Václav Havel (5. října 1936 – 18. prosince 2011), neznámá biografie. Renomovaný britský novinář a profesor politických věd John Keane píše knihu, na základě systematického studia a pečlivého pozorování. Pokouší se zachytit životní i politické události člověka, který v listopadu 1989 byl vyzvednut jako leader Československa a stal se mediálním symbolem odporu proti totalitní moci.

Píše se leden 1990. President Havel jede na první státní návštěvu, do Německa. A první, co kancléři Helmutu Kohlovi řekne je toto:
“Co kdybychom spolupracovali na rozpuštění všech politických stran s cílem vytvořit pouze jedinou silnou stranu – Stranu Evropy?”
Disident a navrhuje vládu jedné strany?! Šokovaný Kohl se nezmůže na slovo, raději dělá, že nic neslyšel. 
Píše ve své knize John Keane a dává najevo, že se nebude jednat o oslavný životopis.
A pokračuje.
“Napsal jsem tu knihu demokraticky. Nesnažím se moralizovat. Nedělám z Havla hrdinu. Ani ho nedémonizuji. Napsal jsem tu knihu formou samostatných “živých obrazů”, částečně jako poctu Havlovu zájmu o divadlo. Je to kniha o moci. Jsem přesvědčen, že téma moci patří k nejdůležitějším tématům lidské existence.”

Z rozhovoru s Johnem Keanem…

Tato kniha je tragédie. Havlův příběh má mnoho rysů klasické tragédie, jak ji definovali Aristoteles, Seneca, Shakespeare. Je to historie osobní úzkosti a problémů jednoho člověka. Odvážného smrtelníka, který má chyby. Je to člověk, který znovu přehrává na veřejném jevišti, obtíženém velkým zlem, utrpení, které vzniká, když násilím bojujeme o moc nad druhými.
Ale účelem tragédie není zdeprimovat diváky. Doufám, že alespoň někteří čtenáři se sami v neštěstí Václava Havla najdou. Protože tragédie, jak řekl Shakespeare, může fungovat jako velký a mocný lék. Tragédie dokáže potvrdit lidské nároky na důstojnost člověka a na svobodu.

Takže, v této knize jsou světlé i temné body Havlova života. Mezi ty světlé body patří: seznámení prvorozeného syna pozoruhodné matky s básníkem Jiřím Kuběnou. Náhodné seznámení Václava Havla s Pavlem Tigridem v Paříži v květnu 1968. Zrod Charty 77. Návrat z vězení na jaře 1983. Úspěšné vítězství nad ostatními ve snaze stát se prezidentem, aby mohl vystoupit před davy na Letné. Havlovy útoky na divadelní establishment a jeho vynikající satiry o absurditě nekontrolované moci.

Temná místa:
Když se malý Václav stal terčem bombardování na venkovském sídle Havlově na konci druhé světové války.
Když se neuvěřitelně několik týdnů před tím, než se stal prezidentem, málem v prvním týdnu září 1989 utopil v opilosti, po poslechu skupiny Jasná páka.
Havlova role při ztrátě poloviny země. Havlovy hádky s Olgou. Olžina smrt. Možná sňatek s Dagmar Veškrnovou. Úsilí poradit si s ochromeným prezidentským úřadem.
Nutnost vyrovnat se s všeobecným poznáním, že každá politická kariéra normálně končí neúspěchem.
A nakonec, rozbalení daru smrti: to je téma, jímž kniha končí. Je to obtížné, vyrovnat se s darem smrti.

Václav Havel. Politická tragédie v šesti dějstvích / John Keane / nakladatelství Volvox Globator, 1999

Ukázky z knihy “Václav Havel. Politická lidská tragédie v šesti dějstvích”

Špatné zdraví, manželka, která se do všeho plete … a ještě hůř, Václav Havel se proměnil z vizionářského básníka v politika, chtivého vlastních výhod. Jak došlo k tomu, že se tento sametový revolucionář proměnil v hlavní postavu tragédie, kterou sám vytvořil?

16. listopadu 1996 konstatoval osobní lékař Václava Havla Michal Serf, že má Havel zápal plic. Začali mu ho léčit, ale Havlův zdravotní stav se nelepšil. Příznaky – horečka, zimnice, dvojité vidění – se zhoršovaly, takže Havlova nová přítelkyně, herečka Dagmar Veškrnová, tohoto lékaře, který byl Havlovým dobrým přítelem z dob ještě před sametovou revolucí, propustila. V nejlepší pražské nemocnici se Veškrnová spojila s lékaři, kteří dali Havlovi sedativa a zrentgenovali mu plíce – anonymně.

Nemoc nikdy nepřichází ve vhodnou dobu a u Havla to nebylo výjimkou. Uprostřed důležitých vyjednávání o vstupu České republiky do NATO bylo Havlovo dobré zdraví jednak praktickou nutností a jednak symbolem schopnosti České republiky dokončit důležitá jednání na nejvyšší úrovni. Tak se lékaři rozhodli udržet Havlovu zdravotní krizi v tajnosti. Když byly Havlovy plíce zrentgenovány, rentgeny byly poslány na konzultace k dalším odborníkům označené jménem šéfa Havlovy ochranky. Bylo zjevné, že v pravé plíci byla černá skvrna, a tak byl konzultován další odborník, tentokrát jeden z čelných pražských profesorů, dr. Pavel Pafko. Nemarnil čas a navrhl chirurgický zákrok.

Pouhých několik minut před operací, jako kdyby byl před popravou, Havel a jeho ministr zdravotnictví si před televizními kamerami zapálili oba cigaretu. Dívaly se na to stovky reportérů, kteří se snažili Havla naposledy vyfotografovat, než zmizí na operační sál. Operace trvala čtyři hodiny. Během ní Pafko a jeho tým odstranili zhoubný nádor o velikostí víc než půl palce, společně s okolní tkání. Havel, který teď už měl jen půldruhé plíce, byl pak odvezen na jednotku intenzívní péče a od ostatních pacientů byl oddělen zástěnami.

Od této chvíle dál se rozcházejí názory na to, co se dělo pak, hlavně v důsledku toho, že ti, kdo byli Havlovi nejblíže, se v této situaci neshodli o tom, co by se mělo podniknout. Krátce po operaci vznikl v Havlově levé plíci nový zápal plic. Jeho tep se dramaticky zvýšil, a Pafko, který zavolal dalšího lékaře, šest zdravotních sester a plicní ventilátor, vykonal tracheotomii. Otevřel otvor v Havlově hrdle, aby mohl Havel dýchat. Jakmile byla operace ukončena, Havel začal mít potíže se srdcem. Ventilátor přestal fungovat – zda šlo o mechanickou závadu nebo to bylo způsobeno špatnou prací personálu, není jasné. Kdyby bývalo nebylo Veškrnové, které přišla na jednotku intenzívní péče a zjistila, že se tam Havel dusí, býval by zemřel.

Tato epizoda v dramatu, v němž šlo o život a o smrt, otřásla sebevědomím všech. Veškrnová zavolala lidového léčitele, který Havla v nemocnici navštívil třikrát. Prezidentův bratr Ivan, který dospěl k názoru, že prezidentovi zaměstnanci už situaci nezvládají, zavolal nezávislého lékaře, jemuž mohl důvěřovat. To přimělo Veškrnovou, že začala telefonovat pro pomoc ze zahraničí. Třináctý lékař, významný americký odborník jménem Robert J. Ginsberg, přiletěl přes noc do Prahy. Ginsberg se jen na Havla podíval a nařídil zaměstnancům nemocnice, aby snížili obsah kyslíku ve ventilátoru. Vyčistil Havlovy dýchací cesty a oznámil týmu hašteřících se lékařů, že pacientova horečka pomine a že je na cestě k normálnímu uzdravení. Ukázalo se, že Ginsberg měl pravdu.

Když Ginsberg od dva dny později odletěl opět do New Yorku, v České republice vybuchla trpká veřejná debata. Proč byly Havlovy rentgeny označeny jménem šéfa jeho ochranky, ptali se někteří, a proč mu bylo dovoleno kouřit ještě několik vteřin před tím, než ho odvezli na operační sál? Proč proboha byl k jeho lůžku povolán lidový léčitel? A proč, ptali se jiní, bylo dovoleno, aby se události v údajně nejlepší pražské nemocnici takto vymkly z rukou? Na otázky nepřišly žádné přímé odpovědi a rozšířily se nepodložené zprávy, že Havel, který se vrátil domů do rekonvalescence 27. prosince, upadl do hluboké deprese, způsobené zákazem kouření a požívání alkoholu.

Politicky se situace nelepšila. Osmého dne po návratu z nemocnice Havel své přátele a českou veřejnost šokoval tím, že se při soukromém obřadu, na nějž nebyl pozván ani jeho bratr Ivan, oženil s Veškrnovou. Někteří jeho nejbližší přátelé ho varovali, aby to nedělal. Řekl jim na to, že dospěl k závěru, že Veškrnová mu zachránila život.

Zdá se, že plynulo hodně libidinální energie. Jemu se zprvu strašně líbilo, jak se na něj Dagmar dívala, a jí vzrušovala jeho bohémská kariéra dramatika. Den po svatbě – byl to dvacetiminutový obřad, který se konal 4. ledna 1997 na radnici v Praze – Žižkově, kde si před 33 lety vzal svou první manželku, Olgu – promluvil Havel k národu ve svém pravidelném pořadu Hovory z Lán. “Jsem přesvědčen, že budeme šťastni. A věřím také v něco jiného: že tato nová etapa mi pomůže, abych se v určitých aspektech stal lepším člověkem, než jsem dosud byl.”

Havel se podrobněji nerozhovořil o svých minulých nedostatcích, ale, což bylo zajímavé, začal mluvit o Olze, která zemřela ani ne rok předtím na rakovinu. “Olga byla mou společnicí téměř po dobu 45 let. Je, a vždycky zůstane, neodstranitelnou součástí mé duše. Oženil jsem se s Dášou nikoliv proto, abych nahradil Olgu, ale prostě proto, že se milujeme a chceme spolu žít.”

Havel se zmínil o tom, že symbolem této kontinuity bylo rozhodnutí oženit se podruhé na téže radnici. Pak se zmínil o tom, že by Olga chtěla, aby se znovu oženil – jeho nové manželce tehdy bylo 43 let. “Než zemřela,” řekl Havel, ” Olga vyjádřila názor, že bych se měl znovu oženit. Tou dobou jsem to kategoricky vyloučil, a byl jsem rozhodnut dožít sám. Byla přesvědčena, že neumím žít sám a že bych neměl žít sám. Měla pravdu a život sám to potvrdil, když jsem měl to štěstí, že jsem poznal Dášu.”

Tiskové fotografie a televizní záběry ukazují, že pohublý Havel zářil. Ale ať už získal sňatkem jakkoliv velké osobní štěstí, politicky byl sňatek pro něho kontraproduktivní. “I kdyby bývala Dagmar Veškrnová andělem.” řekl jeden poradce, jemuž Havel důvěřuje, později, “novomanželé by měli problémy.”

Veřejné mínění skutečně začalo být nepokojné a nepředvídatelné, a začalo dokonce projevovat podivné rysy mstivosti. Havel se začínal podobat onomu laskavému králi v české říkance pro děti, který si dal na nos med pro svou oblíbenou včelu, a byl pak šokován, když nevděčná včela začala být nepokojná a štípla ho.

O několik měsíců později sdělila Havlova nová manželka pozvanému publiku dětí a novinářů na Pražském hradě, , že její oblíbená pohádková postava je zlatá rybka (kterou pustil do moře rybář poté, co mu splnila tři přání), protože chce sama “splnit každé přání mého manžela”. Havel tomu s úsměvem přihlížel. Ukázalo se, že stav sexuální politiky v České republice je o několik kroků před tímto veřejným výkonem, o němž se široce mluvilo, jako že se z toho téměř zvedal žaludek. Někteří lidé dokonce poznamenali, žese to podobalo kýčovitým scénám z Havlových absurdních her. Potvrdilo to, že veřejnost si uchovala hluboké sympatie pro Olgu. Také to potvrdilo, že Havlovo druhé manželství – “naše prezidentství” – jak to posléze nazval při faux pas v České televizi se rychle stalo politckým břemenem.

Olga ze zásady odmítala hrát politickou roli první dámy. Dávala přednost práci na projektech, jejichž cílem bylo dát moc sociálně potlačeným občanům. Naproti tomu, jak se zdálo, Dáša Veškrnová si velmi přála hrát politickou roli. Pavel Rychetský, předseda důležitého senátního výboru pro ústavní a právní záležitosti, typickým způsobem kritizoval její naivní ambice. “Manželka prezidenta není úřad,” připomněl jí, “a v žádném případě to není ústavní úřad.”

Veškrnová však nic nechápala a zaútočila proti tomu. V prohlášení, které poskytla deníku Mladá fronta Dnes, uvedla: “Téměř všechna moje rozhodnutí mají politický význam a mohou nějakým způsobem ovlivnit zájmy nebo prestiž hlavy státu, a tedy státu samotného.”

Havlovy politické problémy se prohlubovaly tím, že podporoval Dášiny veřejné indiskrece. Bylo jich docela hodně, včetně Dášina výbuchu na tiskové konferenci, kde zaútočila proti novinářům, kteří neuznali právo jejího manžela “na volné víkendy, jako má každý zaměstnanec.” Začaly kolovat vulgární vtipy o Dáše a o stavu zdraví jejího manžela a o politickém úsudku.

Dáša byla rychle donucena si uvědomit, současná politika a intenzívní zájem sdělovacích prostředků jedno jsou a že starý rozdíl mezi politikou na scéně a za scénou už neexistuje. Čím více se snaží politické “hvězdy” o soukromí, tím víc “publicity” tím vyvolávají. Takže bulvární novináři a poradci pro “image” veřejných osobností ji nezdvořile kritizovali, že je její šatník od firmy Versace “extravagantní”. Někteří lidé poukazovali na to, že Veškrnová vypadá jako letuška, že by měl o pár kilogramů zhubnout, že si dává na obličej příliš mnoho ostře červené rtěnky. Jiní se jí posmívali, že nemá pořádně manikurované nehty a že má strašné vlasy. Z Havla mezitím vznikl partner blonďaté lehčí ženy, o níž píší levné bulvární noviny. Neutrální pozorovatelé si stěžovali, že se zdá, že je prezident neobvykle vzteklý a že je obětí náhlých změn nálady, možná v důsledku léků, které musel brát.

Situace se zhoršila také tím, že Havel téměř úplně ztratil styk se známými, s přáteli a s rodinou. Dokonce i jeho bratr začal říkat přátelům, že lituje, že Václava nyní vidí jen jednou do roka, zatímco když byl ve vězení, vídával ho – jak bylo povoleno – čtyřikrát do roka.

Během roku 1997 začala kolovat celá řada jedovatých historek. Bylo nejasné, zda jsou pravdivé, ale jejich důsledkem bylo, že zlikvidovaly zbytek Havlova charismatu. Zahraniční novináři, zvaní na obědy ve vinárnách v podhradí, kde se intenzívně a náruživě kouřilo, konstatovali, že Havel nyní mluví daleko více jako politik než jako básník, dramatik či filozofický kritik moderního světa. Tento dojem, ať už byl či nebyl přesný, vedl k závěru, že prezidentská moc ochromila Havlův tvůrčí literární styl.

Všichni – nejen ti, kdo byli politicky vykopnuti nahoru nebo dolů – si stěžovali, jaký si Havel udržuje odstup. “Před několika dny,” vzpomínal Havlův spolužák ze školy krále Jiřího v Poděbradech, “jsem parkoval auto v Dejvicích a hlavní ulicí najednou přijela prezidentská kavalkáda. Václava vezli domů po návratu ze státní návštěvy a množství blikajících světel a sirén bylo neuvěřitelné. Takovýmto pompézním projevům moci jsme se za komunismu smáli, ale tohle chování bylo horší.”

Podstatou takovýchto stížností byl pocit, že Havel nyní trpí jinou nemocí – nemocí, která postihnuje politiky, kteří ztratí schopnost poznat, kde je hranice, a kdy by měli ještě s důstojností odejít z politiky. Tito politikové nevidí, že jejich politická kariéra je tím nakonec zlikvidována.

Po rozpadu Československa v roce 1992 se Havel zoufale držel prezidentského úřadu. Říkal přátelům, že Česká republika potřebuje vladařský, královský symbol kontinuity s nedávnou minulostí. Začalo to vypadat, jako že se Havel bojí odejít z politiky, jako že je jeho já závislé na to, aby si udržel prezidentský úřad.

Stále více občanů začalo docházet k názoru, že Havlovo prezidentství je ochromeno. Moudří lidé poznamenali, že Havlova kariéra jako dramatika byla už navždy zničena. Během návštěvy Oxfordu v listopadu 1998 Havel poznamenal, že by se chtěl vrátit k psaní her, že by chtěl napsat “jednu absurdní hru”. Ale smutnou skutečností je, že havel, i kdyby měl stále ještě čas a chtěl psát, by se nemohl vrátit k divadlu, aniž by nebyl pronásledován kontroverzí.

Jiní občané začali poukazovat na to, že Havlovo prezidentství prokazuje příliš mnoho vůli po moci a příliš málo nechuti k moci, že už nemá vůbec nic společného s morálkou. A nejhorší bylo, že stále větší počet lidí, ve všech vrstvách společnosti, začal konstatovat, že prezidentský úřad není lidem přístupný – daleko více a jinak než během prvních měsíců po revoluci.

Havlovi kritici poukazovali na to, že namísto aby měl Hrad styk s lidmi, zdá se, že se Havel uzavírá do vlastního světa, a zanechává lidi dole mimo, jako v nějakém kafkovském románu, kde je Hrad permanentně nepřístupný.

“Už není možné úmysly Hradu výrazněji ovlivnit,” uvedl bývalý kolega, jemuž Havel důvěřovat. Volil přitom metafory pozorně. “Havlovy priority jsou nyní určeny tak přesně a pevně, že je nelze ovlivnit. Je obklopen dvořany: muži a ženami, jejichž úkolem je sloužit panu králi.”

Havlovi nejostřejší kritikové, kteří hovoří ze zkušenosti, to dál rozvádějí. Ubohým úkolem hradních dvořanů, konstatovali, je potvrzovat Havlovu intuici a říkat mu, že jeho úsudky jsou správné. Tak se stalo, že se dostal do uzavřené ulity jejich slov, úsměvů, souhlasů, krátkých výroků pro televizi (soundbites) a tiskových prohlášení . Dvořané se stávají zrcadly Havlovy skutečnosti, jeho pýchy a – pro vladaře je to špatné – jinak to dělat nemohou. Zrcadla nejsou schopna odrážet jinou skutečnost. A tak král, který se začal podobat zrcadlům svých vlastních zrcadel, se nakonec octl v domě samých zrcadel.

Havlův starý přítel Adam Michnik, známý polský intelektuál, to všechno čekal.

“Charismatický vedoucí představitel má zpočátku téměř metafyzickou moc,” uvedl a hned v této souvislosti začal hovořit o Havlovi. “Jeho nárok na autoritu je založen v minulosti: byl to on, kdo učinil zázrak, kdo svrhl diktaturu a přinesl svobodu. Avšak v demokracii toto charisma nutně vybledne. Už nedochází k dalším zázrakům a vedoucí představitel protikomunistického hnutí se promění v normálního člověka, charakterizovaného lidskými slabostmi. V této etapě,” řekl Michnik, “se charismatický vedoucí představitel promění v karikaturu sebe samého.”

Krátce předtím, než se Havel stal prvním prezidentem České republiky, Michnik argumentoval velmi podobně. “Václave,” ptal se, “je to všechno velmi krásné, že vás všichni chválí a tleskají vám. Ale co budete dělat, jaké budete mít pocity, až aplaus přestane a lidi začnou pískat a nadávat?” Byla to správná otázka a nezdálo se, že má na ni Havel už přesvědčivou či překvapivou odpověď.

A tak vznikla postupně pražská tragédie. Poprvé bylo slyšet hlasy, že se možná vláda “královského” Havla chýlí ke konci a že bude země brzo zase sama.

“Havel byl jediným člověkem, který byl schopen realizovat tuto hru se zázraky,” poznamenal jeho přítel a náměstek ministra zahraničních věcí Martin Palouš. “Učinit sama sebe hercem v hlavní roli, to byla oběť.”

(Příští neděli v Observeru: Pozoruhodná Olga a Havlovy manželské nevěry.)

Václav Havel: Všechny prezidentovy ženy

Manželka Olga možná byla pro Václava Havla “ukotvením”, avšak nedokázala zabránit jeho opakovaným nevěrám

Observer, 26. září 1999

Václav Havel se poprvé seznámil s Olgou Šplíchalovou v roce 1953, když mu bylo sedmnáct let. Velký dojem na něho učinila její přirozená krása i její zralá sebedůvěra – Olga byla o tři roky starší než Havel. Na Olgu učinil dojem Havlův zájem samouka o kulturu. Olga se narodila na Žižkově, v jedné z nejtvrdších dělnických čtvrtí v Praze a byla to silná žena s radikálními názory, v nichž nebylo místo na sympatie pro komunistické nesmysly. 9. července 1964 se Havel a Olga tajně vzali při občanském obřadu na žižkovské radnici. Olga neměla závoj, nedržela v rukou květiny a dvojice si při svatebním slibu nevyměnila prstýnky.

Během svého čtyřletého věznění začátkem osmdesátých let začal Havel považovat Olgu za své “ukotvení”. Byl v neovladatelně přechodné situaci a představoval si ji jako hlavního adresáta své komunikace s vnějším světem. Olga mu toto jeho přání plnila. Vždycky byla první osobou, která otvírala jeho dopisy, když přišly. Buď je četla sama, anebo je předčítala nahlas přátelům, kteří tou dobou byli u ní. Olga byla Havlovým přítelem prostřednictvím dopisů. Tak se zdálo jen vhodné, že se Havel po propuštění rozhodl shromáždit a zveřejnit ty dopisy pod názvem Dopisy Olze. “Je pravda, že v mých dopisech z vězení nenajdete mnoho upřímných, osobních pasáží, věnovaných mé manželce,” řekl později. “Přesto však se domnívám, že je Olga jejich hlavním hrdinou, i když, přiznávám, skrytým. Proto jsem dal její jméno do titulu knihy.”

Dopisy Olze je smutné, avšak inspirující dílo. Havel titul zvolil schválně ve snaze ovlivnit svůj veřejný image – aby dopisy požehnal dotekem romantické lásky. Dopisy obsahují pasáže, které podporují image, jaký Havel chtěl vytvořit. “Je mi opravdu líto, že cítíš, že na tebe jdou deprese,” napsal Olze. “Ale nemůžeš si dovolit mít nyní deprese – počkej, až se vrátím domů! Buď veselá, společenská, aktivní, odvážná a moudrá (ale hlavně moudrá) .” A později: “Ocenil jsem, že jsi napsala, že mě miluješ. To už jsi mi dlouho neřekla!”

Zajímavé je na těchto pasážích, jak výjimečné jsou v celé knize. Ti, kteří čtou ty dopisy jako potvrzení vztahu romantické lásky, však nevnímají napětí, které se projevuje v mnoha opačných pasážích. Nevíme, co Olga psala svému muži – dopisy byly zkonfiskovány tajnou policií během domovní prohlídky a údajně se ztratily – ale víme, že Havel s jejími dopisy pokaždé nesouhlasil a že často pronikala v těch letech mezi jeho řádky agrese jako kopřivy. Znovu a znovu se vracel k tomu, že mu Olga nepíše dostatečně často.

Zdálo se také, že Havel má misantropické potěšení z toho, že v dopisech naznačuje existenci svých nemanželských poměrů s jinými ženami. “Pozdravy všem mým přátelům, polibky všem mým dívkám (pokud ještě nějaké mám),” napsal. Olga odpověděla, že měla sen, v němž Havla nalezla v posteli s jejich vzájemnou přítelkyní. “Nechápu, proč mě tvůj sen strčil do postele zrovna s Markétou,” odpověděl drze. “Je jednou z mála bytostí, s nimiž jsem se nejen, ve vší zdvořilosti, vyhýbal takové možnosti, ale absolutně jsem si to zakázal, dokonce i pro budoucnost.”

Avšak v dopisech se vyskytuje mnoho jiných traumatických zmínek o Havlových dívkách, skutečných nebo představovaných: “Nejsem vůbec překvapen, že se v mých snech (i v bdělém stavu) objevují různé ženy a snaží se, různými chytrými způsoby, mě svést. (Před časem to například byla Běla. Pozdravuj ji ode mne!)

Havlovy sexuální fantazie i jeho nemanželské aféry byly otevřeným tajemstvím předtím, než byl propuštěn z vězení i potom. Když se ho později zeptal Magazín Lidových novin na jeho “milostná dobrodružství”, Havel odpověděl hravě: “Nepovažuju se za Casanovu, a nejsem si jist, že docházelo v mém životě k takzvaným nájezdům. Na druhé straně, neskrývám skutečnost, že jsem normální muž, který neodmítá svět žen. Nemyslím si, že mám ani co skrývat, ani co zveřejnit.” Interviewující novinář se pak zeptal: “Kdy jste naposledy lhal?” Havel odpověděl: “Když jsem odpovídal na vaši předchozí otázku.” Havlovy “milostné nájezdy” – dokonce i ten vůči Anně Kohoutové, (světlovlasé manželce jeho přítele, dramatika v exilu Pavla Kohouta) oné noci, kdy byl zatčen, byly všechny Olze dobře známy. Podle jejích přátel se “s nimi musela smířit”. Způsob, jímž se s nimi smiřovala, hovoří výmluvně jak o Havlově osobní politice, tak o tom, jak ho Olga vnímala jako muže.

Olgu nelze v žádném případě charakterizovat jako podřízenou ženu, která milovala svého manžela, ať dělá cokoliv. Ani nehledala muže, který ji zbožňoval a miloval až do smrti. Byla to typická dívka ze Žižkova, kde byl život upřímný a nelehký a bědování bylo cizí slovo. Hezká, modrooká řezníkova dcera s chraplavým hlasem pohrdala předstíráním. Často byla sarkastická a většinou věděla, co chce, a jak to získat.

Na rozdíl od svého muže nebyla Olga závislá na sexuálních dobrodružstvích. I když se někdy styděla, že je tak štíhlá (proto nerada chodila plavat) a styděla se za svou levou ruku (při nehodě ve státní, původně Baťově továrně přišla ve věku čtrnácti let o čtyři špičky prstů), Olga měla smysl pro sex. Jen nechtěla druhé lidi zatěžovat takovými soukromými podrobnostmi.

Havlovy zálety byly zdrojem napětí a hlučných hádek, i když vždycky říkal, že by byl život bez ní nemyslitelný. Už hned od doby jejich sňatku cítila, že je Havel schopný jí být nevěrný. Vždycky se o Havlových záletech nějakým způsobem dověděla (nebo jí to někdo řekl) a využívala svých ostře bystrých smyslů k tomu, aby mu zakázala taková sexuální dobrodružství, která mohla ohrozit jejich vztah.

Nejvíce byla znepokojena dlouhým Havlovým vztahem k Jitce Vodňanské. Jitka byla kvalifikovaná sociální psycholožka s mladým synem Tomášem. Poprvé se s Havlem seznámila, než byl na dlouhou dobu odsouzen do vězení. Jejich poměr začal okamžitě po jeho propuštění, kdy Havel proháněl ženské nejintenzívněji. Havel se brzo octl ve smyslném sexuálním vztahu, který trval šest let. Pak se vztah proměnil v dobré přátelství, s občasným sexem.

Po vězeňském trápení Havla rozveselovaly Jitčiny jiskřivé oči a její uličnický smysl pro humor. Její slova byla pro něho balzámem na duši. Psal jí téměř každý den, většinou na pohlednice, a to s určitým filozofickým či kulturním podtextem. Měl rád, když hovořila o jeho rysech jeho osobnosti: “Milá Jitko,” napsal Havel na jedné takovéto dávné pohlednici, “děkuju ti za dopis a za velmi relevantní analýzu mé osobnosti. Až na dvě podrobnosti je přesná. Jedna z nich, týkající se žen, není zrovna stereotyp. Vždycky mě přitahovala jinakost a neopakovatelnost.”

