství lidí se mění v hromadu rozhádaných sobců. Ztratili jsme hodnotu a míru člověka, neboť je zcela logické, že když odhodíme své křesťanství a zbavíme se Boha, zbavíme se i člověka, protože přestaneme vědět, jak má vypadat. Jak si nás muslimové mohou vážit, když oni mají Boha a my žádného nemáme. A proč by se měli u nás chovat slušně a jednat s námi lidsky, když vidí, jak se chováme my k sobě navzájem.
Hovoříme o míru, chceme ho bránit, ale sami ho nemáme. Ani v sobě, ani mezi sebou.
Chceme zachránit spravedlnost, ale jen množíme zákazy. Jenže spravedlnost ani mír nikdo nezavede, protože vyrůstají ze slušnosti.

Vím, co teď nastane, co uslyším. Má slova narazí na zeď sobecké spokojenosti, která je jako křivé zrcadlo.
Všechno překroutí. Kdybych řekl jakoukoli moudrost, ozvěnou se ke mně vrátí fráze prázdnější než žvást opilce. I kdybych přinesl přímo z fronty usmrcené dítě, ozve se jen lživý nářek představitelů elit, a to takový, jaký si bude přát ke všemu lhostejný dav, který je má znovu postavit do čela. Nikdo se nezvedne, aby se šel pokusit zachránit sourozence či matku toho dítěte. Ozvou se proti mně hlasy: Na co si hraješ? Nečárej čerty na zeď!…, až zazní protest:
Ten blázen nakonec způsobí válku – umlčte ho! Ale já se hrozím toho, co si připravujeme a přivodíme. Našimi nepřáteli nejsou ani Arabové ani Ukrajinci ani Rusové a vůbec nikdo. Stačíme si sami, protože si nevážíme zákona života, zapomněli jsme, že život je láska a láska je oběť. Život bez nich nedává smysl. A to je, na co můžeme zahynout. Neměli bychom žádné nepřátele, kdybychom byli jako tato katedrála, poutáni k sobě pevným řádem, a byli bychom váženi a ctěni jako tvůrci. Jenže my nic nevytváříme, protože za sebe necháváme jedny pracovat a druhé myslet.
Podle pokynů shora jen posunujeme dílo těch zdola. Nemáme proč žít. Jsme tu zbyteční. Kdybychom takoví nebyli a byli platnými lidmi, neodvážili by se nás nepřátelé ohrozit, protože bychom byli pevnější, než oni. Naší cestou je návrat k rozumu a jeho zkáznění a důsledné, věrohodné, hluboce žité křesťanství.

Nemohu mlčet. Byl jsem vyzván, abych promluvil před Bohem a mrtvými předky, a to ve chvíli, kdy se nás cizinci s úsměškem ptají:
Co vy jste vlastně zač? Nemohu mluvit za druhé, ale odpovím za sebe, byť se chvěji:

Vyznávám, že jsem běloch, uznávám odlišnost lidských ras, a tudíž lidskou důstojnost všech, ale odmítám zčernat či zežloutnout a změnit proporci a barvu svých očí.

Jsem muž, který může zplodit, ale nemůže porodit dítě, a proto trvám na spořádané, trvající rodině, neboť je to základ společnosti a záruka výchovy. Trvám na tom, že muž a žena jsou odlišní ve stavbě těla i biologické funkci, že žena je slabší a vzácnější než muž, který ji má chránit, milovat a vážit si jí.

Jsem zatím zdravý a budu pomáhat nemocným, ale odmítnu fňukání slabochů, kteří se na nemoc jen vymlouvají.

Jsem zároveň bohatý i chudý. Svůj chléb si dosud vydělávám a mám ho dost, abych se podělil, ale odmítám živit lenochy. Mám mnohem méně než skutečně majetní, nezávidím jim a radoval bych se, kdyby svůj majetek užívali rozumně.

Jsem Evropan, protože jsem Čech. Narodil jsem se českým rodičům, vyrostl v české zemi a beru vážně bídu i slávu svého národa. Odmítám se rozplynout v bezduché uniformitě konzumní multikultury.

Jsem křesťan, uctivý k lidem jiného náboženství či názoru, a vím s určitostí, že se jimi budou řídit v celém svém jednání. Ale hlásím se pevně ke svému křesťanskému Bohu a řádu, který stanovil, protože je moudrý, spravedlivý a k lidem soucitný.

Jsem člověk, vděčný za své lidství a hrdý na svou tvář.

Jsem člověk, jmenuji se Petr Piťha a nejsem nějaké 361106/038 rodné číslo ani 37-22/015 identifikační číslo oprávnění, ani PIN ani VIPN ani jakékoli jiné číslo.
Jsem člověk, protože mám svědomí a nesu zodpovědnost. Jsem člověk a jako člověk chci také zemřít.
Amen.

Petr Piťha

The post Prof. Piťha. Jsem člověk, nejsem číslo. A jako člověk chci zemřít first appeared on Čítárny.

MUDr. Koukolík / Mocenská posedlost. Velmi poučná přednáška v rámci předmětu Konflikty v mediální komunikaci na Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů.

Jedna z odpovědí na otázku během besedy, která také vysvětluje současný stav světa.
“Jakou roli hrají v dnešní společnosti intelektuálové?”
Koukolík:
“V podstatě žádnou.” 

František Koukolík  Mocenská posedlost (Posedlost mocí) / Nakladatelství Karolinum Praha

Jedna z mála českých knih, která moc bere jako biologický fenomén mozku, nejen jako sociální nebo ekonomický problém. Spojuje vědeckou přesnost s hlubokým porozuměním lidské povaze a ostrým komentářem k aktuálnímu dění.
Pro mnoho čtenářů je šokující, osvobozující a zároveň depresivní – protože po jejím přečtení už těžko budete na politiky, šéfy i mediální hvězdy koukat stejně „naivně“ jako dřív.
Pokud jste četli autory jako Robert Hare (Psychopatie. Hadi v oblecích) nebo Hannah Arendt (Banalita zla), ale chcete to propojené s moderní neurovědou a českou realitou, je Posedlost mocí téměř bez konkurence.

František Koukolík není politolog ani sociolog v klasickém smyslu.
Je přední český neuropatolog, který se celý život zabývá tím, jak mozek funguje, jak vzniká vědomí, emoce, rozhodování a poruchy chování.
Moc pro něj není jen abstraktní společenský jev, ale biologický a neurochemický proces.
Popisuje, jak moc působí na mozek držitele moci (dopaminové odměny, změny v prefrontální kůře, narůstající grandiozita a ztráta empatie) i na mozek těch, kteří se moci podřizují.
Tento „medicínský“ pohled na politiku a historii je v české (a nejen české) literatuře velmi vzácný.

„Mocenská posedlost vzniká sloučením mocenské pýchy a/nebo závislosti se stupiditou.
Stupidita není hloupost, nevědomost, omyl ani ignorance. Stupidita je zhroucení zpětné vazby mezi chováním a prostředím, způsobené maladaptivní funkcí Schématu nebo většího počtu těchto Schémat. Schéma je citově a sociálně vázaný poznávací program.“

„Velmi jednoduchá definice moci říká, že je to možnost přinutit jiného člověka, aby udělal něco proti své vůli, což se činí agresí a manipulací. Ta je výhodnější, neboť je méně nákladná.“

„Temná trojice moci je kombinace sociálně úspěšné psychopatie, machiavellismu a narcismu.“

„Lidé se sociálně úspěšnou neboli subklinickou či neúplnou psychopatií se do střetu se zákonem nebo do péče psychiatra dostanou jen vzácně.
Úspěšná psychopatie se vyskytuje častěji na vyšších stupních mocenské hierarchie.“

„Mocenská pýcha je charakteristická kombinace vlastností, která se u predisponovaných lidí objevuje po několika letech činnosti ve vysokém mocenském postavení.“

„Tak jako existuje závislost na alkoholu, na drogách a hazardní hráčství, může se u některých mocných vyvinout mocenská závislost.“

„Každá válka se vede s nějakou strategií. Nejúčinnější válečná strategie je manipulace nepřítelem tak, že se, aniž by si to uvědomil, krok za krokem zničí sám, a dokonce si tam, kde je to možné, vykope vlastní hrob.“

„Debilizace je úmyslné i neúmyslné, cílené i necílené omezování nebo ničení pozitivně tvořivých, rozumových, citových a sociálních potřeb… Mocenské elity debilizují lidi, které se snaží kontrolovat ve jménu udržení a rozšíření moci.“

„Mocenská posedlost je základní, nikoli jediný, zato málo diskutovaný důvod růstu rizik ohrožujících lidský druh: hladu, chudoby a bídy, poškození životního prostředí, zbrojení a válek.“

„Mocenská posedlost prohlubuje bídu, hlad, globální a regionální stav životního prostředí, války a zbrojení včetně řízené migrace, což jsou rizika, která ohrožují náš druh celosvětově.“

The post František Koukolík a Mocenská posedlost. Přednáška o lidské stupiditě first appeared on Čítárny.

Profesor Milan Machovec je postava hledačská, osobitá, zařaditelná leda mezi „své příbuzné“ v dějinách – osobnosti stejně široce rozkročené, stojící na pomezí různých filosofických a myšlenkových směrů. Usiloval o popularizací filosofie široké veřejnosti. Zabýval se především významnými postavami českých dějin a filosofie, marxismem a křesťanstvím a posléze ekologickou problematikou a feminismem.

Mistr dialogu. Milan Machovec

Sborník k nedožitému osmdesátému výročí narození prof. Milana Machovce (23. 8.), připravený péčí jeho pražských studentů, představuje mnohovrstevnatý soubor různých textů – od odborných příspěvků po osobní vzpomínky přátel a osobností různých oborů.

Nalezneme tu řadu postřehů ze slavného „Dialogu“ konce šedesátých let, i řadu poznámek k bytovým univerzitám let osmdesátých i k poslednímu období Machovcova života. Díky této mozaice pohledů máme příležitost vést vlastní dialog s jednou z největších osobností české filosofie druhé poloviny dvacátého století. Asi nejvýraznější stopu zanechal Milan Machovec v roli zprostředkovatele – mezi velikány minulosti a palčivými problémy přítomnosti, jako jeden z iniciátorů marxisticko-křesťanského dialogu ve střední Evropě a především popularizací filosofie, přiblížením filosofických problémů široké veřejnosti.

Milan Machovec je postava hledačská, osobitá, zařaditelná leda mezi „své příbuzné“ v dějinách – osobnosti stejně široce rozkročené, stojící na pomezí různých filosofických a myšlenkových směrů.
Zabýval se především významnými postavami české filosofie a myšlení, marxismem a křesťanstvím a posléze ekologickou problematikou a feminismem.

