V roce 1900 se inženýr Nikolaj Grigorjevič Kuzněcov (1875-?) nadchl pro automobil. Bylo to v době, kdy většina Rusů viděla první auta jen na obrázcích. Absolvoval Carské moskevské inženýrské učiliště, účastnil se prvních automobilových závodů a pracoval na Ministerstvu dopravy. A nakonec začal motory propagovat skrze vlastní časopis.

Jak Kuzněcov a Nage učili Rusy milovat motory

Od roku 1900 se Kuzněcov intenzivně věnoval teorii a praxi spalovacích motorů. Vlastnil automobil, řídil ho osobně a sám ho udržoval a opravoval . To bylo v tehdejším Rusku velmi neobvyklé. V roce 1905 se stal předsedou technické komise Petrohradského automobilového klubu.

Kuzněcov v roce 1907 společně s Andrejem Nagelem, známým závodníkem a vydavatelem, založil časopis „Dvigatel“ (Двигатель, Motor), který se věnoval motorům a spalovacím motorům.
Kuzněcov se stal šéfredaktorem a zajistil odbornou úroveň. Vlastnil technické nakladatelství (v Petrohradě, Něvský prospekt 65), které vydávalo právě tento časopis.
Nagel přinesl do projektu kontakty a sportovní renomé.
Časopis vycházel dvakrát měsíčně a téměř 10 let zůstal jediným specializovaným technickým vydáním tohoto druhu v zemi. Zde se diskutovalo o parních motorech, elektrických motorech a letadlech, aniž by se řešila politika.

Kuzněcov nebyl konstruktérem či výrobcem prvních ruských automobilů (ty byly spíše spojeny s firmami jako Lessner, Russo-Balt, Puzyrev nebo později AMO), ale byl významným popularizátorem a odborníkem na počátky automobilismu v Rusku. Podílel se na šíření znalostí o motorech a autech.
Spolu s bratry Rjabušinskými založil obchodní dům, který měl pro armádu postavit první moskevský automobilový závod AMO a začít vyrábět nákladní vozy (plány však přerušila revoluce 1917).

Nejstarší známé knihy o autech v Rusku

N. A. Pesockij (Н. А. Песоцкий)
Samohybná vozidla s parními, benzinovými a elektrickými motory; vozidla s pedály. Popis jejich konstrukce a funkce
«Самодвижущиеся экипажи с паровыми, бензиновыми и электрическими двигателями; экипажи с педалями. Описание их устройства и действия»
Tato kniha vyšla v roce 1898 a obsahovala i kapitolu o historii vzniku automobilismu a automobilového sportu. Stala se základním učebním a metodickým materiálem pro první ruské automobilisty a závodníky.

A. Tapechbaum (А. Тапехбаум)
O použití automobilů k přepravě cestujících a nákladů
«О применении автомобилей к перевозке пассажиров и тяжестей»
Také z roku 1898.

V roce 1909 Kuzněcov vydal třetí nejstarší knihu „Kurz automobilismu (Курс автомобилизма)
Knihu, kterou Ministerstvo války ocenilo jako „nejlepší“ a „nejoriginálnější“ příručku. Získala i cenu Vojenského ministerstva.
Do roku 1916 dosáhl celkový náklad pěti vydání přibližně 20 000 výtisků, přičemž v zemi bylo registrováno asi 13 000 automobilů.
Kniha vysvětlovala konstrukci automobilů, jejich provoz a opravy.
V roce 1911 Kuzněcov osobně předal své knihy Nikolaji II. během ocenění účastníků závodů v Sevastopolu.

V roce 1914 vyšla jeho praktická „Referenční kniha pro automobilisty“ s názvem „Jaký automobil si mám koupit?“
Byl to průvodce pro ty, kteří chtěli učinit informované rozhodnutí v záplavě značek a modelů.

Nejstarší konkrétní zmínky o autech v ruské beletrii.
Nacházíme je v povídce Alexandra Ivanovič Kuprina. Povídka «С улицы» (Z ulice, 1904)
Kuprin v povídce dává jedné postavě jen dvě charakteristiky: jezdí automobilem a živí se kuplířstvím. Automobil zde funguje jako znak luxusu a morálního úpadku.

Po říjnové revoluci v roce 1917 časopis přestal existovat.
Nagel odjel do Paříže, kde pokračoval v novinářské činnosti až do konce života a zemřel v roce 1956.

Po revoluci odchází Kuzněcov do Londýna.
Tam v roce 1922 začal vydávat ruský časopis „Mechanický transport“, snažil se navázat technické kontakty mezi Západem a Sovětským Ruskem. V rodné zemi bylo jeho jméno na dlouhá desetiletí zapomenuto.

The post První auta v Rusku. Kuzněcov a Nagel, první příručky a knihy first appeared on Čítárny.

Adolf Branald byl skutečný mistr pera a tudíž i jeho román je mistrovský.
Nevím sice, do jaké míry osloví dnešní digitalizovanou mládež, ale věřím, že si své čtenáře najde nejen dnes, ale i za dalších sto let, protože dobře napsaná knížka se neřídí časem.

Hlavní linie knihy není napínavý milostný příběh (ten přidal až film), ale je čistě o autech, motorech, závodech a lidech, kteří je milovali.
Příběh sleduje vznik a první velké úspěchy továrny Laurin & Klement v Mladé Boleslavi. Začíná u jízdních kol, přechází k motocyklům („motocykletám“) a postupně k prvním automobilům.
Autor vycházel z reálných vzpomínek montéra Františka Krutského a dalších pamětníků – proto kniha působí jako živá kronika, ne jako vymyšlená fikce.

Ústřední postavou je obyčejný, šikovný mechanik Franta Projsa (inspirovaný právě Krutským).
Spolu s ním prožíváme: nadšení „věčných kluků“ z vůně benzínu, z oprav motorů a z neustálého vylepšování strojů.
Prožijeme dramatické mezinárodní závody ve Francii – zejména motocyklové okruhy u Dourdanu (1904 a 1905). Tam Václav Vondřich na Laurince nakonec slavně zvítězil, protože už v roce 1905 si vezl na zádech brašnu s náhradními díly a tím si zajistil výhru.
Pozdější “vyhrál” automobilový závod do vrchu u Gaillonu, kde ve své třídě vyhrál hrabě Alexander Kolowrat s Frantou jako mechanikem.

Kniha mistrně mísí technické detaily (karburátory, zapalování, průměrné rychlosti 17 km/h u prvních českých aut) s humorem a obdivem k lidské vynalézavosti.
Ukazuje, jak Češi v té době diktovali světu, jak má pořádný stroj vypadat, a jak z dílny v Mladé Boleslavi vyrůstala budoucí legenda (dnešní Škoda).

Ilustrace od Kamila Lhotáka

Adolf Branald (4. října 1910 Praha – 28. září 2008 Praha)
byl český spisovatel, který prožil téměř celé 20. století a část století 21. Dožil se úctyhodných 97 let.

Narodil se do herecké a divadelní rodiny. Otec Richard František Branald byl režisér, herec a překladatel, matka Marie Branaldová herečka. Už jako dítě doslova vyrůstal na jevišti a v němém filmu si dokonce zahrál (mj. ve snímku Venoušek a Stázička). Později vystřídal spoustu povolání – od obchodního zástupce motorových olejů až po redaktora – a právě z těchto zkušeností čerpal ve svých knihách.

Do literatury vstoupil až po válce románem Stříbrná paruka (1947), kronikou kočovných herců. Pak přišly desítky dalších děl – reportážně laděné romány, knihy pro mládež i vzpomínky. Nejslavnější se staly Dědeček automobil (1955) o začátcích českého motorismu a Vizita (1967), která se dočkala filmového zpracování (Pozor, vizita! a Sestřičky).
Celkem napsal přes třicet knih, v nichž mistrně propojoval fakta se živými příběhy obyčejných lidí.

Za svou práci získal titul zasloužilý umělec (1965), Cenu PEN klubu za celoživotní dílo (1996) a in memoriam Medaili Za zásluhy.
Dodnes patří k nejoblíbenějším českým vypravěčům, kteří dokázali z každodenního života udělat literární dobrodružství.

