Prométheus. Byla to zřejmě Aischylos, který napsal tento antický skvost o titánovi Prométheovi, který pomohl Diovi k moci, ale pak se postavil proti jeho plánu zničit lidstvo. Daroval lidem oheň, umění, vědu a naději, čímž je pozvedl z primitivního stavu. Tím ponížil Dia a byl za trest přikovaný ke skále na odlehlé hoře v Skýtii.

Aischylos (525-456 př. Kr.) je prvním významným historicky doložitelným autorem tragédií v starověkých Athénách. Na počátku jeho působení vystupoval před diváky v atickém divadle pouze sbor a jeden sólový herec, Aischylos však zavedl druhého herce, čímž umocnil význam dialogu.

Nechci se nyní zabývat analýzou otázek o konkrétní podobě dramatu za Aischylovy doby, o Aischylově přístupu k režii, o jeho vztahu k politice a konečně také o dojmu, jaký mohl mít průměrný soudobý Athéňan z jeho her.
Za cíl si nekladu ani zkoumání Aischylova náboženského postoje nebo jeho role v duchovních dějinách Řeků. Upřednostnění toho všeho před textem hry samotné (původní atické provedení už těžko zrekonstruujeme, musíme tedy brát Aischylovy hry především jen jako texty) by znamenalo udělat z ní fosílii, a to by byla velká ztráta pro literaturu a její dějiny.

Představa, že se někdy dobereme nějakého skutečného poznání reálií Aischylovy doby, včetně reálií dramatu, je velice smělá a spíše neodůvodněná, naproti tomu domněnka, že bychom dnes, v 21. století, mohli vnímat Aischyla tak, jak ho vnímali jeho současníci, je zcela absurdní.

Má-li být Aischylos čten (nebo hrán), musíme si k němu najít vlastní cestu, na které se pro nás stane autentický a otvírající život novému hlubokému porozumění.

V této recenzi bych se chtěl pokusit ukázat, jak čtu Aischylova Prométhea a proč ho považuji za podnětné a velice krásné umělecké dílo.
Nejprve ovšem alespoň v základních datech přiblížím Aischyla člověka dle The Oxford Companion to Classical Literature (edited by M. C. Howatson, Oxford University Press Oxford 1995):

„Born at Eleusis, near Athens, of a noble family, he witnessed in his youth the end of tyranny at Athens, and in his maturity the growth of democracy. He took part in the Persian Wars, at the battle of Marathon in 490 (where his brother was killed) and probably at Salamis in 480… At some time in his life he was prosecuted, it was said, on the charge of divulving the Eleusinian mysteries, but exculpated himself. He visited Syracuse at the invitation of the tyrant Hieron I more than once… and died at Gela in Sicily…“

Z tohoto přehledu je naprosto zřejmé, že Aischylos nebyl člověk nezkušený či nezasažený životem, jeho dramata budou patrně mnohem víc než jenom snění nebo intelektuální hrátka.

Samotný Prométheus se ovšem nikoli vždy považuje za skutečně Aischylovo dílo a existují důvody pro domněnku, že ho napsal někdo jiný.
Podle mnohých argumentů se jedná o součást trilogie, jejímž je prvním dílem (správně se totiž jmenuje Upoutaný Prométheus, kromě této první části byla zřejmě součástí cyklu ještě dramata Osvobozený Prométheus a Prométheus přinášející oheň).
Všechny argumenty pro popření Aischylova autorství jsou však spekulativní, mohou být zpochybněny a nijak nevysvětlují, jak by bylo možné, že pravé jméno dramatika, jenž napsal Prométhea, jak ho známe dnes, by mohlo zůstat zapomenuto.

L. Canfora v Dějinách řecké literatury (KLP Praha 2001) cituje názor Winninga-Ingrama, že pod vlivem Aristofana a také Aristotela snadno přijímáme myšlenku, že existovali pouze tři velcí antičtí tvůrci tragédií.
K tomu bych osobně podotkl, že kauza Prométhus nemůže nic moc změnit, ať už k ní budeme mít postoj ten či onen. Nejsou-li známy de facto žádné jiné geniální hry kromě těch, jež jsou Aischylovy, Sofoklovy a Eurípidovy, Prométheus s pochybnostmi odňatý prvnímu z nich sotva přivádí na scénu nového autora.

Připomíná to Shakespeara… známe jeho texty (i když ne zcela jeho totožnost), známe také texty jeho současníků (Jonsona, Chapmana nebo Fletchera), a přece málokdo odmítá skoro všeobecné mínění, že alžbětinec srovnatelný se Shakespearem je pouze jeden, a to on sám.

Obraťme se však nyní přímo k textu (překladu textu) Aischylovy hry (Prométheus, Petr Rezek Praha 1994, překlad F. Stiebitze).

Ocitáme se na prostranství před vrcholem skály, personifikovaná Moc a Síla vlečou Prométhea… Síla mimoto nese hřeby a okovy… za nimi jde Héfaistos (bůh ohně a kovářského umění) s kladivem. Moc žádá Héfaista, aby Prométhea přikoval ke skále, a chytře připomíná Prométheův prohřešek:

„Je přece oheň, všeho umění / zářivý zdroj, tvá ozdoba a skvost; / a on jej vzal a lidem daroval! / I musí před bohy to odpykat.“,

Ale Héfaistovi se do díla nechce.
Vymlouvá se na příbuzenství, nicméně z jeho řeči k odsouzenci je cítit soucit, neztotožněnost se spravedlivostí tak strašného trestu. Úžasná majestátnost verše, která spočívá i v jeho košatosti, důrazu na vnitřní melodii (kterou se básně lišívají od rýmovaček) a v prostotě myšlenek je naprosto souladná s povahou děje, v němž vystupují bozi a naznačují se mystéria kosmu. Za citování stojí např. tato slova Héfaistova, jimiž popisuje Prométheův budoucí úděl:

„Žár sluneční ti zžehne tělo tak, / že ztratíš nádech pleti růžový. / I budeš rád, až noc ten vroucí třpyt / vždy skryje hávem pestrobarevným, / a až zas ráno slunce rozptýlí / chlad jitřní rosy. Břímě toho zla / tě bude stále mučit. Nezrodil / se dosud, kdo tebe vrátí svobodě.“

Přesahy vytvářejí plynoucí celek řeči, v němž nelze melodicky odloučit strofy, ale který je složitou a propracovanou jednotou.
Síla těch veršů je jednak v jejich citové opravdovosti a prostotě, jednak v imaginaci, která proměňuje kosmos z banality příručního v oživenou souvislost božského, a konečně i v jakémsi apolinském spočinutí, jež se nežene bezhlavě dál, ale které tragédii zvnitřňuje a zůstává u ní.

Mimochodem v tom nesouhlasím s dichotomií mezi apolinským a dionýským, jak ji pojímá Nietzsche ve svém raném spise Zrození tragédie z ducha hudby. Neboť jestliže definuje oba pojmy tak, jak to činí, nelze apolinství spojovat výlučně s výtvarnem a epikou a dionýství výlučně s tragédií. Starořecké výtvarno není jen Feidiás nebo Praxitelés, vždyť i dionýsie měly svou výtvarnou stránku (podobně masky herců v dramatu jsou výtvarná díla), nemluvě o ozdobných malbách na keramice, z nichž mnohé nikoli jen zpracovávají dionýský námět, nýbrž obsahují typický dionýský náboj.
Podobně lze najít v Homérových eposech dionýská místa – a v tragédiích místa apolinská.
Např. Aischylův Prométheus je celý spíš tragédií apolinskou než dionýskou.

Héfaistos naznačuje, že Zeus je strohý, neboť vládne krátce, a nepřímo ztotožňuje s jeho rozhodnutími pojem právo.
Prométheus je tak alternativou k mocensky určenému právu a jako příslušník starší generace bohů (je jedním ze sedmi Titánů) zosobňuje rudimentární mystiku v kontrastu s Diem, který je příliš lidským, marnivým, náladovým a hloupým „světlem“ mocenské logiky. Abychom lépe tomuto napětí rozuměli, musíme si připomenout, že podle některých mýtů byl Prométheus stvořitelem lidí a že vždy stál na jejich straně, a to i ve sporu o to, co z obětního býka se má předložit bohům a co si mají ponechat lidé – cituji R. Gravese (Řecké mýty I, Odeon Praha 1982):

„Byl přizván Prométheus, aby při rozsoudil. Stáhl tedy a vykostil býka, sešil kůže do dvou otevřených pytlů, které naplnil tím ostatním. V jednom pytli bylo všechno maso, ale Prométheus je přikryl žaludkem, který je ze všech zvířecích částí nejméně lákavý.
V druhém byly kosti, ukryté pod silnou vrstvou tuku. Když nabídl Diovi, aby si vybral, dal se Zeus snadno oklamat a vybral si pytel, v němž byly kosti a tuk (a ty dostávají bohové dodnes). Ale potrestal Prométhea, který se mu chechtal za zády, a odepřel lidem oheň.
„Ať si to maso jedí syrové!“ křičel. Prométheus šel hned za Athénou a poprosil ji, aby ho vpustila zadním vchodem na Olymp. Bohyně svolila. Jak se tam ocitl, zapálil si od Héliova vozu pochodeň a po chvíli z ní odlomil kus žhavého dřevného uhlí, které zastrčil do dutiny, vydlabané v dřeni tlustého fenyklového stonku. Potom pochodeň zhasil, odkradl se, aniž si ho někdo všiml, a předal oheň lidstvu… Zeus teď zuřil jako ještě nikdy a Prométhea nechal nahého přikovat na skalní stěnu v kavkazských horách….“

Prométheus během doby, kdy je přivazován hřeby a řetězy ke skále a kdy mu bůh Héfaistos protíná hruď klínem, nemluví – naopak Héfaistos je v neustálé rozmluvě se Sílou a s Mocí povzbuzován k tomu, aby neváhal a dělal svou práci důkladně. Samotná Moc ovšem nevědomky relativizuje Prométheovu bídu, když říká „Je trpké vše, jen vládnout bohům ne. / Krom Dia nikdo není svoboden.“ V neustálém pobízení Moci i Síly vůči Héfaistovi lze poznat strach. I v jiných důležitých detailech snadno identifikujeme Moc jako slabocha: vyhrožuje, skrývá svou odpovědnost za postavení poslušného sluhy – a její poslední slova, která se velice podobají vysmívání, jakému byl vystaven na kříži Kristus, vycházejí z úzkosti a z potřeby se ujistit o svém triumfu.
Po dokonaném díle odejdou Síla, Moc i Héfaistos pryč a Prométheus zůstává sám. Chvíli mlčí, ale brzy se pouští do obšírného monologu.
Začíná takto:

„Blankyte jasný, větry rychlokřídlé, / úsměve nesčíslných mořských vln, / prameny řek a Země, matko všeho, / i vševidoucí Kruhu sluneční, / vás za svědky si beru: pohleďte, / jak trpím, zkouším od bohů – já bůh! / Ó vizte mou trýzeň a potupu zlou, / má muka, kterými tisíce let / se soužit mám!“

Všechno kolem žije, Titán nemluví jen v jakési romantické potřebě oslovovat neživé předměty, ale obrací se k osobám, které zná, které totiž spolu s ním jsou součástí předolympského, chthónického, přírodního světa a jeho božstev. Prométheus nepřijímá svůj osud rezignovaně, cítí se ukřivděn, mluví – zvláště v dalším – snad i plačtivě. Téměř ztratil hlavu, ale pak si uvědomuje, že předem přesně ví o všem, co ho ještě čeká, a „že síla nutnosti je nezdolná.“
A přesto se nedokáže přimět k tomu, aby mlčel, aby si nezopakoval příběh, jenž ho dovedl až k takovému trestu. Vědění o tom, co nás čeká, nás jen velmi málo uchraňuje před neznámem, neboť konkrétní prožívání události, z nějž pramení i naše reakce, je neznámo.
Dokonce i kdyby naše reakce nemohla nijak ovlivnit budoucnost, těžko se jí dokážeme zdržet a těžko v okamžiku, kdy jednáme, odoláme iluzivnímu dojmu, že tím něčeho dosahujeme.

Prométheus ale přestává být sám… slyší šumění křídel, v hlavě se mu rojí otázky, kdo by to mohl být, kdo to přilétá za ním na skálu, k níž je přibitý. Nejsou to ptáci?

„Snad to letí ptáci? Zní šuměním vzduch, / jak bije v něj lehounkých perutí tep! / Ach, vše, co se blíží, mě leká!“

Reálná bázeň vyrůstající z bolesti fyzické i duševní dělá z Titána živoucí postavu bez schematického hrdinství. Kdyby byl slabochem, nešel by na Olymp pro oheň, ale právě proto je hrdinou, že riskoval bolest, o níž musel vědět, že pro něj bude strašná.
Kdo to nakonec přilétá?
Sbor Ókeanoven, dcer mořského praboha, nezřídka označovaného za původ všech věcí, Ókeana.
Na jevišti se objevuje sbor, nezbytná součást atické tragédie. Příchozí družina dívek zpívá o tom, že je trestanému bohu příznivě nakloněna a že zaslechla ozvěnu kovových ran, které ji přiměly k letu. Vznešený verš plný umných přirovnání, verš vracející se neustále k apolinskému dlení u Prométheovy hrozné bolesti, plyne nyní v harmonii mezi Prométheem a Ókeanovnami. V řeči dcer praboha zase silně zaznívá kontext neblahé novosti Diovy vlády:

„Mrak slz mi zastírá zrak / a běduji, když vidím tvůj zmar. / Jak mučí tě, Titáne žalný, / těch železných okovů spár! / Noví teď správcové vládnou, / Diův je olympský hrad: / všechno, co bývalo mocné, / zdeptává dnes nový řád.“

Dokonce říkají, že nikdo neví, zda Diův trůn „se do prachu nezkácí zas“ – a Prométheus na to navazuje přímou vyhrůžkou Diovi, že jednou přijde den, kdy bude trestaného Titána potřebovat, aby zachránil svou vládu, jenže dokud ho neodpoutá od skály, nemůže čekat ani v nejmenším Prométheovu vstřícnost. Moc a postavení jsou tak relativizovány časem, a to s takovou hrdostí vědoucího, až to nebohé dívky vyleká:
„Jsi příliš smělý, nevzdoruj: / nás hrůzou plní osud tvůj.“
Ony nevěří, pohlceny sílou přítomnosti, že by mohl Prométheus někdy dosáhnout svobody, nevěří v nějaké obměkčení nebo v proměnu Diova srdce které je prý „z kamene“ a „zlé“.

Síla Prométheova vědomí, že Zeus bude muset v touze uniknout příští neodvratné (ano! – podle některých veršů Dia nakonec nezachrání nic, ani Prométheus, jenž deklaruje, že vládci bohů bude pomáhat, pokud odvolá svůj krutý trest) katastrofě hledat smír právě s ním, je klíčem ke pochopení celého pozdějšího vývoje tragédie.

Dozvídáme víc o důvodech Prométheova trestu dík obšírnému vysvětlení, které Titán dává sboru. Jeho matka Themis (již ztotožňuje se Zemí) mu při nedávných rozbrojích mezi bohy, kdy se o trůn utkali Kronos (otec Diův), Zeus a také Titáni, věštila, „že zvítězí, kdo předčí druhého / ne silou, ne mocí, spíš lstí.“

Když ale Titáni neposlechli Prométheových rad, přidal se na stranu Diovu a zajistil jeho vítězství.
Diova zaujatost vůči pozemšťanům (smrtelníkům) však brzy nutila Prométhea k opozici:

„Já lítost s lidmi cítil, proto jsem / však nebyl uznán hodným lítosti; / jsem trýzněn bez citu – ach, neslavná / to věru podívaná pro Dia.“

Vězeň pak náčelnici sboru přesněji objasňuje, zač konkrétně je trestán a co všechno podnikl pro nás smrtelníky; zmiňována je konkrétně třeba neschopnost lidí předvídat osud, čehož Titán dosáhl tak, že „naději slepou vložil jsem jim do srdce“ – pojetí naděje typické pro antický pesimismus, jak ho nacházíme už u Homéra.
Prométheus, jak říká, věděl, co ho stihne, ačkoli konkrétní způsob provedení trestu ho nakonec nepříjemně překvapil (v tom není nutně rozpor, spíše jen určitá rozostřenost Prométheova předvědění). Ve chvíli, kdy se chystá Ókeanovnám říci vše, co jej ještě čeká (a kdy na ně apeluje (typicky antickým způsobem chápánou) solidaritou:

„Ó pojďte, pojďte, pomozte tu strast / mi snášet! Vždyť přec stejná pohroma / dnes toho stíhá, zítra onoho.“,

objeví se na scéně jejich otec Ókeanos, jenž přiletěl na okřídleném koni.

Tento Prométheův strýc (a strýc Diův… Zeus a Prométheus jsou bratranci) přichází s úctou, se soucitem, s nabídkou pomoci, kterou ale neví, jak by měl poskytnout.
Jenže vězeň se k němu nechová přátelsky, čehož důvod lze snadno objevit v dalších Ókeanových slovech: moc dobře totiž ví, co je synovci třeba, a snaží se ho přesvědčit, aby byl k Diovi vstřícnější:

„Hle, řiď se tímto poučením, slyš / a nevzpouzej se biči! Vidíš přec, / jak drsně vládne bohů panovník, / a není odpovědný nikomu. / Teď půjdu a pokusím se znovu, / zda bych tě mohl smírnou přímluvou / tvých těžkých útrap zbavit.“

Prométheus k tomu není ochoten a první dvojverší jeho odpovědi na Ókeanovy návrhy bude asi navždy patřit mezi skvosty světové literaury, říká:

„Jsi šťasten, že jsi dosud bez viny, / ač soustrast mít sis troufal s trýzní mou.“

Dále mu radí, aby si nemyslel, že Dia uprosí, a aby si dával spíš pozor na jeho hněv. Ókeanos zůstává na povrchu věcí, dotýkají se ho jen zevnějškem, chce dosáhnout osvobození svého synovce, aniž by pochopil, že on svou vinu nemůže uznat za vinu – a že právě toto vědomí nevinnosti je hlavním důvodem jeho trýzně, který slepě soucitný strýc vůbec nevidí.
Řešit situaci ústupkem moci a servilitou, to je pro Prométhea nepřípustné. Ačkoli Ókeanos patří ke starší generaci bohů a mohl by vůči Diovi vystupovat sebevědoměji, je zbabělec. Prométheus mu připomíná osud svých bratrů, Atlanta a Týfóna, které Zeus potrestal strašnými tresty (Atlás nese nebeskou klenbu, Týfón je zaživa pohřben pod sopkou Etnou), a znovu ho nabádá, aby dbal raději sám o sebe, jinak dopadne špatně. Strýc se nechá přesvědčit, odejde ze scény a už se nevrátí.