Mezi jeho nejznámější publikace patří:
Ježíš pro moderního člověka
T. G. Masaryk
Smysl lidského života
Filosofie tváří v tvář zániku.

Do sborníku přispěli mj. Milan Balabán, Egon Bondy, Petr Pithart či Jindřich Srovnal, biografickou část zpracoval Tomáš Novák, otištěn je dosud česky nepublikovaný starší text Ericha Fromma, dále pak bibliografie a řada dokumentárních fotografií.
Zahraniční příspěvky jsou k dispozici v originálu i v českém překladu.

Mistr dialogu. Milan Machovec / Sborník k nedožitému osmdesátému výročí narození prof. Milana Machovce

Hovory. Milan Machovec

Výbor publikovaných rozhovorů, které vedl s kolegy, publicisty a novináři, volně navazuje na sborník vydaný k autorovým nedožitým osmdesátinám (Mistr dialogu Milan Machovec, 2005 a 2006). Představuje Milana Machovce formulujícího své myšlenky v dialogu a tím nejen pamětníkům snáze zpřítomňuje svou provokující osobnost.

První část knihy tvoří překlad rozhovoru s profesorem teologie H. G. Pöhlmannem, jenž vyšel knižně zatím pouze v Německu (Gibt es einen Gott? Ein Atheist und ein Christ im Streitgespräch, 1990).
V části druhé najdou čtenáři 25 interview z let 1967–2002. Tematicky se dotýkají mj. obrodného procesu Pražského jara, marxismu a křesťanství a období tzv. Dialogu v 60. letech, teismu, ateismu, ekologické problematiky či vztahu Milana Machovce s Erichem Frommem. Autory rozhovorů jsou např. Simone Thiedová, Enrico Savio, Olga Nytrová, Alexandr Kramer, Martin Fendrych, Jan Lipold, Vladimír Hulec ad.
Knihu opět doplňuje řada dokumentárních fotografií.

Hovory s Milanem Machovcem / Milan Machovec a Pavel Žďárský

Ukázky z knih Milana Machovce:
„Stále více jsem si tedy ověřoval, že to není jenom tak, osvobodit se od matky. Freud nebo Fromm tomu říkají incestní vazby, které jsou často prožívány vůči matce. Jsou tedy určité zkušenosti, kterým později porozumíme (a tak taky porozumíme sami sobě), které se odehrávaly dávno před naším narozením. A samozřejmě to má i mravní dosah.
Teď přejdu k rodovým záležitostem a k příbuzným. Dosud žijí příbuzní jak z otcovy, tak z matčiny strany. V mládí jsem je příliš nerozeznával… nanejvýš, která tetička dělala dobrou černou kávu se šlehačkou a která tetička byla lakomá. Příbuzní z matčiny strany byli všichni z Čech, dílem z Prahy, dílem z venkova. Otcova rodina byla z moravské vysočiny, hlavně z Třebíčska. Já jsem samozřejmě rozdíly mezi nimi vnímal nejdříve jako rozdíly mezi otcem a matkou. Jako dítě jsem nedumal o příčinách, ale pamatoval jsem si je velice dobře…“
Milan Machovec / Mistr dialogu

„Potřebuji dialog stejně jako vzduch, práci, lásku, přítele. Jen dialog mi dá opravdového druha, člověka ne ‚vedle mne‘, ale ‚se mnou‘.
Dialog není luxus – je to jediná cesta, jak přežít jako lidstvo. Člověk může cítit mravní odpovědnost i za svého odpůrce… Dialog nesmí být pouze diskuzí pozice s jinou pozicí, snahou dát jinému ‚svou pravdu‘, ale jde spíše o to, zcela se rozevřít ‚protivníkovi‘, tj. nejen se svými silnými argumenty, ale i se svými slabostmi a obtížemi.“
Milan Machovec / Mistr dialogu

„Pöhlmann: Jak dnes, po všech zklamáních, vidíte Boha?
Machovec: Bůh – to není entita, kterou bychom mohli objektivně prokázat nebo vyvrátit jako vědecký fakt. Bůh je spíše to, co v nás rezonuje, když se ptáme: Proč by mělo mít smysl překonávat sebe sama, milovat druhé navzdory všemu zlu, které vidíme kolem? Nikdo tě nenutí věřit v tradičního Boha s vousy na nebi. Ale nikdo ti nemůže vzít otázku transcendence – to přesahování naší vlastní omezenosti.
Po Osvětimi, Gulagu, po ekologické katastrofě – jak můžeš ještě mluvit o Bohu? Právě proto. Protože bez transcendence zůstáváme uzavřeni v absurditě, v egoismu, v fetiši moci a spotřeby. Bůh je pro mě anti-fetiš: volání k dialogu, k otevřenosti, k naději, že člověk není jen produktem okolností, ale že má v sobě schopnost proměny.
Dialog není luxus – je to jediná cesta, jak přežít jako lidstvo. Marxismus i křesťanství selhaly, když se uzavřely do dogmat. Ale v dialogu se rodí něco nového: humanismus, který není naivní, ale zodpovědný za přežití planety a za důstojnost každého člověka.“
Hovory s Milanem Machovcem

„Hus – to není jen historická postava, to je symbol statečnosti vůči moci, ať církevní nebo státní. V mládí jsem ho viděl především sociálně-revolučně, pod vlivem Nejedlého – jako boj proti feudalismu. Dnes bych řekl jinak: Hus byl dobrý a statečný křesťan, který riskoval vše pro pravdu a svědomí. Jeho velikost přetrvá věky, žádné komise ho nemohou umenšit ani zvětšit.
Když jsem v roce 1967 na sjezdu spisovatelů mluvil o ‘Husovi pro 20. století’, dnes bych volil slova opatrněji. Ale podstata zůstává: Hus ukázal, že pravda není majetkem institucí, ale odpovědností jednotlivce. To je lekce i pro nás – v totalitě, v konzumu, v jakékoli formě fetiše. Nikdo tě nenutí být hrdinou. Ale máš možnost – a ta možnost je naše největší svoboda.“
Hovory s Milanem Machovcem

„Dialog není jen výměna informací nebo slovní přestřelka. Dialog je setkání dvou svobod, které se navzájem respektují a zároveň se navzájem proměňují.
Když jsem v šedesátých letech začínal s marxisticko-křesťanským dialogem, mnozí to považovali za naivitu nebo zrady. Ale já jsem viděl, že obě strany mají v sobě něco pravdivého – a že pravda se nerodí z monologu, ale právě z otevřeného střetu a naslouchání.
Nikdo tě nenutí měnit se. Ale když se setkáš s druhým člověkem opravdově – ne jako s nepřítelem, ne jako s nástrojem, ale jako s ‘Ty’ – pak se něco v tobě pohne. Můžeš zůstat stejný, uzavřený, zajištěný ve svých jistotách. Nebo můžeš riskovat a stát se trochu víc člověkem.
Po roce 1968, když mě vyhodili z univerzity, jsem si říkal: konec. Ale pak přišly bytové semináře, samizdat, lidé, kteří hledali smysl. A já jsem pochopil, že dialog nekončí, i když oficiální svět mlčí. Dialog žije v malých kruzích, v osobním setkání, v odvaze říct pravdu nahlas – i když ti to může zničit kariéru, zdraví, život.
Dnes, na sklonku století, vidím, že největší hrozba není jen totalita, ale lhostejnost, fetišizace spotřeby, uzavření se do sebe. Dialog je jediná cesta ven – ven z absurdity, ven z beznaděje.“
Hovory s Milanem Machovcem

„Mnozí říkají: po Osvětimi, Gulagu, po Hirošimě – jak můžeš ještě věřit v pokrok, v člověka? Já odpovídám: právě proto musím věřit. Ne naivně, ne slepě. Ale věřit v to, že člověk má v sobě schopnost transcendence – překročit svou vlastní bídu, svůj egoismus, svůj strach.
Nikdo nás nenutí žít zodpovědně. Ale máme možnost. A ta možnost je to nejcennější, co máme. V dialogu s druhými, v dialogu s minulostí, v dialogu s přírodou – tam se rodí smysl. Ne nějaký velký, univerzální Smysl s velkým S, ale malé, konkrétní smysly: pomoci jednomu člověku, zachránit kus lesa, říct pravdu tam, kde se lže. To stačí. To je naše naděje.“
Hovory s Milanem Machovcem

„Potřebuji dialog stejně jako vzduch, práci, lásku, přítele. A jen dialog mi dá opravdového druha, přítele, člověka ne ‘vedle mne’, ale ‘se mnou’.
Nikdo tě nenutí žít nízce, žít podle, zbaběle, egoisticky, zvěcněle… I když okolnosti života k tomu svádějí, i když poměry, doba, tvá osobní slabost či rozumářská vypočítavost k tomu svádí, máš vždy možnost – a třeba i v okovech – neredukovat své vědomí a své chování na svou bídu, máš možnost se povznést, být jiný, proměnit se vnitřně…
Byl-li jsem jednou takový, jaký jsem, je mé bytí ve vesmíru čímsi reálným. Nikdo mi nemůže vzít to, že jsem byl – a že jsem byl právě takový. To je má věčnost. Ne v nekonečném trvání, ale v neopakovatelnosti okamžiku, který se stal.“
Milan Machovec /Smysl lidského života

„Absurdita existence není důkazem nesmyslnosti všeho – je to výzva. Člověk může žít tak, že absurditu přijme jako konečnou pravdu a poddá se jí (nihilismus, rezignace). Nebo ji může přijmout jako provokaci k tomu, aby sám sobě a světu smysl vytvořil – nikoli iluzorní, nýbrž reálný, drobný, ale opravdový.
Smysl není něco, co ‘je tam venku’ a my ho jen objevíme. Smysl je to, co my do světa vnášíme svou odpovědností, svou prací, svou láskou, svým dialogem. A právě proto, že svět je otevřený a nedokončený, máme v něm co dělat – a to je naše naděje.“
Milan Machovec /Smysl lidského života

