Mladá garda Alexandra Fadějeva je jeden z nejslavnějších válečných románů sovětské literatury. Kniha vyšla poprvé v roce 1946 a v přepracované podobě v roce 1951. Fadějev popisuje skutečný, ale beletrizovaný příběh mladých lidí, komsomolců za druhé světové války, když Němci okupovali část SSSR a terorizovali obyvatelstvo v okupovaném Krasnodonu. 13. září 1943 byli výnosem Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR posmrtně vyznamenáni titulem Hrdiny Sovětského svazu vedoucí představitelé podzemní organizace „Mladá garda“ z města Krasnodon: Uljana Gromovová, Ivan Zemnuchov, Oleg Koševoj, Sergej Ťulenin a Ljubov Ševcovová. Právě díky Fadějevovi se tato jména stala v celém SSSR i v Československu synonymem mimořádné odvahy.

Mladá garda a její příběh

V červenci 1942 bylo město Krasnodon (tehdy ve Vorošilovgradské oblasti Ukrajinské SSR, dnes Luhanská oblast) obsazeno německo-fašistickými okupanty. Prakticky okamžitě začaly ve městě a jeho okolí vznikat malé podzemní organizace mládeže. Do konce září se jim podařilo sjednotit se do jedné struktury, která získala název „Mladá garda“. Do skupiny podle různých odhadů patřilo až sto mladých chlapců a dívek. Nejmladšímu z nich bylo 14 let.

Členové „Mladé gardy“ zahájili odvážný podzemní boj proti nacistům v rodném městě Krasnodon a v Donbasu. Společně s dospělými příslušníky odboje prováděli sabotáže.
V noci z 6. na 7. listopadu 1942, v předvečer 25. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, členové „Mladé gardy“ vyvěsili osm červených vlajek na nejvyšších budovách v Krasnodonu a v okolních osadách.
V Den ústavy SSSR zapálili pracovní burzu se seznamy lidí, kteří měli být odvlečeni do Německa k nuceným pracím. Tímto činem bylo zachráněno několik tisíc lidí před nucenými pracemi.

Leden 1943 se stal tragickým obdobím v životě členů „Mladé gardy“. Krátce před ústupem před postupujícími jednotkami Rudé armády zesílilo německé gestapo úsilí o likvidaci komunistického podzemí v Krasnodonu. Pomocí informátorů se nacisté dostali na stopu mladých partyzánů a začala masová razie proti členům „Mladé gardy“.

Ale to byl teprve začátek.

Členové „Mladé gardy“ věděli, že je nacisté nenechají naživu, a statečně odolávali krutému mučení; odmítali spolupracovat s Němci.
15., 16. a 31. ledna 1943 byli zatčení podzemní bojovníci popraveni. Místem jejich smrti byla šachta dolu č. 5 v Krasnodonu.
Uniknout se podařilo jen několika z nich, kteří poté pokračovali v boji proti nacistům.

Po osvobození Krasnodonu Rudou armádou 14. února 1943 se objevily zprávy o desítkách mladých lidí, kteří byli gestapem mučeni a vhozeni do šachty dolu č. 5. Byl to děsivý pohled: černá propast, krev, útržky oblečení a obuvi. Z hloubky přibližně 50 metrů bylo vytaženo 71 těl.

Jak vznikala kniha

Spisovatel a tehdejší funkcionář Svazu sovětských spisovatelů Alexandr Fadějev (1901–1956) přijel na místo tragédie, hovořil s pamětníky a rodinami, studoval dokumenty a už v září 1943 publikoval v Pravdě článek Nesmrtelnost. Z něj rychle vyrostl román. První verze vyšla v letech 1945–1946 a okamžitě získala Stalinovu cenu.
Fadějev mistrně kombinuje kolektivní portrét mladé generace s intimními scénami přátelství, lásky a strachu. Právě tento lidský rozměr, nejen ideologické heslo, způsobil obrovský čtenářský úspěch.

Fadějev sám opakovaně zdůrazňoval, že nenapsal kroniku, ale umělecké dílo:
„Nenapsal jsem skutečnou historii Mladé gardy, ale román, který nejen připouští, ale dokonce vyžaduje fikci.“
Přesto byla kniha dlouho čtena jako téměř dokumentární svědectví.

První verze románu

První verze románu Alexandra Fadějeva (1901–1956) „Mladá garda“ (1946) je unikátním dokumentem své doby, který umožňuje lépe porozumět tvorbě spisovatele a historickému kontextu, v němž byl román vytvořen. Představuje důležité svědectví nejen o hrdinství mladých hrdinů, ale také o složitostech, kterým čelili spisovatelé v éře sovětské cenzury.

První verze „Mladé gardy“ se vyznačuje živými a autentickými postavami a hlubokým vhledem do jejich vnitřního světa. Fadějev mistrně přenáší pocity a myšlenky mladých lidí, kteří se rozhodli bojovat proti okupantům. Pozornost věnovaná psychologické hloubce postav činí román obzvláště dojemným a emocionálně bohatým.

Jednou z klíčových postav románu je Oleg Koševoj – vůdce podzemního hnutí. Mladík se před čtenářem zjevuje jako komplexní a mnohostranná osobnost. Není jen statečný a odhodlaný, ale také zažívá pochybnosti a strachy, což činí jeho obraz realistickým. Fadějev ukazuje, jak Koševoj překonává své vnitřní rozpory a stává se skutečným hrdinou.

Další důležitou postavou je Ljuba Ševcovová. Je zobrazena jako silná a odhodlaná dívka, která je ochotna obětovat vše pro svou vlast. Fadějev zdůrazňuje její odhodlání a obětavost, což činí její obraz inspirujícím.

Román však není pouze o hrdinství a činech. Fadějev také hovoří o tragických aspektech války a ukazuje, jak těžké zkoušky padly na mladé lidi. Jednou z takových tragických scén je zatčení a poprava členů „Mladé gardy“. Fadějev popisuje tyto události s takovou emocionální silou, že čtenář nevědomky prožívá s hrdiny jejich bolest a utrpení.

Stalinova kritika a Fadějev román přepisuje

Úspěch trval krátce. 3. prosince 1947 vyšla v Pravdě ostře kritická stať. Román prý nedostatečně ukázal „vedoucí a usměrňující úlohu strany“. Podle pozdějších svědectví Stalin Fadějevovi osobně řekl, že kniha je ideologicky škodlivá a že mladí bojovníci v ní vypadají skoro jako machnovci, spontánní partyzáni bez stranického vedení.
Fadějev, který byl loajálním straníkem a předsedou Svazu spisovatelů, román v letech 1948–1951 zásadně přepracoval.

V první verzi románu Fadějev kladl důraz na samostatnost a iniciativu mladých lidí, což neodpovídalo oficiální stranické linii.
V pozdějších verzích byl autor nucen zdůraznit vedoucí roli strany a její podporu podzemního hnutí.

Další změnou, která byla zavedena pod tlakem cenzury, bylo zjednodušení a idealizace obrazů hrdinů. V první verzi se Fadějev snažil zobrazit své postavy jako živé lidi s jejich slabostmi a pochybnostmi. V pozdějších verzích však byly mnohé z těchto rysů vyhlazeny a hrdinové se stali jednoznačnějšími a idealizovanějšími.

Jedna z nejvýznamnějších úprav se týkala obrazu Olega Koševého. V první verzi byl prezentován jako komplexní a mnohovrstevná osobnost, která zažívala vnitřní rozpory. V pozdějších verzích se však tento psychologický rozměr ztratil. Stal se z něj spíše hrdina-ideolog.

Byly provedeny změny v zápletkách a událostech románu. Některé z nich byly zjednodušeny nebo změněny v souladu s požadavky cenzury. To vedlo k tomu, že část emocionální bohatosti a dramatičnosti první verze knihy byla ztracena.
Některé postavy jsou složené, některé činy připsány jiným lidem, než jim historicky patřily. Oleg Koševoj je v knize komisařem organizace, ačkoli novější výzkumy ukazují, že skutečné vedení bylo složitější a klíčovou roli mohl hrát Viktor Treťjakevič. Ten byl v románu (pod jménem Stachovič) vykreslen jako zrádce; později byl rehabilitován. Někteří skuteční lidé, kteří se v knize objevili v negativním světle, čelili po válce obviněním.

Fadějev přidal kapitoly o dospělých komunistech (zejména Filippu Ljutikovovi a dalších členech stranického podzemí), zdůraznil jejich organizační a výchovnou roli a rozšířil text o zhruba deset kapitol. Sám ironicky psal, že „přestavuje mladou gardu na starou“.

Druhé vydání z roku 1951 se stalo kanonickým a první verze byla stažena z oběhu.

Navzdory všem změnám a úpravám zůstává román „Mladá garda“ důležitým dílem v historii sovětské literatury.
Vypráví o odvaze a obětavosti mladých lidí, kteří byli ochotni obětovat svůj život pro svou vlast.
První verze románu, i přes následné změny, nám umožňuje lépe porozumět záměru autora a vidět hlubší a složitější obrazy hrdinů.
Odráží nejen tvůrčí záměr Fadějeva, ale také omezení a tlaky, kterým musel čelit. To dává možnost plněji ocenit jeho práci a pochopit, jak cenzura ovlivňovala literaturu té doby.

Po Fadějevově sebevraždě v roce 1956 a po XX. sjezdu KSSS se začaly objevovat otázky.
Dnes se kniha čte dvojím pohledem: jako působivé svědectví o mladém odboji a zároveň jako ukázkový příklad toho, jak sovětský byrokratický režim přepisoval skutečnost, aby vyhovovala stranické linii.

Ohlas v Československu

Do češtiny knihu přeložili už v roce 1947 Anna Nováková a Sergej Machonin. Vydávala ji především Mladá fronta, často s doslovy zdůrazňujícími výchovný význam pro novou generaci.
Stala se povinnou četbou a jedním z nejvydávanějších sovětských románů.

Popularizace knihy

Podle knihy vznikl slavný film Mladá garda Sergeje Gerasimova (1948) i opera Julije Mejtuse.
Film Sergeje Gerasimova „Mladá garda“ byl pravděpodobně nejmasovějším filmovým debutem v celé historii sovětské kinematografie. Celkem zde debutovalo více než čtyřicet lidí. Od herců po kameramany a výtvarníky.
Muzeum věnované hrdinství mladých bojovníků „Molodá gvardija“ bylo otevřeno v Krasnodonu 1. května 1944.

Výpisky z knihy:

“Kdo je prvním vychovatelem naší mládeže? Učitel. Učitel! Jaký význam má to slovo!… V naší zemi, kde se vzdělává každé dítě, je učitel prvním člověkem. Budoucnost našich dětí, našeho národa – je v rukou učitele, v jeho zlatém srdci. Měli bychom, když ho uvidíme na ulici, ze vzdálenosti pěti metrů sundat klobouk jako projev úcty.”