Jitka zastávala názor – a ten sdílela i Olga a několik jejích přátel – že Havla přitahují silné ženy, jimž se však nemůže nebo nechce věnovat cele na dlouho nebo navždy. Bylo to, jako by hledal ženy, které ho dokáží silně ochraňovat, které nad ním měly velkou moc, a to proto, aby si ospravedlnil svou vlastní potřebu bránit se jejich obrovské síle. Tento odpor se projevoval různými formami aktivního povstalectví, jako když začal Havel kdysi štvát svou maminku tím, že chodil domů až k ránu. Podle Jitky bylo jeho rozhodnutí vzít si Olgu pokračováním tohoto starého zvyku. Byl to protest proti dynamické a atraktivní matce, kterou miloval, ale která měla podle jeho názoru příliš silný vliv na jeho život a zároveň mu nebyla dostatečně blízká.

V kontextu, samozřejmě, měly Jitčiny rady jiný, tělesnější význam. Jitka a Havel se milovali bez zábran a často. Jitka rychle otěhotněla. Najednou se všechno změnilo. Olga velkomyslně nabídla, aby žili ve třech. Jitka poukázala na to, že je Olžina matematika chybná – jak by do toho všeho patřil mladý Tomáš – a že z hlediska psychologa by byl život pro dítě peklem. Tak začal Havel hovořit o tom, že se s Olgou rozvede. Pak si to rozmyslel. Jitka zachovala klid, ale měla vnitřní pochybnosti o tom, zda je odolný tváří v tvář tlaku. Tajně usoudila, že Havel příliš dítě nechce. Všimla si, jak neohrabaně se chová vůči dětem, a jak dvojznačně vystupuje vůči Tomášovi.

Tváří v tvář takové dvojznačnosti a také protože ještě dost neznala svého milence, s nímž měla sexuální poměr teprve několik měsíců, napsala Jitka Havlovi, že se rozhodla pro potrat. Bylo to rozhodnutí, kterého pak po zbytek života litovala – její tělo se vždy neovladatelně roztřáslo, když jí někdo připomněl, co udělala. V krátkodobé perspektivě to však jejich poměr posílilo, vznikla z toho dokonce vášnivá láska.

Havel se cítil v její přítomnosti naprosto svobodný. Na fotografiích, které se dochovaly – Olga jich hromadu ve vzteku spálila – jsou vidět stopy jeho obrovského štěstí v tomto povězeňském období. Na jedné fotografii tančí Havel v noci kankán, má na tváři úsměv od ucha k uchu a na sobě vypůjčenou diamantovou brož. Na jiné fotografii má opálené nohy v krátkých kalhotech při pěší tůře v Tatrách. Na další oslavuje své padesáté narozeniny s moravským vínem v ruce, usazený spokojeně vedle krásné Jitky.

Avšak, Havla čekal trest. Olga už toho měla dost.

Takže u kávy jednoho rána, když si vybrala pravou chvíli, řekla Havlovi se svou obvyklou otevřeností: “Je dobře, že máš přítelkyně.” Odmlčela se a dodala: “Já mám taky přítele.”

Zpráva o Olžině prvním nemanželském poměru zasáhla Havlovu páteř jako kulka. Ztratil řeč a upadl do hlubokého mlčení. Věděl, že jeho zakotvenost ve světě se nyní potenciálně roztříštila na tisíc kousků. Ukázalo se, že v pozdější fázi Havlova věznění se Olga spřátelila s mladým hercem jménem Jan Kašpar a zamilovala se do něho.

Kašpar se narodil v roce 1953 – jeho mládí a jeho kudrnaté vlasy Havla znepokojovaly – a byl talentovaný hezký, svobodný a někdy i laskavý. Kašpar se oficiálně charakterizoval jako jeden z Olžiných nejbližších přátel a jako “přátelský správce” jejich domu na venkově, avšak jeho přátelé věděli, že je to eufemismus pro velmi vážný milostný poměr. Není jasné, kam by ten poměr vedl, ale Olga se rozhodla ho ukončit – a nastěhovat se zpět k Havlovi a zachránit jejich manželství – navzdory tomu, že Havlův vztah k Jitce vášnivě pokračoval dál. Nakonec o všem rozhodl krutě osud. Poté, co se Kašpar rozešel s Olgou, oženil se a strávil několik týdnů “na svatební cestě” se svou novou manželkou na její chatě. Prořezával třešeň, uklouzl a spadl ze stromu na zem. Dopadl na krumpáč a vážně si poškodil páteř. Ochrnul od pasu dolů a navždycky je odkázán na kolečkové křeslo.

Z důvodů soucitu a viny kroužila tato osobní tragédie jako albatros dlouho nad Havlovou hlavou. Uvědomil si, že ho Olga málem opustila a že jejich vztah je možná ve stavu nezvratitelného úpadku. Upadl proto do hluboké povězeňské deprese. Nikdy předtím nic takového v životě nezažil a i když napůl očekával, když byl ještě ve vězení, že ho deprese dostihne, denní realita úsilí vyrovnat se s vážnými záchvaty deprese ho začínala ničit. Hodně pil, špatně spal, neměl energii na sex, všude chodil jen s největším vypětím úsilí, a pomalu se stáhl ze světa.

The post Reálný Václav Havel. Politická lidská tragédie v šesti dějstvích podle Johna Keana first appeared on Čítárny.

Vrchol science fiction / sci-fi / nastal v celém světě cca. v 60.-70. letech 20. století. V 70. letech však tento žánr začal postupně slábnout a mizet, v 80. letech začal fantasy žánr na Západě nabírat na síle. To samozřejmě není náhoda. Právě v 60. letech 20. století došlo k vrcholu vědeckého a technického pokroku ve 20. století. Andrej Fursov se zamýšlí proč tomu tak je.

V té době končila první polovina 20. století, za těch padesát let bylo vynalezeno tolik vynálezů, že se zdálo, že je možné všechno, a věřilo se, že pokrok poroste geometrickou řadou. Šedesátá léta jsou světem nespoutaného společenského a kulturního optimismu. Člověk létal do vesmíru, vypouštěl umělé družice a uvažoval o vývoji jiných planet.Tento impuls lidstva do budoucnosti však představoval určitou hrozbu pro ty, kteří byli u moci jak na Západě, tak v Sovětském svazu.

A již v 60. letech 20. století dostali pracovníci Tavistockova institutu pro studium člověka ve Velké Británii za úkol zpomalit vědecký a technologický pokrok zavedením určitých informačně-psychologických a organizačních modelů. Zejména se začalo pracovat na vytváření subkultur a hnutí mládeže a žen (v té době byli objednáni The Beatles, The Rolling Stones a začal se rozvíjet environmentalismus).
Pozn.: Tavistockův institut se ironií osudu nachází v Devonshiru, v sousedství Dartmoorských bažin, kde se odehrává Conan Doyleovo ponuré drama “Pes Baskervillský”.

Jedním z hlavních úkolů, které Tavistock dostal, bylo vymýtit, omezit kulturní optimismus 60. let.
A vědecká fantastika, zejména sovětská, byla rozhodně optimisticky naladěná. Méně optimistické tóny (nemohu je nazvat pesimistickými, ale zdály se mi složitější než pouhý optimismus) se objevily u několika spisovatelů socialistického tábora, zejména v knihách Stanislava Lema (stačí si přečíst jeho Astronauty a Magellanův oblak).
Celková nálada sovětské beletrie do poloviny 60. let však byla převážně optimistická – to je patrné z díla bratří Strugackých i z románů Ivana Jefremova.

Koncem 60. let však došlo ke zlomu, a to na velmi jednoduchém základě: nomenklatura se ze zištných skupinových důvodů zdržela skoku do budoucnosti a raději se integrovala do kapitalistického systému.
Nejchytřejší spisovatelé science fiction tento obrat intuitivně pochopili. Ivan Jefremov píše román Hodina býka (vyšel v letech 1968-1969, jako samostatná kniha vyšel v roce 1970), který je z iniciativy Jurije Andropova stažen z knihkupectví a knihoven – na planetu Tormans dorazilo vedení, velmi podobné sovětskému politbyru.
Místo Strugackého “Poledne…” přichází “Slimák na svahu”. Dokonce i ve slavném sovětském časopise Technika Molodozhi to bylo jasně patrné: tón publikací se od druhé poloviny 60. let do 70. let změnil.

Na Západě dochází k přelomu z podobných důvodů: technologický pokrok, který se rozšířil od druhé poloviny 19. století, umožnil středním a vyšším pracujícím vrstvám užívat si jeho plodů – to představovalo hrozbu pro ty, kteří byli u moci, tj. vládnoucí třída začala reagovat.
Dalo by se říci, že sovětská nomenklatura a západní elita zde pracovaly synchronizovaně.
Výsledkem bylo zpomalení vědeckého a technického pokroku ve druhé polovině 20. a na počátku 21. století.
Co bylo v této době vynalezeno?
Mobilní telefon, počítač, internet? To se však nedá srovnávat s kosmickým pokrokem první poloviny 20. století.

JEDNÍM Z DŮSLEDKŮ NEGATIVNÍHO EVOLUČNÍHO ZLOMU 70. LET BYLO VYTLAČENÍ ČI NAHRAZENÍ SCIENCE FICTION ŽÁNREM FANTASY.
V ŽÁNRU FANTASY NEEXISTUJE DEMOKRACIE ANI POKROK – BUDOUCNOST JE JAKO MINULOST.

A to velmi dobře koresponduje se slavnou zprávou “Krize demokracie” Trilaterální komise Huntingtona, Croziera a Watanukiho z roku 1975.
Je to velmi zajímavý dokument, o kterém jsem již mnohokrát mluvil!!!

Stručně řečeno, hlavní myšlenkou zprávy je, že Západ je více ohrožen nikoli Sovětským svazem, ale přílišnou demokracií na Západě samotném, čehož mohou zneužít “nezodpovědné sociální skupiny”. “Demokratický politický systém je obzvláště zranitelný vůči napětí ze strany průmyslových a regionálních skupin,” uvádějí autoři zprávy. Proto je podle dokumentu nutné vysvětlit obyvatelstvu, že demokracie není jen hodnota, ale také nástroj, že kromě demokracie existují i jiné hodnoty: seniorita, znalosti, autorita.

Doslovně to bylo vyjádřeno takto:
“V mnoha případech může potřeba odbornosti, nadřazenosti v postavení a hodnosti (seniority), zkušeností a zvláštních dovedností převážit nad požadavky demokracie jako způsobu konstituování moci.”

Závěrem zpráva navrhovala vnést do mas určitou politickou apatii, která plně korespondovala se světem fantazie, který přicházel do módy.
Ve světě fantazie totiž, opakuji, žádná demokracie neexistuje – existuje pouze neokněžství, neokněží a neokriti.

Vnitřní prostor Pána prstenů, Hry o trůny, Kola času Roberta Jordana, Harryho Pottera a dalších je především světem hierarchie a rozhodně ne jefremovským sci-fi světem Mlhoviny Andromeda, kde se zjevuje budoucnost. Éra podání ruky.

Za druhé, fantasy svět je předindustriální nebo přinejlepším zničený průmyslový futuristický svět. A tomu odpovídá i směr zpomalování vědeckého, technického a průmyslového pokroku v zájmu špičkové kapitalistické společnosti.

Ideologickým zdůvodněním pro tuto zábranu byl environmentalismus, který se změnil v kvaziideologii.

První zpráva pro Římský klub (vypracovaná v roce 1968) se jmenovala “Meze růstu”.
Tvrdila, že lidstvo dosáhlo ve svém průmyslovém rozvoji svých hranic, že nadměrně zatěžuje přírodní prostředí a že je třeba zpomalit průmyslový a hospodářský rozvoj přechodem k “nulovému růstu”.
To znamená, že 50 % všech prostředků by mělo být věnováno na neutralizaci negativních vlivů průmyslového rozvoje.

Obrat od science fiction k fantasy s předindustriální hierarchií, od racionality (další znak antimoderny) ke světům čarodějů a kouzelníků má tedy jasný třídní základ.
Z marxistického hlediska je to odraz rozkladu kapitalistické společnosti a skutečnosti, že kapitalistická elita nastoupila cestu ke zpomalení vědeckého a technického pokroku. Totéž ve vlastním zájmu učinila sovětská nomenklatura, když v polovině 60. let zablokovala program OGAS Viktora Gluškova (vývojáře prvního osobního počítače v SSSR MIR-1), stejně jako program Ivana Filimonenka na tzv. vývoj studené termonukleární fúze a řadu dalších vojenských úspěchů KB Čelomej.

Faktem je, že realizace projektů Gluškova a Filimoněnka poněkud odsunula nomenklaturu, do popředí se dostali lidé, kteří byli nazýváni technokraty. Mimochodem, velmi dobře si vzpomínám, jak koncem 60. let na Moskevské státní univerzitě náš učitel vědeckého komunismu kritizoval vědce a spisovatele science fiction Igora Zabelina za jeho názor, že vědecká a technická inteligence se stává údernou silou pokroku. Technická inteligence byla potlačena spolu s vědeckým a technickým pokrokem.

V tomto smyslu lze říci, že svět financializovaného a zaostalého kapitalismu v prvních 15-20 letech 21. století je výsledkem paralelního a od poloviny 70. let i společného působení západních elit a části tzv. sovětské nomenklatury. Je pravda, že sovětská nomenklatura tento svět neplánovala, pouze sledovala své sobecké zájmy, ale západní elita právě takový svět plánovala.
A svět fantasy Hry o trůny je jednou z verzí světa, který nám tato elita nabízí jako plán budoucnosti a zvyká nás na možnost takové budoucnosti.

Často své studenty vyzývám,
aby porovnali čtyři nejslavnější romány Julese Verna, které byly napsány v 70. letech 19. století, ale odrážejí náladu “věku optimismu” (a to je období 1840-60),
a čtyři nejslavnější romány H. G. Wellse, napsané v polovině 90. let 19. století. Připomínám, že kromě Stroje času jsou to Válka světů, Neviditelný muž a Ostrov doktora Moreaua.

Faktem je, že léta 1870-1890 se v Anglii ukázala jako léta hospodářské recese (1873-1896), která značně oslabila pozdně viktoriánskou Anglii a otřásla základy její hegemonie. Byl to vážný šok, ale pak se situace poněkud stabilizovala. Když se podíváte na science fiction první poloviny dvacátého století – americkou, evropskou -, ukáže se, že jsou docela optimistické.

Je příznačné, že jedinou zemí dnešního světa, kde se rychle rozvíjí vlastní science fiction a zároveň se aktivně překládá sovětská beletrie, je Čínská lidová republika.
I když v posledních 5-6 letech se i v čínské science fiction objevily znepokojivé náznaky (např. román Hao Jingfanga “Skládání Pekingu”, který získal prestižní mezinárodní cenu Hugo). Čínští spisovatelé science fiction začínají zachycovat vektor vývoje společnosti také směrem, který nám ukázala Hra o trůny.

H. G. Wells byl úzce spjat s Milnerovou společností, jednou z nejzávažnějších zákulisních struktur, kde byl spisovatel velmi aktivní.
A je třeba připomenout, že to byl právě Wells, kdo ve 20. a 30. letech 20. století napsal dvě pozoruhodná sci-fi díla:
Otevřené spiknutí a Nový světový řád.
Schémata budoucnosti, která popsal, předčí svými chmurnými barvami dokonce i scénáře, které si malovala Třetí říše (Adolf Hitler zde prostě odpočívá).
Vítězství SSSR nad tímto chmurným německým projektem však dalo lidstvu optimistický potenciál na 40 let dopředu. Bylo to právě vítězství sovětského systému a obecně vítězství levicových sil. Tento triumf pozitivní, aspirační fikce “budoucnosti s plusovým znaménkem” 50. a 60. let byl přímým důsledkem vítězství Sovětského svazu a levicových hnutí nad temnými silami Třetí říše,

Obecněji je třeba poznamenat, že právě sedmdesátá léta se stala dobou hodu kostkou, který rozhodl o osudu světa na půl století a možná i déle.
Chcete-li pochopit svět posledních 50 let, musíte se do této doby ponořit.
Při všem tom vnějším dobru, které Brežněvova “stagnace” vyvolávala, v zemi latentně dozrávala katastrofa. Již v polovině 80. let stínoví dělníci jako orgán určité části nomenklatury (analogie z dob NEPu: vrchní velitel), využívající “stagnace”, tento kmotr (v každém smyslu) perestrojky nahromadil prostředky srovnatelné s rozpočtem země. Je logické, že si tyto skupiny daly za úkol tyto fondy legalizovat, přeměnit je na aktiva a začlenit je do kapitálového systému.

V 70. letech jsme snědli svou budoucnost. Zapomněli jsme na obrovský průlom lidstva.
Jaké předpovědi vyslovil spisovatel Arthur Clark a největší americké korporace! Nadcházející století bylo vnímáno jako svět technoutopií. Všechno však dopadlo úplně jinak a bylo zinscenováno stejnými skupinami, které nyní vládnou světu a snaží se z něj udělat soubor megakorporací. Utvářejí svět ve svůj prospěch. Hegel však také rád mluvil o záludnosti dějin. Svět, který vytvořili “mistři dějin” (Disraeli), končí – spolu s jejich dějinami.

Po podkopání vědeckého a technického pokroku si tyto skupiny dávají 50-60 let života, ne více.
Stejně jako ruská samovláda, která v roce 1861 reformou zrušila nevolnictví, což postihlo jak rolníky, tak statkáře, si vysloužili další půlstoletí života. Zabránila revoluci podle západoevropského vzoru, ale sama položila sociální dynamit pro revoluci podle ruského vzoru.
Zdá se mi, že totéž se stane i se současnou hrou o mistra světa. Svůj triumf si užívali půl století, dokonce si dopřáli tucet a půl “tučných let”, když drancovali území bývalého socialistického tábora, a teď je čas za to zaplatit, všechno je snědeno. A dnešní hostitelé jsou na pokraji strašlivé krize, která by se mohla proměnit ve futuroarchaický svět ve stylu Hry o trůny nebo dokonce něčeho podobného: zima se blíží a Jiní už dorazili.

Andrej Fursov 3.9. 2022 >>

The post Úpadek sci-fi a nárust fantasy není náhoda, ale cílené směrování first appeared on Čítárny.

V současné politice je nejvíc aktuální problém nezvládnutá migrace po celé EU. Vizionářské knihy o tomto problému varovaly už dávno. Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie,  Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Bradbury destrukci demokracie pomocí menšin a politické korektnosti. Raspail i Camus či Houellebecq jako první zachytili téměř dokonale fenomén migrace, jako cíleně řízenou destrukci západní civilizace na základě tzv. pocitu viny. To vede k náhradě bílé rasy imigrací z třetího světa. A rozhodně ro není konspirační teorie.

Vizionářský román TÁBOR SVATÝCH udivuje v tom, že ačkoli jej Jean Raspail napsal v roce 1973.
Nyní po více než čtyřiceti letech jej žijeme, a někdy slovo od slova a do takových detailů, až z toho zůstává rozum stát. Jak je to možné? Jak to všechno autor tehdy mohl vědět? A o migraci věděl už tenkrát. Jen se tomu říkalo konspirační teorie.
Jean Raspail. Tábor svatých. O sebevražednosti bílého slabošství a stupiditě liberálního západního světa

Douglas Murray v knize PODIVNÁ SMRT EVROPY brilantně líčí příběh masové migrace do Evropy – její počátky v poválečném nedostatku pracovní síly, její zintenzivnění při slučování rodin a konečně humanitární ospravedlňování otevřených hranic.
Podivná smrt Evropy. Murrayho tvrdá analýza imigrace, identity a Islámu

Michel Houellebecq napsal velmi aktuální román PODVOLENÍ o tom, jak se z Francie stane islámský stát.
Kniha byla, nejen ve Francii, okamžitě rozebrána.
Příběh se odehrává roku 2022, kdy politické strany ve volbách raději podpoří fiktivního kandidáta strany zvané Muslimské bratrství, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty Marine Le Penová.
Podvolení. Román o volbách v roce 2022. Houellebecqův bestseller reaguje na aktuální politicko-společenský stav ve Francii

Jan Keller v knize Evropské rozpory ve světle migrace reaguje na současnou migrační krizi.
Ale ta není jejím hlavním tématem. Kniha pojednává o hlubších strukturních napětích a rozporech skrytých v základech Evropské unie.
Evropské rozpory ve světle migrace podle Jana Kellera v roce 2017

Václav Klaus, Jiří Weigel / Stěhování národů s.r.o.
Vynikajícím způsobem napsaný manuál k pochopení současné imigrační krize nejen v Evropě.
Autoři reagují na současnou migrační krizi německé kancléřky Merkel, se kterou je konfrontován evropský kontinent pod heslem Wir Schaffen Das. Už po několika málo letech každý vidí, že Němci a jejich rudo-zeleno-oranžová koalice to absolutně nezvládla. Německo, jakožto stále fungující kolonie USA, je společensky i ekonomicky ničeno. Je jen otázka zda je to záměr, tupost politiků nebo obojí.
Stěhování národů s.r.o. Varující manuál k pochopení současné migrační krize nejen v Evropě

Kirchnik / Konec Evropy
Přestože Kirchnik je jasný zastánce liberální demokracie a současných evropských trendů, snaží se ukázat velmi kriticky na důsledky proevropské politiky, na jakési mdlé kolektivistické hnutí vedoucí svůj světadíl do zřejmé nicoty. Realistická analýza nejnovějšího vývoje v politické mapě Evropy nakonec jednoznačně vyznívá proti Evropské Unii.
Konec Evropy. Diktátoři, demagogové a doba temna před námi

Vondruška / Kronika zániku Evropy. Vondruškova čtivá románová vize vývoje Evropy 1984 – 2054
Jak vypadala a bude vypadat Evropa v letech 1984 – 2054? Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik prohlašuje, že jde o dílo literární, nikoli prognostické. Každý rozumný čtenář jistě chápe, že jde o románovou vizi, jako to věděli třeba čtenáři George Orwella.
Kronika zániku Evropy. Vondruškova čtivá románová vize vývoje Evropy 1984 – 2054

Renaud Camus / Velká výměna 
Pojem velká výměna je to podle R. Camuse záměna národa, který obývá stejné území již patnáct nebo dvacet století, za jeden či více národů v průběhu jedné nebo dvou generací. Jeho názor o nahrazování bělošského křesťanského obyvatelstva je zcela viditelný a v médiích se objevuje dostatek příkladů jak v oblasti kriminality, tak v oblasti prosazovaní nových zákonů jiných kultur.
Velká výměna Renauda Camuse rozhodně není žádná konspirační teorie

Pavel Fendek / Súmrak európskej civilizácie
Ústredná téma predkladanej knihy, multikulturalizmus, je oficiálnou ideológiou Európskej únie, preto treba citát pani komisárky vnímať doslovne. Čitateľ potom pochopí, z akého hodnotového základu táto ideológia vychádza a prečo sa jej skutočným, nie deklarovaným, poslaním stala genocída Európanov a ľudí európskeho pôvodu…
Súmrak európskej civilizácie. Barbari sa zmocňujú Európy

Robert Kotzian: Migrace a globalismus
Autor označuje současný stav za „migrační pohromu“, která je za stávajících politickoprávních podmínek prakticky nevratná: mění charakter evropských společností bez souhlasu většiny voličů. Globalisté podle něj udržují fakticky otevřené hranice, mírně potírají nelegální migraci a podporují legální; výsledek je setrvalý nárůst podílu obyvatel s migračním pozadím a plánovaná vyměna obyvatelstva.
Migrace a globalismus. Kotzian popisuje degradaci Evropy

The post Migrace. Vizionářské knihy o migraci nejen v Evropě. first appeared on Čítárny.

Téměř každý zná tvorbu pro děti Astrid Lindgren (1907–2002), nositelky Ceny Hanse Christiana Andersena z roku 1958, kterou udílí IBBY (Mezinárodní sdružení knihy pro mladé čtenáře). Její příběhy byly přeloženy do více než 90 jazyků a počet výtisků přesahuje 150 miliónů.
Pro zajímavost u nás jen Kosmas nabízí kolem dvaceti knih Astrid Lindgrenové v češtině.

Idylická i vážná témata knih Astrid Lindgren.
Zamyslíme-li se ale nad jejími knihami v úplnosti, vyvstává před námi poměrně komplikovaná tvůrčí cesta Astrid Lindgrenové. Je autorkou cyklických idylických příhod Dětí z Bullerbynu (1947 –1952, česky 1962) nebo ze života trojice sourozenců Lotta z Rošťácké uličky (1992) a slavné rozverné, konvencemi nesvázané Pipi Dlouhé punčochy, kterou psala právě již za války. Byla vydána v roce 1945 a její český překlad vyšel až v roce 1976. Vytvořil jej Josef Vohryzek, který se dostal v rámci akcí na záchranu židovských dětí za války do Švédska, ale v době normalizace jeho jméno pokryla Jana Fürstová. Josef Vohryzek se stal nežádoucí politickou osobou a nesměl v normalizačních letech publikovat.
Lindgrenová psala také romány s vážnými tématy, nevyhýbala se smrti, osamocení, smutku. Patřily mezi ně Ronja, dcera loupežníka (1981, česky 1987) a další díla Mio, můj Mio (1954) a Bratři Lví srdce (1973), které Ronje předcházely, byly v překladu Jarky Vrbové vydány až v 90. letech minulého století.

Válečné deníky
Z českého literárního prostředí pojďme zpět k Astrid Lindgren a překvapivým Válečným deníkům 1939-1945, které vydalo nakladatelství Slovart v překladu Jitky Herčíkové (2016).
O odkaz Astrid Lindgren se stará její dcera Karin (*1934), jejíž péči vyšly právě Válečné deníky v roce 2015 ve Švédsku a vzbudily senzaci. Jak Astrid Lindgrenová prožívala válečnou dobu v neutrálním Švédsku? Byla v té době vdaná a matkou dvou dětí, syna Larse měla za svobodna jako velmi mladá, dcera se jí narodila v manželství se Sturem Lindgrenem (1898 –1952).

Již od počátku deníku 1. září 1939, kdy vypukla válka, máme co do činění s velmi zaujatou a nesmírně empatickou ženou, která až do konce války bude přemýšlet o osudech zemí a jejich obyvatel, zatažených do světového konfliktu s Hitlerem. Píše-li o začátku válečného běsnění v Polsku, kdy si tuto zemi rozdělili nacisté a sovětská moc, poznamená si: „ Člověku se nechce ani věřit, že se něco takového děje ve 20. století.“
Na druhé straně se dovídáme o každodenním životě rodiny Lindgrenových a jejích blízkých a o nutných zásobách, které pro svou rodinu chystá ze strachu z bídy a nedostatku potravin.
Zápisy se dotýkají ve velké míře finsko – ruské války, severské solidarity a pomoci Švédska těžce zkoušeným zemím a uprchlíkům. Kniha je bohatá na obrazovou dokumentaci, obsahuje celé strany z deníků a výstřižky z novin, týkajících se válečných operací a krutostí včetně existence koncentračních táborů. České vydání tak bylo zachováno podle švédského, i když si běžný český čtenář ve výstřižcích z tisku toho moc nepočte, přeloženy jsou jen nadpisy článků. Ocenění si zaslouží ale rejstřík jmen s informacemi o osobách, vyskytujících se v denících.

