Božská komedie (La Divina Commedia) patří k vrcholů světové litaratury a je bezesporu nejvýznamnější dílo Danta Alighieriho (1265 – 13./14. září 1321). Jedná se o rozsáhlou epickou báseň, která popisuje fiktivní cestu samotného Danta záhrobím v roce 1300, když mu bylo 35 let. Dílo je alegorie cesty lidské duše od hříchu přes pokání až k Bohu!

Psáno v jazyku toskánština, která se pak stala základem dnešní spisovné italštiny.
Božská komedie vznikala přibližně v pozdním středověku, v letech 1307–1321.
Dílo je psáno tercínami (tříveršové sloky s rýmem aba bcb cdc…) Tuto formu vymyslel Dante právě pro toto dílo.
Celkem 100 zpěvů (canti) a přes 14 000 veršů.

Dante ukázkově vymodeloval italský jazyk a přizpůsobil jej potřebám literárního psaní, čímž výrazně ovlivnil formování italského jazyka, kterým se dnes mluví. Dnes je uznáván jako “otec italského jazyka”. Jeho mistrovská Božská komedie je jediným středověkým dílem, které je stále čitelné v původní verzi bez překladu!!!

Božská komedie je také velmi osobním vyrovnáním Danteho s vyhnanstvím z Florencie.
V roce 1302 při tzv. Převratu černých guelfů byl Dante odsouzen za korupci (falešné obvinění), doživotní vyhnanství + trest smrti v případě návratu. Florencii už nikdy nespatřil.
Ztráta rodné země a touha po spravedlnosti silně ovlivnily jeho pohled na politiku. Své nepřátelé umisťuje do Pekla.

Božská komedie obsahuje i osudovou platonickou lásku k Beatrici Portinari.
Objevuje se hlavně v Očistci a Ráji, kde se stává jeho průvodkyni po nebeských sférách, od Měsíce až po Krystalové nebe. Beatrice se stává symbolem božské milosti, teologie, čistoty a osvícené lásky.

Božská komedie má 3 části, cantiche. Inferno / Purgatorio / Paradiso.

PEKLO (Inferno)
Dante se ztratí v temném lese (symbol hříchu a ztraceného života). Setká se s antickým básníkem Vergiliem (symbol lidského rozumu), který ho provází Peklem.
Peklo má podobu obrovského trychtýře s 9 kruhy trestů – čím hlouběji, tím těžší hříchy a krutější tresty (nejhlouběji je Lucifer).
Velmi živé, drastické a dodnes nejslavnější část díla.

Ukázka devíti verší je patrně nejslavnější část jeho díla.
Jedná se o nápis nad branou, kterou se vstupuje do Pekla.

Mnou prochází se k sídlu vyhoštěnců,
mnou prochází se do věčného bolu,
mnou prochází se k říši zatracenců,
pán spravedlnost dal mi do úkolu.
Mne zbudovala s boží všemocností
nejvyšší moudrost s první láskou spolu.
Dříve než já, jež trvám od věčnosti
nebylo nic, co taktéž věčným není.
Kdo vchází mnou ať naděje se zhostí!

xxx

Jaký osud či náhoda dovedla tě sem před posledním tvým dnem?
Kdo tvé kroky řídil?“
„Tam nahoře, v jasném světě, na své cestě,“
odpověděl jsem mu, „ztracen v temném údolí,
dříve než jsem dospěl k plnému věku, jsem sešel z cesty.“

(překlad Otto František Babler)

OČISTEC (Purgatorio)
Po opuštění Pekla vystupují na obří horu Očistce na jižní polokouli.
Zde duše procházejí 7 terasami (podle 7 smrtelných hříchů), kde se postupně očišťují pokáním.
Na vrcholu Danta přebírá jeho ideální láska Beatrice (symbol božské milosti a teologie).

Vstupní ukázka z Očistce. Symbolický přechod od temnoty Pekla k naději a očištění.

Ku cestě v lepší proud se nyní noře
člun mého ducha, nechť se za sebou
nechá moře tak ukrutné a hoře;
a zpívati budu o tom druhém kraji,
kde duše lidská zbavuje se kalu,
by vstoupila v nebeský ten háj.
Ó svaté múzy, mne zde oživte,
zde Kalliopé nechť svůj zpěv mi vzbudí,
jenž můj duch tak vysoko provází,
že blíže k božským sférám než k lidem.
Sladké barvy safíru východního,
jenž se shlukl v klidu vzduchu čistého,
radost mi zraku opět navrátily,
jakmile jsem vyšel z ovzduší mrtvého,
jež oči i srdce mi těžce tížilo.
Venuše krásná, planouc láskou, smála se
na východě a ryby její zářily
za ní, jak průvod její milostný.

Ukázka ze zpěvu Matildy. Tento zpěv je jedním z nejlyričtějších v celém díle.
Popis rajského lesa, vůně, větru, ptáků a krásné ženy je plný smyslové něhy a kontrastu k temnotě Pekla. Zpěv Matildy je považován za symbol blaženosti a harmonie před setkáním s Beatricí.

Tu na lukách těch zelených a krásných,
jež zdobily květy všech barev světa,
žena se zjevila, jak v květech sbírala,
zpívajíc píseň, jež sladce zněla v uších.
„Ó krásná paní, jež v lásce planouc,
v těchto místech květy sbíráš, jak se zdá,
bys ozdobila je svou krásou věčnou,
bys mi směla říci, kdo jsi, ó ženo,
a proč jsi zde v tom ráji pozemském?

Obojí překlad J. Vrchlickcý cca 1880

RÁJ (Paradiso)
Dante spolu s Beatricí prochází 9 nebeskými sférami (podle tehdejší kosmologie) až do Empyrea – místa mimo čas a prostor, kde spatří Boha.
Vyvrcholení je mystická vize Trojjediného Boha a „lásky, jež hýbe sluncem i ostatními hvězdami“.

Ukázka bezesporu mystická, plná světla a lásky. Beatrice zde symbolizuje teologii a božskou lásku, která vede k Bohu; po jejím odchodu Dante dosáhne vrcholu.

Sláva tomu, jenž hýbe vším, co hýbe,
proniká vším a větší sláva jeho
v jednom místě než v druhém se zjevuje.
Já v nebi byl, kde věc, již chci zpívati,
se viděla, a kdo odtud sestoupí,
ten paměti a jazyku již chybí;
neboť naše představa se blíží
tak blízko k cíli, že paměť nemůže
jít za ním, leč v tom, co se vidělo. Ó světlo věčné, jež sám v sobě sídlíš,
sám sobě rozumíš a sám se sobě
líbíš, v lásce a radosti se kocháš!
Tři kruhy v jednom barvě a velikosti
se zjevily mi, tři barvy v jednom kruhu
se zdály, jako duha v duze druhé;
a jeden z nich se zdál být odrazem
druhého, jako Iris od Iris,
a třetí zdál se oheň, jenž dýchá. Ó jak je krátký můj zpěv a jak slabý
můj jazyk k tak velkému předmětu!
Naše myšlenka je příliš hrubá pro to. (Dále Beatrice:)
„Synu, ty sám vidíš nyní, jak blízko
jsem k tobě, jak tvá touha se naplňuje;
teď pohleď vzhůru, neboť já se vracím
tam, kde můj trůn je v růžici blažených.“ A já jsem viděl, jak se Beatrice
obrátila a hleděla v tu výši,
kde věčný mír a láska vládne věčně;
a já jsem zůstal, jako člověk zůstává,
jenž chce vidět víc, než co vidět může.

