George Orwell vydal dystopický román 1984 v roce 1949. Varoval v něm před totalitními režimy, který viděl nejen v Německu, ale hlavně v Británii. O Sovětském svazu toho ještě moc nevěděl a když tak zprostředkovaně. Jaké ale byly hlavní témata, kterými se vyznačují fašistické totalitní režimy a která Orwella asi nejvíce zajímala?

Absolutní moc státu a její mechanismy
Manipulace pravdy a historie
Sledování a ztráta soukromí
Kontrola myšlení a jazyka (doublethink, ideozločin, Newspeak)
Zničení individuality, rodiných vazeb a nástup koletivizace a lidských citů (láska, sex, vzpoura)
Válka jako nástroj kontroly společnosti a šíření strachu
Beznadějný boj jednotlivce proti systému

Dvanáct klíčových výroků z knihy 1984.
Tyto výroky jasně ukazují, na čem Orwell pracoval nejvíce: Nešlo mu primárně o technologii nebo válku samotnou, ale o psychologii moci.
Jakým způsobem totalitní systém ničí pravdu, paměť, jazyk, city a nakonec i samotnou schopnost myslet nezávisle.
Kniha je varováním, že nejhorší není jen fyzické, brutální násilí na lidech, ale přepisování reality tak, aby lidé dobrovolně milovali svého utlačovatele.

Výroky jsou seřazené přibližně podle průběhu děje od začátku ke konci.
Každý výrok ukazuje, na čem Orwell pracoval a co ho nejvíce znepokojovalo.
Jakákoliv podobnost s totalitním systémem zvaným EU je čistě náhodná.

1. „Velký bratr tě sleduje.“

Tento ikonický výrok, který se objevuje již na prvních stránkách románu na plakátech všude ve městě, představuje všudypřítomnou a neúprosnou surveillance totalitního státu.
Orwell tímto jednoduchým heslem ilustruje, jak režim ničí soukromí a svobodu jednotlivce – občané jsou neustále sledováni skrze telescreeny, které byly povinně všude. Tudy byly sledovány rozhovory a způsob myšlení lidí, což samozřejmě vede k permanentní paranoie a autocenzuře.
Téma ho nejvíce zajímalo jako mechanismus kontroly skrze strach z pozorování.
To nahrazuje fyzické násilí a udržuje společnost v poslušnosti, přičemž ukazuje, že skutečná tyranie začíná v hlavách lidí.
Orwell psal 1984 v době, kdy nebyly sociální sítě ani internet. Jen televize, rozhlas a noviny.

2. „Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.“

Toto trojice hesel Strany, vytištěná na pyramidě Ministerstva pravdy, je vrcholným příkladem doublethinku – schopnosti věřit dvěma protichůdným myšlenkám současně.
Orwell odhaluje, jak totalitní propaganda převrací význam slov. Jak jednoduše udržuje věčný stav války, která slouží k vyčerpání zdrojů a sjednocení společnosti proti neexistující bezpečnostní hrozbě a neexistujícímu nepříteli.
Tento výrok ukazuje Orwellovu fascinaci manipulací jazyka a reality, kde pravda přestává existovat a lidé přijímají absurditu jako normu, což je základní pilíř udržení moci.
Nevědomost začíná vždy ve školství, snižováním kvality vzdělávání a omezováním znalostí a souvislostí.

3. „Kdo řídí minulost řídí i budoucnost. Kdo řídí současnost řídí minulost.“

Winston Smith toto heslo opakuje při své práci v Ministerstvu pravdy, kde neustále přepisuje noviny a historii. Orwell zde zdůrazňuje, jak totalitní režim ovládá kolektivní paměť, aby nemohl vzniknout žádný odpor. Bez minulosti není srovnání s přítomností a bez pravdy není budoucnost. Téma manipulace historie bylo pro Orwella klíčové, protože ukazuje, že diktatura nejen potlačuje fakta, ale aktivně je vytváří, čímž ničí samotný základ lidské identity a kritického myšlení.

4. „Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři. Jestliže toto je dáno, všechno ostatní z toho vyplyne.“

Winston toto prohlásí v okamžiku vnitřního vzdoru proti Straně, která požaduje, aby lidé věřili, že 2 + 2 = 5. Orwell tím definuje svobodu jako schopnost držet se objektivní pravdy i za cenu pronásledován. Bez svobody se všechno stává relativním a podřízeným moci.
Tento výrok odráží jeho hluboký zájem o teorii poznání v jakékoliv totalitě: když režim ovládne i matematiku a logiku, jednotlivec ztrácí jakýkoli základ pro odpor.

5. „Ideozločin nepřináší smrt: ideozločin je smrt.“

Toto varování popisuje, jak Strana trestá nejen činy, ale i myšlenky.
Ideozločin (thoughtcrime) vede k vymazání člověka z existence. Orwell jasně chápe, že totalita směřuje k totální kontrole mysli, kde i pochybnost je smrtelná.
Téma ho zajímalo jako extrémní formu psychologické tyranie, inspirované ideologicky vedenými soudními procesy, kde strach z vlastních myšlenek ničí lidskou autonomii dříve, než přijde fyzický trest.

6. „Dokud nebudou uvědomělí, nebudou se bouřit, a dokud se nevzbouří, nemohou se stát uvědomělými.“

Winston takto uvažuje o 85 % populace, která, ideálně “vymytá”, zůstává v nevědomosti díky chlastu, pornografii a loteriím. Orwell zde logicky analyzuje, proč takto zmanipulované masy nejsou zdrojem revoluce.
Totalitní systém je udržuje v permanentní apatii. Tento výrok odhaluje jeho pesimismus ohledně lidové vzpoury. Neuvědomuje si, že k revoluci stačí 20% aktivního obyvatelstva, která masu zmanipuluje na svou stranu..

7. „Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou.“

Popsáno při Winstonově práci, kde falšuje záznamy. Orwell zde popisuje cyklus manipulace, kde nejen historie mizí, ale i vzpomínka na její změnu.
Téma vymazávání minulosti bylo pro něj centrální, protože ukazuje, jak totalita ničí samotnou možnost objektivního poznání a vytváří věčný přítomný stav, ve kterém vedoucí “elitní” struktura má vždy pravdu.

8. „Cílem moci je moc.“

O’Brien toto říká Winstonovi během mučení v Ministerstvu lásky. Odhaluje mu, že Strana neusiluje o štěstí, bohatství ani ideály, ale o čistou, věčnou nadvládu.
Orwell zde shrnuje filozofii moci: totalita není prostředek k cíli, ale cíl sám o sobě.
Tento výrok směřuje k poznání, že takové autoritářské systémy nelze reformovat, ale jen zničit.

9. „Nejúčinnějším způsobem, jak zničit lidi, je popřít a zničit schopnost chápání jejich historie.“

Toto shrnuje strategii Strany vůči jednotlivcům i společnosti. Orwell opakovaně zdůrazňuje, že bez kořenů v minulosti člověk ztrácí identitu a schopnost kritiky přítomnosti.
To je bezepsoru nejrafinovanější forma genocidy duše. Není třeba člověka fyzicky zničit, stačí mu vymazat vědomí. Pak se může dlouhodobě rozvíjet jakákoliv tyranie

10. „Jestli cítíš, že zůstat lidský stojí za to, i když to nemůže mít vůbec žádný konkrétní výsledek, tak jsi je porazil.“

Winston si to opakuje s Julií před zatčením, když se snaží udržet lásku a emoce proti Straně. Orwell zde vyjadřuje naději, že pravá svobodu začíná uvnitř každého člověka.

11. „Chápu JAK; nechápu PROČ.“

Typická reakce loajálních občanů, kteří plní příkazy bez hlubšího porozumění. Orwell tím kritizuje slepou poslušnost, která umožňuje totalitě fungovat
Lidé se stávají součástí stroje, aniž by viděli jeho záměr. Téma ho zajímalo jako psychologický základ, proč se obyčejní lidé stávají spoluviníky zla. (Viz Chaplin a film Moderní doba)

12. „On zvítězil sám nad sebou. Miloval Velkého bratra.“

Závěrečná věta románu po Winstonově zlomení v Mučírně 101. Orwell zde ukazuje úplnou porážku. I nejsilnější rebel se v úspěšném totalitním systému zlomí a bude milovat svého utlačovatele. Tento tragický konec podtrhuje jeho nejtemnější varování:
totalita může zničit nejen tělo, ale i duši, a přeměnit odpor v oddanost jakékoliv zrůdnosti.
To je podstata věčné nadvlády.

The post George Orwell a jeho dvanáct klíčových výroků z knihy 1984 first appeared on Čítárny.

Stojím na kraji lesa nad Březníkem (tím starým Pürstlinkem) a vítr mi fouká do tváře stejně, jako to popisoval Karel Klostermann (13.2. 1848 – 17.7. 1923).
V batohu mám jeho knihy: Ze světa lesních samot a Črty ze Šumavy. Karel Klostermann je teď mým společníkem na cestě, kterou kdysi prošel sám. Když se dívám dolů do údolí, kde stála myslivna, skoro slyším ten skučící vítr z páté kapitoly románu.

„Polovina října minula. Lítaly mraky přes hory a lesy, mraky šedé, nízko se plazící; tu spustily drobný, pronikavý déšť, tu opět husté vločky sněhu… Když pak čirá noc rozestře peruti své, tu oživne bahno vpravo vlevo pod myslivnou: skučí vítr, vrzají kmeny, šumí větve píseň svou, a drobné husté klečí šelestí skoro kovovými zvuky. A z půdy vyráží plamen za plamenem, bludičky modravé, žlutavé, utkávají se v noční svůj ples, vysoko vzplanou, zaniknou vírem, zase pohasínají a zase vzplanou. Kam oko patří, všude, bez konce, bez začátku míhají se tyto příšerné ohně, a vichr k tanci hudbu jim skládá.“

Přesně takové světýlka jsem viděl včera večer nad slatí – tančila, jako by vítr skládal hudbu jen pro ně.
V románu je to dramatické, děsivé i krásné zároveň.
Kořán, Svijanský, Katka – ti všichni tu žili, bojovali s pytláky, se zimou, s osamělostí.
Teď tu stojí jen památník a informační tabule, ale když zavřu oči, vidím tu starou myslivnu, závěje sněhu, které odřízly svět, a tu chvíli, kdy se všechno změnilo vichřicí.

Román je silný příběh, který tě vtáhne dovnitř.

„Bůh ví, jaký osud zanesl revírníka Kořána r. 186* do Pürstlinku, ležícího půl hodiny od bavorských hranic uprostřed lesů a slatin, kam před třiceti roky sotva lidská noha cestu našla. Vysoká pláň; lukami zelenými, šedým mechem prorostlými, vine se potok granátově zarudlé barvy: mladá Otava, která se prýští z útrob hory Luzného, kde prý jsou ještě zdroje zlata, jež za věků dávno zašlých přebytek drahého kovu „křivé“ řece dávaly. Ale teď přebytku zlata již není: vystoupíš ze dveří myslivny, stojí před tebou Luzný, směrem jižním pláň uzavíraje.
Stojí tu, bělavou, kostrbatou hlavu maje v bílé mlhy neb černé mraky zahalenu.
Stojí tu nehybně, věčně mlčí, jako by truchlil nad změnami posledních desítiletí.
S pravé, západní strany ohraničují pláň Plattenhausen, velký a malý Spitzberg, s levé, východní, Moorkopf a Marberg, všecky lesem zarostlé až do těch temen; žádná hluboká roklina, žádná propast mezi horami těmito, jen úzká údolíčka na patách mírných svahů; samá slatinná poušť, příšerná, nehybná, vždy jednotvárná až k zoufání.
Bídný les zimou a vlhkem ke vzrostu se nedostává; bují jen plazivá kleč, skrze niž žádná stezka nevede. Nesčíslné kmeny tlí a hnijí po zemi; pod nimi i vůkol nich líně tekou černé vody, tu a tam v hluboké louže se stavíce. Žádný zvuk, žádný život, žádné ptáče, snad ani žádný hmyz — i těch štiplavých komárů, kteříž dál dole takovou jsou obtíží, marně bys tu hledal.“
xxx

…Nesčíslné kmeny tli a hniji po zemi; pod nimi i vůkol nich líně tekou černé vody… Obrovské smrky s mechem porostlými pařezy a polámanými větvemi; zkroucené, bez kůry stojící kmeny jako mumie v poušti… Černé tůně a temně rudé louže… Ticho mrtvé, jen občas zvonění stáda v dáli.