Úryvek z 10. listopadu 1940 se přímo dotýká osudů Československa:

„Starý milý gentleman s deštníkem, všude chodil pozdě, posel míru z toku 1938, kterého jsme nezměrně obdivovali, neboť skutečně vypadal, že přišel na způsob, jak se vyhnout válce – Neville Chamberlain, včera večer zemřel. Nakonec se nedočkal chvíle, kdy na vlastní oči uvidí, jak tenhle špektákl dopadne, a to je možná dobře. Nikdy nezapomenu, jak nám připadalo úžasné, když si v onom nejistém září 1938, kdy válečný mrak začal narůstat do obřích rozměrů, rezolutně vložil deštník do podpaží a odletěl do Mnichova. Všechno se uklidnilo, měli jsme pocit, že tisíciletá říše stojí za dveřmi a Chamberlain si vysloužil obdiv celého světa – snad až na Čechoslováky.“

Astrid Lindgren získávala další informace přímo ve své práci; od roku 1940 v oddělení cenzury korespondence pročítala dopisy a v denících z nich přímo cituje, aby dokumentovala utrpení za války.
V dalších letech války stále více dává průchod obavám, i když se nám může zdát, že při popisu Vánoc a slavení narozenin neměli Lindgrenovi nouzi, jelikož dostávaly zásilky s potravinami od rodičů. Dozvídáme se podrobně, jaký jídelníček Lindgrenovi měli, kdy si mohli pochutnat na delikatesách, které představovalo většinou jehněčí a sobí maso.

S nadpisem 3 roky války si 5. září 1942 Lindgren zapsala:

„Myslela jsem na ruské a francouzské válečné zajatce v německých přístavech; podle dopisů od švédských námořníků jsou tak strašlivě vyhladovělí, že se pokoušejí v odpadcích hledat bramborové slupky. Takže přece jen na válku nezapomínáme. Leží jako zoufalství na dně všeho a rozpíná se s každou další zprávou z novin. V Řecku pořád tisíce lidí denně umírají hlady, už je nezvládají ani pohřbívat, pouze je pohodí na hřbitově. Před námi je další válečná zima- Bože, buď k nám milostivý. V tuhle chvíli zuří bitva o Stalingrad; Němci postupují dál do Ruska–ale do zimy se to mezi nimi rozhodnout nestačí.“

Její deníky obsahují většinu zásadních událostí, v květnu roku 1943 píše o konfliktu polské a ruské vlády (AL psala důsledně o ruské a nikoliv o sovětské vládě), polská vláda požaduje vyšetření strašlivých masových hrobů v Katyni, ve kterých pohřbili na 10 000 zavražděných polských důstojníků.
A zmanipulovaná a nedovzdělaná Astrid Lindgren si povzdechne a nikoliv poprvé: „Bože, ochraňuj nás před Rusy!“

Konec války
Nezapomíná na vnitřní politiku Švédska, komentuje kulturní dění, ztráty významných osobností, za války zemřela významná autorka Selma Lagerlöfová a další osobnosti. Konec války vnímá s nezměrnou radostí, ale stále nezapomíná vše dokumentovat.
Kerstin Ekmanová v předmluvě hovoří o tom, že se soudí i v současných historických filmech, jak byli lidé i ve Švédsku málo informováni o zvěrstvech v koncentračních táborech a jak se toto tvrzení nezakládá na pravdě, jelikož její matka, v té době úřednice, si k tomuto poznamenává (25. dubna 1945):

„Z Berlína zbyly jen dýmající ruiny a podle večerních zpráv je už nějakou chvíli obklíčený Rusy.
Zabralo mi několik hodin, než jsem si z novin všechno vystříhala. Obzvlášť večerní týdeníky vynikají ve strašlivých popisech německých koncentračních táborů; všechno ale nezařadím. Z Německa stoupá pach krve a vládne tam příšerně poraženecká nálada. Je to jako Untergang des Abendlandes.
Německé ženy dostaly příležitost na vlastní oči spatřit zvěrstva v Buchenwaldu – a s nimi i někteří neutrální novináři.
Četla jsem velké množství dopisů od dánských Židů, které švédský Červený kříž dostal z Terezína. Nyní jsou v táboře v blízkosti Strängnäsu, všichni na pokraji smrti. Jsou to jímavé dopisy. Přesto je Terezín ve srovnání s jinými místy ještě snesitelný a Dánové měli zvláštní postavení.“

Deník pokračuje až do ukončení celého světového válčení a poslední zápis je ze dne Nového roku 1946.
Opět je prozírává a píše o osobní zkušenosti z minulého roku a hodnotí nejen závěr 2. světové války, ale komentuje obavy z atomové bomby, která na svět a tehdejší mírové snahy vrhá stín. V červenci 1945 opouští zrušené cenzurní oddělení mezinárodní korespondence a mezi řádky se poměrně často dozvídáme, jak tento fakt Astrid Lindgrenovou mrzí a jak jí tato práce bude chybět. Můžeme se oprávněně domnívat, že tato činnost byla pro budoucí spisovatelku studnicí inspirace.

V posledních měsících roku 1945 se již dočítáme o počátcích literární dráhy Astrid Lindgrenové.
Vydala knihu Kerstin a já a světově proslulou Pipi Dlouhou punčochu. Ve Válečných denících je přiložen dopis nakladateli, ve kterém Pipi nabízí k vydání. Pozoruhodné je, jak ji charakterizuje: „Díky své nadpřirozené síle a dalším okolnostem je zcela nezávislá na dospělých a žije přesně tak, jak ji to baví. Při setkání s velkými lidmi má vždy poslední slovo“.
A tento postoj k Pipi a jejím dobrodružstvím byly a jsou stále přitažlivé pro děti na celém světě, děti mají v sobě čas od času představu, jak by to bylo úžasné, být samy sebou a bavit se po svém. V románech Lindgrenové je vždy přítomný soucit a láska k bližnímu. Podle posledních zápisů je více skeptická k další své literární tvorbě. My víme, že tato skepse nebyla na místě. Její deníky svědčí nejen o jejím literárním talentu, ale i o opravdovém zájmu o dění kolem sebe, který ovšem překračoval ve vypjaté válečné době hranice její rodinné každodennosti a rodného Švédska.

Poznámka:
19. září 1938 vyzvaly vlády Velké Británie a Francie Československo, aby odstoupilo pohraniční území s více než 50 % německého obyvatelstva.
Zrada Západu vůči ČSR byla dokonána.

The post Válečné deníky Astrid Lindgren se týkají i Mnichovské zrady v roce 1938 first appeared on Čítárny.

Vynikající politická satira “Jistě pane ministře!” byla po 106 týdnů v britském žebříčku nejprodávanějších knih “TOP 10”. Jistě pane ministře! je klasická odpověď stálého tajemníka ministerstva sira Humphrey Applebyho, když manipuluje s naivním ministrem Jamesem Hackerem. Ten byl zvolen do čela fiktivního Ministerstva pro administrativní záležitosti, jehož činnost je zasazena do téměř reálné britské politiky. Ministr není příliš inteligentní a zajímá se především o přízeň voličů.

Jistě, pane ministře! Obsah knihy

Stálý tajemník ministerstva sir Humphrey Appleby je symbolem manipulativní politiky.
Je inteligentní, bystrý a vtipný. Proto využívá různé důmyslné způsoby, jak ministrovy nápady usměrnit žádoucím směrem. Snaží se, aby se ministr Hacker příliš nevměšoval do záležitostí ministerstva. Skutečná výkonná moc tak zůstává v rukou stálých úředníků a tudíž v jeho vlastních.

Další typickou postavou státní správy je tajemník ministra Bernard Woolley.
Loajální pracovník státní správy, který za každých okolností neohrozí svůj další kariérní postup. Jeho vynikající pozorovací talent osvětluje čtenářům jednotlivé situace z jiného úhlu.

Jedinečnost knihy Jistě, pane ministře spočívá v tom, že nejde o pouhou novelizaci seriálu, ale o fiktivní kritické vydání deníků Jamese Hackera doplněné o vzpomínky Bernarda Woolleyho, korespondenci sira Humphreyho a ironické poznámky editorů.
Tento dokumentární styl odhaluje stejné události z více úhlů a vytváří další vrstvy humoru.
Satira na byrokracii a politiku je nadčasová, založená na reálných zkušenostech a suchém britském humoru, který v knize vynikne ještě výrazněji.
Kniha není stranicky vyhraněná, záměrně se vyhýbá konkrétním politickým stranám, proto zůstává aktuální desítky let.

Jistě, pane ministře! TV seriál

Knihy Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére jako neuvěřitelné přesná satira, byly napsány podle tv seriálu:
Seriál “Jistě pane ministře!l patřil k nejsledovanějším pořadům ve Velké Británii.

Anthony Jay a Jonathan Lynn společně pracovali od 70. let 20. století pracovali ve společnosti Johna Cleese (člena Monthy Python’s Flying Circus).
V roce 1979 BBC schválila jejich nápad a byl natočen pilotní díl seriálu a dalších 21 epizod.
“Jistě, pane ministře” bylo poprvé byly vysílány na BBC 2 v roce 1980 a získaly neobyčejný úspěch jak diváků tak novinářů.
Seriál si velmi pochvalovala britská premiérka Margaret Thatcherová.
Na seriál “Jistě pane ministře!” navázal seriál “Jistě, pane premiére”.

Jonathan Lynn & Anthony Jay / Jistě pane ministře. I. a II. díl. Aurora, Praha 2003
Z angl. orig.: “The Complete Yes Minister”, BBC Books, London 2001.
Český překlad Jana Klímy je považován za velmi zdařilý a zachovává jak vtip, tak ironii originálu.

Výpisky: Jistě, pane ministře

Sir Humphrey Appleby: „Musíme si ujasnit svá stanoviska.”
James Hacker: „Dobře. Jaká jsou fakta?”
Sir Humphrey Appleby: „Já mluvím o stanovisku. Na faktech nezáleží.”
xxx

Ministr Hacker: „V Bruselu je binec. Víte, co se říká o jejich průměrném úředníkovi?”
Humphrey: „Hmm…”
Ministr: „Že má organizační talent jako Ital, pružnost jako Němec a skromnost jako Francouz.”
(Humphrey se chichotá.)
Ministr: „A k tomu všemu představivost jako Belgičan, štědrost jako Holanďan a moudrost jako Ir.”
xxx

Sir Humphrey: Bernarde, jaký je účel naší obranné politiky?
Bernard: Bránit Británii.
Sir Humphrey: Ne, Bernarde. Jejím účelem je přimět lidi, aby věřili, že Británie je bráněna.
Bernard: Přesvědčit Rusy?
Sir Humphrey: Ne Rusy. Brity. Rusové vědí, že Británie bráněna není.
xxx

Bernard: Co když premiér bude na pomoci trvat?
Sir Humphrey: V tom případě postupujeme podle čtyřfázové strategie.
Bernard: Co je to?

tajemník ministerstva zahraničí:
Standardní reakce našeho ministerstva zahraničí pro období krize,
v 1 fázi odpovíme, že se nic nestane.
Sir Humphrey:
Ve 2. tvrdíme, že se něco stát může, ale mi s tím nesmíme nic dělat.
tajemník ministerstva zahraničí:
Ve 3. připustíme, že něco by se s tím možná dělat mělo, ale mi s tím nic dělat nemůžeme.
Sir Humphrey:
A ve 4., že něco jsme s tím dělat mohli, ale teď už je pozdě.

James Hacker: Já znám ty tři články úřednické víry. “Konat rychle trvá déle, konat levněji se prodraží a konat v tajnosti je demokratičtější.”
xxx

Jamec Hacker: „Co bulvár? Jak mám proniknout do masového deníku? Co fotografie?”
Bill Pritchard: „Víte, noviny dávají přednost fotografiím hezkých dívek.”
James Hacker: „Možná vám uniklo, že tomuto kritériu moc nevyhovuji.”
xxx

Sir Humphrey Appleby: „Vznesl jste otázky, o nichž jsem doufal, že je nikdo nepoloží.”
James Hacker: „Opozice má klást nepříjemné otázky.”
Sir Humphrey Appleby: „A vláda se brání na ně odpovídat?”
James Hacker: „Vy jste ovšem na moje odpověděl.”
Sir Humphrey Appleby: „Jsem rád, že si to myslíte.”
xxx

Sir Humphrey Appleby: Pane, kde jste sebral nápad na tak nebezpečný nesmysl?
James Hacker: Od někoho na ministerstvu.
Sir Humphrey Appleby: Víte dobře, jak jsem vás varoval, jak je nebezpečné mluvit s lidmi na ministerstvu. Já vás žádám, abyste nevstupoval na minové pole místních samospráv. Je to politický hřbitov!
Bernard Woolley: Promiňte mi, sire Humphrey, ale je nemožné zakládat hřbitov na minovém poli. Ti nebožtíci by mohli… (Naznačuje výbuch.)
xxx

James Hacker: Bernarde, jak Humphrey věděl, že jsem u Cartwrighta?
Bernard Woolley: Kroky Boží jsou nevyzpytatelné.
James Hacker: Rád bych si s vámi jednu věc ujasnil. Humphrey není žádný Bůh.
Bernard Woolley: Mám mu to říct já či vy?
xxx

sir Humphrey Appleby: Jak pokračuje kampaň za svobodu informací?
sir Arnold: Pardon, o tom nelze mluvit.
xxx

Huphrey Appleby: Korupce?
Desmond Glazebrook: Spíš nepřiznané provize pro zahraniční vládní činitele.
Humphrey: Úplatky?
Desmond Glazebrook: Ano.
xxx

“Jsou ty odpovědi stoprocentně přesné?” chtěl jsem vědět.
“Jsou pečlivě vypracovány, aby vyjadřovaly stanovisko ministerstva,” odpověděl opatrně.
“Humphrey,” řekl jsem stejně opatrně, “tyhle zvláštní parlamentní výbory jsou velice důležité. Nemůžu dovolit, aby mě přistihli, že je klamu.”
“Nepřistihnou vás, že je klamete.”
To mě zcela neuspokojilo. Vzrůstalo ve mně podezření, že ten materiál není zcela pravdivý. “Je to všechno pravda?” naléhal jsem dál.
“Pravda a nic než pravda,” ujistil mě.
“A celá pravda?”
“Samozřejmě, že ne, pane ministře,” řekl už trochu netrpělivě.
To mě zmátlo. “Takže jim řekneme, že si některé věci necháváme pro sebe?”
S úsměvem zavrtěl hlavou. “To samozřejmě ne.”
“Proč ne?”
Sir Humphrey vstal a autoritativně prohlásil: “Ten, kdo chce zachovat tajemství, musí zachovat tajemství, že má tajemství k zachování.” S tím odešel.
Ta citace mě zaujala, připadala mi docela důvtipná. “Kdo to řekl? zeptal jsem se Bernarda.
Bernard vypadal udiveně. Hleděl na mě, pak na dveře, za nimiž Humphrey právě zmizel.
“To byl sir Humphrey…”

The post Jistě pane ministře! Naprosto přesná politická satira z Británie first appeared on Čítárny.

U knihy: Robert Kotzian “Migrace a globalismus” s podtitulem “Jak globalisté řízením migrace proměňují Evropu” jsem chtěl vědět dvě věci: Jak migrace, která totálně ničí celou Evropu funguje, proč vznikla a jaké jsou cíle této jednoznačně plánované výměny obyvatelstva. A také, co se s tím dá dělat.

Kotzian slibuje „srozumitelnou formou co nejúplnější přehled migračního problému v EU“.
To slovo přehled je přesné. Není to sice román, ale je to opravdu čtivá kniha. Výklad s poznámkami, smlouvami, čísly a vsuvkami konkrétních případů. Recenze mluví o stovkách odkazů a čtenář to cítí. Když se zastavíte, můžete dohledat zdroj.

Migrace a jeho struktura

Nejprve globalismus.
Ne jako volný obchod, ale jako ideologie jediné pravdy. Spojenectví liberalismu, který migraci chce a před nelegální zavírá oči, a progresivismu, který otevřené hranice obhajuje a kritiky dehonestuje jako xenofoby.

Pak situace v EU a v Česku.
Tady je kniha nejužitečnější pro někoho, kdo sleduje zprávy, ale nemá v hlavě pakt, solidaritu, relokace a rozdíl mezi tím, co se říká a co se právně děje.

Příčiny a dopady. Push a pull.
Proč lidé odcházejí. Proč míří právě sem. A co s tím dělá nabídka: pašeráci, záchranné trasy, právní pomoc, azylová mašinerie. Kotzian tomu říká migrační business. A je to velký obchod.

Podstata migrace
Sousloví „velká výměna obyvatelstva“ nahrazuje Kotzian „velkou proměnou“ a tvrdí, že demografická změna v části západní Evropy je velmi jasný a tragický fakt, který je řízen celým systémem neziskovek, politických rozhodnutí progresivců za vydatné podpory prodejných médií, které prosazují ve společnosti pozitivní migrační narativy a potlačují negativní názory či rozsáhlou kriminální činnost migrantů.

Jaké je řešení
Tady je text jasný. Řešení existují, ale dokud jsou politicky neprůchodná, bude se situace jen zhoršovat. Cely proimigrační systém je založený na mnoha faktorech, jakým jsou vybírání a dosazovanými politici do vedoucích funkcí. Je to velmi dlouhodobá záležitost díky mnoha politickým neziskovkám a zaplaceným médiím, které víceméně fungují jako PR agentury.
Jediná změna může přijít s občanskými volbami a nahrazením současného politického zkorumpovaného systému novým, který vyruší celý nastavený úřednický systém.
Řešení jsou sice pojmenovaná, ale cesta k nim ne.
Autor ví, kde je zakopaný pes. Reforma lidských práv, skutečné hranice, konec otevřenosti, prorodinná politika, středoevropský blok. Čtenář odejde sice poučenější a zároveň bez konkrétního receptu čí návodu. Možná je to záměr.

„Migrační pohroma, naroste-li do určitých rozměrů, je za běžných politicko-právních podmínek nevratná.
Mění samu podstatu stovky let budovaných a bráněných vlastí.
Bez jediného výstřelu a bez souhlasu naprosté většiny voličů. Ale za jejich peníze.“

Řízená migrace je nejzrůdnější zásah do demokratické společnosti pomocí jasně nastavené korupce politiků a médií skrze politické neziskovky.
Kotzian neříká, že každá migrace je zlo. Říká, že při určitém počtu migrantů a jejich původu a složení už nejde jen „změnit parametry“.

Někdy je v knize slovník ostřejší, ale naprosto přesně popisující tragickou situaci v celé Evropě:
„Migrační pohroma“, „falešní uprchlíci“, „globalisté“
To jsou pojmy, které mohou nést pro někoho emoci, ale jsou podložena právními a institucionálními fakty.

Kotzian je právník a je to znát. Lidskoprávní smlouvy, judikatura, pakt. Argument, že se systém vymkl národní demokratické kontrole, není řečnický prvek. Je to páteř knihy. Otázka, kterou klade, je prostá a velmi krutá:

„Kdo z voličů kdy souhlasil s tím, že kdokoli na světě má mít právo přijít do Evropy a požadovat azyl, že hranice Evropy mají být fakticky otevřené?“

A hned vedle toho věta, která z knihy dělá obžalobu:

„Falešní uprchlíci, jejichž většinu tvoří muži ve vojenském věku, přicházejí ve své většině za sociálními výdobytky naší stovky let lopotně budované civilizace.
Proč? Protože jim to umožňujeme.“

Výpisky z knihy:

„Globalismus je tichou aliancí liberálů a progresivistů.
Liberálové chtějí migraci, a před tou ilegální zavírají oči.
Progresivisté prosazují politiku otevřených hranic a lžou, že migrace je okrajový problém, a společně shazují kritiky migrační pohromy jako xenofoby, kteří účelově straší voliče.“

„V současnosti žije u nás přibližně 250 tisíc přistěhovalců ze zemí s odlišnými tradicemi. Když přihlédneme k tomu, že mezi nimi je asi 70 tisíc Vietnamců, které netřeba brát jako ostře odlišné, jde asi o 2 % všech obyvatel. […] Západoevropská čísla se však pohybují nad hladinou 10 % […] Německo 12,5 %, ovšem tzv. migrační pozadí má 26 % obyvatel.“ Británie v roce 2026 cca 19%

„Řešení spočívá v zásadních reformách, jejichž prosazení je v současných podmínkách téměř za hranicí možného.“

„Jak víme, nic není tak černé, jak se to na první pohled zdá: už tím, že se snažíme dějům porozumět, je začínáme ovládat a můžeme se vydat po jiných cestách. Z odpovědnosti vůči našim dcerám a synům se totiž nijak nevyvlékneme.“

The post Migrace a globalismus. Kotzian popisuje degradaci Evropy first appeared on Čítárny.

Mimořádné datum v historii lidstva 9/11. 11. září 2001 začalo vlastně už 11. září 1990. V ten dem George Bush starší oznámil vznik “nového světového řádu”, což je fráze, kterou zastánci postdemokratické vlády jednoho světa, ovládané nevolenou technokratickou “elitou”, opakují stále dokola.

O 11 let později. 11. 9. 2001 vstupuje na scénu Bush mladší, kterému ten den na besedě s žáky ZŠ poradce něco řekne.
A pak spadnou tři velké výškové budovy v New Yorku. Legenda 9/11 se zrodila. Svět se začal měnit.
Byl to mistrovský kousek. Vyhodit do vzduchu budovy plné azbestu, nechat si vyplatit pojistné a svést to na letecký teroristický útok. V Pentagonu zároveň zničit důkazy o miliardové defraudaci a pádu letadla, za viníky označit muslimy a následně vtrhnout do Afghánistánu a “bojovat” tam 20 let s pastevci koz, obchodovat s kokainem a mezitím zadlužit USA o další bilióny dolarů.
Miliardář Larry Silverstein nikdy nepřišel pozdě do práce. V tento den 11.9. 2001 do práce v jedné výškové budově nepřišel vůbec.
Podruhé v historii lidstva se povedl podvod globálních rozměrů, který najednou ovlivnil myšlení miliónů lidí.
Na dlouhou dobu se opět posílil globální vliv USA, jako jediného hegemona na světě.

Kniha 9/11 Unmasked (11. září 2001) která vyšla v září 2018, je produktem sedmiletého úsilí dvou nejlepších odborníků v oboru, kteří důkladně analyzovali dostupné důkazy.

Internet za posledních 17 let je plný videí a článků, které mají za cíl prověřit, analyzovat a vysvětlovat událost ze dne 11. září 2001.
Články jsou určeny každému, kdo hledá pravdu o této události, která do velké míry změnila svět. Za tu dobu různí lidé prozkoumali obrovský objem faktů, aby se zjistilo, co je ověřitelné nebo co je jen spekulativní, faktické nebo falešné, relevantní nebo irelevantní.

Autoři David Ray Griffin a Elizabeth Woodworth
shromáždili a využili impozantní potenciál znalostí lidi z oblastí fyziky, chemie, stavebního inženýrství, leteckého inženýrství, pilotování, vyšetřování leteckých nehod, medicíny, žurnalistiky, psychologie a náboženství, kteří se problematikou zabývali. Autoři poskytují světu objektivní fakta nezávislých odborníků, které jsou často v protikladu s oficiálními prohlášeními.

Autoři použili metodu Delphi, jako modelu pro dosažení nejlepšího důkazu o shodě.
Tato metoda umožňuje všem členům sdílet své názory, aniž by byli ovlivňováni nebo omezováni externími zdroji. Otázky byly písemně zasílány každému členu zvlášť, aby se zabránilo ovlivňování. Každý subjekt, který obdrží od hodnotitelů méně než 85 % shody, je z posuzování vyňat.

Mezinárodní tým se dosud dohodl na 51 bodech, ve kterých dokumentované důkazy jednoznačně odporují oficiálnímu příběhu.
Padesát jedna kapitol je rozděleno do devíti kategorií:
Zničení Twin Towers
Zničení WTC 7
Útok na Pentagon
Lety 9/11 [zahrnuje let 93]
Americké vojenské cvičení
Tvrzení o vojenských a politických vůdcích
Usámu bin Ládinovi a únosci
Telefonické hovory z letů 9/11
Otázka obchodování zasvěcených osob

Čtenáři rozhodně ocení, že autoři vynechali relevantní fakta, která by mohla být kontroverzní nebo spekulativní.
Jedním z příkladů jsou pohyby Mohameda Atta před  11. září 2001 (řešeny v kapitolách 40, 41 a 44).

Jedním z velkých problému při vzniku knihy bylo, že oficiální příběh vlády se časem měnil.
Nicméně v každé z 51 kapitol, na 308 stránkách, autoři předkládají dostatečné důkazy k vyvrácení oficiálního názoru, a to takovým způsobem, že nové, nezávislé vyšetřování z 11. září 2001 je naprosto nezbytné.

9/11 Unmasked: An International Review Panel Investigation / David Ray Griffin, Elizabeth Woodworth / září 2018 / Amazon
Volný překlad citarny.com podle článku:
The Magnum Opus of the 9/11 Consensus Panel: A Review of Griffin and Woodworth’s ‘9/11 Unmasked’

V roce 2026 uplynulo 25 let od zřícení tří věží Světového obchodního centra v New Yorku (11. září 2001).
Od té doby žije světové obyvatelstvo za zesílených bezpečnostních opatření, rozšířených pravomocí vlády USA a čtvrtstoletí krvavých válek proti zemím Blízkého východu, které vedly ke smrti milionů nevinných civilistů.
Najde svět někdy znovu mír?
Hledání odpovědi vede zpět k tehdejším událostem:
Richard Gage, americký architekt, v rozhovoru pro Kla.TV podává přehled poznatků z 25 let nezávislých analýz 11. září.
Jeho závěr: Zcela nové vyšetřování lidem je potřebnější než kdy dříve!

Celý text a zdroje naleznete na webových stránkách: 
https://www.kla.tv/42544

The post 11. září 2001. 9/11 Unmasked. Výsledek sedmileté nejobjektivnější analýzy dostupných faktů first appeared on Čítárny.

Jiří Žáček, jeden z nejpopulárnějších českých básníků a spisovatelů píše jak vypadala cenzura kdysi a dnes. Asi naštve hodně lidí, ale ti kteří skutečně myslí a hledají souvislosti, to rozhodně nebudou. Koneckonců znáte to přísloví o potrefené huse, co nejvíc kejhá, ne? (redakce)

CENZURA PŘED ROKEM 1989

„Vzhledem k tomu, že jsem začal publikovat v půli 60. let, bral jsem cenzuru jako samozřejmou součást literárního provozu. Dodnes nevím, zda u nás fungovala systémová cenzura, anebo osobní či skupinové likvidační strategie namířené proti lidem, kteří tak či onak překáželi držitelům moci.
Mluví se o tzv. černých listinách zakázaných autorů, ale nikdy jsem takovou listinu neviděl, ani v letech, kdy jsem byl redaktorem nakladatelství Československý spisovatel. Možná měl takovou listinu šéfredaktor či ředitel, možná byla imaginární. A možná měli své osobní černé listiny všichni šéfové všech vydavatelství, divadel, rozhlasu a televize a ovšem i kádrováci všech sort.

Co bylo předmětem cenzurních zákroků?
Ve většině případů jistě ne literární texty či díla, ale jejich autoři za občanské postoje. Tzv. následná cenzura, která se zabývala texty již publikovanými, naučila většinu spisovatelů autocenzuře. Jako autor jsem si ověřil, že za normalizace se zakazovaly i básně; nemusely být ani příliš kontroverzní, podezření vzbuzoval i čistý humor.

Příklad:
V 80. letech jsem publikoval v Dikobrazu a Kmenu sérii veršovaných humoresek a parodií, a jak mě informoval známý, který měl jakýsi kontakt na ÚV KSČ, „soudruzi se na mě zlobili“. Patrně nacházeli satiru na poměry i tam, kde nebyla. Když mi roku 1982 vyšla humoristická knížka Okurková sezóna, nejhorlivější člen ÚV nechal rozmetat sazbu mé knížky aforismů, připravené k vydání v Mladé frontě.

Nebyl však jen bdělý ÚV KSČ, bdělí likvidátoři působili i v guberniích.
Někdy v 80. letech uvedl mladý herec Zdeněk Mahdal na učilišti v Rokycanech pásmo z mých epigramů a nějaký místní horlivec ho udal, že kazí mládež protisocialistickými srandičkami; začala ho vyšetřovat StB a teprve když se vyšetřovatel informoval na všemocném ÚV, bylo mu řečeno, že podezřelé texty vyšly v oficiálních časopisech, takže o nějaké diverzi nemůže být řeč.
Ano, horliví blbci okresního formátu pravděpodobně napáchali mnohem víc zvěrstev než ti krajští nebo ti z ústředí. Mimopražští disidenti by asi mohli vyprávět.“

A CENZURA DNES, V DOBĚ TZV. DEMOKRACIE PO ROCE 1989?

