Ivan Olbracht navštívil Sovětský svaz / Rusko v roce 1920. Vše, co tam skutečně zažil, tři roky po revoluci v roce 1917, shrnul do tří mimořádných knih. Obrazy soudobého Ruska jsou dnes jedinečným historickým svědectvím, co se v SSSR skutečně dělo.

Toto je ukázka z třetí části. Vybrala jsem to, protože ty informace jsou i dnes velice aktuální. Bohužel s tím dovětkem, že dnes by to Ivan Olbracht mohl psát místo panu Kvapilovi v otevřeném listu Vladimirovi Vladimiroviči Putinovi jen s tím rozdílem, že na rozdíl od tehdejšího Československa on má dost zdrojů a síly, aby ty věci změnil, má-li to ovšem vůbec v úmyslu. V tomto ohledu totiž evoluce nefunguje, jak prohlásila (také citováno z Olbrachta) Angelika Balabánová: „Krvavost revolucí nezávisí na útočnosti většiny, volající po lidském životě, nýbrž na houževnatosti, s níž panující menšina drží a brání svůj lup.“

(Tučná zvýraznění jsou od Ivana Olbrachta, tučná zvýraznění kurzívou ode mne, včetně několika poznámek (Irena), červeně redakce.)

Pane Jaroslave Kvapile, poslal jste mi do Moskvy psaní, ve kterém projevujete radost, že jsem se do Ruska dostal, předpokládáte, že budu pozorovatelem nestranným, že si budu všímati „co se tam dnes děje ve všech oborech uměleckých a lidovýchovných, jakým způsobem jest opatřeno zlidovění všeho umění a jak je při tom dbáno nezbytné úcty k tvůrčím individualitám“, a ubezpečujete mne, že „všeho prospěšného“, čeho se z Ruska dovíte, „radostně použijete pro kulturní péči v naší republice“.

Povím Vám velmi rád vše, co vím, ale bojím se velice, že z toho nebudete moci v československé demokratické republice použíti nic – ale pranic.

Když jsem Váš list dostal, tehdy jsem již věděl o Rusku velmi mnoho, a Vy jste o něm z „Národních listů“ a ostatních českých deníků nemohl věděti ještě nic, nebo ještě méně než nic, a není tedy Vaší vinou, že mi Vaše psaní připadalo jako list starosty padesátibarákové horské obce krajanu, který se dostal za kuchaře do Nového Yorku: „Milý Josef! Všímej si tam všeho, co tam dělají nového, abych to také mohl zaříditi u nás“. Nu, kuchař Josef tedy bude psáti o věcech, které ho zajímají: O podzemních a nadzemních elektrických drahách, o kanalizaci, veřejných stavbách, hotelech, veřejných kuchyních, divadlech, kinematografech, boxerských zápasech, a pan starosta bude z toho všeho moci nejvýše o posvícení uspořádati ochotnický boxerský zápas a říci pak, jen co bude kdy a dosti prostředků, že přivede svoji obec i v ostatním na výši Nového Yorku.

Řeknu jenom to: Ruský komisariát národní osvěty vydal roku 1919 na svoje účely 17 211 651 944 rublů (dlouhá cifra, pravda?) a za první polovinu roku 1920 vydal již více než 100 (čti: sto!) miliard rublů. Rozpočet na druhou polovinu roku 1920 jest prý několikanásobně větší. Ale to jest pouze část peněz, které se v Rusku vydávají na osvětu a lidovýchovu, neboť organizace není ještě všude dobudována, v úřadech je posud hodně paralelismu, a velkou část prací, které by měl vyřizovati komisariát národní osvěty, vykonávají dosud odborové organizace, které svou sítí knihoven, klubů atd. zasahují z centra až do poslední venkovské továrničky, a osvětový oddíl rudé armády (GUVUZ = glavnoje upravlenie vojennovo učebnovo zavedenia), který pracuje mezi vojskem; obě tyto instituce mají své vlastní, téměř neomezené prostředky, které do řečené sumy sta miliard započítány nejsou. Jak to chcete zaříditi, pane Jaroslave Kvapile v „naší republice“? Jsem sice přesvědčen, že to půjde také v Česko-Slovensku zařídit, že i „náš“ stát bude jednou míti dosti prostředků, které by věnoval kultuře a lidovýchově, ale nepůjde to ovšem v demokratické republice a tím méně v politicky zotročené a hospodářsky vysávané kolonii Dohody, jakou jsme se za poslední dva roky stali. Za tím účelem však bude třeba vyhnati všechny velkostatkáře z jejich panství bez ohledu na jejich křik o loupeži posvátného vlastnictví, velkostatky znárodniti; znacionalisovati banky, třeba by pan Preis a Rašín bubnovali sebe více na poplach, že se podtrhávají základy českého národního hospodářství; vyvlastnit všechny doly a továrny bez ohledu na to, jsou-li akcie v rukou domácích či cizích vydřiduchů a nechat domácí kapitalisty zuřit až do vysílení a ty dohodové hrozit válkou a bojkotem, intrikovat, štvát a běsnit do těch dob, dokud jim jejich vlastní proletariát neucpe hrdla; totéž učiniti se všemi peněžními ústavy, obchody, skladišti, paláci, činžáky, vilami, soukromými obrazárnami a ladem ležícími knihovnami. Ale nejen to.
Bude třeba vzíti každého válečného zbohatlíka a keťasa zvláště pod hrdlem (půjde-li to po dobrém – obrazně, nepůjde-li to – doslovně) a klepat jím tak dlouho, až z něho vypadne poslední schovaná tisícidolarovka či zlatá dvacetikoruna; bude nutno dostati se v jednu hodinu s půlnoci do ložnice každé zbohatlé řeznice či bordelářky zvláště a smýčiti v nočních stolcích, prádle a záhybech záclon (půjde-li to po dobrém – obrazně, nepůjde-li to – doslovně) tak dlouho, dokud se neobjeví poslední ukradený briliant a perla. Pak bude i v „naší republice“ dosti prostředků na kulturu. 

Jenže k věcem tak nepříjemným a dokonce neestetickým se Vy, pane Jaroslave Kvapile, asi nikdy neodhodláte! A přece to jinak nejde! 
A přece to musí býti! Bylo by hezké, kdyby se lidé svého nadpráví a bohatství vzdávali ve vší lásce, ale prozatím toho nečiní a nikdo ještě nevynalezl prostředku, jak je k tomu přiměti po dobrém, to jest bez mravního či skutečného násilí méněprávných a chudých. Musí to být i v zájmu kultury! Že to nejde cestou demokracie, ukázala více než stoletá zkušenost v Americe; padesátiletá ve Francii a dvouletá v Česko-Slovensku, a o tom jste jistě přesvědčen i Vy, pane Jaroslave Kvapile. Když jsem s Vámi mluvil krátce po 28. říjnu 1918, byl jste pln ideálů a pln kulturních plánů do budoucnosti. Jste velmi mocným pánem v ministerstvu osvěty, sekčním šéfem, či čímsi takovým, řekněte mi: Uskutečnil jste ze svých plánů jen jediný? Ne! Proč ne? Pan ministr financí Vám nedal na to peněz, viďte! V demokratických republikách není peněz na kulturu. Tam všechny peníze pohltí bursiáni, keťasové a vojenští dodavatelé. To jste nevěděl? Pan ministr financí Vám ani v budoucnosti nedá peněz. A nebude jich dříve, dokud i u nás nedojde k těm zmíněným, nepříjemným a neestetickým věcem. Jenže Vy, jak se zdá, než byste k nim dal dojíti, zradíte raději všechno umění, lidovýchovu, nezbytnou úctu k tvůrčím individualitám a všechny ty ostatní hezké věci, o kterých ve svém listě píšete. Já ne!

Ale jak jsem již řekl: Je to sice bez praktického účelu, ale co vím, povím Vám. O lidovýchově, na kterou se ptáte, o školství a jedinečné věci, která se jmenuje Dělnická univerzita, napíši zvláštní článek a zajímáte-li se o věc, budete si jej moci přečísti. Tážete se dále, co se děje ve všech oborech uměleckých. Věnoval jste většinu svého dosavadního života divadlu. Tedy snad nejprve několik slov o divadle.

Prosím Vás, nevěřte povídkám našich žurnálů, že se tu divadlo zanedbává a že upadá, nevěřte ani tomu, že jest první tragéd platově stejně postaven s biletářem a proto, že chce být každý biletářem a nikdo tragédem.
Ve všech moskevských divadlech se hraje a všechna jsou denně přeplněna. „Umělecké divadlo“ jest tak skvělé, jak bývalo (to jsou ti slavní Moskevští, kterým se před lety obdivovala také Praha), do hlasu slavného Šaljapina jsou zamilovány všechny slečinky (teď se jim říká soudružky) stejně jako před třemi lety, provedení Čajkovského „Pikové dámy“ a Rimského-Korsakova „Sadka“ ve „Velké opeře“ zůstanou i nadále nedostižným vzorem, a moskevský balet (víte přece, jak Rusové milují balet!) je stále na bývalé výši a lesku. Ano opereta a kabarety nebyly zničeny a k velké žalosti jsem tu našel na programu i Lehárova „Lucemburského hraběte“. Tedy ani o tohle „umění“ se nemusí nikdo bát. Zavřeli jen nejsprostší a nejoplzlejší šantány, kterých bývalo v Moskvě plno. Nepochybuji o tom, že byste alespoň v tomto negativním šel rád ve stopách ruské revoluce, ale ani téhle maličkosti Vám, ubohý pane Kvapile, nedovolí, poněvadž šantány nesou „naší republice“ daně a těm musí ustoupit všechny zájmy ostatní.

Sovětský svaz. Co se hrálo v divadlech ve 20ých letech 19. století

Co se v moskevských divadlech dává? Nalézám starý „Divadelní věstník“ z 27. dubna do 2. května (vydává se vždy na týden) a vypisuji Vám program z 27. dubna. Velké divadlo: Borodinova opera „Igor“; Malé divadlo: Beaumarchesova komedie „Figarova svatba“; Malá opera: Rubinštajnova opera „Démon“; Umělecké divadlo (to jsou ti slavní „Moskevští“): Čechovo drama „Strýček Vávra“; Studio uměleckého divadla: Andrejevova hra „Mladost“; Divadlo Gabima: Pinského tragédie „Věčný žid“; Komorní divadlo: Demandova pantomima „Závoj pierotčin“; Divadlo Korš: Merežskovského tragédie „Carevič Alexej“; Divadlo K. Nězlobina: „Juduška“, drama dle Saltykova románu „Páni Golovlevi“; Národní dům na počest dělníka Petra Alexejeva: Moliérova komedie „Scapinova šibalství“; Volná scéna: Giocomettiho melodrama „Občanská smrt“; Nikitské divadlo: Opereta „Gejša“; v divadle „Netopýr“ herecký večírek; pak tu jsou ještě programy dvou cirků.

Tedy francouzské dekadenštiny, kterou, tuším, také pražské Národní divadlo hrálo a která se jmenuje „Pierotčin závoj“, by zde hrát nemusili, hodí se k revoluci jako pěst na oko, ale celkem program velmi dobrý, pravda? Ani jediné vyloženě špatné věci. To je také výhoda sovětské vlády. V pražských šesti divadlech celkově tak dobrého programu neuvidíte ani jeden den v roce. Pan Schmoranz musí totiž v první řadě uspokojit své buržoazní publikum; prostředky vinohradské obce nejsou nevyčerpatelné; paní Švandová musí vydělávat; a také „Urania“ a „Vinohradská opera“ je nucena dávat „kasovní kusy“, které „táhnou“, poněvadž by jinak herci umřeli hlady. Ale to jsme již zase u peněz. 

Jak tedy z programu moskevských divadel vidíte, pěstuje se zde hlavně realistické drama, v němž jsou Rusové tak velcí. A že se zde hraje i kus kontrarevolucionáře Merežkovského, k Polákům uprchlého, to Vás také jistě zajímalo. (Vzpomínáte, co se dělo za války s d´Annunziem ve Vídni, s Wagnerem v Paříži a s Hebblem před léty u nás? Mínil jste snad tím „nezbytnou úctu k tvůrčím individualitám?“) Chybějí Vám asi revoluční kusy. Mně také. Ale víme oba, že se dramatické umění nedá komandovati, a že možná ještě uplynou desetiletí, než se najde opravdový umělec dramatik tohoto velkého období lidských dějin. Ale revoluční dramatická literatura již existuje a na venkovských a malých městských scénách se hraje. Poptávka po ní je velká, konjunktura znamenitá, ani nadšení nechybí, a tak se píše. Přečetl jsem několik takových kusů; jsou většinou primitivně tendenční a nevynikají nad průměr.

Zajímavá jest jen „Misterija buff“ Vladimira Majakovského, veršovaná komedie, symbolizující proletářskou revoluci. Je to cosi nového stylově, myšlenkově i scénicky a bude ji snad možno jednou – víte, jednou, až po té nepříjemné, ale nutné operaci – provésti i u nás; dnešní buržoazní publikum by jí nesneslo a na malém dělnickém jevišti se provésti nedá.

Právě vydané historické sice, ale přece jen proletářskou revolucí diktované melodrama A. V. Lunačarského „Olivier Cromwell“ vezu také domů a, nesebere-li mi knihy v Révélu Dohoda „osvoboditelka“, ve Štětíně soudruh Ebert a v Podmoklí milená vlast, budete si moci knihu přečísti. Dobré revoluční dramatické literatury tedy není posud nadbytek, ale nevěřil byste, jak revolučně v téhle době a v tomto prostředí dovede působiti i literatura stará.

Že Maxim Gorkij, toť samozřejmo, je v něm přece rodící se proletářská revoluce se všemi již prvky: se samým dnem bídy, revoltou, s rozkladem měšťácké společnosti, s dospělým sebevědomím třídy; že Tolstoj, Čechov, Andrejev, toť pochopitelno, je to přece včerejšek Ruska, který pouze politicky odešel na nikdy neshledanou [bohužel nikdy neříkej nikdy] – ale i Shakespeare, Moliére, toť docela jiný Shakespeare a Moliére, než jakého jsme vídali v Evropě.

Co má co dělat Moliére s revolucí?, řeknete. Viděl jsem zde „Lakomce“. Pamatujete se na scénu, kdy Harpagonovi schová ženich jeho dcery peníze a kdy starý lakomec se zmítá v zoufalství po zemi, volaje své zmizelé zlaťáčky, kdy se ho zmocňuje šílenství, vyskakuje, třeští oči do obecenstva, ukazuje prstem po galeriích: „Ty, tys mi je ukradl!“, sténá a prosí: „Vraťte mi mé zlaťáčky, vraťte mi mé zlaťáčky!“ To je scéna, kdy se komedie mění na okamžik v tragédii a divákovi se zželí i starého lichváře Harpagona a lehký mrazík probíhá zády. A herec „Malého divadla“ hrál onu scénu skoro tak dobře jako nebožtík Mošna a ke mně s prvními jeho slovy přicházela předchuť úžasu nad silou všelidského citu sobeckosti a lakomství. Ale moskevské obecenstvo? To rozkošně nesentimentální revoluční obecenstvo, jež obsadilo carské a šlechtické lóže, přízemí a galerie? Obecenstvo se rozesmálo tím nejsrdečnějším smíchem, jaký jsem kdy slyšel: „Vraťte mi mé zlaťáčky? Ani kopějku, starý faraóne! Takových by dnes přišlo! Takových po Moskvě běhá, kteří z nás ještě včera ždímali krev a pot a měnili je na zlaťáčky a kteří teď, když jsme jim je sebrali, zuří a křičí a prosí… ochochoch, nespočteš, milí, kolik! Vrátit?“ Divadlo se otřásá smíchem. Vždyť to byly naše zlaťáčky, tys je z nás jen, darebáku, vydřel, a my si teď za ně sedíme v „Malém divadle“, kam dříve chodili jen caři a boháči. Pukni, lakomý dědku! A já, který jsem se připravoval na zamrazení nad tragickou silou všelidské neřesti, prohnul jsem se nad koleny a smál se, jak jsem se již mnoho let nesmál. Marné námaze Harpagonově, zlaťáčkům, radostí a nadšením nad tím rozkošným, přerozkošně nesentimentálním obecenstvem. Smálo se obrannému Harpagonovi celé divadlo, ale já jsem se smál snad ze všech nejvíce.

To je tedy dramatické umění, jak jsme na ně zvyklí od včerejška.
Ale kolektivní duše ruské revoluce našla výraz i v novém divadelním umění. Provádějí se zde na volných přírodních prostranstvích hromadné hry, v nichž nositelky myšlenek a dějů nejsou již jednotlivci, nýbrž masy.
Je to více než divadlo, jak je na západě vytvořil Reinhardt, mnohem více, než naše hromadná představení v přírodě.
Jedna taková hra se jmenuje „Ke světové komuně“, a viděl jsem ji za krásné červencové noci v Petrohradě při zahájení druhého sjezdu třetí Internacionály.
Asi 600 kroků široké prostranství na Vasiljevském ostrově mezi Malou Něvou a hlavním tokem Něvy a mezi oběma jejich mosty se dříve nazývalo Bursovním náměstím, teď se jmenuje Náměstím divadel. Stojí tam bývalá bursa, ohromná bílá budova, vystavěná ve slohu řeckého chrámu, s deseti dórskými sloupy v průčelí a k nim se schodištěm, snad asi dvacetistupňovým, zaujímajícím celou šíři budovy. Mezi prostředními dvěma sloupy zřídili výstupek s velikým trůnem.

Několik set kroků od bursy jest vystavěna dřevěná tribuna. Tam zasedli sjezdoví delegáti. Na prostranství Náměstí divadel se tísní na čtvrt miliónu lidí. Jest jedna hodina s půlnoci, tj. dle slunečního času deset hodin, a první soumrak – to jsou ony známé bílé noci petrohradské. Na levo, přes široký tok Něvy svítí zlatá kupole Izákova chrámu, v zádech prokletá Petropavlovská pevnost. Nad vším široká, ohromná klenba večerního nebe. Zazní rána z děla. Na průčelí bursy – řeckého chrámu padlo oslnivé světlo reflektorů. S obou stran vjíždějí mezi sloupoví hlasatelé na bílých koních a fanfárami ohlašují počátek představení. Odkudsi zaznívá sbor polnic, hudba neviděného orchestru, která již neumlká po celé představení.  Ze sloupoví přicházejí králové a usazují se na trůnu. A za nimi dvořanstvo v nádherných uniformách a bankovní a průmyslový kapitál ve fracích (žádné karikatury), skvělí pánové a dámy buržoazie a seskupují se pod nohama svých vladařů. A přicházejí řady vojáků a policie a obklopují společnost neprostupným kordonem. A teď dole pod schodištěm zařinčely řetězy. Z obou stran náměstí přicházejí ze stínů blíže k bílému schodišti dlouhé průvody dělníků, temných mužů a žen s kladivy a motykami na ramenou a řadí se na doleních stupních. Denní práce počíná. Těla jsou shrbena a paže se zdvihají. Kladiva znějí kovovými ranami jako údery o zvonovinu. Chvílemi zachřestí řetěz. A ti jasní nahoře tančí Straussův vídeňský valčík. Obrazec trojúhelníku; v jeho základně práce, ve vrcholu rozkoš. Ale pojednou se v jedné skupině dole cosi zavlnilo. V temné mase se zdvihá bílé plátno: „Komunistický manifest.“ „Proletáři nemohou ztratiti nic, leč své okovy, dobýti však mohou celého světa.“ „Proletáři všech zemí spojte se!“ Ale na výzvu k boji nikdo neodpovídá, prapor marně putuje dělnickými řadami. Až hlouček Francouzů se ho ujímá. Vniká s ním mezi lid, ale ten se roztrušuje, ztrácí a zůstává jen nahoře hrot trojúhelníku obklopený vojskem a dole pod schodištěm hlouček komunardů. V jejich řadách se objevuje rudý prapor. Podnikají útok na schodiště. První řady klesají pod výstřely vojska. Ale útočící se ženou přes ně. Buržoasie a králové prchají. Černá skupinka se zmocňuje vrcholu a kácí trůn. Jest doba pařížské komuny.
Vesele zní karmoňola a pod rudým praporem se tančí. Buržoasie sice zmizela z jeviště, ale nevzdala se. Z jednoho koutu sloupoví běží obloukem dolů po schodišti řetěz francouzských, z druhého úhlu pruských vojáků, spojují se a skočným útokem se pokoušejí stéci vrchol. Nahoře se staví barikády. Dochází k boji. Přesila vojska je veliká a komuna podléhá. Poslední svázaný hlouček černých komunardů jest sražen jedinou salvou vojenské skupiny ze středu schodiště. Ale rudý prapor jest skryt a zachráněn pro budoucnost. A teď pod schodištěm bouchly dva ohně a dva mraky černého smolného kouře se valí vzhůru, veliké dýmové mraky, které se spojí a zahalí scénu temným závojem, jímž jen nejasně viděti bílé postavy žen, oplakávajících mrtvé. Naříká Chopinův smutečný pochod…

Nebudu líčit podrobností, jste starý divadelník, pane Kvapile, a chápete již, oč jde, povím obsah hry jen v několika heslech. 
Reakce zvítězila. Jasní sedí opět na vrcholu a temní dole vláčejí těžší břemena než prve. Tvoří se druhá Internacionála a řada nemohoucích pantátů (ti jsou trochu karikováni) se žlutým praporem a ohromnými svazky knih a novinami se usazují na schodišti a zahloubávají se do čtení, tvoříce novou přehradu mezi vládnoucími a uhnětenými. Ale tam nahoře počíná již seskupování evropské rovnováhy, objevují se prapory Dohody a ústředních mocností, znějí hymny (také naše milá: „Zachovej nám, Hospodine!“ Napětí vzrůstá, světová válka se blíží. První srážky. Na volném prostranství před scénou se proti sobě dvakrát rozjely a tryskem se minuly oddíl kozáků a pruských hulánů s napřaženými kopími. Dole se kupí proletariát, zdvihá pěstě a protestuje výkřiky. Rudý prapor pařížské komuny se opět objevuje, putuje masou a skupinka dělníků jej nese nahoru vůdcům druhé Internacionály. Ale ti nemají pro své noviny kdy. Skupinka jest ubita policií, prapor zlomen a pohozen. Na ramena černého zástupu dole vystupuje muž s novým praporem, volá k bouřícímu se zástupu slova vzpoury, ale – výstřel a muž: Jaurés, se kácí. Buržoazie volá smrt nepřátelům a slávu válce. Druhá Internacionála chvíli váhá, ale pak každý z nich bere národnostní praporeček a jde agitovat mezi proletariát. Četnictvo rozhání dělnictvo na dvě strany. Je válka. Zástupy plačících žen. Dlouhé, předlouhé průvody na frontu odcházejících vojáků. Nosítka s prvními raněnými. Zástupy mrzáků. A počátek revoluce. Prostranstvím bleskem a za divoké palby pušek proletí nákladní automobily s rudými prapory, obsazené námořníky. Proletariát stéká carský trůn. Chápe se práce znovuzbudování. Kontrarevoluce, vedená junkery. Definitivní zahnání buržoazie. Zazní výkřik měšťáctva celého světa, vysoký, pronikavý a jakoby vyražený stem lodních sirén. Zatím, co sovětská vláda pracuje, řítí se starý svět: Na březích Něvy planou požáry a třeskají výbuchy, ohromné sloupy dýmu zahalují řeku. Když se dým rozprchá, zazáří světlo „Ať žije třetí Internacionála.“ Vše končí apotheosou. Z mohutných mramorových sloupů, jež ozdobeny lodními příděmi, stojí – oslavujíce kdysi obchod – na Náměstí divadel, chrlí se sloupy jasného ohně, Něva vysílá k nebesům ohňostroje a tisíce jejich rudých hvězd, znaku to R. S. F. S. R., se rozsvěcují nad diváctvem. Zní Internacionála. Čtvrt miliónu diváků a herci jeviště stali se již jedinou masou, uprostřed níž defiluje vítězné sovětské vojsko. Jsou čtyři hodiny (jedna dle slunečního času) a již svítání… Chcete, pane Kvapile, tohoto příkladu „radostně použíti pro kulturní péči v naší republice?“ Nemyslím té ohromnosti a nádhery, ta mi neimponuje, netvrdím také, že „Ke světové komuně“ je uměleckým zázrakem, ale jejího ducha mám na mysli. Česká buržoasie by Vás ubila. A dovedete si jistě představiti, co barev se dá sladiti na ohromné ploše bílého schodiště, co tvarů a skupin, co se tu dá dokázati světly, s nimiž jste si jako režisér Národního divadla tak rád hrával, jak působí tři tisíce paží k nebi zdvižených, jak výkřik z tří tisíců hrdel vyšlý. U nás to stačí tak na „Kročeje“. Ve hře, o které jsem Vám napsal, působí 4000 herců, nepočítaje vojska, jehož je mnohem více. Kus je společným dílem řady umělců dramatických, hudebních i výtvarných. Vidíte v tom snad rušení „nezbytné úcty k tvůrčím individualitám?“ Já nikoli. Každý z těchto umělců může sám pro sebe tvořiti, jak mu libo; zde se musí podříditi spolupráci a celkovému plánu.