Kniha ve filmu i na CD
Podle knihy byl natočen zajímavý stejnojmenný  film, který režíroval Alfred Radok a hrají tam jak čeští herci, tak francouzští. Což na svou dobu (1956) byl vyjímečný počin.
Kniha byla mnohokrát namluvená. Například Radovanem Lukavským a nejnověji Borisem Rösnerem.
Bylo také vydáno velmi zajímavé multimedieální CD s ilustracemi Kamila Lhotáka, určeného dokonce dětem od 5 let.

Dědeček automobil / Adolf Branald / Ilustrace Kamil Lhoták
Kamil Lhoták, l. vydání Československý spisovatel, 1955, k nedožitým 100. narozeninám vydalo nakladatelství Fortuna Libri, 2010

Večer po prohraném závodu přišel do kavárny Á la motocyclette rozzuřený Demeester. Přišel v proslulém rudém tričku s bílým pruhem a v ruce třímal hůl s kostěnou hlavou Napoleona Bonaparta. Postavil se na pozoruhodné místo, pod plakát, na němž uháněli cyklisté s řetězy Simpson, zamával holí a prohlásil: „Slyšte všichni! Francouzi neodpouštějí tomu, kdo se odváží přijít k nám triumfovat na dvou kolech. Mějte strpení, přátelé. Do roka a do dne budeme zde popíjet z Benettova poháru pravé burgundské!“
Provolali Demeestrovi slávu a vznětlivý de Dion se nabídl, že vyzve Vondřicha na souboj. Naštěstí Češi už odjeli a de Dion se uklidnil.

Dědeček českých automobilů urazil cestu z Kopřivnice do Vídně za čtrnáct a půl hodiny, průměrnou rychlostí sedmnácti kilometrů za hodinu. Bylo to přesně v onom roce, kdy Francouzi jeli slavný závod Paříž-Bordeaux na trati dlouhé pět set osmdesát kilometrů. Vyhrál René de Knyff na panhardu – a jel průměrnou rychlostí padesát kilometrů, tedy třikrát rychleji než kopřivničtí.
Nastala doba zázraků.
O pouhé tři roky později postavili v Kopřivnici vozidlo docilující na rovné silnici rychlost kolem sta kilometrů za hodinu.
V témž roce jela se už Tour de France průměrem sedmdesát za hodinu. Roku 1903 jezdil Gabriel na voze značky Mors takové dlouhé tratě, jakou byla například Paříž-Madrid, závratnou rychlostí sto a dva za hodinu… Nikoliv na asfaltových silnicích, ale na drkotavém kamenném mlatu, roztřásajícím těla vozů i jezdců. Součásti motoru vesele praskaly, křehké převodové ústrojí bylo poseto trhlinami, do pneumatik se zařezával ostrý kámen. Každá dálková jízda byla velkým dobrodružstvím. V sázce byla čest i život.

Jednoho dne – psal se rok 1905 – stál na dvoře továrny lehký čtyřkolový automobil. Otevřený, s dvouválcovým motorem tvaru V, chlazený vodou, pouhých osm koňských sil – ale na tehdejší dobu velice levný. Tři a půl tisíce korun.
Tomu vozu se říkalo voatyreta a byl to vlastně první český lidový automobil.

Uplynulo jenom sedm let od zrušení šprýmovského zákona zvaného zákon praporkový. Byl vydán anglickými lordy ve stříbrných parukách a přikazoval, aby před každým automobilem jedoucím ulicemi Londýna šel muž nesoucí ve dne červený praporek a v noci červenou lucernu. Nejvyšší přípustná rychlost byla stanovena na čtyři anglické míle. Patrně proto, aby automobil nepřejel praporečníka.
Vyprávěla se historka o pyšném automobilistovi, který se domníval, že jeho vůz je mimořádně rychlý. Našel si mladého zdatného běžce a těšil se, jak se rychle projede. Ujel jenom dvě stě metrů. Chlapec s praporkem byl rychlejší než automobil a utekl tak daleko, že automobilista za ním zoufale volal: „Ne tak rychle – nestačím!“

Frantík dvakrát polkl a třikrát zamrkal. Tak byl překvapen. Klement klidně pokračoval: „Chci dobýt Anglii, rozumíte? Kolébku motorismu! Už jednou jsem jim ukázal, jaké se u nás vyrábějí stroje. Pokusíme se o rekord na brooklandské závodní dráze. Pojede inženýr Hieronymus.“

Francouzi záviděli Rakušákům proslulé horské soutěže. Alpskou jízdu, Katschberg – ale nejvíce Semmering.
Uspořádali s rámusem mezinárodní soutěž o titul krále vrchařů. Dějištěm bude kopcovitá krajina u města Gaillon nedaleko Paříže.
„Kam se hrabou s jejich Gaillonem na Semmering!“ prohlásil Tuta.

MAMUTÍ AUTOMOBILOVÁ SOUTĚŽ!
Praha 14. září 1911
Před uzávěrkou listu se dozvídáme další zajímavé podrobností o mamutí soutěži Napříč Ruskem.
Trať vede z Petrohradu do Sevastopolu a měří dva tisíce čtyři sta kilometrů. To je vzdálenost z Prahy do Afriky nebo z Prahy za polární kruh. Tisíc šest set kilometrů vede po silnicích, které nejsou právě v nejlepším stavu. Trať je rozdělena do devíti dálkových úseků, přibližně po třech stech kilometrech.
V seznamu nejlepších evropských závodníků setkáváme se s potěšením i s Čechy. Do Petrohradu odjela v těchto dnech první část výpravy. Jsou to mechanici, kteří doprovázejí devět automobilů značky Laurin a Klement i bedny s náhradními součástkami a cennou výzbrojí, potřebnou k této nejobtížnější soutěži cestovních vozů, jaká kdy byla uspořádána.

The post Dědeček automobil. Mistrovský úsměvný román Adolfa Branalda o pionýrských dobách automobilismu first appeared on Čítárny.

Kniha Problém médií je nezbytným úvodem pro všechny, kteří chtějí rozumět médiím dnešního světa. Sám Noam Chomsky se vyjádřil ke knize takto:
“Práce McChesneyho je mimořádně důležitá. Měla by být čtena pozorně a se zájmem, zejména lidmi, kterým jde o svobodu a základní práva.”

Kniha nastoluje čím dál aktuálnější otázky:

Slouží média obecnému blahu, nebo oligarchii? Je mediální systém založený na velkých korporacích slučitelný s životaschopnou demokratickou veřejnou sférou? Jak fungují zkorumpované politické principy, které takový systém vytvářejí? Pro mnoho lidí je dávno neplatný názor, že novináři jsou hlídacím psem demokracie. e v neoliberálním prostředí poněkud vyžilá a vyprázdněná floskule a pro společnost, která má být skutečně svobodná, je to podstatný problém.

Texty Roberta McChesneyho, mediálního analytika a profesora kadedry komunikace Illinoiské univerzity, zahrnují dvě eseje z knihy “The Political Economy of Media” (New York, 2008):
“Problém žurnalistiky” a “Jak přemýšlet o žurnalistice”.
Autor v nich zkoumá témata politické ekonomie médií, mezi něž patří např. vztah žurnalistiky k demokratické praxi, porozumění propagandě (vládní i komerční), souvislosti mezi komerčními médii a depolitizací společnosti, zvláštní role inzerce ve formování mediálního trhu i obsahu, vztah médií ke globálnímu a současnému kapitalismu, vliv komercializace na kulturu, veřejnoprávní vysílání atd. Autorovy argumenty jsou podloženy dlouholetým výzkumem. Přináší hutnou kritiku probíhajícího procesu degradace žurnalistiky.

Robert W. McChesney je profesorem na Katedře komunikace na Illinoiské univerzitě v Urbaně-Champaign.
Spolu s Benem Bagdikianem, Edwardem Hermanem a Noamem Chomskym patří k nejznámějším představitelům kritiky médií ve Spojených státech. V poslední době vydal k tématu několik knih: Communication Revolution: Critical Junctures and the Future of Media (Komunikační revoluce), The Problem of the Media: U.S. Communication Politics in the 21st Century (Problém médií) a Rich Media, Poor Democracy (Bohatá média, ubohá demokracie).
Robert W. McChesney je jeden z aktérů filmového dokumentu “Orwell se otáčí v hrobě “od režiséra Roberta Kane Pappase, který je propracovanou kritikou médií, která čím dál víc deformují lež na pravdu. Jasně ukazuje, kdo rozhoduje o tom, co se objeví ve večerních zprávách a jakou svobodu mají jednotliví novináři.

