Profesor Piťha a jeho vynikající projev v kostele Všech svatých na Pražském hradě 2015. Nemusíte být věřící, abyste pochopili v plné šíři moudrá slova pana profesora Piťhy, které se vážou k zásadním problémům této doby, k poničeným vztahům mezi lidmi, k chaotické a stupidně se chovající společnosti. Kultivovaný projev je tak nadčasový, že by měl prezentovaný ve všech médiích dnes a denně.

Ano. Jsme lidé. Nejsme čísla bez kritického uvažovaní. Nejsme ovládání roboti, kterým se musí říkat, co a jak mají dělat a jak myslet, jak by si přáli mnozí psychopati nového světového řádu.

Zde je text proslovu profesora Piťhy ze stránek Arcibiskupství pražského:

Lidé, lidé,

Dovoluji si vás oslovit tímto nejvyšším možným titulem, protože člověk je obrazem Boha a je ozdoben výsostnými znaky: rozumem, svědomím a zodpovědností.

Sešli jsme se tu, abychom vzpomenuli obětí válek a totalitních režimů, zejména toho, který je nám historicky nejblíž. Dnešní pietní slavnost dostala jméno Mene Tekel. Tato tajemná slova se objevila na zdi paláce Nabukadnesorova syna, když hodoval a zneuctil posvátné nádoby odcizené z Jeruzalémského chrámu. Oznámila pád jeho říše, protože se nepoučil z příběhu vlastního otce.

Jsme přitom na místě, které je symbolem našich národních dějin. Je to chrám, který po staletí vznikal podle přesně stanoveného řádu a stal se ztělesněním ideálu, který vedl naše otce a dědy. Sama o sobě tato katedrála oním ideálem není, protože ten stojí vysoko nad ní směrem označeným odvážně vzpřímenými věžemi. Odtud k lidem promluvil Bůh. Slyšeli jsme jeho slova platná pro Izraelity v zajetí stejně jako pro stavitele tohoto chrámu. Jsou bolestně platná i dnes. Odtud k nám poslal svého Syna, Ježíše Krista, aby nám ukázal, kdo jsme. Že jsme lidé, jen lidé spěchající ke smrti. Ale také, aby nám zvěstoval, že ideálem člověka je být obrazem Boha. Podobat se Kristu. To je pravda života, celý jeho smysl – jít k tomuto ideálu.

Pokaždé tu někdo mluví. Dnes ten úkol připadl mně. Je mi úzko, protože mluvím před Vševědoucím, a uvědomuji si, že nestojím před vámi, ale před těmi, kdo pro tento ideál, pro pravdu života, byli schopni svůj pozemský život nasadit. Dělat to pro sebe by nedávalo smysl. Život se pokládá za druhé. Ti, na něž tu myslíme, to udělali kvůli nám. Je mi určeno promluvit. Zde jsem, abych konal, co mám konat.

Více než vzpomínat, je třeba se poučit.
Ti, o nichž přemýšlíme, zemřeli především proto, že si lidé včas nepřipustili, že jsou ohroženi. Je třeba se poučit, neboť jsme opět ohroženi a opět si to nechceme přiznat. Říkáme: Žijeme v míru, přitom se bojuje, útočí a zabíjí. Ve své hlouposti a pýše poučujeme celý svět.
Říkáme: Náboženské války jsou středověký nesmysl. Očekáváme, že všichni odhodí svého Boha, protože my jsme to udělali. Ale oni to neudělají, protože na nás vidí, kam to vede – naše kultura se rozpadá a vymíráme.
Říkáme, že s nimi musíme vést dialog, ale oni nás nebudou poslouchat, protože chtějí mluvit o náboženství a my žádné nemáme, protože jsme nekonečně liberální.
Říkáme, že si máme jeden druhého vážit, ale oni si nás vážit nemohou, protože oni jsou schopni pro svou pravdu položit život, ale my budeme ustupovat a podle jejich diktátu zakročíme proti každému, kdo se přizná ke znamení Kristova kříže.
Říkají nám, že nejsme tolerantní, a mají pravdu, protože nejsme tolerantní ani k sobě navzájem. A nedejme se mýlit, naši politici se vůbec nezajímají o Islám, ale o petrolej a prodej obnošených zbraní. My jim to nemůžeme vytknout, neboť je sice máme za krátkozraké hlupáky, ale nesmíme to přiznat, protože jsme je zvolili. Navíc cítíme, že to jsou ti nejhodnější z nás, protože na slovo poslouchají jiné, kteří jim, sami bez tváře, odněkud nařizují. Tušíme, že odněkud, kde se hraje ruleta s fiktivními penězi, které ovšem někdy musí být podloženy naší prací, popřípadě životy.

Usilujeme o mír na Ukrajině, ale sami jsme připustili, aby byl ohrožen, a spěcháme se přiživit, protože nepřiznáme, že nejde ani o Ukrajince, ani o Rusy, ale opět o peníze a rovnováhy bank, které se rozkymácely jako lodě, když se zvednou vlny.
Říkáme: musíme být silní, abychom uhájili mír, ale k čemu nám budou zbraně, když nemáme muže, kteří by je zvedli. Proč by to dělali, když nemají ideál? Ideál, za který by někdo byl ochoten zemřít.
Jsme věru ubozí a směšní. Vzali jsme své oblasti vazebnost kultury a naše katedrály se hroutí a společenství lidí se mění v hromadu rozhádaných sobců. Ztratili jsme hodnotu a míru člověka, neboť je zcela logické, že když odhodíme své křesťanství a zbavíme se Boha, zbavíme se i člověka, protože přestaneme vědět, jak má vypadat. Jak si nás muslimové mohou vážit, když oni mají Boha a my žádného nemáme. A proč by se měli u nás chovat slušně a jednat s námi lidsky, když vidí, jak se chováme my k sobě navzájem.
Hovoříme o míru, chceme ho bránit, ale sami ho nemáme. Ani v sobě, ani mezi sebou.
Chceme zachránit spravedlnost, ale jen množíme zákazy. Jenže spravedlnost ani mír nikdo nezavede, protože vyrůstají ze slušnosti.

Vím, co teď nastane, co uslyším. Má slova narazí na zeď sobecké spokojenosti, která je jako křivé zrcadlo.
Všechno překroutí. Kdybych řekl jakoukoli moudrost, ozvěnou se ke mně vrátí fráze prázdnější než žvást opilce. I kdybych přinesl přímo z fronty usmrcené dítě, ozve se jen lživý nářek představitelů elit, a to takový, jaký si bude přát ke všemu lhostejný dav, který je má znovu postavit do čela. Nikdo se nezvedne, aby se šel pokusit zachránit sourozence či matku toho dítěte. Ozvou se proti mně hlasy: Na co si hraješ? Nečárej čerty na zeď!…, až zazní protest:
Ten blázen nakonec způsobí válku – umlčte ho! Ale já se hrozím toho, co si připravujeme a přivodíme. Našimi nepřáteli nejsou ani Arabové ani Ukrajinci ani Rusové a vůbec nikdo. Stačíme si sami, protože si nevážíme zákona života, zapomněli jsme, že život je láska a láska je oběť. Život bez nich nedává smysl. A to je, na co můžeme zahynout. Neměli bychom žádné nepřátele, kdybychom byli jako tato katedrála, poutáni k sobě pevným řádem, a byli bychom váženi a ctěni jako tvůrci. Jenže my nic nevytváříme, protože za sebe necháváme jedny pracovat a druhé myslet.
Podle pokynů shora jen posunujeme dílo těch zdola. Nemáme proč žít. Jsme tu zbyteční. Kdybychom takoví nebyli a byli platnými lidmi, neodvážili by se nás nepřátelé ohrozit, protože bychom byli pevnější, než oni. Naší cestou je návrat k rozumu a jeho zkáznění a důsledné, věrohodné, hluboce žité křesťanství.

Nemohu mlčet. Byl jsem vyzván, abych promluvil před Bohem a mrtvými předky, a to ve chvíli, kdy se nás cizinci s úsměškem ptají:
Co vy jste vlastně zač? Nemohu mluvit za druhé, ale odpovím za sebe, byť se chvěji:

Vyznávám, že jsem běloch, uznávám odlišnost lidských ras, a tudíž lidskou důstojnost všech, ale odmítám zčernat či zežloutnout a změnit proporci a barvu svých očí.

Jsem muž, který může zplodit, ale nemůže porodit dítě, a proto trvám na spořádané, trvající rodině, neboť je to základ společnosti a záruka výchovy. Trvám na tom, že muž a žena jsou odlišní ve stavbě těla i biologické funkci, že žena je slabší a vzácnější než muž, který ji má chránit, milovat a vážit si jí.

Jsem zatím zdravý a budu pomáhat nemocným, ale odmítnu fňukání slabochů, kteří se na nemoc jen vymlouvají.

Jsem zároveň bohatý i chudý. Svůj chléb si dosud vydělávám a mám ho dost, abych se podělil, ale odmítám živit lenochy. Mám mnohem méně než skutečně majetní, nezávidím jim a radoval bych se, kdyby svůj majetek užívali rozumně.

Jsem Evropan, protože jsem Čech. Narodil jsem se českým rodičům, vyrostl v české zemi a beru vážně bídu i slávu svého národa. Odmítám se rozplynout v bezduché uniformitě konzumní multikultury.

Jsem křesťan, uctivý k lidem jiného náboženství či názoru, a vím s určitostí, že se jimi budou řídit v celém svém jednání. Ale hlásím se pevně ke svému křesťanskému Bohu a řádu, který stanovil, protože je moudrý, spravedlivý a k lidem soucitný.

Jsem člověk, vděčný za své lidství a hrdý na svou tvář.

Jsem člověk, jmenuji se Petr Piťha a nejsem nějaké 361106/038 rodné číslo ani 37-22/015 identifikační číslo oprávnění, ani PIN ani VIPN ani jakékoli jiné číslo.
Jsem člověk, protože mám svědomí a nesu zodpovědnost. Jsem člověk a jako člověk chci také zemřít.
Amen.

Petr Piťha

DIGITÁLNÍ ID JAKO NOVÝ ZPŮSOB NEVOLNICTVÍ
Poznámka redakce o neofeudální kontrole lidí skrze tzv. ID a lživé argumenty o ochraně dětí!

Zákazy sociálních médií pro děti do 16 let a zákony o „online bezpečnosti“ jsou trojským koněm pro zavedení digitální ID infrastruktury pro všechny.

Žádná vláda nemůže zabránit dětem mladším šestnácti let v přístupu k webovým stránkám, aplikacím, funkcím nebo zařízením, pokud pro všechny nebude zaveden digitální kontrolní bod. Jediný způsob, jak zjistit, kdo je dítě, je nejprve zjistit, kdo jím není.

To znamená kontroly totožnosti jak pro děti, tak pro dospělé. Systém nemůže spolehlivě určit, zda je uživatel starší šestnácti let, aniž by požadoval důkaz. Sken pasu. Řidičský průkaz. Digitální ID.

Můžete tomu říkat jak chcete – „ověřování věku“, „online bezpečnost“ nebo „ochrana dětí“. Operační požadavek je stejný – uživatelé se musí identifikovat, aby mohli projít bránou.

Proto je jazyk těchto zákonů tak pečlivě zvolený. Politici jen zřídka přiznají, že budují kontrolní bod totožnosti pro internet. Místo toho tvrdí, že chrání děti před pornografií, obsahem podporujícím sebepoškozování, návykovým designem, škodlivými algoritmy nebo čímkoliv jiným, co je užitečné k prosazení legislativy.

Dítě je sympatický případ používaný k získání veřejného souhlasu. Dospělý je ten, kdo je podmíněn k poskytnutí pověřovacích údajů pro přístup na digitální veřejné náměstí. Cílem není skutečně chránit děti před dospělým obsahem, ale učinit přístup k internetu založený na totožnosti běžným, odpovědným a nevyhnutelným.

A jakmile bude tento precedent stanoven, může se kategorie obsahu vyžadujícího ověřování rozšířit bez jakékoliv vážné úpravy systému.

