Je zcela evidentní, že podpora degradace vzdělávání jde napříč politickým spektrem. Když budeme parafrázovat slova T.G. Masaryka, tak můžeme říct, že lidi s diplomem bychom měli, teď ještě tu vzdělanost. Podle Českého statistického úřadu z podzimu 2016 !!! je počet absolventů 1,3 milónů, což je o 1340 víc jak před 20 lety.

Z hlediska dosaženého stupně vzdělání došlo v průběhu dvaceti let k velkým změnám.
Značně poklesl počet osob se základním vzděláním, o půl miliónu na 408 tisíc.
Snížil se počet osob se střední školou bez maturity, o 125 tisíc na 2,2 miliónu.
Vzrostl počet absolventů s maturitou, o 505 tisíc na 2,1 miliónu.
A enormně se zvýšil počet vysokoškoláků, o 750 tisíc na 1,3 miliónu.
Nejvyšší, téměř 40% podíl vysokoškolsky vzdělaných obyvatel je v Praze. Nadprůměrný počet vysokoškoláků je i v Jihomoravském kraji. Nejméně je jich v krajích Karlovarském a Ústeckém.

Rok 2024/2025
Současné kapacity vysokého školství (55 vysokých škol) umožňují studovat značné části mladé populace.
Už při sčítání v roce 2021 bylo zjištěno, že 53,1 % 15letých a starších má alespoň střední vzdělání s maturitou!!!!

Celkový počet VŠ studentů: 314 850. Meziroční nárůst: Meziroční nárůst činil 2,1\% !!!!
Podíl studentů na populaci ve věku 20-29 let dosáhl 19,5%.
V ČR má VŠ vzdělání (2024) 27 % mužů a 43 % žen ve věku 25-34.
Nejčetnější je v ČR titul Ing., který má 368 596 lidí, titul Mgr. je na druhém místě – 122 487 lidí.
Více>>

Kam povede degradace vzdělávání?
Výsledky se už dostavují.
Ministr financí Stanjura a další politici dokonce nevěděli kolik nul má 50 miliard.
Např. 12 % uchazečů o vysokoškolské studium, tedy maturantů, si myslí, že 1 miliarda je 100 miliónů.
Zdroj: 3000 účastníků Národních srovnávacích zkoušek, otázka byla součást testu.
Zdroj: Tisková zpráva ČSÚ

Vytvořili jsme mýtus, že vysokou školu musí mít každý, proto máme dokonce i úřady, které homogenizují výuku na středních školách.
Výsledek je, že se snížila laťka vzdělávání a legitimizovali jsme tím do výkonných pozic lidi, kteří by za normálních okolností neměli vůbec šanci se podílet na jakémkoliv komplikovanějším rozhodování. Nyní ho ovšem mají, pokračuje Bárta. Vyseděli si totiž “papír”.
To je ovšem časovaná bomba. Žijeme v scestné době, že lídři se dají vyprodukovat kurzy a školeními.
Nesmysl. Lídra dělá lídrem jeho životní zkušenost a životní postoje. Tedy nic z toho co by se dalo koupit nebo okecat.
Miroslav Bárta v Rudém právu 12/2018

Vrcholem pak je, že CERMAT, který má být jakýmsi odborným atributem vzdělávání i maturit má v čele naprosté nedovzdělance.
Viz zpráva předposledního vedoucího Zíky, která je plná hrubek. Když pak ale přijde vedoucí nová, dovídáme se, že “lze předpokládat, že při zavedení tří povinných maturitních zkoušek včetně obávané zkoušky matematiky vzroste počet neúspěšných studentů. A to nejen v matematice, ale i v cizím jazyce. V rozhovoru pro Právo to uvedla nová šéfka Cermatu Michaela Kleňhová.
Z podobných prohlášení má normální člověk oprávněně husí kůži, co tito veleduchové propagují. Neví jen jen zda se jedná o záměr nebo projev stupidního chování.

Po podobných prohlášeních se musíme ptát, k čemu vlastně Cermat je.
Kdysi z rádia přečetli otázky, podle kterých se skládala maturita. A otázky byly mnohem těžší než dnes a úspěšnost taky mnohem vyšší. Cermat stojí stát spoustu peněz a ke kvalitě výuky rozhodně nepřispívá. Spíš jen komplikuje už tak blbě nastavený stav ve školství. Pokud to půjde takto dál, dostanou žáci maturitu jako odměnu za docházku do školy.

Pokud si někdo myslí, že když dítě půjde na humanitní obor, že nebude potřebovat matematiku, pak se zásadně mýlí.
Matematika je o logickém myšlení, což je protiklad studia, kde je kladený důraz na pamět a drilování základních dat.
V psychologii a filosofii a vůbec v humanitních vědách matematické myšlení pomáhá hledání souvislostí a rozvíjí logiku. Bez diskuse.
Studovat by proto měli lidé, kteří na to mají. Ne, přizpůsobovat zkoušky hloupějším a zavádět proto inkluzi.
Kdysi byla matematika povinná a zvládali ji studenti v pohodě. Jednak proto, že na to měli, byli na školu vybrání podle svých schopností a za druhé se mnohem víc učili.
Snižování požadavků u vzdělávání je cesta pekel pro celou společnost.

Zpráva bývalého šéfa CERMATu plná hrubek a chyb.


Nedostatek vzdělání se pak projevuje samozřejmě i v médiích, kde jsou nejvíc vidět.
Česká televize nebo Prima či NOVA jsou toho zářným příkladem.
Jako perličku můžeme uvést, že pan Wollner, šéf reportérů ČT, (než byl pro ponižování žen vyhozen)  napíše v roce 2018, že izraelský prezident mluví izraelsky. Zřejmě vůbec netuší, že izraelština neexistuje.

Na místě je známý výrok Jana Wericha:
Mnohdy jsem seděl u stolu pokrytého ubrusem, na kterém včerejší a předvčerejší omáčky nakreslily mapy neznámých světů, a přemýšlel, proč je tolik vedoucích a tak málo vědoucích a ještě méně vědoucích vedoucích.

Marek Wollner, vedoucí redaktor ČT dokonce ani neví, jakou řečí se mluví v Izraeli. Není to izraelština, ale hebrejština.
Wollner už byl z ČT vyhozený, ale ne pro svoji neodbornost, ale pro bossing vůči ženám.

ZDROJE:
Český statistický úřad >>

The post Degradace vzdělávání. Lidí s diplomem máme víc než dost, teď ještě tu vzdělanost first appeared on Čítárny.

Jako román je čtení o čtení, které sepsal ze své učitelské praxe francouzský spisovatel Daniel Pennac. Ale pozor, žádná příručka, ale čtivé vyprávění plné vtipu a sympatických úvah, kterou by si měli přečíst nejen rodiče, ale hlavně učitelé. A nemusíte se bát. Kniha se sice jmenuje “Jako román”, ale opravdu není dlouhá. O to je však zajímavější a už vůbec není nudná.

Daniel Pennac je původním povoláním učitel a proto má k dětem blízko.
Ve své útlé knížce (něco přes 100 stran) se zamýšlí, proč lidé málo čtou.
Text je určen především dospělým, kteří si stěžují, že jejich děti málo čtou, ale zcela jistě tam najdou mnoho poučení i tzv. odborníci na literaturu.
Hlavní příčinu nezájmu o čtení vidí Pennac především ve špatném vedení dětí ke knížkám, už ve školním věku.
Řeknete si nic nového. Kolik už toho bylo napsáno. Jenže kniha Pennaca je trochu jiná.
Je nejen velmi čtivá, ale hlavně důmyslně vystavěna. Od naprosté skepse až po nacházení východisek “jak na to”. Poukazuje na různé učitelské i rodičovské nešvary a vtipně glosuje své úvahy perličkami z praxe.

Na závěr knihy si můžeme přečíst tzv. deset práv čtenáře, které rozhodně stojí za přemýšlení. Třeba i vás napadne, co můžete udělat pro svoje děti, aby ke knihám nepřistupovali se strachem a s ohrnutým nosem začínajícího konzumenta.

Čas na čtení, stejně jako čas na lásku, prodlužuje čas na život.
Kdybychom se na lásku dívali z hlediska našeho časového rozvrhu, kdo by si na to troufl? Kdo má čas být zamilovaný? Ale kdo kdy viděl milence, který by si neudělal čas na milování?
Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nezabránilo v tom, abych dočetl román, který se mi líbí.
Čtení nemá nic společného s organizováním společenského času; čtení, stejně jako láska, je způsob bytí.
Otázka nezní, zda mám na čtení čas (čas, který mi stejně nikdo nedá), ale zda si dopřeji potěšení z toho, že jsem čtenář, nebo ne.
Daniel Pennac

Daniel Pennac / Jako román / Z franc. přeložila Helena Beguivinová. (a velmi dobře)
Mladá fronta, Praha 2004. Vázané, 120 str.

