Český betlém (neboli jesličky) patří k nejkrásnějším a nejbohatším tradicím vánočního období v České republice. Tato lidová umělecká forma zobrazuje narození Ježíše Krista v Betlémě, často s biblickými postavami (Svatá rodina, Tři králové, pastýři, andělé a zvířata), ale v české verzi se prolínají i prvky každodenního života, řemesel, české krajiny a historických motivů.

Vánoční česká tradice sahá až do 16. století. První betlém byl vystaven v roce 1560 v Praze jezuity.
Zvláštností českých vánočních betlémů je jejich lidový charakter: Po reformách Josefa II. v 18. století byly betlémy zakázány v kostelích, což vedlo k jejich přesunu do domácností a rozvoji amatérského betlémářství. Dnes jsou často mechanické (s pohyblivými figurkami), vyrobené z dřeva, papíru, perníku, cukru, vosku nebo dokonce oříšků.

Česko má několik unikátů zapsaných jako národní kulturní památky nebo v Guinnessově knize rekordů.

Největší betlém na světě. Krýzovy jestličky jsou v Guinnessově knize rekordů jako největší lidový mechanický betlém na světě.
Zhruba 17m dlouhý artefakt vyrobil za 60 let punčochářský mistr Tomáš Krýza. Celkem obsahuje 1398 figurek lidí a zvířat, z toho 133 pohyblivých. Figurky jsou vysoké cca 16 cm a jsou z kašírovací hmoty a ze dřeva. Původní mechanismus na ruční pohon byl nahrazen později elektromotorem.
https://www.mjh.cz/expozice-muzea/kryzovy-jeslicky

Třebechovický betlém v Třebechovicích pod Orebem se stavěl 40 let
Jedná se o unikátní mechanický betlém, dílo lidových řezbářů Josefa Probošta a Josefa Kapuciána, na kterém pracovali 40 let. Autor mechanismu je Josefa Frimla. Dřevěný betlém má víc jak tři stovky vyřezaných postaviček na ploše 7×3×2 metry. Celkem ho tvoří asi dva tisíce dílů.
Jako jediný betlém je České republice vyhlášen národní kulturní památkou.
V roce 1967 byl hlavním exponátem výstavy Expo v Montrealu.

Mohelnický betlém
Velikou atrakcí Mohelnice je tradiční scéna s volkem, kývajícími ovcemi a zástupem darovníčků, nad níž pomalu mele mlýn. Tvůrce zdejšího betléma řezbář Josef Nedomlel se narodil v roce 1909.

Betlém v Třešti
V Třešti se dodnes zachovala tradice amatérských rodinných betlémářů, jež počala někdy v 18. století. O Vánocích můžete navštívit zhruba dvě desítky klasických dřevěných betlémů. Několik betlémů si můžete prohlédnout i v Schumpeterově domě v budově místního turistického centra.
http://muzeum.ji.cz/str.php?id=150&&parent_id=43&&lang=cz

Karlštejnské muzeum betlémů
Muzeum betlémů v Karlštejně vlastní asi 50 padesáti betlémů. K viděni jsou zde betlémy z chleba, cínu, poerníku, cukru, vosku. Ale také betlémy ve skořápce kokosového, vlašského či dokonce lískového oříšku. Raritou je zde betlém představující obřízku Ježíška. Největší betlém se jmenuje Královský jehož kulisu tvoří hrad Karlštejn a podhradí. Ježíškovi nesou dárky nejen tři králové, ale také císař Karel IV., prezident Tomáš G. Masaryk nebo legionáři. Rozkládá se na 80 metrech čtverečních.
http://www.muzeumbetlemu.cz/

Betlémy a husa jsou v Kryštofově údolí
O Vánocích můžete vidět výstavu betlémů v prvním patře obecního hostince U Kryštofa.
Zde je více než dvacet betlémů, z nichž nejstarší pochází z roku 1846. Najdete tu i betlémy v orientálním či tyrolském stylu.

The post Největší betlém na světě je v Česku. Znáte další slavné betlémy? first appeared on Čítárny.