Pornografie se stane sociálními médii. Sociální média se stanou sdílením videí. Sdílení videí se stane vyhledáváním. Vyhledávání se stane zasíláním zpráv. Zasílání zpráv se stane platbami. Platby se stanou bankovnictvím. Bankovnictví se stane veřejnými službami. Veřejné služby se stanou drobnostmi každodenního života.

Při každém přírůstku je rozšíření prodáváno jako omezené, přiměřené a nezbytné. V každé fázi je odpor rámován jako škodlivý pro děti, společnost, veřejné zdraví nebo národní bezpečnost. Odůvodnění se mění podle aktuální naléhavosti. Digitální infrastruktura totožnosti se zabudovává do každé kategorie každodenní aktivity.

V tomto okamžiku již digitální ID není nástrojem k udržení dětí mimo škodlivý obsah. Stává se operačním systémem kontrolované společnosti. A otázkou již není, zda jste dostatečně staří na to, abyste mohli přistupovat k webové stránce. Je to spíše otázka, zda systém považuje za vhodné, abyste se podíleli na společenském životě vůbec.

Jakmile se digitální ID stane cenou za účast na společenském životě, nezůstane omezena na původní záminku, která ji zavedla. Stane se univerzálním kontrolním systémem. Způsobem, jak rozhodnout, kdo může přistupovat ke které službě, za jakých podmínek, s jakou úrovní sledování a s jakými důsledky za nesplnění požadavků.
Vznikne tak systém ne nepodobný středověkému nevolnictví, kdy šlechta a církev kontrolovala veškerý pohyb a práci svých poddaných. 
Nevolnictvi bylo zrušeno 1781.

Zdroj:  https://wideawake.clothing 05-2026

The post Prof. Piťha. Jsem člověk, nejsem číslo. A jako člověk chci zemřít first appeared on Čítárny.

Kniha Problém médií je nezbytným úvodem pro všechny, kteří chtějí rozumět médiím dnešního světa. Sám Noam Chomsky se vyjádřil ke knize takto:
“Práce McChesneyho je mimořádně důležitá. Měla by být čtena pozorně a se zájmem, zejména lidmi, kterým jde o svobodu a základní práva.”

Kniha nastoluje čím dál aktuálnější otázky:

Slouží média obecnému blahu, nebo oligarchii? Je mediální systém založený na velkých korporacích slučitelný s životaschopnou demokratickou veřejnou sférou? Jak fungují zkorumpované politické principy, které takový systém vytvářejí? Pro mnoho lidí je dávno neplatný názor, že novináři jsou hlídacím psem demokracie. e v neoliberálním prostředí poněkud vyžilá a vyprázdněná floskule a pro společnost, která má být skutečně svobodná, je to podstatný problém.

Texty Roberta McChesneyho, mediálního analytika a profesora kadedry komunikace Illinoiské univerzity, zahrnují dvě eseje z knihy “The Political Economy of Media” (New York, 2008):
“Problém žurnalistiky” a “Jak přemýšlet o žurnalistice”.
Autor v nich zkoumá témata politické ekonomie médií, mezi něž patří např. vztah žurnalistiky k demokratické praxi, porozumění propagandě (vládní i komerční), souvislosti mezi komerčními médii a depolitizací společnosti, zvláštní role inzerce ve formování mediálního trhu i obsahu, vztah médií ke globálnímu a současnému kapitalismu, vliv komercializace na kulturu, veřejnoprávní vysílání atd. Autorovy argumenty jsou podloženy dlouholetým výzkumem. Přináší hutnou kritiku probíhajícího procesu degradace žurnalistiky.

Robert W. McChesney je profesorem na Katedře komunikace na Illinoiské univerzitě v Urbaně-Champaign.
Spolu s Benem Bagdikianem, Edwardem Hermanem a Noamem Chomskym patří k nejznámějším představitelům kritiky médií ve Spojených státech. V poslední době vydal k tématu několik knih: Communication Revolution: Critical Junctures and the Future of Media (Komunikační revoluce), The Problem of the Media: U.S. Communication Politics in the 21st Century (Problém médií) a Rich Media, Poor Democracy (Bohatá média, ubohá demokracie).
Robert W. McChesney je jeden z aktérů filmového dokumentu “Orwell se otáčí v hrobě “od režiséra Roberta Kane Pappase, který je propracovanou kritikou médií, která čím dál víc deformují lež na pravdu. Jasně ukazuje, kdo rozhoduje o tom, co se objeví ve večerních zprávách a jakou svobodu mají jednotliví novináři.

V Česku patří naprostá většina médií třem lidem a například holding Time Warner vlastní 31% společnosti CME pod kterou spadá i česká TV Nova, která v roce 2020 přešla do vlastnictví české PPF. Kdo ovládá rádoby veřejnoprávní a objektivní Českou televizi je už taky zřejmé.

Robert McChesney | Problém medií | Z původního anglického vydání: The Political Economy of Media: 1. The Problem of Journalism, 5. How to Think About Journalism: Looking Backward, Going Forward Robert W. McChesney Monthly Review Press, New York 2008

Výpisky z knihy Problém médií

Představa, že by žurnalistika měla být politicky neutrální, nestranná, profesionální, dokonce „objektivní”, se objevila až ve dvacátém století. Během prvních dvou nebo tří generací existence Spojených států by byly takové představy pro tisk nesmyslné, ba nepředstavitelné…

Během devatenáctého století se logika vydávání novin změnila z primární političnosti na primární komerčnost.
Novinářský systém zůstal otevřeně politicky angažovaný, ale více a více se stával nástrojem velkých zisků tím, jak klesaly náklady, přibývala populace a čile narůstala reklama, která se ukázala jako klíčový zdroj příjmů. Během občanské války čelil prezident Lincoln od některých novin v severních státech kritice, vedle které by to, jak se nakládalo s Lyndonem Johnsonem během Vietnamu, Richardem Nixonem během Watergate a Billem Clintonem během jeho impeachmentu, těmto jmenovaným připadalo jako procházka růžovým sadem. (pozn. 3) Například větší město jako 9St. Louis mělo po většinu druhé poloviny devatenáctého století nejméně deset deníků.
Bylo zvykem, že každé noviny představovaly politiku majitele, a byl-li někdo se soudobou nabídkou nespokojený, nebylo nemožné založit si nové noviny. Podle dnešních měřítek šlo o dosti konkurenční trh…

Profesionální žurnalistika kvůli tomu, aby odstranila spornou otázku spojenou s výběrem článků, pokládá cokoli, co je vypracované oficiálními zdroji–například vládními úředníky nebo významnými veřejnými osobami – za základ pro legitimní zprávu.
V časech politické angažovanosti žurnalistiky si noviny za výběrem článků stály, protože představovaly jejich hodnoty, to, co považovaly za důležité. Na takovýto přístup byla v době profesionální žurnalistiky uvalena klatba. Spoléhání se na zdroje jako na základ legitimních zpráv pomohlo tento problém vyřešit. Pokud pak byl redaktor za napsání určitého článku čtenáři napaden, mohl říci: „Hele, nám nic nevyčítejte, řekl to prezident (nebo jakýkoli jiný oficiálnízdroj)amyjsmeotom jen napsali.“

Pojí se k tomu i ta důležitá výhoda, že se tím činí psaní zpráv celkem snadným a levným – jen pošlete reportéry tam, kde se koncentrují oficiálnízdroje,a nechte je napsat o tom, co tyto zdroje říkají.
Tento faktor je zásadní pro vysvětlení toho, proč se během dvacátého století dramaticky zvýšil počet článků o úřadu amerického prezidenta: do Bílého domu jsou přidělováni zpravodajové a ti pravidelně odevzdávají články, bez ohledu na to, co se právě děje. Koncem devatenáctého století mohly v novinách ve Spojených státech články o prezidentovi zaujímat dvě nebo tři procenta zpravodajského obsahu. Od poloviny do konce dvacátého století ovládal prezident, podle rozsahu průzkumu, 10 až 25 procent zpráv…

Od padesátých do sedmdesátých let jistě došlo k významnému posunu v referování o tématech týkajících se Afroameričanů a žen, který odrážel vznik hnutí za lidská práva a feministických hnutí. Funguje to i opačným směrem.
Například ve čtyřicátých letech, kdy bylo dělnické hnutí ve Spojených státech na svém vrcholu, se v amerických denících hojně vyskytovali redaktoři a reportéři zabývající se výhradně zaměstnaneckými problémy. Bylo jich několik set. O dělnictvu psaly i zuřivě protidělnické noviny, například Chicago Tribune. Okupační stávka ve Flintu v roce 1937, která podnítila vzestup Unie zaměstnanců v automobilovém průmyslu (United Autoworkers) a odborářského hnutí obecně, byla v celé zemi velmi důležitou zpravodajskou událostí. Nejpozději v roce 1980 ovšem zaměstnanci přestali být zajímavým tématem a v denících ve Spojených státech nezbývalo více než pár desítek reportérů na prostředí zaměstnanců. O tomto tématu už se zkrátka nepsalo. Proto (str. 22) nebyla v roce 1989 v amerických médiích prakticky zaznamenána okupační stávka v Pittstownu – největší od flintské – a nikdo se z ní nepoučil. Jak upadalo hnutí zaměstnanců, bylo opouštěno i jako téma. Lidé stále pracují, chudoba mezi zaměstnanci roste, konfliktynapracovištijsoustejně důležité jako jindy, ale to vše už nestojí za zprávu v novinách jako v dobách, kdy měli zaměstnanci větší moc…

Ukázka a rozbor typické presstituce na ČT

The post Problém médií. Proč se žurnalistika změnila na užitečnou presstituci a aktivismus first appeared on Čítárny.

Studium psychologie davu je základ pro pochopení procesů ve společnosti. Neuvědomělá činnost davů, vstupující na místo vědomělé činnosti jedinců, je totiž jedním z hlavních znaků i současné doby. Davy hrály vždy významnou úlohu v dějinách lidstva.
Kniha Psychologie davu (1895)  předpověděla nástup moderní masové propagandy, totalitních režimů 20. století a ukázala, jak snadno lze manipulovat veřejným míněním.
Opravdu stačí otevřít noviny, sociální sítě, poslechnout pár tiskovek a prohlášení a… Le Bon vám bude velmi blízký, i když knihu napsal v roce 1895.

Gustave Le Bon ve své zásadní knize Psychologie davu (1895) poprvé systematicky popsal, jak se z obyčejných lidí stává něco zcela nového a nebezpečného: DAV.
Podle Le Bona dav není prostým součtem jednotlivců, ale vytváří samostatnou psychickou entitu s vlastními zákony. Jakmile se lidé shromáždí v dav, ztrácejí svou individualitu, vědomou osobnost i kritický rozum.
Nahrazuje je kolektivní duše ovládaná instinkty, emocemi a podvědomím. Le Bon ukazuje, že dav je vždy iracionálnější, impulsivnější a primitivnější než jednotlivec.
Řídí se nákazou myšlenek, extrémní sugestibilitou a touhou po jednoduchých, kategorických heslech.
Logika na něj nepůsobí – působí jen silné obrazy, opakování a prestiž vůdce.
Právě proto je dav podle Le Bona nejvýbušnějším a nejméně předvídatelným prvkem moderní společnosti.

Souhrn společných vlastností, které vznikají působením prostředí a dědičnosti u všech jedinců určitého národa, tvoří duši tohoto národa.
Tyto vlastnosti mají původ v dávných dobách a jsou velmi stálé. Shromáždí-li se však náhodně jistý počet lidí, pozorujeme, že z jejich pouhého sblížení mohou se zrodit ještě nové duševní vlastnosti, které se navršují na vlastnosti rasové a často se od nich hluboce liší.
Jejich souhrn tvoří mocnou, ale krátce trvající kolektivní duši.

Hlavní charakteristiky psychologie davu podle Le Bona:

Ztráta individuality:
Jakmile se člověk stane součástí davu, ztrácí svou jedinečnou osobnost, racionální uvažování a nezávislé myšlení.

