Populární Ota Ulč procestoval celý svět. Věděl, že na této planetě se mluví plus minus 6.000 jazyky, z nichž několik tisíc za pár desítek let vyhyne. V jihovýchodní Asii se dá předpokládat, že z čínštiny (v mandarinské verzi) se stane lingua franca. V Africe západní posílí jazyk hausa, ve východní hodně získá swahili.
A v pacifické oblasti na roztroušených ostrovech bude mohutnit Tok Pisin, dříve znám jako Pidgin English, již nyní je jednou z úředních řečí zajímavé republiky Papua New Guinea.
Například v Pidgin verzi, “piano” vyzní ve smyslu “paní to bije, ono kvičí”.

Nejvíc ale na váze, nejen v PNG, získává angličtina, jíž se dorozumívá jedna a půl miliardy pozemšťanů – každý čtvrtý.
Někteří prognostikové ale tvrdí, že v polovině tohoto nového století, angličtinu v počtu mluvčích přetrumfnou čínština a hindi. Mám potíže s představou, že by se tak mohlo stát v moderním světě techniky, vědy, komunikace. Snažte se psát čínským jazykem bez abecedy, pokuste se poslat telegram. Pro ekvivalent anglického “O.K.” potřebují Číňané šest, případně i sedm znaků.

Franština dominovala, zejména ve světě diplomacie a kultury, po víc než jedno století. O tento primát ji angličtina dokonale připravila.
Už jen dvě procenta pozemšťanů mluví plynně  francouzsky. Pokusy bránit se takovému stavu věcí se podobají snaze postavit se proti záplavě s dětským kyblíčkem. V kanadském frankofonním Quebecu policejní jednotky, pověřené potíráním kriminality jazykové, konfiskují papírové pytlíky firmy Dunkin Donuts, poněvadž její kobližky nejsou označeny slovem CHARCUTERIES.

Tažení lingvistických puristú, pogrom proti kobližkám, bude třeba zdárně pokračovat, ale přece jenom s menším dopadem než je skutečnost, že dvě třetiny francouzských vědců publikují své poznatky anglicky.
V Německu tak činí 83 procent chemiků a 98 procent fyziků. Čeští vědci se rovněž přizpůsobují. Ve Skandinávii a Holandsku angličtina již není cizím, ale druhým jazykem země. Zahraniční pozorovatelé vesměs chválí pokrok již méně monolingvální České republiky, v kontrastu s jinými postkomunistickými státy. Milerád tak uvěřím při pomyšlení na maďarské sousedy, břemeno s jejich mateřštinou.

Trávím už většinu života v anglicky mluvícím prostředí, tímto jazykem také píšu, v něm i sním a dělám si mentální poznámky. Snad o to víc jsem alergický na zasviňování češtiny zbytečnými, jakkoliv módními anglicismy, amerikanismy, jimiž se stáváme prediktabilní, perpetuální, asertivní, aprehensivní.
Uvědomuji si ovšem praktičnost a třeba i nutnost přebírání terminologie v oblasti novot, kde se s kompjútrem, internetem, e-mailem a tak dlouze dále, bez anglické terminologie aspoň prozatím neobejdeme. I insulární (anglicismus !) a tradičně sveřepě monolingvální Japonci se přizpůsobují. Do ruky berou MAUSU (myš) probudit k akci KONPYUTAA (kompjutr) a v případě potřeby budou listovat v MANYUARU (manuál). Nejen to: angličtina už začíná ovlivňovat i japonský syntax.

Po demontáži kolonialismu se bělošského jařma zbaveným domorodcům dostalo do vínku důkladné dilema, zda si udržet angličtinu jako jediný komunikační tmel k dispozici při budování národa a státu, či se jí zbavit jako nemilovaného až nenáviděného dědictví imperialismu.
Jak se třeba mají rozhodnout vládci v Nigérii, nejpočetnějším státě Afriky, kde se lid Hausa, Joruba, Ibo a všechny ty další, přece bez společné řeči nedomluví? Náramným příkladem poslouží Indie, země 800 řečí a nářečí, 18 úředních jazyků, jejichž různým druhem písma jsou popsány bankovky. Co tam s angličtinou, jíž mluví 5 procent obyvatelstva – vesměs jen elita země? Během volebních kampaní kandidáti přispěchají s požadavkem odstranit z veřejných škol angličtinu jako vyučovací jazyk a jako jazyk úřední při správě státu. “Nedopřejeme si oddechu, dokud se nám ji nepodaří vymýtit z naší domoviny!” zapřísáhl se předák Mulayam Singh Yadau, bývalý ministr národní obrany.

Takovou rétorikou se získávají hlasy voličů, ale rovněž se přispívá k další, beztoho jíž důkladné fragmentaci země. Jediným kandidátem na veledůležitou roli společného jazyka, nahradivšího angličtinu, je tam hindi, řeč severních oblastí, ale na dravidském jihu zcela cizí, nemilovaná a stejně nesrozumitelná jakou by v Čechách byla finština. K četným náboženským konfliktům přibyly třenice jazykové, také dost krvavé. Bez velkých potíží se dala přejmenovat metropol Bombay na Mumbai, Madras na Chennai, z Calcutty udělat Kolkatu, ale jak nahradit angličtinu jako instrument modernizace? Učebnice v oborech od agronomie po zoologii se jen těžko dočkají svého zrodu třeba v řeči telugu či kannada. Angličtina sice byla nástroj imperialismu, ale také notně přispěla ke zrodu moderního indického nacionalismu.

Konflikt mezi racionalitou a emocemi, nezřídka prezentovanými v hávu political correctness tohoto fundamentalismu současné západní levice, se vyskytuje ve všelijakých podobách.  Zmíním se o jedné, jejíž problematika rovněž dolehne na českou kotlinu, pokud se tak již nestává. Však se evropský kontinent už řadu let potýká s pořádným bolehlavem – integrací přistěhovalců ze vzdáleného světa jiných kultur a mentality. Jak vychovávat potomky imigrantů, povinná školní docházka a výuka má to být v jazyce českém nebo vietnamském? Nepochybně vstanou různí bojovníci, sociální inženýři, mávající praporem bilingvalismu, multikulturalismu.

Amerika s různým úspěchem absorbuje neutuchající miliony zájemců jakož i nelegitimních vetřelců. Aby tak rekordně rozmanití tvorové mohli v novém prostředí úspěšně fungovat, potřeba společné řeči se stává nutností.
Když po pancéřovém příjezdu internacionálních bratrů dorazil můj bratr z Plzně přes Atlantik, vezl jsem jeho tehdy desetiletou dceru do místní školy. Slzy na krajíčku, co si v tom cizím, jí nesrozumitelném prostředí počne. Dobře to ovšem dopadlo. Však máme zkušenost s vynikající schopností dětí rychle zvládnout nový jazyk, s nímž  jejich rodičové budou nadosmrti zápolit. V mnoha přistěhovaleckých rodinách tak dochází k tzv.role reversal – že to je právě potomstvo v dospělé roli tlumočníků s vnějším světem. Zvoní telefon a děti aby zvedly sluchátko, poněvadž nervozně mektající rodičové by se nedomluvili. Rodičovské autoritě ovšem tento stav převrácených rolí nesvědčí. “Přinesl jsem ze školy F (Fail čili pětku) a matce jsem řekl, že to je výtečná – pro Fabuloso,” přiznal nezbeda Sandino Sanchez, syn přistěhovalců z Dominikánské republiky.

Jít má neteř poprvé do americké školy o deset, dvacet let později, její zkušenost by byla jinačí: o to by se postarali pokrokoví sociální inženýři, prosazovatelé bilingvalismu.
Podle jejich novátorského mustru, žáci stráví tři až šest let ve výchovném prostředí, izolovaném od anglicky mluvícího světa. Výuka se bude konat v tom kterém původním jazyce, od albánštiny po řeč zulu. (Pro případného zájemce: v zulštině se zdravíme slovem Jambóna.) Tento program, v život uváděný pedagogy s často nevalnou kvalifikací, měl být přestupní stanicí, ale stal se cílem konečným. Nikoliv ovšem k prospěchu žáků, ale školních administrátorů.
Snadné vysvětlení: peníze. Federální vláda na tento škodlivý experiment totiž vyplácí miliardy dolarů ročně. Čím víc dětí do programu nahnáno, tím víc peněz poplyne do školní kasy. Mnozí rodičové, jakkoliv v angličtině málo zběhlí, si tohle nechtějí nechat líbit a už i přispěchali se soudními žalobami. Tolik rozumu přece mají, aby jim došlo, že jejich ratolestem se cesta do života ze začátku možná usnadňuje, ale přiležitosti k budoucímu uplatnění určitě zužují.

Děti různých národností vykazují podstatně různé výsledky.
Výteční jsou například Rusové, pramálo úspěšní jsou Haiťané. Průzkumy adaptace školní mládeže z oblasti od Floridy až po Kalifornii, vesměs potvrzují, že děti z rodin přistěhovalců mají v průměru lepší školní výsledky než děti v USA narozené. Nejlíp si počínají Asiaté (Číňané, Japonci, Korejci, Vietnamci, Indové), nejméně úspěšné jsou děti ze španělsky mluvícího prostředí latinské Ameriky. Tyto kontrasty neodmávneme odkazem na rozlišný socioekonomický původ, na  nepříznivé sociální podmínky. Není přece větších chudáků než byli uprchlíci, kteří na bárkách unikli z jihovýchodní Asie. A jejich potomstvo teď v amerických školách dosahuje nadprůměrné výsledky.

Děti přistěhovalců, ať už s jakkoliv rozdílným školním prospěchem, mají jedno společné: tři čtvrtiny z nich přijaly angličtinu jako svůj první jazyk, v kontrastu s jejich rodiči, kteří tak učinili v pouze třech procentech případů.
Má-li tento poznatek mít nějakou transoceánskou váhu, nebude pak příliš surrealistickou představa rostoucího počtu asijských premiantů, švitořících křišťálovou češtinou, k zahanbení většiny domácího žactva, které se nikdy nemuselo potýkat s nutností tak zásadní životní transformace.

Website: https://otaulc.com/

The post Ota Ulč. Co je to Pidgin English a jak angličtina ovlivňuje chování lidí first appeared on Čítárny.

V červnu 1984 pronesl japonsko-americký filozof a zakladatel makrobiotiky Michio Kushi (1926–2014) na makrobiotickém letním táboře v Pensylvánii přednášku, která dnes zní až znepokojivě aktuálně. Její název je „Rise of the New Human Race“ (Vzestup nové lidské rasy) není jen varováním před zkázou, ale také inspirativní vizí lepší budoucnosti.

Kushi a jeho dvě cesty lidstva

Podle jeho vize se lidstvo koncem století rozdělí na dvě větve, přičemž vznik „umělého druhu“ měl podle něj nastat kolem roku 2033, nikoliv jako doslovné vyhynutí lidí, ale jako vymazání autentické lidské kultury, ducha a tradic.

PRVNÍ VĚTEV UMĚLÝ ROBOT
Vede k postupnému nahrazování přirozeného člověka technologií (bionation >> psychonation >> ultra-psychonation).

Co je bionation podle Kushiho?

Bionation je první fáze umělé, technologické cesty lidstva. Označuje nahrazování přirozených biologických částí těla umělými (bionickými) náhražkami a ovládání těla zvenčí chemikáliemi a zařízeními, místo přirozeného uzdravování.

DRUHÁ VĚTEV NOVÝ OSVÍCENÝ ČLOVĚK
Vede k přirozenému uzdravení a duchovnímu vzestupu. Na ní Kushi kladl největší důraz.

Podle Kushiho se už v té době začínala projevovat tendence nahrazovat selhávající orgány umělými, ovládat emoce léky a později i technologicky manipulovat vědomí. Varoval, že pokud se lidstvo vydá výhradně touto cestou, může dojít k hluboké degeneraci autentické lidskosti.

Tuto novou rasu přirovnával k „Arše Noe“ – malé, ale životaschopné skupině lidí, kteří v době obecného úpadku uchovávají a dále rozvíjejí to nejlepší z lidského potenciálu. Makrobiotika podle něj není jen dieta, ale komplexní filozofie sebe-poznání, sebeléčení a duchovní evoluce.

„Makrobiotika produkuje novou rasu – nejvyšší možnou zdravou a duchovní rasu z rychle degenerujícího lidstva,“ řekl Kushi. Tento proces označoval jako „resurekci“ – vzkříšení a povýšení lidské bytosti na vyšší úroveň.

Kushi a jeho osobní příběh

Kushi ilustroval svou vizi příběhem o sobě a svém nejlepším příteli z univerzity.
Zatímco on se vydal cestou přirozené filozofie a léčení, jeho přítel vedl průmysl umělých orgánů.
Oba přístupy podle něj představují dvě strany jedné mince – yin a yang. Důležité však je, že každý z nás má svobodnou volbu, kterou stranu podpoří svým životem.

Naděje pro dnešek

I přes varovné prvky zůstává poselství přednášky především optimistické.
Kushi věřil, že i v době technologického boomu existuje reálná cesta zpět k přirozenosti a vpřed k vyššímu vědomí.
Stačí:

– Vrátit se k celistvé, přirozené stravě,
– Obnovit spojení s přírodou,
– Pěstovat vědomou pozornost k tělu, mysli i duchu.

Tímto způsobem můžeme nejen přežít, ale aktivně spolu-tvořit novou, zdravější a duchovně vyspělejší lidskou rasu.

Přednáška „Rise of the New Human Race“ tak není jen historickým dokumentem z roku 1984.
Je to dodnes živá výzva a zároveň povzbuzení: i v chaotické době máme moc zvolit cestu, která vede vzhůru – k zdraví, svobodě a pravému lidskému rozkvětu.

Nová lidská rasa se nerodí v laboratořích. Rodí se VŽDY v nás.

The post Michio Kushi. Proroctví o vzestupu lidské rasy k lidství nebo nelidtsví first appeared on Čítárny.

Hlupáci. Jsou všude kolem nás.  Vasilij Osipovič Kľučevskij, ruský historik a publicista, (1841 – 1911) brilantně rozebírá všechny typy hlupáků.

„První druh hlupáků jsou ti, kteří nechápou to, co musí pochopit každý.“
Znáte takové, všichni chápou, oni ne. To jsou hlupáci prvního druhu.

A jsou hlupáci druhého druhu, kteří chápou to, co nechápe nikdo, žijí v matrici.
Jsou totiž lidé, kteří berou věci tak, jak jsou předem dané. Žijí zásadně podle předlohy – matrice.
A jsou lidé, kteří vystoupili z této matrice. Chápou, že je to podvod, že je to všechno špatně, v různých sférách naší společnosti.
Celkově jsou vnímáni společností žijící v matrici jako hlupáci.

Víte, vyzkoušel jsem to na sobě.
Když mluvíte s člověkem, který říká něco, co protiřečí vašim stereotypům, vašim představám o životě. Je velmi složité pochopit: ten člověk je hloupý, ničemu nerozumí?
Nebo chápe mnohem víc, než vy, protože říká to, co je pro vás nepochopitelné.
Jestli říká věci příliš chytré, nebo příliš hloupé, z vaší úrovně nerozeznáte. Protože říká to, co je pro vás absolutně nepřijatelné.

Chtěl bych, abyste se v této klasifikaci neváhali začlenit k této kategorii, kategorii lidí, které mnozí nechápou.
Myslí si, že žijí nesprávně, myslí si, že jsou hlupáci. Toho se nesmíte bát! Pokud si věříte, pokud znáte svoji cenu.

Protože člověk, doufám že to chápete, nevznikl z opice. Je stvořen shůry, podle velmi seriózního programu, v mozku máme téměř sto miliard neuronů a délka cév jen v mozku je 160 kilometrů.

Uvedu ještě další kategorii, hlupáci třetího druhu.
To jsou ti, kteří žijí v matrici. Jejich perspektiva je „člověk služebný“, oni žijí tak, protože tak žijí všichni.
Nesnažte se nikdy žít tak, jak všichni ostatní. Tento stav se nazývá „stroj psychiky zombie biorobota“.
Proč to tak děláš? Protože to tak dělají všichni.

Puškin, mimochodem, o hlupácích psal.

Člověk je také „zvířecí stroj psychiky“, to je, když reaguje hlavně na instinkty. Takový člověk je pak „zombie“
(proč to tak děláš?, všichni to tak dělají).
Člověk je „démoni“, který myslí jen na sebe
(já jsem nejhlavnější, vše udělám jen tak, jak chci já).

Je ještě „člověk rozumný“, který žije především skrze intuitivní prozření a rady duše.
Tak se snažte být člověkem rozumným, a ne takovým, jako všichni ostatní.