V Kralicích nad Oslavou (jižní Morava) je první pomník knihy na světě. Je věnován šestidílné Bibli kralické, která zde byla vytištěna v letech 1579 – 93 a  je mistrovským dílem tiskařského umění v našich zemích.

Základní kámen pomníku byl položený v roce 1909, ale protože se brzy celá Evropa vrhla do láskyplného vraždění, byl pomník nakonec postaven až v roce 1936.
Na pomníku je vyryt nápis Bůh láska jest a všechna jména lidí, kteří měli zásluhu na jejím vytištění. První návrh byl od sochaře Štursy, ale nakonec byl realizován jiný projekt. Památník leží v blízkosti známého Památníku Bible Kralické.

Kralická bible byla vytištěna díky nevěře
Kousek nad památníkem jsou zříceniny bývalé tvrze a renesančního zámečku Jindřicha Kralického z Kralic, který později toto místo prodal. Důvod byl prostý. Za jeho nepřítomnosti ho žena podvedla. Jindřich pak nechal v Brně mladíka rozčvrtit  a ženu zazdil za živa do jednoho výklenku zámku, což byl v té době docela hezký zvyk. Nový majitel panství Jan ze Žerotína pak zámeček přenechal roku 1579 Jednotě bratrské, která zde založila tiskárnu na náboženské knihy. Takže ať se to někomu líbí nebo ne, Kralická bible byla nakonec vytištěna jen kvůli nevěře. Jinak by asi nebylo kde.

Bible Kralická 1613 PDF >>

Bible kralická z roku 1615

Dnes je zde Památník Bible kralické, který byl otevřený 28. září 1969 a funguje dodnes. V Památníku je k vidění stálá expozice díla tiskařů Jednoty bratrské a expozice věnována nejslavnějšímu  a nejvzdělanějšímu českému Honzovi, Janu Amosu Komenskému.

Více o tiskárně bible >>

The post Bible Kralická. První pomník knize na světě, která byla vytištěna díky nevěře first appeared on Čítárny.

O unikátní kolekci 147 Burianových obrazů v ZOO Dvůr Králové, která byla v roce 1998 prohlášena za kulturní památku. Původně byla expozice slavnostně otevřená 17. června 1983 a obsahovala 59 olejomaleb.

Historie Burianových obrazů v ZOO Dvůr Králové sahá do 70. let 20. století, kdy se tehdejší ředitel Josef Vágner rozhodl, že v prostorách zrekonstruované Neumannovy vily, do té doby sloužící jako Vlastivědné a textilní muzeum, vybuduje galerii obrazů znázorňujících vývoj života na zemi.

Pro tento záměr získal malíře Zdeňka Buriana. Ten byl nadšen myšlenkou instalace svých děl v zoo a tím, že návštěvníci budou mít možnost v přímé konfrontaci srovnávat dávno vyhynulé tvory se zvířaty, která obývají naši planetu dnes. Zdeněk Burian měl podle předem schváleného projektu namalovat 34 velkých pláten dávno vyhynulých zvířat. Původně zamýšlenou sérii obrazů jako stručný průřez dílem z pravěku bohužel již malíř nestačil dokončit – Mistr Burian zemřel v Praze dne 1. července 1981. Jeho posledním, v pořadí dvacátým druhým obrazem se stal olej Život v ordovickém moři, dokončený na začátku června 1981.

{youtube}Nz8x8riKmg0{/youtube}

The post Vývoj života na Zemi v obrazech Zdeňka Buriana v ZOO Dvůr Králové first appeared on Čítárny.

Muzeum klasického knihařství je obnovenou historickou dílnou, plnou starých strojů a nástrojů, které byly potřeba k výrobě knih. Dodnes je to fungující knihařská dílna, kde vám mohou svázat nebo opravit vaše knihy.

Muzeum vzniklo v Rožďalovicích v nemovitostech čp. 24, v nichž působil po většinu svého života významný český umělecký knihař Jenda Rajman (1892-1965).

