Elektřina je součásti a podstatou našeho života. Každá myšlenka, každý náš pohyb, nás obklopuje pulzy na nízkých frekvencích, šeptem, který byl poprvé v této souvislosti objeven v roce 1875, a který je také nezbytný pro život.

Energie našich buněk, které šeptají na frekvenci rádiových vln, je nepatrná, avšak pro život nezbytná.
Každá myšlenka, každý náš pohyb, nás obklopuje pulzy na nízkých frekvencích, šeptem, který byl poprvé objeven v roce 1875, a který je také nezbytný pro život.
Elektřina, kterou dnes používáme, látka, kterou bezmyšlenkovitě posíláme dráty a vysíláme vzduchem, byla kolem roku 1700 identifikována jako vlastnost života. Pouze později se ji vědci naučili extrahovat a použít ji k rozhýbání neživých věcí, přičemž ignorovali – protože je neviděli – účinky, které to mělo na svět živých.

Nevidtelná duha – Dějiny elektřiny a života / Arthur Firstenberg / Kniha ke stažení zde >>

Arthur Firstenberg je vědec a novinář, který stojí v čele globálního hnutí pro odstranění tabu, které toto téma obklopuje. Poté, co vystudoval Phi Beta Kappa z Cornellské Univerzity s titulem z matematiky, studoval na Lékařské Fakultě Irvine Kalifornské Univerzity v letech 1978 až 1982.
Zranění rentgenem předčasně ukončilo jeho lékařskou kariéru.
Posledních osmatřicet let je také výzkumníkem, poradcem a lektorem ohledně účinků elektromagnetické radiace na zdraví a životní prostředí, a také praktikuje několik technik léčivého umění.

Výpisky:

Dnes žijeme s několika devastujícími nemocemi, které sem nepatří, jejichž původ neznáme, a jejichž přítomnost považujeme za samozřejmou a nezpochybnitelnou. Žít bez nich je stav vitality, na který jsme už zcela zapomněli.

„Porucha úzkosti,“ zasahující šestinu lidstva, neexistovala před lety 1860, kdy telegrafní dráty poprvé omotaly Zemi. Do roka 1866 o ní v lékařské literatuře není jediná zmínka.

Chřipka v současné podobě byla vynalezena v roce 1889 spolu se střídavým proudem. Je neustále s námi, jako známý host – tak známý, že už jsme zapomněli, že tomu tak vždycky nebylo. Mnoho doktorů, které tato nemoc zasypala v roce 1889, ji nikdy dříve nevidělo.

Před lety 1860 byla cukrovka natolik vzácná, že jen pár doktorů vidělo více než jeden nebo dva případy za celý svůj život. I ta změnila svou podstatu: cukrovka bývala nemocí kostlivě hubených lidí. Obézní lidé na ni nikdy netrpěli.

Srdeční choroba byla v té době 25. nejčastější onemocnění, v pozadí za náhodným utonutím. Byla to nemoc kojenců a starých lidí. Pro kohokoliv jiného bylo nevídané, aby měl nemocné srdce.

Rakovina byla také nesmírně vzácná. Dokonce ani kouření tabáku v době bez elektřiny nezpůsobovalo rakovinu plic.

Toto jsou civilizační nemoci, které jsme přenesli i na naše zvířecí a rostlinné sousedy, nemoci, se kterými žijeme, protože odmítáme považovat sílu, kterou jsme si osvojili, za takovou, jaká skutečně je. 60Hz proud
xxx

Systematická elektrifikace Evropy začala v roce 1839 s otevřením magnetického telegrafu na Velké Západní Železnici mezi Západním Draytonem a Londýnem. Elektrifikace Ameriky začala o pár let později, když první telegrafní linka Samuela Morse vedla z Baltimoru do Washingtonu v roce 1844 podél Železnice Baltimore/Ohio.
xxx

Je trapným tajemstvím mezi virology, že od roku 1933 až do současnosti nebyly žádné experimentální studie, které by dokázaly, že chřipka – ať už virus nebo nemoc – je za jakékoliv situace přenášena z člověka na člověka běžným kontaktem.
Jak uvidíme v další kapitole, veškeré snahy experimentálně ji přenést z člověka na člověka, dokonce i během té nejsmrtelnější epidemie této nemoci, jakou kdy svět spatřil, selhaly.
x
Symes Thompson na začátku prosince roku 1889 zpozoroval u britských koní nemoc podobnou chřipce, napsal do Britského Lékařského Deníku, že předpovídá brzkou epdiemii u lidí, což byla předpověď, která se ukázala být pravdivá.46 Během pandemie v letech 1918-1919 zahynulo velké množství opic a paviánů v Jižní Africe a na Madagaskaru, ovcí v severozápadní Anglii, koní ve Francii, losů v severní Kanadě, a buvolů v Yellowstonu.
Nejedná se o žádnou záhadu. Nechytáme chřipku od zvířat, ani oni od nás.
Pokud je chřipka způsobena abnormálními elektromagnetickými podmínkami v atmosféře, pak ovlivňuje všechny živé bytosti ve stejný čas, včetně bytostí, které nesdílí stejné viry nebo nežijí ve vzájemné blízkosti.
xxx

Charles Dickens byl na návštěvě Nemocnice Sv. Lukáše pro Duševně Choré.
„Prošli jsme kolem hluchého, hloupého muže,“ napsal, „kterého sužovalo nevyléčitelné šílenství.“ Dickens se zeptal, kde tento muž dříve pracoval. „‚Ano,‘ povídá Dr. Sutherland, ‚to je ta nejpozoruhodnější věc ze všech, pane Dickensi. Byl zaměstnán jako operátor elektro-telegrafických zpráv.‘“ Ten den byl 15. ledna 1858.
Telefonní operátoři v té době často trpěli trvalými zdravotními komplikacemi. Enrst Beyer napsal, že z 35 telefonních operátorů, které lěčil v průběhu pěti let, nebyl ani jeden z nich schopen vrátit se do práce. Hermann Engel měl takových pacientů 119. P. Bernhardt více než 200.
…
V roce 1989, Annalee Yassi nahlásila rozšířenou „psychogenní nemoc“ mezi telefonními operátory ve Winnipegu, Manitobě a St. Catharines, Ontariu, a společnost Bell Canada v Montrealu nahlásila, že 47 procent jejich operátorů si stěžovalo na bolesti hlavy, únavu a bolesti svalů v souvislosti s jejich zaměstnáním.
xxx

Chřipka v současné podobě byla vynalezena v roce 1889 spolu se střídavým proudem.
Je neustále s námi, jako známý host – tak známý, že už jsme zapomněli, že tomu tak vždycky nebylo. Mnoho doktorů, které tato nemoc zasypala v roce 1889, ji nikdy dříve nevidělo.
Před lety 1860 byla cukrovka natolik vzácná, že jen pár doktorů vidělo více než jeden nebo dva případy za celý svůj život. I ta změnila svou podstatu: cukrovka bývala nemocí kostlivě hubených lidí. Obézní lidé na ni nikdy netrpěli.
Srdeční choroba byla v té době 25. nejčastější onemocnění, v pozadí za náhodným utonutím.
Byla to nemoc kojenců a starých lidí. Pro kohokoliv jiného bylo nevídané, aby měl nemocné srdce.
Rakovina byla také nesmírně vzácná.
Dokonce ani kouření tabáku v době bez elektřiny nezpůsobovalo rakovinu plic.
xxx

Sir Jagadis Chunder Bose a další vědci provedli řadu elektrických pokusů na rostlinách a dalších živých organismech, jejichž výsledky ukázaly jednoznačné účinky.
Zjistil, že nervy rostlin nebo živočichů vykazují proměnlivé chování a že jejich odpor se může značně lišit v závislosti na aplikaci proudu a jeho polaritě. Všiml si také, že intenzita proudu potřebná ke změně vodivosti nervů je z hlediska použitého napětí nekonečně malá – něco v řádu 0,3 mikroampérů (0,3×10-6).
Tento proud je podstatně menší než proud, který je vyvolán telefonním hovorem pomocí mobilního telefonu. Bose rovněž zjistil, že práh bioaktivity proudu je jeden femtoampér (1×10-15)! Protože tento badatel byl obeznámen i s radiofrekvenčním vysíláním, provedl pokus, při kterém byla rostlina vystavena rádiovému signálu o frekvenci 30 MHz ve vzdálenosti asi 218 yardů (200 metrů), a zjistil, že růst rostliny byl po dobu vysílání zpomalen.
Stejně tak prokázal, že se při ozařování stejným rádiovým signálem zpomalil oběh mízy v rostlině.
xxx

V 80. letech 19. století byl Londýn zásobován stejnosměrným proudem, ale někteří fyzikové zjistili, že rozvod střídavého proudu vytváří ve vodičích menší ohmické ztráty.
Následoval souboj proudů, přestože mnozí vědci včetně Edisona důrazně kritizovali nebezpečnější účinky střídavého proudu. Paradoxně právě proto, že střídavý proud je škodlivější, se používá v elektrickém křesle. A jak každý ví, elektrický proud v elektrické síti je… střídavý! V roce 1889 byla v USA a krátce nato i v Evropě provedena elektrifikace v plném rozsahu. V témže roce jakoby náhodou zaplavili lékaře případy chřipky, která se do té doby objevovala jen zřídka. Příznaky obětí byly mnohem více neurologického charakteru, připomínaly neurastenii a nezahrnovaly poruchy dýchání. Pandemie trvala čtyři roky a zabila nejméně milion lidí.

V roce 2001 kanadský astronom Ken Tapping prokázal, že pandemie chřipky v předchozích třech stoletích korelovaly s vrcholy sluneční magnetické aktivity v jedenáctiletém cyklu.
Bylo také zjištěno, že některá ohniska chřipky se rozšířila na obrovských územích během několika málo dní – což je skutečnost, kterou lze jen obtížně vysvětlit přenosem z jednoho člověka na druhého. Rovněž četné pokusy, které se snažily prokázat přímou nákazu prostřednictvím blízkého kontaktu, kapiček hlenu nebo jiných procesů, se ukázaly jako bezvýsledné.
Od roku 1933 až do současnosti nebyli virologové schopni předložit žádnou experimentální studii, která by prokázala, že se chřipka šíří běžným kontaktem mezi lidmi. Všechny pokusy se setkaly s neúspěchem.
Inženýři britské pošty kontrolují Marconiho zařízení pro bezdrátovou telegrafii během demonstrace na ostrově Flat Holm
xxx

V roce 1904 začaly na ostrově Wight umírat včely poté, co tam Marconi instaloval rádiové vysílače.
Tyto vysílače pracují na frekvencích blízkých megahertzovým úrovním. Na druhé straně Lamanšského průlivu Jacques-Arsène d’Arsonval prokázal, že “ostré a hákovité” elektromagnetické signály jsou mnohem toxičtější než signály sinusového tvaru. Pravda byla taková, že po roce a půl experimentování s rádiovými vysílači v plném zdraví ve věku 22 let začal Marconi dostávat horečky. Tyto záchvaty pokračovaly po zbytek jeho života.
V roce 1904, kdy pracoval na sestavení vysílače dostatečně výkonného pro transatlantickou komunikaci, byly tyto horečky tak intenzivní, že byly považovány za malárii.
V roce 1905 se oženil s Beatrice O’Brienovou a po líbánkách se usadili na ostrově v blízkosti vysílače. Jakmile se Beatrice zabydlela, začala si stěžovat na hučení v uších. Po třech měsících onemocněla těžkou žloutenkou. Musela se vrátit do Londýna, aby porodila dítě, které žilo jen několik týdnů a zemřelo z “neznámých příčin”. Ve stejném období Marconi několik měsíců trpěl horečkou a deliriem.
Bylo to v  letech 1918 až 1921 trpěl při práci na krátkovlnném vysílači sebevražednými depresemi.
V roce 1927, během líbánek z druhého manželství, zkolaboval s bolestmi na hrudi a byly mu diagnostikovány vážné srdeční potíže.
Později, v roce 1934 až 1937, kdy vyvíjel mikrovlnnou technologii, prodělal devět infarktů – poslední ho zabil ve věku 63 let.
xxx

Japonský doktor Tetsuharu Shinjyo roce 2014 publikoval studii před-a-po, která zvěstuje směr, kterým se svět musí ubrat.
Vyhodnotil zdravotní stav obyvatel obytného domu v Okinawě, na jehož střeše byly mnoho let provozovány antény mobilních telefonů.
Vyšetřil a promluvil si se sto dvaceti dvěma lidmi, kteří představovali 39 z celkového počtu 47 bytů.
Před odstraněním antén 21 lidí trpělo chronickou únavou; 14 točením hlavy, závratěmi nebo Ménièrovou chorobou; 14 bolestmi hlavy; 17 bolestmi očí, suchýma očima nebo opakovanými infekcemi očí; 14 trpělo nespavostí; 10 chronickým krvácením z nosu.
Pět měsíců poté, co byly antény odstraněny, nikdo v budově netrpěl chronickou únavou. Nikomu už netekla krev z nosu. Nikdo neměl problémy s očima. Pouze dva lidé stále trpěli nespavostí. Jednomu se stále točila hlava. Jeden měl stále bolesti hlavy. Případy zánětu žaludku a zeleného zákalu byly vyřešeny. Většina lidí na celém světě, tejně jako obyvatelé této budovy před uskutečněním studie nevědí, že jejich akutní a chronické nemoci jsou z velké části způsobeny elektromagnetickým znečištěním. Nemluví s ostatními o svých zdravotních problémech, a nejsou si vědomi toho, že mnoho z nich sdílí se svými sousedy.
xxx

1889 je ten rok, kdy člověkem vytvořená elektrická rušení zemské atmosféry nabrala globální charakter namísto lokálního.
Ten rok byla založena Edisonova Generální Elektrická Společnost, a Westinghousova Elektrická Společnost byla přejmenována na Westinghousovu Elektrickou a Výrobní Společnost. V tom roce získal Westinghouse Teslovy patenty na střídavý proud a použil je ve svých elektrárnách, jejichž množství v roce 1889 vyrostlo na 150, a v roce 1890 na 301.

Novela Zákona o Elektrickém Osvětlení v roce 1888 ve Spojeném Království uvolnila omezení průmyslu elektrické energie, a rozvoj centrální elektrárny tím tak poprvé byl učiněn komerčně realizovatelným.
A v roce 1889 se Společnost Telegrafních Inženýrů a Elektrikářů přejmenovala na, v tuto chvíli vhodnější, Instituci Elektrických Inženýrů.
V roce 1889 šedesát jedna výrobců v deseti zemích vyrábělo žárovky, a americké a evropské společnosti stavěly elektrárny ve Střední a Jižní Americe.

Ten rok deník Vědecký Američan nahlásil, že „pokud víme, každé město Spojených Států je vybaveno osvětlením z obloukových a žárovkových lamp, a zavádění elektrického světla se rychle rozrůstá do menších měst.“1

Ten samý rok Charles Dana, když psal do Lékařského záznamu, nahlásil nový druh zranění, dříve známý jen z blesků.
Bylo to kvůli, jak řekl, „nesmírnému nárůstu v právě probíhající aplikaci elektřiny, kdy už téměř $100,000,000 bylo investováno jen do samotného osvětlení a energie.“ Rok 1889, jak se shoduje většina historiků, otevřel dveře moderní elektrické éře.

A v roce 1889, jako kdyby se otevřela i samotná obloha, byli doktoři v Americe, Evropě, Asii, Africe i Austrálii zaplaveni přívalem kriticky nemocných pacientů trpících podivnou nemocí, kterou tito doktoři nikdy předtím neviděli. Tou nemocí byla chřipka, a ta pandemie trvala nepřetržitě po dobu čtyř let, během kterých zabila přinejmenším jeden milión lidí.

The post Elektřina je neviditelná duha. Zásadní vliv frekvencí na všechno živé first appeared on Čítárny.

Stanislav Vodička. Čtyři útlé knížky zůstaly po tichém a nenápadném knihaři, čtyři křehké básnické prózy o hledání tajemství přírody a tajemství člověka.

Zdráhám se cokoliv napsat o jeho meditativních básnických prózách, lyricky přírodních obrazech a vzpomínkách, neboť spolu s Ortenem bych se zmohl jen na vzdech:
“Kde jste slova, pojďte na pomoc”.
Začtěte se zatím aspoň do ukázek, než sami jeho knihy vyhledáte a ponoříte se třeba do ticha pod hradem Dubem na břehu Oslavy, kde Vodička žil.

Kdo má knihy Stanislava Vodičky v knihovně, je šťastný člověk…

Bezpečí domova (1945)
Soukromý tisk vlastním nákladem v Tasově, velmi raná a vzácná próza (dnes prakticky nedostupná).