Kolektivní duše:
V davu vzniká jakási „kolektivní duše“, která způsobuje, že lidé cítí, myslí a jednají zcela odlišně, než by jednali jako jednotlivci.

Anonymita a ztráta odpovědnosti:
Anonymita v davu dává lidem pocit neporazitelnosti a zbavuje je osobní odpovědnosti a společenských zábran. 

Vláda podvědomí:
V davu ustupují vědomé a racionální složky osobnosti do pozadí a nadvládu přebírají primitivní, nevědomé instinkty.

Duševní nákaza:
Emoce a činy se v davu šíří neuvěřitelně rychle jako epidemie (nákaza), což vede k tomu, že jednotlivec snadno obětuje svůj osobní zájem zájmu celku.

Vysoká sugesce:
Dav je extrémně přístupný sugesci; lidé v něm slepě přijímají myšlenky, které jim někdo vnutí, podobně jako člověk v hypnóze.

Primitivní myšlení:
Dav neuvažuje logicky, ale v obrazech a asociacích, přičemž nedokáže rozlišit mezi realitou a fikcí. Velice rychle ztrácí nadhled.

Extremismus emocí:
Emoce davu jsou vždy velmi jednoduché a přehnané – dav nezná pochybnosti ani nejistotu, věci vidí buď černobíle, nebo vůbec. 

Nesnášenlivost a diktátorský sklon:
Dav vyžaduje absolutní souhlas, je hluboce autoritářský, netolerantní k jiným názorům a respektuje pouze sílu.

Role vůdce:
Dav nemůže existovat bez vůdce; lidé v něm mají vrozenou potřebu někoho poslouchat a podřídit se silné vůli. 

Moc prestiže:
Nejsilnější zbraní vůdce je jeho prestiž, což je magnetická síla, která paralyzuje kritické myšlení davu a vynucuje si respekt. 

Víra jako základ:
Myšlenky se v davu uchytí pouze tehdy, pokud přijmou náboženskou formu – tedy pokud jim dav slepě věří a uctívá je. 

Nezávislost na vzdělání:
V davu se stírají rozdíly mezi vzdělancem a hlupákem; oba v něm uvažují na stejně nízké, primitivní úrovni. 

Iluze je nad realitou:
Dav netouží po pravdě, ale po iluzích, a raději bude následovat toho, kdo mu dává líbivé lži, než toho, kdo mu říká nepříjemnou pravdu. 

Politické davy:
I v moderních parlamentech a u volebních uren se lidé často chovají jako dav, vedení spíše emocemi, hesly a prestiží kandidátů než programem. 

Le Bon / Psychologie davu /
Kniha byla poprvé publikována v roce 1895. Do češtiny byla přeložena o několik let později.

Gustave Le Bon (7. května 1841 – 13. prosince 1931)
Francouzský lékař, sociolog, psycholog a antropolog. Vystudoval medicínu, ale brzy medicínu opustil a věnoval se vědě, cestování a psaní.
Procestoval velkou část Evropy, Asie a severní Afriky, což ho vedlo k dílům o rasách, kulturách a civilizacích
Konzervativní myslitel, ostrý kritik demokracie, socialismu a masové společnosti.
Jeho myšlenky ovlivnily politiku 20. století (Mussolini, Hitler, de Gaulle) i psychology (např. Freuda).
Ve svých knihách se zaměřoval především na poruchy chování a psychologii davu.
Jeho nejznámější dílo: Psychologie davu (1895) je dodnes základní text sociální psychologie.
Le Bon byl přesvědčený, že jedinci v davu se neřídí vlastním svědomím, ale dělají to, co ostatní a jsou tak mnohem snáze ovlivnitelní. Jedinec, který je součástí davu, je podle něj o několik stádií civilizačního vývoje níže.
Zemřel v Paříži ve věku 90 let.

Z knihy… OBDOBÍ DAVŮ

Na první pohled by se mohlo zdát, že veliké převraty, které předcházejí změnám civilizací, jsou určovány důležitými politickými změnami, vpády národů nebo svržením dynastií. Ale pečlivé studium těchto událostí velmi často zjišťuje, že za jejich zdánlivými příčinami tkví, jako vlastní příčina, nějaká hluboká proměna v myšlení národů.

Opravdové historické převraty nejsou ty, které nás překvapují svou velikostí a prudkostí.
Změny, které jsou jedině důležité, takové, z nichž vyplývá obnova civilizací, odehrávají se v názorech, představách a vírách. Významné události jsou viditelnými výsledky neviditelných změn lidského cítění. Projevují-li se tak zřídka, je to z toho důvodu, že nejstálejším prvkem rasy je dědičný základ jejích citů.
Přítomná doba je právě jedním z těch kritických okamžiků, kdy se lidské myšlení počalo přetvářet.

Podkladem tohoto přerodu jsou dva hlavní faktory.
Prvním je rozvrat náboženských, politických a sociálních názorů, z nichž pramení všechny prvky naší civilizace.
Druhým je vznik úplně nových existenčních a myšlenkových podmínek, vyvolaných moderními objevy přírodních věd a průmyslu.

Přesto, že názory minulosti jsou již otřeseny, mají dosud veliký vliv. Ideje, které je mají nahradit, se teprve tvoří, a proto současná doba představuje období přechodu a anarchie.

Je nesnadné již nyní říci, co jednou vzejde z takovéhoto nezbytně poněkud chaotického období. Jaké budou základní ideje, na kterých budou založeny společnosti, které přijdou po nás? To ještě nevíme. Ale můžeme již nyní předvídat, že budou muset ve své organizaci určitě počítat s novou mocí, nejnovější vládkyní moderní doby – s mocí davů. Na troskách tolika idejí, které byly kdysi považovány za správné a které jsou dnes mrtvy, tolika mocností, které byly postupně zlomené revolucemi, jedině tato moc se pozvedla a zdá se, že pohltí již brzy všechny ostatní. Zatím co se naše staré názory viklají a mizí, a staré opory společnosti se postupně rozpadávají, moc mas je jedinou silou, kterou nic neohrožuje a jejíž význam neustále vzrůstá. Věk, do něhož vstupujeme, bude opravdu věkem davů.

Ještě neuplynulo ani století od té doby, kdy tradiční politika států a soupeřství panovníků byly hlavními faktory historického dění. Mínění davů nemělo zpravidla žádného významu. Tradice politické, osobní snahy vládců a jejich soupeřství znamenají dnes málo. Hlas davů nabyl převahy. Ten diktuje králům, jak se mají chovat. Duše davů a nikoliv již rozhodnutí panovníků určují osudy národů.

Vstup lidových tříd do politického života, jejich postupná přeměna ve třídy vládnoucí je jedním z nejnápadnějších znaků naší přechodné doby. Známkou tohoto vstupu nebylo vlastně všeobecné hlasovací právo, jehož řízení bylo z počátku tak snadné a které mělo po dlouhou dobu tak malý vliv. Zrození moci davů počalo šířením jistých idejí, které se v duších zvolna ujímaly a pokračovalo sdružováním jedinců k uskutečnění názorů, do té doby teoretických. Sdružování umožnilo davům, aby si utvořily, i když ne správné, tedy alespoň velmi určité mínění o svých zájmech a aby si uvědomily svou sílu.

Zakládají syndikáty, před kterými kapituluje každá moc, burzy práce, které navzdory všem hospodářským zákonům se snaží upravovat samy poměr práce a mzdy. Posílají do národních shromáždění své zástupce zbavené veškeré iniciativy a nezávislosti, kteří jsou většinou pouhými mluvčími výborů, které je zvolily.
Dnes nabývají požadavky davů čím dále tím určitější povahy a snaží se vyvrátit přímo z kořene nynější společnost, aby ji přivedly zpět k onomu původnímu komunismu, který byl normálním stavem všech lidských skupin před příchodem civilizace. Omezení pracovní doby, vyvlastnění dolů, železnic, továren a půdy, rovnoměrné rozdělení výrobků, vyřazení tříd vyšších ve prospěch tříd lidových atd. Takové jsou tyto požadavky.

Davy mají malou schopnost uvažovat, ale naopak jsou velmi dobře uzpůsobeny k činům. Současnou organizací stoupla nesmírně jejich síla. Dogmata, která nyní vznikají, dosáhnou záhy moci dogmat starých, tj. tyranské a suverénní moci, která vylučuje jakoukoliv diskusi. Božské právo králů bude nahrazeno božským právem davů.

Oblíbení spisovatelé naší buržoazie, kteří jsou s to nejlépe tlumočit její poněkud omezené ideje, její úzký rozhled, její poněkud sumární skepticismus a někdy téměř výstřední egoismus, jsou poblázněni touto novou mocí, kterou vidí růst. Volají zoufale na pomoc mravní sílu církve do boje proti zmatení duchů, té církve, kterou dříve tolik pohrdali. Mluví o úpadku vědy a připomínají nám nauky zjevených pravd. Ale tito nově na víru obrácení zapomínají, že dotkla-li se jich skutečně milost, nemá tutéž moc nad dušemi, které se málo starají o zájmy nadpozemského rázu. Dav dnes již nechce bohy, které včera jeho bývalí učitelé odmítli a pomáhali bořit. Řeky netečou zpět ke svým pramenům.

Věda naprosto neudělala úpadek a nenese za nic odpovědnost v dnešní anarchii duší, ani v nové moci, která vyrostla z lůna této anarchie. Slíbila nám pravdu nebo alespoň znalost vztahů, které naše inteligence může obsáhnout; nikdy však nám neslíbila ani mír, ani štěstí. Jsouc suverénně lhostejná k našim citům, neslyší naše nářky a nic již nemůže vzkřísit iluze, které zahnala.

Obecné příznaky rychlého vzrůstání moci davů vidíme u všech národů. Ať nám přináší cokoliv, musíme se jí podrobit. Obviňování této moci je jenom prázdným mluvením. Možná že převzetí moci davy je jedním z posledních údobí západních civilizací, že znamená návrat k obdobím zmatené anarchie, jež předcházejí vytvoření nové společnosti. Ale jak tomu zabránit?

Až dosud byly nejsamozřejmější úlohou davů velké rozvraty zastaralých civilizací. Historie učí, že v okamžiku, kdy pozbyly své moci mravní síly, které tvořily páteř určité společnosti, byl konečný rozklad proveden brutálními a neuvědomělými davy, které byly právem pokládány za barbarské. Civilizace byly až dodnes vytvářeny a vedeny malou aristokracií vzdělanců, nikdy však davy.

Davy mají pouze ničivou moc. Jejich vláda představuje vždy období zmatků. Civilizace předpokládá jistá pevná pravidla, kázeň, přechod od pudového k rozumovému, předvídání budoucnosti, vysoký stupeň kultury, což jsou podmínky, které davy, ponechané sobě samým, nedovedou nikdy splnit. Svou výlučně ničivou mocí podobají se mikrobům, které rozkládají vyčerpaná nebo mrtvá těla. Je-li stavba některé civilizace prohnilá, přivodí davy její zřícení. V tomto okamžiku začíná jejich úloha. Slepá síla množství stává se na okamžik jedinou filozofií dějin.

Bude tomu tak i s naší civilizací? Můžeme se toho obávat, avšak dosud to nevíme.

Musíme se s rezignací podrobit vládě davů, poněvadž neprozíravé ruce prolomily postupně všechny hráze, které by je byly mohly zadržet.
Tyto davy, o kterých se počíná tolik mluvit, známe velmi málo. Odbomí psychologové, žijíce daleko od nich, je vždy opomíjeli a nezabývali se jimi jinak, než z hlediska zločinů, jichž se mohou dopustit. Beze vší pochybnosti existují také davy zločinné, ale jsou i davy ctnostné, hrdinské a mnoho jiných. Zločiny davů tvoří jenom zvláštní případ jejich psychologie a jako nepoznáme povahu jedince pouze podle jeho neřestí, tak nemůžeme poznat davy, podrobíme-li studiu jen jejich zločiny.