„A jak je to s cenzurou dnes? Asi bude záležet na tom, jak budeme cenzuru definovat.
Věřím, že systémová cenzura neexistuje, ale jsou redaktoři či jejich šéfové, recenzenti, autoři literárně historických učebnic a slovníků, členové grantových komisí atp., kteří uplatňují cenzurní manýry proti autorům jiného politického vyznání, popř. proti autorům, kteří se „provinili“ tím, že si dovolili publikovat v době, kdy jiní byli zakázaní, anebo si dovolí mít jiný názor na minulost a přítomnost, než se dnes nosí.

Své by o tom mohl říci Michal Černík, těsně předlistopadový předseda Svazu spisovatelů, který se prokazatelně snažil vracet do literatury řadu zakázaných autorů, nebo Jaroslav Čejka, který se pokoušel o totéž během svého několikaměsíčního působení v ÚV KSČ, anebo třeba Karel Sýs, na něhož bývalí vrtichvosti uspořádali mnohaletou štvanici, jež by se dala nazvat „Kopněte si do Sýse“; spojenými silami dosáhli toho, že mnoho knihkupců odmítalo a patrně dodnes odmítá prodávat Sýsovy knihy.
Příznačné je, že horlivými lustrátory jsou nejčastěji lidé, kteří mají sami máslo na hlavě.

Staletá zkušenost: vlastní hříchy nejsnáze zakryjeme mravním rozhořčením nad hříchy svých bližních.
Nemluvím pouze hypoteticky. V 90. letech mi jistá redaktorka rozhlasu sdělila, že jsem u nich na černé listině, ale kdybych to chtěl zveřejnit, ona to z pochopitelných důvodů popře. Proč mi to tedy říkala? Aby mě pobavila? Bral jsem to jako český folklór; kdo by se zabýval paranoiky, kteří si kompenzují mindrák nebo špatné svědomí inkvizičními úlety? …

Kromě toho existuje i cenzura mlčením, která je u nás patrně nejrozšířenější.
A nedokazatelná – každá redakce snadno obhájí soustavné přehlížení díla toho či onoho spisovatele výrokem, že recenzují pouze díla, která považují za literaturu, přičemž co je plnohodnotná literatura, určují oni sami. Stejně nedokazatelné jsou osobní či světonázorové averze editorů literárně historických publikací, antologií a čítanek, případně snaha vyhovět dobovým tancům.

V širším smyslu je celá česká literatura likvidována (cenzurována) našimi nekulturními politiky, kteří na dotaci kvalitní domácí literatury přidělují čím dál méně financí ze státního rozpočtu, jako by chtěli vyhovět globalizačním trendům: proč podporovat českou literaturu, když ji stejně co nevidět převálcuje literatura světová?“

CENZURA ZA FIALOVY VLÁDY 2021-2025 (redakce)

Mezitím se ale situace dost změnila. K horšímu. Od roku 2021-2025 za vlády Fialova gangu.
Fialova vláda po 30 letech vypustila pomalého krakena a rozjela novou totalitní cenzuru názorů občanů. Nejaktivnějším propagátorem byl Vít Rakušan (STAN) ministr vnitra. Fialova vláda začala nezákonně iniciovat blokování a vypínání webů, které mají na politiku a vývoj společnosti jiný názor než probruselská a proukrajinská vláda.
Sám premiér vlády, Petr Fiala (ODS) z Brna, v roce 2022 řekl jasnou dezinformaci:

“My musíme chránit za každou cenu, a na tom záleží i mě, svobodu slova, projevu, všechny atributy, které ke svobodné společnosti patří, na druhé straně lidé mají právo na to, aby informace byly korigovány.“

Neobyčejné politické pokrytectví už na první pohled. Cenzuru jen maskovali údajnou kontrolu dezinformací. Což je v přímém rozporu s ústavou, kde se píše:

Kdo ale bude kontrolovat co je a co není správné?
Ano, tušíte správně. Cenzorské úřady a neziskovky dotované vládou.
A jsme zpátky v nejhlubší totalitě.
Na rozdíl od komunistické, ale i přesto, že máme v ústavě přímo zakotvenou svobodu slova.
Kdo tady porušuje zákon není občan s jiným názorem, ale evidentně vláda s jiným protiobčanským názorem.

Vrcholem arogance moci, stejné jak o tom píše Mňačko, byl vládní web, kde se přímo vyzývá k udávání, což je v přímém rozporu s předvolebními sliby. Viz. foto
Ladislav Mňačko. Jak chutná moc je politický román, který nepřestává být aktuální

Začátkem listopadu 2025 nejhorší vláda v historii podává demisi na základě zdrcující porážky ve volbách 2025.
Jedno z nejhorších politických období po roce 1989 skončilo. Fialova “totalizující” koalice zanechala za sebou rozdělenou společnost, rozvrácené finance a neuvěřitelný dluh 1.2 bilionu korun.

The post Básník Jiří Žáček popisuje fungování totalitní cenzury za socialismu first appeared on Čítárny.

Toto je příběh politického vězně se jménem Miroslav Dolejší (20.11.1931 – 26.6.2001). Bylo to 30. května 1977, když ho komunistická justice poslala podruhé do vězení. Za údajný a neprokázaný pokus o “vyzvědačství, ohrožení státního, hospodářského a služebního tajemství” dostal 11 let. 

V roce 1951 ho zatkla StB a po 15 měsících vyšetřovací vazby, kde byl mučen, byl odsouzen Státním soudem v Praze. Dostal 23 roků vězení za velezradu a špionáž. Do propuštění na základě amnestie prezidenta Novotného v květnu 1960 prošel osmi věznicemi a uranovými lágry.

Celkem si Dolejší odseděl 18,5 roku. Zřejmě nejdéle vězněný politický vezeň komunistického režimu, kterého dnes nikdo nezná.

V říjnu 1990 publikoval stať Analýza událostí 17. listopadu 1989.
Zde mj. vyslovil názor, že převrat v roce 1989 byl předem dojednán mezi špičkami komunistické nomenklatury a západních mocností.
Jeho studie je bezesporu přínosem pro jakoukoliv diskusi na dané téma. Navíc s odstupem třiceti let lze říct, že jím předpokládaný  vývoj společnosti je v určitých oblastech až znepokojivě přesný.

Vyšlo: DOLEJŠÍ, Miroslav. Analýza 17. listopadu 1989. 1. vyd. Brno: Guidemedia, 2014. ISBN 978-80-88021-01-8.

Miroslav Dolejší
17. LISTOPAD. ANALÝZA ZMĚN V ČSSR A VE VÝCHODNÍ EVROPĚ V ROCE 1989

I.
VÝCHODISKA

Základní myslifikací je tvrzení že, 17.11.1989 došlo v Československu ke spontánní revoluci obyvatelstva proti vládě KSČ. Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988, přičemž situace k němu byly vypracovány už od prověrek v KSČ 1969-70 a založení Charty 77. Tento závěr dokládají tato fakta:

1)
K převratům došlo ve všech komunistických státech Evropy synchronizovaně v průběhu 7 měsíců. Z hlediska sociologického a psychologického je vyloučeno, aby tyto převraty byly uskutečněny spontánně, neorganizovaným, dezorientovaným a víceméně loajálním obyvatelstvem, proti téměř neomezené moci komunistických vlád těchto zemí, zajišťovaných vojensky a bezpečnostně druhou největší mocností světa – SSSR, jejíž síla nebyla otřesena.

2)
Výsledkem všech těchto převratů je ponechání moci v rukou komunistických stran – více nebo méně skrytě (přejmenování stran, taktické úpravy pogramů, přesun skrytých kádrových rezerv do vedení a naopak, atd.).

3)
Disidentská hnutí ve všech těchto státech, jejichž někteří členové převzali úlohu dekorace v podílu na moci, byla založena a řízena komunisty, kteří v minulosti odešli z řad svých stran, byli pak, často formálně, pronásledováni či krátce před převratem vězněni, což bylo taktické opatření pro získání věrohodnosti a popularity před veřejností, prováděné převážně západním rozhlasem a tiskem.

4)
Politickým těžištěm účelů těchto převratů je realizace nové koncepce uspořádání mocenských poměrů v Evropě, jejímž počátkem je sjednocení Evropy, počínající sjednocením Německa. Politické převraty v komunistických státech Evropy byly směrovány k podpoře tohoto sjednocení Německa a byly s ním synchronizovány.

5)
Forma a průběh politických převratů v Evropě byly pravděpodobně předmětem dohody Reagan-Gorbačov, uskutečněné v červnu 1987 při Reaganově návštěvě v Moskvě. Od té doby se výrazně projevovaly organizace příprav na převraty ve všech komunistických státech Evropy (formování disidentských skupin v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a jejich propagandistická příprava ze Západu, zintenzivnění protestních akcí proti vládám, přesun zcela neznámých lidí do vedení opozice v Československu nebo do jejího aktivu a jejich horečná popularizace uvnitř prostředí i navenek /Jan Urban, Alexandr Vondra, Michal Žantovský, Jiří Křižan, Tomáš Hradílek, Josef Vohryzek, Jan Litomiský, Stanislav Devátý, Bedřich Koutný, Josef Bartoš, Karel Freund, Pavel Bratinka, Petr Burian, Arnošt Kohút, Lubor Kohout, Michal Kocáb, Petr Placák, Tomáš Dvořák, Hana Marvanová, Jana Petrová, Eva Vidlářová, Petr Pospíchal, Jan Honner, Jaroslav Cuhra, Hana Holcnerová, Jiřina Šiklová, Zdeněk Kotrlý, Miroslav Kvašňák, John Bok, Daniel Kroupa, Ivan Mašek, Jaroslav Mlčák, Pavel Muraško, Pavel Nauman, Zdeněk Ingr, Luboš Bažant, Otakar Veverka, aj./, zakládání nových opozičních skupin pod kontrolou StB nebo armádních složek, které převzaly režii událostí do svých rukou, atd.).

6)
Zřetelnou součástí těchto dohod byla ujednání o využití komunistických oligarchií k udržení pořádku a k zachování vlivu komunistického mezinárodního hnutí v mocenských strukturách po převratech. K tomu účelu vznikla kooperace mezi KGB a CIA, jejichž společné komise převraty řídily a schvalovaly personální sestavy nových vlád. Mocenskou stabilitu během změn probíhajících ve východní Evropě zajišťovaly všude armádní složky řízené sovětským GRU, rozvědkou generálního štábu Rudé armády.

7)
Prohlášení všech převratových vlád o národním porozumění nebyly aktem humanity, nýbrž politickým převratem vyvolanou potřebou rehabilitace komunistů k jejich další účasti na moci. Byla diktována dohodami SSSR- USA (KGB – CIA). Za tím účelem už 12 let před tím byla politicky iniciována koncepce lidských práv a prosazen její význam /1976/, o nějž se pak dohody velmocí spolehlivě opíraly.

Účast disidentů v tzv. Hnutí za lidská práva /Jan Dus, Dana Němcová, Heřman Chromý, Marie Rút Křížková, Stanislav Penc atd../ pak ospravedlňovala jejich smířlivost ke komunistům a jejich kooperaci na moci, která je ve skutečnosti nesrovnatelně větší, než je na první pohled patrné.

8)
Politický převrat v Československu ani politika vlády Václava Havla nejsou v žádném případě autonomní záležitostí Československa, nýbrž součástí kontextuální politiky SSSR – USA pro Evropu. Každý jiný předpoklad pro analýzu a výklad této politiky byl neúspěšný.

1. / Charta 77

Z prvních 217 signatářů Charty 77 z 1.1.1977 bylo 156 bývalých komunistů, mezi nimiž se nalézají jména osob, výrazně zkompromitovaných přímou nebo nepřímou účastí na teroru komunistů v padesátých létech, jako ku příkladu : František Krigel, Ladislav Lis, Zdeněk Mlynář, Ludmila Jankovcová, Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Ladislav Kolmistr, Jiří Hájek, Miloš Hájek, Jiří Ruml, Oldřich Hromádko, Karel Šiktanc, František Šamalík, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jarmila Taussigová, Věnek Šilhán, Libuše Šilhánová, Bedřich Placák, Jaroslav Šabata, Jan Štern, Jiří Kantůrek, Rudolf Zukal, Luděk Pachman, atd.

Ze zpravodajské analytiky prověrek v KSČ v létech 1969-1970 vyplývá, že přibližně 800 funkcionářů KSČ bylo formou vyloučení převedeno do tzv. zálohy, tj. pro použití v takových situacích, jaké vznikly po založení Charty 77, po 17.11.1989 a pro situace, které jsou projektovány jako další varianty možného vývoje. Z této zpravodajské analytiky vyplývá, že přibližně 1120 komunistů emigrovalo /bylo vysazeno/ do zahraničí s posláním působit v politické opozici a se zpravodajským určením. Do této doby bylo aktivizováno pouze asi 260 těchto osob. Ostatní zůstávají stále v záloze.

Část těchto osob je možné identifikovat podle privilegií, kterých se jim dostávalo od vlád hostitelských zemí ihned po jejich příchodu do emigrace: politický asyl dostávaly okamžitě a bez průtahů, ihned po té si přes čs. konzuláty zařídily vystěhovalecký pas a mnozí z nich navštěvovali bez komplikací Československo, dostali zaměstnání v exponovaných Institucích států, do kterých byli vysazeni, jejich děti tam studovaly na prominentních univerzitách, atd. Všichni významní komunisté dostávali okamžitě profesury na universitách (Goldstucker, Šik, Sviták, Pelikán, později Mlynář) a významné politické funkce.

Pro spolupráci na této opoziční variantě byly získány starší exilové instituce (Rada svobodného Československa v USA, Česká akademie pro vědy a umění v USA, některé krajanské spolky a organizace, atd.) a některé osoby z poúnorové emigrace (Tigrid aj.), zejména pak osoby kolem rozhlasových stanic Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a BBC.

Tito lidé organizovali v zahraničí malé nátlakové skupiny (lobby), které si postupně vytvářely kontakty na mezinárodní organizace a vlády států, vypracovávaly situace pro reagenci oficiální politiky, zakládaly nakladatelství a vydavatelství, nadace, organizovaly sběr finančních prostředků, atd. Patronaci nad těmito skupinami měly vlády, diplomatické sbory a mezinárodni organizace západních spojenců USA. Celá činnost byla současně pod částečnou kontrolou KGB. V Československu byli KGB vybráni lidé z vedení ÚV KSČ, kteří byli o záměrech a některých akcích informováni (od r.1987 to bylo l3.odd. ÚV KSČ). Od r. 1987 byl koordinací činnosti těchto skupin v zahraničí s Chartou 77 pověřen vedoucí tohoto oddělení Rudolf Hegenbart.

Finanční prostředky pro činnost Charty 77 a zejména pro soukromou potřebu jejich vůdců, shromažďoval v Nadaci Charty 77 ve Stockholmu zeť sovětského akademika Arnošta Kolmanna, František Janouch, sám dlouhou dobu působící v sovětském jaderném výzkumu.
Finanční prostředky pocházely především od židovských mecenášů z mezinárodního PEN-klubu, Rotary-klubu, Jewish Agency, Guggenheimovy nadace v USA, B nai B rith, Masarykovy nadace při Masarykově museu v Izraeli, židovských odborových svazů zejména v USA, Švédsku, atd. Nadace Charty 77 založila 6 vlastních literárních nadací (Cena J.Seiferta, Jiřího Lederera, Fr. Kriegla, atd.), jejich prostřednictvím udělovaly ceny za literaturu vybraným členům Charty za účelem jejich popularizace a propagace. Ze stejných zdrojů byla vyplácena tzv. stipendia. Nadace Charty měla prostřednictvím zednářských loží v Evropě a v USA vliv i na některé tradiční literární nadace, jejichž prostřednictvím pak dosahovala udělování mezinárodních cen těm signatářům Charty 77, kteří byli predestinování pro budoucnost k politickým funkcím (Havel, Dienstbier, Battěk. Němcová, Palouš, Uhl, Šabata, atd.).

V období 1980-1989 bylo prostřednictvím Nadace Charty vyplaceno cca 376 tisíc US dolarů na činnost Charty 77 v Československu a cca 1,341mil. US dolarů pro osobní potřebu vedoucích členů Charty.
Tato částka nezahrnuje peníze vyplacené za literární a jiné ceny. Na osobní konta v zahraničí byla vedoucírm osobám Charty převedena souhrnná částka cca 6 milionů US dolarů. Tato konta (osobní) jsou spravována advokátními kancelářemi v zahraničí, které zastupují jednotlivé fukcionáře Charty 77.

V lednu 1990 obdržel Janouch jako jeden z prvních registraci od Federálního ministerstva vnitra /FMV/ a od února 1990 jsou finanční prostředky distribuovány pro Československo prostřednictvím této kanceláře. Z nich jsou rovněž financovány a odměňovány některé činnosti OF a jeho vedoucích funkcionářů.

Charta 77 byla od svého založení v r.1977 koncipována jako zednářská lóže.
Funkce mluvčího je převzata ze Sionistické organizace. Aby nemohla být jako ilegální organizace stíhána podle zákona, odesílala všechna svá prohlášení a stanoviska státním úřadům. Ve svém prohlášení z 1.1.1977 konstatuje, že nechce škodit komunistickému režimu, ale chce s ním vést konstruktivní dialog, což koresponduje s komunistickým zaměřením vedoucích funkcionářů Charty a s dohodami, které byly o jejím vzniku a působnosti uzavřeny. Počáteční zběsilá politická kampaň, která byla proti Chartě 77 vedena ze strany ÚV KSČ, měla za účel na Chartu upozornit a popularizovat ji u protikomunisticky smýšlející části občanské veřejnosti. Hlavní část její popularizace pak převzaly vysílačky Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a BBC.

Přibližně od r.1974 byla v Československu konstituována nová báze KGB, která dnes zahrnuje asi 7 až 8 tisíc občanů Československa, kteří nejsou v žádných evidencích StB, min. zahraničí, atd. Jediným viditelným výrazem této báze je skupina prominentních reprezentantů Charty 77, dnes převážně zastávající nejvyšší státní úřady.

Celou dobu své existence působila Charta 77 se souhlasem a pod kontrolou Státní bezpečnosti a KGB.
Přesto, že materiály, vydávané nepřetržitě vedoucím VONS Petrem Uhlem (tzv. Informace o Chartě 77) byly evidentně ve smyslu tehdy platných zákonů protizákonné (min. podle paragr. 112 tr. zák.: poškozování zájmů republiky v zahraničí), nebylo proti vydavatelům až na vyjímky nikdy brutálně zakročeno, tak jak to v každém jiném případě vždy odpovídalo neměnné praxi StB. Je mimo jakoukoli pochybnost, že kdyby činnost Charty 77 nebyla žádoucí, byla by taková skupina lidí ještě v zárodku zlikvidována během 24 hodin /vždyť tajemník Zdeňka Mlynáře, jednoho z otců Charty, Dr. Josef Hodic, patřil v té době, stejně jako mnoho dalších signatářů Charty 77 první hodiny, ke špičkovým agentům StB!/ a nikdo ve veřejnosti by se o její činnosti ani nedozvěděl, jak to bylo zcela běžné ve všech ostatních případech jednotlivců a skupin, likvidovaných za činnost proti státu, nebo pouze za své osobní postoje proti režimu.

Charta však, většinou bez jakéhokoli drastického omezení, vydávala knihy, prohlášení, poskytovala interview Svobodné Evropě, Hlasu Ameriky a BBC, v posledních měsících před převratem její členové dokonce cestovali do zahraniči (Jiří Hájek, Dana Němcová, aj.), kde vedli politické rozhovory.

Uvnitř Charty 77, VONS a ve všech ostatních jejích odnožích, působila rozsáhlá agentura StB /Jaromír Glac, dr. Josef Hodic, Jan Hrabina, Jan Křen, Vlasta Chramostová, Zdeněk Ingr, Luboš Bažant, Michal Kobal, Petr Burian, JUDr Josef Průša, JUDr Josef Danisz, Věra Vránová, Pavel Muraško, Michal Kocáb, atd.atd./. Na bázi II. a X. správy FMV to však byla činnost víceméně kontrolní (v rámci objektové kontrarozvědky), nikoli řídící. Řízení Charty 77 bylo prováděno velmi komplikovaným způsobem, který dovoloval jeho kontrolu ze strany USA. Hlavní řídící funkci vzhledem k Chartě 77 vykonávaly osoby z báze KGB. Hlavní kontaktní osobou byl vedoucí 13.oddělení ÚV KSČ R. Hegenbart, který současně řídil protiopatření FMV.
Hegenbart byl přímo angažován na přípravě převratu od srpna 1988, na jeho provedení 17.11.1989 a dodnes jako kontakt působí prostřednictvím plk. StB Josefa Vostárka (býv. Náčelník kanceláře FMV ministra Vratislava Vajnara) a pplk. Krásy na řízení činnosti KC OF, zejména pak jeho personální politiky (schvalování osob pro vládu, poslance FS, zahraniční službu, jiné politické strany, atd.) Směr kontaktu: Ladislav Lis, Oldřich Hromádko, Zdeněk Jičínský, Jaroslav Šabata, Petr Kučera a kancelář presidenta republiky, zejména některé poradce).

Přijímání členů (signatářů) Charty 77 skončilo dnem 17.11.1989, kdy počet signatářů dosáhl cca 1900 občanů. Naprostá většina z nich podepsala Chartu ze vzdoru proti režimu, aniž měla nejmenší tušení o charakteru a poslání této tajuplné organizace.

Chartu 77 řídilo přibližně 70 až 85 lidí, jejich jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými a podobnými svazky (zájmové a finanční nevyjímaje).
Jsou to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových – Uhlových – Müllerových – Tesařových, Němcových, Paloušových, Bednářových, Kynclových, Hromádkových, Dobrovských, Rumlových, Mlynářových, Pelikánových, Slánských, Šternových-Kantůrkových, Freundových, Tominových, Korčišových, Paynových, Kocábových, Placákových, Princových, atd.
Všechny tyto více nebo méně rozvětvené rodiny jsou komunisté nebo jejich potomci, svobodní zednáři a jejich potomci, a židé. Nyní přibližně 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel, zaujalo pozice v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu.

Tato skupina občanů Československa byla pro své dnešní poslání schválena pověřenými orgány SSSR a USA (prostřednictvím StB-GRU-KGB-CIA-Mossad). Souhlas vyslovovaly také jiné mezinárodní organizace.

Charta 77 nedosáhla během svého 13-ti letého působení žádného politického vlivu na domácí scénu, protože to nebylo žádoucí.
Příprava politických převratů v Evropě, včetně Československa, byla svěřena profesionálním organizacím, které k tomu měly k disposici všechny potřebné prostředky a bohaté zkušenosti. Posláním Charty 77 bylo soustředění vhodných osob, s věrohodnou krycí legendou “odpůrců komunismu” pro veřejnost, které by po převzetí moci po fingovaných převratech zajistily kontinuitu se zaměřením světového komunistického hnutí, jehož součástí jsou i komunistické strany všeho typu a všech taktických modifikací a programů. Jejich hlavním posláním je zakrytí této dlouhodobé orientace a v důsledku toho působí k likvidaci jedné fáze bolševismu: stalinismu – tedy období, kdy se světový bolševismus v Rusku vymkl mezinárodní kontrole.

Občanské odsuzování a věznění některých nejaktivnějších členů Charty 77 a jí založených odnoží bylo především velmi diferencované a mělo výchovný (kázeňský, disciplinární) a propagační význam jak vzhledem k nim samotným, tak hlavně k obyvatelstvu.
Věznění členové Charty 77 se tímto způsobem učili podřizovat se kázni, jestliže to okolnosti vyžadují, a současně jim bylo jejich uvěznění (nebo pouhé zadržení na několik hodin) podnětem k obrovské mezinárodní propagační kampani, vedené zahraničními vysílačkami a později i diplomatickým personálem amerických spojenců. Československo se tímto způsobem seznamovalo s lidmi, o nichž by bývalo v listopadu 1989 nevědělo vůbec nic, anebo by pro něj byli nepřijatelní, pokud by byla dána přednost k seznámení s nimi prostřednictvím zpráv a informací z jejich nejbližšího okolí. Organizovaná reklama a propagace jejich osob upravila jejich obrazy v legendy a učinila z nich hrdiny, mučedníky, veliké spisovatele, myslitele, politiky a demokracii oddané státníky. K tomu účelu byly zřízeny nejrůznější literární ceny, udělovány čestné doktoráty na západních universitách, atp.

V podstatě je tento postup metodou hollywoodské tvorby Star, která se uplatňuje od počátku 20. století – kdokoli může být populární, kdo je intenzivně po nějakou dobu propagován všemocnou reklamou. Je to otázka účelu a nákladů, nikoli otázka kvality člověka.

Agenturní činností StB proti Chartě 77 se zabývalo na FMV celkem asi 43 důstojníků StB.
Rozsah této činnosti není vyčerpán pouze seznamem akcí proti Chartě a VONS, ale zahrnuje také činnost oddělení StB pro boj proti sionismu, judaismu, svobodnému zednářstvu, Státnímu židovskému muzeu (tzv. kontrarozvědná ochrana) a židovstvu. Z těchto útvarů, které podléhaly většinou přímo KGB (mezinárodní koordinace), byly registrovány zahraniční signály (dispozice) pro činnost Charty. Současně byla registrována kooperace s ostatními disidentskými skupinami, zejména v Polsku, NDR, Maďarsku a SSSR.

Každý z těchto důstojníků StB řídil agenturu uvnitř Charty 77 a v počtu 5 až 7 TS (tajných spolupracovníků). Osobní charakteristiky vůdců Charty 77 (vč. VONS a ostatních tzv. nezávislých iniciativ) jsou vesměs nepříznivé. Psychiatrické analytiky konstatují v mnoha případech osobní rozvrácenost, v některých případech drogy (Jirous apod.).

Když se ministr vnitra Dr. Richard Sacher, zastupující ve vládě lidovou stranu, dostal v únoru a březnu 1990 do styku s některými materiály, týkající se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích vůdců, vzniklo akutní nebezpeční odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením komunistického státu. President Havel nechal jmenovat vládou Jana Rumla náměstkem FMV. Po 6 týdnech jeho působení na FMV se ztratilo přes 15 tisíc OS (osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB). President si současně vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z FMV předány zasvěcencům v Chartě (Uhl, Urban).

Je nejvýš pravděpodobné, že nejdůležitější materiály, týkající se Charty a jejích prominentů, byly z FMV odstraněny ještě před 17.11.1989. Kupř. magnetofonové kazety s nahrávkami jednání mluvčích Charty, jejího vedení, jednání s některými zahraničními diplomaty apod., které vedení Charty předávalo StB, zmizely (záznamy o jejich existenci v osobních materiálech důstojníků StB byly patrně přehlédnuty). Rovněž byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77: V. Havla, J. Dienstbiera, Zuzany Dienstbierové, Petra Uhla, Jar. Šabaty, A. Šabatové, L. Hejdánka, V. Bendy, J. Gruntoráda, M. Palouše, Kantůrka, E. Kantůrkové, Vl. Chramostové, M. Kubišové, Zd. Jičínského, M. Motejla, Dr. Danisze, Zd. Rychtského, P. Pitharta, J. Urbana, P. Kučery, I. Fišery, J. Hájka, A. Marvanové, P. Šustrové, J. Rumla, R. Slánského, W. Komárka, M. Zemana, V. Klause, V. Dlouhého atd.

Dále byly odstraněny všechny materiály z listopadu a prosince 1989 z jednání tzv. rozhodujících politických sil o převzetí moci v zemi. Rovněž byly odstraněny objektové svazky “Obroda socialismu” (Klub reformovaných komunistů a estébáků z r. 1968 – politicky nejvýznamnější složka Charty 77 a dosud v OF). Dále zmizely objektové svazky zpravodajských agentur v zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí – Pelikánovy “Listy”, Tigridovo nakladatelství “Svědectví”, Škvoreckého nakladatelství v Torontu, objektové svazky “Rada svobodného Československa”, nakladatelství A. J. Leihma, atd. Rovněž byly odstraněny objektové svazky schwarzenberského paláce ve Vídni.

