Francis Bacon (1561 – 1626 ) napsal svůj utopický román Nová Atlantida pravděpodobně roku 1623. Publikován byl rok po autorově smrti (1627) jeho kaplanem, přítelem a literárním exekutorem Dr. Williamem Rawleym. Dílo bylo nedokončené. Fakticky jde o krátkou utopickou povídku, která slouží hlavně jako rámec pro Baconovy myšlenky o vědě a ideální společnosti.

V předmluvě toto dílo Rawley charakterizuje jako:
„myšlenku, kterou můj pán napsal proto, aby v ní představil vzor a popis akademie založené k vytváření velkých a obdivuhodných děl sloužících lidem ke štěstí a nazvané Šalamounův dům či Společenství díla šesti dnů.“
To koresponduje s jeho životní myšlenkou „obnovení“ vědění tak, aby sloužilo praktickému ovládnutí přírody ku prospěchu lidstva. Viz jeho citát „vědění je moc“.

Kniha začíná tím, jak evropská obchodní loď pluje z Peru do Číny přes Tichý oceán.
Po pěti měsících silných východních větrů a bouře se posádka ztratí, docházejí jim zásoby jídla a vody. V zoufalství se modlí k Bohu.
Najednou spatří na obzoru neznámý ostrov. Přistávají na ostrově Bensalem (hebrejsky „syn míru“).

Místní je přijmou s velkou pohostinností, ale přísně kontrolovaně – karanténa, omezení pohybu.
Vyprávějí jim o své společnosti:Bensalem je křesťanský ostrov (křesťanství sem přišlo zázračně brzy po nanebevstoupení Krista – pilíř světla s Biblí a dopisem apoštola Bartoloměje).
Společnost je mravně čistá, rodinně založená (slaví „Feast of the Family“ – velkolepou oslavu plodnosti a rodiny), tolerantní k Židům (postava Joabina).
Nejdůležitější institucí je Salomonův dům, také nazývaný „Kolej Šesti dnů stvoření“. Je to jakási státní vědecká akademie, „oko království“.
Bacon popisuje typ morální, slušné a přátelské utopické společnosti. Které vládne demokraticky volený parlament s panovníkem, v níž existuje organizovaná vědecká společnost, známá jako Šalamounův dům. Ten vede Prozřetelnost a zabývá se zkoumáním záhad mezi nebem a zemí a dobročinných využití.

Skupina vědců („otcové“) zde provádí systematický výzkum přírody.
Vědci každých 12 let vysílají tajné „obchodníky světla“ do celého světa, aby sbírali znalosti, knihy, vynálezy a vzorky, zatímco ostrov zůstává pro svět skrytý.
Popisují se různé vědecké metody, laboratoře, experimenty: výroba nových látek, léčiv, umělých kovů, prodlužování života, ovlivňování počasí, optické přístroje, zvukové technologie atd.
Cílem je „rozšíření hranic lidské říše nad přírodou“ a „ulehčení lidského údělu“.

Rozdíl v chápání knihy v době vzniku (17. století) a dnes

V době vzniku (17. století) byla kniha vnímána jako vizionářský manifest moderní vědy a propagace Baconova programu reformy vědění (z Novum Organum a The Advancement of Learning).
Salomonův dům byl přímou inspirací pro založení Royal Society v Londýně (1660) První národní vědecké společnosti. Členové ji brali jako ideální model státní podpory vědy.
V 17. století byla chválena jako optimistická vize, jak může věda (empirická, experimentální, užitečná) přinést pokrok, mír a blahobyt. Bacon v knize ukazuje, že věda a pravá víra se nevylučují, ale vzájemně podporují.
V 17. století byla Nová Atlantida hlavně nadějný plán na lepší svět skrze vědu.

Dnes (21. století) je dílo interpretováno jako předchůdce vědeckých utopii a sci-fi.
Mnozí vidí ve společnosti Bensalemu pokročilou technokracii a zřejmé dystopické prvky. Vědci mají obrovskou moc, společnost je silně kontrolovaná, izolovaná od světa, věda slouží především utilitárním cílům, nikoli čistému poznání.
Společnost v knize ovládají nezdravé vědecké ambice s propagovaním jediné vědecké pravdy. Ta ovšem nemusí být stanovena na základě opakovaných experimentů, ale na základě shody vědců.
Dnes je Nová Atlantida spíš podnětný text, který vyvolává debaty o roli vědy ve společnosti, etice výzkumu, vztahu vědy a moci nebo vědy a přírody.

Bacon viděl cíl vědy nejen v poznání, ale v aktivním ovládnutí a přetváření přírody ku prospěchu lidstva.
Příroda, podle Bacona, není něco, co máme uctívat nebo s čím máme žít v harmonii (podobně jako u mnoha antických nebo středověkých myslitelů), ale „protivník“, kterého je třeba dobýt, zkoumat, mučit experimenty a donutit odhalit svá tajemství.

Známá je jeho formulace z knihy Novum Organum.
„Ať lidský rod získá zpět své právo nad přírodou, které mu náleží božským odkazem.“ 
Věda má sloužit k „rozšíření hranic lidské říše nad vesmírem“ a k „ulehčení lidského údělu“.

Tuto myšlenku rozvíjí i v utopii Nová Atlantida, kde ideální společnost ovládá přírodu díky vědeckému institutu.
Tzv. “Solomonův dům“ produkuje nové druhy, léky, materiály atd.

Francis Bacon (*1561 – 9. dubna 1626 )
1. vikomt St. Albans, baron z Verulamu, anglický filozof, právník, státník, esejista a jeden z nejvýznamnějších myslitelů raného novověku.
Narodil se v Londýně jako mladší syn sira Nicholase Bacona, lorda strážce pečeti královny Alžběty I.
Studoval na Trinity College v Cambridge (od 1573), kde se znechutil tradiční aristotelskou filozofií, kterou považoval za neplodnou.
V letech 1576–1579 pobýval ve Francii v doprovodu anglického velvyslance.
Po otcově smrti se vrátil do Anglie s omezenými finančními prostředky, což ho provázelo celý život.Bacon vystudoval práva, stal se poslancem, advokátem a významným politikem.
Za vlády Jakuba I. dosáhl vrcholu: byl generálním prokurátorem, lordem kancléřem Anglie (1618–1621) a získal tituly barona Verulamského a vikomta sv. Albana.
V roce 1621 byl obviněn z korupce (přijímání úplatků), odsouzen, zbaven úřadu a uvězněn (brzy omilostněn, ale bez plné rehabilitace).
Poslední léta věnoval psaní a vědeckým experimentům.
Zemřel 9. dubna 1626 v Highgate u Londýna na zápal plic. Pravděpodobně po experimentu s uchováváním masa ve sněhu, při kterém se nachladil.

Baconův odkaz:
Položil základy moderní vědy: důraz na experiment, indukci a užitečné vědění místo spekulací a současné tzv. shody vědců.
Jeho myšlenky ovlivnily Descarta, Newtona, celou vědeckou revoluci a osvícenství.

„Vědění je moc.“
„Mlčení – ctnost hlupáků.“
„Nejlepší zbraní je zdržovat se mimo dostřel.“
„Peníze jsou jako hnůj – nejsou dobré, dokud se nerozmetají.“
„Rozumná otázka je polovinou moudrosti.“
„Některé knihy je třeba ochutnat, jiné pozřít, ale jen málo jich žvýkat a důkladně strávit.“
„Pokud člověk začne s jistotami, skončí v pochybnostech; ale pokud se spokojí s tím, že začne s pochybnostmi, skončí v jistotách.“
„Čtení činí člověka plným, rozhovor pohotovým a psaní přesným.“
„Neexistuje vynikající krása, která by neměla v proporcích jistou zvláštnost.“
„Naděje je dobrá snídaně, ale špatná večeře.“
„Čas je největším novátorem.“
„Ctnost je jako drahokam, nejlépe vynikne, je-li prostě zasazen.“
„Muži se bojí smrti jako děti tmy…“

Parafráze: „Nature, to be commanded, must be obeyed.“
„Přírodu lze ovládat jen tehdy, když jí posloucháme, tedy když ji respektujeme.“

The post Francis Bacon. Utopická Nová Atlantida o ideální společnosti z roku 1627 first appeared on Čítárny.