V Česku patří naprostá většina médií třem lidem a například holding Time Warner vlastní 31% společnosti CME pod kterou spadá i česká TV Nova, která v roce 2020 přešla do vlastnictví české PPF. Kdo ovládá rádoby veřejnoprávní a objektivní Českou televizi je už taky zřejmé.

Robert McChesney | Problém medií | Z původního anglického vydání: The Political Economy of Media: 1. The Problem of Journalism, 5. How to Think About Journalism: Looking Backward, Going Forward Robert W. McChesney Monthly Review Press, New York 2008

Výpisky z knihy Problém médií

Představa, že by žurnalistika měla být politicky neutrální, nestranná, profesionální, dokonce „objektivní”, se objevila až ve dvacátém století. Během prvních dvou nebo tří generací existence Spojených států by byly takové představy pro tisk nesmyslné, ba nepředstavitelné…

Během devatenáctého století se logika vydávání novin změnila z primární političnosti na primární komerčnost.
Novinářský systém zůstal otevřeně politicky angažovaný, ale více a více se stával nástrojem velkých zisků tím, jak klesaly náklady, přibývala populace a čile narůstala reklama, která se ukázala jako klíčový zdroj příjmů. Během občanské války čelil prezident Lincoln od některých novin v severních státech kritice, vedle které by to, jak se nakládalo s Lyndonem Johnsonem během Vietnamu, Richardem Nixonem během Watergate a Billem Clintonem během jeho impeachmentu, těmto jmenovaným připadalo jako procházka růžovým sadem. (pozn. 3) Například větší město jako 9St. Louis mělo po většinu druhé poloviny devatenáctého století nejméně deset deníků.
Bylo zvykem, že každé noviny představovaly politiku majitele, a byl-li někdo se soudobou nabídkou nespokojený, nebylo nemožné založit si nové noviny. Podle dnešních měřítek šlo o dosti konkurenční trh…

Profesionální žurnalistika kvůli tomu, aby odstranila spornou otázku spojenou s výběrem článků, pokládá cokoli, co je vypracované oficiálními zdroji–například vládními úředníky nebo významnými veřejnými osobami – za základ pro legitimní zprávu.
V časech politické angažovanosti žurnalistiky si noviny za výběrem článků stály, protože představovaly jejich hodnoty, to, co považovaly za důležité. Na takovýto přístup byla v době profesionální žurnalistiky uvalena klatba. Spoléhání se na zdroje jako na základ legitimních zpráv pomohlo tento problém vyřešit. Pokud pak byl redaktor za napsání určitého článku čtenáři napaden, mohl říci: „Hele, nám nic nevyčítejte, řekl to prezident (nebo jakýkoli jiný oficiálnízdroj)amyjsmeotom jen napsali.“

Pojí se k tomu i ta důležitá výhoda, že se tím činí psaní zpráv celkem snadným a levným – jen pošlete reportéry tam, kde se koncentrují oficiálnízdroje,a nechte je napsat o tom, co tyto zdroje říkají.
Tento faktor je zásadní pro vysvětlení toho, proč se během dvacátého století dramaticky zvýšil počet článků o úřadu amerického prezidenta: do Bílého domu jsou přidělováni zpravodajové a ti pravidelně odevzdávají články, bez ohledu na to, co se právě děje. Koncem devatenáctého století mohly v novinách ve Spojených státech články o prezidentovi zaujímat dvě nebo tři procenta zpravodajského obsahu. Od poloviny do konce dvacátého století ovládal prezident, podle rozsahu průzkumu, 10 až 25 procent zpráv…

Od padesátých do sedmdesátých let jistě došlo k významnému posunu v referování o tématech týkajících se Afroameričanů a žen, který odrážel vznik hnutí za lidská práva a feministických hnutí. Funguje to i opačným směrem.
Například ve čtyřicátých letech, kdy bylo dělnické hnutí ve Spojených státech na svém vrcholu, se v amerických denících hojně vyskytovali redaktoři a reportéři zabývající se výhradně zaměstnaneckými problémy. Bylo jich několik set. O dělnictvu psaly i zuřivě protidělnické noviny, například Chicago Tribune. Okupační stávka ve Flintu v roce 1937, která podnítila vzestup Unie zaměstnanců v automobilovém průmyslu (United Autoworkers) a odborářského hnutí obecně, byla v celé zemi velmi důležitou zpravodajskou událostí. Nejpozději v roce 1980 ovšem zaměstnanci přestali být zajímavým tématem a v denících ve Spojených státech nezbývalo více než pár desítek reportérů na prostředí zaměstnanců. O tomto tématu už se zkrátka nepsalo. Proto (str. 22) nebyla v roce 1989 v amerických médiích prakticky zaznamenána okupační stávka v Pittstownu – největší od flintské – a nikdo se z ní nepoučil. Jak upadalo hnutí zaměstnanců, bylo opouštěno i jako téma. Lidé stále pracují, chudoba mezi zaměstnanci roste, konfliktynapracovištijsoustejně důležité jako jindy, ale to vše už nestojí za zprávu v novinách jako v dobách, kdy měli zaměstnanci větší moc…

Ukázka a rozbor typické presstituce na ČT

The post Problém médií. Proč se žurnalistika změnila na užitečnou presstituci a aktivismus first appeared on Čítárny.

Dášeňka čili Život štěněte

Jedna z nejoblíbenějších českých dětských knížek vznikla v roce 1933. Karel Čapek si pořídil do domu na Vinohradech nejprve airdala, pak drsnosrstého teriéra Iris, mámu Dášeňky, o které ja tato legendární knížka. Popisuje v ní první dny, týdny a měsíce života štěňátka, foxteriéra Dášenky, s tak neopakovatelným humorem, zaujetím, do té míry vřele a s láskou, že se jeho vyprávění stalo jakousi biblí chovatelů psů.

Přesné postřehy, porozumění, se kterým Čapek sleduje svého milovaného pejska, chytré a vtipné pohádky, které mu vypráví, aby už konečně usnul a přestal se svou neposedností, jsou nejen literárním skvostem, ale i láskyplným vyjádřením onoho podivuhodného vztahu mezi člověkem a jeho psem. Ilustrace a fotografie si vytvořil pro tuto knížku Karel Čapek sám.

Je třeba také připomenout Karla Hogera, který knihu nezapomenutelným způsobem namluvil pro Český rozhlas. Dášeňku také později zpracoval Břetislav Pojar v roce 1979 do seriálu Večerníčku, původní lehkost však překreslené obrázky nemají.

Dášeňka vyšla poprvé v roce 1933, a od té doby již v 28 vydáních v českém jazyce a také pak ve všech možných zemích a jazycích na světě. Slavná kniha Karla Čapka Dášeňka která bezesporu patří do zlatého fondu české literatury.

Tahle knížka kromě Života štěněte obsahuje i kapitoly Jak se fotografuje štěně a Pohádky pro Dášeňku, O psích zvycích nebo třeba O lidech. Půvabné vyprávění i obrázky budou provázet vaše děti po celý život; jednou s nimi seznámí zase svoje děti.

Dášeňka / Karel Čapek / Knižní Klub, 2004, celk. 28. vyd.

Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku

Pokročilejší čtenáři se mohou více dovědět o vztahu spisovatele nejen ke psům ve výboru Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku, kterou doprovázejí nejen obrázky a fotografie Karla Čapka, ale také ilustrace jeho bratra Josefa. Kočka drží vždycky s domem, ale pes s pánem. Platnost tohoto starého přísloví si Karel Čapek mnohokrát ověřil v praxi. Psi a kočky byli nedílnou součástí domova velkého českého spisovatele.

Humorná vyprávění o životě se čtyřnohými přáteli, zařazená do této knihy, vznikala nejdříve ve formě fejetonů, sloupků a črt. Některým je už více než 80 let, přesto jim neublížil zub času a jistě znovu potěší čtenáře a milovníky zvířat bez rozdílu věku. Vtipné vyprávění doplňují fotografie a řada kreseb, jejichž autorem je kromě Karla Čapka i jeho bratr Josef.