Leč kolektivní duše se umělecky projevuje i v měřítku menším. Pěstuje se velmi intensivně a se značným úspěchem nejen sborový zpěv, ale i sborová deklamace. To je nové. Je to cosi vzdáleně podobného antickému choru, náboženským pašiím či modernímu oratoriu. Představte si sbor mužů i žen rozdělených na hlasy, jako při sborovém zpěvu, vezměte k ruce třeba Bezručovu „Maryčku Magdónovu“ a pochopíte ihned, co to je sborová deklamace. Sbor deklamuje unisono hudebními, krásně ciselovanými slovy a verši. Tu ozvou se jen mužské, tu ženské hlasy, tu několik barytonů, tu barytonová skupina. Jde četník a sólo jediného hlubokého basu provází jeho kroky. A mluví Maryčka a její hlas zněl teskným, smutným altem. Kopají kovkopové a mužská slova bijí jako údery krumpáčů o černý uhel, a židovská krčma zabrebentí a zahuláká. „Ostravica!“ jíkne do sboru ostrý soprán, který vám zatrhá nervy na temeni hlavy. A „Ostravica!“ zapláče ženský sbor. A Maryčka se tichounce ptá sborem ženských hlasů a zavzdychá několika alty; Maryčka zapláče a beznaděje zachvěje se ženským sborem a „Ostravica!“ zoufale zavolá poslední smrtelný výkřik…

Je to slavná věc, tato sborová deklamace, pane Kvapile. Na ni by sice nebylo snad třeba prosit pana ministra financí ani se ptát o dovolení francouzských a amerických bursiánů, ale myslím, že to nejméně od Vás odvisí, ujme-li se u nás tato „všeobecně prospěšná“ věc a že se to zařídí dole, tj. v pěveckých a hereckých kroužcích, i bez ministerstva osvěty.

Divadla jsou řízena Divadelním oddělením při Narkomprosu (tj. zkratka Národní komisariát prosvěšenija) a mají širokou uměleckou autonomii. Organisuje se právě Národní divadelní bibliotéka, jest vypracován projekt pro zřízení Divadelní university, byla založena herecká akademie „Institut živého slova“, řada speciálních hereckých škol, pořádají se cykly všeobecně přístupných přednášek o divadle, vydávají se časopisy „Vremennik“, „Věstnik teatra“, „Igra“ a jiné. Herci jsou považováni za specialisty, to jest za dělníky, kterých se netýká všeobecná platová stupnice, určená pro pracující lidi ať již kladiva, srpu či pera, a jsou tedy lépe placeni než všichni ostatní. (Vidíte snad v tom „nezbytnou úctu k tvůrčím individualitám?“) V březnu, kdy jsem se o věci informoval, měl na příklad známý Šaljapin při obvyklém dělnickém přídělu a tedy i možnosti nakupovati za sovětské ceny, tj. velmi levně, měsíční mzdy 10.000 rublů, tedy nejen více než komisař Národní osvěty Lunačarskyj, předseda Všeruského výkonného výboru Lenin, což jest konečně pochopitelno, ale i více než těžce či s nebezpečím života pracující dělník, což v proletářském státě není již tak samozřejmo. To měl Šaljapin za deset měsíčních vystoupení. Za zvláštní vystoupení nebo za zpívání na koncertě, ke kterým jest v Rusku hojně příležitosti a při kterých vystupovati – na rozdíl od českých zpěváků – mu nikdo nebrání, se Šaljapinovi platí zvláště. Evropským povídačkám o hercích a biletářích tedy nevěřte! Herci se s Republikou Rad již dávno smířili. Byli sice zpočátku poděšeni a utíkali k Děnikinovi, Kolčakovi a jiným vrahům Ruska, ale ne proto, že by jim byl někdo ubližoval, ale že také oni věřili, že se boří svět a s ním všechna kultura. Ale ty doby již dávno minuly. Herci a zpěváci teď mnohem raději vystupují před vnímavým, svěžím a vděčným dělnickým obecenstvem, než kdysi před blaseovaným činovnictvem a měšťáctvem. Víte přece, jak vášnivě milují potlesk!

Zajímá Vás také sovětský kinematograf a počítáte jej také do „uměleckého odboru“, na nějž se tážete?
Myslím, že ano, sám jste, tuším, kdysi napsal a režíroval filmovou veselohru. Možno tedy i o něm pohovořiti. Zařídili jste v Česko-Slovensku u ministerstva osvěty zvláštní kinematografové oddělení. Dělá vůbec něco? Nepochybuji sice o tom, že úředníci, které tam zaměstnáváte, si svého platu plně zasluhují, že popíší do roka hodně papíru a že se tváří tak, jako by dělali něco velmi důležitého a pro lidové vzdělání vážného, ale na jejich pozitivní práci se dívám velmi skepticky, jejich výsledků jsem alespoň ještě neviděl. To ovšem není Vaše vina. Věc je ta: 

V Americe existuje filmová firma, či dokonce filmový trust, opatřený ohromným kapitálem a všemi nejsložitějšími technickými prostředky, která se zařídila na velkovýrobu, zaplavuje svět technicky dokonalým a levným zbožím, a s níž je každá konkurence, dokonce směšně nepatrná konkurence česká, předem vyloučena. Že jde této firmě jen a jen o výdělek [omyl, jedná se o jeden z nejúčinnějších prostředků řízení, jak dále odhalí sám Ivan Olbracht…] a že jí každá taková sentimentalita, jako „lidová osvěta“, je na míle vzdálena, je více než jisto. Proto také v první řadě vyrábí bídné kusy, které „táhnou“, to jest, které podporují nejnižší lidské instinkty. Ale americký kapitalista není vesnický kramář, který si nevidí přes špičku nosu a spatřuje zisk v okamžitém odření zákazníka, on naopak ví, že své kapse poslouží nejlépe, bude-li podporovati světový řád, který mu umožňuje vydělávati. Proto ono filmové vynášení ušlechtilosti a humanity amerických továrníků a jejich něžných dcerušek, proto ta glorifikace amerických detektivů, jichž američtí milionáři teď tolik potřebují. Ale americký filmový kapitalista myslí dále, myslí i politicky. Zájmy amerických průmyslových trustů se utkávají teď velmi ostře s japonskou konkurencí a není vyloučeno, že dříve či později se americký kapitalismus utká s Japonskem válečně. A jen proto se musí pražské obecenstvo v poslední době denně dívati na filmová dramata, v nichž hlavní osobou je Japonec, který tu vždy hraje nějakou hanebnou úlohu zákeřného traviče, vraha velkého slohu, rafinovaného podvodníka nebo v nejlepším případě intrikána nejhoršího druhu. Již od nynějška má býti v Evropě dělána nálada proti žluté rase a publiku nenápadně očkován odpor proti ní. Evropa má býti „amerikanizována“. Proč neuděláte tomuto ohlupování a zesurovování obecenstva přítrž a jste-li mocným mužem v ministerstvu osvěty, a jste-li svým politickým přesvědčením národním demokratem, proč nenahradíte tyto odpornosti filmy osvětnými, národními a demokratickými? Nemůžete. Ty filmy jsou mnohem lacinější než by mohly býti filmy Vaše a majitelé českých biografů, kteří přece chtějí také vydělávati a z nichž kromě toho naše demokratická vláda – jako kterákoliv jiná – chce vyzískati co nejvíce daní, by byli špatnými obchodníky, kdyby místo laciných kupovali filmy drahé. Ach ano, jednou za rok vezmou s prodělkem i film Váš, musí si Vás přece zachovati v dobré vůli, od Vás závisí koncese a mohl byste je zlobiti censurou a jinými nepříjemnými věcmi, ale to vám udělají kvůli jen tak jednou za čas, a aby se neřeklo. Nic nemůžete, pane Kvapile [stejně jako vy, Vladimire Vladimiroviči, protože jste desovětizovali a vrátili se tam, kde jsme byli my za naší první republiky, a to přestože je převážná většina filmů točených v Rusku placena ze státních peněz… Jenže těch desovětizovaných! Takže opět podporují v lidech nejnižší lidské instinkty! Podívejte se například na seriál Zlaté dno, neviděl jste? Doporučuji, není tam jediná, zdůrazňuji ani jediná postava, která by se byla mohla za „Stalinova režimu“, jak jste se sám ráčil vyjádřit o době, která převrátila naruby starý svět, dávat dětem za vzor morálního chování!] To právě může jen sovětské Rusko, které kino vymanilo z rukou vydělávajících majitelů, vzalo je do své správy a řečeno prostonárodně po rusku, „plivá“ na výdělek, plivá na peníze a plivá na Ameriku. Nemůžete ho ani v tom napodobit, žijete v kapitalistickém státě a Váš výrok, že „všeho prospěšného“, čeho se o Rusku dovíte, „radostně použijete pro kulturní péči v naší republice“, byl sice velmi sebevědomý, ale velmi, velmi unáhlený.

Sovětský svaz. Jaké filmy se uváděly ve 20ých letech 19. století

 Jaké filmy se hrají v Rusku. [ovšem v Rusku roku 1920!] Tedy především žádné detektivky, žádné vražedné historie, žádné sentimentální kusy o lidumilných milionářích a jejich ušlechtilých dceruškách, žádné hry o zločinných Japončících.
Převládá opět ruské realistické drama. Dle Andrejevovy novely sdělané drama „Savva“ a překrásnými snímky zimního ruského města a promítaným krásným slovním doprovodem, jest jeden z nejlepších filmů, které jsem kdy viděl. Do poutního města, ve kterém stojí klášter se zázračným obrazem Spasitelovým, se vrací hostinskému, zbohatlému z lidské pověrčivosti, z ciziny syn revolucionář, Savva. Trpí temnou tíhou, která leží na jeho městě i rodině, nenávidí podvod, který se zde ze zištnosti provádí s národem, a rozhoduje se zázračný obraz zničiti. Získává pro svůj plán jednoho z mnichů. Ale Savva má sestru, citovou bytost nábožensky založenou, která miluje bratra, ale miluje také tradici kláštera, chrám a svatou ikonu. Ta se dovídá o chystaném atentátu a v den, kdy přejal mnich ze Savvových rukou pekelný stroj, podaří se jí mnicha přemluviti, aby se vyznal představenému kláštera. Stane se. Mniši jsou zpočátku ohromeni, ale pak v nich uzrává lstivý plán. Nechávají v určenou hodinu k výbuchu skutečně dojít, ale předtím odstraní zázračný obraz a pověsí jej po výbuchu opět neporušený mezi trosky rozmetaného oltáře. Stal se zázrak. Znějí zvony, lid se sbíhá a padá tváří k zemi. Savva stojí na zasněženém náměstí a jeho radost po výbuchu se brzy mění v úžas. A lid se dovídá, kdo byl strůjcem. „Sabba budiž od nynějška tvé jméno!“ volá jurodivý stařec poutník a první zasazuje Savvovi ránu. Savva jest lidem ubit…

Nebo film, který se jmenuje „Otec a syn“. Otec dělník slouží v bílé protirevoluční armádě, syn v revoluční rudé. Syn jest zajat, zavřen a ráno má býti popraven. Za strážce k němu při výměně hlídek náhodou přichází jeho otec. Poznává syna, rozhorluje se nad jeho zradou a ve spravedlivém hněvu ho chce zabíti vlastní rukou. Nechť tedy zabije, revolucionář se nebojí smrti, ale ať prve otec dovolí, aby mu něco řekl. Takové žádosti ovšem oslyšeti nelze. A syn říká otci: „Pamatuješ se?“ A před zraky starého vojáka bílé armády běží obrazy: Pracuje v továrně a jeho dcera slouží u fabrikanta. Jest pánem svedena a ten nabízí otci peníze. Dělník je však trhá a hází zaměstnavateli pod nohy. To znamená i odchod z místa. A nastává těžká pouť za prací, dlouhá čekání před továrními vraty, která pro něho zůstávají vždy zavřena, to znamená vypít kalich hořkosti své třídy až do dna, ponížení, bídu. A s nezaměstnaným otcem strádá a upadá i celá rodina. Vše, co mělo cenu, bylo již prodáno. Krčma a kořalka jest posledním útočištěm. A z obou se vybředá tak těžce! „Pamatuješ?“ ptá se zajatý rudý voják svého strážce. A ten se rozpomíná. Blíží se jitro a oba prchají k rudé armádě: Otec i syn…

Tedy tendence, jak vidíte, pane Kvapile. Ale tendence přirozená, nevtíravá, daná dobou a kulturním a třídním zápasem, jiná, než ona amerických sensačních kusů a válečných vlasteneckých dramat, jež se nikdy pro svoji násilnost a neupřímnost nemůže státi uměním. Takových kusů se teď píše v Rusku mnoho a psalo by se ještě více, kdyby bylo dosti filmového materiálu. Nezdravého podceňování kinematografu, jaké jest mezi našimi spisovateli, zde neznají, filmu se nevyhýbá nikdo a kusy pro biografy píše, nebo alespoň navrhuje i národní komisař Lunačarský. Nemyslíte i Vy, pane Kvapile, že zdokonalené a uměním proniknuté kino jest divadlem budoucnosti, které zatlačí nejen všechna dramata, založená na pouhém ději, nýbrž i všechny pouze dějové romány? Víte přece, že vše v divadle záleží na zvyku. A vidíme, že bylo vychováno obecenstvo, kterému v nutné umělecké ilusi již nevadí ani bezbarvost fotografie ani slovo, které jest třeba napsané promítnouti na plátno [tehdy byl ještě němý film], stejně jako si divák starého divadla zvykl nedati se rušiti oponou, podlahou, nepřirozenou kulisou a osobně mu známým hercem.

Ale dělají zde ještě jiné věci, než že jen píšou nová filmová dramata. Pročítá se stará i nová literatura ruská a vše, co jest revolučního, proletářského, výchovného nebo prostě i jen lidového, se z ní vybírá a zpracovává na film. Je to i výborná propaganda literatury, neboť mnozí z těch, kdo viděli film, zatouží přečísti si také knihu.

Viděl jsem filmové drama „Punin a Baburin“, zpracované dle Turgeněva.
Turgeněv končí zatčením mladého revolucionáře a jeho dopravením na Sibiř, ale zpracovatel dramatu si dovolil pětivteřinovou poetickou licenci, ostatně velmi působivou. Nechal hrdinu na Sibiři hodně zestárnouti a připojil jediný snímek, kdy se stařec dozvídá o říjnové revoluci r. 1917. Tohle, pane Kvapile, uděláme jednou – víte, jednou – s „Lešetínským kovářem“. Lešetínský kovář byl sice tak trošičku reakcionář, vzpírat se průmyslovému pokroku je věc nemoudrá a bránit kovářskou dílničku proti továrně je boj předem ztracený, ale byl to rebel a to je vždy sympatické a byl člověkem, hotovým obětovati pro svoji myšlenku život. Jeho popularita mezi českým lidem je zasloužená. Tedy první díl našeho budoucího filmového dramatu bude končiti tam, kde končí Svatopluk Čech: Smrtí kovářovou a jeho radostnou vírou, že zachránil svým vzdorem rodnou chatu a ves. To ovšem není pravda, poněvadž, měl-li lešetínský potok potřebný spád, měla-li dědina levnou pracovní sílu nebo jiné podmínky průmyslu příznivé, přišel tam za několik neděl po tragické smrti kovářově týž nebo některý jiný fabrikant a postavil tam jinou továrnu, která to nad kovárnou přece jen vyhrála. Zde začíná druhý díl našeho dramatu. Necháme přijíti téhož továrníka, to bude působivější. Staví se velký závod, kovárna zmizela z povrchu zemského. Pracuje se již. Pán skoupil kdejaký pozemek a domek, zřídil konsum a kantýnu, připoutal nerozvížitelnými pouty lidi ke svému závodu a saje z nich teď krev a morek, které mění na zlato. Vše je jeho: Země, po které šlapeš, chléb, který jíš, voda, jíž se myješ, jizba, v níž spíš, vzduch, který dýcháš, bez jeho dovolení není hnutí. Zřizuje šulferajnskou školu [Termín „šulferajnská škola“ (z německého Schulverein, školský spolek) se historicky používal pro soukromé školy zakládané německými školskými spolky v Rakousku-Uhersku, často v oblastech se smíšeným obyvatelstvem, jako reakce na český vliv nebo naopak na nedostatek českých škol. Tyto školy měly často německý vyučovací jazyk, i když je navštěvovali i žáci, kteří německy neuměli.] a nutí lidi pod trestem smrti hladem, aby do ní posílali své děti; do vsi se nastěhovala četnická stanice, která v zárodku dusí každý pokus o odpor a organizaci; závodní úředníci demoralizují tovární děvčata; souchotiny řádí, děti umírají anglickou nemocí [na křivici]. Lidunka a její muž – vzala si svého milého – se ovšem také proletarizují a neotročí-li v této továrně, otročí v některé jiné. A pánovy kapitály rostou a s nimi roste do ohromných rozměrů i závod, všude beton a škvára, kde stála „stará kovárna pod jabloní“ již nikdo ani neví. Továrna se teď jmenuje „Wotan Löschteiner Aktiengesellschaft“. (Že jest jejím hlavním finančníkem „Živnostenská banka“ a že na jejích akciích bohatne pan Jaroslav Preis, dr. Rašín a jiní čeští vlastencové, do dramatu sice nepřijde, ale je více než jisto.) Zde končí náš druhý akt. Ze třetího víme prozatím, bohužel, je počátek a konec. Víme jen, že také Lidunčin muž odešel do světové války, že přeběhl, bojoval v Rusku s legiemi, dokud tyto vedly poctivý revoluční zápas, po zradě jejich vůdců na zájmu lidu a zájmu lidstva, že přešel do rudé armády, že se vrátil do Lešetína přesvědčeným revolucionářem a na něm že spočívalo hlavní těžisko věcí, jež se potom dály. Co se pak dálo v Lešetíně a ovšem i v ostatních Čechách, toho ještě neznáme a prostředek posledního dílu dramatu musíme tedy nechat prozatím nenaznačený. Známe se vší určitostí jen konec: Fabrikant utíká ze své továrny i vily. Utíká převelice a utíká pěšky a ne již v kočáře, taženém bujným dvojspřežím. Ohromné zástupy lidu s rudými prapory proudí k továrně a nadšené vyplňují její dvory a pějí „Internacionálu“ a „Píseň práce“; skupina dělnické mládeže se šplhá na střechu, rozmetává na všechny čtyři strany zlatá písmena „Löschteiner Aktiengesellschaft“ a vztyčuje místo nich za ohromného jásotu rudý prapor s bílými písmeny Č. S. F. S. R. A závěrečný efekt dramatu? Ten ponecháme budoucímu spisovateli. Bude-li to realista, milující sentimentální konce, zavede dělnické zástupy v čele s hrdinkou, jejím mužem a jejich dětmi na hřbitov k hrobu lešetínského kováře a dá hrob posíti rudými karafiáty a dá staré dělníky, kteří ještě kováře znávali, přejeti si rukávem po očích. A bude-li spisovatel založen mysticky, pak se při poslední scéně nad továrnou a zástupy vítězného proletariátu zjeví ohromná postava lešetínského kováře a on zahrozí svým perlíkem ve směru, kam prchá jeho vrah a druhou rukou požehná svému lidu dole… „Ca ira!“ pane Kvapile! [„Ça ira“ je francouzsky a znamená „Půjde to“ nebo „Bude to dobré“, byla to slavná revoluční píseň z dob Velké francouzské revoluce (konec 18. století).]

Ale abychom se vrátili k sovětskému biografu. Kromě úkolu uměleckého a polouměleckého má kinematograf také úkol čistě agitační.
O jednom takovém představení, které vzbudilo v Rusku sensační rozruch, Vám povím. O systému ruského klášternictví víte a také o mysticky založené ruské duši. Obojí se stalo základnou široce založeného a dobře organizovaného obchodu. Není snad v Rusku většího kláštera, který by neměl (ještě teď) nějakých „moščí“, to jest zázračných ostatků. Také katolictví zná ostatky svatých, každý kostel má v oltáři zazděnou nějakou kostičku, útržek oděvu nebo třísku z kříže, ale z těchto relikvií vyprchal do racionalistického ovzduší již poslední atom zázračné síly a dokonce i slavné ostatky italských chrámů se pomalu stávají jen zajímavými kusy do musea obchodu s lidskou touhou po zázračném. Ne tak v Rusku. Zde „mošči“ ještě žijí.
A nejsou to jen kostičky, hřebíčky a třísky, ale celí svatí. Leží v nádherných rakvích, přístupni zraku i hmatu věřících, na hlavách zlaté koruny, tváře zastřeny závoji, pod nimiž možno dokonce postřehnouti tvar dlouhých vousů; těla jsou pokryta brokátovými ornáty, zlatem vyšívanými přikrývkami a pásy, a z toho přepychového obalu vystrkuje svatý jen ruku v bílé rukavičce a hroty nohou v bílých punčochách a střevících či opánkách. Když věřící ruku nebo nohu světcovu líbají a když mu kladou na prsa peníze – což jest pro obyvatele kláštera konečně nejdůležitější věcí – mohou se přesvědčiti, že svalstvo světcovo zůstalo ve své pružnosti a pevnosti nedotknuto devíti či desíti stoletími, a mají-li věřící jen trochu obrazotvornosti, mohou dokonce ve světcově ruce pocítiti i životní teplo, nebo i mírný pohyb na smlouvu, že jejich modlitbě bude vyhověno. V den, kdy přijímá svatý návštěvy, stojí v jeho hlavách mlčenlivý mnich, zahloubaný v modlitby a klopící oči, ale pozorující při tom ostražitě, zda někdo z poutníků, líbajících ostatky, se svatým nějak neuctivě nemanipuluje. Našli se opravdu bezbožní racionalisté, kteří při zbožném líbání píchali do svatého špendlíky, ale nezjistili pranic. Jedněmi z nejslavnějších moščí byly ostatky svatého Tichona v klášteře „prvého řádu“ v Zadonsku ve Voroněžské gubernii, v kraji donských kozáků. Svatý Tichon Zadonský uzdravoval, těšil, pomáhal, dával deště a úrodu. Jeho sláva se dotýkala hvězd a byl po kremelských svatých nejbohatším světcem pravoslavné Rusi. A právě jej si vybrali bolševici za terč svého svatokrádežného pokusu.
Dne 27. ledna 1919 přišla do kláštera „prvého řádu“ ozbrojená komise črezvyčajky, tj. výjimečného revolučního soudu, a žádala archimandritu, aby ostatky svatého Tichona odhalil. Archimandrita a ostatní narychlo svolaní otcové byli touto smělostí krajně rozhořčeni. Pravost a neporušenost „moščí“ byla r. 1861 zkoumána a potvrzena petrohradským metropolitou Isidorem, voroněžským arcibiskupem Josifem a jinými církevními hodnostáři, protokoly o tom jest archimandrita ochoten črezvyčajce ukázati, ale ostatků neodhalí za žádnou cenu, nemá k tomu bez svolení archijerejova ani práva. Ale „črezvyčajnaja komisija“ se nelekla již větších pánů a neměla valné chuti pouštěti se do církevně úředních vyjednávání s archimandrity, archijereji, arcibiskupy a metropolity. Sehnula se nad sarkofágem se svatým, řekla: „hej-rup!“, [Narážka na komedii Hej rup! s Voskovcem a Werichem, režíroval Frič, scénář psali: Jiří Voskovec, Martin Frič, Václav Wasserman, Jan Werich] vyzdvihla jej a vynesla do zasněženého sadu před klášterem. Sem sezvala zástupy věřících, sem přivedla archimandritu a ostatní otce a co nejhoršího – pozvala si sem také kinematograf. A zde byl svatý Tichon svléknut. Nejdříve zlatou korunu dolů! A pak závoje z tváře! Pod nimi se ukázalo veliké klubko obvazků. Když byly rozmotávány, objevilo se, že jich bylo sedm a byly velmi dlouhé. Pak byla koule vaty. Když byla i ta rozřezána, našlo se v jejím středu půl ztrouchnivělé lidské lebky. Oddělali svatému ruku a vyšlo najevo, že to byla jen bílá rukavice, podložená na hřbetě lepenkou tělové barvy a vycpaná vatou. Pod mnišskou opánkou, kterou věřící s takovým zanícením líbávali, byla bílá punčocha, v ní ženský kožený pantoflíček, pak zase lepenka tělové barvy ve tvaru holeně, opět vata a úlomek holenní kosti. Pod spoustou látek, pásů a provazců na prsou to byla ve spodu kovová deska a v celé ostatní rakvi jen několik drobných kostiček. Svatý Tichon byl zřejmě silně rekonstruován. A to vše, pohyb po pohybu, bral kinematograf. Ubozí mniši! Nejprve se tvářili trpitelsky rozhořčeně, pak velmi rozpačitě, pak vzdorovitě a nakonec docela lhostejně, příhoda trvala trochu dlouho a nelze stále znásilňovati obličeje. Teď putuje biograf s „Tichonem zadonským“ po ruských vlastech, film budí rozruch a na jeho představeních na přírodních prostranstvích se scházívá až 15.000 diváků. Vláda Rad bere lidu jeho pohádky. Chce-li někdo i nadále putovati k moščím, líbati sandály s výplní dámských pantoflíčků a klásti na brokátové pokrývky peníze, nikdo mu v tom nebrání, ale bylo třeba jednou ukázati, jak to s těmi ostatky vlastně je… Bolševici jsou analytikové a rozpitvají i svatého.