Existuje velmi mnoho dalších důkazů o expozituře Charty a jejím spojení s konspirativní komunistickou mocí. Většina z nich však není vhodná k zveřejnění pro rizika s tím spojená. Rozsah ostatních by zdaleka překročil únosný rámec této zprávy.

2. / Převrat 17.11.1989

Zpráva parlamentní Komise FS pro vyšetření podstaty událostí 17.11.1989 byla prohlášena za utajenou a nebyla zveřejněna. Důsledky šetření se promítly do odsouzení několika bezvýznamných policistů k několikaměsíčním trestům. Vyšetřování bylo zaměřeno pouze na násilnosti na Národní třídě, bylo zmanipulováno a záměrně se vyhýbalo vyšetření politického pozadí převratu. Podobný osud postihl Nezávislou vyšetřovací skupinou studentů, která vznikla jako reakce na evidentní manipulování vyšetřování vyšetřovací komisí FS.

Důsledkem tohoto stavu věcí byly rychle a všeobecně se rozšířivší pochybnosti o nejapné legendě sametové revoluce, jak ji dosud urputně hlásá president a vláda Charty 77.
President rovněž nedodržel svůj veřejně daný slib, že budou zveřejněny všechny záznamy o jednání s Adamcovou vládou a následně jednání tzv. rozhodujících politických sil (dodnes není známo, kdo je tímto pojmem označen).

S odstupem měsíců se však stalo zřejmým, že masakr na Národní třídě byl předem připraven a že byl koncipován jako signál zahájení převratu.
Po něm byla iniciativa okamžitě předána Chartě 77 – to dokazuje, že v přípravách existovala spolupráce (mimo mnoha dalších důkazů). Charta ihned po masakru převzala iniciativu rozšířením sdělení sl. Drážské o smrti studenta Šmída, které se ukázala desinformací. Tento kritický bod spojení Charty 77 a zasvěcené části ÚV KSČ nebyl dosud objasněn a tvoří jedno z ústředních politických tajemství.

Když byly tyto pochybnosti občanů spolehlivě zaregistrovány, natočila BBC pořad o událostech 17.11.1989 v němž legenda je korigována a vyúsťuje v tvrzení, že to byl nepodařený vnitrostranický převrat, který měl pouze odstranit Jakešovo vedení, ale který se vymkl z rukou.
Na základě této predikce vystoupil jeden z předních mužů Charty Jiří Ruml s požadavkem, aby vyšetřování 17. listopadu bylo obnoveno. Nebezpečí, které v sobě takový požadavek skrývá spočívá v tom, že komise bude sestavena opět ze zasvěcených lidí Charty 77, kteří budou dokazovat tvrzení pořadu BBC, které je pokládáno za přijatelnou politickou verzi, korigující nesmyslnou báchorku o sametové revoluci. Stejným cílem však bude zakrytí každého spojení Charty s komunisty a kontinuity komunistické vlády – chartistické elitě stále vyhovuje být považována za něco jiného, než čím ve skutečnosti je.

Je nepochybné, že kdyby byla zveřejněna pravda, Havel a jeho vláda Charty 77 by museli padnout. To je však nepřijatelné pro zahraniční sponzory, kteří Chartu vypracovávali 13 let a nemají za ni přijatelnou náhradu, se kterou by mohli souhlasit také Rusové. Vláda Havlovy Charty musí být tedy udržena. Z provedené analýzy lze vybrat skutečnosti, které chronologicky seřazeny, poskytují následující sled událostí: poradce presidenta USA John Whitehead na podzim 1988 po své 12-ti denní cestě po Východní Evropě shledal, že politická situace dovoluje zahájení příprav k převratu. Pro Československo (Chartu 77) to znamenalo pokyn k vystoupení ze sebe samé a její členové postupně založili řadu skupin, nazývanými nezávislými iniciativami: SPUSA (Společnost přátel USA), HOS (Hnutí za občanskou svobodu), DI (Demokratickou iniciativu), Obrodu socialismu (svaz bývalých komunistů a příslušníků StB z r. 1968), České děti (monarchisté), NMS (Nezávislé mírové sdružení), atd. Všechny tyto skupiny pracovaly pod vedením Charty 77. Cílem bylo vyvolání dojmu početního zvětšení opozice vůči vládě, i když to byl dojem pouze optický, ale potřebný pro zahraniční propagandu.

Politicky nosnou byla pouze Obroda socialismu. V ÚV KSČ byla vytvořena skupina Urbánek-Mohorita, která byla Hegenbartem pověřena jednáním s Obrodou. Účelem byla spolupráce na kompromitaci Jakeše a jeho odchod z vlády. Hegenbart byl v této činnosti řízen KGB. Byl natočen film z Jakešova kompromitujícího vystoupení v západočeském kraji, KGB rozmnožila jeho videokazety a v zahraničí se prodávaly za 20,- DM. Současně prováděl Hegenbart izolaci Jakeše, který nebyl zasvěcen do událostí, aby byl v případě zahájení operace eliminován nežádoucí zásah. Hegenbart byl rovněž rozhodujícím mužem, který v červenci a srpnu 1989 řídil stanovisko ÚV a vlády k exodu východních Němců ze západoněmeckého velvyslanectv v Prazeí. V rámci spolupráce Hegenbart-Obroda vycestoval Jiří Hájek těsně před převratem do Rakouska k projednání některých podrobností, souvisejících s datem a technikou převratu.

Den 17.11. byl zvolen jako nejvhodnější vzhledem k tomu, že je Mezinárodním svátkem studenstva a zaručuje tedy mezinárodní odezvu, a dále proto, že to byl poslední termín s aspirací na mezinárodní odezvu před schůzkou Gorbačov – Bush na Maltě, kde měl být projednán další postup velmocí při řízení sjednocování Německa, což předpokládalo také politickou změnu v Československu.

Ze zprávy, zveřejněné Nezávislou vyšetřovací komisí studentů je dostatečně známo, jak bylo zmanipulováno jednání Pražské vysokoškolské rady za účasti Vasila Mohority k přípravě manifestace. Ke skutečnostem, které jsou už veřejně známy o průběhu masakru na Národní třídě, lze připojit:

A) Přibližně 2 hodiny před příchodem průvodu studentů, vedených poručíkem StB Zifčákem alias “studentem Růžičkou” na Národní třídu, kde podle oficiální trasy neměl co dělat(!), byl zastaven provoz tramvají v obou směrech. Dopravní podnik tedy musel dostat takový příkaz už asi 3 hodiny před tím. Současně byla Národní třída téměř vyklizena (liduprázdná).

B) Pohotovostní oddíly SNB byly v pohotovosti v Mikulanské ulici a v Kokviktské už 3 hodiny před příchodem průvodu na Národní třídu.

C) Asi 1 hodinu před příchodem průvodu byly uzamčeny všechny domovní dveře všech domu od Perštýna až k Národnímu divadlu, přesto, že tudy průvod neměl projít!

D) Zásahová četa ÚRNA (Útvar rychlého nasazení), která byla ve 3. pohotovostním sledu (její členové byli doma u rodin, ale museli být k dispozici u telefonu), dostali v 10,30 hod. telefonický rozkaz k okamžitému návratu do útvaru (tedy 8 hodin před nasazením), tj. asi 4 hodiny před zahájením manifestace. Po příchodu k útvaru jim byla nařízena pohotovost. Když četa nastoupila v maskovaných uniformách a maskovacích čepicích, byl jim vydán rozkaz k nasazení červených baretů, které jsou součástí vycházkové uniformy. V 11,30 hod. byla četa převezena autobusem do Bartolomějské ulice k soustředění. Od 13,45 probíhala jejich instruktáž třemi důstojníky StB v civilu o jejich zákroku u Národního divadla – tedy v době, kdy manifestace začínala ve vzdálenosti asi 3 km. Zásahové četě byl na zvětšeném obraze podrobně vyložen uzávěr u Národního divadla včetně nasazení obrněných transportérů vybavených radlicemi. Byla instruována, že důstojníci StB jim budou ukazovat vytypované osoby v průvodu, které jsou pak povinni vytáhnout a zadržet.
ÚRNA je cvičena pro bleskovou akci, nikoli pro pořádkovou policejní službu. Plk. Bečvář, který vydal rozkaz k jejich nasazení, musel vědět, jak tato složka bude reagovat, musel rovněž vědět, že jejich nasazení je neadekvátní, protože podle zákona a vnitřních předpisů FMV je ÚRNA nasazována pouze při bezprostředním ohrožení životů, při organizovaném a ozbrojeném odporu. Nic takového se na Národní třídě nedalo očekávat. Plk. Bečvář byl do funkce dosazen právě Hegenbartem a je pravděpodobné, že protipředpisový rozkaz k nasazení ÚRNA nevydal z vlastního rozhodnutí. Zde kdesi mohou spočívat příčiny, proč se zastřelil.

E) V odpoledních hodinách 17.11.1989 opustilo Prahu celé vedení Charty 77 včetně rodin. V Praze zůstali pouze Uhl, Benda, Němcová. Patrně existovalo jisté nebezpečí jejich pozatýkání v případě, že by se Hegenbartovi nepodařilo paralyzovat akce a rozhodnutí většiny vedoucích ÚV KSČ a FMV, kteří nebyli do charakteru operace zasvěceni. Chartisté se však všichni vrátili už v sobotu v poledne zpět do Prahy. V té době a během neděle se Hegenbartovi podařilo definitivně odstranit nebezpečí zákroku Lidových milicí, které Jakeš mobilizoval.

Cílem operace nebylo pouze odstranění Jakeše, ale i dočasný taktický ústup komunistů ze světla do předem připravených pozic, jejichž dislokace a krytí bylo předmětem dojednávání s Obrodou socialismu od ledna 1989. Od téže doby (po zatčení Václava Havla) byli Hegenbartem mobilizování herci, zpěváci aj. k podpisovým akcím za jeho propuštění. Všichni iniciátoři byli komunisté nebo spolupracovníci Státní bezpečnosti.

Ze seznamu studentů, kteří připravovali manifestaci a později se chopili organizování studentstva vyplývá, že jde výlučně o děti prominentních rodičů. 86% těchto studentů mělo rodiče ve vysokých funkcích v KSČ, FMV, diplomatických službách, v kategorii generálních ředitelů, vysokoškolských profesorů, atd. Existují důkazy o instruování těchto dětí jejich rodiči. Existují rovněž důkazy o tom, že už od června 1989 byla vypracována hesla, jako “Nejsme jako oni”, “Nechceme násilí”, atd. a formy jejich uplatňování při demonstracích tak, aby nedošlo k fyzickému napadání komunistů (to byla jedna z podmínek dohody o předání moci) a záruky za ni převzali sami komunisté prostřednictvím studentů a Občanského fóra.

3. / Občanské fórum

Koncepce OF byla dohodnuta asi půl roku před převratem a schválena Hegenbartem. Na jeho vyhlášení Havlem v Realistickém divadle sváželi pověření důstojníci StB svými soukromými vozy všechny hlavní členy Charty 77. Uvolnění divadel fingováním protestních stávek organizovala StB prostřednictvím svých agentů mezi herci a základními organizacemi KSČ v divadlech.

Vedením OF byli pověření výhradně kmenoví členové Charty 77.
Kvalifikovaný zpravodajský odhad předpokládal, že pro nasazení v OF bylo uvolněno přibližně 1100 lidí z nové báze KGB. Agentura StB byla nasazena celá (v Chartě 77), i když posléze došlo k řadě průvalů, z nichž některé byly účelové (Danisz apod.). Občanské fórum si zachovalo horizontální organizaci Charty (s hermeticky uzavřeným koordinačním centrem), protože to nejlépe vyhovovalo možnostem průniků (politických, zpravodajských, finančních, kontrolních) do místních OF a potřebám infiltrace všech ostatních politických stran, klubů, organizací a spolků, vznikajících ve vazbě na OF, tedy v podstatě na početně multiplikovanou Chartu 77.

Nejsilnější pozici v OF si udržuje Obroda socialismu, která je stále jeho rozhodující složkou. Zajišťuje kooperaci s KSČ a koordinaci v oblasti personální politiky ve vládě, diplomatickém sboru, FS a obou národních radách, republikových vládách a ve sféře komunální (O. Černík). Všechna rozhodující místa v oblasti veřejné moci, rozhlase, televizi, tisku, průmyslových podnicích, školství, zdravotnictví, soudech, prokuratuře, apod., jsou obsazovány komunisty (tzv. bývalými). / Zřejmě není náhoda, že O. Černík, A. Dubček a někteří další pomocní režiséři a herci 17. listopadu zemřeli krátce potom v důsledku “autonehody” atp. – pozn. NN /

Pro tuto koncepci je výchozím bodem historie a politiky rok 1968. Je předkládán jako prvotní počátek dnešní demokratické politiky a jeho aktéři jsou tak předurčování k převzetí veškeré moci. Tento politický akt, podporovaný Západem, má rehabilitovat hromadné nasazení tzv. bývalých komunistů. Je to schema, které je uplatňováno ve všech komunistických státech Evropy. V Československu je však nejzřetelnější vzhledem k počtu komunistů vyloučených v r. 1968 z KSČ – jejich značný počet si nevynucuje přejmenování KSČ ani změnu programu, protože tato organizace má jako svoji veřejnou variantu OF.

Po 17.11.1989 se k zakladatelům a provozovatelům OF připojili zaměstnanci Prognostického ústavu ČSAV, z nichž mnozí zaujali nejdůležitější funkce v národním hospodářství a v politice.
Pověření tohoto ústavu vyplývá z faktu, že zpracovával nynější hospodářskou reformu už od roku 1987, kdy si vláda objednala na impuls z Moskvy tzv. Prognózu rozvoje národního hospodářství ČSSR. Část nákladů na její vypracování byla refundována RVHP (stejně postupovaly ostatní komunistické vlády v Evropě). Tato studie nebyla prognózou, nýbrž variantou současné reformy, při níž byla paralelně vypracována a v zahraničí odsouhlasena koncepce hospodářské činnosti po převratu. V rámci prací na této studii vycestovalo na stáže asi 40 pracovníků, kteří prováděli konzultace s bankami, průmyslovými koncerny a poradenskými službami v USA, Francii, SRN, Velké Británii a Itálii. Po dokončení a odevzdání studie navrhoval ministr Kincl experty zatknout a odsoudit pro jejich styky v zahraničí, které se vymykaly rozmezí jejich studijního poslání. Hegenbart jeho úsilí zastavil a po převratu se z ústavu do vedení státu dostali: Komárek, Klaus, Dlouhý, Zeman, Klímová, aj.

V rámci dohod o kontinuitě moci komunistické oligarchie byla činnost OF od počátku až k volbám vedena k likvidaci nebo ovládnutí zevnitř jakékoli potenciální protikomunistické opozice, která by mohla uvnitř nebo vně OF vzniknout. OF bylo pod spolehlivou kontrolou komunistů stejně jako samotná KSČ a ostatní politické strany bývalé Národní fronty. Bylo však nutné zabránit vzniku jakékoli nezávislé organizace, které by tuto hegemonii mohla dříve nebo později ohrozit. Proto bylo v období únor – duben rozbito studentské hnutí a vyřazeno z jakékoli politické konkurence a učiněno zcela pasivním a byly provedeny čistky v samém Občanském fóru /až na veřejnost se zřejmě dostal pouze brněnský spor Šabata – Cibulka, kdy ostatní odpůrce komunismu se vedení OF Jan Urban – Petr Kučera – Ivan Fišera podařilo umlčet v naprosté tichosti/.

Když se před volbami ukázalo relativní nebezpečí ze strany KDU, byly jeho volební šance zlikvidovány akci proti jejímu předsedovi Bartončíkovi, který byl, stejně jako většina ostatních figur na scéně, spolupracovníkem StB. V této akci se osobně angažoval V. Havel nejen výroky z rozhovoru s Bartončíkem, ale zejména tím, že vzal pod svoji osobní ochranu Jana Rumla, který útok vedl. Ihned po volbách byla torpedována Čs. strana socialistická akci Melantrich, v níž se rovněž osobně angažoval Havel zasláním dopisu o svobodě slova. Vzápětí na to byla roztržena Republikánská strana, v očekávání je destrukce Lidové strany. Tím OF zcela ovládlo vnitropolitickou situaci a destruovalo jakoukoli opozici. Akce byly provedeny zcela profesionálně a vylučují, že by jejich autory mohli být diletanti z OF. Kromě toho forma jejich provedení nutně předpokládá dokonalou a disciplinovanou organizací s federálním rozměrem. Důkazem její existence je rovněž volba Vasila Mohority místopředsedou FS naprostou většinou hlasů, když KSČ má pouze 14% mandátů ve FS. Podobných důkazů o dokonale fungující kooperaci mezi KSČ a ostatními tzv. opozičními organizacemi (někdy vysloveně “protikomunistickými”) existuje celá řada.

Přibližně od března 1990, kdy se v KC OF začal objevoval vliv mimopražských OF, který nekorespondoval s cíli zasvěcených mezi chartisty, začalo docházet k silné názorové diferenciaci, která pokračuje a nabývá na ostrosti.
OF politicky nepřežilo své volební vítězství. Všechny kritiky totiž vyloučit nemohlo… Příznaky se projevily už při sestavování federální vlády, která byla v základních ministerstvech sestavena Havlem už 3 týdny před volbami. Po akci Bartončík se v jejím důsledku projevil strach mnoha funkcionářů a sestavení vlády se protáhlo o 10 dní déle, než president předpokládal. Bude-li názorová diferenciace pokračovat, stává se nejistým původní předpoklad, že vláda dosáhne vždy požadované většiny hlasů pro své návrhy ve FS. Tento fakt vytváří předpoklad pro parlamentní krizi, zejména při hlasování o zákonech (všechny tři ústavy), jejichž přijetí vyžaduje 2/3 hlasů. Nezvládnutí takové situace by si mohlo vynutit vypsání nových mimořádných parlamentních voleb, v nichž by OF nezískalo už tak výraznou většinu. Rozptýlení hlasu pro ostatní strany by vytvořilo situaci, v níž by žádná strana nedominovala tak výrazně, aby byla schopna sestavit novou vládu, která by měla naději v takto roztříštěném FS prosadit jakýkoliv zákon či opatření. Pak by musela následovat autoritativní opatření presidenta. Ta by mohla mít reálnou naději na úspěch jenom tehdy, jestliže by měl v té době (1 – 1,5 roku) ještě tolik popularity jako nyní, což je však nepravděpodobné, a v takovém případě by následovala celospolečenská krize a politický pat.

Podobné tendence se však projevují s různým fázovým posuvem ve všech bývalých komunistických státech Evropy a jejich intenzita bude vzrůstat s hospodářskou a sociální devastací. Nelze vyloučit, že vytvoření podmínek pro vnitropolitický pakt ve všech státech Východní Evropy je cílem řídících velmocí, protože by vedl k silným sociálním nebo národnostním nepokojům, možná povstáním /např. na Balkáně/, které by byla sjednocené Evropě na Západě vhodnou záminkou k vojenskému obsazení v zájmu míru v Evropě a k nadiktování východoevropské konfederace, řízené západní Evropou, USA a SSSR.

Reálnost takové varianty politického a hospodářského vývoje se objevuje ve způsobech zamýšleného konstituování OF v průběhu následujících dvou let jako jediné autoritativní organizace ve státě. /Díky Václavu Klausovi, který se stal k šoku zasvěcených předsedou OF proti určenému Martinu Paloušovi, což vedlo k rozštěpení OF na pravicovější ODS a levicově-liberální Občanské hnutí, tato koncepce padla – pozn. NN/

Jedním z projevů této snahy je pokus o vytváření presidentské vlády. Souvislosti s ostatní Evropou jsou naznačovány expoziturou presidentových poradců ze zahraničí, kteří ho řídí (Schwanzenberg, Šik, oba Pelikánové, Fischl, Kohout, Povolný, atd.).

4. Komunistická strana

V polovině roku 1988 bylo informováno o přípravě převratu v Československu 12 lidí z nejvyššího orgánu KSČ. V říjnu 1989 se tento počet zvětšil přibližně na 90 lidí, z nichž většina nebyla přímo z aparátu KSČ.

Naprostá většina členů KSČ byla převratem a ztrátou své moci překvapena a označovala postup svého vedení za zradu. Od února do dubna 1990 nastalo v řadách členů KSČ znatelné uklidnění díky informacím, které jim zprostředkovalo vedení až na úroveň okresních výborů.

Došlo k všeobecnému pochopení faktu, že moc 1,7 milionů členů KSČ, 250 tisíc mužů plně vyzbrojené armády, 60 tisíc mužů FMV, 150 tisíc ozbrojených členů Lidových milicí a půl milionu občanů sympatizujících se režimem, nebyla poražena, a že události jsou taktickou formou změn, jinak v krátké době neproveditelných.

Pokusy malých lokalizovaných skupin komunistů, kteří se z neznalosti chtěli postavit na odpor, i když nikoli ihned veřejný, byly na zákrok vedení strany odloženy. Informace o připravovaném převratu StB byly rozšiřovány OF záměrně k vytvoření atmosféry ohrožení, umožňující snazší zvládnutí veřejnosti, jejímu semknutí kolem OF a k získání sympatií.

V prosinci 1989 byly všichni rozhodující funkcionáři KSČ, armády, LM, FMV přesně informováni o situaci a jejím smyslu. Latentní pohotovost byla udržována pouze do března 1990, kdy byla situace stabilizována zákonem č. 15/90 z 23.1.1990, který zaručoval KSČ veškerou právní ochranu, garantovanou novou vládou. Veřejnost se proti zákonu nepostavila na odpor a situace byla zvládnuta.

Nikdo z vedoucích funkcionářů starého ani nového vedení KSČ nepomýšlel na převrat, protože předání zjevné moci a ústup do ústraní bylo direktivou moskevského vedení Světového komunistického hnutí. Stalo se zcela zřejmým, že Moskva by žádný pokus o zpětné převzetí moci KSČ nepodpořila, naopak, postavila by se proti němu. Ve stejném smyslu byly vydány rozkazy jednotkám sovětské armády na území Československa, k nimž byli už počátkem listopadu 1989 vysláni důstojníci Rude armády se zvláštním posláním.

Charta 77 v čele s Václavem Havlem dodržela s podporou zakonspirované části StB všechny dohody o průběhu převzetí moci i o další neveřejné spolupráci s KSČ (zprostředkováno Obrodou). Za účelem mezinárodní kontroly dodržení těchto dohod se Československo stalo od listopadu 1989 zpravodajsky a kontrarozvědně otevřenou zemí.

Dohody byly rovněž precizně dodrženy ze strany KSČ. Indiferentní a zmanipulované obyvatelstvo Československa nepůsobilo svým vystoupením (neplánovaným a neorganizovaným) žádné komplikace. Reakce proti setrvávání komunistů ve všech oblastech veřejného a politického života země jsou zatím stále pod kontrolou Havlovy vlády a aparátu bývalé moci. Rovněž byly zvládnuty reakce proti nástupu komunistů z padesátých let zpět do vedoucích posic.

Volby v červnu 1990 byly zmanipulovány především difuzí voličů do množství plánovitě vytvořených indiferentních politických stran a rozptylem voličského potenciálu. Sestavením pevného pořadí kandidátů na volebních listinách bylo zajištěno zvolení předem vybraných a schválených osob, zařazených na volitelná místa. Všechny politické strany byly infiltrovány a ovládnuty zevnitř předem připravenou organizací osob, sestavenou ve spolupráci s StB. Mezinárodní kontrola byla zajištěna expoziturou emigrantů (kupř. Škutina v ČSS, Pachman, Strobinger v ČSL, Horák v ČSSD, atd. Stejně tak byl obsazen Havluv štáb a vedení OF).

Komunisté si podrželi veškerou moc ve státě. Pozice jejich odpůrců, pokud v naprosto dezorientované veřejnosti existují, jsou politicky bezvýznamné a tedy zanedbatelné. Charta 77, transformovaná v OF, je jejich spojencem, který na sebe vzal pouze úlohu krytí. Zveřejnění symbiozy SSSR – USA, pečlivě skrývané téměř 100 let, určuje novou dimenzi celosvětového politického zápasu. Bez jeho definování není úspěch, spočívající v aktivním podílu na něm, pravděpodobný.

II. SJEDNOCENÍ EVROPY

Jedním z nejvýznamnějších atributů politiky Václava Havla je úsilí směřující k podpoře sjednocovací politiky v Evropě. Muž, který nerozumí politice jednoho malého státu, se stal vykladačem koncepcí politiky kontinentu.

Sjednocení Evropy není a nemůže být záležitostí pouhých sjednocovacích technik, protože všechny takové pokusy v minulosti skončily nezdarem a katastrofami. Evropská krize současnosti, po dvou světových válkách a 45 let trvající rusko-americké okupaci, je v podstatě psychicko-morální povahy. Oběma světovým válkám se patrně nebylo možné vyhnout, avšak státnická vedení mohla zabránit tomu, aby cíle válek utonuly v paroxysmu mas a v manipulaci neevropských manažerů nebo stranických byrokratů.

Politická demokracie parlamentního typu /zastupitelská demokracie/ se od roku 1918 jevila v Evropě neschopná vládnou svými politickými problémy a státními úkoly. Proto by už nyní neměla být demokracie posuzována jako dogma nebo ideologicky, není-li opodstatněna schopností občanů získat a pro své rozhodování vyhodnotit veškeré potřebné informace a na základě nich vybrat a kontrolovat své vůdce a na druhé straně schopností evropských vůdců vést, vládnout, ukazovat cestu, rozhodovat a brát na sebe odpovědnost, tedy nést světlo. Je nejvýš pravděpodobné, že za několik desetiletí se bude v Evropě vládnou podle zásad naprosto se lišících od parlamentní demokracie a tento fakt by neměl být už nyní pouštěn ze zřetele a ignorován. (Přirozeně, že alternativou k demokracii není myšlena diktatura v jakékoli podobě).

Z geopolitického hlediska bude mít základní vliv na utváření Evropy očekávané vyplynutí Ruska z rámce Evropy a jeho participace s USA na ovlivňování poměrů na euroasijském kontinentě. Z tohoto hlediska jsou Havlovy výroky o míru a morálce nekonsekventní.

Dvoutisícileté dědictví Evropy je nyní ohrožováno z jedné strany vášněmi davů, manipulovaných mimoevropskými zájmy, a na druhé straně lidskou leností, spotřebitelskou mentalitou a zbabělostí, vyhýbající se vypětí sil a obětem k dokonání díla svrchované, nezávislé Evropy. Československá účast na koncipování evropského sjednocování by si měla být vědoma mimo jiné také toho, že každé neúměrné oslabení vojenské síly Evropy jako celku poskytne mimořádnou výhodu politice násilí. Evropa nesmí zůstat bezmocná proti nebezpečí zvenčí! Cíl politiky světového míru nemůže spočívat v pouhém konsolidování vlastního státního evropského systému prostřednictvím mírových smluv nebo jakoukoli vojenskou kontrolou, prováděnou neevropskými velmocemi. Je nutné nahradit pasivní evropský mírový program aktivním, dynamickým. Trvalý mír z pozice trvalé síly! Revize stávající koncepce prostého pacifistického, tj. odevzdaného pojetí míru je proveditelná pouze za předpokladu fungující politické organizace silné Evropy. Otázka bezpečnosti tedy bezprostředně souvisí s problémem schopnosti Evropanů vládnout v Evropě. Tento problém je velmi akutní! Pozitivní účast Československa na jeho řešení je mimo jiné také otázkou odvahy k přiznání se ke znalosti vlastních skutečných politických dějin od roku 1918, soustavně zkreslovaných legendami.

1. Československo a Evropa

Před vypuknutím 1. světové války dlužily Spojené státy Evropě 50 milionů dolarů. Když v roce 1918 válka skončila, dlužila Evropa Spojeným státům 10,5 miliardy dolarů v tehdejší hodnotě. Americký průnik na evropský kontinent byl současně počátkem snah o sjednocení a pacifikaci Evropy.