Procházím stezkou k Luznému a najednou chápu, proč Klostermann musel napsat ten konec – ten nářek:

“Podlehl les po osmihodinném boji s rozkaceným živlem, stromy ležely jako bojovníci… Ach, milý čtenáři, polehly hvozdy nebetyčné — již nevstanou…
Kořán zalomil rukama, zaplakal srdečně: „Můj les, můj krásný les!“

Po vichřici tu ležely kmeny jako padlí bojovníci. Dnes je tu zase les, mladší, ale pořád cítím tu tíhu. Kniha v ruce mi ukazuje, jak příroda dokáže být krutá i velkorysá.

Pak otevřu Črty ze Šumavy. Tady už není žádný vymyšlený příběh. Autor mluví přímo ke mně, jako bychom šli spolu.

Nepopsatelně nádherný majestátní prales je pryč. A ptačí hlasy zvonků, pronikající řezavým zimním ovzduším, jako by kdysi tak nádhernému lesu zvonily hranu. Klesl a už asi nikdy, nikdy nepovstane v původní, panenské kráse, ve své zasmušilé majestátnosti. Bývalo krásně tady nahoře, všude ticho a velebný klid, a jakou volnost člověk pocítil při pomyšlení, že se zbavil lakotných lidí a že v naší krásné vlasti je ještě místo, kde vládne a tvoří jen příroda a že zrovna tady pramení naše nejmilejší řeka Vltava.
A když její vody dospěly až do Prahy, bylo na nich znát, kde se shromáždily a odkud pocházejí; byly tmavé jako rašeliniště bažin, ze kterých plynuly přebytky vody do potoků. Teď v nich převažuje hněď a žluť ornice, kterou deště splachují z polí do řeky. Je těžko popíratelnou skutečností, že obrovské lesy na hranici zadržovaly mraky táhnoucí ze západu a nutily je odevzdat jim své zásoby dešťové vody. Vlhkost se shromažďovala v lesích a bažinách, ze kterých postupně proudila do potoků; řečiště bývala plná vody a přece se záplavy nevyskytovaly tak často, jako nyní. Tahle skutečnost už byla mnohostranně a důkladně zhodnocena; ať ji ti, kterých se týká, nepouštějí nikdy ze zřetele!

Procházím stejnými místy, která popisuje – od Železné Rudy přes Podroklaní až k prameni Vltavy.

Črty jsou tišší, rozjímavější.
Žádné velké drama, ale přesné, láskyplné pozorování: jak kleč šelestí, jak se mlhy plazí přes hřebeny, jak lidé žijí v souladu s tím, co jim kraj dovolí.
Tady je Klostermann nejblíž Thoreauovi .
Jde lesem, pozoruje, přemýšlí a varuje: lesy mizí, stará Šumava umírá. Když stoupám nahoru k vrcholu, román mi dává příběh a emoce, črty mi dávají oči a srdce.
Román je jako bouře a strhne tě. Črty jsou jako tichý déšť po bouři – usazují se hlouběji.

Obě knihy mi teď pomáhají vidět, co už tu není, i to, co tu pořád zůstává.
Sedám si na pařez, listuji a najednou mi dochází:
Klostermann tu není jen spisovatel. Je to průvodce, který mi ukazuje, že Šumava není jen les a hora. Je to místo, kde se člověk setkává s tím největším – s přírodou, s minulostí i sám se sebou.
Když se vracím dolů, vítr zase skučí mezi stromy. Usmívám se. Mám v batohu dvě knihy a pocit, že jsem tu dnes nebyl sám. A zítra půjdu dál s Klostermannem v ruce, po stopách, které nikdy úplně nezmizí.

Karel Klostermann / Ze světa lesních samot
Román vyšel v roce 1891 pro časopis Osvěta; knižně vyšel roku 1894 (někdy uváděn i 1892). Jde o první román volného šumavského cyklu (následují V ráji šumavském a Kam spějí děti).

Karel Klostermann / Črty ze Šumavy (Böhmerwaldskizzen, 1890)
Jedná se o Klostermannovu knižní prvotinu (původně psanou německy). Vznikla z fejetonů, které publikoval v pražském listu Politik (pod názvem Heiteres und Trauriges aus dem Böhmerwalde). Česky vyšla až po jeho smrti (první překlad 1925, známější verze 1986).

Eknihy Klostermanna jsou ke stažení zde >> https://www.klostermann.cz/

The post Klostermann v batohu aneb s knihami českého Thoreaua na Šumavě first appeared on Čítárny.

Když Zamjatin dopsal román “My” (1923) netušil, že kniha bude prvním skutečným vizionářským dílem varující lidstvo před absolutní moci nad jedincem. Ve svém důsledku je jeho příběh natolik inspirující, že ovlivnil další velikány jako byl Huxley, Orwell, Vonnegut, Boye a další. Orwell sám přiznává, že Zamjatin ve francouzštině ho inspiroval k napsání románu 1984.

Jevgenij Zamjatin (1.2. 1884 – 10.3. 1937) ale nepíše svou knihu na základě prožitého reálného budování socialismu v SSSR, jak si mnozí myslí.
Kniha vznikla v roce 1923 a v době kolem Leninovy ​​smrti (21.1.1924) nemohl mít Zamjatin na mysli Stalinův Sovětský svaz. Ten se sice postupně dostává k moci, ale skutečnou moc získává až po velké čistce v letech 1934-36. Navíc podmínky v Rusku v roce 1923 nebyly takové, že by se proti nim někdo vzbouřil, protože život pro drtivou většinu Rusů se stal skutečně mnohem lepším.
Zamjatin se v knize nezaměřuje na žádnou konkrétní zemi, ale na důsledky průmyslové civilizace, která logicky směrovala k totalitě.

Zamjatin intuitivně předpovídá a varuje před prosazováním jedné pravdy a jednoho názoru, před zrůdným odlidštěním, umrtvením myšlení a společenským úpadkem.
V Zamjatinové totalitní společnosti není klasická cenzura (jako zakazování knih), ale totální systém prevence. To znamená, že vše je řízeno tak, aby „zbytečné“ myšlenky ani nevznikly.

„…Ti dva v ráji měli na výběr:
štěstí bez svobody, nebo svobodu bez štěstí. Třetí možnost neexistovala.
Ti hlupáci si vybrali svobodu a co z toho bylo? Samozřejmě, po celé věky potom toužili po okovech.“
Zamjatin / My

Jedná se o klasickou dystopickou scifi na základě tehdejších známých informací a vlastních zkušeností, které měl Zamjatin s politickými režimy.
Málo známý fakt je, že Zamjatin byl vězněn carskou vládou v roce 1906 a poté byl bolševiky uvězněn v roce 1922, dokonce na stejné chodbě stejného vězení.

Když Zamjatin chtěl knihu vydat, byl odmítnut.
Vydána byla teprve kopie knihy, kterou někdo vyvezl za hranice, kde byla přeložena do angličtiny, francouzštiny, češtiny.
A rozhodně není těžké pochopit, proč kniha byla cenzurována.
Zvláště v době známé jako Fialův a Rakušanův cenzurní totalismus (2021-2025), kdy byly bez varování uzavřeny některé informační weby a byl dokonce vytvořený vládní web, který vyzýval k udávání občanů za názor, který nebyl v souladu s názorem vládním. Porovnej s podobnými postupy při nástupu komunismu v ČSR (1948-1955).

Jednoduše řečeno, Zamjatin v knize popisuje povstání obyčejného lidského ducha proti racionalizovanému, mechanizovanému, bezbolestnému světu.
Ve dvacátém šestém století, podle Zamjatinovy ​​vize, ztratili obyvatelé Utopie tak individualitu, že je známo pouze čísly nebo „unif“ (uniforma). Žijí ve skleněných objektech, což umožňuje politické policii, známé jako „strážci“, jednoduchý dohled. Ve stanovených intervalech mohou jednu hodinu (známou jako „sexuální hodina“) snížit clony kolem svých skleněných bytů. Samozřejmě neexistuje manželství, ačkoli sexuální život se nezdá být zcela promiskuitní.

“Uvědomujete si, že to, co navrhujete, je revoluce?”
„Samozřejmě, je to revoluce. Proč ne?“
“Protože nemůže existovat revoluce. Naše revoluce byla poslední a nikdy nemůže existovat jiná. Každý to ví.”
“Má drahá, jsi matematik: řekni mi, jaké je poslední číslo?”
“Ale to je absurdní. Čísla jsou nekonečná. Nemůže být ani poslední.”
“Tak proč mluvíš o poslední revoluci?”
Zamjatin / My

Jednotnému státu vládne tzv. Dobroditel, který je každoročně a jednomyslně znovu volen celou populací.
Lidé žijí na syntetických potravinách a jejich obvyklá rekreace je pochodovat ve čtyřech, zatímco hymna Jednotného státu jim hraje prostřednictvím reproduktorů.
Hlavní zásadou společenství je, že štěstí a svoboda jsou neslučitelné. Vychází z poznání, že v rajské zahradě byl člověk šťastný, ale ve své pošetilosti požadoval svobodu a byl vyhnán na poušť.
Nyní jednotný stát obnovil lidské štěstí odstraněním jejich svobody.

Pojem MY pochází od Boha, a JÁ od ďábla.
Zamjatin / My

Hlavním hrdinou je D-503, hlavní konstruktér lodi zvané Integrál, která má být vyslána, aby i mezi další civilizace roznesla ideu nejvyššího typu lidské společnosti.
Problém nastane, když se zamiluje do I-330. Jde samozřejmě o zločin. Navíc I-330 je členem podzemního hnutí odporu, které provede povstání, které chce strhnout Zelenou stěnu, jež hermeticky obklopuje společnost a izoluje ji od okolní živé přírody. Spiknutí je odhaleno a všichni jsou podrobeni operaci, která z nich učiní jednou provždy poslušné čísla. Jen I-330, která se zamilovala velmi vášnivě, je nejen mučena, ale nakonec rozmetána na atomy Dobroditelovým strojem.

Pak ji zavedli pod Zvon. Tvář jí úplně zbělela, a protože měla oči tmavé a veliké, bylo to velmi krásné. Když začali ze Zvonu odčerpávat vzduch, zaklonila hlavu, přivřela oči, rty sevřené – to mi něco připomínalo. Dívala se na mne, dokud se jí oči docela nezavřely.
Pak ji vytáhli ven, pomocí elektrod ji rychle přivedli k vědomí a znovu ji posadili pod Zvon. To se opakovalo třikrát – a přece neřekla ani slovo. Ostatní, které přivedli s tou ženou, byli poctivější – mnozí z nich začali mluvit hned. Zítra vystoupí všichni po stupních Dobroditelova Stroje.
Zamjatin / My

Stroj Dobroditele vymyslel Zamjatin jako vylepšený model gilotiny, který oběť okamžitě redukuje na ekologicky čisté složky: kouř, kal a čistou vodu.
Ovšem i poprava zde má jiný rozměr. Jedná se o rituální lidskou oběť, která umožní, aby jediná pravda Dobrodince a tím i celé společnosti se vrátila do pevných ideových základů. Popravy jsou vykonávány za účasti Dobroditele a jsou doprovázeny oslavnými básněmi.

Podobnost s knihou Huxlee (Překrásný nový svět) je na místě.
Atmosféra obou knih je podobná a jedná se zhruba o stejný druh společnosti, který je popsán, i když Huxleyho kniha ukazuje mnohem menší politické povědomí a je více ovlivněna nedávnými biologickými a psychologickými teoriemi. To vyplývá z toho, že Huxley se zabýval psychotropními látkami a jejich působením na lidské psyché. Proto také tvrdí, že vize budoucnosti lidstva bude ovlivněna touhou po štěstí pomocí drog.
Aldous Huxley předvídal, jak bude vypadat otrocká budoucnost

Výpisky z díla / J. Zamjatin / My / Kniha byla dopsána v roce 1923!!!!

Opravdu jsem já, D-503, napsal těchhle dvě stě dvacet stránek? Opravdu jsem někdy cítil – nebo myslel, že cítím – něco takového? Písmo je moje. Pokračuji stejným písmem, ale stejné je naštěstí jen to písmo. Žádné blouznění, žádné nesmyslné metafory, žádné city – jen fakta. Protože jsem zdráv, jsem naprosto, absolutně zdráv.
Usmívám se – musím se usmívat, vždyť mi vyndali z hlavy nějakou třísku a mám teď hlavu lehkou, prázdnou. Vlastně ne prázdnou, ale nemám v ní nic cizorodého, co by překáželo úsměvu (úsměv je normální stav normálního člověka).
Fakta jsou tato: Onoho večera sebrali mého souseda, který učinil objev o konečnosti vesmíru, mne a všechny, kdo tam s námi byli, protože jsme neměli potvrzení o Operaci, a odvezli nás do nejbližší posluchárny (číslo posluchárny je mi nějak známé) – sto dvanáct. Tam nás přivázali ke stolům a  podrobili Velké operaci.

