Profesor Milan Machovec je postava hledačská, osobitá, zařaditelná leda mezi „své příbuzné“ v dějinách – osobnosti stejně široce rozkročené, stojící na pomezí různých filosofických a myšlenkových směrů. Usiloval o popularizací filosofie široké veřejnosti. Zabýval se především významnými postavami českých dějin a filosofie, marxismem a křesťanstvím a posléze ekologickou problematikou a feminismem.

Mistr dialogu. Milan Machovec

Sborník k nedožitému osmdesátému výročí narození prof. Milana Machovce (23. 8.), připravený péčí jeho pražských studentů, představuje mnohovrstevnatý soubor různých textů – od odborných příspěvků po osobní vzpomínky přátel a osobností různých oborů.

Nalezneme tu řadu postřehů ze slavného „Dialogu“ konce šedesátých let, i řadu poznámek k bytovým univerzitám let osmdesátých i k poslednímu období Machovcova života. Díky této mozaice pohledů máme příležitost vést vlastní dialog s jednou z největších osobností české filosofie druhé poloviny dvacátého století. Asi nejvýraznější stopu zanechal Milan Machovec v roli zprostředkovatele – mezi velikány minulosti a palčivými problémy přítomnosti, jako jeden z iniciátorů marxisticko-křesťanského dialogu ve střední Evropě a především popularizací filosofie, přiblížením filosofických problémů široké veřejnosti.

Milan Machovec je postava hledačská, osobitá, zařaditelná leda mezi „své příbuzné“ v dějinách – osobnosti stejně široce rozkročené, stojící na pomezí různých filosofických a myšlenkových směrů.
Zabýval se především významnými postavami české filosofie a myšlení, marxismem a křesťanstvím a posléze ekologickou problematikou a feminismem.

Mezi jeho nejznámější publikace patří:
Ježíš pro moderního člověka
T. G. Masaryk
Smysl lidského života
Filosofie tváří v tvář zániku.

Do sborníku přispěli mj. Milan Balabán, Egon Bondy, Petr Pithart či Jindřich Srovnal, biografickou část zpracoval Tomáš Novák, otištěn je dosud česky nepublikovaný starší text Ericha Fromma, dále pak bibliografie a řada dokumentárních fotografií.
Zahraniční příspěvky jsou k dispozici v originálu i v českém překladu.

Mistr dialogu. Milan Machovec / Sborník k nedožitému osmdesátému výročí narození prof. Milana Machovce

Hovory. Milan Machovec

Výbor publikovaných rozhovorů, které vedl s kolegy, publicisty a novináři, volně navazuje na sborník vydaný k autorovým nedožitým osmdesátinám (Mistr dialogu Milan Machovec, 2005 a 2006). Představuje Milana Machovce formulujícího své myšlenky v dialogu a tím nejen pamětníkům snáze zpřítomňuje svou provokující osobnost.

První část knihy tvoří překlad rozhovoru s profesorem teologie H. G. Pöhlmannem, jenž vyšel knižně zatím pouze v Německu (Gibt es einen Gott? Ein Atheist und ein Christ im Streitgespräch, 1990).
V části druhé najdou čtenáři 25 interview z let 1967–2002. Tematicky se dotýkají mj. obrodného procesu Pražského jara, marxismu a křesťanství a období tzv. Dialogu v 60. letech, teismu, ateismu, ekologické problematiky či vztahu Milana Machovce s Erichem Frommem. Autory rozhovorů jsou např. Simone Thiedová, Enrico Savio, Olga Nytrová, Alexandr Kramer, Martin Fendrych, Jan Lipold, Vladimír Hulec ad.
Knihu opět doplňuje řada dokumentárních fotografií.

Hovory s Milanem Machovcem / Milan Machovec a Pavel Žďárský

Ukázky z knih Milana Machovce:
„Stále více jsem si tedy ověřoval, že to není jenom tak, osvobodit se od matky. Freud nebo Fromm tomu říkají incestní vazby, které jsou často prožívány vůči matce. Jsou tedy určité zkušenosti, kterým později porozumíme (a tak taky porozumíme sami sobě), které se odehrávaly dávno před naším narozením. A samozřejmě to má i mravní dosah.
Teď přejdu k rodovým záležitostem a k příbuzným. Dosud žijí příbuzní jak z otcovy, tak z matčiny strany. V mládí jsem je příliš nerozeznával… nanejvýš, která tetička dělala dobrou černou kávu se šlehačkou a která tetička byla lakomá. Příbuzní z matčiny strany byli všichni z Čech, dílem z Prahy, dílem z venkova. Otcova rodina byla z moravské vysočiny, hlavně z Třebíčska. Já jsem samozřejmě rozdíly mezi nimi vnímal nejdříve jako rozdíly mezi otcem a matkou. Jako dítě jsem nedumal o příčinách, ale pamatoval jsem si je velice dobře…“
Milan Machovec / Mistr dialogu

„Potřebuji dialog stejně jako vzduch, práci, lásku, přítele. Jen dialog mi dá opravdového druha, člověka ne ‚vedle mne‘, ale ‚se mnou‘.
Dialog není luxus – je to jediná cesta, jak přežít jako lidstvo. Člověk může cítit mravní odpovědnost i za svého odpůrce… Dialog nesmí být pouze diskuzí pozice s jinou pozicí, snahou dát jinému ‚svou pravdu‘, ale jde spíše o to, zcela se rozevřít ‚protivníkovi‘, tj. nejen se svými silnými argumenty, ale i se svými slabostmi a obtížemi.“
Milan Machovec / Mistr dialogu

„Pöhlmann: Jak dnes, po všech zklamáních, vidíte Boha?
Machovec: Bůh – to není entita, kterou bychom mohli objektivně prokázat nebo vyvrátit jako vědecký fakt. Bůh je spíše to, co v nás rezonuje, když se ptáme: Proč by mělo mít smysl překonávat sebe sama, milovat druhé navzdory všemu zlu, které vidíme kolem? Nikdo tě nenutí věřit v tradičního Boha s vousy na nebi. Ale nikdo ti nemůže vzít otázku transcendence – to přesahování naší vlastní omezenosti.
Po Osvětimi, Gulagu, po ekologické katastrofě – jak můžeš ještě mluvit o Bohu? Právě proto. Protože bez transcendence zůstáváme uzavřeni v absurditě, v egoismu, v fetiši moci a spotřeby. Bůh je pro mě anti-fetiš: volání k dialogu, k otevřenosti, k naději, že člověk není jen produktem okolností, ale že má v sobě schopnost proměny.
Dialog není luxus – je to jediná cesta, jak přežít jako lidstvo. Marxismus i křesťanství selhaly, když se uzavřely do dogmat. Ale v dialogu se rodí něco nového: humanismus, který není naivní, ale zodpovědný za přežití planety a za důstojnost každého člověka.“
Hovory s Milanem Machovcem

„Hus – to není jen historická postava, to je symbol statečnosti vůči moci, ať církevní nebo státní. V mládí jsem ho viděl především sociálně-revolučně, pod vlivem Nejedlého – jako boj proti feudalismu. Dnes bych řekl jinak: Hus byl dobrý a statečný křesťan, který riskoval vše pro pravdu a svědomí. Jeho velikost přetrvá věky, žádné komise ho nemohou umenšit ani zvětšit.
Když jsem v roce 1967 na sjezdu spisovatelů mluvil o ‘Husovi pro 20. století’, dnes bych volil slova opatrněji. Ale podstata zůstává: Hus ukázal, že pravda není majetkem institucí, ale odpovědností jednotlivce. To je lekce i pro nás – v totalitě, v konzumu, v jakékoli formě fetiše. Nikdo tě nenutí být hrdinou. Ale máš možnost – a ta možnost je naše největší svoboda.“
Hovory s Milanem Machovcem

„Dialog není jen výměna informací nebo slovní přestřelka. Dialog je setkání dvou svobod, které se navzájem respektují a zároveň se navzájem proměňují.
Když jsem v šedesátých letech začínal s marxisticko-křesťanským dialogem, mnozí to považovali za naivitu nebo zrady. Ale já jsem viděl, že obě strany mají v sobě něco pravdivého – a že pravda se nerodí z monologu, ale právě z otevřeného střetu a naslouchání.
Nikdo tě nenutí měnit se. Ale když se setkáš s druhým člověkem opravdově – ne jako s nepřítelem, ne jako s nástrojem, ale jako s ‘Ty’ – pak se něco v tobě pohne. Můžeš zůstat stejný, uzavřený, zajištěný ve svých jistotách. Nebo můžeš riskovat a stát se trochu víc člověkem.
Po roce 1968, když mě vyhodili z univerzity, jsem si říkal: konec. Ale pak přišly bytové semináře, samizdat, lidé, kteří hledali smysl. A já jsem pochopil, že dialog nekončí, i když oficiální svět mlčí. Dialog žije v malých kruzích, v osobním setkání, v odvaze říct pravdu nahlas – i když ti to může zničit kariéru, zdraví, život.
Dnes, na sklonku století, vidím, že největší hrozba není jen totalita, ale lhostejnost, fetišizace spotřeby, uzavření se do sebe. Dialog je jediná cesta ven – ven z absurdity, ven z beznaděje.“
Hovory s Milanem Machovcem

„Mnozí říkají: po Osvětimi, Gulagu, po Hirošimě – jak můžeš ještě věřit v pokrok, v člověka? Já odpovídám: právě proto musím věřit. Ne naivně, ne slepě. Ale věřit v to, že člověk má v sobě schopnost transcendence – překročit svou vlastní bídu, svůj egoismus, svůj strach.
Nikdo nás nenutí žít zodpovědně. Ale máme možnost. A ta možnost je to nejcennější, co máme. V dialogu s druhými, v dialogu s minulostí, v dialogu s přírodou – tam se rodí smysl. Ne nějaký velký, univerzální Smysl s velkým S, ale malé, konkrétní smysly: pomoci jednomu člověku, zachránit kus lesa, říct pravdu tam, kde se lže. To stačí. To je naše naděje.“
Hovory s Milanem Machovcem

„Potřebuji dialog stejně jako vzduch, práci, lásku, přítele. A jen dialog mi dá opravdového druha, přítele, člověka ne ‘vedle mne’, ale ‘se mnou’.
Nikdo tě nenutí žít nízce, žít podle, zbaběle, egoisticky, zvěcněle… I když okolnosti života k tomu svádějí, i když poměry, doba, tvá osobní slabost či rozumářská vypočítavost k tomu svádí, máš vždy možnost – a třeba i v okovech – neredukovat své vědomí a své chování na svou bídu, máš možnost se povznést, být jiný, proměnit se vnitřně…
Byl-li jsem jednou takový, jaký jsem, je mé bytí ve vesmíru čímsi reálným. Nikdo mi nemůže vzít to, že jsem byl – a že jsem byl právě takový. To je má věčnost. Ne v nekonečném trvání, ale v neopakovatelnosti okamžiku, který se stal.“
Milan Machovec /Smysl lidského života

„Absurdita existence není důkazem nesmyslnosti všeho – je to výzva. Člověk může žít tak, že absurditu přijme jako konečnou pravdu a poddá se jí (nihilismus, rezignace). Nebo ji může přijmout jako provokaci k tomu, aby sám sobě a světu smysl vytvořil – nikoli iluzorní, nýbrž reálný, drobný, ale opravdový.
Smysl není něco, co ‘je tam venku’ a my ho jen objevíme. Smysl je to, co my do světa vnášíme svou odpovědností, svou prací, svou láskou, svým dialogem. A právě proto, že svět je otevřený a nedokončený, máme v něm co dělat – a to je naše naděje.“
Milan Machovec /Smysl lidského života

„Bůh – to není žádný starý muž na nebesích, žádný vládce s tresty a odměnami, jak si to představovaly děti a primitivní společnosti. Bůh je spíše to, co v nás přesahuje naši vlastní omezenost, co nás volá k zodpovědnosti za druhé, k překonání egoismu a fetišizace vlastního já. Když říkáme ‘Bůh’, nemluvíme o bytosti, kterou bychom mohli objektivně prokázat nebo vyvrátit – mluvíme o dimenzi transcendence v lidském životě. Nikdo tě nenutí věřit v Boha jako v nějakou entitu mimo svět. Ale nikdo tě také nemůže zbavit otázky: Proč by mělo mít smysl překonávat sebe sama, milovat bližního, bojovat proti zlu, pokud je všechno jen slepá hmota a náhoda? Bůh není vysvětlení světa – Bůh je výzva k tomu, aby svět nebyl jen vysvětlen, ale aby byl proměněn směrem k větší lidskosti. Moderní člověk, který prožil hrůzy 20. století, nemůže věřit v Boha starého typu. Ale právě proto může objevit Boha jako dialog – jako to ‘Ty’, které v nás rezonuje, když se ptáme: ‘Proč žiji? Pro koho žiji?’ Bez transcendence zůstáváme uzavřeni v sobě – a to je cesta k fetiši, k idolům moci, peněz, národa. Bůh je tedy spíše anti-fetiš: volání k otevřenosti, k dialogu, k naději navzdory absurditě.“
Milan Machovec /Smysl lidského života

„Nikdo tě nenutí žít nízce, žít podle, zbaběle, egoisticky, zvěcněle – řekli bychom dnes. Nikdo tě nenutí promarnit svůj život. Nikdo tě nenutí být otrokem zvyků, konvencí, strachu, moci, peněz. Ježíšovo poselství je v jádru radikálně osvobozující – ne osvobozuje od práce, od odpovědnosti, od utrpení, ale osvobozuje k plnosti lidství. Člověk může žít tak, že se neustále ptá: ‚Co já z toho budu mít?‘ – a pak je otrokem. Nebo se může ptát: ‚Co je pravda? Co je dobré? Co je lidsky důstojné?‘ – a pak teprve začíná být svobodný. Ježíš nehlásá morálku strachu ani morálku odměny. Hlásá morálku, která vychází z hluboké důvěry, že člověk není pouhým produktem okolností, ale že má v sobě něco neopakovatelného, co ho přesahuje.“
Milan Machovec / Ježíš pro moderního člověka

The post Milan Machovec. Mistr dialogu. Hovory. Dvě knihy s vynikajícím, ale záměrně opomíjeným filosofem first appeared on Čítárny.