Pudlenka / Karel Čapek, fotografie Karel Čapek, ilustrace Josef Čapek a Karel Čapek
Knižní Klub, 2004, (Měl jsem psa a kočku 11. vyd., Člověk a pes – 5. vyd., Olga Scheinpflugová: O Karlu Čapkovi a jeho zvířátkách 3. vyd.)

O pejskovi a kočičce

Čapkovým nejsilnějším zdrojem podnětů a nejstálejší inspirací mu v této době byla jeho dcera Alenka, která právě dorůstala do školních let. Pro svou šestiletou posluchačku napsal a ilustroval knížku Povídání o pejskovi a kočičce s podtitulem jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech (1929).
Tato knížka se do dnešní doby dočkala sedmnácti vydání, k čemuž jistě přispělo i to, že se děti s řadou těchto příběhů setkávaly nejen při školní četbě, ale i v televizních, divadelních a rozhlasových úpravách. Původně se jednalo o soubor devíti Čapkových příspěvků, které psal v letech 1927 – 1929 pro Lidové noviny.

V pozdější době k nim přibyl ještě příběh, který je spojen s 10. výročím vzniku ČSR – O pejskovi a kočičce, jak slavili 28. říjen.25)

V této knize Čapek vytvořil nový typ umělé pohádky se zvířecím hrdinou, jejímiž hlavními postavami jsou polidštěná domácí zvířátka, ale bez kouzelných rekvizit. Pejsek s kočičkou a ostatní hrdinové knížky zpodobňují chování, jednání a vztahy současných lidí, zvláště pak dětí. Autor v knize postihl svůj velice hezký vztah k dětem jemným a citlivým přístupem. Dokonale vykreslil dětskou “dušičku” – co ji trápí, ale i dělá radost. Stejně jako děti, jsou i pejsek s kočičkou hraví, naivní a nezbední, mají bohatou představivost a fantazii, smysl pro humor.

Povídání o pejskovi a kočičce / Josef Čapek / Albatros, 2006, celk. 27. vyd.

The post Karel Čapek, Josef Čapek a jejich nejmilejší společníci, Dášeňka, Iris, Pudlenka first appeared on Čítárny.

Josef Pleva a Malý Bobeš. Kdo by neznal poetický příběh malého vesnického kluka Bobše, který patří mezi klenoty české dětské knihy. Dodnes vzpomínám, jak jsme ani nedutali, když nám soudružka učitelka Vitásková ve třetí třídě četla Malého Bobše na pokračování. V duchu jsme s ním prožívali všechna jeho dobrodružství. Mnohem později jsem se dočetl, že Pleva svou knihu testoval ve své třídě ještě před vydáním, aby se přesvědčil, jak děti na příběhy reagují.

Josef Věromír Pleva (12.8. 1899 – 7.9. 1985) napsal knihu už v roce 1931, ale svým odkazem je stále aktuální, i když jsem se setkal s mnoha hloupými názory o tzv. komunistické púropagandě.

Každý kdo knihu četl nebo viděl velmi vydařený film mi dá za pravdu, že je to jeden z nejpoveděnějších příběhů o dětství a světě dospělých.
Na jedné straně nesmírně poetický, ale i krutě realistický.
Odehrává se na vsi před první světovou válkou a otevřeně vypovídá o tehdější světě. Světě dospělých, kde se střetávají chudí a zbohatlíci v nerovném souboji o přežití a světě dětí, které celou sociální situaci vnímají po svém a objevují tak pomalu svůj budoucí a bohužel nespravedlivý svět. Pleva vytvořil na svou dobu jedinečné dílo zobrazující přesné popisy sociálního světa malého Bobše, které často kontrastují s poměry dětí z bohatých rodin.

Šestiletý Josef Janouš, nazývaný Bobeš žije se svými rodiči, dědečkem a babičkou ve vesnické chalupě, kde prožívá skoro idyleické dětství plné klukovských uličin. Příběhy jsou často humorné, místy proložené pohádkou, ale mají i svou tragickou tvář spojenou se smrtí. Bobeš postupně začíná vnímat neradostnou situaci v rodině, zvláště když otcův těžký úraz přiměje rodinu, aby obživu hledala ve městě, kde zajistit existenci bylo ještě víc obtížnější než na vesnici.

Dnes už není Malý Bobeš běžně k vidění ani v knihovnách. Zřejmě kvůli hloupé ideologizaci a autocenzuře v mediálním a politickém spektru společnosti
A je to velká škoda, protože kniha je dodnes v mnoha srdcích starší generace. Bylo by opravdu dobré knihu dál číst dětem ve školách. Příběh dokáže i dnes mnoha dětem otevřít oči, začít chápat tento chaotický svět, který se stále na mnoha českých místech podobá době, o které Pleva psal.

První příběhy o malém chlapci napsal Pleva do Vlastivědného sborníku Podřipska už v letech 1929 až 1930.
Celkem deset krátkých příběhů dalo základ třem kapitolám budoucí knihy, tedy prvního vydání Malého Bobše. První vydání knižního Malého Bobše je z roku 1931, druhé z roku 1933 a třetí díl vyšel roku 1934 v Nakladatelství Ústředního spolku jednot učitelských v Brně. Od časopiseckého vydání po autorsky definitivní podobu knihy z roku 1953, byl příběh přepracován celkem třikrát. Pleva vždy navazoval na předchozí verzi a upravoval ji. Z textu vydání z roku 1953 vycházela všechna následující vydání knihy.
Na ilustracích se podíleli Rudolf Puchýř, Ondřej Sekora, Jan Provazník, Vladimír Brehovzský, Jan Doubrava, Ilona Papežová-Kudrnová a v posledních vydáních Vlasta Baránková.

Na Slovensku existuje podobný příběh Fráni Krála. Jano.
Fraňo Král. Jano. Poučný dětský příběh o nesmírně chudé, nelehké předválečné době

Filmové zpracování známé stejnojmenné knížky Josefa V. Plevy v malebném okolí Ledče a Žďáru nad Sázavou.
Pusťte si ten film a budete překvapeni!

Ukázky z knihy…

Na jevišti je hluboký pustý les, v lese jsou loupežníci, a teď v tom lese bloudí náš ubohý Kašpárek. Kašpárek naříká, běduje a nevidí, že právě nedaleko za dubem je ukryt strašlivý loupežník, který chce Kašpárka zabít! Kašpárek jde, nic netuší, přímo k dubu, loupežník, pomaloučku vytahuje ohromný meč, a když je Kašpárek u samého dubu a stále o ničem neví, pojednou vyskočí loupežník strašně zařve a mečem přímo proti Kašpárkovi!
Kdyby byl Kašpárek živý, měl by pusu jistě tak dokořán, jako máte nebo jste měli vy, kteří jste se na Kašpárka dívali – ale jistě jste ji víc neotevřeli, než náš malý Bobo, když viděl ten nádherný zlatý
zámek. Inu ten vám měl pusu jako vrátka u stodoly.

„ Bobeš se dívá, dívá. – Já to přeci nejsem, myslí si, když jsem tady, no ba, sáhl si na bambulatý nosíček, který se podobal drobátko višni, a povídá si: „ To je můj nosík, tak to jsem já, tam je někdo jiný, ale kdo? A víte- li pak, že ten druhý nebyl on, ale ona! Byla to holčička, malá, ještě menší, než byl Bobo.“

„Maminko, to je trest, viďte?“
„Co to povídáš dítě?“
„Víte, maminko, to je pro tu kouli, já, já, já, jsem vám lhal – ona ta koule je kradená – ona není moje, kluci, ne, ne, ne kluci, my, já i kluci, jsme ji ukradli sklářovi z domku a já už to, maminko vícekrát
neudělám, já tu kouli jdu hned vrátit. – Maminko, já se bojím, že ten tatínek umře.“ Bobeš mluvil všechno téměř jedním dechem, a když domluvil, usedavě se rozplakal.
„Já jsem to věděla, Bobši, žes prve nemluvil pravdu, ale netrap se pro to, to není trest pro kouli, to je neštěstí. A já už musím utíkat. Buď tu hodný. Bože, jen aby to tatínek vydržel, co bychom si bez něho počali!“