Za 120 dní skončí stavba INTEGRÁLU.
Blíží se veliká historická chvíle, kdy se první INTEGRÁL vznese do kosmického prostoru. Před tisíciletím podřídili vaši hrdinní předkové moci Jednotného státu celou zeměkouli. Na vás je dosáhnout ještě slavnějšího vítězství:
zintegrovat skleněným, elektrickým, ohňodechým INTEGRÁLEM nekonečnou rovnici vesmíru.
Na vás je vložit blahodárné jařmo rozumu na nevědomé bytosti sídlící na jiných planetách – snad ještě v divošském stavu svobody. Nepochopí-li, že jim přinášíme matematicky neomylné štěstí, jsme povinni jim je vnutit. Ale dříve než zbraně vyzkoušíme slovo.
Jménem Dobroditele oznamuje se všem číslům Jednotného státu:
Každý, komu nechybějí vlohy, je zavázán sepisovat traktáty, tendenční poezii, manifesty, ódy nebo jiná díla o kráse a vznešenosti Jednotného státu.
To bude první náklad, který ponese INTEGRÁL.
Ať žije Jednotný stát, ať žijí čísla, ať žije Dobroditel!

Už v dětství, ve škole jsme všichni (a vy snad také) četli nejvýznamnější z dochovaných památek staré literatury – Jízdní řád.
Ale srovnejte ho s Deskami – a uvidíte vedle sebe tuhu a démant.
Obojí má stejný základ – C, uhlík – ale jak věčný je démant, jak je čirý, jak září. Komu by se netajil dech z dunivého letu stránkami Jízdního řádu. Ale Hodinové desky mění každého z nás v ocelového šestikolého hrdinu veliké básně.
Každé ráno s šestikolou přesností v touž hodinu a touž minutu vstáváme, vstávají nás miliony jako jeden muž. V touž hodinu všechny ty miliony současně začínají pracovat a současně končí. Sliti v jediné tělo o milionech rukou, v touž vteřinu určenou Deskami zvedáme k ústům lžíci, v touž vteřinu jdeme na vycházku, do posluchárny, do sálu Taylorových cvičení nebo se ukládáme ke spánku…

Vyprávěj něco dětem, dopovíš do konce, a přece se pořád ptají: a dál, a proč? Děti jsou jediní odvážní filozofové. A odvážní filozofové jsou bezpodmínečně dětmi. Zrovna tak to vždycky má být, jako to dělají děti: a co dál?

Sám křesťanský, milosrdný Bůh, který pozvolna upaluje všechny nepokorné na ohni pekelném – cožpak ten není kat? A cožpak těch, které upálili na hranicích křesťané, bylo méně než upálených křesťanů? Ale uvědomte si, že tohoto Boha přesto velebili po celé věky jako Boha lásky. Absurdita? Ne, naopak: krví psaný patent na nevyhladitelnou životní moudrost člověka. Už tenkrát – ten kosmatý divoch chápal: pravá, algebraická láska k lidstvu je nutně nelidská – a nutným příznakem pravdy je její krutost.
Jak je možné, že starověkým lidem nebyla nápadná všechna nesmyslnost jejich literatury a poezie. Obrovitá, úžasná síla uměleckého slova přicházela nazmar.
Je to směšné – každý si psal, co ho napadlo. Stejně směšné a hloupé jako to, že jejich moře tupě naráželo celý den do břehů a miliony kilogrammetrů obsažené ve vlnách dodávaly vznět jen citům milenců. My jsme z milostného šepotu vln vytěžili elektřinu, z šelmy prskající vzteklou pěnu jsme udělali domácí zvíře; a stejně jsme zkrotili a osedlali kdysi divoký živel poezie. Dnes už není poezie opovážlivým slavičím tlukotem – je státní službou, je prospěšná.

Zítra uvidím to neměnné, z roku na rok se opakující, ale pokaždé nově vzrušující divadlo: obrovskou číši souhlasu a zbožně zvednuté ruky. Zítra je den každoročních voleb Dobrodince. Zítra opět svěříme Dobrodinci klíče od skálopevnosti našeho štěstí. Samozřejmě, nemá to nic společného s bezhlavými, neorganizovanými volbami ve starověku, kdy dokonce, směšné to jen říct, nebyl znám ani výsledek voleb. Budovat stát na nevypočitatelných náhodách, může být něco absurdnější?

„Je to s vámi zlé! Zřejmě se vám udělala duše.“
Duše? To divné, prastaré, dávno zapomenuté slovo. Říkáváme někdy „z hloubi duše“, „promluvit do duše“, „oduševnělý“, ale duše…
„Je to… moc nebezpečné?“ zamumlal jsem.
„Nevyléčitelné.“
„A… oč vlastně jde? Neumím… si to… představit.“

„Víte… jak bych vám to… Tak se podívejte – plocha, povrch, třeba zrcadlo. A na té ploše jsme my dva a teď se tam mihl stín aera. Jenom na povrchu, letmo. Ale představte si, že ten neproniknutelný povrch najednou změkl působením nějakého ohně a nic už po něm neklouže – všechno proniká dovnitř, tam do toho zrcadlového světa.
Z plochy se stalo trojrozměrné těleso, svět, a v nitru zrcadla – ve vašem nitru – je teď slunce, proud vzduchu od vrtule aera i vaše chvějící se rty a ještě něčí. Rozumíte, chladné zrcadlo odráží, odmršťuje, ale tohle vstřebává a všechno v něm zanechává stopu – navěky.  Kdysi jste slyšel, jak v tichu dopadla kapka – a slyšíte ji pořád.“

„Ale proč mám najednou duši? Neměl jsem ji – a najednou… Proč ji nemá nikdo než já?“
„Proč? A proč nemáme peří, proč nemáme křídla – jen lopatky, základ pro křídla? Protože už křídla nepotřebujeme – máme aera, křídla by nám jen překážela. Křídla jsou k létání, ale my už nemáme kam letět – už jsme dolétli, už jsme dosáhli svého. Nemám pravdu?“
Zaraženě jsem přikývl. Druhý lékař to uslyšel a přidusal ze své ordinace.
„Co je duše? Říkáte duše?
Zatracená práce! Když to takhle půjde dál, máme tu za chvilku choleru. Já vám to říkal, já vám to říkal, všem – všem musíme vyoperovat tu fantazii.“

Jenom málokdo to ví, že pár lidí přece jen uniklo a zůstalo tam za stěnami. Byli nazí, utekli do lesa. Učili se od stromů, od zvěře, ptactva, květin, slunce. Obrostli srstí, ale pod srstí si zachovali horkou rudou krev. S vámi je to horší, vy jste obrostli číslicemi, číslice po vás lezou jako vši. Všechno z vás strhat a nahé vás vyhnat do lesa! Abyste se naučili chvět strachem, radostí, zuřivým vztekem, zimou, modlit se k ohni.

Četl jsem spoustu neuvěřitelných věcí o dobách, kdy lidé ještě žili svobodně, tj. neorganizovaně, divošsky. Ale nejfantastičtější mi vždycky připadalo právě tohle: jak mohla připustit tehdejší státní moc – i když byla ještě v plenkách – aby lidé žili bez čehokoli podobného našim Deskám, bez povinných vycházek, bez přesně stanovené doby jídla, aby vstávali a chodili spát, kdy se jim zlíbilo; někteří historikové dokonce tvrdí, že tehdy na ulicích celou noc hořela světla, celou noc se po ulicích chodilo a jezdilo.

Co je to za nesmysly? Určitě jsem nemocen. Dřív se mi nikdy nic nezdálo. Ve starověku prý lidé měli sny, sny byly u nich něco docela běžného a normálního. Jak by ne, vždyť celý jejich život byl takový příšerný kolotoč: zelené skvrny – oranžové skvrny – Buddha – míza. My však víme, že sny ohlašují těžkou psychickou poruchu.
A já vím, že můj mozek byl dosud chronometricky seřízeným, lesklým mechanismem bez jediného smítka, zato teď… Ano, teď právě cítím v mozku jakési cizí tělísko, jako když v oku uvázne jemňoučká řasa člověk je celý nesvůj, a jde jen o tu řasu v oku – ne a ne na to zapomenout…

Nemusím snad říkat, že náhody a překvapení jsou při našich volbách – jako při všem – vyloučeny. Volby mají především význam symbolický: připomenout, že tvoříme jediný mohutný organismus o milionech buněk, že – mám-li mluvit slovy evangelia starověkých lidí jsme jedinou Církví. Poněvadž dějiny Jednotného státu neznají případ, že by si třeba jen jediný hlas troufal porušit vznešené unisono.

Včera se konal dlouho všemi netrpělivě očekávaný Den jednomyslnosti. Po osmačtyřicáté byl opět jednohlasně zvolen Dobroditel, který již tolikrát dokázal svou nepřekonatelnou moudrost. Slavnostní nálada byla zkalena jistým zmatkem, vyvolaným nepřáteli štěstí, kteří tím samozřejmě pozbyli práva, aby se stali stavebními kameny včera obnoveného základu Jednotného státu. Každému je jasné, že vzít v úvahu jejich hlasy by bylo stejně nesmyslné jako pokládat za součást nádherné hrdinské symfonie kašel nemocných, kteří jsou náhodou přítomni v koncertní síni…

The post Jevgenij Zamjatin a MY. Vizionářská scifi, která inspirovala velikány jako Orwell, Huxley, Vonnegut, Boyle etc. first appeared on Čítárny.

Nejstarší dochovaný papír na světě pochází z hrobky poblíž Sianu v provincii Šen-si v Číně. Byl vyroben někdy mezi léty 140 až 87 př. n. l. z roztlučených a oddělených vláken konopí. Díky němu a dalším úlomkovitým důkazům je jasné, že Číňané znali základní postup výroby papíru tisíc let před Evropany. Papír není tak složitý. Je to vrstva roztlučených vláken ve vodním roztoku, vylisovaná v ploché formě. Voda je odvedena pryč, vrstva se vysuší a máte papír.

Ačkoliv byl čínský papír vyráběn z konopí, ve 2. století n. l. dvorní úředník, který se jmenoval Cai Lun, vyrobil nový druh papíru ze směsi kůry, papírových útržků, pšeničných stébel a dalších přísad. Možná první recyklovaný papír.
Byl to také první moderní papír – docela levný, lehký, pevný a vhodný pro tahy štětce.

Co všechno dělali Číňané z papíru
Číňané používali papír rovněž pro oblékání, do bot a jako toaletní ubrousky, které Evropany doslova ohromily, když je viděli poprvé. Vynalezli tapety, papírové draky, deštníky, papírové peníze, papírové umění origami a další.

Rozšíření papíru do světa
Papír se dostal v 7. století do Indie a o sto let později do islámských zemí. Po pět staletí Arabové žárlivě střežili tajemství výroby papíru před Evropany, ale prodávali jim ho se značným ziskem.

První papírny proto vznikaly ve Španělsku, odkud se pak šířily do Itálie a Francie (12. – 14. století).
Od 16. století se pak začaly objevovat papírny i v českých zemích (Zbraslav, Turnov, Frýdlant, Staré Město pražské).
Strojový papír vznikl až na začátku 19. století a od poloviny 20. století je používán i na tisk grafik.
Papír byl v Evropě zpočátku považován za méně kvalitní než pergamen, nicméně protože byl levnější, začal pergamen vytlačovat, až v 16. století papír víceméně převládl.

Jeden hektar konopí poskytuje za rok čtyřikrát více vlákniny, než jeden hektar lesa za 30 let!
Orientace na výrobu papíru z tohoto zdroje by zamezila hrozivému kácení lesů a následnému poškozování životního prostředí. Z konopí lze vyrábět různé druhy papíru a kartonu, které disponují lepšími vlastnostmi než papíry ze dřeva.
Vynikají hlavně svou trvanlivostí a odolností. Papír je přirozeně pružný a částečně odolný vůči vlhku. K jeho výrobě nejsou zapotřebí agresivní výrobní metody, které hrubě poškozují kvalitu odpadních vod.

Z konopí lze vyrábět různé druhy papíru a kartonu.
Z dlouhých vláken se vyrábí vysoce kvalitní papír, který se používá na knihy, časopisy, bankovky a umělecké papíry.
Kratší vlákna slouží k produkci spotřebních výrobků, jakými jsou například cigaretový, balící či toaletní papír.
Papírny jsou v Evropě stále hlavním odběratelem konopné koudele.
Oproti dřevu má konopí nižší obsah ligninu (konopí 10–12 %, dřevo 30 %). To umožňuje ekologicky přijatelnější bělení papíru bez použití silných sloučenin chlóru.
Více firem již vyvinulo uzavřený proces výroby, ve kterém jsou všechny chemikálie recyklovány.
Na zpracování konopí se tak spotřebuje méně chemikálií i energie.