„Pro lásku jsou stejně důležití jak těžké zkoušky života, tak živé vzpomínky na to, jak láska začala. První lidi spojují, druhé jim nedovolují stárnout.“

„Přátelství! Kolik lidí na světě vyslovuje toto slovo, přičemž tím myslí příjemný rozhovor při sklenici vína a shovívavost k slabostem druhých? A co to má společného s přátelstvím? Ne, my jsme se hádali kvůli všemu, vůbec jsme si nešetřili ega – ano, pokud jsme nesouhlasili, tak jsme si navzájem ubližovali, „bodali“ jsme se. A naše přátelství tím jen sílilo, zpevňovalo se, nabývalo váhy…“

The post Mladá garda. Jak Fadějev přepsal svůj slavný válečný román first appeared on Čítárny.

Byly časy, kdy i leporela vytvářeli mistři. V našem případě Jiří Havel a ilustrátor Karel Franta. Leporelo vyšlo asi? jen jendnou v Mladě Frontě v roce 1970. To, že už nikdy nevyšlo je malá záhada. Přitom oba autoři vytvořili pro děti proslulou dětskou trilogii Veselé noty, Malovaný svět a Než zazvoní potřetí.

K leporelu se pro web “Děstská leporela” vyjádřil Jiří Havel takto:
„Jako rodák z Jizerských hor jsem se s houbami setkával od dětství, kdy byly lesy ještě zdravé, husté, plné lesních plodů a romantiky. Při psaní jsem podvědomě myslel na svého tatínka, dobrého znalce hub, který s námi podnikal výpravy do okolních lesů vždy ještě za tmy. K leporelu Dědeček a sedm loupežníků mám zvláštní vztah, protože se na jeho vzniku podílel svými nápady ilustrátor Karel Franta.“

The post Dědeček a sedm loupežníků. Jedinečné leporelo Jiřího Havla a Karla Franty first appeared on Čítárny.

Roger Zelazny mě dlouho míjel právě kvůli jeho fantasy Kroniky Amberu. Pak jsem otevřel Pána světla a zjistil jsem, že Zelazny umí psát jako bard, ale v nejlepších knihách je nekompromisní inženýr mýtu: ukrade náboženství, sundá z něj posvátný mýtus a ukáže podstatu a řídicí pult.
Nečtu fantasy. Nechci meče, prsteny, vyvolené královské krevní linie ani pohádkové výkladní skříň „světů s mapou“. Je to sice vzrušující, místy i psychologicky velmi poučné, ale pořád fantastická pohádka a mýtus.
Science fiction chci proto, že stojí na zemi a klade nepříjemné otázky. Co s námi udělá technologie, moc a lež, kterou si kolem nich vybudujeme?

Pán světla. Proč knihu číst.

Pán světla (1967) je bezesporu jeho nejsilnější sci-fi román. Vyhrál s ním cenu Hugo. Není to „hinduistická pohádka o vesmíru“. Je to tvrdý koloniální thriller o tom, jak si posádka lodi Star of India na cizí planetě uzurpovala nesmrtelnost a ovládla život pomocí hinduistického božství.

Na kolonizované planetě vládnou původní členové posádky jako hinduističtí bohové.
Obyčejné lidi drží v kastovním nevolnickém středověku a rozhodují, kdo dostane další život. Jedině oni mají technologii přenosu vědomí do nových těl.
Kdo protestuje proti monopolu na reinkarnaci, nedostane příští život, nebo dostane tělo, ve kterém se nedá žít.
Modlitby jdou rádiem.
Nebe je kopule na pólu. 
Bohové jsou unavení první kolonisté, kteří si nechtějí pustit hardware ani software z ruky.

Jeden z nich, Sam (dříve Kalkin, teď Mahásamátman), se proti tomu vzepře.
Přijme roli Buddhy, hlásá, že technologie a reinkarnace mají patřit všem, a začne podkopávat nebeskou hierarchii.

Příběh skáče v čase: Sam je poražen, jeho vědomí je vyhnáno na „Most bohů“ (rádiový přenos), později ho Jama a Ratri stáhnou zpět.
Pak se vrací do minulosti a pokouší se svrhnout Brahmu a Šivu a válčí s démony (rakšasy) etc…

Finále je další kolo téhož konfliktu: Sam proti Nebesům, tentokrát s novými spojenci i starými zradami.
Jde o to, jestli se falešný mocenský pantheon udrží, nebo jestli lidé dostanou šanci přestat být otroky „bohů“.

To je kostra příběhu. Detaily bitev, intrik a zvratů Zelazny schválně rozkládá nelineárně a vytváří jedinečný složitý obraz příběhu.

Pod poezií Zelazného textu je ukryta otázka, kterou sci-fi klade odjakživa:
Kdo smí vlastnit budoucnost?

Co číst dál, když Pán světla zabere

Tento nesmrtelný (This Immortal, 1966)
Poatomová Země, turisté z Vega, polobůh s občankou. Hugo (dělené prvenství s Dunou). Míň barokní než Pán světla, pořád o tom, kdo smí planetu spravovat.

Alej prokletí (Damnation Alley, 1969)
Špína, radiace, jízda napříč zničenou Amerikou. Žádné kasty bohů, jen přežití a špatné počasí. Pro čtenáře, který chce Zelaznyho bez chrámu.

Vchody v písku (Doorways in the Sand, 1976)
Univerzitní podvodník, aliení artefakt, honička. Lehčí, vtipnější, pořád sci-fi. Zelazny, když nechce kázat a chce se bavit konstrukcí záhady.

Ostrov mrtvých (Isle of the Dead, 1969)
Světatvůrce s božským egem a účtem za svědomí. Blízko Pánu světla: člověk, který umí dělat planety, pořád zůstává člověkem.

Tvorové světla a temnoty (Creatures of Light and Darkness, 1969)
Egyptský pantheon jako operační systém vesmíru. Divnější, experimentálnější, občas až proto-New Wave. Není to úvodní kniha, ale po Pánu světla dává smysl.

Povídky z 60. let Zvlášť A Rose for Ecclesiastes a The Doors of His Face, the Lamps of His Mouth – ukazují, proč ho tehdy brali jako novou vlnu.

Co číst až později…

Kroniky Amberu jsou důvod, proč ho fantasy čtenáři milují a skalní scifi čtenáři obcházejí. Princové, trumfy, stíny světů. Dá se v nich najít hra s identitou a mocí, ale tón je jiný: dobrodružství mezi dimenzemi, ne laboratoř falešného nebe.
Kdo fantasy odmítá principálně, Amber klidně přeskočte. Zelazny tím nestojí ani nepadá.

Jack, Pán stínů je na hraně: polovina planety věda, polovina magie. Zajímavé, ale není to čistý vstup.

Pozdní komerční věci už málokdy mají ostří Pána světla. Bohužel…

Roger Zelazny (13. 5. 1937, Euclid u Clevelandu, Ohio – 14. 6. 1995, Santa Fe, Nové Mexiko)
byl americký autor science fiction a fantasy, známý poetickým stylem, mytologickými narážkami (hinduistickými, řeckými, egyptskými i indiánskými) a postavami na pomezí lidí a bohů.

Byl jedináček polského imigranta Josepha Franka Żelaznyho a irskoamerické matky Josephine Flory Sweet.
Vystudoval angličtinu na Western Reserve University (BA 1959) a alžbětinské a jakubovské drama na Columbii (MA 1962).
Do roku 1969 pracoval u správy sociálního zabezpečení a poté psal na plný úvazek, získal šest cen Hugo a tři Nebula.
Proslul zejména románem Pán světla (Lord of Light, 1967) a desetidílnou ságou Kroniky Amberu.
Ovlivnil mimo jiné George R. R. Martina a Neila Gaimana.
Zemřel v 58 letech na selhání ledvin v souvislosti s rakovinou.

The post Pán světla. Roger Zelazny o nesmrtelnosti pomoci hinduismu first appeared on Čítárny.

Vždycky jsem přemýšlel, co vlastně chci od života, někdy jsem si už docela myslel, že to vím, ale nakonec to taky nebyla pravda, napsal moravský básník Jan Skácel v knize Jedenáctý bílý kůň a pokračuje:
Nedávno mne v tomhle přemýšlení vyrušili a svěřili mně malého chlapce, abych ho večer hlídal a zbytečně nepřemýšlel, protože viděli, že stejně nedokážu nic kloudného vymyslet. A zrovna tohle způsobilo, že jsem na to najednou přišel. (Oni seděli zatím v divadle a nic zlého netušili.)

Bylo to zřejmě takhle:
Osvícení na mne sestoupilo, když jsem se toho malého kamaráda optal, co chce k večeři.
Pravil, že neví, ale rozhodně něco jiného. Trvalo mi dobrých pět minut, než jsem znova nabral dech. Pak jsem jednal, jak život vyžaduje. Láskyplně jsem mu jednu vrazil a uvařil mu krupičnou kaši. Trochu se mi připálila, ale takový je život. Něco jiného. A tak tomu je až do smrti.. Od té taky chceme taky něco docela jiného. Chlapec trochu popotahoval, tak jsem ho uložil do postele a přečetl mu z Knihy džunglí kapitolu o tom, jak se dal Maugli mezi opice. Usnul blaženě.

A já jsem si sedl k nočnímu oknu a díval jsem se na krásný strom, který stál na ulici a nechtěl být nic jiného než krásným stromem..
Záviděl jsem mu všechno. Listí, haluze, vítr, hudbu i kulatá léta. Byl výraznější než já.

Tuhle historku mi vyprávěl přítel tak smutný, že je téměř veselá.
Pokusím se ji povědět dál. To pro její tiché, zarmoucené ponaučení.
Pokusím se to říci jeho vlastními slovy:

Měl jsem předka, který byl slavný na celé naší ulici, pravé půlce náměstí a ještě v několika domech. Neměl jsem ho rád. Příliš mi ho doma připomínali a dávali za vzor.
Potom se moje rodné město rozhodlo, že uctí památku slavného předka.
Sochař, který vymodeloval bustu, byl mladý člověk a nosil plnovous.

Odlili předka a poprsí se povedlo. Až na to, že se strašně lesklo. Neřeknu jak.
Potřebovalo to patinu.
Sochař pravil, že se to už nějak udělá.
(Byl z našeho města a nosil plnovous.)
“Takhle nemůže zůstat,” pravil, “je moc zlatej.”

V tom jsem mu dal za pravdu. Ostatně moje babička vždycky tvrdila, že náš slavný předek byl zlatý člověk. Poprosil mne, abych mu pomohl.
Vzali jsme slavného předka a odnesli ho na zahradu. Tam stál mezi angreštem a rybízy dřevěný záchodek. Uvázali jsme slavného předka na řetěz a spustili ho hlavou napřed do kulatého otvoru. Bylo v tom cosi nesmírně srdečného. Na dveřích záchodku zelo velké vyříznuté srdce, kterým vlétaly dovnitř včely.
“Za čtrnáct dní nám krásně zezelená,” pravil sochař.
Díval jsem se na něj s obdivem.
Nelhal.