Obytný dům a navazující knihařská dílna jsou památkově chráněné a mají původní vybavení stroji a nástroji z Rajmanovy doby.
Muzeum je unikátním celkem, kde v autentických prostorách zůstal ucelený soubor všeho, co používalo a produkovalo ruční knihařství v době svého největšího rozvoje. Protože Rajman byl sám literárně nadaný a také systematický, dochovalo se zde hodně písemných a fotografických materiálů dokumentujících život a práci za jeho éry.

Muzeum zřídili Rajmanovi potomci, kteří proto v roce 2002 založili Nadační fond Jendy Rajmana.

Rožďalovice leží asi 30 km od Mladé Boleslavi na východ.

Více: www.rajman.cz

The post Muzeum klasického knihařství a fungující dílna v Rožďalovicích first appeared on Čítárny.

Březinův rodný dům se stálou expozicí je v Počátkách na Vysočině, v Březinové 224, ale jeho muzeum je v Jaroměřicích nad Rokytnou.
Muzeum je otevřeno od dubna do konce října denně mimo pondělí od 9,00 – 11,00 a 14,00 – 16,00 h.
Studijní knihovna mimo pondělí po celý rok.
http://www.otokarbrezina.cz/

Stručná historie muzea….

Psal se rok 1901 a do jaroměřické školy přichází nový učitel Václav Jebavý, už v té době známý básník Otokar Březina. Stalo se tak zásluhou tehdejšího ředitele školy Josefa Moučky, který prosadil, aby na učitelské místo zdejší měšťanky ze tří uchazečů nastoupil právě Otokar Březina.

Od roku 1913 až do své smrti obýval Otokar Březina první patro domu pekaře Vlčka – dnešní Muzeum Otokara Březiny. Během básníkova pohřbu 28.3.1929 se sešlo několik jeho nejbližších přátel: Fr. Bílek, J. Deml, učitelka E. Lakomá, školní inspektor M. Lukšů, prof. Jech a dohodli se, že v místech, kde básník žil a zemřel zřídí památník (muzeum), ve kterém budou památky na velkého básníka a vzácného člověka trvale uchovány.

Již v roce 1930 byla na domě odhalena pamětní deska od sochaře Fr. Bílka. Správu nad nově otevřeným muzeem převzala po založení v r. 1932 Společnost Otokara Březiny. Muzeum bylo v té době prvním literárním muzeem na Moravě.

Po druhé světové válce vykoupil tento dům od dědiců MNV Jaroměřice a je v majetku města dodnes. Pak budova chátrala až do 80. let, kdy díky pamatkářům se začaly první opravy. Po roce 1989 byla budova kompletně zrekostruována a 11.9.1993 bylo muzeum slavnostně otevřeno.  O muzeum se opět stará Společnost Otokara Březiny, která svou činnost znovu obnovila v roce 1990.

V prvním patře muzea je zachovalý byt básníka v původní podobě s nábytkem, obrazy, grafikami a menšími plastikami darovanými sochařem Fr. Bílkem O. Březinovi ještě za jeho života, dále jsou zde vitríny se vzácnými dokumenty a další památky. V přízemí je studijní knihovna, která slouží editorům díla O. Březiny, studentům k diplomovým pracím i ostatním zájemcům. V chodbě před knihovnou je expozice z historie muzea a Společnosti a několik zasklených stolových vitrín pro pořádání tematických výstav.
Muzeum dále slouží Společnosti O.B., která zde pořádá zasedání svého výboru a různé menší akce.

Muzeum je od roku 2005 Kulturní památka.

The post Muzeum Otokara Březiny je v Jaroměřicích nad Rokytnou first appeared on Čítárny.

Buštěhradské muzeum Oty Pavla u Rotta vznikalo v období od listopadu 2001 do března 2002 a expozice byla vytvořena díky veliké spolupráci s příbuznými, přáteli, buštěhradskými pamětníky i dosud žijícími hrdiny knížek Oty Pavla.

V muzeu uvidíte unikátní dokumenty, fotografie a předměty ze spisovatelova života včetně jeho psacího stroje, rybářských prutů či medvídka z dětství, a zároveň se seznámit s historií města Buštěhradu i rodiny Rottů.
Součástí muzea je také malá expozice historie Buštěhradu.