Chtěl jsem vám citovat Puškina, o lidech, kteří nemají zvířecí stroj psychiky, ale současně ani nejsou člověkem rozumným, který žije intuitivními prozřeními a řídí se radami duše.
Možná jste už slyšeli, máma říká:
„Srdcem cítím, duše mi radí.“
To je reálná kvalita člověka, člověk musí srdcem cítit a duše mu bude muset radit, pokud žije v souladu s Božím záměrem.
O těch, kteří jen bez rozmyslu kopírují okolí, Puškin píše:

„Byl ohlušen šumem vnitřní úzkosti, a tak své nešťastné bytí vláčel, ani zvěř, ani člověk, ani to, ani ono, ani žijící ve Světě, ani mrtvý přízrak.“

Momentálně probíhá globální tvrdá práce, abyste nebyli vypuštěni z matrice, ale naopak bylo vypěstováno nové plemeno lidí, kteří by nic nechápali, a které možno chovat jako dobytek.
O tom hovořil Michail Kovalčuk:
Řekl, že se teď plánuje taková budoucnost, kdy plánují vypěstovat nové plemeno lidí, tak zvané „člověk služebný“.
Jednoduše řečeno otrok, ale v nové podobě. Rozumějte, otrok spoutaný v okovech je velmi nebezpečný, protože on chápe svoje otroctví. Ale jsou potřební otroci, kteří nechápou, že jsou otroci a speciálně takové lidi se nyní snaží vypěstovat, nové plemeno lidí „člověk služebný“.

Takový otrocký typ člověka musí mí tři základní parametry:
1. Omezené vědomí, tj. nesmí chápat, jak je sestaven svět, nesmí chápat to, co vám vyprávím.
2. Do toho se spouští další procesy: Řízené rozmnožování.
3. Levné „jídlo“. To znamená geneticky modifikovaná levná produkce.

Zvláště tyto tři základní procesy se spouští za účelem vypěstování otroků, kteří by byli spokojeni se svým otroctvím.

Mimochodem, pro pochopení mnohého v životě, bych vám doporučil přečíst si knihy od Ivana A. Jefremova.
Není to vůbec fantasta, byl to zcela unikátní člověk, paleontolog, chápal globální dějiny lidstva. Odhalil všechna tato „tajemství“, vystoupení z matrice, jak se tyto matrice formují.

Existují tři základní Jefremovy knihy,
jak se vyznat v životě a nestát se „člověkem služebným“:

1. Je to především kniha Hodina býka. Ta je o tom, jak nelze žít.
V Hodině býka je to prostě popsáno. Je to o planetě, na kterou přilétají naši astronauti, planetu řídí pět lidí, dále jsou tam lidé žijící krátce a lidé žijící déle.
Krátce žijící jsou v 35 letech všichni zničeni. Používají je jako „člověka služebného“, v 35 všichni podléhají zničení.
Déle žijící vládnou a využívají je.

Co myslíte, když se naši astronauti snaží změnit život, kdo myslíte, že nejvíce protestuje proti změnám?
Právě tito otroci, ti samí, které v 35 zahubí. Vnutili jim to, vnutili jim to skrze matrici.
Podívejte, ti co dlouho žijí, je potom bolí zuby, mají různé problémy. A vy, takový šťastný život prožíváte, a když vás všechny ničí, jste všichni zdraví.

To se nazývá FAŠISMUS, od slova „fascio“, když maličcí lidé ochraňují ty, kteří je utlačují.
Oni je dokonce brání. To je základní dílo, mimochodem bylo zakázáno v sovětských dobách, dnes je možné si ji v klidu přečíst – Hodina býka.
Hodina Býka a Ivan Jefremov. Nadčasový scifi román o staré a nové lidské civilizaci

2. O tom, jak je třeba žít v budoucnu, je jeho další román Mlhovina v Andromedě.
Mlhovina v Andromedě. Ukázka z scifi románu Ivana Jefremova

3. O tom, jaká je obecná historie lidstva, je román Athéňanka Tháis.

Článek od:
Viktor Efimov – ruský fejetonista. Má vysokoškolské vzdělání ve čtyřech oborech: technickém, politickém a finančním a ekonomickém.
Zabývá se problémy nadnárodní veřejné správy. Od roku 1989 spolupracuje s analytickou skupinou známou jako „Vnitřní prediktor SSSR“.
Od roku 2005 je rektorem Státní agrární univerzity v Petrohradě.
Knihy Efimova >>

The post Hlupáci. Tři kategorie lidí otrockých a lidé, kteří ví jak nelze žít first appeared on Čítárny.

Když Jerry Mander ve své knize Four Arguments for the Elimination of Television vydané v roce 1978 navrhl , že televizi nelze reformovat bez ohledu na to, kdo ji ovládal, bylo to poprvé, kdy se někdo odvážil navrhnout, abychom televizi úplně skoncovali.

Mander tvrdil, že televize je primárním nástrojem v neustálém zprostředkování lidské zkušenosti , vizuálním opojným prostředkem, který diváka uvede do hypnotického stavu.a tím nahrazuje jiné formy znalostí obrazem svých programátorů. Malým dětem dodává high-tech, vysokorychlostní očekávání od života, takže procházka přírodou by se pravděpodobně zdála nekonečně nudná. Je to nástroj používaný nejen k prodeji zdrojů, které byly vykopány, roztaveny, ukovány a jinak přivlastněny ze země, ale také k prodeji našich pocitů , které vchod zastínil.

Televize kolonizuje své diváky prostřednictvím umělé reality plné vlastních hodnot.
Z politického hlediska je to obzvláště nebezpečné, protože „to je ten, kdo mluví k mnoha“, jak Mander popisuje kohokoli od korporátního sponzora po noční moderátory. A je to špatné i pro naše tělo, protože způsobuje duševní a fyzické nemoci díky fascinující fosforeskující záři jeho umělého světla .

Manderovo poslední dílo In the Absence of the Sacred: The Failure of Technology and the Survival of the Indian Nations mu trvalo deset let, než napsal, třicet let přemýšlel.
Rozšiřuje témata v jeho dřívější knize, včetně přirozené tendence dané technologie předurčit její použití a učinit technologii něčím jiným než neutrálnía snoubení technologií s velkými korporacemi, které mají největší prospěch z jejich manipulace nebo prodeje.

Mander pečlivě analyzuje základní předpoklady, které nás vedly k přijetí téměř každé technologie, která byla uvedena na internet, a připomíná nám cenu, kterou za tyto předpoklady platíme – v ekologických a sociálních katastrofách. Kniha také zkoumá alternativy k technologickému způsobu života – alternativy, které lze nalézt mezi kmenovými národy, které žily tisíce let v harmonickém vztahu se zemí a které existují dodnes.

Mander má tuto vzácnou vlastnost, díky které jsou jeho názory na technologii obzvláště silné – perspektiva zasvěcených.
Jeho zkušenosti s komerční reklamou se v průběhu let posunuly k reklamě pro veřejné zájmové skupiny, především v ekologickém hnutí. Ale poprvé si uvědomil tíživou situaci domorodých národů, když pracoval v komerční reklamě v polovině šedesátých let. Lodní společnost ho vyslala do Mikronésie , aby posoudil její dopad na oblast. Během dvou měsíců v Mikronésii Mander poprvé nahlédl do způsobů tradičních národů. Vrátil se do San Francisca, aby dal klientovi své doporučení: přestěhovat společnost z Mikronésie a nechat ty ostrovy tak, jak jsou.

V této době probíhal u Mandera proces sebezkoumání. Přestože si splnil svůj sen o úspěchu a překonal aspirace svých židovských rodičů přistěhovalců, přestalo ho bavit psát ve dne reklamy na audio zařízení a Land Rovery, aby se v noci věnoval otázkám životního prostředí. Začal pociťovat rozpor mezi prosazováním větší spotřeby a zároveň vnímáním spotřeby jako jedné z hlavních příčin ekologické destrukce.

Mander se také začal cítit osobně odpojený od přírody. Na plavbě u dalmatského pobřeží v roce 1968 si sáhl na „emocionální dno“, když zjistil, že svýma očima „vidí“ nádherné výhledy, ale nedokázal je v sobě zažít. Příroda se stala „irelevantní“ a on se vyděsil, když si uvědomil, že „problémem byl [on], nikoli příroda.

Mezitím si jeho reklamní agenturu najala Sierra Club a později Friends of the Earth, obojí pod vedením Davida Browera, proslulého environmentalisty, který měl na Mandera silný profesionální a vzdělávací vliv. Mander napsal mnoho reklam, které nakonec zachránily Grand Canyon před výstavbou přehrad, zablokovaly rozvoj americké nadzvukové dopravy a založily národní park Redwood a národní park North Cascades. Napsal také reklamu, která způsobila, že Sierra Club ztratil status osvobozeného od daní, a zároveň vytvořil sympatické titulky zpráv a příval podpory. Jak to vysvětluje David Brower, „Lidé v celé zemi, kteří nevěděli, zda se jim Grand Canyon líbí nebo ne, věděli, že nenávidí Internal Revenue Service.

V roce 1972 se Manderova firma rozhodla, že snaha vyvážit komerční a environmentální aktivity nefunguje, a agentura byla rozpuštěna. Mander založil první neziskovou reklamní a public relations agenturu, Public Interest Communications.
O několik let později se několik jejích zakladatelů, včetně Jerryho Mandera, vinulo do Public Media Center (PMC), odnože původní neziskové organizace. PMC od té doby iniciovala téměř všechny velké ekologické reklamní kampaně v zemi, stejně jako kampaně za plánované rodičovství, kontrolu zbraní a zablokování nominace Roberta Borka do Nejvyššího soudu. Jerry Mander napsal mnoho z těchto reklam a jako vedoucí pracovník PMC tam pokračuje ve své práci dodnes. Jak poznamenal David Brower v nedávném rozhovoru,

Ale právě díky jeho knihám se Manderovi podařilo propojit nitky toho, co se naučil při studiu ekologických a sociálních problémů posledních třiceti let. In the Absence of the Sacred vykresluje ucelený obraz toho, jak nadnárodní korporace a velké finanční instituce v kombinaci s novými technologiemi tvoří molocha, kterému nebrání žádná vládní kontrola a který nás den za dnem dále omezuje.

Jak to všechno můžeme napravit? Opravdu Mander navrhuje, abychom se vrátili?
Koneckonců, jsme hodně daleko od loveckých a sběračských komunit z dřívějších dob. Mander říká, že je nepravděpodobné, že se vrátíme a budeme lovit bobry v Hudson Valley. tento proces respektováním jejich práva na existenci. Dále podle Mandera existuje několik základních principů – nejlépe srozumitelných tradičním národům – které budeme potřebovat pro přežití této planety: musíme opustit hodnoty, které zdůrazňují akumulaci komodit a růstovou ekonomiku; musíme snížit světovou populaci; musíme opustit technologie, které jsou neslučitelné s udržitelností a rozmanitostí na planetě, a musíme studovat síly, které způsobily sociální a ekologickou krizi, které nyní čelíme.

“Tohle se nevrátí,” říká Mander. „Směřuje k obnovenému vztahu s nadčasovými hodnotami a principy, které byly pro západní společnost udržovány při životě právě těmi lidmi, které jsme se snažili zničit.“ Mezi těmito lidmi, věří Mander, leží klíč k našemu přežití.

Catherine Ingramová

ROZHOVOR CATHERINE INGRAMOVÉ S JERRYM MANDEREM

Ingram: Amerika měla milostný poměr s každým novým technologickým zázrakem. Naznačujete, že u většiny těchto technologií jsme předpokládali nejlepší možný scénář. Jaké otázky jsme si měli položit, než přišly online?

Mander: Jde o to, jak jsou nám nové technologie zaváděny bez úplné diskuse o tom, jak ovlivní planetu, sociální vztahy, politické vztahy, lidské zdraví, přírodu, naše představy o přírodě a naše představy o nás samých. Každá technologie, která se objeví, tyto věci ovlivňuje. Auta například zcela změnila společnost. Kdyby se vedla debata o existenci aut, zeptali bychom se, zda chceme, aby byla celá krajina vydlážděna? Chceme, aby se společnost přestěhovala do konkrétních městských center? Chceme, aby jeden zdroj – ropa – ovládl lidské a politické vztahy ve světě? Válka v Zálivu vyplynula z našeho výběru auta před sto lety.

Ingram: Ale kdo mohl něco z toho předvídat?

Mander: Když je vynalezena technologie, mnoho z jejích účinků je již známo. Studie na Massachusetts Institute of Technology zkoumala, co se o technologiích říkalo v době jejich vynálezu. Ukazuje se, že většinu efektů technologie ve skutečnosti znají lidé, kteří je vymýšlejí a šíří. Je to logické, protože tito lidé dávají spoustu peněz do vymýšlení všech možných využití těchto technologií. Na základě posouzení pozitivních efektů pak mohou vyvíjet marketingové strategie. Zároveň zjišťují možné negativní dopady a přistupují k jejich bagatelizaci. Auto je propagováno jako svoboda – soukromé a nehlučné cestování, pohodlí a tak dále – bez jakéhokoli náznaku jeho hlubokých vícerozměrných efektů. V naší společnosti neexistuje žádný mechanismus, jak slyšet odvrácenou stranu.

Takže trikem je vyvinout nejhorší scénáře, ty veřejně vysílat a pak rozvinout všeobecnou debatu o tom, zda se společnost chce nebo nechce ubírat těmito směry. Pak bychom měli mít politickou schopnost říci ne technologii, když se rozhodne, že říci ne je nejlogičtější řešení.

Ingram: Svým způsobem máme tuto zkušenost s jadernou energií. Jaderná energie vznikla bez velkých debat, ale pak přišlo období velkých debat a byla sražena na kolena jako životaschopný zdroj energie. Nyní jsme svědky oživení jeho popularity.

Mander: Jaderná energie je výjimkou, která potvrzuje pravidlo nejlepšího/nejhoršího případu. Nejhorší možný scénář byl vidět, když jsme o té věci slyšeli poprvé, protože nikdo nevěděl o jaderné energii, dokud nezabila osmdesát tisíc lidí v Hirošimě. Mělo to ohromující dopad na vědomí každého a lidé byli vyděšeni možnostmi tohoto jediného kusu technologie, bez ohledu na to, kde žili. Nejlepší scénáře přišly ve druhé fázi veřejné debaty. Cokoli, co se vývojáři jaderné energetiky pokusili říci – že bude poskytovat čistou, bezplatnou a neomezenou energii – bylo v kontextu Hirošimy; všichni se toho báli a zděsili. Málokdy zažijeme nejhorší scénář před gigantickou prodejní kampaní. I tak ale pokračuje prodejní kampaň o pozitivním využití jaderné energie. Jaderná energie přežívá jako životaschopná možnost. Používá se na mnoha místech a nyní dochází k velkému pohybu, abychom jej využili ještě více.

Ingram: Pojďme mluvit o biotechnologiích a transplantacích orgánů, protože to jsou některé z dalších hlavních technologií. Právě jsem četla o ženě, která počala dítě, aby měla dárce kostní dřeně pro svou starší dceru, která umírala na leukémii. Tato situace vyžaduje těžké volby. Která matka by nezachránila své dítě, kdyby na to byla technologie? Když se naše orgány stanou zaměnitelnými, možná se budeme muset rozhodnout, zda dáme nebo nedáme ledvinu, oko nebo cokoli, co můžeme ušetřit, příbuznému. Biotechnologie vyvolávají ještě další otázky: existuje-li geneticky upravený lék na AIDS, řekneme tomuto léku ne jen proto, že si myslíme, že biotechnologie je špatná věc?

Mander: Naše kultura postrádá filozofický základ, pochopení odpovídající lidské role na Zemi, která by informovala o tomto vývoji dříve, než k němu dojde. Takové porozumění by nám umožnilo říci, ne, tímto směrem jít nemůžeme, protože stejně jako v případě genetiky jde o přímou desakralizaci života. Název mé knihy In the Absence of the Sacred odkazuje na selhání jakéhokoli smyslu pro zakotvenost v přirozeném světě a na nedostatek jakéhokoli smyslu pro limity. Vidíte, jakmile žijete v průmyslové, technologické společnosti, volby se stávají mnohem obtížnějšími. I když si myslíte, že auta jsou nevhodná, téměř nemůžete fungovat, pokud nemáte auto. Nemůžete fungovat, pokud nemáte telefon, dokud neodstoupíte od účasti.

Ingram: Se spoustou peněz.

Mander: No, ne nutně. Neřekl bych, že na výběr ze systému potřebujete hodně peněz, ale výběr ze systému znamená nechat systém běžet tak, jak je. Pokud máte zájem o změnu nebo ovlivnění systému, neodstupujete.

Můžete však udělat spoustu osobních rozhodnutí o tom, co budete nebo nebudete dělat. Sám počítače nepoužívám. Nevystupuji v televizi. Snažím se žít relativně low-tech módou. Snažím se omezit množství technologií, které používám. A snažím se žít podle určitých zásad. Nyní všichni žijeme podle svých vlastních zásad a já nikomu neříkám, který soubor zásad je pro něj nebo pro ni vhodný. Ale říkám, že děláš rozhodnutí. Tato společnost odrazuje lidi od informovaných rozhodnutí. Tato společnost vám říká, že způsob, jak žít, je hromadit stále více a že technologie jsou řešením našich problémů.

Nyní můžete vymýšlet otázky o genetice, jak jste to právě udělali. Otázky a individuální odpovědi se mohou měnit; co se nemění, je zásadní fakt, že je špatné a nebezpečné pro společnost jít směrem, kde jsou tato řešení.

V této kultuře máme vědu a techniku ​​jako náboženství. Již nemáme náboženský nebo filozofický základ pro rozhodování ohledně vývoje technologie. Všechna tato rozhodnutí se dělají ve světě korporací. Ale existují i ​​jiné společnosti, kde tabu, samotný koncept tabu , stále existují. Tabu je pravděpodobně jediný pojem, který je v této společnosti tabu. Ale v tradičních společnostech vedli staletí dlouhé diskuse o tom, zda sázet nebo zda zůstat kočovníky nebo zda je určitý druh zemědělského vztahu dobrý nápad, nebo ne. Tabu tvoří filozofický rámec.