„Bůh – to není žádný starý muž na nebesích, žádný vládce s tresty a odměnami, jak si to představovaly děti a primitivní společnosti. Bůh je spíše to, co v nás přesahuje naši vlastní omezenost, co nás volá k zodpovědnosti za druhé, k překonání egoismu a fetišizace vlastního já. Když říkáme ‘Bůh’, nemluvíme o bytosti, kterou bychom mohli objektivně prokázat nebo vyvrátit – mluvíme o dimenzi transcendence v lidském životě. Nikdo tě nenutí věřit v Boha jako v nějakou entitu mimo svět. Ale nikdo tě také nemůže zbavit otázky: Proč by mělo mít smysl překonávat sebe sama, milovat bližního, bojovat proti zlu, pokud je všechno jen slepá hmota a náhoda? Bůh není vysvětlení světa – Bůh je výzva k tomu, aby svět nebyl jen vysvětlen, ale aby byl proměněn směrem k větší lidskosti. Moderní člověk, který prožil hrůzy 20. století, nemůže věřit v Boha starého typu. Ale právě proto může objevit Boha jako dialog – jako to ‘Ty’, které v nás rezonuje, když se ptáme: ‘Proč žiji? Pro koho žiji?’ Bez transcendence zůstáváme uzavřeni v sobě – a to je cesta k fetiši, k idolům moci, peněz, národa. Bůh je tedy spíše anti-fetiš: volání k otevřenosti, k dialogu, k naději navzdory absurditě.“
Milan Machovec /Smysl lidského života

„Nikdo tě nenutí žít nízce, žít podle, zbaběle, egoisticky, zvěcněle – řekli bychom dnes. Nikdo tě nenutí promarnit svůj život. Nikdo tě nenutí být otrokem zvyků, konvencí, strachu, moci, peněz. Ježíšovo poselství je v jádru radikálně osvobozující – ne osvobozuje od práce, od odpovědnosti, od utrpení, ale osvobozuje k plnosti lidství. Člověk může žít tak, že se neustále ptá: ‚Co já z toho budu mít?‘ – a pak je otrokem. Nebo se může ptát: ‚Co je pravda? Co je dobré? Co je lidsky důstojné?‘ – a pak teprve začíná být svobodný. Ježíš nehlásá morálku strachu ani morálku odměny. Hlásá morálku, která vychází z hluboké důvěry, že člověk není pouhým produktem okolností, ale že má v sobě něco neopakovatelného, co ho přesahuje.“
Milan Machovec / Ježíš pro moderního člověka

The post Milan Machovec. Mistr dialogu. Hovory. Dvě knihy s vynikajícím, ale záměrně opomíjeným filosofem first appeared on Čítárny.

Populární Ota Ulč procestoval celý svět. Věděl, že na této planetě se mluví plus minus 6.000 jazyky, z nichž několik tisíc za pár desítek let vyhyne. V jihovýchodní Asii se dá předpokládat, že z čínštiny (v mandarinské verzi) se stane lingua franca. V Africe západní posílí jazyk hausa, ve východní hodně získá swahili.
A v pacifické oblasti na roztroušených ostrovech bude mohutnit Tok Pisin, dříve znám jako Pidgin English, již nyní je jednou z úředních řečí zajímavé republiky Papua New Guinea.
Například v Pidgin verzi, “piano” vyzní ve smyslu “paní to bije, ono kvičí”.

Nejvíc ale na váze, nejen v PNG, získává angličtina, jíž se dorozumívá jedna a půl miliardy pozemšťanů – každý čtvrtý.
Někteří prognostikové ale tvrdí, že v polovině tohoto nového století, angličtinu v počtu mluvčích přetrumfnou čínština a hindi. Mám potíže s představou, že by se tak mohlo stát v moderním světě techniky, vědy, komunikace. Snažte se psát čínským jazykem bez abecedy, pokuste se poslat telegram. Pro ekvivalent anglického “O.K.” potřebují Číňané šest, případně i sedm znaků.

Franština dominovala, zejména ve světě diplomacie a kultury, po víc než jedno století. O tento primát ji angličtina dokonale připravila.
Už jen dvě procenta pozemšťanů mluví plynně  francouzsky. Pokusy bránit se takovému stavu věcí se podobají snaze postavit se proti záplavě s dětským kyblíčkem. V kanadském frankofonním Quebecu policejní jednotky, pověřené potíráním kriminality jazykové, konfiskují papírové pytlíky firmy Dunkin Donuts, poněvadž její kobližky nejsou označeny slovem CHARCUTERIES.

Tažení lingvistických puristú, pogrom proti kobližkám, bude třeba zdárně pokračovat, ale přece jenom s menším dopadem než je skutečnost, že dvě třetiny francouzských vědců publikují své poznatky anglicky.
V Německu tak činí 83 procent chemiků a 98 procent fyziků. Čeští vědci se rovněž přizpůsobují. Ve Skandinávii a Holandsku angličtina již není cizím, ale druhým jazykem země. Zahraniční pozorovatelé vesměs chválí pokrok již méně monolingvální České republiky, v kontrastu s jinými postkomunistickými státy. Milerád tak uvěřím při pomyšlení na maďarské sousedy, břemeno s jejich mateřštinou.

Trávím už většinu života v anglicky mluvícím prostředí, tímto jazykem také píšu, v něm i sním a dělám si mentální poznámky. Snad o to víc jsem alergický na zasviňování češtiny zbytečnými, jakkoliv módními anglicismy, amerikanismy, jimiž se stáváme prediktabilní, perpetuální, asertivní, aprehensivní.
Uvědomuji si ovšem praktičnost a třeba i nutnost přebírání terminologie v oblasti novot, kde se s kompjútrem, internetem, e-mailem a tak dlouze dále, bez anglické terminologie aspoň prozatím neobejdeme. I insulární (anglicismus !) a tradičně sveřepě monolingvální Japonci se přizpůsobují. Do ruky berou MAUSU (myš) probudit k akci KONPYUTAA (kompjutr) a v případě potřeby budou listovat v MANYUARU (manuál). Nejen to: angličtina už začíná ovlivňovat i japonský syntax.

Po demontáži kolonialismu se bělošského jařma zbaveným domorodcům dostalo do vínku důkladné dilema, zda si udržet angličtinu jako jediný komunikační tmel k dispozici při budování národa a státu, či se jí zbavit jako nemilovaného až nenáviděného dědictví imperialismu.
Jak se třeba mají rozhodnout vládci v Nigérii, nejpočetnějším státě Afriky, kde se lid Hausa, Joruba, Ibo a všechny ty další, přece bez společné řeči nedomluví? Náramným příkladem poslouží Indie, země 800 řečí a nářečí, 18 úředních jazyků, jejichž různým druhem písma jsou popsány bankovky. Co tam s angličtinou, jíž mluví 5 procent obyvatelstva – vesměs jen elita země? Během volebních kampaní kandidáti přispěchají s požadavkem odstranit z veřejných škol angličtinu jako vyučovací jazyk a jako jazyk úřední při správě státu. “Nedopřejeme si oddechu, dokud se nám ji nepodaří vymýtit z naší domoviny!” zapřísáhl se předák Mulayam Singh Yadau, bývalý ministr národní obrany.

Takovou rétorikou se získávají hlasy voličů, ale rovněž se přispívá k další, beztoho jíž důkladné fragmentaci země. Jediným kandidátem na veledůležitou roli společného jazyka, nahradivšího angličtinu, je tam hindi, řeč severních oblastí, ale na dravidském jihu zcela cizí, nemilovaná a stejně nesrozumitelná jakou by v Čechách byla finština. K četným náboženským konfliktům přibyly třenice jazykové, také dost krvavé. Bez velkých potíží se dala přejmenovat metropol Bombay na Mumbai, Madras na Chennai, z Calcutty udělat Kolkatu, ale jak nahradit angličtinu jako instrument modernizace? Učebnice v oborech od agronomie po zoologii se jen těžko dočkají svého zrodu třeba v řeči telugu či kannada. Angličtina sice byla nástroj imperialismu, ale také notně přispěla ke zrodu moderního indického nacionalismu.

Konflikt mezi racionalitou a emocemi, nezřídka prezentovanými v hávu political correctness tohoto fundamentalismu současné západní levice, se vyskytuje ve všelijakých podobách.  Zmíním se o jedné, jejíž problematika rovněž dolehne na českou kotlinu, pokud se tak již nestává. Však se evropský kontinent už řadu let potýká s pořádným bolehlavem – integrací přistěhovalců ze vzdáleného světa jiných kultur a mentality. Jak vychovávat potomky imigrantů, povinná školní docházka a výuka má to být v jazyce českém nebo vietnamském? Nepochybně vstanou různí bojovníci, sociální inženýři, mávající praporem bilingvalismu, multikulturalismu.

Amerika s různým úspěchem absorbuje neutuchající miliony zájemců jakož i nelegitimních vetřelců. Aby tak rekordně rozmanití tvorové mohli v novém prostředí úspěšně fungovat, potřeba společné řeči se stává nutností.
Když po pancéřovém příjezdu internacionálních bratrů dorazil můj bratr z Plzně přes Atlantik, vezl jsem jeho tehdy desetiletou dceru do místní školy. Slzy na krajíčku, co si v tom cizím, jí nesrozumitelném prostředí počne. Dobře to ovšem dopadlo. Však máme zkušenost s vynikající schopností dětí rychle zvládnout nový jazyk, s nímž  jejich rodičové budou nadosmrti zápolit. V mnoha přistěhovaleckých rodinách tak dochází k tzv.role reversal – že to je právě potomstvo v dospělé roli tlumočníků s vnějším světem. Zvoní telefon a děti aby zvedly sluchátko, poněvadž nervozně mektající rodičové by se nedomluvili. Rodičovské autoritě ovšem tento stav převrácených rolí nesvědčí. “Přinesl jsem ze školy F (Fail čili pětku) a matce jsem řekl, že to je výtečná – pro Fabuloso,” přiznal nezbeda Sandino Sanchez, syn přistěhovalců z Dominikánské republiky.

Jít má neteř poprvé do americké školy o deset, dvacet let později, její zkušenost by byla jinačí: o to by se postarali pokrokoví sociální inženýři, prosazovatelé bilingvalismu.
Podle jejich novátorského mustru, žáci stráví tři až šest let ve výchovném prostředí, izolovaném od anglicky mluvícího světa. Výuka se bude konat v tom kterém původním jazyce, od albánštiny po řeč zulu. (Pro případného zájemce: v zulštině se zdravíme slovem Jambóna.) Tento program, v život uváděný pedagogy s často nevalnou kvalifikací, měl být přestupní stanicí, ale stal se cílem konečným. Nikoliv ovšem k prospěchu žáků, ale školních administrátorů.
Snadné vysvětlení: peníze. Federální vláda na tento škodlivý experiment totiž vyplácí miliardy dolarů ročně. Čím víc dětí do programu nahnáno, tím víc peněz poplyne do školní kasy. Mnozí rodičové, jakkoliv v angličtině málo zběhlí, si tohle nechtějí nechat líbit a už i přispěchali se soudními žalobami. Tolik rozumu přece mají, aby jim došlo, že jejich ratolestem se cesta do života ze začátku možná usnadňuje, ale přiležitosti k budoucímu uplatnění určitě zužují.