Ókeanovny neorgiasticky zpřítomňují vězňovo utrpení, nevyvolávají v nás bolestný soucit či palčivou sklíčenost… naopak v souladu s atmosférou tragédie transponují hrůzu v apolinský zážitek piety a vzdoru, v niterné rozhořčení, jež si žádá spravedlnost.
Velice působivá je scéna, v níž náčelnice sboru upozorňuje na daleká, ale slyšitelná lkání příbuzných bohů, potrestaných Titánů i smrtelníků nad trestem, k jakému byl Prométheus odsouzen. Svět, dosud nesený pospolitou souvislostí vznešené mytologie, pro niž je všechno živé a plné bohů, je nyní ještě působivěji obsáhnut a zpřítomněn. Sbor se dostává pod tímto dojmem do transu, stává se médiem vší té bolesti absurdního útlaku.

Je zvláštní, že Aischylos k Diovi, jenž představuje celou garnituru olympských bohů, přistupuje tak tvrdě a jednostranně, jak cítíme z dosavadního průběhu tragédie.
Snad v tom lze vidět pokračování homérské tradice určitého znevažování bohů, nyní však z pozice značně emancipovaného člověka, který je volá (v osobě jejich vládce) před svůj soud.

Ve své knize Dějiny náboženského myšlení I (Oikúmené Praha 1995) M. Eliade ukazuje velký rozdíl mezi Aischylovým a Hésiodovým pojetím roztržky Dia a Prométhea.
Pro konzervativce Hésioda, hlasatele mýtu o dějinách jako o neodvratném úpadku, je Prométheus ztělesněním lstivé ošemetnosti, jež způsobila všechno zlo, které stíhá lidi, neboť za to nás bozi oprávněně trestají.
Aischylos naopak zosobňuje athénskou svobodu a její étos, jenž odsoudí bohy, kteří se chovají tyransky a příliš nečestně, a neudělá to jménem nějakých starých chthónických božstev, ale jménem persekuovaného, statečného soucitu, jenž se sklání k z hlediska bohů zbytečným, nicotným smrtelníkům, aby jim pomohl. Je to soucit obdařený důležitým vědomím, jímž je napojen na archaická, fundamentální tajemství kosmu, a v tom je záruka jeho budoucího vítězství, k němuž spěje cestou sebezapření a hořkého bolu. Eliade píše:

„…v Athénách pátého století měl Prométheus již svůj každoroční svátek; byl mimo jiné spojován s Héfaistem a s Athénou. Ostatně od jisté doby, snad pod vlivem určitých duchovních hnutí, která zachvacovala jak intelektuální elity, tak široké vrstvy…, byl kladen důraz na Diovu moudrost a dobrotu. Nejenom, že se nejvyšší pán kál, když ustanovil Krona králem v Elysiu, ale odpustil také Titánům.“

Aischylovo pojetí v Athénách zvítězilo natolik, zdá se, že si příznivci starých mýtů museli vytvořit několik nikoli jen kosmetických úprav, aby je přizpůsobili novému duchu.

V další rozmluvě mezi vězněm a Ókeanovnami Prométheus vzpomíná na to, co lidi naučil, a dalo by se říci, že to jsou všechna důležitá umění, ba vůbec každý rozmysl a důmysl.
Příznačné je pro něj spojení rozumu s praxí, s konkrétní dovedností… jen tak lze zajistit lidskou existenci a s ní dát šanci soucitu Prométheovu vůči mocné Diově bezcitnosti. Ostatně: zač je Prométheus uvězněn a trýzněn? Donesl lidem oheň, oheň nezbytný k vzdorování tvrdé přírodě a k rozvoji praktických dovedností.

Rozhovor mezi Ókeanovnami a Prométheen končí fatalisticky: Titán staví nad všechnu, i Diovu, moc osud („tři sudice a pamětlivé Lítice“) a naznačuje, že tajemství o tom, co konkrétně v budoucnosti čeká Dia, nemůže říci, chce-li uniknout svému věznění (z hlediska fatalismu však nezáleží na něm, zda je řekne a jaké důsledky to bude mít, to jen ve fata morgáně prožívání žije stále překvapován tím, co čekal a věděl, neboť to nachází zcela jiné a obdařené zdáním ovlivnitelnosti).
Ókeanovny se následně, jakoby postrašeny tím, o čem vězeň hovoří, oprostí od soucitu s ním a propadnou, dalo by se říci, uměřenosti, kterou radil jejich otec, zpívajíce:

„Kéž bych nikdy nezhřešila, / nikdy slovem nezranila / vůli Dia vševládnou… Sladko žíti mezi všemi / radostnými nadějemi, / jásat štěstím, neznat žal. / Ale trnu vidouc tebe: / nelekl ses vládce nebe, / lidi příliš milovals! / Ach nečekej, příteli, vděku: / co může ti smrtelník dát?“

A vzpomínkou na lepší časy končí jejich zpěv, kdy se s křikem rozprchávají před přicházející Íó.

Kdo je Íó? Cituji z knihy R. Gravese (který používá poněkud jinou transkripci než Stiebitz):

„Ió, dcera říčního boha Inacha, byla kněžkou argejské Héry. Zamiloval se do ní Zeus, kterého očarovala Iynx, dcera Pana a Échó. Když ho Héra obvinila z nevěry a Iynx se za trest proměnila v krutihlava, lhal: „Nikdy jsem se Ió nedotkl.“
Proměnil ji (BC: Ió) potom v bílou kravku, kterou si Héra přivlastnila a předala ji do opatrování Argu Panoptovi s příkazem: „Přivaž tohle dobytče tajně v Nemeji k olivovému stromu.“

Zeus však poslal Herma, aby ji přivedl zpátky, a sám šel před ním do Nemeje… přestrojený za datla. I když byl Hermés ze všech zlodějů nejchytřejší, věděl, že nemůže Ió ukrást, aniž ho zahlédne jedno ze sta Argových očí. Proto mu hrál na flétnu, až přičaroval spánek, rozdrtil Arga pod balvanem, uřízl mu hlavu a Ió vysvobodil.
Když Héra umístila Argovy oči na paví ocas jako stálou památku na tu ohavnou vraždu, poslala střečka, aby Ió bodal a štval ji po celém světě. Ió utíkala nejprve do Dódóny a zakrátko dorazila k moři, kterému se po ní říká Iónské. Ale tam se obrátila a putovala na sever k pohoří Haimos a potom přešla přes dunajskou deltu za sluncem kolem Černého moře, přešla krymský Bospor a podél řeky Hybristes šla až k jejímu prameni na Kavkaze, kde Prométheus stále ještě chřadl na své skále.“

A právě v této fázi její cesty ji potkáváme v Aischylově dramatu. Íó je typickou obětí Diova chtíče a Héřiny pomsty, jakých je v řecké mytologii spoustu. Každá z nich je svědectvím sprosté zvůle božstva.

„Jaký hřích, ó Die, jaký hřích / jsem spáchala, že jsi mě spjal / jhem takové trýzně a muk, / proč k šílenství mě štveš, / když bolest a hrůza mě zničily již? / Ó zžehni mě bleskem svým, / neb zemí mě zasypej, / dej za kořist obludám mořským! / Co zeměmi vedla mě bludná ta pouť, / a nemohu zvědět, zda ujdu těm mukám. / Ach slyšíš, slyšíš můj hlas?“

Tato poslední slova jsou určena Titánovi, kterého nepoznává, ale on ji ano. Když se dozví, s kým se setkala a když se letmo seznámí s důvodem Prométheova trestu, soutředí se na to, aby od něj zjistila, co ji čeká v budoucnosti a jak se zbaví svého prokletí.
V tom okamžiku, kdy se Prométheus chystá Íó vyjevit její příští utrpení, vstoupí do všeho náčelnice sboru (jenž tedy stále postává na jevišti a je účasten příběhu), která chce, aby se Íó nejprve rozhovořila o těch strastech, které už prožila. Íó velice stručně vylíčí svůj příběh, jímž dojme Ókeanovny… ale vše spěje dál, k Prométheově předpovědi budoucnosti. Líčí dalekou pouť, již má Íó projít a uzavírá obraceje se na sbor:

„…ó dívky, nezdá se vám bohů pán / a vladař ve všem stejně násilným? / Měl touhu pomilovat ženu smrtelnou, / on, bůh, a takováhle odměna / ji stihla: bloudit světem.“

Rozhovor mezi Titánem, Íó a náčelnicí dostává postupně sugestivní sílu gradující hrůzy a lidské vydanosti neštěstí, přičemž v okamžiku, kdy vězeň naznačí možnost pádu Diova, napětí se uvolňuje otázkou nebohé Íó:
„Což může snad být svržen s trůnu Zeus?“
A Prométheus na to odpovídá:
„Ten pád bys asi ráda viděla!“
Možná poněkud stržen soucitem s Íó odhaluje své tajemství hlouběji a naznačuje, že Zeus „uzavře sňatek, jenž ho bude mrzet.“ Bude to zřejmě syn vzešlý z tohoto manželství, kdo Dia přemůže. Titán také předpovídá, že a kdy bude on sám osvobozen Héraklem. Jsme stále udržováni v napětí, ač neustále kroužíme kolem téhož.

Prométheus se opět zmítá mezi fatalismem a vírou ve svou vlastní schopnost Dia zachránit, pokud bude zproštěn pout – snad je to tím, že mluví k Íó a chce mimoděk zdůraznit sám sebe.

Další líčení strastí, které má Íó zažít, je otřásající, vzbuzuje živý soucit a hlubokou lítost nad osudem osaměle putující, bohy stíhané kravky. Toto i další dlouhé vyprávění o tom, co Íó už zažila, a o vysvoboditeli Prométheově, svou rozmáchlostí i apolinským setrváním u nazírání různých dějů, hrůz a předurčeností umělecky dotváří obraz světa, světa, který není možné přijmout z pohledu jednotlivce, jeho strádání a ztracenosti, nýbrž jenom z nadhledu, dá se říci, nazíravé vize, jež ho modeluje v estetický fenomén.

Aischylos je v tom jedním z mála opravdu věrných pokračovatelů Homérových (pro Sofokla je už charakterističtější podstatně jiná, existenciální tematika).
U Aischyla stejně jako u Homéra je jedinec ztracen v naprosto neodvratně nepřejícím kosmu, je vydán bolesti a definitivnímu zmaru. Obžaloba bohů spolu s oslavou soucitu, umu a jakési dějinné, nadindividuální spravedlnosti kosmického původu je však zřetelně Aischylovým étosem, který nemá před ním ani po něm (pokud můžeme vědět) v antice obdobu. Tím se ale svět stává víc než jen estetickou vizí, je i vizí dějinně-mravní, v níž je obsaženo politické poselství. Řekl bych, že totéž lze říci o Peršanech nebo o Oresteii.

Íó, postava v celé tragédii nejtragičtější, představuje dost možná (tedy aspoň pro nás moderní čtenáře) tu nejhlubší pravdu, před níž všechny naděje v pád Dia, všechen soucit a um blednou, ba žádají si hlubší zakotvení, v němž bude nějak řešena ztracenost jednotlivců.
Ale to klasická antika neumí, dokáže pouze hledat vhodný úděl pohledu, z nějž neúprosná fakta budou snesitelnější. Stižena záchvatem šílenství Íó odbíhá z jeviště pryč:

„Hoj, kupředu, hoj! / Zas pálí mě horkost a šílenství žár / a opět mě bodá ten střečkův hrot, / jenž bez ohně kut. / Mé zděšené srdce mi buší v hrudi; / mé oči se stáčejí dokola kol, / a zběsilý dech a šílenství zlé / mě z dráhy štve zas a mate mi řeč; / má zkalená slova jsou v příboji vln / zlé záhuby slepou hříčkou!“

Všimněme si, že na těchto verších není nic romantického (což vyniká nejvíc v kontextu celé tragédie), jejich úžasná síla a ohromující svědectví pramení z bolesti, která se vydává osudu bez stanoviska vlastní vše hodnotící subjektivity, jsou v schillerovském smyslu naivní, podobné lidovým baladám.

Když Íó odejde, ujímá se slova sbor a přivádí na scénu opět uměřenost probíraje ponaučení z jejího osudu:

„Sudice svaté, nedejte nikdy, / abych se stala milenkou boží; / velebné Sudice, nedejte nikdy, / abych kdy propadla Diovu loži! / Íó, přenešťastná Íó, / trnu nad tvým osudem. / Bez lásky ses matkou stala, / stíhá tě trud za trudem.“

Prométheus se pod dojmem toho všeho vrací k Diově budoucnosti a zaujatě rozvíjí věštbu jeho pádu.

Aischylos od počátku, jak jsme viděli, dobře pracuje s psychologií postav – téměř žádnou výpověď v tragédii nelze pochopit bez jemného vcítění se do emocí a hnutí, která v nitru promlouvajících vyvolává kontext děje.
V náčelnici sboru Prométheova slova probouzejí strach z Diovy reakce, tentokrát se ale přiklání spíše na stranu Prométheovu:
„Ach, moudrý, kdo se klaní Nemesis.“
Zřejmě právě v tomto trendu ji chce Titán posunout ještě dál, a proto se nechává unést hrdostí přímo romanticky moderní:

„Nu, klaň se, koř se, lichoť každému, / kdo se kdy právě k moci dostane! / Mně je Zeus ještě méně nežli nic. / Ať jen si jedná, vládne, jak si chce, / ten krátký čas: však dlouho nebude / už bohům panovat jak tyran zlý!“

V té chvíli vstupuje na jeviště bůh Hermés, posel Diův, a snaží se zjistit podrobnosti o sňatku, jenž má jeho pána zničit.

S Hermem přichází závěr tragédie
– sluha vládnoucí moci a nespravedlivě trestaná, sebevědomá oběť její zvůle jsou ve své mistrovsky zpracované konfrontaci tak moderní, že se tomu dá sotva uvěřit.

Před dvěma a půl tisíci lety, v lůnu athénské demokracie se rodí táž hrdost šlechetnosti a inteligence, jak ji známe z novověku. Hermés, který stojí nohama na zemi a uvažuje chladně, se snaží přes veškerý svůj odpor k Prométheovi chovat korektně. Střet mezi ním a Titánem zůstává neřešitelný, nemohou najít společnou řeč, oba mají svou, přesvědčivou pravdu. Čtenář si není jist, na čí stranu se má přiklonit (typický zážitek při četbě největších dramatiků, třeba Shakespeara nebo Sofokla).

Z Prométhea číší svrchované pohrdání trpitele, hořká nenávist a odhodlanost snést jakékoli příští utrpení. Mluví s velkou emocionální zainteresovaností. Může to být i reakce na Hermovu klidnou a ryze racionální podmanivost:

„Nu ovšem, asi lépe otročit / zde této pusté skále, nežli být / snad věrným poslem otci Diovi… Ty nechceš povolit mým domluvám, / nu, rozvaž, jaká bouře, jaký vítr / tě stihne hrůzy, které nelze ujít! / Zde skalnatý ten útes rozdrtí otec hromem, bleskem bouřlivým, / tvé tělo skryje v jeho sutinách, / a budeš pohřben v náručí těch skal. / A dlouhý, předlouhý čas uplyne, / než budeš na světlo zas uveden. / A orel, okřídlený Diův pes, / krvavý dravec, bude celý den / ti drásat tělo v cáry veliké…“

Tato hrozba Prométhea neoblomí, a to i přes naléhání náčelnice sboru. Prométheův vzdor přitom není schematický, nýbrž z jeho slov jde opravdu cítit ohromující mravní síla a sebejistota:

„To není však hanba, snášet zlo, / jímž od svého soka je postižen sok!“

Chce snést cokoli, zůstává si totiž jist svou nesmrtelností a konečným vítězstvím.
Ókeanovny, jejichž sbor, jak je v atické tragédii zvykem, do jisté míry představuje aktivního diváka a zosobňuje nás všechny, kdo se díváme či čteme, prodělávají na konci tragédie pozoruhodný vývoj: i přes svou uměřenost, přes výzvy k Prométheovi, aby Herma poslechl, se odmítají zařídit dle rady Diova posla, aby odešly, ale seskupí se kolem Prométhea, aby s ním nesly jeho úděl:

„My poneseme s ním, co strpět má. / Jsme zvyklé toho vždy v zášti mít, / kdo zrádcem se stal. / Tou špatností nejvíce zhrdám.“

Když Hermés odejde, ozve se hřmění a Prométheus i věrné dívky padají s celou skálou do podzemí. Poslední slova Titánova se přitom vůbec nesoustředí na připomenutí pomsty, nýbrž dovolává se Země i Nebe za svědky svého utrpení. Jeho role trpitele tedy dominuje.

Zkusme nyní Aischylova Prométhea rekapitulovat ve světle jeho závěru.
Zeus je spolu s vládnoucí garniturou bohů odsouzen, a to mravně i dějinami. Má sice moc, ale proti ní se staví nezkrotný princip soucitu a hrdého trpitelství, jenž žije z mystické naděje v budoucí vítězství. Osud jednotlivce i sám svět je sice beznadějný a předurčený (jako u Homéra), ale subjektivně svobodné bytosti se mohou rozhodnout v perspektivě dějin pro prométheovský směr, čímž dají svému životu dosud netušený smysl.

Aischylův Prométheus je tedy na pozadí duchovních dějin antiky pozoruhodným svědectvím dějinného optimismu demokracie, který se pojí s humanismem a s elementární hodnotami soucitu, hrdé svobody a věrnosti, a to vše navzdory dočasnému utrpení a drtivé převaze moci cynických bohů.

Čin Ókeanoven, které se přidaly k oběti Titánově, lze těžko chápat jinak než jako radikální výzvu spoluobčanům, jako snahu vrhnout je aktivně do zkoušek přítomnosti, v nichž by se mohlo zdát, že je všechno už ztraceno (Prométheus byl napsán nejspíše v kontextu řecko-perských válek).
Zrak upřený do budoucnosti je pro cyklické pojímání času, jaké bylo v antice zvykem, také něčím novým. Onen „měsiáš“, který má svrhnout Diovu tyranii, je neznámý a neurčitý, je tajemstvím toho, kdo je svým životem i svým vhledem garantem nového směru života, totiž Prométhea.

Víme však celkem jistě, že se nemá jednat o nějakého staršího boha, o návrat, ale o něco opravdu nového, byť souvislého s pradávnými kořeny prométheovské kosmické naděje.
Zároveň není nikde řečeno, že se Prométheus nemýlí, že celá sázka na budoucnost nemůže být zmarněna… její síla není totiž v jistotě, ale v přesvědčení, že tento smysl má být naplněn, že stojí za něj žít a též umírat.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Prométheus. Aischylos o pokroku, obětování, vzpouře proti tyranii first appeared on Čítárny.