Vrcholem je pak mystická vize Trojice a vtělení (verše kolem 115–145):

Zde síla mého zraku překročila
míru, a já jsem viděl, jak se v tom bodu
shlukla láska, jež hýbe sluncem hvězdami.

Nejznámější středověký bestseller.
Božská komedie si okamžitě získala široké publikum, což dokazuje šíření více než 2 000 rukopisných kopií před rokem 1480, kdy šíření technologie tisku radikálně změnilo způsob čtení a rozvržení textů. Z těchto rukopisů, často opatřených glosy, poznámkami nebo rozšířenými komentáři, a někdy s cenným ikonografickým prostředím, jich dnes zbylo asi 800: zbytek je ztracen spolu s Danteho autogramy.

Taková obrovská textová tradice způsobila vážné problémy ve snaze filologicky obnovit původní čtení. To bylo způsobeno tím, že každý, kdo kopíroval text, dělal své vlastní chyby, které se následně opakovaly a bohužel zhoršovaly další vydání.

Kniha Božská komedie, která je prezentována ve videu se snaží tyto chyby napravit.
Základem bylo benátské vydání z roku 1491 od Pietra Piasi.
Kniha vyšla 1491. Jedná se o velké folio (315 x 212) mm.), s velkým okrajem stránky, který obsahuje text básně „pozměněný“ Pietrem da Figinem (dominikánským učencem ze 14. století) a nedávným komentářem Cristofora Landina (Florencie 1481).
Celkem bylo 13 vydání během 19 let.

Výzdoba knihy Božská komedie je připisovaná Antoniovi Grifovi (Benátky, přibližně 1430–1510) – byla provedena krátce po tisku.
Originál koupil v roce 1927 tehdejší italský ministr školství Pietro Fedele zastupující italskou vládu a následně nabídl Casa di Dante v Římě.
V prestižní knihovně zůstává dodnes jako nejcennější kniha.

Zdroj videa Facsimilefinder

The post Božská komedie a Dante Alighieri, otec moderního italského jazyka first appeared on Čítárny.

Čínské písmo a jeho vznik čínští vědci spojují se symboly, jaké lze spatřit na keramice z nejstarších vykopávek, například z neolitické vesnice Banpo z let 4800–4200 př. n. l. nebo pozdějších vykopávek v Lingyanghe, Qianzhai aj.

Tyto symboly bezesporu znaky písma připomínají, některé jsou s nimi přímo totožné. Jejich původní význam a funkce však nejsou známy. Pravděpodobně šlo pouze o symboly identifikační, informující o výrobci nebo vlastníkovi předmětu. Byly používány ještě dlouho po vynálezu písma, z čehož lze usuzovat, že tvořily zvláštní, na písmu nezávislý systém.

Podle čínských učenců (například Qiu Xigui) byl proces vzniku písma pozvolný a trval delší dobu.
V tomto procesu vidí řadu etap. Jako první vznikaly piktogramy jejichž vzhled tvořil ikonu určitého předmětu.
Obtížnější měl být vývoj znaků vyjadřujících abstraktní významy.
Čistě konvenční jsou znaky, jejichž vzhled nenaznačuje ani výslovnost, ani význam.
Cestu ke vzniku písma měly otevřít tzv. vypůjčené znaky,které se použily pro zápis homofoního výrazu, přičemž nový význam byl naznačen dodatečně přidaným znakem (klasifikátorem).

Čínské písmo a jeho vznik poněkud jinak popisuje americký sinolog William Boltz.
Piktogramy Boltz nepovažuje za znaky písma, nýbrž jen za mnemotechnické pomůcky.
Rozhodující pro vznik písma se podle něho stala tzv. zodiografická vývojová etapa, kdy došlo ke změně funkce piktogramu, který místo předmětu začal ukazovat jeho název, tedy slovo.
William Boltz se domnívá, že vznik písma byl vynálezem, tedy krátkodobým procesem.
Doba vzniku písma bývá stanovena různě, od r. 4000 př. n. l. přes polovinu 3. tisíciletí. W. Boltz však soudí, že písmo bylo vynalezeno až v polovině 2. tisíciletí př. n. l., v raném období dynastie Shang.
Nejstarší zachované zápisy pocházejí z 13. století př. n. l.
Čínské písmo na těchto památkách je poměrně vyvinuté, což svědčí o delším vývojovém období.

Čínské písmo, nejstarší knihy

Věštebné nápisy na kostech a želvích krunýřích (甲骨文, jiǎgǔwén)
→ dynastie Šang (přibližně 1250–1050 př. n. l.)
→ nejstarší dochované souvislé texty v čínštině vůbec
→ krátké věštební formule, otázky králů na předky a bohy (např. o počasí, válkách, úrodě, nemocech)
→ nejsou to ještě „literární“ díla v moderním pojetí, ale jde o nejstarší písemný čínský jazyk

První skutečná literární díla (poezie a klasické texty)

Kniha písní (詩經, Shījīng)

tradičně datována 11.–7. století př. n. l. (nejstarší části z rané dynastie Čou)
nejstarší dochovaná sbírka čínské poezie (~305 básní)
obsahuje lidové písně, dvorní ódy, hymny, milostnou lyriku i obřadní texty
považována za nejstarší literární památku v užším slova smyslu
Konfucius ji údajně uspořádal a velmi si jí cenil
(viz titulní fotografie)

Kniha proměn (易經, Yìjīng / I Ching)

nejstarší vrstva (hexagramy + krátké věty) pravděpodobně 10.–9. století př. n. l.
původně věštební manuál, později hluboký filozofický text
nejstarší části jsou starší než většina Shījīng, ale forma je velmi stručná

Kniha dokumentů / Kniha dějin (書經, Shūjīng / Shangshu)

nejstarší autentické části z 11.–10. století př. n. l. (dynastie Čou)
politické proklamace, řeči králů, dekrety
velmi archaický jazyk

V knize dokumentů se nachází Jin Teng (金滕, česky často Okovaná truhlice nebo Zlatá truhlice)
Je považována za nejstarší ucelenou čínskou povídku v klasické čínské literatuře.

Krátký děj povídky Jin Teng
Král Čcheng (syn vévody z Čou) vážně onemocní.
Jeho strýc, vévoda z Čou (Čou-kung Tan), se modlí k předkům a nabízí vlastní život místo krále – připraví obětní text na kovové tabulce (nebo hedvábí) a uloží ho do okované truhlice (金滕 = kovová/zlatá truhlice).
Král se uzdraví.
Později, když vévoda z Čou čelí pomluvám a nedůvěře, objeví se truhlice s tímto textem → ukáže se jeho oběť a loajalita → pomluvy ustanou.

Text je velmi stručný (jen několik set znaků), ale má jasnou dějovou linii, postavy, konflikt (nemoc + pomluvy), vyvrcholení (objev truhlice) a morální pointu (loajalita a oběť).
Proto ho čínští literární historici (a i české sinologické přehledy) označují za první ucelenou povídku v čínské literatuře.
Má narativní strukturu (začátek – střed – konec), což předchází pozdější fikci o tisíce let.

LIteratura:
Úvod do dějin čínského písemnictví a dějin / Zbigniew Slupski, Olga Lomová / UK Praha 2006

The post Čínské písmo. Jeho počátky a první literární čínské texty first appeared on Čítárny.