Máme-li říci pravdu, vládci světa, zakladatelé náboženství nebo říší, apoštolové všech věr, vynikající státníci a v menším okruhu prostí vůdci malých lidských skupin byli vždy neuvědomělými psychology a znali instinktivně a často velmi bezpečně duši davů. Znajíce je dobře, stali se snadno jejich pány.
Napoleon úžasně vystihl psychologii davů francouzských, nebyl však někdy s to pochopit psychologii těch, které patřily k jiným rasám. (Jeho nejlepší rádci jí také nerozuměli lépe. Talleyrand mu psal, že “Španělsko přijme jeho vojáky jako osvoboditele” a zatím byli přijati jako dravé šelmy. Psycholog, který by znal dědičné rasové pudy, byl by to mohl snadno předvídat.) Tato neznalost způsobila. že se pustil do válek, zvláště ve Španělsku a Rusku, které připravily jeho pád.

Znalost psychologie davů je pomůckou pro státníka, který je sice nechce ovládat – což se stalo dnes velmi nesnadným – ale nemíní se alespoň od nich dát příliš ovlivnit.

Psychologie davů ukazuje, do jaké míry mají zákony a instituce malý vliv na jejich impulsívní povahu, a jak jsou neschopny jiných mínění kromě těch, která jim byla vnuknuta. Nelze je vést pravidly, vybudovanými na čistě teoretické spravedlnosti. Zlákat je mohou jen dojmy, které byly vyvolány v jejich duši.

Chce-li např. zákonodárce stanovit novou daň, má snad volit tu, která by byla teoreticky nejspravedlivější? V žádném případě. Ta nejméně spravedlivá daň může být prakticky pro davy nejlepší, je-li nejméně nápadná a na pohled nejméně těžká.
Proto sebetíživější daň nepřímá bude davem přijata vždy, poněvadž se odvádí denně ve zlomcích haléře z předmětů spotřeby, nepřekáží nikomu v jeho zvycích a působí na něj malým dojmem. Nahraďte ji daní, úměrnou mzdě nebo jiným příjmům, která by se odváděla najednou, a vzbudí jednohlasný protest, i kdyby byla třeba desetkrát lehčí. Místo denně splácených neviditelných haléřů přišla by celková částka, která je skutečně poměrně vysoká a tím vyvolá veliký dojem. Ušla by pozornosti jen tehdy, kdyby si ji někdo ukládal stranou po haléřích; tento ekonomický postup předpokládá však jistou dávku prozíravosti, které jsou davy neschopny.

Uvedený příklad osvětluje naráz davovou mentalitu. Ta také neunikla psychologu, jakým byl Napoleon; ale zákonodárci, neznalí duše davů, nemohou ji pochopit. Dosud nebyli zkušeností dostatečně poučeni, že lidi nelze nikdy vést předpisy čistého rozumu.

Psychologii davů bylo by možno znázornit ještě dalšími příkazy. Její znalost objasňuje množství historických a ekonomických jevů, které by byly bez ní úplně nepochopitelné.

I kdybychom neměli jiný zájem, než ten, který vyplývá z čisté zvídavosti, zasloužilo by si studium psychologie davů, abychom se o ně pokusili. Je stejně zajímavé rozluštit pohnutky lidských činů, jako probádat nerost nebo květinu.

Toto studium psychologie davů bude pouze krátkou syntézou, prostým souhrnem našeho bádání. Proto je možno od něho žádat jenom několik podnětných hledisek. Jiní badatelé prohloubí brázdu více; my se dnes pohybujeme ve zcela nedotčených oblastech.

The post Psychologie davu Le Bona. Zmanipulované davy hrají stále velkou úlohu ve společnosti first appeared on Čítárny.

Jan Werich (*6. 2. 1905 – †31. 10. 1980) o svobodě, myšlení, vzdělávaní, T.G. Masarykovi a otrocích. Nikdo si nesmí myslet, že je víc než ten druhý. Pokud někdo ale má dispozice větší než druzí, pak je má proto, aby pomohl těm, kteří se nenarodili jako géniové… ono totiž každý má ve společnosti svoje poslání…

V pořadu Škutiny z roku 1968 s knihou Jana Masaryka (Jan Masaryk / * 14. 9. 1886, † 10. 3. 1948)

Jan Werich: Lekce svobody / Přepis záznamu, rozhovor s Vladimírem Škutinou v roce 1968)

Werich: „V obsahu slov člověk nenajde odpověď a radu na takovou situaci, v které jsme, ale stala se věc podivná. Já dostávám dopisy. A jeden ten dopis byl velice tlustý. Protože jsem člověk zvědavý, tak jsem tu tlustou obálku otevřel první a tam byla tahle knížka (ukazuje V. Škutinovi knížku). Poslal mi ji kdosi, koho ani osobně neznám z Hradce Králové. Já jsem ji otevřel, tu knížku a začal jsem číst. A najednou mě napadlo, že toto je vlastně vzkaz. To je vzkaz od jednoho velikého vlastence, který svému vlastenectví obětoval život. Já bych ten vzkaz rád vyřídil“, a rozevřel knížku.

„A začnu číst třeba tady“:

„To máte tak“, píše. „ono je dobře, že jsou mezi národy sloni a poníci. A je dobře, když ti mrňousci dostanou čas od času „na frak“, když zapomenou třeba, že musej do houfu. Jenže při tom nikdy nesmí „zařvat“ žádný z těch malých, jak se lidově říká. Protože mrňouskové mají zrovna tak nesmrtelnou duši, jako ti velcí. S tatou jsme často mluvili o malých národech.“

„S tatou, pane Škutino. Víte, kdo to byl tata?“

Škutina: „Pan prezident Masaryk.“

Werich: „Ano, T. G. M. A toto říká jeho vtipný syn Jan“, a pokračuje v četbě: „S tatou jsme často mluvili o malých národech. Já byl ovšem skeptik ve famílii. Starý pán nikdy nepřestal věřit, že mrňouskové mají na světě zrovna tak své poslání, jako ti velcí. A když někdo „zahodil flintu do žita“ jenom proto, že se narodil jako Čech nebo Slovák, ne jako Rus nebo Američan, tata se vždycky rozčílil. Takovým lidem říkal vul.
On rozlišoval mezi vůl s kroužkem a vul bez kroužku. Ti bez kroužku byli podle něj nebezpečnější.
Ale v jedné věci jsme se neshodli. On věřil, že malé národy, třeba jako my Češi, by měly být mosty mezi těmi velkými. Mně se tahle myšlenka nikdy moc nezamlouvala. Po mostech se šlape. Ale v tom jsem souhlasil se starým pánem, že člověk může být zrovna tak hrdý na to, že se narodil v Praze anebo v Bratislavě, stejně jako kdyby se byl narodil v Moskvě nebo Washnigtonu.
A taky jsem souhlasil s tím, že máme ve světě na trh nosit výsledky našeho politického myšlení a vyložit je pěkně vedle zboží z Washingtonu. Z Paříže, z Londýna, z Moskvy, a že se sice mrňouskové mohou moc věcem naučit od těch velkých, ale taky je můžou lecčemu naučit. No to se ví, že se máme učit od těch velkých, ale ne se po nich opičit a papouškovat.

Národ, ať je malý anebo velký, nesmí nikdy ztratit svou původnost. Jinak by přestal být národem. S Karlem Čapkem jsme si taky mockrát povídali o malých národech a o těch velkých velikých básních a veliký zahradník před Hospodinem. Karel Čapek. Jednou, když jsme zase takhle mluvili, von povídá: „Podívej se tamhle na ten strom. Jsou na něm veliké větve a malé větve. A ty velké podpírají ty malé. A jde z nich míza do těch malých. A neberou těm malým větvím mízu. Takhle by se měly chovat velmoce k malým národům“, povídal ještě Čapek.

No. Člověk může věřit buď na násilí anebo na ideu. Ale když věříte, že člověk je opravdu, jak nás učili ve škole, homo sapiens, a že velikost se nesmí měřit podle toho kolik kdo má tanků a kanónů, ale podle toho, jak původně a jak hluboce umí myslet, tak vám můžu dát tisíc příkladů, které dokazují, že se velké myšlenky můžou narodit zrovna tak dobře v poslední české nebo slovenské vesnici, jako v nějaké té metropoli s miliony obyvatel. A von pak říká dál: „Vy víte, že jsem neroztrhal moc podrážek cestou do kostela a kalhoty nemám na kolenou moc prošoupané od klečení.

Ale na jedno jsem vždycky věřil, že nás „Pánbu“ udělal všechny stejné. Jeden je bílý a druhý černý, jeden je krásný, jako vy a já (prohodí směrem ke Škutinovi) anebo poďobanej od neštovic. Ale všem je nám zima, když venku mrzne a všichni se potíme, když praží slunce. A všichni musíme dýchat, abychom se neudusili. A všechny nás nakonec odvezou, no. Jsme smrtelní i nesmrtelní? Ale pro tohle nesmíme jeden z druhého dělat otroka. Pro tohle každý, ať jeho táta byl prezident nebo dráteník, musí mít stejnou příležitost žít plný život.

Nikdo si nikdy nesmí myslet, že je něco víc nebo lepšího než ten druhý. Možná, že toho má víc v makovici, možná, že nosí lepší košili, možná, že má fortelnější ruce, možná, že má větší bicepsy. Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc, tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí. Jenomže tomuhle můžou věřit a rozumět jenom ti lidi, kteří mají rádi lidi. Mít rád lidi a milovat lidi, to je to celé tajemství a jediný recept na štěstí.
A to platí pro všechny. Pro mě, pro vás, a pro Stalina, a pro Trumana, pro celý svět.“

„Já nevím, snad by se mohla dodat ještě tadyhle jedna zajímavá myšlenka.“

„Někdy si myslím, že jsme udělali velikou chybu, když jsme nechali o svobodě mluvit jen básníky a táborové řečníky. Básníci nedefinují věci moc přesně. A už vůbec nedefinují věci jasně táboroví řečníci. O svobodě jsme měli nechat mluvit učitele. Děti se měli učit o svobodě ve škole. Docela vědecky, tak, jako se učili číst a psát a počítat. A měl to být povinný předmět. Náramně povinný! Každý den!

A měli jsme je učit, že svoboda není jenom takové to láska – páska a vlasť – masť, že to není jenom básnické volání po křídlech. Měli jsme je učit, jaký je rozdíl mezi skutečnou svobodou a anarchií. Jak svobodu je vždycky třeba spojit s kázní. Jak každý může dělat, co chce jen, pokud při tom nešlape sousedovi na kuří oko. Jenže s lidma je těžko. Dovedou si věci vážit plně, jen když je na chvilku ztratili. To platí o svobodě, zrovna tak, jako o všem ostatním. Dokud vám někdo nestojí za zády a nepoloží vám revolver mezi lopatky a nediktuje vám, co máte psát a říkat a učit, tak nevíte opravdu, jaká je to veliká věc, když smíte psát a říkat a učit, čemu sám věříte.“

Werich: „A to je ten vzkaz.“

Škutina: „Tak vám děkuji za tento vzkaz, za tuto lekci svobody.“

The post Jan Werich a lekce svobody z knihy Jana Masaryka o svobodě psát, říkat a učit, čemu sám věříte first appeared on Čítárny.

Jan Werich věděl své o sprostých udavačích, anonymech, vulgárnostech a tak jednoho dne napsal toto naprosto přesné zamyšlení. A hlavně nadčasové!

Měl jsem před pár lety o Štědrý den takový pohovor s dětmi. Já myslím, že děti se bavily, aspoň já jsem se s nimi bavil velmi dobře. A použil jsem tam slova sranda.
Dostal jsem dopisy, jenom dva z nich si všímaly toho slova. Jeden z těch dvou ovšem nebyl normální dopis, byl anonymní. To je zajímavé, že všechny anonymní dopisy jsou tak strašně sprosté. Anonym je vždycky daleko sprostší než to, nad čím se pohoršuje. Anonymové jsou ubozí lidé, nemocní lidé, mně je jich líto. Jsou to lidé s velikánským pocitem méněcennosti, proto si rádi hrají na spasitele a očisťovatele a odhalovatele zla. O věc jim nikdy příliš nejde, to je jen záminka jinak by do svých dopisů nepsali takové sprostoty, pod které se nemohou podepsat.

