Křesťanské Vánoce našich babiček. V této knize vám představíme sváteční dny konce roku, ve kterých se jedinečným způsobem mísí lidová křesťanská tradice s tou mnohem starší předkřesťanskou, prosycenou znalostí přírodních zákonitostí i touhou naklonit si osud třeba za pomoci magie.
Vše je doplněno recepty na tradiční slavnostní pokrmy.

Jak postupně odcházejí naše babičky a dědečkové, spolu s nimi nenápadně a nenávratně mizí staletí udržované obyčeje, tradice i nenapodobitelné sváteční pokrmy. Vánoce se nám bohužel mění.

V této knize vám představíme sváteční dny konce roku, ve kterých se jedinečným způsobem mísí lidová křesťanská tradice s tou mnohem starší předkřesťanskou, prosycenou znalostí přírodních zákonitostí i touhou naklonit si osud třeba za pomoci magie.
Vše je doplněno recepty na tradiční slavnostní pokrmy.
K Mikuláši například neodmyslitelně patří kořeněné perníčky, k vánočním svátkům cukroví, vánočka či kapr na černo.

Vánoce našich babiček / Alena A. Gajdušková, Alena Scheinostová, 2021 / © Dauphin, 2021

Alena Anežka Gajdušková (1971)
byla skoro dvacet let majitelkou knižního antikvariátu, po celou tuto dobu sbírala různé recepty, návody a staré kuchařské knihy, a to nejzajímavější z nich sama v praxi zkoušela, ať už se jednalo o recepty na pokrmy, různou domácí drogerii či jednoduchá léčiva.
Mimo psaní knih je zahradní designérkou, dále lektoruje kurzy zabývající se léčivými bylinami nebo zpracováním a uchováváním potravin tradičními metodami.
Od roku 2018 je stálým hostem pořadu České televize Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli, ve kterém představuje dávno zapomenuté recepty či metody zpracování potravin.
Je hlavní autorkou knih Encyklopedie soběstačnosti I. a II. a autorkou knih Domácnosti našich babiček I. a II., Pečeme chleba z kvásku, děláme domácí těsta.
Více zde: https://www.pozemskazahrada.cz/o-nas/

Alena Scheinostová (1977)
je redaktorkou Katolického týdeníku. Autorsky se podílela na knižní reportáži z války ve Středoafrické republice Když padají manga (2015) či na beletristickém experimentu Johana (2018, společně s Pavlou Horákovou a Zuzanou Dostálovou). Věnuje se též překládání romské prózy a poezie a spolupracuje s literárně či lidskoprávně orientovanými periodiky a v neposlední řadě s Českým rozhlasem.

Ukázka: Vánoce našich babiček.

Svatý Martin 11. 11.
Na svatého Martina bývá dobrá peřina.
Svatý Martin přijel na bílém koni.
Na svatého Martina kouřívá se z komína.

„Na den sv. biskupa Martina
milý hospodář a jeho družina
husy jedí, víno k tomu pijíce,
štědrého Martina chválíce,
páni, žáci a kněží se radují,
neb se jim koledy přibližují.
Pacholci a dívky svobodu mívají,
a u jiných pánů se zjednávají.“

Selská pranostika z roku 1710

Svatý Martin patřil po staletí k našim nejoblíbenějším světcům.
Narodil se roku 316 (či snad 317) v římské provincii Panonie ve městě Savaria – dnešním maďarském Szombathely. Jeho otec byl římský voják a přál si, aby se i syn věnoval vojenskému řemeslu. Martin se ale zhlédl v poustevnickém životě. Po několika letech vojenské služby ve francouzském Amiensu odešel do Poitiers, nechal se pokřtít a žil jako poustevník. Ve Francii také zakládal první kláštery.

V roce 370 byl vysvěcen na biskupa Tours, i jako takto vysoký církevní hodnostář však žil velice skromně a vášnivě se věnoval misiím mezi Galy. Zemřel roku 397. Církev ho jako jednoho z prvních vyznavačů – tedy lidí, kteří nezemřeli mučednickou smrtí – prohlásila za svatého.

Jsou mu zasvěceny tisíce kostelů, kaplí a klášterů po celém světě. Lidová tradice ho ctí jako patrona vojáků, vinařů a také žebráků – vzhledem k legendě, kdy se měl Martin jako důstojník v Amiensu rozdělit s chuďasem o svůj plášť.

Svatý s husí pečínkou
Den svátku sv. Martina, 11. listopad, byl dříve považován za přelomový a za počátek postního období. Pekly se při něm nejen tradiční husy, ale i martinské rohlíky nebo podkovy.

Legenda říká, že když v roce 371 zemřel biskup Libor z Tours, měl být svatý Martin jmenován jeho nástupcem. Skromný svatý se ukryl u hus v kurníku, aby jej vyslanci nenašli, husy jej však hlasitým kejháním prozradily. Druhá legenda praví, že husy svým kejháním natolik rušily Martinovo kázání, že za trest skončily na pekáči. Svatomartinská husa, jako obřadní pokrm, byla použita i k lidovému čarování.
Neoškubané křídlo se dávalo čeledínům, aby po celý následující rok „lítali“, tedy byli čilí a pracovití. Vyšší sluhové dostávali stehno a zbytek připadl hospodáři. Další důležitou částí byla kůže z nohou, která se dávala do střevíců, aby se předešlo pocení a kuřím okům.
Z husích kostí se věštila budoucnost. Kosti bílé barvy předpovídaly krutou zimu a smrt, tmavé Vánoce na blátě a přírůstek do rodiny. Když byly kosti skvrnité, značily peníze a svatbu.

Rohlík, nebo podkova?
Zajímavé je, jak se dříve vykládal tvar martinských rohlíků. Ježto prý svěcení sv. Martina vzniklo z pohanské slavnosti boha vína Bakcha a Bakchus bývá malován se dvěma rohy, má i martinské pečivo podobu dvou spojených rohů.

Svatomartinskému pečivu se říkalo mimo rohlíků a podkov také martiny, roháče, zahýbáky, vandrovnice. Připravovaly se z kynutého těsta, ať už buchtového nebo rohlíkového, a byly buď prázdné, nebo plněné, nejčastěji mákem, řidčeji tvarohem, mletými ořechy nebo ovocnými povidly.
Na povrchu se rohlíky potíraly máslem. Prázdné martinské pečivo se mohlo na povrchu sypat mákem, ořechy, ojediněle mandlemi. Tato sváteční pochoutka sloužila především k obdarování čeledi nebo obecního pastýře. Čeleď v tento termín obvykle měnila službu a pečivo dostávala na odchodnou, proto název vandrovnice. Propuštěná čeleď ve velkém slavila, mnohdy se dopouštěla výtržností i protizákonné činnosti. V souvislosti s tímto chováním byli výtržníci pojmenováni martiníky.

Odměna pro pastýře
V obcích, kde byl najímán obecní pastýř, se s ním nová ústní dohoda uzavírala obvykle na svátek sv. Martina nebo sv. Ondřeje (30. 11.). Pastýř za svoje služby dostával odměnu, která sestávala většinou ze sypaného obilí, v některých obcích bylo součástí odměny i pečivo (pecen chleba z každého domu, každý měsíc z jiného).
Obecní pastýř o Štědrém dnu chodil vytrubovat a přát po domech. Každému hospodáři dával zdobený kolední proutek, který hospodář na jaře zapíchl do lánu, aby zajistil plodnost dobytka, úrodnost polí i štěstí rodiny. Kolední proutek se případně použil na jaře při prvním vyhánění zvířat na pastvu. Pastýř za vytrubování i proutky dostával koledu, jejíž součástí byly koláče nebo vánočka.

Samotné oslavy uzavírání nových smluv mezi obcemi a obecními služebníky se nazývaly na Moravě svatomartinské sýpky a v Čechách bejkovy svatby. Noví obecní služebníci museli přispět na hostinu, na kterou byli přizváni všichni, kteří tzv. sypali, tedy ti, co přispívali na mzdu těchto obecních služebníků. V tomto čase se také zapaloval martinský oheň, který měl spálit lidskou zášť a nenávist, a tak připravit lidi na přicházející advent.
Se zánikem naturálních odměn, poklesem významu čeledi i jejího počtu ztrácelo martinské pečivo na svém významu a byly jím obdarovávány především děti a domácí.

RECEPTY

Martinské rohlíky tvarohové
Utřeme 570 g tvarohu, 140 g másla, tři žloutky, tři vejce, strouhanou kůru z poloviny citrónu, 100 g cukru, špetku soli a tolik strouhané housky, aby šlo na válu vyválet těsto a tvarovat rohlíčky. Ty stáčíme z vykrájených trojúhelníků, začínáme na širší straně. Rohlíky skládáme na plech vymazaný máslem, rozpuštěným máslem je řádně potřeme a pečeme, až mají zlatavou barvu. Upečené opatrně přeneseme na mísu a sypeme moučkovým cukrem.

Martinské podkovy jiné
Vezmi asi litr jemné mouky, 5 dgr dobrého másla, asi 3,5 dcl sladké smetany, dvě lžíce dobrých kvasnic, 2 dgr cukru, drobně strouhanou citrónovou kůru, špetku muškátového květu, soli, zadělej a vypracuj těsto a dej je skynouti.
Pak vyndej těsto na pomoučněný vál, nakrájej z těsta drobné kousky, rozválej tence, naplň je buď makovou, buď povidlovou, nebo podobnou nádivkou, nebo cukrem a sekanými mandlemi, přehrň je a tvaruj úhledné rohlíčky.
Namaž plech rozpuštěným novým máslem, dej rohlíčky na něj, pomaž je rozkloktaným vejcem, posyp je cukrem a na nudličky nakrájenými mandlemi, a když nakynou, upec je hezky prudce. Po vychladnutí je pocukruj a podávej.

Ořechová nádivka
Svaříme 140 g cukru v jednom decilitru vody, přidáme 210 g mletých ořechů, špetku vanilky a spaříme. Teprve když vychladnou, plníme martinské rohlíky.
Maková nádivka
Na hrnek mletého máku přidáme tři polévkové lžíce cukru, zalijeme trochou mléka a v kastrolu krátce spaříme. Množstvím mléka určujeme konzistenci náplně. Do makové náplně můžeme přidat švestková povidla.

Tvarohová nádivka
Měkký tvaroh v kostce smícháme se žloutkem, moučkovým cukrem podle chuti a důkladně vymícháme.

The post Křesťanské vánoce a recepty našich babiček hezky česky se stolem plným dobrot first appeared on Čítárny.

Dr. John Virapen a jeho šokující výpověď. Bývalý ředitel farmaceutického průmyslu o korupci, podplácení a podvodech. Knihu “Nežádoucí účinek smrt” napsal ji bývalý ředitel farmaceutického koncernu, který zná interní praktiky a postupy používané ve farmaceutických gigantech.

Pohroma lidstva ve formě chorob je v zájmu farmaceutických firem. Pokud lidi žádné nemoci netrápí, je vhodné, aby si alespoň mysleli, že je trápí.
Důvod je prostý: peníze.

První část knihy popisuje cestu dítěte z jednoho z koutů takzvaného třetího světa na globální scénu jednoho z farmaceutických gigantů.

Druhá část ukazuje, jak se farmaceutický průmysl počátkem osmdesátých let 20. století změnil na zkorumpovanou továrnu na sny a jak jsem se na této změně podílel já osobně.
Popíši i to, jak se neetická strategie prodeje farmaceutických společností dále rozvíjela, a to až do současnosti.

Ve třetí části najdete mé návrhy na zvýšení ochrany pacienta, slovník nejdůležitějších pojmů, jakož i adresy, na kterých můžete získat další informace.

Ničeho se farmaceutický průmysl nebojí tak velmi jako právě pozornosti veřejnosti.
Neboť negativní zprávy v tisku – o pacientech, kteří si během klinického zkoušení podřežou žíly, o pokusných osobách s hlavami nafouklými jako balón – mají svůj význam. Ovlivňují nejposvátnější ze všech cílů farmaceutického průmyslu – obrat.

Veřejnost, tedy VY, jste pákou, která může něco změnit. Pomozte zastavit tyto machinace. Máte na to.

• Víte, že velké farmaceutické koncerny vynakládají každoročně 35 000 EUR na každého lékaře s vlastní praxí, aby ho motivovali předepisovat jejich výrobky?
• Víte, že osoby s významným vlivem na veřejné mínění, tedy uznávání vědci a lékaři, dostávají drahé zájezdy, dary, případně přímo peníze jako úplatek za pozitivní posudky léčiv, jejichž závažné, někdy až smrtelné nežádoucí účinky pronikly na veřejnost, jen aby rozptýlily oprávněné obavy lékařů i pacientů?
• Víte, že pro celou řadu nových schválených léků existují pouze krátkodobé studie a nikdo neví, jaké jsou jejich účinky na pacienty při dlouhodobém nebo trvalém užívání?
• Víte, že výzkumné zprávy a statistické údaje, které státní zdravotnické úřady vyžadují ke schválení léku, se tak dlouho přikrášlují, až se z nich celkem vytratí smrtelné případy zapříčiněné daným lékem?
• Víte, že více než 75 procent předních vědců působících na poli medicíny platí farmaceutické firmy?
• Víte, že se prodávají léky, při schvalování kterých sehrálo svou roli podplácení?
• Víte, že farmaceutický průmysl si nemoci vymýšlí a propaguje jejich cílenými marketingovými kampaněmi, jen aby si rozšířil odbytiště pro své výrobky?
• Víte, že farmaceutický průmysl se stále více zaměřuje na děti?

www.transparency.de
www.arznei-telegramm.de
www.healyprozac.com
www.ahrp.com

Ukázka z knihy: Virapen / Nežádoucí účinek – smrt!