Že se kinematografem zachycují denní události, jako subbotniky, cvičení dělnické mládeže („všeobuč“), slavnosti, nové technické stavby, práce v továrnách, události za frontou atd. atd., rozumí se samo sebou zrovna tak, jako že se biografu hojně používá ve školách. Ale provádí se jím i výchova dospělých.
Hospodářské vzdělání ruského mužika… darmo mluvit! Že je jednou za rok třeba vzít do mošny kus chleba a vyjet si na pole a poškrabat je trochu „sochou“, aby země pojala sémě, a pak jindy že je tam třeba ještě jednou zajeti a pokosit obilí, tohle zná ruský mužik již od dědečka, vždy tak bylo, vždy tak bude, a co se týče ostatního… „nu, nepřeju si“, „naplivat prostě“. A tak se sovětský kočovný biograf rozjíždí po vsích a ukazuje sedlákům, že je mrva také ještě k něčemu jinému dobrá, než jen ke spravování cest a k pálení, že prase, nemusí-li si hledat potravu pod vesnickými ploty, může také ztloustnout, že je užitečno nesázet bramborů do plochého pole, ale řádkovat, že štěpovaný strom dává lepší ovoce než planý, a že se sázejí stromky takhle a štěpuje se takle… a ještě mnoho jiných prospěšných věcí. Valného významu tato představení zatím sice nemají, ruský mužik jest tvor staletími vychovaný k nedůvěřivosti a zpropadeně konzervativní, ale kinematograf podporuje práci kočovných hospodářských učitelů a za čas se přece snad jen ukáže, že se zde a onde semínko ujalo.

Sovětský svaz. Jaké výtvarné umění bylo viděno ve 20ých letech 19. století

Ale dosti již o biografu! O výtvarném umění chcete také něco vědět.

Tedy především nevěřte tomu, že se zde nějak barbarsky nakládá s uměleckými památkami a že je na petrohradských novostavbách viděti zedníky, kteří jsou místo zástěrami opásáni plátny Rubensových obrazů. Instituce Narkomprosa „Oddělení ochrany uměleckých památek a starožitností“ koná svou povinnost mnohem lépe, než všechny úřady carské vlády. Musea jsou v pořádku a dostávají ročně tolik peněz, co neviděla za celou dobu svého trvání; kremelské sbírky a sbírky jiných carských dvorců jsou neporušeny; ikony visí v církvích na svých místech; v kostelích a klášterech dává vláda Rad mnoho renovovati; obzvláště památné a umělecky cenné chrámy byly dány pod vládní dozor, aby s jejich uměleckými poklady nemohli volně disponovati náhodou sem dosazení popi a kostelníci. Byl vydán zákaz vývozu uměleckých památek do ciziny, byly znacionalizovány velké soukromé sbírky a obrazárny a jen tak a v posledním skoro okamžiku byla Rusku zachována Boticellova „Madona“, která měla býti prodána za hranice. Vzniklo mnoho nových museí v střediscích i provincii, pořádají se kočovné výstavy, byly zřízeny uliční výkladní skříně, které si své umělecké předměty vyměňují. (…)

Tedy ano, na vzdáleném ruském venkově bylo na panstvích leccos zničeno, rozbil se porculán, ztratily se knihovny, ale tak zlé, jak se o tom u nás psalo, to naprosto nebylo. A co se těch knihoven týče, ani to nebylo způsobeno nějakým obzvláštním barbarstvím bolševiků, nýbrž – abychom mluvili marxisticky – hospodářskými poměry.
Tentokráte byla totiž velká bída o papír a mužici neměli do čeho kroutit machorku, což jest nejhrubší druh ruského tabáku. A tak, když několik měsíců po petrohradských a moskevských událostech se doplížila zvěst o revoluci až do stepních vsí a když byly mužikům z újezdních městeček dány nejasné a z třetí a páté ruky přejaté výzvy k nacionalizaci velkostatků, nebo když se mužici rozhodli sami, že vyženou pány, rozebrali si nejen chlévy, rozmontovali nejen lokomobily, z nichž si jeden vzal kolo a druhý komín, nýbrž rozdělili se také o panské knihovny. Byly to ostatně většinou knihy „čert ví jakými písmeny tištěné“, neuměli to přečíst ani gramotní. O tom se moskevské ústředí dozvědělo také až za měsíce. A když do provincie vyslalo rychle lidi, aby zachránili, co se ještě zachrániti dá, byly již knihovny vykouřeny. Mužici si velinový papír velmi libovali, byl mnohem lepší než kupecký balicí. Ale to se stalo jen na několika místech a doufám pevně, pane Kvapile, že za to nebudete činiti odpovědným – komunismus.

Či s vyvlastněním a nacionalizováním soukromých knihoven, sbírek a obrazáren ze zásady nesouhlasíte?
Třeba Vám ovšem předem říci, že to neznamená, že by pracující člověk nesměl míti knihovny nebo pěkného obrázku na stěně. Já se za nacionalizaci důrazně přimlouvám. Jistě jste prohlížel některé české zámky a viděl, jaké překrásné knihovny tam leží ladem, aniž v nich kdo čítá; a víte, jakou nemožností je dostati na venkově potřebnou knihu a jak je to těžké i v Univerzitní nebo Musejní knihovně. A nemyslíte také, že by dobrý obraz přinesl mnohem více užitku v obrazárně veřejně přístupné, kde by rozdával radost tisícům lidem, kde by jej navštěvovali mladí umělci a školní děti, než když visí v nevkusně nádherné vile, kde kolem něho – ať již lhostejně, ať již s občasným zájmem – chodí paní fabrikantová a její dětičky si jej vybírají za terč svých vzduchových pistolek? Jak byla roztahána sbírka Lannova, je vám známo a stejně i to, kolik krásných barokních soch a řezeb větrá a rozpadává se v soukromém majetku české šlechty.
Víte dále, co za války a po ní zbohatlo kramářů, mlynářů, dobytčích handlířů, nájemců nočních krčem a podobných lidí. Ti všichni teď kupují obrazy. Jednak to patří k dobrému tónu, jednak v tom vidí výhodné uložení kapitálu. V jejich vlastnictví je mnoho děl starých mistrů, obrazů Úprkových, Alšových a patrně i Mánesových.

Co myslíte, že se stane, když takový zbohatlý řezník přijde jednou opilý v noci domů a rozseká Mánesův obraz na kusy?
Nebo když dědička mlynářova, vychovaná v klášteře, hodí do pece náčrtek Alšův proto, že uráží její „cudnost“, nebo z nepořádku, nebo prostě proto, že se jí nelíbí rám? Mají k tomu právo a nikdo jich nemůže hnáti k odpovědnosti. Obrazy jsou jejich vlastnictvím a oni mají neomezené právo nakládati s nimi, jak uznají za dobré. Že směl římský patricius beztrestně zabíti svého otroka – své soukromé vlastnictví, to dnes chápeme již jen stěží, že smí zbohatlý hospodský zničiti své soukromé vlastnictví – Mánesův obraz, je nám patrně ještě zcela pochopitelno. Ale ať již se díváte na věci jakkoli, pane Kvapile, na „kulturní péči v naší republice“ to pranic nezmění, nemůžete následovati ani tohoto „všeobecně prospěšného“ ruského vzoru a o vyvlastnění uměleckých pokladů ze soukromých rukou se ani slovem nezmíníte. Českoslovenští a mezinárodní keťasové – praví to vládcové naší republikou – by Vás v té případnosti na Vašem místě nenechali seděti ani čtrnácte dní.

Výtvarní umělci mají teď příležitost uplatniti svoje tvůrčí individuality mnohem lépe než v dobách minulých.
Jak sochaři, tak i malíři. Staví se mnoho pomníků. Na Divadelním náměstí moskevském byl položen základ k velkolepému pomníku Karla Marxe, který se dohotovuje v dílně sochaře Aljošina, před zimním dvorcem petrohradským bude státi pomník Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové. O obelisku revoluce (dílu architekta Osipova a sochaře Andrejeva) na Náměstí Rad jsem se již zmínil v prvém svazečku těchto Obrazů z Ruska, o krásném památníku padlým revolucionářům na Kremelské zdi snad ještě napíšu. Ale staví se a připravuje ještě mnohem více. Na návrh Leninův byl Radou národních komisařů schválen projekt na vystavění asi padesáti pomníků světovým revolucionářům a umělcům.

Vyberu Vám z nich několik jmen a Vy alespoň na některých budete moci kontrolovati „nezbytnou úctu“ sovětské Rusi „k tvůrčím individualitám“ – mínil-li jste ji tak. Mezi revolucionáři jsou Spartacus, Gracchus, Brutus, Danton, Marat, Roberspierre, Babeuf, Garibaldi, Stěnka Razin, Gercen, Bakunin (a víte přece, jaké úporné boje se vedou v Rusku s anarchisty a proti Machnovovi že se bojuje zbraněmi?!); Željabovovi, Petrovské, Plechanovovi (a víte, jak se s ním před revolucí nemilosrdně a vášnivě bili bolševici vůbec a Lenin zvláště), Bebelovi, Jaurésovi atd. atd.; ze spisovatelů jmenuji Byrona, Huga, Heineho, Zolu, Ibsena (spisovatele čistě buržoasního), Někrasova, Dostojevského (velkého nepřítele socialismu), Verhaerena; z výtvarných umělců Rubleva, Césara, Menieura; z hudebníků Beethovena, Rimského-Korsakova a Chopina; z herců Močalova. Pomníky jsou zčásti hotovy, zčásti se na nich pracuje. Pomník Roberspierrův byl již dokonce kontrarevolucionáři vyhozen do povětří. Ještě cosi nového zavedla revoluce. Na četných místech Moskvy zasadila do domovních zdí kamenné basreliéfy v rozměrech prostředního obrazu, symbolizující proletářské hnutí, revoluci, nebo představující vynikající dělnické vůdce. Převládá v nich futurismus a primitivismus.
Na „Malém divadle“, zrovna proti mému oknu jest například zasazena do zdi primitivistická deska s hlavou Kropotkinovou a s vytesaným citátem z něho. A stařec Kropotkin, žijící ve vilce nedaleko Moskvy, není přítelem ani bolševiků ani jejich diktatury, a snad tedy bude možno i ten fakt zařaditi k odpovědím na Vaši otázku o „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“.

V malířství převládá plakát a karikatura.
Plakát, první pozdrav revoluce, vám temperamentně vykřikne své „Zdrávstvuj!“ již v první stanici, kde vstoupíte na ruskou půdu, plakát vás neopustí po celou dobu vašeho zdejšího pobytu. Plakát, teploměr revoluce! Jsou-li teplota a tep revoluce normální, hovoří plakát moudrou a uklidňující řečí. Ale jen jediný nepravidelný úder tepny a plakát již o něm ví a jeho červeň zaplápolá. A horečka stoupá a plakát se rozhoří krví a ohněm a je tu krize a plakát ječivě křičí na poplach a jeho krev zrudla do nejostřejšího purpuru a jeho plameny běsní šlehajícími důtkami. Krize je překonána a plakát se rozchechtá červeným smíchem, horečka minula a rudost plakátu bledne a on se směje vesele a radostně.

Počátek března, kdy jsem vstoupil na půdu republiky Rad, byl dobou znovubudování. Kolčak byl rozbit a vydán, loupežnické roty Judeničovy rozprášeny a pro zbytky Děnikinovy armáda prosila Dohoda o milost. Plakáty jásaly. Radovaly se nad Kolčakem, Judeničem a Děnikinem, vymetaným pod ohromným dělnickým koštětem z půdy Ruska; smály se v dvojitém obrázku těmto bělo-modro-červeným ptáčkům, zpívajícím si na větvičce svou ranní písničku dotud, dokud nepřišla dělnická pěst a nechytila zpěváčků pod hrdlem, že jen zobáčky rozevřeli a očka vyděšeně vykulili; vysmívaly se břichaté francouzsko-anglické-americké trojici, volajíce na ni: „Kapitalisté všech zemí, spojte se!“; líčily dělnické a mužické zástupy, táhnoucí s jásotem kolem chrámu práce a provolávající slávu vládě Rad. Konečně byl tedy konec světové a občanské války a přicházela doba budování. Továrny zahajovaly práci, všichni zdraví lidé byli voděni na pracovní povinnost do lesů pro dříví do závodů, a plakáty poučovaly, jak důležitou věcí jsou polena, házená dvěma dělníky do rozpálené výhně pod kotlem.
A když byly závodní peci alespoň pro nejbližší dny uspokojeny, proudily zástupy dělníků na nádraží spravovat lokomotivy zničené válkou a revolucí, a plakáty byly plny vlaků, nádražních skladišť se zásobami, železničních zřízenců, a vykládaly, že od správky parostrojů a pravidelného projezdu vlaků závisí zásobování měst a zničení příšery hladu. Válečná armáda nebyla rozpuštěna, ale přeměněna na armádu pracovní a spravovala trati a silnice, vystavěla za pomoci občanů most přes Kamu o dva měsíce dříve, než bylo rozpočetno, což znamenalo zásobení střední Rusi solí a obilím. Rusko okřívalo a plakáty to zrcadlily. Bylo mobilizováno všechno gramotné obyvatelstvo s rozkazem vyučovat čtení a psaní a zničit tak během tří měsíců všechen analfabetismus, a na rozích volal plakát s dělníkem svítícím si obloukovou lampou do kupy starého železa: „Osvěta jest nejlepší zbraní proletáře proti kapitalistickému útisku.“ Ale objevili se i sběhové z pracovních armád a plakát, do té chvíle spokojený a klidný, se náhle rozohňuje: Hlupáku, pohleď, komu sloužíš! – dupá si na sběha a ukazuje mu tlustého buržuje, vítajícího desertéra a tisknoucího mu s úsměvem ruku. Leč to bylo jen okamžité vzrušení.

Přichází jaro a tání, třeba vyčistit ulice, ustanovuje se týden domovních úklidů a týden veřejných koupelí, a plakáty – tentokráte malé, tak více domácí a bez valných nároků na uměleckost – poučují o nemocech, mouchách a jiném hmyzu, o důležitosti čistoty a ozdravující síle slunce a svěžího vzduchu. Ale blíží se i první květen, první, který neposvětí dělnictvo klidem práce, jako v minulých desetiletích, ani revolučním bojem, jako v prošlých dvou rocích, nýbrž prací. Ne již otročinou pro třídního nepřítele, ale volnou, radostnou prací pro sebe, své děti a vlast, kterou teprve teď proletariát nalezl. 
A chystá se plakátová záplava na heslo: „Práce svobodného člověka jest svátkem.“ Z obrazů svítí klidná radost, že po půlšesta rocích zmatků a bojů dochází konečně dělnictvo cíle. Vše se na prvního května chystá na veřejné práce, jichž jest všude tolik, tolik potřebí. Již se i žertuje: „Letos si nebudeme šmaťhat drahých bot na dlažbě“, usmívá se v hoření polovici dvojitý plakát, kresle řadu mužských a ženských noh na hrotitých kamenech; „letos si moskevskou dlažbu spravíme“, povídá dolejšek plakátu, znázorňující zástup občanů, schýlený v dílu nad uličními kameny. Jen tam, kde zahovořily plakáty o kontrastu mezi budujícím Ruskem a zápasící ještě Evropou, stala se jejich řeč tvrdě vážnou…

Leč radost stavitelů netrvala dlouho. Na samém konci dubna zahájili Poláci ofensivu, dobyli Berdičeva a blížili se ke Kyjevu. Kapitalisté všech zemí se skutečně spojili a hnali polský lid proti socialistické republice. Rusku nemělo být dovoleno pracovati. A tu rohy ruských měst zasípěly hněvem. Objevila se na nich hlava polského šlechtice s výrazem vzteklého zvířete. „Poslední pes Dohody“, stálo pod ní. Tedy ještě jedna válka! Tedy znovu třeba položit zednické lžíce a kladiva, opustit stavby, soustruhy a kanceláře, chopit se pušek?! Ale je to již poslední pes! Ten se však ukázal nebezpečnějším, než se na první pohled zdálo a zakousl se hluboko do Ruského těla.

Kyjev padl, spojení s Oděsou a ukrajinskou zásobárnou bylo přerušeno a na jihu se počal hýbati Vrangel, hroze spojiti se s Poláky. Nebezpečí bylo veliké. A tu zahořely plakáty ohněm a krví. „Všechno na frontu!“ zakřičely, bijíce na poplach. „Dělníku, pušku do ruky!“ „Chceš návrat do minulosti?“ (A plakát ukazoval na jedné straně kořalnu, na druhé kriminál) „Smrt polským pánům!“ Smrt polským pánům! Smrt polským pánům! To křičí rohy, to křičí každý papír, který vezmeš do rukou, tj. barevnými písmeny psáno na každé dřevěné ohradě, na každém volném kusu zdi, a pod tím děla, pušky, bajonety. „Pryč se šlechtou!“ „Ať žije Polska osvobozena od velkostatkářského jha“. „Ty!“, volá na vás z plakátu rudý voják a ukazuje vám prstem do tváře, „přihlásil ses již za dobrovolníka?“ „Jak pracuješ pro frontu?“ ptá se důtklivě jiný obraz; „zbraní? prací? propagandou?“ A vše schopné a zdravé táhne do boje, muži, ženy. Dílny a kanceláře se vyprazdňují. Smrt polským pánům! A volá-li revoluce: Smrt!, není to hluché slovo.
Poláci se po prvním rozběhu zastavili, zakolísali a teď utíkají. Opouštějí Kyjev, vyhazují do vzduchu most přes Dněpr, bombardují na ústupu město a popravují zástupy pochytaných dělníků. Veliký rudo-černo-bílý plakát to ukazuje ruskému lidu a je na něm oheň, krev a hrůza: „Prokletí a smrt najatým vrahům!“ Poláci prchají. Proletářské vojsko je pronásleduje do polského království a Varšavě již hrozí nebezpečí. Šlachčic, poslední pes světových kapitalistů, je zahnán a odbyt. Poslední? A bude opravdu možno vrátit se k plodné práci? Ne! Na jihu se ještě jeden hýbá. A plakát zasoptil novým hněvem: Z kupy setlívajících mrtvol nepřátel Ruska se zdvihá zmetek Vrangel a vztahuje dlouhou, šerednou ruku na donskou uhelnou pánev; a na tu ruku se napřahuje rudý voják velikým mečem. „Vrangel je ještě živ! Dobij ho bez milosrdenství“, křičí obraz… To je revoluční plakát z konce července, ze sjezdové doby, kdy se v té jeho krvavé záplavě objevuje obraz nový, jasný a sebevědomý, vítající pěti evropskými řečmi delegáty druhého sjezdu třetí Internacionály.

Posílám, pane Kvapile, řadu ruských plakátů domů a žádám pana Borového, aby je dal reprodukovati.
Předpokládám totiž pevně, že pan Švehla má svou politickou policii tak bídně organisovanou, že zásilka dojde bez pohromy. Sbírka naprosto není vzorná, dokonce již ne úplná, dostati v Moskvě plakát, je stejně tak těžko jako knihu, posílám obrazy tak, jak se mi je podařilo sehnati. Bude Vás mimo jiné jistě zajímati, že v zásilce najdete i známý Kupkův plakát „Zlatá modla“, který zde byl hojně rozšířen.

Karikatuře se daří na půdě revoluce znamenitě.
Nejbujnější je v dobách či třeba jen ve chvílích jasné pohody, vždy optimistická a plná nadějí i tam, kde je nejdrsnější. Revoluční karikatura, jak se objevuje na plakátech, ve výkladních skříních a jak ji v sériích střídavě ve svém výkladu vystavuje Rosta (Ruská telegrafní agentura) jde mnohem dále, než karikatura naše a často by našemu maloměšťáku vyrazila dech.
Naše karikatura vyrostla ve vlažném zápachu spořádané měšťácké domácnosti, za národnostně revolučních a válečných dob se z ohledů na censuru nemohla rozvinouti a po dobytí národní samostatnosti se přichýlila k vládnoucím třídám a stala se reakční. Nedovede více, než malovati neholené socialisty a bolševiky ve vysokých čepicích, je to jediný vtip, na který se zmohla, škoda, že není alespoň původní. V Čechách sice jakživ nikdo podobných čepic neviděl, ale poněvadž je nosí mnichovské dělnictvo a poněvadž je tedy tak malují „Fliegende“ a „Lustige Blätter“, vypůjčuje si je naše červenobílá karikatura od nich. Reakční karikatura je věc přesmutná. Několik kapek krve u spuchlého nosu, tvář napuchlá od políčku, to je tak vrchol drastiky, kterou čtenář našich humoristických časopisů snese, z úst letící stoličky, to je již trochu mnoho. Revoluční karikatura? Uch, uch, pane Kvapile, ta se snese právě jen za revoluce a v Rusku. Nezastavuje se ani před šibenicí a mrtvolnou zsinalostí. Tlustý břich, propíchnutý bajonetem, velkostatkář, utíkající před ranami hnojnými vidlemi, buržuj na všech čtyřech a s uzdou v ústech, a na něm jedoucí proletář – to jsou tak všeobecné žertíky zdejší karikatury. Posílám rovněž několik náhodných ukázek domů. Tedy ani ruské revoluční karikatury v naší republice nezavádějte, pane Kvapile, nějaká keťasská dcerunka by z toho mohla omdlít a měl byste zbytečně nepříjemnosti.

V Rusku se teď mnoho maluje na plátně a obnovuje se v poněkud jiných formách staré korouhevní umění.
Prapory a zástavy, nošené v dělnických průvodech, nejsou jen pruhem rudé látky připevněné na žerdi, jak vídáme u nás, nýbrž jsou to veliká plátna na tyčích, nesená několika lidmi. A na plátnech jsou namalovány výjevy, symbolizující revoluci, hlavy komunistických vůdců, uplatňuje se tu ornament a dekorativní písmo. A o národních slavnostech se ověšují domy pruhy rudých látek od střechy až hluboko dolů a na nich jsou podobné malby a nápisy. Je to velmi pestré a umělecky působivé a vzniká zde snad obor působnosti pro malíře.