Nemocný člověk může být někdy trochu na obtíž, ale škodlivost anonymních dopisů nezáleží na anonymech samých, jsou to většinou politováníhodní nešťastníci. Daleko škodlivější, daleko horší a daleko hloupější jsou ti, kdo na anonymy dají, kdo mají moc na ně dát a kdo potom používají ten klacek, který jim ubohý anonym vtiskl do ruky.

Ostatně kdo četl Dumasova Hraběte Monte Christa, ví, jak ten příběh začíná, dopis anonymního udavače uvedl do pohybu události, které vystačily na velice dobrý a velice dlouhý román.

Ale vraťme se raději k tornu podepsanému dopisu.
Pisatel vněm želí dětských duší. A vidí má ústa, jak se z nich řine ono slovo. Považuje je za slovo sprosté. Prosím, řekněme, že to je otázka jazykového citu. Ale z toho, co píše o sprostých slovech vůbec, je vidět, že sprostá slova zřejmě zná. A ted’ bych rád věděl, kde on se je naučil. Já jsem se je naučil jako dítě, jako dítě a od dětí. Neznám dospělého člověka, který by učil děti sprostým slovům, tedy normálního člověka. Kde to ty děti berou, to nevím, nezáleží na tom. Jestliže pisatel poznal sprostá slova až v dospělém věku, je mi ho líto. Přišel totiž o mnoho, když jako dítě nemohl ta slova říkat šeptem, aby je neslyšeli ti, kdo je zakazují, a přitom je sami neustále používají.

S vulgárností i se sprosťáctvím je to koneckonců relativní jako se vším. Každá doba, každá éra, každá třída a každý národ má své vlastní myšlení a své vlastní pojmy, určuje sám sobě své vlastní meze.
My jsme s Voskovcem před válkou mívali takový dialog, kde jsme používali výraz bludná ledvina, nikomu to tady samozřejmě nevadilo. Když jsme pak týž dialog dělali v Americe, všichni se vyděsili. To nesmíte, na jevišti nemůžete o ledvině, to je sprosté. Dobrá, říkali jsme, ale co tam dáme? No třeba takovou tu košilku porodní, tu blánu, co se ukazuje při porodu. No dovolte, my na to, ale tohle snad je sprosté. Ne, to vůbec není sprosté, to je v pořádku, víte, při tom se člověk rodí a to je přirozené, kdežto ledvina, chápete, ta jaksi slouží k vyměšování.
Když se dostanete do takovéhle situace, nedebatujte, nemá to smysl. V Americe například nesmíte smrkat. Když se chcete vysmrkat, musíte vyjít z pokoje a vysmrkat se já nevím kde, snad v lese. Zato můžete v Americe u stolu klidně říhat, řeknete-li pardon. Mnohé orientální národy dokonce říhají tak, že to můžeme nazvat krkání. A neučiníte-li tak, jsou velice uražení a domnívají se, že vám oběd nechutnal, takže takový dobrý orientální oběd, to je jako když se ladí basy. Tedy to je ta relativnost. To, co jeden nazývá vulgární a sprosté, to je druhému přirozené.

V 19. Století, kdy maloměšťáci začali imitovat noblesu, snažili se mluvit vzdělaně. Ovšem nemajíce vzdělání.
A snažili se chovat vychovaně, nemajíce vychování.
Imitovali. Proto byli tak přepjatí. Považovali za vulgárnost ledacos, co se ani v nejvyšších kruzích za vulgární nepovažovalo. To se zachovává u mnoha lidí dodnes.

Druhý extrém ovšem je, že zase mnoho lidí mluví hrubě a vulgárně a sprostě, aby jaksi zdůraznili svou lidovost. Vykládají si mylně lidovost, jako si tamti vykládali mylně dobré mravy.

Ano, souhlasím, kultura naší řeči hodně upadla.
Obludná úřední slova, která si vymýšlejí docela zbyteční lidé bez jazykového citu, zamořila noviny, úřední spisy i korespondenci, ba i ústní projevy.
Nevzdělanec chce mluvit vzdělaně, a tak se vyhýbá přirozenému jazyku, kterému ho naučila jeho matka. Proto se v posledních letech tak málo mluvilo spatra. Rečníci měli strach, aby se náhodou neuřekli a nevypustili z úst přirozenou českou větu. Souvisí to i s celkovou devalvací myšlení, ale to nechme stranou, mluvíme o jazyce.

Mluvit spatra, to je těžké, ale hezké. Když někdo mluví spatra a formuluje své myšlenky, posluchači jsou účastni jistého děje, jistého dramatu, vidí a slyší myšlení, vidí hledání slov, jsou přítomni tvůrčímu procesu. Takový řečník může strhnout a strhne. Lenin například mluvil spatra, protože něco chtěl, protože měl koncepci. Můžete mi namítnout, že spatra mluvil i Hitler, jenže jeho posluchači byli trochu zvláštní, ti nestáli o to, aby viděli a slyšeli myšlení, proto chodili poslouchat pravě Hitlera.

Jisté je, že bylo mnoho lidí v dějinách, kteří uměli mluvit spatra, hledali slova, křičeli, plakali, mluvili pomalu, mluvili rychle a strhli lidi, protože je to umění. Ze se dá řečnického umění zneužít, to už je věc jiná.

Mizení přirozeného řečnického projevu, které vidíme v dnešní době na celém světě, to je podivný příznak. Politici potřebují hodně řečí, někdo jim je musí psát a oni jen čtou a čtou. A většinou čtou špatně. A při tom častém čtení dochází k takové mechanizaci, že už se nevyslovují myšlenky, ale čtou slova, slova, slova, jak to ostatně říká Shakespearův Hamlet. Jediným skutečným majetkem národa je řeč. Reč žije a roste s národem, anebo hyne s národem. A každá řeč, když se hezky mluví, je hezká. Ale všimněte si, když jdete po ulici, nebo když vejdete do krámu, jak se poslední léta u nás vyslovuje hláska e. Setkal jsem ses tím nedávno u dvou mladých prodavaček a graficky se ta strašlivá výslovnost prostě nedá vyjádřit. Je to lenost, ale ty děti za to nemohou, on je nikdo pořádně mluvit neučí, i učitelé takhle často mluví, hovoří se tak na schůzích. A přece by stačilo ta ústa přitom e zavřít, neprotahovat je do nekonečna, a bylo by to v pořádku.

A když tohleto zazní z televize nebo na divadle, tak se člověk otřese, protože si vzpomene, co Francouzi, Angličané, Rusové dají na krásu řeči, jak na to mají profesory, jak to opravují, protože vědí, že národ bez pěstované řeči, bez milované řeči, může to být sebesilnější národ, je jako silák bez vlasů a bez chlupů, takový holý, takový macarát.

A hezké je taky, jak se vulgarizují cizí slova jako demogracie – to je podle vzoru balgón a cirgus.
Víte, v tomhle já vidím daleko větší nebezpečí pro náš jazyk než ve slově sranda.

Co se tedy skrývá pod tím slovem sranda? Jaký to má význam? Je to šprým? Slovo šprým je skoro ironický pojem, něco to popisuje, něco, co autor považuje za veselé, ale ono to vlastně veselé není, ono je to spíš trapné. Tedy šprým to není. Je to žert? Žertovat, to je takový vyhraněný pojem. Je to veselé, usměvavé, má to budit úsměv, ale ne chechtot. Je to psina? Já nevím, připadá mi, že psinu si lze užít s panem učitelem na školním výletě. Je to tedy prča? Ne, odpusťte, tohle je špatné slovo, to nemám rád. Také už se málo užívá, je to slangové slovo, které už vyšlo z módy. Tak co to tedy je? Je to legrace? Ano, je to takový vyšší stupeň legrace. Taková legrace, že už je to sranda, že se řehtáme a kutálíme smíchy a prohýbáme se smíchem a slzíme a zajíkáme se, je to vrchol veselí, je to veselý orgasmus. Může to být v kresbě, může to být ve fotografii, může to být v přírodě, může to být v dění v divadle, sranda, to je taková téměř nadskutečnost, to je humor, který jako by zde stál sám o sobě, zdánlivě ovšem, protože každý humor je ve vztahu k lidem, bez nich by neexistoval, byly by to jen příhody, ale nikdo by se jim nesmál.

Sranda, to je slovo, které nemá kořeny ve sprostotě, jestli v něm někdo sprostotu slyší, je vina na něm, protože má špinavé myšlenky. Sranda nemá kořeny v nemravnosti, je to člověčí, lidské, a tudíž skutečně lidové slovo. Abyste mě chápali, to, co tady říkám, to není vůbec obrana toho slova, to slovo se ubránilo tím, že je, že už v našem jazyce bůhvíjak dlouho existuje. Je nesmrtelné, protože je denně na rtech miliónů slušných a čistých lidí.

Volně přepsáno

The post Jan Werich o sprostých udavačích, anonymech a srandě, která nemá kořeny v primitivnosti first appeared on Čítárny.

Mark Twain (1835 – 1910) ve svých esejích kritizuje nejen samotnou morálku křesťanství, ale poukazuje na protichůdnost a absurditu obsahu samotné Bible. S vtipem, nadsázkou a logickými argumenty poukazuje na velmi častou nesmyslnost obsahu textu, i když nezapomíná na morální ponaučení, které Bible obsahuje.

Ve své době kniha spustila neuvěřitelnou vlnu odporu, dnes už však je kniha úsměvnou ukázkou katolické demagogie v historii lidstva.
Zajímavý je i závěr knihy, ve kterém Mark Twain popisuje hrůzy, které by nastaly, kdybychom se začali chovat doslovně biblicky, a to ve smyslu Starého Zákona

Ukázka z knihy: Mark Twain / Dopisy z planety Země / Dopis III.

Povšimli jste si, že lidská bytost je prostě kuriozita. Starý a Nový zákon je velice zajímavá kniha. Je v ní kus krví zbrocených dějin, řada mravních naučení a spousta obscenit. A tisíce lží. Bibli nápadně tedy chybí originalita, což je pochopitelné.

Co dělat? Uvěříme-li spolu s lidmi, že krutosti vymyslel Bůh, budeme pomlouvat Boha. Uvěříme-li, že je vymysleli sami lidé, budeme pomlouvat je.
Teď však mohli páchat zlo – a trpět za to; teď si osvojili vlastnost, kterou církev prohlašuje za neocenitelnou: Mravní smysl. Onen smysl, který odlišuje člověka od zvířete a staví ho nad zvíře. Místo toho, aby ho stavěl pod zvíře – našinec by předpokládal, že právě tam by patřil, neboť má stále plnou hlavu špinavostí a je vinen, kdežto zvíře má v hlavě čisto a je nevinné. Je to, jako bychom přikládali větší hodnotu hodinkám, které se prostě musí opožďovat nebo předcházet, a nikoli hodinkám, které za všech okolností musí jít přesně.
Zrodil se stud a někteří lidé si jej od té doby cení, i když by je jistě přivedlo do rozpaků, kdyby měli vysvětlit proč.

Adam a Eva přišli na svět nazí a nestydatí – nazí a nezkažení, a žádný z jejich potomků nikdy nepřišel na svět jiný. Všichni se narodili nazí, nestydatí a s čistým svědomím. Narodili se beze studu. Stud a špinavé myšlenky si museli osvojit, jinak to nešlo. První povinností křesťanské matky je pošpinit mysl svého dítěte, a ona tuto povinnost nezanedbává. Její klouček vyroste, stane se misionářem a vydá se k nevinným divochům a civilizovaným Japoncům, a špiní zase jejich mysli. Načež oni si přivlastní stud, zakryjí si těla a přestanou se společně koupat nazí.