Víte, proč dnes mnohem více lidí trpí depresí než kdykoliv předtím?
Ne, důvodem není znečišťování životního prostředí, ani nehorázné účty za mobilní telefon ani pronikání velkých řetězců do center měst. Nejde ani o proces evoluce a pravděpodobně ani o nevysvětlitelné cesty boží. Ale když nic z toho není příčinou, je vůbec pravda, že dnes jsou lidé mnohem depresivnější než v minulosti? Tato otázka zní lépe.

A tato ještě lépe: Co se vlastně rozumí pod pojmem “deprese”?
Kdybyste chtěli zjistit, zda si dnes více lidí než v minulosti zlomí nohu v důsledku pádu z žebříku, stačí si nalistovat vhodné statistiky a hned to zjistíte. Žebříky existovaly a existují a lidé z nich padaly a padají. Situace je zcela jasná. Ne však v případě psychických a sociálních fenoménů. Neboť co je třeba považovat za depresi, je věcí interpretace. Není to takové očividné jako například při zlomené noze. Zde se stanoví diagnóza a definice podle vlastního uvážení.

Na deprese existuje standardní příručka. D SM – Diagnostic and Statistical Manuál of Mental Disorders, tedy diagnostický a statistický manuál psychických poruch. Nevyplynul z výzkumu, ale z konsensu skupiny psychiatrů, kteří zvážili, co by se do tohoto katalogu mělo zařadit. Už samotné složení skupiny je zajímavé.

“56 procent autorů (kteří přispěli k diagnostickým kritériím pro D SM IV, což je nejnovější verze manuálu, poznámka autora) bylo nebo je finančně propojených s farmaceutickými společnostmi, se kterými bylo propojených i 100 procent členů výboru pro” poruchy ovlivňující náladu “a” schizofrenní a jiné duševní poruchy “.

Odměny těchto lidí byly zařazeny hlavně do položek […] výzkumné granty (42%), poradenství (22%) a post mluvčího (16%). “
Nezdá se vám to být obehrát deska?

The post Nežádoucí účinek – smrt. Výpověď dr. Virapena, exředitele farmaceutického koncernu first appeared on Čítárny.

Podle nejmenované mediální agentury patří lékař Jan Hnízdil k nejnebezpečnějším lidem pro současnou společnost. Přesto píše dál knihy o skutečném stavu našeho zdravotnictví a hlavně o tom, jak je třeba léčit příčinu a ne důsledek, jak tomu bývá u naprosté většiny lékařů.

Akcionáři farmaceutických firem, obchodníci se zdravím a vůbec všichni, kdo tahají za páky práškovacího stroje současného zdravotnictví, nechť se chrání tuto knihu byť jen otevřít.
Četba autorových sloupků, fejetonů a glos má totiž účinky pro ně zcela nežádoucí, a mohla by jim tudíž lehce přivodit těžké srdeční selhání, náhlou mozkovou příhodu nebo jen nutkavé svrbění dlaní.
A kdoví jak by dopadli, kdyby se pak s řečenými potížemi svěřili do péče té své, biotechnologické medicíny, která sice přičinlivě léčí, avšak raději neuzdravuje, neboť permanentní pacient je zlatý důl, kdežto ze zdravého už nic nekápne.

Knižní výběr z článků a úvah MUDr. Jana Hnízdila lze naopak vřele doporučit všem,
kteří si považují zdraví vlastního i zdraví společnosti a jsou ochotni pro ně něco udělat.
Mohou si být jisti, že je četba nejen poučí, nýbrž i povzbudí a pobaví. Jan Hnízdil má totiž dar psát přístupně a srozumitelně a navíc i s vtipem, elegancí a humorem, ať už je řeč o záludnostech úzce odborných, nebo o věcech obecnějšího dosahu, o lékařství, o sportu či o politice.
A jak se sluší na vyznavače psychosomatiky a celostního pohledu na člověka, nikdy nezapomíná uvádět zcela konkrétní příklady a pronikat do všech zákoutí životních příběhů.

Mým marodům aneb jak vyrobit pacienta | Jan Hnízdil | Lidové noviny, Praha 2010

Kniha není vhodná pro manažery farmaceutických firem, funkcionáře vrcholového sportu a psychopatické politiky, protože u nich způsobuje rakovinu z přemíry vzteku a nenávisti!

Předmluva ke knize: Jan Hnízdil / Mým marodům

Vidělo se Mi, naříditi ministru věcí zdravotnických, aby oznámil zemské české vládě, že mezi mocnářstvím medicínsko-farmaceutickým a lékařstvím přirozeným nastal stav válečný. V této osudné chvíli jest mi potřebou, obrátiti se na Svoje milované marody. Nařizuji Vám tudíž, abyste přiložený manifest veřejně vyhlásil.

Mým marodům!

Bylo mým nejvroucnějším přáním, abych léta, která z Boží milosti jsou mi ještě dopřána, mohl zasvětiti prospěchu Svých marodů a uchránil je před těžkými oběťmi a břemeny mocnářství medicínsko-farmaceutického, na zběsilém hledání nálezů hmotných a kořistnictví bezuzdném stojícím. V radě Prozřetelnosti bylo jinak rozhodnuto.
Pletichy protivníka plného nenávisti nutí Mne, abych po dlouhých letech míru chopil se pera. Naděje, že oceněna bude shovívavost a mírumilovnost se nenaplnila. Stále mocněji do lékařství přirozeného neviditelná ruka trhu se dere, stále otevřeněji vystupuje snaha nerozlučné spojení duše a těla násilně odtrhnouti.

Zločinné řádění mocnářství medicínsko-farmaceutického sahá přes hranice, aby podkopalo základy lékařství přirozeného, aby lid, jemuž Já v otcovské lásce věnuji Svoji plnou péči, zviklalo v jeho věrnosti rozumu, aby jej podněcovalo k polykání pilulek i prášků a zbytečným operacím, a to i v dobách, které to nikterak nevyžadují, jen proto, aby kořistnické choutky obchodníků se zdravím byly ukojeny.

Mí marodové jsou taktéž šikanováni, týráni a podrobováni krutým vyšetřením ve snaze odhalit hmotné příčiny nemocí, aniž by byly v potaz brány jejich duševní a duchovní spojitosti. Doktorský stav je dále veden k tomu, aby za mrzký peníz vymýšlel nemoci nové, z obtíží přirozených života každodenního, a hotovil marody z lidí, kteří jimi nejsou.
Tomuto nesnesitelnému řádění musí se učiniti přítrž, ustavičná vyzývavost a podbízivost mocnářství medicínsko-farmaceutického musí se ukončiti, má-li čest a vážnost lékařství přirozeného zůstati neporušena a jeho odborný, hospodářský i mravní rozvoj býti ušetřen stálých záchvěvů.

Marně podniknul jsem poslední pokus dosíci tohoto cíle prostředky míru, pohnouti protivníka vážným napomenutím k obratu. Úřednictvo ministerstva věcí zdravotnických odmítlo Mé umírněné a spravedlivé požadavky, odepřelo dostáti povinnostem, jejichž splnění v životě marodů jest přirozeným a nutným základem uzdravení. K nim nadevše ostatní patří, aby marodům ve špitálech uzavřených dopřán byl klidný spánek, chutná strava a slušné zacházení.
Nic z toho prosaditi se nepodařilo. Ve špitálech dál panují jedny z nejpřísnějších pořádků C. K monarchie.

Marodi jsou dál trýznivě buzeni za ranního kuropění, aniž by k tomu jakákoliv příčina byla. Více než polovina z nich dál trpí podvýživou. Počty marodů stěžujících se na povýšenost, nevlídnost a strohost doktorů za léta minulá na dvojnásobek se zvýšily. Úřednictvo ministerstva věcí zdravotnických i moc vrchnostenská přitom jen dál časem mrhá hádkami o poplatcích regulačních.

A tak jsem nucen přikročiti k tomu, aby se mocí pera opatřily nezbytné záruky, které mají zabezpečiti Mým marodům zdraví. V této vážné chvíli Jsem si plně vědom celého dosahu svého rozhodnutí a své zodpovědnosti.
Vše Jsem prozkoumal a zvážil. S klidným svědomím nastupuji cestu, kterou Mi povinnost vykazuje.

Spoléhám na Svoje marody, kteří ve všech bouřích vždy v jednotě a věrnosti kolem přirozené medicíny se seřadili a pro ochranu zdraví a rozumu k nejtěžším obětem vždy byli ochotni.
Spoléhám na jejich statečnou, obětavým nadšením naplněnou moc a důvěřuji ve Všemohoucího, že nám dopřeje vítězství.

Jan Hnízdil v.r. , V Lázních Lipová, dne 28. července 2010

The post Jan Hnízdil. Mým marodům. Knižní prohlášení o tom, jak jednoduše vyrobit pacienta first appeared on Čítárny.

Viry a virologie. Článek podává přehled o tom, jak dlouho existuje hypotéza „viru“, jak konvenční medicína definovala „virus“ v minulosti a dnes a jak Germánská nová medicína / Germanische Heilkunde®,  / objevená Dr. med. Mag. theol. Ryke Geerd Hamerem, dovádí myšlenku „virů“, které ve skutečnosti nejsou ničím jiným než neškodnými bílkovinnými sloučeninami, ad absurdum.

Po krátkém úvodu autor píše o takzvaném „vědeckém“ základu „virologie“ a vývoji představ o existenci „viru“ až po dnešní konvenční lékařské definice. Následuje stručné shrnutí z pohledu Germanische Heilkunde® a toho, jak se měnily poznatky o „virech“ v průběhu výzkumné práce Dr. Ryke Geerda Hamera.

Současné diskuse o tom, zda je koronavirus (Covid-19) nebezpečný, nebo zda jde jen o obyčejný virus, podobný viru způsobujícímu neškodnou chřipku, jsou fraškou, protože do dnešního dne lékařští odborníci nepředložili žádný vědecký důkaz, který by existenci tohoto tzv. viru (virus = jed, patogen = jed, způsobující onemocnění) potvrdil.

Jakýkoli pokus o vysvětlení absurdity předpokladu existence tzv. virů způsobujících onemocnění nebude úspěšný, aniž bychom si sami ověřili znalosti Germanische Heilkunde.
To (sebetestování, sebeověřování) jasně ukazuje absurditu tohoto pojetí.

V systému objeveném Dr. Hamerem, jím nazvaném Germanische Heilkunde®, neexistuje pojem, že „zlo“ je silnější než „dobro“, že něco „nemocného“ je silnější než něco „zdravého“ (tyto pojmy přišly s židovsko-křesťanským náboženstvím).

Soubor pravidel Systému v Germanische Heilkunde® nám dává logické vysvětlení vývoje tzv. nemocí a neponechává ani nanometr prostoru pro starý lékařský konsenzus.
Dokonce i tzv. virologie ve svých publikacích popírá své vlastní spekulativní důkazy, přesněji řečeno své vlastní dohady, protože nemá žádné důkazy – důkazy ji vůbec nezajímají. Prostě se předpokládá, že viry existují.

V systému Germanische Heilkunde® však lze každý krok ověřit, vysledovat a předpovědět.

Tři základní kritéria vědeckého poznání:

Ověřitelnost
Sledovatelnost (reprodukovatelnost)
Předpověditelnost
Pokud tato tři základní kritéria chybí, nelze hovořit o vědeckém poznání.

Medicína je založena na starých, zastaralých pseudo „vědeckých“ modelech, přičemž si uzurpuje nazývat se přírodní vědou. Veškerý pokrok v medicíně se týká výhradně technologií (technik), které používá: má k dispozici obrovský arzenál technických vynálezů. Pokrok v technice byl možný, protože se opírá o ověřené (vědecky prokázané) poznatky, jako je chemie nebo fyzika.

Medicíně však stále chybí jednoznačná, vědecká odpověď na základní lékařskou otázku:
Proč se objevují symptomy, které se v konvenční medicíně nazývají „nemoc“?

Diagnóza v medicíně je založena pouze na viditelných symptomech a interpretace těchto symptomů není založena na žádných vědeckých důkazech.
Z tohoto důvodu se lékařská věda musí spoléhat na hypotézy, konsensus, dogmata (Učebnice onkologie pro studenty medicíny, lékařské nakladatelství PZWL 2003, s. 58) a statistiku. (Viz také film: Medicína a její paradigma)

Jedním z předpokladů medicíny je existence tzv. viru, který údajně způsobuje onemocnění.