Naše skvělá kamarádka, spisovatelka a organizátorka, milovaná Zorka Šimůnková zemřela. (*27.6.1965. Praha – 12.4. 2021. Praha)
Bohužel, náš neméně milovaný, její muž Pavel Kukal mi tuhle těžko uvěřitelnou zprávu nemohl vyvrátit…

Mám psáti o sobě
Zora Šimůnková

Mám psáti o sobě –
a nic mě nenapadá…
Jsem jenom voda,
která padá do zahrady slov.
Nevzejde každá sazenice:
růží je málo, kopřiv více…
Ne každý prsten ryzí kov…

Zoru jsem poznal v Poetické kavárně Obratník v Praze na Smíchově. Dnes, kdy se nesmíme scházet, zní následující čísla jako fantasmagorie.
Obratník jsme otevřeli s manželi Polákovými 28. ledna 2002 a 7. listopadu proběhl pilotní program s názvem Večer přiměřených depresí jako naše 126. akce toho roku! Za tím zvláštním názvem stál barman Láďa Jirotka, který přiléhavě označil naše počínání s dívkou, která si říkala “moue”, což znamená přeloženo z francouzštiny úšklebek, když shlédl přípravu nového programu. Já jsem tehdy hledal osobnosti, se kterými bych vybudoval pravidelné pořady pro skupiny lidí, které by se okolo těchto osobností nabalovaly. Zorka myslím na prvním večeru nebyla, ale už 16. listopadu 2002 je uvedena v Poetickém maratónu, který jsme v Obratníku uspořádali. Takže už jsme se znali. Zorce bylo tehdy 37 let.

Večer přiměřených depresí byl plánován jako pravidelný měsíční program a jako takový se odehrál za porodních bolestí v lednu, únoru i březnu 2003.
Proč porodních bolestí? Protože zmíněná moue se projevila jako krajně nespolehlivá, vypařila se jak pára nad hrncem a pak ji snad dokonce hledal i Interpol. Z její pohledné tváře zůstal jen úšklebek nad programem, se kterým jsem si nevěděl rady. Tehdy se mi Zorka nabídla, že by tento pořad pod již existujícím názvem ráda uváděla. Původně jsem o jejích organizačních schopnostech pochyboval, ale projevit se člověk může jen, když mu dáte šanci a
Zorka se nejenom osvědčila, ale dokázala Večer přiměřených depresí proměnit ve svůj charismatický konceptuální životní program.
Párkrát si to vyzkoušela a od 4. dubna 2003 se prakticky měsíc co měsíc konal Večer přiměřených depresí už pod jejím vedením, a to i poté, co jsem skončil v Obratníku já, i poté, co ho Polákovi prodali a stala se z něj Symbiosa, a zůstal na této adrese celých devět let.

Mělo to ovšem trvat ještě mnohem déle…

Zora Šimůnková se mezitím stala uznávanou autorkou i nepostradatelnou osobností na pražské literární scéně.
Vydala tři knihy, pořádala nebo se podílela na velkém množství akcí jako Literární vysočina, každoroční Den poezie, tvorbě literárních webů Totem, Písmák atd., účastnila se literárních soutěží, aby posléze zasedla i v jejich komisích, stala se členkou Obce spisovatelů… Ten výčet by byl tak veliký, že odkazuji zájemce na její stránky a stránky Večera přiměřených depresí, které jsou na internetu.

O čem vlastně takový Večer přiměřených depresí byl.
Zora dala dohromady program z lidí, kteří se jí předem přihlásili a udržela správný formát zhruba sedmiminutového příspěvku na každého. Vzhledem k tomu, jak jsou mnohé takové excentrické bytosti „spolehlivé“ a jak se na scéně někdy projevují, dokázala program nejenom zázračně trvale udržet, ale i vzácně vybalancovat na scéně. Nelze ani vyjádřit, kolikrát dodala odvahu těm, co se psaním koketují či začínají a poskytla povzbuzení těm, kteří s ním spojili svůj osud.
Součástí byly i hudební a jiné složky večera (například tombola). Celkově to byl velkoryse otevřený a přátelský koncept, kde vedle sebe vystupovali začátečníci s profesionály, aniž by se někdo nad někoho povyšoval. A nad vším bděla vytrvalá a trpělivá Zora. Myslím si, že v Praze prakticky neexistuje „básnicky bydlící tak člověk“, který by těmito večery neprošel.

Vyjmenovat ty lidi nejde, protože jich bylo vysoko přes tisíc.
Když zmíním třeba Janu Jiráskovou, Sašu Gr., Petra Musílka, Radanu Šatánkovou, Jakub Čermák, Jarmilu Hannah Čermákovou, Martina Zborníka, Pavla Veselého, Radka Lehkoživa, Kateřinu Marinovou, Sašu Nyklíčkovou, Lucianu Klobušovskou, Sašu Kirilova, Martinu Holánkovou, Davida Pilowa, Anitu Wagnerovou, Zitu Malaníkovou, Anku Kaczmarskou, Claudii Adlhoch, Hanku Kymrovou, Martinu Bittnerovou, Jardu Schnercha, Pavlu Kapitánovou, Kamila Marcela Hodáčka, bude se oprávněně cítit nepřipomenut Gaco Novomesský, Paul Merild, Ondřej Linhart a kapela Vasilův rubáš, Jitka Bařinová, Roman Štechmiler, Agnes Kutass, Anna Lupienska, Tomáš Němec, Vladimír Franče, Aneta Cermanová, Bohouš Vaněk Úvalský, Eva Horká, Klára Hůrková, Mike Hackman, Josef Straka, Jirka Fučíkovský, Helča Skočová, Shaana, Zuzana Zárubová, Michal Schořálek, Aleš Misař, Janele z Liků, Monika Silberová, Roman Szpuk, Petr Maděra, Petr Pele, Milada Lamasová, Helena Heluli Jarošová, Pavel Herot, Milan Erben… A to nechtějte vědět, jak bych to schytal od Jany Kyblíčkové a Petra, Izáka a Františka Nejedlého. Proto se omlouvám Petru Payneovi, Pavlu Holadovi se skupinou Daryl Green, Věře Dumkové, Míše Kotlíkové, Básněnce, Vladimíru Skalskému, Petru Suchanovi a dalším a dalším, které jsem nemohl jmenovat na prvém místě a úplně všem, kteří tady měli být připomenuti. Když připojíte další jména, budu jen rád.

Ale zpět k Zoře. Když jsem byl po létech, v roce 2012, osloven Hanou Müllerovou k záchraně a nastartování jejího podniku Jiný kafe na Žižkově, přivábil jsem Zorku s jejími „Depkami“ i tam a stal se z toho jeden z páteřních programů tohoto klubu a vydrželo to dalších šest let. Pak se Zorka s Depkami uchýlila do Slovenského domu, ale těch štací bylo celkově víc, zkrátka suma sumarum nevyšlo za posledních devatenáct let slunce, aby nespatřilo na Zemi Depky.

Pokud jde o Zorčin osobní život, k tomu nejsem povolán mluvit, ale vím, že rodina pro ni hodně znamenala. A ona pro ni. Pracovala v knihovně a měla dvě děti, bratra, dvě manželství a právě šťastné okolnosti ji daly dohromady s Pavlem Kukalem, což bylo spojení dvou literárních osobností a básnických duší.
Pavel díky Zoře zakotvil v přátelské, přívětivé rodině a životně pookřál. Je hrozně smutné, že to všechno mělo trvat tak krátce.

Zorko, moc Ti za všechno děkuji a bude na Tebe hodně lidí hodně dlouho vzpomínat.

Jakub Zahradník

Něco málo o mně / Zora Šimůnková

Narodila jsem se na konci června roku 1965 v Praze – Podolí. (Ale ještě dávno, dávno předtím, rok dva po válce, se moji rodiče seznámili na gymnáziu v Chotěboři. Máma tátu doučovala deskriptivní geometrii a on ji zase latinu.) Z porodnice si mě pyšní rodiče odvezli do bytu na Starém Městě Pražském, tam jsem prožila příštích 25 let svého života.

O dva a půl roku později, v lednu 1968, jsem se při hře s dřevěnými kostičkami dozvěděla, že se mi narodil bratr Pavel.

Do školy jsem to měla proklatě blízko, do oken naší třídy jsem viděla z balkonu. Zatímco všechny ostatní děti si, jak jsem věřila, užívaly cestou do vzdálenějších ulic spousty dobrodružství, já se s kamarádkami i dobrodružstvími musela rozloučit hned za školními vraty.

Když mi bylo necelých 15 let, přestěhovali jsme se na druhý konec Starého Města, do Betlémské ulice. Poprvé v životě jsem měla vlastní pokoj, vlastní stůl… Tahle idyla trvala deset let, během nichž jsem stačila vystudovat střední školu, být nepřijata na vysokou, a neodvolatelně nastoupit do pracovního procesu.