Sudety 1938. To, co se dělo v tomto roce v našem českém pohraničí, nám dnes připadá jako promítání dějů z dávno minulého krutého a nelidského světa. Jenže ještě dnes žijí pamětníci těchto událostí. Že by znacizovaní henleinovci o tom všem mluvili pravdu? Že by dnešní jejich souběžníci nám se snažili vykreslit tehdejší svět takový, jaký byl?
V žádném případě! Dobře víte, že tzv. sudetoněmecký landsmanšaft (SL), zvláště pak jeho někteří členové vůbec popírají, že Čechy vyhnali násilně z jejich domovů v českém pohraničí. Vyhnání se podle nich nekonalo, jde o bohapustý výmysl a pomluvu.

“Spolkový ministr vnitra Otto Schily přivodil na letošním sudetoněmeckém dni v Norimberku účastníkům rychlou změnu jejich pocitů.
Potěšil je svou výzvou české vládě, aby zru­šila tzv. Benešovy dekrety z let 1945-46 jako odporující lidským právům. Za to sklidil srdečný potlesk. Rozrušil je ale hned svým následujícím odstavcem, ve kterém je na­bádal, aby nezapomněli, že “vyhnáni Němců předcházelo po Mnichovu vyhnání Če­chů”. Toto tvrzení kvitovali jeho sudetoněmečtí posluchači potřásáním hlavy a výkřiky nevole. Ministr přesto ještě jednou důrazným hlasem opakoval s tím, že tomu tak skutečně bylo a oni se s tím musí smířit.´
Autor příspěvku dále rozvádí, že Schily nemluvil pravdu, k žádnému vyhnáni Čechů po Mnichovu 1938 nedošlo.“
(Dr. Alfred Schickel, Následky lehkomyslnosti, Sudetendeutsche Zeitung č.34 z 21.8.2002, přeložil PhDr. V. Novák, CSc.)

V době, kdy se připravoval pomník v Plzni na památku vyhnaných Čechoslováků z českého pohraničí v r. 1938, v německém tisku jsme mohli číst výsměšné články o tom, že pomník vyhnaným sice zřejmě bude, ale že čeští vyhnanci nikdy nebyli, že prostě nejsou. Bude to pomník pro nikoho. Ale nechť, když chtějí, ať si ho postaví.

Je zde ještě jedna sorta lidí. Četl jsem, autorem textu byl jeden inženýr, že v pohraničí v r. 1938 sice létaly facky, ale krev jistojistě netekla.
To je také výmysl. My všichni víme, že tekla nejen krev, ale zhasínaly i životy mnoha hraničářů. Jen Freikorps měl v době od 19. září do 1. října na svědomí 110 lidských životů, 50 těžce raněných a přes 2 tisíce občanů Československa odvlečených do Německa. (Komu sluší omluva, Praha 1992, Erika, str. 27). Někteří z nich se vrátili s podlomeným zdravím nebo se dokonce nevrátili vůbec.

Jiní výtečníci, jak jsem sledoval, ač Češi, nechali se inspirovat bájemi SL, že odcházeli z Němci okupovaného pohraničí jen státní zaměstnanci.
A to vzhledem ke změněným poměrům bylo nutné. Ano, ale to je jen část pravdy. Odcházeli ze svých domovů též Čechoslováci, kteří se v pohraničí narodili, jejich předkové v pohraničí sídlili i několik generací. Takže opět nám landsmani lžou, někdy i s podporou Čechů, kteří se jinak vydávají za vlastence.

Mluvíme o vyhnaných Čechoslovácích, tedy o občanech Československa, a to jak české, tak německé národnosti.
Dokonce i o Židech, kteří měli naše občanství. Nejvíce vyhnaných byl Čechů, pak následovali českoslovenští občané německé národnosti, kteří byli též označování za německé antifašisty.

Mezi Němci, kteří žili v našem pohraničí došlo k ostrému rozdělení.
Všichni byli občany ČSR, ale jedni z nich, především henleinovci. byli postupně znacizovaní. Ve svých soukmenovcích levicového smyšlení viděli zrádce a pronásledovali je, jak mohli. Tak i Němci se prali mezi sebou, stříkala krev. Henleinovci chtěli v pohraničí zavést nacistické pořádky, němečtí antifašisté bránili československou demokracii a republiku. Přes tyto skutečnosti, dnes mezi námi žijí rádobyvědci, kteří všechny „naše Němce“ shrnují pod termín sudetští Němci. Je to lež jako věž.
Němečtí antifašisté takovéto označení silně odmítali. Slovo sudetský jim čpělo nacistickým peklem. Považovali se za československé občany německé národnosti. Neodmítali ani označení němečtí antifašisté.

Hodně našich hraničářů od doby, kdy podali písemné svědectví o svém utrpení z r. 1938, již zemřelo.
Další jsou nemocní. Jen část dosud žije. K nám o svých osudech však promlouvají všichni bez rozdílu. Vyslechněme si jejích líčení z oné kruté a krvavé doby. Čtěme pozorně! Sdílejme jejich svědectví! Přeposílejme je svým známým. Jen tak se mohou dozvědět pravdu o událostech z českého pohraničí v r. 1938, dříve i později.

S Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jsme vydali souhrnně tyto vzpomínky již dvakrát.
U nás máte jedinečnou příležitost se s onou dobou, o níž se hodně mluví, seznámit z vyprávění naších hraničářů. Několik set svědectví jsme zachovali nejen pro současnost, ale i pro ty, kteří po nás přijdou.

Nechme mluvit svědky o bojích, které probíhaly o naše pohraničí. I oni za republiku trpěli, krváceli a přinášeli i oběti nejvyšší – své životy. Vzpomínejme na ně s úctou a hrdostí!

Dr. O. Tuleškov

Pokud se někdo pokouší ospravedlnit sudetské Němce, že byli vlastně přinuceni nějakým nátlakem, aby určitým způsobem volili, pak prokazuje neznalost dějin.
Volili v té době svobodně, a dokonce dvakrát, ještě předtím, než přišel Hitler. Jejich vůle se obráží i v základních politických heslech. Přivolávali Hitlera, aby je „osvobodil” od Československa. Lieber Fuhrer mach uns frei, von der Tschechoslovakei.
Ukotveni v staleté historii pangermánství, opřeli se zády o Hitlerovo Německo a zcela vědomě volili totalitu proti demokracii.

Zdeněk Mahler
Zdeněk Mahler. Proč někdo chce tak urputně měnit historii českou. Sudety etc.

The post Sudety. Násilné vystěhování Čechů z českého pohraničí v roce 1938 first appeared on Čítárny.

Božská komedie (La Divina Commedia) patří k vrcholů světové litaratury a je bezesporu nejvýznamnější dílo Danta Alighieriho (1265 – 13./14. září 1321). Jedná se o rozsáhlou epickou báseň, která popisuje fiktivní cestu samotného Danta záhrobím v roce 1300, když mu bylo 35 let. Dílo je alegorie cesty lidské duše od hříchu přes pokání až k Bohu!

Psáno v jazyku toskánština, která se pak stala základem dnešní spisovné italštiny.
Božská komedie vznikala přibližně v pozdním středověku, v letech 1307–1321.
Dílo je psáno tercínami (tříveršové sloky s rýmem aba bcb cdc…) Tuto formu vymyslel Dante právě pro toto dílo.
Celkem 100 zpěvů (canti) a přes 14 000 veršů.

Dante ukázkově vymodeloval italský jazyk a přizpůsobil jej potřebám literárního psaní, čímž výrazně ovlivnil formování italského jazyka, kterým se dnes mluví. Dnes je uznáván jako “otec italského jazyka”. Jeho mistrovská Božská komedie je jediným středověkým dílem, které je stále čitelné v původní verzi bez překladu!!!

Božská komedie je také velmi osobním vyrovnáním Danteho s vyhnanstvím z Florencie.
V roce 1302 při tzv. Převratu černých guelfů byl Dante odsouzen za korupci (falešné obvinění), doživotní vyhnanství + trest smrti v případě návratu. Florencii už nikdy nespatřil.
Ztráta rodné země a touha po spravedlnosti silně ovlivnily jeho pohled na politiku. Své nepřátelé umisťuje do Pekla.

Božská komedie obsahuje i osudovou platonickou lásku k Beatrici Portinari.
Objevuje se hlavně v Očistci a Ráji, kde se stává jeho průvodkyni po nebeských sférách, od Měsíce až po Krystalové nebe. Beatrice se stává symbolem božské milosti, teologie, čistoty a osvícené lásky.

Božská komedie má 3 části, cantiche. Inferno / Purgatorio / Paradiso.

PEKLO (Inferno)
Dante se ztratí v temném lese (symbol hříchu a ztraceného života). Setká se s antickým básníkem Vergiliem (symbol lidského rozumu), který ho provází Peklem.
Peklo má podobu obrovského trychtýře s 9 kruhy trestů – čím hlouběji, tím těžší hříchy a krutější tresty (nejhlouběji je Lucifer).
Velmi živé, drastické a dodnes nejslavnější část díla.

Ukázka devíti verší je patrně nejslavnější část jeho díla.
Jedná se o nápis nad branou, kterou se vstupuje do Pekla.

Mnou prochází se k sídlu vyhoštěnců,
mnou prochází se do věčného bolu,
mnou prochází se k říši zatracenců,
pán spravedlnost dal mi do úkolu.
Mne zbudovala s boží všemocností
nejvyšší moudrost s první láskou spolu.
Dříve než já, jež trvám od věčnosti
nebylo nic, co taktéž věčným není.
Kdo vchází mnou ať naděje se zhostí!

xxx

Jaký osud či náhoda dovedla tě sem před posledním tvým dnem?
Kdo tvé kroky řídil?“
„Tam nahoře, v jasném světě, na své cestě,“
odpověděl jsem mu, „ztracen v temném údolí,
dříve než jsem dospěl k plnému věku, jsem sešel z cesty.“

(překlad Otto František Babler)

OČISTEC (Purgatorio)
Po opuštění Pekla vystupují na obří horu Očistce na jižní polokouli.
Zde duše procházejí 7 terasami (podle 7 smrtelných hříchů), kde se postupně očišťují pokáním.
Na vrcholu Danta přebírá jeho ideální láska Beatrice (symbol božské milosti a teologie).

Vstupní ukázka z Očistce. Symbolický přechod od temnoty Pekla k naději a očištění.

Ku cestě v lepší proud se nyní noře
člun mého ducha, nechť se za sebou
nechá moře tak ukrutné a hoře;
a zpívati budu o tom druhém kraji,
kde duše lidská zbavuje se kalu,
by vstoupila v nebeský ten háj.

Ó svaté múzy, mne zde oživte,
zde Kalliopé nechť svůj zpěv mi vzbudí,
jenž můj duch tak vysoko provází,
že blíže k božským sférám než k lidem.
Sladké barvy safíru východního,
jenž se shlukl v klidu vzduchu čistého,
radost mi zraku opět navrátily,
jakmile jsem vyšel z ovzduší mrtvého,
jež oči i srdce mi těžce tížilo.
Venuše krásná, planouc láskou, smála se
na východě a ryby její zářily
za ní, jak průvod její milostný.

Ukázka ze zpěvu Matildy. Tento zpěv je jedním z nejlyričtějších v celém díle.
Popis rajského lesa, vůně, větru, ptáků a krásné ženy je plný smyslové něhy a kontrastu k temnotě Pekla. Zpěv Matildy je považován za symbol blaženosti a harmonie před setkáním s Beatricí.

Tu na lukách těch zelených a krásných,
jež zdobily květy všech barev světa,
žena se zjevila, jak v květech sbírala,
zpívajíc píseň, jež sladce zněla v uších.
„Ó krásná paní, jež v lásce planouc,
v těchto místech květy sbíráš, jak se zdá,
bys ozdobila je svou krásou věčnou,
bys mi směla říci, kdo jsi, ó ženo,
a proč jsi zde v tom ráji pozemském?

Obojí překlad J. Vrchlický cca 1880

RÁJ (Paradiso)
Dante spolu s Beatricí prochází 9 nebeskými sférami (podle tehdejší kosmologie) až do Empyrea – místa mimo čas a prostor, kde spatří Boha.
Vyvrcholení je mystická vize Trojjediného Boha a „lásky, jež hýbe sluncem i ostatními hvězdami“.

Ukázka bezesporu mystická, plná světla a lásky. Beatrice zde symbolizuje teologii a božskou lásku, která vede k Bohu; po jejím odchodu Dante dosáhne vrcholu.

Sláva tomu, jenž hýbe vším, co hýbe,
proniká vším a větší sláva jeho
v jednom místě než v druhém se zjevuje.
Já v nebi byl, kde věc, již chci zpívati,
se viděla, a kdo odtud sestoupí,
ten paměti a jazyku již chybí;
neboť naše představa se blíží
tak blízko k cíli, že paměť nemůže
jít za ním, leč v tom, co se vidělo. Ó světlo věčné, jež sám v sobě sídlíš,
sám sobě rozumíš a sám se sobě
líbíš, v lásce a radosti se kocháš!

Tři kruhy v jednom barvě a velikosti
se zjevily mi, tři barvy v jednom kruhu
se zdály, jako duha v duze druhé;
a jeden z nich se zdál být odrazem
druhého, jako Iris od Iris,
a třetí zdál se oheň, jenž dýchá. Ó jak je krátký můj zpěv a jak slabý
můj jazyk k tak velkému předmětu!

Naše myšlenka je příliš hrubá pro to. (Dále Beatrice:)
„Synu, ty sám vidíš nyní, jak blízko
jsem k tobě, jak tvá touha se naplňuje;
teď pohleď vzhůru, neboť já se vracím
tam, kde můj trůn je v růžici blažených.“ A já jsem viděl, jak se Beatrice
obrátila a hleděla v tu výši,
kde věčný mír a láska vládne věčně;
a já jsem zůstal, jako člověk zůstává,
jenž chce vidět víc, než co vidět může.

Vrcholem je pak mystická vize Trojice a vtělení (verše kolem 115–145):

Zde síla mého zraku překročila
míru, a já jsem viděl, jak se v tom bodu
shlukla láska, jež hýbe sluncem hvězdami.

překlad J. Vrchlický cca 1880
…

A svět by rázem vyšel ze zmatků,
kdyby dokázal přírody se tázat,
s lidmi by všecko bylo v pořádku.

Jak směšné jsou ty lidské problémy,
myšlení, jež se nepozdvihlo z bláta
a nutí ploužit křídla po zemi!
Ten felčaří, ten právy svět látá,
ten hledá spásu v kolárku,
ten potřebuje k vládě sofismata,
z obecního si plní almárku.
Krást, čachrovat, být utahaný chtíči
a z únavy pěstovat zahálku!
…

Otrocká zemi, kam to dospělo?
Paní krajů? Ne peleš pro tělo,
naše města jsou v moci tyranů.
Každý křupan se stane pohlavárem,
když přeběhne ze strany na stranu,
a lid mu tleská, ať je zlodějem.
Ten felčaří, ten právy svět látá,
ten hledá spásu v kolárku,
ten potřebuje k vládě sofismata,
z obecního si plní almárku.
Krást, čachrovat, být utahaný chtíči
a z únavy pěstovat zahálku!

Dante Alighieri: Božská komedie – Ráj,
zpěv jedenáctý (Paradiso, Canto XI) v překladu Vladimíra Mikeše.

Nejznámější středověký bestseller.
Božská komedie si okamžitě získala široké publikum, což dokazuje šíření více než 2 000 rukopisných kopií před rokem 1480, kdy šíření technologie tisku radikálně změnilo způsob čtení a rozvržení textů. Z těchto rukopisů, často opatřených glosy, poznámkami nebo rozšířenými komentáři, a někdy s cenným ikonografickým prostředím, jich dnes zbylo asi 800: zbytek je ztracen spolu s Danteho autogramy.

Taková obrovská textová tradice způsobila vážné problémy ve snaze filologicky obnovit původní čtení. To bylo způsobeno tím, že každý, kdo kopíroval text, dělal své vlastní chyby, které se následně opakovaly a bohužel zhoršovaly další vydání.

Kniha Božská komedie, která je prezentována ve videu se snaží tyto chyby napravit.
Základem bylo benátské vydání z roku 1491 od Pietra Piasi.
Kniha vyšla 1491. Jedná se o velké folio (315 x 212) mm.), s velkým okrajem stránky, který obsahuje text básně „pozměněný“ Pietrem da Figinem (dominikánským učencem ze 14. století) a nedávným komentářem Cristofora Landina (Florencie 1481).
Celkem bylo 13 vydání během 19 let.

Výzdoba knihy Božská komedie je připisovaná Antoniovi Grifovi (Benátky, přibližně 1430–1510) – byla provedena krátce po tisku.
Originál koupil v roce 1927 tehdejší italský ministr školství Pietro Fedele zastupující italskou vládu a následně nabídl Casa di Dante v Římě.
V prestižní knihovně zůstává dodnes jako nejcennější kniha.

Zdroj videa Facsimilefinder

The post Božská komedie a Dante Alighieri, otec moderního italského jazyka first appeared on Čítárny.

Konečně Miláno. Město, kde namaloval svůj slavný obraz Poslední večeře Leonardo da Vinci (15.4. 1452 – 2. 5. 1519). Kolem půlnoci se ploužíme do centra. V barelech kolem cesty hoří ohně a prostitutky si nahřívají zadky a dlouhé nohy. Magické.
Chci fotit, ale Pietro stahuje foťák do klína. Nedělej to nebo nám šutrama rozflákaj auto.

Co je Miláno?
Náměstí Piazza Duomo, největší chrám v Itálii Duomo a pět miliónů lidí v roce 1996.
Typický italský bordel, špína, povyk v ulicích, tisíce motorek, organizovaný chaos. Město módy, stáj kopálistů Inter Milano. A také operní pevnost La Skala, budova přímo šeredná, ale plná jedinečné hudby…

ale pak… v reflektáři kláštera Santa Maria delle Grazie… Poslední večeře od Leonarda.

Tři roky poté (1495–1498), co Kolumbus začal pokřesťansku civilizovat Ameriku, míchal da Vinci temperu a olej, aby namaloval jeden z kultovních výjevů celého křesťanství. Poslední večeři. Fresku večeře Ježíše a jeho 12 hodovníků. Za pár set let, díky zvolené technice, se freska skoro rozpadla.