Sebastian Brant (1457 – 10.05.1521)  dopsal svou veršovanou satiru Loď bláznů dva roky po znovuobjevení Ameriky Evropany. Tenkrát ovšem netušil, že jeho kniha přečká celá staletí a bude stále aktuální. Už od roku 1494 se jeho dílo objevuje v mnoha překladech po celém světě a dokonce byla základem nového literárního žánru, tzv. bláznovské literatury.

Kniha, původně psaná ve staré alemanštině (jazyk německo-francouzského Porýní) je velmi povedenou veršovanou satirou na tehdější společnost.
Ta je podle Branta zpodobněna bláznivou posádkou lodí, která se v naprostém chaosu a jakési nepříčetnosti plaví do ráje bláznů, Narragonie. V knize Brant použil řadu sto dvanácti zrcadel (obrazů), které jsou na způsob emblémů složené ze tří částí: motta, dřevorytu a delšího textu. Dřevoryt neilustruje text, ale vlastními prostředky vyjadřuje stejnou myšlenku jako motto.

Oblíbenost díla a jeho neustálé překládání mělo za následek postupné uvádění díla na divadelní scény v různých podobách.
A není divu. Brantova satira je tak výstižně napsaná, že ji klidně můžete přirovnat k chování dnešní společnosti. Svědčí to o tom, že i když se technologicky od minulých generací lišíme, duchovně jsem se neposunali ani o píď. Veškeré lidské neřesti, jejichž patronem je podle Branta Svatý Grobián, jsou dodnes nepřekonané a svědčí o velké duchovní bídě, která ve společnosti panuje po dlouhá tisíciletí.

Motto knihy:
Celý světa běh tu člověk uvidí –
kdo přečte tuhle knížku, ten se nešidí.

Brantova předmluva ke knize Loď bláznů:
K užitku všech a blahodárnému naučení, k napomenutí a moudrosti dosažení, též aby bylo zatraceno bláznovství, zaslepenost, blud a hloupost a k polepšení lidí všech s pílí nevšední, vážností veškerou a s namáhavým úsilím sebral v Basileji Sebastianus Brant, obojího práva doktor.

Zajímavá je rovněž domněnka filozofa Michela Foucaulta,
jenž jako zdroj díla vidí fakt, že tzv. „lodě bláznů“ s naloděnými duševně nemocnými lidmi byly ve středověku pouštěny bez posádky po řekách na širé moře, aby se jich společnost zbavila. Rovněž se traduje, že tato satira se stala předlohou pro známé plátno Hieronyma Bosche Loď bláznů, které vzniklo v posledním desetiletí 15. století.

Za zmínku stojí rovněž dílo, jenž předcházelo knihu Loď bláznů.
To napsal Nigel de Longchamps, známý jako Nigel Wireker, (zemřel 1200) napsal satirický Speculum stultorum, kde ambiciózní a nespokojený mnich figuroval jako osel Brunellus, který chtěl delší ocas.

Loď bláznů (Das Narrenschiff)  |  Sebastian Brant  |  vyd. Academia v edice Europa, 2007, přel. Rudolf Mertlík |!
První české vydání přebásnil a doslov napsal Josef Brukner, bylo ilustrováno slavným Albrechtem Dürerem, a proto dnes patří originály k těm nejcenějším sběratelským raritám (Československý spisovatel v řadě Klub přátel poezie, 1972).

Z doslovu knihy:

Neobyčejný ohlas i trvalá působivost Brantovy „Lodi bláznů“ (v německém originále das Narrenschiff) spočívají v neposlední míře i na faktu, že vyšla v mimořádně zdařilém ilustrovaném vydání. Sto pět dřevorytů prvního vydání představuje práci několika kreslířů a rytců, lví podíl však na nich má tak zvaný „Hauptmeister“, jemuž je připisováno 73 dřevorytů, právě těch nejzdařilejších.

Dnešní badatelé považují za téměř jisté, že jím nebyl nikdo menší než mladý Albrecht Dürer, který ve svých „vandrovních letech“ (mezi r. 1492 a 1494) pobýval i v Basileji.
Kurt Krolop

Narodil se ve Štrasburku. V Basileji získal v roce 1489 doktorský titul z práva. Po několika letech se vrací do Štrasburku, kde zůstává po celý zbytek života.
Jako vzdělaný člověk zaujal humanisticky zaměřené kruhy svou latinskou poezii, ale nejvíc samozřejmě proslul svým dílem psaném v rodném jazyce alemanštině (jazyk německo-francouzského Poryní) Loď bláznů, která svým nadčasovým tématem a vtipnou satirou se stala populární již ve své době.

Brant byl sice humanista, ale jako většina z nich měl v zásadě konzervativní názory. To později zneužívala jak katolická církev, tak později protestanská.
Na základě jeho populární knihy vznikla později další podobná díla, které se staly základem tzv. bláznovské literatury.

Dopisy, které se zachovaly, ukazují, že Brant byl velmi aktivní v korespondenci s významnými lidmi té doby, jako například: Peter Schott, Johann von Bergmann Olpe, císař Maxmilián, Thomas Murner, Konrad Peutinger, Willibald Pirckheimer, Johannes Reuchlin, Beatus Rhenanus, Jakob Wimpfeling a Ulrich Zasius.

Výpisky z knihy…

Teď všude člověk nakoupí si
pro spásu duše různé spisy
v tak velkém počtu. Mne udivuje,
že nikdo se tím nezlepšuje!
Je v nevážnosti poučení,
svět celý v temnou noc se mění,
je v hříších slepý, tvrdohlavý;
jdou po všech cestách bláznů davy,
jak zcela pošetilí v životě si vedou,
však s označením blázni se smířit nedovedou.

Na tohle jsem myslil v onom okamžiku,
když pro blázny jsem chystal loďstvo v celém šiku:
bárky, čluny, loďky hbité, pomalé,
k tomu rychlé plavce a ne neznalé,
sáně, vozy, káry, rychlé valníky –
jeden člun by nesnes ten počet veliký,
vždyť celý průvod bláznů kráčí po ulici,
já nemohl bych probrat všechny zbývající.
Hrnou se jak včely, bzučí v hustém roji,
ba mnozí přímo plovou na palubu moji,
chce každý z nich být první, ani nedýchá.
Co bláznů sem a tupců na loď pospíchá,
a všichni tu jsou věrně veršem zpodobeni.
xxx

Blázen je, kdo slyší mnoho dobrého,
neroste však přesto moudrost u něho.
xxx

Hňup výš a výše vystupuje,
že ohanbí až vidět mu je,
a vyšší hodnost stále hledá.

Mocný v strachu, trýzni žije,
zda vrah ho pro moc nezabije.
Ach není, není moc tak stálá,
že silou by se chránit dala.
A nejvíc obav má ten pán,
jenž nejvíc chce být obáván.
xxx¨

Kdo u souseda nejdřív hasí,
svou stodolu však shořet dá si,
ten je velký blázen asi.

Kdo namáhá se, hoře sklízí,
a stará se jen o věc cizí,
chce k užitku být druhému,
je roven oslu hloupému.
Právem knížku bláznů čte si – jeho vina,
ač chytrý je, že zcela sebe zapomíná.
Kdo bližního chce milovat,
sám u sebe má začít snad,
již Terentius doznal tuto věc:
„Jsem nejbližší sám sobě přec!“

Ať každý vlastní hradby hlídá,
jak jiný tančí, nevyzvídá.
Ten jistě předčasně do hrobu zmizí,
kdo sobě nesije, jiným však sklízí.