„Tak vidíte, maminko, že je to zlý člověk.“
„To už nese bohatství s sebou.“
„Tak bohaté lidi nemůže mít nikdo rád viďte?“
„Bohatí se mají jen někdy rádi mezi sebou, ale chudí lidé nemohou mít přece rádi svoje nepřátele.“
„Však rychtářka v Radobylicích, ta nás také neměla ráda, protože jsme byli chudí, viďte maminko?
Ani nechtěla, abych si hrál s Boženkou…“
„ No, vidíš. Tak, a teď už si Bobši, něco čti anebo se uč. Mám ještě plno práce a nemám čas tu s tebou filosofovat. Až budeš dospělý, tak stejně všechno dobře pochopíš…“

Tatínek při večeři vyprávěl, jaký rozruch mezi dělníky v továrně způsobila zpráva, že jich bude polovina propuštěna z práce. Továrník Daxner dal prostě oznámit, že už má plná skladiště nábytku, stavební nábytek že se teď v zimě vyrábět nebude, protože se v zimě nestaví. Když se tatínek na chvilku odmlčel, řekla maminka: „To je strašné – teď na zimu. Měla jsem strach, že i tebe propustí.“
„Topiče zatím potřebují, ale kdyby dali vyhasnout jeden kotel, tak nevím… propustil by Daxner především asi mne. Když ředitel továrny oznámil výluku, svolali jsme hned narychlo schůzi výboru,
na které jsme se usnesli, že zítra půjde delegace k továrníkovi a bude žádat, aby dělníky nepropouštěl, že si po dobu tří měsíců dáme všichni o dvacet procent snížit plat, jen aby dělníci nepozbyli
zaměstnání a nezůstali teď v zimě na dlažbě bez peněz. Vždyť propuštění dělníci jsou většinou lidé ženatí a s dětmi.“

The post Josef Pleva. Malý Bobeš. Bezesporu klenot českých dětských knih first appeared on Čítárny.

Jako román je čtení o čtení, které sepsal ze své učitelské praxe francouzský spisovatel Daniel Pennac. Ale pozor, žádná příručka, ale čtivé vyprávění plné vtipu a sympatických úvah. Ideální nejen pro rodiče, ale hlavně pro učitele. A nemusíte se bát. Kniha se sice jmenuje “Jako román”, ale opravdu není dlouhá. O to je však zajímavější a už vůbec není nudná.

Proč Daniel Pennac propaguje čtení

Daniel Pennac je původním povoláním učitel a proto má k dětem blízko.
Ve své útlé knížce (něco přes 100 stran) se zamýšlí, proč lidé málo čtou.
Text je určen především dospělým, kteří si stěžují, že jejich děti málo čtou, ale zcela jistě tam najdou mnoho poučení i tzv. odborníci na literaturu.
Hlavní příčinu nezájmu o čtení vidí Pennac především ve špatném vedení dětí ke knížkám, už ve školním věku.
Řeknete si nic nového. Kolik už toho bylo napsáno. Jenže kniha Pennaca je trochu jiná.
Je nejen velmi čtivá, ale hlavně důmyslně vystavěna. Od naprosté skepse až po nacházení východisek “jak na to”. Poukazuje na různé učitelské i rodičovské nešvary a vtipně glosuje své úvahy perličkami z praxe.

Na závěr knihy “Jako román” si můžeme přečíst tzv. deset práv čtenáře, které rozhodně stojí za přemýšlení.
Třeba i vás napadne, co můžete udělat pro svoje děti, aby ke knihám nepřistupovali se strachem a s ohrnutým nosem začínajícího konzumenta.

Čas na čtení, stejně jako čas na lásku, prodlužuje čas na život.
Kdybychom se na lásku dívali z hlediska našeho časového rozvrhu, kdo by si na to troufl? Kdo má čas být zamilovaný? Ale kdo kdy viděl milence, který by si neudělal čas na milování?
Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nezabránilo v tom, abych dočetl román, který se mi líbí.
Čtení nemá nic společného s organizováním společenského času; čtení, stejně jako láska, je způsob bytí.
Otázka nezní, zda mám na čtení čas (čas, který mi stejně nikdo nedá), ale zda si dopřeji potěšení z toho, že jsem čtenář, nebo ne.
Daniel Pennac

Daniel Pennac / Jako román / Z franc. přeložila Helena Beguivinová. (a velmi dobře)
Mladá fronta, Praha 2004. Vázané, 120 str.

Daniel Pennac (*1944)
V roce 1985 vydává v ediční řadě Černá série (Série noire) první část ságy o smolaři Benjaminu Malaussenovi. Lidožrouti z obchoďáku (Au bonheur des ogres, česky 2004, Mladá fronta), která ho rázem proslaví.
Po „černé řadě“ přichází s tetralogií pro dětské čtenáře Kamo, v níž hlavní roli hraje kamarádství a samozřejmě škola (Kamo – Nápad století, Kamo a já, Kamo – Agentura Babylon, Kamo na útěku, 1992–1997; česky nakladatelství Meander 2012–2014).

Kromě próz pro dospělé i děti (v češtině vyšla i próza Pes paličák, Baobab 2011) je Pennac autorem několika teoretických knih.
V eseji Jako román (Comme un roman, česky Mladá fronta 2004) se Pennac zamýšlí nad tím, jak dětem předat radost ze čtení.
Pennac se podílel na tvorbě několika komiksových alb a filmových i televizních scénářů.

Za svá díla získal celou řadu ocenění (1988 Mystère de la critique, 2000 Prix Ulysse, 2007 Prix Renaudot, 2008 Grand prix Metropolis bleu za celoživotní dílo).
Zdroj: Baobab www.baobab.cz

Výpisky z knihy Daniel Pennac / Jako román:

“Kde najít čas na čtení?
Vážný problém.
Který žádným problémem není.
Jakmile vyvstane otázka času na čtení, znamená to, že není chuť. Neboť podíváme-li se na to blíž, čas číst nemá vůbec nikdo. Ani malí, ani mládež, ani velcí. Život je neustálou překážkou čtení.
“Číst? To bych rád, ale to víte, práce, děti, dům, nemám prostě čas…”
“Já vám závidím, že máte čas číst!”
Ale jak to, že tamhleta, která chodí do práce, chodí na nákupy, vychovává děti, řídí auto, miluje tři muže, chodí k zubaři a příští týden se stěhuje, si najde na čtení čas, a tenhle cudný svobodný mládenec ne?
Čas na čtení je vždy čas kradený. (Ostatně stejně jako čas na psaní nebo na milování.)
Ukradený z čeho?
Řekněme, že z povinnosti žít.
To je nejspíš důvod, proč největší knihovnou na světě je metro – onen okoralý symbol výše zmíněné povinnosti.
Čas na čtení, stejně jako čas na lásku, rozšiřuje čas na žití.
Kdybychom měli na lásku pohlížet z hlediska svého časového rozvrhu, kdo by se jí odvážil? Kdo má čas na to být zamilovaný? Kdo však kdy viděl zamilovaného, který si neudělá čas na milování?
Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nemohlo zabránit, abych dočetl román, který se mi líbí.
Čtení nesouvisí s organizováním společenského času, čtení je stejně jako láska způsobem bytí.
Otázkou není zda mám či nemám čas číst (čas, který mi ostatně nikdo nedá), nýbrž zda si dopřeju nebo odepřu potěšení být čtenářem.

---

Lidské čtení – aneb nezadatelná práva čtenáře.
Autor je formuluje jako desatero. Jak říká, je to kulaté a posvátné číslo známých přikázání a je pěkné ho pojednou vidět na seznamu povolení.

Desatero zní:
Právo nečíst.
Právo přeskakovat stránky.
Právo knihu nedočíst.
Právo číst tutéž knihu znovu.
Právo číst cokoli.
Právo na bovarysmus (odvozené od Flaubertovy Madame Bovary, která měla velké iluze o životě dané romantickou četbou. Jde o konfrontaci světa snů a reality, završený tragickým osudem Emy Bovary, páchající sebevraždu).
Právo číst kdekoli.
Právo jen tak listovat.
Právo číst nahlas.
Právo mlčet.