PhotoCredit: Internet bez specifikace:
Jeden z nejstarších dochovaných zbytků papíru pochází z období Dynastie Han (140-87 př.n.l.)

The post Nejstarší dochovaný papír byl z konopí, je starý přes dva tisíce let first appeared on Čítárny.

Betty MacDonaldová Vejce a já. Příčiny extrémního úspěchu románu (je-li to vůbec román) vysvětluje Jiří Trávníček ve své knize Betty a my (2022).

Deník i každá kniha ztrácejí smysl bez posledního čtenáře.
Vlastně už bez toho předposledního. Teprve čtoucí bytosti dělají knihu knihou tím. S autory se doplňují.
Záhady této „čtenářské recepce“ již po roky luští vysokoškolský profesor a literární badatel Jiří Trávníček (*1960). I své nejteoretičtější práce přitom píše, myslím, docela přístupně. Jistě i proto je tak píše, aby se neřeklo, že on sám na čtenáře nemyslí.

A to především jeho úspěchu v našich luzích. Nejen to. Knihu Vejce a já srovnává se spoustami děl jinačích a rozebírá kupříkladu méně známá díla Evy Beštákové Hajný a já (1986) nebo Mileny Kozderkové Mám ráda hajného (1987). I jejich hrdinky se totiž svým manželům – stejně jako alter ego Betty MacDonaldové – podřídí, ale tu podřízenost umí dát partnerům občas „sežrat“.

Trávníček si dal s dvě stě padesátistránkovou analýzou práci a ve čtyřech částech vypráví nejprve osudy spisovatelky (ani jedno její manželství moc nevyšlo), pak i příběh jejích knih v České republice. Na čtyřiceti stranách dá slovo i přímo čtenářkám a jejich nijak nekorigovaným vysvětlením. Vysvětlením, proč je právě kniha Vejce a já magnetizovala.

Fakticky pobavující přitom je, že byl Trávníček hned na začátku svého vědeckého výzkumu stroze odkázán (právě kterousi dámou) až „za čáru“. Nemá prý do věci co rýt, anžto je chlap. Proč to Vejce vůbec čte, když podstatu může pochopit jen a pouze žena?

Celé první jaro a léto byly samozřejmě nepřátelské, ale pasívní. S příchodem září si přetáhly přes hlavu mlhu jako kápi Ku-Klux-Klanu a začaly nám dávat osvědčenou vodoléčbu. Pršelo a pršelo a pršelo a pršelo. Mžilo, mrholilo, teklo, kapalo, lilo nebo jenom docela obyčejně pršelo. Některá rána byla černá a divoká bouřemi, které řádily po horách.
…
Neděle! Na venkově je neděle dnem, kdy děláte přesně tolik práce jako jiné dny, ale celou dobu se cítíte provinile, protože neděle je den odpočinku.
…

Paní Kettlová si sedla, vytáhla z kapsy špinavou kapesník a začala si utírat obličej. „No, jak se máte, děvče?“ zeptala se. „Vidím, že jste ještě nezemřela. To je dobře. Některý ženský tady vydrží tak rok, maximálně dva.“

Betty MacDonaldová Vejce a já.

Podstatou úspěchu knihy v Americe, který byl především poválečný, se stalo i to, že se trefila svým specifickým humorem do pravé doby, kdy si (roku 1946) vojáci chtěli „odfrknout“.
A kdy jim partnerky, když se našly, sklesly v náruč. Ne každý měl to štěstí, ale když je měli, chtěli čísti něco uvolňujícího, i nadchl je postoj vypravěčky, která je – po „ideálním“ dětství v intelektuální rodině – pomyslně vyslána s prvním manželem na venkovskou misi.

A to slepičí farmu. Mj. mezi burany. A neumí se úplně přizpůsobit. Betty MacDonaldová líčí ty stavy vesele a malinko oponuje samotnému Thoreauovi, když venkov předestírá v pravé podobě. Ne tak, jak ho prožíval osamělec v chatě, ani ne tak, jak si ho idealizujeme ve městě. Hrdinka přišla ze Seattlu a nečekala ji idyla.

Je snad vylíčení toho dost na bestseller? Nikdo to nečekal. Přesto…
Roku 2009 dokonce v Čechách vyšla publikace Sto nejvýznamnějších knih světové historie, kde Vejce v poklidu „pije džin“ hned vedle Hlavy XXII, Toma Sawyera, Tří mužů ze člunu a Salingera. Právem? Sotva.
Přesto je to kniha nesporně zajímavá. Její hrdinka sice je statečná i soběstačná, ale Trávníček si všímá, že snad v celé knize nečteme popis, který by nebyl „krajně subjektivně pojat“. A pokaždé rovnou přichází ironizování. Výsledkem je způsob psaní, který úplně napodobit nedokázal nikdo.

Ať Betty popisuje cokoli, vždycky mísí do popisu vlastní postoj, takže sama příroda je antropomorfizována a text jako by se stával dokladem toho, že si ženy a muži nerozumějí. Právě to čtenářky vyciťují – a hrdince drží palce. Úspěch knihy byl nečekaný a obrovský.

Matka nás učila, že je povinností ženy postarat se, aby byl její manžel šťastný ve své práci. Nejprve se ujistěte, že váš manžel dělá práci, kterou má rád a ke které se hodí, a pak mu v ní pomáhejte.
Bob chtěl chovat slepice. Tak jsme šli chovat slepice. A já jsem mu pomáhala. Celých pět let.
…
Změníte-li tak úplně způsob života, jako jsem změnila já svůj, zjistíte, že spolu se zvláštnostmi nového života, které do sebe vstřebáte, se vyskytnou jiné, na které si nezvyknete nikdy.
Některé věci, na které jsem si nezvykla já:
• Slepice.
• Petrolejová lampa.
• Záchod na dvoře, kde jsem měla v noci dvojí hroznou volbu: buď sedět potmě a nevědět, co po mně leze, nebo si vzít svítilnu a přilákat můry, komáry, lelky a netopýry.
• Život bez rádia.
• Život bez telefonu.
…
Slepice jsou podle mě nejnevděčnější tvorové na světě. Když jim dáte to nejlepší krmení, nejteplejší kurník a nejlepší péči, odpoví vám tím, že snášejí vejce s krví, s dvojitým žloutkem nebo vůbec žádná. A když se jim něco nelíbí, prostě přestanou snášet. Nebo začnou klovat vlastní vejce. Nebo se rozhodnou, že budou sedět na vejcích a nechtějí se zvednout ani za nic.

Betty MacDonaldová Vejce a já.

Betty MacDonaldová už ho nezopakovala, nebo ne docela. Ani třemi úspěšnými pokračováními.
Na světě pak jde najít jedinou zem, které pojetí knihy „mentálně“ vyhovovalo na 100%. Čechy.
Úspěch zde trvá, což Trávníček dokládá i pobavujícím úryvkem z Pražských orgií.

Taky v nich zjistíme, nakolik všeobecná známost romány paní MacDonaldové zaskočila Philipa Rotha.
Jeho snad zaskočit mohla, ale monografistky Betty MacDonaldové o „českém zázraku“ bez orgií už dávno svěděly a já sám bych fenomén srovnal se zdejším postavením Richarda Halliburtona. Taky jemu se náhodou, ač náhod není, dostalo v naší kotlině všech výsad, zatímco ve Spojených státech jeho jméno už neříká moc. Jako tam dnes ani neznají Vejce a já.

„Podobných bestsellerů bylo,“ prohodil jen kdosi. „Pár let se hřály na výsluní, posléze po nich po právu pes neštěkl. Tak co s tím Vejcetem v Praze pořád máte? Co se vám na povaze hrdinky zamlouvá?“

That is the question!
A jedna z Trávníčkových narátorek Vejce dokonce přirovná k filmu Mrazík. Ani ten v Rusku není nijak populární, zatímco u nás okolo něj byl po desetiletí kult (který ostatně už nezmizí).
Všichni znali Mrazíka zpaměti (vyšel i jako kniha), a kdo ho neznal, byl páprda. Musel jsem se na film nakonec taky podívat, abych mohl mezi spolužáky (a to i na vysoké škole). Možná to dnes podobně funguje i kol knihy Vejce a já.

Až překvapující paralely taky Trávníček vykutal a uznal mezi tímto románem a Babičkou! Rovnou nicméně poukazuje k tomu, že mají čtenáři chybnou tendenci srovnávat životy obou spisovatelek. Což skřípe.

Raději proto mapuje další paralely, například mezi Vejcem a Svéhlavičkou (1898) od Elišky Krásnohorské (která však adaptovala německou předlohu Emmy von Rhoden Der Trotzkopf, 1895).

„No, tak vy jste ta nová nevěsta,“ řekla paní Kettleová a posadila se na židli, která pod ní hlasitě zapraskala. „Slyšela jsem, že jste z města. To bude těžký, děvče. Tady se nežije jako v kině.“
„Ano, už jsem si všimla,“ odpověděla jsem slabě.
„A váš muž chtěl slepice, co? Chudák blázen. Všichni tady chtějí slepice, dokud je nemají. Pak chtějí pryč.“
Zasmála se svým hlasitým, chraplavým smíchem. „Ale vy to zvládnete. Aspoň na chvíli.“
…
„Jak jste to dokázala s patnácti dětmi?“ zeptala jsem se jednou.

Paní Kettleová mávla rukou: „Jednoduše. Když brečí, dejte jim na zadek. Když nekřičí, taky. A když jsou nemocné, nalijte jim do krku trochu whiskey a modlete se.“
„A co když to nefunguje?“
„Tak je pošlete ven a řeknete jim, ať si hrajou v dešti. To je vyléčí, nebo je zabije – jedno z toho.“
…

Pan Kettle vešel do kuchyně bez zaklepání. „Dobrý den, Betty. Máte nějaký tabák? Můj došel.“
„Bohužel nemám, pane Kettle.“
„No nic, tak aspoň trochu cukru? Nebo mouku? Nebo vajíčka?“
„Vajíčka máme jen na prodej.“
„Ale no tak, jedno nebo dvě přece můžete postrádat. Vždyť jsme sousedi!“
Nakonec odešel s pytlíkem mouky, balíčkem tabáku (který jsem mu „našla“) a několika vejci „na zkoušku“.

Betty MacDonaldová Vejce a já.

Trávníček putuje také k dalším podobným knihám (Eva tropí hlouposti Fan Vavřincové) a hledáček rozostří: dojde tak na postavu Švejka i televizní seriál Chalupáři nebo film Na samotě u lesa. Nakonec i na Receptář Přemka Podlahy. Spolužití měšťana s vesničanem se mu zdá jako téma nevyčerpatelné. Vlastně se nemýlí a koneckonců není vedle ani paralela s knížkou scénáristky Haliny Pawlowské Zoufalé ženy dělají zoufalé věci (1993).

Čtyři roky před Vejcem (tedy roku 1942) přitom v USA vyšel ve stejném nakladatelství román Odebrali jsme se do lesů (We Took to the Woods) / Louise Dickinson Rich – a jasně plul thoreauovským proudem.
Odehrává se v Maine, tady zakotví manželský pár. Docela podobně, jako na slepičí farmě zakotvili Betty a její muž. Ono přesídlení z ryčné civilizace „k ryčícím medvědům“ je u Dickinsonové splnění snu a oslavou přírody v duchu (poněkud geniálnějšího) Waldenu (1854).

Čím je lopota uprostřed lesů náruživější, tím větší uspokojení páru přináší, a fazetu toho samého vlastně známe z Čapkovy pohádky s „dr. Voštěpem“. – Dickinsonové kniha stojí – stejně jako Vejce a já – na hrdinčiných postřezích a úsečných komentářích, jenže vyznění je zcela protikladné. Je tu smír. A je to méně pravděpodobné, ba nereálně romantické. V Česku plném skeptiků by zdejší rozuzlení sedělo čtenářkám ještě méně.

Brněnský badatel potom přece zajde možná daleko, když vnáší do problému i kapitolu Robert Fulghum – pokračování Betty jinými prostředky.
Velice široce vzápětí hodnotí manželství všech „žalářovaných“ dam a jmenuje Noru, Paní Bovary, Annu Kareninu, ba Maryšu. Taky Klimentovu Marii a romány Žalář nejtemnější (Olbracht), Advent (Glazarová) a Petrolejové lampy.