Populární Ota Ulč procestoval celý svět. Věděl, že na této planetě se mluví plus minus 6.000 jazyky, z nichž několik tisíc za pár desítek let vyhyne. V jihovýchodní Asii se dá předpokládat, že z čínštiny (v mandarinské verzi) se stane lingua franca. V Africe západní posílí jazyk hausa, ve východní hodně získá swahili.
A v pacifické oblasti na roztroušených ostrovech bude mohutnit Tok Pisin, dříve znám jako Pidgin English, již nyní je jednou z úředních řečí zajímavé republiky Papua New Guinea.
Například v Pidgin verzi, “piano” vyzní ve smyslu “paní to bije, ono kvičí”.

Nejvíc ale na váze, nejen v PNG, získává angličtina, jíž se dorozumívá jedna a půl miliardy pozemšťanů – každý čtvrtý.
Někteří prognostikové ale tvrdí, že v polovině tohoto nového století, angličtinu v počtu mluvčích přetrumfnou čínština a hindi. Mám potíže s představou, že by se tak mohlo stát v moderním světě techniky, vědy, komunikace. Snažte se psát čínským jazykem bez abecedy, pokuste se poslat telegram. Pro ekvivalent anglického “O.K.” potřebují Číňané šest, případně i sedm znaků.

Franština dominovala, zejména ve světě diplomacie a kultury, po víc než jedno století. O tento primát ji angličtina dokonale připravila.
Už jen dvě procenta pozemšťanů mluví plynně  francouzsky. Pokusy bránit se takovému stavu věcí se podobají snaze postavit se proti záplavě s dětským kyblíčkem. V kanadském frankofonním Quebecu policejní jednotky, pověřené potíráním kriminality jazykové, konfiskují papírové pytlíky firmy Dunkin Donuts, poněvadž její kobližky nejsou označeny slovem CHARCUTERIES.

Tažení lingvistických puristú, pogrom proti kobližkám, bude třeba zdárně pokračovat, ale přece jenom s menším dopadem než je skutečnost, že dvě třetiny francouzských vědců publikují své poznatky anglicky.
V Německu tak činí 83 procent chemiků a 98 procent fyziků. Čeští vědci se rovněž přizpůsobují. Ve Skandinávii a Holandsku angličtina již není cizím, ale druhým jazykem země. Zahraniční pozorovatelé vesměs chválí pokrok již méně monolingvální České republiky, v kontrastu s jinými postkomunistickými státy. Milerád tak uvěřím při pomyšlení na maďarské sousedy, břemeno s jejich mateřštinou.

Trávím už většinu života v anglicky mluvícím prostředí, tímto jazykem také píšu, v něm i sním a dělám si mentální poznámky. Snad o to víc jsem alergický na zasviňování češtiny zbytečnými, jakkoliv módními anglicismy, amerikanismy, jimiž se stáváme prediktabilní, perpetuální, asertivní, aprehensivní.
Uvědomuji si ovšem praktičnost a třeba i nutnost přebírání terminologie v oblasti novot, kde se s kompjútrem, internetem, e-mailem a tak dlouze dále, bez anglické terminologie aspoň prozatím neobejdeme. I insulární (anglicismus !) a tradičně sveřepě monolingvální Japonci se přizpůsobují. Do ruky berou MAUSU (myš) probudit k akci KONPYUTAA (kompjutr) a v případě potřeby budou listovat v MANYUARU (manuál). Nejen to: angličtina už začíná ovlivňovat i japonský syntax.

Po demontáži kolonialismu se bělošského jařma zbaveným domorodcům dostalo do vínku důkladné dilema, zda si udržet angličtinu jako jediný komunikační tmel k dispozici při budování národa a státu, či se jí zbavit jako nemilovaného až nenáviděného dědictví imperialismu.
Jak se třeba mají rozhodnout vládci v Nigérii, nejpočetnějším státě Afriky, kde se lid Hausa, Joruba, Ibo a všechny ty další, přece bez společné řeči nedomluví? Náramným příkladem poslouží Indie, země 800 řečí a nářečí, 18 úředních jazyků, jejichž různým druhem písma jsou popsány bankovky. Co tam s angličtinou, jíž mluví 5 procent obyvatelstva – vesměs jen elita země? Během volebních kampaní kandidáti přispěchají s požadavkem odstranit z veřejných škol angličtinu jako vyučovací jazyk a jako jazyk úřední při správě státu. “Nedopřejeme si oddechu, dokud se nám ji nepodaří vymýtit z naší domoviny!” zapřísáhl se předák Mulayam Singh Yadau, bývalý ministr národní obrany.

Takovou rétorikou se získávají hlasy voličů, ale rovněž se přispívá k další, beztoho jíž důkladné fragmentaci země. Jediným kandidátem na veledůležitou roli společného jazyka, nahradivšího angličtinu, je tam hindi, řeč severních oblastí, ale na dravidském jihu zcela cizí, nemilovaná a stejně nesrozumitelná jakou by v Čechách byla finština. K četným náboženským konfliktům přibyly třenice jazykové, také dost krvavé. Bez velkých potíží se dala přejmenovat metropol Bombay na Mumbai, Madras na Chennai, z Calcutty udělat Kolkatu, ale jak nahradit angličtinu jako instrument modernizace? Učebnice v oborech od agronomie po zoologii se jen těžko dočkají svého zrodu třeba v řeči telugu či kannada. Angličtina sice byla nástroj imperialismu, ale také notně přispěla ke zrodu moderního indického nacionalismu.

Konflikt mezi racionalitou a emocemi, nezřídka prezentovanými v hávu political correctness tohoto fundamentalismu současné západní levice, se vyskytuje ve všelijakých podobách.  Zmíním se o jedné, jejíž problematika rovněž dolehne na českou kotlinu, pokud se tak již nestává. Však se evropský kontinent už řadu let potýká s pořádným bolehlavem – integrací přistěhovalců ze vzdáleného světa jiných kultur a mentality. Jak vychovávat potomky imigrantů, povinná školní docházka a výuka má to být v jazyce českém nebo vietnamském? Nepochybně vstanou různí bojovníci, sociální inženýři, mávající praporem bilingvalismu, multikulturalismu.

Amerika s různým úspěchem absorbuje neutuchající miliony zájemců jakož i nelegitimních vetřelců. Aby tak rekordně rozmanití tvorové mohli v novém prostředí úspěšně fungovat, potřeba společné řeči se stává nutností.
Když po pancéřovém příjezdu internacionálních bratrů dorazil můj bratr z Plzně přes Atlantik, vezl jsem jeho tehdy desetiletou dceru do místní školy. Slzy na krajíčku, co si v tom cizím, jí nesrozumitelném prostředí počne. Dobře to ovšem dopadlo. Však máme zkušenost s vynikající schopností dětí rychle zvládnout nový jazyk, s nímž  jejich rodičové budou nadosmrti zápolit. V mnoha přistěhovaleckých rodinách tak dochází k tzv.role reversal – že to je právě potomstvo v dospělé roli tlumočníků s vnějším světem. Zvoní telefon a děti aby zvedly sluchátko, poněvadž nervozně mektající rodičové by se nedomluvili. Rodičovské autoritě ovšem tento stav převrácených rolí nesvědčí. “Přinesl jsem ze školy F (Fail čili pětku) a matce jsem řekl, že to je výtečná – pro Fabuloso,” přiznal nezbeda Sandino Sanchez, syn přistěhovalců z Dominikánské republiky.

Jít má neteř poprvé do americké školy o deset, dvacet let později, její zkušenost by byla jinačí: o to by se postarali pokrokoví sociální inženýři, prosazovatelé bilingvalismu.
Podle jejich novátorského mustru, žáci stráví tři až šest let ve výchovném prostředí, izolovaném od anglicky mluvícího světa. Výuka se bude konat v tom kterém původním jazyce, od albánštiny po řeč zulu. (Pro případného zájemce: v zulštině se zdravíme slovem Jambóna.) Tento program, v život uváděný pedagogy s často nevalnou kvalifikací, měl být přestupní stanicí, ale stal se cílem konečným. Nikoliv ovšem k prospěchu žáků, ale školních administrátorů.
Snadné vysvětlení: peníze. Federální vláda na tento škodlivý experiment totiž vyplácí miliardy dolarů ročně. Čím víc dětí do programu nahnáno, tím víc peněz poplyne do školní kasy. Mnozí rodičové, jakkoliv v angličtině málo zběhlí, si tohle nechtějí nechat líbit a už i přispěchali se soudními žalobami. Tolik rozumu přece mají, aby jim došlo, že jejich ratolestem se cesta do života ze začátku možná usnadňuje, ale přiležitosti k budoucímu uplatnění určitě zužují.

Děti různých národností vykazují podstatně různé výsledky.
Výteční jsou například Rusové, pramálo úspěšní jsou Haiťané. Průzkumy adaptace školní mládeže z oblasti od Floridy až po Kalifornii, vesměs potvrzují, že děti z rodin přistěhovalců mají v průměru lepší školní výsledky než děti v USA narozené. Nejlíp si počínají Asiaté (Číňané, Japonci, Korejci, Vietnamci, Indové), nejméně úspěšné jsou děti ze španělsky mluvícího prostředí latinské Ameriky. Tyto kontrasty neodmávneme odkazem na rozlišný socioekonomický původ, na  nepříznivé sociální podmínky. Není přece větších chudáků než byli uprchlíci, kteří na bárkách unikli z jihovýchodní Asie. A jejich potomstvo teď v amerických školách dosahuje nadprůměrné výsledky.

Děti přistěhovalců, ať už s jakkoliv rozdílným školním prospěchem, mají jedno společné: tři čtvrtiny z nich přijaly angličtinu jako svůj první jazyk, v kontrastu s jejich rodiči, kteří tak učinili v pouze třech procentech případů.
Má-li tento poznatek mít nějakou transoceánskou váhu, nebude pak příliš surrealistickou představa rostoucího počtu asijských premiantů, švitořících křišťálovou češtinou, k zahanbení většiny domácího žactva, které se nikdy nemuselo potýkat s nutností tak zásadní životní transformace.

Website: https://otaulc.com/

The post Ota Ulč. Co je to Pidgin English a jak angličtina ovlivňuje chování lidí first appeared on Čítárny.

Paul Brunton (21.10. 1898 – 27.07. 1981) byl a je uznávaný britský filosof, mystik, a cestovatel. Byl jedním z těch, kteří přeložili západní kultuře zásadní díla duchovního myšlení východu, jógu a mediatci. Už svého života vydal celkem 13 knih (1935–1952) a další vyšly po jeho smrti, například jeho duchovní krédo bylo vydáno v šestnácti dílech pod názvem Zápisky Paula Bruntona (Notebooks of Paul Brunton). (1984 – 1988).

Během svého života Brunton důrazně odmítal pokusy jiných udělat z něho guru, duchovního učitele. Jak často zdůrazňoval: „Musíte najít svého P.B. ve svém vlastním nitru.“
Jeho dílem se důkladně zaobíral i český mystik František Drtikol.
Do češtiny jeho první tři spisy (Tajná stezka, Tajnosti indické a Tajnosti egyptské) převedl Karel Weinfurter.

Jeho další knihy jsou běžně dostupné na internetu.
Paul Brunton. Kompletní přehled o díle.
http://www.paulbrunton.cz

Výpisky z knihy: Zápisky Paula Bruntona / vydavatelství IRIS 1996
Advanced Contemplation / The Peace within You: The Notebooks of Paul Brunton

V tomto světě můžeme potkat jen dva druhy lidí. Nevědomé, kteří znají jen své vlastní ego se svými vlastními touhami, a vědomé, kteří ví, že jsou v přítomnosti Nadjá a radují se z jeho vznešeného míru. Duchovní evoluce člověka je naplněna jakmile je dosaženo trvale duchovní úrovně, kterou nazýváme osvícení. Tohoto stavu může dosáhnout kterákoli lidská bytost udělením milosti a zároveň i vlastním dosažením. Je to stav, kterého dosáhlo v jeho úplnosti v každém století jen velmi málo lidí, ale který ve formě záblesku zažilo velmi mnoho lidí.

Během svého života člověk nemůže poznat Boha ale může poznat svou duši. Nemůže se spojit přímo s Bohem ale pouze se zástupcem Boha, se svým vyšším Jástvím, se svým vlastním Nadjá. Úplné osvícení je nedosažitelné, protože propast mezi člověkem a Bohem je příliš hluboká a příliš široká. Dosažitelné je pouze částečné osvícení, protože paprsek božství nosíme ve svém srdci. Nemůžeme se stát částí Boha ale můžeme se stát člověkem inspirovaným a řízeným Bohem. Konečná a omezená lidská inteligence se nemůže spojit přímo s nekonečným a neomezeným Mystériem. Spojit se může pouze s Nadjá.

Podle toho jak člověk vyvíjí své chápání, tak postupuje z obyčejné existence do pravé podstaty.
Duchovní vyvrcholení života člověka nastává když vědomí rozpoznává a chápe sebe. Osvícení vytváří spojovací článek s absolutnem, a odpovídá na otázku: „Co jsem já?“ Odpověď je pociťována jako božská Přítomnost a jasně poznávána jako Význam a Mysl.Vyvíjející se lidská mysl vytváří vyšší a vyšší pojmy o božství, až je nakonec povznesena nad sebe samu do ohromujícího zážitku. Nejvyšší osvícení je čisté, klidné, vyvážené a vytříbené. Díky němu je dosaženo osvobození od vtělování ještě během života, ale plné uskutečnění vnitřního míru může nastat teprve po konečném odchodu z těla.