Snad proto, že tatínek byl historik, kryje se zlom ve společnosti s mou změnou osobní: vdávala jsem se 18.11.1989 (a rozvedla se přesně za deset let a jeden týden nato). Odstěhovala jsem se (bohužel asi navždy) ze Starého Města. Do Karlína, tam, „co Evropu odděluje viadukt“ , jak zpívá Ivan Hlas. A jednou přišla povodeň… a vzala, co jí kdo dal… od té doby mám v Karlíně pouze trvalou adresu.

V jednom zamračeném ránu na konci dubna 1990 se mi narodila dcera Pavla. Syn František přišel na svět o dva roky později během večerní srpnové bouřky.

O touze psát / Zora Šimůnková

Touhu psát jsem zcela určitě nasávala již s mateřským mlékem: na jedné fotce ležím coby miminko mezi knihami a psacím strojem. Tatínek mi prý, když jsem ležela v kočárku, knihami podkládal i hlavičku, abych si nekřivila páteř.

Oba rodiče byli literárně činní: zvuk psacího stroje doprovází celé mé dětství. Ani můj bratr se nevyhnul této linii, ale, narozdíl ode mě, začínal povídkami a pokračuje literární kritikou.

Bylo mi asi 11 let, když na školní akademii veřejně předčítali jednu z mých básniček.

Okolo mého 15. roku se touha psát někam schovala – možná do tisíců stran deníků, které jsem si od té doby nepřestala vést…

Znovu se objevila asi před osmi lety. Nejdřív jako sváteční návštěva: opatrně usedala na kraj židle, usmívala se pouze zdvořile… A pak najednou to přišlo: v hlavě mi vybuchla sopka – a miliony písmen se draly o slovo…

Poezie, ta si žije – černá můra, krev mi pije , psala jsem tehdy.

www.totewm.cz

The post Zora Šimůnková odešla do nebytí. Znal ji každý kdo četl poezii a Večer přiměřených depresí first appeared on Čítárny.

Jakub Čermák (*1986) je básník, muzikant, ke kterému se dokonale hodí zdrobnělé přízvisko „mladičký“. Ve starých Athénách by už zřejmě díky svým dobrým vyjadřovacím schopnostem a křehké blonďatosti sahal po prvních vysokých úřadech. V naší zemi to bude mít o něco těžší, ne však tak těžké jako ti, kdo se pokusí dostat pod povrch této zajímavé postavičky.

Při pokusech zjistit, zda někdo už někdo z tzv. oficiální sféry zareagoval na tvorbu Jakuba Čermáka (Resumé sedmnáct, Nakladatelství Šimon Ryšavý, Brno 2004), není možno přehlédnout celý jeden odstavec, ve kterém se jakýsi Matěj Stropnický z Literárních novin (LtN 2005/12)  vyjádřil následujícím způsobem:
„Mladý autor dosud publikující výhradně na internetových serverech Mladé víno a Totem, jejichž kontext je svou úrovní problematický… si většinou pouze hraje se slovy, někdy ale i s významy a výjimečně s pojmy…“
Tu máš, čerte, ránu z tarasnice!
Ve skutečnosti je Jakub Čermák už stálým autorem serveru Divoké víno, ke kterému snad mohou mít výhrady ti, co špatně slyší na jméno Karel Sýs, kterému však nelze vytknout nedostatečnou úroveň publikovaných textů.

Otázka, která se vynoří při četbě každého zdařilého dílka v hlavě protřelého knihomola, zní:
„Odkud opisoval? Kde čerpal inspiraci?“
Nenajde-li kritik včas odpověď, stojí tváří v tvář autorovi neozbrojen. „Nezná kontext, nechápe souvislosti!“ kolikrát se kritik probudil zbrocený potem, an zaslechl ve snu tento posměšek? Ano, stojíme na blatech. Stojím zde já, stejně i pan Stropnický, a před očima mám zvláštní začarovaný les, který mě láká, vzrušuje, baví a někdy irituje. Vidím před očima básníka, který už ve čtrnácti letech publikoval věty:

„Co máš v té tašce?“ zeptal se muž na ulici, aniž by pátral po smyslu hasnoucích lamp. „Co máš v té tašce?“ a já – nevěda, co odpovědět, napřáhl své ruce prázdné, jak se zdá prázná step plná slunce hřejícího zasněná křídla motýlů, vlnící se trávy a malých hříchů hranostajů…“

 Kdo by zde byl natolik krutý, aby připomínal, že hranostajové nežijí ve stepi, nýbrž v tundře, kde panuje častěji ukrutná zima nežli laskavé slunce? Jednalo by se o hnidopicha. Podstatnější je otázka: mohl to napsat sám? Čtrnáctiletý kluk? Je přece známo, že za každým Rimbaudem stojí jeho Verlaine… 
Jaké je to jméno skrývající se v pozadí jména Jakub Čermák, jak se jmenuje ta rozbuška, která z puberťáka vytvořila básníka, kdo mu dal dikci a propůjčil hlas? Je třeba jít po kořenu věci, poslouchat první zpěv, protože básníci rychle unikají z utkaných sítí…

Kriminalistická metoda velí vydat se po stopě všech udaných jmen a Jakub Čermák za sebou zametá stopy tak rychle, že by bylo příliš velkorysým mrháním příležitostmi přehlédnout dedikaci jedné z jeho prvních povídek Antoine de Saint Exupérymu.
Po zevrubném přečtení Čermákových prvních literárních pokusů se tato stopa ukazuje jako správná.
Od zjevné asexuality (či spíše potlačované homosexuality) Malého prince však Čermáka už od nejútlejšího věku odlišuje jistá vášnivost, která – třebaže vyjádřena slovy hladkými a oblými – hraničí až s brutalitou. Jako patnáctiletý se zamýšlí v jakési lyrizující mikropovídce Koupelna nad dosti naturalistickými tématy. Vidí předměty denní hygieny a hodnotí jejich vztah k tělu a k jeho krásám, stejně jako k ošklivostem. Ne, tady není nejmenší důvod k úsměvu, protože právě zde se rodí první programový manifest básníka Čermáka… Ručníky, ty nemohou vidět lidskou krásu, protože vidí příliš mnoho detailů, příliš mnoho výčnělků, skrytých míst. Aniž si to uvědomil, stanovil Jakub Čermák sám sobě kritéria vnímání, kterých se sám bude držet.

Hledá prostě krásu – ženskou krásu – a první vášnivé představy dospívajícího kluka se rozhoduje vyzpívat v duchu starých minnesangerů. On nekřičí, necítí bolest, nic ho nerve na kusy, je to spíše rozesmáté a rozjásané štěně, pro kterého je každý keř začarovaným lesem a každá procházka kolem domu dobrodružstvím.

Podzim na podlaze

plete si Morana

z  mokrých vlasů cop

a mrská  jím

satiry

obnažené do  půl kozla

na jihu zatím

kentauři

obnažení  do půl  koně

štěkají k obloze

kde spíš ty

do půl  luny

nedosvlečená

jenomže  od pasu dolů blata

a občas  bažina

probořený strop

v  rotundě sv. Hlíny

jsou horší hlíny

někteří  třeba  dbají norem

a z některých ani neuplácáš

člověka

svlékni  si k  patám pustiny

ať mám kudy k tobě

a rozsviť nad  blaty

abys mi byla  moje

chci ti spát pod vlasy

spolu  s vlky

 

(kolébat:

dvě černé oči má  Morana

často je nezavře do rána

dva  bílé prsy má  Morana

bolest je boulí slovem podaná)

Nahlédneme-li trochu pod lešení této ukázky necudným okem, které malého šikulu svléká, rozeznáváme budoucího rutinéra v nezvalovském duchu. Jakub Čermák ví, co dělá.
Nejde zde o hru se slovy, jak tvrdí Stropnický, je to vědomá a profesionálně dobře zvládnutá hra se čtenářem, respektive čtenářkou. Bylo by možná poněkud bulvárním, ale přece zajímavým doplněním toho článku, kdybychom se dozvěděli, kolik dívek se již nechalo těmito veršíky vlákat do Čermákova začarovaného lesa a ukolébat, aby následně vpadlo do mravkolevovy pasti.

