Rakouský spisovatel, žurnalista a dramatik Karl Kraus (1874-1936) součastník a obdivoval Karla Čapka i F.X. Šaldy je pro jeho mimořádně obsáhlé a úvahově pestré dílo obsahující především aforismy, eseje, dodnes populární. Napsal také literární kritiky, nesčetné polemiky, dopisy, satiry, glosy, epigramy, básně, prohlášení etc. Většinu svých prací uvedl ve svém časopise Die Fackel neboli Pochodeň.

Kraus zůstává aktuálním fenoménem dodnes – jako nekompromisní obránce jazyka proti jeho zneužívání a jako svědek toho, jak moc mohou slova ovlivnit dějiny.

Nejvýznamnějším dílem Karla Krause je monumentální protiválečné drama Die letzten Tage der Menschheit (Poslední dny lidstva, 1915–1922). Tato téměř 800stránková koláž dokumentárních scén, citátů z novin, dialogů z kaváren a fronty je dodnes považována za jedno z nejsilnějších literárních svědectví o první světové válce. Kraus v ní ukázal, jak jazyk a propaganda dokážou připravit půdu pro katastrofu.

Byl mistrem afórismu a přesného, často krutě vtipného jazyka. Nikdy se nehlásil k žádné literární skupině ani politické straně, přestože krátce sympatizoval se sociální demokracií a v roce 1934 podpořil Dollfussův režim jako menší zlo proti nacismu. Třikrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu.

Vybíráme jeho vtipné aforismy, které nazval O žurnalistech, estétech, politicích, psycholozích, ťulpasech a učencích a byly vytištěny v knize:
Soudím živé i mrtvé / Karl Kraus / Přeložil Aloys Skoumal / Odeon 1974

Pročpak si věčnost nedala tohoto zmetka času odejmout?
Jeho mateřské znaménko je novinový kolek, jeho novorozenecká šmolka tiskařská čerň a v žilách mu proudí inkoust.

Doba se sice tváří, jako by byla o vývoji přesvědčena, jenže dokonalost jí brání osobně se na něm podílet. Její trvanlivost stojí v záručním listě, který na mechanika vkládá těžkou odpovědnost, ale tak dlouho jako záruční list jistě vydrží. A přece je možné, že doba kamenná a bronzová byly ještě trvanlivější než papírová.

Když se krejčí pustí do větru, musí si strčit do kapsy žehličku. Kdo nemá osobnost, musí mít závaží. Je to však nevalná výhoda, když si krejčí vycpe břicho vatou a žurnalista cizími myšlenkami. Tam k tomu patří žehlička, a tenhle se zas nemusí stydět za šosáctví, které ho jedině udrží na nohou. Jenže oni si myslí, že čelí větru, a zatím větry pouštějí.

Nemít myšlenku a umět ji vyjádřit – na tom se pozná žurnalista. Žurnalisti píší, protože nemají co říct, a mají co říct, protože píší.
Malíř má s natěračem společné to, že si umaže ruce. Právě tím se liší spisovatel od žurnalisty.

Individualita spíše podplave nátlak než individuum svobodu. Nacionalismus je zřídlo, v němž každá jiná myšlenka zešlakovatí. Historik je často pouhý dozadu obrácený žurnalista.

Historik je často jen novinář obrácený zády k budoucnosti.
Žurnalismus zamořil talentem svět, historicismus bez něho.
Kdo je historik? Ten, kdo píše tak špatně, že nemůže uplatnit ani v novinách.

Fejetonista – senzál. I senzál musí být pohotový a ovládat řeč. Pročpak se nepočítá do literatury? Život má obory. Onen se zapracuje do tohoto, tento zas do onoho, každý do každého. Štěstí je slepé. Osudy rozhodují o člověku. Víme sice, co jsme, ale ne, co se z nás může stát. Pročpak se počítá do literatury zrovna fejetonista?

Těžko bývá v umění rozeznat pravost od podvodu. Podvod se pozná nejvýš tak, že pravost přehání. Pravost zas nejvýš tak, že na ni obecenstvo nenalítne.

S dokonalými fejetonisty by se dalo vydržet, jen kdyby neměli spadeno na nesmrtelnost. Umějí uplatnit cizí hodnoty, mají po ruce všechno, co nemají v hlavě, a bývají zhusta i vkusní. Když si chce někdo dát vyzdobit výlohu, nezavolá lyrika. Uměl by to taky, jenže to nedělá. Dělá to aranžér. To mu zjednává společenské postavení, které mu lyrik právem závidí. Také aranžér může přežít do pozdější doby. Ale jenom když na něho lyrik udělá báseň.

Ještě nikdy nemělo umění tak daleko k obecenstvu, ale ještě nikdy neexistovala umělá prostředina, taková, že se sama píše a sama čte, že totiž dovedou všichni psát a všichni rozumět a jenom společenská náhoda rozhoduje, kdo z této hunské hordy vzdělání, táhnoucí proti duchu, vyjde jako pisatel nebo čtenář.

Bohatství plynoucí ze sterých temných zdrojů dovoluje tisku, aby si o velkých svátcích dopřával přepychu literatury. Jakpak mu asi je, když se smí jako zlatý řetízek skvět na inzertním břichu nějakého náfuky?

Filozofie bývá pouhá odvaha vkročit do bludiště. Kdo však potom zapomene na vstupní branku, lehce si užene věhlas samostatného myslitele.

Jestliže milování slouží jen k plození, pak slouží učení jen k vyučování. Toť dvojí teleologické ospravedlnění existence profesorů.

Zaboha rád bych věděl: copak si všechny ty lidičky počnou s rozšířeným obzorem?

Nynější dítě se vysměje otci, vyprávějícímu o drakovi. Je třeba udělat z děsu povinný předmět: jinak se mu nenaučí.

Je více věcí mezi kvintou a sextou, než se ve snu zdá vaší školské moudrosti.

Probudilí jinoši – nevyspalí muži.

Mezi starou a novou duševědou je ten rozdíl, že se stará mravně rozhořčovala nad každou odchylkou od normy, a nová dopomohla méněcennosti k stavovskému sebevědomí.

Mají tisk, mají burzu, teď mají ještě nevědomí!

Psychologie je tak zbytečná jako návod k použití jedu.

Psychologové jsou prohlédači prázdnoty a šejdíři hloubky. Dobré názory jsou bezcenné. Záleží na tom, kdo je má.
Satiry, jimž cenzor rozumí, se právem zakazují.

Fráze je škrobená náprsenka před normálním smýšlením, které se nikdy nepřevléká.

Venkovští pulbíři mají jablko, než se dají do pulbírování, strčí je sedlákům do huby. Noviny mají fejeton.

Ťulpas, který mluví o umění, pokládá Umělce, který o něm mluví, za neskromného.

Doprošováním se skromnosti by impotence ráda zabránila aktu.

Malým záleží víc na tom, aby někdo své dílo nepokládal za velké, než aby velké bylo.

Šosák právem pokládá za chybu, když si někdo o sobě „moc myslí“. Velikášství není, že se člověk pokládá za víc, než je, nýbrž za to, co je.
Vzdělání je to, co kdekdo přijímá, leckdo odevzdává dál a málokdo má. Co stráví učitelé, to jedí žáci.
Vševědové snad žijí v přesvědčení, že u stolařiny jde o to, získat hobliny.

Duševní podněty dává dítěti chůva svým: „ku-kuk – co to, co to“. Aby nevřískali, ukáže se dospělým kousek umění a vědy. Děti se uspávají:
„Víš, kolik je hvězdiček?“ Dospělí se upokojí, až když se dovědí jejich jména a jak daleko je Kassiopeia od Země a také že se tak nazývá po choti etiopského krále Kefea a matce Andromedině.

Lidé, kteří přepili žízeň po vědění, jsou postrachem společnosti. Nechť se člověk neučí víc, než nutně proti životu potřebuje.

Kdypak přijde doba, kdy se bude muset při sčítání v každém domě uvést počet potratů?

Humanita je pradlena společnosti, špinavé prádlo ždímá v slzách. Fráze a věc jedno jsou.
Zpotvoření reality ve zprávě je pravdivá zpráva o realitě.

Svět ohluchl od kadence. Jsem přesvědčen, že události se už vůbec neodehrávají, nýbrž že za ně samočinně pracují klišé. Kdyby se však události od klišé nezastrašeny přece jen odehrávaly, jakmile se klišé rozbijí, bude po událostech veta. Věc zahnívá od řeči. Doba už smrdí frází.

Ohyzdnost nynějška má zpětnou působivost.

Karl Kraus (1874–1936)
byl jedním z nejvýraznějších a nejostřejších satiriků rakouské literatury 20. století – spisovatel, žurnalista, dramatik, básník a především neúnavný kritik jazyka, tisku a společenského pokrytectví.

Narodil se 28. dubna 1874 v Jičíně v Čechách do zámožné židovské rodiny papírníka. Už v roce 1877 se přestěhoval s rodiči do Vídně, kde prožil téměř celý život. Studoval práva a filozofii na Vídeňské univerzitě, ale studia nedokončil a rozhodl se žít pouze z pera.

V dubnu 1899 založil časopis Die Fackel (Pochodeň).
Zpočátku přispívali i jiní autoři, od roku 1911 ho však psal, redigoval a vydával úplně sám – bez reklam, bez sponzorů, bez kompromisů. Tento jedinečný projekt trval až do jeho smrti a vyšlo v něm přes 900 čísel. Kraus v něm s chirurgickou přesností pitval novinářskou frazeologii, politickou demagogii a morální úpadek své doby.
Stal se tak jedním z prvních skutečných kritiků médií v moderním smyslu slova.

Zemřel 12. června 1936 ve Vídni ve věku 62 let, krátce před anšlusem Rakouska. Jeho hrob na Vídeňském ústředním hřbitově je dnes čestným hrobem.

The post Karl Kraus kriticky a vtipně o žurnalistech, estétech, politicích, psycholozích, ťulpasech a učencích first appeared on Čítárny.

Legenda světové filmové tvorby Karel Zeman (1910-1989). Jeho filmy musíte rozhodně vidět, než zemřete, ale vlastně nepochybuji, že jste je už viděli. V časech počítačové magie, jednodušeji prováděných  filmových triků se jeho filmy jeví jako kuriozita. Nicméně Karel Zeman byl jedinečný a první, daleko dřív než ho okopírovali tvůrci Jurského parku, byl první kdo do animace zavedl magické a okouzlující prvky.

1. Cesta do pravěku (1955)
Začněme od začátku. 5. srpna 1955 měla premiéru Cesta do pravěku podle scénáře J. A. Novotného a právě Karla Zemana. Vlastně se původně měla jmenovat Cesta do minulosti naší Země a inspirovala se několika zdroji, jak to detailně rozebírá ve svém článku Ivan Adamovič; ale prvořadě románem profesora učitelského ústavu v Brně Arnošta Cahy (1891-1935) V pravěkém světě (1927, znovu 2008), ilustrovaném již původně Miroslavem Fridrichem.

Oproti filmu tu výpravu podnikají pouze dva kluci, které provází otec a vědec v jedné osobě. Sestupují do Macochy, putují rozsáhlou dutinou a geologickými érami. Časem. Nejedná se však o výlet proti jeho proudu jako ve filmu, nýbrž po proudu; končí u lovců mamutů.
(O překvapivém laborování s časem v Cestě do pravěku a permanentní přítomnosti anachronismu v ní pojednal Zdeněk Smejkal v Zemanově monografii z roku 1986.)

Sám Arnošt Caha se ovšem také inspiroval, a to zřejmě třídílným Burroughsovým románem Země, na kterou zapomněl čas (časopisecky 1918, knižně 1924), vydaným roku 1926 pod titulem Caprona, země divů. V letech 1975 a 1977 byl zfilmován a Caprona představuje vysněný svět, kterým se obyvatelstvo i živočišstvo s každým vývojovým stadiem sune severním směrem.

Zatímco tyhle (skutečně trochu kuriózní) americké knihy žánru science fiction Karel Zeman podle všeho neznal, takřka určitě pamatoval komiks spisovatele Františka Běhounka (svého duchovního souputníka) a výtvarníka Václava Junka (jinak jednoho z tvůrců Rychlých šípů) Výprava Toma Bartona, zveřejňovaný na pokračování v časopise Vpřed (1946-1948). Taky v něm se hrdinové dostanou po podzemních vodách do pravěku. I když ne časem.

Na Cestě do pravěku spolupracoval i paleontolog a spisovatel Josef Augusta (1903-1968), ne však Zdeněk Burian, jak se občas někdo mýlí. Vypravěčem příběhu udělali tvůrci nejmladšího člena klukovské party Jirku, jehož hrál Vladimír Bejval, a Jirka figuruje již v Cahově románu. Na plátně jej provázejí Petr i další, už méně prokreslení kluci Toník a Jenda, z nichž druhý výpravu vede, a po „Řece Času“ putují „směrem“ ze čtvrtohor na pobřeží silurského moře, které se ovšem zrodilo na Rujaně. Filmovalo se taktéž na Váhu a dvou přehradách (u Zlína a u Souše poblíž Tanvaldu) i na zamrzlém rybníce Strmilov v blízkosti Jindřichova Hradce – a filmové triky – kuchtěné z dnešního hlediska na kolenou – stále působí (a kupříkladu na mě nemocněji ve scéně zlověstného útoku ptáka phororhaca).

Zeman byl génius a předvedl divákům úctyhodnou plejádu třiceti druhů předvěkých tvorů, hlavně třetihorních. Nicméně jejich individualizaci potlačil a prezentoval je jen jako anonymní zástupce toho kterého druhu. – Celá „voyeurská“ koncepce filmu se přitom snad může jevit až jako banální, ale nevěřme tomu. I když je pravda, že scénář asi mohl či měl zdůvodnit, proč se většina oblud (ne-li všechny) navzájem utkává pouze na „druhé“ straně řeky, dále od plátna!

2. Vynález zkázy (1958)
Tři roky nato Zeman adaptoval svou první verneovku Vynález zkázy (1958). Ani tenhle film není samozřejmě dnes již tak ohromující, jako když měl premiéru, ale co akt naivismu nezemře nikdy. Do té doby ne tak známý román Tváří v tvář praporu vlasti (1896) zpracovali ve scénář Jiří Brdečka a František Hrubín. „Mélies tedy nezemřel, je to Čechoslovák a jmenuje se Karel Zeman,” napsali, když snímek vyhrál na Expu v Belgii.
Skalní ostrov „Převrácený šálek“ z dětské paměti sotva co vymaže a Zeman fakticky zfilmoval původní ocelorytiny alias práce Riouovy, Bennetovi i Fératovi. Vše umocnila geniální Liškova hudba. „V žádném případě bych jeden Vynález zkázy nevyměnil ani za osmdesát Cest kolem světa za osmdesát dní,“ konstatoval Georges Sadoul (1904-1967) narážeje na dobové zpracování pouti pana Fogga zosobněného tenkrát Rexem Harrisonem. Také si ovšem uvědomme, že měl Zeman na film čtyři roky. – Výsledek vyplnění onoho času se promítal ve dvaasedmdesáti zemích.