Daniel Pennac (*1944)
V roce 1985 vydává v ediční řadě Černá série (Série noire) první část ságy o smolaři Benjaminu Malaussenovi – Lidožrouti z obchoďáku (Au bonheur des ogres, česky 2004, Mladá fronta), která ho rázem proslaví.
Po „černé řadě“ přichází s tetralogií pro dětské čtenáře Kamo, v níž hlavní roli hraje kamarádství a samozřejmě škola (Kamo – Nápad století, Kamo a já, Kamo – Agentura Babylon, Kamo na útěku, 1992–1997; česky nakladatelství Meander 2012–2014).

Kromě próz pro dospělé i děti (v češtině vyšla i próza Pes paličák, Baobab 2011) je Pennac autorem několika teoretických knih.
V eseji Jako román (Comme un roman, česky Mladá fronta 2004) se Pennac zamýšlí nad tím, jak dětem předat radost ze čtení.
Pennac se podílel na tvorbě několika komiksových alb a filmových i televizních scénářů.

Za svá díla získal celou řadu ocenění (1988 Mystère de la critique, 2000 Prix Ulysse, 2007 Prix Renaudot, 2008 Grand prix Metropolis bleu za celoživotní dílo).
Zdroj: Baobab www.baobab.cz

Výpisky z knihy Daniel Pennac / Jako román:

“Kde najít čas na čtení?
Vážný problém.
Který žádným problémem není.
Jakmile vyvstane otázka času na čtení, znamená to, že není chuť. Neboť podíváme-li se na to blíž, čas číst nemá vůbec nikdo. Ani malí, ani mládež, ani velcí. Život je neustálou překážkou čtení.
“Číst? To bych rád, ale to víte, práce, děti, dům, nemám prostě čas…”
“Já vám závidím, že máte čas číst!”
Ale jak to, že tamhleta, která chodí do práce, chodí na nákupy, vychovává děti, řídí auto, miluje tři muže, chodí k zubaři a příští týden se stěhuje, si najde na čtení čas, a tenhle cudný svobodný mládenec ne?
Čas na čtení je vždy čas kradený. (Ostatně stejně jako čas na psaní nebo na milování.)
Ukradený z čeho?
Řekněme, že z povinnosti žít.
To je nejspíš důvod, proč největší knihovnou na světě je metro – onen okoralý symbol výše zmíněné povinnosti.
Čas na čtení, stejně jako čas na lásku, rozšiřuje čas na žití.
Kdybychom měli na lásku pohlížet z hlediska svého časového rozvrhu, kdo by se jí odvážil? Kdo má čas na to být zamilovaný? Kdo však kdy viděl zamilovaného, který si neudělá čas na milování?
Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nemohlo zabránit, abych dočetl román, který se mi líbí.
Čtení nesouvisí s organizováním společenského času, čtení je stejně jako láska způsobem bytí.
Otázkou není zda mám či nemám čas číst (čas, který mi ostatně nikdo nedá), nýbrž zda si dopřeju nebo odepřu potěšení být čtenářem.

---

Lidské čtení – aneb nezadatelná práva čtenáře.
Autor je formuluje jako desatero. Jak říká, je to kulaté a posvátné číslo známých přikázání a je pěkné ho pojednou vidět na seznamu povolení.

Desatero zní:
Právo nečíst.
Právo přeskakovat stránky.
Právo knihu nedočíst.
Právo číst tutéž knihu znovu.
Právo číst cokoli.
Právo na bovarysmus (odvozené od Flaubertovy Madame Bovary, která měla velké iluze o životě dané romantickou četbou. Jde o konfrontaci světa snů a reality, završený tragickým osudem Emy Bovary, páchající sebevraždu).
Právo číst kdekoli.
Právo jen tak listovat.
Právo číst nahlas.
Právo mlčet.

V posledním, desátém bodě s názvem Právo mlčet píše:
„Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Ti nemnozí dospělí, kteří mi dávali knihy ke čtení, se vždy před těmi knihami stavěli do pozadí a dali si dobrý pozor, aby se mě nevyptávali, jak jsem jim porozuměl. Těm jsem ovšem o svých četbách povídal. Ať živým, nebo zemřelým, jim věnuji tyto stránky.“

xxx
A samozřejmě neradi čtou. V knihách je příliš velká slovní zásoba. A také příliš mnoho stránek. Jinými slovy je příliš mnoho knih.
Ne, oni rozhodně neradi čtou.
Tomu přinejmenším nasvědčuje les zdvižených rukou, když se profesor zeptá:
„Kdo nerad čte?“
V téměř úplné jednomyslnosti je i jistá provokace. Několik málo rukou se nezdvihne (mezi jinými i ruka Sicilské vdovy) jen ze srdnaté lhostejnosti k položené otázce.
„Dobrá,“ konstatuje profesor. „Protože neradi čtete… budu vám knihy číst já.“
Bez přechodu otevře aktovku a vytáhne tááákhle tlustou knihu, vážně obrovský špalek s lesklou obálkou. Působivější knihu si snad ani nelze představit.
„Připraveni?“
Nevěří vlastním očím a uším. Ten chlap fakt hodlá číst tohle všechno? Ale to bude trvat celý rok! Ohromení… Dokonce i určité napětí… Neexistuje profesor, který by chtěl strávit rok čtením. Musí to být hrozný lenoch, nebo je v tom nějaký háček. Je to léčka. Vyfásneme každý den seznam slovní zásoby a nakonec písemku z porozumění textu…
Koukají po sobě. Někteří si pro všechny případy před sebe připraví papír a vyrovnají řadu propisek.

xxx
A díky i vám, pánové Márquezi, Calvino, Stevensone, Dostojevskij, Saki, Amado, Gary, Fante, Roché, ať jste živí, či mrtví! Ani jeden z těch pětatřiceti odpíračů četby nečekal, až profesor vaši knihu dočte, a dočetl si ji sám dřív. Proč o týden odkládat potěšení, které si můžeme dopřát za jediný večer?
„Kdo to je ten Süskind?“
„Ještě žije?“
„Co jiného napsal?“
„To ten Parfém napsal francouzsky? Člověk by řekl, že to psal francouzsky. (Díky, díky vám, dámy a pánové překladatelé, vy letniční světýlka, díky!)
A jak týdny ubíhají…
„Ta Kronika ohlášené smrti je skvělá! A Sto roků samoty, to je o čem, pane profesore?“
…
„Roald Dahl je fakticky něco! Ta povídka o ženské, jak zabila svýho starýho mraženou kýtou a pak dala předmět doličný sníst policajtům, to mě vážně dostalo!“ Budiž, budiž, kategorie literární kritiky ještě nejsou vytříbené… ale to přijde… nechme je číst… to přijde…
„Pane profesore, Rozpůlený vikomt, Doktor Jekyll a pan Hyde a Portrét Doriana Graye vlastně všechny zpracovávají stejný námět, že jo: dobro, zlo, dvojníky, svědomí, pokušení, společenskou morálku, všechno tohle, ne?“
„Ano.“
„Dá se říct, že Raskolnikov je ‚romantická‘ postava?“ Vidíte… ono už to přichází.

xxx
Pravé potěšení z románu tkví v paradoxní důvěrnosti mezi autorem a mnou…
Osamělost tohoto psaní totiž potřebuje, aby můj vlastní němý a osamělý hlas text vzkřísil.
Profesor je tu jen jako dohazovač. Přišel čas, aby se po špičkách vytratil.

The post Daniel Pennac. Jako román se čte jedinečná kniha o čtení nejen pro učitele first appeared on Čítárny.

Jan Keller píše: Reforma školství směřuje k tomu, že peníze na zaplacení setrvání v té servisní třídě, budou mít ti, kdo se podřídí v zájmu stále rychlejšího zhodnocování velkých peněz. Ono se mluví o zkvalitňování výuky, o motivaci studentů, o motivaci učitelů, ale je za tím vším v podstatě jen jediný motiv. Studovat si zaslouží ten, kdo přispěje po svém studiu k co nejrychlejšímu obratu peněz, v jakékoliv oblasti lidského života.