V posledním, desátém bodě s názvem Právo mlčet píše:
„Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Ti nemnozí dospělí, kteří mi dávali knihy ke čtení, se vždy před těmi knihami stavěli do pozadí a dali si dobrý pozor, aby se mě nevyptávali, jak jsem jim porozuměl. Těm jsem ovšem o svých četbách povídal. Ať živým, nebo zemřelým, jim věnuji tyto stránky.“

xxx
A samozřejmě neradi čtou. V knihách je příliš velká slovní zásoba. A také příliš mnoho stránek. Jinými slovy je příliš mnoho knih.
Ne, oni rozhodně neradi čtou.
Tomu přinejmenším nasvědčuje les zdvižených rukou, když se profesor zeptá:
„Kdo nerad čte?“
V téměř úplné jednomyslnosti je i jistá provokace. Několik málo rukou se nezdvihne (mezi jinými i ruka Sicilské vdovy) jen ze srdnaté lhostejnosti k položené otázce.
„Dobrá,“ konstatuje profesor. „Protože neradi čtete… budu vám knihy číst já.“
Bez přechodu otevře aktovku a vytáhne tááákhle tlustou knihu, vážně obrovský špalek s lesklou obálkou. Působivější knihu si snad ani nelze představit.
„Připraveni?“
Nevěří vlastním očím a uším. Ten chlap fakt hodlá číst tohle všechno? Ale to bude trvat celý rok! Ohromení… Dokonce i určité napětí… Neexistuje profesor, který by chtěl strávit rok čtením. Musí to být hrozný lenoch, nebo je v tom nějaký háček. Je to léčka. Vyfásneme každý den seznam slovní zásoby a nakonec písemku z porozumění textu…
Koukají po sobě. Někteří si pro všechny případy před sebe připraví papír a vyrovnají řadu propisek.

xxx
A díky i vám, pánové Márquezi, Calvino, Stevensone, Dostojevskij, Saki, Amado, Gary, Fante, Roché, ať jste živí, či mrtví! Ani jeden z těch pětatřiceti odpíračů četby nečekal, až profesor vaši knihu dočte, a dočetl si ji sám dřív. Proč o týden odkládat potěšení, které si můžeme dopřát za jediný večer?
„Kdo to je ten Süskind?“
„Ještě žije?“
„Co jiného napsal?“
„To ten Parfém napsal francouzsky? Člověk by řekl, že to psal francouzsky. (Díky, díky vám, dámy a pánové překladatelé, vy letniční světýlka, díky!)
A jak týdny ubíhají…
„Ta Kronika ohlášené smrti je skvělá! A Sto roků samoty, to je o čem, pane profesore?“
…
„Roald Dahl je fakticky něco! Ta povídka o ženské, jak zabila svýho starýho mraženou kýtou a pak dala předmět doličný sníst policajtům, to mě vážně dostalo!“ Budiž, budiž, kategorie literární kritiky ještě nejsou vytříbené… ale to přijde… nechme je číst… to přijde…
„Pane profesore, Rozpůlený vikomt, Doktor Jekyll a pan Hyde a Portrét Doriana Graye vlastně všechny zpracovávají stejný námět, že jo: dobro, zlo, dvojníky, svědomí, pokušení, společenskou morálku, všechno tohle, ne?“
„Ano.“
„Dá se říct, že Raskolnikov je ‚romantická‘ postava?“ Vidíte… ono už to přichází.

xxx
Pravé potěšení z románu tkví v paradoxní důvěrnosti mezi autorem a mnou…
Osamělost tohoto psaní totiž potřebuje, aby můj vlastní němý a osamělý hlas text vzkřísil.
Profesor je tu jen jako dohazovač. Přišel čas, aby se po špičkách vytratil.

The post Daniel Pennac. Jako román se čte jedinečná kniha o čtení first appeared on Čítárny.

Jestli máte rádi Foglarovky, Rychlé šípy nebo prostě jen pořádné klukovské dobrodružství, tahle knížka je přesně pro vás. Jaroslav Foglar a Dobrodružství v Zemi nikoho. Kniha vyšla poprvé v roce 1969 a pořád patří k těm nejnapínavějším a „modernějším“ foglarovkám. Není to jen o skautských oddílech,  je to o partě kluků z města, kteří objeví za humny něco, co vypadá skoro jako divoký západ.

O čem je Dobrodružství v Zemi nikoho?

Jednoho podzimního večera Vláďa Denk zachytí zvláštní blikání baterkou z oken naproti. Morseovka! Zpráva o nějakém tajném pátrání kdesi za městem. S kamarádem Vinckem se rozhodnou přijít tomu na kloub. Stopují dva neznámé kluky (Bóžu a Pepína) a dostanou se do krajiny opuštěných lomů, propastí a skal – místa, které pojmenují Země nikoho.

Tam se skrývá opravdové tajemství: vzácné zkameněliny obřích trilobitů.
Ale není to jen o hledání pokladu. Jsou tu rivalitní kluci z klubu Ontario se svou vývěskou a vlastními pravidly. To jsou nebezpeční starší kluci zvaní Zelené vesty. A přichází zákazy od rodičů, noční výpravy a situace, kdy se země pod nohama opravdu propadá. Přátelství se tady rodí těžko, zrádně a napínavě. Přesně tak, jak to mezi správnými kluky bývá.

Jaroslav Foglar popisuje klukovský svět, kde nejsou jen „dobří“ a „zlí“. Každý má své důvody, své chyby a svoje tajnosti. A právě proto to funguje.
Když si představíte, že místo mobilů máte baterky a místo her na počítači skutečné lomové jeskyně, nic lepšího vás nemůže potkat.

Kterou knihu pane Foglare máte nejraději?
Jaroslav Foglar: Dobrodružství v Zemi nikoho. Texty vznikaly na jedné vysoké skále za Pikovicemi, kam jsem se vyškrabal a pozoroval odtud kraj kolem Sázavy. Psal jsem tam s nesmírnou chutí.“
Jaroslav Foglar v rozhovoru

Proč si Foglarovku přečíst?

• Máte rádi pátrání a tajemství? Tady jich je opravdu plno.
• Budete v partě kluků, kde se vám bude velmi líbit.
• Naučátev se sami rozhodovat a nést následky dobré i špatné.

Existuje i dobře namluvená audiokniha (čte Lukáš Příkazký).

The post Foglar. Dobrodružství v Zemi nikoho. Nejlepší Foglarovka pro kluky first appeared on Čítárny.

Vladimír Páral (10.8. 1932 Praha – 10.8. 2026) byl vizionář. Vynikající nadčasový futurologický román “Válka s mnohozvířetem” (1983), o principech totalit a stupidních státních zřízení, je dnes téměř zapomenut. Nicméně aktuálnost a nadčasovost příběhu vynikne zvláště se spisovatelským talentem Páralovým . Právem se román řadí ke klenotům české beletrie.

Páral a jeho varování z hnědého zamoření

Svět ohrožuje hnědý smog, valící se na města, který nakonec všechno pohltí.
Nastává katastrofa, stav pandemického zamoření. Po několika dnech se hnědou mlhu – masit podaří likvidovat, ale zůstává hnědý prach a strach.. Lidé si postupně uvědomují, že hmota, která má inteligenci se proměnila v lidského parazita tzv. multibestia incorporata (mnohozvíře vtělené).

Hnědá nemoc u lidí vzniká pomalu a nenápadně.
Infekce se vznášé úplně všude. Člověk ji získává vdechováním masitem prosyceného vzduchu, pak úmyslnou konzumací masitové kaše nebo rychloprachu.
Masit je hnědá inteligentní hmota vzniklá ze špinavého životního prostředí
Nemoc pak aktivuje u lidí pudové ovčí chování a rapidně snižuje IQ.
Lidé preferují agresívní chování, sex, neustálou žravost, konzum a lenost. Rozvíjí se stupidita.
S duševní proměnu se mění i tělo, napadeným lidem vyrůstají na těle hnědé výrůstky.
Postižení se stávají sobečtějšími, agresivnějšími, závislými. Propadají samolibosti a často se svého stavu ani nechtějí zbavit.
Boj se přesouvá dovnitř a člověk musí bojovat sám se sebou.

Nemoc se léčit dá, ale je třeba svobodného rozhodnutí. A to, jak známo, bolí.
Mnoho lidí, otupených prázdnotou, konzumem, léčbu odmítá a dobrovolně používají drogu tzv. masit v podobě suchého prášku. Jen málo z nich se dokáže ze závislosti vymanit.
Lidé nad nemocí vítězí díky vůli, sebekázni, požívání zdravého rozumu díky technikám blízkým autogennímu tréninku. Ale nakonec se stejně z ničeho nepoučí a život pokračuje ve stejných kolejích.