V odborných publikacích takzvané „virologie“, ačkoli označení „virus – viry“ reprezentuje „virologii“, se v žádné z těchto publikací nevyskytuje struktura lidského viru (ani v krvi, ani v jiném druhu tělní tekutiny, ani např. v případě spalniček na těle). Pouze „něco“ bylo zaznamenáno v odumírající buňce.

Na rozdíl od bakteriofágů (ty medicína bez jakéhokoli vědeckého podkladu nazývá bakteriálními viry), které lze z odebraného materiálu snadno izolovat a biochemicky zkoumat (to je možné již od roku 1940), se dodnes nepodařilo izolovat takzvané „viry“, které údajně způsobují nemoci u lidí, zvířat nebo rostlin.

Pokus o izolaci (údajného) lidského viru nebyl nikdy proveden, protože neexistují lékařské protokoly, podle kterých by se takový postup měl provádět.
Takové protokoly má pouze bakteriologie (od roku 1940).

Co jsou tyto takzvané „bakteriofágy“ (ortodoxní medicína je nazývá viry)?

Když bakterie „normálně“ zemřou (a to se děje pomalu), protože jsou zbaveny podmínek pro život (např.: přílišné horko, přílišná zima, záření), produkují spory (“ přeživší“), které mohou přežívat po staletí. A když je prostředí opět příznivé, vznikají z těchto spor nové bakterie.

Pokud však bakterie nemají čas vytvořit spory, „redukují“ se na minimální částice, tedy „pouze“ na nukleovou kyselinu (ve školské/konvenční medicíně nazývanou Genetický materiál). Tato nukleová kyselina je obklopena vrstvou bílkovin, stavebního materiálu potřebného pro život. Všechny tyto částice jsou stejné.

Bakterie tedy zcela neumírají, ale zanechávají nukleovou kyselinu jako zdroj energie (primární funkcí nukleové kyseliny je výroba energie), kterou využívají další bakterie žijící v okolí.

Tzv. nekróza bakterií je tedy také něco účelného, je to smyslupný proces.

Tyto malé částice jsou ve školské medicíně považovány za příčinu bakteriální smrti. Proto se jim říká bakteriofágy, požírači bakterií („viry“), což je nesprávný název.

Tento model chování bakterií byl přenesen na údajné lidské viry (údajně se vyskytují v lidských buňkách). Jako první tak učinil John Franklin Enders (1897-1985).

Lidské buňky jsou však uspořádány složitějším způsobem, ať už in vivo nebo ve zkumavce.

Enders převzal model z bakteriologie, aniž by tuto skutečnost vzal v úvahu: při svých pokusech se zvířecími buňkami použil model z bakteriologie.

Neizoloval však žádný virus. Místo toho, aby ukázal skutečně izolovaný virus, tvrdil, že buňky odumřely, protože k nim byl přidán stěr z „pacienta“ (osoby vykazující nějaké příznaky). Své pokusy prováděl ve zkumavce.

Například v případě takzvaných „spalniček“ odebral stěr ze slin osoby „nemocné spalničkami“ (nebo spíše osoby, která měla příznaky klasifikované jako spalničky) a přidal jej k buňkám definovaným medicínou jako takzvaně zdravé a buňky začaly odumírat.

Umíraly by však bez ohledu na to, zda k nim bylo něco přidáno, nebo ne.

Jak tento postup vypadal?

Podle modelu bakteriofágů J. Franklin Enders zbavil buňky zdroje života, přidal koktejl antibiotik, obsahující streptomycin (antibiotikum), který sám o sobě buňky zabíjí.
V roce 1954 to ještě nebylo známo.
Teprve v roce 1973 bylo zjištěno, že toto antibiotikum je zabíjí.

K předem „připraveným“ buňkám přidal stěr ze slin „pacienta“. (Člověk, který měl příznaky). Buňky velmi rychle odumřely. Enders však neprovedl žádné kontrolní testy.

Kdyby tehdy provedl kontrolní testy, tj. porovnal buňky podrobené proceduře s těmi, které proceduře podrobeny nebyly a nějakou dobu počkal, zjistil by, že v obou skupinách buňky umírají, pouze buňky ze skupiny, která byla proceduře podrobena, umíraly rychleji jako „zdravé“ buňky.

Pro Enderse bylo samotné odumírání buněk „dostatečným důkazem“ existence viru.

Kdy začala historie „viru“?

Historii „viru“ zahájil Pasteur (1822-1895). Byl to právě Pasteur, kdo přišel s myšlenkou, že musí existovat ještě tisíckrát menší patogen než bakterie, který není vidět pod (optickým) mikroskopem. Tento takzvaný patogen nazval jedem. Jeho domněnka nebyla založena na žádných vědeckých důkazech.

Z Pasteurových deníků je zřejmé, že publikované výsledky jeho výzkumu se lišily od skutečných výsledků jeho výzkumu (=falšování). Přestože svým potomkům zakázal zveřejňovat své deníky, poslední z jeho mužských potomků se jeho vůli nepodřídil a svět se o tomto podvodu dozvěděl z knihy, kterou na základě těchto deníků napsal Prof. Gerald L. Geison. (Viz film v polštině: Medicína a její paradigma).

Jak je v medicíně definován „virus“?

„Stará“ definice viru ve školské/konvenční medicíně zní:

„Viry (z latinského neuter vīrus označující jed a jiné škodlivé tekutiny) jsou malé infekční částice infikující všechny formy života, neschopné se množit mimo hostitelskou buňku.“

Mezitím medicína tuto definici „doplnila“:

„Viry představují velkou a heterogenní skupinu infekčních agens, jejichž strukturu lze až na výjimky určit pouze pomocí elektronového mikroskopu, nepředstavují žádné buněčné struktury pozorované u jiných skupin mikroorganismů a nemají žádnou metabolickou aktivitu nezávislou na hostitelské buňce, v níž se množí. Každý virus obsahuje nukleovou kyselinu a proteiny. Virové proteiny (bílkoviny) tvoří 40 % až 96 % viru.“

Úloha bílkovin (proteinů) v živém organismu:

Bílkoviny jsou materiálem živých organismů, které potřebují k životu. Bílkoviny jsou jednou ze základních živin. Jsou nezbytné pro správné fungování organismu, protože bílkoviny se různými způsoby podílejí prakticky na všech procesech probíhajících v těle.

Lidské tělo si potřebné bílkoviny – enzymy, krevní bílkoviny a mnoho dalších – vytváří z 20 různých aminokyselin (bílkovinotvorných aminokyselin). Nebílkovinotvorné aminokyseliny se k tvorbě bílkovin nepoužívají, ale mají v těle mnoho jiných funkcí.

V různých buňkách těla se aminokyseliny spojují a vytvářejí bílkoviny. Z aminokyselin se tvoří bílkovina (protein).

Jaké důkazy o existenci lidských virů může medicína předložit?

Vůbec žádný!

Především je důležité vědět, že teprve elektronové mikroskopy umožnily vidět buněčné struktury neviditelné pod optickým mikroskopem. Ale obrazy, které jsou viditelné pod elektronovým mikroskopem, ukazují mrtvou hmotu. (Vzhledem k použité technologii, protože elektrony se mohou pohybovat pouze ve vakuu).

Pod elektronovým mikroskopem jsou vidět různé malé (mrtvé) částice (statický obraz) uvnitř i vně buňky.

Medicína interpretuje tyto normální součásti buňky viditelné v mrtvé hmotě jako takzvané „viry“. Není však schopna žádnou z nich izolovat, ani není schopna provádět biochemické postupy ke zkoumání jejich struktury a to je ve vědeckém výzkumu nezbytné!

Je důležité vědět, že snímky viditelné pod elektronovým mikroskopem, které údajně ukazují na existenci „virů“, se nijak neliší od jiných mikroskopických snímků buněk s jejich „normálními“ složkami.

(Text, který ukazuje, že elektronové mikrofotografie, které jsou vydávané za viry, jsou známé typické artefakty nebo buněčné struktury, pozn. překl)

Jak vypadá postup, který tvrdí, že potvrzuje existenci virů?

Testovaný materiál (např. stěr z úst) se odebere osobě definované jako „nemocná“ (osoba vykazující příznaky) a podrobí se testu a postupům PCR ( namnožení nukleové kyseliny, tzv. genetického materiálu RNA).

Namnožený materiál DNA/RNA (nukleové kyseliny) od osoby, definované jako „nemocná“, se porovná s materiálem DNA/RNA odebraným od osoby, která je školskou medicínou definována jako „zdravá“. Rozdíl mezi nimi je definován jako virus. Předpokládá se totiž, že tzv. genetický materiál (nukleová kyselina) u tzv. zdravého člověka je statický, že nepodléhá žádným změnám.

Zde má však medicína problém: mezi tím se ukázalo, že tzv. genetický materiál každého tzv. zdravého člověka se neustále mění. Celá myšlenka genetiky se rozplynula ve vzduchu.

Citace z časopisu „Die Zeit“ z 12. 6. 2008.

„Genom byl považován za neměnný vzor člověka. Dnes musí věda tuto představu opustit. Ve skutečnosti je náš genetický materiál ve stavu neustálých změn.

Před dvěma lety se na Kalifornské univerzitě sešlo 25 genetiků, aby tuto zdánlivě jednoduchou otázku vyřešili: Co je to gen?

Snaha přesně definovat pojem jejich lékařského oboru se však ukázala jako nesmírně obtížná. Setkání odborníků málem skončilo katastrofou.

„Měli jsme mnohahodinová jednání, všichni na sebe křičeli…“.

To, co vědci objevili v lidském nebo zvířecím chromozomu (včetně rostlin), boří dosavadní myšlenkové vzorce v genetice.

Především lékařský výzkum stojí před novými výzvami (protože medicína věří, že tělo je neměnné, je určeno svými geny, dělí je na dobré a špatné geny – tato myšlenka dokonce získala Nobelovu cenu – Harald Zuhausen si ji nechal patentovat jako virus a vakcínu proti rakovině děložního čípku).

Tělo a duše (zdraví, vývoj, stárnutí) podléhají genetické interakci, jejíž složitost přesahuje všechny dosavadní představy.

Genetika se musí rozloučit se svou představou stabilního genomu, kde jsou změny patologickými výjimkami.“

(Celý text v ZEIT 2008, pozn. překl.)

Jak jsem se již zmínil, školská (konvenční) medicína se snaží prokázat existenci tzv. viru (patogenu) následujícím způsobem: vezmou se dvě buněčné kultury, jedna se označí za „zdravou“, druhá za „nemocnou“ (s údajným patogenním agens). Rozdíl mezi výsledky provedených komplexních „testů“ podle ní ukazuje na „něco“ (údajný „virus“), co způsobuje nemoc.

Právě to má podle „vědeckého“ výzkumu „potvrdit“, existenci viru…

Vědí samotné laboratoře, co hledají?

Také výsledky „výzkumů“ (testů používaných ve školské medicíně ) na tzv. protilátky, jsou rovněž založeny na takových „spolehlivých“ vědeckých důkazech. je třeba si uvědomit, že protilátky patří mezi glykoproteiny, jejichž molekula obsahuje 82 % – 92 % bílkovin a 4 % až 18 % sacharidů. I zde se tedy jedná o bílkovinu.

Dr. med. Ryke Geerd Hamer o „virech“:

Dr. Hamer se v počáteční fázi své výzkumné práce domníval (protože ho to během studia učili), že takzvané „viry“ (patogeny) existují. Od počátku v nich však viděl pomocníky. Když učinil další objevy, začal o jejich existenci pochybovat.
Je tedy pochopitelné, že tento termín používá ve svých pozdějších publikacích, když popisuje průběh vagotonie ektodermálních částí orgánů:
„Viry, pokud existují“.
V závěrečné fázi své výzkumné práce již s jistotou věděl, že ve vagotonické fázi SBS ektodermálních částí orgánů tělo nepotřebuje žádné další pomocníky.

Logická systematičnost Germanische Heilkunde umožňuje tento smysluplný (rozumný) proces snadno vysledovat a pochopit.

Ektodermální tkáň živého organismu, která vznikla během evolučního vývoje, patří k nejmladším tkáním a změny, které na ní probíhají, jsou viditelné téměř okamžitě: v aktivní fázi SBS v podobě atrofie tkáně (ulcera = vředy) ihned po vzniku DHS a pokračují až do konce konfliktně aktivní fáze. Po konfliktolýze (CL = konec biologické konfliktní aktivity) začíná na tkáni okamžitě regenerační proces (fáze hojení), který spočívá ve vyplnění dutin vzniklých na tkáni v aktivní fázi SBS.

V tomto regeneračním procesu hrají zásadní roli bílkoviny. Nároky na bílkoviny jsou v této fázi přirozeně vyšší, protože dutiny vzniklé v ca-fázi je nyní třeba vyplnit novou tkání.

Po skončení SBS končí také proces obnovy …

Organismus se vrací do normotonie … do stavu, který se v medicíně nazývá „zdraví“.

Shrnutí s ohledem na poznatky Germanische Heilkunde®:

V endodermálních a mezodermálních tkáních nemá medicína problém s nálezem mikrobů (mikroorganismů), protože tyto tkáně v průběhu SBS využívají jejich pomoci. Jsou však nesprávně klasifikovány jako patogeny.