Osvícení je jedinou krátkou událostí, to co zabírá tolik času, je příprava mysli a srdce člověka.
Dosažení může být trvalé nebo také jen částečné. A ať už osvícení přichází postupně nebo zcela náhle, musí být stavem bez jakékoli představy, dogmatu a rozpoznáním toho co vždy je. Jak náhle budeme ukotveni v Pravdě, může být u každého jiné, někdy se jedná o pár hodin a jindy o několik let. Pokud je trvalé, setrvá navždy, ale záblesk který inspiruje hledání pravdy je pomíjející. Pokud nejsme trvale zakotveni na samotné nejvyšší úrovni, může být vědomí narušeno a my můžeme klesnout zpět.Vize, mentální stavy a zážitky mohou přicházet velmi často, ale nejsou totéž jako trvalé uvědomování si toho, co je za všemi těmito dočasnými stavy.

xxx

O temné noci duše / Paul Brunton

,, Když přijde temná noc duše, její účinky žáka omráčí. Jeho dychtivé snahy zaniknou v sklíčenosti a jeho duchovní cvičení upadnou v zapomnění. Nezáleží mu na ničem, co se děje kolem něho a vše vypadá tak bezcílné, bezvýznamné malicherné. Musí se nutit, aby pokračoval v zevním životě jako obvykle. Jeho vůle je netečná a jeho city deprimované. Vnitřně se cítí mrtvý, je si sotva vědom něčeho jiného kromě svého vlastního stavu. Zkušenosti a okolnosti, které mu každý den přináší, procházejí jako ve snu.“

Je nepříjemnou skutečností, že vzestupy během našeho hledání jsou vykoupeny pády. Zbavení veškerého pocitu, že božské skutečně existuje, je stejně tak součástí naši duchovní zkušenosti v našem hledání, jako je i jasné ujištění se o jeho existenci. Skutečnost zažíváme nejdříve v záblescích. Není to vyšší Já, které se takto objevuje a mizí před upřeným pohledem aspiranta, vyvolávaje v něm střídavé stavy šťastného dosažení a ubohé nemohoucnosti, nýbrž je to milující Milost vyššího Já. Kdykoli se vylévá, uchazeč reaguje nejdříve silným pocitem duchovního strádání, suchosti, temnoty a toužení. To přináší silný pocit neštěstí, nespokojenosti a zklamání. Ale přináší to také zvýšenou a zesílenou touhu po nadpozemském a nechuť k pozemskému. Tato fáze pomine a následuje ji fáze tak osvěcující, jako byla předešlá temná, tak radostnou jako byla předešlá nešťastná, tak plodnou, jako byla předešlá neplodnou a tak blízko skutečnosti, jako se předešlá zdála být od ní vzdálená.

V této svaté přítomnosti probíhá očisťující proces. Staré známé nedokonalé jáství odpadá jako podzimní listí se stromů. Aspirant ve svém srdci učiní zářící odhalení o její původní dobrotě. Ale běda, když se přítomnost vytratí, nižší já se vrátí a ujme se znovu vlády. Období osvícení je často následováno obdobím temnoty. Příchod neočekávaného duchovního pokroku, je obvykle následován obdobím ústupu. Jásot střídá sklíčenost, očekává nás ještě větší zkouška. Nadjá požaduje tak naprostou, tak úplnou oběť, že i přirozené toužení po osobním štěstí musí být obětováno. Protože žádný začátečník ani středně pokročilý aspirant by nemohl tuto temnou noc duše snést a dokonce ani vysoce pokročilí ji nedokáží snášet bez reptání, je vyhrazena pouze pro poslední skupinu. To znamená, že přichází na pokročilém stupni stezky mezi obdobím velkého osvícení a obdobím vznešeného sjednocení.

Temná noc duše je obdobím duchovní stagnace, mravní sklíčenosti a mentální únavy. Žák je vyučován tou nejkrutější zkušeností, že božská skutečnost nesmí být zaměňována s jeho vědomou , mentální a ani citovou reakcí na ni. Protože náleží k neznámé a nepoznatelné říši, která přesahuje lidské schopnosti a vzdoruje lidskému vnímání. V tomto období se mystik bude cítit opuštěn, citově unaven, intelektuálně znuděn do té míry, že se může stát ,,nemocnou duší“. Meditační cvičení budou nemožná a neplodná, duchovní touhy mrtvé a nepřitažlivé. Zachvátí ho pocit strašné osamělosti. Může převládnout pocit, že další postup je ochromen. I když to tak nevypadá, je toto vše součástí našeho vývoje. Během tohoto temného období jsme často uvrženi do nového typu zkušeností. Nadjá nám předkládá zkoušky, kterými máme projít a dosáhnout rovnováhy.

Největším nebezpečím ,,temné noci“ je oslabení vůle se současným znovuobjevením starých, zapomenutých špatných sklonů. V tomto bodě je aspirant skutečně zkoušen a část těch, kteří dosáhli tohoto vysokého stupně, ve zkoušce neobstojí a na mnoho let klesnou na nižší úroveň. Žák musí dovršit všestranný vývoj ega, vyvážit ho a vyrovnat, potom se ho zcela vzdát. Teprve pak může vyplynout dokonalá a trvalá jednota s Nadjá. Reakce ve formě dočasné a menší temné noci duše může nastat po zažití záblesku, vytržení nebo rozšíření mysli. V tomto období se Božství zdá být velmi vzdálené. Citová netečnost a intelektuální malátnost padají na člověka, který nenachází žádnou pomoc v sobě ani mimo sebe. Objeví se strach, který vyvolávají obavy, že se to stane trvalým stavem.

Noc je nejtemnější před svítáním. K trýzni dochází jen proto, abychom si více cenili božského navštívení. V tomto hlubokém působení je duchovnost světce zcela prostá zření, cítění a vědomí. Žáku je na nějaký čas odebráno vše co získal a přitom jsou zbytky jeho ega neúprosně drceny. Ztrácí sebedůvěru, dostaví se nepříjemný pocit selhání, pesimistické přesvědčení, že už nikdy nenajde mír, radost nebo štěstí. Pak se ale dostaví opravdové a trvalé osvícení. Nadjá není od nás vzdáleno během té nejdelší temné noci duše o nic víc, než tomu bylo uprostřed extáze a radosti. Tento stav není trvalý, ale je dost hluboký na to, aby naše trpělivost byla zkoušena.

Temné období může trvat i několik let, ale může pominout i v jediném roce. Objeví se nálady, ve kterých se lidský život zdá bezcílný a bezúčelný, práce nudná a potěšení skličující. Takováto období, kdy se mystický život zdá být nudný a neskutečný, tupý a chmurný, lze očekávat. Jedná se o běžnou zkušenost v životě většiny hledajících. Dokazuje to jak je žák bezmocný, protože poslední slovo má božská milost. To neznamená, že bychom měli opustit své úsilí, ale naopak musíme pokračovat v meditacích, modlitbách a studiu. Protože tyto činnosti způsobí příchod Milosti.

Nápadným rysem duchovní temné noci je strašná vnitřní otupělost a nesnesitelná prázdnota, ochromující citová vyprahlost a intelektuální otupělost. Je to tragické období, ze kterého se jen stěží vynoříme bez hořkého reptání a vzdorné obžaloby Božství. V ničem nemůžeme nalézt úlevu ve svém utrpení, a tak se naše chování stává bezcílným a nesmyslným. Temná noc duše je nepříjemná záležitost vyznačující se ztrátou provádění meditace o duchovních námětech, neschopností vstoupit do nálady duchovní extáze. Duchovní touha se stane lhostejnou, odhodlání nalézt pravdu se poněkud vytrácí. Cítíme se ztraceni, objeví se strach a výčitky svých hříchů za které, jak se mylně domníváme, jsme trestáni.

Může se zdát, že jsme zcela osamoceni, žádný přítel, žádná kniha ani žádný učitel nemohou pomoci. V ničem, co v nás dříve vyvolávalo nadšení, nenajdeme žádnou útěchu. Nic nemůže nahradit vyciťování božství, které mu nyní tak chybí. Avšak je to pouze fáze, která se během času sama upraví. Nemůže udělat nic víc, než se držet pevné víry, že vše pomine v době, stanovené moudrostí svého vyššího Já. Musí být trpělivý, neboť to čím prochází mu skutečně prospěje. I když je to velmi nepříjemné pro emoce, je to nutné, aby se dostal nad ně a aby žil v intuitivním klidu. Musí čelit tvrdé lekci, která ho má naučit odpoutanosti od osobních citů a která musí být zvládnuta, má-li dosáhnout vnitřního míru.

S příchodem temné noci duše vstupujeme do pusté netečnosti, ztrácíme zájem o věci a záležitosti, po kterých jsme dříve tolik toužili. Je to prodloužená strnulost, období tupého nekonečného čekání, že nastane nějaká změna. V tomto temném období se může zdát, že žít život je bezúčelné, události bez významu a celý svět iluzorní. Temná noc duše je vlastně určitou fází duchovního růstu. Není třeba se jí bát více než se bojíme příchodu temné noci v našem zevním světě. Temná noc duše není trestem za spáchané hříchy, ale prostředkem ke zničení egoismu. I když se může zdát, že jsme vystavováni neužitečnému utrpení, uvolňuje nás to víc a více ze sevření našeho ega. Nepřítomnost vyššího Já, Boha nebo milosti je v tomto stavu pouze zdánlivá. Jsou stále pod onou temnotou.

V tomto procesu, který je vážnou zkouškou lidské duše na kritickém stupni její evoluce, kdy nastává nutnost úplné změny vztahu mezi nižším a vyšším jástvím, jsou vynášeny na povrch všechny skryté chyby, slabosti, všechno latentní zlo. Tak mohou být odhaleny tím, čím jsou a odstraněny. Veškerá latentní špatnost se postupně aktivizuje. Ve stejnou dobu se také projevují dobré vlastnosti, takže v něm existuje vnitřní boj, který ustanovily zákony hledání, aby ho podstoupil a sám dovršil. Tak se z velké části osvobodí od připoutaností a zejména od připoutanosti k egu. Jeho srdce se vyprázdní a do této prázdnoty může proudit Milost. Přijímejme ji trpělivě, klidně, pokorně a odevzdaně jako určenou k našemu pravému dobru.

Máme-li být skutečně odevzdáni božské vůli, přijmeme plně tuto temnotu a dáme svůj upřímný souhlas skryté, nepostřehnutelné činnosti Nadjá v sobě. Pokud věříme, chápeme nebo víme, že se skutečně jedná o činnost Nadjá a projev jeho milosti, pak je temná noc mnohem méně temnou. Pokud by nás Nadjá nevedlo závěrečnou temnou nocí, jak jinak bychom mohli poznat, že není v našich silách a schopnostech, povznést se konečně do trvalého osvícení? Přestože si v této krizi připadá žák nejvíce opuštěn, je ve skutečnosti nejvíce veden, veden od Dlouhé stezky, která dospěla ke svému konci, ke Krátké stezce, po níž nyní musí začít putovat.

The post Paul Brunton rozšířil východní filosofii v západní kultuře first appeared on Čítárny.

Jan Keller ve svých mimořádně povedených esejích Odsouzeni k modernitě  dobře převyprávěl a interpretoval sadu zdařilých, klasických, literárních příběhů a analogicky je propojil s moderními sociologickými studiemi.

Ty staré dobré romány kupodivu teoretické práce dneška předčí velmi často a bývají aktuální. Bohužel! A dřevní díly oslovují lid dík talentu svých autorů a formě, ale hlavně proto, že světu nepanují teorie. Nevládnou mu esejistické výklady. Svět lidé vnímají skrze příběhy. Koncipované, akční, jaké chcete.

Kellerova práce Odsouzeni k modernitě má podtitul Co hledá sociologie a našla beletrie a shrnula 23 studií.
Pětici už jsem četl (v první verzi) mezi roky 2010-2015 v Salonu Práva a vychází z námětů sedmi děl Hanse Fallady, Émila Zoly, Oscara Wilda, Stendhala, Balzaca a Flauberta.
Ostatních 18 textů je vydáno poprvé.

Odsouzeni k modernitě dokládá, že tu vše bylo. I ty znaky postmoderny. Ve skutečnosti existují dávno. Šlo i o znaky modernity 19. století, ale my to nechceme vidět. Sociální problémy včetně patologických přetrvávají.

ŘADA ÚDAJNĚ NOVÝCH PROCESŮ VE SPOLEČNOSTI JE VE SKUTEČNOSTI STARONOVÁ.

A údajná dysfunkčnost modernity? Je bohužel očividná. Jen domněle nové společenské problémy existovaly vždycky. Jen pozměnily vizáž. Jinými slovy? Denně bychom měli zažívat déjà vu. – ¨¨
Může se zdát, že Keller protentokrát přehnaně akcentoval literaturu na úkor života, může se to tak jevit.
Není to tak. U těch „starých“ knih, s nimiž co sociolog moderně pracuje, je totiž krom formy důležitá i zdařilá reflexe životní materie. Ten materiál tu byl samo sebou už před dotyčnými díly, léta roste po jejich boku a setkáme se s ním dodnes.
Platí to u románu Kmotr, zrovna tak pro Zweigovu biografii Josef Fouché.

Zvlášť tu by bylo možné zaměnit za jiný prospěchářův životopis, ale to už je detail; každé literární dílo je nahraditelné a Jan Keller, nutno uznat, vybral trefně. A vybral klíče. Vedle nich umí zužitkovat také analogickou sérii prací sociologických, filozofických a politologických. Lehkým kladivem je přitlouká k prověřené literární klasice – v počtu jednoho až čtyř titulů na klasikův román. Mám-li být přesný, pracoval s 29 teoretickými knihami. Ty aspoň jmenuje pod eseji, řadu dalších zohlednil v textu.

Charles Dickens
Úvodem nás na Zlých časech upoutá, jak chce (bídácký) politik řídit zem. Jako firmu. Parlament Dickens přirovnal ke smetišti. Ti „popeláři“ (podle něj) se vysmívají abstraktu jménem lid. Lidu se ani necítí být ničím povinováni. A škola? Institut deformující děti v bytosti očekávané surovým trhem práce. Sedí to. Aby ne.

George Orwell
George Orwell, autor ještě levicovější než Dickens, naopak Kellerovu knihu uzavírá. Mýlil se ovšem prekérně, když psal roku 1936 reportáž z hornického městečka. To, co vnímal jako mizející, má svět dodnes v míse na stole. I minimální rozdíl mezi nezaměstnaným a „pracujícím chudákem“ – v mnoha zemích.
Už dvacet let před sociologem Karlem Rennerem Orwell i pochopil, že střední třída slouží buržoazii. Je (vítaný) tlumič nárazů vedených spodinou, tou ozbrojenou i neozbrojenou. Jen občas se z té třídy-tlumítka jedinec vyšvihne, nahoře mu to umožní, ale většina „středu“ celý život čeká a čeká a čeká. Jako v Casablance. No, vlastně ještě také osočuje chuďasy „pod“ sebou, jak jsou neschopní a líní. – Střední třída lpí na své vlastní panskosti v domnění, že se tím udrží nad vodou; možná má pravdu, ale Orwell mnohé další její vlastnosti vypozoroval i na sobě. Mohlo to ovšem být zavádějící.