Konvence nesprávně nazývaná nestydatost nemá žádný obecně uznávaný vzor a normu, a ani žádné mít nemůže, protože odporuje přirozenosti a rozumu. Je to předsudek, s nímž může každý nakládat podle svého okamžitého vrtochu, podle svého chorobného rozmaru. A tak tedy v Indii si jemná dáma zakrývá tvář a prsy, a nohy nechává nahé od boků až dolů, zatímco evropská jemná dáma si zakrývá nohy a odhaluje tvář i prsy. V zemích obývaných nevinnými divochy si jemná evropská dáma brzo zvykne na domorodou totální nahotu a přestane se nad ní pohoršovat.
Jeden francouzský hrabě a hraběnka – vysoce kultivovaní lidé, mezi nimiž nebyl žádný příbuzenský vztah – byli po ztroskotání lodi v osmnáctém století vyvrženi na neobydlený ostrov pouze v nočním prádle. Brzo byli nazí. A taky se styděli – asi týden. Pak jim jejich nahota přestala vadit a zakrátko jim ani nepřišla na mysl.
Vy, pánové, jste ještě nikdy neviděli bytost oblečenou do šatů. Mohu vás ujistit, že jste o nic nepřišli.

V našem archandělském prostředí bychom měli právo dělat si z tohoto druhu morálky legraci, ale tady na Zemi se to nesluší. Mnozí z těchto lidí mají rozumové schopnosti, ale žádný z nich jich nevyužívá v náboženských záležitostech.

Ze všech živočichů je člověk jediný krutý tvor. Jenom on působí bolest, protože mu to dělá potěšení.
Mark Twain

Člověk je jediný otrok. A jediný živočich, který zotročuje. Byl vždycky otrokem v té či oné formě a vždycky tím či oním způsobem držel jiné otroky v poddanství. V dnešní době vždycky někdo dělá otroka jinému za mzdu, za tu vykonává za jiného jeho práci; jako otrok má pod sebou nižší otroky za menší mzdy a ti opět vykonávají jeho práci za něho. Vyšší živočichové jsou jediní, kdo výlučně pracují sami na sebe, a sami se tak živí.

A v přestávkách mezi vojenskými kampaněmi si smývá krev ze svých rukou a propaguje „bratrství lidí celého světa“ – hubou.

Člověk je zbožný živočich. Je to jediný zbožný živočich. Je to jediný živočich, který vyznává jediné pravé náboženství – a těch je několik. Je to jediný živočich, který miluje svého bližního jako sebe samého, a podřízne mu krk, když jeho teologie není v pořádku. Udělal ze zeměkoule hřbitov, když se co nejlépe snažil urovnat svým bližním cestu ke štěstí a do nebe. Vyšší živočichové žádné náboženství nemají.

Člověk je rozumný živočich. Tak se to aspoň tvrdí. Myslím, že by se o tom dalo diskutovat. Moje experimenty mi naopak potvrdily, že je nerozumný živočich. Zamyslete se nad jeho historií. Zdá se mi jasné, že ať je cokoli, je něco jiného než rozumný živočich. Jeho životopis je fantastický chorobopis maniaka. Za nejsilnější argument proti jeho inteligenci pokládám fakt, že přes takový záznam o své minulosti považuje se lichotivě za hlavu všeho tvorstva, ačkoli podle svých vlastních měřítek je na samém spodku.

Člověk je vpravdě nevyléčitelný blázen. Nedokáže se naučit prosté věci, které se ostatní živočichové naučí snadno. Mezi jinými jsem podnikl takovýhle experiment: Za hodinu jsem naučil kočku a psa, aby se spřátelili. Strčil jsem je do klece. Za další hodinu jsem je naučil, aby se spřátelili s králíkem. Během dvou dnů jsem k nim byl schopen přidat lišku, husu, veverku a pár holubic. Nakonec i opici. Žili spolu v míru, dokonce se měli rádi.

Potom jsem do jiné klece zavřel irského katolíka z Tipperary, a jakmile se zdál krotký, přidal jsem k němu skotského presbyteriána z Aberdeenu. Potom Turka z Cařihradu, řeckého katolíka z Kréty, jednoho Arména, metodistu z arkansaské divočiny a brahmína z indického Benaresu. Nakonec i plukovníka Armády spásy z Wappingu. Potom jsem se na celé dva dny vzdálil. Když jsem se vrátil, abych si zaznamenal výsledky, klec s vyššími živočichy byla v pořádku, ale v té druhé se válela změť zkrvavených zbytků turbanů, fezů, plédů a kostí s masem – ani jeden exemplář nezůstal naživu. Tihle takzvaní rozumní živočichové se neshodli na nějakém teologickém detailu.

The post Dopisy z planety Země. Mark Twain a jeho varující eseje o absurditách lidské morálky first appeared on Čítárny.

V roce 2007 byla Irena Sendlerowa nominována na Nobelovu cenu míru. Cenu ale dostal populista Al Gore za projekt o globálním oteplování. Je to jen další důkaz jak zoufale slaboduchým způsobem pracuje porota této světové ceny a jak nedokážeme nebo záměrně nechceme rozpoznat skutečné hodnoty člověka, který obětoval společnosti maximum.

Koneckonců i poslední ocenění prezidenta Obamy, jako frontmana země, která v ten čas byla ve dvou válkách a po dvou měsících vládnutí je další směšnou ukázkou rozhodování zkorumpované poroty. Cena Míru proto dnes nemá žádnou vážnost a měla by být zrušena.

Kdo byla Irena Sendlerowa?
Během druhé světové války pracovala ve Varšavském ghettu. Po dlouhou dobu vynášela na dně tašky s nářadím malé děti z ghetta a v zadní části svého náklaďáku měla místo pro starší děti. Tam také vozila psa, kterého vycvičila štěkat, když auto projíždělo branou. Štěkot pomohl zamaskovat zvuky, které děti mohly svou neopatrností vydávat.

Během let 1942 – 43 se jí podařilo zachránit přes 2500 dětí. Chytili ji v roce 1943 a nacisti ji při výsleších přelámali nohy, ruce. Co všechno se tam dělo, ale nikdo neví. Sama Irena o tom nikdy už nemluvila. Zachránila ji odbojová organizace Żegota, která podplatila dozorce, jenž ji umožnil útěk a zapsal ji do knihy popravených.

Irena Sendlerowa si vedla poznámky o všech dětech, které se jí podařilo osvobodit.
V té době spolupracovala s mnoha sirotčinci, kam děti byly začleněny pod falešnými papíry. Údaje o dětech se zachovaly ve sklenici zahrabané pod stromem na její zahrádce. Ještě v roce 2008 žilo přes 700 děti, které zachránila.

Je zajímavé, že i po válce byla v nemilosti komunistické strany v Polsku. Její děti dokonce nemohly studovat etc. Důvodem byla její činnost za druhé světové války jako členky Żegoty (komunisty pronásledovaného nekomunistického (západního) odboje.

Irena Sendlerowa zemřela  ve věku 98 let 12. května 2008  ve Varšavě.
Pohřbena byla na hřbitově Cmentarz Powązkowski, nejstarším a nejslavnějším hřbitově Varšavy.

Od roku 2002 se v Kansasu 10. března slaví jako “Irena Sendler Day”.
V roce 1999  Norm Conard, středoškolský učitel z Kansasu, zadal čtyřem studentkám, aby prozkoumaly příběh Ireny Sendlerowé. Původně předpokládali, že jde o tiskařskou chybu v počtu zachráněných dětí. Výsledkem projektu byla mimo jiné jednoaktová divadelní hra Life in a Jar  (Život v zavařovačce). Představení založené na činnosti Ireny Sendlerowé mělo v březnu 2008 za sebou více než 240 představení v Severní Americe i Evropě.

Tento článek je napsaný nejen na její počest, ale taky proto, že existují hloupí ignoranti, kteří šíří informace, že nacistický holocaust vlastně neexistoval.
Například katolický biskup Williamson, řekl, že nebyly žádné plynové komory v nacistických koncentračních táborech, a že během holocaustu nezemřelo šest milionů Židů, ale pouze 300.000.

Více Wikipedie: http://cs.wikipedia.org/wiki/Irena_Sendlerowa

Poznámka pod čarou…
Siru Nicholasi Wintonovi všechna čest.
V roce 1939 zachránil 669 židovských dětí z území okupovaného nacistickým Německem, ale za úplně jiných okolností než Irena Sendlerowa. Na rozdíl od ní nenesl žádné osobní riziko.
Děti zachránil tím, že musel jednat s pražským Gestapem. Finančně vše zařizovat pracovník British Comittee for Refugees from Czechoslovakia (BCRC) Trevor Chadwick.
Ten však nejen nedostal vyznamenání (in memoriam), ale nepadlo o něm v našich mediích při této příležitosti ani slovo.
Snad proto, že připomenout faktické vykupování těch dětí by neznělo tak hrdinsky?
Pak ovšem nezbývá než povzdechnout si s Henrym Fordem: Historie je humbuk!
Siru Nicholasi Wintonovi bylo propůjčeno vyznamenání za záchranu spousty židovských dětí (českých, ale i německých a rakouských, které dlely po Mnichovu a anšlusu Rakouska v Praze) před nacismem.

The post Irena Sendlerowa zachránila 2500 židovských dětí, ale komise ji odmítla dát Nobelovou cenu first appeared on Čítárny.

Globus a jeho první konstruktér Martin Behaim (1459–1507) jedno jsou. Přesto ale tento velikán neskončil slavně. Bylo to posledního dne v červnu Anno Domine 1507. V nemocničním útulku hospitálu sv. Bartoloměje umírá v naprosté chudobě jeden z největších učenců a kosmografů své doby, Martin Behaim von Schvarzbach. Bylo charakteristické pro onu dobu, že on, Norimberčan s kořeny od Černé řeky u Plzně, leží pochován v dominikánském kostele v Lisabonu, daleko od svého domova.

Konec 15. století znamenal pro Evropu dobu převratných objevů nejen v mořeplavectví, ale i v nazírání na hranice tehdejšího světa.
Během desítek let soustavných plaveb Portugalců kolem Afriky se hledala nová cesta k bohatství Indie, jehož přísun do Evropy blokovali Arabové. Bylo to hledání o jehož směru nemohl nikdo z jistotou říct, že je správné.
Plavby kolem Afriky do Indického oceánu dovedl k vítěznému konci Vasca de Gama roku 1498, tedy ve stejný rok, kdy Kolumbus přistál v dnešním Karibiku a znovuobjevil americký kontinent.

Byla to doba, kdy světu vládlo Portugalsko se Španělskem a každý, kdo něco znamenal v matematice, astronomii, pobyl nějakou dobu na jejich královských dvorech.
Na lisabonský královský dvůr zavál osud i mladého a vzdělaného Behaima, aby se stal členem královské rady, která řídila objevitelské plavby. Později se sám zúčastnil plavby kolem západních břehů Afriky. Bylo to s legendárním kapitánem Diogo Caoem, který poprvé začal vztyčovat kamenné pilíře, padraos, jenž označovaly tehdejší hranice portugalské moci.

Pravděpodobný portrét Martina Behaima, řečeného také Behem, Boemia nebo Bohemia | (1459 – 1507)

Objevy a zdokonalení přístrojů
Tím, že Behaim na této plavbě přeplul rovník, mohla vzniknout mapa hvězdné jižní oblohy. Jeden z jeho významných a dodnes nedoceněných objevů.
Později vytvořil námořní mapu, kde zúročil nejen své znalosti z plavby za rovník, ale i další písemné prameny. I když tato mapa se nezachovala, je patrné z písemných zápisů, že Behaim na ní zakreslil průplav mezi Atlantickým a Pacifickým oceánem mnohem dřív, než jím proplul Magellan se svou flotilou roku 1520.

Martin Behaim také zdokonalil Jakubovou hůl.
Tento jednoduchý přístroj sloužil k zjišťování zeměpisné šířky pozorovacího místa a času na základě výšky Slunce a postavení hvězd.