Jejich samotná přítomnost stačí školské (konvenční) medicíně k tomu, aby je kvalifikovala jako tzv. patogeny.

Argumentace je následující: Máme „nemocného člověka“ (tj. člověka s příznaky), najdeme v něm mikroby, takže dojdeme k závěru: mikroby způsobují tyto příznaky (tuto „nemoc“). Podle názoru medicíny se tím potvrzuje tzv. teorie infekce.

Ektodermální tkáň však mikroby při SBS nepotřebuje. Ale „teorie infekce“, na níž je medicína založena, zavazuje i medicínu k nalezení patogenu. Tyto komplikované studie prováděné u „nemocí“ ektodermální tkáně (v níž nejsou žádné mikroby), jsou intenzivní snahou udržet při životě starý konsenzus, tj. „teorii infekce“.

Medicína ve svém úsilí využívá nejnovější technické výdobytky, které má k dispozici: mimo jiné elektronový mikroskop, pod nímž vidí drobné částice v buňkách a z buněk a volně je interpretuje, protože je dodnes nedokázala izolovat a biochemicky zkoumat…

Pokud se jedná o bílkovinu, je to základní stavební prvek živého organismu. Není divu, že je přítomen a to v každém živém organismu, v každé buňce…

Proto doktor Hamer říká, že pokud se v průběhu vagotonie na ektodermální tkáni vyskytovali nějací „pomocníci“, mohly to být jedině bílkoviny. V medicíně se těmto proteinům říká „viry“.

Článek vychází z rozhovoru s německým mikrobiologem Dr. Stefanem Lankou.
Z knihy: „Lékařská mikrobiologie“ Příručka pro studenty medicíny PZWL 2004
a samozřejmě z prací Dr. med. Mag. theol. Ryke Geerda Hamera

Článek Ewy Leimerové

Přeložila do angličtiny: Ela Flaulkner
Přeložil do češtiny: Vladimír Bartoš
Clánek jako PDF >>
Die Germanische Heilkunde®

The post Viry. Jaké jsou vědecké důkazy a jejich podstata? Co způsobuje tzv. onemocnění? Poučné! first appeared on Čítárny.

Autismus je jednou z nejzávažnější poruch dětského mentálního vývoje.
Jedná se o vrozenou poruchu některých mozkových funkcí. Porucha vzniká na neurobiologickém podkladě. Důsledkem poruchy je, že dítě dobře nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívá. Duševní vývoj dítěte je díky tomuto handicapu narušen hlavně v oblasti komunikace, sociální interakce a představivosti. Autismus doprovází specifické vzorce chování a rodina má většinou velký problém, jak ditě zvládnout.

Autismus se dá diagnostikovat zhruba ve věku 24–36 měsíců.
V tomto období si u dětí s autismem můžeme všimnout, že napříkladf nereagují na jméno ani na pokyny, nedokážou si říci, co chtějí, působí dojmem, že neslyší, neukazují, nemávají na rozloučenou, nemají rády změny, málo se smějí, hrají si raději o samotě nebo se nadměrně fixují na určité hračky.
V tomto věku je dagnostika složitá a často se zaměňuje s podezřením na lehkou mozkovou dysfunkci nebo mentální retardaci. Ojediněle, zhruba u jednoho z padesáti takto postižených dětí, se může vyskytnout i mimořádný talent nebo velmi vysoká inteligence.

Autismus poprvé popsal americký psychiatr Leo Kanner v roce 1943 na jedenácti dětech, které se projevovaly velmi nestandardním chováním. Kanner se domníval, že autismus je podobný schizofrenii. Autismus ale nemá s psychotickými onemocněními co do činění.

Dětský autismus / Hrdlička, Komárek
Přehled současných poznatků Dětský autismus představuje závažnou vývojovou poruchu, pro niž je charakteristická narušená schopnost vytvářet vztahy s lidmi, přiměřeně reagovat na podněty z okolí, nutkavá touha po neměnnosti a další příznaky vážně postihující život jedince i jeho okolí. V poslední době se podařilo dosáhnout řady důležitých pokroků v porozumění jak příčinám této choroby, tak možnostem jejího terapeutického ovlivnění. Publikace shrnuje nové zahraniční i domácí poznatky o dětském autismu a spektru příbuzných poruch s důrazem na výzkumné a klinické zkušenosti autorů, kteří se problematikou zabývají. Zahrne i otázky organizace návazné psychosociální péče o děti s těmito poruchami a o jejich rodiny, včetně svépomocných aktivit a zkušeností rodičů.
Více o knize >>

Podivný případ se psem | Mark Haddon | Argo
Výjimečný příběh o výjimečném světě chlapce s autismem. Christopher Boon je patnáctiletý hoch, který nerozumí lidským citům a nemá rád, když se ho kdokoli dotkne, ale je to matematický génius a obdivovatel Sherlocka Holmese. Autismus mu brání, aby vnímal život jako ostatní lidé, jejichž chování ovšem pečlivě sleduje a vtipně komentuje. Když jednoho dne najde za plotem zahrady vidlemi zapíchnutého psa, rozhodne se, že vypátrá pachatele, a mimovolně vyřeší zdánlivě neřešitelnou krizi manželství svých rodičů. Příběh chlapce s Aspergerovým syndromem je fascinující, zábavný i dojemný náhled do světa lidí trpících poruchou autistického spektra.

Příběh je napsán jednoduchými přesnými větami. Postrádá komplikovaná souvětí a vše je jednoduché, přesně jako v matematice. Tady je vysvětlení přímo od hlavního hrdiny, proč je tato kniha tak napsaná:
Siobhan říkala, že bych měl napsat něco, co bych si chtěl sám přečíst. Já čtu hlavně knihy o vědě a o matematice. Nemám rád normální romány. V normálních románech lidi říkají věci jako: „Jsem protkaná železem, stříbrem a žilkami usazenin. Nedokážu se sevřít v tvrdou pěst, již zatínají ti, kteří jsou nezávislí.“ Co to znamená? Nevím. Neví to ani táta. Ani Siobhan, ani pan Jeavons. Ptal jsem se jich.

Autor románu, Mark Haddon (1962), v románu, který je bezesporu jeho nejslavnějším, zúročil svoje dlouholeté zkušenosti s prací s mentálně a tělesně postiženými dětmi. V knize Podivný případ se psem dokázal mistrně vykreslit osobnost a způsob uvažování chlapce s autismem. Detektivní novela Marka Haddona se stala literární událostí, okamžitě obletěla svět a ve Velké Británii byla zvolena Knihou roku 2003 v rámci prestižní Whitbreadovy ceny.

Oční kontakt | Cammie McGovernová    
Spisovatelka čerpala z vlastní zkušenosti matky chlapce s autismem. Její hrdina je také chlapec s podobnopu genetickou anomálií, který byl svědkem vraždy malé holčičky. Když se roznese, že během školního vyučování někdo v lesíku za školou zabil malou Amelii Bestovou, učitelé, žáci i rodiče jsou vyděšení. A policie marně hledá odpovědi, přestože má očitého svědka zločinu. Je to však svědek hodně neobvyklý – devítiletý Adam, který byl v kritickou chvíli s Amelií v lese, totiž trpí dětským autismem, a přestože za normálních okolností je schopný komunikovat, od vraždy vůbec nepromluvil a stáhl se hluboko do sebe.

Život Adamovy matky Cary se od chlapcova narození točí pouze kolem péče o syna a snahy otevřít mu cesty do světa venku, ale to, co se stalo v lese za školou, ji staví před řadu otázek bez odpovědí. Jak to, že Adam, který vždycky křečovitě lpěl na dodržování pravidel, bez dovolení odešel ze hřiště? Nikdy předtím si ostatních dětí nevšímal, tak co pro něj znamenala Amelia Bestová? Co chlapec v lese přesně viděl – a kolik z toho pochopil? Cara musí využít všech svých zkušeností, aby správně interpretovala změny v Adamově chování a nejen mu usnadnila překonat prožité trauma, ale také pomohla policii dostat vraha za mříže. Až příliš reálně totiž vypadá možnost, že další zabijákovou obětí by mohl být právě Adam. S pomocí Morgana, třináctiletého chlapce, který se snaží vyřešit záhadu Ameliiny smrti z osobních důvodů, pátrá Cara po stopách a s překvapením shledává, že mnohé z nich vedou do její vlastní minulosti…

Cammie McGovernová je držitelkou několika prestižních cen za kratší prózu.

Kam jedeme, tati | Jean-Louis Fournier
Jean-Louis Fournier napsal s nadhledem a cynickým humorem hořký příběh svých dvou  synů s těžkým tělesným i duševním postižením. Vzpomínky a příhody, často popisované jen na několika řádcích a vždy s brilantní pointou, téměř vždy zamrazí v zádech. Kniha byla oceněna v roce 2008 cenou Prix Femina, porotou složenou výhradně z žen, ale její příběh dojme každého, kdo má vlastní děti nebo zkušenosti s lidmi s handicapem.

Milý Mathieu, Milý Thomasi, když jste byli malí, býval jsem o Vánocích někdy v pokušení darovat vám nějakou knížku, třeba Tintina. Mohli bychom si o ní potom společně povídat. Tintina znám dobře, všechny jeho příběhy jsem několikrát četl. Ale nikdy jsem to neudělal, bylo to zbytečné, neuměli jste číst. Nikdy se to ani nenaučíte. Vašimi vánočními dárky zůstanou už navždycky jen kostičky nebo autíčka… Teď, když Mathieu odešel hledat svůj balon někam, kde mu ho už nemůžeme pomoct najít, teď, když Thomas, který na Zemi zůstal, má hlavu čím dál tím víc v oblacích, vám chci přece jen jednu knihu věnovat. Knihu, kterou jsem napsal pro vás. Aby se na vás nezapomnělo, abyste nebyli jen fotkou na průkazu ZTP.

Poruchy autistického spektra | KateřinaThorová
Publikace zkušené psycholožky přináší komplexní pohled na jedno z nejtěžších dětských vývojových onemocnění – poruchy autistického spektra, mezi něž se řadí především dětský autismus, atypický autismus, Aspergerův syndrom, Rettův symdrom a dezintegrační porucha.
“Když se Martin narodil, byla jsem ta nejpyšnější a nejšťastnější matka na světě. Byl krásné a zdravé dítě. Začal mluvit jednotlivá slova, prohlížel si knížky, smál se. Ve dvou a půl letech nastal zlom – slova vystřídaly zvuky, smích křik  a pláč, knížky, které si dříve prohlížel, ležely na zemi roztrhané. Byli jsme zoufalí.”

Preißmann | Život s Aspergerovým syndromem
Kniha se věnuje úvahám na téma psychoterapie osob s Aspergerovým syndromem (AS). Autorka, lékařka, u níž byl ve věku 27 let Aspergerův syndrom diagnostikován, čtivým a zajímavým způsobem popisuje průběh své psychoterapie. Postupně objasňuje problematiku navazování terapeutického vztahu s osobami s AS, rozkrývá speciální potřeby a přání, která klient s AS v terapeutickém vztahu pociťuje, a charakterizuje témata, která hrají podstatnou roli v terapii.
Popis mnohých aspektů práce psychoterapeuta je prokládán osobní výpovědí autorky.

Truth of Dare
Další knížku o autismu v roce 2000, takového “Rainmana” pro děti, napsala Celia Rees s názvem Truth of Dare. Měla to tenkrát vydat Olympia v překladu Petra Hejného. Kvůli omezení programu dětských knih a také kvůli obavě z tématu se kniha tenkrát nevydala.

Seznam pro vážnější zájemce. Knihy jsou k sehnání ve většině knihoven, ale i v knihkupectvích.

Attwood, T.: Aspergerův syndrom, Portál 2005
Beyer, J., Gammeltoft, L.: Autismus a hra, Portál 2006
de Clercq, H.: Mami, je to člověk, nebo zvíře?, Portál 2007
Čadilová, Jůn, Thorová a kol.: Agrese u lidí s mentální retardací a s autismem, Portál 2007
Haddon, M.: Podivný případ se psem, Argo 2004
Howlin, P.: Autismus u dospívajících a dospělých, Portál 2005
Hrdlička, M. – Komárek, V. (Ed.): Dětský autismus, Portál 2004
Gillberg, Ch.-Peeters,T.: Autismus – zdravotní a výchovné aspekty, Portál 1998
Kolektiv autorů, Rettův syndrom, Základní škola Zahrádka, U Zásobní zahrady 8, Praha 3, 2006
Lawson, Wendy, Život za sklem, Portál 2008
Peeters,T.: Autismus, od teorie k výchovně-vzdělávací intervenci, Scientia 1998
Richman, S.: Výchova dětí s autismem (Aplikovaná behaviorální analýza), Portál 2006
Sacks, O.: Antropoložka na Marsu, Praha, Mladá Fronta 1997
Schiller, E.: Příběhy dětí s autismem, Praha: Portál 1999
Schopler, Mesibov: Autistické chování, Portál 1997
Schopler, Reichler, Lansingová: Strategie a metody výuky dětí s autismem a dalšími vývojovými poruchami, Portál 1998
Thorová, Kateřina: Poruchy autistického spektra, Portál 2006
Thorová, Kateřina: Poruchy autistického spektra – včasná diagnóza branou k účinné pomoci, APLA Praha 2007
Thorová, Kateřina: Školní pas pro děti s PAS, APLA Praha 2008
Thorová, Kateřina: Výjimečné děti, APLA Praha 2008
Vermeulen, P.: Autistické myšlení, Grada 2006
Williams, D.: Nikdo nikde, Svoboda 1995
Williams, D.: Somebody Somewhere (pokračování knihy Nikdo nikde), Jessica Kingsley Publishers, 1994

The post Co je autismus a savanti. Výběry knih o autismu a autistech first appeared on Čítárny.