3. Baron Prášil (1961)
Třetím a dle mnoha názorů nejlepším z šestice jeho kombinovaných snímků je Baron Prášil (1961) vzniknuvší podle scénáře Josefa Kainara.
Ilustrace verneovek jsou tentokrát nahrazeny rytinami Gustava Doré (1832-1883) a výsledné dílo vyniká malířským využitím barev. Bagdád tone v magické modři, proniká jím ale zář žlutých věží sultánova paláce (ozářených měsícem). Liška u toho nechyběl a Brdečka jako autor komentáře také ne, přičemž Mistr Zeman poprvé získal i známé tváře filmového světa (i když si uvědomme, že tenkrát ne ještě tak populární): titulní roli hraje Kopecký a princeznou Biancou je jedenadvacetiletá Jana Brejchová.

V druhé hlavní roli se objevil šestadvacetiletý Rudolf Jelínek, Cyranem z Luny se stal Karel Höger a kapitánem lodi Jan Werich (plachý Zeman prý se jej zpočátku bál). Sultánem je Hrušínský, pevnosti velí Eduard Kohout, admirála hrál Záhorský, jednoho z důstojníků Karel Effa, trosečníka Josef Hlinomaz a Michela Ardana alias hrdinu klasické verneovky Se Země na Měsíc (1865-1870) představoval budoucí „Tau“ Otto Šimánek. Po jeho boku se objevují i kapitán Nicholl a předseda dělového klubu Barbicane, nicméně se z Měsíce rychle vrátíme na Zem a zvlášť útroby velryby či let na kouli nelze zapomenout. Film končí jako sen, a to opět na Měsíci, kam byli hrdinové vymrštěni explozí dalšího vynálezu zkázy.

4. Bláznova kronika (1964)
Bláznova kronika je čtvrtý Zemanův počin inspirovaný Třemi mušketýry (taky plnými francouzských rytin), avšak omyl; jedná se jen o podobnost (ač na šerm tu dojde).

Příběh se odehrává roku 1625 a titul původně zněl Dva mušketýři. Scénář vysnil Pavel Juráček (1935-1989) a ještě nemohl tušit, že jednou Zemana přežije jen o pětačtyřicet dní.– Autorem komentáře (přednášeného Františkem Smolíkem) byl spisovatel Radovan Krátký (1921-1973), autorem písní Ludvík Kundera (1920-2010) a zpívají je Rudolf Pellar a v roli (předkloněné) pradleny Olga Schoberová. Dále hráli Petr Kostka, Emília Vašáryová, Valentina Thielová, Eduard Kohout, Vladimír Menšík, Jiří Holý, František Kovářík, Karel Effa, Milan Neděla a Jan Libíček.
V časech války habsburského císaře Ferdinanda II. s dánským králem Kristiánem IV. zažijeme díky tomu filmu dobrodružství vesničana Petra (Kostka) i verbíře Matěje/Matyáše z Babic (Miloslav Holub) i příhody s nimi spojené dívky Lenky (Emília Vašáryová).

Občasný názor, že se právě zde jedná o nejslabší z šestice Zemanových kombinovaných filmů a že se Juráčkovi v druhé části vypařil příběh, sdílím, nicméně film je to báječný. I tak. Jaksi prekérním jeho symbolem už mi navždy zůstanou dveře otevírající se do nikam a člověk  na klice zavěšený nad propastí.

5. Ukradená vzducholoď (1966)
Následovala druhá z tří Zemanových adaptací děl Julese Verna Ukradená vzducholoď (1966), což jsou ovšem Dva roky prázdnin (1888), přičemž Zeman filmu pracovně říkal Ostrov kapitána Nemo.
Tohoto chrabrého hrdinu ostrova Tajuplného a Dvaceti tisíc mil pod mořem představuje Václav Švec (namluvil jej ovšem Zdeněk Štěpánek) a rovněž motivy z verneovek s Nemem snadno identifikujeme. Scénář sepsal Radovan Krátký a hudba Jana Nováku užívá i Kmochova kvapíku či Císařského valčíku Johanna Strausse. Píseň Já ďábla přemáhám zpívá dvacetiletá Jitka Zelenohorská a odrhovačku Má roztomilá Baruško Rudolf Deyl mladší. Nezapomenutelné trio pirátů stvořili Hlinomaz, Neděla a Miloš Nesvadba, Jaroslav Štercl hraje policejního komisaře a Karel Effa agenta číslo 13, černého Gustava, jenž se přesunuje také prostřednictvím létajícího člunu opatřeného vesly. (Jde bezesporu o vizuálně fascinující nápad, který roku 1972 okopírovala kreslířka Věra Faltová i do komiksu Mořští vlci a sedm trpaslíků podle scénáře Vojtěcha Steklače – pro čtrnáctideník Ohníček číslo 17 z 1. května.)
Do vyloženě secesního filmu Ukradená vzducholoď složeného pomyslně ze starých kolorovaných pohlednic se vrátila také figura Ardanova, ale představuje ho tentokrát Stanislav Šimek (mluvený Janem Třískou).

Po vynuceném přistání na neznámém ostrově se chlapci usadí až v hlubinách skutečné Nemovy jeskyně a jeden sepíše o jejich ztroskotání dopis. Ten dá do láhve a díky ní objeví ostrov novinář Marek alias Ardan. Ale vynoří se také loď boháče Tenfielda a jeho neteře Katky (Jitka Zelenohorská). Tu ohrozí piráti skrytí původně mezi posádkou, ale kluci z ostrova je přemůžou.
Jako vizuálně velmi působivá scéna mi utkvěl v dětství smrtelně nebezpečný výstup dětí skalním komínem a trochu mě tedy později zklamalo, když jsem pak viděl pracovní fotografie, na kterých herci „šplhají“ po vodorovné ploše asi jako Belmondo a Welchová v komedii Zvíře.

6. Na kometě (1970)
Jedná se o filmovou adaptaci další méně známé verneovky Hector Servadac (1877), ale moderní scénář postrčil její příběh do roku 1888.
Film se původně měl jmenovat Archa pana Servadaca, a jelikož jsou kina stopětkrát lepší obrazovek a monitorů, okouzlilo mě tenkrát pár zhlédnutí filmu zcela (a jen mi dodnes vadí ta přehnaně úsporná stopáž).
Hned úvodní scény, ve kterých se k Zemi přibližuje obrovská kometa, anebo sekvence se sestřelením gigantické mouchy tehdejší dítě nadchly; především však uhranul masový útok dinosaurů a jejich bezděčné zaplašení řinčením plechového nádobí na prchajících vozech.

Skvělý je i moment, ve kterém maličký hrdina opakovaně pálí do gigantického dinosaura z drobounkého revolveru, a navždy bude vepsána do dějin kinematografie (snad naň pamatoval i Spielberg, když chystal Jurský park).
Obří komíny, ne. vlastně kanóny také nezapomenete. Jak se ovšem kompletní vojenská pevnost může poté, co byla vyrvána z kořenů a odsáta k zenitu, zcela dokonale obrátit v povětří a navzdory své rozdrolenosti dosednout na kometu „po nohou“ – a poskládat se jako stavebnice – nechápeme dodnes. Tím spíš ne to, že se totéž opakuje znovu na konci filmu!

Scénář tohoto k míru vyzývajícího filmu napsal spolu s šedesátiletým Karlem Zemanem spisovatel Jan Procházka (1929-1971) jako jednu ze svých posledních prací a na režii se co asistent podílel Karel Smyczek.
Servadaca představuje Emil Horváth mladší, mluví jej ale Jan Tříska, a vysněnou Angeliku z Valencie hrála Magda Vašáryová (namluvená pro změnu Janou Drbohlavovou). Plukovníka Pikarda si vzal na paškál František Filipovský a židovského hrnčíře Silbermana (Verne kvůli němu byl vícekrát nařčen z antisemitismu) Vladimír Menšík. Jeho ženu Ester pak hrála Jiřina Jirásková.
Už tradičně se nicméně „na pozadí“ míhali i další herci menších rolí, a to Karel Effa, Hlinomaz, Štercl, Nesvadba a Eduard Kohout. Osvědčeného figurkáře Oldřicha Velena si pak povšimněme co majitele harému.

Sotva Servadac zjistil, že si to kometa i s ním hasí k Marsu, se kterým se pravděpodobně srazí, a sotva to ostatním nedobrovolným Poutníkům světem slunečním (původní podtitul Vernovy knihy) sdělí, chování všech dosavadních nepřátel se rapidně mění a i Servadac a Angelika si vyznají lásku. Rovněž z ostatních rivalů se stanou přátelé a vojáci odmítají bojovat. Hezké; ale ouha, výpočty se ukazují chybné, Servadac opět kápne božskou, když se to odhalí, a vše se vrací do původních kolejí. Ještě štěstí, že ve finále vyjde najevo, že šlo jen o mladíkův sen. Co děcku mi to ovšem působilo zklamání, ba trpím jím i dnes.

Takhle Karel Zeman vzpomíná na dětství a začátek první světové války. Napovídá tak, kde byl prazdroj jeho nápadů:

Bydlel jsem sám u babičky na venkově. Dítě nepotřebuje moc, aby bylo šťastné. Trochu lásky, společnost kamarádů a prostředí, které jitří fantazii. Babička bydlela přímo u Labe. V rovině se slévala a rozlévala slepá ramena řeky. Pro malého kluka bylo Labe veletok. Kolem rostly olše a vrby, kvetly květiny a pokřikovali rackové. Ta intenzivní vůně bahna, stojaté vody a puškvorce, to ve mně podnes tvoří vzpomínku, kterou jsem s to si vybavit kdykoli pouhým čichem. Tenkrát jsem ještě nechodil do školy, a tak jsme celé dny chytali s vrstevníky ryby – takový ten plevel – bělice, cejnky, všelijaké čudly. Sbíral jsem je do zástěry a babička je pekla celé, tak jak byly, v hliněném pekáči. A pak je vyklopila jako štrúdl – nikdy v životě jsem nic lepšího nejedl. Asi taky proto, že jsem jako kluk měl vždycky hrozitánský hlad. Tehdy byla voda v řečišti ještě čirá, proudící. Těžko dnes uvěřit, že jsme ji pili s chutí přímo z dlaní.

a ještě jedna zajímavá souvislost
„Řeknete dětství – a vybaví se mi především nekonečné dny a týdny trávené v izolaci na lůžku, hořká pachuť léků a studící teploměr v podpaží.“
Z odpovědi Elmaru Klosovi

Snímkem Na kometě jeho práce na kombinovaných snímcích skončila ale vytvořil ještě vynikající, ale už jen animované filmy.
Pohádky tisíce a jedné noci, Čarodějův učeň a Pohádka o Honzíkovi a Mařence.
I jimi překonal, nutno říct, své rané období, kdy se mezi roky 1946 a 1959 podílel počínaje Podkovou pro štěstí i na osmi z devíti filmů o panu Prokoukovi, což byl jakýsi kříženec Bustera Keatona a Vlasty Buriana.

„Ti, kteří u Zemana pracovali, vtipkovali, že by se jim měl započítat do důchodového věku dvojnásobek odpracovaného času.“
Režisér Josef Pinkava

Introvertní, puntičkářský romantik Karel Zeman byl nejúspěšnější exportér v historii naší kinematografie a možná pobaví, že měl, co se vzdělání týče, jen strohý kurz aranžování a reklamního kreslení a jednu (francouzskou) soukromou školu reklamního výtvarnictví, do které ve svých sedmnácti doputoval díky inzerátu!

Až do třiatřiceti se živil reklamou, přičemž pracoval i pro Ringhofferovu Tatru a Baťu, a na začátku své kariéry stvořil v ateliéru v Marseille krátký film o mýdle měnícím se v autíčko. Do studia ve Zlíně nastoupil roku 1943 nikoli jako režisér, ale co výtvarník, a prvotinou tohoto „českého Ridley Scotta“ by se stal Vánoční sen. Kdyby ovšem těsně před dokončením (1944) neshořel.

Zeman se ovšem nevzdal, začal znovu ve spolupráci se jmenovcem Bořivojem Zemanem (1912-1991) a roku 1946 se stal výsledek nejlepší loutkový filmem v Cannes.
Roku 1970 byl Karel Zeman zaslouženě jmenován národním umělcem (zasloužilým se stal už devět let předtím).

The post Karel Zeman. Jedinečný světový režisér a šest jeho geniálních filmů first appeared on Čítárny.

Arthur Ransome (1884 – 3.6. 1967) podobně jako náš Jaroslav Foglar, zůstal i on po celý život dítětem. Zvláštní proto je, že byl také tajný britský agent, který pracoval i v Leninově Rusku, kde od roku 1913 sbíral pohádky. A taky možná něco jiného.

Přesto, že Arthur Ransome ani nedokončil vysokou školu, sepsal ve své době přínosné monografie o Wildovi a Poeovi.
Když vypukla válka, vyhnul se odvodu pro špatný zrak, ale stal se zahraničním korespondentem. Mimo jiné. V Rusku hrál šachy s Leninem a zrovna jako v nějakém romantickém příběhu objevil svou druhou manželku v Trockého sekretářce Ženě Šelepinové.

Zase se vrátil do Londýna (1918) a hned jej zatkli: už na nádraží. Ve Scotlad Yardu jej pak  podrobil výslechu sám šéf Speciálního oddělení Basil Thompson (zvaný Lovec špiónů) a zverboval jej k MI6 (nebyl-li tam spisovatel už předtím). Ransome dostal i speciální označení.  S76. Léta to bylo tajemstvím, a to nikoli veřejným, nicméně čas otevřel nedávno archivy.

I vraťme se do revolučního varu. Arthur Ransome se vydal do Tallinnu (1919), s rizikem překročil frontu mezi Bílými a Rudými, dojel do Moskvy, vyzvedl svou Žeňu a doručil bolševikům estonský návrh mírové konference. I dík tomu získaly Estonsko a Lotyšsko nezávislost. Co dál?
Fingoval spolupráci s ruskou špionáží a jachtařit si souběžně na Baltu. V únoru 1924 tak doplachtil s pomocí jistého Adlarda Colese až do Anglie a usadil se v Jezerním kraji. To ještě netušil, že se proslaví jako autor třinácti knih (1930-1947, 1988) o pětce skvělých sourozenců zvaných Vlaštovky a o dvou sestrách přezdívaných Amazonky. Předobrazy dětí, jak tušíte, existovaly a počátky hledejme až v Arthurově dětství.

Dětství a zážitky, které se později objevovaly v jeho knihách.
V dětství vyrůstal Ransome s bratrem a sestrami a rád vesloval po jezeře Coniston, jež leží pod kopcem Old Man, na který lezl.
Roku 1896 se vracel z vrcholu, usnul u cesty a našel ho etnograf a malíř William Collingwood, který měl syna a tři dcery. Sám Arthur Ransome bohužel ztratil už ve třinácti letech otce, i začal jezdit na prázdniny k nim. Měli se hezky. Brousili po okolí, pořádali pikniky na ostrově a Collingwood tamtéž objevil zbytek vikingského osídlení, aby o tom napsal knihu Thorstein na jezeře. Je také o chlapci toho severského národa.
Collingwoodovi děti zatím Arthura učily plachtit a Doře bylo osmnáct a jemu dvacet, když… Když mu prý dala košem.

Pět let nato se oženil (1909) a hle, vlekl svou choť na Coniston.
Postřehla, zdá se, intimitu mezi ním a dívkami a zase odjela. Přesto se po roce vrátili. Arthur se však (celý zaražený) musil seznámit se studentem medicíny Ernestem Altounyanem. Ten fakticky u Collingwoodových zaujal jeho místo. Byl to šok a Ernest Armén.
Měl rodiče v Sýrii a Ransomova první láska se zaň provdala (1915) a po válce muže následovala do Aleppa.
Tam opevnili dveře domu a ač nešlo o takové peklo jako dnes, v oknech měli mříže.