Od prosince 2015 je muzeum s mírně pozměněným názvem – Buštěhradské muzeum Oty Pavla umístěno v nových a větších prostorách na hlavní Kladenské ulici  čp. 207, které poskytlo muzeu město Buštěhrad.

Více: http://www.bustehrad.cz/muzeum/

The post Buštěhradské muzeum Oty Pavla u Rotta je téměř neznámé first appeared on Čítárny.

Dům, ve kterém je dnes Památník Karla Čapka, dostal Karel Čapek a jeho žena Olga k doživotnímu pronájmu od švagra Palivce jako svatební dar a používali ho jako letní sídlo. Společně pak objekt i zahradu zvelebili a zvali si tam přátele.

„Máme kamenný dům v lesích u vody. Karel Čapek si vyhradil první patro a já přízemí. Tam píšeme dlouhé hodiny, vymýšlíme a k večeru běháme po lesích, často každý zvlášť, abychom se nerušili. Když už píšeme moc dlouho, odveslujeme si hodinu po rybníce, abychom seděním netloustli, což patří k povinnostem dnešního člověka.“
Olga Scheinpflugová

Po smrti Karla Čapka v roce 1938, tam jezdila Olga Scheinpflugová sama, dokonce si tam schovala část pozůstalosti za německé okupace. Za socialismu byl na ni činěn nátlak, tak se domu nakonec vzdala a v roce 1963 vznikl Památník Karla Čapka. Po roce 1989 se čekalo, jak se zachovají dědicové objektu Palivcovi. Ti nakonec zachovali pietu a dům ponechali pro účely památníku. Nebylo to sice hned, dům se musel upravovat, ale nakonec byl znovu otevřen až 25. dubna 1997.

Památník je věnován nejen osobnosti a dílu Karla Čapka, ale i jeho manželky, herečky a spisovatelky Olgy Scheinpflugové. Samostatnou expozici má od roku 1998 v podkroví domu novinář a spisovatel Ferdinand Peroutka.

Památník Karla Čapka v obci Stará Huť je od roku 2003 příspěvkovou organizací zřizovanou Středočeským krajem s rozpočtem cca 2,9 mil korun + cca 550 tisíc zisku z jiné činnosti (2015). O maličké muzeum bez mimořádných aktivit se stará celkem 5 zaměstnanců (2016) + dobrovolníci.

Karel Čapek (1890 – 1938)
Jeden z nejvýznamějších českých spisovatelů. Byl také dramatik, novinář a filozof. Narodil 9. 1. 1890. Pro své filosofické názory, bytostný příklon k demokracii, humanismu a přátelské kontakty s řadou domácích i světových kulturních a politických osobností, byl umlčován jak za války v letech 1939 – 1945, tak později po roce 1948, po příchodů komunistů k moci. Jeho očistění a návrat nastal díky sovětským novinářům a literárním vědcům, které velmi oslovil svými protiválečnými romány.
Dílo Karla Čapka bylo přeloženo do mnoha jazyků a opakovaně vychází do dnešní doby v různých státech světa. Mezi nejpozoruhodnější patří vydávání jeho děl v Japonsku. Čapek byl navrhován od roku 1932 do roku 1938, tedy celkem sedmkrát na Nobelovou cenu. Literární přínos Čapka je především v nadčasovosti jeho díla a vytříbenou košatostí jazyka. Přesto ale jeho knihy a hry jsou jasně čitelné a dostupné každému.
Zemřel uštván proněmeckou a nacistickou mediální kampaní, ne nepodobnou současným bulvárním mediálním kampaním. Koncem roku 1938 onemocněl a ve své beznadějnosti odmítal rady lékaře, aby odpočíval a léčil se. Ve velké míře dopomohl svému skonu sám.
Ostře ho tenkrát kritizoval i Jan Durych, za jeho pacifismus a demokratický liberalismus, jejž odmítal jak v životě, tak v literatuře. Kritizovali ho také čeští konzervativní katoličtí intelektuálové, např. Renčem, Demlem, Zahradníčkem, Čepem, kkteří chápali Mnichov 1938 jako Boží trest za zpronevěru křesťanským zásadám. A samozřejmě Hitlerovi vítači. Naplnilo se, co sám napsal:  „Chceš-li aby tě národ nenáviděl, čiň pro něj dobro“.