Když ta sláva přišla a město odhalovalo slavného předka, byl zelený. Měl patinu, kterou by mu záviděl Verrocchio i Coleone.
Jenomže se od něho vinul pramínek zvláštní, nedefinovatelné vůně.

Při slavnostním proslovu lidé zneklidněli. Začali si nenápadně prohlížet podrážky, ale linulo se to dál a brzy toho byla plná aula místního gymnasia.
Mně to nevadilo a sochař měl radost z patiny.
Byl docela zelený, ten náš slavný předek, a linul.

Z knihy: Jan Skácel / Jedenáctý bílý kůň (1964)
Soubor krátkých publicistických próz Jana Skácela, reflektující dění kolem sebe, je rozčleněn do pěti částí:
Labuti má i loutno má,
Chlapeček cvičí mouchu,
Malé recenze,
Chodníčky,
Byli tři.

Knížku doplňují vynikající ilustrace J. Steklíka.
Titul má původ v lidové pověře, podle které potkat koně, z nichž jedenáctý je bílý, znamená štěstí.
Ladění textů předznamenává autorovo moto:

“Chtěl jsem, aby tahle knížka byla trošku veselá, kapánek smutná, maličko sentimentální a hodně obrázková, nic víc jsem nechtěl”.

Posmrtně vydané pokračování předchozího díla vyšlo s názvem Třináctý černý  kůň (1993).

Jan Skácel(7. února 1922, Znorovy – 7. listopadu 1989, Brno)
Moravský básník otázek a údivu a tajemství hledání a okouzlení. V jeho krátkých básních plných náznaků vidíme jak lásku, zrození, tak bolest a smrt.
Je znám jako milovník metafor:
“měsíc jako chromý pastýř o holi”, “měsíc – kuna na ošatce hvězd”.
Jeho básně jsou plné barev:
“křikem žab se zelenala noc”, “modře ze sna křičí pávi”, kradeným koněm podzim rzá”, “den bílý jako ovečka”, “na malinovém nebi rozpouští se den”.

Skácel byl jeden z posledních velkých a populárních českých básníků 20. století.
Zemřel pár dní před nejpodvodnějším českým převratem, 7. listopadu 1989. Bylo mu 67 let.

Básně Jana Skácela…

Smuténka

To až se v září stmívá,
už bez sametu, drsně, naholo,
po poli chodí smuténka
a zpívá,

smuténka chodí kolem hrud
šedých jak skřivani a zpívá,

(je příběh starší nežli já,
než moje smrt,
než smutek ze mne, odpusť)

zpívá si na poli smuténka
a chodí
po konopných cestách podzimu.

Chvíle

Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik,
kdy někdo z nás dýchá.

Zlatá brána

Hledal jsem hezké slovo pro tebe
a měl jsem na jazyku temnou višni.
I chřástal se mi líbil,
také tráva.

Dokonce autogén.

A náhodou jsem našel nejhezčí,
dívej se, venku POPRCHÁVÁ.

Není to zlatý červencový liják,
co je jak mečem podepřená brána.
Můžeme vejít. Hlava nesejde.
Venku jen trochu, drobně POPRCHÁVÁ.

Stopadesátý sonet o jaru

Jaro je tak křehké
až se světlo láme
pomalu
slimáčími růžky

se odhodlává tráva
listí má prsty
k zemi svěšené
a ráno nepřestává

po celý den
a trvá přes půlnoc
a do poslední chvíle

na větvi hlohu
zpívá v dešti kos
a šílený je

Naděje s bukovými křídly

novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře

někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového

Vteřina v lednu

A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tato bílá chvíle.

Přísloví

Tak jsem se nad světem trápil,
až jsem si začal vymýšlet přísloví.

Jsou dlouhé pravdy a jsou pravdy krátké.

A nepřijde-li trest hned vzápětí,
musíš si vinu odžít životem.

A nikdo neodčiní čin.

A nikdo nedokáže složit písničku
pro slepé děvčátko a ptáka bez křídel.

Na slunci

Povříslem hrubým svázalo nás slunce.
Ó, jak bodají
osiny žhavé. Když jsi ruce zvedla,
zakroužil smolný dým

tak hoří dřín, tak modřín v ohni praská,
uťatý smrček, jenom břízka ne.
Tak mokrým dřevem prohořívá láska,
dříve než plamen k slunci vyšlehne.

Večer

Pěšiny vedou do polí
a končí
kde nic nebolí
a jabloně jsou plané

A měsíc
bílý srpek dne
vyžíná ticho z kamene
a říká neříkané

Píseň o srdci

V malinkém krámku ve kterém čas dříme
půvabná prodavačka řekla mi
dobrý den pane čím vám posloužíme
hlas měla jako z hedvábí
a když jsem pravil že chci její srdce
namítla tiše: to se smí?

Srdce můj pane to se neprodává
srdce je přece víc než diamant
ta věc se pane jenom darem dává
já svoje prodat nehodlám
Smekl jsem klobouk opustil jsem krámek
a byl jsem na ulici sám

Ta dívka ale za mnou z krámu vyšla
hedvábným hlasem na mne volala
nermuť se chlapče že jsem byla pyšná
já nechtěla být k tobě zlá
za lásku hochu dám ti svoje srdce
za lásku bych je rozdala

Na tomto světě na prodej je všechno
i čest a sláva všichni o tom ví
jen čisté srdce krásné čisté srdce
na žádném rynku není ke koupi

The post Jan Skácel. Malá recenze na život populárního moravského barda first appeared on Čítárny.

Michel Eyquem de Montaigne (28. února 1533 – 23. září 1592) začal psát své úvahy v roce 1572. Ty se pak rozrostly do třech knih esejí. Jím opravené dílo vyšlo až po jeho smrti 1595. Byl mimořádný myslitel, který se ve svých úvahách zabýval především sám sebou, poznáním člověka a lidského údělu.

Jaký odkaz nám zanechal?
I po pěti staletích můžeme vysledovat, že člověk se změnil jen velmi málo. To nacházíme v jeho myšlenkách a rozjímání o základních otázkách života a smrti, štěstí a lásky, křesťanství a víry a jejich prožívání uvnitř člověka.

Říká nám, že “umění žít” se má zakládat na opatrné moudrosti, založené na dobré vůli a na duchu snášenlivosti.

Michel Montaigne tvrdil, že mysl / rozum jsou statkem nejspravedlivěji distribuovaným na Zemi.
A jak francouzský filozof argumentoval na podporu tohoto tvrzení?
Nikdo si nestěžuje na jeho nedostatek nebo jeho nadbytek.

Koho a jak ovlivnil Montaigne svým dílem?
Jeho eseje měly mimořádný vliv nejen na jeho současníky, ale svým nadčasovým ideovým nábojem zásadním způsobem připravilo duchovní podhoubí nejen pro osvícenské myšlení v 18. století, ale hlavně pro dnešek.
Bez nadsázky je možno říct, že Montaigne svými úvahami ovlivnil prakticky celou moderní západní filozofii od 17. století.
I dnes je považovaný za mimořádně vzdělaného myslitele.

Francis Bacon
Eseje anglického filozofa a zakladatele empirismu jsou považovány za přímou reakci na Montaignovy úvahy.

William Shakespeare
Vliv Montaignových esejů je patrný v dílech jako Hamlet, Bouře nebo Král Lear. Pasáže o kanibalech, skepticismu a lidské přirozenosti.

René Descartes
Montaigneův skepticismus:  “Que sais-je?“ – Co vím?” , pravděpodobně stimuloval Descartese při jeho hledání pevného základu poznání.

Blaise Pascal 
Silný vliv je patrný v jeho úvahách o lidské slabosti, v Pensées.

Voltaire a osvícenští myslitelé
U těchto autorů se objevuje stejný nebo spíš podobný skepticism vůči autoritě, toleranci a individualismu.

Jean-Jacques Rousseau
Jeho styl vyznání ve Zpovědi nese montaignovské stopy.

Ralph Waldo Emerson
Autor napsal esej přímo o Montaignovi („Montaigne; or, the Skeptic“). Přebírá jeho styl zvláště, když klade důraz na sebe-spolehnutí.

Friedrich Nietzsche
Autor obdivoval Montaigneovu upřímnost, radost ze života a anti-dogmatismus; Montaigne byl jedním z jeho nejoblíbenějších autorů.

Výpisky z knihy:

…Náš svět jen žvaní,. Ještě jsem neviděl člověka, který by nemluvil spíše více než méně…

Ti, kteří tvrdí, že mají v hlavě spoustu nápadů, ale nedokážou je vyjádřit kvůli nedostatku výřečnosti, se nenaučili porozumět ani sami sobě.

…Tázali se Diogena, proč se plete do filosofie, když nemá žádné vzdělání. „Právě proto,“ řekl, „se mi to lépe hodí.“…

Nevědomost je ten nejměkčí polštář, na který si člověk může opřít hlavu

…Znám lidi, kteří se vymlouvají, že se nemohou náležitě vyjádřit, a přece předstírají, jako by měli hlavu plnou nejkrásnějších idejí. Je to pouhá pošetilost. Můj názor na to je tento: Jsou to domněnky, plynoucí z nejasných pojmů, které si neumějí uvnitř ani rozmotat, ani vyjasnit, tedy je také nedovedou řečí podat. Takoví lidé nerozumějí ani sobě samým; jen si poslechněte, jak koktají, chtějí-li ze sebe něco vydat, a poznáte, že chtějí porodit. Jejich plod je pak dosud nezralý a teprve v zárodku. Zvracejí ze sebe nezažitou potravu. Domnívám se – a Sókratés je mi svědkem – že kdo má na mysli pojmy živé a jasné, dovede je také vyjádřit, byť to byly třeba banality, nebo je-li němý, posunky…

…Školy jsou učiněné žaláře uvězněné mládeže. Vejděte do školy, když se vyučuje: uslyšíte toliko křik trestaných dětí a zuřících učitelů. Věru rozkošný způsob, jak vzbudit v útlých a bojácných duších lásku k učení, nutí-li se k tomu s tváří hněvem rozpálenou a s metlou v ruce!…

…Jsme notní pošetilci. „Prožil svůj život v zahálce“, říkáme. (narážka na dílo Danteho)
Anebo: „Dnes jsem neudělal nic.“ Cože? Copak jste nežil?
To je přece netoliko prazákladní, ale i nejznamenitější ze všech vašich zaměstnání!…

…Naším velikým a slavným vrcholným dílem je vhodně žít. Všechny ostatní věci jako kralování, hromadění bohatství, budování jsou nanejvýš dodatky a drobné prostředky tohoto díla hlavního…