Spisovatelé a básníci sami sebe nehledají den, ani rok. Je to dlouhý a náročný proces okouzlení životem či nějakými vnějšími vlivy z literární oblasti, a proto se není čemu divit, že i Jakub Čermák – nyní devatenáctiletý – se vydal na tuto cestu hledání nového výrazu. Objevují se první antiteze a skutečná překvapení.

měl po těle spoustu jizviček

jednou se ho v hospodě zeptali

od  čeho  že

tak jim to řek

jakože mezi chlapama

to prej  z něj onehdá  vyletěl

celej milion bílejch hvězd

Zaslouží-li za něco Jakub Čermák ostrou kritiku, jsou to právě jeho exkurzy do jazyka, který mu není vlastní, do českého dialektu. Je proto velmi dobře, že například redakce Divokého vína jeho texty opravuje a verze publikované na Totemu a v Divokém víně se liší o násilně vecpané ejkování, ve kterém snad autor i mluví, ale neumí psát.

Co se ale může stát nadanému fotbalistovi, který bude vytrvale čutat s otrhanými kluky ze sídliště? Taková otázka se naskýtá při četbě Čermákových reakcí na nejrůznější poznámky literárních ignorantů sdružených v tzv. redakci serveru Totem.

 Jakub Čermák začal brzy a úspěšně. V devatenácti má na svém kontě publikovanou sbírku a má dostatečný potenciál, aby upoutal pozornost profesionální sféry. Bohové mu nadělili vše, co si může přát. I pro něj však platí jako výstraha podobenství o hřivnách pohozených na hnojišti.         

Sepsal Filip Sklenář  (1978 – 2009)
Díky Filipe, za všechno!!

The post Jakub Čermák. Rozsviť nad  blaty, chci ti spát pod vlasy, spolu  s vlky first appeared on Čítárny.

Znáte legendární rýmovačku, kterou  napsal svého času filosof Egon Bondy (20. 1. 1930 – 9. 4. 2007)?
“Všechno je v prdeli, ve všední den i v neděli, jenom ty filmy sovětský, ty jsou vědecký.“
A kdoví, co si myslí v tom nebytí, když pozoruje, jak se dnes část pseudointelektuálů snaží znovu ideologizovat českou kultúru. Možná by hlavy dnešních demokratických monarchů opět namočil do jednoho ze svých výroků, že politika je nejnudnější věc na světě.

Bondy jako zenový mistr v galoších a igelitkou v ruce
Ať se to někomu líbí nebo ne, byl velkým znalcem kompozice a stylu a vždy byl otevřený ke svým žákům. Nemilosrdně a úpřimně. Nahrazoval tak často nezkušenost a blábolství docentek literatury, které by samy potřebovaly navštěvovat jeho hodiny.
Bondy často říkal: “Spisovatel potřebuje samotu a sitzfleisch, neboli plechový zadek.” Měl rád vytrvalost a zanícenost pro práci.

V 70. letech 20. století se stává guru psychedelické skupiny Plastic People of the Universe, která zhudebnila řadu jeho textů.
Sám napsal  na 40 básnických sbírek, vyšlo mu přes 20 knih s prózou, vydává řadu filosofických a politologických esejí, překládal Fromma, Lao-c´, Morgensterna, Ferlinghettiho.

„Výkon a spotřeba – to jediné se cení
Ve světě v němž sněj o uplatnění
a kdo nevěří na to omámení
moc brzo zjistí že už člověkem není
je jen nástrojem k upotřebení“
(z básně „Největší radost mám z projevů pana prezidenta“.
Ze sbírky Dvě léta 1991)

Bondy a kulturní Bratislava
Znal ji jako své galoše. Za 15 let ji dokonale prolezl jako samozvaný kulturní hvězdopravec a zanechal po sobě nesmazatelné stopy. Větší než dnes zanechávají všechny kulturní instituce dohromady. Tvrdil, že umění je nejen středobodem, ale samotným smyslem života. A podle toho se i choval. Ačkoliv byl až do konce života modernistou, sám se považoval za prvního postmodernistu v Česku i Slovensku, a možná i na celém světě. Těžko říct, do jaké míry takový názor štval ostatní, ale on jen potvrzoval to, co tvrdil a žil podle toho. Dodnes žijí lidé, kteří nezapomínají na jeho skvělé domácí hudební seance.

Filozof Bondy
Podle Ericha Fromma byl jeden z největších filozofů 20. století. Cituje ho dokonce v Mít či být. V 60. letech Bondy velmi intezívně komunikuje s Frankfurtskou školou a také dost svých textů napsal Bondy v němčině, kterou po stránce textové ovládal naprosto excelentně. Škoda, že v té době nemohl svobodně cestovat po Evropě.
Sám aktivně překládá Ericha Fromma. V Lidových novinách vychází překlad jeho knihy Budete jako bohové. (1993)

Na počátku žili lidé jako divá zvěř. Bil se každý s každým, protože každý jednotlivec měl jiný názor (– jiná kritéria pro posuzování věcí, jak skutečně hezky filosoficky říká Mo Ti). Výsledek – žádný pokrok, hlad a bída, egoismus, nemilovali se navzájem, zkrátka chyběl jim stát. Aspoň tolik rozumu měli, že to nakonec poznali a zvolili si podle vůle boží nejctnostnějšího muže za vůdce. No a ten už dodělal všechno ostatní. Zřídil byrokratickou hierarchii od zdola nahoru k samým Nebesům.
Aby bylo blaho všech lidí zajištěno v úplnosti, nikdo už neměl mít vlastní názor. Vlastní názory – to byl přece ten důvod, proč se lidé ve zvířecím stavu nemilovali všeobjímající láskou. Stát je teď naprosto totalitní, nad byrokracií sedí absolutní vládce pro blaho lidu. Každý musí poslouchat bezprostředně nadřízeného a řídit své chování podle něho.
Každý, jak uslyší něco špatného – tj. něčí vlastní názor – musí to okamžitě hlásit. V zájmu nařízené všeobjímající lásky jsou nejpřísnější tresty. Naprosto zásadně je přípustný v celém státě, v celé společnosti, jen jediný názor, jediné kritérium.
Pak bude trvat blaho na zemi. – Jeho koncepce je stále znovu ohřívaná polívka. Když někdy vládnoucím povolí nervy, řeknou, že přece smí být jen jeden názor, sami, dobrovolně, bez nucení, do televize.
Bondy: Čínská filosofie

Bondy obdivovaný a zatracovaný
Bondy se ve svých textech nikdy neztotožnil s komunistickým režimem a stal se jeho vytrvalým kritikem. Současně však v letech 1952-1955, 1961-1968 (krycí jméno „Klíma“), 1973-1977 (krycí jméno „Mao“) a 1985-1989 (krycí jméno „Oskar“) spolupracoval se Státní bezpečností. Jak, ale dodnes nevíme.

Velké výhrady ale měl Bondy také k politické situaci po roce 1989. Angažoval se v levicovém hnutí (strana Levý blok, příspěvky do Haló novin aj.), psal politologické eseje. Hlásil se svého času k trockismu, později k maoismu, blízko měl i k anarchismu.

Měl řadu následovníků a obdivovatelů, ale byl často zatracován a záměrně nechápán především těmi, proti kterým vystoupil.
Z Prahy, mimo jiné, odchází zhnusen konfliktem s prezidentem Havlem a celkovým směřováním nové politiky po roce 1989.

Egon Bondy Webové stránky >>

V POTOCE, KDE PLAVE MÁ HLAVA
Trochu nadnesená aby mohla dýchat
havran letí seshora a vrána zprava
budou mou hlavu chytat
Hlava se sama chytá za hlavu
havran je na ní a tahá z ní vlasy
Vrána se topí – volá: uplavu!
a uplave asi
Havran se na vránu vysral: co by s ní dělal
hlava se po vodě točí a otáčí
Něco takovýho jsem hledal
řek havran na tom koláči
Kolem potoka kde moje hlava plove
roste rákosí a na něm rákosník
jsou tam rosničky a žížaly a havran klove
a tam kde není most je převozník
Převozník se postavil když viděl moji hlavu
jak plove s havranem se strany na stranu
a praštil do ní veslem neb byl v právu
a hlava včetně havrana jsou v pánu

TOLIK JSEM VŽDYCKY SNIL O VELIKÉM DÍLE
že teď když jsem vytvořil jeho karikaturu
ani její směšnost nepoznávám
a kochám se v myšlenkách na její prodlužování