Lewis Corey
Už počátkem let třicátých se odehrál děsuplný příběh Hanse Fallady, v němž má odpornou, ale klíčovou roli asociální filmový herec. To, co se v tom příběhu stane, je ale pro život typické. V té době psal Lewis Corey knihu Krize střední třídy (1935) a chápal nejméně jedno.
Přestože nižší zaměstnanci bývají – víc než kdo jiný – vystaveni krutostem hospodářských krizí, nikdy si nepřestanou namlouvat, že dál patří ke střední vrstvě. A dnes?
Rádoby ozdravné reformy uskutečněné i předstírané v desetiletích okolo přelomu milénia se na střední třídě podepsaly nejzhoubněji, míní Keller.

John Steinback
Hrozny hněvu (1939) Johna Steinbecka líčí drsný osud americké rodiny v agresivním prostředí tržní ekonomiky nedeformované jakoukoli přítomností sociálního státu. Faktické trestání lidí za jejich život prožívaný v nejistotě působí šokujícím dojmem. Laboratoř onoho skvělého románu předvedla, že válka proti chudým jako jednotlivcům nenahradila válku s chudobou teprve v sedmdesátých letech, ale je vedena dávno. Bez kulometů. Už tenkrát fungovalo i vězení jako nástroj sociální politiky vůči nejchudším a je charakteristické, že tytéž, kteří kritizují výši sociálních dávek, ani málo netrápí výstavba nových věznic. Z daní.
Trestající stát? Existoval i existuje. V místě státu sociálního. Dusí mnohde dodnes lidi i jen za chudobu a dělá z nich jako z hloupých trubců fiktivní viníky. Minimálně v někdejší Americe tomu tak bylo. –

Emil Zola
A Zolův Germinal? Tuto knihu o nesnesitelnosti života francouzských horníků Keller konfrontuje s obsáhlou studií Fracoise Deubeta Galeje: přežívání mladých (1987). Dnešní francouzští nezaměstnaní netrpí ovšem už – na rozdíl od někdejších rubačů uhlí – hlady, to je fakt. Je to někdy ale jedno. Ty životy jsou přežíváním.
Už Zola líčil stejný defétismus v psychice. „Společnost se nedá změnit,“ říkali povětšinou horníci a věří tomu uboze i dnešní mladí. Srovnat Zolovo líčení stávky s jejich – nikam konkrétně necílenou – agresivitou jistě je na diskusi, ale zjistíme, že novodobí zoufalci jako by nenalézali protivníka.
Jejich předchůdci se aspoň vymezovali vůči vládnoucí třídě, ale mladí dneška se chtějí marně stát jejími příslušníky. Všichni tam jistěže nemohou. Být tedy aspoň policajtem! sní. Klidně pak budou pálit do svých někdejších druhů. I tak to chodí. U Zoly však strádající ještě vnímali řešení v kolektivní rovině. Dnes? Panuje individualismus. Ale tam i tady se objevují taky ti a hlavně ty, jimž nezbývá, než se uchýlit k prostituci.

Charles-Louis Phillip
Podnikatelský charakter prostituce předvedla zas knížka Charlese-Louise Phillipa Bubu z Montparnassu (1901, česky 1919), jistěže také zaměnitelná. Až roku 2000 se přitom stalo Nizozemsko první zemí Evropy, v níž byla prostituce legalizována. Aby mohli ideologové prodávání těla přidat k ziskovým aktivitám, vydávají je obvykle za projev svobodné volby. I jím může být, pravda, ale svoboda individuální volby v reálu spíš odpovídá bezvýhradnému uznání práva silnějšího.

Upton Sinclair
Na šokujícím románu Džungle (1906) zas Keller ilustruje tristní skutečnost, že za termínem deregulace se v reálu přečasto skrývají až automatické, striktní akty šikanující nejubožejší. Minimálně v případě někdejších jatek v Chicagu vedla taky k fixlování při výrobě klobás, z něhož lze zdravě zvracet. I k padělání jiných „dobrot“. Upton Sinclair zachytil absenci regulace trhu v krystalické podobě. Pozici námezdních sil na trhu práce rád líčí tento mistr s pobavenou ironií paralelně s osudy porážených prasat a dobytčat. Shora dolů. Propad. Zkáza.
Dehonestace. Filipiky zaměstnavatele. „Stát škodí,“ omílají mezitím magnáti a skupují vliv na řízení věcí veřejných. Bezostyšně usilují o neomezenou politickou moc, ačkoli měli tlít na hřbitovech. Taky na jatkách občas „zpracovali“ člověka.

Další závažný román Sinclaira Lewise Babbitt (1922) lze srovnat s Liessmannovou Teorií nevzdělanosti (2006, česky 2009). Co souvisí s vytvářením flexibilních lidí, se kterým se začalo školními reformami v šedesátých letech, a vše, co má Liessmann (na oko?) za omyl, je dle Kellera metodicky promyšlená realizace snu typického byznysmena. Aktuální pokusy reformovat vysoké školství u nás jsou dobrým příkladem. Plány na to, aby byly školy ovládnuty podniky a firemně nevyužitelné vědění putovalo do hnoje (bylo odbouráno), předčí aktuálně i zničující představivost titulního hrdiny Babbitta! Nicméně taky nejde popřít (říkám si), že skuteční vzdělanci by byli vším jiným, než bezproblémovými figurami na šachovnici.
Vším jiným… než mobilními, týmu oddanými klony. Nevěřím sice, že by používali nějaký ten kalašnikov, ale byli by zrnky písku. Zrny ve stroji, jak říká Graham Greene. Kdo ví. Už podle Babbitta je pravý intelektuál o dost větší hrozba než socialista. – A zobrazení podnikového managementu?

Franz Kafka
Keller ho ne zcela úspěšně zkusil vystříhat z šípkovím zarostlého Kafkova Zámku. Četli jste jej? Dva číhaví zeměměřičovi pomocníci, přidělení právě ze zámku, mu život leda komplikují. Ani svět pracujících dneška pak nepostrádá protimluvy typu „negativní růst“ a „kontrolovaná autonomie“, jak to mapuje kniha Paradoxní kapitalismus (2015).
Autoři mnohdy až komických pravidel „strategického managementu“ fungují jako Kafkovi úředníci. Ne vždy, ale přinejmenším „nikdy neprojít praxí“ bývá občas vydáváno za „komparativní“ výhodu. Kontakt s lidmi manažera odvádí od racionálního rozhodování. Inu: Zámek.

Honore Balzac
Na Balzacově Velikosti a pádu Césara Birotteaua chytrý poslanec Jan Keller demonstruje Revoluci spekulantů. Zní tak i titul kapitoly. Ten titul parafrázuje název knihy politologa Jamese Burnhama Revoluce manažerů (1941). Odhalila, že to bývali právě manažeři, kdo se stal pro chod firem podstatnějším než majitelé, ale již nepředpověděla, že nejpozději od sedmdesátých let začnou firmami brutálně smýkat burzovní spekulanti.
Muži, ale i ženy v pozadí, jak to popisuje sociolog Richard Sennett v Korozi charakteru (1998) nebo v jiné rovině Scorseho pravdivý film Vlk z Wall Street.
Je tomu skutečně tak. – Na pozici kdysi chrabrých manažerů rozhodují investoři, ne-li jejich spekulace. Vidina krátkodobých výsledků a okamžitého zisku katastrofálně převažuje nad systematickým úsilím lidí, mezi jaké náležel snaživý Balzacův Birotteau. Muži jako on nemají šanci. Jde o blázny. Neboť pošetilost je bláznovstvím. Jsou leda k tomu, aby do smrti spláceli dluhy, do nichž je uvrhly bezskrupulózní štiky vyhlížející náhodu; to je i princip „hry“. Nepřestat číhat. Hledat pačesy. Využít šanci. Údajně inovativní kapitalismus se během posledních dvou set let takřka nezměnil. Není na odstřel, ale rovněž spekulant dneška, tedy než je pomyslně odstřelen, provádí docela zákonně tatáž alotria jako číman Balzacův.

Karel Čapek
Díky Válce z mloky pak zvíme i dost o Rizikové společnosti (česky 2004), jak se nazývá hezká knížka sociologa Ulricha Becka, podle které modernitu charakterizuje také to, že i během běžného fungování se před společností vynořují zcela neúměrná rizika. Typu Černobylu, ale i horší. Ohrožující samo její srdce.
A Čapek? Umanutě, i když na poli sci-fi se vracel k situaci, v níž má slibné jednání nezamýšlené negativní dopady. Dle Becka si sami pořizujeme ohrožení, asi jako u Čapka si lidstvo systematicky pěstovalo mloky. Budoucí své hubitele.
Nepřítele lidu alias doktora Stockmanna ze stejnojmenné Ibsenovy hry (1888) hrál kdysi ve filmu působivě i Steve McQueen, dobrý herec. Ono kontroverzní drama – od génia na Dickensově úrovni, kterého by dnes v Norsku hodili psům – je o snaze vzepřít se rituálům, jež deptají moderní společnost.
Pojednává ale rovněž o čelení „nekonečnému růstu“, jenž si žádá jakékoli oběti. Už sto let před ekologickým hnutím stvořil Ibsen ve Stockmannovi eko-aktivistu, nicméně upozornil na víc. Na toxicitu samotné víry v prosperitu a její šance.

Gustave Flaubert
V Paní Bovaryové, románu stojícím na základě skutečných soukromých událostí let 1851-1856, sledujeme předzvěst dnešního těkajícího člověka orientovaného často jako ona. Výhradně na vlastní osobu. Sebestřednost hrdinky i onoho člověka je ovšem chrání před pocity viny. Nakonec mohou být zničeni. Pošetilá, a přece vytrvalá snaha paní Bovaryové napodobit lidi, kteří mohou dle vlastní libosti vyslyšet volání svých tužeb (boháče), se vrací taktéž jako iluze „montující“ z příslušníků středních vrstev marné celoživotní čekatele.

Oscar Wilde
A Doriana Graye má Keller za předchůdce dnešní Společnosti zážitku (1992), již charakterizuje stejnojmenná práce německého badatele Gerharda Schulze. Nebo snad motivy jednání Wildeova hrdiny nejsou normou dnešních nejširších vrstev? Anebo se lidé v modernitě neorientují povětšinou „vnitřně“ a jako by žádali, aby se jejich nezávislému „vnitřnímu voláním“ přizpůsobil celý svět? Děje se to a muži, jakým byl fiktivní Dorian, se stávají programově asociály.
Neprahnout rezonovat v souzvuku s jinými, chtějí být hlavně v souzvuku se sebou. „Užij si to,“ zní typické přání naší doby, ale už Dorianův mentor lord Wotton měl svého mladšího přítele za symbol všeho, co hledala doba tehdejší. Za sobě samému užitečnou bytost, jejímž dílem nejsou výrobky, ale život. Ten vlastní. Jaký? Možná by taky pro lorda Wottona bylo šokem, že se dnes vlastnosti adolescentů staly normou i v chování lidí dosti věkem sešlých. Oni bohužel nemají Dorianův obraz. A jen občas si některý uvědomí, že stejně jako Dorian není vlastním pánem, nýbrž otrokem zážitků.

Ivan Gončarov
Poutavý je i rozbor Oblomova učiněný po ruce s Ehrenbergovou knihou Únava být sám sebou (2000). Je sporu, že dotyčný Gončarovův hrdina trpěl depresí? Neřekl bych – a potíže podobně postižených bývají výsledkem napětí mezi aspiracemi zůstat sám sebou – a uspět mezi ostatními – a mezi neschopností věc realizovat.
Na Oblomova příliš zapůsobil nárazový moment přesunu z agrární společnosti jeho statku do industriálního města a obdobně, míní Keller, se sto let poté – v letech šedesátých – mířilo od industriální společnosti k té postindustriální, charakteristické vlnou liberalizace, při níž autoritu pozbyli otcové, šéfové, učitelé, lékaři i manželé.
Jako by se rozšklebil chřtán. Zbylo po autoritě vakuum? Ano. Bez pravidel. A my ztratili šanci se vymlouvat. Mnozí byli nuceni stanovit nová, soukromější pravidla. Nesedělo jim to. Ne každý to dokáže!
A Oblomov? Ne že nechtěl, ale neuměl se účastnit „krysích dostihů“a světa přetvářky. Soupeření, hrabivosti, samolibosti, lakoty, podrazů, klepů. V tom ona kniha připomíná román Kdo chytá v žitě, dodal bych, „a když nemusel, nikam nešel“. Neuměl ani dospět, jako však většina lidí stižených depresí včetně válkou postiženého Salingera. Taky Oblomov zůstal věčným adolescentem.

„Podobně jako můžeme Doriana Graye mít za pionýra společnosti zážitku a madame Bovaryovou za ranou předchůdkyni postmoderní mentality, lze ho považovat za člověka, který nesnese tempo změn moderní společnosti. Hroutí se pod tíhou jejích požadavků,“ postřehl Jan Keller. Oblomov není s to dostát požadavkům, které ovšem odmítá intuitivně a vnitřně.

Guy de Maupassant
Na románu Miláček se nám pak odvážně předvádí dokonce šance roztříštit celý jeden pilíř sociologie, a totiž tezi o funkční diferenciaci společnosti. Poživačný krasavec Georges Duroy realizuje svou kariéru jen dík charismatu vojáka. Z hlediska sociologického jde o příběh „hluboce deprimující,“ stýská si sociolog Keller.
Finanční spekulace tu jsou tím, co určuje, jak fungují média, a už tenkrát platilo, že co dostačující realita funguje umně konstruované zdání. Miláček je knihou o sebekonstruování a nelze po jeho vzniku tedy už nikdy s vážností charakterizovat tímtéž aktem postmodernu.
V závěru knihy si hrdina uvědomí, jak má blízko k parlamentu, a Keller tedy klidně mohl zmínit i částečně analogického hrdinu Kosinského knihy Byl jsem při tom. Byť se tam jedná o zahradníka impotentního.