Ernest si s Arthurem dopisoval a roku 1923 strávili dovolenou v Anglii. Zjara 1928 Altounyanovi navštívili Jezerní kraj v Británii a učili děti plachtit. Na lodi Vlaštovka se tehdy plavily devítiletá Zuzana a šestiletý Roger a na Drozdu jedenáctiletá Taqui a osmiletá Titty. Otcové jim radili z břehu, ale v lednu 1929 se syrská rodina vrátila do „vyhnanství“, kde vedli nemocnici, zatímco Ransome propadl klíčovému zmatku svého života.

Ilustrace Zdeňka Buriana ke knize Trosečníci z Vlaštovky. Albatros, 2015

První knihy…
Tenkrát dostal šanci jet jako dopisovatel do Berlína, ale odmítl to a 24. 3. začal psát Boj o ostrov. To ještě netušil, že bude až do smrti vymýšlet jen a jen skvělá pokračování této knihy.
Knihu Boj o ostrov dopsal v dubnu 1930 a výtisk hned putoval do Aleppa. Vyvolal tam nadšení. „Kapitán Flint jsi přesně ty,“ psal mu Ernest a Taqui se v dopise podepsala John. V knize je totiž kluk.
Následovali Trosečníci z Vlaštovky (1931) a náklonnost rodin kulminovala. „Strýčku, přijeď!“ psaly děti. Stalo se a v lednu 1932 se Ransome v Sýrii pustil do Petra Kachny, věru že mistrného příběhu o honbě za pokladem. To (opět) ještě nevěděl, že si chystá „průlom“ a zbaví se navždy finančních starostí.
Psal knihu v Dořině ateliéru v patře, a vždy když scházel na oběd, stávaly děti u schodů. „Kolik stránek?“ Ransome vždy zdvihl nějaké ty prsty a dodal: „Teta Žeňa to pokládá za hrozné.“

Ve skutečnosti se mu psaní dařilo. Jenže po dvou měsících zjistil, že jsou předlohy jeho dětských hrdinů jaksi… Jaksi méně solidní.
Marně chtěl život přizpůsobit fikci. Přesto naznačil, že by snad děti měly mazat do škol v Anglii. Snil, že je tam bude mít pod dohledem. Ale Doru pohoršil. A tak Ransomovi opustili Aleppo a doma to nebylo lepší. Očekával je vyloupený dům i zvěst o smrti Ransomova redaktora na jezeře Windermere.
Přesto nebo právě proto Arthur Petra Kachnu dopsal, ba i sám ilustroval! A zklamané děti? Psaly mu. Přece. A jejich rodiče? Přece je poslali do britských škol.
Dík tomu se děcka mohla účastnit Ransomových plaveb a on se ani tehdy nezbavil se pocitu, že to mohly být děti jeho.
A taky děti mimo „ghetto“.
V knihách zachytil i Doru a sebe jako strýčka malých Amazonek Jima (zvaného právě Flint).

„Dá se říct,“ míní František Novotný v knize Za tajemstvím Vlaštovek a Amazonek (2012), „že Arthur Ransome užil pro postavy energii živých dětí a… A do stránek děti zaklel.“
V Johnovi, Zuzaně, Titty, Rogerovi a Bridget však současně vykreslil i dost jiné, idealizované a vycepované děti. Ne už Armény, ale Brity těly i duší. Tyto děti neznají Aleppo, navštěvují soukromé školy a jejich imaginární otec je důstojník Royal Navy. A ty děti jsou navíc patetické – už jen tím, jak přejímají standardy britského námořnictva.
Čtenářům pak Ransome zasílal tento modifikovaný dopis:

Jediný způsob, jak udržet tajemství, je NIKDY neodpovídat na žádnou otázku, ale zdá se, že jste na stopě. Všechna místa popisovaná v knihách se dají nalézt, ale nejsou na stejných místech jako na úředních mapách.

K věci tedy měl, jak vidím, opět podobný přístup jako u nás Foglara, který zase po léta šířil tzv. Hromadné dopisy. A kdo ostatně ví, kolik toho Dušín „chytil“ z Johna?
Johnovou předlohou přitom, a to ještě zajímavější, skutečně byla dívka, a to nejstarší Dořina dcera Taqui (1917-2001). Proč?
Kdyby zůstal jediným klukem v posádce Roger, nebyla by takříkajíc genderově vyvážená.

Do „prvního důstojníka“ Zuzany autor mísil rysy Ženiny.
Zuzana tudíž náleží k těm nejpodivnějším postavám dětské literatury. Všimněte si, že disponuje autoritou rodiče a že se na pouhé její písknutí děti šikují. I Ransome ale stejně reagoval na píšťalu své ženy. Už byl takový.

A oblíbil si nejvíc snivou Titty.
Její předobraz se ovšem jmenoval jinak. Mavis (Drozd). A doma jí říkali podle myši z oblíbené pohádky. Právě Titty. Ransome ji chtěl adoptovat. Marně. To ona však je v jeho knihách generátorem imaginace a to ona stírá rozdíly mezi realitou a fantazií, což je klíčovým rysem Ransomova díla. Citová hnutí malé Titty přitom pokaždé líčí nejzevrubněji.

A malý Roger?
V knihách mívá poťouchlou radost z partyzánské války se staršími a to je rys, který si jednoduše musel vytvořit každý absolvent britské internátní školy, aby vůbec obstál.

Pátým z legendárních dětí je pak „lodní mazlík“ Bridget (v knihách Brigit) a obě Amazonky Nancy a Peggy Blackettovy mají předobrazy v sestrách Georgii a Pauline Rawdon-Smithových, dcerách to armádního chirurga vychovaných jako chlapci.
A Nancy navíc má rysy Taqui, které nemohl mít John.

Ilustrace Zdeňka Buriana ke knize Trosečníci z Vlaštovky. Albatros, 2015

Arthur Ransome byl svébytný džentlmen a uchoval si chlapecky dychtivý pohled na svět. S chutí se zapojoval do dětských her, nestyděl se, respektovat plány dětí a vedle kapitána Flinta je jeho alter egem rybář z románu Velká šestka (1940).

Arthur Ransome nesmírně miloval Jezerní kraj, ale děti vyhostil až na oceán.
Zprvu sice jen v jejich představách, ale v knize Nechtěli jsme na moře (1937) už plují do skutečného Holandska. Tady se, pravda, inspiroval novinovým článkem (1932), dle něhož byli Maurice Griffiths a jeho choť uneseni odlivem na Severní moře.

Ransomovky jsou malou školou jachtingu a sotva po té četbě už kdy zapomeneme, že je třeba za přílivu popustit kotevní řetěz!
Jen v Anglii vyšly v pěti milionech výtisků, „ale nikdy už je nebudu číst se stejným rozechvěním jako v dobách, kdy jsem o pozadí vzniku nic nevěděl,“ končí svou báječnou knihu smutně spisovatel František Novotný. To on sepsal historii pěti vlastních expedic ve stopách Vlaštovek a Amazonek, a sice ty poutě absolvoval pod plachtami, ale ztratil během nich prostor, kterým se předtím proháněla jako bríza jeho fantazie.

Splnit si dětské sny bývá ošidné a ostatně už Arthur Ransome vzpomíná, jak se koncem prázdnin loučíval s jezerem Coniston s pláčem.

The post Arthur Ransome. Co má společného génius dětských knih, agent MI6 a syrské Allepo first appeared on Čítárny.

Populární spisovatel Miloslav Nevrlý ještě před oslavou svých 90 let koncem října 2023 vydal knihu Náčelník. Rozhovor vedeným Alešem Palánem (*1965). Tu publikaci prokládají nikdy nepublikované fotografie z rodinných alb.

RNDr. Miloslav Nevrlý je syn vzdělaného, i když nepraktického otce (ten se narodil roku 1903 v Plzni) a praktičtější matky „od holešovického přístavu“. Rozené Erlebachové. Dětství prožil Nevrlý v Praze a fascinován ptactvem vpadl v patnácti (1948) jako tornádo do ornitologické společnosti. Devět let poté promoval na Univerzitě Karlově a souběžně s ukončením studia biologie se stěhuje za budoucí manželkou Irenou a za prací na sever – do Liberce, kde už zůstal a bydlí dodnes, od letošního roku jako čestný občan. V letech 1965-1996 vedl přírodovědné oddělení zdejšího muzea.

Když jsem uvedl, že byl „uhranut ptáky“, bylo to zkreslující a jen půlí pravdy; protože „Míla“ Nevrlý je odnepaměti magnetizován vším. Vším možným a méně už tím nemožným. Není fantasta a dychtí po celém reálném světě.

Méně po lidu. Duši introverta nepředěláte. Má dnes velkou rodinu a úspěšně vedl skauty, i na výpravy, ale nikdy mu nevadila samota; naopak, klid, osamění vyhledával. Umanutě si liboval v místech, kam lidská noha dosud nevkročila, nebo která takto prázdně působila. Nejsou prázdná – pro Nevrlého nikdy ne. A rád, moc rád býval sám na neskutečných výšlapech po hřbetech. U nás, v Rumunsku… Ale zavedl tam přece mladé lidi a jeho odkaz a touhy tohle zdaleka neuzavírá. V rozhovoru vzpomíná:

V prvních dětských záznamech (1941-44) jsem postupně psal seznamy zvířat (uvedeno, mají-li rohy nebo parohy, šelmy byly zvlášť), ale i seznamy spisovatelů, stromů, významných Čechů, ryb, hudebních skladatelů, ptáků a knih, které jsem vlastnil.

Z nich je na prvním místě uveden Ferda Mravenec, na druhém Hoši od Bobří řeky.
Zdá se, že jsem úpornou systematičností, snahou po úplnosti a touhou mít sepsáno úplně všechno trpěl od mládí, často ke své škodě.

Lékař by stanovil diagnózu a literární badatel dodá, že byl seznamy posedlý Umberto Eco. Rovněž. Podstatnější je, že Nevrlý úkoly z klukovského zápisníku skutečně celý život plní. A pod černobílým snímkem jeho zarostlé „papuly“ (1977) proto čteme, že je pořízen „při průstupu všemi soutěskami“ směrem „od soutoku Srbské a Chřibské Kamenice u Všemil do Hřenska“.
Když tohle na Svatého Václava píši, zrovna v Českém Švýcarsku opět hoří, nicméně náš přírodovědec nevnímá ani ten předchozí požár jako tragédii.

„Za pět, sedm let nezbude po tom, co novináři označili za národní katastrofu, ani stopa.“ A hasit les z letadel „čúrkem vody“? „Nicotným vůči jejich rozloze? Není to účinné.“

Zpola bezděky se stal Nevrlý spisovatelem a jako takový je a bude vzýván.
Zážitky bez liter jsou prvotní a nikomu je neberu, ale cosi je odnáší za mez, kam nevidíme. Nevrlý zaznamenával, což je dobře, a mez je překročitelná. S ním. A možná je to paradox a možná pouhá samozřejmost, ale i takhle urputně žijící chlap dal smysl svému životu těmi precizními texty. Jistě, nejen jimi; ale rozhodl rok 1967, kdy prvně vyšla Cestovní zpráva čarodějova učně.

Sice nedošlo čtvrt století na reedici, od převratu se nicméně vyrojilo nových vydání už pět (1994-2021).
Roku 1976 následovala – dnes kultovní – Kniha o Jizerských horách. Taky ona má patero dalších návratů (1981, 1996, 2007, 2011, 2023) a lidi šlapou v Nevrlého stopách. Nejen mezi písmenky. Po kamení kopců. Roku 1982 potvrdil definitivně místo v české literatuře překvapivým dílem, které se původně snad, kdo ví, mělo nazývat Karpatské hory, ale právem je pojmenoval Karpatské hry. A kdo to nečetl, možná neví o turistice nic.

Karpatské hry vyšly dohromady tucetkrát, včetně verze v angličtině a překladu do rumunštiny.
Dodám pouze, že autor svá díla při dalších zveřejněních obvykle doplňuje. Zašlá chuť morušek (1987) se objevila opět v novém tisíciletí, a to postupně v sedmi vydáních (2002-2021) a Nejkrásnější sbírka, původně zveřejňovaná na pokračování v letech 1990-1992, existuje ve čtyřech dalších verzích (1997-2023). Je pobavující, mimochodem řečeno, představa bibliofila, který vůbec nesportuje a pouze Nevrlého díla sbírá a čte. Já to naštěstí nejsem. Ale skoro…

A to není konec jeho psaní.
Chvály Zadní země (1995) vycházejí letos počtvrté, Větrné toulání (2005) bylo zveřejněno třikrát a Podivuhodné chvíle se Sluneční písní (2006) čtyřikrát, jednou ve španělštině. A všecky ty nenápadné bestsellery bych – být „lovcem“ žen – označil za ekvivalent neskutečně přitažlivých krás(ek).

Možná to podobně vnímá Miloslav Nevrlý, ať už podvědomě či vědomě, a Náčelníkův rok (2013) vyšel už třikrát – a mistr chůze a občasný sebemučitel (však si přečtěte, co všechno vyzkoušel a prodělal) je tak jako literát na úrovni Miloše Zapletala (svého přítele) a Jaroslava Foglara, a kdo ví, zda ne před nimi. V těchto lovištích však nezávoďme – jsou jen vzájemně porovnatelní, ačkoli každý jinačí.

Jak získal Nevrlý přezdívku Náčelník, kterou má i Ernest Thompson Seton?
Od Miloše Zapletala. Sám nechápe proč. Přece rád zůstává v pozadí. Ani Praha mu nejspíš nikdy nechyběla – a nerad velí. Nakonec ale „náčelníkovat“ musel, protože od roku 1968 pomáhal zmíněnému Zapletalovi s vedením 12. skautského oddílu (později oddílu „turistického“) a bez „náčelníkování“ by se z rumunských Karpat či Tater nemuseli vrátit v pořádku a kompletní.

Nevrlý Palánovi také říká, že zprvu ani moc nechápal, proč by měl s „nějakými cizími dětmi“ (má dvě dcery a syna) kamkoli brousit. Uměl se v divočině vždycky postarat sám o sebe a to mu stačilo. Někdy se přitom, pravda, choval až mnišsky. Asketicky. A pak… Objevil novou zem.

„Na táborech jsme se střídali v hraní na kytaru se Zapletalem. Hrával národní a verbuňky, moravské i slovenské, smutné i veselé, a já mu nezávadnost a výchovnost kazil. Kluci a ještě víc děvčata měli rádi Dvě vdovy z Cordovy a ty mě Miloš zapovídal, jakož i tuláckou:
Tam za móřem píva, tam zakázali práci, tam nehlídaj policajti, tam hlídají vandráci, tam holky samy nechtěj spát.“

Někdy se i trochu měnila slova, třeba u Kaliforňanů. „Kluci v rumunských Karpatech zpívali místo Kdo táhneš s mulou přes pláně, rozluč se s pohodlím „Kdo táhneš s Mílou přes pláně, rozluč se s pohodlím“. Dodnes má Nevrlý doma dva notesy se slovy 130 osvědčených songů.