Radoslav Nenadál ovšem vnímal problém románu Vejce a já velmi prostě. Kniha sice zastarala, míní, ale Betty má dar tlumočit i největší banality života s „neobyčejným humorem“.
Asi je to pravda a roku 1948 nemohl mít Viktor Fischl ještě tušení, jakých obřích nákladů u nás dílo dosáhne, když nepotlačil vlastní uštěpačnost v Lidových novinách:

Vezmi plnou hrst příběhů, ale vyber jen takové, které jsi opravdu prožil. Nemusíš je promísit valným dějem, ale prohněť je do vláčnosti a naplň životní moudrostí. Pak nech nakynout v teple lidskosti, a pokud možno peč v romantickém prostředí. Polevu udělej ze dvou dílů sentimentálnosti a dílu hrdinského přijímání života. Celé posyp mandlemi laskavosti, dobře pocukruj humorem – a nes na stůl.

Je zajímavé, že Jiřího Trávníčka kniha Vejce a já původně ani moc nezajímala.
Bádal si ve vyšších sférách literatury a nikdy Vejde a já nečetl. Jen o dílu slýchal, tak jako mnozí z mužů. Ale posléze ve čtenářských výzkumech postřehl, že se „jisté dílo“ stále vrací. Bylo to trochu podobné, jako když se filmově zesnulý Zdeněk Řehoř postupně vynořuje na všech záběrech z vlastního pohřbu v komedii Trhák, a tomu Trávníčkova zvědavost neodolala.

Psal – a snad i pochopil podstatu hrdinky a příčinu jejího úspěchu zde. Betty je, jak odvážně píše, jakási „Soft-Nora“. A i Svéhlavičkou, ale bez moralistních tónů. Navíc funguje jako chytrá horákyně. Nabourává patriarchální vzorec, ale možná málo. Po česku. – Ale její úděl je nejspíš údělem většiny žen napříč režimy.

Jiří Trávníček. Betty a my. O jednom českém kulturním fenoménu. Vydalo nakladatelství Host a Ústav pro českou literaturu AV ČR. Brno/Praha. 2022. 248 stran

Dovětek:
Než se v Americe na román zapomnělo, studio Universal koupilo práva za rovných 100 000 dolarů a vznikl film (1947). Hrdinčina sršatá hubatost a kousavý humor se v něm poněkud ztrácejí. Rovněž nesvár obou manželů je závěrem smířen. Nenapravil to ani pozdější televizní seriál.

The post Vejce a já. Proč je humoristická kniha McDonaldové tak nesmírně populární first appeared on Čítárny.

Věra Provazníková (17. 1. 1947 Praha – 5. 1. 2023) byla česká básnířka, spisovatelka, dramatička a výtvarnice, chápající autorka knih pro děti. Silně ji ovlivnilo setkání s Vladimírem Holanem a Bohuslavem Reynkem.
Ochutnejte proto s námi hloubku její poezie.

Věra Provazníková a Bohuslav Reynek

Sirael    
              
Milujeme Tajemství
Chceme jím být uhranuti-pohlceni,
ba neváháme být ani jeho obětí.

Toužíme je pochopit,
ale současně se téhož obáváme –
ano, obáváme se vlastně jen jediného:
abychom o ně nikdy nebyli připraveni.
Tak vstupujeme do tajemství vlastně
jen proto,
aby nás nikdy neopustilo.

Jsou Znamení, Znaky, Slova,
Jména,
která jsou již
toho příslibem.

Jsou Duchové, Těla –
ale jsou i Bytosti.
A jsou jména bytostí,
kdy se nám zatají dech:
SIRAEL.
 
Magická paměť Prahy
nese už dlouho Její Obraz.
Málo záleží, zda proslulý magistr
Kelley
pro svoji Sirael skutečně stvořil
Magickou Noc.
Málo záleží,
zda Ji opravdu svedl
po paprsku Luny
až do nejzazších komnat
šílenství Rudolfova.

Ovšem. Stále totéž.
Uchopit neuchopitelné.
Jak oslovit neuchopitelné,
jež tvoří Krásu.
Lze vůbec tuto Kněžku polapit do
tvaru?
Jak subtilní musí být Síť Času,
aby v ní uvázl takový motýl
alespoň na vteřinu?

Ó Sirael!
Komu chceš tančit? Císaři – Bohu?
Či zrcadlům. Sama Sobě?
Jsi zjevení? Přelud? Přízrak?
Je Sen Skutečnosti
a Skutečnost Snu…
Chceme je vůbec oddělovat
v oné neuvěřitelné Alchymii Dění…?
Ó Sirael!
Jsi Zdání?
A není snad právě Sen
tou nejvýsosnější vizí skutečnosti?
Ó Sirael!
Pro Tebe je tu teď připraven Obřad
Hra Světel
a Stínů
Barvy Tmy
a Ohně.
Černá a bílá labuť hudby
Královská lilie Tance
Ó, Sirael!
Tvůj tanec je střežen Lunou.
Tanči –
ó Křehkosti…
Vždyť – co je tanec?
Ne-li odvěká touha Andělů
zanechat na zemi
alespoň svoji stopu?
To proto Tvé tělo – Sirael – je zároveň i duší!
Ó Sirael!
Zvolil Tě sen.
To sám Sen touží
abys byla.
A ty –
zázrakem sama sebe –
skutečně Jsi.
Posvátný pokrm
pro jazyk oka.

Karel Hynek Mácha
ANI LABUŤ ANI LÚNA

Ani labuť ani lúna
oblaky neoře.
Léč to bílá kaple stojí
na vysoké hoře.
Na tu horu za svítání
dívka putovala.
Na práh klekla,
ruce vzpjala,
smutně zaplakala.
Pro mne ach dívčina krásná;
pro mne se nesouží.
Dej jí Panno, Hvězdo čistá,
po kom ona touží.
…………..
“Ani labuť ani lúna
oblaky neoře”
Ani Anděl prosby tvojí
nevysuší moře.
Ani Anděl smutku písní
slzy nerozptýlí,
které za mne, utrápenou,
vyplakal jsi, milý.
Jak by osud do samoty
mou podobu odlil.
Ani Anděl lásky tvojí
tu mou nevymodlil.
Jen ta labuť, vykouzlená
tvojí čistou básní,
pluje duší – vprostřed noci.
Ó Hvězdo – nezhasni!
Jen temné ticho před bouří,
blesk bez nebe a bez zahřmění,
Jen marné vlny na moři  
a slunce prahne po zatmění.
I stříbrošedý úplněk
jak peníz daný na modlení.
Jen hořká Hvězda Pelyněk
svítí jako střep zrcadlení.
Ač srdce plane – nehoří,
jak svíce bdělá po setmění.
Až v duši žízeň dohoří,
bude pít vodu zapomnění.
Už vítr z domu vyklízí
všechno, co sen měl nejraději.
Co nezasel, to nesklizí,
jen odvál popel po naději.
Ač srdce plane – nehoří
a tvář se jako luna mění,
když do stínu se zanoří
v odluce němé – bez loučení.

(Z cyklu Písně lítostné)

V hospodě
Sedíme v hospodě, můj sluha a já. A já – čí sluha?
Nade mnou okno s třema krávama. A vechny – hlavy ke mně.
Hospodský pán tu ještě není a sluha už kouka do džbánu jak výr.
Pohledem hliněným. A nad ním – oslí hlava. Nad oslem réva zakroucena jak žízeň prasečí.
Co jiného. Vždyť , hospoda. Vždyť já jí nepohrdám.
Mně ale víno nikdo nedá. Jsem králem v očích všech tří krav – a víno žádné.
Napíšu dopis Dulcinee. Na papír suchý. Šustí, pije hltavě
každou krůpěj slova. Mně ale nikdo napít nedá.
A muchlám papír, na kterém jen blábol jména: Dulcinea.
Pod stolem kohout starou mísku klopí. A můj sluha? Hřeje si nohy.
Paty si pálí o kohouta. Jak zloděj – cikán…
Hospodský pán tu ještě není. Ještě nám zelí neohřál
a kohout už oklobává kosti.
– “Zabijem kohouta a upečem na svíci” – povídá sluha a do džbánu houká jako výr.
Tvář – jako mísa naďobaná, vlasy jak ovce černé.
Napíšu dopis znova.
Trhám lístky kopretinám. Kopretina – moudrá hvězda.
Je to hvězda bělovlasá, co nad námi tehdy stála… Dulcinea kotě nesla…
Zas tu trčím. Bez domova. Říkadlo si odpykávám.
Trhám papír, krůpěj hltám. Krůpěj jména: Dulcinea.
U stolu jen osel, sluha, réva zakroucená v hrdle jako rukáv pláče suchém. Ze světa, Dulcineo, zmizelo víno.
Píšu: Právě… hospoda mne jmenovala králem zdejších telat.
           A zatím já… Navěky tvůj sluha.

(Z knihy Don Quijote Bohuslav Reynek)

Pohřeb Dona Quijota
Smrt sedí v jabloni:
klepe dutými ořechy a tence hvízdá.
Na své bílé psy.
Psi po kmeni se sápou ke své paní…
Jabloň se svíjí bolestí – bok vykousaný na kost
dřeva krvácí hnědě v slinách větrných.
V keřích podrápaných syká hasnoucí šípek
nadějí.
Jen tenké hvízdání tu zní – a chvílemi hryznou
němá kola do plesniviny u cesty.
Sanchovy boty kulhají.
Vítr jim shání stopy do páru a mráz je sšívá
kostí rybí…
Jen tenké hvízdání tu zní…
a bílí psi se do zaťata rvou na chvějícím se
břiše trní…
Dulcinea – se spícím Kristem na rakvi – je do
Piety zachumlána.
Rozinante zmrzlým kopytem do slibující země
sahá – a zklamána ani nevědouc zdvihá vůz
z cesty naposledy vzhůru..

(Z knihy Don Quijote Bohuslav Reynek)

Stalo se, že jednoho dne
se v něm už přeplnila
nádoba slz
a roztrhla se mrazem…
Tehdy jednou provždy
přirazil světu dveře
před nosem,
jakože konečně i svět
laskavě uznal,
že je velký básník —
a jeho plechové medaile
nechal viset na klice
zvenku —
Pak zavřel na dva západy
i v sobě
Od těch dob nevycházel
a nepřijímal hosty –
ba ani tehdy,
když mu nesli víno, prý…
aby jeho krev
nepřestávala proudit –
Rozhod se pro bezčasí —
vyjma noci, černé jak Lilith,
která s ním neměla
žádné slitování
a proto té jediné
se chtěl se vším svěřit…
Třeba jak ho děsí
po léta ztichlý mlýn
na ustrnulé vodě,
jak se celé ježí –
jak zastavené kolo
hluché Štěstěny
Nebo to zšeřelé ticho
než se dočká
prvního tónu ptáčka
za úsvitu –
Nebo jak musí
nikdy duší nepropást,
když puká hoři srdce…
Trn bez koruny Božího Krále!
Bývá to jen pár
prchavých okamžiků,
kterými pak Osud zkamení
a trčí v pustině
jak černá mohyla…
Ale přece jen jednou
udělal vyjímku –
jakože bývají noce,
kdy se Měsíc setká s Lunou
a plují pak spolu…
když za ním noční poštou
poslali jisté básně
a on zatoužil poznat
tu dívenku co je psala…
Jak naboso asi
chodí její mládí
po ostrém kamení –
pomyslel si.
Jistě nebude mít
tvář tak psí,
aby nemohla výt se světem
alespoň ještě jeden
vlčí den!
A možná ji opravdu
vede za ruku
její Anděl strážný
a proto už teď
zná Dotek křídla
a je tedy svobodná…
Na každý pád to bude
dítě,
vyvolené právě k tomu,
aby jím už navždy zůstalo –
A ona šla po vodě,
ale neutopila se,
neboť o tom nevěděla…
napadlo ho ještě.
Bůhví proč,
ale sevřel ho strach,
který se celý vtěsnal
do úzkosti,
útlejší nežli rybí kůstka
v hrdle —
Jako by ještě nikdy
nepodal panně
svoji ruku
a neztratil přitom řeč
a nezačal už zase
věřit v Boha —
Jako by předvídané
mělo už dávno svůj tvar
v úžasu –
Jako by v předtuše krásy
se tajil mnohem křehčí
půvab,
který o sobě neměl tušení –
Jako by měl za malou chvíli
přejít po sněhu,
právě napadlém
a nevyplašit přitom
anděly ticha —
Usedl ke stolu
a dal si zákaz čekat…
Ale rozsvítil svíci –
Vtom přišla…

(z básně Vladimíru Holanovi)

Kamenný oblouk
Karlova mostu –
Viděný odspoda,
jevil se jako zbytek
dlouhé, posvátné klenby
nikdy nedostavěné kaple,
v které se dneska modlí
už jen ti bez domova
a v které snad proto tak táhlo…
Karlův most!
Stále týž,
kterého Vltava s hrdostí zdvihá
na rukou k nebi
jako syna –
vždy k větší Slávě Boží!
Už jen jít po něm
znamená zvolit si Cestu Spásy…
Vzhlédl k němu –
Jeho Krása nahoře
kráčela právě zvolna
pod rozžatými lucernami
v náznacích zrůžovělého sněhu –
Neznámá v závoji, ještě zamlženém
dojatým okem něhy,
v chůzi jak ve snu schoulená
do zamilovaného Schikanedra…

I sochy se k sobě tiskly
jak tajní milenci,
kteří by prolíbali snad i kámen
při takové lásce – a ztlumily
i vlastní svatozář
pro kousek pozemského nebe…
Pak se most zlomil do tmy –
(z básně Vladimíru Holanovi)

Báj o stromu
I
Hle – Strom
                   ten zprvu sám
                               ten vykročívší, trpě
                               ve svět zdání…
neboť tkvěl před tím pouze
                              v nevýslovně slastném
a nevěděl zprvu ani
                              kam
                                      nemaje dosud kraje.
Tak docela sám zprvu
neboť se teprve tvořila
                             tkáň bytí
                                     kolem něho
Tak docela sám
                            V dlaních s jádrem ráje,
                                     že podobal se nářku.
                            a ještě více
                                     slze
                                           podobal se.
A jakoby celý
                           z povzdechu vzešel vlastně…

II

Tak zprvu sám
                          a útlý
                                    pněl v mukách zdání,
                          nevtělen dosud.
Neboť teprve dorůstala
                        dřeň ticha v něm…
Tak mezi snem a snem
                       nevěděl se snad ani.
Spal
       přimknut k mdlobě
                                    a nebyl vlastně.
A zdál se jen
                      sám sobě…

III

A tehdy zvolna
                    a jako mlhou ještě
                                    a přece už jistě
plula k němu Luna
                    a do sebe jej zvala.
A zdálo se mu,
                    že je plná
                                     stejně jak pustá,
že v ní je to co nezná
                    co k zjevení je třeba.
A rozevřev se jako němá ústa
                    zachtělo se mu jí
jako chleba.