Ingram: Přesto by lidé v naší společnosti viděli tento druh kontroly – říkat ne něčemu, než se to vyvinulo – jako fašistické.

Mander: Ano, aniž bychom si uvědomovali, že tento postoj nás drží na cestě vývoje, ze které je velmi těžké se vrátit.

Když se nyní zeptáte na konkrétní otázku ohledně transplantací kostní dřeně, řešíte velmi emocionální situaci – člověk by udělal cokoliv, aby zachránil své dítě. Jsem pro zbavení se těch technologických systémů, kde jsou takové otázky adresovány jednotlivým lidem, a jejich nahrazení dohodnutým životním stylem a filozofickým systémem, který má své požitky a hodnoty na jiné úrovni, než jaké máme nyní, a letadlo, kde se takové otázky jen tak neobjevují.

Ingram: Myslím, že lidé mají často tendenci činit svá rozhodnutí z velmi emocionálního a často sobeckého hlediska. To pohánělo lidský druh v celé historii. Možná existují skvělé příklady lidí, kteří nebyli poháněni touto agresivní silou, ale…

Mander: Mohu vás přerušit a nesouhlasit s tímto bodem? Tvrzení, že lidé jsou poháněni svými vlastními zájmy nebo jejich chamtivostí, platí především pro průmyslovou společnost. Může se také vztahovat na ty, kteří byli zbaveni společenství vlivem industriální společnosti, kde byl zničen dříve integrovaný, kooperativní, reciproční způsob bytí v přírodě. Ale od počátku zaznamenané historie existovalo mnoho komunit, které existovaly vedle takzvaných západních historických civilizací a které dodnes vykazují způsob zkušenosti a života ve světě, který je kooperativní, komunitní, konsensuální. “a ne primárně z hlediska vlastního zájmu.

Právě jsem četl článek v The New Yorkero lidu Penan v Indonésii. Byli souzeni za zablokování mostu, který náklaďáky používají k ničení deštného pralesa. Během procesu se ukázalo, že nerozuměli pojmu zločin, protože zjevně neměli zločin. Byli požádáni, aby ve své společnosti uvedli příklad činu, který by ostatní neschvalovali. Trochu se schoulili a diskutovali o tom a pak řekli, že pokud někdo otevřeně nesdílí to, co má, setká se s nesouhlasem. To byl jediný zločin, na který mohli myslet. Takže musím odmítnout myšlenku, že sobectví je instinktivní. Pochopilo se, že sobectví je součástí lidské přirozenosti, ale myslím, že je to v kontextu životů, které nyní žijeme. Jsme tak izolovaní, že máme tendenci jednat pouze ve svém vlastním zájmu.

Ingram: Nějak jsme se dostali k tomuto bodu. Něco uvnitř nás pohánělo a zdá se, že je to docela nakažlivé. Šíří se.

Mander: Souhlasím, že se to šíří. Jakmile pronikání vnějších modelů naruší tradiční struktury, kde lidé jednali ve shodě a jménem celé komunity, pak je to úlovek.

Ingram: Jak potom řešíme chamtivost, agresi, naši neochotu čehokoli se vzdát? Jak to zvrátit? Jak se máme vrátit do přítomnosti posvátna a jak to máme udělat v masovém měřítku?

Mander: Toto je jedna z velkých záhad – jak toho vlastně dosáhnete a jak se ubráníte zoufalství z obtíží při dosahování toho? Nemám přesnou malou odpověď, která by inspirovala slogan, ale je zřejmé, že to, co nyní máme, nefunguje. Fantazie o utopické existenci podporované zastánci technologického, průmyslového způsobu života posledních sto let jsou nyní prokazatelně falešné. To není to, co jsme dostali. To, co jsme dostali, bylo odcizení, dezorientace, zničení planety, zničení přírodních systémů, zničení rozmanitosti, homogenizace kultur a regionů, kriminalita, bezdomovectví, nemoci, rozklad životního prostředí a obrovská nerovnost. Máme nepořádek na rukou. Tento systém nedostál své reklamě; při vývoji strategie, jak lidem říkat, co mají dělat dál, musíme to nejprve uvést. Život je opravdu lepší, když sestoupíte z technologického / průmyslového kola a vymyslíte nějaký jiný způsob. Dělá to lidi šťastnějšími. Možná jim to nevydělá více peněz, ale získat více peněz se nepodařilo. Naplnění života komoditami se neukáže jako uspokojivé a většina lidí to ví.

Ingram: Říkáte, že v případě počítačů, stejně jako u televize, nejde o to, kdo má z toho prospěch, ale kdo má z toho největší prospěch; že zatímco environmentalista má z počítačů určitý prospěch, největší prospěch mají korporace, armáda a finanční instituce. Ale zeptal bych se vás, proč bychom pak neměli mít žádný prospěch? Pokud dokážeme dát pár větviček do hráze, jsme stále o něco napřed, abychom v hrázi neměli žádné větvičky.

Mander: Neříkám dobrodincům nebo jiným lidem pracujícím na aktivitách Public Media Center, aby nepoužívali televizi. Říkám, že bychom neměli mít vůbec žádnou televizi. Totéž by se dalo říci o počítačích. Tvrdím, že život by byl lepší, mocenské systémy by byly více rovnostářské, měli bychom vyrovnanější podmínky, pokud jde o tok informací, a naše média by byla demokratičtější, kdyby neexistovala televize. Měli bychom také méně odcizenou populaci, méně uklidněnou, méně zaplavenou obrazy jiných lidí. Ale také uznávám, že nemůžete jen odstranit televizi a ponechat vše ostatní na svém místě. Je to nervový systém technologického stroje. Je to součást velmi integrovaného systému, takže když mluvíme o televizi, musíme mluvit o všech technologiích.

Nyní můžete do hráze určitě dát pár větviček. Mým argumentem je, že televize nadělá mnohem více škody než užitku. Je idealistickou, utopickou fantazií myslet si, že médium by mohlo být reformováno, vzhledem k povaze technologie. Je nejúčinnější při centralizovaném použití shora dolů, které lidem vnucuje zobrazování a programuje podle toho. Obraznost v nich zůstává a ony pak obraznost napodobují. Je to výkonný stroj na vymývání mozků a homogenizaci. Je směšné si myslet, že ty a já nebo naši přátelé náhle ovládneme toto médium a ze všech uděláme meditující filozofy. Skutečnou otázkou není, zda dokážete v televizi prosadit jednu nebo dvě dobré věci; skutečnou otázkou je, jaké jsou celkové účinky technologie.

Ingram: Pojďme se bavit o virtuální realitě.

Mander: Virtuální realitu jsem nikdy nezažil. Jsem k tomu velmi skeptický. Myslím, že je to jako každá jiná technologie v tom smyslu, že má nějakou hodnotu pro zábavu a možná má nějaké zajímavé využití. Slyšel jsem, že nové využití programů virtuální reality je ve výcviku pilotů bombardérů. Kromě takového využití, které považuji za znepokojivé, mě štve, jak virtuální realitu přijímají a oslavují ti, kteří by měli být dost chytří, aby viděli cestu ven z tohoto technologického bludiště.

Ingram: Máte na mysli dav nové doby.

Mander: Ano, je to takové znamení, že nový věk o sobě něco nepochopil. Zastánci nového věku kladou primární důraz na expanzi lidského vědomí směrem k nějaké zdánlivě vyšší úrovni porozumění. Považují lidské bytosti za konečný výraz evoluce a považují se za průzkumníky nebo astronauty lidského vědomí, kteří se snaží rozvíjet lidské schopnosti a naplňovat svůj maximální lidský potenciál. Takový pohled ospravedlňuje jakýkoli technologický nebo dokonce politický vývoj, pokud nějakým způsobem podporuje snahu o rozšíření lidského vědomí. To je důvod, proč nová doba tak upřednostňuje průzkum vesmíru a téměř jakoukoli jinou technologii, která nabízí nové hry, nové nápady, nové možnosti pro lidské vyjádření bez jakéhokoli pocitu politických nebo sociálních důsledků.

Například mnoho zastánců New Age tvrdí, že oslavují indiány, ale oni skutečně oslavují pouze to, co považují za indickou mystiku, aniž by si uvědomovali, odkud to pochází, jak je to zakořeněno v komunitě, na Zemi. a v rovnostářství. Jejich zájem o indickou spiritualitu nepřikládá žádný význam politické situaci, které domorodci na planetě čelí. Pokud mají být znalosti původních národů zachovány, musíte se politicky zapojit, abyste jim pomohli. A to nové věkové typy nezajímají; zajímají se o to, co považují za smetanu – mystické aspekty, peyotlové rituály nebo možná umění. To je jen osobní povyšující, ego-orientované sebeuspokojování. Je to politicky pravicové a velmi kontraproduktivní ve vztahu k ideálům životaschopného a udržitelného světa, a zdravé lidské vědomí. Udržuje hodnotový systém, který způsobuje problémy. Tento druh myšlení New Age je pro mě odporný.

Ingram: Někteří říkají, že neexistuje nic, co by nebylo posvátné, že veškerá existence je jen velkým projevem života v jeho různých podobách, a i když hraje svou labutí píseň, je součástí posvátného jako studna.

Mander: Říci, že vše je posvátné, znamená, že vše je přijatelné, což pouze dovoluje, aby jakákoli existující situace nadále existovala, a ponechává na jiných silách, aby tuto situaci změnily.

Ingram: Myslíte si, že je možné pracovat na zmírnění utrpení, kdekoli to člověk vidí, a přitom se držet názoru, že vše je posvátné? Že naše práce na změně, zmírnění utrpení a utrpení samotné jsou součástí velkého obrazu života, který se odvíjí – součástí téhož celku?

Mander: No, ptáte se, zda můžeme říci, že jaderná energie je posvátná, protože je dalším projevem stvoření a stále působí proti jaderné energii. já nevím. Z praktického hlediska tento názor nepřijímám. Nepovažuji to za zvlášť užitečný způsob myšlení. Místo toho o tom přemýšlím ve smyslu, který používají indiáni a další domorodé domorodé společnosti: integrované porozumění a vztah s jiným životem, který je ctěn a udržován. Když lidé v deštném pralese narazí na přehradu, nebudou se na ni dívat a říkat: “Toto je další posvátný projev stvoření.” Budou se na ni dívat a říkat: “ €œTohle zabíjí život. Toto ničí život. To je proti zemi. Myslím, že je to mnohem užitečnější způsob, jak se na věc dívat, než říkat, že všechny věci jsou posvátné. Nejvíc mi záleží na tom, jak se lidé dívají na posvátnost ve světle svých činností. Pohled domorodých národů na posvátno zahrnuje hodnotový úsudek o tom, co je v pořádku a co není v pořádku dělat.

Ingram: Randy Hayes, prezident Rainforest Action Network, mi řekl, že domorodí Američané by mohli zaměnit termín „posvátný“ s pojmem „funkční“ nebo „užitečný“.

Mander: Byl jsem na konferenci, která se zabývala relevanci nativní spirituality a domorodých obřadů pro nepůvodní komunity. Víte, jak na začátku konference chodíte v kruhu a říkáte, kdo jste? Naší tendencí je říkat něco jako: “Jsem Jerry Mander a pracuji na tom a tom.”

Ingram: Ano, když jsme požádáni, abychom řekli, kdo jsme, obvykle říkáme, co děláme.

Mander: Že jo. Ženě z jedné z kanadských indiánských skupin trvalo čtyřicet pět minut, než popsala, kdo je. Začala u svých praprarodičů a popsala, kde bydleli. Někteří z nich byli říční lidé, jiní lidé z hor, jiní byli medvědi, někteří přišli z druhé strany hor. Někteří byli oceánští lidé. Pak mluvila o tom, co věděla o ostatních předcích v okolí, kdo byli, jací byli. Pak řekla, že všichni ti lidé jsou ona. To byla jen historická část. Byla tam také duchovní část, která měla co do činění s tím, co právě teď dělá ve světě a jak je to sloučení všech těch předků. Narážím na to, že když se zeptáte, kdo to je, říká vám něco, co souvisí s jejími předky, s přírodou,

Říkala, že o spiritualitě nelze mluvit, jako by to byl kodifikovaný systém, protože spiritualita pochází z podmínek existujících v místě, kde se všechny tyto integrované vztahy projevují. Výsledkem toho všeho je spiritualita. Když se zabývala tím, jak bychom mohli pracovat na vztahu k přirozené spiritualitě, říkala, že práce spočívá v zachování komunitních podmínek, ze kterých spiritualita vzniká. Zdá se, že to máme obráceně. V nepřítomnosti posvátna jde všechno, protože jsme úplně odděleni, nezakořenění, bez pocitu následků, bez rodiny, bez komunity, bez ničeho.

Ingram: No, žijeme v době ohromného odcizení. Život je tak děsivý, že mnoho lidí nachází útěchu ve sledování televize nebo hraní videoher. Některé technologie slouží jako drogy. Jak je máme odebrat a nahradit něčím jiným?

Mander: Tyto technologie fungují jako drogy. Jsou to, co společnost nabízí, aby nahradila to, co bylo ztraceno. Na oplátku za rodinu, komunitu, vztah k větší, hlubší vizi, společnost nabízí televizi, drogy, jídlo, hluk, vysokou rychlost a bezvědomí. Nejen, že to jsou věci, které jsou k dispozici, ale jsou to věci, které vám brání vědět, že je k dispozici ještě něco jiného. Je snadné pochopit, proč lidé po těchto věcech jdou a proč se na nich stávají závislými, protože každá z nich nabízí určitý prvek uspokojení. Sledování televize vám například brání myslet na jiné věci, ubíjí čas, poskytuje „zábavu“ a někdy vás dokáže rozesmát. Řekne vám trochu o tom, co se zdá, že se děje ve světě, i když to odrazuje od jakéhokoli vztahu, který byste k němu mohli mít. Nyní, pokud se ptáte, jak bychom mohli změnit tento vzorec, mohu pouze říci, že musíte vytvořit alternativní vize; musíte lidi přimět, aby zažili to, co ztratili.

Ingram: Ale jak jste popsal ve své knize, během několika let byly kultury Dene a Inuitů zdecimovány zavedením televize. Čím to je, že sledování „Dallasu“ v televizi bylo přitažlivější než tradiční způsoby zábavy?

Mander: Nebylo to tak, že by jejich kultury byly zdecimovány televizí. Dopad televize byl obrovský a požádali mě, abych tam přišel, protože se jich to týkalo. To byla známka vědomí, ne bezvědomí. A bylo to znamení, že pro ně stále existuje alternativní realita. To je rozdíl mezi domorodými národy a západními národy: stále existují lidé, kteří vědí o tom, co bylo dříve, a kteří vědí, že stále existuje divoká příroda a že k ní mají vztah. Mezi původními kulturami světa stále existuje paměť a filozofická základna odporu.

Pokud jde o to, proč někteří lidé neodolají a jsou z toho vyřízeni, řekl bych, že to vyplývá z komplexu faktorů. Politicky jsou přemoženi. Technologie je přemůže; Nejenže je napadá televize, ale napadají je ropné společnosti a v případě Dene i kanadská vláda, která z nich chtěla, aby se proměnili v Kanaďany a stali se dělníky na ropných polích. Neustále se jim říká, že to, jací jsou, není OK a že by měli být jinak. Díváme se na ně a ptáme se, jak se mohli vzdát toho, co mají, ale už jsme to vzdali. Jsme vykořenění, odcizení obyvatelé Západu, kteří se cítí ospravedlněni skutečností, že nyní do toho jdou i Indiáni. Díváme se na ně a říkáme: ‚Jdou pro sněžné skútry a oni shazují psí spřežení,‘

Poslouchejte, technologie má neodmyslitelnou přitažlivost. Je to lesklé, je to nové; lidské bytosti mají genetické naprogramování, které se týká nových věcí s velkou zvědavostí. Když jsme žili ve vztahu k přírodě, potřebovali jsme vědět, kdy přichází něco nového, co nás ovlivní. Existuje tedy vrozená lidská reakce na něco nového. Kromě toho jsou stroje velmi zajímavé: oznámí, že se chystají něco udělat, například přivést zvíře dolů ze čtyř set yardů nebo přesunout vodu odsud tam nebo vás odvézt někam mnohem rychleji, a dělají tyto věci. . Takže je velmi přirozené, když čelíte nové technologii, myslet si: „Jak skvělé; to je skvělé; pojďme to použít. Ale jakmile to použijete, začnete chápat nevýhodu. V naší kultuře trvalo velmi dlouho, než jsme pochopili nevýhodu.

Ingram: Slyšel jsem, že ve Spojených státech byli někteří mladí indiáni, kteří odešli do měst, rozčarováni a vrátili se do rezervací. Dochází mezi mladými indiány k oživení tradičních způsobů?