Aleš Palán se původně vyptával přes internet několika set lidí, která že kniha jim přestavěla život. Získal na sta odpovědí, ale většina děl kupodivu získala jediný hlas. Sedmkrát byla jmenována Bible a tucet lidí jmenovalo Karpatské hry. Což byl rekord. Už předtím ale Palán (někdy roku 2017) oslovil Nevrlého. Chtěl udělat knihu, ale slyšel, že už prý Nevrlý všechno řekl. Jako všichni skromní, i když píšící lidé měl Nevrlý pocit, že „ostatní nestojí za řeč“, nicméně interviewer naléhal.

Udělali dialog pro Katolický týdeník. Po pauze Nevrlý svolil, že tedy bude vyprávět víc, a chodili přitom, ač ne pořád. Zase s prací přestali. Na knihu to nemělo.
Až napotřetí. To se Nevrlý rozpovídal pro jedny stránky na síti snad až příliš podrobně… Otravování tak sklidilo ovoce. Palán udělal předtím už spoustu rozhovorů, i dal si záležet také na tomhle; ve finále vstupuje Mistrovi za záda, přichází k jeho psacímu stolu. A přece Miloslava nechá, aby mikrosvět pracovny vylíčil vlastními slovy.

„Na zdi visí i jiná zvířata než ptáci. Jizerskohorský pavouk slíďák popelavý, jehož diapozitivy jsem kdysi přinesl Zdeňku Burianovi, aby podle nich ilustroval mou povídku Bílý pavouk.
Když mi – ve svém domově v Podolí – diapozitivy vracel, řekl, že by mi rád oba obrazy – slíďáka i velkou malbu Velké jizerské louky, domoviny toho krásného pavouka – věnoval. Oba jsou, i s Mistrovým věnováním, téměř půl století nad mým stolem.“

Náčelník je přínosný rozhovor. Osobně mě zaujal i Nevrlého přístup k jiným spisovatelům. Když se mu někdo líbil, zkoušel od něj přečíst vše, a vstoupil tím například do světa Dostojevského.

„Anebo se mi zdálo, že N. S. Leskov uvažuje a vnímá věci a děje a svět 19. století podobně jako já o sto let později. Nejinak tomu bylo s I. B. Singerem, polským Židem, který se narodil v rodině chasidského rabína.“

Nevrlému dokonce napsal Hermann Hesse (Miloslav miloval jeho knihu Knulp) anebo dnes neprávem zapomínaný Edvard Valenta, který ho dokonce (marně) zval dlouhým dopisem k sobě do Prahy.

Málokdo dosáhl životem více než bájný Nevrlý (dnes má i jedenáct pravnoučat a vnoučat), a přece je stáří čímsi, co by člověk radši strčil za klobouk. Nevrlý si postupně „uběhal“ kyčle a ještě zvláštnější jsou situace, které vlastně líčí písní taky Jiří Dědeček, někdejší šéf českého Penu. Situace, kdy někdo může být duší ten největší kouzelník, ale stejně si ho stále pletou s chudým tulákem.

Právě letos, a to 19. ledna, si šel Mistr Nevrlý koupit v Liberci pouhou náplň do propisky. Nic víc. Podcenil kupodivu mráz, ač je otužilý, nebo právě proto. A nebyl s to v papírnictví proti radnici fungovat rychle, zatímco se dloužila fronta.

„Cítil jsem, jak mě lidé zezadu pozorují. Začínal jsem mít na sebe vztek, na svoji neohrabanost. Po třetím marném pokusu mi prodavačka propisku vzala a s lehkým úšklebkem tam náplň vložila.“

Ale ještě vybrat mince v hodnotě devíti korun z tobolky: taky problém. „Fronta narůstala. Cítil jsem se uboze. Byl bych nad sebou plakal. To už se lidi začali smát.“ Otřesen po vyklouznutí ven přecházel náměstí, když jej opět zezadu oslovila asi třináctiletá dívka.

„Už ne dítě, ale dosud ne žena, v tomhle měnlivém období se věk nesnadno určuje. Levou rukou vedla tříletou holčičku, ale pravou natahovala ke mně.“

Dáma Nevrlého pozorovala už v krámě a je otázka, zda si toho všiml. Rozhodně nečekal, že mu venku znenadání vysype do dlaně 28 korun! Ne víc, ne méně. Udělala to nepochybně ze soucitu.

„Spatřila celou mou stařeckou ubohost a asi i chudobu, jak se zmrzlé prsty dlouho loučily s mincemi v peněžence.“

Peníze po zaváhání přijal, protože děvče nedalo jinak. Poděkoval. Postupoval zvolna ne už Karpatami, ale Libercem. Se slzami v očích a „blíž ke svému konci, blíž ke konci starého muže, který si jednáním i zjevem vysloužil soucit mladé, vznešené duše“.

Aleš Palán a Miloslav Nevrlý: Náčelník. Vydalo Nakladatelství KAZDA. Brno 2023. 256 stran.
Náčelník – Aleš Palán, Miloslav Nevrlý | KOSMAS.cz – vaše internetové knihkupectví

The post Náčelník Miloslav Nevrlý. Poetická legenda z lesů, luk, hor a strání first appeared on Čítárny.

Zdeněk Burian (*11. 2. 1905 – †1. 7. 1981) byl bezepsoru jedinečný ilustrátor světového formátu. V posledních letech reeditoval Albatros dílo Zdeňka Buriana v rámci osmi tzv. verneffek (adaptací Ondřeje Neffa) edice Knihovna pro 21. století; jde o knihy Dvacet tisíc mil pod mořem, Patnáctiletý kapitán, Pět neděl v balonu, Tajuplný ostrov, Nový hrabě Monte Christo, Dva roky prázdnin, Zemí šelem a Děti kapitána Granta. Samo sebou se nejedná o jediné Burianovy práce na poli sci-fi, akce, dobrodružna, fantazie a kouzel. Byl nezmar.

Jako Zdeněk Michal (anebo snad Michael?) František Burián (sic) se narodil v Kopřivnici paní Hermíně (za svobodna) Barabášové a pravým otcem mu s nevyšší pravděpodobností byl cestovatel Enrique Stanko Vráz (1860-1932). Určitě není bez zajímavosti, že také Vrázův původ je obestřen rouškou tajemství a jednalo se dokonce snad o hraběte Kolowrata či podle jiných mínění o nemanželského syna Thurn Taxisova.
Tak či onak měl Stanko toulavé boty – až do svých šedesáti let, kdy jej rakovina připravila o levou paži (1920). Rok nato se definitivně vrací, ale na to, aby podporoval syna, nemá. Ani se k němu ostatně nehlásí.

Do svých pěti let žil Zdeněk na historickém náměstí ve Štramberku, načež se rodina vrátila do Kopřivnice, ale také odsud se (o prázdninách 1915) přestěhovala – na rok do Brna.
Zdeněk ukončil docházku s jednou trojkou z tělocviku a s dvojkou ze zpěvu; na základní škole ho učil krajinář Adolf Pítr-Bartoň (1879-1925). Pro zkoušky na pražskou Akademii (1919) předložil portréty napůl slepého starce a skupiny kovářů; tak zdařilé, až jej Švabinský, Obrovský, Hynais a Bukovac (po zamrkání) doporučili rovnou do druhého ročníku.

Ocitl se tím ovšem již ve čtrnácti letech vedle i dvaadvacetiletých studentů a kamarády našel víc mezi trempy z party úředníka Čeňka Zahradníčka. Dali mu přezdívku Burka.
Burian sice studoval na výtečnou, ale po konfliktu, jenž souvisel s výstavou, ze školy odešel (1921) a nikdy se nestal „akademickým“ malířem.

Knihy, pravda, začal ilustrovat už počínaje rokem 1920, kdy zvládl obálky Tarzana, a první „jeho“ román Dobrodružství Davida Balfoura od Roberta Louise Stevensona v překladu Zdeňka Matěje Kuděje vyšel roku 1921. To ještě netušil, že se i ke Stevensonovi vrátí, i když teprve roku 1961 Pokladem na ostrově (a už v letech 1927-29 udělá „aspoň“ pět stevensonovských obálek).

Na podzim 1921, spolu s kamarády na Sázavě vybudoval Osadu Arizona včetně nejstarší tamní trempské chaty.
Osada bohužel do roka vyhořela a Burka a „arizonský šerif” Zahradníček jezdili poté do jiných – na Montanu na Berounce a na Tornádo u Kazína.
V letech 1922 a 1926 navštívil Burian Slovensko. Díky trempování také potkal vinohradskou prodavačku Františku Loudovou (1904-1979), i vzali se, když mu bylo dvaadvacet, a svědky byli jeho kamarád Zahradníček a Zahradníčkova budoucí žena.
Manželé Burianovi žili poté v podnájmu ve Vršovicích a roku 1927 se jim narodila dcera Eva. Tři roky nato jim Vilímek sehnal lepší byt na Žižkově.

Počátkem třicátých let Burianovi navštívili Itálii, ale pak už pracovitý Zdeněk takřka necestoval. V Praze se ovšem krátce před válkou přesunul na Vinohrady a v letech padesátých do vily v Podolí. Dost času trávil i ve Vráži u Černošic, kde měl ateliér. Ale ke knihám.

Prvotinu mu vydal Antonín Svěcený (1871-1941) a díky Svěcenému přišel na trh rovněž Kudějův dvousvazkový Král tuláků (1923-22). Nakladatel se tehdy, to nelze popřít, doplňováním obrázkům zbavoval ležáků.
Od roku 1924 pracoval Burian po dvě desetiletí pro předního geografa Stanislava Nikolaua (1878-1950), kterého po válce čekal soud a výluka ze Syndikátu novinářů, to však ještě netušil a počínaje rokem 1923 redigoval časopis Širým světem. Burian mu pomáhal a také ilustroval Nikolauovu knižnici Země a lidé. V ní kupř. Mukerdžího Zvířata a lidi v džungli (1926), Shackletonův Pokus o přechod Antarktidy (1927) a knihu O žebrácké holi do svatého města (1931) od Alexandry David-Neelové (1868-1969).

Snad už roku 1925 podchytil však Buriana zmiňovaný J. R. Vilímek mladší (1860-1938) a poskytl mu šanci ilustrovat Dobrodružný svět (1928-1934), kde tak vyšel i Assolantův Rudý Montluc či Wallaceovi Spravedliví muži z Cordoby. Burian tehdy vytvořil i obálky dalších tří wallaceovek, pro Vilímka ilustroval Stopování od Maxe Branda (Fredericka Fausta), nicméně hlavní porci obálek pro další Brandovy kovbojky včetně Hvízdavého Dana (celkem šestnáct titulů) produkovali již konkurenční Toužimský a Moravec.

Vilímkovi zato kreslil do časopisu Malý čtenář (1929-40) a právě zde osudově narazil i na prvého svého „autora pravěku“ R. R. Hofmeistera.

Především ovšem začal s obrázky k jedenácti verneovkám.
Byly to romány Do středu Země (1928), Dva roky prázdnin (1936), Dvacet tisíc mil pod mořem (1938, varianta 1948), Patnáctiletý kapitán (1938, varianta 1948), Tajuplný ostrov (1939, varianty 1948, 1949, 1965), Děti kapitána Granta (1940), Nový hrabě Monte Christo (1941, varianta 1949 + slovenský Matěj Šándor z roku 1956, který také disponuje novou perokresbou), Tajemství pralesa (1942), Hvězda Jihu (1948, slovenská varianta 1955), Zemí šelem (1948, varianta 1949) a Pět neděl v balónu (vyšel poprvé teprve roku 2009 jako adaptace Ondřeje Neffa).

Od Vilímka oproti tomu už není slovenské vydání Země kožešin (V krajine kožušín, 1950), Ocelové město (Bratislava 1954) a (česká) Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy (1951, roku 1956 vyšly rovněž slovensky). Suma sumárum tak Burian „omaloval“ čtrnáct verneovek, ale nutno dodat, že například Do středu Země obsahuje jen dva jeho obrázky. Čistě obálky dodal pak patnácti dalším Vernovým titulům, a to těmto: Ledová sfinga (1929), Dobrodružství kapitána Hatterase (1930), Milionář na cestách (1930), Plující město (1930), V pustinách australských (1930), Bezejmenná rodina (1931), Sever proti Jihu (1931), Zmatek nad zmatek (1931, slovensky 1955 jako Všetko naopak), Tajemství babylónské (1936), Černá Indie (1937, správně se mělo psát Černé indie), Archipel v plamenech, Dobrodružná závěť, Dva robinsoni, Klaudius Bombarnak a Vynález zkázy.

Přičtěme však i devět obálek (1939-41) k dílům „českého Verna“ J. M. Trosky (1939-41) anebo ilustrace Assolantova Hrdinného kapitána Korkorána (1935, slovensky 1942). Rovněž „italského Verna” Luigi Mottu směl Burian výtvarně doplnit – v případě románů Jižní vítr, Plenitelé Polynesie a Tajemství Indického moře (vše 1929) – a k šesti dalším jeho románům zhotovil (počínaje rokem 1927) aspoň obálky.

Další vernové čekali; nesmíme zapomenout ani na Karla Hlouchu a jeho Dům v oblacích (1929) či Modré mravence (1931), přičemž tentýž Karel Hloucha pronikl i do pátého ročníku edice S puškou a lasem (Řiďte loď k Pacifiku, 1937). U Vilímků mu Burian namaloval i obálku Zakleté země, tedy opět knihy s pravěkou tematikou.
Mistr se krom toho věnoval dalšímu z našich vernů Františku Flosovi, přičemž ilustrace k Flosovu románu Pod sluncem rovníkovým jsou dokonce již z roku 1922. Následovali Supové Atlasu (1929, varianta 1968), Lovci kožišin (1948, varianta 1964), Na modrém Nilu (1969), Strýcův odkaz (1970), Z pralesů Konga (1971) a Taje afrických pralesů (1973). Ale nebyla to jen a jen vernovština, co mladého Buriana poutalo; jen málokterý Král dobrodružství unikl jeho štětci. Roku 1932 ilustroval i Dumasův román Před bouří (díly Maratův sen i Slečna de la Bretonne) a Pamětem lékařovým (1929, varianta 1937), Monte Christovi (1934) i Christovu pokračování Pán světa (1930) od Mutzelburga aspoň vymyslil obálky; jakožto k sedmi dalším dumasovkám.

Taky ovšem ilustroval Zolova Tajemství Marseille (1925, varianta 1932), Althellerova Posledního náčelníka (1931) a cooperovky Lodivod (1929) a Poslední Mohykán (1948). Nedošlo bohužel na vydání už přichystaného Lovce jelenů (1947). Týž román jen s Burianovou obálkou ale dospěl na pulty už roku 1928 a Mistr tenkrát zvládl taktéž obálky k Vyzvědači a Stopaři (1932). Roku 1947 mu ve Vídni vyšla i cooperovská kniha sestávající z částí Der Wildtoter, Der letzte Mohikaner, Der Pfadfinder, Die Ansiedler a Die Prérie.

To vše je krásné, ale ne pokaždé si mohl vybírat a navíc rád střídal žánry. Roku 1930 „mu“ tak vyšla i sci-fi O. W. Gaila Raketou do Měsíce a zrovna tak knížka zcela jiného typu Tanečnice Ninon L. A. Čarské. Od výše zmiňovaného Mukerdžího vydal roku 1948 ještě Za Kárím v indické džungli, avšak třetí Mukerdžího práce Příběhy tygřího mláděte už musela na vydání počkat do roku 1991.