Jak vznikalo vlakové malířské umění, to jste viděl za války.
Na dobytčí vagón (zde mu říkají „těpluška“), v němž byli transportováni vojáci, namaloval nějaký vlastenecký žertovník křídou šibenici, na ní panáka, pod to napsal: „Král Petr“; psalo se na stěny vozů „Ať žije Praha!“, „Na shledanou!“, „Serbien muss sterbien, jeder Schuss, ein Russ, jeder Stoss, ein Franzos, jeder Tritt, ein Britt“ [Srbsko musí zemřít, každý výstřel, jeden Rus, každá rána, jeden Francouz, každý kopanec, jeden Brit], „Za císaře a vlast“, a okolo toho se křídou namaloval primitivní rámeček.
Pak měli vojáci někde za frontou mnoho dlouhé chvíle a kresby a nápisy se množily a zdokonalovaly; tu a tam se našel i malíř pokojů či akademický, kteří se také zúčastnili kolektivní práce, z panáků se stávali více méně podařené karikatury, z primitivních rámečků ornamenty, písmeny nabývaly dekorativnosti. Československé sibiřské legie, které bydlily měsíce ve vlacích a měly až k uzoufání mnoho kdy věnovati se svým vagonům, přivedly tuto techniku k jisté dokonalosti a odborně již řešily problém plochy, přerývané okny a dveřmi. Vláda Rad udělala z vagonového malířství dokonalé umění.

Jak se dočítám z novin, přivezených českými delegáty do Moskvy, psal o agitačních vlacích již soudruh Šmeral a bude mi tedy možno omeziti se jen na nejnutnější. Takových vlaků jest v Rusku prozatím pět po šestnácti vagonech dlouhého typu. Některé vozy jsou vůbec bez oken, jako kinematografický, nebo vagony s nákladem, u jiných jsou okna umístěna tak, aby dávala umělci co nejvíce místa pro malbu. Je to skutečná umělecká výstava. Scény, karikatury, symbolické obrazy, národní ornamenty, dekorativní agitační nápisy. Jediná plocha dlouhého vlaku nezůstala nepomalována a celek působí neobyčejnou pestrostí. Při výpravě prvních tří vlaků („Vlak Leninův“, „Vlak říjnové revoluce“, „Vlak Sverdlovův“) bylo dbáno „nezbytné úcty k tvůrčím individualitám“ a umělci si na 32 vagonových plochách směli namalovati, co chtěli. Za plochu s ornamentální výzdobou dostávali devět tisíc rublů, za plochu s výzdobou figurální dvacet tisíc a po celou dobu, co pracovali, byli zdarma stravováni. (V té době byl průměrný měsíční plat dělníkův o něco méně než pět tisíc rublů.) Práce nebyla ovšem zadána jednotlivcům, nýbrž kolektivu, který také ručil za provedení. Ale u nejnověji vystavěných dvou vlaků, to jest „Rudého východu“ a „Rudého kozáka“ si určilo politické vedení samo, co malovati, neboť oba agitační vlaky mají své zvláštní poslání. „Rudý východ“ pracuje mezi mohamedánským obyvatelstvem Turkestánu a Sibiře a bylo tedy třeba jeho uměleckou výzdobu přizpůsobiti místním poměrům, tradicím a vkusu, „Rudý kozák“ vyjel počátkem dubna na svoji prvou cestu na Kubáň a Don, aby získal kozáky, jichž území bylo nedávno před tím dobyto na Děnikinovi. Kozák! Jaké to vděčné téma pro malíře, i když je „diktováno!“ To značí slunce, to značí pestré barvy a kozácký ornament, kozáckou vesnici, zlaté žně, tábory kozáckých žen, zástupy jezdců, to značí Stěnku Razina. Víte, kdo to byl Stěnka Razin? Ruský Jánošík druhé polovice osmnáctého století, Jánošík ruských rozměrů. Mezi Samarou a Stavropolem, u Žeguljovských hor, vystupuje z řeky Volhy útes; zde dumával strašný ataman své razbojnické dumy, zde byla základna jeho člunových výprav proti šlechtickým sídlům. Stěnka Razin, popravený někdy v sedmdesátých letech předminulého století na náměstí před Kremlem, patří také k dějinám soudobé revoluce. Pěje o něm několik lidových písní, molově měkkých a krásných. (…)

Tak se tedy v sovětském Rusku provádí agitace uměním.
Znamená to ovšem také popularizaci umění a je to zároveň i odpověď na Vaši otázku, pane Kvapile, „jakým způsobem jest opatřeno zlidovění všeho umění“. Poslyšte, to je divné slovo, to Vaše „zlidovění všeho umění!“ Jako by vyšlo z dávné minulosti, jako by člověk rozevřel nějaký prastarý, historický demokratický slovník. Věřte mi, neafektuji, řeknu-li Vám, že jsem už na první ráz ani nepochopil, co tím míníte. Zde se totiž způsob myšlení trochu převrátí. A tak jsem chvilku musil vzpomínat, jak se to vlastně dělá, aby nebylo zlidověno všechno umění.
Ale vzpomněl jsem si brzy: „Aha!“ řekl jsem si. „To se zavřou obrazy Alšovy a Mánesovy do salónů bohatých hostinských a ředitelů bank, a staří mistři do opuštěných sálů panských sídel a klášterních refektářů, aby jich nemohl nikdo viděti. To se schovají barokní sochy v šlechtických parcích a železná vrata se zamknou na dva západy, to se Rodinův „Kovový věk“ dá do zasedací síně pražské radnice, aby neurážel ničí cudnosti, kromě oné pánů radních. To se stanoví do divadel a koncertů tak vysoké vstupné, aby tam lid nemohl, to se určí úbor, v jakém se má člověk dostavit, nebo alespoň ten úbor se zavede zvykem, aby se do koncertů, přednášek a divadel znechtělo chodit každému, kdo nemá černého kabátu nebo plesových šatů.

To se prodávají knihy tak draho, že si ji může koupit jen člověk zámožný. A tak dále, a tak dále.“ Vidíte, pane Kvapile, všech těchto nepřirozených věcí již v Rusku není a tak je pra, ale prajednoduše „opatřeno zlidovění všeho umění“. Ale budu s Vámi mluvit tak, jako byste o sovětském Rusku nevěděl více, než co bylo natištěno v „Národních listech“ a „28. Říjnu“. Tedy na jedné stěně agitačního vlaku, o kterém jsem právě psal, jest dvojdílný obraz, jehož první polovina odpovídá na otázku: „Co vám dávala stará vláda?“ tendenčně přihrocenou realistickou malbou, z níž jde najevo, že: kořalku a kriminál. Ale „sovětská vláda dává dělníkům knihy, časopisy, vědění a bezplatné učení“, hlásá slovem i kresbou druhá polovina obrazu, znázorňující tábor kozáckého lidu a propagátora na tribuně, rozdávajícího literaturu. To není fráze. Dokazuje to již sám vlak. Má vůz, v němž jsou pro organizace připraveny balíčky s celými knihovničkami beletristického, socialistického a hospodářsky odborného obsahu, má také krámek, kde možno koupiti literaturu jednotlivcům.

V agitačních vlacích je radiotelegrafická stanice, redakce a tiskárna, která vydává noviny s nejnovějšími zprávami. Jest tam celý vagón zařízený na biograf a někdy s sebou jezdívá i divadelní společnost. Ve vlacích bývá vždy piano a často celý orchestr, jest tu i zásoba gramofonů, které jsou rozdávány organizacím a jejichž desky reprodukují kromě řečí politického obsahu také koncerty hudební i pěvecké, lidové písně a revoluční kuplety populárního satirika Demiána Bědného. Tedy: obrazárna, knihovna, čítárna novin, divadlo, kinematograf a hudební síň… vše v místě.

Představte si, pane Kvapile, že těchto pět vlaků – a kromě nich pracují stejně tři říční lodě, a na jaře, než přišla šlechtická Polska, se pomýšlelo vystavěti agitační lodě námořní a zříditi agitační aeroplány – jezdí do nejodlehlejších krajů Ruska a zastavují u vesnic, kam se dostane pouze málokdy a vždy jen náhodou nějaké prastaré číslo novin, do dědin, které ještě nikdy neviděly elektrického světla, a divadlo, kinematograf a gramofon znají jen z vypravování vojáků, vrátivších se z vojny. Zpráva, že vlak přijede, byla dána již před několika dny a roznesla se po kraji. Teď proudí všemi polními cestami k trati zástupy mužů, žen, dětí, starců, aby se podívaly na ten zázrak. A vlak přijel. Zástupy stojí chvíli zaraženy. Netroufají si blíže. Pak si dodávají jednotlivci smělosti.
Příklad svádí. Ale jen pomalu a nedůvěřivě se tvoří u vlaku hloučky a vše ještě mlčí. Ještě to chvíli trvá. Ale skupiny kolem vagónů houstnou, houstnou, a pak je tu rázem celý vlnící se zástup. Nemohou se vynadiviti té pestré obrazové kráse. Ponenáhlu se rozhledívají a počínají rozuměti. Vidí obraz pouličního boje na barikádách Petrohradu, kavalkádu kozáckých jezdců, tábory, svoje vesnice s doškovými střechami. Počínají rozuměti i karikaturám, kdosi gramotný našel odvahu a předčítá nápisy: „Koště, vymeť všechnu panskou špínu, ruský lid svou čistí domovinu!“ A pod ohromným koštětem v dělnické ruce se válí jeneráli, popi, poměščíci, policajti, kupci, všichni, kdož sužovali a odírali ruský lid. Diváci poznávají utíkajícího Děnikina, Kolčaka, Judeniče, hledí, jak milostpáni v lakových botách a monoklech metou ulice a jak kyselé obličeje k tomu dělají, vidí selskými vidlemi hnaného velkostatkáře. Dívají se, poznávají, usmívají se. A rozesmávají se… „Ach… a Stěnka Razin!…. Opravdu on!… „Přišel jsem bíti jen bojary a boháče, ale s chudými a prostými jsem hotov, jako bratr, o vše se rozdělit!“ Zatím se zřizují řečnické tribuny, rozdávají se v tisících exemplářích noviny, natištěné ve vlaku za jízdy, otevírá se knihkupecký krámek, hudba spouští, připravují se automobily, které rozvezou na čtyřicet verst daleko literaturu, řečníky a gramofony. Venku se improvizuje tábor lidu, a v době, kdy se koná, jsou děti vedeny do kinematografického vozu, kde se jim hrají dětské hry, ukazují výjevy z dětských sjezdů, kolonií, z manifestací proletářské mládeže, scény plné života, svěžesti a nadšení, které volají svým obsahem i nápisy: „Do řad, dělnická mládeži, hoši i děvčata!… Na nohy, děti, když otcové jsou již unaveni!… Dělnická mládeži všeho světa, spoj se!“ A když zatemní večer trať i krajinu, osvětlí se obrazové stěny vagónů elektrickými reflektory a biograf se vynese do přírody. Poučuje (často s přednáškami) jak zdělávat půdu a jak hospodařit, předvádí obrazy z revolučního života, agituje „Tichonem Zadonským“, hraje „Otce a syna“, „Savvu“, „Kalich hořkosti“. Hraje tisícům diváků… Znáte, pane Kvapile, nějaký účinnější prostředek zlidověti umění, než tento politicko-umělecký jarmark?… Ale ani tohoto vzoru nebudete schopen v Česko-Slovensku napodobiti, že ne?…

Popularizace umění se provádí ovšem v první řadě knihami. 
Poptávka po knihách je veliká, žízeň vědění palčivá. Nedovedl bych si nikdy představiti této neukojitelné touhy po čtení, kdybych jí zde již po měsíce na vlastní oči nesledoval někdy s obdivem, někdy se smutným úžasem, kolik knih se zde mladými lidmi spolyká, jaké hory papíru, který stojí tolik zdraví, mládí, nikdy nenahraditelných letních nocí a může dáti jen tak málo. [V tomto se ovšem s Olbrachtem neshodnu! Snadno se takto hodnotí, když sám neměl nikdy o knihy a informace nouzi…
Také by si měl uvědomovat, jak důležité jsou informace z hlediska řízení.] Negramotný, jehož právě naučili čísti, jako by se nemohl nasytiti černě těch záhadných mu dříve kliků háčků. Všechen mladý proletariát chce rázem dohoniti školní vzdělání, jehož se mu nedostalo. Studium, dělnická universita, toť ideál každého z nich. Domnělá nevzdělanost nejtěžším jeho břemenem! Čte se až zbytečně mnoho. Knižní vydání v deseti tisících exemplářích se neudrží na skladě ani tři dny.
Vědění, vědění! V počátečním revolučním chaosu nabýval tento hlad po knihách místy až komických forem. Přišel důvěrník organizace do knihkupeckého krámu, rozhlédl se do výšky i šířky po regálech, roztáhl ruce a řekl: „Dejte mi to až potuthle!“ A venku již stál připravený povoz. Teď je knižní trh již regulován. Tiskne jen stát. To bylo umožněno tím, že hned v prvých dnech říjnové revoluce byly konfiskovány všechny větší tiskárny a zásoby papíru. Tiskne se velmi mnoho. Nemám sice v rukou úplných dat, ale myslím, že se i poměrně k počtu obyvatelstva tiskne v Rusku nejvíce ze všech států. Ale přece malý příklad, abyste měl představu: Petrohradský sovět vydal od března 1918 do ledna 1919 15 miliónů výtisků knih a brožur, 5 miliónů plakátů, 37 miliónů exemplářů novin. To jediný sovět a za deset měsíců! Ale všechno je to málo. Rotačky a zásoby papíru nestačí poptávce. To je také příčinou, že prozatím, než bude tato nouze odstraněna, se knihy prodávají pouze organizacím, tj. odborovým, politickým, vojenským, čítárnám, školám, knihovnám továrním, selským i jiným úřadům, proletkultům [Proletářským kulturně-osvětovým organizacím] atd. atd. Koupiti knihu jednotlivci je téměř nemožno a také cizinci, na jehož informaci má sovětská vláda zájem, jest třeba mnoho papírků s mnoha razítky, než se dostane do knižního skladu, kde knih, které hledá, obyčejně již nenajde. Vydává-li knihy proletářský stát, znamená to, že byl jednou pro vždy učiněn konec vyděračství nakladatelů na obecenstvu i autorech a že knihy jsou levné. Nové vydání Marxe stojí například 100 rublů. Objeví-li se někdy jeho výtisk na Sucharevce (na černém trhu), žádají za něj dvanáct až čtrnáct tisíc rublů a sleví pak až na deset tisíc. (Ptáte se, jak je možno že se dostala kniha vydaná již státem na Sucharevku? Črezvyčajka se o tuto otázku rovněž zajímá, ale také obyčejně nic nezjistí. Patrně knihu někdo někde ukradl, nebo vylákal podvodem. Zloději tu také ještě jsou; doufám, že Vám to není divné.)

Vydává-li knihy proletářský stát, to jest, rozhodují-li o přijetí či nepřijetí rukopisů toliko umělci, znamená to dále, že zmizely všechny krvavé kolportážové romány, detektivky, indiánky, pikanterie, a že je dán základ k tomu, aby v budoucnosti byly tištěny jen knihy umělecky cenné.
To je v česko-slovenské demokratické republice ovšem rovněž neproveditelné a „Svaz českých nakladatelů“ (či jmenuje se ten lupičský spolek jinak?) by Vám již zarazil všechny choutky chtít mu vzíti možnost bohatnouti na bídných knihách, přeložených bídně placenými písaři do bídné češtiny…

V Rusku se teď kromě nové literatury vydávají hojně ruští klasikové a dobrá literatura cizí.
Z ruských klasiků-beletristů byl doposud nově vydán Puškin, Tolstoj, Turgeněv, Čechov, Lermontov, Dostojevský, Uspenský, Krylov, Saltykov-Ščedrin a jiní.
Vydání vyšla v padesáti až stotisících výtiscích a díl Čechova stál např. 1 rubl 50 kopějek. To stojí dnes jediná třešeň více. V knižních skladech těchto knih již vůbec nenajdete. Proč jsem zvýraznil jméno Tolstého a Dostojevského, jste asi pochopil. Je to část odpovědi na Vaši otázku po „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“.
Vydává se i literatura zahraniční a redakcí knihovny autorů světové literatury byl pověřen Maxim Gorkij. Jistě Vás bude zajímati, že jsem mezi knihami, šířenými sovětskou vládou hlavně na venkově, nalezl i překlad „Psohlavců“ Aloise Jiráska. Divné jsou cesty umění! Starý pán je vším možným spíše než bolševikem, a přece je možno, že vzpomínka na jeho Kozinu pomáhala také při vyhánění některého poměščika z jeho panství, a možná, že ještě při něčem horším, neboť na ruském venkově se místy dály věci docela nepěkné.

Zajímáte se o organizaci kulturní činnosti?
Jest dosti složitá, ale snad se mi přece podaří objasniti Vám ji několika slovy, aby tento list nenabyl nevítaných rozměrů. Ruská socialistická republika spočívá na čtyřech sloupech: Na systému Rad, jež jsou vlastním státním orgánem, na komunistické straně, která svými tykadly proniká do všech institucí a jíž se provádí diktatura proletariátu, na odborové organizaci, která reguluje hospodářský život a na armádě. Každá z těchto institucí má své zvláštní kulturně osvětové oddělení. O armádě mluvit nebudu, to je konečně zřízení dočasné, ale že i ono pracuje, toho je důkazem, že vojenský oddíl ústředního výkonného výboru vydal za jediný rok 1918-1919 (novějších dat nemám po ruce) sto dvacet čtyři publikací v počtu dvanácti miliónu výtisků. Systém Rad, strany a odborové organizace proniká z centra přes gubernské město, újezdní město, volostní městečko až do vesnice a každé jednotlivé továrny.
Všude tam jsou jejich úřady a u každého z nich zvláštní oddělení, které nemá jiného na starosti, než pečovati o kulturní činnost. Kdybyste, pane Kvapile, nedej bůh, snad jednou zešílel, a chtěl cosi podobného zaváděti u nás, znamenalo by to, že by vám bylo ke každému okresnímu hejtmanství, okresnímu a obecnímu úřadu, do každé vesnické rychty a továrny dáti nejméně jednoho člověka, který by měl na starosti výhradně osvětu. A při tom byste vyřídil pouze práci Rad, a politických a odborových organizací byste se ani netkl. Tato hustá kulturně organizační síť v Rusku má úkol složitý. 

V prvé řadě jest jí vybudovati, znova zříditi či zreformovati školství a likvidovati negramotnost. S bojem proti analfabetismu a s mobilizací gramotných, kteří měli naučiti své zanedbané soudruhy čtení a psaní, bylo započato již na jaře letošního roku a přes nedostatek papíru, tužek a knih (psalo se uhlem na zdech a pecích, čtlo se ze starých novin) docíleno pěkných výsledků; ale v nejslibnějších počátcích přišla vojna s polskou šlechtou.
Ted se práce zahajuje znova na podkladě dokonalejší organizace. Jsou právě svolávány gubernské, újezdní i volostní sjezdy učitelstva, které vezmou do rukou řízení prací a provedou její organizaci do všech podrobností. Koncem září, po dokonání polní práce bude zahájeno ve všech vsích a závodech povinné vyučování čtení, psaní a počtům, spojené s propagačními socialistickými přednáškami a hospodářskými kurzy. Ale to jest pouze část úkolu, který vykonává ruská kulturně-osvětová síť.
Jí se jest starati o knihovny, které byly zorganizovány z biblioték sebraných buržoasii; o musea, která vznikla nejen ve venkovských městech z uměleckých památek bývalých panských sídel, nýbrž vznikají denně i při továrnách a jednotlivých závodech; ona má na starosti divadla, koncerty, přednášky.
Ideálem jest, aby každá větší továrna, každá ves měla svůj Národní dům [u nás známější pod názvem Lidový dům]. Mnoho jich již stojí, mnoho se jich staví a k mnohým byly položeny základy při letošním „subotniku“ na prvého Máje. Národní domy v sobě mají soustřediti vše, co souvisí s kulturou obce či závodu. Mají velký sál s jevištěm, který je zároveň přednáškovou a koncertní síní a bývá často i obrazárnou. To je také budoucí odbytiště malířských a sochařských děl. Přijdete-li sem hostem, uvítá vás z jeviště sbor dělnických pěvců, provázený ze zdola dělnickým orchestrem. A zatleskáte-li v pochvalu, ukloní se vám z jeviště vlasatý dlouhán, o němž vám soudruzi povědí, že je to bývalý regenschori, který, poněvadž teď kostely málo vynášejí, zřekl se bývalého zaměstnání a přijal v Národním domě místo učitele zpěvu a hudby. Jsou tedy i církevní služebníci schopni revolučního vývoje. Tenhle sice táhne marsejézu tak trochu jako o pravoslavném funusu, ale bůh s ním, svého potravinového přídělu si zaslouží. Má práce dosti.

Zájem o zpěv a hudbu jest značný a kromě toho učí proletářské děti hře na piano, o kterém již ani nikdo neví, komu dříve patřívalo.
Přednost mají děti nadané, mezi nimi opět děti nejchudších. Že jest v Národním domě knihovna a čítárna, rozumí se samo sebou. Ale bývají zde i nejrůznější jiné věci a představa, že jsou tyto Národní domy uniformní, byla by mylnou. Dělníci v některých závodech přicházejí při vykopávkách na nálezy, které dávají základ k malému paleontologickému či archeologickému museu v Národním domě, jiná krajina jest zajímavá mineralogicky, jinde žije starý profesor astronom, který dovedl v hloučku dělnické mládeže vzbuditi zájem o hvězdářství a zřídí se astronomický kroužek s malou hvězdárnou. A takových zvláštností je při žízni dělnické mládeže po vědě a umění velmi mnoho.

Všude ruch, všude iniciativa ze zdola, všude neomezená její podpora peněžitá i mravní. Malířské a sochařské kursy, jež řídí malíř či sochař, umělec, jsou při Národních domech velmi časté, a hoch nebo děvče, které zde vyniknou, nechají soustruhu či motyky, jehly či tkalcovského člunku, a jsou posláni do města na malířskou školu. Stejně tak jdou vynikající ochotníci na školu hereckou a hudebníci a pěvci do učilišť muzikálních – chtějí-li ovšem.

Taková jest, pane Kvapile, v socialistické republice úcta nejen k tvůrčím individualitám, nýbrž již i k talentům. Není-li v místě Národního domu, neznačí to nikterak, že zde není hudebních, hereckých, malířských a jiných „studií“, nýbrž jen tolik, že „studia“ – tak tomu říkají – nejsou pohromadě, nýbrž roztroušena po různých sálech závodů, po různých klubech a sovětských budovách. Se „zlidověním všeho umění“, na něž se mne ptáte, setkáte se ve veřejném životě všude, kamkoli oči obrátíte. Umění se pěstuje ve školách od opatrovny až do university, v politických i odborových organizacích, v armádě, jeho popularizace jde do nejširších lidových vrstev.

V poslední době jsou velmi oblíbeny takzvané „Koncertní mítinky“. 
Po dokonání politických schůzí v divadelní či hudební síni se konávají koncerty, na nichž účinkují symfonické orchestry, pěvecké sbory, sóloví pěvci, virtuosové na housle a klavír, vesměs přední ruské síly. A nemyslete, že účelem těchto koncertů je přiměti lidi k tomu, aby zároveň vyslechli také agitační proslovy. Při vášni ruského lidu poslouchati únavné politické řeči – vášni, západnímu člověku až nepochopitelné – bych skoro řekl, že je tomu právě naopak. Ale popularizace umění jde ještě dále. Jde až do žalářů. Žalář, jak bude jednou v mírových dobách vypadati v socialistickém státě a jaké se již v Rusku zřizují teď, v době války, revoluce a stálého vnitřního nebezpečí, bude totiž čímsi zcela jiným, než žaláře našich demokratických států. Bude ústavem, v němž soudruh vězeň, člověk to pracující a nikdy nezbavený naděje na osvobození, nebude se lišiti od jiných občanů leč částečným či úplným odnětím svobody. Také v žalářích jsou knihovny a přednášky, také tam jsou sochařská, malířská, herecká a hudební studia. Seděl jsem za letní noci v tulském táborovém vězení uprostřed soudruhů-vězňů (a byli mezi nimi těžcí zločinci, byli i přestupníci úřední moci, byli kontrarevolucionáři) na volném prostranství před hudebním a divadelním pavilonem a naslouchal koncertu, jak by si ho lepšího ani bohaté měšťáctvo nemohlo přáti a díval se na Ostrovského drama „Viník bez viny“, v němž vedle herců vězňů spoluúčinkovaly přední síly gubernského divadla. A vzduch oné letní noci voněl novým životem.