Smrt pak nejtvrději přijde na toho,
kdo ve svém životě poznal kdekoho,
zhyne však, když smrt už čeká na něho,
že doposud nezná sebe samého.

Co platno člověku…
Kdo všechnu tíhu světa nést by chtěl,
vlastní prospěch však ni škodu neviděl,
brzy mezi blázny ostatní by spěl.

Kdo chtěl by svět si na hřbet klásti,
hned zřítil by se do propasti.

O Alexandrovi kdosi vykládal,
že se celý svět mu příliš těsný zdál,
aby mohl provést na zvěř velký hon –
jako by dost místa neměl k tomu on,
jenž nakonec se nutně tím jen spokojil,
hrob dlouhý sedm stop že ho v zemi kryl.
A jen smrt nám jednou jasně naznačí,
co nám nezbytně a nutně postačí.

Zato Diogenés, jenž mnohem větší byl,
se za onoho času v sudě zabydlil
a veškerému světu takto vale dal,
nic více už nechtěl, o nic nežádal,
jen o to prosil Alexandra krátce:
„Nuž tedy ze slunce poodstup mi, vládce!“

Co platno člověku získat celý svět,
ale na své duši zkázu utrpět?

Více ukázek: >>

The post Sebastian Brant a Loď bláznů. Neuvěřitelně aktuální, 500 let stará kniha s dřevoryty Albrechta Dürera first appeared on Čítárny.

Zlatá bula sicilská (lat. Bulla Aurea Siciliæ), asi nejznámější český dekret v české historii. Privilegium Fridricha II. (Rogera) Sicilského poprvé potvrzuje platnost volby českého krále a vymezuje jeho práva a povinnosti. To znamená, že ustanovuje každého dalšího nástupce po Přemyslu Otakaru I. automaticky králem.
Nejde jen o dědičnost titulu, ale i o každého zvoleného nástupce českými pány.

Dědičnost titulu je zde poněkud problematická, protože privilegium z roku 1158 pro knížete Vladislava II. obsahuje pasáž o dědicích královské hodnosti. Přemysl Otakar I. musel o dědičnost svého království ještě svést tuhý boj.

Dále pak české království získalo autonomní hlas při rozhodování v rámci Svaté říše římské. To znamenalo, že zástupci českého království měli právo mluvit do vnitřních záležitostí říše, pokud šlo o jakákoli rozhodnutí, ale do vnitřních záležitostí nemohl zvenčí mluvit nikdo.
Právní význam Zlaté buly sicilské klesl již roku 1216, kdy byla nahrazena tzv. Zlatou bulou ulmskou a nezmiňuje ji ani tzv. Zlatá bula melfská z roku 1231, kterou Fridrich II. potvrdil intronizaci Václava I.

Zlatá bula sicilská není jediná listina.
Dne 26. září 1212, byly ale v Basileji editovány celkem tři listiny, které se svým textem v mnohém podobají.

První, označována za Zlatou bulu siciliskou, jsou privilegia pro „věrného lidu českého“ krále Otakara (Přemysl tam není uveden). Potvrzuje královský titul a stanovuje související podmínky. Je to nejdelší manuskript, který má téměř 500 slov.
Druhý rukopis je zhruba o desetinu kratší a předává do „věčného vlastnictví“ českému králi některé říšské (či štaufské) majetky.
Třetí listina je určena pro pro jeho bratra moravského markraběte Jindřicha. (opět bez uvedení Vladislav).
Nejasná formulace v listině, “Mocran et Mocran”, kde je Vladislavovi Jindřichovi věnováno a potvrzeno zboží  se všemi právy a příslušenstvím, je dosud záhadou českého středověku. Je nejkratší, má méně než 300 slov.

Název listiny Zlatá bula sicilská, resp. listin, je odvozen od pečeti, která je k dokumentu přivěšena a od jména jeho vydavatele Fridricha sicilského.
Originál listiny je uložen ve Národním archivu v Praze, fond „Archiv České koruny“, inv. č. 2. Latinský text vydal G. Friedrich v souboru: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, II, Praha 1912, č. 96, s. 93-94.
Zlatá bula sicilská v monasteriu: Zde  Zde  Zde a Zde


Překlad první listiny:
Fridrich Sicilský schvaluje volbu českého krále vymezuje jeho práva a povinnosti k říši.
Tato listina byla 7. duben 1348 doplněna o další bulu, ve které římský a český král Karel IV. potvrzuje a doplňuje listinu, kterou Fridrich Sicilský vymezil práva a povinnosti Přemysla Otakara a jeho nástupců k říši.

Fridrich, z boží milosti a přízně designovaný císař Římanů, vždy rozmnožitel říše, král sicilský, vévoda apulský a kníže kapujský.
Protože ozdoba a moc císařská předchází náš stav, že  nejen hodnosti ostatních   knížat, nýbrž i královská žezla udělu je náš majestát, pokládáme za slavnou a velikou věc, že v tak velikém dobrodiní naší štědrosti i jiným vzrůstá rozmnožení královské důstojnosti a že tím naše vznešenost netrpí nijakou újmu.

Proto my po přihlédnutí k přeslavným službám oddanosti, které veškerý lid český od dávného času věrně a oddaně prokazoval císařství  římskému, a že jasný král jejich Otakar od začátku mezi jinými knížaty zvláště před ostatními nás vyvolil císařem a při naší volbě ustavičně a užitečně setrval, jako náš milý strýc blahé paměti král Filip po radě knížat svým privilegiem ustanovil, také my jej králem ustanovujeme a potvrzujeme,  a  tak  posvátné a důstojné ustanovení schvalujeme a  království české štědře a beze všeho vymáhání peněz i obvyklé spravedlnosti našeho dvora jemu a jeho nástupcům na věky propůjčujeme, chtějíce, aby kdokoliv z nich bude zvolen králem, k nám nebo našim nástupcům přijel a náležitým způsobem odznaky královské  přijal.

Také povolujeme, aby on a jeho nástupcové drželi všechny hranice, které patří zmíněnému království, ať již by byly jakkoliv odcizeny. Také jemu a jeho dědicům úplně povolujeme  právo a moc uvádět v úřad biskupy jeho království, ale tak, aby se těšili té svobodě a bezpečnosti, kterou mívali od našich předchůdců.

Ustanovujeme pak z nadbytku naší štědrosti, že řečený jasný král nebo jeho dědicové nejsou povinni účastí na žádném našem sněmu, s výjimkou těch, které bychom svolali do Bamberku  nebo  Norimberku. Pokud  bychom  nařídili držet sněm v Merseburku, jen tehdy jsou povinni přijíti, jestliže kníže polský jsa pozván, přijde, mají mu dát doprovod, jako někdy jejich předchůdcové, králové čeští činívali, ale tak, aby jim napřed byla určena lhůta šesti neděl k návštěvě řečených sněmů.

S tou však výhradou, kdybychom my nebo naši nástupcové byli v Římě korunováni, ponecháváme na vůli řečeného Otakara nebo jeho nástupců, aby k nám poslal tři sta ozbrojenců nebo vyplatil tři sta marek.
K trvalé paměti a moci tohoto našeho ustanovení a potvrzení poručili jsme toto privilegium sepsati rukou Jindřicha de Parisius, notáře  a věrného našeho a zlatou bulou naší stvrditi roku, měsíce a indikce níže psaných.