Thomas Mann
Jako sociálního konstruktivistu chápe Keller i Mannova hochštaplera Felixe Krulla. Podobní lidé od let osmdesátých hlásali, že jsme – v každém okamžiku – výtvor vlastních představ a máme budovat soukromé reality. Na pomoc a naproti přispěchal internet a nejde jen o filozofie některých podnikatelů, ba naopak.
Konstrukcionisté jako by totiž gumovali rozdíly mezi fikcí a realitou. Zdání je jim něčím víc než skutečnost a simulace, často umožněná i právě technologickým vývojem, jim bývá nejvyšší formou autistní reality. Bytí pak připomíná spíš obrazy, jak dokládá i filozof Guy Debord, a „svůj se Krull cítil, jen když si hrál na někoho jiného. Dobře mu bylo jen v těch šatech, které mu sloužily co převlek,“ čteme. A pohrdal jen těmi, kteří se domnívali, že pochopili, co on sám je zač.

I zde šlo, myslím, připomenout další hrdiny. Toma Ripleyho z románů Patricie Highsmithové. Neffova Humbla.
Pokud bych měl sám jmenovat muže, který si v kvalitním smyslu slova, vytvářel a dál i vytváří specifický vlastní svět, pak bych okamžitě jmenoval Miroslava Zikmunda. Individualistický přístup k životu ale, nic naplat, generuje sociální bezprizornost. Podobní lidé bývají jak narcisy.
Jsou to i hrdinové Kellerovy kapitoly věnované Julienu Sorelovi (Červený a černý), Lucienu Chardonovi (Ztracené iluze) a Frédericu Moreauovi (Citová výchova). Tito tři mladíci připomínají věčné studenty, ale minimálně Sorel je předobrazem dnešní vysokoškolsky vzdělané servisní třídy. Té ve službách mocných. „Co chceš dělat?“ ptá se jej máti. „Nic.“ „Ale čím budeš?“ „Ministrem.“

Je charakteristické, že ani jediný z nich není s to podat skutečný výkon, tedy kromě sexuálního, upozorňuje Keller. Co tedy zbývá? Chtějí-li zbohatnout, protože už se jednou bohatí nenarodili, jde jen o cestu nějakou postelí či politické pletichy, a Keller podobné postoje srovnává i s tzv. Bobos (2000, česky 2002) ze stejnojmenného bestselleru Davida Brookse.

Příslušníci bohémské buržoazie představují ovšem dnes i křížence hippies let šedesátých a yuppies let osmdesát, což byli vysokoškoláci orientování zrovna naopak. A Sorel? A Chardon? Moreau? Rovněž jsou předchůdci flexibilních, ale většinou nuzných intelektuálů jako třeba já.
Často lidí píšících. Svou činností bohužel někdy nechtěně degradují pracovní podmínky skutečných zaměstnanců a stávají se, i když mimořádně, příčinou jejich nižších platů. Samo psaní (anebo jiná tvorba) jim sice dává šanci zapomenout na vlastní deklasované postavení, ale právě jejich existence firmám umožňuje zesilovat tlak na své vlastní lidi a tyto nutit k povolnosti a právě flexibilitě. Právo na to asi ty firmy mají, nevím a jak to berete, neboť vyvraždit všechny šéfy kalašnikovem, jak by možná zavtipkoval president Miloš Zeman, nelze.

Rostou noví. Sám se však nemohu k podobným extrémistům- externistům řadil, nedisponuji totiž prakticky žádným „sociálním kapitálem“ alias dostatečně širokou sítí neformálních vztahů. – To třeba takový Ladislav Klíma jich, pravda, měl i v Praze ještě méně. Naopak jeho současník Lovecraft v Americe víc.
Nejsem Klíma ani Lovecraft, ale z Kellerovy knihy mě nejvíc zaujala kapitola Kmotrův sociální kapitál. Oč jde?
Sociolog Pierre Bourdieu se o tom typu kapitálu zmínil už počátkem „osmdesátých“ a následovali ho James Coleman a Robert Putnam, politolog. Ten jeho prostřednictvím vysvětluje úpadek veřejné angažovanosti Američanů koncem „šedesátých“: Což je sporné. Ale sporu není, že „zdravá“ živnost rodu Corleonů fungovala dávno předtím. Na principu sociálního kapitálu. Jim nechyběl jako mně.

Následky modernity, ke které dnes je značná část lidstva odsouzena, už ovšem předpověděli jiní kmotři a samotný život chameleonů typu Josefa Fouché, druhého nejbohatšího muže Francie.
Byl to mistr kliček, lze jej i obdivovat; tedy kdyby i nevraždil. Ve svém oboru byl Fouché třída, ale až modernita umí dotáhnout jeho prospěchářovu strategii k dokonalosti. Až ona vytváří komplexní aparát holdující jí, anonymní a výkonné neosobní moci. Zabydlet se v tomto aparátu je pro profesionálního oportunistu nakonec i schůdnější, než střídat pány jako pláště. To je pravda. Ale už Fouché, tento muž odborně posluhující sedmi režimům, nepřestal sloužit režimu jedinému.
Kterému? Říká si „krajně centralizovaná politická moc“ a je něčím, nač ani výše zmíněný kalašnikov neplatí. A nevím, zda je na místě vzpomenout i Richelieua, ale určitě si připomeňme nejschopnějšího ředitele FBI Edgara Hoovera. S trochou škodolibosti pak můžeme „flexibilního“ Fouchého mít i za zakladatele informační společnosti, míní Jan Keller. Chameleon a Janus sedmi tváří prvý dokonale pochopil, co pak pochopili „Kmotr“ i Hoover. A to? Skutečná informace je jen ta rozšiřující naši moc.

Tou klíčovou kapitolou ovšem není u Kellera pasáž o Fouchém. Ani sekvence o románu (mistrně píšícího) Maria Puza. Řekl bych, že klíč představuje díl Modernizace podle svatého Marka.
Vychází z prózy Evangelium podle Marka (1954, česky 1989 v knize Zrcadlo a maska) a tato povídka se odehrává roku 1928 jsa odvozena z téže historky jako sekvence Waughova románu Hrst prachu (1934) – o Muži, který měl rád Dickense. Ale liší se.
Jihoameričanům nešťastník předčítá z Bible, a to opakovaně a tak dlouho, až je titulním evangeliem uhrane. Natolik uhrane, že jej ukřižují. Po Ježíšově vzoru. A Keller srovnává onen akt také s tím vším, co by nám mohli už brzy udělat migranti, i když nenosí samopaly.
Připomíná i jasnozřivá slova politologa Freda W. Riggse, jenž už v šedesátých letech upozornil, že jen mechanický přenos ekonomických modelů z bohatých zemí do zemí chudých je… Přinejmenším poněkud naivní. Tam na Jihu, ale i jinde v bídě, vzniknou struktury, které sice vypadají moderně, ale na skutečnou modernitu si jen šikovně hrají; zatímco okolo pokračují kmenové a etnické sváry. Dovezená správa neshodám v podstatě automaticky slouží a je efektivním nástrojem korupce. Tradiční struktury takové země podlehnou rozkladu, asi jako mu může podlehnout Evropa a jako mu podlehl starý Řím. Kdo seje vítr, sklidí občas i bouři. V zemích, kterým bylo jednou „pomoženo“, podivně často nastal chaos. Anebo jen spekulujeme? Ne.
K obdobným závěrům dospěl antropolog Clifford Geertz a izraelský sociolog Samuel Eisenstadt. Toho vyděsilo, že se dotyčné státy nestaly ani moderními v našem slova smyslu, ani se neumějí vrátit k původnímu stavu. Cesta zpět neexistuje. Jde jen o namydlenou šikmou plochu – a vůbec nejprecizněji situaci umí popsat německý ekonom Ernst Friedrich Schumacher v Ekonomii, která by počítala s člověkem (1973, česky 2000).

Cizí banky zadlužují chudé státy, to je známo. (Viz kniha Weapons of Mass Migration / Kelly M. Greenhill, 2011)
Soběstačnost těchto chuďasů posilována nikdy být ani neměla a zprvu méně zadlužené země se bohužel specializují. Každá na laciný vývoz nějaké komodity. Přijde jediná neúroda a stačí k zadlužení v podobě propasti. Hrozny hněvu ve velkém se vracejí a typický africký uprchlík dneška si to sype s batohem a i bez kalašnikova z míst, kde byly v posledních třiceti letech privatizovány podniky.
Kde se vliv státu na ekonomiku minimalizoval, jak to aspoň vidí Jan Keller, ale nejen on.

„Opravdu jen málokdy se stane, aby na realizaci jedné krátké povídky pracoval dlouhodobě tým sociologů, psychologů, antropologů a politologů. Aby ji do života uvedly zástupy předních ekonomů,“ konstatuje nad textem (v podstatě) okrajového Borgese. A léčba modernitou?
Pro dotyčné země znamenala peklo. Skutečné peklo. Ta údajná cesta do ráje (podle Hroznů hněvu byl v Kalifornii), ke které jsme sami vybídli, vede – stejně jako u Borgese – možnáí až k brutálnímu odpravení toho boha, co chtěl ukázat cestu všem tápajícím.

Jan Keller. Odsouzeni k modernitě / Ilustroval Boris Jirků / Vydalo nakladatelství Novela bohemica. Praha 2015. 196 stran. ISBN 978-80-87683-53-8

The post Odsouzeni k modernitě. Jan Keller nahlíží skrze slavné romány na úděsný dnešek first appeared on Čítárny.

Jiří Žáček se Strážcem majáku cítí na své chalupě ve Frýdlantu. Zde napsal knihu poznámek, aforismů, fejetonů a básní, ve které vysvětluje, že opravdovými strážci majáku jsou pro něj čtenáři.

Básníci a spisovatelé jsou jako mořeplavci na bludných korábech a vratkých kocábkách, vezoucích náklad pravd a lží, metafor a frází, teorií a hypotéz, a nebýt těch, kdo na imaginárních majácích rozsvěcují reflektory a zapínají sirény, dávno by všichni psavci ztroskotali.

Strážce majáku je povolání pro cvoky, píše Jiří Záček.
A mnoho jich také končí v blázinci anebo sebevraždou. Kdo zhlédne film o bouři, která zaplavuje vrcholy bretaňských majáků, začne chápat, proč většina z nich má automatickou obsluhu. Kdepak idyla – tobogan do pekla.

Když Jiří Žáček stoupá od řeky Smědé k chalupě, jejíž okna se vřezávají do tmy jako světlomety, připadá si jako strážce majáku nastupující do služby. To moře pod ním není moře vody, nýbrž moře mlhy, ale i mlha je voda a hukot větru v korunách stromů zní jako hukot příboje. Troubení aut v mlze připomíná sirény lodí. Ve svém majáku zapisuje myšlenky, nápady, poznámky, připomínky, protimluvy i básně.
Básník pracuje, i když spí, vždyť proto je strážce svého majáku.

http://www.jirizacek.cz

Ukázky z knihy / Jiří Žáček / Strážce majáku /

Milý chlapče, před 18 lety a 9 měsíci jsi slavně zvítězil v maratónském běhu spermií k mateřskému vajíčku, při němž jsi předběhl miliony soupeřů. Buď na to hrdý, ale počítej s tím, že srovnatelného úspěchu už nikdy v životě nedosáhneš!

Když se nadšený prvňáček učí číst, ještě netuší, kolik tlustých knih je připraveno, aby mu s nimi strážci mravů vytloukli z hlavy vlastní názor.

Chcete-li si uchovat něžnou vzpomínku na město svého dětství, musíte se včas odstěhovat. A chcete-li si uchovat něžnou vzpomínku na svou první lásku, nesmíte se s ní oženit.

Rodíme se do celoplanetárního blázince, kde všemocné zločinecké mafie, maskované za ctihodné, lidstvu prospěšné instituce, usilují o náš život, o náš majetek, o naši svobodu i duši.
Když se našim rodičům podaří skutečný stav světa před námi aspoň na čas utajit a uchránit nás před všemožnými nástrahami, můžeme mít pocit, že jsme prožili pěkné dětství, a uchovat si duševní zdraví až do věku, kdy budeme dostatečně odolní a otrlí, abychom pravdu o nejlepším z možných světů ve zdraví přežili.

Proč si krásné ženy opatřují škaredé psy? Vedle šeredného psiska lépe vynikne jejich půvab.

V čem spočívá moudrost mládí? V nedůvěře ke smrtelné skepsi stáří.

Zvířata jsou našimi planetárními bratry, jsou stejně povedenými výtvory evoluce jako my a všechny tzv. vědecké teorie o tom, že zvířata nemyslí a necítí, patří na čelné místo dějin lidské blbosti.

Město, kde místo ptačího zpěvu slyšíme vytí aut, kde místo vzduchu dýcháme výfukové plyny, kde se člověku nepodaří přejít ulici, dokud semafor neukáže zelenou, přestává být svobodným územím a stává se čímsi na způsob koncentračního tábora.

Manžely a manželky nám vybírá náhoda, ale děti máme od Pánaboha. Dokonce i my neznabozi.

Knihy se dnes ucházejí o čtenáře s rafinovaností kurtizán. A když je nenajdou, uchřadnou jako staré panny.

Naprogramované hvězdy českého šoubyznysu jsou programově vydáváni za rebely a rebelky.
Ale to už by se za rebela mohl vydávat i pimprlový Kašpárek!

Práce pro zatvrzelé donkichoty: Z panství kumpánů, spřeženců, sektářů, spiklenců a mafiánů
udělat přátelský svět.

Nic není nemravnějšího než mravokárně vztyčený prst ve chvíli, kdy máš člověku v nouzi podat pomocnou ruku.

Konzumní společnost určuje cenu člověka podle toho, kolik zbytečných nezbytností kupuje.
Čím víc toho koupíš, tím větší máš cenu. A tím méně svobody.
Kamaráde, víš, proč tě tvá žena začala nenávidět? Ne proto, že ji už nemiluješ, nýbrž proto, žes dopustil, aby tě přestala milovat. Neboť tys ji oklamal – vzbudil jsi její lásku, přestože jsi jí nebyl hoden.