Ti, kteří budou studovat takové nepraktické vědy jako je filosofie, sociologie, to ani nejsou vědy, politologie a podobně, to jsou literární discipliny v podstatě. Ti, co budou studovat něco tak nepraktického, tak budou mít prostě smůlu. Bude to tady jako v 19. stol., tehdy taky se mohla studovat sociologie, filosofie, ale mohli to studovat jenom ti, kdo byli existenčně perfektně zajištěni. Když si vezmete dějiny sociologie, tak všichni velikáni Mergl, Pareto, Simmel, mohli studovat sociologii takovým zvláštním způsobem, že jim umřel strýček. Když člověku neumřel bohatý strýček, tak nebyl dost zajištěný k tomu, aby mohl studovat sociologii. Nevím, jak to dělali, ale každému se to podařilo tímto způsobem získat existenční nezávislost.

Poláci chtěli po těch firmách, aby jim dávaly peníze na rozvoj vzdělanostního systému a ty firmy jim přímo řekly, proč bychom u vás měly podporovat vzdělanost, my ji v zásadě k ničemu nepotřebujeme,
my máme svoje vzdělanostní centra jinde a taky nevíme, jak dlouho se u vás zdržíme. Takže na jihovýchodním Slovensku se postavila automobilka Peugeot. Slováci vyhráli soutěž o delokalizaci té automobilky k nim, k umístění automobilky někde pod Trnavou, a vyhráli to proto, protože té automobilce dali pobídku zhruba miliardu eur. Za ty peníze si ta firma postavila supermoderní výzkumné středisko automobilového průmyslu a postavila ho kousek od Frankfurtu nad Mohanem. Takže Slováci získali nekvalifikovanou práci u pásu jenom proto, že podplatili tu firmu a přitom v podstatě dotují Francii a Německu vzrůst jejich expertnosti.

Je to určitá past, protože dokud budeme pracovat lacino, tak tu práci budeme mít. Ale mluvit v této souvislosti, že se u nás bude rozvíjet vzdělanostní společnost je nezodpovědné, protože ty firmy vzdělanost nepotřebují, jestliže mají svoje vývojová střediska někde jinde. Jim stačí během dvou týdnů zacvičit si pracovníka, o kterém neví, jestli tam bude za rok ještě pracovat.

Předmětem plateb za to, aby člověk mohl zůstat v servisní (rádoby vzdělanější) třídě, se stávají tři věci. Ty tři věci, které lidem ze servisní třídy umožňovaly dostat se nahoru a udržet se tam.
To znamená, budou platit za vzdělání, protože vyšší vzdělání umožňuje vstoupit do servisní třídy, budou plati za zdravotní péči, protože zdravotní péče umožňuje se udržovat ve špičkové formě, kvalitní zdravotní péče, a budou platit za to, co servisní třídu vždy nejvíce, více jak sto let v některých zemích, nejvíce tu střední vrstvu privilegovalo oproti těm nejnižším vrstvám, a sice za spolehlivé zabezpečení na stáří.

Takže střední vrstvy, těch zhruba 65 – 75 % společnosti, jsou postaveny před vynucenou volbu. Buď si zaplatí za to, co až donedávna považovaly za samozřejmost, anebo klesnou mezi ty, kteří žijí v naprosté nejistotě, protože nejsou pojištěni. A nebudou pojištěni.

A k čemu směřuje nekvalitní vzdělávání neboli vzdělání výběrové?
Nejdříve tedy ten širší rámec. Domnívám se, že dnes, to dnes trvá už takových nějakých 20 až 30 let, se v Evropě i ve vyspělých zemích mimo Evropu hraje o osud středních vrstev. Nebudu mluvit o tom, kdo patří do středních vrstev, jak se to vymezuje, protože to by bylo téma na zvláštní povídání, zhruba 2/3 až 70 % Čechů, Moravanů a Slezanů patří do středních vrstev. Bráno přímo. Pod nimi je nějakých 20, 25 % nízkopříjmových a lidí pod hranicí bídy, pod hranicí bídy je (a to bylo zveřejněno před dvěma třemii dny) 8,9 % obyvatel, což znamená více jak milión lidí. Takže 20 až 25 % lidí je pod středními vrstvami a nějakých 5 až 10 % je nad středními vrstvami. To je ten nejbohatší decil domácností, který má výrazně více než ty nejbohatší střední vrstvy.

Takovým jádrem středních vrstev je to, co už skoro před sto lety rakouský politik a sociolog Karl Renner nazval servisní třídou.
On tehdy mluvil jednak o špičkových manažerech, tehdy ve 20. a 30. letech minulého století se jim ještě říkalo jinak, jednak o špičkových manažerech soukromých firem a jednak o vysoce postavených úřednících v rámci státu nebo veřejného sektoru. Ti lidé se poznají podle toho, že mají relativně vysoké příjmy, velkou míru svobody rozhodování, vyšší vzdělání, zaručené penzijní zajištění, ve spoustě evropských zemích se penzijní fondy budovali nejdříve pro tu servisní třídu, pro vysoké státní úřeníky a potom pro lidi, kteří byli v jiných sektorech v horních příčkách. A za to, že mají toto všechno, vzdělání, příjmy, možnost rozhodovat a být sociálně zajištěn, za to museli být naprosto loajální. Pokud byli ve firmě, tak k majiteli a k akcionářům, a pokud byli ve státní službě, tak museli být loajální k mocenské elitě.

Zdroj: Prof. Phdr. Jan Keller, Csc.
Přednáška a beseda v rámci Projektu etického vzdělávání Královéhradeckého kraje o skutečných záměrech a pravděpodobných dopadech reforem vládní koalice (2011)

Více článků Jana Kellera: http://www.darius.cz/jankeller/index_clanky.html

The post Jan Keller o katastrofických reformách ve školství a vzdělávání ČR first appeared on Čítárny.

Základní škola. Historie začíná již v průběhu 11. století. Katolické církví, která dlouho měla monopol na vzdělávání, však nikdy nešlo o obecné vzdělání obyvatelstva, ale jen o cílenou výchovu budoucích kněží nebo podporu církevního systému.

Prvním skutečným reformátorem přístupu ke vzdělávání byl Jan Amos Komenský (1592 – 1670)
Jedinečný tvůrce filosoficky založené pedagogické soustavy, kterou po vyhnání katolíky ze země české dál prosazoval a rozvíjel v Evropě, zvláště při pobytu ve Švédsku. Na svou dobu zastával revoluční názor, podle kterého by žádné dítě nemělo být vyloučeno z výchovy, protože i to nejméně nadané dítě lze alespoň poněkud vychovat. Kladl důraz na kázeň, odmítal tělesné tresty za neznalost, ale za porušení kázně je v určitých případech připouštěl. Rovněž věřil, že řešení konfliktů mezi národy a kulturami lze dosáhnout jen výchovou a výukou cizích jazyků jak klíčů k poznání.
Zabýval se všeobecnou teorií výchovy, didaktikou, vytvořil speciální metodiku výuky jazyků a sám připravoval originální učebnice.

ŠKOLA ZA KOMENSKÉHO

Už za Komenského života si získaly v Evropě mimořádnou oblibu jeho jazykové příručky
Janua linguarum reserata (Dvéře jazyků otevřené, známé jako Brána jazyků otevřená)
a Orbis sensualium pictus (Svět v obrazech).
Z jeho knih se později učil i Goethe. Četl Komenského Orbis Pictus, což svědčí nejen o mimořádné kvalitě této učebnice jazyků ve světě, ale také o zcela zjevném úspěchu Komenského ve světě.

Komenský navrhoval tento školní systém:

• od narození do 6 let má být dítě vychováváno doma. Obsah výuky stanovil v příručce pro rodiče Informatorium školy mateřské
• od 6 do 12 let navštěvují děti školu obecnou, která by měla být v každém městě i vesnici. Škola je pro chlapce i dívky. Vyučuje se čtení, psaní, počítání, náboženství, reálie (učení o přírodě a společnosti), zpěv, ruční práce. Vyučování probíhá dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne.
• od 12 do 18 má mládež navštěvovat školu latinskou, která by měla být v každém městě. Základem vzdělání je sedmero svobodných učení (gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a múzika), přírodní vědy, zeměpis, dějepis, matematika a jazyky jako latina a řečtina. Komenský ovšem doporučuje i jiný jazyk, aby se každý dorozuměl se svými sousedy (němčina).
• od 18 do 24 let slouží ke vzdělávání akademie, která by měla být v každé zemi. Jde o vysokou školu, kde by se studovalo bohosloví, práva nebo medicína. Důležité je i vzdělání náboženské a filosofické. Vysokou školu nazývá akademie, protože univerzity byly katolické, chtěl je tedy odlišit od protestantských.