Mander: Ano, je to skvělý fenomén a je obzvláště povzbuzující vidět to ve Spojených státech, protože to jsou lidé, kteří byli nejvíce ovlivněni vnějšími silami. Ve Spojených státech existuje spolupráce mezi mladými a starými. Je to ten prostředníček, který je jaksi pryč, ti, kteří byli odtrženi od svých rodin, když byli mladí a nuceni do škol Bureau of Indian Affairs , kde jim nebylo dovoleno mluvit jejich rodným jazykem. jazyk, nesměl nosit dlouhé vlasy, musel nosit pouze západní oblečení. To se stalo po celých Spojených státech; byli odděleni od svých rodin, byla jim vštěpována strašná sebenenávist, byli násilně vycvičeni v křesťanství a mormonismu. Mormonismus učí, že bílá je dobrá a že bílým se stanete tím, že se vzdáte indiána.

Ingram: Ve své knize popisujete korporace jako entity, které mají práva jednotlivce, ale ne povinnosti. Rozvedeš to blíže?

Mander: Doposud nebyly korporace kritizovány jako technologické formy nebo z hlediska jejich inherentních charakteristik, které by odhalovaly, proč se chovají tak, jak se chovají. Obecná moudrost říkala, že můžeme přimět korporace, aby se chovaly zodpovědněji, kdyby se lidé v korporacích mohli vzdělávat v lepších hodnotách a zachraňovat zemi a tak dále. To je naivní. Firemní forma předurčuje způsob, jakým se korporace musí chovat. Aby se udržely a byly finančně životaschopné pro bankovní a jiné instituce, musí korporace produkovat zisk a musí růst. Zisk a růst jsou naprosto nezbytné.

Korporace žijí v jakémsi podsvětí, kde mají všechna práva a ochranu, kterou jednotlivcům přiznávají naše zákony. Například nemůžete žádným způsobem regulovat firemní projev, protože se úspěšně staly „fiktivními osobami“, a proto mají stejná práva na svobodu projevu jako jednotlivci. Rozdíl je ale v tom, že jednotlivec je schopen používat pouze příruční listy a možná občas napsat malý článek do časopisu, zatímco korporace jsou schopny utratit miliardu dolarů za reklamu, aby vám řekly, co si máte myslet.

Korporace mají mnoho lidských práv: mohou vlastnit majetek, mohou se stěhovat, mohou svobodně mluvit, mohou žalovat v případě zranění. Ale nemají žádnou z odpovídajících povinností. Komunity je nemohou ovládat, protože se vždy mohou přesunout do jiných komunit. Nemají tělesnost ; nemohou být vykonány. Můžete uvěznit určité lidi v korporaci, pokud se zapojí do kriminálních činů. Samotná korporace však žije mimo lidi v ní.

Existují dva nedávné příklady, kdy vidíte rozdíl mezi lidskou bytostí a korporací a jaké jsou základní problémy, když se lidská bytost snaží chovat zodpovědně. Jedná se o případy Exxon Valdez, kde tanker rozlil ropu po celé nedotčené divoké oblasti Aljašky, a případ Union Carbide, kde chemický výbuch v indickém Bhópálu zabil 2000 lidí a 200 000 zranil. V obou případech byli generální ředitelé korporací zděšeni a učinili veřejná prohlášení vyjadřující svou lítost. Předseda představenstva Union Carbide řekl, že se chystá zasvětit zbytek svého života nápravě této chyby.

Nyní, když tito manažeři učinili tato prohlášení, učinili tak, jako by cítili lidské bytosti. Ale korporace jim nemůže dovolit, aby se chovali jako lidské bytosti, protože aby korporace přežila, potřebuje růst a musí vytvářet zisk. Podle práva Spojených států, pokud se korporace nechová primárně v zájmu zisku, mohou akcionáři žalovat vedení korporací za nerespektování jejich práv akcionářů. V obou případech generální ředitelé svá původní prohlášení stáhli. Řekli, že nebyli zodpovědní a že budou bojovat proti všem soudním sporům. Předseda Union Carbide později řekl, že zpočátku „reagoval přehnaně“. Nejprve se chovali jako lidské bytosti; později si uvědomili, že jsou součástí stroje a že účely stroje se liší od účelů lidské bytosti. Vidíme to každý den v otázkách životního prostředí. Korporace teď mluví zeleně. Ale to všechno jsou jen vztahy s veřejností.

Ingram: Ve své knize říkáte, že korporace lže, když se prezentuje jako ekologická; pokud by cítila velkou odpovědnost vůči přírodě, nemusela by používat drahé reklamy, které by tvrdily, že ano.

Mander: Korporace budou inzerovat cokoli, co není pravda, protože pokud by to byla pravda, neměly by v první řadě problém s image. Pokud by korporace byla dobrým občanem, nemusela by říkat, že je. Pravdou je, že korporace obecně jednají v přímém rozporu s přírodou, protože zisk je založen na transmogrifikaci surovin do nové, prodejnější formy.

Ingram: Promluvme si o globální fúzi ekonomik, jako je GATT [Všeobecná dohoda o clech a obchodu], EHS [Evropské hospodářské společenství] a tak dále.

Mander: Kromě EHS jsou v plánu Dohoda o volném obchodu mezi USA a Kanadou, Dohoda o volném obchodu mezi USA a Mexikem, Dohoda o volném obchodu v Severní Americe, Dohoda o volném obchodu se západní polokoulí, Dohoda o volném obchodu v jihovýchodní Asii a Tichomoří Dohoda o volném obchodu povodí. Nakonec dojde k dohodě o volném obchodu mezi Východem a Západem.

Všechny tyto fúze jsou koordinovány tak, aby maximalizovaly zisky největších korporací. S GATT by místní normy pro zdraví, bezpečnost, mzdy, normy pro mléko, předpisy proti pesticidům nebo radiaci nebo jakákoli úroveň místní kontroly byly obětovány centrální dohodě. Pokud chce Kalifornie zakázat pesticidy, nebude jí to podle obchodních dohod povoleno. V Japonsku existuje zákon, který zakazuje, aby se velké obchodní domy nacházely ve stejném bloku jako sousedské potraviny – maminky a popové obchody. Je to způsob, jak zachovat tradiční malou ekonomiku, která v Japonsku stále existuje. Ale v dohodě GATT Spojené státy usilují o odstranění tohoto zákona, takže pokud chce velký obchodní dům koupit blok, pak necháte trh, aby určil, zda se tak stane nebo ne. Všechny ochrany pro malé, soběstačné hospodářství budou ztraceny. To, co získáte z GATT a všech těchto dalších dohod, je uhlazení cesty pro největší korporátní giganty. Budou mimo kontrolu jakékoli čtvrti, města, státu nebo dokonce národa.

Ingram: Poslední dvě nezmapované divočiny popisujete jako vesmír a genetiku. Zahrnujete také vědomí samotné jako divočinu, která není probádaná?

Mander: Dá se říci, že lidská mysl je jakousi divočinou, která není probádaná. Ale když mluvíme o vesmíru a genetice, mám na mysli, že jsou to poslední, které korporátní svět hodlá proměnit v průmyslové formy, které mohou být ziskové.

Nyní je televize samozřejmě také hluboce zapojena do tohoto „komodifikačního“ procesu, jehož účelem je komodifikovat pocit, vědomí, touhu, vědomí. Lidská mysl už byla šrotem na mlýn ještě před genetickou strukturou a prostorem. Vědomí již bylo přetvořeno tak, aby vyhovovalo a akceptovalo komodifikaci přírody. K invazi mysli došlo už dávno. Přetváření mysli je to, co má reklama dělat. Tohle dělá televize. Média to dělají. Jsou to efektivnější nástroje, než jsme měli dříve. Reklama vstupuje do lidských pocitů a nabízí je v obrazech. Jsi dost hezká? Jsi dost cool? Jste dostatečně čilý?

Ingram: Zavolal jsi dnes osobě, kterou miluješ?

Mander: Že jo. To vše souvisí s vašimi pocity. Jsou prezentovány v obrazech; reagujete pak sami na sebe ; a pak musíte něco zaplatit, abyste získali zpět city, které vám vzali. Je to úžasný proces.

Ingram: Ve svých popisech West Edmonton Mall, EPCOT Center a San Franciscu jako zábavního parku naznačujete, že nástup těchto uměle řízených prostředí – technotopií – je horší než ekologické zhroucení, kterému čelíme.

Mander: Že jo. To, co máte v těchto tematických komunitách životního stylu a mega-nákupních centrech, jsou utopické výtvory života jako syntetické znovuvytvoření. Snažím se o srovnání těchto míst a klenutých existencí ve vesmíru.

Ingram: V knize tomu říkáte terraformování.

Mander: Správně, bublina existuje ve vesmíru. West Edmonton Mall je klenuté město ve vesmíru. EPCOT Center sice nemá střechu, ale každé stéblo trávy a každé zvíře je předem připraveno na to, jak se v něm smísit. Je to konečné předměstí. Představují si život, kde neexistuje vůbec žádný vztah k přírodě a kde bylo uděláno vše pro zničení pocitu spojení s čímkoli mimo to, co může poskytnout korporace a technologický svět. A je to uděláno tak, aby to vypadalo velmi přitažlivě. Kniha EPCOT Center o sobě říká, že jejím účelem je přimět lidi, aby se sžili s vysoce technologickou změnou, ke které v budoucnu dojde. Tyto vize jsou v podstatě prodejním systémem pro budoucnost, kde jsou všechny lidské zkušenosti redukovány na zážitky z tlačítek nebo slavné cestování s batohy na zádech prostorem a časem. Představují si obecnou přeměnu světa, kde by autentická místa, jako je Anglie – stará Anglie nebo staré Norsko – byla znovu vytvořena vlastní zábavou, jako jsou zábavní parky. To je důvod, proč používám frázi „San Francisco, Theme Park“, protože to se již děje zde, ale začíná se to dít i všude jinde; autentická místa začínají propagovat své rysy s cílem podpořit cestovní ruch. Stávají se zkomodifikovanou verzí sebe sama. nebo staré Norsko – by bylo znovu vytvořenou zábavou, jako jsou zábavní parky. To je důvod, proč používám frázi „San Francisco, Theme Park“, protože to se již děje zde, ale začíná se to dít i všude jinde; autentická místa začínají propagovat své rysy s cílem podpořit cestovní ruch. Stávají se zkomodifikovanou verzí sebe sama. nebo staré Norsko – by bylo znovu vytvořenou zábavou, jako jsou zábavní parky. To je důvod, proč používám frázi „San Francisco, Theme Park“, protože to se již děje zde, ale začíná se to dít i všude jinde; autentická místa začínají propagovat své rysy s cílem podpořit cestovní ruch. Stávají se zkomodifikovanou verzí sebe sama.

Ingram: Ironií je, že se snažíme znovu vytvořit to, co jsme celé ty roky zaměstnávali ničením. Je to jako příklad, který uvádíte s reklamami v televizi, které nám prodávají naše pocity spojení. Teď budeme muset koupit zpět Eden – v kupoli.

Mander: Ano, lidé budou mít přírodu uvnitř kopulí, ale venku už málo přírody.

Ingram: V evropském vydání Wall Street Journal jsem viděl článek na titulní straně o nápadu vědce vyhodit do povětří Měsíc, aby se zlepšila atmosféra na Zemi. Ve své knize jste popsal taková technologická řešení, jako je navrhovaný plán podporovaný Národní výzkumnou radou, která radí Kongresu, rozprášit stovky tisíc tun železného prášku do moří, aby se stimuloval růst řas a absorboval oxid uhličitý, jako to dříve dělaly lesy.

Mander: Všechna tato řešení jsou šílená, protože jsou tak odtržená od jakéhokoli smyslu pro důsledky drastické změny ekosystému. Ale jsou poháněny motivem zisku, protože to jsou řešení, která fungují uvnitř kapitalistického systému.

Gary Coates, profesor na Kansas State University, tvrdí, že tyto kroky k znovuvytvoření života v umělých prostředích, genetické inženýrství, vesmírné cestování, bublinové kupole ve vesmíru a parky životního stylu jsou skutečnými příklady toho, že jsme již ztraceni ve vesmíru. Už jsme zmítaní jako astronauti, bez pocitu uzemnění, aniž bychom věděli, odkud jsme přišli, kudy je nahoru, kudy dolů. A to, o co se v tom všem opravdu snažíme, je dostat se zpět do Edenu. Snažíme se vrátit ke zdroji. Ztráta Edenu je operativní mýtus západní společnosti.

Ingram: Promluvme si o některých stereotypech a vzorcích, které ovlivňují vnímání domorodých národů, jako je představa, že mezi sebou neustále bojují a že nejsou schopni si sami vládnout.

Mander: Na Západě se náš pohled na Indy vrací k debatě před několika staletími v katolické církvi o tom, zda Indové byli nebo nebyli vůbec lidmi. Církev se snažila zjistit, zda mají Indové duše, a proto stojí za to je zachránit, nebo zda by z nich měli být pobiti nebo z nich udělat otroci. Nikdy se neuvažovalo o tom, zda mají Indové platnost podle svých vlastních podmínek. Člověk rychle vidí analogii s přírodou, protože právě teď lidé začínají mluvit o tom, zda má příroda platnost podle svých vlastních podmínek, spíše než aby sloužila lidem.

V případě západních průmyslových zemí jsou Indové považováni zásadně za minulost, zastaralou; primitivní v negativním smyslu, což znamená neschopný udržet vlády nebo společnosti, neschopný myslet velké myšlenky, přispívat k západním myšlenkám nebo zanechat krásnou architekturu. Jsou kritizováni ve všech oblastech, o kterých si myslíme, že jsme dobří. Existuje však podstatný důkaz, že filozofický základ americké ústavy pochází z Velkého závazného zákona Irokézů, který sahá přinejmenším do 16. století; Irokézové říkají, že to sahá tisíc let před tím. Velký závazný zákon je systém rovnostářského, federovaného vládnutí s absolutní demokracií a silnými kontrolami a protiváhami a ve skutečnosti v některých ohledech v současnosti přetrvává. Nyní USA Ústava si musela mnohé z těchto principů vypůjčit, protože ve světě v té době neexistovaly žádné jiné demokratické a federativní modely. Ve své knize jsem si dal spoustu problémů, abych mluvil o indických vládních systémech.

Mluvím také o indických ekonomických systémech, protože rétorikou západní společnosti je, že technologie a západní formy rozvoje osvobozují lidi od utrpení a otroctví. Malý průzkum tradičních domorodých ekonomik ukazuje, že lidé byli schopni přežít ve většině částí světa, jistě v mírných pásmech, ale dokonce i v extrémních pásmech, s velmi malou prací, maximálním potěšením a zábavou a minimem technologií.

Ingram: A pracovali jen tři až pět hodin denně.

Mander: V průměru. A tehdy pracovali. Bylo mnoho měsíců, kdy nebyla vůbec žádná práce.

Ingram: Co dělali celé ty hodiny a dny volna?

Mander: Poflakovali se. Flirtovali. Hráli hodně muziky. Spali. Zdálo se, že se dobře bavili. Souviseli. Bylo tam hodně komunitního života. Ale kdo ví? Chci říct, že byste teď museli jít do komunity z doby kamenné, kde jsou některé z těchto aktivit stále živé. Lidé, kteří jdou dovnitř, říkají, že se skvěle baví. Ne všechno je dokonalé. Existují různé druhy intrik a tabu a tak dále, věci, které nesmíte dělat, věci, kterým se snažíte uniknout, a existují odplaty. Ale je to velmi intenzivní osobní zkušenost.

Ingram: Musí cítit zvýšený pocit sounáležitosti.

Mander: To je to, co mají. Vidíte, západní pohled na indiány je založen na žádném kontaktu s indiány. Průměrný Američan nikdy nepotkal Inda, snad kromě opilého Inda ve městě. Indové žijí většinou v oblastech divočiny – v oblastech, kde my nejsme – takže s nimi ve skutečnosti nekomunikujeme a v médiích nejsou zastoupeni žádným přesným způsobem. Všechny mediální prezentace byly stereotypní. Nejprve byli Indiáni prezentováni jako divoši; pak to bylo jako ušlechtilí divoši. Obojí je nepřesné. Jsou to opravdu jen obyčejní lidé žijící v běžné společnosti, která má určité struktury, které byly velmi funkční. Takže naše povědomí o Indiánech je jen fantazie. Opravdu nemáme způsob, jak zjistit, jaké byly jejich společnosti.

Původní tradice je filozofická tradice. Domorodé společnosti se úspěšně udržovaly po tisíce let, protože si vyvinuly filozofický systém zakořeněný v jejich vztahu k přírodě.

Ingram: Jsou to především ústní tradice?

Mander: Jsou to přísně ústní tradice. Nevěří v kodifikaci stejným způsobem jako my. Oren Lyons, vůdce Onondaga , zdůrazňuje důležitost ústní tradice práva. Když byl Velký zákon sepsán, byl plný zkreslení, protože je ve skutečnosti proměnlivější. Všichni se sejdou a promluví si o tom a zjistí, co je v dané situaci správné. Pokud trávíte čas s indiány, zjistíte hodně o tom, jak funguje ústní tradice, protože jejich vzpomínky jsou neuvěřitelné. Pamatují si, co říkáte, velmi jasně, po velmi dlouhou dobu a bez použití magnetofonu nebo poznámek.

Ingram: Co za to stojí?