Antropoložka na Marsu, Olivera Sackse, obsahuje sedm příběhů lidí, kteří se vyrovnávají s neurologickými poruchami (poškození mozku, autismus či Touretteův syndrom), a odhaluje, jak se jejich zkušenosti dotýkají hloubky existence.

Antropoložka na Marsu jsou příběhy neurologických pacientů Olivera Sackse, renomovaného neurologa a mistra vypravěčství.
S neobyčejnou empatií, porozuměním a citlivostí zkoumá, jak tyto výjimečné stavy formují identitu a život jednotlivce, chování a vnímání reality.

Každý z příběhů je nejen vědeckou analýzou, ale také lidským příběhem, který čtenáře nutí zamyslet se nad člověčenstvím.
V době, kdy se hovoří o duševním zdraví a porozumění odlišnostem, je Sacksova práce cenným zdrojem poznání a inspirace, protože pomáhá chápat složitost lidské psychiky a vyzývá k toleranci a empatii. Zároveň nás upozorňuje na zcela jasně popsané jevy, s kterými si věda absolutně neví rady.

Kniha Antropoložka na Marsu volně navazuje na knihu Muže, který si pletl manželku s kloboukem.
V knize se dočteme o savantech. Například o slepé sochařce, která svůj talent objevila až v šedesáti letech, neboť do té doby měla ochrnuté ruce, o nahluchlé ženě, která slyšela nepřetržitě hrát irskou hudbu a měla za to, že to jen její zubní plomba funguje jako krystalka, o muži, jemuž se zdálo, že se stal psem, a ráno se probudil s mimořádně vyvinutým smyslem pro rozeznávání pachů a vůní a s nutkavou potřebou vše očichávat, o dalším, jinak nikterak výjimečném člověku, který znal nazpaměť všech šest tisíc stran hudebního slovníku, či o dvojčatech, která uměla odříkávat prvočísla až po ta dvanáctimístná, ale nesvedla jednoduché sčítání a odčítání.
Příběh muže, který si pletl manželku s kloboukem, byl dokonce využit jako námět pro operu skladatele Michaela Nymana, která byla uvedena i v České republice.
Více o knize >>

Oliver Sacks (1933–2015)
byl britský lékař, který žil od roku 1965 v New Yorku a věnoval se neurologické praxi. Byl snad nejslavnější neuropsycholog na světě.
Byl znám svými knihami, v nichž čtenáře seznamoval s nejzajímavějšími klinickými případy své praxe, ale zároveň se hluboce zamýšlel nad otázkami vztahu mozku, duše a nemoci.
Jeho „klinické povídky“ nejsou jen nezúčastněné kazuistiky kuriózních případů. Autor v nich totiž popisuje životy, nemoci i odlišnosti svých pacientů s neobvyklou mírou empatie a představuje je jako hluboce lidské bytosti.
Jeho dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků a vyšlo i v češtině.
Kniha Probouzení se stala předlohou pro film Čas probuzení (1990), jenž byl nominován na Oscara.

Dokumentární film o Savantech.

The post Antropoložka na Marsu. Když věda končí a neví, co se s člověkem skutečně děje first appeared on Čítárny.

Autismus je jednou z nejzávažnějších poruch dětského mentálního vývoje. Jedná se o vrozenou poruchu některých mozkových funkcí. Porucha vzniká na neurobiologickém podkladě. Důsledkem poruchy je, že dítě dobře nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívá. Duševní vývoj dítěte je díky tomuto handicapu narušen hlavně v oblasti komunikace, sociální interakce a představivosti. Autismus doprovází specifické vzorce chování a rodina má většinou velký problém, jak dítě zvládnout.

Autismus se dá diagnostikovat zhruba ve věku 24–36 měsíců. V tomto období si u dětí s autismem můžeme všimnout, že například nereagují na jméno ani na pokyny, nedokážou si říci, co chtějí, působí dojmem, že neslyší, neukazují, nemávají na rozloučenou, nemají rády změny, málo se smějí, hrají si raději o samotě nebo se nadměrně fixují na určité hračky.
V tomto věku je diagnostika složitá a často se zaměňuje s podezřením na lehkou mozkovou dysfunkci nebo mentální retardaci. Ojediněle, zhruba u jednoho z padesáti takto postižených dětí, se může vyskytnout i mimořádný talent nebo velmi vysoká inteligence.

Autismus poprvé popsal americký psychiatr Leo Kanner v roce 1943 na jedenácti dětech, které se projevovaly velmi nestandardním chováním. Kanner se domníval, že autismus je podobný schizofrenii. Autismus ale nemá s psychotickými onemocněními co do činění.

Více http://www.autismus.cz

Co je autismus a savanti. Seznam knih o autismu a autistech

The post Duše za sklem: Jaké to je vzdělávat dítě, které má autismus / video first appeared on Čítárny.

Lidstvo je ohroženo „pandemiemi“, ovšem ne z důvodů, jaké nám předkládají mainstreamové zdroje. Tato kniha se zabývá vědeckým fenoménem VIR. Zkoumá tvrzení týkající se údajných „nakažlivých“ onemocnění, jako je například covid-19, aby osvětlila, čím ve skutečnosti jsou, nebo možná spíše čím nejsou.

Přesvědčení, že na nás útočí choroboplodné zárodky z přírodního prostředí (či z laboratoře), vedlo většinu populace k tomu, že souhlasila s lockdowny, omezováním občanských práv, bezprecedentní cenzurou v době míru a dalšími vakcínami. Stačí však odhalit vědecký základ a pochopit, jak tyto případy onemocnění vznikají, a žádná „pandemie“ už nikdy nebude vypadat tak jako dřív.

Poslední Pandemie / dr. Mark Bailey a dr. Samantha Baileyová / počet stran: 248
vydavatel: Resetheus z.s.
Objednávka: https://linkup.shop/resetheus#!/POSLEDNI-PANDEMIE/p/693548805

Dr. Samantha Baileyová vystudovala konvenční medicínu a v oboru pracovala vice než dvé desetiletí, dokud ji nové pojetí a přístupy ke zdraví nepřiměly zavedeny lékařský
systém opustit. V roce 2020 spustila na platformě youtube vlastni kanál, který se stal na Novém Zélandu nejobsáhlejším kanálem věnujícím se problematice zdraví.
Její videa mezitím dosáhla miliony zhlédnuti a mezinárodní sledovanosti. Je spoluautorkou knihy Vírová mánie: Jak lékařský průmysl bez ustání vynalézá nové epidemie a na úkor veřejnosti vytváří miliardové zisky.

Dr. Mark Bailey dokončil studium medicíny v roce 1999. Jako lékař se věnoval mnoha specializacím a několik let působil také jako vědecký pracovník v oblasti klinických studii. Kvůli své nespokojenosti se systémem alopatické medicíny se v roce 2016 rozhodl klinickou praxi opustit.
Od počátku roku 2020 se věnuje problematice mikrobiologie, existence viru a historickým i epistemologickým otázkám lékařské védy.

The post Posledni pandemie. Vir a víra. Jaký je rozdíl mezi těmito slovy first appeared on Čítárny.

Jak beztrestně zabít statisíce lidí a ještě na tom vydělat. Nicole Bornová napsala knihu Brouci v hlavě  jako nadsázku, ale pouze pro ty, kteří ještě nezjistili, že nám opravdu vládnou šílenci a psychopati.

Více o autorce: http://www.bornova.pub

Ukázka z knihy Brouci v hlavě:

Jste aspirující masový vrah, ale nevíte, jak začít? Přemýšlíte, kam jít dál se svým životem, na čem se ukojit tentokrát? Napadá vás třeba “co takhle povraždit nějaké lidi, ať se trochu pobavím“?
Tak čtěte dál. A nebojte se, následující postup byl v proběhlém roce a půl prozkoušen v celé řadě zemí a funguje naprosto spolehlivě!

(poznámka pro fact-checkery – tento článek využívá ve větším než malém množství tzv. sarkasmus. Vím, že podobné termíny jsou daleko za hranicí vašeho chápání a tak vás na to jen upozorňuji, vy kluci ušatí. ))) Nešpiňte si vlastní ruce

První důležité pravidlo – nešpiňte si zabíjením lidí vlastní ruce. Když nastavíte správná pravidla, jiní to za vás udělají velmi rádi sami. Jediné, co potřebujete udělat vy, je zajistit si přístup k nějakému tučnému penězovodu. A nejtučnějším penězovodem jsou samozřejmě státní peníze.

Je tedy nutné zapojit se buď do politiky nebo do “neziskového” sektoru. Případně nějakými rozkošnými podvody a manipulací vytvořit korporátní impérium. Pokud jste mimořádně šikovní, dokážete tyto tři metody i zkombinovat – inspirujte se třeba u lidumilů jako jsou Bill Gates, Andrej Babiš, George Soroš a celá řada dalších filantropů.

Je mi líto, ale alespoň jeden z těchto předpokladů musíte splnit. Bez peněz a vlivu na státní aparát nebudete mít moc možností, jak masové vraždění provozovat. Politika, neziskovky nebo vedení korporátu jsou nutné nástroje k naplnění vašich snů.

Ale nebojte, pak už je to poměrně jednoduché – pokud budete mít dostatečnou moc/peníze, tak vám budou velká média zobat z ruky a ostatní psychopati z podobných pozic vám budou nadšeně pomáhat. A ve srovnání s tím, co na masovém zabíjení lidí můžete sami vydělat, vás bude zaplacení různých “fact-checkerů” a novodobých cenzorů stát naprostý pakatel.
“Smrt jednotlivce je tragédie, smrt miliónů je statistika”

Myslete neustále také na jednu podstatnou věc – chcete zabít co nejvíc lidí tak, aby vám to prošlo.

Netroškařte. Pokud by se vám podařilo zabít jen pár jednotlivců, mohli byste z toho nakonec mít i nějaké ty oplétačky. Když ale kvůli vám zemřou tisíce nebo dokonce statisíce, jste v suchu! Něco takového je totiž mimo chápání běžných lidských moulů, kteří hloupě přemýšlejí ve stylu “proč by někdo něco tak odporného dělal?” nebo “to by mu přece neprošlo“. Běžní ubožáci, kteří se jen hloupě starají o své rodiny a blízké, totiž nechápou tu nádhernou extázi, když totálně ovládnete, pokoříte a případně i utrápíte k smrti jiné lidské bytosti.

Jak tedy beztrestně způsobit smrt davů lidí a ještě si při tom přivydělat? Klasickou válkou už raději ne, to už je trochu přežité. Při válce se rozbije spousta věcí, které byste jinak mohli po krizi levně nakoupit. A je tu i riziko, že se vám to může maličko zvrtnout a rozjet takovým způsobem, že nad tím ztratíte kontrolu. Tatíček Stalin i strýček Hitler by mohli vyprávět. V příliš rozjeteté válce sice umře opravdu hodně lidí a vy se možná budete chvíli cítit jako opravdový bůh, ale do mírných nepříjemností byste se mohli dostat i vy sami. Ne, správný psychopat hraje válečné hry jen někde na Blízkém Východě, v Africe nebo na Ukrajině, tam jsou přece jen takoví ti polo-lidé, co nikoho nezajímají.

Dnes už je zábavnější zaměřit teror na vlastní obyvatele a využít k tomu moderní prostředky. Excelentním řešením může být třeba sponzorování vývoje nějaké rozkošné biologické zbraně. Je to poměrně jednoduché, třeba Čína vždy ráda pomůže. Kabrňák Anthony Fauci by mohl vyprávět, jeho virus je už rok a půl favoritem všech zpráv světa. Jen dávejte pozor, aby ta biologická zbraň nebyla moc nebezpečná, to by mohlo ohrozit vás samotné. Masového vraždění dosáhnete jinými způsoby než samotným virem!

Pokud se vám tedy povede uvést na trh kvalitní nový vir “z netopýre” (který ale nesmí být nebezpečnější než sezónní chřipka), máte v podstatě vyhráno. Sami nebudete ohroženi, ale máte skvělý nový nástroj, jak vyvolat strach a zavést opatření, která budou kosit lidi jak atomová bomba. Paráda!