…Absolutní dokonalostí, a dokonalostí právě jakoby božskou, je umět se naprosto a beze zbytku těšit ze své podstaty. Bažíme po jiných údělech, protože nevíme, jak požívat vlastního. A namáháme se vyjít ze svých mezí, protože nevíme, jak si v nich vést. Avšak nadarmo si stoupáme na chůdy. Vždyť i na chůdách musíme chodit vlastníma nohama…

…Studia již nemají žádného jiného účelu nežli zisk. A tak zbývají jen tací, již se oddávají studiím jen proto, aby jimi nabyli budoucího živobytí. A poněvadž je mysl těch lidí od přirozenosti, vychováním i příkladem z domova nízká, nenese proto učenost žádoucího ovoce. Neboť není s to, aby osvítila mysl, jež zhola žádného světla nemá, ani aby slepého učinila vidoucím.
Nepropůjčujíc nikomu zraku, oči jeho šidí; vede ho po cestě, ačkoli má nohy k chůzi zdravé. Je dobrým lékem; ale žádný lék nezůstává nezměněn a neporušen v nádobě  neschopné. – Aristón Chijský tvrdil kdysi správně, že filosofové posluchačům škodí, neboť většina z nich není prý tak duševně silná, aby měla z vyučování prospěch…

…Velmi málo si vážím chtíčů, které se v nás bez vlastního přičinění probouzejí. Z toho důvodu také nikdy neschvaluji a neschválím, že dítě sotva narozené, je tak náruživě milováno, protože se na něm neprozrazuje ani duševní činnost, ani nemá dost výraznou tělesnou podobu, jež by mu zjednala naši lásku.
Pravé a rozumné lásky by mělo přibývat, čím větších vědomostí děti nabývají. Obyčejně se to děje naopak. Dojímá nás dětské žvatlání, žert a hra více nežli později skutky již promyšlené, jako bychom je milovali jen pro ukrácení chvíle. Pak by bylo bývalo lépe, kdybychom je ani nezplodili…

…Jako náš duch sílí, stýká-li se s povahami mohutnými, tak se kupodivu ztrácí a hyne, je-li nucen se stýkat a bavit s povahami sprostými a chorobnými. Tato nemoc je nakažlivější než kterákoli jiná…

Nevědomost je ten nejměkčí polštář, na který si člověk může opřít hlavu.

…Za našich dnů obohacuje sice vědění u nás kapsu, nikoli však ducha…

…Oddech a snadná nenucenost je, po mém zdání, duši silné a vznešené dokonale ke cti a svědčí jí lépe než opak.

…A není vědy tak nesnadné jako umět dobře a přirozeně prožít tento život.

…Absolutní dokonalostí, a dokonalostí právě jakoby božskou, je umět se naprosto a beze zbytku těšit ze své podstaty.
Bažíme po jiných údělech, protože nevíme, jak požívat vlastního. A namáháme se vyjít ze svých mezí, protože nevíme, jak si v nich vést. Avšak nadarmo si stoupáme na chůdy. Vždyť i na chůdách musíme chodit vlastníma nohama.

The post Michel de Montaigne. Eseje. Pět set let staré úvahy o životě, společnosti, o chování lidí first appeared on Čítárny.

Jaroslav Seifert. nositel Nobelovy ceny za literaturu napsal svou sbírku zpěvné intimní lyriky už jako zralý, zkušený a známý básník v roce 1954. Citlivé vzpomínky na dětský svět a na maminku, která dokázala udělat domov krásným, oslovily nejednu generaci.
Prosté a jednoduché verše (např. Maminčina kytice, Mlýnek na kávu, Všední den, Dědečkův pohřeb, Vějíř, Krabice na čaj, Domov) opěvují nejen dětství, ale především dobrotu, krásu, práci i únavu maminky a mluví ústy básníka za mnohé z nás.

Když čtu Maminku, nepřipadá mi, že se dívám na básníka. Připadá mi, že se dívám do zrcadla, které mi někdo nastavil zezadu. Seifert píše o své matce, ale já v tom slyším i sebe: tu únavu, kterou dítě nepojmenuje, jen ji vytuší, ten mlýnek, tu lampu, ty bosé nohy za dveřmi. Matka v jeho verších není socha. Je to žena, která vaří, plače u okna a nechce říct proč, která zavře knížku a pošle syna do pelíšku, i když by si ještě četl. To znám.

Nejvíce mě bere, že chudoba u něj není hanba ani prázdné slovo. Je to jenom prostor, ve kterém se musí žít krásně, protože jinak by se žít nedalo. Petrolejka, pruhované peřiny, košíček na šití, prstýnek. Malé věci, které drží dům pohromadě, když peníze ne. Já taky vím, že dítě si jednou nebude pamatovat, kolik jsme měli, ale jestli voněla káva a jestli jsme večer ještě stihli být hodní.

A pak je tu ta tichá věta, kterou Seifert skoro nevysloví nahlas: že matka už není. Rodinné hnízdo je opuštěné. Do klína už není komu plakat.
Čte se to jinak, když sama máte děti. Najednou pochopíte, že tahle knížka není jen vzpomínka syna.
Je to i zpráva pro nás, které ještě jsme tady: že z obyčejného dne, který nám připadá všední a unavený, se jednou stane někomu celý svět. A že to, co teď jen „zvládáme“, může jednou někdo zpívat.

Anna Horvátová /  z dopisu pro Čítárny

S ilustracemi Jiřího Trnky patří knížka do zlatého fondu české literatury.

Seifert sbírku vydal, až když mu bylo třiapadesát a měl za sebou kus těžkého života
Od konce čtyřicátých let byl v komunistické nemilosti. Po Písni o Viktorce z roku 1950 na něj padl faktický zákaz publikovat, nakladatelství s ním ukončila smlouvy. K tomu se od padesátého roku přidala vážná choroba pohybového ústrojí. Maminka proto mohla vyjít teprve po částečném uvolnění, které přišlo po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953. Byla to jedna z knih, jimiž se zase vracel mezi oficiálně vydávané autory.

O páe let později, v pětapadesátém, za ni dostal Státní cenu Klementa Gottwalda. Zvláštní na tom je, že uspěla právě intimní, nepolitická lyrika o matce a Žižkovu. To bylo v době, kdy se jinak propagovaly verše socialistického realismu o stavbách, kolektivu a strojích. Ten kontrast jí paradoxně pomohl. Režim ji mohl přijmout jako něco lidového a českého, aniž by z ní musel dělat ideologii.
Pro doplnění je třeba vzpomenout, že maminka Seiferta Marie Seifertová byla zbožná katolička, otec „uvědomělý socialista“ a zámečník. Rodina žila chudě na Žižkově (činžák s pavlačemi, pod okny jezdily vlaky).

Maminka / Jaroslav Seifert / Ilustrace Jana Kiselová-Siteková / Albatros 2016

Ilustrace Jiří Trnka / Jaroslav Seifert / Maminka

Ilustrace Ludmila Jiřincová / Jaroslav Seifert / Maminka

Maminka | Jaroslav Seifert | Ilustruje Jiří Trnka | Vydal Albatros 2008 | 11. vydání, v Albatrosu 8.
První vydání (Československý spisovatel, 1954) má zhruba 34–38 básní.
Sbírku Maminka Jaroslava Seiferta máme asi všichni spojenou s ilustracemi Jiřího Trnky, ale není pravda, že vycházela tato básníkova sbírka jen takto. Vycházela i bez ilustrací nebo s ilustracemi Karla Svolinského, Ludmily Jiřincové či s obálkou a frontispisem Zdeňka Seydla. Jedno z posledních vydání je s ilustracemi Jany Kiselové-Sitekové.

První dopis mamince

Už vím, dám dopis na zrcadlo
či do košíčku na šití,
však žel dosud mě nenapadlo
co psát, jak dopis začíti.

Maminko moje milovaná,
a v zubech konec násadky,
přemýšlím; stránka nenapsaná
čeká a čeká na řádky.

Přeji Ti dnes v den Tvého svátku
– ve slově Tvého velké T –
no vida, už mám druhou řádku
a pokračuji ve větě:

štěstí zdraví – po t se píše ě –
a zdraví – a pak selhává
už nadobro má fantazie,
tak přízemní a kulhavá.

A trhám papír, muchlaje ho
– maminka stojí nad válem
a chystá něco voňavého –
tu v odhodlání zoufalém

přibíhám k ní, tiskne mě k sobě,
očima mlčky ptá se mě.
Pak zamoučené ruce obě
zvedly mě rychle se země.

Tatínkova dýmka

Tatínek kouřil z dýmky
vždy večer, než šel spát.
Vidím ho z měchuřinky
do dýmky tabák cpát.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Sedával na pavlači,
když se už setmělo,
a plamen sirky stáčí
posvítit na čelo.

Co by byl bez vzpomínky
náš život? Co by byl?
Obláčky z jeho dýmky
jsou nejhezčí z mých chvil.

Maminka však se zlobí,
ne zle, spíš jenom tak.
Tatínek totiž drobí
z pytlíčku na tabák.

A když mu dýmka chladne,
brání se nesměle.
Komupak nevypadne
trošičku popele.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Když stůně, dýmka leží
na okně pavlače.
A maminka jen stěží
nedá se do pláče.

A něžně k ní se sklání
a nic se neštítí.
A dnes jí nezavání.
Dnes voní po kvítí.

Hladí ji usmířena
a rdí se před námi.
Dýmka je posázena
samými perlami.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval.
To, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Všední den

Brambory jsou již napadrť!
Ta kamna! – Často říkávala,
že budou jednou její smrt.
A zatím kamna mile hřála.

Nemyslete, to nebyl hněv,
maminka měla strach, že zmešká.
Když skláněla se pro konev,
byla ta konev pro ni těžká.

Pak zlobila se s žehličkou,
protože v kamnech vyhasíná,
a do sklepa šla se svíčkou,
nebyla tenkrát elektřina.

A vždycky dvakrát měsíčně
od rána prala na pavlači.
A její ruce nesličné
bývaly potom hebké k pláči.

– Však ještě musím z podlahy
setříti špínu. Podej mýdlo!
A hadr! – Ten cár neblahý
kdes visel jako smutné křídlo.

Opřena o ně, chtěla jen
pár metrů výše z toho všeho.
– Stoupni si, chlapče, u kamen
a nešlapej mi do mokrého!

Když padlo šero na věci
a ještě jehlu vzíti chtěla,
neměla sil ji navléci.
Ruce jí klesly podél těla.

– Zas je tu noc už bezmála,
já nádobí mám ještě v dřezu!
A oknem z trati zavála
nahořklá vůně černých bezů.

Petrolejová lampa

Všichni už spí a měl bych spát,
však lampa bzučí. Stávalo se,
že zapomněl jsem poslouchat
a neuslyšel nohy bosé.
Maminka zavřela mi knížku
a já jsem musil do pelíšku.
Byl bych ji celou přečtl snad.