Mander: Je to proto, že jsou v tomto procesu vzhůru. Poslouchají. Věřím, že ústní tradice trénuje naslouchání. Pokud máte například digitální hodinky, nemusíte čas zjišťovat stejným způsobem. Je to všechno hotovo za vás. Kalkulačky ničí schopnost počítat. Pokud máme systémy zaznamenávání toho, co se děje, pak tomu nevěnujeme tolik pozornosti a nevyužíváme svou paměť. Tak často jsem to viděl. V polovině šedesátých let jsem se účastnil schůzky dole v rezervaci Hopi. Šel jsem tam o něčem diskutovat a všichni seděli v kruhu a schůzka trvala celý den, než se řešilo jedno téma. Když setkání začalo, všichni tito lidé seděli kolem kruhu se zavřenýma očima. Myslel jsem, že spí. Až mnohem později na schůzce mi bylo jasné, že jsou úplně vzhůru, a slyšeli všechno, co bylo řečeno. A nejen to, měli toho hodně co říct ke všemu, co se říkalo, ale vyjadřovali se velmi pomalu, postupně, velmi zdlouhavě a s absolutní, živou vzpomínkou.

Ingram: Ve své knize říkáte, že jedním z důvodů, proč se nám v historii neříká pravda o Indiánech, je to, že nechceme čelit vlastní vině, nepovažuje se za dobrou televizi ukázat, co jsme udělali lidé této země, když jsme sem přišli. Slyšel jsem, že když testovacímu publiku ukázali verzi „Tance s vlky“, která skončila vyvražděním kmene, vyvolalo to hroznou reakci, takže to změnili, aby kmen utekl.

Mander: No, byl jsem vděčný, že ve filmu nedošlo k žádné porážce.

Ingram: Jde mi o to, že nechceme vidět, co jsme dělali v minulosti; navíc to není starý příběh, děje se to po celé planetě – tady a teď.

Mander: Američané jsou nejodolnější vůči přiznání svých chyb. V poslední době se mnoho národů omlouvalo za různé činy. Němci se Izraelcům omluvili. Rusové se Polákům omluvili. Poláci se svým lidem omluvili. To byly formální omluvy; byly vyjednány a vyřešeny. Indiáni žádají, abychom se omluvili za minulost i za současnost a abychom vrátili spoustu zemí, které jsme Indiánům ukradli, protože země je klíčová pro přežití tradičních kultur.

Je načase, abychom to udělali, a pokud ano, určitě by nám to prospělo přinejmenším stejně jako Indiánům. Nemluvím jen o psychické úlevě – o zbavení se té viny – ale co je důležitější, o výhodách udržování kultur a komunit, které mají stále přístup ke starodávným znalostem na Zemi, které jsme ztratili, znalostem. o vhodném způsobu života lidských bytostí na planetě.

The post Jerry Mander. Čtyři argumenty pro zrušení televize. Vynikající rozhovor first appeared on Čítárny.

Rakouský spisovatel, žurnalista a dramatik Karl Kraus (1874-1936) součastník a obdivoval Karla Čapka i F.X. Šaldy je pro jeho mimořádně obsáhlé a úvahově pestré dílo obsahující především aforismy, eseje, dodnes populární. Napsal také literární kritiky, nesčetné polemiky, dopisy, satiry, glosy, epigramy, básně, prohlášení etc. Většinu svých prací uvedl ve svém časopise Die Fackel neboli Pochodeň.

Kraus zůstává aktuálním fenoménem dodnes – jako nekompromisní obránce jazyka proti jeho zneužívání a jako svědek toho, jak moc mohou slova ovlivnit dějiny.

Nejvýznamnějším dílem Karla Krause je monumentální protiválečné drama Die letzten Tage der Menschheit (Poslední dny lidstva, 1915–1922). Tato téměř 800stránková koláž dokumentárních scén, citátů z novin, dialogů z kaváren a fronty je dodnes považována za jedno z nejsilnějších literárních svědectví o první světové válce. Kraus v ní ukázal, jak jazyk a propaganda dokážou připravit půdu pro katastrofu.

Byl mistrem afórismu a přesného, často krutě vtipného jazyka. Nikdy se nehlásil k žádné literární skupině ani politické straně, přestože krátce sympatizoval se sociální demokracií a v roce 1934 podpořil Dollfussův režim jako menší zlo proti nacismu. Třikrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu.

Vybíráme jeho vtipné aforismy, které nazval O žurnalistech, estétech, politicích, psycholozích, ťulpasech a učencích a byly vytištěny v knize:
Soudím živé i mrtvé / Karl Kraus / Přeložil Aloys Skoumal / Odeon 1974

Pročpak si věčnost nedala tohoto zmetka času odejmout?
Jeho mateřské znaménko je novinový kolek, jeho novorozenecká šmolka tiskařská čerň a v žilách mu proudí inkoust.

Doba se sice tváří, jako by byla o vývoji přesvědčena, jenže dokonalost jí brání osobně se na něm podílet. Její trvanlivost stojí v záručním listě, který na mechanika vkládá těžkou odpovědnost, ale tak dlouho jako záruční list jistě vydrží. A přece je možné, že doba kamenná a bronzová byly ještě trvanlivější než papírová.

Když se krejčí pustí do větru, musí si strčit do kapsy žehličku. Kdo nemá osobnost, musí mít závaží. Je to však nevalná výhoda, když si krejčí vycpe břicho vatou a žurnalista cizími myšlenkami. Tam k tomu patří žehlička, a tenhle se zas nemusí stydět za šosáctví, které ho jedině udrží na nohou. Jenže oni si myslí, že čelí větru, a zatím větry pouštějí.

Nemít myšlenku a umět ji vyjádřit – na tom se pozná žurnalista. Žurnalisti píší, protože nemají co říct, a mají co říct, protože píší.
Malíř má s natěračem společné to, že si umaže ruce. Právě tím se liší spisovatel od žurnalisty.

Individualita spíše podplave nátlak než individuum svobodu. Nacionalismus je zřídlo, v němž každá jiná myšlenka zešlakovatí. Historik je často pouhý dozadu obrácený žurnalista.

Historik je často jen novinář obrácený zády k budoucnosti.
Žurnalismus zamořil talentem svět, historicismus bez něho.
Kdo je historik? Ten, kdo píše tak špatně, že nemůže uplatnit ani v novinách.

Fejetonista – senzál. I senzál musí být pohotový a ovládat řeč. Pročpak se nepočítá do literatury? Život má obory. Onen se zapracuje do tohoto, tento zas do onoho, každý do každého. Štěstí je slepé. Osudy rozhodují o člověku. Víme sice, co jsme, ale ne, co se z nás může stát. Pročpak se počítá do literatury zrovna fejetonista?

Těžko bývá v umění rozeznat pravost od podvodu. Podvod se pozná nejvýš tak, že pravost přehání. Pravost zas nejvýš tak, že na ni obecenstvo nenalítne.

S dokonalými fejetonisty by se dalo vydržet, jen kdyby neměli spadeno na nesmrtelnost. Umějí uplatnit cizí hodnoty, mají po ruce všechno, co nemají v hlavě, a bývají zhusta i vkusní. Když si chce někdo dát vyzdobit výlohu, nezavolá lyrika. Uměl by to taky, jenže to nedělá. Dělá to aranžér. To mu zjednává společenské postavení, které mu lyrik právem závidí. Také aranžér může přežít do pozdější doby. Ale jenom když na něho lyrik udělá báseň.

Ještě nikdy nemělo umění tak daleko k obecenstvu, ale ještě nikdy neexistovala umělá prostředina, taková, že se sama píše a sama čte, že totiž dovedou všichni psát a všichni rozumět a jenom společenská náhoda rozhoduje, kdo z této hunské hordy vzdělání, táhnoucí proti duchu, vyjde jako pisatel nebo čtenář.

Bohatství plynoucí ze sterých temných zdrojů dovoluje tisku, aby si o velkých svátcích dopřával přepychu literatury. Jakpak mu asi je, když se smí jako zlatý řetízek skvět na inzertním břichu nějakého náfuky?

Filozofie bývá pouhá odvaha vkročit do bludiště. Kdo však potom zapomene na vstupní branku, lehce si užene věhlas samostatného myslitele.

Jestliže milování slouží jen k plození, pak slouží učení jen k vyučování. Toť dvojí teleologické ospravedlnění existence profesorů.

Zaboha rád bych věděl: copak si všechny ty lidičky počnou s rozšířeným obzorem?

Nynější dítě se vysměje otci, vyprávějícímu o drakovi. Je třeba udělat z děsu povinný předmět: jinak se mu nenaučí.

Je více věcí mezi kvintou a sextou, než se ve snu zdá vaší školské moudrosti.

Probudilí jinoši – nevyspalí muži.

Mezi starou a novou duševědou je ten rozdíl, že se stará mravně rozhořčovala nad každou odchylkou od normy, a nová dopomohla méněcennosti k stavovskému sebevědomí.

Mají tisk, mají burzu, teď mají ještě nevědomí!

Psychologie je tak zbytečná jako návod k použití jedu.

Psychologové jsou prohlédači prázdnoty a šejdíři hloubky. Dobré názory jsou bezcenné. Záleží na tom, kdo je má.
Satiry, jimž cenzor rozumí, se právem zakazují.

Fráze je škrobená náprsenka před normálním smýšlením, které se nikdy nepřevléká.

Venkovští pulbíři mají jablko, než se dají do pulbírování, strčí je sedlákům do huby. Noviny mají fejeton.

Ťulpas, který mluví o umění, pokládá Umělce, který o něm mluví, za neskromného.

Doprošováním se skromnosti by impotence ráda zabránila aktu.

Malým záleží víc na tom, aby někdo své dílo nepokládal za velké, než aby velké bylo.

Šosák právem pokládá za chybu, když si někdo o sobě „moc myslí“. Velikášství není, že se člověk pokládá za víc, než je, nýbrž za to, co je.
Vzdělání je to, co kdekdo přijímá, leckdo odevzdává dál a málokdo má. Co stráví učitelé, to jedí žáci.
Vševědové snad žijí v přesvědčení, že u stolařiny jde o to, získat hobliny.

Duševní podněty dává dítěti chůva svým: „ku-kuk – co to, co to“. Aby nevřískali, ukáže se dospělým kousek umění a vědy. Děti se uspávají:
„Víš, kolik je hvězdiček?“ Dospělí se upokojí, až když se dovědí jejich jména a jak daleko je Kassiopeia od Země a také že se tak nazývá po choti etiopského krále Kefea a matce Andromedině.

Lidé, kteří přepili žízeň po vědění, jsou postrachem společnosti. Nechť se člověk neučí víc, než nutně proti životu potřebuje.

Kdypak přijde doba, kdy se bude muset při sčítání v každém domě uvést počet potratů?

Humanita je pradlena společnosti, špinavé prádlo ždímá v slzách. Fráze a věc jedno jsou.
Zpotvoření reality ve zprávě je pravdivá zpráva o realitě.

Svět ohluchl od kadence. Jsem přesvědčen, že události se už vůbec neodehrávají, nýbrž že za ně samočinně pracují klišé. Kdyby se však události od klišé nezastrašeny přece jen odehrávaly, jakmile se klišé rozbijí, bude po událostech veta. Věc zahnívá od řeči. Doba už smrdí frází.

Ohyzdnost nynějška má zpětnou působivost.

Karl Kraus (1874–1936)
byl jedním z nejvýraznějších a nejostřejších satiriků rakouské literatury 20. století – spisovatel, žurnalista, dramatik, básník a především neúnavný kritik jazyka, tisku a společenského pokrytectví.

Narodil se 28. dubna 1874 v Jičíně v Čechách do zámožné židovské rodiny papírníka. Už v roce 1877 se přestěhoval s rodiči do Vídně, kde prožil téměř celý život. Studoval práva a filozofii na Vídeňské univerzitě, ale studia nedokončil a rozhodl se žít pouze z pera.

V dubnu 1899 založil časopis Die Fackel (Pochodeň).
Zpočátku přispívali i jiní autoři, od roku 1911 ho však psal, redigoval a vydával úplně sám – bez reklam, bez sponzorů, bez kompromisů. Tento jedinečný projekt trval až do jeho smrti a vyšlo v něm přes 900 čísel. Kraus v něm s chirurgickou přesností pitval novinářskou frazeologii, politickou demagogii a morální úpadek své doby.
Stal se tak jedním z prvních skutečných kritiků médií v moderním smyslu slova.

Zemřel 12. června 1936 ve Vídni ve věku 62 let, krátce před anšlusem Rakouska. Jeho hrob na Vídeňském ústředním hřbitově je dnes čestným hrobem.

The post Karl Kraus kriticky a vtipně o žurnalistech, estétech, politicích, psycholozích, ťulpasech a učencích first appeared on Čítárny.

Profesor Piťha a jeho vynikající projev v kostele Všech svatých na Pražském hradě 2015. Nemusíte být věřící, abyste pochopili v plné šíři moudrá slova pana profesora Piťhy, které se vážou k zásadním problémům této doby, k poničeným vztahům mezi lidmi, k chaotické a stupidně se chovající společnosti. Kultivovaný projev je tak nadčasový, že by měl prezentovaný ve všech médiích dnes a denně.

Ano. Jsme lidé. Nejsme čísla bez kritického uvažovaní. Nejsme ovládání roboti, kterým se musí říkat, co a jak mají dělat a jak myslet, jak by si přáli mnozí psychopati nového světového řádu.

Zde je text proslovu profesora Piťhy ze stránek Arcibiskupství pražského:

Lidé, lidé,

Dovoluji si vás oslovit tímto nejvyšším možným titulem, protože člověk je obrazem Boha a je ozdoben výsostnými znaky: rozumem, svědomím a zodpovědností.

Sešli jsme se tu, abychom vzpomenuli obětí válek a totalitních režimů, zejména toho, který je nám historicky nejblíž. Dnešní pietní slavnost dostala jméno Mene Tekel. Tato tajemná slova se objevila na zdi paláce Nabukadnesorova syna, když hodoval a zneuctil posvátné nádoby odcizené z Jeruzalémského chrámu. Oznámila pád jeho říše, protože se nepoučil z příběhu vlastního otce.

Jsme přitom na místě, které je symbolem našich národních dějin. Je to chrám, který po staletí vznikal podle přesně stanoveného řádu a stal se ztělesněním ideálu, který vedl naše otce a dědy. Sama o sobě tato katedrála oním ideálem není, protože ten stojí vysoko nad ní směrem označeným odvážně vzpřímenými věžemi. Odtud k lidem promluvil Bůh. Slyšeli jsme jeho slova platná pro Izraelity v zajetí stejně jako pro stavitele tohoto chrámu. Jsou bolestně platná i dnes. Odtud k nám poslal svého Syna, Ježíše Krista, aby nám ukázal, kdo jsme. Že jsme lidé, jen lidé spěchající ke smrti. Ale také, aby nám zvěstoval, že ideálem člověka je být obrazem Boha. Podobat se Kristu. To je pravda života, celý jeho smysl – jít k tomuto ideálu.

Pokaždé tu někdo mluví. Dnes ten úkol připadl mně. Je mi úzko, protože mluvím před Vševědoucím, a uvědomuji si, že nestojím před vámi, ale před těmi, kdo pro tento ideál, pro pravdu života, byli schopni svůj pozemský život nasadit. Dělat to pro sebe by nedávalo smysl. Život se pokládá za druhé. Ti, na něž tu myslíme, to udělali kvůli nám. Je mi určeno promluvit. Zde jsem, abych konal, co mám konat.

Více než vzpomínat, je třeba se poučit.
Ti, o nichž přemýšlíme, zemřeli především proto, že si lidé včas nepřipustili, že jsou ohroženi. Je třeba se poučit, neboť jsme opět ohroženi a opět si to nechceme přiznat. Říkáme: Žijeme v míru, přitom se bojuje, útočí a zabíjí. Ve své hlouposti a pýše poučujeme celý svět.
Říkáme: Náboženské války jsou středověký nesmysl. Očekáváme, že všichni odhodí svého Boha, protože my jsme to udělali. Ale oni to neudělají, protože na nás vidí, kam to vede – naše kultura se rozpadá a vymíráme.
Říkáme, že s nimi musíme vést dialog, ale oni nás nebudou poslouchat, protože chtějí mluvit o náboženství a my žádné nemáme, protože jsme nekonečně liberální.
Říkáme, že si máme jeden druhého vážit, ale oni si nás vážit nemohou, protože oni jsou schopni pro svou pravdu položit život, ale my budeme ustupovat a podle jejich diktátu zakročíme proti každému, kdo se přizná ke znamení Kristova kříže.
Říkají nám, že nejsme tolerantní, a mají pravdu, protože nejsme tolerantní ani k sobě navzájem. A nedejme se mýlit, naši politici se vůbec nezajímají o Islám, ale o petrolej a prodej obnošených zbraní. My jim to nemůžeme vytknout, neboť je sice máme za krátkozraké hlupáky, ale nesmíme to přiznat, protože jsme je zvolili. Navíc cítíme, že to jsou ti nejhodnější z nás, protože na slovo poslouchají jiné, kteří jim, sami bez tváře, odněkud nařizují. Tušíme, že odněkud, kde se hraje ruleta s fiktivními penězi, které ovšem někdy musí být podloženy naší prací, popřípadě životy.