Pokud se do knihy začteme zjistíme, že Vladimír Páral se inspiroval nejen Karlem Čapkem (Bílá nemoc, Válka s mloky), ale také Lemem (Solaris), Huxleyem (Překrásný nový svět). Rovněž stopy z příběhu Stevensona Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda.
Oproti klasickým dystopiím 20. století není v centru pozornosti dokonalý totalitní systém.
Autor popisuje systém, fungující díky mnoha stupidním rozhodnutím úředníků a které jsou většinou akceptovatelné. Podobně jako za tzv. pandemie Covidu.
Párala víc zajímá co se děje uvnitř člověka, když na něj začne tlačit vnější katastrofa. Ať už skutečná nebo uměle vyvolaná. Zajímá ho, jak funguje autocenzura, strach, stádní jednání a hysterie.

Z čeho vycházel autor při psaní románu?
Bere Čapkův model a posouvá ho do reálného československého prostředí 80. let. Přidává ekologickou naléhavost, která vycházela z každodenní zkušenosti se severočeským smogem. A především mění směr útoku: z vnějšího nepřítele na vnitřního. „Mnohozvíře“ není jen živá hmota ze znečištění. Je to všechno to, co v člověku dřímá – lenost, sobectví, závislost, ochota vzdát se vlastní vůle

Vladimír Páral / Válka s mnohozvířetem / Československý spisovatel, 1983

Výpisky z knihy:

“My: Naše síla je v mozcích a srdcích, v bílém lidském spojení. Tím jsme vždycky vítězili a budeme vítězit. zvítězíme určitě.
Já: Ano, když se člověk nevzdá a usilovně a vytrvale… ale někdy mám takovou hnědou chuť jen tak si lehnout na záda a prostě nechat všecko plavat. Nebo mě zas popadne taky hnědý vztek…”

PŮVOD HNĚDÉHO MNOHOZVÍŘETE Multibestia incorporata je podle nejnovějších výzkumů mnohem starší, než se dosud předpokládalo – snad dokonce o celá tisíciletí a sahá až do úsvitu lidských dějin!

Mezi extrémisty se dokonce objevili radikální stoupenci MZV a založili takzvanou „Hnědou brigádu“, která má na svém kontě již řadu teroristických aktů a únosů.

MODERNÍ ČLOVĚK, hnán horečným (a neurotizujícím) spěchem, stihne za den takovou spoustu věcí, že vlastně na žádnou už nemá čas – na radost pak nejméně.

Tohle bylo asi vždycky. To zvíře sedí uvnitř v lidech – v nás všech – a jen čeká, jestli je pustíme ven.

ZEŠÍLEVŠÍ HMOTA? Rozbor nebývale obrovitých chuchvalců hnědé masy, která se v městě Leeds, středisku britského ocelářského průmyslu, nahromadila do několikametrových závěji, potvrdil vědcům jejich obavu. V tomto řídkém hnědém rosolu “typu Leeds” objevili mikrostrukturu připomínající zhoubný růst a bujení buněk rakoviny v lidském těle. Pro hnědou hmotu proto navrhli nový název “Kancerit”. Její původ z odpadních hmot všeho druhu vyjadřují dřívější názvy “degrad”, “destrukt” a “dekomposit”, její hnědou barvu sovětský název “skoričmass”, angloamerický “brownit” a německý “braunit”, rozpínavost jejího růstu “expandit”, její šílené bujení “entropin”, “chaotit”, ale vyskytly se i návrhy pojmenování “idiotin” a “katastrofit”… Stále zřejmější je však společný původ i vývoj všech jednotlivých forem této zamořující masy, pro niž zůstává nejpoužívanější původní název “masit”.

Celý město je teď už skrznaskrz tak bílý, až z toho někdy začíná bejt horor, tak třeba v naší samoobsluze – když si řeknete o kilo krvavý tlačenky, všecky prodavačky vás začnou naléhavě upozorňovat, že zrovna došly čerstvý jogurty a acidofilní mlíko. Jak si řeknete o kartón cigaret, hned se kolem vás nachomejtnou nejmíň dvě ženský a šíleně taktně vám začnou rozmlouvat kouření, ale taky mě už párkrát zvaly dokonce k sobě domů „na malé přátelské posezení při čaji, které vám vyjasní spoustu věcí“. A koupit flašku rumu se dá jenom večer v prázdným kšeftě – jinak by nastalo srocení lidu.

V jižních zemědělských oblastech USA je hnědá nemoc společensky deklasující podobně jako barevná pleť, kdežto na zdech domů v newyorském Manhattanu přibývají každou noc hesla Hnědé je krásné – „Brown Is Beautiful“.

U nás v Městské knihovně se hnědé nemoci nedaří – zvíře zřejmě nerado lidi, kteří čtou a přemýšlejí? –, my knihovníci jsme skoro všichni v pořádku, ale horší je to se čtenáři. Počet půjčovaných knih prudce klesl, docházejí jen nejvěrnější… a zdaleka už ne všichni.

Já fanatiky nerad, chci věřit v rozum… který však na naší planetě bohužel pořád ještě jaksi nestačí.

Celé vědomí mi sklouzlo do spodní půlky těla. Dívám se na svůj životní sen a myslím přitom na žrádlo, chlast a nahou ženskou v posteli.

Přestaňme se k radosti chovat jako tupí ignoranti, jako automobilisté drtící pneumatikami kvetoucí louku.

HOREČNÝ VÝZKUM HNĚDÉHO CIZOPASNÍKA se rozbíhá všemi směry, jak naznačuje již celá řada jeho pojmenování, například Desomat, Carnefix nebo Bodymassite. Německý profesor Dr.phil. Dr.med. Dr.chem. Dr.rer.nat. Wolfram Prandt navrhl název Niedrigit, jímž chce postihnout cizopasníkův nutkavý vliv na člověka směrem k nízkým (niedrig) činnostem, kdežto profesorovi žáci prý říkají parazitu prostě „der braune Teufel“, neboli „hnědý čert“. Obdobně vznikly dřívější názvy Descendit, Deviant, Skoričzvěr, Animalit, Agresit a Bestialit, protilidské působení cizopasníka mu vyneslo jména Degradit, Ahuman, Antispirit a Malformit. Český název Dualit se snaží vystihnout dvojí charakter parazita, který sice u všech lidí vykazuje společnou podobu, ale zároveň u každého jednotlivce nabývá individuálních rysů, jimiž svého nositele stále silněji ovládá. V každém případě nutno varovat před těžce postiženými, kteří mohou být vůči svému okolí nebezpečně agresívní.

DNES JIŽ BEZPEČNĚ VÍME, že růst mnohozvířete je značně urychlován nadměrným požíváním potravin (zejména těžkých, tučných a kořeněných mas), nápojů (obzvláště alkoholických), dále pak kouřením tabáku a nezřízenou sexualitou. Nezapomínejme však, že mnohozvířeti v sobě vydatně pomáháme nejen nedostatkem tělesného pohybu, nýbrž i stavy nehybnosti duševní, jako je lhostejnost, apatie, nuda, pohodlnost a útlumy všeho druhu. Méně známé, ale důležité vědět je, že mnohozvíře se člověka nečekaně rychle zmocňuje při vzteku, závisti a zášti.

V USA A ZÁPADNÍ EVROPĚ některé vlády i takzvaný „velký tisk“ zaujímají v řadě případů váhavé postoje – zejména před volbami – s ohledem na vysoké procento „hnědých“ voličů. Současně se počínají objevovat i tolerantní a liberální názory, že MZV je prostě „příznak technologické doby“, „produkt technického pokroku“, „civilizační nezbytnost“, „výraz svobodné volby individuální osobní barvy“, „zhmotnění potlačovaných složek lidské přirozenosti“, atd., atd.

TELEVIZE A MNOHOZVÍŘE se v mnoha případech podporují! Je to především pasivita televizního diváka umožňující nerušený růst MZV, který dále posiluje i obvyklá a nadměrná konzumace jídel a nápojů při každodenním a celovečerním sledování obrazovky. Zejména nenáročné pořady (opakovaná vystoupení hvězdných stálic populární hudby nebo primitivní příběhy se snadno předvídatelným a ovšem zásadně vždy dobrým koncem) svým ukolébávajícím vlivem vytvářejí příznivé klima pro MZV, které snadno a zcela ovládne diváka obzvláště při přenosech fotbalových, hokejových a boxerských zápasů.