Děti různých národností vykazují podstatně různé výsledky.
Výteční jsou například Rusové, pramálo úspěšní jsou Haiťané. Průzkumy adaptace školní mládeže z oblasti od Floridy až po Kalifornii, vesměs potvrzují, že děti z rodin přistěhovalců mají v průměru lepší školní výsledky než děti v USA narozené. Nejlíp si počínají Asiaté (Číňané, Japonci, Korejci, Vietnamci, Indové), nejméně úspěšné jsou děti ze španělsky mluvícího prostředí latinské Ameriky. Tyto kontrasty neodmávneme odkazem na rozlišný socioekonomický původ, na  nepříznivé sociální podmínky. Není přece větších chudáků než byli uprchlíci, kteří na bárkách unikli z jihovýchodní Asie. A jejich potomstvo teď v amerických školách dosahuje nadprůměrné výsledky.

Děti přistěhovalců, ať už s jakkoliv rozdílným školním prospěchem, mají jedno společné: tři čtvrtiny z nich přijaly angličtinu jako svůj první jazyk, v kontrastu s jejich rodiči, kteří tak učinili v pouze třech procentech případů.
Má-li tento poznatek mít nějakou transoceánskou váhu, nebude pak příliš surrealistickou představa rostoucího počtu asijských premiantů, švitořících křišťálovou češtinou, k zahanbení většiny domácího žactva, které se nikdy nemuselo potýkat s nutností tak zásadní životní transformace.

Website: https://otaulc.com/

The post Ota Ulč. Co je to Pidgin English a jak angličtina ovlivňuje chování lidí first appeared on Čítárny.

Paul Brunton (21.10. 1898 – 27.07. 1981) byl a je uznávaný britský filosof, mystik, a cestovatel. Byl jedním z těch, kteří přeložili západní kultuře zásadní díla duchovního myšlení východu, jógu a mediatci. Už svého života vydal celkem 13 knih (1935–1952) a další vyšly po jeho smrti, například jeho duchovní krédo bylo vydáno v šestnácti dílech pod názvem Zápisky Paula Bruntona (Notebooks of Paul Brunton). (1984 – 1988).

Během svého života Brunton důrazně odmítal pokusy jiných udělat z něho guru, duchovního učitele. Jak často zdůrazňoval: „Musíte najít svého P.B. ve svém vlastním nitru.“
Jeho dílem se důkladně zaobíral i český mystik František Drtikol.
Do češtiny jeho první tři spisy (Tajná stezka, Tajnosti indické a Tajnosti egyptské) převedl Karel Weinfurter.

Jeho další knihy jsou běžně dostupné na internetu.
Paul Brunton. Kompletní přehled o díle.
http://www.paulbrunton.cz

Výpisky z knihy: Zápisky Paula Bruntona / vydavatelství IRIS 1996
Advanced Contemplation / The Peace within You: The Notebooks of Paul Brunton

V tomto světě můžeme potkat jen dva druhy lidí. Nevědomé, kteří znají jen své vlastní ego se svými vlastními touhami, a vědomé, kteří ví, že jsou v přítomnosti Nadjá a radují se z jeho vznešeného míru. Duchovní evoluce člověka je naplněna jakmile je dosaženo trvale duchovní úrovně, kterou nazýváme osvícení. Tohoto stavu může dosáhnout kterákoli lidská bytost udělením milosti a zároveň i vlastním dosažením. Je to stav, kterého dosáhlo v jeho úplnosti v každém století jen velmi málo lidí, ale který ve formě záblesku zažilo velmi mnoho lidí.

Během svého života člověk nemůže poznat Boha ale může poznat svou duši. Nemůže se spojit přímo s Bohem ale pouze se zástupcem Boha, se svým vyšším Jástvím, se svým vlastním Nadjá. Úplné osvícení je nedosažitelné, protože propast mezi člověkem a Bohem je příliš hluboká a příliš široká. Dosažitelné je pouze částečné osvícení, protože paprsek božství nosíme ve svém srdci. Nemůžeme se stát částí Boha ale můžeme se stát člověkem inspirovaným a řízeným Bohem. Konečná a omezená lidská inteligence se nemůže spojit přímo s nekonečným a neomezeným Mystériem. Spojit se může pouze s Nadjá.

Podle toho jak člověk vyvíjí své chápání, tak postupuje z obyčejné existence do pravé podstaty.
Duchovní vyvrcholení života člověka nastává když vědomí rozpoznává a chápe sebe. Osvícení vytváří spojovací článek s absolutnem, a odpovídá na otázku: „Co jsem já?“ Odpověď je pociťována jako božská Přítomnost a jasně poznávána jako Význam a Mysl.Vyvíjející se lidská mysl vytváří vyšší a vyšší pojmy o božství, až je nakonec povznesena nad sebe samu do ohromujícího zážitku. Nejvyšší osvícení je čisté, klidné, vyvážené a vytříbené. Díky němu je dosaženo osvobození od vtělování ještě během života, ale plné uskutečnění vnitřního míru může nastat teprve po konečném odchodu z těla.

Osvícení je jedinou krátkou událostí, to co zabírá tolik času, je příprava mysli a srdce člověka.
Dosažení může být trvalé nebo také jen částečné. A ať už osvícení přichází postupně nebo zcela náhle, musí být stavem bez jakékoli představy, dogmatu a rozpoznáním toho co vždy je. Jak náhle budeme ukotveni v Pravdě, může být u každého jiné, někdy se jedná o pár hodin a jindy o několik let. Pokud je trvalé, setrvá navždy, ale záblesk který inspiruje hledání pravdy je pomíjející. Pokud nejsme trvale zakotveni na samotné nejvyšší úrovni, může být vědomí narušeno a my můžeme klesnout zpět.Vize, mentální stavy a zážitky mohou přicházet velmi často, ale nejsou totéž jako trvalé uvědomování si toho, co je za všemi těmito dočasnými stavy.

xxx

O temné noci duše / Paul Brunton

,, Když přijde temná noc duše, její účinky žáka omráčí. Jeho dychtivé snahy zaniknou v sklíčenosti a jeho duchovní cvičení upadnou v zapomnění. Nezáleží mu na ničem, co se děje kolem něho a vše vypadá tak bezcílné, bezvýznamné malicherné. Musí se nutit, aby pokračoval v zevním životě jako obvykle. Jeho vůle je netečná a jeho city deprimované. Vnitřně se cítí mrtvý, je si sotva vědom něčeho jiného kromě svého vlastního stavu. Zkušenosti a okolnosti, které mu každý den přináší, procházejí jako ve snu.“

Je nepříjemnou skutečností, že vzestupy během našeho hledání jsou vykoupeny pády. Zbavení veškerého pocitu, že božské skutečně existuje, je stejně tak součástí naši duchovní zkušenosti v našem hledání, jako je i jasné ujištění se o jeho existenci. Skutečnost zažíváme nejdříve v záblescích. Není to vyšší Já, které se takto objevuje a mizí před upřeným pohledem aspiranta, vyvolávaje v něm střídavé stavy šťastného dosažení a ubohé nemohoucnosti, nýbrž je to milující Milost vyššího Já. Kdykoli se vylévá, uchazeč reaguje nejdříve silným pocitem duchovního strádání, suchosti, temnoty a toužení. To přináší silný pocit neštěstí, nespokojenosti a zklamání. Ale přináší to také zvýšenou a zesílenou touhu po nadpozemském a nechuť k pozemskému. Tato fáze pomine a následuje ji fáze tak osvěcující, jako byla předešlá temná, tak radostnou jako byla předešlá nešťastná, tak plodnou, jako byla předešlá neplodnou a tak blízko skutečnosti, jako se předešlá zdála být od ní vzdálená.

V této svaté přítomnosti probíhá očisťující proces. Staré známé nedokonalé jáství odpadá jako podzimní listí se stromů. Aspirant ve svém srdci učiní zářící odhalení o její původní dobrotě. Ale běda, když se přítomnost vytratí, nižší já se vrátí a ujme se znovu vlády. Období osvícení je často následováno obdobím temnoty. Příchod neočekávaného duchovního pokroku, je obvykle následován obdobím ústupu. Jásot střídá sklíčenost, očekává nás ještě větší zkouška. Nadjá požaduje tak naprostou, tak úplnou oběť, že i přirozené toužení po osobním štěstí musí být obětováno. Protože žádný začátečník ani středně pokročilý aspirant by nemohl tuto temnou noc duše snést a dokonce ani vysoce pokročilí ji nedokáží snášet bez reptání, je vyhrazena pouze pro poslední skupinu. To znamená, že přichází na pokročilém stupni stezky mezi obdobím velkého osvícení a obdobím vznešeného sjednocení.

Temná noc duše je obdobím duchovní stagnace, mravní sklíčenosti a mentální únavy. Žák je vyučován tou nejkrutější zkušeností, že božská skutečnost nesmí být zaměňována s jeho vědomou , mentální a ani citovou reakcí na ni. Protože náleží k neznámé a nepoznatelné říši, která přesahuje lidské schopnosti a vzdoruje lidskému vnímání. V tomto období se mystik bude cítit opuštěn, citově unaven, intelektuálně znuděn do té míry, že se může stát ,,nemocnou duší“. Meditační cvičení budou nemožná a neplodná, duchovní touhy mrtvé a nepřitažlivé. Zachvátí ho pocit strašné osamělosti. Může převládnout pocit, že další postup je ochromen. I když to tak nevypadá, je toto vše součástí našeho vývoje. Během tohoto temného období jsme často uvrženi do nového typu zkušeností. Nadjá nám předkládá zkoušky, kterými máme projít a dosáhnout rovnováhy.

Největším nebezpečím ,,temné noci“ je oslabení vůle se současným znovuobjevením starých, zapomenutých špatných sklonů. V tomto bodě je aspirant skutečně zkoušen a část těch, kteří dosáhli tohoto vysokého stupně, ve zkoušce neobstojí a na mnoho let klesnou na nižší úroveň. Žák musí dovršit všestranný vývoj ega, vyvážit ho a vyrovnat, potom se ho zcela vzdát. Teprve pak může vyplynout dokonalá a trvalá jednota s Nadjá. Reakce ve formě dočasné a menší temné noci duše může nastat po zažití záblesku, vytržení nebo rozšíření mysli. V tomto období se Božství zdá být velmi vzdálené. Citová netečnost a intelektuální malátnost padají na člověka, který nenachází žádnou pomoc v sobě ani mimo sebe. Objeví se strach, který vyvolávají obavy, že se to stane trvalým stavem.