Často jsem hadrem přikryl práh,
pod dveřmi škvíra totiž byla,
a plamen opatrně stáh,
aby mě lampa nezradila.
A noční můry pod stínidlem
vrážely do cylindru křídlem.
Dočetl jsem až po obsah.

Hora Říp

Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.

Jiskřily dálky nad hlavami
jak bleděmodré drahokamy.

Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.

Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje bílou horu,

na nebi mráček běloskvoucí
– přestane srdce chvíli tlouci.

Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.

V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,

aby jej vrazil ve chřtán dračí,
a motýl spěchá po bodláčí;

a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.

Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,

zpívat i plakat. Maminko má,
jak je to hezké u nás doma!

Domov

Ty prosté věci, jež jsem miloval,
toužil jsem míti věrně kolem sebe.
A byl to ráj a já se o ně bál
a věděl jsem, že tratím v nich kus nebe

Okno mi řeklo: Jen se rozhlédni,
až odejdeš, už cizí budu tobě.
Kyvadlo řeklo: Jdi, je k poledni.
A křížek na zdi: Sejdeme se v hrobě.

I dvířka kamen žárem zsinalá
v koutečku při zdi, kde se pěkně klímá,
tesklivě na práh za mnou volala:
Přijď ohřát se, kdyby ti bylo zima.

Když jsem byl děcko, matka prosila:
Blíží se bouřka, zůstaň blízko domu.
Svět byl tak krásný, moje rozmilá,
a krásnější byl pod rachotem hromů.

Růže mi řekla: Voním silicí,
kdo po mně sáhne, zbloudit lehce může.
Když dotkla se mě ústa na líci,
ústa mi řekla: Voníme jak růže.

A mluvil oblak: V zemi tajemné
uvidíš možná věže krásných hradů.
A nato řeka: Chvátej podél mne,
uslyšíš záhy hukot vodopádu.

Srdce, jež bilo pod věncovím cév,
říkalo přitom: Já ti něco skrývám.
A ozval-li se sladký ženský zpěv,

pravila touha: To já ti v něm zpívám.

I vtiskla matka ret mi na čelo
a řekla: Sbohem. Šel jsem bez rozpaků.
Vždyť v tichu, v kterém nic se nedělo,
slýchal jsem ze tmy dunět kola vlaků.

Po létech klepu doma na dveře,
na prahu suk a vyšlapaná škvíra.
Ozvou se kroky? Kdo mi otevře?
Za dveřmi ticho, nikdo neotvírá.

Okno je kalné, prohnil jeho rám,
už netkví pevně v starém, vetchém zdivě.
Kyvadlo stojí, neví kudy kam.
Jen křížek na zdi čeká trpělivě.

Podíval jsem se v šero zrcadla,
a poznal čas i cítil jeho tíži.
A v náruč té, jež v prach se rozpadla,
ten, který přišel, pomalu se blíží.

U okna

Když přišlo jaro, na pešuňku
rozkvetly stromy v jarním slunku.
Maminka, tichá jako pěna,
k oknu je v pláči odvrácena.
− Proč pláčeš, co máš za bolest,
řekni mi, čeho je ti líto?
− Však ti to povím, povím ti to,
až nebudou jednou stromy kvést.

Sníh padal hustě a co chvíli
vločky se na sklo přilepily.
U okna, bylo málo světla,
maminka tiše něco pletla
a měla slzy na očích.
− Proč pláčeš, čeho je ti líto?
− Však ti to povím, povím ti to,
až nebude jednou padat sníh.

Ukolébavka

Až, chlapečku, zavřeš víčka,
vyskočíš si na koníčka.
A koníček spí.

Na louce je plno květin,
pojedeš s ním do kopretin.
Kopretinky spí.

Pojedeš s ním k černé skále
po silnici u maštale.
Černá skála spí.

Jiskry prší od podkůvek,
pojedeš s ním do borůvek.
A borůvky spí.

Krásná panna drží vlečku,
sbírá si je do džbánečku.
A džbáneček spí.

A pod skálou voda hučí,
vezmu tě zas do náručí.
A chlapeček spí.

Večerní píseň

Když bylo dobře mamince,
bylo i pěkně v našem bytě.
Hmoždíř, který stal na skříňce,
zatřpytil se okamžitě,
skla oken, po nichž před chvilkou
plakalo ještě bílé jiní,
svítila opět po kuchyni,
kde vonělo to vanilkou.

Když zpívala, hned vesele
spustili ptáci před okny nám.
Měla-li mráček na čele,
odletěli hned ptáci jinam.
Zmlkli jsme rázem, ztichl smích.
I černé kotě, které tlapkou
pohrávalo si se skořápkou,
dívalo se jí po očích.

Když padala již únavou
a večer spát nás odnášela,
tou rukou drsnou od popela
stlala nám měkce pod hlavou.

V hořáku ještě přede plyn
a nad pelestí přechází nám,
podobaje se pavučinám,
velikánský stín maminčin.

Dnes už tak už tak šťastně neusínám.

The post Maminka a Jaroslav Seifert. Nejmilejší básničky o rodině a dětství first appeared on Čítárny.

Populární moravský bard Jan Skácel napsal i básničky pro děti, koncipované jako milé vyprávěnky před spaním. Myslím, že spolu s Halasovým Před usnutím patří Uspávanky k tomu nejlepšímu z poezie pro děti. Navíc vydání s ilustracemi Oty Janečka patří mezi skutečné skvosty.

Jan Skácel vlastní děti neměl. Přesto pro ně psal soustavně a vážně. Ne jako úlitbu, ale proto, že dětství považoval za zvláštní způsob vidění světa.
Říkal, že děti jsou rozumnější než dospělí. V celé jeho poezii, i té „dospělé“, se dětství vrací jako ticho, čistota pohledu a schopnost žasnout nad věcí, kterou dospělý už přechází. Pro děti to jenom vyslovil naplno.

V osmdesátých letech vydává pro děti to nejlepší: Uspávanky (1983) s kresbami Oty Janečka. Sbírka se často cituje vedle Halasova Před usnutím:

Hlavní motiv Uspávánek je jednoduchý a starý: Uspat děti!
Ukolébavka je vlastně takový tichý obřad mezi tím, kdo vypráví, a tím, kdo leží v posteli a usíná. Skácel používá rytmus klasické ukolébavky a naplní ji svými příběhy, hrami a obrazy, aby se svět před spaním na chvíli pohnul a pak se ponořil do dětských snů.

Spánek a bezpečí.
Počítají se ovečky přes lávku, zpívá se šeptem, měsíc svítí, stará ulička hraje. Dítě má usnout proto, aby mohl usnout i pasáček a jít k mámě. Jistota je v opakování, v hlase, v tom, že zítra se příběh dokončí.

Obrácený svět a hra.
Chlapec stojí na hlavě — nebe je dole, lodě plují v mracích. Jednonoh jde na výlet se stonožkou. Plavčík Jan se prochází v břiše velryby „jako pán“. Svět se smí na chvíli převrátit, ale kvůli jedné chrpě se nemá zbořit.

Zvířata zblízka.
Ovce, kocouři a paní myš, vosa, velryba, ptáček, beran. Ne exotika, ale tvorové, které dítě zná nebo si je umí představit. Zvířata mluví, radí se, slibují, že příště vezmou dítě s sebou. Humor je tichý, pointa často otevřená: až ráno ti myš poví, jak to dopadlo.

Příroda a roční doba.
Louka, chrpa, bez, sníh, ledová sluj, růže, hloh, studánka. Zima má krásnou paní s krajkou z jinovatky, která uspává celou zemi. Krajina tu není k dekoraci — je to místo, kde se dá ještě žít v klidu.

Pohádka a daleký svět.
Popelčin oříšek, loupežníci, Hokusai a hora Fudži, vrabec namalovaný na rýžovém zrnku. Cizí motivy Skácel přitáhne k dítěti: kdo chytí ptáčka, odnese moře v hrnku. Zázrak má zůstat malý a viditelný.

Ticho, hudba, slovo.
Uličkou hrají staré domy. Paní zpívá uspávanku. Andělé už nelétají — ale ve spánku se křídel ještě dostane. Skácel věří, že správné slovo dítě uklidní víc než vysvětlení.

Všechno to drží pohromadě jeden tón: laskavost bez sladkosti.
Uspávanky chtějí, aby se dítě nebálo tmy, a zároveň aby dospělý, který čte, znovu ucítil, že usínání je malý denní zázrak.

Jan Skácel / Uspávanky / ilustrace Ota Janeček / 1983, Albatros

Uspávanky:

Uspávanka s chlapcem, který dělá stojku na hlavě

Chlapec dělá stojku,
podívej se, hle,
nohama je vzhůru,
stojí na hlavě.
Všechno je hned jiné,
všechno dole hlavou,
na zemi je nebe,
lodě v mracích plavou,
a jak obrátil se
náhle chlapci svět,
palouk, les i domy,
jak mám přivonět k fialkám a bezu,
chrpu utrhnout,
když na hlavě stojí,
když se nesmí hnout,
aby neupadl,
pro jediný květ,
pro jedinou chrpu
nepřevrátil svět.

Uspávanka s plavčíkem a velrybou

Plavčík je onen, kdo se plaví
na moři,
a ne ze zábavy.
Není to žádná legrace
choditi na loď do práce.

No zkrátka, plavčík, toje pán,
co na moři je zaměstnán.

Na lodi, která ryby loví,
šplhati musí do lanoví
a čistit mosaz, až se blýská.

Na souši se mu spíše stýská.

A tak ti budu vyprávět
o plavčíku, co málem svět
obeplul na své plachetnici

a jmenoval se plavčík Jan
a doma říkali mu Janek.

Taková loď si žádá vánek,
když ten se opře do plachet,
nemůže plavčík zahálet.

Kormidlo velikánské třímá,
aby loď plula hezky zpříma.

Kormidlo třímá bez únavy
a ryby vystrkují hlavy
z moře, jež tiché je jak laňka,
a obdivují toho Janka.

A tleskají mu ploutvemi.

Plavčík Jan na obdiv si zvykl
a časem natolik už zpychl,
když ryby tleskaly mu zvučné,
že třímal jenom jednoručné.

A když tu slávu takhle nesl,
do hlubin náhle koráb klesl,
protože najel na útes.

Plavčík Jan taky na dno kles.

Nahoru vyplaval však zručně
a tentokráte obouručně.

Rybky, co tleskaly mu právě,
zatímco oddával se slávě,
jakmile nastala ta změna,
vzaly hned ploutve na ramena.

A najednou byl v moři sám.

Ať plaval sem, ať plaval tam
a vlnami si cestu razil,
na živou bytost nenarazil.

Oceán tichý byl jak laň
a po něm plaval plavčík Jan.