Tam, kde usínají motýlové (1978, nakl. Vyšehrad)
První oficiálně vydaná kniha, soubor lyrických próz a miniatur. Nejznámější a nejčtenější titul, plný obrazů přírody a ticha.

Básník Jakub Deml v Tasově (1978 samizdat Rukopisy VBF; 1991 oficiálně Velké Meziříčí; 2001 rozšířené vydání Torst)
Nejhodnotnější a nejčtenější dílo. Osobní vzpomínky na přátelství s Jakubem Demlem, život v Tasově, Demlovu osobnost, zvyky, rozhovory a duchovní svět. Velmi cenný pramen pro demologii.

Umírající kolátora (1980–1981 samizdat Rukopisy VBF)
Soubor povídek, obsáhlejší próza.

Štědrovečerní vytrubování (1981)
Vánoční soukromý tisk pro přátele, drobná lyrická próza.

Planina ticha (1983, nakl. Vyšehrad, ed. V. Binar)
Výbor textů z Umírající kolátora, lyrické prózy o tichu, přírodě a kontemplaci.

Na vzdušné pěšince (1984, posmrtně)
Výbor z předchozích knih + texty z pozůstalosti, ed. V. Binar.

Jepičí okamžiky (1990, nakl. Vyšehrad)
Pozdní soubor krátkých lyrických textů, drobných postřehů a okamžiků.

Z dopisů Stanislava Vodičky (2000 soukromý tisk; 2008 Z dopisů Petru Holmanovi 1973–1982)
Korespondence, zejména s literárním badatelem Petrem Holmanem.

Audio:
Čas šumí
Účinkují: Valérie Zawadská a Josef Somr / Připravil: Miloš Doležal / Režie: Ivan Chrz / Natočeno: 2010
Audiokniha: Tam, kde usínají motýlové >>

Stanislav Vodička (15.10. 1910 – 26.11. 1982)
se vyučil se u knihaře Jendy Rajmana, pracoval v Praze, od 1934 působil samostatně v Tasově na Vysočině. Byl blízkým přítelem básníka Jakuba Demla, věnoval se umělecké vazbě knih a psal prózu i poezii inspirovanou přírodou a samotářským životem.

Výpisky z knih…

Jaro

„Jaro přichází tiše, skoro kradmo. Nejdřív jen slabý nádech zeleně na vrbách u potoka, pak první žluté tečky pampelišek na mezích. Vzduch voní mokrou zemí a něčím, co ještě nemá jméno – touhou po světle. Řeka venku hučí, hlodá kameny a břehy, čas šumí a hlodá všechno, ale teď, na prahu jara, se zdá, že všechno začíná znovu, čisté a bez tíhy.“

Řeka

Řeka venku hučí, hlodá kameny a břehy, čas šumí a hlodá všecko.
Sedím u okna a poslouchám. Voda teče, nese listí, větvičky, občas nějaký papír nebo hadr, co člověk hodil. Všechno to plyne, nic se nevrací. Stejně tak my – žijeme, myslíme, milujeme, trápíme se, a ono to všechno teče pryč jako ta voda.
Ráno ještě ležela mlha v údolí, bílá jako mléko, teď se zvedla a slunce ji propaluje. Na vrbách se třpytí kapky rosy, velké jako perly, ale za chvíli vyschnou. Ptáci zpívají, jako by nevěděli o žádném konci. Ale já vím – ten zpěv taky jednou utichne, jako utichne řeka v suchu, jako utichne dech.
Vzpomínám na starého Demla, jak seděl v zahradě a říkal: „Čas je řeka, ale my jsme kameny v ní. Voda nás ohlazuje, ale nakonec nás přece jen odnese.“ On už je pryč, já tu ještě sedím, ale za chvíli půjdu do dílny vázat knihy – ty knihy zůstanou déle než já. Možná v nich někdo jednou najde mou stopu, jako já nacházím stopu v řece, která teče dál.
A přece – v tom šumění je něco útěšného. Není to jen zánik, je to i obnova. Každý rok přijde jaro, voda stoupne, zelená se tráva, motýli se probudí. Čas šumí, ale nejen ničí – taky tvoří.
Sedím a poslouchám. Až to šumění přejde ve mně v ticho. Pak vstanu a půjdu. Život je krátký, ale ten šum je věčný.

Prastará místa na zemi

Jsou prastará místa v mé zemi. Ať chci nebo nechci, stejně je nesu v sobě. Zrodil jsem se z nich. Někdy stačí odkopnout nevelkou vrstvu hlíny, a hle! Popelnice. Teď se tady prokopává cesta, a zatím je to pohanské pohřebiště. Od té doby vyrostl nedaleko také staletý kostel, ale ani kolem toho kostela se už nepohřbívá. Dávno se tady nepohřbívá.

Vůbec nic se nedělo. Husy spaly, mouchy bzučely, knihař roztrhával knihy a student pobroukával latinu. A najednou přišel host. V černém širáku, s brýlemi na očích, na krku měl kněžský kolárek, v ruce hůl, a až k botám celý v černém. Pověsil hůl na okraj stolu a sedl si na rozvrzanou laťkovou židli.

Jsou podivné nutnosti pro vnímání krásy. Malíři znají nutnost nevtíravého pozadí obrazu, hudebníci znají akustiku, i umělci slova znají pozadí, které je neustále přítomno a o kterém nepíší. Hledáte-li ticho, nenajdete ho hluboko pod zemí, kde ani kapka vody nekápne a ani zrníčko hlíny nespadne. Takové ticho je mrtvé.

Couvám-li rakovitě do času nad bílým uzlíčkem, chybí mi tady kostičky bratra Václava a Josefa. Václav odešel tak mladý, že ještě žádné kůstky neměl. Nezanechal ani jedinou stopu na hliněné zemi naší světničky. Ale Josef, ten odnesl své osmnáctileté kosti až do Haliče. Tam někde leží s prostřeleným břichem v Ruslově. Zato dědkovy kosti, to budou asi ty nejtvrdší, které se mi v prstech nepřelomí.

Životodárné ticho je jiné. Vždyť potřebuje také své pozadí, jako obraz a jako hudba. Takové pozadí ticha musí však mít své rozměry, protože ticho je prchavé a vstoupíte do něj jen někdy.

Tak vám jdu po lávce přes potok a už tam skoro neteče žádná voda. Rybičky se sjely do tůněk. Přece jen se něco děje v letním odpoledni, kdy husy spí se zobáky zastrčenými za křídlem.

Jdete třeba v květnu podél řeky lesem a nehledáte ticho. Proč také? Vždyť všude je tolik krásy, až ji ani nevnímáte. Krásný je i tvrdě zelený okraj smrkového lesa vedle zvonkově modré oblohy. Je krásný proto, že má zvukové pozadí ptačích písní. Pojednou přijdete do místa, kde je ticho… Tolik nastlaného ticha v jediném místě. A před celým obzorem zvuků!

Les, který vás doprovázel až sem, ustoupil o několik kroků od řeky, aby udělal místo úzkému proužku louky. Dále po břehu řeky roste husté vrbové křoví, které odkvetlo a chumelí svá bílá peříčka. Až k samotnému proudu je prostřen balvan hladký jako stůl.

Tohle místo vás zastaví. Jinde je nepotkáte v takovém ladění. Vždyť řeka mluví, ale tiše, les šumí, avšak také tiše, a ptačí písně sem přilétají rovněž jenom tichounké. To všecko však je jenom pozadí ticha.

Najednou zjistíte, že ticho samo je ono lehounké vrbové chmýří. Na stolovitém balvanu je celá závěj bílého ticha. Neustále se sem chumelí. Tiše, jenom sem, na kamenný stůl. Naberete si obě hrstě. Nic neváží, na pokožce je necítíte a před vaším dechem prchá.

U lidí už to tak bývá. Přijde-li básník poprvé, židle se utírá hadrem, aby se prokázala pocta, ale posté se už židle jenom rozloží a nabídne bez utírání. Je to jako s milovanou ženou. Také jsem jednou zaslechl, jak si mladá paní krátce po svatbě stěžovala své přítelkyni: »Když za mnou chodil za svobodna, nosil mi cukrlata, a teď už mi žádná cukrlata nenosí,« a dala se do pláče.
Básníci nenosí knihařům cukrlata a knihaři je básníkům nenabízejí.

Mé vzpomínky vycouvejte z času! Někde tady je ten uzel, zádrhel mého života. Vycouvejte!

Popásání

Kdo umí vejít do lesa nejen tělem, ale také srdcem, tomu se to může přihodit. Za dlouhá léta života na samotě jsem do určité míry zdivočil, jak zrakem, tak i sluchem, a kdo si i v dnešní době zachoval v sobě něco z divocha, ten mi uvěří, že jsem dokázal vnímat celým povrchem těla.

Mám rád marnivé hýření barev v přírodě, kdy celý obzor na chvíli zahoří v mračnech nepokořitelným sluncem. V takové chvíli vybuchne celá paleta barevné fantazie do obřích rozměrů.

Usedl jsem mezi žulové balvany v poli, na ječném strništi, a zahleděl se do červenavého kotouče zapadajícího slunce, které se právě spodním okrajem zařezávalo do lesů na obzoru.

Brzy zaprší, říkal jsem si, v mračnech se zelenají vodovitá jezírka. Ale ve chvíli, kdy sluneční kotouč utonul za lesnatým obzorem a probarvil mračna, se najednou na strništi objevilo hejno koroptviček. Popásalo se s tichým povídáním, jako když děti sbírají jahody.

Pod obřím vzplanutím mračen mě ten nečekaný příchod koroptvího hejna proměnil v kámen, v kamennou sochu sedící mezi balvany. Koroptvičky přišly až ke mně a neustále si povídaly. Jenom jeden kohoutek s hnědou podkovou na prsou se zastavil. Zkoumavě si prohlížel člověka-kámen.

Znehybněl jsem ještě víc. Ani jsem nemrkl. Kohoutek naklonil hlavu na pravou stranu, podíval se levým okem, potom naklonil hlavu na levou stranu a podíval se pravým okem. Člověk-kámen se nehýbal, i když si ho prohlížely divoké korálky obou očí.

Kohoutek vypověděl výsledek svého zkoumání celému hejnu a za neustálého tichého povídání je odváděl od lidských nohou dál.

A mezi člověkem a ptačím hejnem, nad užaslým tichem, hořel veliký, obří požár zapadajícího slunce.

Kvašení vína

Nejsmutnější jsou koně, které vedou na jatky. Oni už si ani kolemjdoucích lidí nevšímají, jenom na jejich bulvě poznáte, že o vás zavadili pohledem, a dál tepou kopyty do tamtamu dlažby, klop, klop, klop. Já už mám v životě takovou smůlu, že když jdu z práce, potkám občas koně, kterého vedou na jatky. Asi jsem někdy musel být také koněm, protože mě v té chvíli zavalí takový zvířecí smutek nad lidmi, že o kolemjdoucí zavadím jenom smutnou bulvou oka a jdu dál, klop, klop, klop.

The post Stanislav Vodička. Pokorný hledač tajemství ticha a přírody. Téměř zapomenutý first appeared on Čítárny.

Vynikající badatel 20. století Emmanuel Velikovský napsal výjimečnou knihu Worlds in Collision (1950). Tato kniha obsahuje bohatý výběr přírodovědných faktů – geologických, paleontologických atd. – svědčících o podrobnostech z biografie Země zakázaných v oficiální vědě: o globálních katastrofách, které zažila.

Tyto katastrofy rychle a radikálně změnily tvář Země: planeta se otočila tak, že bývalé tropické oblasti se ukázaly být v polárních oblastech, oceánské vody se převalily přes kontinenty. Sopky najednou vybuchly a zesílily devastaci hurikánů a zemětřesení. kolosální silou se země ponořila pod vodu a mořské dno se zvedlo nad hladinu. Zvedla se nová pohoří a údolí naplněná lávou z monstrózních trhlin v zemské kůře – a to vše způsobilo náhlé,

Oficiální věda nás jako ze výsměchu těmto tragédiím inspiruje k tomu, že globální kataklyzmata na Zemi, pouze tzv. doby ledové – i když se nám pojem dob ledových hroutí před očima pod tlakem faktů.
Tento koncept byl přiveden k životu stopami zalednění objevenými v Evropě.
Později byly podobné stopy nalezeny v Jižní Africe, na Madagaskaru, v Austrálii a poté také v tropických(!) zemích. Aby zachránili svůj nápad, začali teoretici mluvit o několika dobách ledových – jako by to objasnilo problém.

Věřilo se, že katastrofické výkyvy klimatu skončily s poslední dobou ledovou – před stovkami tisíc let.
Ale v roce 1910 na Mezinárodním geologickém kongresu ve Stockholmu byly předloženy důkazy o klimatických katastrofách, ke kterým došlo během posledních tisíc let moderní historie.
Další studie tyto závěry pouze potvrdily: k jedné z nejsilnějších klimatických emisí došlo v polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem a k druhé – v letech 700-800 před naším letopočtem.
Dokonce i rozbor letokruhů v dlouhověkých stromech, žijících svědků těchto událostí, hovoří o tomto posledním klimatickém výbuchu.
„Poslední doba ledová“ se odehrála v poslední historické éře a nebyla to globální katastrofa.

V polemice o možných příčinách skutečných globálních katastrof E. Velikovský poukazuje na faktory nejvhodnější pro tuto roli:
1. buď prudká změna sklonu zemské osy, nebo prudký posun pólů, s odpovídajícími změnami zeměpisných šířek,
2. popř. prudká změna úhlové rychlosti rotace Země kolem její osy – a obecně kombinace těchto tří faktorů.

Žádná z nich však nemůže být způsobena čistě pozemskými fyzickými příčinami. E. Velikovský dochází k závěru, že došlo k nárazům vně Země – srážkám s jinými vesmírnými tělesy. Protože ani meteorické roje ani dopady velkých asteroidů nemohly způsobit globální efekty, hovoří E. Velikovský o srážkách Země s Venuší a Marsem (viz jeho kniha “Světy v kolizi”).

Tato verze se nám zdá krajně nepravděpodobná.
Za prvé, kde jsou stopy monstrózních srážek na povrchu Země?
Za druhé, poloměry téměř kruhových drah planet ve sluneční soustavě se řídí přísným matematickým vzorem – Titiovým-Bodeovým pravidlem.

Tato vysoká uspořádanost pohybu planet jen stěží mohla vzniknout spontánně, a dokonce i po jejich srážkách.
Pokud ale zahodíme verzi planetárních srážek jako nevěrohodnou, jaký je pak pravděpodobný důvod prudkých změn parametrů rotace Země?

NAŠE VERZE JE ZALOŽENA NA NOVÉM, POCTIVÉM POJETÍ PODSTATY GRAVITACE.

Byl nám implantován falešný koncept, podle kterého je gravitace generována hmotami, a proto jsou všechna hmotná těla přitahována k sobě ve dvojicích.

Existuje však mnoho experimentálních důkazů, že masy nemají nic společného s produkcí gravitace: látka podléhá pouze gravitaci, která je organizována nezávisle na látce. Planetární gravitace Země není generována Zemí, Země je pouze udržována ve středu planetárního “gravitačního trychtýře”, který je organizován uměle a jehož parametry jsou v zásadě kontrolovatelné.
Zde podle našeho názoru leží klíč:

Než vysvětlíme způsob, jakým mohly být tyto katastrofy uspořádány, nastínime stručně stopy těchto katastrof.

Stopy globálních katastrof na Zemi.
Všechny níže uvedené informace o stopách globálních katastrof jsou naším převyprávěním obsahu knihy, která obsahuje četné odkazy na primární zdroje.

* Na Aljašce zlatokopové obraceli značné množství zeminy, která je směsí štěrku a humusu. Tento humus obsahuje nespočet zmrzlých kostí vyhynulých zvířat – mamutů, mastodontů, superbizonů a koní. Jak mohlo dojít k tomuto velkému masakru – při kterém byly miliony zvířat roztrhány na kusy a smíchány s úlomky vyvrácených stromů?
Mohutné sopečné erupce jsou v tomto případě vyloučeny – láva může stromy zuhelnalit, ale nedokáže je vykořenit a rozbít na třísky. Hurikán a povodeň? Ale co způsobilo, že se vody oceánu hrnuly na pevninu, ničily lesy i s jejich obyvateli a házely hromady tohoto nepořádku po celé Aljašce?

* Permafrost Sibiře zachoval nejen mamutí kly, které Rusko vyvezlo. V roce 1797 bylo na severovýchodě Sibiře poprvé nalezeno zcela zachovalé mamutí tělo: jeho maso mělo vlastnosti čerstvě zmrazeného, ​​vlci a psi ho bez nepříjemných následků sežrali. Takové nálezy naznačují, že mrtvoly zvířat byly zmrazeny ihned po smrti a nikdy nebyly rozmraženy.