Ale třeba to byl Leonardův záměr, stejně jako domněnka, že tvář Ježíše a Jidáše je údajně tvář jednoho člověka.
V rozmezí tří let, kdy freska vznikala, se tvář člověka, který stál nejdříve modelem Ježíše, změnila v tvář alkoholika. A to takovým způsobem, že když si Leonardo vybíral model pro tvář Jidáše, nepoznal ho a namaloval ho podruhé. Jako Jidáše.

Když se dívám na ten pochmurný a veliký obraz Poslední večeře vystupující z refektáře kláštera v Santa Maria delle Grazie, myslím na jednu věc.
Leonardo namaloval výjev těsně poté, co Ježíš vyřknul: “Jeden z Vás mě zradí”. A zatímco Jana, jeho přítelkyně, která sedí po jeho boku posmutní, jakoby tušila, ostatní hodovníci se čile dohadují, kdo to asi bude.
A dost možná, že Ježíš měl říct: “Jeden z nás mě zradil”. Protože tvář anděla je vždy blízko tváři ďábla. Stejně jako láska je blízko nenávisti.

Nikoho totiž ještě nenapadlo, že Ježíš zradil sám sebe. Na světě jsou různi blázni, bažící po věčné slávě. A Leonardo to věděl moc dobře.

Vynikající kniha o Leonardu da Vinci: Kámen a bolest

The post Leonardo da Vinci. Záhada Poslední večeře v Miláně. Ježíš a Jidáš first appeared on Čítárny.

Edward Snowden v roce 2013 odhalil, že Národní bezpečnostní agentura (NSA) si upravila oddíl 702 zákona Foreign Intelligence Surveillance tak, že špicluje kohokoli a kdekoli.

Tento program je znám pod názvem Upstream. NSA není povinna prokázat pravděpodobnou příčinu trestného činu před soudem nebo před soudcem, který zkoumá oprávnění sběru dat.
Další program z oddílu 702 nazvaný PRISM sbírá komunikaci cílenou na jednotlivce od poskytovatelů jako je Facebook, Yahoo a Skype.
Vláda USA monitoruje i provoz na velkých serverových stanicích, které procházejí citlivá data velkých evropských firem a jejich obchodní zájmy jsou tak přímo ohroženy.

Velkou část špionáže neuskutečňují vládní agentury, ale kontraktované soukromé firmy jako například firma Booz Allen Hamilton, ve které pracoval Edward Snowden.
Ten v knize popisuje, jak sám tento systém pomáhal vytvářet a proč porušením mlčenlivosti riskoval svou budoucnost.

„Když řeknete, že vám na právu na soukromí nezáleží, protože nemáte co skrývat,
není to nic jiného, než kdybyste řekli,
že vám nezáleží na svobodě projevu, protože nemáte co říct, nebo na svobodě tisku, protože nemáte co napsat.“
Edward Snowden, 2015

Snowden odhalil veřejnosti, že americká vláda potají buduje systém ke shromažďování dat, jehož výsledkem měl být bezprecedentní způsob masového sledování, který se dokáže vetřít do soukromého života každého člověka na zemi. Snowden popisuje, jak sám tento systém pomáhal vytvářet a proč porušením mlčenlivosti riskoval svou budoucnost.

Snowden / Nesmazatelné záznamy / ukázka:

Jmenuji se Edward Joseph Snowden. Pracoval jsem pro vládu, ale teď pracuji pro veřejnost. Trvalo mi bezmála tři desítky let, než jsem pochopil, že je v tom rozdíl, a když jsem prozřel, přineslo mi to v úřadě jisté problémy. Výsledkem je, že teď věnuji čas snaze chránit veřejnost před jednáním lidí, k nimž jsem sám patříval: špionů ve službách Central Intelligence Agency (CIA), totiž americké Ústřední zpravodajské služby. A také National Security Agency (NSA), tedy Národní bezpečnostní agentury. Jako jeden z četných mladých techniků, kteří pracují pro rozvědku, jsem byl přesvědčený o tom, že se podílím na vytvoření – jak jsem tehdy věřil – budoucího lepšího světa.

Moje kariéra v Americké zpravodajské komunitě (American Intelligence Community, IC)1 trvala jenom krátkých sedm let, a překvapilo mě, když jsem si uvědomil, že to bylo jen o rok déle, než trvá můj exil v zemi, kterou jsem si sám nezvolil. Během onoho sedmiletého období jsem se ovšem podílel na té nejvýznačnější změně v historii americké zpravodajské služby – přechodu od cíleného sledování jednotlivců k masovému dohledu nad vším obyvatelstvem.
Napomáhal jsem tomu, aby se jediné vládě technicky umožnilo shromažďovat veškerou světovou digitální komunikaci, celé věky ji skladovat a po libosti ji prozkoumávat. Po 11. září 2001 dolehl na IC trýznivý pocit viny, že selhala ve svěřené roli ochraňovat Ameriku a že připustila uskutečnění nejničivějšího a nejpustošivějšího útoku na naši zemi od napadení Pearl Harboru.

V reakci na tuto událost se vedoucí činitelé IC snažili vybudovat systém, který by napříště zamezil tomu, aby je někdo znovu podobně zaskočil. Podstatou plánovaného systému musela být technická základna, přičemž pro jejich armádu specialistů na politologii a odborníků na obchodní administrativu byl takový úkol španělskou vesnicí. Mladým technikům, jako jsem byl já, se náhle dokořán otevřely dveře do těch nejtajnějších zpravodajských agentur.
A tak geekové zdědili celou zemi.

Jestli jsem se tehdy v něčem vyznal, byly to počítače, a tak jsem stoupal rychle vzhůru. Ve dvaadvaceti jsem od NSA poprvé dostal nejvyšší bezpečnostní prověrku, kterou jsem potřeboval i pro pracovní pozici na samém dně organizačního pavouka zpravodajských služeb.
O necelý rok později už jsem pracoval v CIA jako systémový inženýr a měl jsem stále širší a širší přístup k některým z nejcitlivějších sítí na planetě. Jediným mým dospělým dohlížitelem byl chlapík, který trávil služby tím, že četl paperbacky od Roberta Ludluma a Toma Clancyho. Agentury se honily za získáním technicky nadaných lidí, a přitom porušovaly všechna pravidla, která samy zavedly.

Normálně by do zpravodajské služby nikdy nepřijali člověka, který neměl alespoň bakalářský titul, později však brali i lidi, kteří sice studovali vysokou školu, ale na bakaláře to nedotáhli. Já jsem nevyhovoval ani jednomu z těchto kritérií. Podle všech pravidel mě nikdy ani neměli vpustit do budovy.

V letech 2007–2009 jsem byl přidělen na americké velvyslanectví v Ženevě jako jeden z velmi mála techniků, který obdržel diplomatické krytí.
Dostal jsem za úkol popostrčit CIA kousek do budoucnosti tím, že její evropské pobočky propojím online a digitalizuji a zautomatizuji síť, která sloužila americké vládě ke špehování. Lidé z mojí generace nejenže popohnali kupředu zpravodajskou činnost, my jsme od základu znovu definovali, co je zpravodajská služba. Pro nás to nemělo nic společného s nějakými tajnými schůzkami nebo mrtvými schránkami, ale jenom s daty.

Když mi bylo dvacet šest, stal jsem se formálním zaměstnancem firmy Dell, ovšem znovu jsem pracoval pro NSA. Pracovní poměr mi sloužil jako
krytí, a totéž platilo téměř pro všechny technicky zaměřené špiony z mé legie. Poslali mě do Japonska, kde jsem pomáhal s vývojem systému, jenž agentuře poskytoval globální informační zálohu v podobě mohutné tajné sítě, která zajišťovala, že i kdyby jaderný úder obrátil hlavní stan NSA v prach a popel, nedošlo by k žádné ztrátě shromážděných dat.
V té době jsem si neuvědomoval, že vývojem systému, který je schopen trvale uchovávat záznamy o životě každého člověka, se dopouštím tragické chyby.

V osmadvaceti letech jsem se vrátil do Spojených států a čekalo mě raketové povýšení do styčného technického týmu zajišťujícího spojení firmy Dell s CIA. Mým úkolem bylo vysedávat s šéfy technických sekcí CIA, abychom vymysleli a uplatnili řešení všech možných problémů, jaké si jen dokážete představit.
Moje skupina pomáhala agentuře vytvořit nový typ počítačové architektury – „cloud“, první technologii, která umožňovala každému agentovi bez ohledu na to, kde se fyzicky vyskytuje, přístup ke všem datům, která právě potřeboval, a umožňovala mu dál s nimi pracovat, přičemž vzdálenost nehrála žádnou roli.

Mé dřívější zaměření na zpracování a propojení toků zpravodajských informací tehdy ustoupilo novému úkolu – přijít na to, jak data navěky uchovávat, z čehož se vyvinulo mé další poslání: zajistit, aby tato data byla všeobecně dostupná a zpracovatelná. Těmto projektům jsem se začal věnovat na Havaji, kam jsem se přesunul v devětadvaceti letech v rámci nového kontraktu pro NSA.
Do té doby jsem pracoval podle pravidla „pouze to, co potřebuje vědět“, takže jsem nedokázal chápat souborný účel, který se skrýval za mými specializovanými, úzce vymezenými úkoly. Až v havajském ráji jsem se konečně dostal do takové pozice, z níž jsem mohl vidět, jak všechna má práce zapadá do sebe, spojuje se jako převody nějakého obrovského stroje a spoluvytváří systém globálního masového sledování.

V tunelu táhnoucím se hluboko pod ananasovým polem – v bývalé podzemní letecké továrně z dob Pearl Harboru – jsem seděl u terminálu, z něhož jsem měl prakticky neomezený přístup ke komunikaci téměř každého muže, ženy i dítěte na planetě, kteří kdy vytočili číslo na telefonu nebo použili počítač.

Mezi ně spadalo i zhruba 320 milionů mých amerických spoluobčanů, jejichž každodenní život se ocitl pod dohledem v míře, která protiřečila nejen Ústavě Spojených států, ale i základním hodnotám každé svobodné společnosti.
Tuto knihu můžete číst díky tomu, že jsem podnikl věc pro člověka v mém postavení krajně nebezpečnou: rozhodl jsem se povědět pravdu. Shromáždil jsem dokumenty dostupné v rámci IC, které dokazovaly, čím americká vláda porušila zákony, a předal jsem je novinářům, kteří je prověřili, publikovali a vyvolali celosvětové pozdvižení.

V knize popisuji, co mě k tomuto rozhodnutí vedlo, jakými morálními a etickými principy jsem se řídil a jak se to všechno odehrálo – jinak řečeno popisuji i svůj život.
Co vlastně tvoří život? Víc, než co říkáme, ba ještě víc, než co děláme. Život je i to, co milujeme a v co věříme. Pro mě je to, co miluji a v co věřím, především propojení, spojení mezi lidmi a materiální základna, která jim to umožňuje. Do této základny spadají samozřejmě knihy. Avšak pro mou generaci se spojení do valné míry ztotožňuje s internetem.

Než se nad tímto tvrzením zarazíte, protože víte, že tohle informační mraveniště trpí jedovatou nákazou, pochopte prosím, že v době, kdy jsem se s tímto fenoménem seznámil, pro mě představoval internet něco velmi odlišného.
Byl to kamarád, a taky rodič. Komunita bez hranic a omezení, jeden a milion hlasů, společná neprozkoumaná oblast, kterou osídlily, ale nezneužívaly rozličné kmeny žijící přátelsky bok po boku, a každý jejich příslušník si mohl svobodně vybírat vlastní jméno, historii a zvyky. Všichni nosili masky, a přece tahle komunita, pro niž byly příznačné anonymita a množství různých označení pro totéž, vytvářela víc pravdy než lží, protože namísto komerčního soupeření tvůrčím způsobem kooperovala.
Nepochybně i zde docházelo ke konfliktům, ty ale převážila dobrá vůle a přátelské city v pravém pionýrském duchu.

Pochopíte mě tedy, když prohlásím, že internet dnešní doby je nepoznatelný.
Vůbec nesejde na tom, že tato změna je výsledkem uvážené volby, výsledkem systematického úsilí ze strany nevelkého počtu privilegovaných.
Počáteční nápor na přeměnu obchodu v e-obchod rychle vedl k překypění a zakrátko, těsně po zlomu milénia, ke kolapsu. Tehdy si obchodní společnosti uvědomily, že lidé připojení online se daleko méně zajímají o utrácení než o sdílení informací, ale že je možné zpeněžit i propojení lidí, které umožnil internet.
Jestliže lidé nejvíc stojí o spojení online proto, aby rodině, přátelům i cizím lidem vyložili, co mají za lubem, a nechali si povědět od rodinných příslušníků, přátel i neznámých lidí, co mají za lubem oni, potom všem společnostem stačilo přijít na to, jakým způsobem se přimíchat do této společenské výměny informací, aby z toho vytěžily zisk.
To znamenalo počátek kapitalistického dohledu a konec internetu, jak jsem ho znával já.

Takže se zhroutil tvůrčí web a došlo k zániku nesčetných krásných i nepříjemných individuálních webových stránek. Příslib pohodlí vedl lidi k tomu, aby opustili své osobní stránky, jež vyžadovaly trvalou a pracnou aktualizaci, a přešli na stránky Facebooku nebo účet Gmailu. Zdání, že tyto stránky jsou jejich, snadno zastínilo skutečnou realitu.
V té době chápali jenom nemnozí z nás, že nic z věcí, které jsme takto sdíleli, už nám nepatří. Následníci e-společností, které selhaly, protože nedokázaly přijít na nic, co jsme měli zájem koupit, získali nový produkt, který mohli prodávat.
Tím produktem jsme se stali my sami.

Projekt Tor původně vytvořily státní orgány, nakonec se však stal jedním z mála účinných štítů proti špehování ze strany státu. The Onion Router.

Tor je volně přístupný software, který při obezřetném pracovním režimu svému uživateli umožní brouzdat online s téměř dokonalou anonymitou, nejlepší, jakou je možno bez potíži získat.
Protokoly tohoto softwarového systému vyvinula výzkumná laboratoř amerického námořnictva v polovině devadesátých let a v roce 2003 byl program uvolněn pro veřejnost čili pro civilní obyvatelstvo na celém světě, a jeho fungování je v současnosti závislé na zainteresování množství obyčejných lidí. Je tomu tak proto, že Tor pracuje na principu kooperační komunity, a to zejména díky technicky zdatným dobrovolníkům po celém světě, kteří provozují vlastní servery Toru po sklepech, podkrovích a garážích. Tím, že Tor navádí internetový provoz svých uživatelů přes tyto servery, dělá pro ochranu původu internetového provozu tutéž práci jako „neatributivní pátrací systém“ CIA, ovšem s tím základním rozdílem, že Tor to dělá lépe, nebo přinejmenším efektivněji. Já jsem o tom byl přesvědčen, ale přesvědčit nevrlého řídicího důstojníka nebylo tak snadné.

Podle protokolu Toru se vaše internetové spojení distribuuje a odesílá náhodně generovanými cestami z jednoho serveru Toru na druhý s cílem nahradit vaši identitu coby zdroje komunikace identitou posledního serveru Toru v jejich neustále se měnícím řetězci.
Prakticky žádný z torovských serverů označovaných „vrstvy“ nezná identitu ani žádné identifikační údaje o počátečním bodu komunikace. Genialita systému spočívá v tom, že jeden server Toru zná počátek propojení, a sice ten zcela první v řetězci, ale neví, kam propojení směřuje. Nebo jinak: První server Toru, který vás připojí k síti, takže se mu říká vchod, ví, že jste to vy, kdo požadavek odesílá, ale protože jeho obsah nedokáže číst, nemá potuchy, zda pátráte po informacích o domácích mazlíčcích, nebo o protestním hnutí, a poslední server Toru, který váš požadavek propouští, čili východ, ví přesně, co hledáte, ale nemá žádnou informaci o identitě subjektu, který se ptá.

Tato vrstvící metoda se nazývá cibulové směrování, a podle tohoto dostal Tor své pojmenování: The Onion Router. Mezi námi zasvěcenci se říkávalo, že špionovi, který se snaží rozlousknout Tor, je z toho do breku. Ironie systému Toru spočívá v jeho samotné podstatě: jde o technologii vyvinutou americkými ozbrojenými silami, která děla kyberrozvědku obtížnější a současně jednodušší a aplikace hackerské know-how na ochranu anonymity důstojníků Americké zpravodajské komunity, ovšem za tu cenu, že stejnou anonymitu zaručuji i jejich protivníkům a průměrným uživatelům internetu po celé planetě. V tomto smyslu je Tor ještě důsledněji neutrální než Švýcarsko. Mně osobně Tor změnil život a přivedl mě zpátky k internetu z dob mého dětství tím, že mi dal aspoň trochu ochutnat svobody a chránil mě před sledováním.“

The post Acta Edward Snowden. Nesmazatelné záznamy. Cenzura internetu, cenzura názorů a business korporaci first appeared on Čítárny.

Druhá světová válka začala jednoduše. Podvodem. Němečtí vojáci v polských uniformách zahájili 31.8.1938 vražedný konflikt na hranicích v Gliwici. Provokace se povedla. Den poté vstupují připravení Němci s celou armádou do Polska.

Mnozí západní politici jásali, že Němci táhnou na východ, na SSSR a tiše mlčeli, když Němci v Polsku bombardovali civilní obyvatelstvo, zničili města Wielun, Frampol, Sulejow, Janow Lubelski, Bilgoraj. 10 % Varšavy bylo srovnáno se zemí. Vypálili kolem 400 vesnic, mnoho vesnic bylo vystěhováno a předáno Němcům. Během prvních 26 dní vykonali Němci 764 hromadných poprav polských válečných zajatců. Němci začali vraždit jak vyšší vrstvu, intelektuály, tak hlavně Židy. Jen během podzimu 1939 je jich popraveno na 65 tisíc.

Radost mnoha západních politiků, že Němci porazí SSSR a při tom se vzájemně oslabí tak, že budou plně ekonomicky závislí na Británii, USA, Francii, se ale zhroutila!
Strategické chyby Hitlera, odhodlanost sovětských lidí vedly k zásadnímu obratu války u Stalingradu. A nakonec to byl Stalin, který přinutil západní politiky na Teheránské konferenci, aby po letech váhání konečně otevřeli druhou frontu tam, kde to potřeboval. Společně pak ukončili nejkrutější světovou válku v historii.

Druhá světová válka skončila v Evropě 9.5. 1945 porážkou nacistického Německa a jeho spojenců.
Konečné celosvětové datum je 2.9. 1945, po kapitulaci Japonska.