 

IV

A tehdy jak Velká Matka
                    se nad ním rozklenula,
že se až zachvěl…
                    neboť tak božská
nezazdála se nikdy.
                    Tak mateřská,
                                     tak opojná,
                                                tak děsná…
                    Ó Hvězda Mořská…!

Tak do sebe ho svála.
                    A on padal
                                     v hlubiny veškeré
                                                    i pěny
a o dna její se tříštil
                    a zas se zvedal
                                                a ve tmě zanikal
a v propastech se hledal…
                  Tak střemhlav vstupoval
                                                ve všechna její lůna.

V

A takto nosila jej Luna
                   ve svých lůnech:
                                              Zprvu jak sten
                    a první šelest plodu
teprv pak jako oheň.
                     Teprv pak jako vodu.
Zprvu jak van
                     a první obraz bouře
teprv pak jako vlnu.
                    Teprv pak jako moře.
Zprvu jako nebe
                    pak jako ptáka,
                                             pak jako rybu,
teprv pak jako sebe.
                   A ležel v ní
                                          i plul
                                                    i spal…
A zavalit se nechal
                  kulatým plodem mléka
                                        a chutnal ho i sál
a proudila jím radost
                 jako řeka.

VI

Jasným, bílým světlem
                 se mu otvírala
a hned v něm zase bledla
                 a jak by umírala…
A on jen trnul sladce
                ve snu stvořeného.
A byla krásná tak.
                 A byla matka jeho…

VII

Hle jak bílá ryba
                tančila s ním
                                        a otáčela nebem
a hledíc do něho,
                 snila…
A tak jej celého
                 prostříbřila
                                        jak šupinou sebe.

VIII

A tehdy
                  zvolna
                                     a jako mlhou ještě
                                                        počal už tušit,
že vše kolem
                 je nádherné jen snění.
A že i On a Ona…
                že vše zde je i není…
A tak tančil
                a ona tančila s ním
                                                       a byla Lunou zas
a byla náhle nahá.
                 Ó klíne, tmo            Ó noci
                                                            za úplňku blaha…!
Tak strnul.
                 A byl i on
                                    náhle
                                                    jakoby oním tělem chvění…
A tehdy poznal
                 zázrak zrcadlení.

IX

Jako chladná pěna
                 kolem něho vřela
a vždycky nenadále
                 břicho otevřela.
                                                 A uviděl v ní
                                                                  způsob
                                                 jakým se vše tvoří.
A byl v ní
                jako v lodi
                                      a byl v ní
                                                        jako v moři.
Jako bílá ryba
                všude před ním plula
a nocí vála jen
                a do sebe ho zvala.
A on jen žasl stále.
                                    A ona
                                                zjevovala
                                               
                                                          .
                                                      .

©Věra Provazníková

 fotografie Stanislava Zábrodská

The post Věra Provazníková. Básně Reynkovi, Holanovi, Báj o stromu etc. first appeared on Čítárny.

Když k tomu přidám ilustrace Cyrila Boudy, kterého miluju už od dětských let, pak nevím jak vy, ale tuhle knížku chci, ať se děje, co se dějě. Už se těším až ji pak zařadím do knihovny vedle takových skvostů jako jsou Langerovy Pražské legendy, Vančurova kniha Konec starých časů a Nerudovy Malostranské povídky.
Ty všechny totiž Cyril Bouda ilustroval.

Jen jedna věc mi na takových knihách vadí. Neprodávají se dva obaly.
Takže pokud je včas nezabalim do folie, bude obal za chvíli pěkně pošmoulaný.

Pohádky / Karel Jaromír Erben / ilustruje Cyril Bouda
Vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 2008, v nové jazykové i grafické úpravě

UKÁZKA Z KNIHY:

Hádanka
Byla jedna mladá královna, která pro svou krásu daleko široko byla vyhlášena. Mnoho ženichů se o ni ucházelo, a mezi nimi byli dva královici, které nejraději viděla. Ale že sobě oba dva nemohla vzít, oblíbila si konečně z nich jednoho a druhého odbyla. Ten odbytý si myslil: „Kdyby toho druhého nebylo, byla by si oblíbila mne; zabiju ho a bude mou.“
A jak usmyslil, tak učinil; když jednou ten miláček královnin byl v lese na lovu, ten druhý královic ho tak úkladně zabil.
Královna byla proto velmi zarmoucena; nedala však nic na sobě znát a umínila si, že smrt miláčka svého pomstí. Na památku dala si udělat z lebky jeho picí číši, zlatem a drahými kameny pěkně obloženou; z kostí jeho rukou dala si na stůl čtyři pěkné svícny vyřezat, aby jej pořád měla před očima; kosti z jeho nohou dala si vsadit místo  nohou do sedadla a z jeho krásných dlouhých vlasův udělala sobě pás, zlatem, perlami a drahými kameny protkávaný.
Brzy potom začal se ten druhý královic zas ucházet o její lásku i ruku a prosil, aby neprodlévala s odpovědí.

„Dobře,“ odpověděla královna; „přijď ke mně zejtra k večeři, dám ti hádanku: uhodneš-li, budu tvou ženou; pakli neuhodneš, přijdeš o hlavu. Toť má odpověď.“
„Jaká by to byla hádanka, abych já jí neuhodl?“ myslil si ten královic a druhého dne k večeru přišel. V jednom pokoji byla připravena večeře. Sedli ke stolu, jedli, pili a veseli byli. Královna seděla na svém sedadle, měla na sobě z vlasů pás, pila ze své číše a na stole ve čtyřech kostěných svícnech hořely svíce. Po večeři povídá ten královic, že by rád slyšel její hádanku. A královna řekla: „Tehdy ji slyš a hádej:

„Na lásce sedím,
na lásku hledím,
láskou se ovíjím,
z lásky ti připíjím.“

„Hoj, dobrá hádanka!“ řekl královic, „lepší nemůže být; posaď se mi na kolena a já tě ovinu svýma rukama, pohleď mi laskavě v oči a dej mi políbení a bude hádanka skutkem: ta tvá láska já jsem!“

„Chybils!“ řekla královna hněvivě, vstala a ukázala na své sedadlo. „Tuto sedím na nohou lásky své, kterou tys úkladně zabil;“ pak ukázala na svícny: „Tuto hledím na ruce lásky své; – toto je pás z pěkných jejích vlasů – a z její lebky připíjím tobě – pomsti: hlava za hlavu!“
Hned zavolala své služebníky, to toho královice jali a sťali mu hlavu. A ta královna potom už za nikoho se nechtěla vdát a zůstala do smrti svobodnou.

The post Karel Jaromír Erben a Cyril Bouda. Jejich Pohádky jsou jednoduše velká krása first appeared on Čítárny.

Představ si chlapa, který byl jako ostře řezající nůž. Plný bolesti, hněvu a lásky k lidem. To byl Pier Paolo Pasolini (1922–1975). Italský spisovatel, básník a režisér. Pasolini byl umělec, který nenáviděl, jak se moderní svět (hlavně Itálie) mění v konzumní mašinu, která ničí opravdové lidské hodnoty. Psal o tom s obrovskou vášní, bolestí a odvahou. I když s ním nemusíš vždycky souhlasit, jeho texty tě donutí přemýšlet.

Kniha Korzárské spisy a Luteránské listy je sbírka 21 esejů (kratších zamyšlení).
Když je čteš, máš pocit, jako bys poslouchal zoufalý, rozzlobený a smutný křik. Pasolini byl levicový intelektuál, tedy člověk, který měl levicové (socialistické) názory. Pořád používal slovníček z marxismu, ale už cítil, že v moderním světě 20. století to nestačí. 

O čem psal Pasolini?

Pasoliniho nejvíc zajímal člověk. Obyčejný člověk. Jak žije, jaké má hodnoty, jak vypadá, jak se chová, kde bydlí, co ho formuje a co ho ničí. Chtěl pochopit, jak moc dokáže společnost člověka změnit – často k horšímu.

Jaký byl kritik?

Byl to osamělý bojovník. Kritizoval úplně všechno a všechny. S obrovskou silou a zároveň zoufalstvím bojoval proti své době. Viděl, jak se z chudé rolnické Itálie stala noční můra konzumu – země, kde lidé žijí pro zábavu, peníze, falešné hodnoty a povrchní radosti (hedonismus). Opakoval svoje myšlenky jako litanie (dlouhé nářky), nabíjel si „kritické zbraně“ a střílel kolem sebe. A většinou trefil přesně.

Někteří mu vyčítali, že mluví i o věcech, ve kterých není úplný expert (třeba v sociologii). Ale to mu na síle kritiky nic neubíralo.

Co ještě dělal?

V Česku ho lidé znají hlavně jako skvělého filmového režiséra. Možná jste četli legendární knížky jako Darmošlapové, Zběsilý život nebo Nečisté skutky – Amado Mio.
Ale Pasolini byl nesmírně plodný. Psal romány, básně, scénáře k filmům, točil krátké filmy, psal divadelní hry, překládal a dokonce občas maloval.

Dnes, mnoho let po jeho násilné smrti, se za jeho nejlepší dílo považují hlavně básně a eseje. Jeho styl je zvláštní: dokáže hluboce proniknout do skutečného života a zároveň myslet velmi abstraktně a filozoficky. A pořád se vrací k tomu nejdůležitějšímu – k člověku v dnešním světě.

Pier Paolo Pasolini | Zuřivý vzdor | Fra, Praha 2011, přeložil Tomáš Matras

Pier Paolo Pasolini a jeho filmy:

Pasolini natočil přibližně 12 celovečerních filmů. Jeho filmy nejsou lehké „zábavky“ – jsou drsné, poetické, provokativní a často kritizují společnost, chudobu, náboženství, sex a moc. Používal neherce, natáčel v reálných lokacích a míchal krásu s ošklivostí.

Accattone (1961)
Jeho první film. Příběh mladého římského pasáka a zlodějíčka z chudé čtvrti. Drsný, syrový, jako pokračování italského neorealismu. Velmi silný debut.

Mamma Roma (1962)
Anna Magnani jako prostitutka, která se snaží začít nový život a vychovat syna. Emoční a tragický film o mateřské lásce a společenských hranicích.

Evangelium svatého Matouše (Il Vangelo secondo Matteo, 1964)
Pasolini (komunista a ateista!) natočil jeden z nejlepších filmů o Ježíši vůbec. Černobílý, realistický, bez příkras. Mnoho lidí ho považuje za jeho vrchol.
Za socialismu jeden z nejoblíbenějších klubových filmů. Vždy vyprodáno!

Teorema (1968)
Záhadný mladík (Terence Stamp) přijde do bohaté buržoazní rodiny a sexuálně i duchovně je „zničí“. Provokativní a symbolický film o krizi moderní společnosti.