Mezi dvěma velkými karikaturami oddávám se kontemplativní lyrice
ať se svět strojí k válkám
v nichž jsem započítán v tisíci miliónech mrtvol i já
dobrodiním generálního štábu ponechávaný dosud při výkonu
svého hnidopišství
jako ostatní při své užitečné práci ve prospěch lidstva
a kladu svou pokroucenou sexualitu na roveň nevinně popraveným
perzekvovaným a umučeným
na Sibiři ve Španělsku a v Jižní Americe
kde Martynov pěje že se nám zachtělo písní
a Neruda o cibuli a dřevorubci
nemluvě ani o těch co opěvají ženu lásku a lidství

Bezpochyby je veškeré básnění onanie
a nechť je proklet ten kdo je vymyslel
a nechť je proklet ten kdo v něm pokračuje
a nechť je proklet ten kdo je čte

Neboť ukolébávám vás v iluzi že tvořím čin
když píši o vraždách a že se proti nim vzpouzím
když píši o svobodě a že pro ni žiji
když mluvím o člověku a že na něj myslím
Avšak činem to není Je to jen řeč
a skutek jak správně říkají utek

Statisíce básní byly a budou napsány
a prostí lidé se chvějí
zbožností nad velikostí ducha
nad vznešeností lidského rodu
Já ale vím a opakuji vám
že je to nejhorší podvod páchaný
na dětech z mateřské školky
Ohavnost spuštění je lidská poesie
neřestná kamufláž příjičných vředů
pozlacený nočník
kolínská stříkaná na lejno

Prašivý stud cítím když tohleto píši
protože to píši místo abych nepsal
Neboť jen přikapávám kolínské do nočníku
kroutím břichem jako tanečník v baru pedofilů
abych jim dodal něco kultury
něco šarmu něco tragičnosti
místo abych je kopl do prdele
spáchal sebevraždu
nebo si k nim přisedl do party – však jiný nejsem

Podlost s níž dovede být člověk naivní
je bezmezná
Ale nejvyšší je podlost básníka
komedianta jenž chce sklízet potlesk
a sklízí ho
neboť dodává vznešených citů

(Básně od ledna 1960 do června 1963)

ČETL JSEM
že od začátku pouze našeho letopočtu do roku 1900
bylo na světě 18 miliard lidí
Těch kteří pro nás něco udělali za tu dobu
jsou řádově jen tisíce
Na každého kdo něco tvoří
je minimálně jeden milion netvořících
jen vegetujících
byť i oni žijí lidský život s láskou a zklamáním
jídlem pitím souložením
sraním a nějakou prací k obživě
a mají problémy
Jak vzácní jsou tvořící
a potřebovali by všechnu ochranu
ale nikdy se jim jí nedostane
Ostatní lidi je v hloubi nemají rádí
a tak je nechávají jak na vydrholci
Těch pár nás kteří tvoříme
jsme blázni kvůli pánubohu
25.2.1979
(básně z let 1979 – 1982)

ZE SABÍRKY OŽRALA PRAHA

NA ULICI
Po ulici choděj esenbáci
kteří dělají těžkou práci
Nad hlavou mi lítá éro
a já mám u jména numero
v seznamu na policii
neboť nedělám a jenom piji
Na domě mi visí plakát
na něm je Stalin – má modrej kabát
potom tam taky stojí
že se nás Truman bojí
Za vejkladem vidím srnce
a elektrický hrnce
U řezníka je uherskej salám Stojí tisíc korun
s babou jsem se hádal vo rum
u pultu v Metru
Měla díru ve svetru
pustili radio: že se v Ostravě dělá
líp než se dělalo včera
Vokolo jdou na špacír vojáci
to jsou pane junáci
oficíři maj epolety
aby bylo v armádě víc osvěty
Všichni shlédněte film Štědré léto
jak mysleli že to nejde a jde to
V půl šestý hlásej na ulici zprávy
že se maj přihlásit zdravý
že maj jít do výroby
pokud to nejsou veřejně činný vosoby
Taky nedostanou žádný lístky
tak to maj jistý

V PRDELI
Všechno je v prdeli
ve všední den i v neděli
Jenom ty filmy sovětský
ty jsou vědecký

NA UMPRUMU VISÍ STALIN
jak ho maloval Salvador Dali
Má veliký fousy
těma to nabrousí
Pod nim choděj Umprumáci
maj nový flaušáci

NA FILOSOFICKÝ FAKULTĚ
jsem se polekal
seděl jsem tam na schodech
a šel kolem Dočekal
To je skutečná vosoba
to nejni jen kvůli rýmu –
a je hrozně sympatickej
voku mýmu

STARÝ MĚSTO
Starý Město to je moje
to mi nedá pokoje
Už mě tu znaj esenbáci –
to se mně vyplácí
Taky mě znaj putykáři
těm se dobře daří
Když jsem vožralej klusám
vokolo svatýho Husa
Jindy zas mám náladu
honit tady parádu
Vezmu si svý malý perka
poskakuju jak veverka
Mám americkej uzel
ten mně sluší tůze
Kdo mě zná tak kouká
že mám v hlavě brouka
Kdyby Starý Město nebylo
to by mě zabilo

VÁNOČNÍ STROM REPUBLIKY
Věnováno dr. Hrabalovi
Pod Vánočním stromem Republiky
žrali dva esenbáci fíky
přivezený z Afriky
Stáli tam voba dva na mraze
přes den napadaly po Praze
na sníh saze
Pak přišel primátor Vacek a mluvil
jeden tajnej za ním hulil
nakonec se ulil
Pamatujete si soudruzi
na ty předválečný hrůzy
kdy všechno měli jen ti druzí?

JARO LÉTO PODZIM ZIMA
čí je to vina? –
Jaro léto
podzim
zima
(klasická poezie GreenDealu )))

NEDALEKO DVEŘÍ
poletuje peří
zatím se k večeři
šeří
Sestra nudle měří
možná že snad věří
že venku na keři
je korejské příměří

SÁM
jdu po ulici
po Národní třídě

EPITAF
Teď už ležím v hrobě
teď už je pozdě

The post Egon Bondy. Zenový mistr v galoších a s igelitkou v ruce stále živý first appeared on Čítárny.

Albert Einstein a jeho slavný dopis prezidentu Rooseveltovi. Tzv. Einstein–Szilárdův dopis je jeden z nejdůležitějších dokumentů ohledně varování před jaderným šílenstvím. Byl napsán 2. srpna 1939, těsně před vypuknutím 2. světové války. Podepsán je Albertem Einsteinem, ale ve skutečnosti ho napsal hlavně Leo Szilárd (spolu s dalšími fyziky jako Eugene Wigner a Edward Teller).

Einstein v dopise varoval před možností vývoje extrémně výkonné bomby na bázi štěpení uranu a naznačoval, že Německo by na tom mohlo pracovat. Je zde také zmínka o zastavení prodeje uranu z Československa po okupaci.
Dopis byl Rooseveltovi doručen až 11. října 1939 Alexandrem Sachsem.
Stal se impulsem pro zahájení amerického výzkumu jaderné energie, který později vyústil v Manhattanský projekt a vývoj atomové bomby. Ta byla nakonec americkou armádou zcela nesmyslně zhozena na Hirošimu a Nagasaki v roce 1945.

Překlad dopisu vychází z originálu z 2. srpna 1939.

Albert Einstein
Old Grove Rd., Nassau Point, Peconic, Long Island
2. srpna 1939

Pan
Franklin D. Roosevelt / prezident Spojených států
Bílý dům, Washington, D.C.

Vážený pane prezidente,

některé nedávné práce E. Fermiho a L. Szilárda, které mi byly sděleny v rukopise, mě vedou k očekávání, že prvek uran může být v blízké budoucnosti proměněn v nový a důležitý zdroj energie. Některé aspekty vzniklé situace se zdají vyžadovat bdělost a případně rychlou akci ze strany vlády. Proto považuji za svou povinnost upozornit Vás na následující skutečnosti a doporučení:

Během posledních čtyř měsíců se téměř jistě prokázalo – pracemi Joliota ve Francii i Fermiho a Szilárda v Americe –, že je možné v velkém množství uranu vyvolat řetězovou jadernou reakci, při níž by vzniklo obrovské množství energie a velké množství nových prvků podobných rádiu. Nyní se zdá téměř jisté, že to bude možné uskutečnit v blízké budoucnosti.

Tento nový jev by mohl vést i ke konstrukci bomb a je myslitelné – i když mnohem méně jisté –, že by tak mohly být sestrojeny extrémně mocné bomby nového typu. Jedna taková bomba, přepravená lodí a explodovaná v přístavu, by mohla velmi dobře zničit celý přístav spolu s částí okolního území. Takové bomby by však mohly být příliš těžké na přepravu letadlem.