A kde se vzala, tu se vzala,
velryba к němu připlavala
a on ji na nos políbil.

Zkušený plavčík nelíbá
na širém moři velryba
a s velrybou j e také potíž.

Hle, co se stalo: náhle totiž
velryba zívla velmi zjevně
a plavčík Jan už nebyl zevně.

Najednou celý uvnitř byl.

Co ti mám ještě vyprávět?
Plavčík Jan obeplouvá svět
a nic mu к štěstí nechybí
v břiše veliké velryby.

Přes kostice se na svět dívá
a někdy velrybě té zpívá,
velryba sama nezpívá si.

A nezpívají medúzy,
nateklo by j im do pusy
to slané moře,
jež je věčné.

A tak na cestě nekonečné
zpívá si jenom plavčík Jan.

Houpy, houpy, houpy hou,
ryby plují pod vodou,
ryba není žádné ptáče,
vpředu plují zavináče,
za makrelou tlustí sledi
a velryba naposledy.

Ve velrybě jako pán
prochází se plavčík Jan.

Ve dne plují, v noci spí,
vůbec nic jim nechybí.

Uspávanka se sněhem a krásnou paní

V ledové sluji
z jinovatky krajku
okolo hrdla krásná paní má

a zpívá šeptem,
zpívá uspávanku
a j e to píseň celá stříbrná.

V zavátých úlech
včely střeží med,
ve sněhu zajíc
udělal si jamku,

a spi, můj hochu,
už i medvídek
celý se schoval
do zimního spánku.

V ledové sluji
z jinovatky krajku
okolo hrdla krásná paní má

a zpívá šeptem,
zpívá uspávanku
a celou zem tou písní uspává.

Uspávanka s Hokusajem

Kdo chytne ptáčka, který uletí,
odnese domů
celé moře v hrnku,
a kdo namaluje pro děti
vrabečka na rýžovém zrnku.

V Japonsku,
kde je hora Fudži
a pod ní
bambusový háj,
dokázal to
a jiné věci
malíř a mistr
Hokusaj.

Když doslechl se,
že j e jaro,
nic nemeškal
a hned tam šel
a poklonil se
švestkám v květu,
domů se vracel
cestou včel.

H
jako velká
hora Fudži,
O
jako něco
na okraj,
К
jako kúra
starých stromů,
U
jak by u vrat
někdo stál,
S
jak když vítr
listí střásá,
A
jako v slovech
a tak dál,
J
jako jíní
bílá krása

a máš to jméno HOKUSAJ.

Přál volnost ptáčkům, kteří uletěli,
nenosil marně
modré moře v hrnku
a namaloval, když to děti chtěly,
vrabečka na rýžovém zrnku.

V Japonsku mají
horu Fudži,
bambus, sopky,
v sopkách vře
vřelá láva,
perly,
kraby
a japonského císaře.

A navíc
hrdé samuraje,
každý z nich nosil
meče dva
a statně stínal
stínům hlavy
a bral to
hlava nehlava.

Ať letí ptáčci, kteří uletěli,
divoká husa
kníhá noční tmou,
i kdyby dvakrát ostré meče měli,
let vodních ptáků nepřetnou.

Volavky stály
nad jezerem,
křik ptactva přikryl
rovný kraj,
s podzimem poslal
císař posla
na skvostném koni.

Hokusaj
rozlomil pečeť,
přečetl si,
co po něm císař
tolik chce:
rozkázal
namalovat obraz
před celým dvorem,
ale bez štětce.

Kdo chytne ptáčka, který uletí,
donese domů
celé moře v hrnku,
něco je pro císaře, něco pro děti,
a tohle nešlo na rýžovém zrnku.

Zazněly gongy
za hradbami,
v paláci
určeného dne
usedli u stěn
samuraji,
dva ostré meče
na klíně.

Císařovniny
dvorní dámy,
krásné
až téměř к nevíře,
se shromáždily
v pestrých šatech
a rozevřely
vějíře.

Ať letí hejno, které uletělo,
nikdo z nás nesmí
rušit ptáků let,
vždyť přišel mistr, co se poté dělo,
to nelze jen tak povědět.

Hokusaj,
když sdělili mu císařovo přání,
aby vyhotovil v přítomnosti dvora obraz
a nedotkl se přitom štětce,
rozvinul po podlaze palácové síně
svitek papíru
a namaloval na něm koštětem
široký modrý pruh.

Vzal z rukou sluhy kohouta,
smočil mu nohy v barvě rudé jako krev
a hnal jej napříč.

Potom prohlásil:
Výsosti,
to je obraz řeky Tatsuta,
po které plyne listí podzimu.

Tak pravil malíř Hokusaj před celým
císařovým dvorem včetně císařovny,
samurajů a krásných dvorních dam.

Potom učinil, co mu přikazovalo
svědomí a dobrota srdce:

Kohouta pustil, ať si uletí,
odnesl domů
zbytek barvy v hrnku
a od těch časů jenom pro děti
maluje vrabce na rýžovém zrnku.

A teď se schovej
pod peřinu,
zde přesně končí
píseň ta,
a nechť tvůj spánek
tiše plyne
jak listí
v řece Tatsuta.

T
jako táto,
vzbuď mne ráno,
A
jako ano,
udělám,
T
jako,to už
tady bylo,
S
jako sláva,
Hokusaj,
U
jako u vrat
klika nová,
T
jako,je to
tady znova,
A
jako bambusový háj

 
Uspávanka s loupežníky a nebojácným chlapcem

V lese je sova, sova houká,
a na mýtině velká louka,
bludičky z třasovisk a blat
tam chodí v noci tancovat.
Jestlipak dovedeš se bát?

A je tam tůň a v tůni tma,
kdo kol té tůně cestu má,
propadne bázni, nepokoji,
ohlíží se a moc se bojí.
Ach, milí loupežníci moji!

Když přelézáme cizí plot,
padá nám srdce do kalhot,
a třebaže jsme loupežníci,
jídáme strach tou velkou lžicí.

Propána, to je ale к smíchu!
Když mlčí noc a v nočním tichu
za dálkou hvězd je blízko к hříchu
a blýskne se ocel ostrých dýk,
zachvěje se i loupežník.

Za upřímnost vám vzdávám dík.
Loupíme v noci, spíme ráno
a pro strach máme uděláno,
ráno však mlha stoupá z lad
a hrůzou nemůžeme spát.

Taky se málem celý třesu!
Chlapečku milý, věř nám, ach!
na světě každý tvor má strach,
i loupežníci v lůně lesů
na tvrdé podestýlce z vřesu.

Pánové, to je věru zvláštní,
vy vlastně vůbec nejste strašní.
Strašný je vždycky jenom strach!

The post Jan Skácel. Uspávánky pro děti. Milé vyprávěnky dětem před spaním first appeared on Čítárny.

Když řeknete Boris Pasternak (9.1. 1890 – 30.5. 1960), pak jedním dechem dodáte Doktor Živago. Bezesporu nejslavnější dílo, které psal od roku 1945 celých 10 let.
Tento velkolepý válečný milostný příběh odehrávající se během ruské revoluce byl v Sovětském svazu až do roku 1988 zakázán pro svůj realistický obraz společnosti v době nastupujícího socialismu.

Na jaře roku 1956 Boris Pasternak nabídl literárním a uměleckým časopisům rukopis svého právě dokončeného románu „Doktor Živago“. Ale všude mě odmítli.
Pak Pasternak předal rukopis italskému reportérovi Sergiu D’Angelovi a ten jej předal nakladateli Giangiacomu Feltrinellimu.
V listopadu 1957 román poprvé vyšel – v italštině.

CIA A PASTERNAK. POTVRDILO SE, CO V ZÁSADĚ VĚDĚLI SKORO VŠICHNI…

V lednu 2015 CIA odtajnila původní archiv, do té doby nedostupný. Světlo světa spatřilo asi sto dokumentů o románu Borise Pasternaka Doktor Živago.
Ukazuje se, že CIA věřila, že kniha Doktor Živago „má obrovský propagandistický potenciál proti komunismu v zemích sovětského bloku”.
V červenci 1959 CIA vytiskla devět tisíc výtisků románu v miniaturním vydání (v knize samotné nebylo uvedeno, kdo ji vydal). Distribučním kanálem byl tentokrát Světový festival mládeže a studentstva ve Vídni.
Podle některých zpráv k distribuci knihy v socialistických zemích přispěla americká CIA a britské ministerstvo zahraničí použilo knihu jako propagandu proti komunistickému systému.

Paradoxem ale je, že propagací této knihy CIA zároveň kritizovala i západní kulturu a společnost.
Kniha je ve svých mnoha jedinečných projevech opravdu nadčasová.

DÍKY CIA OBDRŽEL BORIS PASTERNAK V ROCE 1958 NOBELOVU CENU ZA LITERATURU.

Díky CIA vyšla kniha v ruštině (Španělsko 1958) a mohla být proto nominována na Nobelovku.
Jasný příklad, jak jsou literární díla a aktivity lidí využívány zpravodajskými službami ke “správným účelům”. Jde o Nobelovu komisi a západní vliv. A to se děje dodnes.
Když Pasternak získal Nobelovu cenu za literaturu, bylo rozhořčení UV KSSS a jeho krajanů tak velké, že tuto poctu raději odmítl.
Ústřední výbor KSSS přesto vydal okamžitě rezoluci, o jeho „pomlouvačné knize“. Hned potom byl vyloučen ze Svazu spisovatelů, vyzván k odebrání pasu a vyhoštění ze země.
V Rusku (SSSR) směl Pasternak publikovat až v roce 1988, o 31 let později, Stalo se tak v časopisu “Novyj mir”.

„… když jsem viděl rozsah politické kampaně kolem mého románu a byl jsem přesvědčen, že toto ocenění bylo politickým krokem, který nyní vede k obludným následkům, poslal jsem z vlastní vůle, nikým nenucený, své dobrovolné zamítnutí.”
Boris Pasternak. Z otevřeného dopisu deníku Pravda v roce 1958 k udělení Nobelovy ceny.

O ČEM JE KNIHA?

Pasternak vypráví tragický příběh lékaře a básníka Jurije Andrejeviče Živaga na pozadí velkých a převratných historických událostí Ruské revoluce v roce 1905, 1. světové války, Říjnové revoluce v roce 1917 a dále příběh pokračuje během Ruské občanské války. Jedná se o mimořádné dílo, velkou fresku ruské společnosti v nejkomplikovanějším období ruské historie.

Proč se hlavní postava románu jmenuje Živago?
Jako dítě opisoval církevní modlitbu „Ty jsi skutečně Kristus, syn živého Boha“. A dal čárku za slovy „syn Boží“. Myslel si, že „Zhivago“ je jiné jméno pro Ježíše. O mnoho let později si Pasternak na tento příběh vzpomněl a rozhodl se dát hlavní postavě takové příjmení a přidat k symbolickému významu románu.