Paraziti musejí umět přesvědčit o své nepostradatelnosti. K tomu je zapotřebí vysoká kvalifikace, nejlépe elitní vysoká škola. Bez ní a bez nutných rodinných konexí se z vás těžko stane ministerský dveřník nebo nosič per vyšších hodnostářů.

I slova se opotřebovávají, stárnou, umírají. Jazyk má také své hřbitovy.Postůjme s úctou nad nebožtíky, kteří našim praotcům pomáhali dorozumět se se světem!

AB je emancipovaná žena a je na to hrdá. Na živobytí si vydělává sama, do společnosti chodí s přáteli, na sex má milence, na mazlení psa, na zpověď psychiatra, na domácí práce hospodyni, na výchovu dětí chůvu. Nač tedy potřebuje manžela? Aby si měla komu postěžovat, že musí být emancipovaná.

Ze staré dobré pravdy se stala pouhá informace. Cítíte ten rozdíl? I stará dobrá lež se zmodernizovala, stala se z ní dezinformace. Jak vědecky, jak důvěryhodně to zní!

Vladař nemusí umět vládnout mečem – má své generály, maršály, admirály. Vladař nemusí vládnout moudrostí – má své moudré rádce. Proč se tedy právě on stal vladařem?

Muži se před ženami stydí za to, že jsou hraví, proto svým hrám říkají hobby. A když muž nemá žádné hobby, tak si aspoň hraje na to, že je chlap.

Laskaví lidé nikdy nepochopí, jakou zvrácenou rozkoš přináší ubožákům týrání bližních. Stejně jako ubožáci nikdy nepochopí, jak může někoho těšit být k lidem laskavý.

Bázlivé a zlenivělé lidstvo si vymyslelo specializaci: Vojáci ať za nás bojují, filozofové ať za nás myslí, politikové ať za nás rozhodují, šaškové ať nás baví a básníci ať si za nás drásají duši!

Konzumenti uctívají jen ty nejdražší věci; jak by si mohli vážit radosti, která je zdarma?

„Lásko, vilu, rolls-royce a jachtu ti může koupit každý prachatý blb. Ale napsat ti báseň z lásky jako já a učinit tě nesmrtelnou, na to žádný blb nestačí.“
„Ale může si na to najmout tebe, miláčku!“

Konečně si Západ našel poezii, které rozumí – kuchařské knihy pro lidi i domácí mazlíčky. Kuchař je pravý básník naší epochy, kuchař je hrdina TV pořadů pro gurmány a labužníky, kuchař je čaroděj, který z nestravitelných životů vykouzlí nejlahodnější delikatesu.

Při čtení knih se musí přemýšlet, a to většinu lidí obtěžuje; většina nechce přemýšlet, protože myšlení bolí – oni vyžadují příručky s jednoduchými návody k použití světa, svých bližních, i sebe sama.

Všichni rodičové považují své dcery za nejkrásnější a nejroztomilejší bytosti na světě. Jak to, že to ti natvrdlí mladíci nevidí? Každá dívka si zaslouží aspoň jednoho trubadúra, který jí v noci pod oknem zapěje horoucí vyznání, a aspoň dva horkokrevné kohoutky, kteří se o ni ráno pobijí v souboji.

Naši předkové se báli ostudy jako čert kříže. Jaká hanba, přijít o dobré jméno či dokonce o čest! Dnes, v epoše informací, vnímáme ostudu jako bezplatnou reklamu. Nerozlišujeme už pravdu a lež, ušlechtilý skutek a lumpárnu – rozhodující je už jen intenzita informace.
Raději ostudu než mlčení!

Kde vládne patos bez oponentury humoru, tam se nakonec vždycky začne lhát. Proto všichni lháři milují patos a nenávidí humor.

Porovnáte-li škaredé zadky opic s půvabným pozadím lidských krásek, je jasné, že ženy na rozdíl od mužů nepovstaly z opic, nýbrž z kentaurů.

České dějiny jsou pochopitelné jedině za toho předpokladu, že naše prapraprapraprapředky nepřivedl k Řípu praotec Čech, nýbrž Jára Cimrman.

Proč se vlastně zdokonaluje lidské poznání? Proč vědci celá dlouhá staletí luští pozemská i kosmická tajemství? Proč vynálezci jako na běžícím pásu vymýšlejí čím dál zázračnější vynálezy? Opravdu se tolik úsilí nejgeniálnějších mozků planety vynakládá jen proto, aby pár nejbohatších vydřiduchů udělalo co nejvýnosnější kšefty?

Jen milující muž se dokáže vzdát ráje samoty, aby ženu uchránil před peklem osamění.

Slibovat lidem ráj a zřídit pro ně očistec je nejvýnosnější byznys všech dob. Ten virtuální ráj nám potom prodají ještě desetkrát, stokrát, tisíckrát.

Není právě lidský rozum tím danajským darem, který na nás nastražili zlomyslní bohové?

Úsměv je zbraň slabých – nemá k dispozici žádnou armádu. Ani ji nepotřebuje, protože s armádami se lepší svět vybojovat nedá.

The post Jiří Žáček jako Strážce majáku. Aktuální kniha poznámek, aforismů a fejetonů first appeared on Čítárny.

Jan Werich (*6. 2. 1905 – †31. 10. 1980) o svobodě, myšlení, vzdělávaní, T.G. Masarykovi a otrocích. Nikdo si nesmí myslet, že je víc než ten druhý. Pokud někdo ale má dispozice větší než druzí, pak je má proto, aby pomohl těm, kteří se nenarodili jako géniové… ono totiž každý má ve společnosti svoje poslání…

V pořadu Škutiny z roku 1968 s knihou Jana Masaryka (Jan Masaryk / * 14. 9. 1886, † 10. 3. 1948)

Jan Werich: Lekce svobody / Přepis záznamu, rozhovor s Vladimírem Škutinou v roce 1968)

Werich: „V obsahu slov člověk nenajde odpověď a radu na takovou situaci, v které jsme, ale stala se věc podivná. Já dostávám dopisy. A jeden ten dopis byl velice tlustý. Protože jsem člověk zvědavý, tak jsem tu tlustou obálku otevřel první a tam byla tahle knížka (ukazuje V. Škutinovi knížku). Poslal mi ji kdosi, koho ani osobně neznám z Hradce Králové. Já jsem ji otevřel, tu knížku a začal jsem číst. A najednou mě napadlo, že toto je vlastně vzkaz. To je vzkaz od jednoho velikého vlastence, který svému vlastenectví obětoval život. Já bych ten vzkaz rád vyřídil“, a rozevřel knížku.

„A začnu číst třeba tady“:

„To máte tak“, píše. „ono je dobře, že jsou mezi národy sloni a poníci. A je dobře, když ti mrňousci dostanou čas od času „na frak“, když zapomenou třeba, že musej do houfu. Jenže při tom nikdy nesmí „zařvat“ žádný z těch malých, jak se lidově říká. Protože mrňouskové mají zrovna tak nesmrtelnou duši, jako ti velcí. S tatou jsme často mluvili o malých národech.“

„S tatou, pane Škutino. Víte, kdo to byl tata?“

Škutina: „Pan prezident Masaryk.“

Werich: „Ano, T. G. M. A toto říká jeho vtipný syn Jan“, a pokračuje v četbě: „S tatou jsme často mluvili o malých národech. Já byl ovšem skeptik ve famílii. Starý pán nikdy nepřestal věřit, že mrňouskové mají na světě zrovna tak své poslání, jako ti velcí. A když někdo „zahodil flintu do žita“ jenom proto, že se narodil jako Čech nebo Slovák, ne jako Rus nebo Američan, tata se vždycky rozčílil. Takovým lidem říkal vul.
On rozlišoval mezi vůl s kroužkem a vul bez kroužku. Ti bez kroužku byli podle něj nebezpečnější.
Ale v jedné věci jsme se neshodli. On věřil, že malé národy, třeba jako my Češi, by měly být mosty mezi těmi velkými. Mně se tahle myšlenka nikdy moc nezamlouvala. Po mostech se šlape. Ale v tom jsem souhlasil se starým pánem, že člověk může být zrovna tak hrdý na to, že se narodil v Praze anebo v Bratislavě, stejně jako kdyby se byl narodil v Moskvě nebo Washnigtonu.
A taky jsem souhlasil s tím, že máme ve světě na trh nosit výsledky našeho politického myšlení a vyložit je pěkně vedle zboží z Washingtonu. Z Paříže, z Londýna, z Moskvy, a že se sice mrňouskové mohou moc věcem naučit od těch velkých, ale taky je můžou lecčemu naučit. No to se ví, že se máme učit od těch velkých, ale ne se po nich opičit a papouškovat.

Národ, ať je malý anebo velký, nesmí nikdy ztratit svou původnost. Jinak by přestal být národem. S Karlem Čapkem jsme si taky mockrát povídali o malých národech a o těch velkých velikých básních a veliký zahradník před Hospodinem. Karel Čapek. Jednou, když jsme zase takhle mluvili, von povídá: „Podívej se tamhle na ten strom. Jsou na něm veliké větve a malé větve. A ty velké podpírají ty malé. A jde z nich míza do těch malých. A neberou těm malým větvím mízu. Takhle by se měly chovat velmoce k malým národům“, povídal ještě Čapek.

No. Člověk může věřit buď na násilí anebo na ideu. Ale když věříte, že člověk je opravdu, jak nás učili ve škole, homo sapiens, a že velikost se nesmí měřit podle toho kolik kdo má tanků a kanónů, ale podle toho, jak původně a jak hluboce umí myslet, tak vám můžu dát tisíc příkladů, které dokazují, že se velké myšlenky můžou narodit zrovna tak dobře v poslední české nebo slovenské vesnici, jako v nějaké té metropoli s miliony obyvatel. A von pak říká dál: „Vy víte, že jsem neroztrhal moc podrážek cestou do kostela a kalhoty nemám na kolenou moc prošoupané od klečení.

Ale na jedno jsem vždycky věřil, že nás „Pánbu“ udělal všechny stejné. Jeden je bílý a druhý černý, jeden je krásný, jako vy a já (prohodí směrem ke Škutinovi) anebo poďobanej od neštovic. Ale všem je nám zima, když venku mrzne a všichni se potíme, když praží slunce. A všichni musíme dýchat, abychom se neudusili. A všechny nás nakonec odvezou, no. Jsme smrtelní i nesmrtelní? Ale pro tohle nesmíme jeden z druhého dělat otroka. Pro tohle každý, ať jeho táta byl prezident nebo dráteník, musí mít stejnou příležitost žít plný život.

Nikdo si nikdy nesmí myslet, že je něco víc nebo lepšího než ten druhý. Možná, že toho má víc v makovici, možná, že nosí lepší košili, možná, že má fortelnější ruce, možná, že má větší bicepsy. Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc, tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí. Jenomže tomuhle můžou věřit a rozumět jenom ti lidi, kteří mají rádi lidi. Mít rád lidi a milovat lidi, to je to celé tajemství a jediný recept na štěstí.
A to platí pro všechny. Pro mě, pro vás, a pro Stalina, a pro Trumana, pro celý svět.“

„Já nevím, snad by se mohla dodat ještě tadyhle jedna zajímavá myšlenka.“

„Někdy si myslím, že jsme udělali velikou chybu, když jsme nechali o svobodě mluvit jen básníky a táborové řečníky. Básníci nedefinují věci moc přesně. A už vůbec nedefinují věci jasně táboroví řečníci. O svobodě jsme měli nechat mluvit učitele. Děti se měli učit o svobodě ve škole. Docela vědecky, tak, jako se učili číst a psát a počítat. A měl to být povinný předmět. Náramně povinný! Každý den!

A měli jsme je učit, že svoboda není jenom takové to láska – páska a vlasť – masť, že to není jenom básnické volání po křídlech. Měli jsme je učit, jaký je rozdíl mezi skutečnou svobodou a anarchií. Jak svobodu je vždycky třeba spojit s kázní. Jak každý může dělat, co chce jen, pokud při tom nešlape sousedovi na kuří oko. Jenže s lidma je těžko. Dovedou si věci vážit plně, jen když je na chvilku ztratili. To platí o svobodě, zrovna tak, jako o všem ostatním. Dokud vám někdo nestojí za zády a nepoloží vám revolver mezi lopatky a nediktuje vám, co máte psát a říkat a učit, tak nevíte opravdu, jaká je to veliká věc, když smíte psát a říkat a učit, čemu sám věříte.“

Werich: „A to je ten vzkaz.“

Škutina: „Tak vám děkuji za tento vzkaz, za tuto lekci svobody.“

The post Jan Werich a lekce svobody z knihy Jana Masaryka o svobodě psát, říkat a učit, čemu sám věříte first appeared on Čítárny.

Overtonovo okno je způsob cílené a promyšlené propagandy, jak ovlivnit vědomí lidí. Na konci této manipulace vědomí je ve společnosti prosazeno to, co dříve nebylo myslitelné.
Podle Overtona existuje pro každý společenský problém tzv. okno možností. V rámci něj lze o něm diskutovat tak dlouho až je společnosti nemyslitelné téma akceptováno, případně i legislativně ukotveno. Cílem mnoha skupin aktivistů nebo politiků je toto okno “posunout”, aby se jejich ideje staly akceptovatelnou normou ve společnosti.

Je celkem šest kroků, šest oken, jak manipulativní princip “Overtonovo okno” funguje:
Ukážeme si to na příkladu pedofilie.

1. Dětská pedofilie je abnormální úchylka zneužívaní děti. Tato porucha sexuální preference je naprosto neakceptovatelná u naprosté většiny populace. Je trestná. V médiích se ale začnou objevovat články, které sice pedofilii jakoby odsuzují, ale ve společnosti se najednou o tomto problému začíná mluvit. Objevují se první pohledy na pedofilii, anonymní pedofilové, kteří tvrdí, že pedofilie není jen sexuální zneužívání dětí etc. Společnost je pobouřena a diskutuje.

2. Počet článků a diskusí na dané téma narůstá tak, že téma už není tabuizované. Objevuje se čím dál častěji a veřejnost vnímá téma normálně a není prioritně pobouřena.

3. Začínají se objevovat první kladné příklady. Pedofil zachránil dítěti život, je vzorný občan, první pedofilové se veřejně objevují mezi umělci, v politice etc.