Naprosto jednoznačně má rozhodující zásluhu na vítězství měla SSSR a Rudá armáda.
Vše začalo bitvou o Moskvu a drtivou porážkou Němců u Stalingradu.
Teprve v roce 1944 se k boji proti Německu v Evropě fakticky připojila i vojska USA a dalších zemí.

Finální útok sovětských jednotek na obklíčený Berlín začal 27.dubna 1945.
Na budově Říšského kancléřství zavlála sovětská vlajka 1.května 1945. (30.4.)
2. května 1945 se zdecimované zbytky wehrmachtu vzdaly. Třetí Říše přestala existovat, druhá světová válka v Evropě končila…

ČSR osvobodila z naprosté většiny Rudá armáda s pomocí české, rumunské. americké a polské armády.

Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20.9. 1944 do 11.5. 1945.
Podle historiků padlo na československém území 138 000 až 144 000 sovětských vojáků.
Německými koncentračními tábory, věznicemi a káznicemi prošlo cca. 450 tisíc československých občanů.
Jak se s ČSR vyrovnalo poražené Německo? Zaplatilo všechny škody? Ne? Proč?

Druhá světová válka a ztráty na lidských životech.
Celkově německo-hitlerovské válečné snažení znamenalo za 6 let válečného běsnění smrt pro cca. 26 milionů sovětských občanů, sedm milionů Němců, šest milionů Poláků, 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků.
Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.

Bedřich Golombek. Co nikdy nebude v dějepise o průběhu německé okupace ČSR 1938–1945
Druhá světová válka. Nefalšovaná historie. Operace Barbarossa, bombardování německých měst, Hirošima etc.

Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí – v boji i při vyhlazovacích akcích. Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA / DŮLEŽITÁ DATA 1937–1945

5. 3. 1933 Hitler se dosává k moci na základě federálních voleb v Německu. Pouhých šest dní po požáru Reichstag.
1933-1939 Během celé doby má Hitler podporu mezinárodního kapitálu (Británie, USA) a buduje svůj vojenský průmysl.
7. 7. 1937 Japonská invaze do Číny
11.3. 1938 Rakousko, ozbrojený převrat a připojení k nacistickému Německu
30.9. 1938 Mnichovská zrada a odevzdání ČSR Němcům
14.3. 1939 Okupace ČSR, Protektorat Böhmen und Mähren
1.9. 1939 Němci napadli Polsko
3.9. 1939 Francie, Austrálie a Velká Británie vyhlašují Německu válku
10.5. 1940 Němci překročil hranice Belgie, Nizozemska a Lucemburska. Francie kapitulovala 22. června 1940 a do listopadu 1942 německá armáda postupně obsadila celou zemi.
22.7. 1941 Němci napadli SSSR – Sovětský svaz. Akce Barbarossa
7.12. 1941 Japonci bombardovali Pearl Harbour
19.11. 1942 SSSR / Rudá armáda poráží Němce u Stalingradu. Nastává první velký zvrat války.
Konec roku 1942 Západní Spojenci prolomili německé šifrovací zařízení Enigma, používané německými ponorkami.
13. 5. 1943 Kapitulovaly německé a italské vojska (OSA) v Africe
5.7. – 23.8. 1943 Tanková bitva u Kurska. Poslední velká obranná bitva druhé světové války. Porážkou něm. vojska Rudá armáda a spojenci už jen útočili až do Berlína.
26. 8. 1943 Bitva o řeku Dněpr. Začala jedna z největších a nejvýznamnějších bitev světových dějin.  Zúčastnily se jí až 4 miliony vojáků a důstojníků z obou stran a fronta se táhla v délce 750 kilometrů. Trvala 4 měsíce. V bitvě o Dněpr položilo své životy přibližně 400 tisíc sovětských vojáků a důstojníků. Více než 2,4 tisíce lidí dostalo titul Hrdina Sovětského svazu.
9.9. 1943 Den po zveřejnění italské kapitulace 3.9., se Američané vylodili u Neapole v Itálii.
28.11. – 1.12. 1943 Teheránská konference. První společné setkání vůdců SSSR (Stalin), USA (Roosevelt) a Velké Británie (Churchill)
27.1. 1944 Skončila genocidní blokáda Leningradu (Petrohrad) německými vojsky, která trvala 872 dní od 8.9. 1941
6.6. 1944 Vylodění Spojenců v Normandii!!!!! Otevření druhé fronty po třech letech slibů, na přímou žádost Stalina. Teheránská konference.
4. – 11. 2. 1945 Jaltská konference / SSSR, Británie a USA domlouvají poválečné uspořádaní Evropy a světa
27.4. 1945 Rudá armáda začala finální útok na berlínský Reichstag na přímý rozkaz Stalina.
30. 4. 1945 Umírá Adolf Hitler, když se zastřelil ve svém bunkru v Berlíně. Jeho žena Eva Braunová spáchala sebevraždu společně s ním požitím silně jedovatého kyanidu.
1.5. 1945  Poručík A. P. Berest, seržant M. A. Jegorov a mladší seržant M. V. Kantaria s podporou kulometníků z roty I. A. Sjanova vztyčili nad Reichstagem útočnou vlajku 150. pěší divize, která se později stala „Vítězným praporem“.
2.5. 1945 Zbytky wermachtu a SS se vzdaly a se Spojenci (bez účasti SSSR) podepisují v Remeši smlouvu o příměří na protiněmeckých frontách druhé světové války (západní a východní fronta), která zavazovala německé ozbrojené síly k zastavení bojů. Ve skutečnosti smlouva signalizovala pouze vystoupení Německa z války a ne jeho jasnou kapitulaci.
Proti tomu Stalin ostře vystoupil a požadoval bezpodmínečnou kapitulaci Německa!!!
8.5. 1945 Bezpodmínečná kapitulace byla podepsána v Eisenhowerově hlavním stanu. Eisenhower slíbil německému generálplukovníku Jodlovi, že nepřátelské akce budou ukončeny 9. května 1945 v 0:00 hodin německého letního času…“
Na Stalinovo naléhání byla ceremonie kapitulace přesunuta na berlínské předměstí Karlshorst a konala se v noci z 8. na 9. května.
Kapitulace byla podepsána v 23:43h letního středoevropského času (0:43h moskevského času). Termín platnosti kapitulace zůstal nezměněn.
9.5. 1945 Den, kdy začala být platná bezpodmínečná kapitulace Německa. Podle dohody z Jalty podpesaná všemi vítěznými mocnostmi.
6. a 9.8. 1945 Američané naprosto zbytečně svrhli atomové bomby na civilní města Hirošimu a Nagasaki.
12. 8. 1945 porazila Rudá armáda po 4 dnech miliónovou japonskou armádu v Číně ve všech směrech. Japonský císař je konečně bez vojska a proto o pár dní uznává porážku Japonska.
15.8. 1945 Císař Hirohito oznámil kapitulaci Japonska.
2.9. 1945 Oficiálně skočila 2. svět. válka.
20. 11. 1945 – 1. 10. 1946  Norimberský proces

V Evropě se novináři zeptali ruského herce Lanovoje:
„Co tady stále připomínáš vaše vítězství? Vždyť my jsme už zapomněli.”
Zeptal se jich: “Kolik dní vzdorovaly vaše země Hitlerovi?”
Potom pokračoval:
„Polsko bylo dobyto za 28 dní a za stejných 28 dní ve Stalingradu dokázali Němci dobýt jen několik domů.
Dánsko vydrželo přesně den.
A celá Evropa byla pokořena za tři měsíce.
A naši vojáci ji museli osvobodit. A za jakou cenu!
Milion životů sovětských vojáků obětovaných za osvobození Evropanů od fašismu.“
Ale vy jste se rozhodli na to zapomenout!”

Takže malá rekapitulace:
Jak dlouho vzdorovali evropské státy německému vojsku?
Dánsko – 6 hodin;
Československo – 1 den;
Lucembursko – 1 den;
Nizozemsko – 5 dní;
Jugoslávie – 11 dní;
Belgie – 18 dní;
Řecko – 24 dní;
Polsko – 27 dní;
Francie – 1 měsíc a 12 dní;
Norsko – 2 měsíce a 1 den.

Jen samotný Pavlovův dům ve Stalingradu vydržel se bránit 58 dní
Jen při obraně Pavlova domu obránci zabili více Němců, než je ztratili Němci při dobytí Paříže.
Sovětský svaz vydržel čtyři roky (1418 dní) a ukončil válku v doupěti nepřítele – Německo kapitulovalo.

Toto by si měl pamatovat každý!!!!!!!!!

The post Druhá světová válka 1.9. 1939 – 9.5. 1945. Důležitá data německé zrůdnosti a jejich porážky first appeared on Čítárny.

Není přesně známo, kolikrát dosud Máchův Máj vyšel, ale prokazatelně je nejvydávanější českou knihou. Reeditován byl přibližně třistakrát, pokud nepočítám dalších asi padesát vydání v mnoha cizích jazycích.

Vůbec první soupis všech Májů je z roku 1905, tedy v době, kdy Karel Hynek Mácha (16.11. 1810 – 6.11. 1836) mohl teoreticky ještě žít.
Další seznamy byly pořízeny v letech 1910, 1925, 1936, 1956 a 1987, ten poslední Josefem Stejskalem. Nejnověji pak bibliografie doplnil roku 2010 Miroslav Koloc a objevila se díky němu na DVD, jež je i hlavní odraznou plochou k našemu shrnutí.

Máj poprvé vyšel 23. dubna 1836 v nákladu 600 výtisků – jako úvodní svazek Spisů Karla Hynka Máchy; prodával se po čtrnácti až třiceti krejcarech. Existuje jen několik desítek výtisků této verze a bohužel nikoli u mě v almaře.
Druhé vydání (1845) disponuje úvodem ještě neproklínaného Karla Sabiny, třetí je teprve z roku 1861.

Vůbec prvním ilustrátorem knihy se stal Bohuslav Kroupa roku 1865.

Už roku 1869 vyšel Máj i těsnopisem, ale jsou dnes známy jen dva výtisky této varianty.
V osmdesátých letech vyšel už pětkrát a desáté vydání opatřil obrázky Viktor Oliva (1888). Devadesátá léta přinesla osm vydání, čtyři roku 1897. Jedno má úvod Jaroslava Vrchlického. Dvacáté vydání přišlo na trh roku 1901. Roku 1903 následoval věrný přetisk prvního vydání. Roku 1905 doplnil jednu z reedic úvodem Dr. Flajšhans a kriticky zde soudil vydání dosavadní. Tak vznikl i prvý výše zmíněný soupis.

Ilustrace Jan Zrzavý

V jednom ze dvou vydání roku 1906 udělali zábavnou „botu“: místo slov „umřelé hvězdy“ tu čteme „umělé hvězdy“.
Roku 1907 vyšel Máj poprvé s úvodem Arne Nováka a pouze v letech 1901-1910 se vrátil osmnáctkrát; nastal boom! Ke stému výročí Máchova narození (1911) jsme tak měli k disposici už třiatřicáté vydání (1910), které je navíc fotolitografickým otiskem toho původního doplněným o důležité ohlasy ze všech desetiletí.
Všimněme si však i některých dalších ilustrátorů.
Jedno z vydání (roku 1910) ilustroval Jiří Konůpek a ještě se měl i s Májem vrátit.
Další faksimile původního vydání vyšlo roku 1913 a identifikujete jej dle toho, že oproti původní verzi chybí na straně 26 slovo „boru“. Jako pak chybí i v dalším vydání, ilustrovaném Mikolášem Alšem.

Za války, roku 1916 vyšlo už padesáté vydání, i když to vydavatel netušil.
Z roku 1917 pochází pak verze s perokresbami Otakara Štáfla a první „československé“ vydání je z roku 1919.

V letech 1921-1929 jsme se pak dočkali dalších 28 vydání!
Už roku 1922 ilustroval Máj prvně Cyril Bouda. Dva roky po něm i Jan Zrzavý.
Roku 1924 se na knize poprvé jako tiskař podílel Karel Kryl. Netušil, že bude pracovat celkem na patnácti vydáních, naposled roku 1944.
Roku 1928 navrhl vazbu Václav Čutta.
Roku 1935 vydal Máj Emil František Buriana, když ho inscenoval.
Rok 1936 je ve znamení ilustrací Toyen a to hned dvě vydání.

Ilustrace Toyen

Podle bibliografie to skoro vypadá, že 100. vydání vyšlo přesně ke 100. výročí vydání prvního (1936), ale nebylo by přesné to tvrdit, jelikož ve stejném roce vyšel Máj osmnáckrát!
Poprvé se ho tenkrát dotkl i Karel Svolinský a typografickou úpravu a vazbu jiného vydání navrhl roku 1936 Jindrich Štyrský. Vazbu dalšího dělal František Muzika a v Litomyšli vydal Máj (ilustrovaný opět Jiřím Konůpkem) Josef Portman, i když jenom v nákladu jednoho výtisku (určeného jeho choti Martě). „Lajdácký, nezodpovědný přetisk, z hlediska literárního naprosto bezcenný,“ konstatuje bibliograf a jedná se o změny slovosledu, vynechaná slova i verše a celé sloky, ale také o opakovaně tištěné verše a části slok. A jen veselá a bezstarostná mysl bude tolerovat, že Portman vložil do Intermezza I. i jeden vlastní verš (Havran „Já se na něj těším zas“). Výtisk je dnes v Památníku národního písemnictví.

Roku 1937 ilustroval jedno vydání Jindřich Štyrský a jedno Max Švabinský.
Roku 1939 vyšel Máj na obálce s obrázkem Myslbekova pomníku K. H. Máchy na Petříně (sama socha je z roku 1912).

Ilustrace František Kobliha

Vydání během druhé světové války
Roku 1940 vydal výstřední Josef Portman další Máj, tentokrát zdobený Františkem Koblihou, a opět mu stačil jediný výtisk. Kniha je dnes v soukromém majetku.
Obálka jednoho z Májů z roku 1940 byla zakázána cenzurou a nahrazena jinou.
Téhož roku se však vynořilo i „první kritické vydání“; uspořádal je a doslovem doprovodil Jiří Karásek ze Lvovic. Jen rok nato bylo beze změn přetištěno. Z cenzurních důvodů je však vyčárkován text „Vůdce zhynul“ a v celé šňůře reedic Máje z let 1941, 1942, 1944 i 1945 je navíc nahrazen slovy „Pán náš zhynul“. Od jednoho z vydání realizovaných roku 1941 nicméně existuje několik výtisků s původním „Vůdce zhynul“ a v ještě jiném vydání z téhož roku je sekvence pobavujícím způsobem „lišácky“ zjednodušena ve „… zhynul! – zhynul!“.

V letech 1941, 1943 a 1944 vyšla navíc i tři ilegální vydání stále se slovy „Vůdce zhynul“ a roku 1944 náleží dvě vydání se slovy „Vůdce zhynul“, ale antedatovaná roky 1937 a 1941.
Bylo to ovšem v pokorné verzi s „Pánem“, kdy se na Máji poprvé podílela Ludmila Jiřincová – a do roku 1944 ještě na třech vydáních.

Už roku 1941vydal taky Máj již potřetí Josef Portman a opět samozřejmě v jediném výtisku – s kresbami Václava Maška.
A téhož roku vyšlo i 150. vydání knihy – s portrétem Karla Hynka Máchy od neznámého autora.

Mezitím pracoval v letech 1940-1943 na svém jediném výtisku Miloš Chvála, který si však mezi prací poseděl v německých žalářích. Také tento unikát je v soukromém majetku.

Roku 1943 zhotovil nezdolný Josef Portman ještě jeden výtisk Máje – s ilustracemi Jiřího Trnky. V Intermezzu II opakovaně vynechával slovo „vůdce“. Knihu dnes také vlastní Památník. Roku 1943 došlo navíc i na „vojenské vydání“ v Anglii s obálkou v barvě khaki!

Ilustrace Karel Svolinský

Vydání po válce
„První svobodné vydání“ z roku 1945 doprovodil úvodem Albert Pražák. Jedno ze dvou vydání roku 1946 bylo antedatováno rokem 1940, patrně kvůli daním.

Vydání po roce 1948
Tehdy opět zapracoval František Muzika a jednomu Máji zrobil vazbu i ilustrace. Knížku graficky upravil.
Roku 1950 došlo pak na česko-italské vydání, ve kterém byly poprvé využity ilustrace samotného Máchy. A taky Švabinského.

V letech 1951-1960 vyšel „neškodný“ Máj devatenáctkrát, například roku 1951 poprvé ve známé edici Světová četba (sv. 26, ilustroval opět František Muzika), a téhož roku bylo vydáno padesát kusů Braillovým písmem (jak Máj znovu vyšel i roku 1976).
A začaly být uváděny náklady.
Vydání z roku 1955 – s doslovem a poznámkami Bohumila Balajky – se objevilo v nákladu 23 400 výtisků.
Roku 1956 vyšlo dalších 23 000 výtisků, roku 1957 dalších 25 220 výtisků a téhož roku ještě 20 400 výtisků v dalším vydání.
Roku 1958 vyšlo i dvacet tisíc kolibřích vydání. Dalších 20 000 výtisků přibylo naší kotlině roku 1960 ke 150. výročí Máchova narození a téhož roku Máj ilustroval „k 15. výročí osvobození“ Václav Sivko (22 250 výtisků).

Poprvé na Slovensku
Už dva roky předtím (1958) vyšel Máj česky také v Bratislavě. Další tamní vydání v češtině jsou z let 1974, 1980 a 1983. Slovensky Máj poprvé vyšel už roku 1922.

Ilustrace Vladimír Tesař.

Šedesátá až osmdesátá léta 20.stoleti
V letech 1961–1969 byl reeditován osmkrát; roku 1961 s úvodní esejí Jiřího Šotoly. Šlo o dalších 20 000 výtisků a singl s úryvkem z 3. zpěvu recitovaného Zdeňkem Štěpánkem. Deska obsahuje i výňatek z přednášky Poezie na vstupu do Máchova roku proslovené Vítězslavem Nezvalem v rozhlase v březnu 1936.

Roku 1968 vyšlo v Odeonu dalších 25 000 výtisků Máje a rok nato 20 000 ve Světové četbě č. 403. Roku 1972 bylo vydáno 30 000 neprodejných Májů co členská prémie Klubu přátel poezie s Máchovým autoportrétem na obálce, s jeho kresbou Bezdězu a s dopisu jeho příteli Veselskému.
Další vydání doplněné singlem přišlo roku 1976: Zdeněk Štěpánek zde recituje třetí zpěv a Václav Voska zpěv čtvrtý. Téhož roku vyšel Máj s hudbou voicebandového provedení někdejšího Burianova divadla.