Charles Darwin přiznal, že smrt mamutů je pro něj neřešitelná hádanka. V žaludcích a mezi zuby mamutů byly nalezeny rostliny a byliny, které na severní Sibiři nerostou. A studie krve mamutů naznačovaly, že jejich smrt nebyla jen náhlá, ale také konkrétně udušením – stáda mamutů se udusila.

* Půda Novosibiřských ostrovů – a dalších ostrovů v severních mořích Ruska – je doslova napěchovaná kostmi mamutů, slonů, buvolů a nosorožců, zatmelených zmrzlým pískem. Jak se stáda zvířat, která každý den vyžadují obrovské množství rostlinné potravy, ocitla v neúrodných prostorách, kde deset měsíců v roce vládne mrazivý chlad?

* Paleontolog Cuvier při zkoumání sádrových ložisek ve Francii našel jasné rozdělení do vrstev, což naznačuje, že kdysi většinu Francie tvořilo mořské dno, pak země obývaná suchozemskými plazy, pak znovu mořské dno obývané mořskými živočichy, pak opět země obývaná savci, pak znovu na mořském dně a znovu na souši. Cuviera zasáhla zejména přítomnost mezivrstev s úplnou absencí zvířecích pozůstatků – což svědčilo o obdobích bez života Země.

* V jedné z jeskyní v Anglii, ve výšce 80 stop nad údolím, pod dnem pokrytým stalagmity, kostmi slonů, nosorožců, hrochů, koní, jelenů, šavlozubých tygrů, medvědů, vlků, hyen, lišek , byli nalezeni zajíci, králíci …
Podobné nálezy byly učiněny ve Francii. Je těžké si představit, že sobi ze zasněženého Laponska a hroši z břehů tropické řeky Kongo žili vedle sebe v Británii nebo ve Francii. Kosti obou však spočívají ve stejném bahně stejných jeskyní. Navíc tyto kosti neměly čas zkamenět a organické látky obsažené v jejich složení dosud nebyly nahrazeny minerály. To znamená, že smrt nenastala dříve než před 5-6 tisíci lety.

* Naleziště červeného pískovce ve Skotsku obsahují zbytky nesčetných vyhynulých ryb. Postoje jejich těl naznačují náhlou hromadnou agónii – což vylučuje útoky predátorů nebo nemocí. Podobné rybí hřbitovy se nacházejí na jiných místech na souši – například v severní Itálii: nahromadění náhle mrtvých ryb byla pohřbena s vápennými usazeninami ještě předtím, než se jejich těla začala rozkládat.

V přirozených podmínkách divočiny je maso zvířecích mrtvol rychle sežráno jinými zvířaty (někdy spolu s kostmi). Mrtvá ryba tedy buď vyplave na hladinu, nebo klesne ke dnu – a za pár hodin je sežrána. Hromadné zkameněliny zvířat s otisky nejen kostí, ale i těl naznačují, že smrt těchto zvířat nenastala v přírodních podmínkách, ale v důsledku kataklyzmat.

* V jižní Anglii a západní Evropě jsou štěrbiny ve skalách vysoké až 1 430 stop ucpané kostmi zvířat – mamutů, hrochů, nosorožců, koní, ledních medvědů, bizonů, hyen, lvů, vlků. Kosti jsou rozlámány na četné úlomky a smíšené, celé kostry chybí. Neexistuje jediný náznak práce predátorů – kromě toho tam spočívají jejich kosti. Nějaká síla bez rozdílu házela mrtvoly na kameny a narážela jimi do štěrbin. A soudě podle stavu kostí se to podle historických měřítek stalo nedávno.

* V roce 1912 v Marylandu (USA) objevili dělníci při kopání železnice jeskyni plnou zvířecích kostí v úžasném sortimentu. Byly tam pozůstatky seveřanů – rosomáci a lumíci, rejsci, norci, zrzavé veverky, ondatry, dikobrazi, zajíci a losi; jižané – divoká prasata, fosilní krokodýli a tapíři; stejně jako současní obyvatelé amerického západu – kojoti, jezevci a pumy. Kosti obyvatel řek sousedily s kostmi obyvatel suchých prostor, kosti obyvatel lesů sousedily s kostmi obyvatel prérií, kosti vyhynulých zvířat sousedily s kostmi těch živých. A promísení kostí vypovídalo o tom, že smrt všechny zachvátila ve stejnou dobu.

* V Číně, nedaleko Pekingu, byly v jeskyních a štěrbinách skal nalezeny dokonale zachovalé kosti zvířat i lidí – navíc v jednom ze shluků byly ostatky Evropana, Malajsie a Eskymáka. Zlomení kostí hovořilo o násilné smrti. Co tyto tři spojilo? Mezinárodní obchod? Ale jejich pozůstatky byly smíchány se zbytky zvířat, jejichž stanoviště se také radikálně lišila: byli to obyvatelé tundry, stepí a džungle.

* Na ranči La Bria poblíž Los Angeles bylo nalezeno množství zvířecích kostí – v údolí naplněném bitumenem smíchaným s hlínou a pískem. Kosti opět patřily vyhynulým i žijícím druhům; kosti byly opět zlomeny a smíchány. Ve státě Nebraska byla v achátovém lomu objevena vrstva sedimentu hemžící se fosilními kostmi. Stav kostí vypovídá o dlouhé a namáhavé cestě, než dorazí na místo posledního odpočinku. Nějaká síla odtáhla z dálky desítky tisíc zvířat a hodila je do společného hrobu.

Katastrofa musela být zničující, protože tato zvířata – malý nosorožec dvourohý, drápatý kůň, obří prase a velbloud gazela – zmizela z povrchu země. Ale nic v jejich pozůstatcích nenaznačuje známky degenerace: byli zabiti řáděním živlů, a už vůbec ne evoluční selekcí. Podobné hřbitovy byly nalezeny na mnoha místech v Americe a Evropě.

V Německu na předměstí Berlína byly nalezeny fosilní pozůstatky „dvou faun“: mamutů, pižmoňů, sobů a polárních lišek žijících v chladném klimatu, stejně jako lvů, hyen, bizonů, buvolů a slonů žijících v horkém klimatu. Tyto “dvě fauny” byly připisovány životu v různých obdobích: glaciální a interglaciální – ačkoli jejich kosti byly nalezeny smíšené.

* Fantastické množství lávy se v minulosti rozlilo ve státech Washington, Oregon a Idaho – oblast větší než oblast Francie, Švýcarska a Belgie dohromady, a současná tloušťka této ochlazené lávy dosahuje 5000 stop. Žádná sopečná erupce není schopna vyprodukovat takové množství lávy. Nebyl to potok, ani řeka – byla to záplava od obzoru k obzoru, odpařující se jezera, spalující lesy a tající balvany. A artefakty nalezené v hloubce svědčí: před touto lávovou záplavou tam žili lidé.

* Sahara, největší poušť světa, byla kdysi obklopena zelení, která živila stáda býložravců. Dokládají to skalní rytiny znázorňující tato zvířata – včetně těch vyhynulých (!). Vedle těchto kreseb byly nalezeny nástroje, nádoby a zbraně charakteristické pro neolit. To znamená, že podoba Sahary se v historické éře radikálně změnila.

* Tři plně tekoucí řeky kdysi tekly podél Arabského poloostrova ze západu na východ. Na jihu Arabské pouště byly nalezeny ruiny, téměř úplně zničené časem a živly, a byly nalezeny stopy zemědělské kultury. Bývaly doby, kdy tato země byla úrodná – jako současná Indie, ležící na stejné zeměpisné šířce.

* Na dně Atlantského oceánu bylo nalezeno mnoho náznaků, že nedávno bylo toto dno pevninou. Studie dna moří poskytly náznaky vulkanických katastrof, které pokryly moře proudy popela a lávy, a seismických katastrof, které zvedly a snížily dno oceánu o tisíce stop. Na mnoha místech, zejména u pobřeží Švédska, tvoří mořské dno čerstvá, ochlazená láva pokrytá pouze tenkou vrstvou usazených hornin.

* V severním Grónsku byly objeveny zkameněliny magnólií a fíkovníků. V Arktidě, která se každých šest měsíců noří do polární noci, rostly houštiny subtropických exotických rostlin se šťavnatými plody. A na souostroví Svalbard v Severním ledovém oceánu byly nalezeny kolonie mrtvých korálů, které rostou pouze v tropických vodách – i v Egyptě nebo Maroku je pro ně příliš chladno. Kromě korálů tam byla nalezena ložiska dřevěného uhlí o tloušťce až 30 stop.
Aby se vytvořily tak mocné uhelné sloje, musela se stromovitá vegetace prostě zbláznit. Mimochodem, v důsledku přirozeného života v lese se netvoří uhlí: mrtvé dřevěné části se promění v prach, pak v humus – a jdou do potravy pro nové rostliny. Ložiska dřevěného uhlí mohla vzniknout pouze v důsledku kataklyzmat.

* Na mnoha místech tzv. bludné balvany – obrovské, někdy až 10 000 tun, skalní úlomky, jejichž složení naznačuje, že byly přemístěny ze vzdálených míst. Alpské balvany se tedy nacházejí v pohoří Jura, balvany z Finska se šíří přes Pobaltí a Polsko se vstupem do Karpat a také přes Valdajskou pahorkatinu a Moskevskou oblast – na Don.
V Severní Americe se balvany vyřezané z žuly Kanady a Labradoru rozšířily do mnoha států severovýchodních Spojených států. Balvany z norských hor se hojně vyskytují v Německu, stejně jako na pobřežích a náhorních plošinách Británie, nyní oddělených od Skandinávie Severním mořem.

* Stáří skalních útvarů je určeno fosiliemi, které obsahují. K úžasu vědců jsou v mnoha pohořích mladší útvary vyšší než starší, tzn. tato pole rostla díky postupným hromadám nového materiálu. To platí zejména o Skalistých horách a Alpách. Problém budování hor je bolestivý problém. Mnoho hor je tvořeno horninami, které jsou silně stlačeny rovnoběžně se zemským povrchem – což naznačuje monstrózní síly, které zvrásnily zemskou kůru.
Geologové nenašli vysvětlení pro tyto komprese, ani pro schopnost některých hor pohybovat se po povrchu – překonávat údolí a dokonce šplhat po jiných horách. Takže nějaká síla odtáhla Alpy sto mil na sever. Chief Mountain v Montaně přešel planinu, vyšplhal na úbočí další hory a zůstal na jejím vrcholu. Celý národní park Glacier v Montaně a velká část Skalistých hor se posunuly o míle daleko. Hory na západě Skotska a v Norsku byly přesunuty ze svých míst.

* Vědci 19. století, kteří prozkoumávali nejmocnější pohoří Himaláje, byli prostě vyděšeni: v jakékoli výšce, kterou vyšplhali, byly v tloušťce skal nalezeny kostry mořských živočichů, mořské ryby a lastury měkkýšů. Nejvyšší hory jsou vytvarovány z bývalého mořského dna! Podle teoretiků se Himaláje zformovaly do dnešní podoby dlouho před objevením se člověka na Zemi. Ale tady v Kašmíru, v nadmořské výšce 5000 stop, byly nalezeny sedimenty starověkého mořského dna – s fosiliemi typickými pro paleolit. Zdá se, že Himaláje rostly před očima lidí.

* Ve Skandinávii, Německu, Švýcarsku a severní Itálii byly nalezeny zbytky hromadových osad na jezerech. Někde v polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem. došlo ke katastrofě – všechna tato sídla byla pokryta vodou a pokryta nánosy bahna, písku a vápna. Nové kůlové osady vznikaly až kolem roku 1200 př. n. l., ale po 400 letech klidu se katastrofa opakovala. „Vysoká voda“ byla doprovázena silnými tektonickými posuny: jezera náhle naklonila svá dna vzhledem k rovině horizontu – jak dokazují stopy bývalých pobřeží.

V mnoha částech mořského pobřeží se nacházejí stopy bývalých příbojových linií, které byly vyšší nebo nižší než ty současné – s výškovým rozdílem až 1300 stop. Absence stop středních příbojových linií naznačuje, že ke změnám došlo náhle.

VELIKOVSKÝ A JEHO PRACOVNÍ HYPOTÉZA.

Globální katastrofy, jejichž stopy jsme stručně nastínili, měly grandiózní šíři projevů: nešlo jen o potopu, nejen o sopečné erupce, nejen o svíjení zemské kůry – všechny planetární prvky „se zbláznily ” najednou. Ale celou tu vzpouru živlů mohl způsobit stejný důvod – účinky setrvačné síly.

E. Velikovský píše:

„Vezměme jako pracovní hypotézu, že v důsledku nárazu nebo nějakého siločinitele – a Země se nepohybuje v prázdném prostoru – se zemská osa posunula nebo změnila svůj sklon. Okamžitě by došlo ke globálnímu zemětřesení. Vzduch a voda by se dále pohybovaly setrvačností; hurikány by se valily po povrchu a moře by se řítila na kontinenty spolu se štěrkem, pískem a mořskými živočichy vyvrženými na pevninu. Silné zvýšení tepla by roztavilo horniny a způsobilo sopečné erupce, láva by vytékala z mezer v zemské kůře a pokryla by rozsáhlé oblasti… Jezera by se nakláněla a ztrácela vodu, řeky by změnily svá koryta… Lesy by hořely… .moře by se změnily v pouště…“ [1] (náš překlad).

Ale co bylo příčinou poruch rotace Země?
E. Velikovský a jeho verze, jak jsme si již řekli, vypadá krajně nevěrohodně – vždyť se snažil najít vysvětlení, které by se nevymykalo koncepcím ortodoxní fyziky. Sotva si připouštěl myšlenku, že existují Ti, jejichž síla umožňuje působit na rotaci Země pouhým „stisknutím tlačítka“.
Stručně si nastínime fyzikální principy, na kterých je možnost takových vlivů založena.

Inerciální pozadí nebo “nebeská nebeská klenba”.

Podle nového pojetí gravitace je generována „čistě softwarově“ [2]. Ve sféricky symetrickém planetárním „gravitačním trychtýři“ tedy tyto programy poskytují závislost hmotnosti elementární částice na jejím poloměrovém vektoru: čím dále je částice od středu trychtýře, tím větší je její hmotnost. V testovacím tělese se tedy přímo vytváří vertikální energetický gradient [2], který z definice způsobuje tah, který působí na toto těleso dolů po lokální vertikále.

Programy, které generují zemskou gravitaci, fungují zcela nezávisle na hmotě Země: planeta je jednoduše udržována ve středu planetárního „gravitačního trychtýře“. Existují nezvratné experimentální důkazy, že v rozporu se zákonem univerzální gravitace je tento trychtýř, tzn. oblast zemské gravitace má hranici – v poloměru asi 900 tisíc km.

Stejné programy, které tvoří oblast planetární gravitace, nastavují v této oblasti „monolitické“ inerciální pozadí, příhodně nazývané „nebeská nebeská klenba“. Fyzikálně se projevuje následovně: rychlost zkušebního tělesa má jedinečnou hodnotu ve vztahu k místnímu úseku inerciálního pozadí, na kterém se těleso nachází.

Tyto jednoznačné rychlosti – nazývané „lokálně absolutní“ [2] – mají důležitý fyzikální význam: právě jejich druhé mocniny určují jednoznačné hodnoty kinetických energií těles, tzn. zajistit jedinečnost všech energetických přeměn zahrnujících kinetické energie. A přeměna energií už je vážná, to jsou skutečné fyzikální účinky včetně silových, které jsou vždy jednoznačné: buď se tělo zhroutí, nebo ne. Právě z důvodu jednoznačnosti silových účinků je uspořádána jednoznačnost rychlostí a kinetických energií.

Někdo se může ptát – jak můžeme mluvit o nějakých lokálních absolutních rychlostech, když nás ve škole učili, že veškerý pohyb je relativní?
Odpovídáme:
Nesprávně nás učili, protože jsme nedokončili to hlavní. „Pohyb je relativní“ pouze z hlediska formální logiky a ve skutečném fyzickém světě, kde jistě existují síly a zrychlení, formální logika již nestačí. Je to lokálně-absolutní rychlost, která určuje Keplerovu dráhu při volném letu tělesa.

Pro správný výpočet spotřeby paliva a manévrů během řízeného kosmického letu je potřeba znát lokálně-absolutní rychlost přístroje.

Je to lokálně-absolutní rychlost, která určuje kinematické posuny kvantových hladin ve hmotě – přímou příčinu kvadraticko-dopplerovského zpomalení atomových hodin. Jedinečnost tohoto zpomalení (hodin, ne čas!) demonstrují všechny experimenty s přenosnými atomovými hodinami [2] bez výjimky, včetně těch na palubách satelitů GPS. Samotné vytvoření časové škály systému GPS je založeno na konceptu lokálně-absolutních rychlostí, a nikoli na směšném „principu relativity“, který nemá jediné (!) poctivé experimentální potvrzení [2,3].