„Ty jsi skutečně Kristus, syn živého Boha“.
«Ты еси воистину Христос, сын Бога живаго.»
ale Pasternak napsal: «Ты еси воистину Христос, сын Бога, Живаго.»

Boris Pasternak psal Doktora Živaga také v Peredelkinu.
Historie spisovatelské sovětské vesnice Peredelkino začíná v roce 1933. Předpokládá se, že iniciátorem vytvoření místa odpočinku pro spisovatele byl Maxim Gorkij, který řekl Josefu Stalinovi o evropských venkovských sídlech kulturních osobností.

PASTERNAKŮV ROMÁN BYL NĚKOLIKRÁT ZFILMOVÁN.

První adaptace Doktora Živaga se objevila již v roce 1959 v brazilské televizi.

V roce 1965 natočil Doktor Živago David Lynn s Omarem Sharifem a film získal pět Oscarů.
V roce 1965 byl natočen i 9 minutový dokument Pasternak ve kterém vystupují:
David Lean, Omar Sharif, Geraldine Chaplin, Alec Guinness, Julie Christie…
Dobová kritika ale Leanovi zcela oprávněně (dle mého soudu) vytýkala zjednodušené, příliš idealizované zobrazení bolševické revoluce a násilné zapojení milostného příběhu do bouřlivých historických událostí.
Navíc ve filmu nezazní ani jedna z Živagových básní. Koneckonců nevzpomínám si, kdy by Hollywood zfilmoval uvěřitelně ruskou klasiku. Ne, že by ty filmy byly špatné, jsou vynikající, ale ruskou duši nemají.

V Rusku byly natočeny dvě verze v letech 1990 a 2006.
Ta poslední je minisérie a má všechny znaky literárního Pasternaka. Ruskou rozvláčnost, brilantní patos, tragický závěr, který bohužel v Hollywoodu velmi otupili. (viz. ukázka  ze závěrečné scény filmu)
Rovněž herecké výkony Menšikova, Jankovsjého i Chanmatové jako Lary jsou mimořádné.
Jednou větou. Ruskou klasiku mohou pochopit a podle toho natočit film jen skuteční ruští mistři.

Boris Pasternak
Klouzajíc vonnou ratolestí…

Klouzajíc vonnou ratolestí
s kalíšku na kalíšek zas,
vpíjela po tmě toto štěstí
vláha, již zlekal bouře hlas.

S kalíšku na kalíšek kanouc
sklouzla po dvou a ve dvou teď
ohromnou kapkou agátovou,
nesmělá, leskne se tam, hleď.

Nechť větry po stepi se nesou,
tu kapičku mučí a stiskají,
je nerozdělená a dvě jsou
a pijí se a líbají.

Kalíšky v smíchu, bez oddychu
by chtěly stát samy, jak bývaly.
Kapka však z objetí nepospíchá
a neloučí se, byť ji trhali.

Překlad Josef Hora

ZAJÍMAVOSTÍ JE TAKÉ VZTAH JESENINA A PASTERNAKA.

Jesenin prý nemohl vystát Pasternakovu poezii a proti jejich setkání končilo často sporem a i bitkou. Spisovatel Valentin Katajev o jednom incidentu psal jako o trapném boji mezi opilým Jeseninem a střízlivým Pasternakem.
Poezie obou básníků v překladu Josefa Hory ZDE

Zajímavostí je populární hudební motiv z filmu 1965 tzv. “Lara’s Theme”.
Ten složil francouzský skladatel Maurice Jarre. V češtině nazpíval Milan Chladil “Krásné je žít”.

Výpisky z knihy Doktor Živago…

“Člověk v jiných lidech je duší člověka. To je to, co jsi, to je to, co tvé vědomí dýchalo, živilo, libovalo si v celém tvém životě. Tvá duše, tvá nesmrtelnost, tvůj život v druhých.
Tak co? Byl jsi v jiných a v jiných zůstaneš. A jaký rozdíl pro tebe znamená, že se to později bude nazývat pamětí.

„Na světě je tak dobře, ale proč to vždycky tak bolí?

“Děti jsou upřímné bez rozpaků a nestydí se za pravdu, ale ze strachu, abychom nevypadali zaostale, jsme připraveni zradit to, co je nám nejdražší, chválíme odpudivé a souhlasíme s nepochopitelnými.”

“Je lepší nikdy neříkat příliš mnoho.” To slovo je stříbro a ticho je zlato.”

„Vládci tvých myšlenek se provinili výroky, ale zapomněli na to hlavní, že nelze být milý násilím, a zakořenili ve zvyku osvobozovat a dělat radost – zvláště těm, kteří o to nežádají.“

“Nesvobodný člověk si své otroctví vždy idealizuje.”

“Pouze jednotlivci hledají pravdu a rozejdou se s každým, kdo pravdu dostatečně nemiluje.”

“Pokud by bestie dřímající v člověku mohla být zastavena hrozbou uvěznění nebo posmrtnou odplatou, pak nejvyšším znakem lidstva by byl krotitel cirkusu s bičem, a ne obětavý kazatel.”

„Byla hrozná zbabělá a smrtelně se bála mužů. Proto ze strachu a zmatku neustále padala z jednoho objetí do druhého.“

„Obyčejně se má za to, že v noci člověk obvykle sní o tom, co během dne, když je vzhůru, udělalo nejsilnější dojem. Mám právě opačné postřehy.
Více než jednou jsem si všiml, že jsou to právě věci, které si během dne sotva všimneme, myšlenky nevyjasněné, slova vyřčená bez duše a ponechaná bez pozornosti, které se v noci vracejí, oděné do masa a krve, a stávají se tématy snů. , jakoby v náhradě za den jsou zanedbány.“

Báseň ” Zimní noc ” je součástí románu “Doktor Živago”.

Křída, křída po celé zemi
Na všechny meze.
Svíčka hořela na stole.
Svíčka hořela.
Jako hejno pakomárů v létě
Letí do plamenů.
Ze dvora létaly vločky
K rámu okna.
Na skle se rýsovala sněhová bouře
Kruhy a šipky.
Svíčka hořela na stole.
Svíčka hořela.
K osvětlenému stropu
Stíny padaly
Překřížení rukou, překřížení nohou,
Křížení osudů.
A spadly dvoje boty
S klepáním na podlahu,
A vosk se slzami z nočního světla
Kapalo mi na šaty.
A vše se ztratilo v zasněžené tmě
Šedá a bílá.
Svíčka hořela na stole.
Svíčka hořela.
Z rohu se ozvala rána na svíčku,
A žár pokušení
Zvedl dvě křídla jako anděl
Křížem.
V únoru celý měsíc sněžilo,
Tu a tam
Svíčka hořela na stole,
svíčka hořela.

The post Boris Pasternak. Doktor Živago. Proč CIA propagovala světový bestseller? first appeared on Čítárny.

Světový a ve své době velmi populární H. G. Wells. Většina lidí si při tom jméně vybaví stroj času, Marťany nebo neviditelného muže. Málokdo ale ví, že týž autor napsal v roce 1937 ostrý, ironický román o tom, jak se spisovatel snaží ovládnout vlastní veřejnou tvář a přitom ztrácí tu soukromou. Brynhilda (Brynhild, or The Show of Things) je Wellsův pozdní, téměř zapomenutý román. Není to science fiction. Je to satira na literární svět, publicitu a manželství, která je i po téměř 90 letech překvapivě aktuální.

Brynhild není mistrovské dílo. Ale je to chytrý, sarkastický a místy velmi zábavný román o tom, jak se lidé schovávají za své veřejné masky a co se stane, když ty masky začnou praskat.
Právě proto stojí za knihu číst, i když román skoro nikdo nezná.

O čem Wells psal?

Rowland Palace je uznávaný romanopisec. Je citlivý na kritiku, obsedantně sleduje, jak ho vidí veřejnost, a pomalu se odcizuje své o dvanáct let mladší manželce Brynhildě. Když se objeví nepovedená fotografie, na které vypadá jako „méně slušný společník císaře Nerona“, rozhodne se, že už nenechá svůj image náhodě.

Tajně najme publicistu Immanuela Clootea, energického, bezskrupulózního muže, který umí budovat image a likvidovat konkurenci. Palace se začíná chovat jako florentský šlechtic, který má svého „žoldnéře“.

Mezitím se Brynhilda, tichá a inteligentní žena, která dlouho žila ve stínu manželovy slávy, sblíží s mladším spisovatelem Alfredem Bunterem.
Ten jí svěří své největší tajemství: ve skutečnosti je David Lewis z Cardiffu, který opustil manželku a vytvořil si novou identitu. Cloote toto tajemství odhalí. Brynhilda, která se až do té doby cítila „příliš odtažitá od života“, díky krátkému vztahu nabude sebevědomí.

Román končí zprávou, že Brynhilda čeká dítě. Palaceova první reakce je příznačná: „To bude drahé.“

Brynhilda satirizuje především tři věci:
vznikající kulturu literární publicity a image,
falešnost a rivalitu v literárním světě,
manželské odcizení a vzájemné nevidění.

Nejsilnější je právě první linie.
Wells už v roce 1937 popsal mechanismy, které o desítky let později ovládly celý kulturní literární svět:
branding autora, řízení veřejného obrazu a neustálý mediální boj o pozornost.
V tom je kniha i dnes překvapivě živá, přestože ji skoro nikdo nezná.

Proč je kniha tak málo známá?

Wells je dnes skoro výhradně „ten od Stroj času“. Brynhilda je dílo ze sklonku kariéry (autorovi bylo 71 let) a nemá v sobě nic z toho, za co je Wells slavný. Je to společenská satira, ne vědeckofantastický román.

Wells byl extrémně plodný. Napsal přes 50 románů. Literární historie si z něj vybrala jen rané „scientific romances“ a pár sociálních románů typu Tono-Bungay nebo Kipps. Pozdní tvorba z 30. let se považuje za slabší, rozvláčnější a didaktičtější.

Dobové recenze byly slušné (New York Times knihu chválil jako návrat k Wellsovu vtipu), ale nestačilo to. Kniha neměla velký komerční úspěch, nikdy se nedočkala filmového zpracování a téměř se nepřekládala.
Česky nevyšla dodnes. První ruský překlad se objevil teprve nedávno.

K tomu se přidává ještě jeden faktor: modernisté (Virginia Woolf a další) Wellse odsoudili jako staromódního Edwardiána. Po druhé světové válce se jeho pozdní „prorocká“ persona úplně vytratila. Zůstaly jen Marťani a stroj času.