Jeho nejznámějším přínosem pro tehdejší vědu je zkonstruování “zemského jablka”, prvního glóbu, který vytvořil na žádost městské rady z rodného Norimberku.
Neobjevil ho v doslovném smyslu – spíš ho na základě svých cest a znalostí nechal zkonstruovat jako první dochovaný zemský globus na světě.
Těžko si dovedeme dnes představit, jakou revoluci by Behaim způsobil, kdyby mu tenkrát mohl celý svět uvěřit, že jeho poznatky jsou správné.
Jeho rukopisný glóbus byl z papíru a sádry o průměru 50,7 cm (54 cm).
Glóbus z roku 1492 je uložený v norimberském Germanisches National Museum. Globus nemá ještě poledníků ani rovnoběžek, ty opatřil o něco později Laon.

Behaim sám fyzicky globus nestavěl, ale celý proces koordinoval.
Jak proces asi probíhal:
1. Hans Glockengiesser (zvonář) vyrobil vypálený hliněný míč o průměru 51 cm.
2. Na hliněný míč se nalepily proužky plátna namočené v lepidle (laminovaná plátěná koule). Po zaschnutí se skořepina rozřízla přesně kolem rovníku a hliněné jádro se odstranilo.
3. Dvě poloviny se slepily na dřevěném vnitřním rámu, aby byla koule pevná a dutá.
4. Skořepina se překryla pergamenem a dalšími vrstvami papíru
5. Malíř a dřevořezáč Georg Glockendon (Glockenthon) namaloval mapu na „gores“ (zakřivené segmenty).
Použil při tom navigace z portugalských map (např. Jorge de Aguiar) a řídil se Behaimovy pokyny.
6. Písmo a popisky dodal písař Petrus Gegenhart.
7. Globus se umístil do kovového (kovaného železného) rámu s mosazným horizontálním kruhem (horizont ring). Původně se dal otáčet. Celková výška s rámem je asi 133 cm.

Globus měl přes 2000 názvů míst, 100 ilustrací a spoustu textových poznámek o obchodu, výpravách i bájích (např. ostrov sv. Brandona). Zobrazuje svět tak, jak ho Evropané znali v roce 1492.

Mezi nejstarší globy vůbec patří:
globus z let 1507 – 09 od Waldseemüllera s Amerikou, z let 1510 – 12
od Lenoxa, z let 1515 až 1520 se datuje tzv. mapa globová od Leonarda da Vinciho,
z let 1515, 1520, 1525 pocházejí tři globusy astronoma norimberského Schönera etc…

Ale jak už to v historii bývá, geniální nápady jsou oceněny až budoucími generacemi.
Možná proto musel Martin Behaim vypít svůj hořký úděl do dna a zemřít v chudobě, zapomenut, stejně jako jeho současník Kolumbus a mnozí další. Místo skutečných géniů jsou dějiny plné informací o vojenských masových vrazích, korunovaných i nekorunovaných hlupácích.
Nikomu nedochází, že je načase změnit přístup k dějinám a učit především o lidech, kteří zásadním způsobem ovlivnili vzdělanost lidské kultury.

V roce 2023 byl zařazen do UNESCO Paměti světa.
Dlouho stál v norimberské radnici, pak v rodině Behaimů. Od roku 1907 je v Germanickém národním muzeu (Germanisches Nationalmuseum) v Norimberku.

Částečně podle knihy:
Karel Fleissig – Za hvězdou mořeplavce Behaima, západočeské vydavatelství, 1977, Beletristicky zpracovaný životopis.

The post Globus vynalezl vzdělaný Martin Behaim narozený u Plzně first appeared on Čítárny.

Andreas Popp: Kdo se denně zabývá tím, aby si honbou za stále chybějícími úroky zajistil v rámci našeho vykořisťovatelského finančního systému své přežití, tomu často chybí čas a síla, než aby se zabýval zlovolnou podstatou dnešního zřízení.

Člověk však chce být v obraze a mylně se domnívá, že toho dosáhne zkrze sledováním zpráv, říká Andreas Popp. Spíše pravý opak je pravdou.

ANDREAS POPP / ROZHOVOR

Koncentrujte se raději na Vašich pět smyslů a vlastní intuici to je můj tip.
Tímto vlastním počínáním rozpoznáte rychle skutečné souvislosti.
V naší společnosti jsme permanentně udržování v uměle vytvořené dualitě. To u nepřemýšlejících lidí funguje velmi dobře – v zájmu systému. Prostí lidé nejsou hloupí, nýbrž spíše jen “ozářeni” systémem.

Když jsem nedávno přednášel v jednom německém městě, vedl jsem během pauzy velmi zajímavý rozhovor s jedním starým pánem.
Jeho duch, vědomosti a vysoká úroveň způsobu jeho komunikace na mě udělal hluboký dojem. Jen jeho znalost historie a kultury byla ohromná. “Z rukávu” citoval Platóna, Goetheho, Schillera.
Po tomto dlouhém, pro mně velmi zajímavém rozhovoru jsem toho pána zeptal na jeho profesi. Jeho odpověď mně zaskočila.
Byl to sedlák – a hrdě mi vyprávěl, že střední školu absolvoval ještě před svým vyučením (!) a neopoměl dodat, že v jeho mládí si “vzdělávací” systémy své jméno ještě zasloužily.

Při slovech tohoto vzdělaného sedláka se mi prohnala hlavou spousta myšlenek.
Vzpoměl jsem si na debaty s dnešními maturanty, kteří umí Goetheova Fausta jen správně zařadit, pokud si zrovna vybrali ten správný “volitelný” předmět (Leistungskurs).

Dramatická selhání našeho (německého) vzdělávacího systému si někdo evidentně přeje, jinak si to neumím vyložit.
Nebo jak si chcete jinak tuto zrychlenou destrukci jediné německé “suroviny” vysvětlit?
Už staří germáni, na které se normální lidé stále ještě zcela nesmyslně dívají jako na v kožešinách pobíhající mlátičky, jejichž hlavním úkolem mělo být zabíjení dobrých Římanů, vedli evidentně vysoce duchovně kvalitní život.

Velikým cílem germánského člověka byla zřejmě skutečná svoboda.
Kdo dokázal sebe a svou rodinu uživit v rámci autarkního zemědělství ten této svobody dosáhl. Jednotliví členové se potom rádi podřídili hlavě rodiny. Ne jako otroci, nebo podobně utlačovaní nýbrž jako svobodně podřízení kteří se v zájmu vlastního zaopatření nechali začlenit do rolnické dělby práce.

Silné rodinné pouto byl přirozeně nejcennější výdobytek, který bylo třeba chránit, jestliže hrozilo nebezpečí zvenčí.
Zřejmě právě takto se po staletí či tisíciletí vyvíjela vysoká kulturní síla – v rámci této životní filosofie bez nějakého útisku!
Tato silná společenství zapřičinila další veliký vývoj řemeslo!
Dokonce ještě v dnešní době je mnoho rukodělných kvalit severní Evropy specielně Německa – označováno jako “perly řemesla”
Velké inženýrské umění německého automobilového průmyslu letecké a kosmické techniky, jakož i mnoho dalších oborů jsou dodnes nepřekonané.

Kořeny těchto typických vlastností se dají očividně hledat již u starých germánských národů jejichž touha po perfekcionismu a neustálé optimalizace představovala základ smyslu života Jakožto řemeslník se vlastně člověk sám šlechtil a dostával se do vyšších, ostatními uznávaných pater přičemž výrazem “šlechtit” nemám na mysli někdejší, dodnes existující skupiny lidí modré krve, kteří byli katolickou církví dosazování jako panovníci v knižectví, aby vysávali lid a drželi jej v daňovém područí.

Germánští mistři řemesla, stejně jako germánští sedláci byli osoby, kteří se svými perfekcionistickými výkony přiblížili optimální svobodě tak blízko jak jen to bylo možné a byli tak ohrožování už jen přírodními vlivy, jako byla třeba nepřízeň počasí.
Pročež taky vždy udržovali kontakt se svými bohy.

Je známo, že Germáni měli spoustu bohů, ať to byl Bůh Hněvu, Bůh Hromu, Bůh Deště, atd.
Řemeslnné výkony byly jasným uměním zručnosti které zase pomáhalo blíže pochopit i duchovní rozměr života. Helvéti, Normané, Vikingové, Gótové ostatně Gótové, kteří byli tak početní, že se museli rozdělit do světových stran západní Gótové, východní Gótové, atd. a ostatní kmeny, vedly germánský způsob života.
Gotický Kolínský dóm, tedy quasi germánská stavba platí mezi odborníky dodnes mezi architektonický zázrak.

CHTĚL BYCH NYNÍ KONSTATOVAT DVA, DLE MÉHO SOUDU DŮLEŽITÉ BODY:
1.
Germáni byli rozprostřeni po velkých částech Evropy a neměli by být dáváni do souvislosti pouze s Němci. Ostatně pojem Indogermáni nevznikl jen tak náhodou.
Proč např. mnoho spirituálně založených lidí tíhne tolik k Indii?
Najdeme snad i tam některé germánské aspekty které zde byly před mnoha staletími převzaty?
Ptám se vážně.
2.
Tisíciletá německá historie se neskládá období 1933-1945 ikdyž tomu máme podle příslušných výkladů věřit.
Kdybychom znovuobjevili některá materialistickými “kulturami” zničená nebo skrytá, dědictví našeho původu mohli bychom zřejmě vyhodit množství knih, které dnes platí za “učební” látku.
Zmíněné staré schopnosti ve velkých částech staré Evropy ale i silná kmenová a rodinná pouta byly na čistě materialistické straně Říma jakoži i oligarchicky řízeným impériem USA vnímány jako nebezpečí, se kterým je třeba bojovat.

Teď někteří z Vás, kteří zrovna poslouchají, zřejmě už ohrnují nos neboť naše dnešní reflexy chtějí hned vyvolat nějaké radikální tendence. Avšak opak je pravdou!
A já předpovídám skutečně radikální vývoj v naší vlasti přičemž mi jsou jak pravicoví tak i levicoví “radikálové” proti srsti.
Ti co přemýšlí jednoduše mi často vyčítají že chci Němce jen tak zbavit historické odpovědnosti zvláště, jedná-li se o naši nedávnou historii.
I to je samozřejmě zcela mimo.

Na druhou stranu však přeci jen chci rozdělit všechnu tu špínu trochu rovnoměrněji na tom mi záleží.
Možná byl třeba Norimberský proces který byl přinejmenším z právního hlediska dosti svérázný prostě jen “příliš krátký”
Ta dnešní organizace, jakže se jmenuje?
ANTIFA, nebo jiné samozvané skupiny “proti pravici” dosáhnou podle přesně pravý opak toho, co si kladou za cíl. Přičemž mnoho malých nohsledů možná v duchu věří v to správné a usilují o to.

V tomto díle bych rád dal podnět k přemýšlení že náš vnitřní pocit, že vše kolem nás je postavené na hlavu, je správný.
Dosáhneme-li ve větších skupinách duševní autarkie můžeme konečně začít s prováděním trvalých positivních změn
Být autonomní není nic špatného ikdyž je tento pojem dnes vnímán převážně negativně.

Můj osobní tip, především pro ty mladší, zní:
Vidím kolem sebe pobíhat spoustu lidí se sluchátky na uších ať už při cvičení, ve školních autobusech, nebo jen tak ve městě.
Děje se tu trvalé zanášení rozumu a duše, které je velmi nebezpečné.
Je mi jasné, že této produkovaná závislosti, která má zabránit přemýšlení je těžké se zbavit.
Pokuste se někdy v klidu, nejlépe v přírodě, pokud je to možné na 10 min. jen tak v klidu posedět a nechat se unášet bez jakékoli muziky, bez jakéhokoli hovoru, nebo něčeho jiného.
Vydržíte to?
A nebo Vás to ticho začne za chvíli znervózňovat?
To by byl velmi vážný varovný signál!