Někdo se může ptát dále: jak lze v praxi poznat lokálně absolutní rychlosti těles?
Odpověď:
Je to snadné. V oblasti působení planetární gravitace jsou lokální-absolutní rychlosti rychlosti v referenční soustavě pevně spojené s planetárním inerciálním pozadím.
V oblasti zemské gravitace jsou to rychlosti v geocentrické nerotační vztažné soustavě. Lokálně-absolutní rychlost satelitu je tedy jeho lineární orbitální rychlost.
Lokálně-absolutní rychlost úseku zemského povrchu není rovna nule, rovná se lineární rychlosti denní rotace v její zeměpisné šířce a směřuje k místnímu východu.
Lokálně-absolutní rychlost jedoucího vlaku je odpovídající vektorový součet jeho pozemní rychlosti a lokálně-absolutní rychlosti povrchového úseku, po kterém se vlak pohybuje.
Pamatujte: kinetické energie těles jsou jednoznačné.

Co je “inerciální drift”?

Podle logiky výše uvedeného jsou všechny pohyby těles v blízkozemském inerciálním prostoru, tzn. v oblasti zemské gravitace, by se měla vyskytovat bez ohledu na to, že se tato oblast naopak pohybuje po oběžné dráze kolem Slunce a – spolu s celou Sluneční soustavou – kolem středu Galaxie…
Vše je téměř stejné – s korekcí, že zrychlení v pohybu, gravitační pole způsobí, že tělesa v něm mají stejnou velikost a opačného směru zrychlení, které se nazývá zrychlení inerciálního driftu [4]. Existují experimentální důkazy, že takový inerciální drift je skutečný fyzikální jev.

Je tedy spolehlivě známo, že orbitální pohyb zemské gravitace kolem Slunce není čistě keplerovský: oběžná rychlost tohoto pohybu má sinusovou modulaci s periodou synodického měsíce [5].
Předpokládá se, že toto “dopředu-vzad” chvění superponované na “hladký” pohyb je organizováno tak, aby fungovalo jako parametrický nastavovač pro období měsíční revoluce kolem Země [6].

Takže: výsledné sinusové zrychlení gravitačního pole Země vede k mnoha zajímavým efektům.

1. Za prvé, zrychlení inerciálního driftu získává Měsíc, který ruší jeho oběžný pohyb kolem Země, čímž vzniká jedna z hlavních nerovností v pohybu Měsíce (tj. odchylky od keplerovského pohybu) – tzv. -volal. evekce [2].

2. Dále, zrychlení inerciálního driftu získávají satelity, což je důvod, proč jsou jejich oběžné dráhy také narušeny. Výsledné odchylky v parametrech GPS drah s periodou hvězdného měsíce [4], které jsou spolehlivě detekovány sledovacími službami, nelze v rámci tradičních koncepcí vysvětlit.

3. Konečně synodická turbulence zemské gravitace má vliv nejen na volný pohyb těles v blízkozemském prostoru, ale i na hmotu Země. Zrychlení inerciálního driftu je zahrnuto jako malá korekce ve všech lokálních vektorech gravitace – proto tyto vektory vlivem rotace Země kolem své osy zažívají denní rotační odchylky [2].

Právě tyto rotační odchylky místních olovnic, a už vůbec ne krátký dosah a daleko od dosažení zemské měsíční gravitace [7], jsou skutečnými generátory rotujících přílivových vln v oceánech [2]. které jsou s jistotou detekovány sledovacími službami, nenacházejí vysvětlení v rámci tradičních představ.

Bez ohledu na to, jak nezvykle to vypadá ve světle fyziky, která nám byla vsazena, je to fakt: škubání „monolitického inerciálního prostoru“, který definuje oblast zemské gravitace, přímo generuje silové účinky na látku. – v důsledku inerciálních driftových zrychlení.
A to přímo vyplývá z výše zmíněného konceptu jednohodnotových, lokálně absolutních rychlostí – jejichž hodnoty jsou měřeny ve vztahu k inerciálnímu pozadí. Pravidlo setrvačných vlivů je následující: vznikají prudkými změnami rychlostí.
A nyní si všimneme, že lokálně-absolutní rychlosti těles je možné prudce měnit nejen silovými účinky na tato tělesa, ale i nesilovými účinky – „stahováním“ inerciálního pozadí. Což je pozorováno ve zkušenosti.

To znamená, že programové vlivy, které dávají dostatečně velká zrychlení planetárního inerciálního pozadí, mohou způsobit taková zrychlení inerciálního driftu hmoty planety, která povedou ke globálním kataklyzmatům.

Jak by to jen mohlo být?

Výše bylo zmíněno, že planetární inerciální prostor, který zajišťuje planetární gravitaci, je organizován „čistě softwarovými prostředky“, tzn. uměle. Těžko lze pochybovat o tom, že ti, kdo vyvinuli, odladili a uvedli do automatického režimu provoz těchto programů, mají možnost do této automatické práce zasahovat.

Například je možné jednoduše vypnout planetární gravitaci.
Předpoklad právě takového scénáře dává jediné rozumné vysvětlení jevu pásu asteroidů mezi drahami Marsu a Jupiteru – kde by podle Titius-Bodeova pravidla měla být dráha jiné planety. Představa, že pás asteroidů vznikl díky tomu, že bývalou planetu odnesl silný výbuch, je naivní. Každý balistik potvrdí, že v důsledku takové exploze by fragmenty planety získaly širokou škálu orbitálních rychlostí, proč by létali kolem Slunce po těch nejrozmanitějších drahách. A aby trosky vytvořily pás kolem bývalé oběžné dráhy planety, musí se její látka tiše rozptýlit. To je přesně to, co se stane, pokud je planetární gravitace vypnuta: planeta se rozpadne pouze působením elastických sil, které kompenzují gravitační kompresi [2].

Předpokládejme tedy přítomnost Těch, kteří jsou schopni udělat cokoliv s gravitačním trychtýřem, v jehož středu rotuje Země.
Uvažujme, co se stane, když provedeme jednoduchý programový postup s inerciálním pozadím tohoto trychtýře: náhle jej uvedeme do rotace – ve stejném směru, se stejnou úhlovou rychlostí a se stejnou osou rotace jako Země.
Připomeňme, že jednoznačná rychlost tělesa, která určuje jeho jednoznačnou kinetickou energii, je rychlost vzhledem k inerciálnímu pozadí.

To znamená, že po zmíněném zkroucení inerciálního pozadí dojde k následujícímu:
hmoty tvořící Zemi, které se pohybovaly v důsledku denní rotace Země rychlostí až stovek metrů za sekundu, budou muset náhle anulovat jejich rychlosti. Ale nebudou to schopni udělat okamžitě – vzniknou silné setrvačné silové efekty. Důsledky těchto silových akcí budou různé pro různé typy mas.
Není těžké si představit, jak se budou chovat pohyblivé masy – atmosféra a vody oceánu. Atmosférické hmoty budou plýtvat svou bývalou kinetickou energií na hurikány nebývalé síly, doprovázené silnými jevy atmosférické elektřiny.

Pokud jde o vody oceánu…
Problém pro 10. třídu:
Do jaké výšky může voda, pohybující se rychlostí 400 m/s, vystřelit, když se ji pokusíte náhle zastavit?
Bohužel v hydrodynamice neexistuje rovnice, která by modelovala takovou situaci ve vztahu k oceánu. A prostřednictvím výpočtu dynamické hlavy na základě Bernoulliho rovnice je možné navržený problém vyřešit pouze v hrubé aproximaci.

Odpověď je tato:
Pokud by se „koeficient odporu“ rovnal jedné, mohla by oceánská voda vystřelit až 8 km. Poloviční rychlostí, oceán by mohl vystřelit až 4 km, ale není to o moc jednodušší: tak či onak by se oceány převalovaly přes kontinenty, smývaly a ničily vše, co by jim stálo v cestě. Stejné setrvačné vlivy by trhaly skály z jejich míst, odvalovaly bludné balvany, posouvaly hory, zvrásňovaly zemskou kůru a zároveň by formovaly nová pohoří a budovaly stávající – navrstvily nové útvary na staré.

Stejné setrvačné účinky prostřednictvím tření vrstev zemské kůry pohybujících se podél sebe a prostřednictvím jejich deformace by způsobily prudké zvýšení teploty v oblastech mechanického působení – a v důsledku toho zvýšenou tvorbu lávy, která by mohla vylévat na povrch prasklinami a poruchami.
V důsledku všech těchto poruch vody a pevniny se obrysy kontinentů a oceánů mohly změnit k nepoznání.

Jaká energie by byla vynaložena na všechny tyto titánské změny?
Odpověď:
Dřívější kinetická energie rotace hmot, které tvoří Zemi – ostatně v nové situaci by se tato energie měla stát nulovou. Všechno je spravedlivé.

Zbývá vysvětlit, jak byly uspořádány klimatické anomálie a takové rotace Země, kdy se tropické oblasti staly polárními a naopak.

“Jak chci, tak se otočím!”

Výše je popsána pouze jedna z variant rotace planetárního inerciálního pozadí – ve které se osa této rotace shoduje s osou rotace planety. Osa rotace planety zároveň nezmění svou orientaci vzhledem k „stálicím“ a planeta samotná se nebude otáčet tak, aby se na pólech objevily nové body povrchu.

Ale přeci jen, planetární inerciální pozadí lze zkroutit tak, že se jeho osa rotace neshoduje s osou rotace planety – ale pouze se s ní protíná ve středu planety. Pak, v závislosti zaprvé na úhlu mezi osami rotace pozemského inerciálního pozadí a Země, a zadruhé na rozdílu mezi jejich úhlovými rychlostmi rotace, by výsledkem byly dva výraznější efekty. Jmenovitě: precese zemské osy rotace – zejména změna sklonu této osy k rovině oběžné dráhy – a rotace Země, převádění nových bodů povrchu na póly.

V obecném případě lze vhodnými víry inerciálního pozadí Země měnit všechny parametry charakterizující rotaci Země – úhlovou rychlost rotace, polohu osy rotace v Zemi samotné, jakož i orientace osy rotace vzhledem k stálicím – a proto, a její sklon k rovině oběžné dráhy. Čím prudší změna kteréhokoli z těchto tří parametrů bude provedena, tím drtivější setrvačné vlivy bude doprovázena.

Tak se dostáváme k řešení, jak se tropické oblasti Země staly polárními.
Pokud jde o klimatické anomálie, zdá se nám, že zde by se věci nemohly dít bez změn sklonu osy rotace Země k rovině její oběžné dráhy.

Vezměte si například notoricky známou „dobu ledovou“.
Jsou na to návody. Věří ale pohádkám o tom, že většina zemského povrchu byla pokryta ledovou skořápkou kvůli tomu, že z nějakého důvodu náhle klesla teplota na Zemi. Dokonce vymýšlejí vysoce vědecké důvody pro pokles teploty – blokování slunečního světla mraky sopečného popela … nebo prach a kouř v důsledku dopadu velkého meteoritu … nebo, zde je další, nejnovější móda: ” nukleární zima“ přišla, říkají, kvůli dávným válkám s použitím jaderných zbraní.

Logika je docela akademická:
led se děje tam, kde je zima, což znamená abyste získali více ledu, musíte vychladnout, že?
Ne takhle ne. Upozorňuje na to E. Velikovsky [1]. Voda pro ledové skořápky na kontinentech mohla pocházet pouze z oceánů. Pak ale pro vznik těchto skořápek muselo někde dojít k rychlému odpařování oceánské vody, a to je možné pouze se zvýšením teploty.

Pokud by, jak věří teoretici doby ledové, teplota na Zemi jednoduše poklesla, pak by to nevedlo k rychlému odpařování oceánské vody: naopak, oceány by jednoduše zamrzly a neposkytovaly by vodu pro ledové skořápky na kontinentech.
A aby tyto skořápky vznikly, je nutné, aby abnormální teplo na některých místech zajistilo rychlé odpařování oceánské vody a abnormální chlad na jiných místech proměnil odpařenou vodu v ledovou skořápku. Je taková spolupráce anomálního tepla a anomálního chladu možná?
Odpovídáme: je to možné!

Jmenovaný problém se zdá neřešitelný pouze za implicitního předpokladu, že všechna ta místa na kontinentech, kde se nalézají stopy ledové skořápky, byla touto skořápkou pokryta současně.
Nic ale nenasvědčuje tomu, že tomu tak bylo.

Nyní, jak víte, Země má ledové polární čepičky.
Ovlivněním inerciálního pozadí Země bylo možné pomalu otáčet Zemi tak, že všechny ty oblasti severní a jižní polokoule, kde se nacházejí známky zalednění, postupně procházely polárními oblastmi – takže tento ledový kruh je kompletní, řekněme, za několik set let. To je v zásadě možné při současné velikosti polárních čepiček, které podléhají sezónním výkyvům – v zimě severní polární čepice roste a jižní klesá a v létě se vše děje naopak.

Tyto sezónní výkyvy ve velikosti polárních čepiček jsou způsobeny sezónními odchylkami v množství slunečního tepla, které na ně dopadá – v důsledku mírného sklonu zemské osy k rovině oběžné dráhy.
Tento sklon lze ale zvýšit.
Pak by se v polárních oblastech zvýšil roční rozsah slunečních tepelných efektů [8] – na obou polokoulích by intenzita jak tání ledové čepice, tak i vypařování oceánské vody v horkém období a zamrzání ledu. strop v chladném období by se zvýšil.

A pak v průběhu „doby ledové“, tzn. pomalu se vkrádají stále nové oblasti zemského povrchu pod polární čepičky, sezónní výkyvy ve velikosti polárních čepiček by měly větší rozsah než nyní. Pak by se v polárních oblastech zvýšil roční rozsah slunečních tepelných efektů [8] – na obou polokoulích by intenzita jak tání ledové čepice, tak i vypařování oceánské vody v horkém období a zamrzání ledu. strop v chladném období by se zvýšil.

To by samozřejmě způsobilo určité nepříjemnosti pro flóru a faunu.
Pokud však „doba ledová“ skutečně probíhala podle výše popsaného scénáře „plížení“, pak toto období nemělo žádný globálně katastrofický dopad na flóru a faunu.
Zdá se nám, že výše popsané inerciální efekty měly díky prudkým posunům v inerciálním pozadí Země globální katastrofické dopady – přitom zde byla nejen flóra a fauna, ale i vysoce rozvinuté civilizace, jejichž důkazy jsou dobře známy. smeteny z povrchu Země.

Co ještě říct?

Znalosti o globálních katastrofách a jejich příčinách jsou strategickými znalostmi, protože takové katastrofy se mohou opakovat. Ale zvláštním způsobem je toto téma v oficiální vědě považováno za tabu.

Proč do nás vtloukali falešnou fyziku?
Zejména teze, že gravitace je generována hmotami a masivní tělesa se údajně přitahují k sobě ve dvojicích! Není to tak, že s takovými názory na gravitaci zůstanou skutečné příčiny globálních katastrof zaručeně skryté?
Aby vědci vyzbrojení takovými názory, i když čelili zjevným důkazům globálních katastrof, naprosto zmateně blábolili: „Je to fyzicky nemožné“ – a snažili se na tato nepříjemná fakta co nejdříve zapomenout…
A abychom byli úplně bezmocní, až se nebeská klenba znovu obrátí.

Autor článku: Andrej Grišajev

Odkazy k dalšímu studiu:

1. Emmanuel Velikovský. Země v otřesech. – Dostupný online. https://librolife.ru/g1852382

2. A.A. Grishaev. Kniha “Tento “digitální” fyzický svět.” M., 2010. – Dostupné na webu Náčrtky pro novou fyziku .
3. A. A. Grishaev. Lineární urychlovač: Zřejmý důkaz absence relativistického růstu energie. – K dispozici tam.
4. A. A. Grishaev. Siderické variace v parametrech oběžné dráhy GPS: Další potvrzení nového konceptu gravitace. – K dispozici tam.
5. A. A. Grishaev. Důkaz jednorozměrnosti kmitání Země v kinematice dvojice Země-Měsíc. – K dispozici tam.
6. A. A. Grishaev. Orbitální synchronizátor Měsíce. – K dispozici tam.
7. A. A. Grishaev. Hranice gravitačního pole Měsíce: analýza letů v cirkumlunárním prostoru. – K dispozici tam.

8. Program SUN-Tracker ukazuje denní chod Slunce pro pozorovatele v jakékoli severní zeměpisné šířce, v kterýkoli den v roce – s libovolným sklonem zemské osy (od 0o do 40o). K dispozici zde.

http://www.geost-21.su/ru
https://cs.wikipedia.org/wiki/Immanuel_Velikovský

The post Velikovský. Obrácená nebeská klenba. Revoluční teorie klimatických katastrof first appeared on Čítárny.