Výpisky z knihy: Wells / Brynhilda

„Spisovatel není to, čím je. Spisovatel, má drahá Bryn, je to, čím se zdá být. Je to efekt – dojem.“
…

„Žádná lidská bytost nikdy skutečně neviděla sama sebe. Vyprávějí si o sobě příběhy. Pózují a hrají. Život je bitva předstírání, univerzální bluff.“
…

Vypadal „jako jeden z méně slušných a méně draze oblečených společníků císaře Nerona. Plný vína a chtíče.“
…

„Můj žoldnéř. Můj bravo. Můj minion. Moje stvoření. Můj henchman. Mimochodem – co to vlastně je hench?
Nějaký kůň, možná? V plné zbroji. Rowland Palace na vysokém henchi a vedle něj jeho věrný henchman.
…

„Žert stranou, Cloote je nutný. V tomto rychlém, přeplněném, násilném novém světě, ve kterém žijeme, jsou takoví agenti nutní. S popelářem neobědváte, ale jeho služeb musíte využívat stejně.“

…

Člověk. Všechen zdravý rozum v člověku se pořád snaží uniknout minulosti. Pořád. Odpusť nám naše viny! Co to znamená? Po staletí lidé stírají dluhy, jako se stírá špína.“

…

„Buď jsem já posměvačná skeptička, nebo je Rowly urážlivé osmiletý dítě.“
…

Závěrečná scéna:
Brynhilda: „Víš, já budu mít děti, Rowly… To je to, k čemu jsem. Příliš dlouho jsem si se sexem jen tak hrála.“
Palaceova první reakce: „To bude drahé.“
…

„Stala se skutečnou. Byla jí stržena přezíravost.
Teď byla podvodnice — jako všichni.
Byla pokrytec — jako všichni.
Byla tajemství za fasádou.
A úplně lidská. Konečně vyrostla…Fasádou být musela. Každá sebevědomá, jednající bytost musí být fasádou, musí světu ukazovat tvář a být si sebe vědoma…
Přesto ty šťávy v krvi, které se jí zmocnily a naplnily ji hlubokým, iracionálním uspokojením, měly velmi naléhavé zdání skutečnosti.
Jestli v lidské zkušenosti vůbec něco jako skutečnost zatím existuje.“

The post H. G. Wells a zapomenutý román Brynhilda o image spisovatele, lži a manželství first appeared on Čítárny.

Když Jack London napsal: „Snad největším kouzlem vandráckeho života je vzácný nedostatek jednotvárnosti,” popsal tak jednu z nejdůležitějších etap svého života.
Jack London (*12. 1. 1876 – †22. 11. 1916), spisovatel a dobrodruh zúročil tyto své nevšední zážitky z cest Spojenými státy a Kanadou v letech 1892 až 1894 v autobiografickém románu Cesta. Jedna z nejpůsobivějších biografií co jsme kdy četli.
Barvitě a hlavně zajímavě nás seznamuje se svým životním obdobím vagabunda, v americkém názvu „hobo“.  A i když se tato kniha představuje v jiném světle, než Londonovy dobrodružné příběhy, jednotvárností a nudou při jejím čtení trpět nebudete.

Někteří nezasvěcení tvrdí, že London se stal tulákem, aby mohl studovat sociologii.
Pravdou však je, že se stal vagabundem, protože kypěl životem a v žilách mu vřela krev, která mu nedopřávala pokoje.
Sociologie přišla náhodně, tak jako se namočíte, když skočíte do vody.

Vydal se na Cestu, poněvadž nemohl jinak, neměl zkrátka na „lupen“ a nedovedl si představit, že by celý život „sjížděl jednu šichtu“. V 16ti letech se nechal zlákat kouzlem dálek. Stačilo k tomu jedno odpoledne strávené ve společnosti tuláků, které potkal v Sacramentu. Zážitky, které vyprávěli, překypovaly dobrodružstvím a tak ještě toho dne s nimi Jack odešel ke trati

Všechno to zmatené pachtění po nesmrtelnosti je jen výrazem strachu, který má jeho duše před smrtí, a je prokleto třikrát prokletým darem představivosti. Takové myšlenky člověku nalhávají, že přelstí smrt, že dosáhne jakéhosi budoucího života, zatímco ostatní tvory tu zanechá temnotám hrobu nebo ničivému žáru krematoria. Avšak on ve chvilce své čiré logiky ví, že takoví lidé se obelhávají a chtějí se přelstít. Toto postihne všechny stejně.

Nic nového není pod sluncem, ba ani ne ta vytoužená hříčka chabých duší – nesmrtelnost. Je složen z masa, vína a jisker, ze slunečního svitu a pozemského prachu, je pouhý křehký stroj, který smí být jistou dobu v chodu, pokud ho ošetřují doktoři bohosloví a medicíny, aby pak byl nakonec odhozen na smetiště. Prohlédá všechny iluze a přehodnocuje všechny hodnoty.

Dobro je zlo, pravda je podvod a život je žert. Z výšin svého tichého šílení hledí s jistotou boha na celý život jako na zlo. Žena, děti, přátelé – ti všichni se mu v jasném, čirém světle jeho logiky jeví jako šalba a klam. Zkoumá je a vše, co na nich spatřuje, jsou pouze jejich chyby, jejich špína, jejich ubohost. Ti ho přece už nijak nemohou ošálit. Jsou to jen ubozí, nepatrní sobci jako všechny jiné bytosti lidské, jež se na chvíli třepetají v jepičí hodince života. Neznají svobodu, jsou hříčkou náhod, nejinak než on sám. (Démon alkohol)

„Zvládnutí vlaku“ se London naučil od bandy „hobos“, kteří mladého Jacka naučili tuláckým dovednostem jako: žebrat, okrádat opilce, honit se s brzdaři nákladních vlaků, naskakovat a seskakovat z rozjetých rychlíků.
London sám předtím nikdy nežebral a bylo to pro něj tvrdé sousto, když na Cestě začínal. „Hobo“ nevlastní žádný majetek, nebo jen ten, co se mu vejde do kapes. Cestuje na lehko a žije ze dne na den. Z Londonova vyprávění získáváme dojem, že dle jeho popisu jsme schopni také takto cestovat a považovat to za zábavu.
Nezáleží na tom, kolik let oplynulo od dob, kdy se London a ostatní „hobos“ přepravovali na vlacích.

Smyslem života je prostě ho žít. Ne ho nežít. Ne před ním utíkat. Spousta lidí utíká před životem, schová se do nějaké karantény, někam zalezou, mají pocit, že život je nebezpečný. Pochopit, že život je tu od toho, aby ho člověk žil, a šel ho žít naplno…
Pohybují se, ale pohybují se i mořské medúzy. Pohybují se, aby jedli, a proto pokračují v pohybu. To je pro vás vše. Žijí pro žaludek a žaludek existuje pro jejich pohyb.
To je začarovaný kruh a není kam uniknout. Nejsou vyvolení. Nakonec dojde k zastavení. Už se nehýbou.
Jack London / 6. dubna 1901 / 25 let

Při čtení hustě popsaných řádků máte pocit, jakoby ta Cesta probíhala právě teď a tady.
Děj vás pohltí natolik, až cítíte závan studeného vzduchu, který vám proudí kolem hlavy a otřepete se zimou, stejně jako London za mrazivého počasí. Nebylo to cestování nikterak přepychové a bezpečné, ale přesto nejrychlejší a nejdobrodružnější, jaké mohl „hobo“ v té době zažít. Nešlo jen o cestování a poznávání nových míst, London život trampa na čas přijal jako svůj životní styl, ve kterém si liboval.

Jen stěží mohl uvěřit, že kdy znal jiný život než život v divočině, a ještě těžší bylo pro něho smířit se se skutečností, že kdysi zmarnil a prolelkoval čas v bohémském vření městského života. Nyní, když byl sám a neměl s kým hovořit, mnoho přemýšlel, hluboce a prostě. Děsila ho marnost let strávených ve městě, laciná malichernost – jak se mu teď zdálo – školských, knižních filozofií…
Nevěděli, co je to jídlo, spánek, zdraví. Nemohli nikdy poznat, co je sžíravý pocit opravdové chuti k jídlu, nádherná bolest z únavy, příval divoké, silné krve, jež při práci žhnula v celém těle jako víno.
(Smoke Belew)

Jack London, 1905

London zpestřuje své vyprávění o tím, koho zajímavého potkal, co zažil, co se mu nesmazatelně vrylo do paměti.
Například jednoho odpoledne, při čekání na vlak do Baltimoru, se setkává se s americkými cikány, kteří bivakují na volném prostranství v obytných vozech. London se v mezičase stává pasivním pozorovatelem života a nepsaného zákona jejich komunity. Barvitě také zmiňuje svoji smůlu v Niagara Falls, kde byl zatčen a na třicet dní uvězněn za potulku. Stal se tak nechtěným svědkem hrůz vězeňského pekla, aby se již jednou pro vždy na míle vyhýbal policejním příslušníkům a nemusel si pobyt v cele zopakovat.

Ani tato zkušenost ho však nevedla k ukončení jeho trampského života. V den propuštění znovu naskakuje na vlak. Ke konci svého vyprávění se nezapomíná zmínit o krátké době, kterou strávil s dalšími tuláky v armádě generála Kellyho. Tvořili Kellyho dvoutisícový zadní voj cestující z Kalifornie přes celý Divoký západ ve vlacích. S Kellyho armádou dopluli po řece Mississippi až do Hanibalu, státu Missouri.

Konečně našel lék na svou nemoc. Zvedl knihu a četl tu strofu pomalu nahlas:

„Zproštěni vášně žití,
strachu a naděje,
vzdáváme bohu díky,
ať kdokoli to je,
za to, že vždycky čeká
věčná smrt na člověka,
a sebedelší řeka
do moře dospěje.“

Swinburne mu opatřil klíč. Život je chorý, anebo spíš se stal chorobným – něčím nesnesitelným. „…vždycky čeká věčná smrt na člověka…“
Ty verše v něm vzbudily hlubokou vděčnost. To byla jediná blahodárnost vesmíru. Když se život stane jen únavnou bolestí, čeká tu smrt, aby člověka ukonejšila k věčnému spánku. Na co ale čeká? Je načase, aby odešel.
Smrt nebolí. To život, strasti života.

Báseň Jacka Londona Swan song, Labutí píseň. (přeložil Jan Pilař)

Cesta / Jack London
4. vydání, nakl. Tok, 1999, 1. české vydání Nakl. B. Procházka, 1922
Neuvěřitelná, biografická kniha nejpopulárnějšího amerického spisovatele
Velký dík patří překladatelce paní Olze Špilarové!!!!
Paní překladatelka si dala obrovskou práci s překladem, ve snaze zachovat jazykovou polohu originálu.
Čerpala z dobových materiálů, argotu a slangu 20. a 30. let, ze slangu současného, trampského i železničářského, podobu bychom také našli s brněnským hantecem. Její překlad Cesty dodává příběhu na autentičnosti. Sám London při jeho psaní využil autentické mluvy amerických tuláků.

The post Jack London. Neuvěřitelně inspirativní vandrácka Cesta first appeared on Čítárny.