Také Rudyard Kipling díky Burianovi zazářil jsa v malířově světě zastoupen Stopkou a spol. (1936), Statečnými kapitány (1937, varianty 1948 a 1970) a především Mauglím (1940), který pak vyšel s novým Burianovým doprovodem pod původním názvem Kniha džunglí na Slovensku (1957), ale s definitivními variantami přispěchal teprve budoucí Albatros (1965), přičemž poslední verze Burianových kreseb jsou z roku 1968.
Je nutno dodávat, že také k dalším Kiplingovým knihám udělal aspoň obálky?

A Tarzan? ptáte se. Jak už bylo nadhozeno, dvě obálky pro první tři díly Tarzana dodal Burian světu už roku 1920, ale jedenáct dalších teprve v letech 1937-39. Nejskvěleji ilustrované vydání prvých tarzanských románů však pochází teprve z let 1969-70.

A (další superman) Nobody? Tak toho se Mistr Burian (o kterém slovy Honzy Vyčítala zpívá „Greenhorn“ Josef Šimek) cele zhostil teprve roku 1977; nicméně obálky šesti dílů Nobodyho pocházejí už z roku 1937. A podobně to chodilo často. Pro Vilímka dělal taky šest svazků Čečetkových Orlů velké armády (1928-29), roku 1941 „spáchal“ i devět dalších obálek k Čečetkům výtvorům (včetně Dvaatřiceti loupežníků a Židovky) a „dovětek“ těchto spisů, román Petr Brandl vyšel teprve roku 1946.

A paleontolog Josef Augusta (1903-1968), Burianův přítel a opravdu osudový kolega?
Divy prasvěta ilustroval Burian již roku 1942 (Toužimský a Moravec) a Vilímek po válce vydal Lovce jeskynních medvědů (1947, další ilustrační varianty této knihy jsou z let 1958 a 1976). Také u Vilímka se objevilo Augustovo Pravěké ptactvo (1949) a Burian mezi roky 1941-71 vytvořil i deset souborů ilustrací pro knihy Zavátý život (1941), Ztracený svět (verze 1948, 1960, 1968), Z hlubin pravěku (1949 a 1959), Zrození Venuše (1960 a 1964), Opolidé a předlité (1961) a U pravěkých lovců (1971). Aby toho nebylo málo, ilustroval i odborné Augustovy knihy Neandrtálci (1951), Z pradějin člověka a Z pradějin tvorstva (obě 1954), Lovce mamutů a sobů (1955), Pradějiny koně (1955), Úvod do všeobecné paleontologie (1956), knihu Z pradějin života (slovensky 1961) a šest dalších Augustových titulů v němčině. Mladou frontou nerealizována zůstává jen Augustova kniha Pravěcí lovci (1960). Zato Burianovy obrázky provázejí odborné publikace pánů Špinara či Mazáka a Vágnerovu Afriku – ráj a peklo zvířat (1978).

Klíčovou se stala pro Buriana ovšem až spolupráce s Toužimským a Moravcem, která byla do konce roku 1933 (tehdy prchl ve všem už vyučený Moravec z nakladatelství Vilímek) jen kooperací s Toužimským. U něj taky vyšlo už roku 1928 Burianem ilustrované Amicisovo Srdce.
S budoucím nakladatelem Moravcem se Burian seznámil právě u Vilímka a nemohl toho již nikdy litovat. V legendární edici S puškou a lasem dík tomu přece ilustroval i tři další Altshellerovy romány Za zlatem do země Siouxů (1933), Ztracení lovci (1936) a Stopaři přední stráže (1939) a především mayovky Černý mustang (1933, třetí varianta 1968) či Ohnivá puška (1935).

Různé ilustrační varianty má dnes také Syn lovce medvědů (1958 i 1969), Duch Llana Estacada (1959) a jistěže i třídílný Vinnetou (1965 a verze 1966-67). K jedenácti mayovkách nakreslil v letech 1931-33 aspoň obálky a pracoval rovněž pro Německo, když stvořil v padesátých letech i tucet obálek pro tamní vydání Karla Maye (a o úspěchu dvoudílného Old Surehanda (1971) v cizině si povíme ještě závěrem).

Moravcovi neodřekl ani k stáru, i zilustroval mu Válku bez skalpů (1966) a román Klekí Petra, bílý otec Apačů (1969). Také na prériích se zkrátka cítil doma, ale už roku 1933 česky prvně vyšla i kniha Terry Gredsteda Hura-Kura, zelený náramek následovaná ještě dalšími Gredstedovými romány Zpívající šíp a Syn prérie.

Roku 1937 se vynořily i Westermanův Třetí důstojník, Lovci skalpů z pera Thomase Mayne-Reida a Gollova Dakota v ohni a sedmý ročník edice S puškou a lasem (1938-39) představil taky šest bigglesovek. Roku 1946 navíc přišla edice Polnice s dodatkem Biggles učí létat (nikoli „Biggles se učí létat“) a román Biggles jde do války (1946) vyšel mimo tuto edici. Bohužel jen s jedinou, a to ještě odjinud převzatou Burianovou kresbou.

K osmi dalším bigglesovkám existují aspoň jeho obálky (1939-48), nicméně právě a nejlépe na „případě Bigglesově“ naznačme spolu s největším naším znalcem Burianova díla Vladimírem Prokopem problémy propojené s řádným i neřádným registrováním a sčítáním Burianových obrázků (cituji): Například v knize Biggles od velbloudích stíhaček je barevná obálka totožná s obálkou sešitovou. Biggles vzdušný komodor má obálku původní, Modré nebezpečí obálku vytvořenou z ilustrace uvnitř knihy, Černý kondor a Biggles v Africe mají zase na obálkách ilustrace z knihy Třetí důstojník a Bigglesova letecká společnost má obálku totožnou s ilustrací z Modrého nebezpečí.

The post Zdeněk Burian a jeho svět. Co všechno ilustroval geniální český malíř a ilustrátor first appeared on Čítárny.

Památník Lidice. Akademická sochařka Marie Uchytilová realizuje svůj životní sen a vytváří sochy dětí zavražděné německými vojáky. Sousoší bylo vytvořeno v letech 1969-1992 a znázorňuje 82 lidických dětí zavražděných v roce 1942 v Chełmnu, 42 dívek a 40 chlapců.

Sochařce pomáhal její manžel J.V. Hampl. Sochy byl odlity do bronzu během let 1994-2000.
Sen autorky paní Marie Uchytilové realizoval památník Lidice do bronzu až po její smrti její manžel, pan J.V. Hampl.
10. června 2000, den 58. výročí lidické tragédie se stal dnem slavnostního odhalení posledních sedmi soch.

Originál sádrové modely dětí jsou vystaveny v kostele Zvěstování Panny Marie v Mariánské Týnici. Sádrové modely dětí byly přemístěny do Národního památníku II. světové války v Hrabyni.

Akademická sochařka Marie Uchytilová je také známá svým výtvarným ztvárněním klasické československé koruny.

CO SE STALO V LIDICÍCH
Z rozkazu K.H. Franka němečtí nacisté vyhladili středočeskou obec Lidice jako odvetu na českém lidu za atentát na Heydricha.
Stalo se tak dne 9. června 1942, když zuřila Druhá světová válka.
Z celkového počtu 503 obyvatel obce Lidice
bylo zabito, nebo zahynulo v koncentračních táborech
340 lidí: 190 mužů, 60 žen a 88 dětí.

Z Lidic bylo odvlečeno přes 100 dětí.

Děti byly po odloučení od matek převezeny do Lodže (Litzmannstadtu) v okupovaném Polsku.

1. července 1942 jim nacisté dali papír, obálky a psací potřeby a nařídili jim napsat dopisy příbuzným v Protektorátu. Šlo o promyšlenou nacistickou lež. Chtěli vytvořit zdání, že děti jsou v nějaké péči a naživu. Dopisy pak byly vráceny jako „nedoručitelné“ nebo potlačeny.

2. července 1942 bylo 82 děti převezeno do vyhlazovacího tábora Chełmno a zavražděny v plynových vozech (Magirus).

Malý počet (přibližně 9) byl vybrán jako „rasově vhodný“ k germanizaci — tyto děti byly poslány do speciálních zařízení v Polsku/Německu (např. Puschkau), dostaly nová jména a byly adoptovány německými rodinami. Některé přežily a po válce se vrátily.

Marie Uchytilová. Lidice.

Dokud jsou ještě na světě otevřené dveře.

Nevyčítej mi mé otevřené dveře
Nevyčítej mi, že každému, kdo zaklepe
bude v mém domě otevřeno…….
Neptám se kdo přichází a odkud
Stojím na svém místě
na kterém jsem se rozhodla stát !

Neporoučejte mi
koho smím vpustit a koho nesmím vpustit !
Neuvažuji o věcech zbytečných
je velmi málo času…….

Kdo chce vstoupit – ať vstoupí…….
Je-li jeho úmysl čistý –
není-li jeho úmysl čistý –
je výhradně věcí jeho svědomí
Nechat ho vstoupit
je výhradně věcí mého svědomí…….

Jsem pekař, který peče chleba
neptám se kdo přichází, aby koupil můj chléb..
Možná řekne, že chléb je dobrý
možná řekne, že chléb je špatný
Peču svůj chléb pro toho kdo přijde
jak nejlépe umím……….

Bude-li jíst můj chléb
daruje-li můj chléb
zahodí-li můj chléb
nic o tom nevím………
Vždy přijde někdo
kdo potřebuje můj chléb…….

Jsem herec a tanečník
hraji a tančím
pro každého kdo je v hledišti…..
Nevím kdo sedí uprostřed
nevím kdo sedí v první řadě

nevím kdo sedí vzadu
nevím kdo je dobrý a kdo zlý
Hraji a tančím pro něj
jak nejlépe umím………

Jsem lékař – přinesli plačící dítě
Neptám se čí je to dítě
Neptám se je-li z naší země
nebo z cizí země
Ptám se co se mu stalo –
pomohu mu jak nejlépe umím…..

Pracuji neustále. – Jsem sochař –
mám mnoho práce…….
Přijde-li kdokoliv – přeruším práci
protože to co mu mám říci
je stejně důležité
jako to co dělám

Všechno co dělám
dělám pro toho, kdo přichází….
Vítám jej přichází-li ze sousedství
Vítám jej přichází-li ze vzdálené země
Mnoho let je můj dům
domem otevřených dveří……

Mír visí na pavoučím vlákně
Musím všem mnoho říci !
Každý rozumí mé řeči –
moje sochy mlčí ve všech řečích světa
Dělám své sochy pro každého kdo přijde
jak nejlépe umím……….

Dělám své sochy pro každého komu se líbí
a pro každého komu se nelíbí
Dělám své sochy jak nejlépe umím
Všemi jazyky světa mlčí mé sochy
které dělám pro Vaše děti………

Vstupujte lidé do mých otevřených dveří –
dokud jsou na světě otevřené dveře……
Slzy všech lidí jsou bez rozdílu pleti
k nerozeznání stejné………
Dívejte se lidé na sochy mých dětí
životy všech dětí visí na pavoučím vlákně !!

Postůjte lidé a slyšte poselství
dětí zavražděných válkou !
A pospěšte říci ostatním
že všechno visí na pavoučím vlákně !!
Vím to ! Ale neumí dělat nic jiného
než sochy dětí – jak nejlépe umím…….

Píseň deště ….

Žal, hlad a žízeň …. Temno půlnoci
jak kámen náhrobní. Spí Ravensbrück
Šum deště nad střechami tlumí vzlyk
Nižádná naděj, stéblo pomoci
a v nedohlednu pablesk svítání ….
Maminka z Lidic hlavu zoufající tiskne do dlaní

Žal, hlad a žízeň …. Temno bezedné
déšť stopy krve smývá z nádvoří –
tu potemnělou krev, co tekla v poledne ….
Maminka z Lidic s deštěm hovoří :
“Neoslyš matku! Lidská srdce vlčí
na naši prosbu – kde jsou děti – mlčí !”

“Svobodně můžeš bloudit po kraji
po kterém naše drahé děti vláčí,
nešťastné, hladné,zbědované k pláči
Ztracené děti co si nehrají ….
co se teď někde choulí bez útěchy
Najdi nám, najdi smutné jejich střechy ….

Žal, hlad a hrůza … Temno bez konce
jak kámen náhrobní. Spí Ravensbrück
Umlkl chvíli třesk a hluk a křik
Maminka z Lidic šeptá tichounce
slova svých písní chvějícíma rtoma
– co zpívala doma ….

Hajej spinkej drahý synku
přestaň plakat pro maminku
Nechej si zdát o medvídku
o zahrádce plné kvítků ….
Skolébá tě moje píseň –
utajená v písni deště – jsi-li ještě ….

Tisknu v duchu tvojí ručku
Zase budeš u maminky ….
Budeš stavět vodní mlýnky
u nás doma – po potůčku ….
Nebolí tě ouško dítě ?
Je to hrozné – vzali mi tě !

Jak nám bylo dobře v loni ….
Přeblažené šťastné chvilky ….
Nesla jsem tě do postýlky
když jsi usnul pod jabloní ….
Moje písně déšť ti zpívá ….
Pomalu se rozednívá

Maminko má nespím dosud ….
Jaký máme hrozný osud !
Maminko má – mě se stýská.
Šťastná byla naše víska ….
Slyším kvokat naše slípky ….
Voní seno – voní sýpky ….

U nás doma – víš jak voní
čerstvý chleba – plástev medu –
květy v sadě na jabloni ….
Zapomenout nedovedu ….
Maminko má, nespím ještě –
posloucháme píseň deště ….

Žal, hlad a bolest …. Temno na duši
jak na dně hrobu už. Spí Ravensbrück ….
“Kdyby tak věděl muž!” – tu zazní dětský křik
až všechno přehluší ….
Hroníku – poslední lidické dítě –
před zrakem matky zabili tě !

Kolébky není – ani hrobů není –
žal, smrt a hrůza – úděl každodenní
Hasnoucí naděj – v nedohlednu spása
a úzkost strašlivá mi srdce drásá ….
Dítě mé – Hroníku! Boženko! – Tatínku !!
Nikdy už! – Už nikdy – pro naši vzpomínku !!

The post Lidice. Kdo a proč postavil památník zavražděným dětem německými okupanty first appeared on Čítárny.

Michel Houellebecq napsal velmi aktuální román o tom, jak se z Francie stane islámský stát. Kniha byla nejen ve Francii okamžitě rozebrána.

Příběh se odehrává roku 2022, kdy politické strany ve volbách raději podpoří fiktivního kandidáta strany zvané Muslimské bratrství, aby se prezidentkou nestala šéfka extrémně pravicové Národní fronty Marine Le Penová. Houellebecq opravdu brilantně a se znalostí problému popisuje jednostrannou volební mediální masáž, zjednodušování  a zkreslování informací a subjektivní pohled na události pod hlavičkou objektivního zpravodajství. Ne náhodou vám připomene podobné reportáže především z České televize.

Ve volbách tedy vyhrává Muslimské bratrstvo v čele s Benem Abbesem, k němuž se okamžitě přidávají socialisté a vytvářejí nebezpečnou koalici. Ben Abbes se stává prezidentem Francie. Po volbách vítězové projeví zájem především o ministerstvo školství a ministerstvo sociálních záležitostí, aby přerod společnosti měli zcela pod kontrolou.

Je třeba ještě poznamenat, že ve Francii budou skutečně volby v roce 2022 a proto se román stal velmi zajímavým vizionářským příběhem.
Základní půdorys románu vychází z inspirace dílem významného spisovatele konce 19. století J.K. Huysmanse.