Mimo Komenského existovaly v české kotlině i další velmi vzácné výjimky, které pozitivně přispěly k šíření vzdělávání.

Jením z nich byl opat augustinianského kláštěra v Zahani Ignác Felbiger (1744 – 1788).
Ten již v době svého působení v Zahani zavedl ve výuce hromadné vyučování a sepsal nařízení o povinnostech učitelů a podílel se na zásadní reformě pruského školství.

Felbigerova Methodní kniha z roku 1775.
Methodenbuch für Lehrer der deutschen Schulen in den kaiserlich-königlichen Erbländern.
Kniha methodní pro učitelé českých škol v císařských královských zemích.
Původně německá kniha, která sloužila k poučení učitelů, měla nakonec německo-české vydání. Felbiger zcela jasně kopíroval Komenského, který byl v té době vcelku neznámý a v podstatě zakazovaný. Komenský byl jako nepřítel katolické církve vyhnán ze země české a celý život prožil v zahraničí. (Převážně Polsko a Holandsko, kde nakonec zemřel)

Felbiger v knize podstatě popisuje a rozepisuje jeho učení. To jest hromadné vyučování ve třídách, výuka od lehčího k obtížnějšímu, od známého k neznámému. Bylo zde propagováno čtení ve třídě, klasický postup >> přednášky učitele a následná diskuse k tématu.
Felbiger prosazoval tzv. katechickou jezuitskou metodu, to znamená správné kladení otázek a správné odpovědi.
V roce 1789 byla vydána jednodušší verze Methodní knihy s názvem Jádro methodní knihy.

POVINNÁ ŠKOLA
Povinnou docházku do základní školy pro všechny děti v Čechách ustanovila poprvé Marie Terezie v roce 1774.

Školská reforma, formulovaná Všeobecným školním řádem ze dne 6.12.1774, vyjádřila poprvé v historii zájem státu na vzdělání veškerého obyvatelstva. Všeobecný školní řád, který slovy císařovny vyzýval rodiče, aby své děti ve věku 6 – 12 let posílali do školy, samozřejmě počítal s tím, že v nově zřizovaných školách bude základní metodou hromadná výuka.
Byla to zásadní změna. V té době totiž převažovala výuka individuální.
Učitel hovořil s jedním žákem, kladl mu otázky a dával mu úkol, který kontroloval.
Povinná docházka byla tehdy šestiletá, s výjimkou pro letní období, kdy děti na vesnici nemusely školní docházky zúčastňovat, protože pomáhaly při polních pracích.

Celý název historického výnosu císařovny ze dne 6. prosince 1774 zněl (samozřejmě v němčině)
Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c.k. dědičných zemích.
Jakákoliv zmínka o jiných než německých školách či o vyučování v některém mateřském (neněmeckém) jazyce v něm chyběla.
Úřady samozřejmě měly zájem na tom, aby se výuka v němčině, která byla oficiálním zemským jazykem, co nejvíc rozvíjela a rozšiřovala. Proto každého učitele, který vyučoval v němčině a jehož žáci vykazovali v ovládání německého jazyka pokrok, okázale odměňovaly.

Povinná škola byla od 11. srpna 1805, kdy školský zákon opětovně vyhlásil povinnou školní docházku (od tereziánské doby podruhé) pro děti od 6 do 12 let.

Ustanovení však nebylo dodržováno. Mnohé děti docházely do školy nepravidelně, neboť musely pomáhat v hospodářství, a asi třetina dětí nenavštěvovala školu vůbec.

ŠKOLA ZA ČESKOSLOVENSKA

Po roce 1918 byla povinná školní docházka ustanovena devítiletá a základní školy byly rozděleny na dva stupně.
Základní škola se tehdy nazývala základní devítiletá škola.

Devátá třída v Základní škole byla zrušena v 70. letech 20. století, čímž došlo ke zkrácení základní školy na 8 ročníků. Povinná školní docházka byla ovšem prodloužena na 10 let, tedy každý absolvent základní školy musel pokračovat ve studiu na gymnáziu, středním odborném učilišti nebo střední odborné škole.

V roce 1990 byla povinná desetiletá docházka opět zkrácena na 9 let a postupně byla na základních školách zavedena zpět devátá třída, nejprve nepovinná, od roku 1996 (výjimečně až 1997) pak povinná.

SLOVENSKÁ ŠKOLA PŘED VZNIKEM ČESKOSLOVENSKA 1918

Do roku 1875 byly všechny slovenské střední školy uzavřeny společně s Maticí slovenskou.

Základní školy:
V roce 1910 bylo na území Slovenska z celkového počtu 2 922 lidových škol pouze 350 čistě slovenských.

Střední a vysoké školy:
V roce 1918 neexistovala na Slovensku ani jedna slovenská střední škola ani vysoká škola. Apponyiho zákony (1907): Tyto zákony zavedly povinnost pro děti ovládat po skončení 4. třídy maďarštinu slovem i písmem.

Maďarizace se projevovala i v úředních statistikách. Odhaduje se, že mezi lety 1880 a 1910 bylo v důsledku asimilace “ztraceno” přibližně 300 000 až 400 000 Slováků

Útlak a chudoba vedly k masivní emigraci. Mezi lety 1870 a 1914 odešlo do USA přibližně 500 000 mluvčích slovenštiny. 

Veřejná správa a kultura – Slovenština byla prakticky vytlačena z veřejného života: Soudy a úřady: Jednacím jazykem byla výhradně maďarština.

The post Základní škola. Stručná historie povinné školní docházky, Čechy, Morava, Slovensko first appeared on Čítárny.

Síla moudrosti seznamuje čtenáře s buddhistickou Kundaliní-jógou, a způsobuje zásadní převrat v nazírání na pojetí duchovní praxe. Evžen Štekl se detailně zabývá fenoménem čakramů a staví na praxi jejich procvičování, tak jak je začal učit František Drtikol.

Touto publikací se dostává do rukou zájemců o esoterické nauky dílo, které svou zasvěceností odhaluje dosud neznámé nebo utajované poznatky, má silný inspirační náboj a jasně, metodicky ukazuje možnost cesty k nejvyššímu poznání.

Nenapodobitelnou předností knihy je její autentičnost.
Evžen Štekl byl přímým a dlouholetým žákem patriarchy českého buddhismu (a světoznámého fotografa) Františka Drtikola (1883 – 1961).

Kniha Síla moudrosti je rozdělena do třech částí:

Část první: Vzpomínky na velikého Arahata
Přináší svědectví každodenní práce a života Fr. Drtikola včetně hovorů zaznamenaných autorem. Vykládá nauku od teorie dharem přes odvislé vznikání až po dosažení Nirvány.

Část druhá: Kundaliní jóga – praxe
Rozvádí poznatek, že Kundaliní jóga se dobře praktikuje zároveň s klasickou buddhistickou stezkou – to je mimo jiné bdění a jasné vědomí a celý soubor Buddhova učení. Uvádí podrobný praktický návod ke cvičení čakramů, vedoucí k plnému probuzení Hadí síly, a tím i k Osvobození. Nevyhýbá se ani sexuální otázce, zakončení života člověka či duchovnímu způsobu léčení.

Část třetí: Dodatky
Obsahuje úryvky z nejdůležitějších buddhistických textů a také obrazovou a fotografickou dokumentaci.

Názvy některých kapitol: Stezka Pravdy, Moudrosti a Světla. O snech. Zářivá nauka. Kundaliní Jóga – úvod do cvičení čakramů – praxe. O sexu z hlediska Kundaliní-jógy. O sebe léčení a léčení vůbec.

Na závěr dovolte jednu ukázku z textu (str. 98):

“Nevěřit tomu je chyba, protože tato kniha pojednává o pravdivých věcech. Věřit – to je také chyba – protože víra je slepá. Buddhismus je návod k jednání – ke sledování jistého zákonitého vnitřního procesu za účelem poznání Pravdy. To se neobejde bez práce na sobě. Tedy: ani nevěřit – ani věřit – ale chtít se pomocí práce na sobě samém přesvědčit – to je jeden ze základních aspektů buddhismu, správně pochopený a prováděný.
Proto: ne věřit, ale v ě d ě t !”

Kniha má 168 stran, fotografickou přílohu, tabulky, ilustrace.

Ke stažení v pdf: >> Síla moudrosti

UPOZORNĚNÍ: Kniha nemá vůbec nic společného s blábolem Jana Němce o Františku Drtikolovi: Dějiny světla!

The post Síla moudrosti. Učení o čakramech Františka Drtikola podle Evžena Štekla first appeared on Čítárny.