Této věci svědkové jsou tito: arcibiskup z Bari, biskup tridentský, biskup basilejský, biskup kostnický, biskup churský, opat reichenauský, opat svatohavelský, opat weisemburský, Berthold z Neuffen, protonotář naší královské kanceláře, hrabě Oldřich z Kyburku, hrabě Rudolf z Habsburku a lantkrabě alsaský, hrabata Ludvík a  Heřman z Froburku, hrabě Werner z Hohenburku, urozený Arnold z Wart, Rudolf fojt z Raprechtsweileru, Rudolf z Ramensberku, Albero z Tanhausu komorník a mnoho jiných velmožů a urozených a svobodných, jejichž svědectvím je toto privilegium potvrzeno.

Stalo se léta od vtělení Páně tisícího dvousté­ ho dvanáctého, v měsíci září, v patnácté indikci, království však pána našeho Fridricha nejjas­nějšího vyvoleného císaře Římanů a vždy rozmnožitele říše, krále sicilského roku patnáctého. Dáno ve vznešeném městě Basileji rukou Oldřicha místoprotonotáře šestých kalend říjnových šťastně amen.

Basilej, 26. září 1212

The post Zlatá bula sicilská. Od roku 1212 potvrzená privilegia pro českého krále first appeared on Čítárny.

Tušíte, jak se asi mluvilo před 6000 lety? Poslechněte si prehistorický jazyk, který lingvisté po roce 2010 zrekonstruovali. Podle jejich této teorie je jejich verze tím jednotným pra-indo-evropským jazykem, kterým hovořili naši předci. Tento pra pra jazyk byl přímým předchůdcem většiny evropských a asijských jazyků a nyní máme jedinečnou příležitost poslechnout si jak zní.

Lingvista Andrew Byrd nahrál pro časopis ‘Archeologie’ dramatizované čtení, a to pouze za pomoci slovníku, který existoval před 6000 lety.

Eric Powell vysvětluje:
Pra-indo-evropským jazykem mluvili lidé, kteří žili zhruba od 4.500 až 2.500 tis. let př. n.l., a kteří nezanechali žádné psané texty. Vyvstala tedy otázka, jak onen pra-jazyk zněl.

V roce 1868 vytvořil německý lingvista August Schleicher bajku, na základě zrekonstruovaného základu pra-indo-evropského jazyka a názvem “Ovce a koně”. Tak jak od té doby lingvisté zjišťují víc a víc o našem pra-jazyku, je i tato bajka neustále aktualizována, aby odrážela nejnovější pochopení toho, jak tento mrtvý jazyk zněl v mluvené podobě, před 6.000 lety.

Poslechněte si její nejnovější verzi.

Rozsáhlejší výklad: Nové Bohatství
http://www.novebohatstvi.cz/

The post Znáte prehistorický jazyk? Jak se asi mluvilo před 6000 lety? first appeared on Čítárny.

Historie knihy. Za první a nejstarší zcela tištěnou knihu je považována Buddhistická diamantová sútra, dokončená 11. května  v roce 868 n. l.  Nyní je uložena ve velice dobrém stavu v Britském muzeu.
Svitek 5,3 m dlouhý a 26,5 cm široký obsahuje texty sanskrtské práce, přeložené do čínštiny. Velmi rozšířené byly i tisky obyčejných knih. Kalendáře a horoskopy byly tehdy tak populární, jako jsou dnes.
Ve skutečnosti bylo soukromně vytištěno tolik astrologických kalendářů, že se je v roce 858 guvernér Sečuanu pokusil zakázat. Byly prodávány pod pultem na tržištích předtím, než dala Rada astronomů povolení k jejich vydání. Zákaz podnítil prodej těchto kalendářů, které obsahovaly předpovědi, věštby pro šťastné a nešťastné dny, naučná rčení a další typické věci zemědělských kalendářů.

Písmo je sjednocující technikou, která se ve stejné době rozvíjela v Egyptě a Mezopotámii.
Čínské písmo je zachováno od 2. tisíciletí př. n. l., ale pravděpodobně existovalo už dříve. Dynastie Sia mezi léty 2205–1766 př. n. l., zahalená legendou, by mohla být počátkem gramotnosti. Zápisy z období dynastie Čou od roku 1100 do roku 221 př. n. l. dokládají dobytí a pohlcení jinak mluvících populací čínským státem. (Antropolog Claude Lévi-Strauss píše, že hlavní úlohou starověkého písma bylo „usnadnit zotročení ostatních lidských bytostí“.)

Ačkoliv se písmo ve stejné době vyvíjelo i v Egyptě a Mezopotámii, mělo čínské písmo unikátní znaky a zásady, které vedly mnoho vědců k domněnce, že se vyvíjelo samostatně.
Zachované záznamy té doby sestávají z náboženských proroctví a rituálních zápisů o záležitostech dynastie, vyřezaných do „věšteckých kostí“.
Až do vynálezu papíru byl text psán na různých materiálech – na travních stéblech Egypťany, hliněných tabulkách Mezopotámci, stromových listech indiány, ovčích kůžích Evropany, a dokonce na želvích krunýřích a lopatkách volů ranými Číňany. Potom Číňané vynalezli papír.

Nejstarší dochovaný papír na světě pochází z hrobky poblíž Sianu v provincii Šen-si.
Byl vyroben někdy mezi léty 140 až 87 př. n. l. z roztlučených a oddělených vláken konopí.115 Díky němu a dalším úlomkovitým důkazům je jasné, že Číňané znali základní postup výroby papíru tisíc let před Evropany. (Papír není tak složitý. Je to vrstva roztlučených vláken ve vodním roztoku, vylisovaná v ploché formě. Voda je odvedena pryč, vrstva se vysuší a máte papír.)

Ačkoliv byl raný čínský papír vyráběn z konopí, ve 2. století n. l. dvorní úředník, který se jmenoval Cai Lun, vyrobil nový druh papíru ze směsi kůry, papírových útržků, pšeničných stébel a dalších přísad. Možná první recyklovaný papír.
Byl to také první moderní papír – docela levný, lehký, pevný a vhodný pro tahy štětce. Číňané používali papír rovněž pro oblékání, do bot a jako toaletní ubrousky, které Evropany ohromily, když je viděli poprvé. Vynalezli tapety, papírové draky, deštníky, papírové peníze, papírové umění origami a další. Papír se dostal v 7. století do Indie a o sto let později do islámských zemí. Po pět staletí Arabové žárlivě střežili tajemství výroby papíru před Evropany, ale prodávali jim ho se značným ziskem. Výroba papíru přišla do Evropy až ve 13. století, kdy ji převzali Italové.

Počátky tisku a historie knihy jsou ztraceny v dějinách.
Zhruba před dvěma tisíci lety, za dynastie Chan, byl nejoblíbenějším způsobem rozšiřování konfuciánských textů nebo buddhistických súter otisk z kamenných tabulek. Praxe deskotisku začala za dynastie Suej (581–618 n. l.): text nebo obraz se vyryl do dřevěné desky, deska se potřela inkoustem a pak se obraz otiskl na kus hedvábí (nebo později na papír) stránku za stránkou. Během dynastie Tang (618–907) se technologie dostala do Koreje, Japonska, Vietnamu a na Filipíny.

‘Deskotisk se svými deskami, které byly po jednom otisknutí někdy nepoužitelné, byl nešikovný. Jediná chyba při rytí mohla zničit celou desku. Mezi roky 1041 a 1048 Pi Šeng (někdy nazývaný Bi Šeng) vynalezl knihtisk. Vyryl jednotlivé znaky do kousků jemné hlíny, tenkých jako mince, které pomalu zapékal tak dlouho, až výrazně ztvrdly. Pak vložil znaky do kovového rámu a přilepil je směsí pryskyřice, vosku a papíru, která byla smíchána nad ohněm. Takto připravená deska mohla vytisknout stovky nebo tisíce listů papíru. Každý znak byl vyměnitelný a mohl se znovu použít.