TIPY:

1. UDRŽUJTE KONSTANTNÍ STRACH A STRES POMOCÍ MÉDIÍ

Dlouhodobý stres je jedním z největších likvidátorů zdraví i imunitního systému. Pokud se vám podaří udržovat lidi v konstantním pocitu ohrožení a úplně je vykolejíte z běžného životního stylu, budou jejich těla vytvářet obrovské množství stresových hormonů, které pomohou vyvolat chronické záněty. Chronický zánět pak spolehlivě vyčerpá obranyschopnost organismu. Když budou lidé stále unavení, podráždění a nevyspalí, tak jejich imunitní systém v podstatě řekne “seru na to, mám dost, nebudu se dál snažit” a vy máte první zářez v kapse.

Neustále strašení lidí je tedy zásadní částí vašeho master plánu. K tomu jsou potřebná velká média. Nebojte, skoro kdykoli v historii bylo překvapivě snadné je ovládnout. Stačí vládní moc a penízky. A dnes je to lehčí než kdykoli předtím, protože reální novináři v novinách už skoro nezůstali. Málokdo se vám v nich tedy bude “cukat”. Stačí jen média mírně postrčit správným směrem (třeba nějakou finanční injekcí) a oni nadšeně vyvolají vizi totální zkázy – obraz apokalypsy totiž přinese větší čtenost…o nic jiného než o čtenost přece v novinách nejde, ne? Popisovat realitu? Pche!

Velká média, která jsou dnes chronicky ve ztrátě a potřebují peníze jako sůl, tedy budou nadšeně produkovat všemožné grafy úmrtí, budou mít konstantě vyvěšená čísla “nakažených” a každý den budou generovat stresující titulky o tom, jak je “dnes o 4 infikované více než minulou neděli po obědě” až se z nich bude kouřit.

Nemějte obavu, že by je nějak ovlivnila reálná věda, moderní “novináři” neumí ani základy matematiky, natož třeba chemii nebo fyziologii. Stačí jim nabídnout a předžvýkat pár správně připravených “studií” a budou je papouškovat úplně bez přemýšlení. A najít nebo vytvořit studie, které budou podporovat naše tvrzení, je samozřejmě velmi snadné. Disponujete přece tučnou sumou peněz, ne? Dnešní “akademici” a “experti” jsou na tom v našem excelentním grantovém systému často podobně jako moderní “novináři”. Pro hrst dolarů pro vás klidně budou proskakovat hořícími obručemi.

V absolutním stresu lidi udržíte i tím, že budete neustále měnit pravidla, která se musí dodržovat. Klidně i každý den a úplně beze smyslu…nesmyslná pravidla jsou vlastně ta úplně nejlepší! Lidé pak totiž musí každý den koukat do médií aby zjistili, “co zase zakázali” nebo “co ty idioti zase změnili“. Protože nikdo nebude vědět, co zas bude platit zítra, udržíte všechny zárověň u médií i ve stesu. Win-win situace.

2. ZNEMOŽNĚTE ZDRAVÝ ŽIVOTNÍ STYL

Lidé jsou překvapivě odolná zvířátka. Zdravě žijící jedinci to klidně dotáhnou i na sto let, dokáží uběhnout desítky kilometrů na jeden zásah, dokáží fungovat ve čtyřicetistupňovém vedru i koupat se v mrazivé vodě mezi ledovci. Jejich imunitní systém je něco naprosto fenomenálně dokonalého – dokáže nejen snadno odpálit většinu virů, bakterií i plísní, ale umí se i rychle učit. Musíte tedy udělat všechno pro to, abyste jejich zdraví rozdrtili na prach. Několik nápadů pro inspiraci:

Zavřete všechny sauny, wellness studia a podobná zařízení, ať jim ztížíte otužování a aktivní relaxaci.

Zavřete všechna sportoviště, posilovny a stadiony, ať se maximálně sníží možnosti, jak pravidelně sportovat.

Pokud jsou lidé už správně naklepaní strachem (jako řízeček), zakažte jim i procházky v parcích, sedání na lavičkách…prostě jakoukoli možnost volného chození či běhání. Čím tlustší a vystresovanější populace, tím horší zdraví a tím větší šance, že je skolí nějaká nemoc – ideálně váš skvělý virus Made in China, ale hodí se cokoli jiného. Stejně nakonec vše označíte za smrt na váš nový virus, ha ha ha.

Zkuste na čas zakázat i pohyb za hranici obce. Šíření nemocí to nijak neovlivní, ale ještě víc to omezí možnost volného pohybu (běhání, cyklistika, procházky…). Tím dál zvýšíte stres. A udržovat vysokou hladinu stresu potřebujete!

3. OZNAČUJTE VŠECHNY INFORMACE O ÚČINNÉ LÉČBĚ JAKO NEBEZPEČNÉ DEZINFORMACE

Jak již bylo řečeno, lidský imunitní systém je úžasný stroj, který si nakonec dokáže poradit skoro s čímkoli. Obzvlášť s vaší netopýří chřipkou. Ale je tu ještě jedna nepříjemná věc, která je pro váš plán masového vraždění nebezpečnější než úžasný lidský imunitní systém – jsou to mozky chytrých a nezávisle myslících lidí. Ti bastardi vždycky nakonec přijdou se spoustou postupů, jak se vašemu novému viru bránit. Někdy to bude třeba i něco tak jednoduchého, jako braní vitamínu D3 v zimních měsících nebo používání levných a ověřených generických léků jako Ivermektin nebo Isoprinosine. A to by nejen zabránilo spoustě úmrtí a snížilo paniku, ale navíc byste přišli i o finanční zisky.

Bohužel nikdy úplně nezabráníte šíření informací o skutečné léčbě, ale můžete ten proces alespoň zpomalit. V boji proti informacím buďte velmi agresivní – na každého, kdo bude chtít skutečně pomáhat lidem a léčit je, okamžitě zaútočte. Vytvářejte kampaně proti “dezinformátorům”, dávejte je na seznamy pro-kremelských trollů, obviňujte je z obecného ohrožení, veřejně je zesměšňujte, nechávajte na ně zakleknout úřady. Použijte cokoli, co je může zastrašit nebo zpomalit. Nebojte se, všechna velkoměsta doslova přetékají tzv. užitečnými idioty, kteří sice neví nic o ničem, ale o to větší mají sebevědomí, o to zuřivěji bojují proti “dezinformacím” a používají “kritické myšlení”. Tihle týpci budou vaší obrovskou oporou během jakékoli destruktivní akce.

4. IZOLUJTE LIDI OD SEBE, HLAVNĚ DŮCHODCE

Lidé jsou sociální tvorové. Úžasný úspěch lidské bytosti je daný hlavně třemi věcmi: inteligencí, vytrvalostí a nesmírně rozvinutým sociálním chováním. Bez normálně fungujících mezilidských interakcí většina lidí velmi rychle upadá do depresí a letargie. Jejich zdraví a chuť k životu zažije rychlý a bolestivý skluz do pekla. Vzpomeňte si třeba na to, jak se trestají neposlušní vězni – ano, dávají se na samotku. Pro většinu lidí je to extrémně nepříjemný trest.

Udělejte tedy všechno pro to, aby se lidé nemohli stýkat. Aby se cítili osamělí, nešťastní, opuštění a neměli si s kým normálně promluvit.

Zakažte shromažďování.

Zavřete všechny hospody, kavárny, společenské akce, divadla, kina, kluby, koncerty…

Neustále opakujte, že stýkat se s jinými lidmi je nesmírně nebezpečné a že nejlepší je být zavřený doma o samotě a jen tupě sledovat Netflix.

Zaměřte se hlavně na staré lidi v domovech důchodců. Tihle unavení a pro vás už nepotřební jedinci často mají jen jediný zdroj radosti – setkávát se s dětmi, s vnoučaty atd. Takže úkol je jasný – proměňte všechny domovy důchodců v podstatě na samotky. Zavřete staré lidi do pokojů a zakažte jim vycházet ven. Pokud by z toho ti vetší stařečkové a stařenky stále nebyli dost zdecimovaní, nasaďte na ně konstatní plošné testování. Klidně i násilím – stačí tvrdit, že šťourání klackem v nose je pro jejich dobro a spousta lidí jim to bude nadšeně dělat, i kdyby je přitom měli zakleknout v posteli a zkroutit jim ruce za záda.

5. ZLIKVIDUJTE ZDRAVOTNICKÝ SYSTÉM

Máte nový virus “z netopejra”, který je nebezpečný přibližně jako běžná sezónní chřipka a tak by za běžných okolností byly počty mrtvých ve studených měsících jen mírně vyšší. Imunitně “naivní” populace ze začátku pomůže, ale ne nějak extrémně a bude to jen na pár měsíců, než si imunitní systémy všech lidí nový virus ošahají a vytvoří si na něj obranyschopnost. A to nestačí, chcete přece mrtvých co nejvíc! Dalším skvělým nástrojem, jak počty mrtvých zvýšit, je tedy řízený kolaps zdravotnictví.

Omezte prakticky všechnu zdravotnickou péči krom péče o “nakažené” vaším novým virem. Nezapomeňte – je nutné neustále opakovat, že je to pro dobro všech a také že tímhle kolapsem zdravotnictví zabraňujete kolapsu zdravotnictví. Půlka lidí tu ironii ani nepochopí, zbytek označujte jako Putinovo dezinformátory. A máte vyhráno – zdravotnictví bude kolabovat, a to ve všech sektorech.

“Haló, pane doktore, už opravdu nutně potřebuju jít na ten bajpás srdce, fakt to bolí!“

“Nemůžu pane Novák. Zrovna nám tu klepal na dveře virus a prý že máme ještě odkládat operace. Zatněte zuby a vydržte ještě tři týdny…pardon, tři měsíce…pardon, tři roky… Ale mám pro vás takový tip – když budete náhodou kolabovat, udělejte si test na virus a třeba budete mít štěstí na pozitivní výsledek a my pro vás budeme moct poslat sanitku.“

Aby byly nemocnice více motivované vykazovat všechny nemoci jako tu vaši překrásnou novou virózu, nakažte pojišťovnám vyplácet extra peníze za pacienty a lůžka spojená s novým virem. Uvidíte, jak se tahle lůžka najednou začnou plnit. I jak náhle ze světa zmizí chřipka a všechny další respirační nemoci, se kterými se lidstvo potýká tisíce let – vše najednou bude jen a jen vaše viróza. Super!

Další tip jak zabíjet – svážejte lidi s pozitivním testem na jedno uzavřené místo. Hlavně ty staré, kteří už mají imunitní systém v horším stavu. Když dáte všechny “pozitivní” na jednu hromadu, určitě mezi nimi budou i někteří skutečně nemocní a nakazí ostatní stařečky. Pak už jen stačí sklízet plody vaší pilné práce. Kdyby náhodou neumírali dost rychle, cpěte všechny bez přemýšlení co nejdříve na ventilátory, které jim pomohou poničit plicní alveoly. Když už se ty přístroje koupily, musí se přece využít, ne?

Také nezapomeňte, že většina lidí ve vyspělých zemích umírá na nemoci kardiovaskulárního systému a rakovinu. Nic jiného se těmto nemocem ani zdaleka nevyrovná, včetně toho vašeho krásného nového viru. Pokud tedy omezíte zdravotní péči o tyto civilizační nemoci, začnou vám brzy lidé padat mrtví k zemi jak přezrálé hrušky. Super je, že když správně nastavíte testy nového viru, tak spoustu těchto úmrtí budete moct vykazovat jako smrt na nový virus a tím dál zvýšíte paniku.

Důležité je i podotknout, že v léčbě nemocí, jako je třeba rakovina tlustého střeva, je nesmírně důležitá včasná diagnostika. Takže když pravidelnou diagnostiku omezíte, dostane se do neléčitelného stádia rakoviny mnohem víc lidí. Plody své vražedné práce tak budete sbírat ještě roky po tom, co doběhla vaše virová akce. Naprostá paráda!

6. FANATICKÉ TESTOVÁNÍ

Jelikož počet mrtvých ani těžce nemocných možná nebude v některých obdobích růst tak rychle jak potřebujete, je třeba mít nějaký jiný nástroj, jak i přesto pomocí čísel děsit a stresovat populaci. A vysoká čísla potřebujete – je to přece matematika a to je exaktní věda. Takže když nějak nahoníte vysoká čísla, bude to působit velmi vědecky a budete moct snadno pokořit jakékoli odpůrce své vražedné kampaně jako “proti-vědecké popírače, kteří nerozumí matematice”.

Ideální je testovat lidi na přítomnost viru za pomoci tzv. PCR metody, pomocí které je možné při správně nastavené citlivosti “najít takřka cokoli v čemkoli“. To jsou slova přímo vynálezce této metody, který považoval používání PCR pro dignostiku za úplný nesmysl (naštěstí přesně v pravou chvíli zemřel a tak se vám už nebude plést do byznysu). Ale nebojte – běžná populace se o nesmyslnosti testů nic moc nedozví, budou mít myšlení naprosto zatemněné strachem.