Dekameron (1971), Canterburyjské povídky (1972) a Arabské noci (1974)
„Trilogie života“ – barevné, veselší, plné nahoty, sexu a lidové zábavy. Adaptace klasických povídek. Pasolini tu oslavuje přirozenou sexualitu a tělo proti konzumní společnosti.

Salò aneb 120 dnů Sodomy (Salò o le 120 giornate di Sodoma, 1975)
Jeho poslední film (natočen krátce před smrtí). Extrémně těžký, brutální a šokující. Kritika fašismu, moci a degradace člověka. Není pro slabší povahy a mnoho lidí ho nedokouká.

Další zajímavé filmy

• Edipus Rex (1967) – adaptace starořecké tragédie.
• Medeea (1969) – s operní zpěvačkou Marií Callas v hlavní roli.
• Ptáci a vrabci (Uccellacci e uccellini, 1966) – komediálnější, s Totò.

Tip pro středoškoláky:
Začni třeba s Accattone, Mamma Roma nebo Evangeliem svatého Matouše. Jsou přístupnější a ukazují, proč byl Pasolini tak výjimečný.
Jeho filmy jsou jako jeho eseje, zuřivě útočí na to, co považoval za špatné v moderním světě.

Pasolini byl představitel nového filmového směru: Italský neorealismus.
Nejznámější režiséři Roberto Rossellini, Vittorio De Sica, Luchino Visconti. Začínal zde i Federico Fellini etc. Všichni režiséři filmovali příběhy jako skutečné životy obyčejných lidí, místo hvězd v ateliérech.

Ukázka z esejů:

Promluva vlasů / Pasolini

Vlasatce jsem poprvé viděl v Praze. Do haly hotelu, kde jsem bydlel, vstoupili dva mladí cizinci s vlasy až na záda. Přešli halu a usedli za stolek v jejím vzdálenějším rohu. Zůstali tam půl hodiny sedět pod pátravými zraky ostatních zákazníků, i já jsem si je prohlížel, a pak odešli. Když míjeli shluk lidí v hale, stejně jako když seděli v odlehlém rohu místnosti, nepromluvili ti dva ani slovo (je možné, přestože si to nepamatuji, že si mezi sebou něco šeptali, předpokládám však, že to bylo něco velmi praktického, neexpresivního).

V té zvláštní situaci, zcela veřejné, společenské, skoro bych řekl oficiální, skutečně nepotřebovali mluvit.
Jejich ticho bylo striktně funkční. Slova by tu byla nadbytečná. Ti dva totiž pro komunikaci s okolím, s těmi, kdo je pozorovali, v dané situaci se svými bratry, užívali jiného jazyka než toho, jenž je tvořen slovy. To, co nahradilo tradiční, na slovech založený jazyk a co si celkem záhy našlo místo v rozsáhlé říši „znaků“, v oblasti sémiologie, byl jazyk jejich vlasů. Šlo o jediný znak, o délku jejich na záda padajících vlasů, v němž se nashromáždily všechny možné znaky artikulovaného jazyka. Jaký byl smysl jejich tiché, výhradně fyzické výpovědi?
Tento: „Jsme dva Vlasatci. Patříme k novému lidskému druhu, který právě v těchto dnech přišel na svět. Své centrum má v Americe, což je hlavní důvod, proč je v provincii jako tato (tedy v Praze) ignorován.

Jsme tedy pro vás Zjevení. Uskutečňujeme svoji apoštolskou misi obdařeni věděním, jež nás naplňuje a zcela vyčerpává naši mysl. Nemáme, co bychom verbálně či racionálně dodali k tomu, co fyzicky a ontologicky říkají naše vlasy. Vědění, jež nás naplňuje, bude díky našemu apoštolství jednou patřit i vám. Prozatím je to novinka, velká novinka, která ve světě vytváří skandální očekávání, jež bude naplněno. Buržoové dělají dobře, hledíli na nás s odporem a nesnášenlivostí, neboť délka našich vlasů je jednoznačným protestem proti nim.
Ať nás však nemají za divochy a nevychovance: jsme si plně vědomi své odpovědnosti. Nestaráme se o vás, stojíme si na svém. Udělejte to také tak a čekejte na Skutky.“

Byl jsem adresátem onoho sdělení a na místě jsem byl schopen je dešifrovat. Ten jazyk beze slov, gramatiky a syntaxe si mohl člověk okamžitě osvojit také proto, že sémiologicky řečeno nebyl ničím jiným než formou „jazyka fyzické přítomnosti“, k němuž jsou lidé vždy s to se uchýlit.Pochopil jsem to a pocítil k těm dvěma okamžitou antipatii.Následně jsem však musel svoji antipatii potlačit a vlasatce bránit proti útokům policie a fašistů. Je přirozené, že jsem byl, z principu, na straně Living Theatre, Beats atd. A tento princip byl principem přísně demokratickým.Vlasatců silně přibývalo, tak jako prvních křesťanů, stále však setrvávali v tajuplném mlčení. Jejich dlouhé vlasy byly jediným opravdovým jazykem, nebylo důležité cokoli dodávat. Jejich řeč splývala s bytím. Nevyslovitelnost byla ars retorica jejich protestu.

Co tedy v letech 1966–1967 vlasatci říkali svým neartikulovaným jazykem, založeným na monolitickém znaku vlasů?
Říkali toto: „Je nám z konzumní společnosti zle. Náš protest je radikální. Naše odmítání je protilátkou proti této společnosti. Zdálo se, že bude vše směřovat k lepšímu, že? Naše generace měla být generací začleněných. A teď se podívejte, jak se věci ve skutečnosti mají. My stavíme bláznovství proti osudu ,výkonných úředníků‘. Vytváříme nové církevní hodnoty právě v okamžiku, kdy se v ovzduší buržoazní entropie stává společnost zcela laickou a hédonistickou. A děláme to s revoluční halasností a násilím (násilím nenásilných!), neboť naše kritika vlastní společnosti je komplexní a nesmiřitelná.“
Myslím si, že kdyby byli odkázáni na systém tradičního jazyka, nebyli by schopni úlohu svých vlasů vyjádřit. Faktem je, že jejich vlasy vyjadřovaly právě tohle.Co se mě týče, přestože jsem měl od začátku podezření, že systém „jejich znaků“ je produktem kultury protestu, jež se staví do opozice vůči kultuře moci, a že jejich nemarxistická revoluce je podivná, ještě nějakou dobu jsem byl na jejich straně a alespoň jsem je přidal k anarchistickému prvku své ideologie.Ten jazyk vlasů, i když nevyslovitelný, vyjadřoval „věci“ levice.
Možná nové levice, zrozené uvnitř buržoazního světa (v dialektice vytvořené možná uměle onou Myslí, jež mimo vědomí jednotlivých partikulárních historických mocí řídí osud buržoazie).Přišel rok 1968, vlasatci byli vstřebáni studentským hnutím a mávali rudými vlajkami na barikádách. Jejich jazyk vyjadřoval „věci“ levice čím dál více (Che Guevara byl vlasatec atd.).

Vlasatci se hojně rozšířili roku 1969, což byl rok exploze v Miláně, mafie, emisarů a řeckých plukovníků, spolčení ministrů, temných pletich a provokatérů. Početně sice ještě netvořili většinu, byli jí však díky ideologické tíze, již na sebe vzali. V té době už nezůstávali zticha a nenechávali veškerou komunikaci a expresivitu pouze na vlasovém systému znaků. Úloha fyzické přítomnosti vlasů byla naopak v jistém smyslu degradována na pouhou rozlišovací funkci. Vrátili se k užívání tradičního, slovního jazyka. A slovního neříkám náhodou, naopak to podtrhuji.

V letech 1968–70 se mluvilo hodně, až moc, skoro bychom se bez toho obešli. Tehdy byly položeny základy mnohomluvnosti a verbalismus se stal novým ars retorica revoluce (levičáctví je verbální nemocí marxismu!). Přestože vlasy, překřičené zuřivostí slov, už k ohromeným adresátům samostatně nepromlouvaly, podařilo se mi během toho povyku ještě zbystřit dešifrovací schopnosti a naslouchat tiché, evidentně nepřerušené promluvě těchto čím dál delších vlasů.Co říkaly tentokrát? Přestože stály po boku vyjádření slovních, říkaly: „Ano, je pravda, že říkáme věci levice, náš smysl je smyslem levice… ale… ale…“

Tady řeč vlasů skončila a doslovit jsem ji musel sám. Oním „ale“ chtěly evidentně říct dvě věci:
1) „Čím dál více se ukazuje pragmatický, iracionální význam naší nevyslovitelnosti, je jím nadřazenost, již tiše přisuzujeme své činnosti a která je subkulturního, a tedy v podstatě pravicového charakteru.“
2) „Přijali nás i fašističtí provokatéři, kteří se mísí s verbálními revolucionáři (verbalismus může však také podněcovat k činnosti, hlavně jeli mytizován). Vytváříme dokonalou masku, a to nejen fyzicky – naše neuspořádané proudění a povlávání má tendenci homogenizovat všechny obličeje, ale také kulturně – kultura pravice může být lehce zaměněna s kulturou levice.“

Došlo mi tedy, že jazyk vlasů již nevyjadřuje „věci“ levice, ale cosi dvojznačného, jakousi pravolevici, která nahrávala provokatérům.
Říkal jsem si, že tak před deseti lety by byl mezi námi, příslušníky předešlé generace, provokatér téměř nemyslitelný (pokud by nebyl výborným hercem). Jeho kultura by byla od té naší odlišitelná také fyzicky. Poznali bychom jej podle očí, nosu, podle vlasů! Okamžitě bychom ho identifikovali a dali mu lekci, jakou zaslouží.
Dnes to však již není možné. Nikdo na světě není s to podle fyzického vzhledu rozlišit revolucionáře od provokatéra. Pravice a levice se fyzicky promísily.
Došli jsme do roku 1972.Tehdy v září jsem byl v městečku Isfahan v samém srdci Persie. Je to, jak se odporně říká, zaostalá země, avšak ve stadiu, jak se rovněž odporně říká, nastartované ekonomiky.
Na Isfahanu, jenž byl před desetiletím jedním z nejhezčích měst světa, pokud ne vůbec nejhezčím, vyrostl nový Isfahan, moderní a strašně ošklivý. V jeho ulicích jsou k večeru k vidění mladí lidé při práci či na procházce, takoví, jaké bylo možno před deseti lety vídat v Itálii, vznešení a zároveň pokorní, s krásnými šíjemi a pěknými obličeji pod hrdými a nevinnými kšticemi.
Jednou večer, když jsem šel po hlavní ulici, jsem mezi všemi těmi překrásnými antickými mladíky plnými starodávné lidské hrdosti spatřil dvě zrůdné bytosti. Nebyli to přímo vlasatci, jejich vlasy však byly ostříhány po evropsku, vzadu dlouhé, vepředu krátké, úpravami suché a zkroucené, uměle nalepené kolem obličeje a nad ušima pak tvořící dva ošklivé chomáče.
Co že to jejich vlasy říkaly? Říkaly: „Nepatříme ke skupině těch hlady umírajících, zaostalých chudáčků, kteří setrvávají v barbarské době. Jsme bankovní úředníci, studenti, děti zbohatlíků pracujících v ropných společnostech. Známe Evropu. Čteme. Jsme buržoové a naše vlasy jsou důkazem naší mezinárodní modernosti privilegovaných.“

Tyto dlouhé vlasy vskutku vyjadřovaly „věci“ pravice.Kruh se uzavřel.
Kultura u moci absorbovala kulturu opozice a přivlastnila si ji. S ďábelským klidem z ní udělala módu, o níž nelze vyloženě říci, že je fašistická v původním smyslu slova, jistě však to, že je skutečně „extrémně pravicová“. Dostáváme se k hořkému závěru. Oněmi odpudivými maskami, jež si mladí, vedeni snad jakousi pochybnou ikonografií, nasazují na obličej a jež je dělají ošklivými jak staré děvky, upravují tito svou fyziognomii v podstatě podle toho, co navždy odsoudili pouze slovně. Na povrch tak vyplouvají staré obličeje kněží, soudců, důstojníků, podvodných anarchistů, šaškovských úředníků, Pletichářů, Donů Ferranteů, žoldáků, podvodníků, konformistů a vyvrhelů.

Ono radikální, unáhlené odsouzení vlastních rodičů, kteří jsou vývojovým článkem a předcházející kulturou, se stalo nepřekonatelnou bariérou a způsobilo izolaci, neumožňující navázat s rodiči dialektický vztah.
A přitom pouze skrze tento, byť dramaticky vyhrocený dialektický vztah by nyní mohli sebe samé nahlížet ve skutečných historických souvislostech, jít dál a rodiče „překonat“. Izolace, v níž jsou uzavřeni jako v separátním světě, v ghettu vyhrazeném mladým, je v jejich nevyhnutelné historické skutečnosti zmrazila a osudově tak předznamenala jejich úpadek. Ve skutečnosti se vrátili dál než na úroveň svých rodičů, oživili v sobě strachy a konformitu a ve svém fyzickém vzhledu pak konvence a ubohost, které se zdály být navždy překonány.