Spojené státy mají jen velmi chudé zásoby uranové rudy v mírném množství. Dobrá ruda se nachází v Kanadě a v bývalém Československu, zatímco nejdůležitějším zdrojem uranu je Belgické Kongo.

Vzhledem k této situaci byste snad mohl považovat za žádoucí udržovat nějaký stálý kontakt mezi vládou a skupinou fyziků pracujících na řetězových reakcích v Americe. Jedním z možných způsobů, jak toho dosáhnout, by mohlo být pověřit touto úlohou osobu, které důvěřujete a která by snad mohla působit v neoficiální funkci. Jejím úkolem by mohlo být:

a) navazovat kontakty s vládními úřady, informovat je o dalším vývoji a předkládat doporučení k vládním opatřením, přičemž by věnovala zvláštní pozornost problému zajištění dodávek uranové rudy pro Spojené státy;

b) urychlit experimentální práce, které se nyní provádějí v rámci rozpočtů univerzitních laboratoří, poskytnutím finančních prostředků, pokud by byly potřeba, prostřednictvím kontaktů s osobami ochotnými přispět na tuto věc, a snad i získáním spolupráce průmyslových laboratoří, které mají potřebné vybavení.

Chápu, že Německo skutečně zastavilo prodej uranu z československých dolů, které obsadilo. To, že podniklo takové kroky tak brzy, by snad mohlo být chápáno na základě toho, že syn německého státního podtajemníka von Weizsäckera je přidělen k Kaiser-Wilhelm-Institutu v Berlíně, kde se nyní opakuje část americké práce s uranem.

S úctou Váš
Albert Einstein

The post Einstein a jeho dopis prezidentu Rooseveltovi 1939. Varování před jaderným šílenstvím first appeared on Čítárny.

Bez přehánění lze říci, že Neználek ruského autora Nosova patří k nejznámějším postavám dětské literatury 20. století v kotlině zvané české, ale i ruské, polské či maďarské. Jen se v poslední době zdá, že kniha bude zařazena do protiruských nebo proruských knih pro děti. To nám už brzy sdělí odborníci na proputinovské trolly nebo zmatení cenzoři všelikých neziskovek, hlídající tu jedinou a správnou pravdu.

Neználek na Měsící je mezi bibliofily asi nejžádanější.
Sovětská verze obsahuje nejen černobílé kresby „klasického“ dětského ilustrátora Heinricha Valka, ale také jeho vlastní barevné přílohy, které mladým čtenářům vyrazily dech.
V české verzi ilustroval knihu Jaromír Zápal a dal ji ještě zajímavější punc jedinečnosti. Stejně jako Jaroslav Malák.
Pokud byste tuto knihu neopatrně půjčili, riskovali byste její ztrátu. Navíc se tato kniha se za časů komančů těžko sháněla. Nejen v SSSR ale i v Československu.

Celé generace v průběhu posledních padesáti let Neználka četly anebo o něm alespoň slyšely.
Nic na tom nemění fakt, že ruku v ruce s věhlasem tohoto “sovětského” hrdiny jde i stín zcela evidentní ideologické propagandy. Dokonce se zdá, že právě zjevná tendenčnost námětu, budování socialismu, nabyla v průběhu času jistého kuriózního půvabu, který právě dnes může vzbuzovat celkem pochopitelné sympatie díky promyšlené sociální politice.

Koneckonců, kdo by nechtěl žít ve spravedlivějším a mírumilovném světě?
A tak je docela možné, že Neználek bude na seznamu zakázaných knih, zvláště po tom, co ODS, STAN, KDU, TOP i Piráti schválili naprosto nesmyslný zákon o zákazu komunistických symbolů v roce 2025.
Přičemž je zajímavé, že nacismus Fialova vláda v OSN klidně podporovala a nemínila proti němu bojovat. Zvláště na Ukrajině.

Neználek na Měsící (3. díl)
Mimořádně nadčasové sci-fi o cestě do vesmíru, v níž Neználek objeví uvnitř satelitu Země sobě podobné tvory, umožnila autorovi nasytit vyprávění sociálně-kritickým obsahem. Na Měsíci panují zcela odlišné poměry – jeho obyvatelé žijí v těžkých kapitalistických podmínkách; dělí se jednoduše na chudáky a boháče a tato společenská určenost je pevně daná.
Ukazuje se, že žít jako chudý člověk se prostě nedá: těm, kdo nemají žádný příjem, nezbývá než spát na ulici či pod mostem, jenže to je přísně zakázáno a trestáno.
Nejrůznější represivní mechanismy měsíčního společenského systému poznává čtenář společně s hlavním hrdinou, jehož „neználkovství“ doznalo značné proměny: už to není hloupý náfuka z úvodní knihy série ani naivní vesničan zírající s otevřenou pusou na zázraky městské techniky, ale příkladně čistá duše, která teprve poznenáhlu začíná chápat, co to jsou peníze nebo vězení, jak funguje burza a proč se mohou volně prodávat zbraně…
Ilustroval Jaromír Zápal.

Myšlenky z knihy: Neználek na Měsící:

„Lepší malá pravda než velká lež“

“Proč bych si měl vymýšlet pravdu? Pravdu si vymýšlet nemusíš, ta už existuje. “

Každý, kdo si koupil „Noviny pro blázny“, říkal, že si je nekoupil proto, že by se považoval za blázna, ale proto, že ho zajímalo, co tam pro blázny píšou. Mimochodem, tyto noviny byly vedeny velmi rozumně. Všechno v nich bylo srozumitelné i pro blázny. V důsledku toho se „Noviny pro blázny“ vyprodaly ve velkém množství.

„Kdo jsou ti policajti?“ zeptala se.
„Banditi!“ řekl podrážděně.
„Vážně, banditi! Ve skutečnosti je povinností policajtů chránit obyvatelstvo před lupiči, ale ve skutečnosti chrání jen bohaté.“

Takové jsou zvyky měsíčních obyvatel! Měsíční kraťas nikdy nebude jíst bonbóny, perník, chléb, klobásu nebo zmrzlinu z továrny, která netiskne reklamy v novinách, a nepůjde k lékaři, který nevymyslel nějakou ohromující reklamu, aby přilákal pacienty. Obvykle si blázen kupuje jen to, o čem četl v novinách, ale pokud někde na zdi uvidí chytře sestavenou reklamu, může si koupit i něco, co vůbec nepotřebuje.

Byl v práci tak unavený, že když přišel domů, natáhl se na palandu a vstal jen proto, aby něco žvýkal. Ani jídlo mu nepřinášelo stejnou radost. Teď už jeho jedinou radostí bylo jít si ve volný den na břeh a točit se na nějakém ruském kole, paraboloidu, nebo alespoň na vodní klobáse. „To je skvělé!“ zamumlal se zlomyslným úšklebkem. „Celý týden jsem točil různé lenochy a teď ať mě točí jiní lenochi!“

Každý, vidíte, chce ukázat, že je lepší než ostatní, a protože inteligence, laskavost a čestnost se u nás vůbec necení, chlubíme se jeden druhému jen svým bohatstvím.

Mnoho bohatých lidí, kteří přišli o své příjmy spolu s továrnami, bylo nuceno chodit do práce a nakonec si uvědomili, že je to ještě lepší, než se ve dne v noci třást nad svým kapitálem, ztrácet spánek a chuť k jídlu a myslet jen na to, jak někoho obelstít a nenechat ostatní obelstít je.

Konečně sebral dost odvahy, aby přiznal svou zbabělost.

Nakonec se Neználek zeptal, proč lunární astronomové nebo lunární vědci dosud nepostavili létající stroj schopný dosáhnout vnějšího pláště Měsíce. Memega uvedl, že stavba takového stroje by byla příliš drahá, zatímco lunární vědci na to nemají peníze.

“A proč je to vždycky takhle: stačí si vymyslet nějaký nesmysl a všichni ti uvěří, ale zkus říct i tu nejčistší pravdu, tak tě praští a tím to končí!”

Kromě péče o jídlo měl také zájem o čistotu. „Máš v tomhle pokoji nahromaděno příliš mnoho harampádí, drahoušku,“ řekl jednou.
„Ale uklízet to není potřeba. Prostě se přesuneme do jiného pokoje a až tam uděláme nepořádek, přesuneme se do třetího, pak do čtvrtého a tak dále, dokud nezašpiníme celý dům, a pak uvidíme.“

The post Neználek na Měsíci. Bezesporu proruská bestsellerová generační klasika pro malé děti first appeared on Čítárny.