Oproti tomu léčebný vliv na hnědou nemoc mají pořady literární, vážná hudba, hodnotné filmy a relace naučné a populárně vědecké. V této souvislosti uvádíme ještě zjištění reportéra deníku Večerní Praha, že zatímco návštěvníci koncertních síní jsou výhradně „čistě bílí“, jeví se diskotékové tančírny naopak přímo hnízdištěm MZV.

Naše síla je v mozcích a srdcích, v bílém lidském spojení. Tím jsme vždy vítězili a budeme vítězit. Zvítězíme určitě.

The post Vladimír Páral. Nadčasová bílá válka s hnědým mnohozvířetem first appeared on Čítárny.

Anne Franková měla pouhých jedenáct, když potkala svou tajnou lásku. Jmenoval se Peter Schiff. Bylo mu třináct a bylo něco starší. Zdál se jí dokonalý. Nebyl to Peter van Pels z Tajné přílohy, ale chlapec z jejího dřívějšího života, než se všechno, ale úplně všechno změnilo.

Před žlutými hvězdami, skrýváním a strachem byla Anne prostě mladá dívka, která byla zamilovaná do chlapce, kterého potkala v Amsterdamu v létě 1940.

Anne ho podrobně popsala.
Psala s intenzitou, kterou může mít jen teenager. Ve svém deníku ho označila za krásného, ​​vysokého a štíhlého. Všimla si jeho tmavých vlasů, jeho „nádherných hnědých očí“ a špičatého nosu. Ale byl to jeho úsměv, který opravdu upoutal její pozornost.

Napsala, že díky jeho úsměvu vypadal „nezbedně a zlomyslně“. Díky tomuto detailu se zdál být skutečný a živý každému, kdo po letech četl její deník. Pro Annu byl Peter vším, co si myslela, že by měl být chlapec.

Šedesát pět let po válce se historici a čtenáři ptali, kdo je tento záhadný chlapec.
Zatímco Annin příběh se stal nejslavnějším popisem holocaustu, Peter Schiff se zdál být zapomenut. Pak v roce 2009 muž jménem Ernst Michaelis četl knihu o Anne Frankové a všiml si jména Peter Schiff.

Vzpomněl si na kamaráda ze školních let v Berlíně, než odjel do Anglie. Při prohledávání jeho starých věcí našel fotografii z roku 1939. Byla na ní chlapec s klidnou, vážnou tváří, přesně jak ji popsala Anne.

Ernst dal fotografii do domu Anny Frankové v Amsterdamu a svět poprvé viděl „Petel“.
Pro historiky to byl silný okamžik. Pohled na jeho tvář způsobil, že deník působil ještě reálněji. Připomíná nám, že to nebyly jen postavy smutného příběhu, ale skutečné děti s přátelstvím, zamilovaností a sny, které byly náhle přerušeny.

To, co se stalo Petrovi, je stejně srdcervoucí jako to, co se stalo Anne. Stejně jako mnoho dalších se Peter a jeho rodina snažili uniknout rostoucí nenávisti v Německu přestěhováním do Nizozemska. Věřili, že v Amsterdamu budou v bezpečí, ale nacistická okupace zasáhla i je.

Peter byl nakonec zatčen a deportován. Zatímco Anne zemřela v Bergen-Belsenu, Peter byl poslán do Osvětimi.
Záznamy ukazují, že tam zemřel v roce 1945, když válka končila. Bylo mu pouhých osmnáct.

Příběh Anne a Petra nám připomíná nejen zrůdnost německého nacismu, ale také obyčejné ztracené životy. Často se zaměřujeme na čísla holocaustu, miliony lidí, kteří zemřeli, ale dívčí první láska to dělá osobní. I za války byly děti stále jen dětmi.

Stále cítili motýly v břiše, stále si psali poznámky o svých zamilovaných a stále se těšili, až uvidí určitý úsměv.

Anne nikdy netušila, že její deník budou číst lidé po celém světě. Nikdy také netušila, že její soukromá slova o „rozpustilém“ chlapci jednoho dne pomohou uchovat jeho památku.

Dnes, když navštívíte Dům Anne Frankové nebo si přečtete její deník, můžete vidět Peterovu fotku a vzpomenout si na chlapce, který dal Anne důvod k úsměvu během některých z nejtemnějších let historie.

Příběh Anne a Petera nám připomíná, že každý člověk ztracený v historii měl jméno, tvář a někoho, komu na něm záleželo.
Nikdy bychom neměli dovolit, aby se lidé stali pouhými „čísly“. Aby znovu zvítězila psychopatická touha po válce  a barbarskému zabíjení lidí.
A to v dnešní digitalizující době totalitní a stále víc válečné Evropské Unie je víc než aktuální.

The post Anne Franková a Peter Schiff. Znáte jejich tragický osud? first appeared on Čítárny.

Existují dvě velmi podobné knihy, které psychologicky rozebírají kruté chování a podstatu lidské povahy v neočekávané extrémní situaci. Vichřice na Jamajce a více slavný Pán much. Obě knihy se zabývají tématem nevinnosti dětí, které se v nepřítomnosti dospělých a kontaktu s novým světem projeví jako amorální, kruté, schopné nepochopitelného násilí.

Kruté chování a dětská nevinnost

Takový mýtus, který je známý z viktoriánského doby, např. z dobrodružného románu “The Coral Island” (1858) od R. M. Ballantyneho.beletrie
V něm se jedná o příběh tři britských chlapců (Ralph, Jack a Peterkin), kteří ztroskotají na pustém korálovém ostrově v Pacifiku. Díky vynalézavosti a přátelství přežívají, bojují s kanibaly a piráty a nakonec se zachrání. Velmi optimistický dobrodružný příběh o civilizovanosti a statečnosti.

Samozřejmě inspirace románem Robinson Crusoe z roku 1719 je naprosto zřetelná.
Ale i tento příběh robinsona Alexandra Selkirka má původ v knize Henriho Pitmana, který popisuje útěk z nucených prací na ostrově Barbados v roce 1687.

Román Vichřice na Jamajce (originál A High Wind in Jamaica, 1929, česky 1931)
od velšského spisovatele Richarda Hughese vypráví o skupině britských dětí z plantáže na Jamajce.
Po hurikánu a následném zemětřesení je rodiče pošlou lodí do Anglie. Loď přepadnou piráti, děti se omylem ocitnou na jejich lodi. Tam se postupně začíná projevovat jejich schopnost manipulace i neuvěřitelná lhostejnost ke smrti a vraždě. Piráti oproti nim působí relativně dobromyslně a bezradně. Hughes ironicky a psychologicky zobrazuje dětskou psychiku jako ryze egoistickou, naprosto odlišnou od viktoriánských ideálů.

Román Pán much (Lord of the Flies, 1954)
od Williama Goldinga je známější alegorie o skupině chlapců uvízlých na ostrově bez dospělých.
Aby přežili, snaží se vytvořit řád, ale rychle upadají do rituální násilné brutality, což ukazuje na temnou podstatu lidské povahy, protože lidskost je vlastnost naučená a projevuje se pokud jsou k tomu vytvořeny podmínky.

Po přečtení obou knih je jasné, že Golberg zcela okopíroval knihu Hughese.
Spisovatel Truman Capote to dokonce označil za přímé převzetí tématu a motivů.

William Goldin. Nýmand! Pán much? Ten román je jednou z největších literárních krádeží naší doby. Golding dostal tu cenu za to, že kompletně vykradl román Vichřice na Jamajce. Téma, zápletku i charakteristiky postav.
Truman Capote

Rozdíly obou podobných příběhů jsou jen v tónu a formě.
Hughes je sarkastický, s dobrodružným rámcem a důrazem na dětské egoistické chování.
Golding je mnohem temnější a jeho příběh je alegorií o společnosti a věčném zlu v člověku.

Oba romány však rozhodně patří ke klíčovým dílům 20. století, které zásadním způsobem mění zažitou jednostrannou představu o dětské čistotě a nevinnosti.

The post Kruté chování dětí v extrémních situacích ve světových románech first appeared on Čítárny.