Tedy tak to vypadá v barbarském Rusku se „zlidověním všeho umění“, pane Kvapile.

Na konec svého listu mám s Vámi ještě jednu věc dohovořit. Je to odpověď na Vaši otázku po „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“.

Pokusil jsem se Vám již v minulých řádcích roztroušeně o ní něco říci. Zda jste byl spokojen, ovšem nevím. Přiznám se Vám totiž, že se na Vaši otázku dívám ze všech stran, že bych rád odpověděl co nejpřesněji, ale že se nevyznám, za který konec se jí chopit, poněvadž nevím, co jste kdy v „Národních Listech“, „Večeru“ nebo 28. Říjnu“ čtl a jaké pochybnosti to máte. Možná, že si věc představujete opravdu tak naivně, že za každým umělcem stojí bolševický komisař s nagajkou a předpisuje mu, co má tvořit a jak má tvořit. Tedy ne tak! Je sice pravda, že se teď, v době války, revoluce a nedostatku papíru nevydávají vyloženě protirevoluční knihy, ale že se tisknou publikace s velmi břitkou kritikou nejen vlády Rad, nýbrž i revoluce samé, víte přece z českého překladu „Nečasových kapitol“ Maxima Gorkého.

Výtvarné umění a hlavně sochařství jest celým svým uzpůsobením a nákladností materiálu, s nímž pracuje, závislé ještě více na veřejnosti než literatura a tím jest také vázána individualita umělcova. Tedy ano: V Rusku by se dnes velmi těžko prodávala socha jenerála Rennenkampfa nebo velké realistické plátno, znázorňující hostinu na dvoře cara Mikuláše, ale stejně špatně by byl před třemi lety pochodil umělec, vytvořivší sochu strůjce atentátu Željabova nebo plakát s karikaturou Rasputina. Závislost tvůrčí individuality na veřejnosti není u nás v Čechách o nic menší. Pochybuji například, že bude v demokratické republice ještě možno vydávati pánům Dostálu-Lutinovi a Oskaru Nedbalovi špatné dynastické písně, či mistru Myslbekovi tvořiti krásné církevní sochy. Ale tím není řečeno, že by si výtvarný umělec v sovětském Rusku nemohl malovati a modelovati, co chce, tím spíše, že se umělecká díla stále ještě soukromě kupují. Umělci jsou soustředěni v odborových organizacích zrovna tak, jako každý dělník. Tyto organizace „Dělníků krásných umění“ mají stejně velkou autonomii a pravomoc na řízení státu, jako kterákoliv jiná odborová organizace. Rozhodují o všem, co se týká umění, jim, a nikoliv jednotlivcům jsou zadávány všechny veřejné práce, ať již jde o pomník, plakát, ozdobení ulice při veřejné slavnosti či cokoliv jiného, a na nich jest, aby uvnitř organisace o věci rozhodli. A od nich vychází také iniciativa o věcech týkajících se umění, kterou pak administrativně provádí „Oddělení výtvarných umění“ při Narkomprosu, neboť právě ta věc to jest na socialistickém státě nejkrásnější, že iniciativa vychází nikoliv z ústředí, nýbrž ze zdola. Že při jednotě na venek jest uvnitř plno života, ruchu, sporů a bojů, tomu asi, pane Kvapile, rozumíte. Ale nedivil bych se pranic, kdyby nad tím někdo rozhořčeně vrtěl hlavou. Odpovídalo by to docela maloměšťácké psychologii Evropy, která ještě včera byla přesvědčena, že jest sovětské Rusko peklem, a dnes se již rozčiluje nad tím, že není nebem, kde by se patrně i sochaři a malíři přeměnili v bezpohlavní anděly, pějící s harfami v rukou slávu novému ráji. Umělecké individuality na sebe narážejí, kamkoliv pohlédnete. Sporných otázek jest mnoho, můžete je sledovati ve všech uměleckých i kulturních časopisech a často jsou hodně zásadní a jdou hodně do hloubky. Otázka proletářského umění jest stále časová a umělecká společnost rozdělena ve dva směry, stojící ostře proti sobě. Zástupcem jednoho jest Lunačarský, který pokládá za nutno seznamovati proletariát s dějinami umění a v tomto směru působí knižně, ve školách a svých přednáškách na dělnické universitě, mluvčím druhého směru jest Keržencev, který dokazuje, že nové umění může vzniknout jen tehdy, bude-li přervána spojitost s uměním minulosti a počne-li se budovati nezávisle od něho, byť z počátků sebeprimitivnějších. Umělecké individuality zde nikdo neznásilňuje. Ale obávám se, že se velmi často zaměňuje „nezbytná úcta k tvůrčí individualitě“ za úctu k individualitě kupujícího, a napadlo mne již také, nedopouštíte-li se této osudné chyby i Vy, pane Kvapile. Nebudeme si přece vykládati o tom, co talentů bylo zkaženo podřízením se individualitám kupců, co umělců se proměnilo v kýčaře proto, že podlehli konjunktuře, dennímu vkusu, prodejnosti svých věcí. Či myslíte, že například Riegrovo nábřeží v Praze vyjadřuje umělecké tvůrčí individuality? Bůh Vás chraň! Jen kupecké individuality domácích pánů. Zbohatlý řezník si poručil vystavěti dům „hodně secesní“, továrník viděl ve Vídni nějakou pseudogotiku a přál si to mít tak, paničce šťastného hráče na burse se líbil v Benátkách palác a přenesla si jej do Prahy, pan lékárník se dal přesvědčit, že v Praze je možný jen barok, dceruška obchodníka s obilím byla zrovna nadšena „Tisíci a jednou nocí“ a chtěla bydlit arabsky. I vzniklo Riegrovo nábřeží, kde se „tvůrčí individuality“ vzájemně políčkují tak nemilosrdně, že je člověku do pláče, jak mohlo býti takhle zohaveno jedno z nejkrásnějších míst Prahy. Tedy těmto „tvůrčím individualitám“ domácích pánů bude učiněn socialistickým státem definitivní konec. Nebude již soukromých majetníků domů, bude stavěti jen společnost, v níž o uměleckých věcech budou kolektivně rozhodovati umělci.
Kde tu vidíte „neúctu k tvůrčím individualitám“? Bojíte se snad uniformity?
Pohleďte na kutnohorskou svatou Barboru, vystavěnou rovněž kolektivem, pohleďte na Malou Stranu, jejíž „uniformita“ nikterak neznásilnila tvůrčí individuality Dienzenhoferovy, a rozhodněte pak mezi nimi a demokratickým zmatkem moderní Prahy!
Že bude i výtvarné umění jednotnější, bude-li celá společnost jednotnější, je samozřejmo, a že budou vždy slabí umělci, podléhající dennímu vkusu a neschopní držeti krok s vývojem lidstva či jíti dokonce před ním, rozumí se rovněž samo sebou, ale nebezpečí tohoto podlehnutí bude při kontrole uměleckého kolektivu mnohem menší než dnes, kdy jest výtvarný umělec hospodářsky závislý na vkusu bohatých hostinských, advokátů a bankovních ředitelů.

Ale abychom se vrátili k sovětskému Rusku, kde se tento budoucí umělecký život počíná krystalizovat! Povím Vám, kam až jde úcta vlády Rad k tvůrčím individualitám. Nově zřizované vzorné školy – tak mají v budoucnosti vypadati všechny – nemají více než 25 až 30 žáků stejných tělesných i duševních schopností. Děti přibližně shodného věku jsou nějakou dobu vychovávány společně a při tom lékařsky, pedagogicky a psychotechnicky zkoumány. Když se příslušní činitelé dokonale seznámí s jejich vlastnostmi, jsou děti tříděny v nové 25-35členné skupiny, které nejlépe odpovídají jejich individualitám a kde tedy budou malí soudruzi i nejspokojenější. Nenadané děti se dají dohromady, děti zvláštních schopností rovněž, děti zločinecky založené také atd. atd. a každé skupině jest přidělen učitel odborník, který ví, jak postupovati. Žáci ovšem naprosto nemají dojmu, že jedna škola je horší než jiná, nevědí vůbec, proč chodí do té a nikoli do oné, a vypravují si nejvýše, že soudruh Andrej Iványč (to je učitel) učí tak a soudruh Vasil Alexejevič onak, nebo si závidí „o jé, u vás je to lehké, u nás to máme mnohem těžší“. A zcela zvláštní školy jsou i pro děti umělecky nadané. Talentované děti jsou k uměleckému tvoření vychovávány již od nejútlejšího mládí nebo od věku, kdy se v nich umělecký talent projeví. O prospěšnosti takovýchto uměleckých škol možno debatovati, debatuje se také, ale o tom přece není sporu, že svědčí nejen o „nezbytné úctě k tvůrčím individualitám“, nýbrž o dokonalé úctě k nim.

Tedy to jest má odpověď na Váš list, pane Jaroslave Kvapile. Předpokládám totiž, že Vaše psaní bylo diktováno opravdovým zájmem o kulturní život v sovětském Rusku a že nemělo znamenati jen: „Vrať se, synu, budeš-li se řádně chovat, můžeš dostat místo v ministerstvu!“ Jsem proto také přesvědčen, že mi nezazlíte, že Vám odpovídám veřejně. O nový život, který v Rusku vzrůstá, mají kromě Vás zájem i jiní. Pozdravuji Vás.

Ivan Olbracht / V Moskvě v srpnu 1920.

Zdroj
Obrazy ze soudobého Ruska od Ivana Olbrachta aneb jak to bylo s bolševickou kulturou v sovětském Rusku v roce 1920… – Fórum KOB
https://kob-forum.eu/2025/12/19/obrazy-ze-soudobeho-ruska-od-ivana-olbrachta-aneb-jak-to-bylo-s-bolsevickou-kulturou-v-sovetskem-rusku-v-roce-1920/

The post Ivan Olbracht a Sovětský svaz v roce 1920. Otevřeně o rusofobii, umění a kultuře first appeared on Čítárny.

Bedřich Golombek / Co nebude v dějepise. Mimořádná, možná schválně opomíjená kniha /1946/, popisující neobyčejnou dobu předválečnou a hlavně průběh a zrůdnosti okupace německými vojsky v Protektorátu Böhmen und Mähren v letech 1939 – 1945. Syrové svědectví o všedním životě za nacistické okupace v Brně.

To vše každodenním pohledem úplně obyčejných lidí. Fakta, která se nedočtete v žádném dějepise.

Kniha brněnského novináře Golombeka má nesporné literární i historické kvality.
Je velmi čtivá, místy až mrazivě popisuje realitu myšlení obyčejných lidí, jak vnímali, prožívali a trpěli v této neuvěřitelné hektické době. Líčí kořeny nenávisti, které vznikaly rozdělováním společnosti na ty správné, německé a ty špatné, odpadlíky Čechy. To logicky vyústilo ve vystěhovaní velké části německých obyvatel do Německa po válce, protože se tak bezesporu předešlo dalším, krvavým střetům. Jizvy předválečné a válečné rozhodně nebyly zaceleny porážkou hitlerovského Německa. Vždyť zemřelo, bylo zavražděno na 360 tisíc Čechoslováků.

Čtivý Golombek jako skutečný novinář rozhodně nemoralizuje ani nehodnotí.
Je pozorovatel a zapisovatel, dává informace na misky vah a čtenář sám může posoudit míru zběsilosti, té či oné pravdy.
Ve své knize vzpomíná, jak v létě 1938 přijel do Holandska a všichni byli zděšeni jak ti barbarští Čechoslováci utlačují sudetské Němce a provokují Německo. Golombek je ujišťoval, že nic z toho Češi nedělají, právě naopak. Že je to čistá Goebbelsovská propagace. Nikdo mu neveřil.

B. Golombek spolu s E. Valentou popularizovali mimořádnou figuru českého cestovatelství Jana Eskymo Welzla.
Napsali o něm knihy: Třicet let na zlatém severu, 1930 / Po stopách polárních pokladů, 1930 / Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě, 1932 / Ledové povídky Eskymo Welzla 1934
Objevují se dokonce v knize Karla Čapka, Válka s mloky v části Pan Golombek a Pan Valenta. Zde figurují jako reportéři a zpovídají kapitána van Tocha (Vantocha), který dokonce hovoří jazykem, jakým se vyjadřoval Jan Welzl.

Kniha Co nebude v dějepise vyšla i jako audiokniha, Velmi dobře načtená Stanislavem Oubramem!!!
Je lehce cenzurovaná především v pojmech jako jsou Němci versus nacisti etc. Což je už dnes taková mediální tradice přepisování historie v rámci tzv. politické korektnosti.

Zážitky a svědectví ze života za okupace popsal v reportážích Co nebude v dějepise (1945), ve stejném roce vyšla příručka Válka v datech.

Potácíme se jako zbaveni rozumu. Jsme utýráni, propadáme chvílemi beznaději, ale zase se v nás probouzí vzdor, proklínáme Němce a utěšujeme se jednou a jedinou věcí: že jim to všechno odplatíme, že je za to potrestáme, že na tohle nikdy nezapomeneme, že na to nezapomenou naše děti ani naše vnukové, že o tom budeme vždycky a všude vypravovat, že nikdy nedopustíme, aby se Němci někdy za našeho života mohli postavit mezi ostatní slušné lidi.
Slibujeme si, že své životy zasvětíme tomu, aby to, co bylo na nás spácháno, zůstalo dobře vryto v každé paměti…
xxx

“Pane, kdybyste viděl, jak gestapáci pod paží vlečou to děvče, kdybyste viděl její znetvořený obličej, kdybyste viděl, jak ji vážou, a všecko proto, že její otec jednal jako Čech, nepodal byste už nikdy žádnému Němci ruku a váš syn by ji také nepodal, váš vnuk, váš pravnuk.

The post Bedřich Golombek. Co nikdy nebude v dějepise o německé okupaci ČSR 1938–1945 first appeared on Čítárny.

John Laughland velmi otevřeně píše o politické situaci v euroatlantické oblasti od devadesátých let, zvláště o evropské integraci z pohledu historického a filozofického.

Popisuje rozvoj EU, který je v rozporu s přáním obyvatel a která od počátku ničí principy demokracie už tím, jak bylo rozhodováno o vstupu do EU např. v Irsku, Francii, Belgii apod. Sám autor píše:
“…v posledních letech je evropská politika tupým, stále se opakujícím zvukem hřebíků zarážených do rakve demokracie.”

Kniha také pojednává o nacistických základech poválečné evropské integrace. Dnešní Evropskou unii pak označuje za marxistickou. pro PL říká:

„Evropskou integraci jsem označil rovněž za ´marxistickou utopii´, neboť jsem přesvědčen, že je do velké míry řízena postmoderními a marxistickými myšlenkami o neustálé revoluci a odstranění státu. Mnoho stoupenců EU miluje EU právě proto, že podle nich ztělesňuje jejich ideál beztvarosti. Ze stejného důvodu řada neomarxistických disidentů ve východní Evropě uvítala s otevřenou náručí volný trh, jelikož byli toho názoru, ostatně stejně jako Marx, že je více revoluční a snadněji naruší tradiční vazby, jako jsou národ a rodina.”
Více PL >>

Autor naprosto správně chápe, že po celá 90. léta je veden frontální útok na instituce národního státu i na jeho samotnou podstatu.
Motivací tohoto procesu je i neschopnost reformovat sociální státy většiny západoevropských zemí na národní úrovni.

Je zde i pár šokujících vychytávek.
Např. fotografie z výstavy organizované francouzskými zbraněmi SS v Paříži v lednu 1944. Nad výstavními panely ční mohutné heslo “La Waffen SS combat pour l´Europe” (Zbraně SS bojují za Evropu). Autor pak poznamenává, že: “Mezi nacistickým, vichystickým a fašistickým myšlením a dnešní ideologií evropské integrace existují tedy určité spojitosti.”

V sedmi kapitolách se věnuje historickým kořenům evropské myšlenky, roli Německa v evropské politice od středověku po současnost a dnešní evropské zvrácené ideologii.

Velmi poučná kniha, pokud chcete pochopit co se právě dnes děje v Evropě i celém světě!

Laughland, John / Znečištěný pramen. Nedemokratické počátky evropské ideje, 241 stran, Praha 2001
Anglického originálu je z roku 1998, ale autor zcela přepracoval I., VI. a VII. kapitolu. Reagoval tím na rychlý vývoj událostí po roce 1999 a zvláště na důsledky tzv. kosovské války.

Ukázka: Počátek konfliktu v Jugoslávii

“Již od ledna 1998 začaly z Kosova pronikat zprávy o ,etnických čistkách‘ a v televizních zpravodajstvích se objevily záběry uprchlíků na traktorech. Přestože byly některé z nich vysílány opakovaně — jinými slovy, přestože ve zpravodajstvích docházelo k jasným případům manipulace -, existovaly v Kosovu skutečně tisíce vnitrostátních uprchlíků, kteří se vydávali na cestu, protože v jejich zemi začínala občanská válka.
Rozpoutala se ještě předtím, než začaly padat bomby. Tuto občanskou válku podněcovaly teroristické útoky proti srbské policii a ozbrojeným silám, jež prováděla Kosovská osvobozenecká armáda (UCK). Rekrutovala se z nespokojených stalinistů, maoistů a stoupenců Envera Hodži v sousední Albánii.

Až do začátku roku 1998 byl albánský charakter velmi nejasný. Její příslušníci upadli v Albánii v nemilost již v roce 1992, kdy Demokratická strana Saliho Beriši porazila ve volbách nástupce Envera Hodži Ramize Aliu.
Od roku 1992 do roku 1997 měla Albánie více méně demokratickou prozápadní vládu. V roce 1996 ale prezident Beriša zahájil tažení proti mafii, která v jeho zemi získala značnou moc. Albánie a Kosovo byly důležitými zastávkami na cestách prostitutek a drog do západní Evropy. Mafie ve spojení s Albánskou socialistickou stranou podnikla odvetu. Poté, co se zhroutily oblíbené hry typu ,letadlo’, zorganizovala mohutné lidové nepokoje. Jakmile byla země zaplavena zbraněmi, konaly se zfalšované volby a Demokratická strana byla odstavena od moci.
Je pravděpodobné, že existuje přímé spojení mezi konsolidací moci mafiánsko-komunistické vlády v Tiraně a zahájením teroristické kampaně UCK, k němuž došlo o pouhých pár měsíců později.
Tato kampaň přinesla tisíce útoků proti občanům, policii, vojákům a dalším osobám. V prvních měsících roku 1998 bylo zabito 151 občanů: 69 Albánců, 37 Srbů a Černohorců, 3 cikáni a 42 osob, jejichž totožnost nebyla zjištěna.

Účelem těchto útoků bylo vyprovokovat srbskou odvetu a pak prezentovat jako etnický útlak.
Tato taktika fungovala. Srbové na útoky odpověděli takovým způsobem, že tisíce lidí opustily své domovy a uchylovaly se k příbuzným. V provincii se rozběsnila občanská válka. Vnitřní přesuny obyvatelstva byly Západu systematicky prezentovány jako důkaz ,etnických čistek’, jichž se dopouštějí Srbové na Albáncích, zatímco zpravodajské pořady systematicky opomíjely zmínky o povstání vedeném UCK.

Přesná povaha událostí, jež se v Kosovu odehrávaly, má klíčový význam, neboť válka, která nakonec vypukla, byla opakovaně a explicitně zdůvodňována humanitárními důvody. V průběhu útoků NATO pronikly ze samotného Kosova jen nečetné zprávy. Potvrdily však, že v provincii dříve klidně žily statisíce Albánců, aniž by je Srbové obtěžovali. Probíhalo něco jiného než etnické čistky: klasická protipartyzánská operace proti teroristickému povstání.”

“Když bylo zahájeno bombardování, členové establishmentu NATO záhy formulovali princip této akce. Generální tajemník NATO Javier Solana řekl, že je součástí ,nové strategické koncepce’ NATO. Clintonovská a blairovská rétorika byla plná poukazů na ,nový internacionalismus’. Jeden německý stratég prohlásil, že kosovská válka je ,vojenské euro’, ,povzbudivá, sjednocující paralela k zavedení jednotné evropské měny’.”

The post John Laughland a znečistěný pramen vzniku Evropské Unie. O pomalé likvidaci demokracie i válce v Jugoslávii first appeared on Čítárny.

Srebrenica. Jiný pohled na nejvážnější válečný problém v jugoslávské vesnici. Dorinova kniha je jedinečným svědectvím o manipulacích a lžích, na nichž se zprávy o „největším masakru v Evropě od konce 2. světové války“ zakládají.

Přináší také u nás dosud nepublikované detaily o sadistických postupech a rozsudcích bez důkazů tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu. Tento trestní tribunál byl zřízen protiprávně a na jeho provoz tzv. mezinárodní společenství doposud vydalo více peněz než na odstranění min po bosenské válce z let 1992-1995.
14. září 1996 ve volbách v Bosně a Hercegovině odevzdalo hlas 914 voličů, kteří ale jako „oběti masakru Srebrenica“ měli být už více než rok po smrti …..

V  případě údajného masakru, který se měl odehrát po 11. červenci 1995 v okolí města Srebrenica ve východní Bosně, chybí  mrtví, pachatelé i písemné rozkazy.
„Chybí vlastně všechno, aby nějaký masakr mohl být dokázán“ konstatuje autor knihy Alexander Dorin.
A ptá se:

„Tisíce mrtvých volí, OBSE nemá přístup k volebním seznamům, téměř 1 000 osob zemřelo už dlouho před pádem vesnice Srebrenica, mrtví získávají novou identitu, příbuzní neznají datum narození svých rodinných příslušníků … 

Který samostatně myslící člověk ještě může čemukoli z tohoto vykonstruovaného sebrenického příběhu věřit?“

Zde bych připomněl slova prof. Fursova, který ve zkratce přesně vystihl podstatu likvidace celé Evropy, které začalo sice už za 1. světové války a druhou světovou pokračovalo, ale novodobě se znovu rozjelo právě válkou v Jugoslávii.

Pokud mluvíme o Evropě, pak bychom se měli bavit ani ne tak o státech, ale o vládnoucích elitách, které mají nadnárodní charakter – kluby, lóže, komise, řádové i neřádové struktury. Jejich klanové a geopolitické zájmy se výrazně liší od národních zájmů států.
Severoatlantická elita, které obecně dominují Američané, má zájem vytvářet problémy konkurentovi – západní Evropě. A evropský segment severoatlantické elity (stačí připomenout přezdívku Sarkozy, který za svou kariéru vděčí Američanům, Sarco l’Americain) tuto hru hraje.

Vezměme si Jugoslávii. Koneckonců, vytvoření Kosova – muslimského drogově-kriminálního “státu” – položilo bombu pod Evropu. Lídři západoevropských zemí, kteří to chápali, tomu však salutovali, neboť západoevropské elity jsou součástí severoatlantického nadnárodního komplexu s anglosaským jádrem.

V předmluvě k českému vydání, kterou napsal autor filmu Uloupené Kosovo režisér Václav Dvořák, se k českému čtenáři poprvé dostává stručná zpráva o činnosti nejznámějších tuzemských novinářských pudlů Nového světového pořádku, kteří mají politicky korektní protisrbský rasismus v popisu práce.

Srebrenica / Alexander Dorin / Vydává Nakladatelství Loxia v licenci Kai Homilius Verlag Berlin. Vyšlo v prosinci 2013.
Orig.: Srebrenica, Geschichte eines salonfäfigen Rassismus, Kai Homilius Verlag, Berlin, 2012

Doslov Václava Dvořáka…

Jediné, co nám zbývá ve společnosti otrávené kalem mediálních manipulací a při současné nemožnosti získat prostor pro nápravu, je internet a osobní mravenčí práce nových buditelů. Naučit se zís­kávat alternativní zdroje informací na internetu je dnes stejné, jako číst samizdat v době totality. Osobní buditelská práce, podobná té, kterou naši předci podnikali pro znovuvzkříšení českého jazyka, je pak práce pro zachování zdravého rozumu a samostatného myšle­ní. Bez nich není ani společenské prosperity, ani spravedlnosti, ani demokracie. Proto knížku, kterou držíte v ruce, považujte za malý příspěvek do velkého celosvětového zápasu proti zotročení Novým světovým řádem, proti lžím a manipulacím, za opravdovou demokra­cii, přirozená lidská práva, lidskou důstojnost a občanskou svobodu.