Výhodou PCR metody je, že můžete kdykoli měnit počty “pozitivních” jen tím, kolik testů celkově uděláte a jak nastavené ty testy budou. Maximální jakž takž smysluplný počet replikací DNA v PCR testu je 30 cyklů, tak tam hoďte 40…ne, rovnou 45 cyklů! Jsme Česko a tak budeme nejlepší! Testujte jak diví a budete mít super čísla. Samozřejmě musíte dělat i krok č. 2 – všechny lidi s pozitivním výsledkem označovat jako “nemocné”, po kritice od reálných odborníků to klidně přejmenujte na “nakažené” nebo “infikované”. Je to fuk, vše bude strašit lidi stejným způsobem.

Pokud chcete, použijte i tzv. “slovenskú metódu”, kdy opakovaně uděláte masivní plošné testování, které bude…ehm ehm…”nepovinné”. Takže ten, kdo se ho nezúčastní, nebude smět nakupovat, pracovat a skoro ani vyjít z domu. Nechat lidi stát v mimořádně studeném říjnovém počasí na dešti v obrovských frontách je totiž perfektní příležitost jak nechat spousty lidí onemocnět. Čísla krásně porostou. A to se vyplatí!

7. PLOŠNÉ PŘIDUŠOVÁNÍ POPULACE

Další pomůcka, je uvádět lidi do obrovského stresu, je povinné přidušování…tedy pardon, nazývejme to plošné nošení roušek s nějakým pěkným heslem ala “tvoje hadra přes xicht chrání mě, moje hadra přes xicht chrání tebe”. Řízná hesla jsou důležitá, každý správný lídr v totalitním režimu to může potvrdit.

V naprosté většině případů je překrývání dýchacích cest a omezování normální respirace úplný nesmysl, ale lidé mají spojeny chirurgické roušky s doktory na operačních sálech a tak budou mít pocit, že to je jakože vědou podporovaná ochrana, když je budou nosit třeba v parku (pokud do něj zrovna budou mít povoleno vejít).

Na plošném nošení těžce prodyšných respirátorů a roušek je parádní i to, že zvyšují stres nejen psychický (neustále kolem sebe vidíte lidi bez tváře a připomíná se vám “vražedná epidemie”), ale i stres fyzický. Dlouhodobé snížené okysličení krve a vyšší množství vdechovaného CO2 samozřejmě zdraví moc neprospěje, stejně jako omezení normálního odstraňování odpadních látek, které skrz normální dýchání probíhá. Syndrom “Petriho misky”, kdy se rouška sama stává zdrojem plísní a bakterií je taky super. Prostě – perfektní pomůcka pro zhoršení zdraví a zvýšení stresu.

Pokud budete potřebovat nějakou studii, která potvrdí jak strašlivě prospěšné nošení roušek je, tak nebojte – jak již bylo řečeno, takřka jakékoli tvrzení lze podložit nějakou existující studií. A pokud taková studie ještě není, tak si jí zaplatíte. Jednoduché.

A ještě jedna věc – nezapomeňte v rouškách dusit i malé děti. Sice je opravdu vůbec nepotřebují, protože váš nový virus děti prakticky neohrožuje, ale…stromek se přece musí ohýbat dokud je mladý! Za prvé vám určitě způsobí potěšení týrat děti (kdo by nechtěl týrat děti, že?!) a za druhé budou při budoucím opakování virové akce lidé už správně vycvičeni z dětství a nebudou klást dotěrné otázky.

8. MAGICKÉ OČKOVÁNÍ

Očkování v obecném smyslu přineslo lidstvu obrovskou úlevu od řady nemocí. Několik velmi specifických nemocí dokonce pomohlo takřka vymýtit. Získalo si tedy velmi dobré jméno. Tedy alespoň do příchodu hexavakcín a plošných vakcinačních experimentů prováděných na afrických a indických dětech lidumilem Billem Gatesem. Ale toho si nevšímejte – všechnu kritiku novodobých vakcín je snadné označovat jako konspirační teorie nevzdělanců z vesnice a odkazovat se na úspěchy předchozích monovakcín, které byly proti jiným nemocem, fungovaly jinak a měly jiné složení. Lidi vůbec netuší, že jsou různé druhy vakcín i vakcinačních technik, pro většinu je to prostě “ta magická vodička co mě udělá tudlectu imunitu“.

Takže dobré jméno očkování můžete lehce využít – zrychleně se vyvine vakcína a použije se metoda, která vůbec není ozkoušená a všechny její předchozí testy měly katastrofální výsledky. Tyhle vakcíny tedy zrychleně povolíte několika privilegovaným firmám, kterým slíbíte úplnou beztrestnost za případné zmrzačené a mrtvé lidi, které plošné očkování přinese. Takže pro ně zůstane jen pozitivum v podobě obřích a velmi jednoduchých zisků. A bude to samozřejmě velké plus i pro vás, pokud se na tenhle penězovod správně napojíte. Budou se v tom točit miliardy dolarů, mlask!

Krom použití nové vakcinační šmakulády je důležité také začít očkovat uprostřed epidemie, kdy se dá předpokládat, že je v populaci největší množství lidí, jejichž tělo buď s novým virem zrovna aktivně bojuje nebo nemoc nedávno prodělali. Jejich imunitní systém tak dostane takovou nakládačku, že pravděpodobnost smrti se docela rozkošně zvýší. Desetitisíce mrtvých, kteří takhle vzniknou, označte za oběti nového viru a použijte to jako důkaz, že je potřeba ještě víc očkovat tou novou šmakuládkou. I děti. A kojence! Samozřejmě také říkejte, že úmrtí a drsné nežádoucí účinky, které se objevují těsně po vakcinaci, s tou vakcinací nijak nesouvisí. Ti mrtví prostě už byli staří a nemocní. Nebojte, projde vám to. Stačí to pořád opakovat a opakovat a opakovat a…

Pokud by se náhodou objevila vakcína, která není tak nebezpečná a nepoužívá experimentální metodu, použijte standardní postup – je to ruská zbraň hybridní války, Putin, rusáci, proti evropským hodnotám atd. atd. Však ten postup známe velmi dobře, ne? Při zákazu bezpečnější vakcíny říkejte, že neprošla standardním schvalovacím procesem. Tím standardním procesem samozřejmě neprošla ani vaše očkovací šmakuláda, ale toho si nevšímejte – většině lidí ta ironie opět nedojde.

A JAK NA TOM VYDĚLAT?

No a to je asi vše, milí přátelé psychopaté. Mrtví budou, vy si prosadíte svoji totalitní agendu, pravidelně budete moct onanovat před zrcadlem, jaké jste dneska měli skóre a navíc ještě možná vydělát solidní bakšiš. Zisk se z téhle akce se totiž dá vytřískat na hromadě míst.

V nouzovém stavu bude mnohem snazší dělat jakékoli kšeftíky se chemickými přípravky, předraženými (ale neúčinnými) ochrannými prostředky, přístrojovým vybavením i medikamenty a vakcínami. Museli byste být extra nešikovní, aby vám v těch proudech stovek miliard nezůstalo za prsty alespoň pár miliónů.

K tomu budete moct zrychleně prosadit spoustu nových zákonů, které by vám jinak lidi hodili na hlavu a vás pak ještě vyhodili z okna. V době “novodobého moru” si totiž poslušně nechají líbit skoro cokoli a vy se po nich budete moct nádherně vozit. A není nic lepšího, než se ukájet na lidech šílících strachem.

No a samozřejmě další plusová položka je to, že pomůžete pozabíjet statisíce a možná i miliony lidí a nic vám za to nebude hrozit. A zabíjet lidi po statisících…co je lepší pocit? Stavět domy? Zakládat spokojené rodiny? Skládat skvělou hudbu? Pche, tohle jsou pitomosti pro ten plebs tam dole. Srdíčko každého správného človíčka v patokracii naplní uspokojením jen masové zabíjení, totalitní praktiky a zábavná likvidace reálné inteligence.

Zdroj:
https://bornova.pub/2021/jak-beztrestne-zabit-statisice-lidi/

The post Brouci v hlavě. Co se skrývá za pandeminckými hrami? Zfalšovaná statistika, strach šířený médiemi first appeared on Čítárny.

Úvod, který napsal Dr. Stefan Lanka ke knize “Zdroje božského” od Johanna Siegfrieda Mohra.

Účelem tohoto úvodu je zpřístupnit čtenáři poklad, který autor v této knize objevil. Dějiny lidstva, jak je známe, leží před námi jako otevřená kniha, přičemž je zde poprvé zahrnuta biologie jako historický rozměr kolektivních konfliktů a její role při vytváření kultury. Srozumitelným jazykem pro každého, kdo rozumí biologii a umí „biologicky“ číst.

Vzhledem k tomu, že biologický život zjevně existuje již dlouho a velmi stabilně a nejenže přežil mnoho katastrof, ale také se z nich vynořoval ve stále větší rozmanitosti a kráse, lze konstatovat, že základy jsou jednoduché.

Tento průvodce vám pomůže porozumět termínům, které autor používá k popisu biologických pojmů. To se mu daří, protože základy života jsou jednoduché, a proto se dají snadno vysvětlit, a my jsme pro ně našli ta správná slova.

Pro porozumění je samozřejmě užitečné poznat, že modelové představy o vzniku a podstatě života, které se vyučují ve školách a na univerzitách, jsou nesprávné. Každý, kdo věří, že takzvané zlo se vyvíjí ze zdravého, stává se silnějším než zdravé (rakovina) a může se šířit dál (hypotézy o infekci), věří také oficiální historiografii jako sérii epizod dobro-zlo a nevidí skutečný vývoj a možnosti, které máme.

SAMOORGANIZACE

Život ve skutečnosti vzniká procesem samoorganizace ze čtvrté fáze vody, která vzniká všude tam, kde se kapalná voda dostane do kontaktu s něčím jiným. Tato čtvrtá fáze vody, tekutina, která vede elektřinu bez odporu, byla fyziky dobře prozkoumána a má zcela jiné vlastnosti než kapalná voda.

Tato tekutina je pozorovatelná a měřitelná v podobě povrchového napětí. Vzniká všude tam, kde se v kapalné vodě tvoří povrchy. Dochází k němu například v srdci díky víření a v buněčném jádře, srdci našich buněk, díky tvorbě smyček při neustálém vytváření a rozpadu látky buněčného jádra (DNA).

Veškerý biologický život vzniká z této látky, která je zároveň energetickou, stavební a informační substancí života. Vše, co děláme, naše chování a způsob, jakým věci vnímáme, slouží k tomu, abychom vždy zůstali v proudu energie, a pokud je vše v pořádku, abychom tok energie rozmnožováním zvyšovali.

Protože tato tekutina vždy hledá a nachází soudržnost, protože vodní plochy jsou všude a zejména ve vzduchu, v němž žije například nespočet tardigradů, je dokázáno, že soudržnost, symbióza, je základem života, a ne odnímání, ničení, boj.

ZÁSADY ŽIVOTA

Abychom zůstali v proudu energie, tj. abychom měli k této tekutině stále přístup, potřebujeme my i všechny formy života příjem energie a energetických zdrojů, výrobu energie z nich, uvolňování energetických zdrojů a vymezení životního prostoru, našeho území, v němž je toto vše zaručeno.

Náš trávicí trakt je organizován podle těchto podmínek a je mapován energetickými toky nervů v mozku. To vysvětluje, proč jsou traumata, která vždy znamenají existenční nedostatek energie, v mozku rozpoznatelná, uvádějí nás do pohotovosti, nutí nás chovat se jinak, a dokonce nás vytrhávají z rovnováhy.

Traumata, která se týkají zejména čtyř základních životních principů: za prvé mít (přijímat) zdroje energie, za druhé využívat zdroje energie, za třetí být schopen vylučovat zdroje energie a za čtvrté mít k tomu území, nás lidi mění, aniž by si toho postižený člověk všiml. Pouze lidé zvenčí vidí, že se vnímání a chování postiženého člověka změnilo, někdy i dramaticky. Jako postižená osoba si toho sami nevšimnete, protože v takovéto alarmující situaci biologie do vašeho vědomí pouští jen ty věci, které slouží našemu přežití v takové traumatické situaci.

Pokud se totéž stane mnoha nebo všem lidem, např. v důsledku katastrofy na Zemi, války a hladu, změní se všichni lidé v krátkém čase stejným způsobem. V důsledku toho se představy a postoje lidí stávají stejnými. Tato kniha nebývale podrobně ukazuje, jak a které takové události daly vzniknout velkým kulturám a také způsobily jejich opětovný zánik.

PŘEDSTAVY O BOHU A ZLU

Kolektivní utrpení vytváří kolektivní představy o Bohu a bozích, kteří lidi trestají, až se z něj stane něco zlého samo o sobě, ďábel, patogen a metastáze. Ti, kdo tyto interpretace vytvářeli a podávali nebo vnucovali ostatním jako vysvětlení, se stávali kněžími a zakladateli náboženství.

Životy nejvýznamnějších zakladatelů náboženství, které jsou v knize výborně ilustrovány z hlediska biologie, vysvětlují, proč se jimi stali a proč své poselství sdělovali právě takto. Této aktivní, maniakální kněžské třídě šlo a jde o moc, o vnucování představ o Bohu a zlu, které jsou vnímány jako subjektivně pravdivé, tolerantním a deprimovaným lidem a o lámání nevěřících pomocí nátlaku.