Usilujeme o mír na Ukrajině, ale sami jsme připustili, aby byl ohrožen, a spěcháme se přiživit, protože nepřiznáme, že nejde ani o Ukrajince, ani o Rusy, ale opět o peníze a rovnováhy bank, které se rozkymácely jako lodě, když se zvednou vlny.
Říkáme: musíme být silní, abychom uhájili mír, ale k čemu nám budou zbraně, když nemáme muže, kteří by je zvedli. Proč by to dělali, když nemají ideál? Ideál, za který by někdo byl ochoten zemřít.
Jsme věru ubozí a směšní. Vzali jsme své oblasti vazebnost kultury a naše katedrály se hroutí a společenství lidí se mění v hromadu rozhádaných sobců. Ztratili jsme hodnotu a míru člověka, neboť je zcela logické, že když odhodíme své křesťanství a zbavíme se Boha, zbavíme se i člověka, protože přestaneme vědět, jak má vypadat. Jak si nás muslimové mohou vážit, když oni mají Boha a my žádného nemáme. A proč by se měli u nás chovat slušně a jednat s námi lidsky, když vidí, jak se chováme my k sobě navzájem.
Hovoříme o míru, chceme ho bránit, ale sami ho nemáme. Ani v sobě, ani mezi sebou.
Chceme zachránit spravedlnost, ale jen množíme zákazy. Jenže spravedlnost ani mír nikdo nezavede, protože vyrůstají ze slušnosti.

Vím, co teď nastane, co uslyším. Má slova narazí na zeď sobecké spokojenosti, která je jako křivé zrcadlo.
Všechno překroutí. Kdybych řekl jakoukoli moudrost, ozvěnou se ke mně vrátí fráze prázdnější než žvást opilce. I kdybych přinesl přímo z fronty usmrcené dítě, ozve se jen lživý nářek představitelů elit, a to takový, jaký si bude přát ke všemu lhostejný dav, který je má znovu postavit do čela. Nikdo se nezvedne, aby se šel pokusit zachránit sourozence či matku toho dítěte. Ozvou se proti mně hlasy: Na co si hraješ? Nečárej čerty na zeď!…, až zazní protest:
Ten blázen nakonec způsobí válku – umlčte ho! Ale já se hrozím toho, co si připravujeme a přivodíme. Našimi nepřáteli nejsou ani Arabové ani Ukrajinci ani Rusové a vůbec nikdo. Stačíme si sami, protože si nevážíme zákona života, zapomněli jsme, že život je láska a láska je oběť. Život bez nich nedává smysl. A to je, na co můžeme zahynout. Neměli bychom žádné nepřátele, kdybychom byli jako tato katedrála, poutáni k sobě pevným řádem, a byli bychom váženi a ctěni jako tvůrci. Jenže my nic nevytváříme, protože za sebe necháváme jedny pracovat a druhé myslet.
Podle pokynů shora jen posunujeme dílo těch zdola. Nemáme proč žít. Jsme tu zbyteční. Kdybychom takoví nebyli a byli platnými lidmi, neodvážili by se nás nepřátelé ohrozit, protože bychom byli pevnější, než oni. Naší cestou je návrat k rozumu a jeho zkáznění a důsledné, věrohodné, hluboce žité křesťanství.

Nemohu mlčet. Byl jsem vyzván, abych promluvil před Bohem a mrtvými předky, a to ve chvíli, kdy se nás cizinci s úsměškem ptají:
Co vy jste vlastně zač? Nemohu mluvit za druhé, ale odpovím za sebe, byť se chvěji:

Vyznávám, že jsem běloch, uznávám odlišnost lidských ras, a tudíž lidskou důstojnost všech, ale odmítám zčernat či zežloutnout a změnit proporci a barvu svých očí.

Jsem muž, který může zplodit, ale nemůže porodit dítě, a proto trvám na spořádané, trvající rodině, neboť je to základ společnosti a záruka výchovy. Trvám na tom, že muž a žena jsou odlišní ve stavbě těla i biologické funkci, že žena je slabší a vzácnější než muž, který ji má chránit, milovat a vážit si jí.

Jsem zatím zdravý a budu pomáhat nemocným, ale odmítnu fňukání slabochů, kteří se na nemoc jen vymlouvají.

Jsem zároveň bohatý i chudý. Svůj chléb si dosud vydělávám a mám ho dost, abych se podělil, ale odmítám živit lenochy. Mám mnohem méně než skutečně majetní, nezávidím jim a radoval bych se, kdyby svůj majetek užívali rozumně.

Jsem Evropan, protože jsem Čech. Narodil jsem se českým rodičům, vyrostl v české zemi a beru vážně bídu i slávu svého národa. Odmítám se rozplynout v bezduché uniformitě konzumní multikultury.

Jsem křesťan, uctivý k lidem jiného náboženství či názoru, a vím s určitostí, že se jimi budou řídit v celém svém jednání. Ale hlásím se pevně ke svému křesťanskému Bohu a řádu, který stanovil, protože je moudrý, spravedlivý a k lidem soucitný.

Jsem člověk, vděčný za své lidství a hrdý na svou tvář.

Jsem člověk, jmenuji se Petr Piťha a nejsem nějaké 361106/038 rodné číslo ani 37-22/015 identifikační číslo oprávnění, ani PIN ani VIPN ani jakékoli jiné číslo.
Jsem člověk, protože mám svědomí a nesu zodpovědnost. Jsem člověk a jako člověk chci také zemřít.
Amen.

Petr Piťha

DIGITÁLNÍ ID JAKO NOVÝ ZPŮSOB NEVOLNICTVÍ
Poznámka redakce o neofeudální kontrole lidí skrze tzv. ID a lživé argumenty o ochraně dětí!

Zákazy sociálních médií pro děti do 16 let a zákony o „online bezpečnosti“ jsou trojským koněm pro zavedení digitální ID infrastruktury pro všechny.

Žádná vláda nemůže zabránit dětem mladším šestnácti let v přístupu k webovým stránkám, aplikacím, funkcím nebo zařízením, pokud pro všechny nebude zaveden digitální kontrolní bod. Jediný způsob, jak zjistit, kdo je dítě, je nejprve zjistit, kdo jím není.

To znamená kontroly totožnosti jak pro děti, tak pro dospělé. Systém nemůže spolehlivě určit, zda je uživatel starší šestnácti let, aniž by požadoval důkaz. Sken pasu. Řidičský průkaz. Digitální ID.

Můžete tomu říkat jak chcete – „ověřování věku“, „online bezpečnost“ nebo „ochrana dětí“. Operační požadavek je stejný – uživatelé se musí identifikovat, aby mohli projít bránou.

Proto je jazyk těchto zákonů tak pečlivě zvolený. Politici jen zřídka přiznají, že budují kontrolní bod totožnosti pro internet. Místo toho tvrdí, že chrání děti před pornografií, obsahem podporujícím sebepoškozování, návykovým designem, škodlivými algoritmy nebo čímkoliv jiným, co je užitečné k prosazení legislativy.

Dítě je sympatický případ používaný k získání veřejného souhlasu. Dospělý je ten, kdo je podmíněn k poskytnutí pověřovacích údajů pro přístup na digitální veřejné náměstí. Cílem není skutečně chránit děti před dospělým obsahem, ale učinit přístup k internetu založený na totožnosti běžným, odpovědným a nevyhnutelným.

A jakmile bude tento precedent stanoven, může se kategorie obsahu vyžadujícího ověřování rozšířit bez jakékoliv vážné úpravy systému.

Pornografie se stane sociálními médii. Sociální média se stanou sdílením videí. Sdílení videí se stane vyhledáváním. Vyhledávání se stane zasíláním zpráv. Zasílání zpráv se stane platbami. Platby se stanou bankovnictvím. Bankovnictví se stane veřejnými službami. Veřejné služby se stanou drobnostmi každodenního života.

Při každém přírůstku je rozšíření prodáváno jako omezené, přiměřené a nezbytné. V každé fázi je odpor rámován jako škodlivý pro děti, společnost, veřejné zdraví nebo národní bezpečnost. Odůvodnění se mění podle aktuální naléhavosti. Digitální infrastruktura totožnosti se zabudovává do každé kategorie každodenní aktivity.

V tomto okamžiku již digitální ID není nástrojem k udržení dětí mimo škodlivý obsah. Stává se operačním systémem kontrolované společnosti. A otázkou již není, zda jste dostatečně staří na to, abyste mohli přistupovat k webové stránce. Je to spíše otázka, zda systém považuje za vhodné, abyste se podíleli na společenském životě vůbec.

Jakmile se digitální ID stane cenou za účast na společenském životě, nezůstane omezena na původní záminku, která ji zavedla. Stane se univerzálním kontrolním systémem. Způsobem, jak rozhodnout, kdo může přistupovat ke které službě, za jakých podmínek, s jakou úrovní sledování a s jakými důsledky za nesplnění požadavků.
Vznikne tak systém ne nepodobný středověkému nevolnictví, kdy šlechta a církev kontrolovala veškerý pohyb a práci svých poddaných. 
Nevolnictvi bylo zrušeno 1781.

Zdroj:  https://wideawake.clothing 05-2026

The post Prof. Piťha. Jsem člověk, nejsem číslo. A jako člověk chci zemřít first appeared on Čítárny.

Kniha Problém médií je nezbytným úvodem pro všechny, kteří chtějí rozumět médiím dnešního světa. Sám Noam Chomsky se vyjádřil ke knize takto:
“Práce McChesneyho je mimořádně důležitá. Měla by být čtena pozorně a se zájmem, zejména lidmi, kterým jde o svobodu a základní práva.”

Kniha nastoluje čím dál aktuálnější otázky:

Slouží média obecnému blahu, nebo oligarchii? Je mediální systém založený na velkých korporacích slučitelný s životaschopnou demokratickou veřejnou sférou? Jak fungují zkorumpované politické principy, které takový systém vytvářejí? Pro mnoho lidí je dávno neplatný názor, že novináři jsou hlídacím psem demokracie. e v neoliberálním prostředí poněkud vyžilá a vyprázdněná floskule a pro společnost, která má být skutečně svobodná, je to podstatný problém.

Texty Roberta McChesneyho, mediálního analytika a profesora kadedry komunikace Illinoiské univerzity, zahrnují dvě eseje z knihy “The Political Economy of Media” (New York, 2008):
“Problém žurnalistiky” a “Jak přemýšlet o žurnalistice”.
Autor v nich zkoumá témata politické ekonomie médií, mezi něž patří např. vztah žurnalistiky k demokratické praxi, porozumění propagandě (vládní i komerční), souvislosti mezi komerčními médii a depolitizací společnosti, zvláštní role inzerce ve formování mediálního trhu i obsahu, vztah médií ke globálnímu a současnému kapitalismu, vliv komercializace na kulturu, veřejnoprávní vysílání atd. Autorovy argumenty jsou podloženy dlouholetým výzkumem. Přináší hutnou kritiku probíhajícího procesu degradace žurnalistiky.

Robert W. McChesney je profesorem na Katedře komunikace na Illinoiské univerzitě v Urbaně-Champaign.
Spolu s Benem Bagdikianem, Edwardem Hermanem a Noamem Chomskym patří k nejznámějším představitelům kritiky médií ve Spojených státech. V poslední době vydal k tématu několik knih: Communication Revolution: Critical Junctures and the Future of Media (Komunikační revoluce), The Problem of the Media: U.S. Communication Politics in the 21st Century (Problém médií) a Rich Media, Poor Democracy (Bohatá média, ubohá demokracie).
Robert W. McChesney je jeden z aktérů filmového dokumentu “Orwell se otáčí v hrobě “od režiséra Roberta Kane Pappase, který je propracovanou kritikou médií, která čím dál víc deformují lež na pravdu. Jasně ukazuje, kdo rozhoduje o tom, co se objeví ve večerních zprávách a jakou svobodu mají jednotliví novináři.

V Česku patří naprostá většina médií třem lidem a například holding Time Warner vlastní 31% společnosti CME pod kterou spadá i česká TV Nova, která v roce 2020 přešla do vlastnictví české PPF. Kdo ovládá rádoby veřejnoprávní a objektivní Českou televizi je už taky zřejmé.

Robert McChesney | Problém medií | Z původního anglického vydání: The Political Economy of Media: 1. The Problem of Journalism, 5. How to Think About Journalism: Looking Backward, Going Forward Robert W. McChesney Monthly Review Press, New York 2008

Výpisky z knihy Problém médií

Představa, že by žurnalistika měla být politicky neutrální, nestranná, profesionální, dokonce „objektivní”, se objevila až ve dvacátém století. Během prvních dvou nebo tří generací existence Spojených států by byly takové představy pro tisk nesmyslné, ba nepředstavitelné…

Během devatenáctého století se logika vydávání novin změnila z primární političnosti na primární komerčnost.
Novinářský systém zůstal otevřeně politicky angažovaný, ale více a více se stával nástrojem velkých zisků tím, jak klesaly náklady, přibývala populace a čile narůstala reklama, která se ukázala jako klíčový zdroj příjmů. Během občanské války čelil prezident Lincoln od některých novin v severních státech kritice, vedle které by to, jak se nakládalo s Lyndonem Johnsonem během Vietnamu, Richardem Nixonem během Watergate a Billem Clintonem během jeho impeachmentu, těmto jmenovaným připadalo jako procházka růžovým sadem. (pozn. 3) Například větší město jako 9St. Louis mělo po většinu druhé poloviny devatenáctého století nejméně deset deníků.
Bylo zvykem, že každé noviny představovaly politiku majitele, a byl-li někdo se soudobou nabídkou nespokojený, nebylo nemožné založit si nové noviny. Podle dnešních měřítek šlo o dosti konkurenční trh…

Profesionální žurnalistika kvůli tomu, aby odstranila spornou otázku spojenou s výběrem článků, pokládá cokoli, co je vypracované oficiálními zdroji–například vládními úředníky nebo významnými veřejnými osobami – za základ pro legitimní zprávu.
V časech politické angažovanosti žurnalistiky si noviny za výběrem článků stály, protože představovaly jejich hodnoty, to, co považovaly za důležité. Na takovýto přístup byla v době profesionální žurnalistiky uvalena klatba. Spoléhání se na zdroje jako na základ legitimních zpráv pomohlo tento problém vyřešit. Pokud pak byl redaktor za napsání určitého článku čtenáři napaden, mohl říci: „Hele, nám nic nevyčítejte, řekl to prezident (nebo jakýkoli jiný oficiálnízdroj)amyjsmeotom jen napsali.“

Pojí se k tomu i ta důležitá výhoda, že se tím činí psaní zpráv celkem snadným a levným – jen pošlete reportéry tam, kde se koncentrují oficiálnízdroje,a nechte je napsat o tom, co tyto zdroje říkají.
Tento faktor je zásadní pro vysvětlení toho, proč se během dvacátého století dramaticky zvýšil počet článků o úřadu amerického prezidenta: do Bílého domu jsou přidělováni zpravodajové a ti pravidelně odevzdávají články, bez ohledu na to, co se právě děje. Koncem devatenáctého století mohly v novinách ve Spojených státech články o prezidentovi zaujímat dvě nebo tři procenta zpravodajského obsahu. Od poloviny do konce dvacátého století ovládal prezident, podle rozsahu průzkumu, 10 až 25 procent zpráv…

Od padesátých do sedmdesátých let jistě došlo k významnému posunu v referování o tématech týkajících se Afroameričanů a žen, který odrážel vznik hnutí za lidská práva a feministických hnutí. Funguje to i opačným směrem.
Například ve čtyřicátých letech, kdy bylo dělnické hnutí ve Spojených státech na svém vrcholu, se v amerických denících hojně vyskytovali redaktoři a reportéři zabývající se výhradně zaměstnaneckými problémy. Bylo jich několik set. O dělnictvu psaly i zuřivě protidělnické noviny, například Chicago Tribune. Okupační stávka ve Flintu v roce 1937, která podnítila vzestup Unie zaměstnanců v automobilovém průmyslu (United Autoworkers) a odborářského hnutí obecně, byla v celé zemi velmi důležitou zpravodajskou událostí. Nejpozději v roce 1980 ovšem zaměstnanci přestali být zajímavým tématem a v denících ve Spojených státech nezbývalo více než pár desítek reportérů na prostředí zaměstnanců. O tomto tématu už se zkrátka nepsalo. Proto (str. 22) nebyla v roce 1989 v amerických médiích prakticky zaznamenána okupační stávka v Pittstownu – největší od flintské – a nikdo se z ní nepoučil. Jak upadalo hnutí zaměstnanců, bylo opouštěno i jako téma. Lidé stále pracují, chudoba mezi zaměstnanci roste, konfliktynapracovištijsoustejně důležité jako jindy, ale to vše už nestojí za zprávu v novinách jako v dobách, kdy měli zaměstnanci větší moc…

Ukázka a rozbor typické presstituce na ČT

The post Problém médií. Proč se žurnalistika změnila na užitečnou presstituci a aktivismus first appeared on Čítárny.

Studium psychologie davu je základ pro pochopení procesů ve společnosti. Neuvědomělá činnost davů, vstupující na místo vědomělé činnosti jedinců, je totiž jedním z hlavních znaků i současné doby. Davy hrály vždy významnou úlohu v dějinách lidstva.
Kniha Psychologie davu (1895)  předpověděla nástup moderní masové propagandy, totalitních režimů 20. století a ukázala, jak snadno lze manipulovat veřejným míněním.
Opravdu stačí otevřít noviny, sociální sítě, poslechnout pár tiskovek a prohlášení a… Le Bon vám bude velmi blízký, i když knihu napsal v roce 1895.