Máj v Japonsku. Roku 1978 se česky etabloval i v Japonsku, a to doplněn dvěma sešity. V prvním najdete malý česko-japonský slovník, v druhém dvojjazyčný výklad pojmů. Úhrnem Máj v letech 1972-1980 vyšel desetkrát.

Ilustrace Vladimír Komárek

Roku 1982 se objevil v knize Pavla Vašáka Literární pouť Karla Hynka Máchy (reprint 2004) a téhož roku jej ilustroval Vladimír Komárek. Právě on také na knize nejspíš nejvíc vydělal. Rok nato totiž vyšlo s jeho ilustracemi neuvěřitelných padesát tisíc výtisků (toto vydání – už minimálně 235.- je v tiráži nesprávně označeno teprve jako 194.) a roku 1987 dalších 27 000. Už roku 1983 přitom báseň zdařile ilustroval i Karel Demel.

U příležitosti 150. let od prvního vydání (1986) přišlo na trh dalších 38 000 výtisků, téhož roku vyšel Máj jako součást prvního svazku Máchova Díla a česky byl rozšiřován i v Mnichově v rámci knihy Necenzurovaný deník z roku 1835 s ilustrací Jiřího Šlitra a včetně faksimile části Máchova dopisu Petru Veselskému.

Roku 1987 vyšel pak Máj i ve výboru Mrtvé labutě zpěv (dalších 27 000 výtisků) a celkem se mezi roky 1981-1987 vrátil čtrnáctkrát. V devadesátých letech pak dokonce dvacetkrát.

Ilustrace Cyril Bouda

Po roce 1989
Například roku 1996 připravil Karel Sýs vydání ilustrované Josefem Velčovským, které znovu vyšlo roku 2003, ale už s kresbami Jana Součka. Rok 1996 však přinesl s dalším Májem i čtyřiadvacet grafických listů tuctu členů skupiny Hollar a stále téhož roku vyšlo rovněž další kolibří vydání. Roku 1997 se Máj objevil poprvé v esperantu, což si stěží umím představit, a roku 1999 ho ilustroval Pavel Sivko a doslovem opatřil Karel Šiktanc (dotisk 2002).

Roku 2000 vydali Máj poprvé také Levné knihy a hned v jediném svazku s Kyticí.
Asi nejhorší vydání Máje. Stejný rok ale přinesl v Bratislavě v kožené vazbě zrcadlové vydání jeho staročeského a novodobého textu.
Roku 2002 vyšel i s obrazem Antonína Mánesa „Kokořín v bouři“ na vazbě a roku 2004 se objevil pod jménem Štefana Švece v edici Tvary. Tzv. Transformotor – astrologická revue č. 1/2004 jej téhož roku uveřejnila v rámci článku Radmily Valtrové Ignác Mácha vrací úder.

Z roku 2008 je publikace Máj. Obrazová kniha k filmu F. A. Brabce.
Rok poté dílo ilustroval i Kristian Kodet a roku 2010 ovšem nesměl scházet v Knize o Máchově Máji od Dušana Prokopa, kterou doplňuje CD s výběrem nahrávek jeho přednesů.

O další dvě laciná vydání se postarala česká Obec spisovatelů. První je zrcadlově dvojjazyčné a Máj do lužické srbštiny přebásnila Róža Domašcyna. Doslov k této publikaci napsal Vladimír Křivánek, který projekt inicioval, a jazykově, redakčně i graficky na knize více než spolupracoval Milan Hrabal.
Obec ovšem vydala roku 2010 i tzv. „trojité“ vydání Máj, Máj… věčný Máj včetně faksimile původního rukopisu a přefotografování prvního vydání.

Nu, a za 350. vydání byla roku 2010 označena knížka Máj. Báseň od Karla Hynka s ediční poznámkou Miroslava Koloce a Roberta Krumphanzla.
Počítali, pravda, i překlady a mně bez nich vychází toto vydání jako 297. Ve skutečnosti jich ale bylo skoro určitě o několik víc.

The post Máchův Máj vyšel poprvé v roce 1836. Dnes existuje víc než 300 vydání s významnými ilustrátory first appeared on Čítárny.

Karel Hynek Mácha Máj. Básnický romantický horor s ilustracemi předních českých umělců. Cyril Bouda, Jan Zrzavý, Toyen, Mikoláš Aleš, Vladimír Tesař, Karel Svolinský, Jan Konůpek, Karel Štěch.

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléze šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. –
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou –
v čas lásky – láskou každý tvor.
Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vždy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;
Dívčina krásná, anjel padlý,
co amarant na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.

Ilustrace Vladimír Tesař.

Hodina jenž jí všecko vzala,
ta v usta, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala. –
Tak zašel dnes dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen.
Poslední požár kvapně hasne,
i nebe, jenž se růžojasné
nad modrými horami míhá.
„On nejde – již se nevrátí! –
Svedenou žel tu zachvátí!“
Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,
bolestný srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí se dívky pláč a lkání.
V slzích se zhlíží hvězdný svit,
jenž po lících co jiskry plynou.
Vřelé ty jiskry tváře chladné
co padající hvězdy hynou;
kam zapadnou, tam květ uvadne.
Viz, mihla se u skály kraje;
daleko přes ní nahnuté
větýrek bílým šatem vlaje.
Oko má v dálku napnuté. –
Teď slzy rychle utírá,
rukou si zraky zastírá
upírajíc je v dálné kraje,
kde jezero se v hory kloní,
po vlnách jiskra jiskru honí,
po vodě hvězda s hvězdou hraje.
Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lílie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se číle –
kde jezero se v hory níží –
po temných vlnách cosi blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa vážný let,
ne již holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem houpá.
Štíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoří.
Těm zlaté růže, jenž při doubí
tam na horách po nebi hoří,
růžovým zlatem čela broubí.
„Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.
Vzhůru po skále lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváře bledé
za dub je skryta. – Vstříc mu běží,
zaplesá – běží – dlouhý skok –
již plavci, již na prsou leží –
„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář
jí známou osvítila tvář;
hrůzou se krev jí v žilách staví.
„Kde Vilém můj?“
„Viz,“ plavec k ní
tichými slovy šepce praví:
„Tam při jezeru vížka ční
nad stromů noc; její bílý stín
hlubokoť stopen v jezera klín;
však hlouběji ještě u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam Vilém myšlenkou se baví,
že příští den jej žití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozvěděl; on svůdce tvého
vraždě zavraždil otce svého.
Msta v patách kráčí jeho činu. –
Hanebně zemře. – Poklid mu dán,
až tváře, jenž co růže květou,
zbledlé nad kolem obdrží stán,
až štíhlé oudy v kolo vpletou.
Tak skoná strašný lesů pán! –
Za hanbu jeho, za vinu svou
měj hanu světa, měj kletbu mou!“
Obrátí se. – Utichl hlas –
Po skále slezl za krátký čas,
při skále člůn svůj najde.
Ten rychle letí, co čápa let,
menší a menší, až co lílie květ
mezi horami po vodě zajde.
Tiché jsou vlny, temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo;
nad vodou se bílých skví šatů stín,
a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“
V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“
Je pozdní večer první máj –
večerní máj – je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:
„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“

Ilustrace Mikoláš Aleš

2
Klesla hvězda s nebes výše,
mrtvá hvězda siný svit;
padá v neskončené říše
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot, hrůzný kvíl.
„Kdy dopadne konce svého?“
Nikdy – nikde – žádný cíl.
Kol bílé věže větry hrají,
při níž si vlnky šepotají.
Na bílé zdě stříbrnou zář
rozlila bledá lůny tvář;
však hluboko u věži je temno pouhé;
neb jasna měsíce světlá moc
uzounkým oknem u sklepení dlouhé
proletši se změní v pološerou noc.
Sloup sloupu kolem rameno si podává
temnotou noční. Z venku větru vání
přelétá zvražděných vězňů co lkání,
vlasami vězně pohrává.
Ten na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá;
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá.
Po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou;
myšlenka myšlenkou umírá.
„Hluboká noc! ty rouškou svou
teď přikrýváš dědinu mou,
a ona truchlí pro mě! –
Že truchlí? – pro mě? pouhý sen!
Ta dávno neví o mně.
Sotvaže zítra jasný den
nad její lesy vstane,
já hanebně jsem odpraven,
a ona – jak v můj první den –
vesele, jasně vzplane.“
Umlknul; po sklepení jen,
jenž nad sloupy se zdvíhá,
dál, dál se hlas rozlíhá;
až – jakby hrůzou přimrazen –
na konci síně dlouhé
usne v temnotě pouhé.
Hluboké ticho té temnosti
zpět vábí časy pominulé,
a vězeň ve svých snách dny mladosti
zas žije dávno uplynulé.
To vzpomnění mladistvých let
mladistvé sny vábilo zpět;
a vězně oko slzy lilo,
srdce se v citech potopilo; –
marná to touha v zašlý svět.
Kde za jezerem hora horu
v západní stíhá kraje,
tam – zdá se mu – si v temném boru
posledně dnes co dítko hraje.
Od svého otce v svět vyhnán,
v loupežnickém tam roste sboru.
Později vůdcem spolku zván,
dovede činy neslýchané,
všude jest jméno jeho znané,
každémuť: „Strašný lesů pán!“
Až poslez láska k růži svadlé
nejvejš roznítí pomstu jeho,
a poznav svůdce dívky padlé
zavraždí otce neznaného.
Protož jest u vězení dán;
a kolem má být odpraven
již zítra strašný lesů pán,
jak první z hor vyvstane den.
Teď na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá;
po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou,
myšlenka myšlenkou umírá.
„Sok – otec můj! Vrah – jeho syn,
on svůdce dívky mojí! –
Neznámý mně. – Strašný můj čin
pronesl pomstu dvojí.
Proč rukou jeho vyvržen
stal jsem se hrůzou lesů?
Čí vinu příští pomstí den?
Čí vinou kletbu nesu?
Ne vinou svou! – V života sen
byl jsem já snad jen vyváben,
bych ztrestal jeho vinu?
A jestliže jsem vůli svou
nejednal tak, proč smrtí zlou
časně i věčně hynu? –
Časně i věčně? – věčně – čas –“
Hrůzou umírá vězně hlas
obražený od temných stěn;
hluboké noci němý stín
daleké kobky zajme klín,
a paměť vězně nový sen.
„Ach – ona, ona! Anjel můj!
Proč klesla dřív, než jsem ji znal?
Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj?
Má kletba –“ Léč hluboký žal
umoří slova. Kvapně vstal;
nocí řinčí řetězů hřmot
a z mala okna vězně zrak
zalétá ven za hluky vod. –
Ouplný měsíc přikryl mrak,
než nade temný horní stín
vychází hvězdy v noci klín;
i po jezeru hvězdný svit,
co ztracené světlo se míhá.
Zrak vězně tyto jiskry stíhá,
a v srdce bolný vodí cit.
„Jak krásnáť noc! Jak krásný svět!
Jak světlo – stín se střídá!
Ach – zítra již můj mrtvý hled
nic více neuhlídá!
A jako venku šedý mrak
dál – dál se rozestírá:
tak – “ Sklesl vězeň, sklesl zrak,
řetězů řinčí hřmot, a pak
u tichu vše umírá.
Již od hor k horám mraku stín –
ohromna ptáka peruť dlouhá –
daleké noci přikryl klín,
a šírou dálkou tma je pouhá.
Slyš! za horami sladký hlas
pronikl nocí temnou,
lesní to trouba v noční čas
uvádí hudbu jemnou.
Vše uspal tento sladký zvuk,
i noční dálka dřímá.
Vězeň zapomněl vlastních muk,
tak hudba ucho jímá.
„Jak milý život sladký hlas
v krajinu noční vdechne;
než zítřejší – ach – mine čas,
tu ucho mé ach nikdy zas
těch zvuků nedoslechne!“
Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk
kobkou se rozestírá; – –
hluboké ticho. – V hloubi muk
se opět srdce svírá,
a dálné trouby sladký zvuk
co jemný pláč umírá. – – –
„Budoucí čas?! – Zítřejší den?! –
Co přes něj dál, pouhý to sen,
či spaní je bez snění?
Snad spaní je i život ten,
jenž žiji teď; a příští den
jen v jiný sen je změní?
Či po čem tady toužil jsem,
a co neměla šírá zem,
zítřejší den mi zjeví?
Kdo ví? – Ach žádný neví.“ –
A opět mlčí. Tichá noc
kol kolem vše přikrývá.
Zhasla měsíce světlá moc,
i hvězdný svit, a kol a kol
je pouhé temno, šírý dol
co hrob daleký zívá.
Umlkl vítr, vody hluk,
usnul i líbý trouby zvuk,
a u vězení síni dlouhé
je mrtvé ticho, temno pouhé.
„Hluboká noc – temná je noc! –
Temnější mně nastává – – –
Pryč, myšlenko!!“ – A citu moc
myšlenku překonává.
Hluboké ticho. – Z mokrých stěn
kapka za kapkou splyne,
a jejich pádu dutý hlas
dalekou kobkou rozložen,
jako by noční měřil čas,
zní – hyne – zní a hyne –
zní – hyne – zní a hyne zas.
„Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc –
však delší mně nastává. – – –
Pryč, myšlenko!“ – A hrůzy moc
myšlenku překonává. –
Hluboké ticho. – Kapky hlas
svým pádem opět měří čas.
„Temnější noc! – – – Zde v noční klín
ba lůny zář, ba hvězdný kmit
se vloudí – – tam – jen pustý stín,
tam žádný – žádný – žádný svit,
pouhá jen tma přebývá.
Tam všecko jedno, žádný díl –
vše bez konce – tam není chvíl,
nemine noc, nevstane den,
tam času neubývá. –
Tam žádný – žádný – žádný cíl –
bez konce dál – bez konce jen
se na mne věčnost dívá.
Tam prázdno pouhé – nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá. –
Bez konce ticho – žádný hlas –
bez konce místo – noc – i čas – – –
to smrtelný je mysle sen,
toť, co se ‚nic‘ nazývá.
A než se příští skončí den,
v to pusté nic jsem uveden. – – –“
Vězeň i hlas omdlívá.
A lehounce si vlnky hrají
jezerní dálkou pode věží,
s nimi si vlnky šepotají,
vězně uspávati se zdají,
jenž v hlubokých mrákotách leží.
Strážného vzbudil strašný hřmot,
jejž řetězů činí padání;
se světlem vstoupil. – Lehký chod
nevzbudil vězně z strašných zdání.
Od sloupu k sloupu lampy svit
dlouhou zalétá síní,
vzdy bledší – bledší její kmit,
až vzadu zmizí její moc,
a pustopustá temná noc
ostatní díl zastíní.
Leč nepohnutý vězně zrak –
jak by jej ještě halil mrak –
zdá se, že nic nezírá;
ač strážce lampy rudá zář
ubledlou mu polila tvář,
a tma již prchla čírá.
On za kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
znovu v mdlobách umírá;
a jeví hlasu šepot mdlý,
že trapnýť jeho sen i zlý.
„Duch můj – duch můj – a duše má!“
Tak slova mu jednotlivá
ze sevřených ust plynou.
Než však dostihne ucho hlas,
tu slova strašná ničím zas –
jakž byla vyšla – hynou.
Přistoupí strážce, a lampy zář
před samou vězně vstoupí tvář.
Obličej vězně – strašný zjev –
oko spočívá nehnuté
jak v neskončenost napnuté, –
po tváři slzy – pot a krev;
v ustech spí šepot – tichý zpěv.
Tu k ustům vězně ucho své
přiklonil strážce bázlivé;
a jak by lehký větřík vál,
vězeň svou pověst šepce dál.
A strážný vzdy se níž a níž
ku vězni kloní – blíž a blíž,
až ucho s usty vězně spojí.
ten šepce tíše – tíš a tíš,
až zmlkne – jak by pevně spal.
Leč strážný nepohnutě stojí,
po tváři se mu slzy rojí,
ve srdci jeho strašný žal. –
Dlouho tak stojí přimrazen,
až sebrav sílu kvapně vstal,
a rychlým krokem spěchá ven.
On sice – dokud ještě žil –
co slyšel, nikdy nezjevil,
než navzdy bledé jeho líce
neusmály se nikdy více.
Za strážným opět temný stín
zahalil dlouhé síně klín;
hlubokou nocí kapky hlas
svým pádem opět měřil čas.
A vězeň na kamenný stůl
složený – klečí – sedí půl.
Obličej jeho – strašný zjev –
oko spočívá nehnuté,
jak v neskončenost napnuté,
po tváři slzy – pot – a krev.
A ustavičně kapky hlas
svým pádem dále měří čas.
A kapky – vod i větrů zpěv
vězňovi blízký hlásá skon,
jenž myšlenkami omdlívá. –
Z dálky se sova ozývá,
a nad ním půlnoc bije zvon.