4. Pedofilie se začíná racionálně zdůvodňovat. Pedofil je součástí společnosti, má svá práva, reakce lidí na pedofily jsou jen mýty a vychází z nepochopení jejich přirozené úchylky. V mediích se začínají objevovat celé seriály o problému, který vlastně problém není. Problém není v pedofilech, ale v nás, ve způsobu vnímaní jejich přirozenosti.

5. Téma se začíná aktivně popularizovat, objevují se seriózní vědecké práce, které pedofilii neoznačují jako úchylku, ale jako jeden z normálních lidských projevů. Politici, právníci se začínají mnohem víc vyjadřovat k tématu a legalizovat normálnost pedofilie v očích lidí.

6. Pedofilové a jejich přívrženci vytvářejí lobbystické skupiny. Jsou přijaty první zákony, podporující práva pedofilů a jejich pronásledování se stává trestným činem. Jsme přesně na druhém konci než na počátku.

Tuto obecně využívanou praxi poprvé popsal Joseph P. Overton. (4.1. 1960–30.6. 2003) Wiki
Je třeba zdůraznit, že tato metoda není klasický brainwashing, (vymývání mozků), který se nedá příliš aplikovat na celou společnost, ale spíš na určitou cílovou skupinu.
Overtonovo okno je mnohem propracovanější, časově náročnější, ale mnohem, mnohem účinnější.
Při ovládnutí většiny medií a za předpokladu dostatku času se dá prosadit snad všechno.
Důkazem jsou nejen totalitní režimy, ale současná euroamerická demokracie, která tímto procesem prochází už víc jak 20 let.

“Overtonovo okno”, konkrétní příklady z praxe:

Sňatky osob stejného pohlaví
– do roku 2000: většinou radikální až nemyslitelné.
– cca. 2010–2015: rychlý posun přes filmy, seriály, coming-outy celebrit. Od přijatelného k populárnímu u části společnosti a médií.
– 2015: Začíná legalizace např. v USA (Obergefell v. Hodges). Dnes je tento trend propagovaný zvláště v euroamerickém světě, ale v mnoha státech začíná nový odpor a podpora klasického manželství muže a ženy.

Legalizace drogy marihuana (rekreační i lékařská)
– 1980–1990: nemyslitelné / radikální („válka proti drogám“)
– 2000–2010: lékařská marihuana je přijatelná v některých státech
Droga marihuana je plně nebo částečně legalizována:
Uruguay – první na světě (od 2013/2017)
Kanada od 2018 / Gruzie (Georgia) od 2018 / Německo od dubna 2024 / Malta od 2021 / Lucembursko od 2023/ Jižní Afrika od 2018 / Česká republika od 2025/2026 / Mexiko (od ~2021), Thajsko dříve plně volné (2022–2024), od 2025 jen s předpisem… etc…

Ženské volební právo
– 19. století: radikální / nemyslitelné.
První volební právo získaly ženy:
1893 Nový Zéland
1902 Austrálie
1906 Finsko
1913 Norsko
1915 Dánsko, Island
1917 Rusko
1918 Německo, Polsko, Velká Británie
1919 Československo, Nizozemsko
1920 USA (19. dodatkem ústavy), Kanada, Maďarsko
Více: 

Eutanazie / asistovaná sebevražda / vražda
1980 – 2000: nemožné, většinou radikální úvahy
Po roce 200 nasává zlom.
2002 – Nizozemsko je standardně uznáváno jako první země na světě, která eutanazii plně legalizovala a regulovala zákonem. Druhá byla Belgie v témže roce.
2016 – Kanada. Eutanazie legalizována po rozhodnutí Nejvyššího soudu Carter v. Canada v 2015.

Green Deal
/ Ve skutečnosti násilná, ničím nepodložená forma na vybírání daní od firem, tak od občanů
Do roku 2015 nemyslitelné, ale na mnoha f=orech diskutovatelné.
Prosinec 2019 / Evropská komise (von der Leyen) představila European Green Deal jako strategii pro klimaticky neutrální EU do 2050.
2022–2023
Hlavní schvalovací vlna Fit for 55 (trialogy EP + Rada + Komise).
2023: Přijato mnoho klíčových částí (např. revize EU ETS s rychlejším snižováním capu na 62 % do 2030, CBAM přechodná fáze od října 2023, zákaz spalovacích motorů od 2035, ETS2 pro budovy a dopravu od 2027).
2024
Dokončení většiny Fit for 55: Nature Restoration Law (obnova přírody) – přijato červen
Únor 2025: Představen Clean Industrial Deal (akční plán pro čistý průmysl, levnou energii, státní podporu atd.).
2026 (aktuální stav)
Mnoho pravidel vstupuje do platnosti nebo se spouští: Plně aukce v ETS pro některé sektory od 2026.
V mnoha státech, po změně vlád, začíná tlak na odstoupení od GreenDealu, pro jeho naprosto jasnou likvidaci průmyslu a snižování životní úrovně občanů.

The post Overtonovo okno. Jak uzákonit nemožné. Propaganda, manipulace first appeared on Čítárny.

Jaroslav Dušek a jeho Ze-mě. Cestu blázna a jeho vnitřní svět sepsala Pavlína Brzáková. Velmi zajímavé povídání / rozhovor s hercem a improvizátorem J. Duškem. Příjemně poučná koláž příběhů, asociací, samomluv a filozofických úvah o narození, životě, smrti, přítomnosti a setkávání se „Skutečností“. Název „Ze mě“ je slovní hříčka – zároveň „ze mě“ (z Duška) a „země“ nebo prostě „z nitra“. 

Výpisky z knihy Pavlíny Brzákové o Jaroslavu Duškovi.

Máme plnou pusu bezpečnosti na silnici, dítě strčíme do sedačky, spoutáme i psa, protože pes má mít také bezpečnostní pásy, a vedle toho jezdí naše auta dvě stě kilometrů v hodině!
To je to, co považuji za pokrytectví! Kdybychom chtěli opravdovou bezpečnost a záleželo nám na lidech, nikdo by tak rychle nejezdil. Nejezdily by kamiony po stejné silnici, jako jezdí malá auta. Ale tady nikomu o skutečnou bezpečnost nejde. Hlavní je, aby se autosedačky prodávaly, aby se prodávaly helmy! Možná budeme chodit v helmách dokonce i po ulicích, nebo nám přikážou nosit brnění, protože se to bude někomu hodit. Vhodná by byla třeba molitanová vrstva, kdyby do nás někdo narazil, aby to tak nebolelo. Když to někdo vymyslí, tak si to koupíme. Protože to bude předpis.

Taky se rádi věnujeme drogové problematice, protože to vypadá ušlechtile.
Když se však zeptáme skutečných odborníků na drogy, dozvíme se s úžasem, že největší negativní dopad mají léky a alkohol. Jenomže nenápadná, plíživá závislost na lécích a alkoholu je společností tolerována. Stejnou společností, která začne otravovat pěstitele kaktusů, aby v sobě náhodou neměly mescalin!
Za chvilku se jistě dozvíme, že si z pokojových rostlin můžeme vypreparovat nějakou látku, která by nás mohla nějak povzbudit, a pak zakážou i je. A nám to svým způsobem patří. Jestliže si to totiž my, lidé, necháme líbit, tak nebudeme pěstovat žádné kaktusy, ale klidně si necháme do sebe sypat léky ve velkém. Proč se na benzinové pumpě prodává alkohol? To nikomu nevadí? Vadí někomu herny? A co závislost na automatech? Nikomu nevadí ta ohromná závislost?
Tečou z toho prachy, pro stát zisky… Vždyť je to směšné a legrační.
Když přestaneme vidět celek a soustředíme se na detailní pitomosti, vymyslí nějaký blázen zákaz kaktusů určitého typu jen proto, že mu to jeho pozice v politické straně umožňuje.

Když se objevil záměr stavět Kaplického Chobotnici na Letné, všichni o ní diskutovali jako diví, aniž si všimli, že tam roste  víceúrovňová křižovatka jako kráva.
Zdá se, že celá akce okolo budovy Národní knihovny mohla být jenom zástěrkou, měla odvést pozornost. Protože – jak všichni víme – Chobotnice se nakonec nestaví. Byla to jenom taková legrace. Ale ta křižovatka tam nejspíš bude, pokud se tunel Blanka nepropadne celý úplně.

Když totiž předhodíš lidem problematiku kaktusů, jestli je mohou pěstovat, nebo ne, tak odvedeš jejich pozornost od jiných závažných problémů. Třeba od těch, které se týkají medicíny nebo fungování zdravotnictví vůbec, pojišťoven… Odvedeš pozornost od jádra problémů. Bude se řešit, jestli můžeš mít doma kaktus.

Myslím si, že obecně nejvíc vadí látky, které by mohli být lidem opravdu prospěšné.
Které by je vytáhly z celého farmaceutického kolosu, vyjmuly by je z působení černokněžníků. Najednou bychom se vyléčili sami pomocí přírodních látek, díky svému důvtipu. Protože takové ,,nebezpečí” tady skutečně existuje, pořádají se tažení proti těmto látkám. Lobby chce, abychom se cpali ibuprofeny, ibalginy, které má dnes v kabelce každá holka na střední škole. Když ji při menstruaci není dobře, tak šup, a všechno je v nejlepším pořádku. Člověk má pocit, že jde hlavně o to, abychom nezačali být nějak zdraví sami od sebe. Abychom si doma nepěstovali něco, co by nám pomohlo.

Když jsem se ptal kluků, kteří pěstují technické konopí, proč je proti němu takové tažení, řekli mi, že je to obrovský konkurent pro ropu.
Z konopí můžeme totiž vyrobit úplně všechno! Olej, mouku, provazy, látky, pohonné hmoty, laky, masti, krémy, stavební materiál, tepelné izolace, brikety. Je to univerzální materiál, najde využití v odvětví potravinářském, oděvním, energetickém a stavebním. Konopí je přímý konkurent ropy. Proto o něm debatujeme jako o droze, jenže jde hlavně o to, aby se náhodou nerozšířilo. Co kdyby narušilo zavedené hegemonie…

Slyšel jsem přednášku doktora Greena, která zazněla na konferenci v Barceloně v červnu roku 2009. Mluvil o tom, kolik se ročně protáčí peněz v petrolejářském průmyslu.
Pamatujte si to číslo: čtyři sta trilionů eur! Doktor Green je americký obvodní lékař, který celý život bojuje za rozšíření informací kolem tzv. volné energie reprezentované vynálezy Nikoly Tesly a dalších vědců. Hovořil o tom, že komunikoval s prezidenty Clintonem a Obamou, kteří mají snahu tyto informace uvolnit. Tento lékař tvrdí, že od roku 1902 už nemusel být spálen ani litr ropy, ani kilo uhlí. Přístroje, které by to umožnily, už tady v té době byly. Green dokládá, že v Americe je přijato 1600 patentů na volnou energii a na všechny je uvaleno národně bezpečnostní embargo, protože patentovací úřad má v případech některých vynálezů právo na jejich zmrazení. Přijmou je, patentují, ale dál už je nepustí. Green říká, že přístroje na výrobu volné energie viděl, že existují. Vyjmenovává lidi, kteří byli kvůli tomu zabiti, dokonce včetně ředitele CIA, jenž byl ochoten na takovouto komunikaci přistoupit a určité informace uvolnit – v případě malých generátorů pro rodinné domy. Nalezli jej mrtvého dva dny před důležitou schůzkou.

Pořád nějak nechápeme základní princip našeho manipulativního světa, který spočívá v tom, že nějací ,,chytřejší lidé” něco zakazují.
Nacpou nám na hlavy helmy, do těla strčí čipy, oočkují nás, přikážou nám povinnou péči v tom či onom jenom proto, aby se náhodou někdo ze systému nevymanil. To by se jim nehodilo, je přece potřeba pro nějakou úzkou vrstvu lidí, majitelů korporací, aby všichni makali a minimálně padesát procent svých příjmů odevzdávali na daních, pojistkách a poplatcích. Hra je jasná, není na ní nic složitého.

Viděl jsem film Home, který ukazuje, jakým způsobem ničíme planetu.
Všechno jsme ,,zobchodovali” a připadá nám to jako normální. Unikl nám pocit celku. Nechápeme, že když chceme hospodářský růst, roste náš dluh. Myslím hospodářský růst, jak je dnes definovaný. Tím pádem je logické, že nejvíc rostou dluhy. A protože se nedíváme na svět celostně, myslíme si, že je výhodné plundrovat Zemi. Dneska už jsou státy jako Gabon, jejichž představitelé říkají: ,,Ano, budeme těžit vzácné dřeviny z pralesa, ale na jeden hektar pokácíme jen jeden strom za rok. Najdeme způsob, jak udržet celek. Ne že vykácíme všechny krásné stromy na židle, na podlahy a trámy. Nebo že je ztopíme…”

Nemusíme přece krásné stromy zničit, dokud židle, podlahy, trámy slouží. Nemusíme mít přece každý půlrok nové židle. Je to nesmysl a choroba naší mysli. Toužíme po věcech, které nepotřebujeme. Necháme si naoktrojovat nějakou společenskou reklamní masáží, že potřebujeme zbytečnosti, bez kterých bychom se klidně mohli obejít.
Kvůli téhle dysfunkci naší mysli může nekonečně fungovat obrovská nadvýroba a celé se to bude hájit hrozbou nezaměstnanosti. Nakonec se vždycky najde někdo, kdo ti řekne: ,,No, hele, počkej, a co by dělali ti nezaměstnaní?” Já mu na to odpovím: ,,Dělali by to, co by bylo potřeba! Uklidili by ulici, zahrabali by vykopaný výkop, někomu by pomohli.”