Říkáte Antonín Líman? Kdo by neznal jeho překlady japonských haiků! Mimimořádný zážitek. Jenže tentokrát sestavil velmi zajímavou knihu 13 esejů o japonských filmech a jejich tvůrcích. A to doslova, protože nejde o žádné dějiny japonské kinematografie, ani o filmovou teorii, ale opravdu o velmi zajímavé pohledy člověka, kterému japonská kultura přirostla k srdci.

Na příkladu filmů nejvýznamnějších režisérů této doby:
Akiry Kurosawy, Kona Ičikawy, Kendžiho Mizogučiho, Jasudžiróa Ozua, Hirošiho Tešigahary, Masahira Šinody a Šóheie Imamury
– si autor všímá úzkého vztahu japonského filmu k literatuře a k japonskému divadlu.
Vedle pečlivého rozboru filmové techniky se soustředí i na kulturní zvyky a životní styl a přibližuje tak svět japonského filmu optikou samotné kulturní tradice, která ho zrodila.

Velkou pozornost věnuje dílu u nás nejznámějšího režiséra Akira Kurosawy.
Eseje se věnují kultovnímu filmu Sedm samurajů, který inspiroval pozdější hollywoodský trhák Sedm statečných
a historickou fresku ze středověkého Japonska Rašomon.

Mezi další legendární filmy japonských režisérů určitě patří:
Kendži Mizoguči  a film Povídky o bledé luně po dešti,
Hiroši Tešigahara  a jeho Písečná žena
Jasudžiró Ozu a Příběh z Tokia.

Texty v knize jsou doplněny ilustračními fotografiemi a jsou zde i odkazy na zajímavou literaturu k dalšímu studiu. Rozhodně stojí za přečtení.

Antonín Líman | Mistři japonského filmu | Paseka, 2012

Ukázka z filmu Sny (Dreams) Akira Kurosawy, část o malíří van Goghovi

The post Antonín Líman. Mistři japonského filmu. Třináct mimořádných esejů first appeared on Čítárny.

Filip Sklenář (*1978 Bystřice pod Hostýnem, asi †26. 12. 2009) byl opravdu výjimečný publicista, básník, homosexuální aktivista.  Publikoval od 15 let v různých internetových časopisech jako Totem.cz, Tema, Britské Listy etc. Drogová závislost ho dvakrát přivedla do konfliktu se zákonem a k několika nervovým zhroucením. Byl velmi kontroverzní, jak ve svém životě, tak ve svém psaní.

Jeho první kniha, Červené dlaždice je o knězi pohlavně zneužívaného nezletilým prostitutem. Byl velmi talentovaný a kreativní. Jeho texty byly ale vždy velmi kontroverzní. Je autorem nevydařené knihy o Radovanu Krejčířovi, kterou psal na Seychelských ostrovech.
Pracoval jako číšník, barman, stavební dělník, prodavač. Žil ve Španělsku, Bavorsku a na Ceutě.
Zemřel mezi Vánocemi a Novým rokem 2009 na selhání srdce. Bylo mu 31 let.

“Ve skutečnosti máme jen jeden důvod k životu, jediný důvod, proč si ho vážit, jediný důvod, proč se ho nebát – smrt. Existence ultimátního řešení a mystéria nebytí dělá z únavné nutnosti malé dobrodružství. Je to zázrak; jediný způsob jak vymrdat s totalitou jsoucna, kde i to, co není, by přece být mohlo – je právě ten sladký azyl nebytí.”
Filip Sklenář

Knihy:
Červené dlaždice
web: http://felipesavicky.blogspot.com/

Ukázka z díla:

Zahradník (volně podle Rabindranátha Thákura)

Tak krásný kluk jak ty se ještě nenarodil
Nemyslím jen tvarem zadku, ale také ve smyslu
Sdílení socialistických ideálů nekonečné pomoci
Umíš se tak nádherně usmát když přijdu a ve tváři mám vepsáno průser jak
sviňa
Když vidím ten úsměv tak toužím jen potom abys
Mě učinil zahradníkem ve svém květinovém zadu
Procházeli bysme se parkem a kluci na bruslách by volali
Hele, buzeranti!
Toho nejhezčího by jsme mohli zbít, zatáhnout do křoví a ošukat jak psa
Do toho by jses ale asi nenechal zatáhnout, když
Ze zubů taháš chlupy z kundy té svojí kundy
Což mě velice mrzí a nevím, zda
Se zoufalstvím uchlastat nebo upít, neboť
Na drogy nemám dost peněz a ke skoku z okna
Postrádám patřičné odhodlání, ačkoliv
Romantická smrt z lásky by na trhu cenných žvástů dozajista
Zvedla hodnotu mých akcií a
Mým příbuzným a známým by se konečně
Vrátily peníze, co do mne navráželi

Odjakživa

Odejít z vesmíru
Celý ho objevit
Kdo tohle dokáže
Sám sobě odměřit
Počítat každý krok
Zranil jsem
Bolelo
V temnotě se světlem
Spát tělo na tělo
Dobytka svítání
Promrskat soumrakem
Po věčnost v dešti stát
V kolejích za vlakem

Potlučen svítáním

Zas bylo ráno
Já hrubě tloukl zem
Snad víc než ruce
Tváře se mi chvěly
A vzduch byl velký
Obzor nezměněn
A já byl celý
Od tvojí krve celý

A kamsi táhly mě ty komíny a věže
Kdosi tam stál a pitomě se zubil
Kdosi se v chladné břečce třásl vleže
A kdosi kohosi a nebo cosi ubil

The post Filip Sklenář. Odejít z vesmíru, celý ho objevit. Kdo tohle dokáže? first appeared on Čítárny.

Nový zákon EU zvaný DSA (Digital Services Act) nutí platformy aktivně bojovat proti tzv. „nezákonnému obsahu“, mezi který patří i velmi vágně definované kategorie jako hate speech, podněcování k nenávisti, dezinformace apod. Při tom není vůbec jasné, kdo bude arbitrem jediného správného výkladu těchto pojmů a nevede se žádná diskuse o zneužití zákona v absolutní totalitní nástroj, propagující jediný správný názor vládnoucí menšiny.

Největší kritické výhrady vůči DSA (Digital Services Act) se dají shrnout do několika hlavních proudů.

Ohrožení svobody slova / de facto cenzura
Extrateritoriální efekt – DSA cenzuruje i mimo EU
Vágní a subjektivní definice „nezákonného“ a „škodlivého“ obsahu
Příliš velká moc Evropské komise a národních regulátorů
Přehnané dodržování má autocenzurní efekt
Nedostatečná transparentnost a nepřehlednost vymáhání
Administrativní a ekonomická zátěž + brzda inovací

ROZBOR DSA

Autor: Drieu Godefridi, právnik a filozof, absolvent Saint-Louis University of Louvain.

Nařízení o digitálních službách (DSA, Digital Services Act) zacílené na „velmi velké online platformy“ (VLOP, very large online platforms), jako jsou X, Facebook, TikTok a Google, které bylo Evropskou unií přijato v roce 2022 a začalo platit v únoru 2024, není oficiálně prezentováno jako nástroj „organizované cenzury“. Údajně má jít o legislativní rámec, jehož cílem je regulovat digitální služby, a tak chránit uživatele před nezákonným obsahem, systémovými riziky a netransparentními praktikami platforem.

Rostoucí počet kritiků – zejména ve Spojených státech amerických, včetně Elona Muska a několika republikánských kongresmanů – však považuje DSA za mechanismus masové cenzury. DSA podle jejich názoru zatěžuje svobodu projevu přísným byrokratickým dohledem a umožňuje selektivní potlačování odlišných názorů a prosazování hlavních idejí stejně, jako za socialimsu.

Hned na začátku je třeba zdůraznit, že DSA se vztahuje na všechny digitální zprostředkovatele (platformy i poskytovatele hostingu a souvisejících služeb), ale na velmi velké on-line platformy, které jsou definované jako platformy s více než 45 miliony uživatelů měsíčně v EU, dopadá nejpřísněji.

Kdo cenzuruje? (Aktéři)

Cenzura – přejmenovaná na „moderování“ – není prováděna v první řadě Evropskou unií a národními vládami, ale je delegována na samotné digitální platformy a je podrobena přísnému regulačnímu dohledu národních správních orgánů. Výsledkem je decentralizovaný, ale vysoce regulovaný systém, který kritici popisují jako byrokratickou „industrializaci moderování“.