Již v roce 1954 historik a sociolog Rosenstock-Hussey upozornil a varoval, že tato kněžská třída se obzvláště ráda vydává za vědce, aby své autoritářské myšlenky popularizovala jako moderní vědění. Každý, kdo požádá univerzitního vědce o důkaz existence metastázy, patogenu nebo genu nemoci, pozná podle hněvu tázaného, že nepřevládá vědění, ale špatné svědomí.

Pokud naopak známe mechanismy a pravidla, která se dají do pohybu, když se dostaneme do biologického alarmu a zejména do situace vícenásobného alarmu, pochopíme lépe sebe, druhého člověka i historii. Všechno má svou příčinu a my už nemusíme vynášet soudy, protože v biologii nic takového jako zlo neexistuje. Díky globalizaci tohoto poznání má lidstvo jedinečnou příležitost, která dříve neexistovala: život v harmonii pro všechny.

TERMINOLOGIE

Když si uvědomíme, že každá forma života potřebuje kromě produkce molekul pro život také látkovou výměnu, aby mohla vždy udržovat podtlak, přitahovat energetickou tekutinu a vylučovat méně hustou a objemnější tekutou vodu, pochopili jsme první princip života: Výživa.

Druhým principem je ochrana, která se u bakterií vytváří v podobě silnějších membrán, když je potřebují. V našem případě je to škára (dermis) a váčky, v nichž se nacházejí důležité orgány. Energie produkovaná v těchto škárách je prostřednictvím nervů vedena do mozečku. Zde najdeme uspořádání všech dermis v lidském těle. V případě traumatu, označovaného jako DHS, reagují tyto dva principy žensky: nejprve zvýšením funkce, a pokud to nestačí, tvorbou nových buněk a tkání.

Třetím principem je pohyb za účelem získání většího území, a tím i energie. Všechny hlavní zapojené struktury, jako jsou svaly a kosti, jsou mapovány prostřednictvím nervů v mozku (v bílé hmotě velkého mozku, pozn. překl.). Čtvrtým principem je princip kontaktu: udržování kontaktu a vyhýbání se kontaktu, abychom zůstali v proudu energie a samozřejmě abychom se vyhnuli tomu, že nás někdo sežere. Tomuto principu slouží všechny vnější i vnitřní membrány a smyslové orgány.

V případě traumatu (DHS) způsobeného nepředvídanou a existenciální událostí, která se týká mě nebo někoho mně blízkého, reagují tyto orgány a zúčastněné tkáně mužským způsobem: snížením funkce a dokonce vedou k degradaci buněk a tkání. Tyto čtyři funkce jsou zmapovány na mozkové kůře ve čtyřech oblastech, a to na pravé mužské straně mozkové kůry a na levé ženské straně mozkové kůry.

PRAVIDLA

Pokud je jedna nebo více funkcí mužské části mozkové kůry ve stavu alarmu a převáží nad alarmovým stavem funkcí ženské části mozkové kůry, člověk se dostane do ženské absorpční nálady, která se označuje jako depresivní. Ta může být tak silná, že osoba již není schopna nic dělat. Naopak to platí, pokud jsou silněji postiženy funkce na levé, ženské oblasti mozkové kůry. V takové situaci může osoba používat pouze méně zatíženou, v tomto případě mužskou mozkovou kůru, a stává se manickou, přehnaně mužskou, až zuřivou.

Vzhledem k tomu, že člověk má v důsledku dramaticky zkrácené doby březosti ve srovnání s ostatními savci dobu zrání 21 let, může se během této doby vývoj zastavit, což se také označuje jako retardace. Emoční vývoj se zastavuje od okamžiku, kdy je trauma aktivní současně vlevo i vpravo v těchto čtyřech klíčových mozkových oblastech, které jsou také známé jako teritoriální oblasti.

Pokud je jedno z těchto traumat vyřešeno a žádné nové se nepřidá, může emocionální zrání pokračovat, i když za normálních okolností, a zejména u mužů, již nelze dosáhnout optimální zralosti. Otěhotněním před 21. rokem věku mohou ženy dohnat přibližně 4 roky emoční zralosti.

Pozitivní na zástavě emocionální zralosti je to, že lidé vypadají a chovají se dětsky nebo mladistvě. Negativní je, že se ve stresu chovají jako děti příslušného věku. A dále: nedostatek emoční zralosti se kompenzuje „inteligentním“ chováním, kterým se předstírají zdánlivé znalosti, a tím i autorita. Tento druh inteligence ve spojení s bludy vysvětluje vznik a vývoj našich systémů víry a vědy „dobro-zlo“ a našich dějin. Je zřejmé a v této knize je na základě mnoha faktů objasněno, že imaginární věda a skutečná věda se nemají rády a že ta první bojuje se skutečnou vědou. Kultury zjevně přežívají jen do té doby, než imaginární porazí vzdělanou a učiní ji neúčinnou. Zadušení ekonomiky a společenského života nadměrnou regulací v naší době je pro mnohé viditelným poplašným signálem, i když nevidí řešení, protože ještě neznají biologické příčiny.

PŘEDSTAVIVOST VERSUS VZDĚLÁNÍ

Autor v této knize používá termíny konflikt teritoriálního strachu, sexuální konflikt a konflikt ztráty, konflikt identity, konflikt vyděšení a strachu, konflikt teritoriálního značkování a dále termíny pro charakteristiky (konstelace), kdy jsou příslušné opačné oblasti mozkové kůry aktivní současně: „Vznášející“ konstelace, postmortální konstelace, biomanická konstelace atd.

Vzhledem k nutnosti všech živých bytostí přijímat energii, využívat energii, vylučovat nosiče energie a označovat své území se tyto pojmy stávají srozumitelnými a umožňují nám pochopit náš život, naši historii a z ní vyplývající úkol: Udržovat život a za tímto účelem jej rozmnožovat. Tak je tomu i v Bibli, kterou lze citovat, protože místy představuje biologicky reflektovaný dokument, jak autor vysvětlí.

Pokud je u člověka v činnosti pravá mozková kůra, tedy mužská část mozkové kůry, trauma v oblasti zásobování energií vyvolá tzv. konflikt teritoriálního strachu, trauma v oblasti využití energie nebo sexuality vyvolá konflikt teritoriální ztráty nebo sexuální ztráty, trauma v oblasti vylučování nosiče energie vyvolá konflikt teritoriálního hněvu a trauma v oblasti označování vyvolá konflikt teritoriálního značkování. Pokud je u člověka aktivní levá mozková kůra, tedy ženská část mozkové kůry, nevyvolá trauma zásobování energií konflikt teritoriálního strachu, ale konflikt strachu a vyděšení, protože samice savců jsou zásobovány ze samčího teritoria, a trauma je proto vnímáno jako konflikt strachu z vyděšení, který zasahuje celého člověka.

Pokud jsou obě tato traumata aktivní současně, výsledkem je „Vznášející“ konstelace, protože postižený savec nebo člověk v takové situaci de facto prohrál, jelikož již nemá přístup k zásobám energie. U člověka se v manické verzi této konstelace objevují představy o duchovním světě, o světle, o vznášení se nad věcmi a děsivé představy, které, když se stanou dogmaty, se stávají velmi nebezpečnými, protože nemají nic společného s realitou.

V depresivní verzi vznikají představy a obrazy věčného pádu, trestajícího Boha, pekla a ďábla. Lidé s takovou depresivní konstelací tvoří pokornou klientelu těch, kteří obrazy Boha a ďábla vytvářejí sami nebo v tradici náboženství. Z neutrálního hlediska je pravý Bůh pravděpodobně přístupný pouze těm, kteří vnímají a ctí biologii a chápou život jako tajemství, k němuž lze přistupovat s respektem.

TOUHA PO SMRTI, ZVÝŠENÁ SEXUALITA A AGRESIVITA

Pokud je funkce využití energie na mužské straně mozku v permanentní pohotovosti v důsledku konfliktu teritoriální ztráty a zároveň odpovídající funkce na levé straně, která přechází do stavu pohotovosti, v důsledku sexuálního konfliktu, vzniká tzv. postmortální konstelace. V takové situaci již není možný život a rozmnožování savce v přírodě, ale pouze v zoologické zahradě nebo jako člověka realizujícího se v kulturním prostředí. Všechny myšlenky a obrazy této bohužel velmi časté konstelace se točí kolem smrti jako spásné záchrany.

Protože savec, jako je člověk, má v této oblasti využití energie a sexuality dva způsoby dopadů konfliktů, může samozřejmě nastat čistě sexuální konstelace, když dojde ke konfliktu ženské a mužské sexuální ztráty současně. U žen je to známé jako Nymfo konstelace a u mužů jako Casanova konstelace.

Protože tyto osoby z biologického hlediska fakticky ztratily sexuální orientaci, jejich smysl života se navenek soustřeďuje na sex a sexuální chování, ale pouze povrchně. Ve skutečnosti jim jde o to, aby porazili sex, který je porazil. Žádná žena žádný zločin (No woman no crime), říkají jedni, žádný muž žádná válka (no men no war), říkají druzí, ale oba to chápou.

Zatímco traumata spojená s příjmem (zásobováním) energie jdou ruku v ruce s pocity strachu, traumata spojená s využíváním energie a sexualitou jdou ruku v ruce s pocity destrukce (ztráty), traumata spojená s vylučováním energetických nosičů jdou ruku v ruce s pocity hněvu. Důležitost této funkce, bez níž nelze nic vstřebat a využít, je zřejmá, když vidíme, že toto centrum mužské mozkové kůry uvádí do pohotovosti čtyři projímavé mechanismy: Projímavá funkce žaludku a dvanáctníku, žlučových cest jater, a vylučovacích cest slinivky břišní.

Na ženské straně mozkové kůry je odtud zmapován konečník, který ve své původní funkci, prvotních úst, zodpovídal za to, co může vstupovat do organismu a vystupovat z něj.

Tento hněv ovlivňuje mě jako celek, mou identitu. Pokud jsou obě funkce aktivní v důsledku dvou traumat v této mužské a ženské funkci vylučování nosičů energie, výsledkem je neuvěřitelná agrese, protože takový dvojitý hněv již nelze ovládat, jakmile dosáhne určité intenzity. Zde máme základní repertoár pro vysvětlení člověka, sebe sama, druhých lidí a dějin.

ZÁSADNÍ BOD

Velmi důležitým bodem, zejména pro vysvětlení náhle vzniklých individuálních a sociálních událostí, jako jsou změny nálad, hysterie, spontánní vznik nových perspektiv a postojů, je pochopení toho, co autor této knihy v návaznosti na terminologii doktora Hamera nazývá hojivou krizí. Tato krize, známá také jako epi-krize, od výrazu epileptoidní krize, je automaticky se objevující nouzová reakce těla, vnímání a chování, která je vyvolána deficitem v mozku.

Pokud se trauma vyřeší nebo se stane nepodstatným díky nové životní situaci, program alarmu se vypne a zapne se program regenerace. Několik faktorů může vést k existenčnímu nedostatku energie v nervových buňkách zapojených do mozku, které byly dříve v pohotovosti a v pohotovostním metabolismu. To vyvolává stavy alarmu, které mohou být větší než alarmový program způsobený spouštěcím traumatem (DHS)!

Podle autora to může vést k velkým podrážděním ve společenských organizacích, včetně individuálního a kolektivního odmítnutí všeho, co bylo dříve přijímáno a považováno za pravdivé. Pokud nyní kultura řeší kolektivní traumata, jak je v knize popsáno a jak je to v mnoha případech po skončení každé války snadno pochopitelné, mohou vzniknout kolektivní ozdravné krize, které ukončí starou kulturu a umožní vznik nové, tj. vznikne něco nového.

I zde je to tedy biologie, která píše dějiny, a díky tomuto průvodci si nyní mohou i biologičtí laici naplno vychutnat požitek z četby následujících stránek. Příklad jako učební test: rocková hudba. Dokážete již pochopit a vysvětlit ostatním, proč a jak vznikla a musela vzniknout? Pokud ne, bude pro vás čtení o to napínavější a v popisu toho či onoho procesu se také najdete.

Každý, kdo si přečte „Zdroje božského“, je osvobozen od pověrčivosti a může najít cestu k sobě i druhým, východisko pro lidský život, pro snesitelnou lehkost bytí. V tomto smyslu je kniha Johanna Siegfrieda Mohra vykoupením od vykupitelů. Být u toho, když se lidstvo vynořuje z jeskyně (pekla), je něco mimořádného. Potomci nám poděkují za šíření tohoto poznání.

Přeložil: Vladimír Bartoš
https://www.symbiozazivota.cz/dr-rer-nat-stefan-lanka-uvod-ke-knize-zdroje-bozskeho-od-johanna-siegfrieda-mohra/

Knihu v německém originálu můžete zakoupit zde:
https://shop.gnm-wissen.de/mohr-die-quellen-des-goettlichen

The post Zdroje božského. Biologie jako historický rozměr kolektivních konfliktů a její role při vytváření kultury first appeared on Čítárny.