Gustave Le Bon ve své zásadní knize Psychologie davu (1895) poprvé systematicky popsal, jak se z obyčejných lidí stává něco zcela nového a nebezpečného: DAV.
Podle Le Bona dav není prostým součtem jednotlivců, ale vytváří samostatnou psychickou entitu s vlastními zákony. Jakmile se lidé shromáždí v dav, ztrácejí svou individualitu, vědomou osobnost i kritický rozum.
Nahrazuje je kolektivní duše ovládaná instinkty, emocemi a podvědomím. Le Bon ukazuje, že dav je vždy iracionálnější, impulsivnější a primitivnější než jednotlivec.
Řídí se nákazou myšlenek, extrémní sugestibilitou a touhou po jednoduchých, kategorických heslech.
Logika na něj nepůsobí – působí jen silné obrazy, opakování a prestiž vůdce.
Právě proto je dav podle Le Bona nejvýbušnějším a nejméně předvídatelným prvkem moderní společnosti.

Souhrn společných vlastností, které vznikají působením prostředí a dědičnosti u všech jedinců určitého národa, tvoří duši tohoto národa.
Tyto vlastnosti mají původ v dávných dobách a jsou velmi stálé. Shromáždí-li se však náhodně jistý počet lidí, pozorujeme, že z jejich pouhého sblížení mohou se zrodit ještě nové duševní vlastnosti, které se navršují na vlastnosti rasové a často se od nich hluboce liší.
Jejich souhrn tvoří mocnou, ale krátce trvající kolektivní duši.

Hlavní charakteristiky psychologie davu podle Le Bona:

Ztráta individuality:
Jakmile se člověk stane součástí davu, ztrácí svou jedinečnou osobnost, racionální uvažování a nezávislé myšlení.

Kolektivní duše:
V davu vzniká jakási „kolektivní duše“, která způsobuje, že lidé cítí, myslí a jednají zcela odlišně, než by jednali jako jednotlivci.

Anonymita a ztráta odpovědnosti:
Anonymita v davu dává lidem pocit neporazitelnosti a zbavuje je osobní odpovědnosti a společenských zábran. 

Vláda podvědomí:
V davu ustupují vědomé a racionální složky osobnosti do pozadí a nadvládu přebírají primitivní, nevědomé instinkty.

Duševní nákaza:
Emoce a činy se v davu šíří neuvěřitelně rychle jako epidemie (nákaza), což vede k tomu, že jednotlivec snadno obětuje svůj osobní zájem zájmu celku.

Vysoká sugesce:
Dav je extrémně přístupný sugesci; lidé v něm slepě přijímají myšlenky, které jim někdo vnutí, podobně jako člověk v hypnóze.

Primitivní myšlení:
Dav neuvažuje logicky, ale v obrazech a asociacích, přičemž nedokáže rozlišit mezi realitou a fikcí. Velice rychle ztrácí nadhled.

Extremismus emocí:
Emoce davu jsou vždy velmi jednoduché a přehnané – dav nezná pochybnosti ani nejistotu, věci vidí buď černobíle, nebo vůbec. 

Nesnášenlivost a diktátorský sklon:
Dav vyžaduje absolutní souhlas, je hluboce autoritářský, netolerantní k jiným názorům a respektuje pouze sílu.

Role vůdce:
Dav nemůže existovat bez vůdce; lidé v něm mají vrozenou potřebu někoho poslouchat a podřídit se silné vůli. 

Moc prestiže:
Nejsilnější zbraní vůdce je jeho prestiž, což je magnetická síla, která paralyzuje kritické myšlení davu a vynucuje si respekt. 

Víra jako základ:
Myšlenky se v davu uchytí pouze tehdy, pokud přijmou náboženskou formu – tedy pokud jim dav slepě věří a uctívá je. 

Nezávislost na vzdělání:
V davu se stírají rozdíly mezi vzdělancem a hlupákem; oba v něm uvažují na stejně nízké, primitivní úrovni. 

Iluze je nad realitou:
Dav netouží po pravdě, ale po iluzích, a raději bude následovat toho, kdo mu dává líbivé lži, než toho, kdo mu říká nepříjemnou pravdu. 

Politické davy:
I v moderních parlamentech a u volebních uren se lidé často chovají jako dav, vedení spíše emocemi, hesly a prestiží kandidátů než programem. 

Le Bon / Psychologie davu /
Kniha byla poprvé publikována v roce 1895. Do češtiny byla přeložena o několik let později.

Gustave Le Bon (7. května 1841 – 13. prosince 1931)
Francouzský lékař, sociolog, psycholog a antropolog. Vystudoval medicínu, ale brzy medicínu opustil a věnoval se vědě, cestování a psaní.
Procestoval velkou část Evropy, Asie a severní Afriky, což ho vedlo k dílům o rasách, kulturách a civilizacích
Konzervativní myslitel, ostrý kritik demokracie, socialismu a masové společnosti.
Jeho myšlenky ovlivnily politiku 20. století (Mussolini, Hitler, de Gaulle) i psychology (např. Freuda).
Ve svých knihách se zaměřoval především na poruchy chování a psychologii davu.
Jeho nejznámější dílo: Psychologie davu (1895) je dodnes základní text sociální psychologie.
Le Bon byl přesvědčený, že jedinci v davu se neřídí vlastním svědomím, ale dělají to, co ostatní a jsou tak mnohem snáze ovlivnitelní. Jedinec, který je součástí davu, je podle něj o několik stádií civilizačního vývoje níže.
Zemřel v Paříži ve věku 90 let.

Z knihy… OBDOBÍ DAVŮ

Na první pohled by se mohlo zdát, že veliké převraty, které předcházejí změnám civilizací, jsou určovány důležitými politickými změnami, vpády národů nebo svržením dynastií. Ale pečlivé studium těchto událostí velmi často zjišťuje, že za jejich zdánlivými příčinami tkví, jako vlastní příčina, nějaká hluboká proměna v myšlení národů.

Opravdové historické převraty nejsou ty, které nás překvapují svou velikostí a prudkostí.
Změny, které jsou jedině důležité, takové, z nichž vyplývá obnova civilizací, odehrávají se v názorech, představách a vírách. Významné události jsou viditelnými výsledky neviditelných změn lidského cítění. Projevují-li se tak zřídka, je to z toho důvodu, že nejstálejším prvkem rasy je dědičný základ jejích citů.
Přítomná doba je právě jedním z těch kritických okamžiků, kdy se lidské myšlení počalo přetvářet.

Podkladem tohoto přerodu jsou dva hlavní faktory.
Prvním je rozvrat náboženských, politických a sociálních názorů, z nichž pramení všechny prvky naší civilizace.
Druhým je vznik úplně nových existenčních a myšlenkových podmínek, vyvolaných moderními objevy přírodních věd a průmyslu.

Přesto, že názory minulosti jsou již otřeseny, mají dosud veliký vliv. Ideje, které je mají nahradit, se teprve tvoří, a proto současná doba představuje období přechodu a anarchie.

Je nesnadné již nyní říci, co jednou vzejde z takovéhoto nezbytně poněkud chaotického období. Jaké budou základní ideje, na kterých budou založeny společnosti, které přijdou po nás? To ještě nevíme. Ale můžeme již nyní předvídat, že budou muset ve své organizaci určitě počítat s novou mocí, nejnovější vládkyní moderní doby – s mocí davů. Na troskách tolika idejí, které byly kdysi považovány za správné a které jsou dnes mrtvy, tolika mocností, které byly postupně zlomené revolucemi, jedině tato moc se pozvedla a zdá se, že pohltí již brzy všechny ostatní. Zatím co se naše staré názory viklají a mizí, a staré opory společnosti se postupně rozpadávají, moc mas je jedinou silou, kterou nic neohrožuje a jejíž význam neustále vzrůstá. Věk, do něhož vstupujeme, bude opravdu věkem davů.

Ještě neuplynulo ani století od té doby, kdy tradiční politika států a soupeřství panovníků byly hlavními faktory historického dění. Mínění davů nemělo zpravidla žádného významu. Tradice politické, osobní snahy vládců a jejich soupeřství znamenají dnes málo. Hlas davů nabyl převahy. Ten diktuje králům, jak se mají chovat. Duše davů a nikoliv již rozhodnutí panovníků určují osudy národů.

Vstup lidových tříd do politického života, jejich postupná přeměna ve třídy vládnoucí je jedním z nejnápadnějších znaků naší přechodné doby. Známkou tohoto vstupu nebylo vlastně všeobecné hlasovací právo, jehož řízení bylo z počátku tak snadné a které mělo po dlouhou dobu tak malý vliv. Zrození moci davů počalo šířením jistých idejí, které se v duších zvolna ujímaly a pokračovalo sdružováním jedinců k uskutečnění názorů, do té doby teoretických. Sdružování umožnilo davům, aby si utvořily, i když ne správné, tedy alespoň velmi určité mínění o svých zájmech a aby si uvědomily svou sílu.

Zakládají syndikáty, před kterými kapituluje každá moc, burzy práce, které navzdory všem hospodářským zákonům se snaží upravovat samy poměr práce a mzdy. Posílají do národních shromáždění své zástupce zbavené veškeré iniciativy a nezávislosti, kteří jsou většinou pouhými mluvčími výborů, které je zvolily.
Dnes nabývají požadavky davů čím dále tím určitější povahy a snaží se vyvrátit přímo z kořene nynější společnost, aby ji přivedly zpět k onomu původnímu komunismu, který byl normálním stavem všech lidských skupin před příchodem civilizace. Omezení pracovní doby, vyvlastnění dolů, železnic, továren a půdy, rovnoměrné rozdělení výrobků, vyřazení tříd vyšších ve prospěch tříd lidových atd. Takové jsou tyto požadavky.

Davy mají malou schopnost uvažovat, ale naopak jsou velmi dobře uzpůsobeny k činům. Současnou organizací stoupla nesmírně jejich síla. Dogmata, která nyní vznikají, dosáhnou záhy moci dogmat starých, tj. tyranské a suverénní moci, která vylučuje jakoukoliv diskusi. Božské právo králů bude nahrazeno božským právem davů.

Oblíbení spisovatelé naší buržoazie, kteří jsou s to nejlépe tlumočit její poněkud omezené ideje, její úzký rozhled, její poněkud sumární skepticismus a někdy téměř výstřední egoismus, jsou poblázněni touto novou mocí, kterou vidí růst. Volají zoufale na pomoc mravní sílu církve do boje proti zmatení duchů, té církve, kterou dříve tolik pohrdali. Mluví o úpadku vědy a připomínají nám nauky zjevených pravd. Ale tito nově na víru obrácení zapomínají, že dotkla-li se jich skutečně milost, nemá tutéž moc nad dušemi, které se málo starají o zájmy nadpozemského rázu. Dav dnes již nechce bohy, které včera jeho bývalí učitelé odmítli a pomáhali bořit. Řeky netečou zpět ke svým pramenům.

Věda naprosto neudělala úpadek a nenese za nic odpovědnost v dnešní anarchii duší, ani v nové moci, která vyrostla z lůna této anarchie. Slíbila nám pravdu nebo alespoň znalost vztahů, které naše inteligence může obsáhnout; nikdy však nám neslíbila ani mír, ani štěstí. Jsouc suverénně lhostejná k našim citům, neslyší naše nářky a nic již nemůže vzkřísit iluze, které zahnala.

Obecné příznaky rychlého vzrůstání moci davů vidíme u všech národů. Ať nám přináší cokoliv, musíme se jí podrobit. Obviňování této moci je jenom prázdným mluvením. Možná že převzetí moci davy je jedním z posledních údobí západních civilizací, že znamená návrat k obdobím zmatené anarchie, jež předcházejí vytvoření nové společnosti. Ale jak tomu zabránit?

Až dosud byly nejsamozřejmější úlohou davů velké rozvraty zastaralých civilizací. Historie učí, že v okamžiku, kdy pozbyly své moci mravní síly, které tvořily páteř určité společnosti, byl konečný rozklad proveden brutálními a neuvědomělými davy, které byly právem pokládány za barbarské. Civilizace byly až dodnes vytvářeny a vedeny malou aristokracií vzdělanců, nikdy však davy.

Davy mají pouze ničivou moc. Jejich vláda představuje vždy období zmatků. Civilizace předpokládá jistá pevná pravidla, kázeň, přechod od pudového k rozumovému, předvídání budoucnosti, vysoký stupeň kultury, což jsou podmínky, které davy, ponechané sobě samým, nedovedou nikdy splnit. Svou výlučně ničivou mocí podobají se mikrobům, které rozkládají vyčerpaná nebo mrtvá těla. Je-li stavba některé civilizace prohnilá, přivodí davy její zřícení. V tomto okamžiku začíná jejich úloha. Slepá síla množství stává se na okamžik jedinou filozofií dějin.

Bude tomu tak i s naší civilizací? Můžeme se toho obávat, avšak dosud to nevíme.

Musíme se s rezignací podrobit vládě davů, poněvadž neprozíravé ruce prolomily postupně všechny hráze, které by je byly mohly zadržet.
Tyto davy, o kterých se počíná tolik mluvit, známe velmi málo. Odbomí psychologové, žijíce daleko od nich, je vždy opomíjeli a nezabývali se jimi jinak, než z hlediska zločinů, jichž se mohou dopustit. Beze vší pochybnosti existují také davy zločinné, ale jsou i davy ctnostné, hrdinské a mnoho jiných. Zločiny davů tvoří jenom zvláštní případ jejich psychologie a jako nepoznáme povahu jedince pouze podle jeho neřestí, tak nemůžeme poznat davy, podrobíme-li studiu jen jejich zločiny.

Máme-li říci pravdu, vládci světa, zakladatelé náboženství nebo říší, apoštolové všech věr, vynikající státníci a v menším okruhu prostí vůdci malých lidských skupin byli vždy neuvědomělými psychology a znali instinktivně a často velmi bezpečně duši davů. Znajíce je dobře, stali se snadno jejich pány.
Napoleon úžasně vystihl psychologii davů francouzských, nebyl však někdy s to pochopit psychologii těch, které patřily k jiným rasám. (Jeho nejlepší rádci jí také nerozuměli lépe. Talleyrand mu psal, že “Španělsko přijme jeho vojáky jako osvoboditele” a zatím byli přijati jako dravé šelmy. Psycholog, který by znal dědičné rasové pudy, byl by to mohl snadno předvídat.) Tato neznalost způsobila. že se pustil do válek, zvláště ve Španělsku a Rusku, které připravily jeho pád.

Znalost psychologie davů je pomůckou pro státníka, který je sice nechce ovládat – což se stalo dnes velmi nesnadným – ale nemíní se alespoň od nich dát příliš ovlivnit.

Psychologie davů ukazuje, do jaké míry mají zákony a instituce malý vliv na jejich impulsívní povahu, a jak jsou neschopny jiných mínění kromě těch, která jim byla vnuknuta. Nelze je vést pravidly, vybudovanými na čistě teoretické spravedlnosti. Zlákat je mohou jen dojmy, které byly vyvolány v jejich duši.

Chce-li např. zákonodárce stanovit novou daň, má snad volit tu, která by byla teoreticky nejspravedlivější? V žádném případě. Ta nejméně spravedlivá daň může být prakticky pro davy nejlepší, je-li nejméně nápadná a na pohled nejméně těžká.
Proto sebetíživější daň nepřímá bude davem přijata vždy, poněvadž se odvádí denně ve zlomcích haléře z předmětů spotřeby, nepřekáží nikomu v jeho zvycích a působí na něj malým dojmem. Nahraďte ji daní, úměrnou mzdě nebo jiným příjmům, která by se odváděla najednou, a vzbudí jednohlasný protest, i kdyby byla třeba desetkrát lehčí. Místo denně splácených neviditelných haléřů přišla by celková částka, která je skutečně poměrně vysoká a tím vyvolá veliký dojem. Ušla by pozornosti jen tehdy, kdyby si ji někdo ukládal stranou po haléřích; tento ekonomický postup předpokládá však jistou dávku prozíravosti, které jsou davy neschopny.

Uvedený příklad osvětluje naráz davovou mentalitu. Ta také neunikla psychologu, jakým byl Napoleon; ale zákonodárci, neznalí duše davů, nemohou ji pochopit. Dosud nebyli zkušeností dostatečně poučeni, že lidi nelze nikdy vést předpisy čistého rozumu.

Psychologii davů bylo by možno znázornit ještě dalšími příkazy. Její znalost objasňuje množství historických a ekonomických jevů, které by byly bez ní úplně nepochopitelné.

I kdybychom neměli jiný zájem, než ten, který vyplývá z čisté zvídavosti, zasloužilo by si studium psychologie davů, abychom se o ně pokusili. Je stejně zajímavé rozluštit pohnutky lidských činů, jako probádat nerost nebo květinu.

Toto studium psychologie davů bude pouze krátkou syntézou, prostým souhrnem našeho bádání. Proto je možno od něho žádat jenom několik podnětných hledisek. Jiní badatelé prohloubí brázdu více; my se dnes pohybujeme ve zcela nedotčených oblastech.

The post Psychologie davu Le Bona. Zmanipulované davy hrají stále velkou úlohu ve společnosti first appeared on Čítárny.