Makarenko vypravuje o vlastních zkušenostech a zážitcích, kterých nabyl od r. 1920 jako pedagog a organizátor Gorkého pracovní kolonie u Charkova v SSSR. Popisuje věrně a pravdivě s jemným humorem všechny obtíže, s nimiž musil zápasit, než se mu podařilo změnit mladé zloděje a lupiče v platné členy lidské společnosti.

Román o převýchově mladých provinilců a příživníků v nové lidi, poctivé a pracovité.

…V dnešní škole setkávají se myšlenky Komenského, který snil o opravdu všeobecném vzdělání, o svobodné škole, o humanistické výchově, s myšlenkami Makarenkovými, kterými tyto sny uskutečnil.
Učitelé a vychovatelé této školy, budou-li se učit u Makarenka jeho odvaze i ušlechtilosti, tvrdosti i laskavosti, nekompromisnosti i porozumění a budou-li těchto vlastností správně používat, mohou předstoupit před mládež s hlubokým politickým požadavkem, kterým Makarenko formuloval ve “Vlajkách a věžích”:
“Buďte OPRAVDOVÝMI lidmi!”
Vladimír Vodička, výňatek z doslovu k českému vydání z r. 1955.

Anton Semjonovič Makarenko (13. března 1888 – 1. dubna 1939)
Sovětský spisovatel a pedagog, tvůrce originálního výchovného systému kolektivní výchovy; kolektiv pokládal za jeden ze základních výchovných prostředků. V roce 1917 ukončil Makarenko učitelský institut v Poltavě. V letech 1920–1935 organizoval v Poltavě a Charkově opatrovnicko-vychovatelské pracovní kolonie pro bezdomou a provinilou mládež, po roce 1935 se začal věnovat spisovatelství. Usiloval o uvedení chovanců ke shodně organizované kolektivní činnosti založené na komunistické ideologii.

Od Maxima Gorkého převzal Makarenko víru v možnost přeměny člověka i maximálně zanedbaného společensky a morálně. Jeho systém fungoval ještě v padesátých a šedesátých letech dvacátého století v SSSR a jemu podřízených státech ve Střední Evropě.

Ve svých pracích Makarenko představil všestranný systém pedagogického působení na mládež, vycházející ze základního úkolu vychovatele nebo učitele, vyplývajícího z všeobecných norem budování komunismu a základní formy výchovy, jakou stanoví kolektiv v charakteru nových socialistických poměrů. Jako hlavní element kolektivu uváděl dobrou organizaci, ba i jistý stupeň vojenské kázně.

Všichni si vymýšlíme výchovné systémy: takhle se má vychovávat, a takhle…
Ale ve skutečnosti mají rodiče a vychovatelé jeden úkol:
udržet nervovou soustavu dítěte neporušenou až do 18 let. Život na něj naloží takovou zátěž, že budou potřebovat zdravé nervy; a my je ničíme už od malička…
Anton Makarenko

Anton Semjonovič Makarenko / Začínáme žít – “Pedagogická poéma”
Poučný román napsaný v letech 1925 – 1935.

Děkujeme Proudu národní hrdosti za inspiraci.
Na tomto kanálu je k dispozici audio celé knihy >> https://t.me/Proudnarodnihrdosti

Výpisky z knihy: Makarenko / Začínáme žít

„…Ještě ani teď dost dobře nechápu, jak jsme se vůbec mohli pustit do toho dobrodružství, jež nás nakonec přece jen postavilo na nohy…“…“…Celkem to byl trapný obraz, ale přece jen výhonky kolektivu, zrodivšího se během první zimy, se začínaly v naší společnosti pomalu zelenat; a tyto výhonky bylo třeba stůj co stůj zachránit.
Novým doplňkům se nesmělo dovolit aby tuto vzácnou zeleň udusily. Svou hlavní zásluhu vidím v tom, že jsem si tehdy uvědomil tuto vážnou okolnost a patřičně ji ocenil. Ochrana těchto prvních výhonků se později ukázala problémem tak neuvěřitelně obtížným, tak nekonečně zdlouhavým a těžkým procesem, že kdybych to byl věděl dříve, pravděpodobně bych se byl toho lekl a vzdal se boje. Dobře ještě, že jsem se vždy domníval, že vítězství mám na dosah ruky; k tomu bylo ovšem třeba být nenapravitelným OPTIMISTOU…“

„…Malých chovanců od desíti let jsme měli celkem dvanáct. Byli to vesměs živí kluci, prohnaní, drobní zlodějíčkové, věčně ukrutně umazaní. Do kolonie přicházeli vždy ve velmi žalostném stavu: chudokrevní, krtičnatí a se svrabem… starší chovanci…byli vždy ochotni dohlédnout, aby se kluk jak se patří vykoupal, aby se pořádně namydlil, aby nekouřil, netrhal šaty, nerval se…“

„…Poznal jsem už, že chlapci nepotvrzují názor inteligentů, že děti si zamilují a váží si jen takového člověka, který se k nim chová láskyplně a který je hýčká. Přesvědčil jsem se už dávno, že největší úctu a největší lásku projevují chlapci, aspoň takoví, jací byli v kolonii, k lidem jiného typu. To, co nazýváme vysokou kvalifikací, jistým a řemeslným věděním, dovedností, uměním, zlatýma rukama, ustavičnou pracovní pohotovostí bez mnoha slov a bez jakýchkoliv frází, to děti získává nejvíce…“.

„…Sovět velitelů se vždy snažil, aby jako VELITELÉ kombinovaných oddílů se VYSTŘÍDALI VŠICHNI kolonisté, ovšem kromě nejnešikovnějších. Byla to spravedlivá zásada, poněvadž velitelství kombinovaného oddílu bylo spojeno s velkou odpovědností a starostmi. Díky tomuto systému se většina kolonistů účastnila nejen funkcí pracovních, nýbrž i organizátorských.
To bylo velmi důležité a bylo to právě to, co komunistická výchova potřebuje. Dík tomuto zařízení vynikala naše kolonie roku 1926 nejen do očí bijící schopností postavit se před jakýkoli úkol a vypořádat se s ním, ale také tím, že ke splnění jednotlivých detailů tohoto úkolu měla vždy nadbytek schopných a iniciativních organizátorů, pořadatelů, zkrátka lidí, na něž se bylo možno spolehnout…“

„…Život našich dvou kolonií jel jako dobrý, přesný vlak…Kolonistů bylo tehdy k osmdesáti. Kádry dvacátého a jedenadvacátého roku se slily ve velmi družnou skupinu, zjevně měly v kolonii hlavní slovo a představovaly na každém kroku pro každého nováčka neohebnou kostru pevné vůle, jíž nepodrobit se nebylo, bohužel, možné. Ostatně téměř nikdy jsem nepozoroval nějaký pokus o odpor. Kolonie získávala a poutala nováčky už krásným vnějším vzhledem, ukázněností a prostotou života, celou řadou zajímavých tradic a zvyků, jejichž původ si ani nejstarší kolonisté vždy nepamatovali…“

„…Život našich dvou kolonií jel jako dobrý, přesný vlak…Kolonistů bylo tehdy k osmdesáti. Kádry dvacátého a jedenadvacátého roku se slily ve velmi družnou skupinu, zjevně měly v kolonii hlavní slovo a představovaly na každém kroku pro každého nováčka neohebnou kostru pevné vůle, jíž nepodrobit se nebylo, bohužel, možné. Ostatně téměř nikdy jsem nepozoroval nějaký pokus o odpor. Kolonie získávala a poutala nováčky už krásným vnějším vzhledem, ukázněností a prostotou života, celou řadou zajímavých tradic a zvyků, jejichž původ si ani nejstarší kolonisté vždy nepamatovali…“

„…Poznal jsem už, že chlapci nepotvrzují názor inteligentů, že děti si zamilují a váží si jen takového člověka, který se k nim chová láskyplně a který je hýčká. Přesvědčil jsem se už dávno, že největší úctu a největší lásku projevují chlapci, aspoň takoví, jací byli v kolonii, k lidem jiného typu. To, co nazýváme vysokou kvalifikací, jistým a řemeslným věděním, dovedností, uměním, zlatýma rukama, ustavičnou pracovní pohotovostí bez mnoha slov a bez jakýchkoliv frází, to děti získává nejvíce…“.