Srebrenica, její část Potočari a v nich velké vzpomínkové cent­rum a muslimský hřbitov – mezarje – se staly poutním místem ev­ropských muslimů. Poutním místem, které má muslimy a zmanipu­lované lidi z celého světa přesvědčit o neexistující genocidě, spáchané prý Srby na nevinných bosenských muslimech. Slouží jako vykon­struované alibi pro agresory z NATO, pro jejich brutální protisrbské útoky a opravdovou genocidu Srbů v Chorvatsku, Bosně, Hercegovi­ně a na Kosovu a Metochii. Slouží ke stálému ponižování a vydírání Srbska,jeho vlád a občanů, kterým je neustále nasazována psí hlava. Stejně jako tzv. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu slouží ke vytírání zraku světové veřejnosti. Fakta, pravda a podrobnosti vás čekají na následujících stránkách.

RAJKO DOLEČEK – ZAJÍMAVÁ (OTŘESNÁ) FAKTA O UDÁLOSTECH V SREBRENICI

Ibran Mustafić, jeden ze spoluzakladatelů SDA, Strany demokratické akce Aliji Izetbegoviće, předáka bosensko-hercegovských Muslimů a významného ničitele Jugoslávie, strávil většinu války v Bosně, v Srebrenici a byl svým způsobem pro Muslimy „černou ovcí“ při líčení dění kolem Srebrenici. Muslimové na něho spáchali několik atentátů,  po jednom sotva zůstal na životě. Po vstupu armády Srbů do Srebrenici byl zajat a vyměněn za srbského plukovníka Aleksu Krsmanoviće. Ve svých publikacích ukazuje na úplně jiný obraz dění v Srebrenici, než jak to po světě šíří západní propaganda.

V sarajevském časopise Slobodna Bosna (14.července 1996) a v berlinském Die Junge Welt (27.-28.července 1996) líčí muslimskou mafii, která plně kontrolovala politický i ekonomický život a doslova rozhodovala o životě a smrti lidí z obklíčeného města v 1993-95. Ta mafie  vůbec  neváhala fyzicky likvidovat své odpůrce. Mustafić kritizoval opakované a četné vražedné vpády muslimského vojska (28.divize) pod velením Nasira Oriće ze Srebrenici do srbských vesnic východní Bosny a prohlásil, „že by bez toho mnoho  lidí zůstalo naživu“. Prezidentský úřad Aliji Izetbegoviće a generální štáb muslimské armády v Sarajevu zneužívaly Srebrenicu k svým politickým hrám. V Srebrenici docházelo k situacím, kdy Muslimové vraždili Muslimy. Srebrenica nebyla nikdy demilitarizovaná, jak bylo dohodnuto se srbskou stranou v roce 1993.

V září 1993 dokonce Izetbegović tvrdil, že mu prý prezident Clinton navrhl, aby pustil Srby do Srebrenici, aby tam povraždili 5000 Muslimů, a že by pak USA šly do války proti Srbům. Toto totiž potvrdil i bývalý šéf policie v Srebrenici Hakija Meholjić v sarajevském časopise DANI (čti dany): Hasan Hadžić„Pět tisíc muslimských hlav za vojenskou intervenci“ (22.června 1998). Když tato akce nevyšla, pokusila se o to později Madeleine Albrightová, zvaná „řeznice z Balkánu“ (v té době velvyslankyně USA v OSN), když v srpnu 1995 předvedla snímky amerických špionážních letadel nad oblasti Srebrenici, kde se měly stát údajné masakry zajatých Muslimů. Albrightová nikdy nedovolila, aby snímky byly zapůjčeny k podrobnějšímu prověření. Jsou dosud v trezoru. To jen ona a její spolupracovníci tvrdili, že tam jsou „vidět“ ty masakry.

V bělehradském deníku Politika vyšel 21.února 2013. jako zpráva on line  rozhovor s Ibranem Mustafićem, který vylíčil „domluvený genocid“ Muslimů mezi Clintonem a Izetbegovićem, který se měl uskutečnil hlavně během probíjení se z obklíčení 28.muslimské divize ze Srebrenice do Tuzly, kolem 11.července 1995.
Byl pro tuto příležitost připraven údajně seznam těch Muslimů, kteří  „za žádnou cenu nesmějí živí dosáhnout svobodné teritorium Tuzly“. Museli být zavražděni svými muslimskými soukmenovci. Jednalo se prý o celkem 500 až 1000 Bosňanů, Muslimů. Kromě nich padlo jich ještě hodně v bojích se srbskými jednotkami, které je obklíčily. Počty v bojích padlých (tedy „legálně“ zabitých) Muslimů se různí. R.Butler, odborník obžaloby, je uváděl jako 2 – 4 000, šéf štábu muslimské armády E.Hadžihasanović jako 2 628, mírový vyjednávač Carl Bildt na více než 4 000.

 O tom zabíjení Muslimů Muslimy mluvil s autorem i generál Mladić, během jednoho se svých rozhovorů s nim, byla to známá skutečnost. Jinak na konci uzavírá Mustafić, že mnozí lidé kolem Izetbegoviće už od léta 1992 plánovali akce, ve kterých by bylo nutné, v rámci propagandy, vidět co nejvíce mrtvých mezi bosenskými Muslimy. V této souvislosti je nutno si vzpomenout i na tři výbuchy v Sarajevu, organizované tamní muslimskou vládou, s mnoha oběťmi mezi civilisty, Srby i Muslimy (přes 120 mrtvých), za které byli obžalování Západem i vládou v Sarajevu, bez dostatečného vyšetření, okamžitě Srbové: (1) masakr ve frontě na chleba v ulici Vase Miskina (27. května 1992), po kterém následovaly drakonické sankce OSN proti Srbsku a Republice Srbské v Bosně a Hercegovině (BaH), (2) Markale I (5.února 1994) a Markale II (28.srpna 1995), po kterém začalo během 40 hodin předem plánované plošné bombardování a zabíjení a ničení v srbských oblastech Bosny, včetně použití (proč ?) munice s ochuzeným uranem, po zcela nedostatečném vyšetření výbuchu britským generálem UNPOROFORu  Rupertem Smithem.

Mustafić vidí jako největší zločin z té doby chvíli, kdy do Memoriálního centra (Potočari), s ostatky údajně od Srbů povražděných Muslimů, vkročil v 2003 Bill Clinton. Byla to chvíle, kdy se zločinec vrátil na místo zločinu. Byl to podle Mustafiće mnohem větší zločin než ten, uskutečněný v roce 1995.

Závažnou chybou, výmyslem, každodenně hlásaným na Západě je, že bylo popraveno 7 až 8 000 zajatých Muslimů, chlapců a mužů, aniž byla objevena těla, odpovídající těmto hrozným číslům.
A náhle se při odsouzení srbského generála Tolimira (2013) objevuje údaj o „pouhých“ 4 970 popravených. Soudní dvůr v Haagu (ICTY) jedním svým tvrzením jako by chtěl dělat vyložené hlupáky z těch, kterým uvedl, že podle DNA studii alespoň 5 336 osob bylo popraveno po pádu Srebrenici. Vyšetření DNA totiž může do určité míry určit příbuzenské vztahy a pomoci tak částečně k identifikaci těl, ale ABSOLUTNĚ nemůže určit způsob usmrcení, případně dobu, kdy k němu došlo. Popraveno bylo jednoznačně, bohužel, podle toho, že byly u nich  zjištěny zavázené ruce a převazem pokryté oči,  442  muslimských mužů.

Absolutním a trapným nedostatkem v údajích o „masakru“ kolem Srebrenici, je skutečnost, že zprávy Západu a pochopitelně i muslimských a chorvatských zdrojů, vůbec neuvádějí už před tím veliké vraždění srbských obyvatel východní Bosny, kolem Srebrenici.
Ve zprávě Holandského ústavu pro válečnou dokumentaci (NIOD) už z let 1991-94 je uvedeno:-„Srbské vesničky, obklíčené muslimskými městy, byly přepadeny a zbývající srbské osady byly obsazeny. Obyvatelé byli povražděni, jejich domy vyloupeny a vypáleny, nebo vyhozeny do povětří…Odhaduje se, že kolem 1 – 1 200 Srbů zahynulo během těchto útoků, zatím co jich bylo kolem 3 000 zraněno. Konečně z 9 390 srbských obyvatel okresu Srebrenica, jich zůstalo pouze 860…“ V roce 2013 uvádí známý americký profesor Edward Herman v interview, že „Masakr v Srebrenici byl obrovský podvod“, že v něm bylo 2 383 zavražděných srbských civilů, v tom značný počet žen, dětí a starých lidí, nejen mužů. Herman dále cituje, že srbské autobusy v kritické době převezly přes 20 000 muslimských civilů ze Srebrenici do bezpečí v oblasti Tuzly.

Muslimská strana nechce slyšet o tom, že udávané „popravy“ muslimských mužů a chlapců byly pomstou za ničení a vyvražďování srbských vesnic východní Bosny 28.muslimskou divizí ze Srebrenici. Francouzský generál Philippe Morillon, jednu dobu velitel UNPROFORu, při výslechu v souvislosti se soudem prezidenta Miloševiće v 2004, na otázku, proč by měli Srbové zabíjet zajaté Muslimy, k veliké nevoli muslimské vlády v Sarajevu odpověděl, že je absolutně přesvědčen, že příčinou toho byla pomsta za to, co šéf Muslimů (zřejmě Nasir Orić) prováděl Srbům ještě před červencem 1995, během 1993-95.
A o tom západní tisk moc nepsal.

Při pádu vesnice Srebrenica je zarážející, že muslimské vojsko 11.července 1995 nekladlo srbské jednotce, obsazující Srebrenicu prakticky žádný odpor, i když mělo výraznou početní převahu, řádově 4-5500 ku 1500 srbských vojáků + 4 tanky. 28.muslimská divize nepoužila protitankové zbraně, kterých měla dostatek. Při tom její velení, včetně Nasira Oriće a jeho velitelů, bylo v dubnu 1995 odvoláno „na konzultace“ do Sarajeva. Proč ? Takto oslabená 28.divize vykonala nicméně ještě v červnu poslední loupežnou výpravu proti srbské vesnici Višnjica. Ztráty 28.divize doznaly velikých rozměrů teprve když většina jejího mužstva zahájila pokus o průlom od vesnice Šušnjari směrem na Tuzlu (60-65 km), přes četná minová pole a četné srbské léčky. Podle mínění OSN vojenského pozorovatele Carlose Martinese Branco bylo nevysvětlitelné, proč muslimské jednotky v Srebrenici, přes svoji početní převahu a pro obranu výhodný terén, nebojovaly. Jaká hra se tady hrála?

Zatím nebyl zjištěn jediný rozkaz srbského velení k „popravám“. Kdo je přikázal?
Odkud bylo zlato, které měli dostat „popravčí“  (7-8 mužů ), kteří  byli zatčeni až po knize G.Čivikova „Srebrenica: Korunní svědek“ (2009) o divném korunním svědku Erdemovićovi a divně se chovajících soudcích ICTY.

Poznámka / Píše se rok 2024, 27. březen

Bidenův US režim chce přenést vinu za bombardování Jugoslávie (Srbska) USA a NATO na Srbsko.
Hlasování ve Valném shromáždění OSN, které iniciovaly Spojené státy, pravděpodobně oficiálně prohlásí události ve Srebrenici za genocidu a obviní Srby.

USA chtějí obvinit Srby žijící v Republice srbské jako součást Bosny, „kterou se pokusí zbavit její suverenity, a případně zatknout jejího prezidenta Milorada Dodika, který je jediným evropským vůdcem, který nadále přichází do Ruska. a budovat přátelské vztahy s Moskvou.
Další důvod k tlaku na Vučiće a Srbsko prostřednictvím RS. A zároveň „zrušit“ Republiku srbskou, která je pro Západ nepohodlná.“

To bude mít dalekosáhlé důsledky pro všechny Srby, jak v Republice srbské, tak v Srbsku.“
“Jde o pokus jmenovat Srby jako autory genocidy na mezinárodní oficiální úrovni z tribuny OSN. A tato odpovědnost by měla být přenesena na Republika srbská.”

The post Srebrenica. Válečný masakr v Jugoslávii a Dorinovo svědectví o manipulacích a lžích NATO first appeared on Čítárny.

Okupace Československa. Jedno z nejhorších období české historie byl Protektorat Böhmen und Mähren 1939 – 1945. Cílem bylo nejen rozšíření životního prostoru pro Němce, jak dlouhodobě hlásal kancléř Německa Hitler, ale i vyhlazení českého národa a jeho vystěhování.

To vše podporované mezinárodním kapitálem jež v roce 1933 umožnil vzestup Hitlera k moci naprosto bezchybnou demokratickou cestou a následné rozpoutání Druhé světové války, která měla navždy změnit mocenské rozložení v Evropě. Zároveň mělo dojít k likvidaci SSSR a rozdělení jeho nerostného bohatství a hlavně posílení moci USA a Británie.

Vše začalo Mnichovskou dohodou, kde bez československých zástupců došlo k souhlasu odevzdání pohraničních Sudet německé říši.

Co se dělo mezi Mnichovskou zradou 30.9. 1938 a začátkem německé okupace 14.3. 1939 a následným Protektorat Böhmen und Mähren 15.–16.3. 1939 do 8.–9.5. 1945?
Hitler už 21. října 1938 vydal příkaz Keitelovi k přípravě vojenského „vyřízení záležitosti se zbytkem Česka.

Ještě před vlastní okupaci, pod značným nátlakem byli nuceni zástupci Národní banky československé podepsat v roce 1939 smlouvu s německou Říšskou bankou, podle níž ČSR uvolňuje 481 miliónů korun, z toho 465,8 mil. ve zlatě a zbytek v devizách, pro krytí oběživa v uloupeném pohraničí.
Česko-Slovensko bylo nuceno „prodat“ Německu válečný materiál za 648 041 624 předválečných Kč, který nebyl nikdy uhrazen.

Kromě toho Německo dále podněcovalo české Němce k vyvolávání provokací, které měly ukázat světu, že Němci v Česko-Slovensku nemohou využívat všech práv. Československý pokus o vyhlášení neutrality byl na Hitlerův příkaz zmařen.

Počátkem roku 1939 začaly prosakovat zprávy o tom, že Němci chtějí obsadit republiku.
V průběhu měsíce února 1939 byla zahájena série protičeských provokací, které byly vyvolány českými Němci. Začalo to provokativním hajlováním, při němž často zaznívalo „Heil März!“ (narážka na to, že v březnu již bude Česko-Slovensko německé).
V Praze byly vyprovokovány srážky, končící policejním zásahem.

Už 12. 3.1939 se při příležitosti německého Dne hrdinů objevily na několika místech v Praze vlajky s hákovými kříži.

13. března 1939 byl Hermann Göring dopisem od Hitlera povolán ze své dovolené v San Remu zpět do Berlína, kam se dostavil odpoledne 14. března.

Dne 14. března byl vyhlášen samostatný Slovenský stát.
Stalo se tak po misi slovenského předáka Jozefa Tisa do Berlína.
Maďarsko vzápětí anektovalo část východního Slovenska a 15. března 1939 i Podkarpatskou Rus.

14.3.1939 porušilo Německo Mnichovskou dohodu (zradu) a v 17:30 přepadla naše území 8. pěší divize doprovázená motorizovaným oddílem SS.
Britský premiér Chamberlain zradil ČSR a pokoušel se prosadit názor, že se vznikem Slovenského státu došlo k zániku ČSR a Velká Británie není povinna garantovat její hranice.

V 16 hodin odjel prezident Emil Hácha zvláštním vlakem z Prahy do Berlína, aby před Hitlerem ponížil celý národ. Ten už 21. října 1938 vydal příkaz Keitelovi k přípravě vojenského „vyřízení záležitosti se zbytkem Česka.
V 17:30 vstoupily na československé území první německé jednotky; jednalo se o 8. pěší divizi doprovázenou motorizovaným oddílem SS.
V 18:40 Leibstandarte SS Adolf Hitler obsadila Moravskou Ostravu a bezpečnostní policie ihned zahájila zatýkání „spiklenců“ a komunistických radních. Důvodem přednostního obsazení této oblasti byl její průmyslový význam a německá obava z eventuálního polského vpádu.

Mnohem intenzivnějí pokračují mnohaměsíční provokace a výtržnosti českých Němců.
Ty gradovaly v Praze, Jihlavě, Olomouci a Brně, kde dokonce po puči obsadili brněnští Němci krátce po půlnoci na 15. březen důležité budovy ve městě.
14.3. 1939 byli dokonce propuštěni z vězení čelní představitelé českého fašistického hnutí Vlajka.

15. března 1939 začali Němci v Protektorátu Čechy a Morava prosazovat tvrdou kontrolu na obyvatelstvem.
Začal cca. 6-letý teror, vyhrožování smrtí i za poslech rádia. Jaká panovala atmosféra hrůzy a strachu jenž se dotkla skoro každý den, každé rodiny, si nelze dnes vůbec představit. Celkem přišlo o život na 350 tisíc Čechoslováků.

Jak fungovala protektorátní mediální cenzura pod vládou nacisty Wolfganga Wolframa von Wolmara

Pronásledování Židů za okupace.
Od 21.6. 1939 bylo vydáno německým říšským protektorem nařízení o židovském majetku, detailně definující Židy, a znemožňující Židům svobodně nakládat se svým majetkem, záhy následované nařízeními, znemožňujícími Židům podnikání.
VÍCE: Žid Jiří Orten, 14 zákazů od německých okupantů, odmítnutí lékařské péče a smrt

Byly uzavřeny všechny české vysoké školy.
Od roku 1942 byl postupně omezován počet studentů na gymnáziích, bylo zrušeno přes 50 středních škol. Počet studentů poklesl z 85 000/1939 na zhruba 35 000/1944.

Atentát na Heydricha 27.5.1942
Útok na Reinharda Heydricha, zastupujícího německého říšského protektora (krycí název operace Antropoid) byl proveden 27. května 1942 v Praze-Libni. Útok uskutečnily česko-slovenský výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš, kteří byli na tento úkol speciálně vycvičení ve Skotsku.

“Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat”.
Řekl říšský protektor Heydrich, který zemřel na následky atentátu 4.6.1942.

Nastává nejhorší část okupace. Teror, zatýkání, popravy. Heydrichiáda!
Poslední hromadná poprava se uskutečnila 24.10.1942 v německém koncentráku Muthausen.
Střelou do týlu bylo popraveno 294 československých občanů, Nejmladší Jindřiška měla 14 let!!!!!
Šlo o největší popravu v dějinách Mauthausenu za dobu jeho existence!
Čest jejich památce. Nikdy nezapomeneme a historii nepřepíšeme!

10.6. 1942 VYHLAZENÍ LIDIC
Když 4. června 1942 Heydrich na následky zranění zemřel, rozhodli se němečtí okupanti k dosud neslýchané zastrašovací akci.
Vyvraždění celé vesnice Lidice.
Celkem Němci popravili 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí).

25.6. 1942 vyvraždění vesnice Ležáky.
V ten den německé komando vpadne do vesnice Ležáky a naprostou většinu obyvatel, včetně malých dětí, povraždí.

5. května 1945  vyvraždění vesnice Javoříčko u Olomouce.
V ten den zavraždilo německé Lüdemannovo komando 38 mužů a srovnali celou obec se zemí. Z 34 domů přežila pouze škola, kaplička, stodola a jeden obytný dům.

KONEC OKUPACE:
ČSR osvobodila z naprosté většiny Rudá armáda s pomocí české, rumunské. americké a polské armády.
Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20.9. 1944 do 11.5. 1945.
Podle historiků padlo na československém území 138 000 až 144 000 sovětských vojáků.

Německými koncentračními tábory, věznicemi a káznicemi prošlo 450 tisíc československých občanů.

Celkově německo-hitlerovské válečné snažení znamenalo za 6 let válečného běsnění smrt pro 26 milionů dov. občanů, sedm milionů Němců, šest milionů Poláků a 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků. Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.
Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí – v boji i při vyhlazovacích akcích. Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.

29.října 1946 odjel poslední vlak a Československo ukončilo odsun Němců.
Ten byl realizován na žádost vítězných mocností a potvrzen tzv. Benešovým dekretem.
Předešlo se tak bezesporu mnoha dalším krvavým konfliktům po válce, ve které díky Němcům zemřelo víc jak 350 tisíc Čechoslováků.

Druhá světová válka 1.9. 1939 – 9.5. 1945. Důležitá data německé válečné zrůdnosti

9. květen / Den Vítězství nad německou Třetí říši.

Celkově 6 hlavních let německo-hitlerovské válečného běsnění znamenalo smrt:

pro 26 milionů sovětských občanů,
7 milionů Němců, 6 milionů Poláků a 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků etc…
Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.
Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí. V boji i při vyhlazovacích akcích.
Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.

A hlavně. Otázky, které by si měl položit každý u pomníků padlých.
Kdo na válce skutečně vydělal?
A nejsou to ti samí, co válku pomohli vyvolat a financovali ji?
A nevzniká velká, světová válka tehdy, když se někde hroutí ekonomika nebo není dostatek levných zdrojů.

The post Okupace ČSR. Protektorat Böhmen und Mähren 1939 – 1945. Německá genocida v Československu first appeared on Čítárny.

Karel Čapek byl pro mnohé jedinečným spisovatelem a intelektuálem, pro další měl desítky odporných chyb, které jeho velikost srážely až na úroveň sadisty, který kope do malých psů. Ale tak už to bývá u lidí, když svým psaním provokují hlupáky, kteří nemají schopnost se jasně zamyslet.

Karel Čapek byl bezesporu jedním z nejlepších a nečestnějších novinářů, které česká historie zná a Lidovky od té doby neměly ve svých řadách člověka, tak vzdělaného a literárně činného.

Před příchodem Hitlera do Československa ho víceméně uštvali čeští příznivci nacismu.
Cokoliv Karel Čapek napsal bylo v médiích okamžitě a hystericky napadeno.
Jeho náhla smrt, ještě před příchodem Hitlera, “překvapila” mnohé, že i Národní divadlo nevyvěsilo černý prapor.
Přesto ho na poslední cestě 29. prosince 1938 vyprovodilo tisíce lidí.
Jeho dílo je ale dnes aktuálnější, než knihy naprosté většiny současných autorů, o novinářích nemluvě. Těch opravdu slušných žurnalistů, jak se zdá, je  jak prstů na jedné ruce.

Nedávno jsme se jen tak zamýšleli nad Čapkem v souvislosti s událostmi ve světě, které i on často a břitce komentoval.
Sestavili jsme proto krátké SMS zprávy vycházející z jeho knih a novinových článků, které jsou i v dnešní době víc než aktuální.
Až nás mrazí, jak se svět vůbec nemění nebo si myslíme, že se mění pomocí těch, kteří místo mozku používají míchu, jak vtipně poznamenal o takových lidech Albert Einstein.

Jaké SMS by dnes napsal Karel Čapek všem psychopatům, kteří chtějí války?

MIROVA SPOLUPRACE
SESLI JSME SE V ZAJMU MIRU. DOHODLI JSME SE, ZE BUDEME VALCIT SPOLECNE

DODATEK K MEZINARODNIM SMLOUVAM
ANO MY JSME ZASADNE PRO MIR,  ALE S KYM VALCIME, JE NASE VNITRNI ZALEZITOST

BILATERARNI DOHODA
UZ NEKOLIKRAT JSME VAM NABIDLI OBOUSTRANNE VYHODNOU DOHODU:
MY NEBUDEME KRAST VASI TRAVU A VY NAM ZA TO BUDETE DODAVAT PO DOBREM CO JE POD NI.

NAVRH NA RESENI VALECNEHO KONFLIKTU
JSME OCHOTNI DISKUTOVAT O KONFLIKTU NA MEZINARODNI KONFERENCI, OVSEM S PODMINKOU, ZE BUDE DANO ZA PRAVDU NAM.