První zápis o vynálezu Bi Šenga byl objeven v knize Statě od jezera snů z roku 1086 od vědce a encyklopedisty Šen Kua.
Nebylo to nic neobvyklého, když kronikář vlastnil padesát tisíc knih, píše. Na to, aby mohla být vydána kniha s čínskými znaky, musel mít tiskař až 360 000 kusů typů. Po následující staletí používali Číňané běžněji smaltované nebo kovové typy než hliněné. Americký přírodovědec a esejista Philip Morrison v roce 1974 poznamenal, že když dal Gutenberg prvně do tisku Mohučskou bibli, „měly čínské knihovny již celé edice tištěných knih starších, než je Gutenbergův výtisk dnes.“ Na každou Knihu písní nebo Analektů ze Západu existují desítky tisíc tištěných textů z každého období Číny.117 Mongolské armády, tlačící se do Ruska, Polska a Maďarska ve 13. století, dosáhly německých hranic nedlouho předtím, než se tam objevil knihtisk. Johannes Gutenberg vytiskl svou nyní tak slavnou bibli za použití knihtisku v roce 1456.

Podle knihy: Dick Teresi | Ztracené objevy – Starověké kořeny moderní vědy – od Babyloňanů k Mayům

The post Historie knihy. Nejstarší ručně tištěná kniha, nejstarší papír a jiné záhady počátků tisku first appeared on Čítárny.

Překlad Fantastického bestiáře cestovatelů editovaný Dominique Lannim popisuje mytická stvoření (bazilišci, draci či sirény) předkládali světu nejčastěji cestovatelé, učenci a spisovatelé. Aristofanés, Aristotelés, Hérodotos, Strabón, Platón i Plinius. Téma bestiářů ale dost nebezpečně klouže mezi pohádkami bratří Grimmů a líčením naprosto přirozených lidských ras či zvířecích druhů.

Existuje mnoho bestiářů a všelijak pojatých.
Vybírá-li se pouze z toho, co se urodilo na zdejších luzích, nutno připomenout dosti zevrubný Bestiář (2003) Luboše Antonína (má 376 stran), ale zaujme i méně objemný Fantastický bestiář (1996) Jana Bauera, který není tak zevrubný, zato však analyzuje i podivuhodnou zvířenu autorů jako Tolkien, Sapkowski, Zelazny, Pratchett, Ende a Lewis Carroll.

Jsou však i jiná a zcela výjimečná pojetí bestiářů: v literárně pro něj značně plodném roce 1924 pracoval grafik Josef Váchal střídavě na Krvavém románu a Ďáblově zahrádce aneb Přírodopisu strašidel.
Bestiáře mají vždy být bohatě ilustrovány (což Váchal dodržel), a to například přímo obrázky z dávných knih, asi jako Augustova-Pejmlova kniha Draci a obři (1947).
Josef Váchal. Nad krvavým románem možno celé hodiny snít

Náleží sem také různé soupisy strašidel a jakýmsi „socialistickým pandánem“ k Ďáblově zahrádce se stali Bubáci aneb Malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel (1961) od Radovana Krátkého (1921–1973). Ten sice svými příměry tvrdě dusí pověrčivost, ale to nám celkem nevadí, protože kniha stojí a padá s nesmírně působivými ilustracemi Miroslava Váši. I kvůli umu toho malíře byla pietně reeditována roku 2015.
Bubáci aneb Malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel!

Známý mistr vtipu Neprakta zase roku 1992 vyzdobil Tajemný svět strašidel Jiřího Pechy a beletrizovanou encyklopedií všech bestií a strašáků někdejšího českého venkova (viz třeba ohnivý pes) byli už Dva nezbedníci (1947) Josefa Jahody – s obrázky Františka Rolečka.

Odborněji jsme poučováni rozsáhlou kapitolou Bytosti neskutečné z Vondráčkova a Holubova slavného díla Fantastické a magické z hlediska psychiatrie (1968) nebo četnými hesly Nakonečného Lexikonu magie (1993).
Fantastické a magické z hlediska psychiatrie, pohledem významného psychiatra Vondráčka

Velmi důkladně je pojata také Přehlídka tajemna Martina Stejskala v jeho Průvodci po magických místech Československa (1991, rozšířené vydání s titulem Labyrintem míst klatých vyšlo roku 2011) a neměli bychom zapomenout na edici Garuda nakladatelství VOLVOX GLOBATOR, v níž byly svého času vydány vedle jiných i překlady knih Od létajících žab po okřídlené hady (1999, Karl P. N. Shuker), Mořské příšery (2000, Richard Ellis) nebo O Dracích (2006, Ash DeKirková).

Ryzím bestiářem bude samozřejmě vždycky Borgesova Fantastická zoologie (1968, česky poprvé 1988), ale taky dost zvíme z Ecových knih.

Hermafroditi, zobrazení z Livre des merveilles (Milion) Marka Pola, 15. století.

K tomu všemu roku 2019 česky vyšel i překlad Fantastického bestiáře cestovatelů editovaný Dominique Lannim.
Popisovaná a zobrazovaná tu mytická stvoření (bazilišci, draci či sirény) předkládali světu nejčastěji cestovatelé, učenci a spisovatelé. Aristofanés, Aristotelés, Hérodotos, Strabón, Platón i Plinius. Téma bestiářů ale dost nebezpečně klouže mezi pohádkami bratří Grimmů a líčením naprosto přirozených lidských ras či zvířecích druhů. Zkoumání jen domněle vysněných zvířat se pak věnuje kryptozoologie, jejímž českým doyenem je cestovatel Jaroslav Mareš (*1937).

Při vší úctě k záběru i skvělému obrazovému doprovodu nemohou bohužel mnohá hesla bestiáře, a to zvláště ta o notoricky známých entitách, naplnit veškerá očekávání. A nekloužou-li přímo po povrchu, tak se tématu stejně mohou jen lehce dotknout.

Editor Dominique Lanni přispěl do svazku krom shrnujícího úvodu čtyřmi hesly o „ještěrkách z mysu Dobré naděje“ a kmenech Hotentotů a Kafrů. Lanni získal doktorát z francouzské literatury na Sorbonně a je docentem na maltské univerzitě a členem Centre de recherche sur la littérature des voyages. Fantastický bestiář s ním dohromady dalo 42 autorek a autorů, mezi kterými reprezentuje ty české Josef Schovanec, a dílo shrnuje dávné i modernější představy o bájných monstrech. Představy lidí, ale také „pouze“ spisovatelů jako byli Homér, Lúkianos, John Milton, Edgar Allan Poe, Charles Nodier, Jules Verne, Apollinaire, Tennyson, Lovecraft, C. S. Lewis, Carlo Collodi, Marcel Aymé, Italo Calvino, Vercors, Julien Green či Astrid Lindgrenová.