Ilustrace Jan Konůpek

Intermezzo I
V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit,
kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit,
nad jezerem pahorek stojí.
Na něm se sloup, s tím kolo zdvíhá,
nad tím se bílá lebka míhá,
kol kola duchů dav se rojí;
hrůzných to postav sbor se stíhá.
Sbor duchů
„V půlnočních ticho je dobách;
světýlka bloudí po hrobách,
a jejich modrá mrtvá zář
svítí v dnes pohřbeného tvář,
jenž na stráži – co druzí spí –
o vlastní křížek opřený
poslední z pohřbených zde dlí.
V zenitu stojí šedý mrak
a na něm měsíc složený
v ztrhaný mrtvý strážce zrak,
i v pootevřené huby
přeskřípené svítí zuby.“
Jeden hlas
„Teď pravý čas! – připravte stán –
neb zítra strašný lesů pán
mezi nás bude uveden.“
Sbor duchů
(sundávaje lebku)
„Z mrtvého kraje vystup ven,
nabudiž život – přijmi hlas,
buď mezi námi – vítej nám.
Dlouho jsi tady bydlil sám,
jiný tvé místo zajme zas.“
Lebka
(mezi nimi kolem se točíc)
„Jaké to oudů toužení,
chtí opět býti jedno jen.
Jaké to strašné hemžení,
můj nový sen. – Můj nový sen! –“
Jeden hlas
„Připraven jestiť jeho stán.
Až zítra půlnoc nastane,
vichr nás opět přivane.
Pak mu buď slavný pohřeb dán.“
Sbor duchů
„Připraven jestiť jeho stán.
Až zítra půlnoc nastane,
vichr nás opět přivane.
Pak mu buď slavný pohřeb dán.“
Jeden hlas
„Rozlehlým polem leť můj hlas;
pohřeb v půlnoční bude čas!
Co k pohřbu dá, každý mi zjev!“
Čekan s kolem
„Mrtvému rakví budu já.“
Žáby z bažiny
„My odbudem pohřební zpěv.“
Vichr po jezeru
„Pohřební hudbu vichr má.“
Měsíc v zenitu
„Já bílý příkrov tomu dám.“
Mlha po horách
„Já truchloroušky obstarám.“
Noc
„Já černá roucha doručím.“
Hory v kolo krajiny
„Roucha i roušky dejte nám.“
Padající rosa
„A já vám slzy zapůjčím.“
Suchopar
„Pak já rozduji vonný dým.“
Zapadající mračno
„Já rakev deštěm pokropím.“
Padající květ
„Já k tomu věnce uviji.“
Lehké větry
„My na rakev je donesem.“
Svatojánské mušky
„My drobné svíce ponesem.“
Bouře z hluboka
„Já zvonů dutý vzbudím hlas.“
Krtek pod zemí
„Já zatím hrob mu vyryji.“
Čas
„Náhrobkem já ho přikryji.“
Přes měsíc letící hejno nočního ptactva
„My na pohřební přijdem kvas.“
Jeden hlas
„Slavný mu pohřeb připraven.
Ubledlý měsíc umírá,
Jitřena brány otvírá,
již je den, již je den!“
Sbor duchů
„Již je den, již je den!“
(zmizí)

Ilustrace Toyen

3
Nad temné hory růžný den
vyvstav májový budí dol,
nad lesy ještě kol a kol –
lehká co mlha – bloudí sen.
Modravé páry z lesů temných
v růžové nebe vstoupají,
i nad jezerem barev jemných
modré se mlhy houpají;
a v břehu jeho – v stínu hory –
i šírým dolem – dál a dál –
za lesy – všude bílé dvory
se skvějí; až – co mocný král,
ohromný jako noci stín
v růžový strmě nebes klín –
nejzáz vrchů nejvyšší stál.
Ledvaže však modré temeno hor
brunatné slunce rudě zasvitnulo,
tu náhle ze sna všecko procitnulo,
a vesel plesá vešken živý tvor.
V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor,
a lehkých člůnků běh i rychlé veslování
modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání.
Na břehu jezera borový šumí háj,
z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv
mísí se u hlasy dolem bloudících děv;
veškeren živý tvor mladistvý slaví máj.
A větru ranního – co zpěvu – líbé vání
tam v dolu zeleném roznáší bílý květ,
tam řídí nad lesy divokých husí let,
tam zase po horách mladistvé stromky sklání. –
Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí.
Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá,
z nějž města malého i bílé věže stín
hlubokoť stopený v zelený vody klín,
náramný křik a hřmot mladým se jitrem vzmahá,
a valný zástup se z bran mala města valí.
Zdaleka spěchá lid – vzdy větší zástup ten –
vzdy větší – větší jest – vzdy roste tento pluk;
nesmírné množství již. – Vzdy větší jeho hluk.
Nešťastný zločinec má býti vyveden.
Teď z mala města bran vojenský pluk vychází,
povolným krokem on zločince doprovází,
jenž v středu jeho jde jak jindy ozdoben.
Utichl množství hluk – leč znovu počne zas,
a mnohý v hluku tom vynikne silný hlas:
„To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí!
Ten jeho plášť, to on, to on! To strašnýť lesů pán!“
Tak lidem ode všech voláno bylo strán;
a větší vzdy byl hluk – zbouřených jako vod –
čím blíže zločince zdlouhavý vedl chod.
Kolem něj zástup jde – co nebem černý mrak,
z něho – co blesku svit – v slunci se leskne zbraň.
Volně jde nešťastný – upřený v zemi zrak.
Z městečka zvonku hlas. Množství se modlí zaň.
Na břehu jezera malý pahorek stojí,
na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá.
Blíž strmí kolmý vrch, na vrchu vrchol dvojí,
na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá.
U volném průvodu ku kapli přišel sbor;
všickni teď ustoupí – zločinec stojí sám.
Posledněť vyveden v přírody slavný chrám,
by ještě popatřil do lůna temných hor,
kde druhdy veselý dětinství trávil věk;
by ještě jedenkrát v růžový nebe klín
na horu vyveden, před bílé kaple stín,
nebe i světů všech pánovi svůj vzdal vděk.
Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid,
a srdce každého zajímá vážný cit.
V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál
slzící lidu zrak obrácen v hory výš,
kde nyní zločinec, v přírody patře říš,
před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál.
Vyšlého slunce rudá zář
zločince bledou barví tvář,
a slzy s oka stírá,
jenž smutně v dálku zírá.
Hluboko pod ním krásný dol,
temné jej hory broubí kol,
lesů věnec objímá.
Jasné jezero dřímá
u středu květoucího dolu.
Nejblíž se modro k břehu vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá
až posléz v bledé jasno splyne.
Bílé dvory u velkém kolu
sem tam jezera broubí břeh.
V jezeru bílých ptáků sbor,
a malých člůnků rychlý běh,
až kde jezero v temno hor
v modré se dálce níží.
Loďky i bílé v břehu dvory –
věž – město – bílých ptáků rod –
pahorky v kolo – temné hory –
vše stopeno v lůno vod,
jak v zrcadle se zhlíží.
Tam v modré dálce skály lom
květoucí břeh jezera tíží,
na skále rozlehlý je strom –
starý to dub – tam – onen čas,
kde k lásce zval hrdliččin hlas,
nikdy se nepřiblíží. –
Nejblíže pahorek se zdvíhá,
na něm se kůl a kolo míhá.
Po hoře – na níž stojí – háj
mladistvý hučí – smutný stesk –
nad šírým dolem slunce lesk,
a ranní rosa – jitřní máj.
To vše zločinec ještě jednou zřel,
to vše, jež nyní opustiti měl,
a hluboký srdce mu žel uchvátí;
hluboce vzdechne – slza slzu stíhá –
ještě jednou – posledně – vše probíhá,
pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí.
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko – v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k nim:
„Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou! –
A až běh váš onu skálu uhlídá,
kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou –“
Umlkl již, slza s slzou se střídá.
Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk
širokou stezkou v středu mlada borku,
doleji – dole – již jsou na pahorku –
a znovu ztichl šíra množství hluk.
Přichystán již popravce s mečem stojí,
jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak,
pohlédl vůkolím – povzdechl – pak
spustiv je zas – k blízké se smrti strojí.
Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé,
poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle –
pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,
v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle,
upadla hlava – skok i – ještě jeden skok –
i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.
Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.
Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo
u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo,
i hlava nad kolem svůj obdržela stán;
tak skončil života dny strašný lesů pán;
na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen.
Na něj se dívajíc – po celý dlouhý den
nesmírné množství v kol mala pahorku stálo;
teprv až k západu schýlivši slunce běh
veselo v mrtvý zrak sťaté hlavy se smálo,
utichl jezera šírý – večerní břeh.
Nad dálkou temných hor poslední požár plál;
v hluboké ticho to měsíce vzešla zář,
stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář
i tichý pahorek, jenž v břehu vody stál.
Města jsou vzdálená co bílý v modru mrak,
přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak,
v kraj, kde co dítě on – Ó krásný – krásný věk!
Daleko zanesl věk onen časů vztek,
dalekoť jeho sen, umrlý jeho stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
to jestiť zemřelých krásný dětinský čas.
Je pozdní večer – druhý máj –
večerní máj – je lásky čas,
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Viléme! Viléme!! Viléme!!!“

Ilustrace Karel Štěch

Intermezzo II
Stojí hory proti sobě,
z jedné k druhé mrak přepnutý
je, co temný strop klenutý,
jednu k druhé pevně víže.
Ouvalem tím v pozdní době
ticho, temno jako v hrobě.
Za horami, kde pod mrakem
ve vzdálí se rozestupují –
v temné dálce, něco blíže
než hory se sestupují,
takže siným pod oblakem
skály ouzkou bránu tvoří.
Za tou v dálce pode mrakem
temnorudý požár hoří,
dlouhý pruh v plamenné záři
západní rozvinut stranou,
po jehožto rudé tváři
noční ptactvo kola vedší,
jako by plamennou branou
nyní v dálku zalétalo.
Hasnul požár – bledší – bledší,
až se šírošíré nebe
noční rosou rozplakalo,
rozesmutnivši zem i sebe.
V hlubokém ouvalu klínu,
ve stověkých dubů stínu,
sbor u velkém kole sedí.
Zahalení v pláště bílé
jsou to druzi noční chvíle.
Každý před se v zemi hledí
beze slova, bez pohnutí,
jak by kvapnou hrůzou jmutí
v sochy byli proměnění.
Večerních co krajin pění.
tichý šepot – tiché lkání –
nepohnutým kolem plynul,
tichý šepot bez přestání:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –
V kotouči jak vítr skučí,
nepohnutým kolem zvučí:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –
Jako listů šepotání
pode skálou při ozvěně,
znělo kolem bez přestání,
jednozvučně, neproměnně:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –
Zachvěly se lesy dalné,
ozvaly se nářky valné:
„Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“

Ilustrace Karel Svolinský

4
Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ,
a léto vzplanulo; – pak letní přešel čas,
podzim i zima též – i jaro vzešlo zas;
až mnohá léta již přenesl časů let.
Byl asi sedmý rok, poslední v roce den;
hluboká na něj noc. – S půlnocí nový rok
právě se počínal. V vůkolí pevný sen,
jen blíže jezera slyšeti koně krok.
Mého to koně krok. – K městu jsem nocí jel;
a přišed k pahorku, na němž byl tichý stán
dávno již obdržel přestrašný lesů pán,
po prvé Viléma bledou jsem lebku zřel.
Půlnoční krajinou, kam oko jen dosáhlo,
po dole, po horách, lesy, jezerem, polem,
co příkrov daleký sněhu se bělmo táhlo,
co příkrov rozstřený – nad lebkou i nad kolem.
V hlubokých mrákotách bledý se měsíc ploužil,
časem zněl sovy pláč, ba větru smutné chvění,
a větrem na kole kostlivce rachocení,
že strach i ňadra má i mého koně oužil.
A tam, kde města stín, v cvál poletěl jsem s koněm,
i po kostlivci jsem hned druhý den se tázal:
starý mi hospodský ku pahorku ukázal,
a – již jsem dříve psal – smutnou dal zprávu o něm.
Pak opět žití běh v šírý mě vedl svět,
mnohý mě bouřný vír v hluboký smutek zchvátil;
leč smutná zpráva ta vzdy vábila mě zpět,
až s mladým jarem jsem ku pahorku se vrátil.
S západem slunce jsem tam na pahorku seděl,
nade mnou kolo – kůl – kostlivec – lebka bledá;
smutným jsem okem v dál krajiny jarní hleděl,
až tam, kde po horách mlha plynula šedá.
Byl opět večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas;
hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech,
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol,
co sestru brat ve hrách dětinných.
A kolem lebky pozdní zář
se vložila, co věnec z růží;
kostlivou, bílou barví tvář
i s pod bradu svislou jí kůží.
Vítr si dutou lebkou hrál,
jak by se mrtvý z hloubi smál.
Sem tam polétal dlouhý vlas,
jejž bílé lebce nechal čas,
a rosné kapky zpod se rděly
jako by lebky zraky duté,
večerní krásou máje hnuté,
se v žaluplných slzách skvěly.
Tak seděl jsem, až vzešlá lůny zář
i mou i lebky té bledší činila tvář,
a – jako příkrovu – bělost její rozsáhlá
po dole – po lesích – po horách v dál se táhla.
Časem se z daleka žežhulčino volání
ještě v dol rozléhá, časem již sova stůně;
z vůkolních dvorů zní psů výtí i štěkání.
V kol suchoparem je koření líbá vůně,
pahorkem panny jsou slzičky zkvétající.
Tajemné světlo je v jezera dálném lůně;
a mušky svítivé – co hvězdy létající –
kol kola blysknavé u hře si kola vedou.
Časem si některá zasedši v lebku bledou,
vbrzku zas odletí co slza padající.
I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály,
co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály;
neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk.
Nynější ale čas
jinošství mého – je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.
Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy – ach nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému utěchy jaké dá?
Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!
Je pozdní večer – první máj –
večerní máj – je lásky čas;
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!“

Ilustrace Cyril Bouda

Titulní foto: Ilustrace Jan Zrzavý

The post Máchův Máj s ilustracemi Boudy, Zrzavého, Toyen, Aleše, Tesaře, Svolinského etc. first appeared on Čítárny.

Říkáte Antonín Líman? Kdo by neznal jeho překlady japonských haiků! Zážitek. Jenže tentokrát sestavil velmi zajímavou knihu 13 esejů o japonských filmech a jejich tvůrcích. A to doslova, protože nejde o žádné dějiny japonské kinematografie, ani o filmovou teorii, ale opravdu o velmi zajímavé pohledy člověka, kterému japonská kultura přirostla k srdci.

Kniha obsahuje 13 esejů věnovaných především klasikám zlaté éry japonského filmu (konec 40. až 80. léta).
Každý esej se zaměřuje na jeden film (nebo více u některých režisérů), analyzuje ho v kulturním, literárním a historickém kontextu (vazby na literaturu, kabuki/nó, šintoismus, rodinné tradice, bušidó apod.).
Líman často porovnává s západní kulturou a zdůrazňuje specifika japonské estetiky.

Akira Kurosawa / Rašómon (Rashōmon, 1950)
Novátorské zkoumání relativity pravdy skrz čtyři protichůdné verze téhož incidentu (adaptace Akutagawy). Esej často nazýván „Marnost hledání pravdy“ – o nepoznatelnosti reality.

Akira Kurosawa / Sedm samurajů (Shichinin no samurai, 1954)
Epické dobrodružství o samurajích chránících vesnici. Nejdelší esej. Srovnání se Sedmi statečnými, analýza bušidó, samurajské kultury a inspirace westerny.

Akira Kurosawa / Žít (Ikiru, 1952)
Humanistické drama o úředníkovi s rakovinou, který hledá smysl života stavbou hřiště. Morální étos, inspirace Dostojevským, „krásná smrt“.

Kon Ičikawa / Ohně na planinách (Nobi / Fires on the Plain, 1959)
Anti-válečné drama o japonských vojácích na Filipínách (kanibalismus, zoufalství, nesmyslnost války). Adaptace Óoky.

Kon Ičikawa / Sestry Makiokovy (Sasame-yuki, 1983)
Adaptace Tanizakiho románu o úpadku tradiční japonské rodiny pod západním vlivem.

Kendži Mizoguči / Povídky o bledé luně po dešti (Ugetsu monogatari, 1953)
Duchovní příběhy o touze, iluzi a válce (mytologický kontext). „Ženský pohled“ – role žen v japonské společnosti.

Kendži Mizoguči / Správce Sanšó (Sanshō Dayū, 1954)
Historické drama o otroctví, lidskosti a mateřské fixaci (legenda, absence oidipovského komplexu).

Jasudžiró Ozu / Příběh z Tokia (Tokyo monogatari / Tokyo Story, 1953)
Klasické rodinné drama o mezigeneračním konfliktu a úpadku tradic. Typické „pillow shots“ a statický styl.

Jasudžiró Ozu / Pozdní jaro (Ban shun / Late Spring, 1949)
Rodinné vztahy, manželství dcery a tradiční hodnoty.

Jasudžiró Ozu / Traviny v proudu (Ukigusa / Floating Weeds, 1959)
Remake o kočovném divadelním souboru, čas a rodina.

Hiroši Tešigahara / Písečná žena (Suna no onna / Woman in the Dunes, 1964)
Existenciální thriller podle Kóbó Abeho o entomologovi uvězněném v písečné jámě.

Masahiro Šinoda / Sebevražda milenců v Amidžimě (Shinjū: Ten no Amijima / Double Suicide, 1969)
Avantgardní adaptace bunraku (loutkového divadla) o tragické lásce.

Šóhei Imamura / Balada o Narajamě (Narayama bushikō / The Ballad of Narayama, 1983)
Drsná adaptace o vesnické tradici opouštění starých lidí na hoře (úcta k tradicím vs. krutost).

Kniha končí dodatkem „Nedávné trendy v japonském filmu“, kde Líman kriticky reflektuje moderní trendy (násilí, sexualita, odklon od tradic) u režisérů jako Miike, Sono apod., ale s nadějí v některých humanistických dílech (např. Průvodce / Departures).

Texty v knize jsou doplněny ilustračními fotografiemi a jsou zde i odkazy na zajímavou literaturu k dalšímu studiu.
Rozhodně stojí za přečtení.
Japonské filmy na youtube >>

Antonín Líman | Mistři japonského filmu | Paseka, 2012

Ukázka z filmu Sny (Dreams) Akira Kurosawy, část o malíří van Goghovi

The post Antonín Líman. Mistři japonského filmu. Třináct mimořádných filmů first appeared on Čítárny.

Ve svém románu Atlasova vzpoura (Atlas Shrugged) Ayn Rand píše, že peníze jsou metlou těch, kdo se pokoušejí převrátit vztah mezi příčinou a následkem. Těch, kdo chtějí ovládnout mysl tím, že se zmocní jejích plodů. Kniha vyšla poprvé v roce 1957 a dodneška je její nejproslulejší a nejprodávanější knihou.

Příběh se odehrává v blízké dystopické budoucnosti ve Spojených státech, které upadají do hospodářského a morálního rozkladu a kde se prosazují totalitní tendence.
Vláda zavádí stále více regulací, znárodňování, „spravedlivé“ daně a kolektivistické zásahy do ekonomiky pod hesly solidarity a veřejného blaha. Nejlepší mozky, průmyslníci, vynálezci a podnikatelé („lidé rozumu“) začínají záhadně mizet. Společnost se hroutí, zatímco se stále častěji ozývá otázka:
„Kdo je John Galt?“
Heslo, které se stalo symbolem odporu proti kolektivismu a státní regulaci.

Hlavní hrdinkou je Dagny Taggartová, viceprezidentka železniční společnosti Taggart Transcontinental, která se zoufale snaží udržet svět v chodu. Postupně odhaluje, že ti nejlepší „nesou svět na svých bedrech“ jako mytický Atlas a rozhodli se stávkovat.

Ústřední premisu knihy metaforicky vyjadřuje název: co se stane, když se Atlas, který na svých ramenou nese svět, rozhněvá a svět z ramen shodí?
Co se stane, když tvůrčí mozky – vůdčí byznysmeni, vědci, vynálezci, umělci, kteří udržují svět v chodu, začnou stávkovat?
Tento motiv demonstruje, že když se zničí lidské usilování o vlastní zisk a prospěch, povede to ke zhroucení celé společnosti.

Román kombinuje prvky dystopie, detektivky, milostného příběhu a filozofického traktátu.
Je velmi dlouhý (přes 1000 stran) a obsahuje slavný projev Johna Galta, který shrnuje filozofii autorky.