Olga Scheinpflugová (1902 – 1968),
česká herečka a spisovatelka, od roku 1935 manželka Karla Čapka. Hrát začala v necelých osmnácti letech ve Švandově divadle na Smíchově, pak v Městském divadle Královských Vinohrad. Od roku 1928 působila v Národním divadle v Praze. Byla to všestranná umělkyně s mimořádným talentem. Psala verše, romány, divadelní hry, knihy pro děti. Těžiště její tvorby je však v divadelním herectví. Upozorňovala na sebe nejen otevřeností svých pohledů do životů žen, ale i nezvykle civilní charakteristikou, kterou se lišila od starší generace hereček. Při ztvárňování svých rolí se bránila pathosu. Výrazným rysem jejích postav byla nervozita. I ona byla pro své demokratické názory a statečné občanské ostoje umlčována, ale na rozdíl od jiných umělců se nikdy nesklonila před oficiální mocí. V závěru svého života ztvárnila i několik filmových a telefizních rolí.

Ferdinand Peroutka (1895 – 1978)
Byl přítelem Karla Čapka. Často za ním jezdíval na letní sídlo ve Strži. Novinář, spisovatel a dramatik a náruživý čtenář, což mělo později značný vliv na jeho styl. V roce 1919 byl jmenován šéfredaktorem nově založeného deníku Tribuna, v roce 1923 přechází jako redaktor do Lidových novin. Později vedl Přítomnost a zároveň vznik tohoto periodika finančně podpodřil. V hektické době těsně před 2. světovou válkou, kterou si dnes nedovedeme vůbec představit, se Peroutka proslavil několika proněmeckými texty z jasným antisemitským vyzněním. Po příchodu Němců byl Peroutka internován v koncentračním táboře, ze kterého ho nacisti chtěli vytáhnout právě díky jeho proněmeckým textům, ale Peroutka nakonec odmítl spolupracovat. Do vlasti se vrátil v roce 1945. Po únoru 1948 však pro své demokratické názory musel opustit Československou republiku a přes Anglii odešel do USA, kde dlouhá léta působil jako redaktor rozhlasového vysílání Svobodná Evropa.

The post Památník světového spisovatele Karla Čapka u obce Stará Huť first appeared on Čítárny.

Síň rodáků v Jimramově byla otevřena v prosinci 1998. Její součástí je Dioráma Broučků od národního umělce Jiřího Trnky, které ve svých 27 letech vytvořil pro světovou výstavu v New Yorku v roce 1939. Výstava se ale nerealizovala, vzhledem k tomu, že jsme už byli součásti německého protektorátu. Proto bylo dioráma vystaveno v Praze v Uměleckoprůmyslovém muzeu na výstavě Malíř naděluje dětem v roce 1940.

Později reprezentovalo Českou republiku v roce 1958 na Expo v Bruselu.
V roce 2004 byla část dioramatu na výstavě o Jiřím Trnkovi v Japonsku.
Při příležitosti 100 let od narození Jiřího Trnky (2011) bylo Dioráma zrestaurouváno a vystaveno v Plzni. Restaurování Trnkova projektu trvalo dva měsíce a oprava probíhala přímo před návštěvníky Muzea loutek.

Dioráma je ve vlastnictví Českobratrské církve evangelické a v současnosti je přemístěno do Síně rodáků v Jimramově.

Součástí Síně rodáků je expozice Jana Karafiáta. V Jimramově je také k vidění rodný dům Jana Karafiáta.

Síň rodáků v Jimramově:
Červenec a srpen:
úterý – neděle      10:00 – 12:00      13:00 – 16:00
http://www.jimramov.cz/index.php/si-rodak

The post Dioráma Broučků v Jimramově a památník Jana Karafiáta first appeared on Čítárny.

Rodný dům v obci Hýskov na Berounsku byl slavnostně otevřený v červnu 2015. Návštěvníci v objektu najdou recepci, multifunkční sál, stálou expozici díla Františka Nepila, dobovou expozici, velkou klubovnu s galerií, ale také upravenou zahradu.
Zároveň zde jsou organizovány různá životní výročí a jubilea, vítání občánků, posezení se seniory obce, svatby. Prostory budou využívány k pořádání různých kurzů, kroužků, přednášek, besed, k pořádání výstav apod.