Noc je nejtemnější před svítáním. K trýzni dochází jen proto, abychom si více cenili božského navštívení. V tomto hlubokém působení je duchovnost světce zcela prostá zření, cítění a vědomí. Žáku je na nějaký čas odebráno vše co získal a přitom jsou zbytky jeho ega neúprosně drceny. Ztrácí sebedůvěru, dostaví se nepříjemný pocit selhání, pesimistické přesvědčení, že už nikdy nenajde mír, radost nebo štěstí. Pak se ale dostaví opravdové a trvalé osvícení. Nadjá není od nás vzdáleno během té nejdelší temné noci duše o nic víc, než tomu bylo uprostřed extáze a radosti. Tento stav není trvalý, ale je dost hluboký na to, aby naše trpělivost byla zkoušena.

Temné období může trvat i několik let, ale může pominout i v jediném roce. Objeví se nálady, ve kterých se lidský život zdá bezcílný a bezúčelný, práce nudná a potěšení skličující. Takováto období, kdy se mystický život zdá být nudný a neskutečný, tupý a chmurný, lze očekávat. Jedná se o běžnou zkušenost v životě většiny hledajících. Dokazuje to jak je žák bezmocný, protože poslední slovo má božská milost. To neznamená, že bychom měli opustit své úsilí, ale naopak musíme pokračovat v meditacích, modlitbách a studiu. Protože tyto činnosti způsobí příchod Milosti.

Nápadným rysem duchovní temné noci je strašná vnitřní otupělost a nesnesitelná prázdnota, ochromující citová vyprahlost a intelektuální otupělost. Je to tragické období, ze kterého se jen stěží vynoříme bez hořkého reptání a vzdorné obžaloby Božství. V ničem nemůžeme nalézt úlevu ve svém utrpení, a tak se naše chování stává bezcílným a nesmyslným. Temná noc duše je nepříjemná záležitost vyznačující se ztrátou provádění meditace o duchovních námětech, neschopností vstoupit do nálady duchovní extáze. Duchovní touha se stane lhostejnou, odhodlání nalézt pravdu se poněkud vytrácí. Cítíme se ztraceni, objeví se strach a výčitky svých hříchů za které, jak se mylně domníváme, jsme trestáni.

Může se zdát, že jsme zcela osamoceni, žádný přítel, žádná kniha ani žádný učitel nemohou pomoci. V ničem, co v nás dříve vyvolávalo nadšení, nenajdeme žádnou útěchu. Nic nemůže nahradit vyciťování božství, které mu nyní tak chybí. Avšak je to pouze fáze, která se během času sama upraví. Nemůže udělat nic víc, než se držet pevné víry, že vše pomine v době, stanovené moudrostí svého vyššího Já. Musí být trpělivý, neboť to čím prochází mu skutečně prospěje. I když je to velmi nepříjemné pro emoce, je to nutné, aby se dostal nad ně a aby žil v intuitivním klidu. Musí čelit tvrdé lekci, která ho má naučit odpoutanosti od osobních citů a která musí být zvládnuta, má-li dosáhnout vnitřního míru.

S příchodem temné noci duše vstupujeme do pusté netečnosti, ztrácíme zájem o věci a záležitosti, po kterých jsme dříve tolik toužili. Je to prodloužená strnulost, období tupého nekonečného čekání, že nastane nějaká změna. V tomto temném období se může zdát, že žít život je bezúčelné, události bez významu a celý svět iluzorní. Temná noc duše je vlastně určitou fází duchovního růstu. Není třeba se jí bát více než se bojíme příchodu temné noci v našem zevním světě. Temná noc duše není trestem za spáchané hříchy, ale prostředkem ke zničení egoismu. I když se může zdát, že jsme vystavováni neužitečnému utrpení, uvolňuje nás to víc a více ze sevření našeho ega. Nepřítomnost vyššího Já, Boha nebo milosti je v tomto stavu pouze zdánlivá. Jsou stále pod onou temnotou.

V tomto procesu, který je vážnou zkouškou lidské duše na kritickém stupni její evoluce, kdy nastává nutnost úplné změny vztahu mezi nižším a vyšším jástvím, jsou vynášeny na povrch všechny skryté chyby, slabosti, všechno latentní zlo. Tak mohou být odhaleny tím, čím jsou a odstraněny. Veškerá latentní špatnost se postupně aktivizuje. Ve stejnou dobu se také projevují dobré vlastnosti, takže v něm existuje vnitřní boj, který ustanovily zákony hledání, aby ho podstoupil a sám dovršil. Tak se z velké části osvobodí od připoutaností a zejména od připoutanosti k egu. Jeho srdce se vyprázdní a do této prázdnoty může proudit Milost. Přijímejme ji trpělivě, klidně, pokorně a odevzdaně jako určenou k našemu pravému dobru.

Máme-li být skutečně odevzdáni božské vůli, přijmeme plně tuto temnotu a dáme svůj upřímný souhlas skryté, nepostřehnutelné činnosti Nadjá v sobě. Pokud věříme, chápeme nebo víme, že se skutečně jedná o činnost Nadjá a projev jeho milosti, pak je temná noc mnohem méně temnou. Pokud by nás Nadjá nevedlo závěrečnou temnou nocí, jak jinak bychom mohli poznat, že není v našich silách a schopnostech, povznést se konečně do trvalého osvícení? Přestože si v této krizi připadá žák nejvíce opuštěn, je ve skutečnosti nejvíce veden, veden od Dlouhé stezky, která dospěla ke svému konci, ke Krátké stezce, po níž nyní musí začít putovat.

The post Paul Brunton rozšířil východní filosofii v západní kultuře first appeared on Čítárny.

Jan Keller ve svých mimořádně povedených esejích Odsouzeni k modernitě  dobře převyprávěl a interpretoval sadu zdařilých, klasických, literárních příběhů a analogicky je propojil s moderními sociologickými studiemi.

Ty staré dobré romány kupodivu teoretické práce dneška předčí velmi často a bývají aktuální. Bohužel! A dřevní díly oslovují lid dík talentu svých autorů a formě, ale hlavně proto, že světu nepanují teorie. Nevládnou mu esejistické výklady. Svět lidé vnímají skrze příběhy. Koncipované, akční, jaké chcete.

Kellerova práce Odsouzeni k modernitě má podtitul Co hledá sociologie a našla beletrie a shrnula 23 studií.
Pětici už jsem četl (v první verzi) mezi roky 2010-2015 v Salonu Práva a vychází z námětů sedmi děl Hanse Fallady, Émila Zoly, Oscara Wilda, Stendhala, Balzaca a Flauberta.
Ostatních 18 textů je vydáno poprvé.

Odsouzeni k modernitě dokládá, že tu vše bylo. I ty znaky postmoderny. Ve skutečnosti existují dávno. Šlo i o znaky modernity 19. století, ale my to nechceme vidět. Sociální problémy včetně patologických přetrvávají.

ŘADA ÚDAJNĚ NOVÝCH PROCESŮ VE SPOLEČNOSTI JE VE SKUTEČNOSTI STARONOVÁ.

A údajná dysfunkčnost modernity? Je bohužel očividná. Jen domněle nové společenské problémy existovaly vždycky. Jen pozměnily vizáž. Jinými slovy? Denně bychom měli zažívat déjà vu. – ¨¨
Může se zdát, že Keller protentokrát přehnaně akcentoval literaturu na úkor života, může se to tak jevit.
Není to tak. U těch „starých“ knih, s nimiž co sociolog moderně pracuje, je totiž krom formy důležitá i zdařilá reflexe životní materie. Ten materiál tu byl samo sebou už před dotyčnými díly, léta roste po jejich boku a setkáme se s ním dodnes.
Platí to u románu Kmotr, zrovna tak pro Zweigovu biografii Josef Fouché.

Zvlášť tu by bylo možné zaměnit za jiný prospěchářův životopis, ale to už je detail; každé literární dílo je nahraditelné a Jan Keller, nutno uznat, vybral trefně. A vybral klíče. Vedle nich umí zužitkovat také analogickou sérii prací sociologických, filozofických a politologických. Lehkým kladivem je přitlouká k prověřené literární klasice – v počtu jednoho až čtyř titulů na klasikův román. Mám-li být přesný, pracoval s 29 teoretickými knihami. Ty aspoň jmenuje pod eseji, řadu dalších zohlednil v textu.

Charles Dickens
Úvodem nás na Zlých časech upoutá, jak chce (bídácký) politik řídit zem. Jako firmu. Parlament Dickens přirovnal ke smetišti. Ti „popeláři“ (podle něj) se vysmívají abstraktu jménem lid. Lidu se ani necítí být ničím povinováni. A škola? Institut deformující děti v bytosti očekávané surovým trhem práce. Sedí to. Aby ne.

George Orwell
George Orwell, autor ještě levicovější než Dickens, naopak Kellerovu knihu uzavírá. Mýlil se ovšem prekérně, když psal roku 1936 reportáž z hornického městečka. To, co vnímal jako mizející, má svět dodnes v míse na stole. I minimální rozdíl mezi nezaměstnaným a „pracujícím chudákem“ – v mnoha zemích.
Už dvacet let před sociologem Karlem Rennerem Orwell i pochopil, že střední třída slouží buržoazii. Je (vítaný) tlumič nárazů vedených spodinou, tou ozbrojenou i neozbrojenou. Jen občas se z té třídy-tlumítka jedinec vyšvihne, nahoře mu to umožní, ale většina „středu“ celý život čeká a čeká a čeká. Jako v Casablance. No, vlastně ještě také osočuje chuďasy „pod“ sebou, jak jsou neschopní a líní. – Střední třída lpí na své vlastní panskosti v domnění, že se tím udrží nad vodou; možná má pravdu, ale Orwell mnohé další její vlastnosti vypozoroval i na sobě. Mohlo to ovšem být zavádějící.

Lewis Corey
Už počátkem let třicátých se odehrál děsuplný příběh Hanse Fallady, v němž má odpornou, ale klíčovou roli asociální filmový herec. To, co se v tom příběhu stane, je ale pro život typické. V té době psal Lewis Corey knihu Krize střední třídy (1935) a chápal nejméně jedno.
Přestože nižší zaměstnanci bývají – víc než kdo jiný – vystaveni krutostem hospodářských krizí, nikdy si nepřestanou namlouvat, že dál patří ke střední vrstvě. A dnes?
Rádoby ozdravné reformy uskutečněné i předstírané v desetiletích okolo přelomu milénia se na střední třídě podepsaly nejzhoubněji, míní Keller.

