Miloval archaická slova a knižní výrazy, které prokládal lidovou mluvou. Složitými souvětími a zastaralou větnou vazbou zdůrazňoval důležitost daného okamžiku a dosahoval tím ve svých dílech monumentálního rázu. V jeho tvorbě je na prvním místě vypravěč, v jeho životě člověk – prostý, života schopný a tvůrčí. Jeho romány jsou přehlídkou prožitků, nálad a barevnosti osudů. Obdobně jako celý život.
Narodil se 23. června 1891 v Háji u Opavy ve Slezsku.
Měl ještě čtyři sestry. Dětství prožil na venkově, kde k jeho největším láskám patřili koně a nejlákavějším hřištěm se stala příroda. Vančurův tatínek Václav Vojtěch se nemohl dlouhou dobu uplatnit, proto se často stěhovali po různých místech Středočeského kraje. Teprve v době, kdy malý Vladislav měl nastoupit do školy, se usadili na sedmnáct let v Davli. Tam otec působil jako hospodářský správce v kamenolomu, poté v cihelně a cukrovaru. Tam prožil Vladislav školní a studentská léta. Okolí městečka mu učarovalo a snad i proto se v dospělosti usadil v nedaleké Zbraslavi.
Z práv na medicínu
Ve studiu dvakrát úspěchy neoplýval. Začal na gymnáziu Jana Nerudy na Malé Straně, pak přešel do Benešova, kde na čas gymnázium opustil a studoval nejprve na fotografa, posléze na knihkupce. Nakonec se na gymnázium vrátil, tentokrát do Křemencové ulice v Praze a roku 1915 konečně složil maturitu.
V oné době navštěvoval i umělecko-průmyslovou školu a snažil se dostat na Akademii výtvarných umění. Toužil být malířem. Neuspěl, proto na radu švagra, který v té době živil rodinu, nastoupil na právnickou fakultu. V prvním semestru těžce onemocněla Vančurova maminka, a tak se rozhodl pro další změnu. Přestoupil na fakultu lékařství, již zdárně zdolal. Promoval v roce 1921.
V témže roce se oženil se spolužačkou ze studií – lékařkou Ludmilou Tuhou. Po obřadu na radnici manželé Vančurovi zamířili na Zbraslav u Prahy – parníkem. Usadili se v dnes známé Vančurově vile, tehdy s popisným číslem 635, v níž si vybudovali společnou lékařskou praxi. Zároveň Vladislav pracoval v závodní ambulanci papíren ve Vraném. V roce 1923 se jim narodila dcera Alena.
Jako praktický lékař působil až do roku 1929. Tehdy se rozhodl skončit s praxí a naplno se ponořil do tvorby literární a filmové.
„Horlivost přátelství,“ pravil pozdravuje mistra a majora, „měla mě k tomu, pánové, abych vás vyhledal. Jste zdrávi? Daří se vám dobře?“ – „Ach“, odvětil Antonín, „nemůže býti spravedlivější příčiny ke stížnosti, než je moje, neboť vězte, že Kateřina se vrátila.“ – „U všech rohatých,“ vykřikl kněz, „kde je lidská stálost? Co si ta ženská myslí? Proč jste ji nevyhnal.“ Antonín pokrčil rameny a neodpověděl.
Rozmarné léto
Předsedou Devětsilu
Psát začal už v roce 1919. Od počátku se jeho dílo vyznačovalo osobitým slohem i jazykem. Zní tak nějak staročesky. Své drobné prozaické příspěvky uveřejňoval v časopisech Kmen, Nebojsa, Červen, České slovo a v mnohých dalších. Jeho literární kariéra stoupala a stával se známou osobností. V jeho vile na Zbraslavi se scházela umělecká smetánka, která organizovala kulturní život a vzájemně se inspirovala.
Za první republiky se angažoval v uměleckém hnutí Devětsil, které bylo založeno roku 1920 a jemuž jako první předsedal. Díky své praxi znal sociální problémy obyčejných lidí. Veškerá poznání se promítla do jeho tvorby a přetavila se i v jeho spolupráci s komunistickou stranou. Protože však podepsal Manifest sedmi namířený proti Klementu Gottwaldovi, byl v roce 1929 z KSČ vyloučen.