Karel Klostermann napsal Črty ze Šumavy (německy psaná knížka Böhmerwaldskizzen) v mnoha směrech jako vizionářské dílo, ne nepodobno dílu amerického esejisty a filosofa Thoreaua. Čtivé dílo ocení každý, kdo se dokázal ponořit při chůzi hlubokým lesem do sebe sama, kdo byl okouzlen vůni, tichem i zpěvem v prosluněných lesích. To je ale také předpoklad, abychom plně pochopili odkaz, který nám Klostermann zanechává.

Čteme a jsme zaujati jeho přesnými popisy přírody i doby.

Klostermann dokázal vystihnout život a tradice šumavských obyvatel i těsnou souvislost mezi člověkem a přírodou. V jeho poznámkách z cest krásnou Šumavou se přeneseme se do staré doby. 

“Při pomyšlení na tu dobu se asi neubráníme jisté nostalgii; tehdy tady bujela a vládla příroda, tehdy se nad velebným pralesem rozprostíral posvátný, tichý mír. Mír! Takové krásné slovo máme, nejhezčí ze všech slov – ale jeho ozvěna duní prázdnotou”, píše Klostermann.

Neumím naprosto vynalézati ani typů, ani povah, ani událostí, toho daru se mi nedostalo. Osoby, jež předvádím čtenářům, existovaly, a co vypravuji ve svých románech a povídkách, se stalo, já jsem to pouze kombinoval, uspořádal a v jakýsi celek upravil…
Karel Klostermann

Zajímavé je, že už tenkrát, v roce 1890, kdy knížka vychází, projevil Klostermann velké obavy z mizejících lesů Šumavy.
To bylo způsobeno jak mýcením lesů a rozšiřováním statků na německo-české hranici a jednak ničivou vichřici, která Šumavu postihla 27. října 1870.
A jeho obavy se opakují dosnes.

“Z původního šumavského pralesa, jenž kdysi pokrýval skutečně celou Šumavu, zbyl za sto let ubohoučký zbyteček na Boubíně,” píše Misantrop ve své Rakovině na kůži Země a pokračuje. “Zbyteček zalesněného kopce, který je milovníkům pravé divočiny beztak k nepotřebě, protože je jednak příliš často navštěvován výletníky a turisty, a navíc je tak přísně hlídán, že našinec nemůže udělat ani krok mimo označené stezky, natož se tam – jako v každé správné divočině – dokonce utábořit nebo rozdělat malý ohníček pro zahřátí těla nebo pro usušení šatstva. Boubín je víc neživotným muzeem nedotknutelných zašlých exponátů, na něž není dovoleno sahat, než nefalšovanou divočinou. Ta už vinou člověka neexistuje nikde. Lidská rakovina pokryla a zadusila celou zem.”
Karel Klostermann

Julius Mařák / Průhled bukovým lesem 1858-1859 / výřez

Výpisky: Karel Klostermann / Črty ze Šumavy

Moje ubohá, prostá Šumavo, milovaný domove našich otců! Přicházejí a odcházejí, oceňují tvou krásu, aniž by ji viděli. Nedokáží nahmatat puls života; jejich srdce je studené a jejich mysl prázdná. Co je jim po tom, jak to tady bylo dřív a jak to bude vypadat v budoucnosti?

Stojí za to je pozorovat, tyhle milovníky štětovaných (štěrkových) cest, kteří mají největší zájem o naše ubohé pestrobarevné pstruhy, mezi kterými příšerně řádí. Jak volně jsme se dřív cítili pod zelenými jedlemi a smrky, na březích tichých jezer a šumících potoků! Zato teď tu kraluje roztaženost.

Už zmizela ta pralesní nádhera a její zbytky jsou jen matným odleskem dávno zaniklé vznešenosti.

Nepopsatelně nádherný majestátní prales je pryč. A ptačí hlasy zvonků, pronikající řezavým zimním ovzduším, jako by kdysi tak nádhernému lesu zvonily hranu. Klesl a už asi nikdy, nikdy nepovstane v původní, panenské kráse, ve své zasmušilé majestátnosti. Bývalo krásně tady nahoře, všude ticho a velebný klid, a jakou volnost člověk pocítil při pomyšlení, že se zbavil lakotných lidí a že v naší krásné vlasti je ještě místo, kde vládne a tvoří jen příroda a že zrovna tady pramení naše nejmilejší řeka Vltava.
A když její vody dospěly až do Prahy, bylo na nich znát, kde se shromáždily a odkud pocházejí; byly tmavé jako rašeliniště bažin, ze kterých plynuly přebytky vody do potoků. Teď v nich převažuje hněď a žluť ornice, kterou deště splachují z polí do řeky. Je těžko popíratelnou skutečností, že obrovské lesy na hranici zadržovaly mraky táhnoucí ze západu a nutily je odevzdat jim své zásoby dešťové vody. Vlhkost se shromažďovala v lesích a bažinách, ze kterých postupně proudila do potoků; řečiště bývala plná vody a přece se záplavy nevyskytovaly tak často, jako nyní. Tahle skutečnost už byla mnohostranně a důkladně zhodnocena; ať ji ti, kterých se týká, nepouštějí nikdy ze zřetele!

Samotný pramen Vltavy leží v bažinaté nížině. Malá prohlubeň, ze které vyvěrá pramen, je teď obezděna.

Až do roku 1870 se pramen skrýval hluboko v téměř neproniknutelném pralese. Na jeho okraji stál obrovský smrk, určitě dvacet sáhů vysoký a s kmenem o průměru čtyř stop. Trůnil tady u kolébky naší rázovité řeky jako strážce z pradávných dob a vzdoroval všem vichřicím a bleskům. Kolem něj stály těsně vedle sebe jeho století druhové – všichni podlehli maličkému hmyzu, který tu příšerně řádil. Obrovští velikáni podlehli nicotným trpaslíčkům; nebylo to osudové znamení?

Co tu kdysi ve své nádheře a majestátnosti bývalo jedinečné, nekonečný prales, to až na několik málo zbytků zaniklo.

Ale jedno si Šumava podržela: působí jako melancholická píseň, která nezadržitelně proniká do srdce. Bez přestání se před námi rozprostírají lesy a slatě a vyprávějí nám epopej, která nemá obdoby, epopej o zaniklém a zanikajícím obřím rodu, který nechala příroda vyrůst a pak ho nemilosrdně zničila.

Zní tady píseň a máte-li pozorný sluch, neujde vám smysl jejích tónů; a země před vámi rozevírá poučnou knihu s nespočetnými stránkami. Staré kmeny a staré pařezy pokrývající půdu jsou vesměs popsány rozpukaným písmem; zdá se být tajuplné a přece je zlehka čitelné.

Přišel čas, kdy se musíme vydat na zpáteční cestu.

Zavítáme-li do některého z hostinců, pozeptáme se po starých knihách návštěvníků. Přiznám se, že si v těch starých knihách rád listuji; bývaly tak nevinné a obsahovaly mnohou zajímavou poznámku, lecjaký verš, který svědčil buď o velikém nadšení autora nebo o jeho bohulibé naivitě. Teď je tomu jinak; teď se každý ničema domnívá, že svět čeká jen na jeho pitomé výlevy nenávisti, které z nedostatku jiných skládek vnucuje knihám návštěvníků.

Vždycky, když to vidím, zabolí mě u srdce. Dřív jsme klidně žili pospolu a nikoho nenapadlo ptát se po národnosti toho druhého; žádný člověk nebyl počešťován ani poněmčován. Copak neexistuje vyhlídka na návrat starých zlatých časů, kdy jsme v dobrých i zlých dobách byli všichni bratry? Ponechejme každého v klidu a nepišme do ubohých knih návštěvníků úvodníkové duchaplnosti a rázná vyhlášení nepřátelství; vždyť už jen z těchhle příčin jsou knihy tak rozdrbané a ošumělé. My nahoře v zelených lesích potřebujeme bílou knihu dorozumění a ne žlutou knihu nenávisti; všichni se chceme radovat z boží přírody, ať Němci nebo Češi – vždyť Šumava patří nám všem a když přijde Francouz nebo kdokoliv jiný, ať se taky raduje, pokud ovšem nebude prolévat krvavé slzy nad smutným pustošením v minulých letech a nad malichernými lidmi, kteří ani když se vydají do nejnádhernějšího ze všech chrámů, chrámu přírody, nedokáží svou nenávist zanechat doma.
xxx

Jaký poměr se vytvořil mezi ředitelem Kleemannem a sborem profesorským, v jehož čele stál, o tom se celkem mnoho neproslýchalo. Říkalo se pouze, že sedí velmi pevně na svém ředitelském prestole, ježto měl ve vídeňském ministerstvu kultu a vyučování bratra odborného přednostu, velice vlivného, jenž držel nad ním ruku. Duch, nám nepřátelský, jenž vanul k nám z onoho ústředí za doby bachovského absolutismu, oktrojovanou ústavou, jejímž představitelem byl zarytý nepřítel všeho českého a pokrokového, pověstný rytíř Ant. Schmerling, se velmi málo změnil a ředitel Kleemann mluvil a jednal zcela ve smyslu inspirací, jichž se mu dostávalo z Vídně. Netajil se nijak, že vzmáhající národní smýšlení, jevící se studující mládeži, se mu protivilo a pokládal za svou povinnost, učiniti, seč byl, aby mu čelil a je potíral. Neminulo týdne, aby nebyl spustil nějakou tu filipiku, často dosti malichernou a jeho nedůstojnou, jak formou, tak i obsahem namířenou proti národnímu smýšlení jak studujících vůbec, tak i toho kterého z nich. Podnět k tomu mu dávala obyčejně nějaká neuspokojující jej odpověď některého, jehož právě zkoušel.

„Tak! Tak!“ – spustil na příklad: „Tohle vy nevíte? To jste kvintán? – Nu, arciť, kdepak vy byste měl kdy podívat se do slovníku nebo do mluvnice! Vy musíte především studovati Národní listy! Z těch tak kdybych vás zkoušel, to by vám huba jinak jela… Ja! Ja! – das Gift der Národní listy und die ordinären Witze der Humoristické listy, das sind die Dinge, die Sie interessieren und vomit Sie Ihren Geist bilden! – Nu, však přijde čas, kdy budete litovat, že jste celý prosáklý touhle otravou a rád byste se jí zbavil, až uvidíte, kam jste se s ní dostal, ale bude pozdě.“
Mluvě tak, vrtěl sebou, jako by si sedl do mraveniště, hryzl vztekle bradavici na rtu a pohledem div neprobodal nejen toho, k němuž tuto svou řeč promlouval, ale i řadu jiných, sedících třebas opodál tohoto, ty totiž, jež měl v podezření, že také čtou Národní listy nebo Humory.

Jindy zase spustil takto: „Helejte ho a poslouchejte, jaké hlouposti plácá! – Ale včera jste ho měli vidět, jak promenýroval po rynku! Navěsil na sebe o pár pentličkách a pár šňůrkách… čamara! národní kroj!… pštrosí pérko na klobouce a hlavu měl až někde v oblacích!… Náramnej pán!… dybych já byl vo Božím hodě to, co von myslí, že je ve všední den!… zatím je to docela hloupej vovčák, kterej nemá v hlavě, co by stálo za šňupec tabáku. S takovejma lidma se potom člověk musí zlobit a plahočit!… Jen když je vlastenec, třebas byl hloupej, že div domy neporazí!…“
Takhle mluvil tehdy ředitel „českého“ gymnázia ke svým českým (uvozovka odpadává) žákům.
Není věru třeba přidati k tomu poznámku.

The post Karel Klostermann. Proč nám Črty ze Šumavy tak připomínají amerického esejistu Thoreaua? first appeared on Čítárny.

Johannes Kepler (27.12. 1571 / 15.11. 1630) byl první, který na popisuje oběh planet po elipsách. Zdokonalil tak revoluční názor Galilea (15.2. 1564 / 8 1. 1642), který planetu Země nechal obíhat kolem Slunce a odstranil ji z centra vesmíru. Od té chvíle se hroutí starý Ptolemaiovský model vesmíru, založený na dokonalosti kruhu.Ale hlavně se mění svět lidského myšlení a pohled na dokonalost.

Představa, že svět funguje v jakési všeobsažné harmonii a planety vytvářejí vesmírnou hudbu, pochází již z dob starého Řecka, přinejmenším z dob života Pythagora (v 6. století př. Kr.) a jeho žáků.
Slovo harmonie pochází z řečtiny, ale znamenalo něco trochu jiného než dnes.
U Homéra vyjadřovalo správné propojení, správnou práci, např. tesaře.
Později se začal tento termín používat v hudbě a měl by spíše znít jako “ladění”. Správně naladěná harfa má harmonii, nesprávně naladěná harfa ji nemá.
Nebe je tedy přirozeně naladěno nejlépe ze všeho.

Keplerovy představy o pohybu planet byly založeny na Koperníkově předpokladu, že středem planetárního systém u je Slunce (viz ilustrace z jeho knihy De revolutionibus orbium coelestium, vydané roku 1534).
Kepler objevil, že planety obíhají kolem Slunce ne po kruhových, ale eliptických drahách.
Tvrdí se, že ho tato myšlenky napadla v době, kdy pobýval v Praze, jako host a přítel Tychona de Brahe.

Dnes samozřejmě netušíme, zda Pythagoras mínil svá slova o vyladěnosti planet v termínech matematických, zda Řekové počítali i Měsíc a přiřadili mu nejnižší notu, protože obíhá nejníže, atd. Pozorovány z naší nedokonalé Země, planety se skutečně pohybují vzhledem k relativně fixním hvězdám v relativně fixních kruzích. Později se ukázalo, že kruhové dráhy jsou spíše eliptické, nepravidelné, ale i tyto jejich nepravidelnosti jsou pravidelné. Po hypotézách a teoriích Aristarcha (3. století př. Kr.), Hipparcha (2. stol. př. Kr.), Ptolemaia (2. stol) a nakonec Koperníka (15. stol), který uvažoval o kruzích, přišel Kepler.

Pohyby nebeských těles nejsou ničím jiným než nepřetržitou písní pro několik hlasů, která se však dá vnímat jen intelektem, nikoli sluchem …
Johannes Kepler

Johannes Kepler (27.12. 1571 – 15.11. 1630) všechny předchozí teorie zdědil.

I on věřil, že planety se pohybují v kruzích kolem Slunce, a protože měl v té době nejlepší dalekohledy (po Tychonovi de Brahe), rozhodl se, že to dokáže. Jenže čím více údajů nashromáždil, tím obtížněji pasovaly do kruhové hypotézy. Když konečně vyzkoušel eliptické dráhy, vše zapadlo do sebe. Z nějakých důvodů nechal Bůh planety obíhat ne v kruzích, ale v elipsách. Šok z tohoto objevu si dnes těžko můžeme představit. Proč Bůh nepoužil dokonalý kruh a nechal planety pohybovat se tak nedokonale?

Kepler byl přesvědčen, že nějaký důvod musí existovat, a rozhodl se ho najít.
Pomohla mu prastará myšlenka vesmírné harmonie. Kepler byl také hudebník a byl dobře obeznámen s vokálními skladbami, např. G. P. da Palestriny a T. di Vittoria. Vyslovil proto hypotézu, že stejně, jako se mění hlasy v polyfonních písních, nechal Bůh planety obíhat po měnících se drahách proto, aby vytvořil vesmírný akord o šesti hlasech, které tvoří Země plus pět tehdy okem viditelných planet. Při výpočtech s lineárními vzdálenostmi Kepler ale dospěl k disonantním veličinám. Teprve když zkusil úhlové vzdálenosti, jako by byly planety pozorovány ze Slunce, zdálo se mu, že nalezl důvod, proč Bůh stvořil planety obíhající po eliptických drahách: harmonie světa je neustále se vyvíjející motet pro šest měnících se hlasů.

Takto si Kepler představoval, že by planety zněly”, vyjádřeno v notách. Samozřejmě věděl, že by “nezněly tak, jak je to naznačeno, protože je jejich pohyb nepřetržitý a proměnlivý, od jednoho extrému ke druhému, a neustále by tak měnily výšku tónu – což nedokážu nijak znázornit, a zvláště ne v notách.”
Moderní notace si se změnou výšky pomyslných tóml planet sluneční soustavy ví rady a znázorňuje její proměnlivost pomocí glissand, stoupajících a klesajících tónů.

Američané John Rodgers a Willie Ruff se před několika lety rozhodli rekonstruovat Keplerovu hypotézu o vesmírné hudbě.
Jako výchozí datum postavení planet zvolili situaci, jak by se jevila 27. 12. 1571, tedy v den Keplerova narození. Pokud se týče převodu číselných údajů do oblasti slyšitelné lidskému uchu, např. výšky tónu, Kepler sám již některé převody spočítal.