Cílem vítězů 1. světové války, především USA, bylo rozbití velkých mocenských států a zničení jejich vlivu v Evropě: Rakousko – Uherska, Německa, Ruska a Turecka.
V těchto státech vládli dědiční monarchové, kteří byli současně hlavními oporami náboženských idejí a církví. Likvidace všech těchto pilířů mocenské stability byla základní podmínkou úspěšnosti světového nástupu amerického mezinárodního kapitálu do takto uvolněného prostoru a jeho politické projekce: Internacionalizace světa, jeho socialisace, oslabení a později odstranění velmocenského postavení Evropy v něm (zbavení zámořských kolonií) a její postupné podřízení kosmopolitním neevropským cílům, až po globalisaci světa pod vedením levicových liberálů USA.

K tomuto účelu byla programově aplikována idea atheismu a idea národnostní v její odstředivé podobě. Současně tak byla prakticky likvidována hospodářská a politická moc aristokracie (většinou křesťanské) a církví.

V dějinách Evropy po pádu Říma až do doby osvícenecké a francouzské revoluce převládala univerzální idea náboženská, která měla ohromnou moc a vliv na osudy Evropy.
Po francouzské revoluci však vznikla národnostní idea, vzbuzená touto revolucí, která měla rozbít mocné státní útvary, rozkouskovat Evropu, zničit moc šlechty a církví. Před francouzskou revolucí národnostní idea neexistovala, národy jí nepřikládaly žádný význam. O osudu národů rozhodovaly panovnické sňatky, dědické nároky dynastií, nebo válečná vítězství či porážky. Napoleon Bonaparte nakládal zcela libovolně s územím jednotlivých národů a vyvolal v Evropě národnostní myšlenky. Evropské universální náboženské myšlení bylo v této etapě vývoje lidské společnosti, začínající zrychleným tempem směřovat k úplné emancipaci člověka jako svobodné duchovní bytosti, rozvráceno ideami přirozených lidských práv, svobod, lidské a občanské rovnosti a národnostní idea se tak stala jedním z dalších účinných prostředků postupné mocenské pacifikace Evropy jako duchovně, kulturně a relativně i politicky spřízněného celku, a to podle osvědčené imperiální zásady rozděluj a panuj.

Filosofický základ poskytl národnostní ideji v Německu Herder a od té chvíle se jí dostávalo všeobecné propagace, jejímž následkem bylo rychlé pronikání této a postupně i dalších ideí, ideí postupného drobení až k atomizaci na jednotlivé lidské bytosti, do všech evropských zemí bez ohledu na jejich historické hranice, zájmy dynastií, plány státníků, diplomatů a církví. Svým posláním byla idea národnostní revoluční od samého počátku – likvidace stávajícího politického a mocenského stavu. V propagačním tvaru usilovala tato idea o přetvoření Evropy na takových základech, aby každému národu, i nepočetnému, se dostalo samostatnosti. Souběžně s národnostní ideou byla zcela účelově a programově použita idea liberalismu, po níž pak následovaly ideály demokracie a socialismu. Všechny směrovaly k destrukci aktuálního evropského myšlení a stávajících mocenských poměrů.

Význam, který národnostní ideji připisoval americký president Wilson, vyjádřil na konci své řeči z 8. ledna 1918, když řekl:

“Je to zásada spravedlnosti pro všechny národy a kmeny a jejich právo žít vespolek ve stejných podmínkách svobody a bezpečnosti, ať jsou silné nebo slabé.”

Na základě mírové smlouvy (1919 a 1920) vznikla ČSR, bylo osamostatněno Polsko, utvořeno království S.H.S. (dnešní Jugoslávie), k Dánsku byla připojena severní polovina Šlesvicka, Francii vráceno Alsasko – Lotrinsko, k Rumunsku připojena Besarábie, Sedmihradsko a část Banátu, k Itálii přivtěleny Tyroly, Terst, atd. předtím byly utvořeny jako samostatné státy Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva. Toto přerozdělení bylo v Evropě provedeno s odvoláním na spravedlivou národnostní ideu, avšak skutečným důvodem k němu byly mocenské zájmy a záměry s Evropou, zejména ze strany USA.
Vzdor tomu prohlásil Wilson 11. února 1918 v americkém kongresu.

 “Národy a země nesmějí již být dále předávány z nadvlády do nadvlády jako nějaké zboží nebo kostky ve hře. Určité vymezené požadavky národnostní musí být v mezích možností uspokojeny, aby nebyl pokoj Evropy a celého světa rušen.”

Když se záhy ukázalo, že toto rozdělení Evropy bylo předehrou k bolševickým revolucím, které měly Evropu znovu sjednotit v bolševickou internacionální mocnost pod vládou komunistického Ruska, vystoupila propaganda národnostní ideje s výkladem, že principy svobody a sebeurčení národů nelze plně uskutečnit do všech důsledků, jednak vzhledem k promísenosti národů, zvětšující se směrem na Východ, a jednak vzhledem k nutnosti respektování zeměpisných a hospodářských podmínek. Jejich nerespektování by znamenalo učinit nové národní státy neschopnými života, čímž se zdůrazňovala nutnost podřízení jedněch národů druhým, tedy rehabilitace stavu, který v Evropě existoval už před jejím rozdrobením. Všechny státy v Evropě měly tedy dále a znovu národnostní menšiny, často i početně i jinak významné, zejména když tyto minority měly za sebou velký a mocný stát národa, k němuž příslušely. Národnostní idea se přetvořila z vnitřní záležitosti států v otázku mezinárodní a tak byla manipulace soustředěna do pravomoci mezinárodních společností (Společnost národů, od roku 1945 OSN) a stala se prostředkem mezinárodní politické manipulace. Problémy, které byly dříve přehledné v rámci velkých států, staly se nepřehlednými v rámci nenárodnostních, cizích, mezinárodních institucí.

Československý stát bez jakéhokoli raison d‘étre byl experimentem státu, uměle vytvořeného na základě výsledků 1. světové války na přání vítězné Velké Čtyřky /USA, Velká Británie, Francie, Itálie/.
Nebyl založen ani na principu sebeurčení, ani na principu národnostním (žilo v něm 46,81% Čechů a Slováků, ostatní obyvatelstvo bylo jiných národnostní). Byl vytvořen jako klín, zabraňující styku Německa s Rakouskem, což bylo symbolicky vyjádřeno státní vlajkou. Československo nebylo zbudováno pro vojenskou nebo politickou sílu, nýbrž k docílení hospodářského úspěchu a proto dostalo hlavní přírodní zdroje a průmyslové bohatství starého Rakouska a bohatý díl přírodních zdrojů Uher, hýčkáno Francií, Spojenými státy a Anglií jako instrument jejich politického vlivu v Evropě. Zájem vítězných velmocí se k němu upínal vzhledem k tomu, co se od něho očekávalo v budoucnu: Československo mělo největší možnosti a hrozilo mu největší nebezpečí. Obchodně a průmyslově vyvinuté obyvatelstvo mělo rozšířit po východní Evropě síť obchodních tepen, které by daly život vyčerpaným národům, politikou těsné spolupráce mělo ulehčit utrpení sousedů a stát se vůdcem v rozvoji střední Evropy na zásadách parlamentní demokracie. Tyto záměry byly v současné době pouze modifikovány, jejich podstata se však nezměnila. T.G. Masaryk byl tímto posláním ČSR srozuměn a není zajisté náhodou, že V. Havel byl v Izraeli prohlášen Masarykovým pokračovatelem.

Vzájemný poměr Čechů a Slováků byl v roce 1918 pro velmoci zcela zanedbatelný a nezajímavý. Jejich hlavní myšlenkou, jež vedla k rozhodnutí mírové konference vytvořit ČSR, bylo zřídit v centru Evropy vysoce vyvinutý a soběstačný průmyslový stát, fungující na principech parlamentní demokracie, a to bez ohledu na národnostní vztahy. Vše za jediné podmínky, že v něm německý a maďarský živel nebude tvořit většinu. Naopak při zřizování Rakouska a Uher se nehledělo k hospodářským potřebám, ale k tomu, aby byli soukmenovci pod jednou střechou. Rozdíl byl v tom, že v případě ČSR šlo o přátele vítězů, v druhém případě o jejich nepřátele.

Mír St. Germainský, Wilsonových 14 bodů a Versaillský kongres daly vzniknout novým státním útvarům, nedisponujícím přirozeně regulujícím principem tradice, špatně odolávajících totalitní bolševické propagandě a primitivní sociální demagogii a s nepatrnou nebo žádnou váhou v dějinách Evropy.
Československo nemělo nikdy velkou, mocnou šlechtu ani vlastní vlivnou buržoazii a proto celé jeho politické dějiny jsou poznamenány plebejstvím jeho politiků i obyvatelstva. Politický vliv tradičních středoevropských velmocí byl v Evropě anulován a bylo započato s prováděním koncepcí na sjednocování Evropy, které z ní mělo v celosvětovém měřítku postupně učinit druhořadý kontinent (Vanderlipův návrh na banku Spojených států evropských, Panevropa R. Coudenhove – Kalergiho, Briandův návrh evropské konfederace, atd.).
Tradiční evropské státy měly být především zbaveny svých kolonií a tím značné části svých trhů a své finanční síly, což bylo nutným předpokladem pro úspěšné zahájení finanční a mocenské expanze v Asii, Africe a Latinské Americe ze strany kosmopolitní finanční moci. Hitlerem vedená vzpoura národně socialistického Německa tyto záměry na čas pozdržela a současně usnadnila jejich realizaci po porážce Německa ve 2. světové válce, kdy následovalo nové přerozdělení světových mocenských pozic a v Evropě 45 let okupace, po jejímž ukončení se nyní opět přistupuje k nové formě podřízenosti Evropy.

Autoři sjednocovacích koncepcí pro Evropu, Rusové a Američané, usilují o mechanické sjednocení už přes 70 let a usilují o ně ve svém velmocenském zájmu.
Ukazuje se však naprosto nesporně, že ryze politické řešení problému reorganizace Evropy pod zorným úhlem politické účelnosti, je nemožné. Každý pokus vybudovat nový kontinentální či dokonce světový, mezinárodní řád se zřetelem jen na cíle a zájmy světových velmocí, nemůže skončit jinak než chaosem. Imanentní slabinou všech spolků států v minulosti bylo a zřejmě i bude nedostatek úzkého právního a mravního spojení mezi organizací centrální spolkové moci, jeho reprezentací a jednotlivými lidmi, nazývanými jednoduše lidem.
Přes všechnu obrovskou finanční a vojenskou moc sjednocovatelů Evropy jsou možnosti všech tvůrců velkých, integrovaných politických systémů, velmi omezené. I kdyby se formálně podařilo postavit ve smyslu logické právní architektury ladnou budovu právního sjednocení evropských národů, nepanoval by v ní onen soulad, duch dobrovolné přijatého podřízení a sebeobětování, onen sociálně charismatický prvek, bez něhož i stát sám se stává neoduševnělým a mechanickým Leviathanem. Právní a mocenské techniky nemohou tento problém rozřešit, pokud ho vnitřně nepříjmou lidé. Ani na začátku 21. století by vláda Sjednocené Evropy neměla komu panovat, protože by neměla své vlastní poddané, které by inspirovala, kteří by vizi Sjednocené Evropy přijali za svou.

Tradiční evropské státy (Anglie, Francie, Německo, Itálie, Rakousko, skandinávské země apod.) jsou si tohoto problému vědomy. Není si toho vědoma reprezentace Československa. Nasazení internacionálních poradců presidenta, izolace jeho kabinetu na Hradě, konstrukce osobní moci a autoritářské výkonné organizace pod Hradem, vzbuzují přirozenou nedůvěru Evropy, z níž plynou nebezpečí vážných rizik pro stát. Václav Havel se stává pro Evropu národů nepřijatelným tím, že na sebe vzal úlohu mluvčího cizích, neevropských sjednocovacích koncepcí.

Naprostá většina Evropanů pociťuje potřebu oprostit úsilí o duchovní a kulturní solidaritu lidstva od podivností pacifismu, internacionalismu a kosmopolitismu, které Evropu vnitřně ničí a kazí a jejichž hlasatelem se stal právě V. Havel.
Duchovní jednota Evropy stojí nad, ale i mimo politické boje a nad i mimo fakt, že existují války. Klást požadavek, že se Evropané musí vzdát svého bojovného ducha, že se musí podřídit pacifickému míru v zájmu světa, aby bylo dosaženo duchovní a kulturní beztvarosti, může být pouze axiomem nesmyslné logiky, odporující smyslu evropských dějin. Ještě osudnějším axiomem je vnucovaný názor, že je nutné vzdát se silného a vyhraněného svérázu národů a nahradit jej bezbarvou, jednotnou zamerikanisovanou duchovní jednotou Evropy nebo z vnějšku vnucenou zdánlivou jednotou politickou, vojenskou a hospodářskou, jak o to usilovali nadnárodní bolševický internacionalismus a americký kosmopolitismus posledních 45 let. Naopak: jen Evropa sestávajících ze silných, svérázných a sebevědomých národních jednotek s hlubokými kořeny a jasně vyhraněným hlubinným duchovním charakterem, může prospět vytvoření vysoké společné duchovnosti, která, stejně jako nebyla zničena posledními dvěma světovými válkami a téměř půlstoletou okupací, nebude zničena ani jinými válkami a okupacemi, kterým snad bude ještě Evropa v budoucnosti podrobena.

Ve své dlouhé minulosti mohla Evropa, bezesporu právě díky svým mnohotvárným složením, tak dlouho udržet světovládu, přičemž hegemonie přecházela ponenáhlu z jednoho národu na druhý tím, že každý národ podle jakési imanentní posloupnosti přebíral vedení, dala tato mnohotvárnost evropskému duchu veliký přínos myšlenek, tradic, novou duchovní sílu. Mocná síla Evropy tkví v tom, že měla vždycky národy vyznačující se větší zkušeností, větší zralostí a vedle toho mladší a vitálnější národy. Posloupnost těchto národů v přebírání vedoucího mocenského postavení stála Evropu mnoho krve, ale právě tou sílila velká evropská civilizace. Není důvodu předpokládat, že budoucnost se bude příliš lišit od minulosti, nesměřuje-li Evropa ke své zkáze. Neuvědomí-li si president a vláda Československa tyto skutečnosti včas, riskuje, že imanentní vývoj Evropy Československo smete.

2. / MEZINÁRODNÍ SOUVISLOSTI SJEDNOCENÍ

Antagonismus socialismu a kapitalismu, SSSR a USA, splnil svůj účel tím, že rozdělil svět, vysál nezměrná území a nezměrné počty obyvatel a odstranil heterogenitu světa z počátku 20.století. Nyní je jako nepotřebný odvolán.

Zcela neočekávaně, na vrcholu své vojenské a politické moci, provedla druhá největší velmoc světa obrat a bez vyzvání, bez jediného výstřelu, kapitulovala. Podobný jev nemá v dosavadních dějinách politiky obdobu. Komunisté se omluvili za genocidu, osmdesát milionů mrtvých prohlásili za oběti určitých nedostatků, přistoupili na pakt o lidských právech, prohlásili se za přesvědčené demokraty, občas se přejmenovali, přísahali na mír a humanitu a zůstali u moci všude tam, kde se jí zdánlivě vzdali. Hlasatelé lidskosti na Západě to přijali s nadšením a s jásotem. Tajné služby SSSR a USA, které 45 poválečných let zásobovaly svět historiemi o svém nesmiřitelném nepřátelství, si vyměňují delegace svých usměvavých vůdců a ředitelů, které se střídavě scházejí v sídlech KGB v Moskvě a CIA v Longley a tiskové agentury s nadšením komentují porozumění a přátelství, v jakém je vedeno jejich jednání.

Zmanipulované a z vnějšku řízené obyvatelstvo Evropy se zděšením sleduje nepochopitelné sjednocování Německa, vládu přejmenovaných komunistů ve středu Evropy, na jihu i na východě, klade otazníky za všechno, co charakterizuje boj o moc v Rusku, udiveně sleduje rychlost a snadnost proměn, které jim nedovolují pochopit a vysvětlit, co se kolem nich děje.

Příčiny těchto jevů jsou v podstatě dvě:

1. potřeba konsolidace území dobytých v době aplikace antagonismu socialismu a kapitalismu, která vyřadila za světové politické hry všechny ostatní rivaly,
2. vytvoření politických předpokladů pro uskutečnění Velkého Izraele.

Konsolidační snaha se týká především Evropy a jejím zakončením se má stát politické, vojenské a hospodářské sjednocení kontinentu pod vedením nadnárodní demokratury, která bude v labyrintech tzv. zastupitelské demokracie ve svých rozhodnutích svými voliči zcela nekontrolovatelná. To nutně povede k hlubokému odcizení.
Tím bude Evropa definitivně vyřazena ze světové politiky jako samostatný, nezávislý politický subjekt a stane se z vnějšku řízeným prostředkem hospodářského a politického působení USA. Společně se pak v 21. století budou dělit o podíl na ovlivňování celosvětového vývoje s Ruskem a Čínou.

Instalace celoevropské vlády předpokládá oslabení dosavadních vlád národních států, zejména v západní Evropě. V rámci prohlubující se integrace států Evropského společenství budou vlády delegovat značné části svých pravomocí a suverenity zejména v oblasti vojenství a zahraniční politiky substituujícím celoevropským úřadům. Vojenskou a finanční hegemonii nad západní Evropou si ponechají USA. Přechodně bude nalezena forma integrace okupačních armád SSSR – USA formou kooperace vojenských bloků, které pak v rámci politického sjednocování pojme malé národní armády jednotlivých států Evropy.

V rámci ideí demokracie, míru, humanity a sebeurčení bude Evropa rozdrobena na malé, relativně svéprávné národnostní menšiny a tak budou rozvráceny i dosud velké a mocné státy: Německo zesílí význam zemských vlád na úkor centrální vlády Německa, která pak velkou část své vojenské a zahraničně politické suverenity deleguje na celoevropské orgány. tím má být Francii, Anglii a ostatním garantováno, že Německo po svém sjednocení nebude usurpovat politickou moc v Evropě. Podobnou cestu budou postupně sledovat i ostatní evropské země. Tím bude velmocem garantováno, že žádná z tradičních evropských velmocí nebude moci mobilizovat Evropu k samostatnosti. Celoevropská vláda bude (jako OSN) vytvořena na principech kontinentální bezmocnosti a podřízena kontrole USA, Ruska a OSN. Mohutný hospodářský potenciál sjednocené Evropy bude směřován především do oblastí, na nichž bude mít zájem hegemonistická politika USA a jeho finanční kontrolou bude zabráněno hospodářskému spojení s potenciálními partnery, kteří jsou nežádoucí: Čína, Japonsko, arabské státy a Indie. Zboží a peníze ze sjednocené Evropy budou směřovány především do Ruska.

Rusko bude velmi volně postupně konfederováno a převezme ochranu hranic s Činou a na Středním Východě, kde bude zabraňovat sjednocení arabských států, pronikání militantního islámu do Ruska a do Evropy a paralyzovat jakýkoli odpor proti vytváření Velkého Izraele. Za to se mu dostane výživy z Evropy.

Vznik Velkého Izraele předpokládá nejen udržení a osídlení dosud Izraelem okupovaných území Jordánska, Sýrie a Egypta, ale okupaci dalších (Libanon, Lybie, atd.). Aby tato koncepce byla proveditelná, byl odstraněn protižidovský režim Brežněvův (předtím Stalinův), který podporoval vojensky a hospodářsky arabské země, a jistil je proti USA v mezinárodní politice svými strategickými zbraněmi. Existovala hrozba sjednocení arabských zemí v jedinou protižidovskou ligu, jejíž vojenské či politické vystoupení by mohlo ohrozit jednak Izrael jako stát a celý Západ jako odběratele nafty. Toto nebezpečí bylo nyní odstraněno částečně politickým převratem v Rusku po nástupu Gorbačova a odmítnutí všech forem pomoci a podpory evropských komunistických států OOP. Kontrolou celoevropské vlády bude zabráněno, aby Arabové mohli získat vojenskou a hospodářskou (i politickou) podporu této sjednocené Evropy. Učinit Araby bezmocnými, je nutné především proto, aby bylo možné bez velkého rizika okupovat všechna arabská území, která mají být podle biblické představy Židů součástí Velkého Izraele (od Eufratu až po Lybii).

Tuto politiku sledují rovněž USA, které jsou od roku 1948 vazalem státu Izrael. Především proto bylo nutné uskutečnit tak nesmírně rozsáhlé politické změny v celém světě. I když značná část arabských států je pacifikována USA (Egypt, Kuvajt, Saudská Arábie, Sjednocené arabské emiráty, Jemen, atd.) a jsou pod jejich kontrolou, existují nacionalistické a vojensky silné státy, vyzbrojené sovětským blokem, jako je Sýrie, Irák, Lybie, jejichž protižidovská a protiizraelská orientace znemožňuje vojenskou okupaci dalších arabských území. Izrael však začátkem 90-tých let evakuuje z Ruska více než jeden milion Židů a tato území potřebuje. Tím nutí USA k urychlení politických, vojenských a hospodářských opatření, která mu provedení záměrů umožní. Všichni američtí presidenti, všechny americké vlády jsou posledních 42 roků zajatci této politiky.

Vládě USA a Izraeli se nepodařilo zajistit dostatečnou kontrolu nad Čínou, Japonskem a Indií, které mají vlastní velmocenské aspirace. Tento fakt nevylučuje, že právě tyto státy budou usilovat o podporu Arabů, zejména Japonsko, které je zcela závislé na dovozu ropy ze Středního východu. Odtud také pochází japonské úsilí o hospodářské pronikání do Číny, Evropy a USA. Čína už svoji inklinaci naznačila podporou Pákistánu, Libye a Sýrie jako mocenské protiváhy konkurenčních globalistů.

Americká finanční kontrola evropského hospodářství má rovněž vyloučit možnost evropských potravinových pomocí arabským státům v případě válečného konfliktu s Izraelem.

Československo je tradiční pevností židovského vlivu v Evropě, a proto vždycky vzbuzovalo nelibost v křesťanských, zejména katolických, kruzích Evropy (Rakousko, Maďarsko, Polsko, Německo, Itálie, Španělsko, Portugalsko atd.). Nyní znovu obnovená symbiosa Izrael – Československo může způsobit mnoho potíží, zejména se státy východní Evropy, které jsou (založením svého obyvatelstvem) protižidovské.

Z bezvýznamného člověka a průměrného spisovatele vytvořila světová reklama nákladem cca 13 milionů US dolarů z Václava Havla osobu, nazývanou světovým spisovatelem, krále filosofů, evropským politikem, největším žijícím humanistou, atd. Jeho osoba garantuje investorům a věřitelům politickou úlohu Československa v Evropě a i jinde, vždy podle potřeby. Nikoli náhodou v jednom ze svých prvních prohlášení Havel nabídl své zprostředkování mezi Židy a Araby, i když to vzbudilo posměch. Přesto jeho úloze je přizpůsobováno všechno, co je nutné, včetně vnitřního politického režimu státu: osobní presidentský režim, podřízenost KSČ, vytváření jediné politické výkonné armády OF, zničení jakékoli opozice, která by byla schopna jeho budoucí politiku korigovat, atd. Také proto jsou jeho zahraniční poradci téměř výlučně sionisté nebo alespoň Židé.

Proto Havel obnovil v Československu všechny židovské společnosti a přislíbil transfer židů z Ruska přes Československo, obnovil zednářské lóže, jejichž členy se stali téměř všichni vyvolení členové Charty 77 a OF, vlády a diplomatického sboru. Ihned po svém zvolení presidentem republiky, k němuž byl předurčen od května 1989, vzal pod ochranu KSČ a její členy a dříve, než se občanská veřejnost vzpamatovala, nechal v parlamentu odhlasovat zákon č. 15/1990 z 23.1.1990 o politických stranách, jímž byla zajištěna legalita existence KSČ pro budoucnost, právo na účast ve volbách a podíl na legitimní moci ve státě. Svůj postoj odůvodnit tézemi politiky národního porozumění, humanitou, lidskými právy, odpuštěním a láskou k bližnímu. Tímto aktem legitimoval rozhodnutí setrvat na autoritativních až totalitních principech vlády, v případě potřeby i proti vůli obyvatelstva.

Průnik mezinárodních velmocenských souvislostí do politiky V. Havla se projevuje v hospodářské a ústavně právní destrukci Československa, jehož rozdělení si vymohlo Rusko, do jehož vlivové sféry má připadnout Slovensko.

Rychlá varianta hospodářské reformy V. Klause způsobí ve skleníkovém prostředí postsocialistické ekonomiky hospodářský a sociální rozvrat, jehož zamýšleným cílem je podstatné snížení hodnoty národního majetku a jmění. Krycím cílem je zjistit jejich skutečnou hodnotu v konkurenčním prostředí a dosáhnout konvertibility čs. měny. Zahraniční investoři a zahraniční věřitelé republiky vyčkají poklesu hodnoty národního majetku (znehodnocení uzavíraných továren, neschopných v tak krátkém čase přizpůsobení světové konkurenci apod.), protože to sníží ceny, za které potom, v druhé fázi, tento majetek skoupí. Rovněž bude dosaženo poklesu ceny pracovní síly prostřednictvím nezaměstnanosti ve spojení se zvýšením intenzity práce. Velmi značné úspory obyvatelstva budou likvidovány postupným zdražováním a odčerpány prodejem státních obligací, dluhopisů, akcií bývalých státních podniků, které se později v řadě případů zhroutí a hodnota cenných papírů bude anulována. Úspory nezkušených soukromých podnikatelů, investované do pořizování výrobních prostředků, budou později (z velké části) likvidovány jejich zhroucením pod tlakem konkurence na trhu jimi produkovaného zboží a služeb.

Vítězství této rychlé varianty vedlo k přesunu Waltra Komárka a Miloše Zemana do rezervy pro dobu, kdy po ekonomickém zhroucení bude následovat druhá fáze reformy, tedy reformně-komunistická (sociálně demokratická). Dojde k ní asi po dvou letech, kdy z transferu Židů z Ruska zůstane asi 17 až 37 tisíc těchto lidí v Československu (o jejichž vazbách ke KGB netřeba pochybovat). Těmto osobám pak bude svěřen zahraniční (především židovský) kapitál a konexe, které mají jejich banky, společenství a především KGB k dispozici (Merkuria, Rotary, atd.). Tyto konexe zaručí úspěch. S jejich pomocí (v součinnosti s ostatními Židy, rozptýlenými stejným způsobem ve státech východní Evropy, většinou rovněž z Ruska) bude pak provedeno hospodářské vyrovnání (spádované směrem na Východ) s ostatní Evropou.

Druhým výrazným aspektem politiky Havlova kabinetu je příprava k odtržení Slovenska.
V období 1990 – 1992 budou přijaty nové ústavy a zahájeny přípravy k rozpojení hospodářských vazeb mezi Slovenskem a historickými zeměmi Čech a Moravy. K osamostatnění Slovenska dojde později (asi za 5 – 8 let) v souvislosti se sjednocováním západní a východní Evropy (integrace má být dokončena do roku 2000). Do té doby bude hlavní veřejnou snahou V. Havla udržet oba národy pohromadě v jednom státě. V rámci sjednocení pak obětuje československý stát. Program liberalizace poměrů v Evropě bude umožňovat volný pohyb obyvatelstva bez ohledu na hranice a v jeho intencích dojde k částečnému osídlení pohraničí historických českých zemí potomky bývalých sudetských Němců. Rozpad současných JZD, nejasnost zákona o půdě a soukromém zemědělském podnikání spolu s nechutí a neochotou mladé generace k samostatnému podnikání v zemědělství způsobí, že země v těchto oblastech nebude obdělávána a stane se snadnou kořistí platbyschopných a k práci ochotných cizinců. Slovensko pak bude destruováno menšinami maďarskými, ukrajinskými, rumunskými, židovskými. Z obou národů zůstanou malé etnické menšiny, enklávy bez jakéhokoli významu politického a hospodářského – stanou se mezinárodními Evropany.