Slyšel jsem takovou věc. Nějaký člověk údajně mluví s gorilami. Zná jejich posunkovou řeč.
Zeptal se jich: ,,Proč používáte nástroje mnohem méně, než to dělají šimpanzi?” A gorila mu odpověděla: ,,My používáme nástroje méně, protože od nich je příliš blízko ke zbraním.”
Když toto odpoví gorila, nastavuje nám zrcadlo. Uvidíme svůj strach, ztrátu bdělosti. Uvidíme, jací jsme pitomci. Slovo ,,pitomý” původně znamenalo ,,krmený”. ,,Husa pitomá” byla ,,husa vykrmená”. Naše pitomost spočívá v naší vykrmenosti. Zejména naše civilizace obchodující s čímkoli. A především s našimi dušemi. Pitomci, kteří ztratili bdělost. Neboť jestli gorila toto odpoví, je to vrchol bdělosti. Protože se obejde bez nástrojů, zvládne věci, které potřebuje, a neví, proč by si připravila problém, že se těmi větvemi začnou všichni nakonec mlátit. Téhle příhodě věřím, protože vím třeba od spisovatelky Anick de Souzenelle, že na planetě existují domorodé kmeny, jež ovládají metalurgii, ale záměrně ji nepoužívají. Říkají, že metalurgie je přílišný zásah do těla Země. Že nástroje si mohou vyrobit z kamene a z kostí, a to jim stačí. A viděl jsem filmový dokument o Křovácích, jak kamennými sekyrami pokácejí strom. Slyšel jsem, že dodnes v některých afrických vesnicích je kovář něco jako kat. Žije trochu stranou jako zvláštní bytost.

Při metalurgických procesech se musejí dodržovat velice přísná pravidla, zvyky a očistné rituály. Takže si dovedu připustit myšlenku, že gorily nepoužívají nástroje vědomě.
Stejně jako Mayové neužívali kolo, ačkoli ho museli znát, ale z nějakých důvodů ho nechtěli užívat. My, jak jsme lační a neklidní, nechápeme celek, začneme se rýpat v genech, protože chceme být bohy naší umolousané části světa, a vyrábíme umělé myši. Nenechaví černokněžníci chtějí štěpit atom, chtějí se cpát do genetického kódu. A proč? Co tím získáme? Že vyrobíme umělou myš? Nebo že rozštěpíme půl zeměkoule v atomu a že nebudeme kam pak mít uložit odpad? Že otrávíme všechny podzemní vody kyselinou sírovou, abychom mohli vytěžit uran? Získáme větší pocit důležitosti, který nás ještě více zaslepí? Jak dlouho ještě chceme pěstovat svou nepozornost?

Výpisky z knihy Pavlína Brzáková / Ze-mě /Vydalo nakladatelství Eminent, 2012, www.eminent.cz

The post Jaroslav Dušek Ze-mě. Proč se lidé stávají dobrovolně pokrytci a hlupáky first appeared on Čítárny.

Jan Palach se upálil 16. ledna 1969. Tento článek ale není jen o sebeupálení lidské bytosti, je o fenoménu jménem Palachiáda. Je o nezodpovězené otázce, koho chtěl Palach svým činem probudit a jak by takové probuzení mělo vypadat. Je  o zbytečných sebevraždách, které nakonec nic neřeší.

Existuje deset přikázání v křesťanské filozofii, které si lidé vysvětlují po svém.
Např. nezabiješ, neznamená jen nezabít člověka, znamená úctu ke všemu živému na této planetě.
Znamená úctu k životu jako takovému. Proto připomínky, že agresivita a násilí je u člověka přirozenou podstatou, by už neměla v normálním životě najít opodstatnění.

Hrdinstvím není hrdinská smrt, protože smrt je rychlá, hrdinstvím je hrdinský život.
Federico García Lorca (5. 6. 1898, Granada – 19. 8. 1936, zastřelen v Granadě

Každý člověk ví, že součástí každé emoce může být i agresivita.
Denně se setkáváme s projevy vzteku, zuřivosti, afektu, ponižování, žárlivosti a fyzického násilí na lidech i přírodě.
Agresivně ze sebe vypouštíme napětí, ale často ani netušíme proč.
Bohužel s agresivitou se člověk víceméně ztotožňuje po celou svou existenci neboť vychází z hluboké biologické podstaty.
Být lepší než druhý za každou cenu se stává standardem ”slušného člověka” nejen v euroamerické společnosti. Kolik lidí obdivuje novodobé gladiátory na trávnících, na bruslích či v boxerských rukavicích. Agresivní násilí nebo i falešné genderové podvody, jak ve sportu tak ve vzdělávání, dáváme dětem za vzor.

Vše začíná v rodině egoistickým prosazováním našich vizí u dětí, nezdravými soutěžemi, kde jde o agresivní prosazení jednotlivce na úkor vlastního zdraví a neúcty k druhému člověku.
Končí to tupou a celoživotní agresivní honbou za pomyslným osobním úspěchem, abychom na konci života zjistili, že život jsme víceméně promarnili.

Jsme ve své většině naivní a neschopni kritického myšlení, pokud ze všech stran necháváme na nás působit primitivní reklamy na zbytečnosti, pokud uvěříme stupidním mediálním polopravdám.

Nejhorší však je, pokud v nás zvítězí pocit násilí a nutnost válek,
pokud nás přemůže ten nepochopitelný státní terorismus, který těží z lidské hlouposti a pudové animálnosti.

Oběť ztrácí všechnu velikost, je-li už jen parodií nebo sebevraždou. Jsou ovšem také někteří lhostejní lidé, ale lhostejnost je otřelou formou beznaděje. Kameny na staveništi leží jen zdánlivě bez ladu a skladu, je-li kdesi na staveništi jeden jediný architekt, byť jen jediný, který má v mysli katedrálu. Každý, kdo začne přemýšlet, mění se v setbu.
Antoine de Saint-Exupéry, Válečný pilot

Válka je příkladem nejhloupější agresivity směřující vůči někomu jinému.

Samozřejmě existuje i agresivita směřující do nás samých.
Je to nadměrné kouření a pití alkoholu, pravidelné přežírání a nekontrolvaný konzumismus, neuvážené používání jakýkoliv drog, včetně léků, což souvisí s narůstajím množstvím stresů, kterým dobrovolně podléháme a které nás ničí víc jak kouření a alkohol dohromady.
Všechny tyto způsoby sebepoškozování vlastního těla jsou si rovnocenné.

Schizofrenické chování každé společnosti spočívá i v tom, že v různých oblastech bojuje proti tomu, co sama podporuje.
Bojujeme proti drogám, a přitom je legálně prodáváme a naprostá většina lidí je denně používá.
Bojujeme proti násilí, a sami kriminalizujeme každý projev, s kterým si nevíme rady nebo, který vadí našim mocenským zájmům.
Chceme žít v míru ale zcela otevřeně a hystericky podporujeme jakoukoliv formu války a násilí.
Všechny tyto rozpory jsou projevy agresivity v nás a potažmo agresivity moci. Sami, aniž bychom to vůbec tušili, navádíme sebe, abychom se schizofrenně chovali.
Veřejně propagujeme upalování jako hrdinské činy a vlastně sepisujeme návody pro další hrdiny – sebevrahy.

Nezdá se vám proto podivné, že jsme četli tak málo rozumných úvah, zabývající se naší vlastní agresivitou?

Nevím, jak hluboké osobní prohry vedou lidi k tomu, aby se upalovali, ale hlavní důvod vidím v tom, že jsou duševně nemocní.
A měli bychom intenzivně studovat z jakých osobních a společenských přičin nemoc, která překoná pud sebezáchovy, vzniká.
Bylo by to poučné pro celou společnost.
Místo toho řešíme důsledky těchto smutných činů a zneužíváme je k osobnímu či politickému prospěchu.

Nejsem zdaleka sám, který nevidí nic odvážného v tom, že se zapálím a uhořím, pro nějakou fikci, pro prázdnou ideu.
Jsou mnohem účinnější metody, jak sdělit druhým, co na společnosti, ve které žiji, je špatně. Ale chápu, že jsou náchylní jedinci, kteří z různých příčin nevydrží napětí, které na ně přesouvá společnost a svoji nahromaděnou agresivitu použijí proti sobě. A oheň zvolili i proto, že je k tomu nezodpovědní politici a různá média dnes a denně nepřímo vyzývají.
Nedivme se, že tomu tak bylo, a bohužel i bude. A nic na tom nezmění svazácké výkřiky politiků a reportérek současných deníků: ”oslavme národního hrdinu, který za nás položil život” nebo směšné bláboly psychologů, kteří upálení chápou u Palacha, ale ne u dalších lidí.

Od Palachovy smrti 19. ledna 1969 do dubna téhož roku se upálilo dalších dvacet devět lidí, kteří se k Palachovi hlásili. Kdo to dnes ví a hlavně, kdo má odvahu o tom mluvit?

„Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je to, že chce kvůli něčemu v příkoří žít a postavit se proti tomu.“
Jerome David Salinger (1919 – 2010)

Určitě se shodneme, že každá sebevražda zdravého a mladého člověka je tím nejzbytečnějším rozhodnutím!

Učitelka dějepisu Kendíková tvrdí malým dětem v MF DNES
“Jeho smrt ukázala, že má cenu bojovat proti porušování základních lidských práv”.
A kvůli tomu se paní učitelko člověk musí zabít a upálit?

Senátor Jaromír Štětina pro změnu řekl Parlamentním Listům:
“Je mnoho podob statečnosti. Mašínové i Palach byli hrdinové své doby.”
Dlouhodobě pomýlený senátor Štětina ( a také Petra Procházková) se tváří, jakoby nevěděl, že bratři Mašínové zbaběle a zbytečně zavraždili svázaného neznámého člověka.

Nepochopitelnost takových výroků a otevřená neúcta k životu samému, připomíná fanatického profesora dějepisu v Remarquově románu Na západní frontě klid, který podobně agitoval u mladých lidí o potřebě položit svůj život za svoji vlast. A všem zničil život.
Co by napsal Remarque dnes o zkorumpované Ukrajině?

“K čemu je dobré umírat dobrovolně, obětovat se pro památku, kterou po sobě chcete zanechat? Jakmile jste jednou mrtvý, využijí toho, aby vašemu činu přisuzovali slabomyslné nebo vulgární motivy. Mučedníci si musí vybrat mezi zapomenutím, posměšky nebo zneužitím. Ale pochopení nikdy!”
Albert Camus, Pád

Problémy, které nás v životě tak trápí, jsou proto v prvé řadě naše vlastní konstrukce, a proto je jen na nás, jak svět kolem sebe vnímáme.
Svět přívětivý je pro lidi, kteří si ho dovedou přívětivým udělat, kteří najdou odvahu hledat svoji duchovní rovnováhu.
Ne všichni jsou od dětství vedeni k tomu, aby o světě samostatně přemýšleli a ne automaticky přejímali jen obraz agresivního světa, který jim denně podsouvají rodiče, škola nebo média.

Změnit agresívní svět, jenž nám přináší bolest a trápení, znamená v prvé řadě měnit sám sebe.
Nemůžete měnit něco, když sami jste změnou neprošli. Je to mnohem těžší než si spousta lidí myslí. Vyžaduje to odvahu a vytrvalost postavit se svému egu a schématu svého myšlení.

Co na Palachovu každoroční společenskou paranoiu říct?
Je mi dodnes toho kluka líto a spolu s ním dalších navedených a upálených, o kterých se VŮBEC nemluví.
Je mí líto jejich rodičů, protože vůbec nejhorší je, když rodiče přežívají své zabité děti.
A je mi zle z každého, kdo takovou smrt využivá ke svému zviditelnění či prospěchu svých politických ideí či jakýchkoliv jiných ambicí.
Navíc způsob jak většina lidí přejímá oficiální názor Palach-hrdina, mi silně připomíná tu zvrhlejší část byrokratizovaného socialismu. Paradoxně…
A tak mě napadá.
Co se vlastně změnilo od doby, kdy údajně skončil socialismus v české kotlině?

A na závěr ještě jedna velmi trefná poznámka Daniela Sterzika:

Jan Palach svým činem probudit společnost z letargie, to je součást oficiálního výkladu dějin. Ale nikdo mi nikdy nedokázal říct, jak to probuzení společnosti mělo v praxi vypadat.

Měli jsme demonstrovat a stávkovat?
Měli jsme sabotovat výrobu?
Měli jsme začít podřezávat sovětské vojáky a házet je do kanálů?
Měli jsme plánovat atentáty na Husáka a Biľaka?
Měli jsme přepadnout armádní sklady, obstarat si výzbroj a zahájit povstání?
Nebo jsme se alespoň měli morálně vymezit?

Jak měla vypadat ta probuzená společnost, která se neprobudila?

Daniel Sterzik

The post Jan Palach. Upalte se zbytečně jako on a zneužijí vás politici i umělci first appeared on Čítárny.

MUDr. František Koukolík hovoří o tom, kdo jsme, jak se chováme, co nás jako civilizaci může zničit a co nás ještě může zachránit.
O lidské stupiditě, slepých uličkách vývoje, ale i o naději, že rozum a poznání mají pořád šanci ve světě, kde lidé čím dál víc věří psychopatům.

0:00 – Intro
0:20 – František Koukolík
1:10 – Kdo jsme?
2:22 – Co je kultura?
3:22 – Co nás ohrožuje?
4:12 – Co je stupidita?
6:03 – Jak se mění schéma?
8:02 – Proč se elity chovají stupidně?
8:56 – Jak chtějí elity přežít?
9:33 – Proč se necháme vést k zániku?
10:13 – Jak se můžeme zachránit?
11:04 – Co může dělat jedinec?
11:26 – Jak nás špičky ovládají?
12:22 – Jak se srovnáváme s realitou?
13:20 – Jak se z reality nezbláznit?
14:31 – Máme se obávat AI?
15:50 – Co když přežijeme?

František Koukolík (* 22. listopadu 1941, Praha) je český neuropatolog, vědec, spisovatel a jeden z nejznámějších vědeckých popularizátorů neurověd u nás. Umí srozumitelně a často velmi nepříjemně pravdivě vysvětlit, co se děje v našich hlavách a jaké jsou příčny našeho chování.
Často píše o temnějších stránkách lidské povahy („stupidologie“, deprivanti, války, hloupost), ale také o moudrosti, kráse, stárnutí či budoucnosti s AI.

Když někdo řekne František Koukolík, většina vzdělaných Čechů si vybaví hlavně jeho knihy Vzpouru deprivantů a Mocenskou posedlost.
Napsal ale také Mozek a jeho duše, Citový mozek, Já – o mozku, vědomí a sebeuvědomování, Metuzalém (o stárnutí), Nez zapomenu! (o umělé inteligenci) a mnoho dalších esejů a fejetonů.

The post František Koukolík o lidské stupiditě, o konci civilizace, o tom, co nás může zachránit first appeared on Čítárny.