Národy a fauna v Mysu dobré naděje. Henri A. Chatelain, Coutumes, Moeurs et Habillemens des Peuples qui Habitent aux Environs du Cap de Bonne Esperance …, 1719

Bestiář stojí určitě za přečtení a brzy tak zvíme, že probíranými stvořeními nejsou jen Kyklopové, kentauři, pták Noh, mořský had, severští trollové a „Lochneska“. Je jich mnohem více a ty vize se na cestě v čase směrem od starověku proměňovaly. Navíc se skutečně jedná o poněkud nesourodou tematiku a třeba sněžného muže není snadné srovnávat s mužem ohnivým, o kterém si vyprávěli sedláci v českých nížinách. Ale je fakt, že oba stejně patří do kabinetu kuriozit, které podstatně ovlivnily kulturu.

Kolektiv 42 autorů a Dominique Lanni (ed.): Fantastický bestiář cestovatelů. Z francouzského originálu Bestiaire fantastique des voyagers přeložila Jana Žůrková. Argo. Praha 2019

The post Fantastický bestiář v české i světové literatuře cestovatelů first appeared on Čítárny.

Všechny grafické techniky vznikly z potřeby šíření dobové ideologické propagandy a informací slovem i obrazem rychleji, masověji a levněji. První tištěné tak zvané blokové knihy byly řezány jako jedna stránka současně – text i ilustrace technikou dřevořezu. Stalo se tak někdy okolo roku 1400-1450 v západní a střední Evropě. Někteří uměnovědi tvrdí, že v Čechách. Vyloučit se to nedá stejně jako existence pánbůcha.

Nápad Němce Guttenberga vyskládat stránku z jednotlivých dřevořezových písmenek, vytisknout a opět rozebrat (rozmetat sazbu) a vysadit další stránku textu se nedá docenit.
Ručně opisované knihy byly cenově dostupné jen pro ty nejbohatší vyvolené. Kniha zlevnila natolik, že byla dostupná i pro ty, kterým dnes říkáme střední vrstva. Vynález knihtisku byl největším vynálezem od vynalezení kola, způsobil osvětu a masové předávání informací tak, že se z toho nemůžeme vzpamatovat doposud. Nejspíše na to i zajdem. Sazba dřevěná byla záhy nahrazena kovovými litými písmenky. Ilustrace však byly tištěny z dřevořezových štočků až do počátku 19. století.

Výška dřevořezových a později dřevorytových štočků byla od počátku normalizována s výškou sazby ku podivu globálně a celoplošně v celém tehdejším civilizovaném světě. Pokud jde o mědiryt a později lept, jejich výrazové možnosti v mnoha ohledech překonávaly dřevořez, jejich nevýhoda spočívala v tom, že se nedaly tisknout se sazbou. Byly tištěny na úplně jiných strojích a do knih byly vkládány a vlepovány jako přílohy, což knihu prodražovalo.

Absolutním vrcholem v technice leptu jsou Rembrandt a Goya.
Nicméně je neuvěřitelné, jakých uměleckých a řemeslných výšin dřevořez dosáhl, uvedu alespoň dva giganty: Dürera a Holbeina. Nejvzácnější tisky z nejvzácnějšího období knihtisku do roku 1500, prvotisky či inkunábule, patří k nejvzácnější ozdobě světových knihoven.

Současně s tištěnou knihou vznikaly pochopitelně i knihy zakázané, libri prohibiti. Rovněž tak vlepované značky označující vlastníka – ex libris. K vlastnostem knihy patří i to, že zabírá dost místa, ve vlhku plesniví, chutná myším a špatně hoří v kamnech. Požáry velkých knihoven jsou ovšem velkolepé. Poslední velká autodafé tištěných myšlének byly pořádány v zemi vzniku knihtisku koncem první poloviny 20. století. Už nevím, kdo řekl, že vražda na myšlénce je zločinem nejtěžším. Doufám, že to byl taky Němec.

Koncem 18. století anglický rytec do kovu Thomas Bewick vynalezl dřevoryt.
To, co pracně získáváme technikou dřevořezu, je při technice dřevorytu bezproblémové. To, co jde technicky dokázat v dřevorytu, je v dřevořezu nemožné. Rozdíl je patrný již v názvu. U dřevořezu musíme vyřezávat letorosty ostrými nožíky, což omezuje výrazové možnosti. Dřevoryt ve dřevě řezaném přes léta (tedy jako pařez) umožňuje svobodnou práci rydly libovolným směrem, což rozšiřuje výrazové možnosti nevídaně. Dá se říci, že vynález dřevorytu byl revoluční, jeho rozšíření v knihtisku bylo prakticky bleskové. Celá produkce knižních, novinových a časopiseckých ilustrací 19. století je realizována touto technikou ( nejde-li o přílohy litografií či ocelorytinou), a to až do vynálezu zinkografie, tedy leptaného zinkového štočku. Ten opět zlevnil, urychlil a zjednodušil výrobu vizuální informace. Do vynálezu fotografického přenosu kreslili kreslíři přímo na dřevo a štočky dále předali řemeslným rytcům.

Vynikající německý kreslíř Adolf Menzel vydrezíroval své rytce k nadoblačným výšinám a udal tak Evropě kvalitní normu.
Řádková xylografická rýtka umožňující rýt několik čar současně sice urychlila výrobu štočku, nikterak však nesnižuje výkony tehdejších xylografů. Vzpomeňte třeba ilustrací klasika xylografie Gustava Dorého či ilustrací k verneovkám. Koncem 19. století tónová xylografie byla schopna reprodukovat  fotografii i malbu impresionistů. Pozdější krasomilové tím ovšem pohrdají jako činností  netvůrčí. Na mně však jdou mdloby při představě, kolik lidí si ničilo zdraví a kolik lidské trpělivosti, znalostí a píle bylo třeba k výrobě štočku.
Rád bych se dověděl, jak byli tehdejší rytci honorováni. Umělecká stránka xylografie při tak obrovské produkci byla ovšem různá.

Technické počátky zinkografie ve srovnání s dřevorytem byly většinou nevalné. Nicméně láce a jiné výhody vedly v budoucnosti ke zkvalitnění a stala se tak na dlouho nejběžnější reprodukční technikou.
Vynález litografie obohatil reprodukční možnosti 19. století zejména pro velkoformátové možnosti při tvorbě plakátů, vzpomeňme alespoň Lautreca a Muchy. Vynálezcem byl pražský Němec Senefelder: jde o tisk z plochy na principu, že mastnota odpuzuje vodu.

Na dřevorytové štočky se dováželo zimostrázové dřevo z Kavkazu a Indie pro hutnost a rovnoměrnost letokruhů.
Zimostráz se uplatnil i při výrobě tkalcovských člunků a hudebních nástrojů. Je to krásné, medově zabarvené těžké dřevo, v němž vryp je ostrý a chladný. Snad by se dal přirovnat k rytí do  kosti. Nutno ještě připomenout, že větší formáty jsou lepeny z malých kousků perfektně zbroušených tak, aby se při rytí a tisku negativně neuplatňovaly. Všechny tradiční klasické grafické techniky zanikly jakožto reprodukční prostředek počátkem 20. století. Nahradila je řada levnějších, rychlejších i zcela technicistních způsobů reprodukce. Přežily 20. století jako umělecká grafika, omezená relativně úzkým počtem exemplářů podepsaných autorem.

Kreslíř a řemeslník, ne vždy již tiskař, jedno jsou, cena je určována kvalitou výtvarníka, ale i trhem a módou.
U dřevorytu byl zimostráz  nahrazen levnějším a dostupnějším dřevem hruškovým, které má z místních dřev nejhustší letokruhy a je relativně nejvýhodnější, ač zdaleka nedosahuje kvality zimostrázu. Charakter dřevorytu lze celkem úspěšně a rychleji dosáhnout tzv. Mäserovou deskou, dnes prezentovanou jako škrabací karton. Z této desky ovšem přímo tisknout nelze. Laicky lze tuto záležitost přirovnat k miniaturnímu sgrafitu.