Jan Werich (*6. 2. 1905 – †31. 10. 1980) o svobodě, myšlení, vzdělávaní, T.G. Masarykovi a otrocích. Nikdo si nesmí myslet, že je víc než ten druhý. Pokud někdo ale má dispozice větší než druzí, pak je má proto, aby pomohl těm, kteří se nenarodili jako géniové… ono totiž každý má ve společnosti svoje poslání…

V pořadu Škutiny z roku 1968 s knihou Jana Masaryka (Jan Masaryk / * 14. 9. 1886, † 10. 3. 1948)

Jan Werich: Lekce svobody / Přepis záznamu, rozhovor s Vladimírem Škutinou v roce 1968)

Werich: „V obsahu slov člověk nenajde odpověď a radu na takovou situaci, v které jsme, ale stala se věc podivná. Já dostávám dopisy. A jeden ten dopis byl velice tlustý. Protože jsem člověk zvědavý, tak jsem tu tlustou obálku otevřel první a tam byla tahle knížka (ukazuje V. Škutinovi knížku). Poslal mi ji kdosi, koho ani osobně neznám z Hradce Králové. Já jsem ji otevřel, tu knížku a začal jsem číst. A najednou mě napadlo, že toto je vlastně vzkaz. To je vzkaz od jednoho velikého vlastence, který svému vlastenectví obětoval život. Já bych ten vzkaz rád vyřídil“, a rozevřel knížku.

„A začnu číst třeba tady“:

„To máte tak“, píše. „ono je dobře, že jsou mezi národy sloni a poníci. A je dobře, když ti mrňousci dostanou čas od času „na frak“, když zapomenou třeba, že musej do houfu. Jenže při tom nikdy nesmí „zařvat“ žádný z těch malých, jak se lidově říká. Protože mrňouskové mají zrovna tak nesmrtelnou duši, jako ti velcí. S tatou jsme často mluvili o malých národech.“

„S tatou, pane Škutino. Víte, kdo to byl tata?“

Škutina: „Pan prezident Masaryk.“

Werich: „Ano, T. G. M. A toto říká jeho vtipný syn Jan“, a pokračuje v četbě: „S tatou jsme často mluvili o malých národech. Já byl ovšem skeptik ve famílii. Starý pán nikdy nepřestal věřit, že mrňouskové mají na světě zrovna tak své poslání, jako ti velcí. A když někdo „zahodil flintu do žita“ jenom proto, že se narodil jako Čech nebo Slovák, ne jako Rus nebo Američan, tata se vždycky rozčílil. Takovým lidem říkal vul.
On rozlišoval mezi vůl s kroužkem a vul bez kroužku. Ti bez kroužku byli podle něj nebezpečnější.
Ale v jedné věci jsme se neshodli. On věřil, že malé národy, třeba jako my Češi, by měly být mosty mezi těmi velkými. Mně se tahle myšlenka nikdy moc nezamlouvala. Po mostech se šlape. Ale v tom jsem souhlasil se starým pánem, že člověk může být zrovna tak hrdý na to, že se narodil v Praze anebo v Bratislavě, stejně jako kdyby se byl narodil v Moskvě nebo Washnigtonu.
A taky jsem souhlasil s tím, že máme ve světě na trh nosit výsledky našeho politického myšlení a vyložit je pěkně vedle zboží z Washingtonu. Z Paříže, z Londýna, z Moskvy, a že se sice mrňouskové mohou moc věcem naučit od těch velkých, ale taky je můžou lecčemu naučit. No to se ví, že se máme učit od těch velkých, ale ne se po nich opičit a papouškovat.

Národ, ať je malý anebo velký, nesmí nikdy ztratit svou původnost. Jinak by přestal být národem. S Karlem Čapkem jsme si taky mockrát povídali o malých národech a o těch velkých velikých básních a veliký zahradník před Hospodinem. Karel Čapek. Jednou, když jsme zase takhle mluvili, von povídá: „Podívej se tamhle na ten strom. Jsou na něm veliké větve a malé větve. A ty velké podpírají ty malé. A jde z nich míza do těch malých. A neberou těm malým větvím mízu. Takhle by se měly chovat velmoce k malým národům“, povídal ještě Čapek.

No. Člověk může věřit buď na násilí anebo na ideu. Ale když věříte, že člověk je opravdu, jak nás učili ve škole, homo sapiens, a že velikost se nesmí měřit podle toho kolik kdo má tanků a kanónů, ale podle toho, jak původně a jak hluboce umí myslet, tak vám můžu dát tisíc příkladů, které dokazují, že se velké myšlenky můžou narodit zrovna tak dobře v poslední české nebo slovenské vesnici, jako v nějaké té metropoli s miliony obyvatel. A von pak říká dál: „Vy víte, že jsem neroztrhal moc podrážek cestou do kostela a kalhoty nemám na kolenou moc prošoupané od klečení.

Ale na jedno jsem vždycky věřil, že nás „Pánbu“ udělal všechny stejné. Jeden je bílý a druhý černý, jeden je krásný, jako vy a já (prohodí směrem ke Škutinovi) anebo poďobanej od neštovic. Ale všem je nám zima, když venku mrzne a všichni se potíme, když praží slunce. A všichni musíme dýchat, abychom se neudusili. A všechny nás nakonec odvezou, no. Jsme smrtelní i nesmrtelní? Ale pro tohle nesmíme jeden z druhého dělat otroka. Pro tohle každý, ať jeho táta byl prezident nebo dráteník, musí mít stejnou příležitost žít plný život.

Nikdo si nikdy nesmí myslet, že je něco víc nebo lepšího než ten druhý. Možná, že toho má víc v makovici, možná, že nosí lepší košili, možná, že má fortelnější ruce, možná, že má větší bicepsy. Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc, tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí. Jenomže tomuhle můžou věřit a rozumět jenom ti lidi, kteří mají rádi lidi. Mít rád lidi a milovat lidi, to je to celé tajemství a jediný recept na štěstí.
A to platí pro všechny. Pro mě, pro vás, a pro Stalina, a pro Trumana, pro celý svět.“

„Já nevím, snad by se mohla dodat ještě tadyhle jedna zajímavá myšlenka.“

„Někdy si myslím, že jsme udělali velikou chybu, když jsme nechali o svobodě mluvit jen básníky a táborové řečníky. Básníci nedefinují věci moc přesně. A už vůbec nedefinují věci jasně táboroví řečníci. O svobodě jsme měli nechat mluvit učitele. Děti se měli učit o svobodě ve škole. Docela vědecky, tak, jako se učili číst a psát a počítat. A měl to být povinný předmět. Náramně povinný! Každý den!

A měli jsme je učit, že svoboda není jenom takové to láska – páska a vlasť – masť, že to není jenom básnické volání po křídlech. Měli jsme je učit, jaký je rozdíl mezi skutečnou svobodou a anarchií. Jak svobodu je vždycky třeba spojit s kázní. Jak každý může dělat, co chce jen, pokud při tom nešlape sousedovi na kuří oko. Jenže s lidma je těžko. Dovedou si věci vážit plně, jen když je na chvilku ztratili. To platí o svobodě, zrovna tak, jako o všem ostatním. Dokud vám někdo nestojí za zády a nepoloží vám revolver mezi lopatky a nediktuje vám, co máte psát a říkat a učit, tak nevíte opravdu, jaká je to veliká věc, když smíte psát a říkat a učit, čemu sám věříte.“

Werich: „A to je ten vzkaz.“

Škutina: „Tak vám děkuji za tento vzkaz, za tuto lekci svobody.“

The post Jan Werich a lekce svobody z knihy Jana Masaryka o svobodě psát, říkat a učit, čemu sám věříte first appeared on Čítárny.

Jan Werich věděl své o sprostých udavačích, anonymech, vulgárnostech a tak jednoho dne napsal toto naprosto přesné zamyšlení. A hlavně nadčasové!

Měl jsem před pár lety o Štědrý den takový pohovor s dětmi. Já myslím, že děti se bavily, aspoň já jsem se s nimi bavil velmi dobře. A použil jsem tam slova sranda.
Dostal jsem dopisy, jenom dva z nich si všímaly toho slova. Jeden z těch dvou ovšem nebyl normální dopis, byl anonymní. To je zajímavé, že všechny anonymní dopisy jsou tak strašně sprosté. Anonym je vždycky daleko sprostší než to, nad čím se pohoršuje. Anonymové jsou ubozí lidé, nemocní lidé, mně je jich líto. Jsou to lidé s velikánským pocitem méněcennosti, proto si rádi hrají na spasitele a očisťovatele a odhalovatele zla. O věc jim nikdy příliš nejde, to je jen záminka jinak by do svých dopisů nepsali takové sprostoty, pod které se nemohou podepsat.

Nemocný člověk může být někdy trochu na obtíž, ale škodlivost anonymních dopisů nezáleží na anonymech samých, jsou to většinou politováníhodní nešťastníci. Daleko škodlivější, daleko horší a daleko hloupější jsou ti, kdo na anonymy dají, kdo mají moc na ně dát a kdo potom používají ten klacek, který jim ubohý anonym vtiskl do ruky.

Ostatně kdo četl Dumasova Hraběte Monte Christa, ví, jak ten příběh začíná, dopis anonymního udavače uvedl do pohybu události, které vystačily na velice dobrý a velice dlouhý román.

Ale vraťme se raději k tornu podepsanému dopisu.
Pisatel vněm želí dětských duší. A vidí má ústa, jak se z nich řine ono slovo. Považuje je za slovo sprosté. Prosím, řekněme, že to je otázka jazykového citu. Ale z toho, co píše o sprostých slovech vůbec, je vidět, že sprostá slova zřejmě zná. A ted’ bych rád věděl, kde on se je naučil. Já jsem se je naučil jako dítě, jako dítě a od dětí. Neznám dospělého člověka, který by učil děti sprostým slovům, tedy normálního člověka. Kde to ty děti berou, to nevím, nezáleží na tom. Jestliže pisatel poznal sprostá slova až v dospělém věku, je mi ho líto. Přišel totiž o mnoho, když jako dítě nemohl ta slova říkat šeptem, aby je neslyšeli ti, kdo je zakazují, a přitom je sami neustále používají.

S vulgárností i se sprosťáctvím je to koneckonců relativní jako se vším. Každá doba, každá éra, každá třída a každý národ má své vlastní myšlení a své vlastní pojmy, určuje sám sobě své vlastní meze.
My jsme s Voskovcem před válkou mívali takový dialog, kde jsme používali výraz bludná ledvina, nikomu to tady samozřejmě nevadilo. Když jsme pak týž dialog dělali v Americe, všichni se vyděsili. To nesmíte, na jevišti nemůžete o ledvině, to je sprosté. Dobrá, říkali jsme, ale co tam dáme? No třeba takovou tu košilku porodní, tu blánu, co se ukazuje při porodu. No dovolte, my na to, ale tohle snad je sprosté. Ne, to vůbec není sprosté, to je v pořádku, víte, při tom se člověk rodí a to je přirozené, kdežto ledvina, chápete, ta jaksi slouží k vyměšování.
Když se dostanete do takovéhle situace, nedebatujte, nemá to smysl. V Americe například nesmíte smrkat. Když se chcete vysmrkat, musíte vyjít z pokoje a vysmrkat se já nevím kde, snad v lese. Zato můžete v Americe u stolu klidně říhat, řeknete-li pardon. Mnohé orientální národy dokonce říhají tak, že to můžeme nazvat krkání. A neučiníte-li tak, jsou velice uražení a domnívají se, že vám oběd nechutnal, takže takový dobrý orientální oběd, to je jako když se ladí basy. Tedy to je ta relativnost. To, co jeden nazývá vulgární a sprosté, to je druhému přirozené.

V 19. Století, kdy maloměšťáci začali imitovat noblesu, snažili se mluvit vzdělaně. Ovšem nemajíce vzdělání.
A snažili se chovat vychovaně, nemajíce vychování.
Imitovali. Proto byli tak přepjatí. Považovali za vulgárnost ledacos, co se ani v nejvyšších kruzích za vulgární nepovažovalo. To se zachovává u mnoha lidí dodnes.

Druhý extrém ovšem je, že zase mnoho lidí mluví hrubě a vulgárně a sprostě, aby jaksi zdůraznili svou lidovost. Vykládají si mylně lidovost, jako si tamti vykládali mylně dobré mravy.

Ano, souhlasím, kultura naší řeči hodně upadla.
Obludná úřední slova, která si vymýšlejí docela zbyteční lidé bez jazykového citu, zamořila noviny, úřední spisy i korespondenci, ba i ústní projevy.
Nevzdělanec chce mluvit vzdělaně, a tak se vyhýbá přirozenému jazyku, kterému ho naučila jeho matka. Proto se v posledních letech tak málo mluvilo spatra. Rečníci měli strach, aby se náhodou neuřekli a nevypustili z úst přirozenou českou větu. Souvisí to i s celkovou devalvací myšlení, ale to nechme stranou, mluvíme o jazyce.

Mluvit spatra, to je těžké, ale hezké. Když někdo mluví spatra a formuluje své myšlenky, posluchači jsou účastni jistého děje, jistého dramatu, vidí a slyší myšlení, vidí hledání slov, jsou přítomni tvůrčímu procesu. Takový řečník může strhnout a strhne. Lenin například mluvil spatra, protože něco chtěl, protože měl koncepci. Můžete mi namítnout, že spatra mluvil i Hitler, jenže jeho posluchači byli trochu zvláštní, ti nestáli o to, aby viděli a slyšeli myšlení, proto chodili poslouchat pravě Hitlera.

Jisté je, že bylo mnoho lidí v dějinách, kteří uměli mluvit spatra, hledali slova, křičeli, plakali, mluvili pomalu, mluvili rychle a strhli lidi, protože je to umění. Ze se dá řečnického umění zneužít, to už je věc jiná.

Mizení přirozeného řečnického projevu, které vidíme v dnešní době na celém světě, to je podivný příznak. Politici potřebují hodně řečí, někdo jim je musí psát a oni jen čtou a čtou. A většinou čtou špatně. A při tom častém čtení dochází k takové mechanizaci, že už se nevyslovují myšlenky, ale čtou slova, slova, slova, jak to ostatně říká Shakespearův Hamlet. Jediným skutečným majetkem národa je řeč. Reč žije a roste s národem, anebo hyne s národem. A každá řeč, když se hezky mluví, je hezká. Ale všimněte si, když jdete po ulici, nebo když vejdete do krámu, jak se poslední léta u nás vyslovuje hláska e. Setkal jsem ses tím nedávno u dvou mladých prodavaček a graficky se ta strašlivá výslovnost prostě nedá vyjádřit. Je to lenost, ale ty děti za to nemohou, on je nikdo pořádně mluvit neučí, i učitelé takhle často mluví, hovoří se tak na schůzích. A přece by stačilo ta ústa přitom e zavřít, neprotahovat je do nekonečna, a bylo by to v pořádku.

A když tohleto zazní z televize nebo na divadle, tak se člověk otřese, protože si vzpomene, co Francouzi, Angličané, Rusové dají na krásu řeči, jak na to mají profesory, jak to opravují, protože vědí, že národ bez pěstované řeči, bez milované řeči, může to být sebesilnější národ, je jako silák bez vlasů a bez chlupů, takový holý, takový macarát.

A hezké je taky, jak se vulgarizují cizí slova jako demogracie – to je podle vzoru balgón a cirgus.
Víte, v tomhle já vidím daleko větší nebezpečí pro náš jazyk než ve slově sranda.

Co se tedy skrývá pod tím slovem sranda? Jaký to má význam? Je to šprým? Slovo šprým je skoro ironický pojem, něco to popisuje, něco, co autor považuje za veselé, ale ono to vlastně veselé není, ono je to spíš trapné. Tedy šprým to není. Je to žert? Žertovat, to je takový vyhraněný pojem. Je to veselé, usměvavé, má to budit úsměv, ale ne chechtot. Je to psina? Já nevím, připadá mi, že psinu si lze užít s panem učitelem na školním výletě. Je to tedy prča? Ne, odpusťte, tohle je špatné slovo, to nemám rád. Také už se málo užívá, je to slangové slovo, které už vyšlo z módy. Tak co to tedy je? Je to legrace? Ano, je to takový vyšší stupeň legrace. Taková legrace, že už je to sranda, že se řehtáme a kutálíme smíchy a prohýbáme se smíchem a slzíme a zajíkáme se, je to vrchol veselí, je to veselý orgasmus. Může to být v kresbě, může to být ve fotografii, může to být v přírodě, může to být v dění v divadle, sranda, to je taková téměř nadskutečnost, to je humor, který jako by zde stál sám o sobě, zdánlivě ovšem, protože každý humor je ve vztahu k lidem, bez nich by neexistoval, byly by to jen příhody, ale nikdo by se jim nesmál.

Sranda, to je slovo, které nemá kořeny ve sprostotě, jestli v něm někdo sprostotu slyší, je vina na něm, protože má špinavé myšlenky. Sranda nemá kořeny v nemravnosti, je to člověčí, lidské, a tudíž skutečně lidové slovo. Abyste mě chápali, to, co tady říkám, to není vůbec obrana toho slova, to slovo se ubránilo tím, že je, že už v našem jazyce bůhvíjak dlouho existuje. Je nesmrtelné, protože je denně na rtech miliónů slušných a čistých lidí.

Volně přepsáno

The post Jan Werich o sprostých udavačích, anonymech a srandě, která nemá kořeny v primitivnosti first appeared on Čítárny.