Michel Houellebecq uvedl, že „urychluje historii“. Jeho velmi dobře napsaná románová fikce je poznamenána hlubokou znalostí problému současných tzn. problémů kolem roku 2017. Kniha vzbudila nebývalou pozornost a  v mnoha zemích se stala absolutním bestsellerem. Stále víc lidí si totiž uvědomuje nebezpečí, které hrozí evropské civilizaci, kdy během několika desítek let můžeme tolerovanou stupiditou politiků zničit naše kořeny, které budovaly celé generace.

Michel Houellebecq (1958)
je nejvýraznější postava francouzské literatury posledních dvaceti let a jedna z hlavních osobností nové vlny francouzských autorů.
Vystudoval zemědělskou univerzitu, krátce pracoval jako počítačový technik ve francouzském parlamentu. Rozvod s první ženou neunesl a byl hospitalizován na psychiatrii.
Nyní žije v Irsku blízko Corku. Je také velmi zajímavý fotograf. Jeho poslední fotokniha je z Lanzarote.

Výpisky z knihy:

Podle milostného modelu převládajícího za mého mládí (a nic mě nepřimělo k tomu, abych uvěřil, že se věci podstatně změnily) se předpokládalo, že mladí lidé po krátkém období sexuální nestálosti v preadolescenci běžné naváží výlučné milostné vztahy, postavené na striktní monogamii, kde už vstupovaly do hry nejen sexuální, ale i společenské aktivity (večírky, víkendy, prázdniny). Na těchto vztazích nicméně nebylo nic definitivního a musely být vnímány jako svého druhu trénink, taková stáž (jejichž absolvování se ostatně v pracovní sféře stávalo běžným předstupněm k prvnímu zaměstnání).
Milostné vztahy proměnlivého trvání (dobu jednoho roku, již jsem poznal já, lze považovat za přijatelnou) a proměnlivého množství (průměr deset až dvacet se mi jeví jako rozumný odhad) měly přicházet jeden za druhým, dokud to nezavršil jako apoteóza poslední vztah, který měl tentokrát být manželský a definitivní a prostřednictvím plození dětí měl vést k založení rodiny…
xxx

Měsíc po vyhlášení výsledků druhého kola oznámil Mohamed Ben Abbes založení Muslimské jednoty.
První pokus o politické pojetí islámu, Strana francouzských muslimů, se záhy rozpadla, na čemž se podepsal nevhodný antisemitismus jeho vůdce, jenž šel tak daleko, že navázal spolupráci s krajní pravicí. Muslimská jednota se z tohoto neúspěchu poučila a dala si záležet na umírněných postojích, podporujíc jen střídmě palestinské nároky a udržujíc srdečné vztahy s židovskými náboženskými autoritami. Po vzoru muslimských stran, jež se etablovaly v arabských státech, tedy vzoru, který mimochodem dříve ve Francii používala Komunistická strana, její politickou činnost jako takovou převzala i hustá síť mládežnického hnutí, kulturních institucí a charitativních spolků.
V zemi, kde se chudoba každým rokem nezvratně šířila, přinesla tato politika ovoce, přenesení aktivity i odpovědnosti na četné nižší články umožnilo Muslimské jednotě značně rozšířit řady svých příznivců i nad rámec přísně konfesního členstva.
xxx

„Co prosazují?“
„No, podle Muslimské jednoty má každé francouzské dítě mít od začátku do konce školní docházky přístup k islámskému vzdělání. A islámské vzdělání se ve všech ohledech velmi liší od toho světského. A rozhodně nemůže být smíšené: ženám chtějí otevřít jen některé obory. V podstatě chtějí, aby se většina žen po základní škole orientovala na školy nabízející programy péče o domácnost a co nejrychleji se vdaly – jen malá menšina by do svatby pokračovala ve studiu literatury nebo umění; tak vypadá jejich ideální model společnosti. Kromě toho všichni učitelé bez výjimky budou povinně muslimové. Kantýny budou muset respektovat muslimská pravidla stravování, rozvrh bude vyhrazovat čas pro pět každodenních modliteb. Učení Koránu se ale budou muset přizpůsobit především samotné školní osnovy.“
xxx

Bohaté Saúdky, přes den oděné do neproniknutelných černých burek, se večer promění v rajské ptáky, nastrojí se do korzetů, ažurovaných podprsenek, do tang zdobených pestrobarevnými krajkami a drahokamy. Přesný opak žen ze Západu, jež jsou šik a sexy přes den, kdy si musejí obhájit svůj společenský status, a večer se doma zhroutí, navlečou si volné a neforemné úbory a vyčerpaně se vzdají veškerých vyhlídek na svádění.
xxx

Vyhraje-li muslimský kandidát, Marie-Françoise určitě na fakultě nezůstane, žádné učitelské místo na islámské univerzitě nebude smět zastávat žena, to je naprosto vyloučené.

Všichni vědí, že Karel Martel porazil Araby v roce 732 u Poitiers, čímž zastavil muslimskou expanzi na sever. Jde skutečně o zásadní bitvu, považovanou za výchozí bod středověkého křesťanství; ale vše se neodehrálo tak hladce, nájezdníci se nestáhli okamžitě a Karel Martel s nimi v Akvitánii válčil ještě několik let. V roce 743 znovu zvítězil kousek odsud a na výraz díků se rozhodl zbudovat kostel; nesl jeho erb, tři zkřížená kladiva. Kolem kostela vznikla vesnice, byl ovšem záhy zničen a potom znovu postaven ve 14. století. Je fakt, že mezi křesťanstvím a islámem se odehrála obrovská spousta bitev, bojovat patřilo odjakživa k hlavním lidským činnostem, válka nám je přirozená, jak říkal Napoleon. Ale myslím, že teď nadešla chvíle se s islámem dohodnout, spojit.“
xxx

Krajní pravice žije v představě, že jakmile se muslimové dostanou k moci, křesťané budou nevyhnutelně odsouzeni k postavení dhimmí, občanů druhé kategorie. Tento pojem patří mezi základní principy islámu; ale v praxi je status dhimmi extrémně flexibilní. Islám zaujímá obrovský geografický prostor; způsob, jakým se praktikuje v Saúdské Arábii, nemá nic společného s tím, s čím se setkáme v Indonésii nebo v Maroku.
Co se Francie týče, jsem naprosto přesvědčený – klidně se vsadím –, že nejenže křesťanství nedojde žádné úhony, ale že subvence, které plynou katolickým sdružením a na údržbu jejich církevních statků, se zvýší – mohou si to dovolit, protože do mešit v každém případě potečou z ropných velmocí prostředky mnohem významnější. A hlavně, skutečný nepřítel muslimů, to, čeho se bojí a co nenávidí ze všeho nejvíc, není katolicismus, nýbrž sekularismus, laickost, ateistický materialismus.
xxx

Nový statut islámské univerzity Paříž – Sorbonny mi neumožňoval další pedagogické působení na její půdě; Robert Rediger, nový rektor, podepsal dopis osobně; vyjadřoval v něm hluboké politování a ujišťoval mě, že kvalita mé akademické práce nijak zpochybněna není. Mohu samozřejmě pokračovat v kariéře na kterékoli světské univerzitě; pokud tak však neučiním, islámská univerzita Paříž – Sorbonna se zavazuje vyplácet mi neprodleně dávky starobního důchodu, jejichž měsíční výše bude valorizována podle inflace a k dnešnímu dni činí 3 472 eur. Nezbytné kroky mohu podniknout v souběhu s personálním oddělením univerzity, nejlépe po předchozí domluvě.
xxx

Rimbaudovo přestoupení na islám se prezentuje jako zaručené, byť nejde o zcela potvrzenou skutečnost; ale jinak, do analýzy básní, vážně nijak nezasahují. Protože jsem pozorně poslouchal a nedával najevo sebemenší pohoršení, pomalu se uklidnil a nakonec mě ještě pozval na kávu.
„Dlouho jsem váhal…“ přiznal, poté co si objednal Muscadet. Horlivě, chápavě jsem přikývl; dobu jeho váhání jsem odhadoval nejvýš na deset minut. „Ale plat je vážně zajímavý…“
„Ani penze není špatná.“
„Plat je mnohem vyšší.“
„O kolik?“
„Třikrát vyšší.“
xxx

Není-li islám politický, není ničím. Ajatolláh Chomejní
xxx

V islámském modelu ženy – tedy ty, jež jsou dostatečně hezké, aby navnadily bohatého ženicha – mají v podstatě možnost zůstat celý život dětmi. Jakmile jim dětství skončí, stávají se matkami a vracejí se do dětského světa. Když jejich děti vyrostou, stanou se babičkami, a tak běží jejich život; s výjimkou krátkého období několika let, kdy si kupují svůdné spodní prádlo, a mění tak dětské hry za sexuální – což je zhruba totéž. Pochopitelně přicházely o nezávislost, jenže… fuck autonomy, já osobně musím přiznat, že jsem se snadno a dokonce s opravdovou úlevou vzdal veškeré profesní nebo intelektuální zodpovědnosti…
xxx

Domů jsem se vrátil pěšky přes půlku Bruselu kolem evropských institucí – oné pochmurné pevnosti obklopené brlohy. Ráno jsem zašel za jedním imámem v Zaventemu. A den nato – na Velikonoční pondělí – jsem za přítomnosti desítky svědků vyslovil rituální formuli přestoupení na islám.“
xxx

Přesto je kniha plná vášně tak silné, že všechno unese.
„Je o podvolení,“ řekl jemně Rediger. „Předkládá závratnou a prostou myšlenku, že vrchol lidského štěstí spočívá v absolutním podvolení. Myšlenku, kterou bych váhal předložit svým souvěrcům, ti by ji nejspíš považovali za rouhání, podle mě však existuje vztah mezi naprostým podvolením ženy muži, jak je popisuje Příběh O, a podvolením člověka Bohu, jak ho pojímá islám. Víte,“ pokračoval, „islám přijímá svět a přijímá ho se vším všudy, řečeno s Nietzschem tak, jak je.
Podle buddhismu je svět dukkha, neuspokojivost, utrpení.
I samo křesťanství má vážné výhrady – neoznačuje snad Satana ‚vládcem světa‘?
Pro islám je naopak Boží stvoření dokonalé, naprosté mistrovské dílo. Není však Korán v podstatě rozsáhlá mystická chvalořeč? Chvalořeč na Stvořitele, na podvolení jeho zákonům. Obvykle nedoporučuju zájemcům o islám, aby začali četbou Koránu, pokud se ovšem nesnaží naučit se arabsky studiem textu v originále. Spíš jim doporučuju, aby poslouchali četbu súr, opakovali je, dýchali v jejich rytmu. Islám je přece jen jediné náboženství, které zapovídá liturgické používání překladů; Korán se totiž celý skládá z rytmů, rýmů, refrénů a asonancí. Spočívá v oné základní myšlence poezie, myšlence jednoty zvučnosti a smyslu, která umožňuje pojmenovat svět.“

The post Podvolení. Houellebecq vizionářsky reaguje na realitu dnešní Francie first appeared on Čítárny.

Spisovatel a dramatik A.A. Milne a jeho žena Dorothy de Selincourt prožili šťastný rok 1920. Narodil se jim syn. Původně měli v plánu mu dát jméno jméno Rosemary, později se dohodli, že Billy bude lepší. I když v sázce byl i William. Nakonec se dohodli na jménech – Christopher i Robin.
Kluk si ale stejně od chvíle, kdy začal mluvit, říkal Billy Moon.
Nakonec mu nikdo z rodiny a přátel jinak neřekl. Proto jméno Kryštůfek Robin Milne použil ve své světoznámé knize – Medvídek Pú.

Víte jak vzniklo jméno Pú
Medvídek Pú se u Milneho objevil jako plyšová náhrada za synova oblíbence – ledního medvěda Winnieho z londýnské zoo. Odtud první část hrdinova jména (Medvídek Pú je v anglickém originálu Winnie-the-Pooh).

Slovem Pú „Krištůfek Robin tak původně volal na labuť,“ vysvětluje A. A. Milne.
„Protože když jí voláte a ona nepřijde (což je věc, kterou dělají labutě s oblibou), můžete předstírat, že jste jenom říkali „Pú!“, abyste ukázali, jako že je vám jedno, jestli přijde. Když jsme se s labutí rozloučili, vzali jsme si to „Pú“ s sebou, protože jsme předpokládali, že ho už nebude potřebovat.“ řekl spisovatel Milne.
Ale vymyslet jména Prasátko, Ijáčkek, Klokanice a Tygr musel už spisovatel domyslet sám.

Knihu jedinečně ilustroval Ernest Shepard.
Jak výstižně je zachytil, může dokonce dodnes každý zkontrolovat v Donellově knihovně v New Yorku, kde jsou plyšáci od roku 1987 vystaveni ve speciální vitríně s přísně hlídanou teplotou a vlhkostí.

Kdo je kdo
Medvídek Pú je stále v dobré náladě a kamarád každým coulem. Dobrodružství je jeho druhá přirozenost, a je-li na konci snažení něco malého k snědku, tím lépe. Do jeho světa ale není snadné jen tak vstoupit. Nepřipravenému se dokonce může zdát, že plácá nesmysly. Umění obrátit zaběhané vnímání věcí na hlavu je totiž medvídkova největší přednost. Odtud čerpá celá kniha svoji poezii a něžný smysl pro humor.

Prasátko, malé zvířátko, dokáže ledacos zamotat a nadchnout se, až kvičí. Když ale začíná jít do tuhého, velmi často si vzpomene, že vlastně musí zpátky domů. Třeba když s Púem stopují dravé Kolčavice a Kolasice. Jak stop přibývá, Prasátko se začíná ošívat, až to z něj najednou vypadne:

„Teď si vzpomínám. Zapomnělo jsem udělat včera něco, co nemohu udělat zítra. Musím jít bohužel opravdu domů a udělat to teď.“ „Uděláme to odpoledne, půjdu pak s tebou,“ řekl Pú.
„To se nedá dělat odpoledne,“ řeklo rychle Prasátko. „Je to taková naprosto dopolední věc.“

A co osel Ijáček?
Typický škarohlíd, který nechápe, proč by se zrovna jemu mělo dařit dobře. Jeho monology se dobře hodí na mnohé životní situace. Například když se mu uprostřed zimy ztratí dům, vysvětluje Ijáček Kryštůfkovi Robinovi:

„Zmizel můj dům. Aspoň jsem si myslel že je můj. Ale asi není. Koneckonců, každý nemůže mít dům. Já nevím, Kryštůfku Robine, ale s tou spoustou sněhu a tím vším, nehledě ani k rampouchům a podobným věcem, ono není u mne venku kolem třetí hodiny ráno takové horko, jak by si někdo myslel. Není zrovna dusno, rozumíš-li, co myslím – aspoň ne tak, aby to bylo nepříjemné. Není parno. Vlastně je, mezi námi řečeno, ne abys to někomu řekl, vlastně je zima.“

Nestárnoucí příběhy kamarádů ze Stokorcového lesa mají dodnes plno čtenářů
Jakmile děti poprvé knihu otevřou a přečtou si první kapitoly, očekávají, že jim budete číst Medvídka Pú každý večer. Třeba zrovna, když jde včelám na med. Med, to je totiž alfa a omega medvědího života. Jenže úl je vysoko na stromě. Nu dobrá – použije se balónek. Jenže jakou má mít barvu? Medvídek Pú si dal hlavu do pracek a dlouho se rozmýšlel.