Saturn.
Pro tuto planetu vybral nízké G2.

Merkur.
Nejvyšší nota Merkuru tedy bude pětičárkové E a rozsah asi osm oktáv. To vše je ještě v oblasti slyšitelnosti lidského ucha. Merkur je nejrychleji obíhající planetou s velmi excentrickou oběžnou dráhou a jeho zvuk se podobá píšťalce.

Venuše a Země.
Tyto planety mají téměř stejné dráhy a dohromady znějí v sextě (poblíž noty E a Gis) s neustálou půltónovou změnou.
Pro Keplera to byly tři tóny řady do-re-mi-fa­sol-la-si, tedy pro jeho dobu symbolicky mi-fa-mi (misery, famine, misery – bída, hladomor, bída).

Mars.
Ten zpívá velmi harmonicky a jeho alt kolísá mezi horním a dolním C.

Jupiter.
Vzdálenost mezi Marsem a Jupiterem je větší než mezi předchozími planetami a Jupiterova píseň je v basech a mnohem pomalejší. Jeho zmenšená tercie kolísá od D do H. Ještě dále a ještě hlouběji zní Saturn, téměř na hranici slyšitelnosti.

Další planety Kepler v té době neznal.
Autoři zvukové rekonstrukce jim přiřadili ne tóny, ale rytmus.
Uran tepe devět až desetkrát za vteřinu.
Neptun v tempu pěti tepů za vteřinu.
Basový buben Pluta je základem celé struktury. Jeho oběžná dráha je velmi excentrická, a tak jeho zrychlování a zpomalování dává vzniknout zajímavým vztahům s ostatními planetami.

Znovu je nutno zdůraznit, že podle Keplera by se tato harmonie vesmíru měla poslouchat jakoby ze Slunce. Kepler byl oddán Koperníkovým ideám a pohrdal každým, kdo uvažoval geocentricky.

Přivrženci nové teorie tvrdí, že veškerou energii a hmotu si lze představit v podobě nekonečně tenkých strun, které se chvějí v desetirozměrném vesmíru. Noty, jichž lze zahrát nekonečné množství, nejsou nejdůležitější. Rozhodujícíje sama struna. Budeme-li studovat její vibrace, odvodíme, že existuje nekonečný počet kmitočtú, jimiž struna může vzduch rozechvět. “Strunové rovnice jsou definovány,”
dodává prof. Michio Kaku z City College v New Yor­ku, “ale matematika 21. století ještě nebyla objevena.”

Americké družice Voyager objevily počátkem osmdesátých let podivné radiové signály, jejichž zdroj se nepodařilo zjistit.
Po měsících analýz vznikla domněnka, že signál může vznikat podobně, jako by někdo občas drnknul na gigantickou kytaru a že tedy jde o “hudbu kosmu”.
W. Kurt z univerzity v Iowě a F. Scarf z kalifornské univerzity spekulují, že ve vzdálenosti deseti milionů kilometrů od Země jsou elektricky nabuzené pásy plazmy vybuzovány vlivem jiných hvězd a šokem elektronů dochází k plazmové oscilaci.

V rámci hledání “teorie všeho” dnešní fyzikové a matematici stále častěji hovoří jazykem šamanů a především hudebníků.
Lidské tělo chápou jako akord, který vzniká souzvukem miliard strun. Tzv. superstrunová teorie tvrdí, že veškerou hmotu a energii si lze představit v podobě nekonečně tenkých strun, které se chvějí v desetirozměrném vesmíru. Jsou-li subatomové částice notami, představují harmonie produkované superstrunami fyzikální zákon’y a vesmír lze chápat jako velkolepou symfonii vibrujících vláken energie …

Pythagoras i Kepler by měli radost.

Ukázka z knihy svolením autora.
Vlastimil Marek / Tajné dějiny hudby – zvuk, ticho jako stav vědomí
Tajné dějiny hudby

Galileo odstranil Zemi z centra vesmíru a nechal ji obíhat kolem Slunce, zatímco Keplerův planetární model obsahuje elipsy.
Hroutí se nejen představa Země jako středu Vesmíru, ale i starý Ptolemaiovský model vesmíru, založený na dokonalosti kruhu.
A hlavně mění se svět lidského myšlení a pohled na dokonalost.

The post Kepler a jeho geniální vesmírný akord o šesti hlasech, notový zápis planet first appeared on Čítárny.

Pojem “změna klimatu” historie nezná. Je ale plná převratů a revolucí, které požíraly své děti, aniž by ovšem bylo dotčeno samotné vítězství a zpochybněna vítězná ideologie. (viz Francouzská revoluce (1789 – 1799), kde dokonce její nejaktivnější tvůrci skončili na gilotině. Nejdřív Danton a pak sám Robespierre)

Jako všechny ideologie se i tato zelená zprvu lidem podbízela, usilovala o jejich přízeň a sympatie.
Jakmile se ale Evropa zezelenala, z přátelské ideologie se stala ideologie povinná, netolerantní, totalitní. A začala diktovat lidem jak mají žít.

Climate Doomsday Cultist tvrdí, že je nemorální a sobecké mít děti
Kultista Climate Doomsday tvrdí, že je nemorální a sobecké mít děti kvůli množství „uhlíku“, (orig. carbo))) které během svého života vypustí.
„Každé dítě v průmyslové zemi, jako je ta naše, spotřebuje za svůj život kolem 500 tun uhlíku. To je ekvivalent 1000 let elektřiny pro domácnost. Takže každé dítě má vliv.“
Někdo by měl tomu klaunovi vysvětlit, že uhlík a CO2 nejsou totéž !!!!

Zelený globalistický koordinátor z USA, John Kerry:
Zemědělský průmysl musí být zničen, aby bylo dosaženo čisté nuly.
“Zemědělství přispívá asi 33 % všech emisí světa. A nemůžeme se dostat k čisté nule – tuto práci nedokončíme – pokud zemědělství není v popředí jako součást řešení.”

Citace Redakce Čítárny.

Ve společnosti ale roste znechucení zelenou agendou, co se tváří být naším údělem, čehož výrazem jsou novotvary jako ekoteroristé, či zelené mozky, kterými již nejsou míněni vojáci.

Švýcarský bankéř Hubert Keller o dalším šíleném cíli aktivistů globálního oteplování na WEF v Davosu 2024:
Káva, kterou všichni pijeme, uvolňuje 15 až 20 tun oxidu uhličitého na tunu kávy. Proto bychom měli všichni vědět, že pokaždé, když pijeme kávu, v podstatě uvolňujeme do atmosféry oxid uhličitý. Dalším důvodem je to, že většina kávových plantáží nebo většina kávy se vyrábí prostřednictvím monokultury a monokultura je také ovlivněna změnou klimatu. Kvalita těchto přírodních zdrojů se poměrně rychle zhoršuje.
WEF leden / 2024

Barbara Baarsma, členka Světového ekonomického fóra WEF, popisuje zcela jasně neofeudální otrokářskou povahu nového systému osobních uhlíkových povolenek:
„Pokud chci létat, koupím si nějaké uhlíkové emisní povolenky od někoho, kdo si nemůže dovolit létat, například… Nebo když někdo žije v malém domě, může prodat svá uhlíková emisní práva někomu, kdo žije ve velkém domě. Tímto způsobem mohou chudí lidé těžit ze zelené ekonomiky.“
WEF leden / 2024

Citace Redakce Čítárny.

Není to tak dávno, co ekologičtí myslitelé s úsměvem odráželi nařčení, že chtějí lidi vrátit na stromy.
Dnes tomu zaraženě přihlížejí, když ideologie obnovitelných zdrojů energie hrozí devastovat jak energetiku, tak i životní prostředí. Marně bychom od nich čekali komentář, že zelený establishment přesedl z jízdního kola do dotovaného elektromobilu anebo do tanku.
A neřeknou nám, co je zeleného na řece plné plastů anebo na obrovských tankerech se zkapalněným plynem, poháněných mazutem, co zaneřádí planetu víc, než veškeré automobily se spalovacími motory.

Kazatel klimatického soudného dne Al Gore na panelu WEF 2024 definitivně zešílel.
“[Skleníkové plyny] nyní zachycují tolik tepla navíc, jaké by uvolnilo 600 000 atomových bomb třídy Hirošima explodujících každý den.”
“To je to, co vaří oceány… a vytváří sucha, taje led a zvedá hladinu moře a způsobuje tyto vlny klimatických uprchlíků, které podle předpovědi v tomto století dosáhnou jedné miliardy.”

Citace Redakce Čítárny.

Místo zelených nadšenců, kteří se snažili žít v harmonii s přírodou, zde máme zelené spekulanty s emisními povolenkami, zelené právníky, vydírající developery, anebo zelené záškoláky.

GREEN DEAL SE VIDITELNĚ STAL MOCENSKÝM NÁSTROJEM NA VYBÍRÁNÍ DANÍ A OBOHOCOVÁNÍ NADNÁRODNÍCH KORPORACÍ!

Vidíme, jak zelený fanatizmus kráčí ruku v ruce se zeleným pokrytectvím. Nesmlouvavě, přes mrtvoly, veden vidinou zeleného zisku. Není důvod pochybovat, že než zelená vlna opadne, smete vše, co jí stojí v cestě. Posledním stádiem ideologií, kdy fanatici prosadí pověstný klid na práci a řád, totiž bývá tyranie.

A protože už tady všechno bylo, neuškodí připomenout Chestertona, který o tyranech napsal:

Tyranie vždy vchází nehlídanou branou.
Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl.
Tyran je vždy zrádný. Vždy přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo “lidská práva”…

Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje.

Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení.
Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti.

Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.“

Tyran, který nám klepe na dveře, nebude nevydařený socialista, ani nevydařený kapitalista. Otevíráme dveře tyranovi novému, který nás srovná, že z toho budeme zelení až po uši.

Podle Ivana Hoffmana na Radio Universum

Ukázkové příklady mediálního šíření poplašných zpráv z nedávné doby:

1970
Biolog Paul Ehrlich předpověděl, že rostoucí teploty povedou v Británii k masovému hladu do roku 2000.

2006
Bývalý americký viceprezident Al Gore ve svém dokumentu z roku 2006 „An Inconvenient Truth“ předpověděl, že do roku 2013 budou muset stovky milionů lidí opustit své domovy kvůli tání polárních ledovců.

2018
Greta Thunbergová ve svém tweetu odkazovala na web „předního klimatologa“, který tvrdil, že pokud během příštích pěti let (do roku 2023) nepřestaneme spalovat fosilní paliva, celá lidská rasa bude zničena.
Pak tweet raději smazala.

2019
Při projevu na výročním zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu učinila Greta Thunberg následující prohlášení: „Lidstvo má osm let na to, aby se zcela vymanilo z fosilních paliv.“

Citace Redakce Čítárny.

Graf množství CO2 na planetě v průběhu milónů let.
Ledovcové vrty v 90.letech ukázaly, že nejprve se vždy měnily teploty a teprve poté – se zpožděním stovek let – na to reaguje oxid uhličitý. CO2 tedy neřídí teploty, ale právě naopak. Růst hladin moří i uvolňování CO2 z oceánů do atmosféry může pokračovat ještě stovky let po skončení oteplování. Je tu velká tepelná setrvačnost. To se v době vzniku IPCC 1988 nevědělo. Ani to nevěděl Arrhenius, otec skleníkové hypotézy, v 19.století. / Tim Patterson

Kanadský geolog Tim Patterson:

“Svým studentům říkám, že pokud věří, že klima je řízeno oxidem uhličitým, tak jim jistě také nebude dělat problém uvěřit, že Winston Churchill je zodpovědný za porážku v bitvě u Hastinxu tisíc let před svým narozením.”

Profesor Ian Plimer (titulní foto) je původním povoláním geolog a také autor 12 knih a více než 150 výzkumných prací.
Ve svých knihách o klimatické změně tvrdí jedno: „Oni mají názory, já mám fakta!“

Otázka, zda se planeta otepluje, závisí zcela na tom, kdy začnete měřit.
“Pokud jste začali měřit v 50. letech 19. století, došlo k celkovému oteplení asi o 0,7 stupně Celsia.
Pokud jste začali měřit od středověku, měli jsme ochlazení asi o čtyři stupně Celsia.
Takže když mi říkáte, že se planeta otepluje, moje otázka zní, od kdy?”
Geolog, Prof. Ian Plimer: / video

“Nikdy nebylo prokázáno, že lidské emise oxidu uhličitého pohánějí globální oteplování.”
„Pouze 3 % emisí pochází od lidí, zbytek je přirozený…
Takže pokud chcete dokázat, že lidé a jejich emise životního plynu mění klima, pak musíte také dokázat, že přírodní emise, 97 % všech emisí, nemění klima. To se nikdy neřešilo.”
Geolog, Prof. Ian Plimer:

Citace Redakce Čítárny.

The post Změna klimatu? Jak se ochrana přírody změnila na totalitní zelenou tyranii a podvod GreenDeal first appeared on Čítárny.

Stanislav Grof je americký psychiatr českého původu Jeho Kosmická hra je už jeho několikátou knihou. Je určena všem lidem, kteří se zabývají otázkami směřujícími k těm nejdůležitějším, nejpodstatnějším příčinám toho, odkud jsme přišli, kam směřujeme, a kam se ubíráme.

Stanislav Grof k tomu píše:

„V dřívějších publikacích jsem už popsal důležité důsledky systematické ho výzkumu mimořádných stavů vědomí pro porozumění emocionálním a psychosomatickým poruchám a pro psychoterapii. Tato kniha má podstatně širší a obecnější zaměření – zabývám se v ní mimořádnými filozofickými, metafyzickými a spirituálními vhledy, které se objevily během těchto prací. Zážitky a pozorování, získané tímto výzkumem, odhalily důležité aspekty a dimenze reality, obvykle skryté běžnému vnímání.“

Kniha Stanislava Grofa, světoznámého psychiatra a výzkumníka v oblasti vědomí a jeho mimořádných stavů s více než padesátiletou zkušeností a spoluzakladatele a jednoho z nejvýznamnějších teoretiků transpersonální psychologie, vyšla už v roce 1998.

Stanislav Grof / Kosmická hra / 1998, nakl. Perla, Literatura duchovního rozvoje
https://www.stangrof.com/

Stanislav Grof (1.7. 1931)
Je americký psychiatr českého původu, jeden ze zakladatelů transpersonální psychologie.
Kromě teoretického nástinu tohoto hnutí zkoumal také využití změněných stavů vědomí pro léčení.
Vyvinul metodu holotropního dýchání, napsal několik knih s poznatky z aplikace této metody a na téma psychospirituální krize.

Pochází z České Třebové. Na vysokou školu se dostal na přelomu 40. a 50. let 20. stol. Původně se chtěl stát psychoanalytikem – uchvátil ho Freudův Úvod do psychoanalýzy. Pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze Bohnicích pod doc. Jiřím Roubíčkem, jenž v průběhu 50. let dostal v rámci výzkumu zásilku LSD, které následně Grof osobně vyzkoušel. Grof byl jedním z desítek lékařů, kteří s diethylamidem kyseliny lysergové v socialistickém Československu legálně experimentovali.