Přes hospodářský a finanční průnik se pokusí dostat k moci další zasvěcené a dobře informované skupiny zbohatlíků z řad komunistické nomenklatury, StB, Charty a OF, pronikající zejména do oblasti zábavního průmyslu, hotelů, cestovních kanceláří, reklamy a hromadných sdělovacích prostředků. Budou zakládat soukromé společnosti, které postupně ovládnou uvedené oblasti působení a monopolizují je. Byli s velkým předstihem před ostatními informováni o tom, že Československo bude především orientováno na cizinecký ruch a podle vzoru organizovaného zločinu na Západě budou chtít ovládnout i s tím spojený servis: herny, prostituci, drogy, vydírání. V tomto smyslu se stanou součástí mezinárodních organizací s analogickým zaměřením, na nichž už celou řadu let na Západě participuje také sovětská KGB.

Řada vysoce exponovaných komunistů dá přednost anonymní finanční účasti na těchto podnicích, která jim však přesto zajistí dostatečnou moc. Taková perspektiva byla ze strany StB předložena rovněž řadě herců a zpěváků, kteří byli verbování v r. 1989 k účasti na podpisových akcích proti režimu. Přesuny kapitálu do těchto oblastí už byly zřetelně detekovány. Participace na této neviditelné, neformální, ale faktické moci je rovněž registrovaným důvodem ke slepé oddanosti celé řady funkcionářů OF. Je velmi pravděpodobné, že fakt registrace přibližně 35 tisíc občanů Československa u KGB v Moskvě (mimo jakoukoli evidenci v Československu v kartotékách StB či KSČ) souvisí právě s touto tak rychle se rozvíjející bází činnosti.

Průnik bude proveden prostřednictvím burzy a burzovních spekulací, činností mezinárodních odborných poradenských a konzultačních firem a kanceláří, soukromých rozhlasových a televizních vysílačů, soukromých tiskovin apod. Veřejná moc viditelných úředníků a funkcionářů bude nahrazena neviditelnou a nekontrolovatelnou vládou pečlivě skrytých subjektů opravdové moci, ovládajících všechny prostředky masové manipulace. Jejich působnost bude zaměřena na znemravnění veřejnosti, zejména pak mládeže, pod lákavými hesly svobody projevu a podnikání, jak odpovídá cílům snadno ovladatelné, na jednotlivce atomizované, sjednocené Evropy.

Do této mocenské, neviditelné báze, budou vpuštěni pouze ti, kteří jsou členy příslušných rodinných klanů, lobby, skupin, organizací či mafií!

3. / STAV ZEMĚ

Všeobecná krize Československa je především krizí morální. Všechny ostatní krize se od ní odvozují. Počátky této krize neleží pouze v hranicích tohoto státu a nepočínají komunistickou diktaturou. Osvícenectví, renesance, zprůmyslňování, atheismus, bolševismus i amerikanizace rozrušily původní lidskou pospolitost a vytvořily abstraktní virtuální společnost, v níž vládnou zcela odlidštěné principy.

Pro každou reálnou politickou úvahu o hledání možných východisek je nutné vzít za základ hlavní zjištění analýzy: Československá občanská společnost je zcela rozvrácená. Češi přestávají být národem, protože jim chybí vůle být národem. Ke konstrukci programu politické záchrany je však rovněž nutné chápat příčiny současného stavu.

Původní lidská pospolitost v našich zemích byla živým organismem, byly to vztahy organického soužití, vztahy přirozené, jejichž závaznost byla pociťována jako samozřejmost. V této pospolitosti vládla tradice, přirozená autorita, svornost a obecný mrav. Jejími základy byla pospolitost krve, domu, vesnice, místa, pospolitost ducha, stejný duchovní kult. Řízení a vedení v takové pospolitosti bylo nejčastěji vyjádřeno otcovstvím, na vyšší úrovni pak autoritou obecně uznávané převahy stáří, síly a moudrosti.

Tato pospolitost však byla zničena a byla nahrazena společností. Společnost však není živý organismus, nýbrž mechanický agregát. Jednotlivci v ní nejsou spojeni organicky, ale vnějšně, mechanicky a účelově. Každý žije pro sebe a ve stavu napětí vůči ostatním.
Vztahy mezi lidmi jsou vztahy mocenských subjektů a jako takové jsou organizovány a upravovány pravidly, konvencemi a zvláště právem, podobně, jako vztahy válčících stran. Na rozdíl od pospolitosti, kde převládá domácí hospodářství a zemědělství, ve společnosti převládá obchod, průmysl a manipulace. Vůdcové společnosti jsou finančníci, průmyslníci a manažeři, funkci náboženských církví převzali ideologové, demagogové a organizátoři davů. Svého nejúplnějšího vyjádření dosahuje společnost ve velkoměstech.

Československo nezůstalo samozřejmě tohoto všeobecného vývoje ušetřeno. I když se komunistická moc v mnohém lišila od západních systémů, má s nimi v tomto smyslu (ve svých důsledcích) mnoho společného. Francouzská revoluce znamenala začátek sekulárních masových hnutí, která si vytyčila heslo rovnosti. Toto heslo pak převzaly dvě největší sociálně-internacionální a sociálně-nacionální totality 20. století: bolševismus a fašismus. Nastalo století davů a demagogů. Projev vůle k rovnosti se změnil ve vůli po ničen všeho, co se odlišuje od vládnoucího průměru. Nepřijetí elementárního faktu vzájemné nerovnosti vedlo ke strukturální dezintegraci lidské společnosti. Pokrokářský optimismus rozhlodal všechny vazby a vedl k naprosté atomizaci lidských bytostí. Masová společnost konzumentů porušila stávající hodnotovou hierarchii a tím i dosavadní struktury společenského uspořádání a přivedla k moci nad sebou síly, o kterých každý prozíravý ví, že to jsou síly špatné a neschopné, totiž demagogy, byrokraty, korupčníky, hazardéry, gangsterské organizace, anonymní instance bez odpovědnosti, nahodilé kvantitativní většiny bez opravdového prověření kvalitou.

Ze společnosti byla rafinovaně vyjmuta nezbytná složka jejího hodnotového systému – přirozená nábožnost, která byla vytlačena ideologiemi.
Každá ideologie je scestná a vzbuzuje v lidech iluze, které jsou utopické. Připomínám to jako memento pro případ pokusu, učinit z demokracie, lidských práv a humanity oficiální ideologii – “náboženství” československé vnitřní a zahraniční politiky. Stav současné masové společnosti na Východě i na Západě je dokladem zhroucení všech pokrokových a rovnostářských idejí a neměli bychom na to zapomínat především dnes, kdy máme ještě jakous takou šanci volby. Ideje pokroku všeho druhu už selhaly, i když si od nich svět tolik sliboval a tolik věřil – výsledkem je oblouzený, rozvrácený, zbloudilý svět.

Žijeme v době masových stran a společností – Československo, KSČ ani OF /ODS, sociální demokracie/ nejsou výjimkou. Složitý chod moderních států podporuje tendence k organizaci, specializaci a byrokracii, což jsou konstitutivní znaky masové spotřební společnosti. V takové společnosti (a Československo do této kategorie patří!) vždycky vznikají totalitní tendence, které ji mohou zničit – ne jen komunistické podzemí v současnosti. Po rozkladu tradiční společnosti a její aristokratické autoritativní elity vzrostl vliv méně civilizovaných davů. Dominující mocenské skupiny jsou přístupné vlivům a tlakům těchto zprůměrovaných davů, o jejichž přízeň minimálně v období voleb jsou nuceny se ucházet a naopak dav je atomizován, rozptýlen, neorganizován a tudíž velmi způsobilý a vhodný pro manipulaci a v případě nutnosti i k mobilizaci k totalitnímu hnutí. Samotné OF je výrazem analogických jevů a jeho devítiměsíční vývoj nese neklamné stopy rukopisu amerických analytiků CIA a analytiků KGB na jeho vznik a působnosti. Je koncipováno schopnými znalci, kteří mu tak usnadnili vysokou flexibilitu a multivariantní možnosti vývoje.

V Československu se naprosto nedostává nezávislých stupňů a skupin mezi rodinou a státem – to je další významný aspekt závěrů provedené analýzy. Masová spotřebitelská veřejnost, tvořená bytostmi, které svoboda permanentní volby a z toho plynoucí permanentní zodpovědnosti obtěžuje, však nemůže vytvořit mnohovrstevnou kvetoucí demokracii na principu “jednota v mnohosti” a naopak, taková demokracie vylučuje zprůměrovanou masovou společnosti – je s ní neslučitelná. Toto dilema je skrytě obsažené a dovedně zamaskované v koncepci výkonu politické moci, jak je u nás zaváděna zahraničními poradci presidenta republiky. Nabízené východisko, svědčící o tendenci směřování k totalitě, je akcentování významu hospodářských reforem (jak bylo vypracováno Milošem Zemanem pro program OF), což předznamenává preferenci atributů směřujících k zesilování davových spotřebitelských tendencí /se skutečnou demokracií neslučitelných/ ze strany OF.

To předznamenává rovněž politický posun Havlova kabinetu a náznaky přeformování rekonstruovaného OF v povolebním období – tedy tendence akceptovat pokračování v zesilování masové společnosti spotřebitelů. Masová společnost spotřebitelů se vyznačuje převahou přímé akce, přímé demokracie a neorganizovaného hnutí, které překračuje rámec běžné legality klidných etap sociálního vývoje a ohrožuje a ruší demokratické instituční procedury zastupitelské demokracie (signál: forma útoku na dr. Bartončíka). Takto konstituované a opracované OF je způsobilé kdykoli v případě potřeby zavést diktaturu. Protože masové hnutí, které může OF kdykoli vyvolat (jak to činila KSČ), popírá úctu k principům svobodné soutěže za rovných podmínek /mezi těmi, kdo jsou připuštěni na start – pozn. NN/ a veřejné diskuse /mezi těmi, kdo jsou připuštěni k diskusi – pozn. NN/ jako základny pro kompromisní řešení konfliktních zájmů /tedy těch, které jsou stávající mocí za takové uznány – pozn. NN/. Zejména dnešní OF, které je samo dílem takového hnutí (i když uměle vyvolaného) by na to nemělo zapomínat, protože může být vrženo proti komunisty pevně ovládaným odborům a obětováno. Legalita volbou by ho nezachránila.

Sociální hodnotový systém minulosti, na který se dnešní vláda slovně odvolává, kladl hlavní důraz na práci a povinnost a hodnocení spotřeby jako něčeho, co je odměnou za práci, což však v životě člověka nemá hrát rozhodující roli. Neomezená spotřeba byla výsadou vládnoucích skupin, pro většinu obyvatelstva se však pokládala za zhoubnou a byla ztotožňována s rozmařilostí a mravní degenerací. Dnes jsme však v situaci, kdy lidé naplňují obsah slova svoboda množstvím zboží, hltáním dojmů z cest, počtem pornografických časopisů, striptýzů, neomezenou homosexualitou, násilím, poživačností – a vláda tuto tendenci podporuje, protože takto zahlcený občan nemá čas sledovat vládu a nepřekáží. A pak tu je to nejdůležitější. To všechno odvádí lidi od chápání toho, co je pro ně v životě opravdu zásadní: od cesty ke své podstatě a k podstatě toho, co se odehrává kolem nich…

Zdrojem spotřebitelského způsobu života, který zasáhl Evropu amerikanizací po 2. světové válce a komunismem o 20 let později, je především depreciace budoucnosti, vyvolaná možností zničení světa v kteroukoli chvíli, pocitem jedincovy naprosté bezmocnosti proti tomu a proti úplné manipulaci s jeho vědomím, dále s rozvojem techniky, který umožnil masovou výrobu pro masovou spotřebu. Život potom dostal ve své hodnotové a postojové tendenci tento směr: lidé začali soudit, že pracovat je třeba tak, aby člověk co nejdříve, už v mládí, mohl užívat ovoce svého úsilí a není nutné se příliš starat o budoucnost, protože je nejistá a starý člověk už nemůže vychutnat všechny požitky, které trh života nabízí. Pokud jde o potomstvo, má se řídit stejnými pravidly. Pod vlivem tohoto krátkozrakého materialistického životního kréda, konzumní orientace sama na sebe, obyvatelstvo Československa ve všech směrech silně zdegenerovalo.

Jasně konturované ideje a mravní normy ztratily na přítažlivosti, rozšířil se morální a sexuální liberalismus, na významu a oblibě získaly viditelné a hmotné hodnoty, jako oblečení, dobré jídlo a pití, osobní vůz, chata, kvalitní bydlení, cestování, sexuální život. Komunisté pochopili tento trend a navíc nabídli obyvatelstvu možnost krást, lhát, udávat, pomlouvat – beztrestně. Za to získali lhostejnost obyvatelstva, které se s jejich vládou smířilo a přestalo je obtěžovat. Proto u nás prakticky neexistoval odpor proti komunistické diktatuře a sovětské okupaci.

Spotřebitelský trend životního stylu se však střetává s faktem, že spotřebních statků, které přitahují zájem a aspirace lidí, není tolik, aby mohly být uspokojeny žádosti či potřeby všech. Spotřebitelskost není zdaleka ještě pro každého každodenní skutečností, její univerzálnost není v oblasti reality, ale především v oblasti chtění, aspirací, přání a hodnocení. Tento fakt ve svých důsledcích znamená, že věci, které jsou předmětem spotřebitelského usilování, si udržují svůj kurz i proto, že nejsou každému přístupné. Je velmi pravděpodobné, že aspirační hodnota japonského osobního auta ve stupnici společenského oceňování by okamžitě poklesla, kdyby jej vlastnil každý. Stav, kdy je množství žádaného zboží menší než množství lidí, kteří po něm touží, je stavem boje a soutěže, který se projevuje hledáním nejvýhodnějších, nejefektivnějších a nejrychlejších cest k dosažení vzývaných hodnot.

Proto také současná masová průmyslová společnost je společností výkonovou. Její princip zvyšování životního standartu je ve své realizaci podmíněn výkonným věděním, které se stalo náhražkou vzdělání, nenahraditelným výrobním prostředkem a podstatným stavebním principem takové společnosti.
Pouze tímto výkonným vzděláním a věděním je možné dosáhnout iluze pokroku. Výkonové vědění je však vlastnictvím dominantních společenských skupin a všechno, co je zahrnováno pod pojem pokrok je jimi neseno. Tyto dominantní mocenské skupiny jsou držiteli špičkových pozic, do nichž se dostaly na základě výběru orientovaného v podstatě na osobní výkonové vědění. Díky svým pozicím a rolím mají moc nebo vliv bezprostředně přispívat k udržení nebo změně stávající mocenské a sociální struktury a norem, které jsou jejím vyjádřením a nositelem. Dominantní mocenské skupiny na základě své na obdiv stavěné prestiže mohou sehrát vzorotvornou roli, čímž vytváří, určují a udržují normativní chování jiných lidí. Zachování komunistů v těchto pozicích jednoznačně určuje politickou tendenci, sledovanou Havlem a OF. Masová průmyslová a spotřebitelská společnost je hierarchicky členěna podle výkonové kvalifikace – společnost Československa je konstituována stejně a tento fakt nelze přehlédnout či ignorovat při posuzování motivace Havlova kabinetu. Podíl a význam vlastní práce rozhoduje o statutu a pozicích. Špičkové pozice zaujímají ti, kteří mají nejlepší výkon uznávaný skupinou – a to jsou právě dominující mocenské skupiny, které se obvykle samovolně prohlašují elitou (Charta 77, OF). Důležité, je aby byl výkon skupinou uznán.Pouze výkon doprovázený úspěchem opravňuje k zařazení mezi mocenskou špičku. Teprve úspěch činí kvalifikace relevantní pro tvorbu dominantní mocenské skupiny: tyto dominantní skupiny nejsou omezeny a politickou oblast, ale působí i ve všech ostatních sférách, včetně zábavního průmyslu. Takováto masová průmyslová společnost konzumentů je životně závislá na stupňování produktivity, a proto v ní stále větší význam získává výkonová autorita (proto president a jeho poradci neustále při každé příležitosti prezentují svoje pracovní zatížení). Představitelé výkonové autority pak nutně usměrňují chod společnosti, které svou činností vtiskují tvářnost. V zájmu úplné realizace konzumní společnosti jako výkonové je odbourání všech determinantů vzestupu mimo rámec výkonového principu. Žádný úspěch však nespočívá pouze na odborném výkonu. Úspěch často zahaluje tím, že ideologicky legitimuje sebe jako výkonovou zdatnost (presidentská kancelář, vláda, parlament).

Dnešní československou spotřebitelskou společnost charakterizuje především snížení kdysi převažujícího podílu rodiny na zespolečenštění jednotlivce. Tuto funkci do značné míry převzala škola, ubytovna, reklama, televize a vrstevníci.
Novodobou společnost vyznačuje hojnost styků, jejich rozdrobení a odosobnění, osamocení jednotlivce uprostřed množství. Vznikla otupělost k přemíře dojmů, peněžní hospodářství vede k uniformitě spotřeby, zdůrazňuje se výkonnost, která vede k vykořisťování. Člověk tak nabývá svobody úděsnější než otroctví, vedoucí ke splynutí s něčím větším a mocnějším.

V takto koncipované společnost je nejvýznačnější tendencí stálý rozvoj byrokracie.
Členové této byrokracie mají nejvýraznější problémy: rozpory mezi povinností a osobními zájmy, nutnost družnosti a sebeovládání, vytváření klik a mafií, potřeba ztotožňování se s cíli úřadu či podniku, pocit bezmocnosti. Taková byrokracie vyvolává oddělování cílů od prostředků, což má za následek oddělování normativní, které se projevuje jako desintegrace a rozklad hierarchie jakýchkoli hodnot. Vzrůstající specializace masové společnosti produkuje veliké množství hodnot navzájem nespjatých, nesouvislých. Úpadek autority církví je jen jedním článkem trendu, k němuž patří pokles prestiže patriarchální rodiny, ztráta identity osobnosti a oslabení její autonomie.
Převládá člověk řízený z vnějšku, podřízený úplné manipulaci. Člověk, naprosto způsobilý přijmout jakoukoliv diktaturu a zcela neschopný jednání podle vlastní úvahy a s odpovědností za něj. Člověk, neschopný samostatného života v demokracii, pokud jí nebude rozumět jako pouhému heslu, vyhlašovanému k vytržení davu.

Ekvivalentem přebytku hodnot, produkovaných takovou konzumní společností, je obtížnost volby a výběru: masový člověk je v postavení malého dítěte v obrovském hračkářství: všechno ho to přitahuje, ale všechno si koupit nemůže a když už se pro něco rozhodne, ví, že ho to nebude dlouho bavit.
Je indiferentní ke všemu specifickému. Je evidentní, že v Československu tento typ lidí převládá a mělo-li by se stát cílem jeho zdokonalování v těchto jeho vlastnostech, pak je demagogií deklarovat demokracii, humanitu a lidská práva, protože takové ideje jsou s takovými lidmi neuskutečnitelné. Davy takových lidí budou dnes zbožňovat Václava Havla se stejnou samozřejmostí, jako zítra v milionech budou požadovat jeho veřejnou popravu.

Destrukce člověkova vztahu k transcedenci je paralelou rozkladu jeho vztahu k ostatním lidem. Dnešní lidé jsou blíže primitivnímu modlářskému kmeni než náboženské kultuře středověku. Kromě regrese k modlářskému pojetí boha vnikly do náboženství představy podstatných rysů současné konzumní společnosti. Konzumní člověk , přeměněný ve zboží a prožívající svou životní energii jako investici, která je mu prostředkem k dosažení co největšího zisku se zřetelem k jeho postavení a k situaci na trhu osobností, si přeměnil víru v boha v psychologický nástroj lepšího přizpůsobení pro konkurenční zápas, v prostředek ke zvýšení schopnosti dosáhnout úspěchu. Stejně tak si sympatie k ostatním přeměnil v neosobní slušnost a boha změnil v generálního ředitele akciové společnosti světa.

Organizovaná transformace politických a komerčních potřeb v potřeby individuálního člověka ho vnitřně utlačuje a tak oživuje tradiční náboženské mýty. Tato vnitřní identifikace, která je ideologickým protějškem eliminace opozice antagonistických zájmů a skupin, které spotřebitelská společnost považuje svou největší vymoženost, vede k omezení vnitřní dimenze ducha. To všechno je důsledkem totálního přízemního empirismu v práci s pojmovým aparátem, který je metodologickou legitimací duševního zmatku dnešních intelektuálů.

Zmasovění poslechu rozhlasu, televize a četby tisku usnadňuje rychlé společenské a politické změny. Obecenstvo jejich produkci přijímá, přitakává jím uznaným hodnotám a nerozrušuje-li ho upoutáváním pozornosti na hlubokou problematiku bohatého vnitřního života člověka, je spokojeno. Intelektuál stále řeší dilema: služba v byrokratickém stroji nebo úsilí o uskutečnění vlastních ideálů za cenu osobní oběti.

Z potřeby zničení hodnot, které přerůstají chápání, což uráží, se davová spotřebitelská kultura neopírá o abstrakce, ale o hvězdy: operuje s hrdiny, kteří jsou symbolem společenských hodnot a de facto ekvivalenty antických bohů. Tento aspekt byl příčinou neobyčejně rychlé ztráty prestiže Charty 77 a OF i jejich někdejší popularity. Osudem hvězd, na rozdíl od hodnot, je rychlý vzestup a pád…

Zmatení a destrukce hodnot nutí mladou generaci k přizpůsobení, které se projevuje cynismem, soustředěním se na co nejužší obor, jehož ovládnutí skýtá záruku úspěchu, a zanedbáváním všeho ostatního.
Část mládeže pohrdá konvencí a úctyhodným životem, má nechuť k životnímu soutěžení a pohrdá životním stylem svých rodičů. Jejich vzpoura proti rodičům je přivedla do opozice režimu, vrhla je do ulic a motivovala jejich jednání v roce 1989.

Kult umění je podporován, protože má schopnost vytvářet mýty – proto president dramatikem a invaze zpěváků a herců do vlád a parlamentů. Film, televize, poskytují hotové modely vyjadřování citů a postojů a tím ovlivňují myšlení a chování lidí. Proto všichni generální ředitelé televize, rozhlasu a filmu jsou (bývalí?) komunisté.

Zábavní průmysl spotřebitelské kultury může vyrábět pouze výrobky sériové a s krátkou životností – včetně popularity prominentů. Sériovost obsahu je charakteristickou vlastností masové spotřebitelské kultury: umožňuje masový odběr a masovou spotřebu, vytváří návyky a zájmovou orientaci. Preference takového pojetí kultury presidentem může odrazovat. Taková kultura, zejména pak televizní, ve srovnání s tradiční kulturou, zvětšuje vizuální formy exprese a vytváří kulturu obrazů. Její konzumenti soudí, že účast na kultuře se zakládá na shlédnutí a jsou přesvědčeni, že pro porozumění obsahu stačí krátký pohled. Tím ztrácí schopnost kontemplace, koncentrace a uvažování.

Pohled na film nebo televizi není spojen s vlastní úvahou, jako např. u knihy, plastiky nebo hudby, a vzniká primitivní, infantilní vztah k světu. Tento moment vede ke zmenšení role psaného slova a ke krizi knihy.
Občanský spotřebitelský dav státu se zřetelně cítí lépe pod tlakem autorit než ve svobodné liberální demokracii, protože neví, co si s takovou svobodou počít, zvláště, když je spojena s neutěšenou hospodářskou situací, protože jsou to velké děti, infantilní dospělí, kteří chtějí, aby se o ně někdo staral. V liberální demokracii však mají pocit, že se o ně nikdo nestará. Svoboda se jim stává břemenem a touží po silné ruce někoho, kdo by o ně pečoval a převzal za ně veškerou odpovědnost. Dávají přednost hospodářské a spotřebitelské zabezpečenosti před politickou svobodou. Nejsou schopni autonomní morálky – jejich morálka je vysloveně heteronomní a spočívá víceméně na autoritě: řídí se tím, co je jim shora jako mravní povinnost uloženo, nejsou však schopni určit, co má být touto mravní povinností. Konvenuje jim moc, nikoliv právo – právu se podrobují jen proto, že je spojeno s mocí. Této moci se čs. spotřebitelská masa koří tím více, čím je energičtější, a projevuje vůči ní masochistické postoje. Jakýkoli vládce je pro ně nositelem numinosního hodnotového zážitku a ten není možný bez momentu tremenda.

Podobný postoj zachovává čs. spotřebitelský dav i ve vztahu k politickým ideologiím. Jejich náboženský instinkt se projeví i tehdy, když se odkloní od náboženství. Kterákoli politická ideologie či státní ideologická dogmatika, mohou mít v Československu úspěch jedině tehdy, stanou-li se samy sekularizovanými náboženstvím. Filosofická kritičnost, skepse a relativnost je tomuto davu naprosto cizí.

Takový dav, v nějž se změnila čs. společnost, nemůže být nositelem hospodářského, politického a kulturního života, protože je v podstatě pasivní, netvořivý a neplněhodnotný. Může sehrát kladnou funkci jen v takovém systému, který respektuje tuto jeho bytostnou přirozenost a buduje sám sebe na určitých kostituantách. Existuje zřetelné nebezpečí, že těchto vlastností bude bez nápravy použito k vytvoření nové organizace s výrazně totalitními sklony, kupř. v rámci OF.

Neuvědomovat si tento stav československého obyvatelstva a nezařídit se podle toho, se rovná politické sebevraždě. Tato občanská veřejnost je nyní jako celek i jako jednotlivci, depersonalizována. Výsledkem je jakýsi nový druh poddanství, jemuž obyvatelstvo uvyklo a je způsobilé jakémukoli aktivnímu přizpůsobování se. Podřizuje se jakékoli reklamě a propagandě, která je součástí politické manipulace, exploatuje různé instinkty a postoje, zakořeněné ve vědomí tohoto davu, a proto se výkon vnitřní moci bez ní nemůže obejít.

Dvě generace vyprodukované padesáti léty diktatur uvykly poslouchat a dokonce se aktivně ztotožňovat s příkazy režimu, ztotožňovat se s každým režimem a pracovat tak na svém podřízení. Lidé už akceptovali, že všechna závažná politická rozhodnutí, kterými se vůdčí mocenská skupina (kterákoli) podjímá moci, jsou vynášena a prováděna arbitrážně, samovolně, bez nejmenší kontroly ze strany veřejnosti, a že se k tomu vydatně používá prostředků dominace a manipulace. I když propaganda není vždy přijímána afirmativně a někdy se střetává s výsměchem a ironií či lidovým vtipem, nemůže tento typ reakce rozložit perfektně vypracovaný systém dominace a manipulace, který se beze změny používá dosud. Tento systém je příliš účinný, než aby jej mohl dav účinně kontrolovat či korigovat vyzkoušenými prostředky protipůsobení.
Naprostá okupace všech prostředků masové komunikace umožňuje denně napájet občana státním vědomím, které ta která skupina manipulátorů pokládá za funkční, zglajchšaltovat jeho myšlení. Komunistická oligarchie se v minulosti orientovala spíše na predominaci než na výkon, a to ji přeměnilo ve ztrnulou a uzavřenou. Tato skupina lidí byla k moci vynesena masami a pak si je prostřednictvím totální centralizované organizace společenského života podrobila a ujařmila je. Vyšší byrokracie v jejich službách, která dodnes zůstala nedotčena, se nestřídala tak často jako jiné mocenské skupiny a získala díky své stabilitě před ostatními předstih a ovlivňuje dosud stále tvorbu politické vůle. Domněnka, že proces tvorby politické vůle se uskutečňuje zdola nahoru je iluzí, o jejímž primitivismu už snad v Československu nikdo nepochybuje.

Lidé v konzumní společnosti nejsou schopni tvořit politickou vůli bez pomoci sociálně a politicky aktivních menšin. Demokracie v davové konzumní společnosti předpokládá pevné vedení, dobře fungující systém, což jsou v podstatě podmínky nesplnitelné.