„To máš tak,“ řekl Kryštůfkovi Robinovi. „Když jdeš s balónkem pro med, hlavní věc je, aby o tom včely nevěděly. Když tam půjdeš se zeleným balónkem, mohou si myslet, že je to kus stromu, a nevšimnou si tě, a když půjdeš s modrým, mohou si myslet, že je to kus oblohy, a taky si tě nevšimnou – jde jen o to, čemu spíš uvěří?“
„A nezpozorují tě pod tím balónkem?“ zeptal se Kryštůfek.
„Možná, že ano, a možná taky, že ne,“ řekl Medvídek Pú. „Ve včelách se jeden nevyzná.“
Chvíli přemýšlel a potom řekl: „Pokusím se, abych vypadal jako černý mráček. Tím je ošálím.“
„To si tedy vezmi radši modrý balónek,“ povídá Kryštůfek.
A tak se to rozhodlo.

Historie knihy Medvídek Pú:

Knihy Medvídek Pú a Zátiší Medvídka Pú vyšly v Anglii v letech 1926 až 1928 (poprvé 14.9. 1926) a změnily autorovi celý život.
Ať napsal před Púem nebo po něm cokoliv, Púovi se už nic nevyrovnalo. Stal se spisovatelem pro děti. Z Púa se stal kultovní hrdina. V New Yorku dokonce existuje vydavatelství, které vydává knížky inspirované púovstvím. V roce 2012 jich už bylo 127.
Pú má samozřejmě i svoji internetovou stránku a fankluby po celém světě. V nich se debatuje i o takových věcech jako je, kdo je z kamarádů nejvíc sympatický.

V Česku Medvídek Pú poprvé vyšel v roce 1958 ve vynikajícím překladu Hany Skoumalové. To, že je Medvídek Pú knížka, která mnohem silněji vyzní při četbě nahlas, podtrhl skvělý nápad Jana Jiráně z divadla Ypsilon – nechat načíst obě knihy hereckým kolegou Markem Ebenem. Výsledkem se stala asi nejlepší porevoluční nahrávka mluveného slova u nás. V současné době kniha vychází v nakladatelství Albatros.

Naprosto stupidní zákaz Medvídka Pú v Británii:
V Británii byl Medvídek Pú spolu s velmi populárním příběhem Charlottes Web a dětskou říkankou The Little Pig vyřazen ze školních onov už v roce 2014.
Proč? Protože pohádkové postavy by mohly urazit muslimské a židovské studenty, kteří se v rámci svých náboženství zdržují vepřového masa.
Je jen zvláštní, že do té doby knihy židovské populaci vůbec nevadily a navíc se nám nepodařilo dohledat, kde se k tomu nějaká židovská komunita vyjadřuje.

A ještě jedna zajímavost
Věděli jste, že autor příběhů o neškodném Medvídkovi Pú Alan Milne pracoval pro propagandistické oddělení britské rozvědky MI7?
Není to u autorů až taková výjimka. Např. Rudyard Kipling, Arthur Ransome spolupracoval s Úřadem pro válečnou propagandu britské vlády. A existuje celý seznam takových literárních agentů.
Samozřejmě kvůli tomu NIKDO nesundává z knihoven jejich knihy, že?

Zajímavost o známém mostě přes řeku na okraji lesa.
Na známém mostě Medvídek  Pú vymýšlí novou hru. Omylem upustí jedlovou šisku do vody na jedné straně mostu, aby – ke svému úžasu – objevil šišku na straně druhé.
Tak tento most skutečně existuje a byl naposledy prodán za 131 625 GBP. Novým majitelem je Lord De La Warr, který vlastní pozemek Buckhurst Park o rozloze 2 000 akrů ve východním Sussexu.

“Byl tam dřevěný most, téměř široký jako silnice, s dřevěnými kolejnicemi na každé straně.” Christopher Robin mohl dostat bradu na horní příčku, pokud chtěl, ale bylo zábavnější stát na spodní příčce, aby se mohl naklonit a sledovat, jak řeka pomalu klouže pod ním. “

Medvídek Pú | A.A. Milne | Ilustrace E.H. Shepard | Z angličtiny přeložila Hana Skoumalová | 12. vydání v Albatrosu
Většina vydání (7) u nás vyšla s ilustracemi J. Zápala. V současné době majitelé práv trvají na anglickém ilustrátorovi, i když vedle toho povolili vydání s kreslíři od Disney.
V roce 1949 vyšlo jedno vydání s ilustracemi V. Kubašty.
První české vydání z roku 1938 je také v překladu Hany Skoumalové a s ilustracemi E. H. Sheparda.

U Králíčka
Michal medvěd – známí neřekli jinak než Medvídek Pú, nebo zkrátka Pú – šel jednou Lesem a pyšně si pobroukával písničku. Složil si ji právě ráno, když dělal před zrcadlem odtučňovací cvičení: Tra-la-la, tra-la-la, když se natahoval, co mohl, a pak Tra-la-la, tra-la-ouvej! – la, když se pokoušel dotknout prstů na nohou. Po snídani si to znovu a znovu opakoval, až se to naučil nazpaměť, a teď už to zpíval celé bez chyby, písnička zněla takhle:

Tralala, tralal,
tralala, tralala,
bum tarara tydlidum.
Tydli, fidli, tydli fidli,
tydli, fidli, tydli fidli,
bum tarara tydlidum.

Tak si pobroukával svou písničku a vesele si vykračoval a přemítal, co asi jiní dělají a jaké to asi je, být někdo jiný, až najednou přišel k písečnému břehu a v něm byla veliká díra. “Aha” řekl Pú. (Bum ,bum, tydlidum.) “Jestli vůbec něčemu rozumím, tak tady bydlí Králíček a Králíček je můj kamarád,” řekl, “a kamarád mi dá něco k snědku a poslechne se mou písničku a tak. Bum tarara tydlidum.”

Sehnul se tedy, stčil opatřně hlavu do veliké tmavé díry a zavolal: “Je někdo doma?”
Z díry bylo slyšet cupitání a pak nastalo ticho.
“Povídám, je někdo doma?” zavolal Pú hodně nahlas.
” Ne!” zněla odpověď, a pak se ozvalo: “Ale nemusíte tak křičet, slyšel jsem dobře už poprvé.”
“To je hloupé!” řekl Pú, “Copak tu vůbec nikdo není?
“Nikdo.” Medvídek Pú a vytáhl hlavu z díry a chvilku přemýšlel.
Napadlo ho: “Někdo tam ale musí být, protože někdo musel říct “Nikdo”.”
A tak zas vstrčil hlavu do díry a řekl: Hej, Králíčku, nejsi to ty?”
“Ne,” řekl Králíček tentokrát změněným hlasem.
“Ale není tohle Králíčkův hlas?” “Asi ne,” řekl Králíček. “Aspoň to nemá být jeho hlas.”
“Ach tak!” řekl Pú. Vtáhl hlavu z díry, zamyslil se, pak ji tam zase vstrčil a řekl: “A nemohl byste mi říct, kde je Králíček?”
“Šel na návštěvu k svému příteli Medvídkovi Pú, je to jeho dobrý známý.”
“Ale vždyť to jsem já!” řekl Medvídek, velmi překvapen.
“Kdo já?” “Medvídek Pú.” “Jistě?” řekl Králíček, ještě překvapenější.
“Docela jistě,” řekl Pú. “Tak tedy pojď dál.” Pú se tlači a tlačil do díry, Až se dostal konečně dovnitř.
“Opravdu,” řekl Králíček a celého si ho měřil. “Jsi to ty. Tak tě vítám.”

Setkání s Tygrem
Medvídek Pú se o půlnoci probudi a poslouchal. Potom vstal, rozsvítil svíčku a vrávoral přes světnici podívat se, zdali se mu někdo nedobývá do spížky, a nikdo tam nebyl, tak zase vrávoral, zpátky, sfoukl svíčku a vlezl do postele. A tu zase slyšel ten zvuk.
“Jsi to ty, prasátko?” řekl. Ale Prasátko to nebylo. “Pojď dál, Kryštůfku Robine,” řekl. Ale Kryštůfek Robin nešel. “Řekni mi to až zítra, Ijáčku,” řekl ospale. Ale bručení se ozývalo dál.
“Uorauorauorauora,” řek kdosi a Pú si uvědomil, že vlastně vůbec nespí. “Co to mohlo být?” přemýšlel. “V Lese je plno zvuků, ale tenhle je jiný. Není to ani vytí, ani vrčení, ani štěkot, ani ten zvuk, který děláme, než začneme přednášet básničku, ale je to nějaký cizí zvuk a dělá ho nějaké cizí zvíře.
A dělá ho před mými dveřmi. Vstanu tedy a požádám je, aby to tu nedělalo.” Vstal a otevřel přední dveře. “Nazdar!” řekl Pú pro případ, že by venku někdo byl. “Nazdar!” řekl kdosi. “Hm!” řekl Pú. “Nazdar!” “Nazdar!” “No vida!” řekl Pú “Nazdar!” řekl neznámý a myslel si, jak dlouho to ještě potrvá.

Pú chtěl právě říci počtvrté “Nazdar!”, ale pomyslel si, že to raději neřekne, a místo toho řekl: “Kdo je to?” “Já,” řekl hlas. “Aha!” řekl Pú. “Tak pojď sem.”
Tak ten kdosi přistoupil a ve světle svíčky se s Púem na sebe podívali. “Já jsem Pú,” řekl Pú. ” “Já jsem Tygr,” řekl Tygr. ” “Jéje!” řekl Pů, protože dosud nikdy takového tvora neviděl. “Ví o tobě Kryštůfek Robin?” “To se rozumí,” řekl Tygr. “Teď je už půlnoc, tak by byl čas jít spát,” řekl Pú. “A ráno budeme mít k snídani med. Jedí Tygři rádi med?” “Tygři všecko rádi,” řekl Tygr vesele. “Když tedy rádi spí na zemi, lehnu si já zas do postele,” řekl Pú, “a ostatek necháme na ráno.
Dobrou noc.” Vlezl zase do postele a za okamžik usnul.

The post Populární Milne, Shepard, medvídek Pú a historie světové knihy first appeared on Čítárny.

Jak se dá říct úryvek notoricky známé lidové básničky pro děti “Skákal pes, přes oves” stokrát jinak, ale stále hezky česky.

„Ten náš pes“
Ten náš pes, skákal dnes,
skákal taky včera.
Bude tak skákat zas
zítra do večera.

„Nechoď tam“
Nechoď tam, prší tam,
je tam velký bláto,
upadneš, nevstaneš,
budeš volat táto!

Původ říkánky “Skákal pes, přes oves” není známý.
Žádný konkrétní autor, rok vzniku ani první zápis se nedochoval. Patří mezi anonymní lidové texty, které se předávaly ústně z generace na generaci už po mnoho desetiletí.
Existuje i celá sbírka, kde básníci a autoři (Mácha, Erben, Nezval, Seifert, Kryl, Nohavica, Horáček aj.) přepsali říkanku ve svém stylu.

BĚŽNÁ ČEŠTINA
Skákal pes, přes oves,
přes zelenou louku.
Šel za ním myslivec,
péro na klobouku.
Pejsku náš, co děláš,
žes´ tak vesel stále?
Nevím sám, řek´ bych vám,
hop a skákal dále…

PRAŽSKÁ ČEŠTINA
Skákal pééés přes ovééés,
přes zelenou loukúúú.
Šel za nííím myslivéééc,
pééro na kloboukúúú.
Pééjsku náááš, co děláááš,
žes tak vesél stáálééé ?
Navím sáám,řek´ bych vááám,
hóóp a skákááál dááálé…

OSTRAVSKA ČEŠTINA
Skače čuba přes obile,
šibko hupe přes luku.
Za ňu chachar v kamizole
fajne brko v klobuku.
Jak se vališ, co se chlameš,
co se ščuřiš jako cyp ?
Prd ti řeknu, také zname
a zas vali do kajsik…

HANÁCKÁ ČEŠTINA
Skókal pések přes ovések,
přes zelenó lóko.
Šél za ním meslivéc,
péro na klobóko.
Pésko náš, co stvóřáš,
že sa lóhníš z čoňo ?
Neřéš mja konópko,
valím rychlo, koňo…

VALAŠSKÁ ČEŠTINA
Skáče hafik ces obilé,
ces zelenú pastvinku.
Išél za ním střílač milé,
na klobúku mrcinku.
Hafe víš, co robíš,
že sa řehceš fčílkáj ?
Nevím sám, vykuádám,
hop, skočíl jak pílka…

BRNĚNSKÁ ČEŠTINA
Bere čokl glajze grýnó,
hópe lúpink přes kajzec.
Za nim kópe plótve rýnó,
plotňák jégr na Oltec.
Co se pecní, těžké lochec,
kvaltuj fligny, haltni vály.
Žádné ánunk, čokl borec,
migne cemrem a de pali…

ČEŠTINA NEVZDĚLANCE
Hopy haf haf přes chramst šumi,
přes travyčka mňami mňam.
Pán i flinta naňho čumi,
sako z husi v čapce mam.
Hafik haf, co práca fuj,
že smých tlama široká,
Slovo já však f tlamje hnuj,
hopy hop jak divočák…

POLICEJNÍ ČEŠTINA
Dne 18.8. t.r. jsem prováděl spolu s nstrm. Hyhlíkem pravidelnou obchůzku. Na konci ulice Polní jsme legitimovali osobu mužského pohlaví
konající chůzi po poli spolu se psem, který skákal přes blíže nezjištěné obiloviny. V osobě byl námi zjištěn jistý M. Slivec v uniformě  zaměstnance Správy lesů. Muž i pes jevili známky rozjařenosti. Na přímý dotaz po příčině jejich veselí uvedl pes, že mu to není známo a pokračoval v již výše zmíněné činnosti. Jmenovaný M. Slivec k dotyčné věci doznal, že pes skáče proto, že se nažral tzv. trávy. Provedli jsme zajištění obou pachatelů a sdělili jim obvinění z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek podle paragrafu 187 trestního zákona.

Ilustrace Mikoláš Aleš

Knihy a online katalogy říkadel:

Karel Jaromír Erben: Prostonárodní české písně a říkadla (vydáno 1862–1864)
Nejstarší a nejvýznamnější vědecká sbírka českých lidových písní a říkadel.

Velká kniha českých říkadel (ilustroval Josef Lada)
Sbírka nejznámějších lidových říkadel, písniček, rozpočítadel a hádanek.

Česká lidová říkadla (různí autoři, např. s ilustracemi manželů Izákových)
Téměř 350 říkadel a písniček, známé i méně známé, velmi pěkně ilustrované.

Katalog lidové písně ONLINE >> https://folksong.eu/
Projekt digitalizace sbírek lidové hudby.
Katalog lidové písně je elektronický nástroj pro srovnávací výzkum melodií a textů lidových písní z různých oblastí Evropy. Projekt založil Jan Koláček v roce 2015.

The post Básnička a říkadlo, Skákal pes, přes oves, sedmkrát jinak a stále česky first appeared on Čítárny.

Ačkoli to Charles Dickens (7.2. 1812- 9.6. 1870) dělal nenápadně a zčásti zřejmě podvědomě, byl zřejmě jedním z nejpodvratnějších autorů své doby, a přece zbožňován, a to dokonce i autoritami, proti kterým brojil. Jak je to možné? Tušíme to jenom, ale co z jeho děl vyčteme, je nepochybné, pevné, egoistní, solitérní a možná i „postmoderní“ (radši to dávám do uvozovek) přesvědčení, že pouze jedinec bývá dobrý.