NECHCEME VALKU
JEN VAS CHCEME UPOZORNIT, ZE KDYBYSTE SE POKUSILI BRANIT, BYLI BYCHOM NUCENI POVAZOVAT TAKOVE JEDNANI, ZA PORUSENI  SVETOVEHO MIRU

NASE VÍTEZSTVI
NASE CETY DOBYLY SKVELEHO VITEZSTVI NAD TREMI STY POPRAVENYMI
VOJACI, UCINILI JSTE VSE, CO JSTE MOHLI PRO VELIKOST SVEHO NARODA. UZ HO ZBYVA JEN POLOVINA

DUKAZ O DOBRE VULI
NA DUKAZ NASEHO USILI O MIROVE RESENI KONFLIKTU, ODLETELA NAD VASE UZEMI MISE, KTERA ZAHAJILA POKOJNE BOMBARDOVANI VASICH MEST

PROTESTNI ZPRAVA
NEPRITEL ZAKERNE STRILEL NA NASE LETADLA, POKOJNE SVRHUJICI PUMY NA JEHO MESTA

ZPRAVA Z BOJISTE
NASE LETECTVO BOMBARDOVALO S PRONIKAVYM USPECHEM NEPRATELSKE SILY. BYL ZABIT JEDEN VOJAK, SEDMDESAT ZEN A STO DETI.

PROTESTNI ZPRAVA
ZALUJEME CIVILIZOVANEMU SVETU, ZE NAS BARBARSKY NEPRITEL, MISTO TOHO, ABY PRIJAL NASE PODMINKY, NECHAVA DAL OD NASICH LETCU ZABIJET SVE ZENY A DETI.

KONDOLENCE POZUSTALYM
VERIME, ZE SMRT VASICH BLIZKYCH VAS POVZBUDI K RADOSTNE A SPOLECNE SPOLUPRACI ZA MIR NA CELEM SVETE

V letech 1980-1995 vycházelo v nakladatelství Československý spisovatel (později Český spisovatel) nejkompletnější vydání spisů Karla Čapka, které zahrnuje celkem 25 knih, z čehož si dovolujeme upozornit na knihy, kde jsou Čapkovy nejen zveřejněné poznámky, ale také vynikající eseje a úvahy, které dnešní novináři už nejsou schopni psát. Čest vyjímkám.

XIV. Od člověka k člověku I. (1988) – Čapek a jeho společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1905 -1925
XV. Od člověka k člověku II. (1991) – Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1926 – 1931
XVI. Od člověka k člověku III. (1991) – Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1932 – 1938
XVII. O umění a kultuře I. (1984) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1907 – 1918
XVIII. O umění a kultuře II. (1985) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1919 – 1925
XIX. O umění a kultuře III. (1986) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1926 – 1938
XX. Hovory s T. G. Masarykem (1990)
XXI. Kritika slov, O věcech obecných čili Zóon Politikon (1991)
XXII. Korespondence I. (1993)
XXIII. Korespondence II. (1993)
XXV. O umění a kultuře, Od člověka k člověku – dodatky (1995)

The post Karel Čapek a protiválečné SMS. Války chtějí jen psychopatičtí politici first appeared on Čítárny.

Jiří Beneš, synovec prezidenta Edvarda Beneš, napsal knihu “V německém zajetí” jako jedno z nejsilnějších českých svědectví o holokaustu a zrůdnostech nacistických německých táborech Osvětim, Buchenwald, Dachau a Dora–Mittelbau.

V knize Jiří Beneš s mrazivou dokumentární přesností popisuje brutalitu německého gestapa, nelidské zacházení s vězni, jejich týrání a zabíjení i celkovou děsivou atmosféru vyhlazovacích táborů.
Svědectví o těchto zrůdnostech začal psát hned po osvobození Československa Rudou armádou.
Informace z knihy byly údajně použity jako důkazní materiál při norimberských procesech po Druhé světové válce.

Každý čtenář si během čtení bude klást jedinou otázku:
Jak je možné, že vysoce kulturní německý národ se mohl propadnout do tak primitivní nelidskosti?

Jiří Beneš (1898-1966) právník, úředník pražského magistrátu a dalších úřadů a poté novinář a publicista. Od roku 1925 byl redaktorem Lidových novin a od roku 1929 vydával v národně socialistickém nakladatelství Melantrich České slovo, Telegraf a později i A Zet. V letech 1934-1936 byl jejich zpravodajem v Moskvě.
Jiří Beneš byl synovcem prezidenta Edvarda Beneše – synem jeho nejstaršího bratra Václava. Ve své novinářské práci s prezidentem spolupracoval a především během svého pobytu v Moskvě mu zajišťoval nezávislé hospodářské a politické informace. Právě pro svůj příbuzenský vztah k prezidentovi byl také v době okupace perzekvován.

Po prvé byl Jiří Beneš zatčen gestapem v roce 1940, pod záminkou finančních transakcí s akciemi nakladatelství Melantrich. Byl internován na Pankráci a při výsleších v Petschkově paláci byl dotazován především na činnost prezidenta a představitelů národně socialistické strany. Po řadě výslechů byl propuštěn.
Podruhé byl Beneš zatčen v lednu 1943 a do května 1945 byl vězněn především v německých koncentračních táborech Osvětim (Auschwitz), Buchenwald a Dora. V té době byl mj. svědkem výroby „tajných zbraní“ – raket V-1 a V-2 v podzemních továrnách. Rakety, které měly zvrátit průběh války v Hitlerovo vítězství.

Za Protektorátu němečtí okupanti soustavně pronásledovali všechny spolupracovníky prezidenta Beneše, přátele i příbuzné. Z prezidentovy rodiny jich bylo dvanáct vězněno v německých koncentračních táborech, kde čtyři z nich zahynuli.

Jiří Beneš / V německém zajetí / první vydání Melantrich, Praha 1945. Další vydání v letech 1946 a 1947.
Za socialismu byly knihy likvidovány. Poslední dotisk vyšel v roce 2010 zásluhou Společnosti Edvarda Beneše.

Výpisky z knihy: Jiří Beneš / V německém zajetí

Němci mě zavřeli dvakrát. Poprvé na podzim roku 1940, po druhé na počátku roku 1943. Mé první uvěznění formálně vysvětlili jakýmisi transakcemi akcií tiskařské a vydavatelské společnosti Melantrich a také několik výslechů se týkalo jen této věci.
Byl jsem však vyslýchán několika komisariátu gestapa celkem šestnáctkrát a brzy jsem byl nucen si doznat, že nejde jen o akcie, že to bude tužší, než jsem podle počátečních otázek doufal. Šlo jim zejména o vzájemné vztahy politických a hospodářských osobností.
O mnohých věcech, které je tolik zajímaly, jsem opravdu nevěděl nic nebo jen velmi málo, jiné jsem přiznat nechtěl. Po celou dobu výslechů jsem žil ve strachu, že něco prozradím a že buď gestapu nějak prospěji, nebo dokonce umožním nějaké zatýkání a že pak ponesu následky takové slabosti až do smrti. Dopadlo to však dobře. Nikdo nebyl zatčen a z mých odpovědí gestapo jistě nezmoudřelo. Můj strach z následků případné zbabělosti byl prostě větší.

Nyní se o tom mluví snadno. Ale desetitisíce našich lidí, které gestapo vyslýchalo, může potvrdit, že takový výslech, který i s postranními psychologickými přípravami trval od šesti hodin ráno také do jedenácti večer a jehož vedle vyslýchaného se zúčastnilo pět až šest úředníků s velmi rozsáhlou policejní praxí…
xxx

Některé věci o zrůdnosti v německých lágrech jsou příliš neuvěřitelné a pouhé mé svědectví by nemohlo stačit.
Nelze předpokládat, že normální člověk by mohl uvěřit, jakou smrtí umíraly české ženy v Birkenau u Auschwitzu.
Nelze se domnívat, že pouhé svědectví jednotlivce může být dostatečným důkazem, že v Ellrichu u Nordhausenu dovedli Němci trápit členy kulturních národů tak, že umírající dobíjel umírajícího pro padesát gramů plesnivého chleba, nebo že šílený hladem jedl maso, odřezané z kostí svých mrtvých kamarádů.
V takových a ještě hroznějších případech uvedu jména a adresy těch, kdo viděli, prožili a přežili, aby i jejich svědectví mohlo být podáno a zajištěno.
xxx

„Slova koncentrační tábor budí představu skutečného tábora. Tábor je svatá hora v Palestině, jejím jménem označovali husité své ležení a svůj hrad a slovo tábor je spojeno vždy v našich myslích s určitým pořádkem, s jistou spořádaností. Němci užívají slova Lager. Lager v německém jazyku není jen tábor. Je to také skladiště. A v německých koncentračních táborech bylo vše, jenom spořádanosti tam nebylo. Byl daleko více skutečným skladištěm umírajících a k zemření určených.“
xxx

Oswieczym (Osvěčim) je malé, klidné polské městečko asi uprostřed mezi Katovicemi a Krakovem. Není na něm nic zvláštního. Je jako tisíce jiných. Přišli však Němci, zřídili u Osvěčimi koncentrační tábor a od toho dne německý název Oswieczym-Auschwitz- se stal pojmem, jímž možno vyjádřit nelidskou krutost a nadlidské utrpení. Osvěčim je malé polské město. Ale místo, kde zahynulo několikrát více lidí, než kolik má Varšava obyvatel, místo, v němž po pět let vládla hrůza a kde smrt byla vykoupením, toto místo se jmenuje a navždy bude jmenovati Auschwitz.

Několik kilometrů severozápadně od Auschwitzu je malá osada s poetickým názvem Rajsko. Rajsko bylo pár polských chalup, nikdo o nich nic neví a není ani, proč by o nich vědět měl. Rajsko se německy jmenuje Birkenau. Bude-li někdy třeba označit něco horšího, než čeho je schopno kterékoli dravé zvíře, něco hnusnějšího, než může učiniti nejhnusnější mravní zrůda, bude-li nutno myslet někdy na hrůzu, jejž divokost nelze dosud známým lidským slovem vyjádřit, bude-li kdy v budoucnu třeba říci, kdy a kde v dějinách člověka umírali lidé smrtí nejnelidštější, bude stačit slovo Birkenau. Rajsko bylo polská idyla. Birkenau bylo peklo. Jak možno psát o pekle nejstrašnějším a používat o něm slova Rajsko?…

Po prohlídce přišel k nám pan stellvertreter (pan »zastempca« se říkalo po Polácích) a dal nám ono poučení, o němž jsem se zmínil. Mluvil dlouho, ale zcela jasně: »Teď jste häftlinci v koncentračním táboře, víte, co to znamená ?«

Nevěděli jsme. »To znamená, že nemáte nejmenšího osobního práva. Nemáte práva na jídlo. Nedostali jste ho dosud a nedostanete ani zítra. Kdy dostanete jíst, to nevím. Nedostanete-li jíst vůbec, také se nic nestane, protože na jídlo nároku nemáte. Můžete si jít stěžovat komu chcete, ale neradím vám to. Umřete dřív, než řeknete, že máte hlad!«

»Nemáte práva na postel,« pokračoval, když jsme udiveně vyslechli první věty, »nemáte práva na spaní, nemáte práva na šaty, nemáte práva na nic, vůbec na nic a nejméně práva máte na život. Činem, za který jste přišli do lágru, ztratili jste všechno. Teď nejste nic, jen numero bez práva bez nároků! Co se vám poskytne, poskytne se vám jen z dobré vůle.«!

»Zato na druhé straně«, mluvil dále po krátké pomlčce, »máte dvě jasné povinnosti. Vykonat přesně, rychle a poslušně každou práci, která se vám svěří. Jen neříkejte, že na tu či onu práci nestačíte, nebo že jí nerozumíte, či dokonce že je pro vás příliš těžká. To je odepření pracovní povinnosti a vedle v Birkenau hoří pro vás pece krematoria ve dne v noci. A nemyslete si, že budete stonat. To je zde v táboře krátký proces. Buď jste schopni práce a budete dělat nebo nejste schopni práce a jdete do gázu. Kdo je nemocen, ať to přemáhá a snaží se vyléčit se sám při práci. Kdo to nedokáže, ať se rozloučí se světem. Upozorňují vás velmi vážně, že se neustále zjišťují musulmani, to jest lidé k práci nezpůsobilí. Musulman jde do gázu bez milosti, a není-li kdy, dostane jen dřevěnou narkózu (klackem do hlavy) a hodí ho na hranici. Tady je lágr a žádný starobinec«.

»Někdo z vás,« vedl dále své výklady, »někdo z vás by si mohl myslit, že uteče. To je blázen. To je varianta, která vás všechny přivede do neštěstí. Uteče-li někdo z bloku nebo komanda, jsou potrestáni všichni, kdo na bloku bydlí nebo s komandem pracují. Utečenec sám je přiveden zpátky a pověšen na apelplace. Kdyby se mu podařilo utéci, bude přivedena jeho rodina a pověšena místo něho!«

Ano,« pokračoval, »to není prázdná hrozba. Právě včera v pátek, kdy vy jste přišli, byla na apelplace pověšena šedesátiletá máma blázna, který si myslil, že z tábora se dá utéci. On sám nemohl být pověšen, protože ho roztrhali a napůl sežrali psi.«

„A proboha, jen si nemyslete na nějakou vzpouru. Před třemi měsíci se tu vzbouřilo šedesát holandských židů. Udělali kouli ze svých těl a vrhli se na dráty. Kdo nebyl zabit elektrickým proudem, byl rozstřílen na kaši z kulometů. Jejich celý blok šel do štráfkomanda v Jewiszowcích a dnes už nežije ani jeden!«
xxx

„Klacek, jímž zastempca bil, byl asi metr dlouhý a více než tři centimetry tlustý. Zastempca bil oběma rukama a veškerou silou svého vysokého těla. Po první ráně starý žid zařval jako raněné zvíře. Po třetí ráně vyl bolestí již nepřetržitě. Vyl, skučel, chvílemi jen sípal a zase řval a řval. Zastempca bil dále pravidelně a systematicky ránu vedle rány. Žid prokousal si bolestí rty, hryzal se do nadloktí, házel sebou se silou, kterou by v jeho stařečkém tělo nikdo nehledal.“

Poznámka:
slovo „zastempca“ označuje zástupce (německy Stellvertreter).Jedná se o táborový slang nebo fonetický přepis, kterým vězni nazývali zástupce kapo, pomocného dozorčího nebo zástupce staršího světnice/bloku (Stubenälteste nebo podobnou funkci). Tyto „zastempcové“ byli sami vězni (často kriminálníci nebo ti, kteří se přizpůsobili systému), kteří dostali privilegia výhodnější strava, lepší oblečení), ale na oplátku museli udržovat disciplínu – a často to dělali velmi brutálně, jak popisuje tento úryvek.
xxx

„V náročných a nelidských podmínkách zde hynuli vězňové ve stovkách denně. V době od 1. ledna 1944 do 2. dubna 1945 bylo při výrobě „V-2“ zahubeno a přišlo o život více než 22 000 převážně zahraničních vězňů… Přesto pohled na každou novou raketu nám připomínal, na čem a pro koho my pracujeme, ale zároveň nás nutil přemýšlet stále a znovu, jak bychom mohli ten ďábelský vynález poškodit či zničit…“
xxx

„Bylo tam pět krematorií, ale ta nestačila. Proto byly vykopány velké jámy a do nich složena vrstva dříví a vrstva mrtvých atd. Každá jáma byla na tisíc lidí. Když byla plná, byly dříví a mrtvoly polity naftou a zapáleny. Někdy přijelo několik transportů najednou, plynová komora nestačila a pak byli lidé upalováni jen s „dřevěnou narkózou“. Hnali je biči k jamám, bili je palicemi do hlav a házeli do ohně.“
xxx

„Válka se skončila a čas pomalu osušuje slzy. Němci jsou podrobeni trestu. My, kteří jsme prožili německou okupaci a přežili německé koncentrační tábory, víme, že je to trest zasloužený, třebas mnozí z nás předpokládali v době otroctví, že trest bude přísnější.

Ale časem se mnoho zapomíná a mohlo by se stát, že po letech budou naše děti jinak hledět na děti dnešních Němců, a zcela jistě děti dnešních Němců budou vidět jen trest a budou hledět zapomenout na vinu svých otců a matek. Je proto třeba zajistit důkazy o tom, jak hluboko pod úroveň dravé zvěře klesl německý člověk v letech 1939 až 1945.

Jistě i mnozí z naší generace nebudou moci uvěřit, jak šílené krutosti byl schopen výkvět německého národa. Je proto třeba vydat svědectví těch, kdo viděli a prožili. Tato kniha je mé svědectví.

Přežil jsem zabíjení Čechů po Heydrichově smrti. Byl jsem dvakrát uvězněn německou tajnou státní policií v Praze a podroben mnohým výslechům v Petschkově paláci.
Byl jsem v koncentračním táboře v Auschwitzu a v koncentračním táboře Dora v Nordhausenu. Byl jsem jako otrok zaměstnán při výrobě tajných německých zbraní V1 a V2. Viděl jsem koncentrační tábory v Buchenwaldu a v Ravensbrücku. Vydržel jsem hrozný transport vězňů z Nordhausenu v Durynském lese do severního Meklenburska, kdy esesmani, utíkající před zhoubou, vzali nás s sebou jako záštitu a v posledním vzepětí zuřivosti dobíjeli všechny, kdo padali hladem a únavou.

Své svědectví o tom všem jsem začal psát hned po zachránění ruskou armádou.

The post Jiří Beneš. V německém zajetí o zrůdnostech Němců za druhé světové války first appeared on Čítárny.

Bombardování Prahy 14. února 1945 byla jedna z nejzbytečnějších válečných akcí spojeneckých armád na konci Druhé světové války. Den, který se zapsal do dějin Prahy jako “Krvavá popeleční středa”. Zbytečně zemřelo 701 lidí a více než tisíc bylo zraněno.

Po americkém bombardování Prahy bylo vystaveno 400 rakví před kostelem sv. Ludmily na náměstí Míru.
Aby lidé nezapomněli.
Aby si připomínali, že válka je nejzrůdnější lidská činnost.

„Za starých časů psali, že je něžné a vhodné zemřít pro svou zemi. Ale v moderní válce není v smrti nic něžného ani vhodného. Jde pouze o bezdůvodné umírání.“
Ernest Hemingway

V ten den, 14.2. 1945 zemřela šestnáctiletá Eva, dcera malíře Josefa Lady.
Krátce po poledni šla na hodinu klavíru. Byla považována ze velmi talentovanou klavíristku. Pak uslyšela bombardéry. Na ulicích byla panika a Eva utíkala domů, aby varovala rodiče. Bydleli nedaleko Výtoně, dnešní Ladova ulice. Nedoběhla. Zahynula někde v okolí Emauzského kláštera, který zničily americké bomby.
Rodina malíře Josefa Lady se s její smrtí nikdy nevyrovnala. Šest let po smrti své dcery Evy (1951), zemřela usoužená Ladova manželka Hana.

„Věřím, že všichni ti, kteří z války těží a přispívají k jejímu vyvolání, by měli být zastřeleni hned první den akreditovanými zástupci loajálních občanů své země, kteří v ní budou bojovat.“
E. Hemingway / Sbohem armádo / předmluva 1948

Historické souvislosti:
Jaltská konference se konala 11. února 1945. Na konferenci si Sovětský svaz, USA a Velká Británie zhruba rozdělily sféry vlivu po vítězství nad nacistickým Německem, na němž měl největší podíl Sovětský svaz. Byla potvrzena demarkační linie a tak bylo jasné, že Československo bude spadat do sféry vlivu Sovětského svazu.
Nenávist vůči SSSR nebyla jen ze strany Německa, ale i ze strany USA i Británie, kteří by nejraději viděli SSSR poražený. Zničení průmyslové infrastruktury i obytných civilních budov v těchto oblastech bylo jednoznačně záměrem. Dokonce se počítalo i s následnou další válkou se Sovětským Svazem.

Američané se později snažili bombardování Prahy vysvětlit jako chybu navigátora.
Ve dnech 13.-15.2. 1945 byly totiž Drážďany mohutně bombardovány spojeneckými vojsky, přesto, že byly plné civilního obyvatelstva a německých utečenců.
A tak jedna bombardovací vlna bombardérů si údajně spletla Drážďany a Prahu. Američané to vysvětlovali tím, že navigátorovi akce vysadila navigace a musel se orientovat podle hodinek. Pro úplnost uvádíme, že Praha a Drážďany jsou od sebe vzdáleny cca. 200 km. Přesto na Prahu shodili cca. 200 tun bomb.

Americké bomby zcela evidentně zasypávaly hustě obydlený střed Prahy.
Zničeno a poškozeno bylo přes 2000 domů. Byl rozbombardovaný klášter Emauzy (Praha 2), jeden z “pomníků” Karla IV. Byl poničený barokní Faustův dům v jižní části Karlova náměstí, Vinohradská synagoga. Bomby zasáhly také tři nemocniční objekty. Výbuchy se ozývaly také z Vinohrad v okolí dnešní Vinohradské třídy, na Pankráci, ale i na druhé straně Vltavy. Všechno civilní objekty.

„Nikdy nevěř tomu, že válka jakkoliv nutná a ospravedlnitelná, není zločin.“
Ernest Hemingway

Dobový tisk bombardování Prahy ostře odsoudil.

Časopis Pestrý týden (24. února 1945):
„Anglo-americké teroristické letectvo svým náletem na pražské obytné čtvrti, nemocnice, dětské útulky, porodnice a kulturní klenoty naší země znovu dokázalo, že teror je systémem spojeneckého vedení války po všech stránkách.“

Národní politika (23. února 1945):
„Vražedný cynismus nepřítele vybil se výhradně na bezbranném civilním obyvatelstvu, kulturních památkách, nemocnicích a městských obytných čtvrtích.“

Bombardování Drážďan 13.2. -15.2. 1945.
V Drážďanech 13.-15. února 1945 zabily britské zápalné pumy 25 000 až 135 000 lidí. V drtivé většině civilní obyvatelstvo. Americké a britské bombardéry B17 během bombového útoku takřka srovnaly se zemí Drážďany v době, kdy už bylo jasné, že Německo válku prohrálo. Viz kniha: Kurt Vonnegut / Jatka č.5.
O válce Kurt Vonnegut píše:

Ernest Hemingway napsal po I. světové válce povídku Vojákův návrat o tom, jak je hrozně hrubé ptát se vojáka po návratu domů na to, co viděl.
Myslím, že když se nějaký civil vyptával na válčení a na válku, spousta lidí včetně mě schválně držela jazyk za zuby. Bylo to módní.
Víte, jedna z nejpůsobivějších možností, jak vykládat válečnou historku, je odmítnout ji vykládat. Civilům pak nezbývá, než si představovat ty nejúžasnější hrdinské činy.

Další zbytečné bombardování Prahy bylo 25. března 1945.
Cílená akce amerického letectva na zneškodnění důležitých továrních provozů v Libni a Vysočanech a vojenských letišť ve Kbelích a Letňanech. Do konce války zbývalo několik týdnů.
Bombardovalo se v neděli, prý aby byly co nejmenší ztráty na lidských životech. Přesto zemřelo přes 550 lidí.

Bombardování Prahy, Drážďan, Plzně na úplném konci války lze bez nadsázky považovat za válečný zločin.
Politici Spojených států ani Británie se Československu ani České republice nikdy neomluvili.

The post Bombardování Prahy 1945. Američané zabíjí dceru Josefa Lady a 700 Pražanů first appeared on Čítárny.

Ukrajina. Největší tragédie od druhé světové války. Ukrajinsko-ruský válečný konflikt vedený USA – NATO a podporovaný EU v letech 2014-2026???.
Předkládáme fakta, vedle kterých bude známý narativ o nevyprovokovaně válce znít jako fraška.

Únor 1990: V dohodě schválené Michailem Gorbačovem, posledním vůdcem SSSR, za souhlas s přijetím německého znovusjednocení v rámci NATO, ministr zahraničí James Baker slíbil, že NATO nerozšíří „jeden palec na východ“.
Poté část amerických a evropských lídrů učinila Gorbačovovi výslovné ujištění proti jakékoli budoucí expanzi NATO na východ. Gorbačov chápal ujištění jako „závaznou dohodu“. Následně sovětští vůdci na tomto základě rozhodovali a jednali na nich – stáhli Rudou armádu z Německa a rozpustili Varšavskou smlouvu.

Březen 1999: Za vlády Billa Clintona vstoupila do NATO Česká republika, Maďarsko a Polsko. Oslabené postsovětské Rusko v čele s Borisem Jelcinem, ovládaném oligarchickou kalí, protestovalo, ale nemohlo udělat nic, aby mu zabránilo.