Stejně jako kdysi máme v sobě nekonečnou energii kterou člověk může probudit, pokud bude skutečně chtít.
Poté se otevřou všechny horizonty a člověk začne cítit klíčící svobodu.
Tato rozvíjející se kolektivní síla která nepotřebuje žádnou organizaci, nebo vládu může tento svět velmi rychle nasměrovat správným směrem.
Když svým posluchačům přibližuji svůj svět, často slýchávám, že “ztrácejí půdu pod nohama”.
A já jim vždy říkám: To je přeci skvělé!
Neboť jen z ptačí perspektivy může člověk získat přehled.
Na to ale člověk musí ztratit půdu pod nohama. Užijte si přeci toto létání!
Ani já neznám do podrobna skutečnou historii našeho národa, za kterou tu nyní hovořím.
Věřím však, že mohu velkou část oficiálních výkladů naší historie vyvrátit.
Tím jsem sice ztratil pohled na svět, který jsem získal ve škole ale to je mi milejší, než mít ten špatný.

Znám mnoho oficiálních historiků kteří vyučují něco jiného, než čemu věří.
Toto šílenství už musí přestat!
A o to bychom se měli zasadit.
Naše velké schopnosti v rámci jedinečné rukodělné tradice mohou znovu ožít neboť ono chtěné zničení za poslední desetiletí nemusí být trvalé!
Duch, vynalézavost a ostatní vlastnosti se nedají externímy vlivy za pár generací jen tak rozpustit.
Ostatně, ani pár to ještě není…
Nemyslím, že to odpovídá našim vlastnostem, brát dětem budoucnost (potraty) a sužovat jejich duše nebo mučit naše zvířata v hrůzných podmínkách, abychom je pak přepravili na porážkový dvůr a to bych mohl v těchto zavrženíhodnostech pokračovat…
A já se jen tak neunavím stejně jako jiní mí nezávislí kolegové a budu nadále říkat nepohodlné věci.

Překlad: Zvídavý Vincenc; zvidavyvincenc.wordpress.com

The post Andreas Popp. Kdo má zájem na cílené destrukci vzdělávacího systému? first appeared on Čítárny.

Jiří Žáček se Strážcem majáku cítí na své chalupě ve Frýdlantu. Zde napsal knihu poznámek, aforismů, fejetonů a básní, ve které vysvětluje, že opravdovými strážci majáku jsou pro něj čtenáři.

Básníci a spisovatelé jsou jako mořeplavci na bludných korábech a vratkých kocábkách, vezoucích náklad pravd a lží, metafor a frází, teorií a hypotéz, a nebýt těch, kdo na imaginárních majácích rozsvěcují reflektory a zapínají sirény, dávno by všichni psavci ztroskotali.

Strážce majáku je povolání pro cvoky, píše Jiří Záček.
A mnoho jich také končí v blázinci anebo sebevraždou. Kdo zhlédne film o bouři, která zaplavuje vrcholy bretaňských majáků, začne chápat, proč většina z nich má automatickou obsluhu. Kdepak idyla – tobogan do pekla.

Když Jiří Žáček stoupá od řeky Smědé k chalupě, jejíž okna se vřezávají do tmy jako světlomety, připadá si jako strážce majáku nastupující do služby. To moře pod ním není moře vody, nýbrž moře mlhy, ale i mlha je voda a hukot větru v korunách stromů zní jako hukot příboje. Troubení aut v mlze připomíná sirény lodí. Ve svém majáku zapisuje myšlenky, nápady, poznámky, připomínky, protimluvy i básně.
Básník pracuje, i když spí, vždyť proto je strážce svého majáku.

http://www.jirizacek.cz

Ukázky z knihy / Jiří Žáček / Strážce majáku /

Milý chlapče, před 18 lety a 9 měsíci jsi slavně zvítězil v maratónském běhu spermií k mateřskému vajíčku, při němž jsi předběhl miliony soupeřů. Buď na to hrdý, ale počítej s tím, že srovnatelného úspěchu už nikdy v životě nedosáhneš!

Když se nadšený prvňáček učí číst, ještě netuší, kolik tlustých knih je připraveno, aby mu s nimi strážci mravů vytloukli z hlavy vlastní názor.

Chcete-li si uchovat něžnou vzpomínku na město svého dětství, musíte se včas odstěhovat. A chcete-li si uchovat něžnou vzpomínku na svou první lásku, nesmíte se s ní oženit.

Rodíme se do celoplanetárního blázince, kde všemocné zločinecké mafie, maskované za ctihodné, lidstvu prospěšné instituce, usilují o náš život, o náš majetek, o naši svobodu i duši.
Když se našim rodičům podaří skutečný stav světa před námi aspoň na čas utajit a uchránit nás před všemožnými nástrahami, můžeme mít pocit, že jsme prožili pěkné dětství, a uchovat si duševní zdraví až do věku, kdy budeme dostatečně odolní a otrlí, abychom pravdu o nejlepším z možných světů ve zdraví přežili.

Proč si krásné ženy opatřují škaredé psy? Vedle šeredného psiska lépe vynikne jejich půvab.

V čem spočívá moudrost mládí? V nedůvěře ke smrtelné skepsi stáří.

Zvířata jsou našimi planetárními bratry, jsou stejně povedenými výtvory evoluce jako my a všechny tzv. vědecké teorie o tom, že zvířata nemyslí a necítí, patří na čelné místo dějin lidské blbosti.

Město, kde místo ptačího zpěvu slyšíme vytí aut, kde místo vzduchu dýcháme výfukové plyny, kde se člověku nepodaří přejít ulici, dokud semafor neukáže zelenou, přestává být svobodným územím a stává se čímsi na způsob koncentračního tábora.

Manžely a manželky nám vybírá náhoda, ale děti máme od Pánaboha. Dokonce i my neznabozi.

Knihy se dnes ucházejí o čtenáře s rafinovaností kurtizán. A když je nenajdou, uchřadnou jako staré panny.

Naprogramované hvězdy českého šoubyznysu jsou programově vydáváni za rebely a rebelky.
Ale to už by se za rebela mohl vydávat i pimprlový Kašpárek!

Práce pro zatvrzelé donkichoty: Z panství kumpánů, spřeženců, sektářů, spiklenců a mafiánů
udělat přátelský svět.

Nic není nemravnějšího než mravokárně vztyčený prst ve chvíli, kdy máš člověku v nouzi podat pomocnou ruku.

Konzumní společnost určuje cenu člověka podle toho, kolik zbytečných nezbytností kupuje.
Čím víc toho koupíš, tím větší máš cenu. A tím méně svobody.
Kamaráde, víš, proč tě tvá žena začala nenávidět? Ne proto, že ji už nemiluješ, nýbrž proto, žes dopustil, aby tě přestala milovat. Neboť tys ji oklamal – vzbudil jsi její lásku, přestože jsi jí nebyl hoden.

Paraziti musejí umět přesvědčit o své nepostradatelnosti. K tomu je zapotřebí vysoká kvalifikace, nejlépe elitní vysoká škola. Bez ní a bez nutných rodinných konexí se z vás těžko stane ministerský dveřník nebo nosič per vyšších hodnostářů.

I slova se opotřebovávají, stárnou, umírají. Jazyk má také své hřbitovy.Postůjme s úctou nad nebožtíky, kteří našim praotcům pomáhali dorozumět se se světem!

AB je emancipovaná žena a je na to hrdá. Na živobytí si vydělává sama, do společnosti chodí s přáteli, na sex má milence, na mazlení psa, na zpověď psychiatra, na domácí práce hospodyni, na výchovu dětí chůvu. Nač tedy potřebuje manžela? Aby si měla komu postěžovat, že musí být emancipovaná.

Ze staré dobré pravdy se stala pouhá informace. Cítíte ten rozdíl? I stará dobrá lež se zmodernizovala, stala se z ní dezinformace. Jak vědecky, jak důvěryhodně to zní!

Vladař nemusí umět vládnout mečem – má své generály, maršály, admirály. Vladař nemusí vládnout moudrostí – má své moudré rádce. Proč se tedy právě on stal vladařem?

Muži se před ženami stydí za to, že jsou hraví, proto svým hrám říkají hobby. A když muž nemá žádné hobby, tak si aspoň hraje na to, že je chlap.

Laskaví lidé nikdy nepochopí, jakou zvrácenou rozkoš přináší ubožákům týrání bližních. Stejně jako ubožáci nikdy nepochopí, jak může někoho těšit být k lidem laskavý.

Bázlivé a zlenivělé lidstvo si vymyslelo specializaci: Vojáci ať za nás bojují, filozofové ať za nás myslí, politikové ať za nás rozhodují, šaškové ať nás baví a básníci ať si za nás drásají duši!

Konzumenti uctívají jen ty nejdražší věci; jak by si mohli vážit radosti, která je zdarma?

„Lásko, vilu, rolls-royce a jachtu ti může koupit každý prachatý blb. Ale napsat ti báseň z lásky jako já a učinit tě nesmrtelnou, na to žádný blb nestačí.“
„Ale může si na to najmout tebe, miláčku!“

Konečně si Západ našel poezii, které rozumí – kuchařské knihy pro lidi i domácí mazlíčky. Kuchař je pravý básník naší epochy, kuchař je hrdina TV pořadů pro gurmány a labužníky, kuchař je čaroděj, který z nestravitelných životů vykouzlí nejlahodnější delikatesu.

Při čtení knih se musí přemýšlet, a to většinu lidí obtěžuje; většina nechce přemýšlet, protože myšlení bolí – oni vyžadují příručky s jednoduchými návody k použití světa, svých bližních, i sebe sama.

Všichni rodičové považují své dcery za nejkrásnější a nejroztomilejší bytosti na světě. Jak to, že to ti natvrdlí mladíci nevidí? Každá dívka si zaslouží aspoň jednoho trubadúra, který jí v noci pod oknem zapěje horoucí vyznání, a aspoň dva horkokrevné kohoutky, kteří se o ni ráno pobijí v souboji.

Naši předkové se báli ostudy jako čert kříže. Jaká hanba, přijít o dobré jméno či dokonce o čest! Dnes, v epoše informací, vnímáme ostudu jako bezplatnou reklamu. Nerozlišujeme už pravdu a lež, ušlechtilý skutek a lumpárnu – rozhodující je už jen intenzita informace.
Raději ostudu než mlčení!

Kde vládne patos bez oponentury humoru, tam se nakonec vždycky začne lhát. Proto všichni lháři milují patos a nenávidí humor.

Porovnáte-li škaredé zadky opic s půvabným pozadím lidských krásek, je jasné, že ženy na rozdíl od mužů nepovstaly z opic, nýbrž z kentaurů.

České dějiny jsou pochopitelné jedině za toho předpokladu, že naše prapraprapraprapředky nepřivedl k Řípu praotec Čech, nýbrž Jára Cimrman.

Proč se vlastně zdokonaluje lidské poznání? Proč vědci celá dlouhá staletí luští pozemská i kosmická tajemství? Proč vynálezci jako na běžícím pásu vymýšlejí čím dál zázračnější vynálezy? Opravdu se tolik úsilí nejgeniálnějších mozků planety vynakládá jen proto, aby pár nejbohatších vydřiduchů udělalo co nejvýnosnější kšefty?

Jen milující muž se dokáže vzdát ráje samoty, aby ženu uchránil před peklem osamění.

Slibovat lidem ráj a zřídit pro ně očistec je nejvýnosnější byznys všech dob. Ten virtuální ráj nám potom prodají ještě desetkrát, stokrát, tisíckrát.

Není právě lidský rozum tím danajským darem, který na nás nastražili zlomyslní bohové?

Úsměv je zbraň slabých – nemá k dispozici žádnou armádu. Ani ji nepotřebuje, protože s armádami se lepší svět vybojovat nedá.

The post Jiří Žáček jako Strážce majáku. Aktuální kniha poznámek, aforismů a fejetonů first appeared on Čítárny.