„Ve schopnosti vyvolat vizuální představu nenajdeme jemu rovného. Když Dickens něco popíše, už to před sebou vidíte po zbytek života.“
George Orwell.

A onu Dickensovu víru nezastřel ani nepotlačitelně „dickensovský“ humor. S tou skálopevnou vírou napadá vládu, s ní slovně napadá i parlament, který mu přijde k ničemu.
Poznal jej totiž jako parlamentní zpravodaj detailně.
Napadá ovšem rovněž aristokraty, ale i odboráře. Dickens dále pohrdá reky všech bitev, a to tak moc, že bitvu vlastně ani nikdy nepopíše. Napadá důstojníky, ale napadá i stávkující, a prý: „Domluvte se navzájem!“ Tak by jim poradil.
Útočí zrovna tak na byrokraty, opovrhuje tlučhuby a politikou. Kromě toho ale napadá i školství, tedy školství jeho časů, a to ačkoli sám žádné kloudné vzdělání neměl. Anebo právě proto?

Nepokrytě věří, že o nic nepřišel. I ve svém vůbec posledním dokončeném románu Náš společný přítel (1865) ještě pokračuje v podvracení a napadá i závěti, kterými „mrtvoly“ ovládají osudy nás živých.
Jeho Nadějné vyhlídky (1861) dokonce brojí i proti mecenášství, což je v případě spisovatele šokující a naprosto nevídaný paradox. Dickens byl zkrátka génius, který atakoval kdeco, jenže… Jenže jaksi rafinovaně a po anglicku. Ano. I při ráně vám Dickens sugeruje dost možnou pravdu, že ty „zlé“ instituce stejně nejlze zrušit, jelikož jejich bídnost v podstatě bují už v nás. Tou bídností institucí i politiky je totiž už lidská povaha.

Čtu Dickense rád, i když pouze stopově a pomalu, ale někdy ho čtu a představuji si, jak tvořil.
A jak kladl na papír písmena i ve strachu z drsných stránek života, například revolucí, a spolu s Orwellem dobře vnímám i to, nakolik se mu hnusí londýnské slumy a že nemá iluzí o valné části chudiny, ba dělnictva. Jako v podstatě později i H. G. Wells (1866-1946), ten chabější Dickens nové doby…

Dickens se zcela vymykal světu, ale nelze si přesto neuvědomit, že bouřit a brojit jako uhlazený gentleman je vždy zatrolené snazší, jelikož jako uhlazený gentlemani jisté části reality prachsprostě ignorujete, i když si to třeba nepřipouštíte.
„Vyvstává tak dojem celých skrytých vrstev obyvatelstva, které má Dickens za společensky nepřijatelné,“ zformuloval to skutečně nejlépe už zmíněný Orwell a já nijak nepopírám, že mi při psaní tohoto textu otevíraly oči právě oči George Orwella…

Dětství Dickense aneb kořeny jeho života, myšlení a spisovatelství
Jeho dětství plynulo zpočátku mimo bídu. Bylo navíc esteticky věnčeno – rok co rok takřka ladovskými zimami, které ale podivuhodně zůstaly naprostou tehdejší anomálií.
Idyla se otřásla v jeho dvanácti letech. Pro dluhy mu zavřeli otce a dítě se ocitlo „ve výrobě“. Bez uvozovek. Je charakteristické, že se za to sice přímo nestyděl, ale hanbil se hluboce za styky s „nižšími hochy“. Zraňovaly ho totiž, jak vzpomíná, a ještě po dvaceti letech se místům té zkušenosti vyhýbal, protože „by tam plakal“ (chodil, jak známo, intenzivně Londýnem s představou, že musí denně prochodit přesně tolik času, kolik ho strávil nad papírem).

Trudné období dětství Dickens později vytěžil, pravda, ale jinak o práci naprosto nepíše.
Intuitivně se této tematice vyhýbá a je rozeným protikladem autorů socialismu, kteří chodili „sát“ materiál do továren. Za plentu přitom Dickens skrývá nejen pot, ale dokonce i nezpocené „džoby“ svých hrdinů. Proč? Je to „nuda“.
A tak není divu, že musel děje postrkávat všelikými záměnami a intrikami… A aby se – snad, proboha, náhodou – komukoli líčením lopoty nezhnusil, obětuje Dickens na oltář chlácholení i notný kus vlastního nadání. Zapírá talent vystihnout i šedou realitu a radši bohapustě vrší náhody a viktoriánsky větví zápletky. „Když se ale pokusí o akci, začíná melodrama,“ postřehl s pousmáním Orwell. A podle mého viděl instituce celý život očima toho ve dvanácti letech raněného anarchisty (Jak mne tam jenom mohli rodiče dát? MNE?) a „pro jistotu“ útočil na všechno, ale o stezkách k nápravě vůbec nepřemýšleje.

Disponoval k tomu navíc (až jako mnohý vojevůdce) i morbidní pamětí na detaily a tak neskutečně živě vyprávěl, že to zastřelo vše.
Opravdu vše. A ačkoli se tato vlastně plevelná a odbíhavá představivost stávala bez ustání kontraproduktivní, nikdy kupodivu nezadusila příběh. Příběhy, ve kterých se dokonce i Dickensova rouhavá nevíra ve smysl zapojování se jedince do společnosti jeví jako vysoce oprávněná. „Smysl má jen soukromý život, Jinak nic.“ To jako by říkal. „Já chápu literární tvorbu. Já ještě chápu herce…“
(Toužil být hercem a vlastně jím taky byl, i když spíše jako amatér…) „Tak. Ale ostatní zaměstnání jsou prostě fax pas.“

„Sednu si ke psaní a prostoupí mě blahodárná síla,“ píše Diskens.
A jak připomíná Vladimír Korner: „Styl je záležitostí první věty, a ta k vám přijde sama. Nikdy nejde vyspekulovat.“
To o Dickensovi zcela platí.
„A jsou velmi dobří spisovatelé jako Thackeray anebo Trollope anebo Colette,“ rozlišuje ještě jemněji Truman Capote, „ale pak máte i skutečné umělce. Flaubert. Proust… A taky Charles Dickens.“

Capote má určitě pravdu, nicméně se často čehosi nedostává těm, kterým hodně přebývá, abych tady parafrázoval Nezvala, a Dickens si jednoduše neuměl představit oddanost muže svému životnímu poslání – s jednou výjimkou. S výjimkou Copperfieldovy touhy psát. Jinými slovy, Dickense malilinko sráží dolů jeho absolutně bezbřehý egocentrismus.

Neměl na tyto představy zkrátka „buňky“, a tak žádný div, že v konečném důsledku vlastně nejvíc brojí za to, aby se jeho hrdinové už konečně mohli válet kdesi za vodou a s pytlem dukátů.
Svým způsobem je to autor i pro milionáře a… „Byl bez jediného vážnějšího zájmu o cokoli,“ vidí ho ještě černěji George Orwell. Charles Dickens se díval, chodil, ale žil v sobě jako autista. Mistrně předčítal a exhiboval až na okraj infarktu, čímž si neskutečně vydělal, snad i hezky hrál na jevišti (a hezký byl), ale vynalézavý jinak zůstal pouze v tom, jak skloubit věty. V román. A třeba „nové objevy“ ho prokazatelně naprosto nezajímaly. Dickens byl totiž intelektuálně zcela nezvídavý, ale když se nad tím zamyslíme, proč by nás to vlastně mělo šokovat?

A přece mu mohla být i celá psychologie jeho románů ukradena a pro filozofii si vystačil s věru ryze britskou výzvou „helejte, hrajte slušně, jo?“, přičemž ještě k tomu právě sporty naprosto nebritsky ignoroval, takže se o nich slůvka nedočteme!
A to se za jeho časů už také hojně provozovaly. Dickense to nebralo. Omalovával doma radši kraslice. Psal, ale omalovával fakticky jenom povrch. Měl zcela filmové vidění a zcela filmový způsob psaní, i proto lidi devatenáctého století tak uhranul. Přibližovačka, celkový záběr, detail… To zvládal až neskutečně bravurně. Jeho vidění bylo přesné. Ale – abych to zjednodušil – byl „jenom“ Zdeněk Burian. Nešel hloub.

V literatuře to ale stačí, ba je to cesta do nebe. Nemají nám snad asociace naskakovat samy a co víc, každému jenom podle jeho ustrojení? Hemingway by to podepsal a nad jeho knihami se to taky děje.

Jakmile začnete něco „vysvětlovat“, jste totiž jako spisovatel mrtev.
A když si na vás čtenář nepřijde sám, smíte mrtvým taky zůstat.

Jedno ale opatrník Charles Dickens potlačit nedokázal. Svůj zájem o zločin.
Ne, nikdy nenapadá policii, což je zajímavé, ale neodbytně ho poutaly veškeré krvavé a senzační absurdnosti. Pouťově se vyžíval v morbiditách, nekrofilii a sadismech. Popsal samovznícení člověka a tak rád strašil. I když pomineme magii povídek jako Vánoční koleda (1843) či Kouzelná rybí kostička (1868), i bez ní v sobě nesu pár jeho „hororů“, které nejsou zbytečné.
Třeba mně Dickense kdysi pomohly objevit a milují ho pro ně i čtenáři pokleslé literatury.

Ve Smutečním závoji (1837) zve šílená žena lékaře ke svému už popravenému synovi.
Boj o život (1846) je drama orlího hnízda zdobící staré čítanky.

Následovala kniha Začarovaný (1847), Štvanec (1848) a Strastiplná dobrodružství anglických zajatců (1857) – o boji s karibskými piráty.
Také Strašidelný dům (1859) a především možná nejlepší duchařská povídka na světě Železniční křižovatka v Mugby (1866) – o přízraku varujícím hradláře před neštěstím onou mrazivou výzvou „hej, vy tam dole“.

Tato pasáž povídky Železniční křižovatka v Mugby (1866) je považována za vrchol Dickensovy mistrovské schopnosti vytvořit napětí jen popisem místa a chování postavy.

„Hej! Vy tam dole!“

Když uslyšel hlas, který ho takto volal, stál ve dveřích své budky s praporkem v ruce, stočeným kolem krátké tyče. Člověk by si byl pomyslel, vzhledem k povaze terénu, že nemohl pochybovat, odkud ten hlas přichází; ale místo aby se podíval nahoru, kde jsem stál na vrcholu strmého zářezu téměř přímo nad jeho hlavou, otočil se a podíval se dolů po trati. Bylo v tom způsobu, jakým to udělal, něco pozoruhodného, i když bych za nic na světě nedokázal říct co. Vím však, že to bylo dost pozoruhodné, aby upoutalo mou pozornost, ačkoli jeho postava byla zkrácená perspektivou a zastíněná hluboko v tom hlubokém příkopu, zatímco já jsem stál vysoko nad ním, tak nasáklý září hněvivého západu slunce, že jsem si musel rukou zastínit oči, než jsem ho vůbec spatřil.

„Hej! Dole!“

Poté, co se díval dolů po trati, se znovu otočil, zvedl oči a spatřil mou postavu vysoko nad sebou.

„Je tu nějaká cesta, po které bych mohl sejít dolů a promluvit s vámi?“

Podíval se na mě nahoru bez odpovědi a já jsem hleděl dolů na něj, aniž bych ho příliš brzy tlačil opakováním své zbytečné otázky. Právě v tu chvíli se dostavil neurčitý otřes v zemi i ve vzduchu, který se rychle změnil v prudkou pulzaci a přibližující se řev, až jsem ucouvl, jako by měl sílu strhnout mě dolů.
Když pára, která se zvedla z toho rychlého vlaku až do mé výšky, prolétla kolem mne a odsklouzla pryč přes krajinu, podíval jsem se znovu dolů a spatřil jsem, jak znovu svinuje praporek, který ukazoval, když vlak projížděl.

Opakoval jsem svůj dotaz. Po chvíli, během níž se na mne zdál dívat s upřenou pozorností, ukázal stočeným praporkem směrem k bodu na mé úrovni, asi dvě stě nebo tři sta yardů vzdálenému. Zavolal jsem na něj dolů: „Dobře!“ a vydal se k tomu místu. Tam, díky pečlivému rozhlížení kolem sebe, jsem našel hrubou klikatou sestupnou stezku vytesanou do skály, po níž jsem sešel.

Zářez byl nesmírně hluboký a neobyčejně strmý. Byl vyhlouben v lepkavém kameni, který se stával čím dál mazlavějším a mokřejším, jak jsem sestupoval. Z těchto důvodů mi cesta připadala dost dlouhá, abych měl čas vzpomenout si na zvláštní výraz neochoty nebo nátlaku, s nímž mi tu stezku ukázal.

Když jsem sešel dost nízko po té klikaté cestě, abych ho znovu uviděl, spatřil jsem, že stojí mezi kolejemi na místě, kudy vlak před chvílí projel, v postoji, jako by čekal, až se objevím. Měl levou ruku u brady a levý loket spočíval na pravé ruce zkřížené přes prsa. Jeho postoj byl plný takového očekávání a bdělosti, že jsem se na okamžik zastavil a žasl nad ním.

Pokračoval jsem v sestupu a když jsem vystoupil na úroveň železnice a přiblížil se k němu, viděl jsem, že je to tmavý, nažloutlý muž s tmavým vousem a poněkud hustým obočím. Jeho stanoviště bylo na tak osamělém a ponurém místě, jaké jsem kdy viděl.
Na obou stranách kapající mokrá stěna zubatého kamene, která vylučovala veškerý výhled kromě úzkého pruhu oblohy; perspektiva jedním směrem byla jen křivým prodloužením této velké kobky; kratší perspektiva druhým směrem končila v ponurém červeném světle a ještě ponuřejším vchodu do černého tunelu, jehož masivní architektura měla barbarský, skličující a odpudivý ráz. Tak málo slunečního světla se kdy dostalo na toto místo, že z něj vanul zemitý, mrtvolný zápach; a tolik studeného větru jím proudilo, že mě to prochladlo, jako bych opustil přirozený svět.

Nikdy už také nevytěsním vzpomínku na kratičký drasťák Svíčka (česky 1971, Karavana 39), ve kterém autor – zcela v Poeově duchu – líčí až do posledního detailu pocity muže přivázaného k výbušnině propojené doutnákem se středem titulní svíčky, která… Uhořívá a uhořívá, cha cha cha!

A další napínáky ukuchtil Charles Dickens se svým švagrem Wilkie Collinsem (1824–1889).
Jmenují se Vrak Golden Mary (1856) a Poselství z moře (1860), a napsali i rafinovaný nervák Průjezd zakázán (1867), Vlastně jenom v románech Dickens tyhle touhy a tuto tematiku tlumí, i když taky ne všude a s určitou výjimkou Záhady Edwina Drooda (česky 2008).

Jenže právě u této knihy, Záhady Edwina Drooda, vše končí.
V pátek 9. června 1870 ani ne šedesátiletý Dickens nečekaně zemřel uprostřed dvaadvacáté kapitoly této překvapující a na pokračování vydávané knihy.
O zajímavém příběhu této poslední podivné knihy čtěte zde>>

The post Charles Dickens. Jedinečně čtivý, podvratný i zvrácený světový autor first appeared on Čítárny.