John Steinback
Hrozny hněvu (1939) Johna Steinbecka líčí drsný osud americké rodiny v agresivním prostředí tržní ekonomiky nedeformované jakoukoli přítomností sociálního státu. Faktické trestání lidí za jejich život prožívaný v nejistotě působí šokujícím dojmem. Laboratoř onoho skvělého románu předvedla, že válka proti chudým jako jednotlivcům nenahradila válku s chudobou teprve v sedmdesátých letech, ale je vedena dávno. Bez kulometů. Už tenkrát fungovalo i vězení jako nástroj sociální politiky vůči nejchudším a je charakteristické, že tytéž, kteří kritizují výši sociálních dávek, ani málo netrápí výstavba nových věznic. Z daní.
Trestající stát? Existoval i existuje. V místě státu sociálního. Dusí mnohde dodnes lidi i jen za chudobu a dělá z nich jako z hloupých trubců fiktivní viníky. Minimálně v někdejší Americe tomu tak bylo. –

Emil Zola
A Zolův Germinal? Tuto knihu o nesnesitelnosti života francouzských horníků Keller konfrontuje s obsáhlou studií Fracoise Deubeta Galeje: přežívání mladých (1987). Dnešní francouzští nezaměstnaní netrpí ovšem už – na rozdíl od někdejších rubačů uhlí – hlady, to je fakt. Je to někdy ale jedno. Ty životy jsou přežíváním.
Už Zola líčil stejný defétismus v psychice. „Společnost se nedá změnit,“ říkali povětšinou horníci a věří tomu uboze i dnešní mladí. Srovnat Zolovo líčení stávky s jejich – nikam konkrétně necílenou – agresivitou jistě je na diskusi, ale zjistíme, že novodobí zoufalci jako by nenalézali protivníka.
Jejich předchůdci se aspoň vymezovali vůči vládnoucí třídě, ale mladí dneška se chtějí marně stát jejími příslušníky. Všichni tam jistěže nemohou. Být tedy aspoň policajtem! sní. Klidně pak budou pálit do svých někdejších druhů. I tak to chodí. U Zoly však strádající ještě vnímali řešení v kolektivní rovině. Dnes? Panuje individualismus. Ale tam i tady se objevují taky ti a hlavně ty, jimž nezbývá, než se uchýlit k prostituci.

Charles-Louis Phillip
Podnikatelský charakter prostituce předvedla zas knížka Charlese-Louise Phillipa Bubu z Montparnassu (1901, česky 1919), jistěže také zaměnitelná. Až roku 2000 se přitom stalo Nizozemsko první zemí Evropy, v níž byla prostituce legalizována. Aby mohli ideologové prodávání těla přidat k ziskovým aktivitám, vydávají je obvykle za projev svobodné volby. I jím může být, pravda, ale svoboda individuální volby v reálu spíš odpovídá bezvýhradnému uznání práva silnějšího.

Upton Sinclair
Na šokujícím románu Džungle (1906) zas Keller ilustruje tristní skutečnost, že za termínem deregulace se v reálu přečasto skrývají až automatické, striktní akty šikanující nejubožejší. Minimálně v případě někdejších jatek v Chicagu vedla taky k fixlování při výrobě klobás, z něhož lze zdravě zvracet. I k padělání jiných „dobrot“. Upton Sinclair zachytil absenci regulace trhu v krystalické podobě. Pozici námezdních sil na trhu práce rád líčí tento mistr s pobavenou ironií paralelně s osudy porážených prasat a dobytčat. Shora dolů. Propad. Zkáza.
Dehonestace. Filipiky zaměstnavatele. „Stát škodí,“ omílají mezitím magnáti a skupují vliv na řízení věcí veřejných. Bezostyšně usilují o neomezenou politickou moc, ačkoli měli tlít na hřbitovech. Taky na jatkách občas „zpracovali“ člověka.

Další závažný román Sinclaira Lewise Babbitt (1922) lze srovnat s Liessmannovou Teorií nevzdělanosti (2006, česky 2009). Co souvisí s vytvářením flexibilních lidí, se kterým se začalo školními reformami v šedesátých letech, a vše, co má Liessmann (na oko?) za omyl, je dle Kellera metodicky promyšlená realizace snu typického byznysmena. Aktuální pokusy reformovat vysoké školství u nás jsou dobrým příkladem. Plány na to, aby byly školy ovládnuty podniky a firemně nevyužitelné vědění putovalo do hnoje (bylo odbouráno), předčí aktuálně i zničující představivost titulního hrdiny Babbitta! Nicméně taky nejde popřít (říkám si), že skuteční vzdělanci by byli vším jiným, než bezproblémovými figurami na šachovnici.
Vším jiným… než mobilními, týmu oddanými klony. Nevěřím sice, že by používali nějaký ten kalašnikov, ale byli by zrnky písku. Zrny ve stroji, jak říká Graham Greene. Kdo ví. Už podle Babbitta je pravý intelektuál o dost větší hrozba než socialista. – A zobrazení podnikového managementu?

Franz Kafka
Keller ho ne zcela úspěšně zkusil vystříhat z šípkovím zarostlého Kafkova Zámku. Četli jste jej? Dva číhaví zeměměřičovi pomocníci, přidělení právě ze zámku, mu život leda komplikují. Ani svět pracujících dneška pak nepostrádá protimluvy typu „negativní růst“ a „kontrolovaná autonomie“, jak to mapuje kniha Paradoxní kapitalismus (2015).
Autoři mnohdy až komických pravidel „strategického managementu“ fungují jako Kafkovi úředníci. Ne vždy, ale přinejmenším „nikdy neprojít praxí“ bývá občas vydáváno za „komparativní“ výhodu. Kontakt s lidmi manažera odvádí od racionálního rozhodování. Inu: Zámek.

Honore Balzac
Na Balzacově Velikosti a pádu Césara Birotteaua chytrý poslanec Jan Keller demonstruje Revoluci spekulantů. Zní tak i titul kapitoly. Ten titul parafrázuje název knihy politologa Jamese Burnhama Revoluce manažerů (1941). Odhalila, že to bývali právě manažeři, kdo se stal pro chod firem podstatnějším než majitelé, ale již nepředpověděla, že nejpozději od sedmdesátých let začnou firmami brutálně smýkat burzovní spekulanti.
Muži, ale i ženy v pozadí, jak to popisuje sociolog Richard Sennett v Korozi charakteru (1998) nebo v jiné rovině Scorseho pravdivý film Vlk z Wall Street.
Je tomu skutečně tak. – Na pozici kdysi chrabrých manažerů rozhodují investoři, ne-li jejich spekulace. Vidina krátkodobých výsledků a okamžitého zisku katastrofálně převažuje nad systematickým úsilím lidí, mezi jaké náležel snaživý Balzacův Birotteau. Muži jako on nemají šanci. Jde o blázny. Neboť pošetilost je bláznovstvím. Jsou leda k tomu, aby do smrti spláceli dluhy, do nichž je uvrhly bezskrupulózní štiky vyhlížející náhodu; to je i princip „hry“. Nepřestat číhat. Hledat pačesy. Využít šanci. Údajně inovativní kapitalismus se během posledních dvou set let takřka nezměnil. Není na odstřel, ale rovněž spekulant dneška, tedy než je pomyslně odstřelen, provádí docela zákonně tatáž alotria jako číman Balzacův.

Karel Čapek
Díky Válce z mloky pak zvíme i dost o Rizikové společnosti (česky 2004), jak se nazývá hezká knížka sociologa Ulricha Becka, podle které modernitu charakterizuje také to, že i během běžného fungování se před společností vynořují zcela neúměrná rizika. Typu Černobylu, ale i horší. Ohrožující samo její srdce.
A Čapek? Umanutě, i když na poli sci-fi se vracel k situaci, v níž má slibné jednání nezamýšlené negativní dopady. Dle Becka si sami pořizujeme ohrožení, asi jako u Čapka si lidstvo systematicky pěstovalo mloky. Budoucí své hubitele.
Nepřítele lidu alias doktora Stockmanna ze stejnojmenné Ibsenovy hry (1888) hrál kdysi ve filmu působivě i Steve McQueen, dobrý herec. Ono kontroverzní drama – od génia na Dickensově úrovni, kterého by dnes v Norsku hodili psům – je o snaze vzepřít se rituálům, jež deptají moderní společnost.
Pojednává ale rovněž o čelení „nekonečnému růstu“, jenž si žádá jakékoli oběti. Už sto let před ekologickým hnutím stvořil Ibsen ve Stockmannovi eko-aktivistu, nicméně upozornil na víc. Na toxicitu samotné víry v prosperitu a její šance.

Gustave Flaubert
V Paní Bovaryové, románu stojícím na základě skutečných soukromých událostí let 1851-1856, sledujeme předzvěst dnešního těkajícího člověka orientovaného často jako ona. Výhradně na vlastní osobu. Sebestřednost hrdinky i onoho člověka je ovšem chrání před pocity viny. Nakonec mohou být zničeni. Pošetilá, a přece vytrvalá snaha paní Bovaryové napodobit lidi, kteří mohou dle vlastní libosti vyslyšet volání svých tužeb (boháče), se vrací taktéž jako iluze „montující“ z příslušníků středních vrstev marné celoživotní čekatele.

Oscar Wilde
A Doriana Graye má Keller za předchůdce dnešní Společnosti zážitku (1992), již charakterizuje stejnojmenná práce německého badatele Gerharda Schulze. Nebo snad motivy jednání Wildeova hrdiny nejsou normou dnešních nejširších vrstev? Anebo se lidé v modernitě neorientují povětšinou „vnitřně“ a jako by žádali, aby se jejich nezávislému „vnitřnímu voláním“ přizpůsobil celý svět? Děje se to a muži, jakým byl fiktivní Dorian, se stávají programově asociály.
Neprahnout rezonovat v souzvuku s jinými, chtějí být hlavně v souzvuku se sebou. „Užij si to,“ zní typické přání naší doby, ale už Dorianův mentor lord Wotton měl svého mladšího přítele za symbol všeho, co hledala doba tehdejší. Za sobě samému užitečnou bytost, jejímž dílem nejsou výrobky, ale život. Ten vlastní. Jaký? Možná by taky pro lorda Wottona bylo šokem, že se dnes vlastnosti adolescentů staly normou i v chování lidí dosti věkem sešlých. Oni bohužel nemají Dorianův obraz. A jen občas si některý uvědomí, že stejně jako Dorian není vlastním pánem, nýbrž otrokem zážitků.