Návštěvníci v objektu najdou recepci, multifunkční sál, stálou expozici díla Františka Nepila, dobovou expozici, velkou klubovnu s galerií, ale také upravenou zahradu a samozřejmě i parkovací místa.
František Nepil se narodil ve vesnici Hýskov, v ulici Na Krétě 183 v roce 1929. Dům původně sloužil jako hostinec s bytem hostinského, ale v průběhu let měnil svůj vzhled, byl upravován vždy dle potřeb toho, kdo ho obýval. Po smrti posledního z majitelů, malíře V. Heiseho, připadla nemovitost státu. Obec ho od státu získala v roce 2010.

Rodný dům Františka Nepila >>

František Nepil (10.2. 1929 – 8.9. 1995) pokračoval ve vypravěčské tradici Václava Čtvrtka. Byl velmi oblíbený pro svůj nezdolný optimismus a humor. Také není divu, že největší poularitu si získal pořadem “Dobré a ještě lepší jitro” na Českém rozhlase.

František Nepil: O názvech ulic

Taky se vám lidé zdají být tak podobní stromům? Mně tedy ano, protože lidská hlava je taková koruna, stále košatější starostmi, a srdce, to zase zapouští kořínky. Nejsilnější tam, kde se člověk narodí. Však taky rodná víska dělá člověku celý život hlavu. Když se odtamtud odstěhuje, tak neví, co se jim tam vede a co zkazej, chybí mu zprávy a v ničem nemá jistotu. Když jsem tam jezdíval aspoň na prázdniny, tak jsem třeba věděl, že v brance chytá Honzík a na toho že by si neškrt ani Pelé, kdyby už tenkrát byl. A že když je vpředu Áca Sýkora s Karlem Hoškem, tak rozstřílej branku na mraky, i když v ní budou dva Meierové a před nimi pět Beckenbauerů. Ale dneska čtu akorát skóre a tabulky, a copak podle tabulek poznáte, jestli jim to jde?

Ale v poslední době se jim tam zase něco povedlo tak, že o tom nemohu mlčet. Oni si tam pojmenovali ulice. To je teď leckde, staví se a na první pohled se zdá, že vymyslet pojmenování je to nejlehčí, tím že se nedá nic zkazit. Ale ono dá. Ono se tím dá kterékoli městečko dokonale znepřehlednit. Mně se stává každou chvíli, že někam přijedu a když se ptám na tu a tu ulici, každý jen pokrčí rameny. Ale když řeknu, že tam má být knihovna nebo škola hned spustí: „Tak proč to neřeknete hned – to pojedete takhle, pak takhle a tam odtud takhle, a jste tam!“

Jenže tohle se v mé rodné obci naštěstí nestalo. Ona totiž, jako každá obec, víska nebo jen osada měla své staleté, lidové pojmenování dílů či uliček, z nichž některá jsou takovými krásnými vznikoslovnými záhadami. Teda pro mne! – to se ví, že pro dr. Antonína Tejnora a dr. Alexandra Sticha z Ústavu pro jazyk český by to byl feriální problém – ale představte si, že co má paměť sahá, tak jedna ulice – tedy ulice: nábřeží bych měl říct, ono je to u řeky – se jmenuje „Na Břasích“. A jiná „Na Krétě“. – Tam jsem se narodil, Na Krétě, a pořád je mi hádankou, proč moje ulice nese název řeckého ostrova*. Na Krétě byl legendární Labyrint a v něm žil Minotaurus – obluda, nelidská, vošklivá. – No a vidíte, ona a já jsme přes tu Krétu spřízněný, a nikdy jsme se neviděli! Některá jména bych vysvětlit dovedl – třeba Zábranská, anebo Na vartě – tam odtud je vidět na silnici až k eternitce. Z Varty, tam by vám neproklouzla ani myš. Ale Libina bych nedoved – oni tvrdí, že je to podle lip, že se to jmenovalo dřív Lipina, ale zlatý voči, které tam viděli lípy, starší než jsem já sám – nad vsí okolo Libinského potoka rostly vždycky samé olše!