„…U bílého domu je hlučno. Přestože byli kolonisté unaveni, vlezli do říčky, a když se vykoupali, únava s nich spadla. Za stoly v sadě je radostně a plno řečí. Marii Kondraťjevně je do pláče z několika důvodů: únavou i láskou ke kolonistům, a také proto, že v jejím životě je opět obnoven správný lidský zákon. I ona zakusila kouzlo pracovního svobodného kolektivu…“

„…V takovém kolektivu nejasnost soukromých cest nemohla vyvolat krizi, vždyť soukromé cesty jsou vždy nejasné. A co to vlastně je soukromá cesta? To je odloučení od kolektivu, to je koncentrované měšťáctví: taková předčasná, taková nudná starost o příští kousek chleba, o nejlepší kvalifikaci. A jakou kvalifikaci? Truhláře, obuvníka, mlynáře. Ne já pevně věřím, že pro šestnáctiletého sovětského chlapce nejdražší kvalifikací je kvalifikace bojovníka a Člověka. Představil jsem si sílu kolektivu kolonistů a najednou jsem pochopil, oč jde: To všechno způsobilo zastavení, ustrnutí. V životě kolektivu NESMÍ DOJÍT k ZASTAVENÍ…“

„…Představil jsem si sílu kolektivu kolonistů a najednou jsem pochopil, oč jde: To všechno způsobilo zastavení, ustrnutí. V životě kolektivu NESMÍ DOJÍT k ZASTAVENÍ…“

„…V kolonii už nikdo neměl pochybnosti o podstatě úkolu. Kolonisté to ani přesně nechápali, ale zvláštním nejjemnějším smyslem cítili nutnost visící ve vzduchu: Všechno musí ustoupit kolektivu. A to vůbec nebyla oběť! Byla to rozkoš, nejsladší rozkoš na světě, cítit toto vzájemné sepětí, pevnost a pružnost vztahů, tuto velkou moc kolektivu vibrujícího v klidu prosycenou silou.
A to vše bylo možno číst v očích, pohybech, v mimice, v chůzi i v práci. Oči všech pohlížely tam k severu, kde za tlustými zdmi seděla a vrčela na nás temná horda, sjednocená bídou, svévolí, pošetilostí, hloupostí a umíněností…“

The post Makarenko. Začínáme žít aneb Pedagogická poéma o výchově first appeared on Čítárny.

Věra Provazníková, spisovatelka, malířka, básnířka: “Nečtu příliš. Byla období, kdy jsem nečetla vůbec. Tlusté knihy, romány a noviny nikdy. Ale když už čtu, tak vášnivě. Někdy s opravdovou náruživostí. Musí to být mé velké lásky. Živá setkání.”

„Biblí“ mého dětství byl Zlatý klíček aneb Buratinova dobrodružství od Lva Nikolajeviče Tolstého. Tímto příběhem jsem žila dlouho a intenzivně.
„Rodinnou ságou“ se u nás staly Němcovy Soudničky. Mnoho jeho sarkastických výroků jsme užívali téměř každodenně.
A ještě kniha K. Poláčka: Bylo nás pět. Milovali jsme ji všichni tři, Já, maminka i otčím.

Více: Zlatý klíček aneb Tolstého ruská verze Pinocchia s ilustracemi Jiřího Černého

V čase dospívání jsem se nevyhnula osudové etapě a roli „filosofky Máji“.
Tehdy jsem se vrhala na všeliké myslitele a marně od nich žádala klíče od Bran Moudrosti. Třebaže jsem se zakusovala do jejich stále tvrdších chlebů /jak často chutnaly suše! / můj hlad po pravém poznání stále nebyl ukojen. Naopak sílil. Jednotlivé myšlenkové světy mě mnohdy zaujaly, ale nikdy neovlivňovaly. Z „vrozené cudnosti“ nebudu jmenovat, abych neurazila tak vysoce postavenou dámu, jakou je Filosofie. Dost na tom, že jsem od ní utekla. Naštěstí bylo kam. Do snových krajin, krajin obrazů, metafor a symbolů.

Budu jmenovat jen některé ze svých lásek: K. J. Erben, V. Holan, B. Reynek, R. M. Rilke, B. Pasternak, M. Cvetajeva, M. Schwob, A.E. Poe, J. W. Goethe.
Má duše se rozjásala nad Dekadencí a Francouzským symbolismem.

Více: Bohuslav Reynek, vzpomínky Věry Provazníkové na básníka, jenž maloval něhou a dechem ticha

Z pohádek jsem měla nejraději ty veselé:
Spilka, Drda, Lada, Horák. Dojímal mne Andersen a Wilde. Velice mě rozveselovaly ruské pohádky, především ty v mizerných překladech. Při nich mohla být má fantazie opravdu bujará. Jako každou dospívající čarodějku mě vždy přitahovala tajemství. Ta úžasná atmosféra, kdy pod vysloveným má to hlavní slovo nevyslovené.
Jmenuji, kdo mi právě připadá na mysl: Dr. J. Murphy, Verflův Jeremiáš, Čechov, Meyering, Hamsun, Merežkovský, Dostojevský, Saroyan. Bábel, Singer, Rippelino, Weinrib, Kafka, Buber, Fischl. 
   
Když už jsem se dotkla židovského světa, nemohu opomenout židovské anekdoty.
Příkladně Jidiš pro radost je pravou delikatesou pro jazyk mých smyslů. Také Jidiše Kop od Rabiho Niltona Bondera neskrývá, přes svoje vrstvy hlubin, báječný humor.

Více: Pan spisovatel Viktor Fischl. Objevujeme krásné knihy pábitele slova

Připomenu znovu svůj „hlad po poznání.“
Jediným mým poznáním bylo, že ono stálé a nekonečné „hledání hledaného“ nikdy nemůže nasytit duši ani srdce.
Celý život jsem toužila po skutečném Pokrmu. Pochopitelně je to Bible, pro mne především Počátek Stvoření a Nový Zákon. Starý Zákon si v mnohém dlužím.
A ke Zjevení jsem se ještě neodvážila.
Ale já snila o takové KNIZE, ve které pro sebe naleznu VŠECHNO. Zodpovězení všech otázek – i těch, které člověka ani nenapadne si položit.
A stal se zázrak. Má žhavá touha si takovou knihu vymodlila.
Dlouho jsem čekala, kdy nastane ten „pravý čas“ ji otevřít. V duchu jsem ji pro sebe nazývala knihou „EJHLE“. Otevřela jsem ji a ejhle – byla a je to má kniha „EJHLE!“

Její název VE SVĚTLE PRAVDY od tajemného ABD-RU-SHINA vyvolal ve světě rozruch.
Především u mnohých vzbudila tato kniha negativní reakce. Sama jsem byla svědkem jejího odsuzování. Mnohými doslova otřásla, neboť boří zažitá duchovní tabu. Podmiňuje jediné: buďto veškerý obsah jako celek přijmout bez výhrad a s pokorou „naslouchat“ nebo ji odložit. Přijmout něco bez výhrad musí ovšem vycházet z nitra – nikoli pouze ze ctižádosti rozumu. Je to rozhodnutí duše.
Mnozí neunáší její sílu, která v nich vzbuzuje strach. Ještě více lidí je doslova alergických na pojem PRAVDA. Pilátovská otázka „A CO JE PRAVDA?“ se naopak zdá serioznější, poctivější, lidštější. Důvěrně blízká všem hledačům a hloubalům.

Pro mě je tato kniha skutečnou láskou „na první pohled“.
Splňuje mi vše. Krásným a srozumitelným, současným jazykem naší doby Zjevuje, aniž by porušovala Tajemství. Vychází z obou Zákonů Bible a navíc objasňuje samotné Zákony Stvoření. Hovoří věcně a neochvějně, aniž by nepoužívala fantazie, jak kterou otázku uchopit. Je silná, ale není „tlustá“. Doufám a věřím, že mi ještě bude dáno tolik času, abych ji pochopila a prožila, jak mám.
Pro mne je skutečným Světlem a pravým požehnáním. Konečně ŽIVÁ KNIHA!

The post Věra Provazníková, spisovatelka, básnířka a malířka. Nečtu příliš, ale když už, tak vášnivě… first appeared on Čítárny.

Český jazyk je jeden z nejkrásnějších a nejbohatších jazyků na této planetě. Znalost rodného jazyka, literatury i poezie je nejen známkou vaší jedinečnosti a vzdělanosti, ale také vizitkou našich učitelů českého jazyka. Jejich moc vás formovat jako skutečnou osobnost je nezastupitelná.

Výuka jazyka českého a literatury je jednou z nejzáslužnějších prací našich učitelů.
Učení češtiny, literatury a poezie má mnoho výhod. Je to způsob, jak hlouběji porozumět jazyku, kultuře, historii a hlavně sobě samému.
Jak jinak se naučit kriticky myslet, hledat hlubší souvislosti a orientovat se v životě.
A to potřebuje každý.

“Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzděláváni ve lži a ten, který se odváží říkat pravdu, je nazýván šílencem či bláznem. Přístup k moci by měl být proto zakázán těm, kteří jí milují, nejen proto že taková láska je duševní porucha, ale protože moudří lidé mluví jen, když mají co říci.”
Vladislav Vančura / Konec starých časů

Proto by měli učitelé literatury vést své žáky k lásce k mateřskému jazyku, k rozvoji slovní zásoby, tvorbě jasně formulovaných myšlenek pomoci vhodně volených slov a větné skladby. 
Učit je, že v přesném vyjadřování je skryta míra jejich skutečné vzdělanosti a ne hlouposti.
K tomu napomáhá nejen dobrá znalost gramatiky, ale hlavně široký rozhled v literatuře a poezii.
Literatura a zejména poezie pracují s jazykem na nejvyšší úrovni.
S knihami se velmi rychle učíme používat rytmus, slovní obraty, metafory, emoční tón, zvláště v lehkých nuancích, které se v běžné řeči nepoužívají.
Pak můžeme být vtipní, můžeme okouzlovat svým slovníkem i znalostmi.

Jazyk český a poezie.
Čtením básníků jako Seifert, Holan, Bezruč, Dyk, Mácha, Hora, Dyk, Sládek, Erben, Březina, Seifert, Hrubín, etc. se učíme vyjadřovat myšlenky, chápat skryté významy a obohacovat naši slovní zásobu, chápat okolní svět.
V poezii nejsilněji prožíváme pocity jiných lidí, učíme se chápat emoce, bolest, radost v celé své složitosti.
Poezie oslovuje vždy naše srdce i mysl. Učíme se vychutnávat krásu slova a vět.

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil.

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál.

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj.

A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál.

Jan Skácel / Studánka

Ano, jsou knihy, které nečteme jen pro děj, obsah, ale někdy jen pro neobyčejnou krásu a kombinaci slov s jakou jsou vyjadřovány myšlenky. (Vančura, Kundera, Vladislav, Seifert… )

„Jezme a pijme. Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, země se otočila a tu je obyčej jísti,“
Vladislav Vančura / Rozmarné léto

Česká literatura nám pomáhá pochopit naše historické kořeny a širší souvislosti v historii.
Viz knihy Husa, Komenského, Schulze, Haška, Kaplického, Stehlíka, Hrabala, Kafky, Kundery…etc.
Čtení těchto děl pomáhá pochopit, kdo jsme jako národ, jak naši předkové přežívali přežili těžké období a jak se formovala česká kultura.

Už vím, kdo jsi. Jsi svobodný člověk! 
Mýlíš se, – odpověděl Armin von der Heide a proti své vůli se musel usmát. Dívčiny ruce zatápaly k jeho obličeji.
Tak mi půjč ruku a poznám, kdo jsi, – chlubilo se děvče.
Nesmím se tě dotknout, – odpověděl. – Jsem mnich! – Ruce opět klesly do klína.
A když se tě dotknu já? – zeptalo se děvče.
Pak přijdeš o ruku, – řekl tvrdě. – A kdybys to udělala s hříšným úmyslem, přišla bys o hlavu. Jsem řádový bratr. 
Dívka slonila hlavu, ale řekla:
Teď máš zcela jiný hlas. To promluvila tvoje duše. Ty jsi zraněn. 
Vladimír Körner – Údolí včel

S tím souvisí i rozvoj kritického myšlení na základě dosažených vědomí a nalezených souvislostí.
To nám pomáhá při rozhodování, pokud jsem schopni rozpoznávat skryté významy, kontexty a manipulace.

To jsou všechno znalosti, které vám napomáhají být výjimečným a vyrovnanějším v různých životních situacích.

Čisté jitro / Otokar Březina

Když za jitra, snů množstvím zemdleni, jsme vyšli do zahrad,
zem celou, jako duši svou, jsme zřeli v ohni rozkvétat;
i ptali jsme se větrů, vod a stromů, ptáků, včel:
kdo dnešní noci, tajemný, zahradou naší šel?

Hrál písek v zlato změněný, kde svaté stopy ležely,
šuměly vody léčivé, jak rozvlněné anděly,
dech každý sílu žití měl jak na sta žhoucích dní,
a v každém pohledu byl úžas znovuzrození.

Tíž tajemství svých bolestných jsme přijali jak vůli tvou,
před rozlomením pečeti list políbený s pokorou;
a nepřítel, jenž číhaje u našich usnul bran,
jak unavený posel tvůj byl od nás uvítán.

Na nebezpečných samotách, navštěvovaných démony,
sad našich přání jemný kvet, jak liliové záhony,
a nejžhavější, nejsladší, nejžádoucnější z žen
jsme pozdravili, zářící, jak bílé sestry jen.

JENŽE…
Máme za sebou přes třicet let viditelné degradace vzdělávání na školách napříč politickým spektrem, ve společenském hnoji konzumu.
Přesto se o tom příliš nemluví. media se takovým tématům vyhýbají a na práci mnoha novinářů je to samozřejmě vidět
Nebudeme rozebírat, proč se tak děje, ale podívejme se na důsledky, které vidíme dnes a denně.

Není pravda, že každý rodilý mluvčí umí svůj jazyk. A už vůbec není pravda, že kdo má vysokou školu v České republice umí česky…
Dokonce ani mezi absolventy filozofických a pedagogických fakult to není pravda. Obsah nelze nahradit formou, vzdělanost tituly a mysl tupou arogancí.

Vladimír Franta vytváří zajímavý a poučný videoblog, kde rozebírá mluvené slovo politiků. Plesk

The post Český jazyk. Znalost rodného jazyka, literatury i poezie je známkou vaší jedinečnosti a vzdělanosti first appeared on Čítárny.

Stanislava Zábrodská (*21.6. 1951 – †6.1. 2023) byla velmi uznává specialistka na literaturu pro děti a mládež, editorka, redaktorka a sestavovatelka knih pro děti. Pracovala pro téměř všechny renomované nakladatelské domy. V Albatrosu prožila její největší slávu a světový věhlas.

Zeptali jsme se, jaké knihy ve svém životě nejvíc milovala.

První oblíbená knížka, na kterou si vzpomínám, byla slovenská – „Nezábudky“. Maminka mi ji četla ve svém rodném jazyce. Až mnohem později mi slovenští kolegové z nakladatelství pomohli najít autorku Kristu Bendovou.

Jakmile jsem písmenka rozeznávala, začala jsem číst vášnivě všechno a všude. Měla jsem různá období, ještě dnes si uvědomuji, jak mě okouzlila verneovka Cesta do středu Země a jak jsem hltala Flosovy Lovce orchidejí. Přiznám se, že jsem jedny prázdniny strávila s nalezeným kufrem na půdě u babičky plným knih z „červené knihovny“. Pak přišlo další období např. s detektivkami – od českého Klubíčka k americkým detektivům.

K literatuře pro „dospěláky“ jsem přešla asi ve třinácti, samozřejmě jsem naší knihovnici paní Kavanové tvrdila, že ty knihy půjčuji pro mamku, že nemá čas si pro ně dojít. Dnes se jen vysmívám té zvědavé holce, okouzlené severskou literaturou. Namátkově to byly např. knížky: Tancovala jedno léto (Per Olof Ekström), Ditta, dcera člověka (Martin Andersen Nexø) nebo Léto s Monikou (Per Anders Foderström). Měla jsem naivní představu, že se mi za život podaří přečíst všechny knihy…

Stanislava Zábrodská se spisovatelkou Hanou Doskočilovou.

Na střední škole jsme se účastnili různých literárních soutěží. Pamatuji se, že jsem získala nějaké ty studentské ceny za esej o Zbabělcích Škvoreckého a za pojednání o Mňačkově románu Smrt si říká Engelchen. Byla bouřlivá šedesátá léta, četli jsme i poezii, navíc vycházela spousta dobrých literárních periodik – Plamen, Host do domu, Literární noviny – později Listy, ale i Čtení pod lavici, však mi jich několik zabavil náš profesor na exaktní vědu.