Roky válečné
Ve třicátých letech nebyl jen literátem na volné noze. Přijal místo v nakladatelství Družstevní práce, kde působil jako redaktor.
Za německé okupace se angažoval v ilegálním Národně revolučním výboru inteligence. Tam se mohl setkat třeba s Juliem Fučíkem. Pro něho osudným se stal atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942. V květnu ho německé gestapo zatklo, mučilo a první červnový den byl popraven.
V roce 1946 získal in memoriam titul národní umělec. O životě s ním jeho žena Ludmila napsala knihu Dvacet šest krásných let, která vyšla roku 1967.
"Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzděláváni ve lži a ten, který se odváží říkat pravdu, je nazýván šílencem či bláznem. Přístup k moci by měl být proto zakázán těm, kteří jí milují, nejen proto že taková láska je duševní porucha, ale protože moudří lidé mluví jen, když mají co říci."
Konec starých časů
Pilný autor
První román Pekař Jan Marhoul vydal v roce 1924. Příběh drobného živnostníka, který navzdory své dobrosrdečnosti je v okamžiku krachu vydán napospas osudu, plně odpovídá vzoru proletářské literatury. O rok později se Vančura vrátil k tématu první světové války, kdy v několika epizodách vykreslil v knize Pole orná a válečná proměnu světa i lidí, jakmile dobu mírovou nahradí válečné běsnění.
Rok 1926 přinesl Vančurovo patrně nejznámější dílo Rozmarné léto, které v roce 1967 proměnil Jiří Menzel v populární filmovou verzi. Barvitý obraz malých lázní se svébytnými postavičkami zosobňuje především jazyková hravost blízká poetismu.
Nejvýznamnější Vančurův počin přišel v roce 1931 s románem Markéta Lazarová.
Čtenářům představil středověk se vším všudy. Román skvostně zfilmoval v roce 1967 František Vláčil s Magdou Vašáryovou v hlavní roli. Na konci třicátých let pak začal pracovat na Obrazech dějin národa českého. Dokončil dva svazky, třetí už nestihl. Přišlo zmiňované zatčení a po něm poprava.
Blázniviny se rozsévají nazdařbůh. Popřejte této příhodě místa v kraji mladoboleslavském, za času nepokojů, kdy král usiloval o bezpečnost silnic, maje ukrutné potíže se šlechtici, kteří si vedli doslova zlodějsky, a co je horší, kteří prolévali krev málem se chechtajíce. Stali jste se ze samého uvažování o ušlechtilosti a spanilém mravu našeho národa opravdu přecitlivělí, a když pijete, rozléváte ke škodě kuchařčině vodu po stole, ale chlapi, o nichž počínám mluviti, byli zbujní a čertovští. Byla to chasa, již nedovedu přirovnati než k hřebcům. Pramálo se starali o to, co vy považujete za důležité. Kdežpak hřeben a mýdlo! Vždyť nedbali ani na boží přikázání.
Markéta Lazarová
Kromě literárních děl byl Vladislav Vančura autorem scénářů či spoluautorem příběhů filmů třicátých let.
Podílel se na snímcích, jako jsou Naši furianti, Před maturitou, Marijka nevěrnice a dalších.
Není třeba vyjmenovávat všechna jeho díla, je důležité zdůraznit, že se vymykají zejména složitými vazbami a přísnou autorovou prací s mateřštinou, při níž vždy užitý styl odpovídá době, ve které se příběhy odehrávají. 
Ilustrace Jindry Čapka ke knize Kubula a Kuba Kubikula, 2015
Je však třeba se zmínit o jediné dětské knize Vančurově, o příběhu medvědáře a neposlušného medvěda. Kubula a Kuba Kubikula vyšel roku 1931.
Právě tato pohádka ukazuje, jaký cit měl Vladislav Vančura pro češtinu a její jazykové prostředky. Jedinečný a neokázalý příběh oslovil řadu ilustrátorů a stal se i legendárním večerníčkem, jehož výtvarníkem byl Zdeněk Smetana.
Zdroj: týdeník Naše rodina