A tak dnes dlouhé vlasy svým neartikulovaným a posedlým jazykem neverbálních znaků s výtržnickou ikoničností jim vlastní hlásají „věci“ televize a reklamních produktů, u nichž je dnes nemyslitelná existence mladého člověka bez dlouhých vlasů: dnes by právě to bylo z pohledu moci skandální.
Pociťuji velkou a upřímnou lítost (vlastně skutečné zoufalství), musímli říct, že se již tisíce, stovky tisíc obličejů italské mládeže čím dál více podobají obličeji Merlina. Ona svoboda nosit vlasy tak, jak chtějí, již není definovatelná, už to není svoboda. Nastal okamžik, kdy je třeba mladým říct, že jejich způsob úpravy vlasů je hrozný, protože servilní a vulgární. Přišla chvíle, kdy by si to měli sami uvědomit a osvobodit se od viny, jíž je úzkostné přizpůsobování se degradujícímu diktátu mas.

Pier P. Pasolini, Corriere della Sera, 7. ledna 1973

The post Pier Paolo Pasolini. Zuřivý vzdor člověka, jehož deformuje moc a promluva vlasů first appeared on Čítárny.

Když na hrušce buchty zrály. Zdá se vám název knížky Věry Provazníkové bláznivý? To je dobře. Takové věci mají děti rády. Všechny pohádkové texty nebo verše autorky připomínají různé nonsens tituly pro děti. Autorka se inspirovala nejen českými klasickými pohádkami, ale i pohádkovými příběhy z jiných krajin světa. Pokaždé je ale výsledek jen její, specifický a mnohdy překvapivý. Hned v úvodu titulu naleznete doporučení pro předčítání nebo čtení nahlas. Živé dialogy jsou jakoby předurčené k hraní a uvolněnému povídání.

Hledáte-li knížku, kterou můžete dětem číst nebo ony naopak vám nejen o svátcích, ale i ve všední den, pak stěží najdete vhodnější. Texty jsou řazeny od jednodušších ke složitějším. Výtvarný doprovod je z dílny Lenky Vybíralové.

Věra Provazníková (1947–2023) patřila k oblíbeným a plodným českým autorkám literatury pro děti. Vedle poezie pro dospělé psala říkanky, verše, pohádky, hádanky a příběhy pro nejmenší i školáky. Její styl je veselý, hravý, rytmický a plný humoru – ideální pro předčítání i první čtení.

Nejznámější dětské knihy a tituly:

Elce pelce kotrmelce / sbírka veselých říkánek a veršů
Listopadová pohádka / velmi krásná pohádka
Doříkanky / jednoduché, hravé básničky pro nejmenší
Pidihrátky na pohádky / pohádky a hříčky pro začínající čtenáře
Budulínek / veršovaná pohádka
Něco za cibulku, něco za pirožek / pohádky
Sedm kůzlátek / známá pohádka v jejím podání
Jak šlo vejce na houby
Kozí pohádka
Maruška a mláďátka a jiné příběhy ze života
I aby tě prase trklo!
Pošlem Anku pro říkanku / říkanky
a další sbírky říkánek

Když na hrušce buchty zrály | Věra Provazníková | Ilustruje Lenka Vybíralová | vyd. Euromedia Group – Knižní klub 2009

Ukázka z knihy: Když na hrušce buchty zrály

Babička jako pidikvítek, dědoušek sotva za nehýtek; a ještě je chce bída do stínu tlačit.
Bídu mají, nic si z ní nedělají. Jak slunce s měsíčkem se na svět usmívají.
Sedí jednoho rána dědoušek u kamen, na prázdné hrnce se dívá.
Dívá se, uvažuje:
„Povídám, babičko, jakpak dlouho jsme už na kamnech nevařili?“
„Ba, dědoušku, naposled co jsme si chaloupku postavili. Možná i déle!“
„A víš ty co, babičko? Je neděle, což abys zkusila upéci koblížek?“
Chytla se babička děravé zástěrky, ruce má, chuděrka, jako dvě pápěrky:
„Což, pekla bych, dědoušku, pekla, ale kde vzít mouku?“
Sáhne dědoušek do kapsy, klásek z ní vytáhne, zrníčka vydrolí:
„Teď, babičko, mouku už máš, tak jenom koblížek smaž!“

Nemešká babička, pro krupku másla do hrnku sáhne, kapičkou mlíka zadělá. Nahněte, naválí hedvábné těstíčko, jahodu přihodí, až se pánvička zhoupne.
Koblížek ukulí – do trouby šoupne.
A když ho pak s dědouškem z trouby vytáhnou, pěkný je, buclatý, radost se na něj dívat!
Inu náš žluťoučký kanárek; – jen se rozezpívat!
Položí staroušci koblížek na okno. Tak – jak jim srdíčko radí, jen ať ho větřík chladí.
No, ale neposedí. Pořád se na něho chodí dívat.
„Máme to synáčka jedináčka!“ Smějí se na něho, pírkem ho šimrají, babička začne zpívat:

Ilustrace Lenka Vybíralová

The post Když na hrušce buchty zrály, dětsky bláznivá kniha pro malé čtenáře Věry Provazníkové first appeared on Čítárny.

Čechov napsal šest světových dramat a na 500 povídek, ve kterých prokázal svůj mimořádný pozorovací talent a schopnost popsat nadčasově chování lidské společnosti. Jedna povídka se ale poněkud vymyká jeho stylu. Černý mnich“ (Чёрный монах, 1894)

Traduje se, že A.P. Čechov  spolu s bratrem Michalem pozorovali na statku Melichovo západ slunce a přemýšleli. Jejich představivost zaujala fata morgána a možnost jejího zhmotnění. To byl zřejmě základ děje povídky, kterou Čechov umístil do příjemného prostředí venkovské usedlosti Pesockých s rozlehlým ovocným sadem a záhony květin.

Sem přijíždí přepracovaný vědec Kovrin aby si odpočinul. Ten svým způsobem zosobňuje samotného Čechova, jenž dlouho trpěl tuberkulózou a narůstající chmurnou beznadějí z této téměř nevyléčitelné nemoci.
Svému hrdinovi vtiskl stejný osud. Chrlení krve v závěru povídky je vlastně předobrazem jeho vlastního skonu v německých lázních Badenweiler roku 1904.

Melichovo. Čechovův statek, který byl svým způsobem předobrazem prostředí, ve kterém se povídka odehrává.

„Nevysvětlitelná věc je duše. Nikdo skutečně neví, kde se nachází, ale každý ví, jak často bolí…“
A.P. Čechov

Ústřední myšlenkou povídky je Černý tajemný mnich, zjevující se jednou za tisíc let, aby předal poznání, že všichni géniové jsou vlastně vyvolení blázni, kteří musí žít jinak než lidé, žijící obyčejné a všední životy.
Černý mnich se Kovrinovi zjeví a zcela ho okouzlí. Ten se začne se chovat jako blázen, který ostře kritizuje své okolí, jejich malost a omezenost. Poučná povídka o nebezpečí průměrnosti, stádnosti, kolektivní stupidity i rádoby užitečnosti lékařské vědy.
Skrze Kovrina Čechov nastiňuje mnohé souvislosti a klade spoustu otázek, ale nedává jednoznačné odpovědi. 
Mních vysvětluje, že cílem věčného života je požitek, a proto pravý požitek spočívá v poznání, které je nekonečné.
Ostatně jak je jeho zvykem, nechává závěry na inteligenci svých čtenářů.

Povídka byla namluvena jako audio a to opravdu vynikajícím způsobem Viktorem Preisse v roce 2017!!!

Výpisky:

„Úvahy o nervózním věku vyčerpanosti, degeneraci apod. mohou vážně zneklidňovat jen ty, kteří vidí cíl života v přítomnosti, tedy stádních lidi. Chceš-li být zdráv a normální, jdi od stáda.“

„Bez vás, služebníků vyšších principů, kteří žijete uvědoměle a svobodně, by lidstvo bylo nicotné, kdyby se vyvíjelo přirozeným pořádkem, dlouho by ještě čekalo na konec své pozemské historie.
Kdežto vy je o několik tisíciletí dříve uvedete do říše věčné pravdy – a v tom je vaše vznešená zásluha. Vy vtělujete požehnání boží, které spočinulo na lidech.“
…
„To málo, co mu řekl černý mnich, lichotilo ne samolibosti, ale nýbrž celé duši, celé jeho bytosti. Být vyvolencem, sloužit věčné pravdě, stát v řadě těch, kteří o několik tisíciletí dříve učiní lidstvo hodným království božího, a tedy zbaví lidi několika zbytečných tisíciletí boje, hříchu a utrpení, dát ideji vše – mládí, síly, zdraví, být hotov položit život za obecné blaho – jaký vznešený, jaký šťastný úděl.“
…
„Ano, patříš k těm málo, kteří jsou právem nazýváni vyvolenými Božími. Sloužíš věčné pravdě. Tvé myšlenky, tvé plány, úžasné studie, kterým se věnuješ, a celý tvůj život nesou božskou, nebeskou pečeť, protože jsou zasvěceny rozumnému a krásnému – tedy věčnému.“
…
„Šílel jsem, měl jsem megalomanii, zato ale jsem byl veselý, čilý, a dokonce i šťastný, byl jsem zajímavý a originální. Teď jsem rozvážnější a solidnější, ale zato takový, jako všichni: jsem průměr – mrzí mě žít…
Jak krutě jste se mnou naložili!
Míval jsem halucinace, ale komu to překáželo? Ptám se: Komu to překáželo?“
…
„Kovrin si teď jasně uvědomoval, že je – prostřednost sama, a ochotně se s tím smiřoval, neboť byl toho názoru, že každý člověk má být spokojen s tím, čím jest.“
…
Legenda o Černém mnichovi

„Před tisíci lety se mních v černém rouchu potuloval po poušti někde v Sýrii nebo Arábii… Několik mil od něj viděli rybáři dalšího černého mnicha, který se pomalu pohyboval po hladině jezera. Tento druhý mních byl fata morgána. Teď zapomeň na všechny zákony optiky, které legenda neuznává, a poslouchej dál. Z této fata morgány vznikla další, z ní třetí, takže obraz černého mnicha se začal nekonečně opakovat z jedné vrstvy atmosféry do druhé. Takže ho bylo možno vidět jednou v Africe, jindy ve Španělsku, pak v Itálii, pak na dalekém severu…
Potom opustil zemskou atmosféru a teď se potuluje po celém vesmíru, stále bez podmínek, v nichž by mohl zmizet. Možná ho teď lze spatřit na Marsu nebo na nějaké hvězdě Jižního kříže. Ale skutečný smysl celé legendy spočívá v tom, že přesně tisíc let od dne, kdy mních kráčel pouští, se fata morgána vrátí do zemské atmosféry a zjeví se lidem. A zdá se, že těch tisíc let je téměř u konce…
Podle legendy můžeme očekávat černého mnicha dnes nebo zítra.“
…
„Z horizontu se zvedl k nebi jako vír nebo vodní sloup vysoký černý sloup…
Mních v černém, se šedou hlavou a černým obočím, s rukama zkříženýma na prsou, se vznášel kolem něj…
Jeho bosé nohy se nedotýkaly země.“
…
Kovrin: „Ale ty jsi fata morgána. Proč jsi tu a sedíš? To neodpovídá legendě.“
Mních: „To nevadí. Legenda, fata morgána i já jsme všechno produkty tvé rozrušené fantazie. Jsem přízrak.“
Kovrin: „Takže ty neexistuješ?“
Mních: „Můžeš si myslet, co chceš. Existuji v tvé fantazii a tvoje fantazie je součástí přírody, takže existuji v přírodě.“
…
Kovrin: „Říkal jsi ‚věčná pravda‘… Ale je věčná pravda užitečná pro člověka a dosažitelná, pokud není věčný život?“
Mních: „Věčný život existuje. Velká, skvělá budoucnost čeká na lidstvo. A čím více je takových jako ty na zemi, tím dříve se tato budoucnost uskuteční. Bez vás, kteří sloužíte vyššímu principu a žijete v plném porozumění a svobodě, by lidstvo nemělo velkou cenu…
Vy ho přivedete o tisíce let dříve do království věčné pravdy a v tom spočívá vaše nejvyšší služba. Jste vtělením Božího požehnání, které spočívá na lidech.“

The post A. P. Čechov v Černém mnichu o geniálnosti, stádnosti a průměrnosti lidské společnosti first appeared on Čítárny.