Sovětský svaz se rozpadá v prosinci 1991.
Spojené státy, nevázány žádnými dohodami začaly okamžitě plánovat rozšíření NATO o státy bývalého východního bloku.
Součástí NATO se stává Maďarsko, Polsko. Československo vstoupilo do NATO v roce 1999, pár týdnů před útokem NATO na Jugoslávii, aby letadla NATO mohly létat přes Česko a bombardovat civilní obyvatelstvo.

31. prosince 1999 se stává prezidentem Vladimír Putin.
Rusko znovu začalo varovat NATO před ohrožováním ruských zájmů.

V roce 2002 odstupuje USA od smlouvy o protiraketové obraně a jasně destabilizovalo vojenské vztahy mezi Ruskem a NATO.
V té době začalo USA umisťovat rakety Aegis v Rumunsku a Polsku.

Rok 2004. Za George W. Bush, Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko se připojují k NATO – největší vlna rozšiřování NATO.

Duben 2008: Na summitu NATO Bucharest George W. Bush oznámil, že Ukrajina a Gruzie jsou na „okamžité cestě k NATO“. Bill Burns, velvyslanec v Rusku, poslal memorandum: Plná deska, řekl Burns, Rusové odpovídají:
„Ukrajina je nejčervenější z červených čar: „Net znamená net.“

17. 1. 2010 je zvolený proruský prezident Viktor Janukovič, který navíc propagoval neutralitu!!!!
Na to už reagovalo USA přípravou puče na Ukrajině a změnou v proamerický režim.

MAJDAN

Představitelka ministerstva zahraničí státu Virginie Nulandová se chlubila, že od roku 2004 „Oranžová revoluce“ USA utratily 5 miliard dolarů za změnu režimu na Ukrajině.
Na majdanu se osobně angažují senátoři Graham, McCay a další.

Dorazili ministři zahraničních věcí Polska, Německa a Francie, Radoslaw Sikorski, Frank-Walter Steinmeier, Eric Fournier, aby situaci uklidnili.
Demonstranti, z nichž pochází nynější moc v Kyjevě a kyjevská vláda a prezident Janukovič podepsali dohodu 21. února 2014.

Podle dohody vláda stáhne policii Berkut před parlamentu a vládních budov, na podzim 2014 budou na Ukrajině nové prezidentské volby, do té doby přestanou protivládní demonstrace.
Ministři tří zemí EU podepsali dohodu jako garanti. Vláda stáhla Berkut před parlamentu, ale demonstranti okamžitě vtrhli do parlamentu.
Televize vysílala záběry, jak demonstranti chodili po parlamentu s kalašnikovy.

Na poslance prováděli otevřený nátlak. Parlament schválil jako jeden z prvních zákonů, zákon prakticky o zákazu používání ruštiny v úředním styku, omezil vyučování ruštiny ve školách.
Prezident Janukovič musel utéct z Kyjeva nejprve na východ Ukrajiny, jinak by ho byli povstalci zabili.
Ruští výsadkáři mu nakonec pomohli ujít do Ruska.

Západní garanti nenašli v sobě politickou a morální sílu, aby přiznali, že kyjevští demonstranti, z nichž pochází současná moc v Kyjevě, porušili dohodu, kterou oni garantovali.
Majdan byl porušením ukrajinské ústavy – svržení platně zvoleného prezidenta, ozbrojený nátlak na parlament. Americká diplomatka Victoria Nuland později přiznala v americkém Kongresu, že USA vynaložily 5 miliard dolarů, „aby si ukrajinský lid svobodně mohl zvolit své vedení“.
Mezi demonstranty se nejviditelněji předváděl před kamerami s kalašnikovem v parlamentu Andrij Bilyj.
Ani později se nevešel do jejich plánů, až ho jeho vlastní dali zastřelit.

Protiústavní převrat pod názvem Majdan spustil řetěz událostí, vedoucích k válce.

Ukrajinský podvod, který začal už před rokem 2014

KORSUŇSKÝ POGROM

V noci z 20. na 21. února 2014 se autobusy vraceli z Kyjeva na Krym demonstranti pro Janukoviče.
U města Korsuň autobusy zastavili aktivisté Majdanu. Přinutili cestující vystoupit výstřely do vzduchu.
Několik zmlátili, poranili.
Tři autobusy polily benzínem a zapálily. Benzínem polili i některé cestující a vyhrožovali jim, že je zapálí.
V autobusech původně cestovalo asi 300 cestujících. 30 zůstalo pohřešovaných, 7 osob mělo být zabito. Nikdo nebyl za incident souzen.
O události natočili dokumentární film „Korsuňský pogrom“. Událost velmi přispěla k rozhodnutí Krymu odtrhnout se od Ukrajiny.

SNAJPEŘI NA MAJDANU

20. a 21. února 2014 ze tří okolních budov na Majdanu snajpeři stříleli do lidí na Majdanu, do demonstrantů i policistů.
Zastřelili 102 osob. Stříleli z budov, které měli pod kontrolou demonstranti.
Později západní novináři odhalili snajpery.
Pocházeli z Gruzie. V západních televizích běžel dokumentární film o střelbě na Majdanu i s výpověďmi některých snajperů na kamery.
Z výpovědí snajperů vyplývá, že je objednal člověk z vedoucích kruhů Majdanu, obvinění směřuje na Turčinova, později předsedu ukrajinského parlamentu.

Kyjevská moc nepříliš přesvědčivě tvrdí, že snajpeři byli objednáni Janukovičem.
Vyšetřování střelby na Majdanu zatím neproběhlo.

SKUTEČNÝ POČÁTEK VÁLKY NA UKRAJINĚ

Válka na Ukrajině začala v podstatě 15.2. 2014,
kdy byl podepsán dekret o zahájení ATO proti vlastním obyvatelům, proti separatistům z Donbasu.
Ukrajinská vláda prohlásila skupiny vlastních obyvatel za zrádce a teroristy, které je třeba potlačit vojensky.
Ukrajinská armáda zahájila ostrou vojenskou operaci až 17.4. 2014.

TEROR V ODĚSE

2. května 2014 v Oděse demonstrovali lidé proti bezpráví, které zavládlo na Ukrajině.
Přívrženci kyjevské moci na ně zaútočili a zahnali je do budovy Důmu odborů. Policie jen přihlížela. Demonstranti se v Domě odborů zabarikádovali.

Přívrženci Kyjeva Dům odborů zapálili a demonstranty, kteří z budovy vyběhli nebo vyskočili z oken, holemi dobili k smrti.
Zavraždili 48 lidí. Všechno natáčela televize. Pachatelé jsou identifikovatelní na filmových záběrech.
Nikdo nebyl nikdy stíhán.

MINSKÉ DOHODY

Ukrajinská armáda se pokoušela vojensky zabránit odtržení Doněcké a Luganské oblasti od Ukrajiny. Během bojů na podzim 2014 a začátkem 2015 se ukrajinská armáda dostala do obklíčení u města Debalcevo (mezi Doněckem a Luganskem).

Nejprve byl pokus o řešení situace diplomaticky.
5. září 2014 byla uzavřena v Minsku tzv. . 1. minskou dohodu Ukrajina, Rusko a obě oblasti, které se prohlásily za samostatné lidové republiky.
Dohoda ale nevedla k utišení zbraní.

Dne 15. února 2015 uzavřeli její účastníci Druhou Minskou dohodu s přesnějším uvedením povinností stran dohody.

Následně 18. února 2015 obklíčená ukrajinská armáda ustoupila z debalcevského kotle, ze kterého by se jinak nedostala.
Obě strany se obviňovaly z porušování dohody. Ukrajina zjevně nedodržela např. ustanovení, podle kterého měla přijmout ústavní zákon o rozsáhlé autonomii minimálně obou oblastí, později přisunula zpět těžké zbraně k linii dotyku.

Únor 2015: V Bělorusku se Putin a Porošenko setkali s francouzským prezidentem Françoisem Hollandem a německou kancléřkou Angelou Merkelovou, aby vyjednali příměří. Lídři souhlasili s dohodou, která by ukončila boje na východní Ukrajině – udělení autonomie rusky mluvícímu Donbasu – ale po sobě jdoucí ukrajinské vlády odmítly dohodu provést.

KRYM

Generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Sergejevič Chruščov daroval v roce 1954 Krym Ukrajině.
Do té doby byl součástí Ruské federativní socialistické republiky, dříve Ruské říše.
Během trvání Sovětského svazu to bylo jen jakoby administrativní rozhodnutí.
Při rozkladu Sovětského svazu uspořádali na Krymu referendum 20. ledna 1991 o vyhlášení svrchovanosti Krymu, na jehož základě krymský parlament přijal 12. února 1991 zákon „O obnovení Krymské autonomní sovětské socialistické republiky“.

Krymský parlament vyhlásil na 16. března 2014 referendum o svrchovanosti Krymu a vystoupení ze svazku Ukrajiny.
Více než 90 % voličů hlasovalo pro a Krym vystoupil z Ukrajiny a požádal o přijetí do svazku Ruské federace. Ruská Státní Duma přijala Krym a tak se Krym stal součástí Ruské federace.
Podle sčítání obyvatel v roce 2007 Rusové tvořili 58% obyvatel, Ukrajinci 24%, Krymští Tataři 12%, zbytek jiní. Na poloostrově vládne spokojenost s nynějším začleněním.

DONĚCK A LUGANSK / REFERENDUM

Po událostech v Kyjevě po Majdanu i v Doněcké a Luganské oblasti vyhlásili referendum o vystoupení z Ukrajiny.
Prezident RF Vladimir Putin obě oblasti vyzval, aby referendum nevyhlašovaly.
Vedení Ruské federace zřejmě už tehdy bylo rozhodnuto, že obě oblasti nepřijme do RF, na rozdíl od Krymu.
Referenda v obou oblastech se však navzdory Putinově výzvě konaly a více než 90% voličů hlasovalo pro vystoupení z ukrajinského státu.
Obě oblasti patřily před Říjnovou revolucí do Ruské říše pod názvem Novorossija.

Vstup do RF se však nekonal a obě oblasti začaly čelit útoku ukrajinské armády. Za pomoci ruských vojáků mimo oficiální svazek ruské armády a mezinárodních dobrovolníků, včetně Slováků, se ubránili, ale ne v celém územním rozsahu.
Navzdory závazkům obsaženým v Minských dohodách, oblasti čelí až dosud dělostřeleckým a jiným útokům ukrajinské armády. Od roku 2014 – 2022, v oblastech zahynulo asi 13 000 lidí.

Alej Andělů. Pomník věnovaný zabitým dětem ukrajinskou armádou od roku 2014 do konce války.

Únor 2015: V Bělorusku se Putin a Porošenko setkali s francouzským prezidentem Françoisem Hollandem a německou kancléřkou Angelou Merkelovou, aby vyjednali příměří. Lídři souhlasili s dohodou, která by ukončila boje na východní Ukrajině – udělení autonomie rusky mluvícímu Donbasu – ale po sobě jdoucí ukrajinské vlády odmítly dohodu provést.

Jaro 2020 Levicový prezident USA Joe Biden prohlašuje, že Krym je ukrajinský.
Ukrajina oficiálně odmítla udělit Donbasu zvláštní status ve svoji ústavě, jak to po ni požadují Minské dohody, které podepsala. ZDE

24.3. 2021 ukrajinsky prezident Zelensky podepsal výnos 117/2021, který aktivuje armádu k dobyti a sjednoceni Ukrajiny s autonomní oblasti Krym. Ukrajinští občane v mediích informováni nebyli. Tento výnos je v podstatě vyhlášeni války. ZDE

31.3. 2021 šéf ukrajinské armády sdělil, že ozbrojené sály zahájí ofenzívu s cílem zničit rebely na Donbase.ZDE

2.4. 2021 Evropské veleni ozbrojených sil USA vyhlašuje stav nejvyšší bojové pohotovosti díky aktivnímu pohybu ruských sil na ruském území.
To nevymyslíš. ZDE

Ozbrojené sily Ukrajiny zahájily dělostřeleckou palbu na pozice obránců samozvané Luhanske lidové republiky.
Ukrajinská delegace si stěžovala Radě bezpečnosti OSN na agresivní akce Ruska.
To nevymysliš. ZDE

Koncem dubna 2021 se připravuje cvičení NATO – přes 30 tisíc vojáků v oblastech okolo Kaliningradu a Krymu.

6.4. 2021 prezident Zelenský telefonuje s britským premiérem Johnsonem a žádá, aby byly posíleny sankce proti Rusku a aby posílila přítomnost NATO na Ukrajině.ZDE
Ministerstvo obrany Slovenské republiky upozorňuje obyvatele Slovenska, že v období od

5. do 11. 4. 2021 je přes území SR plánovaných osm přesunů zahraničních spojeneckých ozbrojených sil…

Prosinec 2021: Tým Biden odmítl Putinovy navrhované dohody o vzájemné bezpečnosti, které by zanechaly „neutrální“ Ukrajinu nedotčené. Od roku 2008 se Rusko snažilo přesvědčit americké administrativy, že Ukrajina je pro členství v NATO zakázaná, ale Joe Biden opět odsunul ruské obavy stranou: “Rusko neříká, kdo může vstoupit do NATO.”

Od roku 2008 se Rusko snažilo přesvědčit americké administrativy, že Ukrajina je pro členství v NATO zakázaná, ale Joe Biden opět odsunul ruské obavy stranou:
“Rusko nám nebude říkat, kdo může vstoupit do NATO.”

ZÁKLADNA OČAKOVO

Za vlády prezidenta Juščenka a poté opětovně po Majdanu Ukrajina a na druhé straně Spojené státy chtěly dosáhnout vstupu Ukrajiny do NATO.
V roce 2008 tomu Německo a Francie zabránily jen za cenu kompromisní věty v závěrečném komuniké ze summitu NATO v Bukurešti, že Ukrajina (a Gruzie) se v budoucnu stanou členy NATO.

I bez členství v NATO Spojené státy začaly v roce 2021 stavět svou vojenskou základnu Očakovo v blízkosti Oděsy, bez omezení druhu zbraní, které by na ní mohly být umístěny.
Po dokončení by americká armáda mohla odpalovat na Moskvu (a jiné ruské cíle) jaderné rakety s dobou letu 6-7 minut až do cíle. Rusko by se stalo vydíratelným v každé otázce.
V začátku vojenské operace v únoru 2022 ruské letectvo staveniště Očakovo bombardovalo.

NABÍDKA NEUTRALITY

Už před začátkem vojenské operace v roce 2022 prezident Putin nabídl Ukrajině, aby se stala neutrální.
Ukrajina to odmítla.
Pak už Rusko mohlo dosáhnout své bezpečnosti jen vojenskou operací.

18. 2. 2022: Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) zdokumentovala, že Ukrajina zintenzivnila dělostřelecké útoky podél linie kontaktu. (Od převratu v Kyjevě v roce 2014 zabila Ukrajina a nacističtí brigánové v NATO tisíce etnických Rusů na Donbasu.)

19. 2. 2022: Zelenskyj, který byl pozván, aby vystoupil na Mnichovské bezpečnostní konferenci, řekl:
„Ukrajina dostane a rozmístí jaderné rakety.“
Druhý večer, v televizi CBS 60 Minutes, ukrajinský ministr zahraničních věcí Dmytro Kuleba řekl:
„Ukrajina nikdy nebude ctít minské příměří.“

24. 2. 2022: S 90.000 vojáky Rusko zahájilo svou „zvláštní vojenskou operaci“ – nikoli „úplnou invazí“.
S odvoláním na „odpovědnost chránit“ Rusko zasahovalo do osmileté občanské války Donbasu poté, co všechny vyhlídky na diplomacii selhaly.
Vladimir Putin se 24. února 2022 neprobudil a rozhodl:
„Myslím, že dnes napadnem východní Ukrajinu,“ ani americká kampaň za rozšíření NATO na Ukrajinu na poslední chvíli manévr.
Dokumenty amerického ministerstva zahraničí ukazují, že budoucí členství Ukrajiny bylo projednáno již v roce 1994!!!

Ozbrojený konflikt začal ráno 24. února 2022 ruským útokem na Ukrajinu,
když Rusko vyčerpalo všechny možnosti o dosažení příměří.
Od té doby je Rusko politicky považováno za agresora.
I KDYŽ MEZINÁRODNÍ TRESTNÍ SOUD V HAAGU nikdy neoznačit Rusko za agresora.

JUDr. Štefan Harabin: Máme rozhodnutie Medzinárodného trestného súdu v Haagu, že ak Bezpečnostná rada OSN (BR OSN) podľa článku 39 Charty nerozhodla, že ide o agresiu, ani ten sa tým nemôže zaoberať. Veď v bodoch 6 a 7 dodatku Rímskeho štatútu Medzinárodného trestného súdu je uvedené, že môžu konať, iba ak BR OSN uzná, že ide o agresiu. Navrhnem vypočuť Antónia Guterresa, lebo len ten môže povedať a vyložiť Chartu OSN, či je Rusko agresor…

Po rozhodnutí Medzinárodné ho súdneho dvora OSN z 2. februára 2024 o žalobe Ukrajiny voči RF, kde vo výrokoch nepoužil výraz agresia vo vzťahu k príchodu vojsk RF na územie Doneckej a Luhanskej republiky, nie je ďalej možné politicky zneužívať Valné zhromaždenie OSN (VZ) na protiruskú propagandu prijímaním rezolúcií o Špeciálnej vojenskej operácii na Ukrajine s použitím takéhoto označenia.
Celý rozbor >>

„Slovenský súd rozhodol, že Rusko nie je agresor. EÚ zradila svoje hodnoty…“
/ Harabin po skončení soudu.
JUDr. Harabin tvrdí, že Rusko není v konfliktu na Ukrajině agresorem a žádná mezinárodní právní instituce ho takto neoznačila. V únoru 2022 kromě jiného JUDr. Harabin napsal, že by „udělal přesně to samé“, co ruský prezident Vladimir Putin v souvislosti s událostmi na Ukrajině. Tvrdil rovněž, že „je povinností Rusů pacifikovat nacisty, kteří genocidně od roku 2014 zavraždili 15 000 vlastních civilistů.“
Za to ho prokurátor obžaloval ze schvalování trestného činu a z hanobení národa, rasy a přesvědčení.
V lednu 2026 JUDr. Harabin soud jasně vyhrál. Nezávislý soud pracující na území EU, Špecializovaný trestný súd v Pezinku, podle zákonů potvrdil, že ze strany Ruska nebyla vykonaná žádná agrese.

RAKETOVÝ TEROR UKRAJINY

14.3, 2022 Ukrajina vypálila na město Doněck v poledne raketu Točka-U. Protiraketová obrana sice raketu sestřelila, ale poměrně pozdě.
Zbytky rakety dopadly na střed města.
Zahynulo 21 obětí, další byli zraněni.

8. 4. 2022 Ukrajina vystřelila také Točku-U na město Kramatorsk.
Zahynulo asi 50 obětí, další zranění.
Ukrajina popírala, že raketu vystřelila její armáda také, že to byla Točka-U. Ze zbytků rakety na místě výbuchu je zřejmé, že to byla Točka-U.
Zachovalo se registrační číslo rakety Š (v azbuce) 91579, které patřilo ukrajinské armádě.
Čili ukrajinská armáda střílela rakety určené k zabíjení proti městům, na které si Ukrajina dělá nárok.

POSLEDNÍ – ISTANBULSKÁ DOHODA MEZI RUSKEM A UKRAJINOU

V březnu 2022 se ale konaly rozhovory v tureckém Istanbulu mezi Rusy a Ukrajinci a výsledek byla akceptovatelná smlouva:
Smlouva o trvalé neutralitě a zárukách bezpečnosti Ukrajiny.
Obsahuje 18 článků + příloha.
Ta mohla celou válku okamžitě zastavit.

Rusové podle této smlouvy stahují vojska z okolí Kyjeva a pak Ukrajina smlouvu ruší.
Odstoupení od smlouvy je dáváno od souvislosti s návštěvou britského Borise Johnsona, který Zelenského přesvědčil / donutil, aby Ukrajina pokračovala ve válce.

Od června 2024 Putin vymezuje ruské podmínky pro široký, udržitelný trvalý mír:
– Žádné dočasné příměří, žádné evropské “mírotvorce”, žádné NATO (nebo nacisté) na Ukrajině.
– Uznání Krymu a historických ruských oblastí Luhansk, Doněck, Záporoží a Cherson jako trvalé ruské území.
Bez dohody bude Rusko pokračovat v postupu mimo čtyři oblasti a směrem k historickým „ruským městům“: Odesa, Mykolajivo, Dněpr a Charkov.

SUMMIT RUSKO / USA NA ALJAŠCE

15. srpna 2025 . Summit Rusko-Spojené státy / Summit Trump-Putin na Aljašce
Mezi prezidentem Spojených států Donaldem Trumpem a ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Konalo se na společné základně Elmendorf–Richardson v Anchorage na Aljašce.
Hlavním tématem diskuse byla probíhající rusko-ukrajinská válka.
Summit skončil, aniž by byla oznámena dohoda.

The post Ukrajina. Stručný přehled války USA a NATO proti Rusku skrze Ukrajinu od roku 1992 – 2026 first appeared on Čítárny.

Českobudějovický rodák Petr Porcal (1944-2014) se stal uznávaným kunsthistorikem, specializovaným na toskánskou renesanci. Téměř čtyřicet let působil jako profesor kateder amerických a kanadských univerzit ve Florencii. Pokud uslyšíte jeho pábivý hlas, pokud se ponoříte do jeho vyprávění, nikdy na něho nezapomenete!

Tato velmi vzácná kniha zahrnuje jeho projevy pro česká média, stati o českých umělcích, proslovy na vernisážích a vzpomínky jeho přátel a profesních kolegů.
Doprovozena je bohatou fotodokumentací a ilustracemi. Poskytuje náhled do životních osudů světoběžníka Petra Porcala, i jeho vyrovnání se s otázkou domova i okouzlením Florencie.
Publikace určitě poslouží těm, kteří při cestě do Florencie touží poznat něco víc.

V knize potkává čtenář osobnosti, které Porcala ovlivnily. Zajímavá je pasáž, jak ve Vatikánu poznal a velmi si vážil paleografa (nauka o čtení starých rukopisů) Leonarda Boyla, dominikána, později ředitele vatikánské knihovny.
„Zatímco kardinálové mají své rezidence, služebnictvo, svá velká auta a pro ně svá vlastní parkoviště, on byl absolutně skromný člověk, žil v cele kláštera a do práce jezdil autobusem…“

Petr Porcal / Letum non omnia finit – Smrtí vše nekončí / Komorní galerii u Schelů
http://www.schel-galery.cz/

Petr Porcal
Narodil se 22. října 1944 v Českých Budějovicích. Profesní dráhu historika umění započal praxí v Alšově jihočeské galerii. Po roce studií historie umění na Univerzitě Karlově při studentském zájezdu do Rakouska roku 1967 zůstal
v zahraničí. Zpočátku se živil jako zedník, pak studoval dějiny umění na univerzitě v holandském Utrechtu. Další vědomosti o evropské renesanci a ikonologii získal ve Vatikánu a v New Yorku. Poté se usadil ve Florencii. Učil na německém institutu
a florentských katedrách amerických a kanadských univerzit.
S malířkou Cecilií Chiavistelli měl dceru Kláru. Zemřel 28. března 2014 ve Florencii.

Pořady s Petrem Porcalem:

Když papež telefonuje Michelangelovi. Petr Porcal uměl předat lásku k umění!

Florencie: Vůně toskánské lilie
Vynikající audio reportáž z historie Florencie.  Na kopci nad městem u Sant Miniata al Monte – Boccaccio a ženy – Záměna koster aneb vypadal Giotto jako řezník? – Pupek umění – Drzý pohled Masaccia – Michelangelův přeražený nos – Učedník Piero – Sen o náhrobním nápisu – Božský Beato – Tichost Morandiho.
Původní reportáž s Petrem Porcalem: Pět květů toskánské lilie, ale někam zmizela.
Asi byla přepsána tímto pořadem a Petr Porcal už tam není ta hlavní figura, na které je reportáž zcela jasně postavena, že?
Zajímavé!!!!

The post Petr Porcal. Historik s pábivým hlasem, okouzlen Florencii a toskánskou renesancí first appeared on Čítárny.