Dřevoryt do budoucnosti nepřežije ani jako umělecká grafická technika.
Cena hruškového dřeva zpracovaného jako štoček je vysoká, formátová omezenost lepených desek, úbytek dnes již historických tiskařských lisů a znalých tiskařů, řemeslná neznalost grafiků samotných, časová náročnost, nezájem a neinformovanost průměrného konzumenta a mnoho dalších aspektů vede k úplnému zániku této krásné grafické techniky. Poslední dřevorytoví trilobiti zapějí své dřevorytové labutí písně. Pokud po nich něco zbude, tak to jednou podraží, o to se postará neviditelná ruka trhu.

Ostatně i osud tištěné knihy je sporný a problematický, pokud nedojde k zákazu elektrického proudu. To už ale ať řeší prognostikové typu prof. V. Klause.

—————————–
Zamyšlení Zdeňka Mézla (31. října 1934 – 23.5. 2016), který byl v roce 2002 ve Velké Británii prohlášen za jednoho z nejlepších světových dřevorytců 20. století.

Všechny dřevoryty Zdeněk Mézl

The post Chvála bláznovství Zdeňka Mézla. Historie tištěné knihy od dřevorytů, leptů po litografii first appeared on Čítárny.

Na fotografii zobrazené klínové písmo, administrativní text, pochází z raně dynastického období Babylónu z let asi 2000 př.n.l. Vzdělanost byla v té době záležitostí zámožnější vrstvy, ale nikoliv jen mužů. I ženy zde pravděpodobně dosahovaly na významné posty. Jsme na počátku docela bouřlivého rozvoje této kultury, která vrcholila za Chammurabiho (1792 př.n.l. – 1750 př.n.l.).

Podle dosavadních historických znalostí se v Babylónu výuka klínových znaků prováděla v tzv. “Domě tabulek” (sumersky é dub-ba-a). 
Hlavním úkolem tohoto elitního vzdělávání bylo naučit mladé muže (výjimečně i mladé ženy) psát a používat klínové písmo. Nejdříve si žáci vyrobili tablety, malé hliněné placky, do kterých se speciálně seříznutým rákosem vtlačovaly klínové znaky. Po zvládnutí základní série znaků se přistoupilo k opisování. Učitel napsal na jednu stranu pár řádků. Student si to přečetl a na druhou stranu přepsal text nebo jinak reprodukoval. Postupně se tak seznamoval nejen s jednotlivými výrazy, ale dosti zajímavou sumerskou literaturou. Dále samozřejmě ovládali matematiku a geometrii, účetnictví, právo apod.

Po ukončení studia byli studenti označování jako dub-sar, akkadsky tupšarrú neboli písař. Hliněné tablety byly a jsou nacházeny v několika soukromých domech Mezopotámie. Během celého svého života se písaři museli vzdělávat, mimo jiné i proto, že míra jejich vzdělání jim přinášela přirozenou úctu ve společnosti. To svědčí mimo jiné o důležitosti, která se vzdělávání kladla. Bohužel to platilo jen pro zámožnější rodiny.

Babylón byl založen již v akkadském období.
Akkadská říše je název starověkého státního útvaru, který existoval zhruba v letech 2334 – 2154 př.n.l. Babylón zanikl v podstatě dvakrát. Během povstání proti Asyřanům v letech 689 př.n.l. – 680 př.n.l. byl vypálený vojsky krále Sinacheriba. Pak byla vybudována Novobabylonská říše v roce 626 př.n.l. s centrem v Babylónu. V roce 130 př. n. l. byl Babylón vypálen a obyvatelstvo odvlečeno do Médie.

Klínové písmo:
Původně se znaky psaly ve sloupcích shora dolů a zprava doleva, pak ale došlo k otočení o 90° doleva a psalo se zleva doprava. Klínovým písmem se zapisovalo několik jazyků, např. perština, babylonština a asyrština (dnes souhrnně akkadština).

Jelikož klínové slabičné písmo, jak je používali Asyřané a Babyloňané, bylo značně komplikované, docházelo k jeho zjednodušením. Tím je například úprava babylonského klínopisu pro starou (indoevropskou) perštinu, která počet znaků notně omezila. Tak toto písmo však nepřevzaly jen mezopotámské semitské jazyky, ale i např. vzdálenější indoevropská Chetitština.
Vzhledem k slabičné formě znaků mohl pak Bedřich Hrozný chetitské texty dešifrovat a přečíst.
Jedním z prvních úspěšných badatelů snažících se rozluštit klínové písmo se na počátku 19. století stal Georg Friedrich Grotefend.

Více o klínovém písmu
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kl%C3%ADnov%C3%A9_p%C3%ADsmo
Texty klínového písma
https://sites.google.com/site/ancientneareasternstudies/mesopotamia/cuneiform-literature

Vývoj klínového písma
{youtube}PZbNkUe0d4c{/youtube}

The post Vývoj klínového písma a vyučování v Tabletovém domě v Mezopotámii first appeared on Čítárny.

Vyšehradský Kodex je jeden z našich nejvýznamnějších a nejcennějších rukopisů dochovaných v Čechách je od roku 2005 národní kulturní památkou.
Kodex, jinak také zvaný Korunovační evangelistář, vznikal od sedmdesátých let 11. století a byl urychleně dokončen k příležitosti královské korunovace Vratislava II. na českého krále konané v biskupském kostele na Pražském hradě a byl mu během této události dne 15. června 1085 pravděpodobně i předán.

Má rozměry 415 × 340 mm a obsahuje 108 pergamenových listů, které jsou zhotoveny z 55 telecích kůží.
Celkem 26 stran je zdobeno obrazy evangelistů, genealogií rodu Kristova, čtyřmi předobrazy ze Starého zákona a christologickým cyklem o 29 výjevech.

Kdo vyrobil a sepsal kodex se dodnes přesně neví.
Jistě víme, že naprostou většinu rukopisu napsal jeden písař. Závěry nejnovější české literatury předpokládají, že Vyšehradský kodex byl psán a zdoben v prostředí bavorské klášterní školy s využitím dalších impulsů z knižní malby řezenské, reichenavské a echternašské. Místem vzniku bylo nejspíše řezenské skriptorium Emmerames, kde se v iniciálách navazovalo na podněty z Tegernsee, příznačné i pro iniciály Kodexu vyšehradského. Vratislav II. kodex zařadil do svých sbírek na Vyšehradě, kde sídlil, odtud jeho část názvu vyšehradský.

Kde byl a je k vidění…
Kodex byl vystavován koncem 50. let 20. století v Paříži. V Klementinu byl vystaven v listopadu 1969 v rámci výstavy Z dějin české literatury. Zatím naposled se konala výstava v Zrcadlové síni v Klementinu 31.1. až 1. 2. 2015.

Digitalizovaný originál na www. manuscriptum.cz
Vyšehradský kodex a další staré rukopisy na Tempus Libri

Doporučené knihy o kodexu:
J. Mašín. Kodex Vyšehradensis. Praga 1970.
Merhautová, Anežka; Spunar, Pavel. Kodex vyšehradský. Korunovační evangelistář prvního českého krále. Praha 2006.

The post Vyšehradský kodex. Jeden z našich nejvýznamnějších a nejcennějších rukopisů first appeared on Čítárny.