Pocity a stavy vědomí spjaté s použitím této drogy na něj udělaly zásadní dojem. Grof poté začal studovat použití psychotropních látek v jiných kulturách a náboženstvích včetně mysticismu a různých koncepcí spirituality jako protipól západní medicíny, která se podle jeho slov tyto zážitky snaží patologizovat.
V roce 1967 dostal stipendium do Spojených států amerických – v Maryland Psychiatric Research Centre v Baltimore. Zde se účastnil několika výzkumných projektů .
Po srpnu ’68 se rozhodl v USA zůstat, v marylandském výzkumném ústavu povýšil na vedoucího výzkumu.
Fotoarchiv >>

Výpisky z knihy Kosmická hra:

Ruku v ruce s revolučním postupem různých oborů moderní vědy souběžně opouštíme okouzlení zastaralým materialistickým viděním světa a před našima očima se začínají vynořovat obrysy nového uceleného chápání nás samých, přírody a vesmíru. Je stále jasnější, že tento vynořující se nový alternativní přístup k bytí bude v sobě spojovat vědu a spiritualitu a že vnese do našeho technovědného světa důležité prvky odvěké moudrosti.
—
Ve světle těchto vhledů je materiální svět našeho běžného života, včetně našeho těla, spletitou tkání mylných představ a falešných výkladů. Je to hravý a jaksi libovolný produkt kosmického tvůrčího principu, nekonečně propracovaná virtuální realita (zdánlivá, předstíraná skutečnost), božská hra vytvářená Absolutním Vědomím a Kosmickou Prázdnotou. Náš vesmír, který zdánlivě obsahuje nesčetné myriády samostatných jednotek a prvků, je svou nejhlubší podstatou pouze jediným bytím obrovských rozměrů a nepředstavitelné komplexnosti.
—
Někteří lidé, kteří získali vhled do ´motivů´ stvoření, zdůrazňují také jeho estetickou stránku. V běžném životě nás často oslní přirozená krása vesmíru a přírody včetně součástí stvoření, jež jsou výsledky lidské činnosti, jako je výtvarné umění a architektura. V holotropních stavech se značně zvyšuje schopnost ocenit estetickou stránku různých složek života a bytí. Jakmile se ´pročistí brány vnímání´, abychom použili výrazu Williama Blakea, je obtížné nepovšimnout si udivující krásy stvoření. Z tohoto pohledu jsou vesmír, ve kterém žijeme, a veškeré prožitkové skutečnosti jiných rozměrů jakoby uměleckým dílem a tvůrčí impuls, který jim dal vzniknout, lze přirovnat k inspiraci a tvůrčímu zanícení toho nejlepšího umělce.
—
Pohlížíme-li na skutečnost z pohledu Univerzálního Vědomí, překročíme obvykle zažívané polarity. Platí to pro kategorie, jako jsou duch a hmota, stálost a pohyb, dobro a zlo, mužský a ženský princip, krása a ošklivost nebo agónie a extáze. V konečném rozboru není absolutního rozdílu mezi subjektem a objektem, pozorovatelem a pozorovaným, sběratelem zážitků a zažívaným, tvůrcem a stvořeným. Všechny role v kosmickém dramatu hraje nakonec jeden jediný herec – Absolutní Vědomí. To je ta jediná a nejdůležitější pravda o bytí…
—
Vytváříme si nový systém hodnot, který není založen na konvenčních normách, předpisech a nařízeních a strachu z trestu, nýbrž na znalosti a pochopení vesmírného řádu. Uvědomujeme si, že jsme nedílnou součástí stvoření a že ubližujeme-li druhým, ubližujeme sami sobě… V této souvislosti je zajímavé zmínit se o C. G. Jungovi a o krizi, kterou prožil, když si uvědomil relativitu všech etických norem a hodnot. V této fázi se vážně tázal, zda skutečně záleží na tom, jaký druh chování si zvolíme a řídíme-li se etickými zásadami. Po jistém váhání dospěl k uspokojivé osobní odpovědi na tento problém. Dospěl k závěru, že při neexistenci absolutních měřítek morálky je každé etické rozhodnutí tvůrčím činem, který zrcadlí současný stav vývoje našeho vědomí a informací, jež máme k dispozici.
—
Holotropní zážitky však vedou k pochopení toho, co jeden z mých pacientů nazval ´transcendentním realismem´. Je to postoj přijímající skutečnost, že zlo je nedílnou součástí stvoření, a že ve všech oblastech, kde jsou samostatní jedinci, bude vždy existovat světlá a stinná stránka. Jelikož je zlo nerozpletitelně vpředeno do kosmického tkaniva a jelikož je nezbytné pro existenci prožitkových světů, nelze je porazit ani vymýtit. I když však nemůžeme vyloučit zlo z univerzálního schématu věcí, můžeme zcela určitě měnit sebe samé a začít se zcela odlišným způsobem vyrovnávat s temnou stránkou bytí.
—
Svět, ve kterém žijeme, má řadu vlastností, jež Absolutní Vědomí ve své čisté formě postrádá, jako jsou pluralita, polarita, hutnost, tělesnost, změna a pomíjivost. Projekt tvoření věrného obrazu hmotné reality majícího tyto vlastnosti je proveden umělecky a vědecky tak dokonale, že ji oddělené jednotky Univerzálního Vědomí považují za naprosto přesvědčivou a mylně ji pokládají za skutečnost. Krajním vyjádřením svého vlastního uměleckého mistrovství, jehož ztělesněním je ateista, se Božství skutečně podařilo poskytnout nejen argumenty proti své účasti na stvoření, nýbrž i proti své vlastní existenci.”

Posvátý indiánský obřad z kansasské prérie

Na letišti v Topece jsme si najali auto a zajeli jsme s ním hluboko do kansaské prérie. Tam, na otevřeném prostranství, stálo několik týpí. V jednom z nich se měl konat posvátný obřad. Než jsme se mohli obřadu zúčastnit, prošli jsme zvláštním procesem připomínajícím dramatické skupinové sezení.

Domorodci poukázali s velkým citovým pohnutím na strastiplné dějiny invaze a dobývání Severní Ameriky bílými vetřelci genocidu domorodého amerického obyvatelstva, znásilňování domorodých žen, vyvlastňování půdy, nesmyslná jatka bizonů a řadu dalších krutostí.

Po několika hodinách dramatické výměny názorů se emoce uklidnily a Indiáni nás jeden po druhém přijímali mezi sebe, abychom se mohli obřadu zúčastnit. Nakonec zbyl jediný muž, který byl i nadále silně proti naší přítomnosti. Jeho nenávist k bílé rase byla nezměrná. Dlouho trvalo, než i on svolil. Nakonec se všechno urovnalo a všichni jsme se shromáždili ve velkém týpí. Zažehli oheň a posvátný rituál začal.

Požili jsme peyotl a podávali si ceremoniální hůl a buben. Ke komu se dostala hůl, měl podle domorodého zvyku právo zazpívat, nebo učinit osobní prohlášení. Muž, který se tak bránil našemu přijetí, seděl přímo proti mně. Bylo jasné, že se obřadu plně nezúčastňuje. Jakmile se k němu v kruhu dostaly hůl a buben, pokaždé je předal hněvivě sousedovi. Z jeho očí jako by přímo sálala nenávist a vyplňovala celé týpí.

Ráno jsme dali naposled kolovat posvátnou hůl a buben. Každý pronesl stručné prohlášení, ve kterém shrnul svůj zážitek a dojmy z uplynulé noci.
Přítel zvláště zdůraznil skutečnost, že nás mezi sebe přijali navzdory tomu, co jsme jim my způsobili a zmínil se o mně jako o „Stanovi, který je tak daleko od své vlasti, rodného Československa”.
Jakmile se zmínil o Československu, muže, který celou noc tak zjevně nesouhlasil s naší přítomností, to podivně rozrušilo. Vyskočil, proběhl týpím a vrhl se přede mnou na zem. Položil mi hlavu do klína, pevně mne objal a začal hlasitě plakat a vzlykat. Když se uklidnil, začal mluvit.
Řekl, že večer před započetím obřadu nevěděl, odkud jsem. Viděl v nás všech „bledé tváře” a tedy automaticky nepřátele původního obyvatelstva Ameriky. Pak si uvědomil, že pocházím z Československa, a proto s tragédií jeho národa nemám nic společného. Po celý obřad mě nenáviděl neprávem. Zavládlo dlouhé ticho. Nakonec byl schopen nám sdělit svůj příběh.

Během 2. světové války byl odveden k americkému letectvu. Několik dní před koncem války se osobně zúčastnil zbytečného leteckého bombardování Plzně. Nejenže mne nenáviděl neprávem, ale naše role se vyměnily on byl vetřelec a já jsem byl oběť. Nemohl se s tím vyrovnat.
Ujistil jsem ho, že k němu nechovám žádné nepřátelské pocity, a tu se stalo cosi podivuhodného.
Přistoupil k mým přátelům Američanům. Omluvil se za své chování před obřadem a během něho, objal je a poprosil je, aby mu odpustili. Řekl, že se z této příhody poučil, že svět by neměl naději, pokud bychom v sobě živili nenávist za činy spáchané našimi předky. Uvědomil si, že zobecněné soudy nad rasovými, národnostními a kulturními skupinami jsou nesprávné.
Vše uzavřel slovy: Nejste mí nepřátelé, jste moji bratři a sestry. Nic jste neudělali mně nebo mému lidu. To všechno se stalo kdysi dávno za života našich předků. Tenkrát jsem mohl být na druhé straně. Všichni jsme děti Velkého ducha, všichni patříme Matce zemi. Naše planeta se zmítá ve velkých potížích. Jestliže v sobě poneseme staré nevraživosti a nebudeme spolupracovat, všichni zahyneme.

Většině z nás tekly po tvářích slzy. Všichni jsme prožívali pocit hluboké jednoty a sounáležitosti. Odnášeli jsme si vzpomínku na mimořádnou lekci řešení rasových a mezinárodních konfliktů, kterou si budeme živě pamatovat po zbytek života. Ve mně vzbudila naději, že se snad jednou v budoucnosti podobně zacelí rány světa v globálním měřítku. Ačkoli se to stalo již téměř před čtvrt stoletím, kdykoli si na to vzpomenu, vhrknou mi do očí slzy. Ta událost mi odhalila hloubku problematiky našeho světa, v němž se po mnoho století dědila zášť z generace na generaci. Dala mi však také naději a víru v možnost, že tato kletba zmizí a že se rozpadnou i hranice, které nás vzájemně dělí.

The post Kosmická cesta. Stanislav Grof o mimořádných stavech vědomí / ukázky first appeared on Čítárny.

Vojtěch Alberto Frič vydal jedinečnou knihu “O kaktech a jejich narkotických účincích” v roce 1924. Po mnoha letech vychází nové vydání. Je přizpůsobené jazykově, obohacené o dva dosud nepublikované Fričovy texty nalezené v jeho pozůstalosti.

Nalezneme zde další fotografie z mexické cesty, a rozšířené o upřesňující poznámkový aparát. Významným příspěvkem je přehled aktuální taxonomické klasifikace zmiňovaných rostlin od Jaroslava Bohaty, který působí v týmu předních světových znalců rodu Lophophora spolu s Vojtěchem Myšákem a Jaroslavem Šnicerem.

V Česku existuje jediná velká monografie, která byla V.A. Fričovi věnována:
Karel Crkal: Lovec kaktusů, Academia, 1983.
Ta se zabývá téměř výhradně jeho botanickou činností. Teprve nové edice Fričových textů, které od roku 1993 vycházejí vesměs péčí Yvonny Fričové (manželky cestovatelova vnuka), naznačují, že o českém legendárním cestovateli a etnografovi toho ještě spoustu nevíme.

Knihu O kaktech a jejich narkotických účincích prvně publikovalo nakladatelství Sfinx v listopadu 1924 v redakci Miloše Maixnera jako 61. svazek „Knihovny Sfingy“ a 140. svazek knižnice „Nové cíle“.
Kromě Fričovy studie o cestě do Mexika obsahovala i jeho výběr z tehdy dostupné odborné literatury, který je téměř úplně (v revidované verzi) citován i v tomto vydání, a jeden arch křídového papíru s fotografickou přílohou; jednotlivé snímky jsou zde reprodukovány.
Přepracovaný text původní knížky vyšel znova v roce 1995 v kapesním vydání v nakladatelství DharmaGaia a Maťa s předmluvou vydavatele Lumíra Kolíbala a doslovem kaktusáře Jaroslava Ullmanna.

Výjimečný Vojtěch Albetro Frič byl jedním z prvních, který dokázal spojit prvky vědeckého bádání s mimo smyslovým vnímáním světa.
A to díky své zkušenosti z pobytu v Jižní Americe, díky své svérázné povaze a touze se vzdělávat. Se svými poznatky ale přišel příliš brzy, abychom pochopili, jaké dveře nám tím otevírá. Teprve naše generace je ve větší míře schopna ocenit jeho odkaz, stejně jako Fričův nekompromisní životní postoj „říkat věcem pravým jménem: že sníh je bílý a vrána černá“.

O kaktech a jejich narkotických účincích / Vojtěch Frič / vydalo nakladatelství Titanic, 2015 

Typograf a designer Martin Pecina o knize… http://www.book-design.eu
Jednou to muselo přijít. Jednou jsem zkrátka musel využít své záliby v českém kubismu, který tak hezky občerstvil knižní grafiku na počátku dvacátého století. Narkotické kakty A. V. Friče si pohrávají s odkazem pichlavé lomené grafiky, a to hezky v plátěné vazbě.

Film o Albertu Fričovi: Karai Pukú
V jazyce guaraní znamená Kari Pukú Dlouhý lovec. Tak nazývali jihoameričtí indiáni cestovatele, etnografa a botanika Alberto Vojtěcha Friče. …. a najednou po letech se naskytla šance prolistovat díky spolupráci s rodinou Fričů jeho deníky a pak vyrazit na fantastickou cestu po jeho stopách přes Mexiko, Peru, Bolívii, Brazílii až do Paraguaye, kde jsme se ještě navíc  stihli setkat s jeho živou stopou, kterou tu před více než sto lety zanechal, s dcerou Hermínou. Právě do Paraguaye, k indiánům Chamacoco byl náš příjezd nejdramatičtější….
Kamera a režie: Vladimír Šimek   Scénář: Kamila Šimková Broulová     Stopáž: 57 minut Rok výroby: 2005
http://www.smk-production.cz

Ukázky z knihy:

Co má člověk požitků za svého života! Ale většina jich nese s sebou zároveň nějaký bol, zlou vzpomínku, zlý následek. Čistý nezkalený požitek dovede dát člověku jenom příroda.

O některých věcech totiž není radno mluvit. Já jsem doplatil na to, že jsem jednou ve společnosti několika krajanů z emigračního výboru, když jsme hovořili o pokusech s čikulí, udělal špatný vtip: co by se asi tak stalo, kdyby se podobná droga dostala u nás třeba do čaje novinářům (pokud by ovšem na ně měla takový účinek jako na indiány). Žertoval jsem na téma, jak by to asi dopadlo, kdyby naše žurnalistika na celý měsíc ztratila pocit závratě a strachu a pracovala by se zvýšenou výkonností, důkladně, poctivě a mravně. Co by se asi tak stalo s mnohými našimi poslanci, senátory a diplomaty, kdyby byli najednou vybaveni takovými ctnostmi a navíc zbaveni své „pohlavnosti“. „To by byla hotová revoluce!“ pravil kdosi z přítomných a zamyšleně dodal: „Taková rostlina do Čech nesmí…“

Zjistil zejména, že stejně jako některé nemoci přenášejí vši (tyfus) a blechy, stejně jako musí malarická horečka prodělat metamorfózu v krvi komárů, musejí jiné nemoci projít šťávou určitých rostlin, aby se přenesly z člověka na člověka. Jejich přechodná forma vyvinutá v rostlinách získává schopnost nákazy i na velkou vzdálenost. Z jiných pokusů Fričovi vyšlo najevo, že bakterie některých nemocí naočkované do určitých rostlin v nich sice žijí, ale ztrácejí svou nebezpečnost, dokud nejsou přeneseny na kulturní želatinu — pak nabývají mnohem větší vitality.

Řídím se zásadou nepopírat předem ani sebenepochopitelnější věc, ale prozkoumat ji. Nemám sice lékařský diplom, ale pozorování léčivých účinků rostlin, které jsem viděl používat při náboženských obřadech „negramotnými divochy“, se věnuji již celé čtvrtstoletí a přivedly mě na řadu zajímavých objevů. Indiáni nás naučili užívat tabák, kokain, chinin, pepsin, strychnin a jiná důležitá léčiva, ale přesto jsem však narazil, když jsem se pokoušel některé „indiánské pověry“ předložit tuzemským lékařům.

Pellote vzbuzuje v lidském těle pocit radosti a utišuje potřebu jídla i pití. Také se objevují barevné přeludy. Živá rostlina je nakyslé, ale značně odporné chuti, je však osvěžující při velké námaze. Nejenže po ní mizí veškerá únava, ale síly se obnovují, což mohu dosvědčit z vlastní zkušenosti. Podobá se v tom peruánské koce, ale nebolí po ní hlava, ani nepřichází deprese.

Chci se vyvarovat suchých popisů vědeckých, jimž čtenář nerozumí a nečte je. Mě nezajímají chyby starých autorů vyhrabané mladými v zaprášených archivech. Vždyť i v občanském zákonodárství existuje „vydržené právo“, a tak by takové uzuální názvy měly mít své „vysezené právo“ i ve vědě botanické.

Podle domorodých pověr musí člověk, který rostlinu sbírá, mít „čisté ruce“ — míněno nejen fyzicky, ale i morálně. Rostlina prý ví o každé špatnosti, napomáhá odhalovat pletichy čarodějů a ozřejmuje úmysly i utajované skutky zlodějů, pobudů, podvodníků apod. Moje probuzené svědomí posuzovalo velice kriticky nejen můj poslední prchlivý čin, ale i všechny dřívější. Viděl jsem náhle celý svůj dosavadní život a veškeré své jednání v docela jiném světle.

Po dvoudenním hledání jsem našel skupinku rostlin, jež byly cílem této mé výpravy. Pelecyphora pectinata67. Nejkrásnější z mamilárií a snad i ze všech kaktusů. Zbožné přání a zároveň postrach všech pěstitelů. Na dlouhá léta vymizela ze všech sbírek, a tak jsem jejímu hledání, sbírání a pozorování v přírodě věnoval největší péči.