Hlavní filozofie Ayn Rand je objektivismus, absolutní osobní svoboda
Rand ostře kritizuje altruism (obětování se pro druhé) a kolektivismus (socialismus, komunismus, fašismus) jako destruktivní síly.
Kniha měla obrovský vliv na libertariánské a konzervativní myšlení v USA. Ovlivnila např. Rona Paula, Alana Greenspana atc.
Stala se jakýmsi „biblickým“ textem pro obhájce volného trhu.

„Přísahám při svém životě a při své lásce k němu, že nikdy nebudu žít pro druhého člověka, ani nebudu žádat druhého člověka, aby žil pro mne.“

Atlasova vzpoura není jen román – je to novodobá filozofická výzva.
Co by se stalo, kdyby ti nejproduktivnější přestali nést svět? A proč by vlastně měli?
Dodnes se prodává ve velkých nákladech a vyvolává silné emoce. Jedni ji uctívají, druzí ji nenávidí pro svůj radikální anti-kolektivismus.

Ayn Rand (1905-1982) (původním jménem Alisa Zinovyevna Rosenbaum)
Věnovala se především filosofii, vypracovala vlastní směr zvaný objektivismus. K němu patří etický egoismus či racionální sledování vlastního zájmu. Ve svých knihách využívá postupů science-fiction, detektivky i milostné romance. 
Narodila se v Rusku. Studovala v Petrohradě, jejím oborem byla historie. V SSSR jí vyšla i její první kniha, biografie slavné herečky polského původu jménem Pola Negri.
V roce 1926 přesídlila do USA.
V roce 1931 získala díky sňatku s hollywoodským hercem americké občanství, ve 40. letech se začala politicky angažovat.
Roku 1943 vydala knihu The Fountainhead, ve které románové i romantické prvky mísí s politicko-filozofickým poselstvím. Kniha jí přinesla celosvětový úspěch a množství oddaných příznivců.
V roce 1949 vznikl film z Garym Cooperem v hlavní roli.
Za její literární majstrštyk se považuje Atlasova vzpoura z roku 1957.

Ukázka z knihy / Ayn Rand / Atlasova vzpoura

Jsou peníze kořenem všeho zla?

“Vy tedy tvrdíte, že peníze jsou kořenem všeho zla?” prohodil Francisco. “Položili jste si někdy otázku, co je kořenem peněz? Peníze jsou nástrojem směny a směna nemůže existovat beze zboží a služeb a lidí schopných je poskytovat. Peníze jsou ztělesněním principu, že chce-li člověk spolupracovat s druhými, může tak činit jedině prostřednictvím obchodu, tedy nabízet hodnotu za hodnotu. Peníze nejsou nástrojem žebráků, kteří si váš produkt chtějí vyplakat, ani lupičů, kteří vám ho berou silou. Peníze se rodí pouze z lidské práce.

To je podle vás od ďábla?

Pokud za svou práci přijmete platbu, učiníte tak z přesvědčení, že získané peníze obratem směníte za plody práce někoho jiného. Hodnotu penězům nepropůjčují žebráci ani lupiči. Ani oceán slz, ani všechny zbraně, co jich na světě je, nedokážou proměnit ty barevné papírky ve vaší peněžence na pecny chleba. Ony papírky, které by správně měly být kryté zlatem, jsou ve skutečnosti žetonem důvěry, vaší poukázkou na úsilí těch, kdo pracují a vyrábějí. Obsahem své peněženky vyjadřujete naději, že na světě jsou a budou lidé, kteří se k onomu mravnímu principu, který je kořenem peněz, neobrátí zády. To je podle vás zlé?

Zamysleli jste se někdy nad kořenem výroby? Vezměte si třeba takový elektrický generátor – jen si zkuste namluvit, že jde o dílo nemyslících primitivů! Zkuste vypěstovat jediné zrno pšenice bez znalostí, které vám zanechali naši předci, kteří je museli objevit vlastním důvtipem. Zkuste si obstarat potravu pouhou tělesnou silou – teprve pak si uvědomíte, že jedině lidská mysl je kořenem vší výroby a všeho bohatství, které kdy na této planetě existovalo.

Jenže peníze vydělávají silní na úkor slabých, chcete zřejmě namítnout. Jakou sílu máte na mysli? Jistě ne sílu svalů či zbraní. Bohatství je výsledkem lidské schopnosti myslet. Chcete snad říct, že člověk, který vynalezl motor, bohatne na úkor těch, kdo žádný motor nevynalezli? Že chytří bohatnou na úkor hlupáků? Schopní na úkor neschopných? Ctižádostiví na úkor povalečů? Peníze se rodí – dřív, než mohou být vyžebrány či uloupeny – z práce každého poctivého člověka, vždy do míry odpovídající jeho schopnostem. A poctivý člověk je každý, kdo ví, že nemůže spotřebovat víc, než kolik vyrobil.

Obchod prostřednictvím peněz je základem spolupráce mezi lidmi dobré vůle.

Peníze stavějí na nezpochybnitelné pravdě, že každý člověk je bezvýhradným vlastníkem své mysli a svého úsilí. Peníze vám nediktují hodnotu vaší práce; ta závisí pouze na svobodném úsudku každého, kdo je ochoten směnit svůj produkt za váš. Za své zboží a služby obdržíte tolik peněz, kolik uznají za vhodné ti, kdo si od vás něco koupí, ale ani o cent více. Peníze umožňují pouze takovou dohodu, která je oboustranně výhodná. Peníze vám připomínají, že lidé pracují ve svém zájmu, nikoli

v rozporu s ním. Že pracují, aby získali, nikoli ztratili. Nabádají vás, abyste si uvědomili, že druzí nejsou tažná zvířata, jejichž údělem je nést břímě vašeho strádání, že jim musíte nabídnout protihodnotu, nikoli nářek, a že pravým tmelem lidského společenství není vzájemná výměna utrpení, nýbrž směna zboží a služeb.

Peníze žádají, abyste prodávali nikoli svou slabost hlouposti druhých, nýbrž svůj talent jejich rozumu. Abyste kupovali nikoli to nejpodřadnější, co druzí nabízejí, nýbrž to nejlepší, co za své peníze seženete. A pokud je nejvyšším soudcem lidské spolupráce obchod, nikoli hrubá síla, pak vítězí to nejlepší zboží, nejlepší služba, nejmoudřejší úsudek a největší schopnost. Vaše odměna je přímo úměrná vaší produktivitě. Takový je zákon existence a jeho nástrojem a symbolem jsou peníze. A to je podle vás špatné?

Peníze jsou pouhým pomocníkem. Zavezou vás, kam si budete přát, na sedadle řidiče vás ale nenahradí. Umožní vám splnit si i ty nejtajnější sny a touhy, budou to ale vaše sny a vaše touhy. Peníze jsou metlou těch, kdo se pokoušejí převrátit vztah mezi příčinou a následkem – těch, kdo chtějí ovládnout mysl tím, že se zmocní jejích plodů.

Za peníze si nekoupí štěstí ten, kdo netuší, po čem vlastně touží. Peníze mu nevštípí hodnotový žebříček, pokud se nikdy nenaučil, co má jakou hodnotu. Nestanoví mu cíl, pokud se nikdy nezamyslel, čeho chce vlastně v životě dosáhnout. Peníze nekoupí moudrost hlupákovi, obdiv zbabělci či úctu neschopnému. Pokusí-li se člověk koupit si do svých služeb ty, kdo ho převyšují, stane se obětí těch, které převyšuje on. Inteligentní lidé se mu budou vyhýbat a naopak šejdíři a podvodníci se k němu začnou sbíhat, vábeni známou pravdou, kterou si on neuvědomil – že penězi zdravý úsudek nenahradíš. Proto je nazýváte zlem?

Jedině lidé, kteří bohatství nepotřebují, jsou způsobilí ho zdědit – takoví, kteří by zbohatli stejně, bez ohledu na startovní čáru. Pokud se dědic svým penězům vyrovná, pak mu bohatství slouží. Pokud ne, pak ho zničí.

Vy se ale na něj podíváte a zvoláte, že peníze ho zkazily. Opravdu? Nebo zkazil on své peníze? Nezáviďte neschopnému dědici; jeho majetek vám nepatří a vy byste s ním nenaložili o nic lépe. Nenamlouvejte si, že měl být raději rozdělen mezi vás. Zatížit svět padesáti příživníky namísto jednoho by těm penězům počestnost nevrátilo. Peníze jsou živoucí silou, která beze svého kořene uhyne. Peníze nemohou sloužit člověku, který se jim nevyrovná. Proto je považujete za zhoubné?

Peníze jsou vaším chlebodárcem. Rozsudek, který vynesete nad svým živobytím, vynesete zároveň i nad svým životem. Pokud vaše peníze pocházejí z nečistého zdroje, zatratili jste svou vlastní existenci. Získali jste je podvodem? Zneužíváním lidských neřestí či omezenosti? Podlézali jste hlupákům s cílem zbohatnout nad rámec svých schopností? Klesli jste pod svou úroveň? Vykonávali jste práci, kterou jste opovrhovali, pro zákazníky, které jste nemohli vystát? Pokud ano, pak vám vaše peníze nekoupí ani špetku opravdového štěstí, ani chvilku pravé radosti. Pak všechno, co si za ně pořídíte, se promění nikoli v zaslouženou odměnu, nýbrž ve ztělesněnou výčitku; nikoli v zosobnění dosaženého cíle, nýbrž v připomínku hanby. Pak budete křičet, že peníze jsou zlé. Zlé, protože vám neposloužily jako náhražka sebeúcty? Protože vám nedopřály potěšení z nemravnosti? Je tohle snad kořenem vaší nenávisti k penězům?

Peníze jsou a navždy zůstanou důsledkem. Nikdy vás nenahradí coby příčinu. Peníze jsou produktem ctnosti, ctnost si však za ně nekoupíte, ani za ně neodčiníte své prohřešky. Peníze vám nedají nic nezaslouženého, ať už hmotného či duševního. Je tohle kořenem vaší zášti k penězům?

Nebo jste snad chtěli říct, že kořenem všeho zla je láska k penězům?

Milovat věc znamená znát a milovat její podstatu. Milovat peníze znamená znát a milovat skutečnost, že peníze jsou plodem toho nejlepšího v nás, že díky nim můžeme směňovat své úsilí za to nejlepší, co jsou druzí schopni nabídnout zase nám. Nejhalasněji svou nenávist k penězům vytrubuje ten, kdo je ochoten prodat svou duši za čtvrťák. Kdo peníze miluje, ten je ochoten na ně pracovat. Ví, že si je umí zasloužit. Dám vám tip na klíč k lidskému charakteru: člověk, který haní peníze, zbohatl nečestně; ten, kdo si peněz váží, si je vydělal poctivě.

Bude-li vám někdo tvrdit, že peníze jsou zlé, prchejte od něj, jako by vám za patami hořelo. Ten výrok je jako zvoneček malomocného – varuje všechny v okolí, že se blíží lupič. Dokud budou lidé žít pospolu na zemi, budou muset nějak spolupracovat. A zavrhnou-li coby prostředek spolupráce peníze, zbude jim jediná alternativa – hlaveň pušky.

Peníze od vás vyžadují ty nejvyšší ctnosti, pokud je chcete vydělat či uchovat. Lidé beze špetky odvahy, hrdosti či sebeúcty, kterým chybí mravní přesvědčení, že na své peníze mají právo, kteří svůj majetek nejsou ochotni bránit jako vlastní život, kteří se za své bohatství omlouvají, takoví lidé dlouho bohatými nezůstanou. Takoví jsou lákavou kořistí celého houfu banditů, kteří se schovávají v temných norách po staletí, vyplíží se však, jakmile zvětří člověka, který žádá o prominutí, že je bohatý. Velmi rádi mu uleví od břemene viny – a často i života. Po zásluze.

Pak uvidíte nástup vyznavačů dvojího metru, černých pasažérů vezoucích se na ctnosti druhých. Těch, kdo uplatňují právo silnějšího, leč přesto spoléhají na ty, kdo se živí obchodem a jejich nakradeným penězům dodávají hodnotu. V morální společnosti platí za zločince a vás před nimi chrání zákony. Přepustí-li však společnost vymahatelnost práva banditům a psaní zákonů zločincům, pak se peníze stanou mstitelem svých tvůrců.

Bandité a zločinci jsou přesvědčeni, že jakmile všechny ostatní zákonem odzbrojí, mohou je začít beztrestně okrádat. Jejich kořist však začne vábit další bandity, kteří začnou okrádat zase je. Pak na vrchol vystoupají nikoli ti nejschopnější a nejproduktivnější, nýbrž ti nejbezohlednější. Pokud je měřítkem úspěchu síla, vrah vždy zvítězí nad kapsářem. Následuje kolaps společnosti, v kulisách všeobecného rozkladu a krveprolití.

Ptáte se, jestli je takový den za dveřmi? Sledujte peníze.

Peníze jsou barometrem naší mravnosti. Spatříte-li, že se pracuje nikoli dobrovolně, nýbrž z donucení, že lidé produktivní musejí žádat o povolení k obživě ty neproduktivní, že peníze plynou do kapes těm, kdo obchodují nikoli se zbožím, nýbrž s výsadami, že se bohatne nikoli z práce, nýbrž z úplatků a konexí, že zákony chrání nikoli vás před nimi, nýbrž je před vámi, že lidé úplatní jsou odměňováni, zatímco ti poctiví se jen obětují pro druhé, pak poznáte, že společnost je předurčena k zániku. Peníze jsou ušlechtilým nástrojem, který nesoupeří se zbraněmi a nevyjednává se surovci.

Peníze nedovolí, aby národ přežíval v polostínu, ve kterém se mísí majetek s lupem.

Kdykoli se mezi lidmi vynoří kazisvěti, vždycky začnou s demontáží peněz, neboť peníze jsou naší obranou a základem mravní existence. Tito ničitelé zabaví lidem zlato a ponechají jim pouze hromadu papírových konfet. Tím rozdrolí všechna objektivní měřítka a vydají celé hospodářství na pospas svévolné moci těch, kdo svévolně stanovují cenu peněz. Zlato má objektivní hodnotu, jež odpovídá objemu vytvořeného bohatství. Papírová měna je jen půjčkou zajištěnou bohatstvím, které dosud neexistuje, a krytá je toliko puškou namířenou na ty, kdo ho teprve mají vytvořit. Papírová bankovka je šekem, který vám řádně volení lupiči vystavují na cizí účet a který je podložen pracovitostí jejich obětí. Vyhlížejte den, kdy se vám vrátí s odůvodněním Účet přečerpán.

Pokud svou obživu založíte na nepoctivosti, nečekejte, že lidé zůstanou poctiví. Nečekejte, že si zachovají mravnost a položí život pro blahobyt nemravnosti. Nečekejte, že budou vyrábět v zemi, kde výroba je trestána a loupež odměňována. Neptejte se: Kdo nám to ničí svět. Vy sami si ho ničíte.

Stojíte uprostřed výdobytků nejproduktivnější civilizace v dějinách lidstva, haníte její životodárnou mízu – peníze – a říkáte si, proč se kolem vás všechno rozpadá? Pohlížíte na peníze stejně jako dávnověké pronárody, a pak se divíte, že se na okrajích vašich měst znovu rozrůstá džungle? V průběhu lidských dějin si peníze vždycky přivlastnili takoví či onací bandité; říkali si různě, leč postupovali vždy stejně – zmocnili se bohatství silou a nastolili systém, který tvůrce peněz držel v okovech, který je nepřetržitě ponižoval, haněl a upíral jim zásluhy. Ono rčení o zhoubnosti peněz, které bezduše papouškujete se slepou vírou ve vlastní morální převahu, pochází z časů, kdy se bohatství rodilo z práce otroků – nevolníků, kteří jen bezmyšlenkovitě opakovali výrobní postupy jednou vynalezené, leč po staletí nezdokonalované. Dokud se výroba vynucovala silou a bohatství hromadilo válkami, společnost strádala. A přesto, po všechna ta staletí stagnace a hladovění, lidé velebili své loupeživé vládce, oslavovali je coby aristokracii meče, aristokracii původu, aristokracii úřadu, zatímco opovrhovali tvůrci bohatství – otroky, kupci, kramáři, průmyslníky.

Lidstvo se však dočkalo spásy, když se za oceánem zrodil vůbec první národ peněz – a já nedokážu ani vyjádřit, jaký vděk, jakou pokornou úctu chovám k Americe. Neboť vláda peněz znamená vládu rozumu, práva, svobody, výroby, úspěchu. Poprvé v dějinách se lidská mysl a peníze zbavily pout, poprvé se bohatlo nikoli z dobyvačných válek, nýbrž z práce, a místo rytířů a nevolníků vstoupil na scénu skutečný tvůrce bohatství, největší z dělníků, nejvyšší stupeň člověka – selfmademan, americký průmyslník.

Ptáte-li se, na co mohou být Američané nejvíce hrdi, pak odpovídám, neboť je v tom obsaženo vše ostatní: Na skutečnost, že vynašli slovní spojení ,vydělávat peníze’. Žádný jiný národ či jazyk ten obrat dříve neznal. Předtím lidé pohlíželi na bohatství jako na neměnnou veličinu, kterou si lze nakrást, vyžebrat, zdědit, rozdělit, získat podvodem či darem z přízně. Američané jako první pochopili, že bohatství lze i vytvářet. Výraz ,vydělávat peníze’ obnáší samu podstatu lidské mravnosti.

Přesto právě za něj byli Američané pranýřováni zpuchřelými zlodějskými režimy Starého světa. A na základě této rétoriky vy dnes označujete své nejpyšnější výdobytky za vrchol hanby, svůj blahobyt za hřích, své největší osobnosti, průmyslníky, za ničemy, a své velkolepé továrny přirovnáváte k egyptským pyramidám – vydáváte je za dílo a právoplatný majetek údajných otroků pod bičem. Hlupák, který se samolibým úsměvem tvrdí, že nevidí rozdíl mezi mocí dolaru a mocí biče, by si měl ten rozdíl vyzkoušet na vlastní kůži. Však se také jednoho dne dočká.

Dokud si neuvědomíte, že peníze jsou kořenem všeho dobra, budete si pod sebou dál podřezávat větev. Pokud přestanou být nástrojem lidské spolupráce peníze, stanou se jedni nástrojem druhých. Buď krev, bič a zbraně – nebo dolary. Vyberte si, jinou možnost nemáte. A čas se vám krátí.”

The post Ayn Rand a Atlasova vzpoura. Jsou peníze kořenem všeho zla? first appeared on Čítárny.