Ivan Gončarov
Poutavý je i rozbor Oblomova učiněný po ruce s Ehrenbergovou knihou Únava být sám sebou (2000). Je sporu, že dotyčný Gončarovův hrdina trpěl depresí? Neřekl bych – a potíže podobně postižených bývají výsledkem napětí mezi aspiracemi zůstat sám sebou – a uspět mezi ostatními – a mezi neschopností věc realizovat.
Na Oblomova příliš zapůsobil nárazový moment přesunu z agrární společnosti jeho statku do industriálního města a obdobně, míní Keller, se sto let poté – v letech šedesátých – mířilo od industriální společnosti k té postindustriální, charakteristické vlnou liberalizace, při níž autoritu pozbyli otcové, šéfové, učitelé, lékaři i manželé.
Jako by se rozšklebil chřtán. Zbylo po autoritě vakuum? Ano. Bez pravidel. A my ztratili šanci se vymlouvat. Mnozí byli nuceni stanovit nová, soukromější pravidla. Nesedělo jim to. Ne každý to dokáže!
A Oblomov? Ne že nechtěl, ale neuměl se účastnit „krysích dostihů“a světa přetvářky. Soupeření, hrabivosti, samolibosti, lakoty, podrazů, klepů. V tom ona kniha připomíná román Kdo chytá v žitě, dodal bych, „a když nemusel, nikam nešel“. Neuměl ani dospět, jako však většina lidí stižených depresí včetně válkou postiženého Salingera. Taky Oblomov zůstal věčným adolescentem.

„Podobně jako můžeme Doriana Graye mít za pionýra společnosti zážitku a madame Bovaryovou za ranou předchůdkyni postmoderní mentality, lze ho považovat za člověka, který nesnese tempo změn moderní společnosti. Hroutí se pod tíhou jejích požadavků,“ postřehl Jan Keller. Oblomov není s to dostát požadavkům, které ovšem odmítá intuitivně a vnitřně.

Guy de Maupassant
Na románu Miláček se nám pak odvážně předvádí dokonce šance roztříštit celý jeden pilíř sociologie, a totiž tezi o funkční diferenciaci společnosti. Poživačný krasavec Georges Duroy realizuje svou kariéru jen dík charismatu vojáka. Z hlediska sociologického jde o příběh „hluboce deprimující,“ stýská si sociolog Keller.
Finanční spekulace tu jsou tím, co určuje, jak fungují média, a už tenkrát platilo, že co dostačující realita funguje umně konstruované zdání. Miláček je knihou o sebekonstruování a nelze po jeho vzniku tedy už nikdy s vážností charakterizovat tímtéž aktem postmodernu.
V závěru knihy si hrdina uvědomí, jak má blízko k parlamentu, a Keller tedy klidně mohl zmínit i částečně analogického hrdinu Kosinského knihy Byl jsem při tom. Byť se tam jedná o zahradníka impotentního.

Thomas Mann
Jako sociálního konstruktivistu chápe Keller i Mannova hochštaplera Felixe Krulla. Podobní lidé od let osmdesátých hlásali, že jsme – v každém okamžiku – výtvor vlastních představ a máme budovat soukromé reality. Na pomoc a naproti přispěchal internet a nejde jen o filozofie některých podnikatelů, ba naopak.
Konstrukcionisté jako by totiž gumovali rozdíly mezi fikcí a realitou. Zdání je jim něčím víc než skutečnost a simulace, často umožněná i právě technologickým vývojem, jim bývá nejvyšší formou autistní reality. Bytí pak připomíná spíš obrazy, jak dokládá i filozof Guy Debord, a „svůj se Krull cítil, jen když si hrál na někoho jiného. Dobře mu bylo jen v těch šatech, které mu sloužily co převlek,“ čteme. A pohrdal jen těmi, kteří se domnívali, že pochopili, co on sám je zač.

I zde šlo, myslím, připomenout další hrdiny. Toma Ripleyho z románů Patricie Highsmithové. Neffova Humbla.
Pokud bych měl sám jmenovat muže, který si v kvalitním smyslu slova, vytvářel a dál i vytváří specifický vlastní svět, pak bych okamžitě jmenoval Miroslava Zikmunda. Individualistický přístup k životu ale, nic naplat, generuje sociální bezprizornost. Podobní lidé bývají jak narcisy.
Jsou to i hrdinové Kellerovy kapitoly věnované Julienu Sorelovi (Červený a černý), Lucienu Chardonovi (Ztracené iluze) a Frédericu Moreauovi (Citová výchova). Tito tři mladíci připomínají věčné studenty, ale minimálně Sorel je předobrazem dnešní vysokoškolsky vzdělané servisní třídy. Té ve službách mocných. „Co chceš dělat?“ ptá se jej máti. „Nic.“ „Ale čím budeš?“ „Ministrem.“

Je charakteristické, že ani jediný z nich není s to podat skutečný výkon, tedy kromě sexuálního, upozorňuje Keller. Co tedy zbývá? Chtějí-li zbohatnout, protože už se jednou bohatí nenarodili, jde jen o cestu nějakou postelí či politické pletichy, a Keller podobné postoje srovnává i s tzv. Bobos (2000, česky 2002) ze stejnojmenného bestselleru Davida Brookse.

Příslušníci bohémské buržoazie představují ovšem dnes i křížence hippies let šedesátých a yuppies let osmdesát, což byli vysokoškoláci orientování zrovna naopak. A Sorel? A Chardon? Moreau? Rovněž jsou předchůdci flexibilních, ale většinou nuzných intelektuálů jako třeba já.
Často lidí píšících. Svou činností bohužel někdy nechtěně degradují pracovní podmínky skutečných zaměstnanců a stávají se, i když mimořádně, příčinou jejich nižších platů. Samo psaní (anebo jiná tvorba) jim sice dává šanci zapomenout na vlastní deklasované postavení, ale právě jejich existence firmám umožňuje zesilovat tlak na své vlastní lidi a tyto nutit k povolnosti a právě flexibilitě. Právo na to asi ty firmy mají, nevím a jak to berete, neboť vyvraždit všechny šéfy kalašnikovem, jak by možná zavtipkoval president Miloš Zeman, nelze.

Rostou noví. Sám se však nemohu k podobným extrémistům- externistům řadil, nedisponuji totiž prakticky žádným „sociálním kapitálem“ alias dostatečně širokou sítí neformálních vztahů. – To třeba takový Ladislav Klíma jich, pravda, měl i v Praze ještě méně. Naopak jeho současník Lovecraft v Americe víc.
Nejsem Klíma ani Lovecraft, ale z Kellerovy knihy mě nejvíc zaujala kapitola Kmotrův sociální kapitál. Oč jde?
Sociolog Pierre Bourdieu se o tom typu kapitálu zmínil už počátkem „osmdesátých“ a následovali ho James Coleman a Robert Putnam, politolog. Ten jeho prostřednictvím vysvětluje úpadek veřejné angažovanosti Američanů koncem „šedesátých“: Což je sporné. Ale sporu není, že „zdravá“ živnost rodu Corleonů fungovala dávno předtím. Na principu sociálního kapitálu. Jim nechyběl jako mně.

Následky modernity, ke které dnes je značná část lidstva odsouzena, už ovšem předpověděli jiní kmotři a samotný život chameleonů typu Josefa Fouché, druhého nejbohatšího muže Francie.
Byl to mistr kliček, lze jej i obdivovat; tedy kdyby i nevraždil. Ve svém oboru byl Fouché třída, ale až modernita umí dotáhnout jeho prospěchářovu strategii k dokonalosti. Až ona vytváří komplexní aparát holdující jí, anonymní a výkonné neosobní moci. Zabydlet se v tomto aparátu je pro profesionálního oportunistu nakonec i schůdnější, než střídat pány jako pláště. To je pravda. Ale už Fouché, tento muž odborně posluhující sedmi režimům, nepřestal sloužit režimu jedinému.
Kterému? Říká si „krajně centralizovaná politická moc“ a je něčím, nač ani výše zmíněný kalašnikov neplatí. A nevím, zda je na místě vzpomenout i Richelieua, ale určitě si připomeňme nejschopnějšího ředitele FBI Edgara Hoovera. S trochou škodolibosti pak můžeme „flexibilního“ Fouchého mít i za zakladatele informační společnosti, míní Jan Keller. Chameleon a Janus sedmi tváří prvý dokonale pochopil, co pak pochopili „Kmotr“ i Hoover. A to? Skutečná informace je jen ta rozšiřující naši moc.

Tou klíčovou kapitolou ovšem není u Kellera pasáž o Fouchém. Ani sekvence o románu (mistrně píšícího) Maria Puza. Řekl bych, že klíč představuje díl Modernizace podle svatého Marka.
Vychází z prózy Evangelium podle Marka (1954, česky 1989 v knize Zrcadlo a maska) a tato povídka se odehrává roku 1928 jsa odvozena z téže historky jako sekvence Waughova románu Hrst prachu (1934) – o Muži, který měl rád Dickense. Ale liší se.
Jihoameričanům nešťastník předčítá z Bible, a to opakovaně a tak dlouho, až je titulním evangeliem uhrane. Natolik uhrane, že jej ukřižují. Po Ježíšově vzoru. A Keller srovnává onen akt také s tím vším, co by nám mohli už brzy udělat migranti, i když nenosí samopaly.
Připomíná i jasnozřivá slova politologa Freda W. Riggse, jenž už v šedesátých letech upozornil, že jen mechanický přenos ekonomických modelů z bohatých zemí do zemí chudých je… Přinejmenším poněkud naivní. Tam na Jihu, ale i jinde v bídě, vzniknou struktury, které sice vypadají moderně, ale na skutečnou modernitu si jen šikovně hrají; zatímco okolo pokračují kmenové a etnické sváry. Dovezená správa neshodám v podstatě automaticky slouží a je efektivním nástrojem korupce. Tradiční struktury takové země podlehnou rozkladu, asi jako mu může podlehnout Evropa a jako mu podlehl starý Řím. Kdo seje vítr, sklidí občas i bouři. V zemích, kterým bylo jednou „pomoženo“, podivně často nastal chaos. Anebo jen spekulujeme? Ne.
K obdobným závěrům dospěl antropolog Clifford Geertz a izraelský sociolog Samuel Eisenstadt. Toho vyděsilo, že se dotyčné státy nestaly ani moderními v našem slova smyslu, ani se neumějí vrátit k původnímu stavu. Cesta zpět neexistuje. Jde jen o namydlenou šikmou plochu – a vůbec nejprecizněji situaci umí popsat německý ekonom Ernst Friedrich Schumacher v Ekonomii, která by počítala s člověkem (1973, česky 2000).

Cizí banky zadlužují chudé státy, to je známo. (Viz kniha Weapons of Mass Migration / Kelly M. Greenhill, 2011)
Soběstačnost těchto chuďasů posilována nikdy být ani neměla a zprvu méně zadlužené země se bohužel specializují. Každá na laciný vývoz nějaké komodity. Přijde jediná neúroda a stačí k zadlužení v podobě propasti. Hrozny hněvu ve velkém se vracejí a typický africký uprchlík dneška si to sype s batohem a i bez kalašnikova z míst, kde byly v posledních třiceti letech privatizovány podniky.
Kde se vliv státu na ekonomiku minimalizoval, jak to aspoň vidí Jan Keller, ale nejen on.