Literární žánry a lásky se v průběhu let měnily, ale mám vždy několik favoritů, ke kterým se stále vracím, nyní jsou to např. dva čeští autoři a jejich dva tituly:

Jindřiška Smetanová: Ustláno na růžích a pod nebesy
Sama spisovatelka doporučuje před vyprávěním pořádně koštětem rozkývat lustr. Člověk se pak nebojí přehánět a patřičně si vymýšlet. Už mockrát jsem s ní prala těžký závěs na Čertovce nebo válčila se starými kamny. Marný boj zahradníka s českými sedmikráskami na anglickém trávníku je gurmánský požitek nebo výprava za zpěvem slavíka v Praze je pro okouzlené duše…
Ustláno na růžích a pod nebesy. Neobyčejně půvabné čtení o Malé Straně od Jindřišky Smetanové

Viktor Fischl: Velocipéd pana Kulhánka
Skvělý vypravěč nepočítal tuto knížku mezi své stěžejní, považoval si spíše Dvorní šašky nebo Kuropění. Povážlivě nade mnou pokyvoval hlavou, ale já na tu ryzí českou idylku dodnes nedám dopustit.
Pan spisovatel Viktor Fischl. Objevujeme krásné knihy pábitele slova

Možná namítnete, že jsou jiní autoři věhlasnější a knížky závažnější, ale co si počnete se zamilovanými?

Stanislava Zábrodská.

Část vynikající knihovny redaktorky Stanislavy Zábrodské.

Redaktorka Stanislava Zábrodská v Japonsku.

Redaktorka Stanislava Zábrodská ve svém Jinřichově Hradci s redaktorkami z Japonska.

Redaktorka Stáňa Zábrodská měla kontakty po celém světě.

Stanislava Zábrodská jako mladá redaktorka Albatrosu.

Stanislava Zábrodská. Šťastné chvíle se svými milými přáteli v Liberci.

Stáňá Zábrodská v Jindřichově Hradci, kam se se svým manželem přestěhovala.

The post Stanislava Zábrodská. Renomovaná redaktorka a její oblíbené knihy Smetanové, Fischla, Doskočilové… first appeared on Čítárny.

Prof. Matějček byl velmi uznávaný dětský psycholog o čtení malých dětí.

Ale je to skutečně pravda? Přečtěte si, co o tom řekl prof. Matějček v knize Co, kdy a jak ve výchově dětí.

„Jenomže, čím dříve se dítě něčemu naučí, tím líp,“ řeknou si někteří rodiče – a pravdu nemají.
Zvlášť, když to vezmou pěkně od podlahy a zavedou místo učení domácí drezuru. (Ve své sbírce zajímavostí mám jeden případ, kdy otec učil své dítě číst už od šesti týdnů po narození.) Už od dob Jana Amose Komenského totiž víme, že má-li se dítě něčemu dobře a lehce a s potěšením naučit, musí být k tomu náležitě psychicky zralé a vyspělé. Od toho jsou tu vývojová psychologie a pedagogika, aby nám poradily, kdy a co je vhodné dělat.

Sám život je však zpravidla rozmanitější, a tím i zajímavější, nežli školské předpisy i než dobrá mínění paní učitelek nebo snaživých rodičů. Je prostě celá řada dětí, které v šesti letech čtou už docela slušně a nikdo je tomu neučil – a jsou děti, které učil kdekdo (jsou jinak nepochybně normálně zdatné, schopné, inteligentní) a ještě v deseti letech čtou sotva jako prvňáčci.

Čtení bez učení
Už před třiceti léty jsme prováděli šetření, jehož předmětem byli tzv. hyperlektici (na rozdíl od dyslektiků), tj. děti, které se naučily číst do čtyř let věku. Shromáždili jsme takových dětí víc než 70. Jen ve dvou případech rodiče dítě číst učili – jeden z nich je ten, kdy učení začalo už v časném věku kojeneckém. Ve všech ostatních bylo pro rodiče překvapením, že dítě má takový zájem o písmenka a že se číst prakticky naučilo samo.

Ukázalo se ovšem, že znát písmenka zdaleka ještě není čtení. To začíná tehdy, když dítě je schopno písmenka spojovat v celky. Když ve vysloveném slově dovede „slyšet“ jednotlivé hlásky, slovo v tyto hlásky dovede rozložit a ze symbolů, které jednotlivé hlásky reprezentují, tj. z písmen, toto slovo zase složit. Těmto našim výjimečně časným čtenářům to trvalo zpravidla půl roku nebo celý rok, než dospěli od jednotlivých písmen ke skutečnému čtení. Ukázalo se také, že u některých z těchto dětí bylo jejich vyspělé čtení v souladu s jejich celkově vyspělou inteligencí, u jiných však že šlo o dovednost víceméně jednostrannou. Navíc tu však byl ještě jeden překvapivý poznatek: Mezi těmito hyperlektiky měli zřetelnou převahu chlapci. A ti nejlepší geniální čtenáři byli vesměs chlapci.

Čtenáři v MŠ
Na jaře roku 1998 a 1999 jsme provedli za pomoci obětavých spolupracovníků podobné šetření v mateřských školách, a to v celém okrese Most a Litoměřice, ve městě Česká Lípa a ve třech pražských obvodech. Požádali jsme paní učitelky, aby nám z dětí, které mají nastoupit do školy, označily ty, které podle jejich mínění už umí číst. To jsme si pak ověřovali jednotnými zkouškami. Byly školky, kde nebyl žádný čtenář, byly jiné, kde jich bylo třeba několik. Co se dále ukázalo?

V námi zkoumaných venkovských okresech bylo „čtenářů“ v mateřských školách méně, tj. 2 – 4 %, než v Praze, tj. v průměru kolem 8 %, a ne všechny děti, které paní učitelky za „čtenáře“ označují, se povznesly nad pouhé poznávání písmen. Rodiče těchto dětí patří většinou do kategorie „vyššího vzdělání“ (75 % jich má vzdělání nejméně středoškolské, přičemž vzdělání jen základní, bez vyučení, neměl ani jeden z rodičů těchto dětí). Většina „čtenářů“ projevovala zájem o čtení zcela spontánně a bez učení, a co je zvláště pozoruhodné, že ve venkovských okresech mezi nimi ve shodě s nálezy u hyperlektiků zřetelně převažují chlapci, zatímco v Praze převažují dívky nebo je rozložení přibližně vyrovnané (ovšem i zde nejvyspělejší čtenáři jsou zase chlapci).

Nad těmito nálezy samozřejmě můžeme vést nejrůznější úvahy a paní učitelky a rodiče tak jistě učiní. Já jsem zde však chtěl jen doložit starou zkušenost, že schopnost naučit se číst má v dětské populaci z hlediska vývojového času velice široké rozložení. Paní učitelky v základní škole si nemohou tedy představovat, že začnou stavět „na zelené louce“ a na stejných základech u všech dětí. Nemohou si také představovat, že by se nějakým záměrným „brzdícím“ procesem dalo zájmu dětí o čtení zabránit a srovnat všechny pěkně do jedné řady. Musíme prostě počítat s individuálními výkyvy nahoru a dolů, přičemž ty nahoru jsou jistě výhodnější než ty opačné.

Ve škole se nemusí nudit
Co tedy dělat s těmito dětmi v první třídě? Budou se nudit! Budou zlobit! Odpověď je překvapivá. Zní, že není třeba dělat nic zvláštního. Stačí jen to nejdůležitější, tj. to, co říká první článek moderní pedagogiky – individuálně zaměstnávat dítě přiměřeně jeho schopnostem. Zkušenost naznačuje, že tyto děti se nenudí a nezlobí, jsou-li zaměstnány něčím, co je pro ně přitažlivé, zajímavé, stimulující. A takové „učení“ pro dítě najít, vymyslet, připravit, to je přece podstatou pedagogického umění.

Někde takové dítě ostatním předčítá pro zábavu i poučení, někde má úkoly navíc v době, kdy ostatní čtou. Psaní a kreslení jsou dovednosti se složkou motorickou, která se jen zřídka vyvíjí ve shodě s intelektovými schopnostmi – čili máme tu velké pole působnosti. Ostatně každý máme své intelektové i mimointelektové schopnosti trochu jinak „namíchány“, takže při troše pozornosti najdeme další „slabá“ místa v psychické výbavě takovéhoto předčasného čtenáře. Je tedy vždycky něco, čím se nemůže zrovna moc „vytahovat“ a kde my můžeme nasadit svůj přiměřený „vzdělávací nátlak“.

A tak, žádný strach z předčasných čtenářů!

2.6.2000 Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc, (Portál)
Kniha:
Profesor Matějček / Co, kdy a jak ve výchopvě dětí / Vydal Portál 

The post Profesor Matějček. Čtení u malých dětí. Radí uznávaný dětský psycholog first appeared on Čítárny.