V každé demokracii všude na světě vládne mocná menšina nad širokou občanskou veřejností a v existenci těchto mocenských menšin tkví faktické možnosti demokracie. Pojem demokracie je už jen politickým propagandistickým heslem, demagogickou formulkou či derivací.

Klasická demokracie západního typu přestala plnit svou funkci a je stále méně schopna integrovat společnost svými metodami politického řízení a vedení. Její osud nyní závisí na tom, zdali si dokáže vytvořit vůdcovské vrstvy, jež by odpovídaly její podstatě. Nepodaří-li se to, pak se velmi pravděpodobně neubrání náporu některé modifikace totality. Prvořadou krizí obyvatelstva Československa je krize mravní a krize postojů. Prostě napodobování západních systémů v sobě skrývá nebezpečí vtažení země do dalších krizí, které se projevují v celé Evropě a odsunují ji na periferii světa.

Dynamika změn vztahů mezi lidmi nejen v Československu, zůstane-li neřízena, člověka zničí. Bude-li řízena, zničí jeho individualitu a všechny hodnoty, které dosud ve svých dějinách vytvořil. Napětí mezi těmito dvěma alternativami, mezi zkázou v jedné či druhé formě, se stává měřítkem, jímž je odměřována budoucnost.

4. / OBECNÉ PODMÍNKY

Od počátku 20. Století nastala doba konce všeho neměnitelného a posvátného a začala doba relativismu bez hranic, doba zmechanizování života, doba manipulátorů a spotřebního davového člověka. Ideologové všeho druhu, utopisté a revolucionáři neposkytují už žádnou naději, protože jejich království pravdy na zemi a věčné vysvobození ve svobodě, byly vždycky neuskutečnitelné. Všichni byli obětí vlastní neznalosti hranic možného.

Mezinárodní finančníci, profesionální političtí hráči a relativističtí manipulátoři naproti tomu vytvořili skutečnosti, které v mnohém předstihly sny utopistů. Jejich produkty jsou velkoměsta, organizátoři davů a jejich smýšlení, náhrada života spotřebitelstvím a světové sjednocení. To všechno nemuselo být předem plánováno, předvídáno ani proklamováno, nemuselo to být do důsledků součástí žádných idejí, postupné aproximace k tomuto stavu byly víceméně dílem nahodilosti, dovedně využitých. Neplánovanost vědeckých a technických vynálezů vytvořila technologické prostředí, které rozdělilo radikálně život člověka na specifické funkce, které jsou měřeny a řízeny. Život se rozbil do útržků. Lidé žijí každý útržek samostatně a nemohou je spojit v celek, který by dával nějaký smysl. Člověk žije různé životy v jednotlivých epizodách a má je zpřeházené. Žije jednu epizoda a na ty ostatní nedokáže zapomenout, nemůže se jich zbavit. Když to nejméně chce, vynoří se a stojí nesmiřitelně proti sobě. Části jsou jasné, ale celek je mlhavy a nepochopitelný. Není jasné, zda-li rozum člověka osvobozuje, nebo zda-li činí nesčetné inovace samu strukturu společnosti ještě nejasnější a záhadnější. Je však zřejmější, že člověk, manipulátor, byrokrat či vědec, ztrácí svou intelektuální vládu nad skutečností.

Tento relativistický stav vytváří mezi lidmi a lidskými hodnotami, k nimž dopívali celá tisíciletí, nové prostředí, v němž všechna předcházející přesvědčení, světská i náboženská, jsou zpochybněna. Už druhá polovina 19. Století naznačovala krizi všech idejí, demokracie, náboženství i politiky.

Demokracie stojí tváří v tvář vysoce technologickému světu, v němž je společnost nedemokraticky rozdělena na vysoce kvalifikované a vysoce nekvalifikované sektory a lidi. Vzniká otázka, zda bude vládnout technologická mocenská skupina.

Náboženství a filosofie prožívají svou vlastní krizi. Jakmile jednou lze vnější prostředí pochopit, člověk už nepotřebuje útěchu vymyšlených demiurgů. Avšak v tomto novém postoji musí člověk čelit trapné skutečnosti,že při poznání různých aspektů společnosti se společnost jako celek zdá být nevysvětlitelná. Kromě toho musí člověk převzít novou odpovědnost za svůj svět, v němž už není vhodného nadpřirozena, na které by svaloval vinu za své neštěstí.

Technologie je ve své podstatě sociální povahy a sociální krize se často odrážejí v literatuře, která citlivě reaguje, než v číslech, vykazujících výrobu a spotřebu zboží. Vzpoura, pochybnosti, odcizení a dekadence patří dnes k dominantním literárním a uměleckým tématům. O všem lze pochybovat a zdá se, jako by se lidstvu hnusil jeho vlastní vývoj. Všechno myšlení končí v nejistotě a zmatku a taková je celá dnešní nálada.

Bolševismus už nemá žádný význam a kapitalismus spěje ke konci vlastní dekadencí, protože jeho ekonomie ničí jeho vlastní civilizaci a osobnost člověka. Převzetí takového vzoru by nemělo být programovým cílem, zejména pak ne dominantním programovým cílem.
Klasické pojetí kapitalismu kombinovalo zvláštní etiku s výrobním systémem: soutěžící jednotlivec se svým absolutním právem na soukromé vlastnictví sloužil druhým lidem tím, že šel za vlastním prospěchem. To byl volný trh, tj. neviditelná ruka určující ceny, předělující peníze a výrobní prostředky tam, kde jich bylo možné nejlépe využít atd., což usměrňovalo každou antagonistickou osobní chamtivost ke společnému dobru.
V takové situaci je vydělávání peněz ctností, protože podporuje individualistické snahy, inovace a bohatství společnosti. Toto svobodné soutěžení však svými vlastními hluboko zakořeněnými tendencemi téměř zničilo samo sebe. Vedlo k soukromé kolektivizaci ekonomie a k velkému nahromadění bohatství několika málo lidí a tomu odpovídající koncentraci ekonomické moci v rukách lidí, kteří často nejsou majiteli, nýbrž jen správci a manažery investovaných kapitálů, jež spravují podle vlastního dobrozdání s cílem zvětšit zisk. Dekadence se projevuje právě v této koncentraci a kolektivizaci, z níž vyplývá možnost diktovat ceny spíše než reagovat na zákon nabídky a poptávky, využití zisků a plánovacích technik, stratifikace vynalézavosti a odstranění rizika na peněžním trhu. Tato kolektivnost vede ke krizi odpovědnosti – vzniká otázka, zda je manažer odpovědný pasivnímu akcionáři nebo veřejnosti.kolektivizace vede ke krizi odpovědnos

Tento západní hospodářský vzor byl tradičně identifikován s úsilím dosáhnout okamžitého peněžního zisku. Poněvadž se však korporační podnik rozvíjel po dlouhou dobu své činnosti, jeho moc už není osobní, nýbrž kolektivní a zástupná. Tak existuje možnost, že při dlouhodobém plánování budou korporace ochotny svou politiku integrovat s politikou státu. Protože korporace spěje k byrokratickému kolektivistickému řádu, který není kapitalistický ani socialistický, vzniká nová filosofie a metoda řízení.

Dekadence chudiny spočívá v její neschopnosti snesitelně vládnout sobě samé. Vlastnosti a city, které u ní vyvstanou ve dnech vášnivých a spontánních povstání, jako solidarita, loyalita apod., se zinstitucionalizují a zbyrokratizují, jejich vedoucí skupina se změní v cíl sobě samé a utlačení zůstanou předmětem historie, nejnižší figurou ve hře. Protože dekadence chudiny otupila své dřívější ostří a dekadence kapitalismu se změnila v korporační kapitalismus, skončila pojetí socialismu a kapitalismu z 19. Století jako utopie. Tradiční sociální kategorie se staly anachronismem. Nynější problémy mají co dělat s kvalitou života a k ní nemají ideologové minulých dob co říci. V masové spotřebitelské společnosti však chybí dynamika, impuls pohybu vývoje, chybí vnitřní opozice. Možná, že ji jednou vytvoří vzdělaní i nevzdělaní lidé, kteří se v takovém světě ocitnou mimo konzumní hru.

Když bůh zemřel, člověk, který ho měl nahradit, se znechutil sám sobě.
Z toho vznikla krize víry a nevíry, která způsobila duchovní prázdnotu 20. století. Člověk se začal bát své vlastní moci. Ve vakuu této krize je nebezpečí, že se může zrodit uměle zkonstruovaná fanatická pseudovíra. V rozkladu světa má člověk možnost vytvořit svět nový, uvědomí-li si skutečnou dynamiku tohoto světa. Technicky je možná podstatná redukce práce a tím i úsilí o obstarávání živobytí, avšak takové osvobození bude nejen zdrojem nové spirituální krize.
Bez práce a s ní spojeného přinucení, se může společnost rozpadnout. Práce symbolizuje boj člověka o přežití, přičemž velká většina lidí nemá možnost vybrat si ten druh práce, o který by měla největší zájem, ale nadbytek může tuto situaci změnit.
Taková alternativa se však může zvrhnout v chaotickou situaci, kdyby byl odstraněn vliv nutné práce, přinášející vystřízlivění. Takové změny mohou člověka zničit. Volnost vzniklá z nadbytku vzbudí v člověku vrozenou schopnost destrukce tím, že ho zbaví nutnosti pracovat. Buď si tedy člověk zvolí novou společnost, anebo si nová společnost zvolí jeho a zničí ho. Náhodné změny se už staly mocným plánovacím faktorem a nebude-li jiného, moderní technologie bude sledovat svůj vlastní podvědomý plán. Umožní vznik celostátního ekonomického plánování, které povede k totalitě a vytvoří tupou, na nic nereagující mocnou byrokracii. Plánovaná ekonomie použije spotřebitelského trhu a cenového systému jako způsobu k určování vkusu veřejnosti. Tyto tendence se už zcela zřetelně projevují v koncepci hospodářské reformy, jejímiž autory jsou osvědčení komunisté.

Člověk byl schopen ovládnout přírodu, ale není schopen ovládnout sám sebe.
Je otázkou, může-li změnit racionalitu svého výrobního procesu v racionalitu lidskou. Vývoj spěje k vytvoření velmi tenké vrstvy mocných a ohromné odcizené masy. Odcizení, cizota, se už dnes projevují jako stav osamocení, odloučenosti a boje stav plodící starosti o prosazení a upevnění své existence ve společnosti. Je to stav nespoléhající na nic, stav vůle po majetku a moci. Postupná racionalizace světa provokuje otázku, nestává-li se politika anachronickou iracionální perverzí uvnitř trendů narůstajících pravidelností, schematizace a technizace.

III. / LIMITY MOŽNOSTÍ

Faktická světová moc je neviditelná a projevuje se řízením oběhu peněz a finančními operacemi, které pak dávají výraz politice. Světovým rozměrem této působnosti jsou určeny hranice a možnosti každého odporu proti směru, jímž je řízen osud lidstva a jednotlivých států. Komunismus i kapitalismus vytvořil konzumní společnost, která je řízena výlučně regulací oběživa. Na této bázi bude probíhat každý proces, který na sebe může vzít jakoukoli zprostředkovací podobu. Důsledkem je odlidštění.

Vliv peněz, jako prostředku ovládání lidí, změnil vztahy lidí mezi sebou a vztahy jednotlivce ke společnosti. Dovršenou formou abstrakce společnosti a atomizace dnešních jednotlivců, je peněžní forma směnné hodnoty, peníze, jak v kapitálové, tak i úrokové podobě.

Peníze se staly nejpevnějším poutem mezi lidmi a podstatou jejich nejreálnější pospolitosti a nestrpí žádnou jinou, jež by stála nad nimi.
Peníze, to je žárlivý Bůh Izraele, který nestrpí vedle sebe žádného jiného Boha. Peníze degradují všechny lidské bohy a mění je ve zboží. Peníze se staly hodnotou všech věcí, hodnotou, která se ustavila sama pro sebe. Staly se universálním prostředkem veškeré moci, která je v dnešní době uplatňována.
Jejich ovládání je spolehlivě anonymní a prostřednictvím této anonymity je spolehlivě anonymní i moc jimi vykonávaná. Peníze zbavily celý lidský svět a přírodu jejich přirozené hodnoty. Staly se odcizenou podstatou lidského jsoucna a tato cizí podstata člověka ovládá a člověk se jí koří. Zatímco politika je zdánlivě nadřazena peněžní moci, ve skutečnosti se stala její nevolnicí. Moc peněz je despotická, osudový extrakt, který se stal všeobecným katanem, vypovídající válku celému lidskému pokolení. A přece je to v podstatě zvnějšněná mohoucnost lidstva, jeho odcizená a na pospas se vydávající rodová podstata.

V penězích nabývá všechno zboží svého odcizení a zároveň však jediného adekvátního bytí. Zboží, univerzální cíl současné konzumní společnosti, se totiž stává zbožím jen všestranným zcizováním – směnou. Tuto schopnost či tuto potřebu všestranného zcizování neustále zdokonaluje a rozvíjí, neboť je to její základní existenční projev. Peníze jsou vrcholným uspokojením této potřeby. Protože představují odcizenou podobu všeho ostatního zboží, čili produkt jejich všeobecného zcizování, jsou absolutně zcizitelným zbožím. Proces oddělování směnné hodnoty od hodnoty užitečné, je současně věcným výrazem procesu oddělování společnosti od jednotlivých individuí, jehož výsledkem je prázdná abstrakce společnosti na jedné straně a masa izolovaných, navzájem nerozlišitelných individuí na straně druhé. Tato reálná abstrakce od všeho lidského, nejhlubší výraz nelidské podstaty této politické činnosti.

Volby tohoto způsobu světovou politickou mocí strhla samozřejmě k nápodobě všechny, kdo se světové politiky zúčastňují. Finanční politika se stala universálním prostředkem boje o světovou moc a současně i prostředkem boje proti ní.

Všechny lidské vztahy se přetváří v kvantitativní atribut mrtvých věcí. Každé nové učení rozvíjejícího se systému (pojmu) hodnoty je novým abstrahováním od dalších kvalit. Proces jeho konkretizace je procesem zabstraktňování člověka – stejně, jako proces subjektivizace hodnoty je procesem objektivizace člověka (stává se objektem působení svých vlastních výtvorů).

Výrobce zboží vyrábí výrobky, které nemají pro něho samého bezprostřední hodnotu, ale mají užitnou hodnotu pro jiné.
Pro výrobce mají jen tu užitnou hodnotu, že jsou nositelem směnné hodnoty a tak prostředkem směny. V důsledku toho je majitel zboží nucen samotnou povahou svých výrobků, zbožím, zcizit je za jiné zboží, jehož užitnou hodnotu potřebuje. Vůbec všechna zboží mají tu vlastnost, že nemají užitnou hodnotu pro své majitele a mají užitnou hodnotu pro své nemajitele. Musí proto přecházet z ruky do ruky, vstupovat do směny, kde se teprve vztahují k sobě jako hodnoty a jako hodnoty se také realizují.

Forma peněz je jen odrazem vztahů všeho zboží,který utkvěl na daném zboží. Peníze se stávají směnným prostředkem zboží, charakterizujícím procesem oběhu, tj. oběživem. Tato zprostředkující funkce peněz je životně důležitá, lokajská a dohazovačská. Vznikají dvě protikladné navzájem, se doplňují metamorfózy: přeměna zboží v peníze a zpětná přeměna peněz ve zboží, tj. prodej a koupě. Oddělení koupě od prodeje rozkládá původní prostou výměnu. Nikdo nemusí kupovat bezprostředně po tom, co prodal. Může se s penězi v kapse vydat do světa hledat jiné trhy, které lépe uspokojí jeho potřeby a pravděpodobně vyvinou nové. Tento charakter rozvinuté peněžní směny a její rozšíření znamená definitivní přetržení pupeční šňůry, která poutá individua k přirozeně vzniklé pospolitosti a likvidaci bezprostředního vztahu člověka a přírody. Na místo izolovaného, místního, primitivního vývoje s jeho omezeným lokálním individuem nastupují (s rozšiřováním trhu na světový trh) světové dějiny, kterým odpovídá světodějná existence individuí, jakási empiricky univerzální individua. Osvobození každého jednotlivého individua se uskutečňuje tou měrou, nakolik se dějiny mění v dějiny světové.

Oběh je nepřetržitý pohyb zboží, ale pokaždé jiného zboží. Každé zboží se pohne jen jednou, pak zaniká, naplňuje své poslání. V dalším pohybu pokračuje nikoli jako totéž zboží, nýbrž ve svém zrušeném jsoucnu, tj. jako jiné zboží – jako zlato.

Oběh tedy přestavuje jednotu nepřetržitosti a přetržitosti, přičemž jeho trvání, jeho nepřetržitosti připadá zcela penězům. Změna formy zboží se jeví jako přemístění peněz. Peníze uvádějí zboží do pohybu tím, že realizují jejich ceny, že vůbec celý pohyb vychází od peněz, kdežto zboží jsou nehybná. Peníze tu přestavují boha v jeho absolutní neomezenosti a všudypřítomnosti, v atheistické podobě. Jejich zlatý háv způsobuje, že se jim klanějí i nevěřící.

Hodnota zlata a peněz není jejich vlastní hodnotu, nýbrž hodnotou celého světa zboží, kterou pouze přestavují tím, že jim dávají cenu. V této podobě existují jen jako myšlená hodnota, jako ideální forma, existující jen v představě. Zatímco zlato se stává ideálními penězi neboli měrou hodnoty proto, že všechna zboží jím měřila své hodnoty a tak je činila pomyslnými protiklady své užitné hodnoty, podobou své hodnoty, stává se reálným i penězi v důsledku toho, že je zboží při svém všestranném zcizování činí skutečně odcizenou čili přeměněnou formou své užitné hodnoty, a tedy skutečnou podobou své hodnoty. Zrada peněz, jejich výlučné postavení, spočívá tedy v tom, že zatímco zboží se vzdávají penězům cele, zachovávají si peníze své soukromí, chovají se zdrženlivě. Zboží se zřekla své obecnosti, kdežto peníze se nezřekly své zvláštnosti. Peníze, které byly dříve pomíjivým bytím, stávají se nyní jejím absolutním bytím, proti čemuž se jednotlivá zboží jeví jako pouhé zdání, jako jejich odlesk. Z pouhého prostředku se staly peníze samoúčelem, ze svého pohybu učinily obsah směnného procesu a tento tudíž pouhou formou. V penězích mizí veškeré rozdíly, veškerá individualita. Avšak tím, že odcizují veškerou individualitu, stávají se samy jediným, výlučným individuem.

Peníze jsou absolutním zbožím, absolutní jsoucností hodnoty. Zatímco každé zboží je pomíjivé, konečné, peníze jsou věčným, nekonečným, nepomíjivým jsoucnem hodnoty. Hodnota je tu adekvátní svému pojmu. Zboží se ukázalo pro peníze pouhým rozlišovacím momentem, pouhým dočasným odcizením vědomí. Co je bůh pro teoretický svět, to jsou peníze pro praktický život převráceného světa: Odcizená mohoucnost lidstva, jeho zašantročená životní činnost.

Peníze pomáhají zprostředkovat výměnu látek mezi člověkem a přírodou, mezi člověkem a člověkem tím, že umožňují vzájemnou výměnu činností. Tak se postupně staly peníze univerzálním zprostředkovatelem, prostředníkem vůbec. Místo aby člověk byl sám prostředníkem člověka. V této podobě se stávají skutečným bohem, neboť jsou skutečnou mocí nad tím, co zprostředkují. Jejich kult se převrátil v samoúčel. Předměty, odloučené do tohoto prostředníka, ztrácejí hodnotu. Nikoli on je odleskem světa zboží, nýbrž svět zboží je jeho odleskem. To se pak zcela zvláště opakuje a prokazuje v penězích jako kapitále, je-li kapitál použit k politickému a duchovnímu ovládání lidí. Do té doby zprostředkovávaly věci a tím i lidi, nikoli však sami sebe. Nyní jsou absolutním zprostředkováním v sobě samých, cílem sobě samých, tedy samoúčelem. Veškerý zprostředkující pohyb k tomu výsledku beze stopy mizí: peníze plodí peníze, vystačí si samy a jejich původní poslání je zcela zapomenuto. To je největší vítězství anonymních vládců.

Protože všechna zboží jsou jen představovanými penězi,jsou peníze jediným skutečným zbožím. V protikladu ke zboží, která představují samotné bytí směnné hodnoty, všeobecné společenské činnosti, abstraktního bohatství, je zlato materiálním bohatstvím materiálního bytí, smysl všech věcí, kompendiem společenského bohatství. Svou formou je zároveň bezprostředním vtělením všeobecné činnosti, svým obsahem souhrnem všech věcí, kompendiem společenského bohatství. Svou formou je zároveň bezprostředním vtělením všeobecné činnosti, svým obsahem souhrnem všech reálných prací. Je to všeobecné bohatství jakožto individuum. Peníze samy jsou jedinou individualitou a nestrpí vedle sebe žádnou jinou individualitu. Jednotlivé formy bohatství představují alikvotní části tohoto všeobecného bohatství, společného jmenovatele všech věcí. Je to naprostá nad vláda kvantity, které zplodila dnešní konzumní společnost, tak snadno ovladatelnou anonymně kýmkoli.

Tato specifická forma bohatství uspokojuje lidské potřeby rovněž specifickým způsobem – abstraktně. Zatímco po stránce užitné vyjadřuje zboží svým vztahem ke zvláštní potřebě jen jeden moment, moment hmotného bohatství, jeho ojedinělou stránku, uspokojuje jen jednu určitou potřebu, uspokojují peníze každou potřebu. Jakoukoli potřebu mohou uspokojit (jako smyslová abstrakce) zase jen abstraktním způsobem tím, že přemění všechny potřeby v jedinou potřebu: v potřebu peněz. Jsou proto po této stránce spíše ochuzením než skutečným bohatstvím a obohacením – považujeme-li za skutečné bohatství mnohostrannost potřeb člověka.

Peníze nepředstavují žádný individuální vztah k svému držiteli a nepředstavují ho, jejich držba neznamená rozvoj některých osobnostních vlastností jeho individuality, protože samy nemají žádnou individualitu. Existují jen jako předmět, jehož se lze mechanicky zmocnit a který lze právě tak dobře ztratit. Držiteli však poskytuje všeobecnou vládu nad společností, nad celým světem požitků a činností. Peníze dělají z každého člověka něco, čím sám o sobě není. Být a jevit se, se staly dvěma rozličnými pojmy. Nikdo tu nemůže prokázat svou skutečnou totožnost.

Penězům však chybí jakékoli kvantitativní určení. Kvantitativní zvětšování je jediným způsobem jsoucna a pohybu, které peníze mají – nekonečného pohybu. Jejich trýzeň je v neschopnosti sebeuspokojení – s každým novým přírůstkem nabývají nových hranic, nového omezení, které se nesnáší s jejich podstatou. Bezměrnost je jejich pravou mírou: protiklad mezi jejich existencí (jejich určitým množstvím) a jejich pojmem (bezměrnost) je nekonečný, nezprostředkovatelný. To je zdroj jejich neuhasitelné žízně a nevyčerpatelné energie a aktivity.

Uvedené principy byly jednou z příčin nynějšího ústupu komunismu a jeho stažení ze světové politiky: Stalinova a později Brežněvova koncepce hospodářské a finanční autarkie se ukázala být méně efektivní, než se původně očekávalo, a volný trh na Západě zplodil konzumní společnost, ovladatelnou totálně a s menšími riziky.

Národní ekonomiky neexistují, existuje pouze světová ekonomika, jejíž řízení je určováno konsorciem 14 světových bank. Tento jediný fakt rozhoduje o suverenitě států a nezávislosti jejich politiky, protože toto konsorcium vlastní, řídí, nebo alespoň kontroluje 72 procent veškerého světového oběživa.

The post Miroslav Dolejší. Politický vězeň za komunistů. Pravdivá analýza 17. listopadu 1989 first appeared on Čítárny.

Stále si myslíme, že islám je náboženství, a tak pro něj uznáváme svobodu náboženského vyznání. Islám ale NENÍ primárně náboženství. Je to ideologie, které jde o uchopení moci. A historie našeho světa je plná těchto důkazů.

Islám je neporovnatelně nebezpečnější než nacismus, fašismus a komunismus, protože jde do daleko větší hloubky, píše ve své knize Proč islám nesmí do Česka JUDr. Klára Samková a pokračuje:

“Navíc má ještě jednu část, zcela neuvěřitelnou. Ani jedna z těchto totalitních ideologií neměla za úkol zničit a ještě o jeden stupeň ponížit ženu. Všechny tyto ideologie ženy používaly, ale všechny byly v podstatě emancipační. Na rozdíl od islámu, který jde opačným směrem, a který nejenže vrací ženy do minulých staletí, on je vrací do minulých tisíciletí.
Do postavení, které není s ničím srovnatelné. Během existence kulturního člověka ženy nikdy nebyly tak zadupány, poníženy, ohroženy na svých elementárních právech, ba na životě, jako pod vládou islámu. To je přece neoddiskutovatelné”…

V knize Proč islám nesmí do Česka s neselhávající logikou i vtipem popisuje, jak se z “multikulti” právničky Kláry Samkové, známé zejména díky aktivitám na obranu romské minority, stala radikální odpůrkyně imigrace muslimů. A proč považuje muslimskou ideologii za největší nebezpečí pro evropskou civilizaci.

Ukázky z knihy:

“Jestliže dnes někdo říká, že není možné, aby islám v Evropě jako vládnoucí ideologie zvítězil, nezbývá mi, než připomenout, že lidstvo už něco podobného zažilo. Jako třiadvacetiletá jsem zakončila svoje studia na komunistické Právnické fakultě Univerzity Karlovy diplomovou prací na téma „Přechod k fašistické formě vlády v Německu 1933-1935“.
Snažila jsem se tehdy ve své práci přijít na to, kdy došlo k bodu zlomu, kdy Německo už bylo nacistické a kdy se tomu ještě dalo zabránit.
Došla jsem k závěru, že tento bod nelze určit. Šlo o pomalé, pozvolné prorůstání nacistické ideologie běžným životem, až najednou se jednotlivé ostrůvky slily v obrovské hnědo, které zaplavilo celé Německo.”

“To, že zákon platí pro každého, že spravedlnost je nedělitelným veřejným statkem, jinak přestává fungovat, je fakt. V Evropě ale právě „slunka“ nastolila situaci, že zákony pro někoho neplatí. Platí to o ženské obřízce, o pohlavním styku s nezletilými, o mnohoženství, obecně o postoji islámu k ženám a jeho naprosté netolerantnosti k jiným náboženstvím. Korunou tohoto dvojího právního standardu, nastoleného „slunky“ je celé to „migrantské tažení“, které je kompletně protizákonné.

Nejstrašnější na tom je, že tuto protizákonnost nastolil samotný zákonodárce – evropské státy a Evropská unie, a to v takovém měřítku, že došlo k úplnému totálnímu popření vlastních zákonů! Tím, že „slunka“ začala muslimům udělovat výjimku z právního řádu, způsobila stále se rozšiřující erozi celého právního řádu, kterou bude nutno nesmírně tvrdě zastavit.”

JUDr. Klára Samková (*1963)
je pražská advokátka se specializací na rodinné, občanské a ústavní právo. Vede vlastní kancelář a patří k nejviditelnějším právničkám v Česku.Po roce 1989 zasedala ve Federálním shromáždění za Romskou občanskou iniciativu (sama Romka není).
Později prošla ODS a TOP 09. Václav Klaus ji v roce 2003 navrhl do Ústavního soudu, Senát ji neschválil.
Veřejně je známá ostrou kritikou islámu, migrace a současné politiky.
V roce 2016 před tureckou ambasádou proklela velvyslance – Česká advokátní komora ji chtěla potrestat, soudy nakonec rozhodly, že šlo o soukromý politický projev.
Samková je kontroverzní figura: jedni v ní vidí nebojácnou obhájkyni svobody slova, druzí radikálku, která překračuje hranice slušnosti.
Právo však ovládá. O tom není pochyb!

The post Proč islám nesmí do Česka. Jasná fakta v knize Kláry Samkové first appeared on Čítárny.