„Opravdu jen málokdy se stane, aby na realizaci jedné krátké povídky pracoval dlouhodobě tým sociologů, psychologů, antropologů a politologů. Aby ji do života uvedly zástupy předních ekonomů,“ konstatuje nad textem (v podstatě) okrajového Borgese. A léčba modernitou?
Pro dotyčné země znamenala peklo. Skutečné peklo. Ta údajná cesta do ráje (podle Hroznů hněvu byl v Kalifornii), ke které jsme sami vybídli, vede – stejně jako u Borgese – možnáí až k brutálnímu odpravení toho boha, co chtěl ukázat cestu všem tápajícím.

Jan Keller. Odsouzeni k modernitě / Ilustroval Boris Jirků / Vydalo nakladatelství Novela bohemica. Praha 2015. 196 stran. ISBN 978-80-87683-53-8

The post Odsouzeni k modernitě. Jan Keller nahlíží skrze slavné romány na úděsný dnešek first appeared on Čítárny.

Jiří Žáček se Strážcem majáku cítí na své chalupě ve Frýdlantu. Zde napsal knihu poznámek, aforismů, fejetonů a básní, ve které vysvětluje, že opravdovými strážci majáku jsou pro něj čtenáři.

Básníci a spisovatelé jsou jako mořeplavci na bludných korábech a vratkých kocábkách, vezoucích náklad pravd a lží, metafor a frází, teorií a hypotéz, a nebýt těch, kdo na imaginárních majácích rozsvěcují reflektory a zapínají sirény, dávno by všichni psavci ztroskotali.

Strážce majáku je povolání pro cvoky, píše Jiří Záček.
A mnoho jich také končí v blázinci anebo sebevraždou. Kdo zhlédne film o bouři, která zaplavuje vrcholy bretaňských majáků, začne chápat, proč většina z nich má automatickou obsluhu. Kdepak idyla – tobogan do pekla.

Když Jiří Žáček stoupá od řeky Smědé k chalupě, jejíž okna se vřezávají do tmy jako světlomety, připadá si jako strážce majáku nastupující do služby. To moře pod ním není moře vody, nýbrž moře mlhy, ale i mlha je voda a hukot větru v korunách stromů zní jako hukot příboje. Troubení aut v mlze připomíná sirény lodí. Ve svém majáku zapisuje myšlenky, nápady, poznámky, připomínky, protimluvy i básně.
Básník pracuje, i když spí, vždyť proto je strážce svého majáku.

http://www.jirizacek.cz

Ukázky z knihy / Jiří Žáček / Strážce majáku /

Milý chlapče, před 18 lety a 9 měsíci jsi slavně zvítězil v maratónském běhu spermií k mateřskému vajíčku, při němž jsi předběhl miliony soupeřů. Buď na to hrdý, ale počítej s tím, že srovnatelného úspěchu už nikdy v životě nedosáhneš!

Když se nadšený prvňáček učí číst, ještě netuší, kolik tlustých knih je připraveno, aby mu s nimi strážci mravů vytloukli z hlavy vlastní názor.

Chcete-li si uchovat něžnou vzpomínku na město svého dětství, musíte se včas odstěhovat. A chcete-li si uchovat něžnou vzpomínku na svou první lásku, nesmíte se s ní oženit.

Rodíme se do celoplanetárního blázince, kde všemocné zločinecké mafie, maskované za ctihodné, lidstvu prospěšné instituce, usilují o náš život, o náš majetek, o naši svobodu i duši.
Když se našim rodičům podaří skutečný stav světa před námi aspoň na čas utajit a uchránit nás před všemožnými nástrahami, můžeme mít pocit, že jsme prožili pěkné dětství, a uchovat si duševní zdraví až do věku, kdy budeme dostatečně odolní a otrlí, abychom pravdu o nejlepším z možných světů ve zdraví přežili.

Proč si krásné ženy opatřují škaredé psy? Vedle šeredného psiska lépe vynikne jejich půvab.

V čem spočívá moudrost mládí? V nedůvěře ke smrtelné skepsi stáří.

Zvířata jsou našimi planetárními bratry, jsou stejně povedenými výtvory evoluce jako my a všechny tzv. vědecké teorie o tom, že zvířata nemyslí a necítí, patří na čelné místo dějin lidské blbosti.

Město, kde místo ptačího zpěvu slyšíme vytí aut, kde místo vzduchu dýcháme výfukové plyny, kde se člověku nepodaří přejít ulici, dokud semafor neukáže zelenou, přestává být svobodným územím a stává se čímsi na způsob koncentračního tábora.

Manžely a manželky nám vybírá náhoda, ale děti máme od Pánaboha. Dokonce i my neznabozi.

Knihy se dnes ucházejí o čtenáře s rafinovaností kurtizán. A když je nenajdou, uchřadnou jako staré panny.

Naprogramované hvězdy českého šoubyznysu jsou programově vydáváni za rebely a rebelky.
Ale to už by se za rebela mohl vydávat i pimprlový Kašpárek!

Práce pro zatvrzelé donkichoty: Z panství kumpánů, spřeženců, sektářů, spiklenců a mafiánů
udělat přátelský svět.

Nic není nemravnějšího než mravokárně vztyčený prst ve chvíli, kdy máš člověku v nouzi podat pomocnou ruku.

Konzumní společnost určuje cenu člověka podle toho, kolik zbytečných nezbytností kupuje.
Čím víc toho koupíš, tím větší máš cenu. A tím méně svobody.
Kamaráde, víš, proč tě tvá žena začala nenávidět? Ne proto, že ji už nemiluješ, nýbrž proto, žes dopustil, aby tě přestala milovat. Neboť tys ji oklamal – vzbudil jsi její lásku, přestože jsi jí nebyl hoden.

Paraziti musejí umět přesvědčit o své nepostradatelnosti. K tomu je zapotřebí vysoká kvalifikace, nejlépe elitní vysoká škola. Bez ní a bez nutných rodinných konexí se z vás těžko stane ministerský dveřník nebo nosič per vyšších hodnostářů.

I slova se opotřebovávají, stárnou, umírají. Jazyk má také své hřbitovy.Postůjme s úctou nad nebožtíky, kteří našim praotcům pomáhali dorozumět se se světem!

AB je emancipovaná žena a je na to hrdá. Na živobytí si vydělává sama, do společnosti chodí s přáteli, na sex má milence, na mazlení psa, na zpověď psychiatra, na domácí práce hospodyni, na výchovu dětí chůvu. Nač tedy potřebuje manžela? Aby si měla komu postěžovat, že musí být emancipovaná.

Ze staré dobré pravdy se stala pouhá informace. Cítíte ten rozdíl? I stará dobrá lež se zmodernizovala, stala se z ní dezinformace. Jak vědecky, jak důvěryhodně to zní!

Vladař nemusí umět vládnout mečem – má své generály, maršály, admirály. Vladař nemusí vládnout moudrostí – má své moudré rádce. Proč se tedy právě on stal vladařem?

Muži se před ženami stydí za to, že jsou hraví, proto svým hrám říkají hobby. A když muž nemá žádné hobby, tak si aspoň hraje na to, že je chlap.

Laskaví lidé nikdy nepochopí, jakou zvrácenou rozkoš přináší ubožákům týrání bližních. Stejně jako ubožáci nikdy nepochopí, jak může někoho těšit být k lidem laskavý.

Bázlivé a zlenivělé lidstvo si vymyslelo specializaci: Vojáci ať za nás bojují, filozofové ať za nás myslí, politikové ať za nás rozhodují, šaškové ať nás baví a básníci ať si za nás drásají duši!

Konzumenti uctívají jen ty nejdražší věci; jak by si mohli vážit radosti, která je zdarma?

„Lásko, vilu, rolls-royce a jachtu ti může koupit každý prachatý blb. Ale napsat ti báseň z lásky jako já a učinit tě nesmrtelnou, na to žádný blb nestačí.“
„Ale může si na to najmout tebe, miláčku!“

Konečně si Západ našel poezii, které rozumí – kuchařské knihy pro lidi i domácí mazlíčky. Kuchař je pravý básník naší epochy, kuchař je hrdina TV pořadů pro gurmány a labužníky, kuchař je čaroděj, který z nestravitelných životů vykouzlí nejlahodnější delikatesu.

Při čtení knih se musí přemýšlet, a to většinu lidí obtěžuje; většina nechce přemýšlet, protože myšlení bolí – oni vyžadují příručky s jednoduchými návody k použití světa, svých bližních, i sebe sama.

Všichni rodičové považují své dcery za nejkrásnější a nejroztomilejší bytosti na světě. Jak to, že to ti natvrdlí mladíci nevidí? Každá dívka si zaslouží aspoň jednoho trubadúra, který jí v noci pod oknem zapěje horoucí vyznání, a aspoň dva horkokrevné kohoutky, kteří se o ni ráno pobijí v souboji.

Naši předkové se báli ostudy jako čert kříže. Jaká hanba, přijít o dobré jméno či dokonce o čest! Dnes, v epoše informací, vnímáme ostudu jako bezplatnou reklamu. Nerozlišujeme už pravdu a lež, ušlechtilý skutek a lumpárnu – rozhodující je už jen intenzita informace.
Raději ostudu než mlčení!

Kde vládne patos bez oponentury humoru, tam se nakonec vždycky začne lhát. Proto všichni lháři milují patos a nenávidí humor.

Porovnáte-li škaredé zadky opic s půvabným pozadím lidských krásek, je jasné, že ženy na rozdíl od mužů nepovstaly z opic, nýbrž z kentaurů.

České dějiny jsou pochopitelné jedině za toho předpokladu, že naše prapraprapraprapředky nepřivedl k Řípu praotec Čech, nýbrž Jára Cimrman.

Proč se vlastně zdokonaluje lidské poznání? Proč vědci celá dlouhá staletí luští pozemská i kosmická tajemství? Proč vynálezci jako na běžícím pásu vymýšlejí čím dál zázračnější vynálezy? Opravdu se tolik úsilí nejgeniálnějších mozků planety vynakládá jen proto, aby pár nejbohatších vydřiduchů udělalo co nejvýnosnější kšefty?

Jen milující muž se dokáže vzdát ráje samoty, aby ženu uchránil před peklem osamění.

Slibovat lidem ráj a zřídit pro ně očistec je nejvýnosnější byznys všech dob. Ten virtuální ráj nám potom prodají ještě desetkrát, stokrát, tisíckrát.

Není právě lidský rozum tím danajským darem, který na nás nastražili zlomyslní bohové?

Úsměv je zbraň slabých – nemá k dispozici žádnou armádu. Ani ji nepotřebuje, protože s armádami se lepší svět vybojovat nedá.

The post Jiří Žáček jako Strážce majáku. Aktuální kniha poznámek, aforismů a fejetonů first appeared on Čítárny.