Při tom označení ulic postupovali trojí cestou. Jednak zachovali ta tradiční, vžitá označení – Na Břasích, Na Krétě, Na vartě, Zábranská ulice, Libinská a tak dále.

Druhou část ulic označili názvy, které charakterizují jejich polohu, směr či podobnou vlastnost, ale tak výstižně, že i já bych vás poslal na správné místo: to jsou třeba ulice Nádražní, Nad tratí, K nádržce, Školní, Srázná, co vede z kopce, Kladenská co vede na Kladno a Berounská, co vede k Berounu. Anebo ulice Sportovců, co vede na to hřiště, odkud to vyneslo vždycky merunu i s gólmanem, když vypálil Áca Sýkora nebo Karel Hošek.

Nu a třetí část patří názvům dneška, a i ty byly zvoleny tak, že se je nikdo nemusí pracně učit. Například Družstevní ta je opravdu tam, kde si postavili družstevníci. Anebo Dělnická – a tou mě vám potěšili! On se totiž název Dělnická ulice dává často třídám, kde je to samá kavárna, banka, parfumerie a grill. Ale tam u nás dostala tenhle název ulice, kudy opravdu ti dělníci chodili na šichtu. Kudy si vodili za tmy kola k silnici – tedy kola: ony to byly takové řachtáče, ani zvonek to nepotřebovalo, a ještě na tom cinkaly a klepaly bandičky s kafem a bramboračkou. A svítili svíčkou zabalenou v kornoutku, aby ji vítr nesfoukl.

A tak jsem si zase uvědomil, jak i k té nejjednodušší věci je potřeba cit i rozum. Já nestrávil jedině to přejmenování návsí na náměstí, ale to je asi tím, že já mám o hodně raději návsi než náměstí. A tak jsem vám to přišel říci, abyste – až u vás budete křtít ulice – si vzpomněli na to, jak to dělali tam u nás. A taky vám to říkám s radostí nad tím, že se tam i já dál vyznám, a že tam tedy i dál patřím.

The post František Nepil. Vzpomínková expozice v rodném domě v Hýskově first appeared on Čítárny.

Lobeč je obec na rozhraní okresu Česká Lípa, Mladá Boleslav a Mělník, ležící v příjemném prostředí Kokořínska. Tuto oblast si kdysi oblíbil Eduard Štorch. V obci přebýval v letním sídle, které patří rodině Šimonkově.

Lobeč tohoto spisovatele přitahovala tím, že z nedaleké obce Libovice (2 km) poznal svojí budoucí manželku. Trávil zde svůj čas přes letní měsíce, studoval zde nalezené pazourky a hlavně zde v obci napsal román Minehava – příběh o ženě, která se v dávných dobách postavila nadvládě mužů.

Muzeum se nachází v prostorách bývalé měšťanské školy v prvním patře, je rozloženo do dvou částí.

První část nás seznámí s osobou spisovatele E.Štorcha,
jsou zde ukázky jeho korespondence, jeho zápisků o studiu , rodný list a jiné osobní dokumenty. Dále je zde k vidění expozice ze života lidí v pravěku – lov mamuta, obydlí pravěkých lidí, způsob opracování pazourků, způsob pohřbívání nebožtíků, ukázky skalních maleb.

Druhá část nás seznámí s ukázkami pazourků, které se našli na území obce Lobeč.
Dále pak ukázky románů, které Štorch napsal, a především ukázky z jeho rodné obce – Ostroměři, jeho rodného domu.

Muzeum je také vybaveno audiovizuální technikou, kde je promítána ukázka místa, kde Štorch v obci působil, kde je pochován, a kde se nacházejí místa o kterých psal. Návštěvníci mají možnost se seznámit s dalšími osobnostmi naší obce, které tvoří neodmyslitelnou součást historie.

www.muzeumstorch.cz

The post Muzeum populárního autora pro mládež Eduarda Štorcha v Lobči first appeared on Čítárny.