The post Vojtěch Alberto Frič. Lovec kaktusů o kaktech a jejich narkotických účincích first appeared on Čítárny.

Kultovní román Dva divoši napsal Ernest T. Seton, malíř, spisovatel, zakladatel legendárního hnutí Lesní moudrosti (Woodcraft). Kniha je románovou příručkou o lásce k přírodě, o životě v lese. O dobrodružstvích dvou chlapců, kteří žili jako Indiáni, a o tom, co všechno se naučili.

Ernest Seton, indiánským jménem Black Wolf, vydal knihu Dva divoši (Two Little Savages) už v roce 1904, tedy ještě za života Julese Verna.
V české kotlině se objevila poprvé před sto lety (1925), kdy ji uvedl na prvorepublikový trh význačný překladatel westernů a dobrodružna Bohumil Zdeněk Nekovařík.

„Yan se v podstatě podobal živým zájmem o Indiány a život v přírodě jiným dvanáctiletým chlapcům, ale lišil se od většiny tím, že z toho nikdy nevyrostl.“
První věta románu Dva divoši.

Zakladatel woodcrafterského hnutí Seton má v portfoliu další veledíla. Rolf zálesák, Kniha lesní moudrosti, Svitek březové kůry, Stoupání na horu…
Ale tato kniha je mistrovský opus magnum. Sám o knize napsal opravdu jen lehce patetickou metaforu-motto:

„Protože jsem poznal muka žíznivé touhy, chtěl bych vyhloubit studnu, z které by i jiní mohli pít.“
E. Seton

Jde o nepřiznanou autobiografii a jistěže autor něco měnil, možná i dost, ale v podstatě „tudy“ hledí zpět a až do sedmdesátých let devatenáctého století, kdy dosáhl věku třináct let a dostal se do puberty (řečeno dnešní terminologií).
Své alter ego Seton vylepšil a pojmenoval Yan, a kdo zná (pozdější) Chatu v Jezerní kotlině Jaroslava Foglara, nemusí věru váhat, odkud že Foglar pomyslně kradl.

Už Setonův plachý kluk uniká před vlastní rodinou do přírody a také on najde své skryté údolí. Taktéž Yan si uvnitř enklávy buduje přístřešek.
Ale ani u Setona to není stoprocentně bezpečné, ani u Setona kotlina není zcela neznáma jiným lidským vetřelcům, což vede k demolici chýše dvěma bezdomovci a k momentům zoufalství i k jakémusi hochovu prohlédnutí. Uviděl přesněji okolní svět, to je pravda, avšak autor naznačuje, že se přes katastrofu nemusel nakonec ani přenést.

Ale přenesl se… a teprve začíná ústřední část románu Sanger a Sam.
Kanaďan Yan se ocitá na statku, spřátelí se právě se Samem a ve dvou „zpracovávají“ nové zážitky. Také spolu přehradí potok a především se pokoušejí žít jako Indiáni v divočině. Což by ale zkolabovalo nebýt rádce: starého lovce Caleba, jenž je zasvěcuje, a cituji:

Postavil tři náboje do řady na vzdálenost osmi metrů zápalkou k sobě a třemi rychle po sobě jdoucími výstřely je odpálil.
Pak vložil revolver do postranní kapsy kabátu, a nedbaje na díry v kapse, střílel, aniž revolver vytáhl, a tím méně jej viděl nebo dokonce ukázal, a tak pokropil bílý zásek z dvaceti metrů.

Nakonec se rozhlédl po nějaké staré plechovce od kompotu. Pak revolver natáhl, položil si jej na pravou ruku k palci a plechovku přes prsty. Obojí vyhodil prudkým škubnutím do vzduchu, takže revolver vyletěl tři metry a plechovka sedm metrů vysoko. Jak revolver padal, chytil jej a prostřelil plechovku, ještě než mohla dopadnout na zem.

O čemž si můžeme myslet ledacos, ale „z dětí je třeba vychovávat hodné lidi, kteří tuší, že lidé jsou zlí“, a závěr svazku, nazvaný prostě V lese, předvede nám dokonce mladou trojici, podnikající výpravu do divokých kanadských lesů.

Dva divoši stali se už ve dvacátých letech častou „příručkou“ pražských trampů. A nejen pražských a nikoli jen trampů.
Za socialismu byla kniha velmi vyhledávána a oblíbená.

Ernest Seton byl velmi charismatický muž se zajímavým životem. 
Byl velký znalec přírody, vynikající ilustrátor, malíř a spisovatel. Viz jeho autobiografická kniha: Cesta životem a přírodou (1977)
Fascinující osobnost, která si knihy zároveň sama ilustrovala. Tato kniha je doplněna autorovými kresbami, návody na výrobu různých indiánských náčiní i hrami do přírody.

Seton byl brilantní rádce, a mimochodem, i s tím Foglarem se během své kariéry a návštěvy Československa setkal.
Seton ale nemusel jezdit po světě, stačilo, že psal, a byl to on, kdo i u nás ovlivnil směr skautingu. Smůlu měl pouze za Hitlera a ještě déle po roce 1948, kdy trvalo takřka deset let, než se i tak nevinná knížka jako Dva divoši znovu objevila na trhu.
Roku 1957 ji vydalo Státní nakladatelství dětské knihy a za dalších pět let, to už začínaly šedesátky, podpořila i prestiž známé „pruhované“ edice Knihy odvahy a dobrodružství, a to v překladu dvojice Libuše Bubeníková a Jiří Valja. Jak upozorňují Stanislav Novák a Ondřej Müller v průvodci tou edicí, právě Dva divoši jí přidali kredit i u dospělých čtenářů. Pouze v Albatrosu vyšla nákladem takřka půl milionu výtisků.

Je to kniha „pro každého“, kdo neotupil vlastní čidla, a dokonce jsem toho názoru, že je lepší než Setonovy příběhy o různých zvířatech (netopýrovi, veverce), kde drsnou přírodu vždycky do nějaké míry idealizuje.

A co si starý Caleb myslel o lovu? Je sice možná pravda, že by příroda bez lidí pro ostatní leda zkrásněla, ale Caleb míní, že…

„Lov je náramný sport a nemůže být špatný, protože v něm za celý svět nemůžu najít nic, čím by dělal lidi horšími. Naopak. Lovci jsou lidštější než ti, kteří se nad ně vypínají. Co se týče krutosti – nu, přece víme, že žádné divoké zvíře nezajde přirozenou smrtí. Všechna jsou dříve nebo později zabita, a jestli je to člověku k něčemu dobré, když je zabije, tak počítám, že na to má stejné právo jako vlci a divoké kočky.
Nebolí je to o nic víc – jo, spíš zatraceně míň -, když je zabije kulka z pušky, než když je schroupnou vlci.
Říkám jen jednu věc, abys to nedělal surově – a nevybij je všecka. Jestli lovíš jen to, co ti zaživa škodí nebo co ti zabité prospěje, a ne víc, než kraj snese, zdá se mi, že nemůžeš nadělat moc škody, a později budeš moci vzpomínat na spoustu dobré zábavy.“

To je učil! A škola není příprava na život, ale jeho nejkrásnější část.

Website Ernesta T. Setona >>

Ernest Thompson SETON: Stránky v češtině >>

The post Dva divoši. Ernest Seton. Jak přežít v divokém lese first appeared on Čítárny.

Článek Ewy Leimer je o souvislostech. Skrze poselství Hopiů, nastíněný obraz počátků křesťanství se objevují souvislosti o zničení starodávných znalostí našich předků a s tím související znovuobjevení Germánské nové medicíny, tohoto starodávného vědění o našem těle a zdraví.

 Účelem tohoto článku proto není poskytnout podrobné informace o pronásledování domorodých obyvatel v Evropě. (Ewa Liemer:)
Pro nás je podstatný „společný jmenovatel“, který se táhne světovými dějinami. „Vykořeňování/vyhlazování“ takzvaných pohanů v Evropě (např. Germánů1, Slovanů, Keltů) trvalo staletí a „cíle“ bylo dosaženo již ve středověku (přibližně v období mezi 6. a 15. stoletím).

Od středověku byla katolická církev dominantní silou v západní Evropě.
Termín „pronásledování pohanů v Evropě“ popisuje násilné prosazování náboženství (v Evropě hlavně křesťanství).
Mezi použité metody patřilo ničení kulturních tradic, vyhrožování vyloučením z veřejných funkcí a fyzická likvidace lidí.

„…I na počátku války Karla Velikého (franského krále) proti Sasům v létě roku 772 Sasové stále silně věřili v germánské tradice. Tato válka začala zničením pohanských svatyní. V roce 782 byla země Sasů rozdělena na franské hrabství na říšském sněmu v Lippspringe. Karel nařídil výběr daní, potlačení pohanských tradic a přinutil lidi konvertovat ke křesťanství.
Podle Wikipedie:

POČÁTKY ŠÍŘENÍ KŘESŤANSTVÍ
Na neochvějný odpor Sasů proti novým křesťanským zvykům Karel Veliký reagoval brutálním potlačením, včetně nechvalně známého krvavého soudu ve Verdenu v roce 782, během kterého bylo údajně popraveno 4 500 Sasů.
V roce 782 také vydal zvláštní zákon, Capitulatio de partibus Saxoniae, který zahrnoval trest smrti za nerespektování křesťanského císařského řádu, jako například urážku kněze nebo kostela, kremaci, která byla mezi pohany běžná, nebo konzumaci masa v postních dnech.
Zněl takto:

Ti, kteří chtějí zůstat pohany a skrývají se mezi Sasy, aby nebyli pokřtěni, zemřou.

Kdokoli složí slib u pramenů, stromů nebo hájů podle pohanských obřadů nebo vykoná pohanskou oběť a oslaví svátek na počest bohů, zaplatí jako Edeling 60, jako Friling 30, jako Late 15 sol. A pokud nemají peníze, odpracují to službou církvi…“

Ostatní pohanské národy v Evropě měly v té době podobné problémy.

Konstantin a Metoděj sestavili na žádost Rostislava takzvaný Zakon sudnyj ljudem (česky Soudní zákon pro laiky),
který se ve svém prvním bodě vypořádává s lidmi co nepřijali křesťanství. Ustanovili přísné tresty pro ty, kteří konají pohanské oběti nebo přísahy. Trestem bylo to, že:
„Každá vesnice, v níž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať je předána Božímu chrámu se vším majetkem, který patří pánům v této vesnici. Ti, kteří konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni s veškerým svým majetkem a získaný výnos ať se rozdá chudým.”
Poznámka redakce.

Naproti tomu GENOCIDA původních obyvatel Ameriky proběhlo v mnohem kratším časovém úseku.
Tento proces trval „pouze“ asi 250 let a pod povrchem pokračuje dodnes.

Osudy evropských pohanů a takzvaných původních obyvatel mají mnoho společného.

Proč bylo tak důležité zničit tyto lidi a jejich vlastní kulturu?
…cílem bylo zničit starodávné znalosti.

Germánská nová medicína  oživuje prastaré téma: život takzvaných pohanů v úzkém spojení s přírodou, úcta k Stvořiteli a základní důvěra v Jeho dílo.

Germánská nová medicína nejen osvobozuje člověka od strachu z takzvaných nemocí, ale také nám připomíná, že život v harmonii s přírodou je nezbytný pro život, pro který jsme byli stvořeni.
Díky znalostem Germánské nová medicíny lidstvo znovu objevuje, že ve svém životě zapomnělo na důležitý rozměr: duchovní rozměr.

Duch nebo duše nemají nic společného s esoterikou, jinými formami psychologie, New Age a podobně.
Je to něco zcela přirozeného a biologického. Je to součást života a je to ověřitelné pro každého, kdo se důkladně seznámí s Germánskou.

Doktor Hamer objevil, že SBS, které jsme dříve nazývali nemocí, je synchronní na třech úrovních – na úrovni psychiky, mozku a orgánu.
Co však psychika je, nevíme. Někteří lidé ji nazývají duší, duchem, vědomím nebo mají jiné názvy pro tuto zjevně neviditelnou část všech živých bytostí.

„Všechno má duši“ (citát z videa roroctví Hopiů Red Crow )

Může být opravdu jen náhoda, že život na Zemi se vyvinul, je navržen a funguje podle inteligentního, důmyslného systému?
Dr. Hamer byl génius a jeho osudem bylo objevit základní systém.
Sám však často hovořil o „znovuobjevení“.

„Je to vývoj“ (Red Crow)
Objevy Dr. Hamera nás nutí zmlknout a být skutečně pokorní – cítíme hlubokou úctu k velké moudrosti přírody. Lidé této moudrosti dali mnoho jmen… jako například…
„Konkachila – Dědeček“ (Red Crow)

Když člověk „dovolí“ duchovní dimenzi vstoupit do svého života, ne mentálně, ne intelektuálně, ale s plnou důvěrou a hlubokým přijetím této duchovní úrovně jako reality, kterou vnímá, pak začíná zažívat takzvané zázraky.
Takový člověk již nemůže být manipulován…
To je největší nebezpečí pro destruktivní „zločinecké síly“, které drží lidstvo v zajetí po tisíciletí.

Více o Germánské nové medicíne>

S objevem Germánské nové medicíny si člověk uvědomuje, že ON SÁM je mnohem víc, než ho učily takzvané autority (škola, církev, lékaři).
Člověk si uvědomuje, že duchovní složka života je neoddělitelná od biologické stránky a že lidé musí žít v harmonii s přírodou, jinak se zničí!

Objevem telepatického okna² poskytl Dr. Hamer vysvětlení existence „duchovního“ komunikačního mechanismu mezi živými bytostmi.

Skutečná síla spočívá v ŽIVOSTI, v samotném ŽIVOTĚ, který je vždy spojen s BOŽSKÝM. Germanische Heilkunde nám pomáhá to pochopit – připomenout si to…

Nevyhnutelně vyvstává otázka, zda náboženství byla vytvořena (zavedená), aby nás od tohoto prastarého zdroje odloučila.

Když jsem se jednou zeptala Dr. Hamera, co si myslí o mnoha teoriích o posmrtném životě, řekl (parafrázuji):

„… O to se nestarám. Když vidím tento úžasný systém tady (na Zemi – myslel tím přírodní zákony, které objevil), vím, že po smrti bude pokračovat stejně úžasně…“

Floyd „Red Crow” Westerman, Kanghi Duta (1936–2007)
se narodil 17. srpna 1936 v indiánské rezervaci Lake Traverse, domovském území federálně uznaného kmene Sisseton Wahpeton Oyate. Jedná se o jeden z kmenů východní dakotské podskupiny Velkého národa Siouxů, žijícího v americkém státě Jižní Dakota. Kanghi Duta znamená v dakotštině (jednom z tří jazyků příbuzných siouxštině) „Červený havran“.

Westerman vyrůstal v rezervaci Lake Traverse. Jako dítě osiřel a v sedmi letech byl zapsán do internátní školy Wapehton Boarding School. Zatímco ostatní studenti se na léto vraceli ke svým rodinám, on zůstal v internátu, kde uklízel a pomáhal po celý rok. Osamělé hodiny trávil hraním na kytaru.

Red Crow byl velmi všestranný člověk. Byl hudebníkem, umělcem, hercem a aktivistou.

Jako člen Amerického indiánského hnutí a mluvčí Mezinárodní rady indiánských smluv cestoval Westerman po celém světě a zasazoval se o zlepšení životních podmínek domorodých obyvatel. Westermanovo druhé album „The Land is Your Mother“, vydané v roce 1982, odhalilo jeho stále rostoucí spojení s vlastním dědictvím kmene Sisseton-Wahpeton Dakota a zájem o osud domorodých obyvatel po celém světě a o samotnou Zemi.

Člověk Red Crow Westerman odešel do duchovního světa 13. prosince 2007 ve věku 71 let.

1 – Podle našeho chápání Germánští pohané věřili, že celá příroda je posvátná, že božský duch proudí rostlinami, zvířaty, lidmi a všemi silami přírody. Kde to bylo možné, vykonávali své bohoslužby venku, v posvátných hájích, a přinejmenším před významným kontaktem s křesťanstvím není mnoho důkazů o tom, že by stavěli budovy určené výhradně jako chrámy nebo místa bohoslužeb. Nejlepší popis pochází od římského senátora Tacita, kterého zde (autorka) znovu cituji:

2 – Telepatické okno: Jedním z objevů Dr. Hamera bylo takzvané Telepatické okno. Dr. Hamer nazval určitou relé v mozku „Telepatickým oknem“.

Článek od Ewy Leimer ze dne 8. října 2021
Přeložil: Vladimír Bartoš > symbioza.cz

The post Poselství Hopiů, počátky křesťanství, zničení starodávných znalostí first appeared on Čítárny.