Hlavními vykonavateli jsou digitální platformy.
Jsou povinny aktivně moderovat obsah a v případě velmi velkých on-line platforem formálně definovaných Evropskou komisí jsou jejich povinnosti obzvláště náročné. Tyto platformy musí provádět hodnocení „systémových rizik“, jako je šíření dezinformací, a zavádět proaktivní opatření, včetně detekčních algoritmů a velkých týmů lidských moderátorů. Platformy s méně než 45 miliony uživatelů měsíčně v EU podléhají mírnějším požadavkům, ale i ony musí reagovat na hlášení uživatelů.

Podle kritiků tento rámec v podstatě nutí americké digitální platformy, aby jménem EU pod neustálou hrozbou přísných sankcí vykonávaly funkci ideopolicie. Nařízení o digitálních službách (DSA) tak sahá daleko za hranice Evropy. Tento bod je zásadní: každý americký uživatel platformy X může být například sankcionován za to, že na X vyjádří svůj názor. Ve skutečnosti tedy DSA dopadá i na všechny Američany. Toto je jasný příklad normativního imperialismu, který je pro EU posledních 20 let tak charakteristický.

Technicky by se tento problém dal vyřešit jedině vytvořením samostatných platforem zvlášť pro USA a pro EU – X-USA a X-EU – což by ale popíralo ideu globální sítě a samotného internetu. V důsledku toho jsou digitální platformy systémově nuceny uplatňovat DSA nejen na evropské uživatele, ale také na Američany, a nakonec na uživatele po celém světě.

Ústředním orgánem dohledu nad velmi velkými on-line platformami je nikým nevolená Evropská komise.
Zajišťuje dodržování předpisů tím, že zahajuje vyšetřování, požaduje přístup k údajům a ukládá pokuty. V prosinci 2025 například uložila platformě X pokutu ve výši 120 milionů eur za údajný nedostatek transparentnosti v moderování. Případ se týkal uživatelských účtů označených „modrou fajfkou“, které byly obviněny z potenciálního šíření dezinformací. Modrá fajfka dříve znamenala ověření identity, ale později došlo ke změně a nyní jen indikuje to, že účet má aktivní placené předplatné (X Premium). Tento model prosazování vyvolává vážné obavy ohledně oddělení pravomocí: Evropská komise DSA navrhla a nyní jej také sama prosazuje.

Kromě toho EU ustanovila „důvěryhodné oznamovatele“ – obvykle nevládní organizace – jejichž upozorněním se musí digitální platformy věnovat přednostně.
Na oficiálním seznamu důvěryhodných oznamovatelů jsou i organizace, které se řadí k levici a krajní levici, jako jsou německá HateAid a belgická UNIA.

Každý členský stát EU také jmenuje národního koordinátora digitálních služeb (DSC, Digital Services Coordinator) – například ve Francii vykonává tuto funkci ARCOM a v Německu BNetzA – jehož úkolem je dohlížet na digitální platformy, které nepatří mezi velmi velké on-line platformy, a koordinovat svoji činnost s EU. Tito národní koordinátoři vyřizují místní stížnosti a ukládají sankce.

Výsledkem je decentralizovaná síť prosazování, v níž nejrestriktivnější země – zejména Německo a Francie – prostřednictvím svých radikálních vnitrostátních zákonů o „nenávistných projevech“ vyvíjejí disproporční tlak. Tato dynamika vede k omezování svobody projevu v celé Evropské unii: obsah označený jako nevhodný v jedné zemi je fakticky označen jako nevhodný pro celou EU.

Nakonec, každý jednotlivec může nahlásit obsah prostřednictvím funkce „oznámení“.
Důvěryhodní oznamovatelé akreditovaní národními koordinátory digitálních služeb mají privilegované postavení: jejich hlášení jsou vyřizována přednostně a často vedou k rychlému odstranění obsahu, který považují za sporný nebo nepřesný. Spojené státy americké nedávno zašly tak daleko, že zakázaly vstup do země pěti Evropanům – bývalému evropskému komisaři Thierry Bretonovi a několika aktivistům – za jejich roli při vyvíjení tlaku na americké on-line platformy.

Americké platformy sociálních médií tvoří první linii cenzury, ale fungují v rámci jasného řetězce velení vycházejícího z EU a evropských národních vlád, které stanovují požadovanou míru transparentnosti a nařizují audity a neustálý dohled.

Výbor pro soudnictví Sněmovny reprezentantů USA tento systém odsoudil jako „organizovanou cenzuru“, v rámci níž EU účinně „vyzbrojuje“ nevládní organizace k tomu, aby nutily americké technologické společnosti odstraňovat obsah, který je v USA legální, ale v Evropě je považován za „problematický“.

Jak to funguje DSA? (Mechanismy)

Nařízení o digitálních službách (DSA) zavádí vysoce strukturovaný proces, který má podle kritiků průmyslový charakter. DSA v masovém měřítku produkuje moderování obsahu způsobem připomínajícím byrokratickou montážní linku.

Za prvé, mechanismus oznámení umožňuje každému jednotlivci nahlásit údajně nezákonný obsah. Platformy jsou povinny taková oznámení „neprodleně“ přezkoumat, v naléhavých situacích často do 24 až 48 hodin. Pokud je obsah shledán nezákonným, je jeho odstranění povinné. U velmi velkých on-line platforem se k prohledávání obsahu používají také automatizované nástroje – umělá inteligence a algoritmické detekční systémy.

Za druhé, velmi velké on-line platformy musí povinně posuzovat systémová rizika. Tyto platformy musí provádět roční audity zaměřené na rizika, jako jsou misinformace, riziko narušení duševního zdraví a ohrožení demokratických procesů, a musí navrhovat opatření ke zmírnění těchto rizik – třeba omezením dosahu podezřelých virálních příspěvků.
Například TikTok byl po vyhodnocení rizik pro nezletilé osoby povinen odstranit funkce považované za „návykové“. Evropská komise může kdykoliv požadovat přístup k interním údajům a zahájit formální vyšetřování, jak tomu bylo v případě platformy X ohledně reklamních praktik a přítomnosti botů.

Zatřetí, platformy podléhají rozsáhlým požadavkům na transparentnost. Musí zajistit jasné a konkrétní odůvodnění každého přijatého opatření (viz článek 17 DSA), zveřejňovat pololetní zprávy o moderování – jako je například informace o tom, že mezi lednem a červnem 2025 bylo v Evropě odstraněno 41,4 milionu částí obsahu – a nabízet interní i externí mechanismy pro odvolání, včetně mediace a soudního přezkumu. Ve skutečnosti jsou však tyto zprávy neprůhledné a odvolací řízení jsou pomalá, což platformy silně motivuje k preventivní cenzuře.

EU a národní koordinátoři digitálních služeb (DSC) také provádějí vyšetřování, včetně používání technik jako „mystery shopping“, k testování dodržování předpisů, jako v případě údajného prodeje nelegálních produktů v e-shopech a on-line tržištích, jako je Temu.
Pokuty mohou dosáhnout až 6 % globálního obratu společnosti, což pro firmy jako Meta a Google může představovat potenciálně miliardy eur. Když nebudou platformy spolupracovat, tak jim hrozí i dočasný zákaz činnosti v rámci EU.

Toto prostředí přísného vymáhání silně motivuje platformy k nadměrnému moderování obsahu za účelem minimalizace regulačního rizika, což vede k odstraňování obsahu, který je zcela legální. Bavíme se zde přibližně o osmi milionech příspěvků smazaných měsíčně v Evropské unii, bez započítání úplných zákazů, jako jsou zákazy uvalené na ruská média.

Podle jakých kritérií funguje DSA? (Základy „moderování“)

Kritéria, na nichž je založeno moderování obsahu, nejsou jednotná ani jasně definovaná. Opírají se o stávající právní předpisy EU a vnitrostátní právní předpisy, což činí systém nejasným a velmi náchylným ke zneužití. Pojmy jako „nenávist“ nejsou nikdy přesně definovány a to umožňuje jejich široký a svévolný výklad.

Nejvyšší priorita je dávána nezákonnému obsahu.
Podle definice EU a vnitrostátních právních předpisů nezákonný obsah zahrnuje nenávistné projevy (například podněcování k násilí na základě rasy nebo náboženství), teroristický obsah, materiály zobrazující sexuální zneužívání dětí, padělané zboží a nebezpečné výrobky.
Vyšetřování se zaměřilo například na společnost Temu kvůli prodeji hraček vyrobených ze zdravotně závadných materiálů a erotických panen s dětským vzhledem (tzv. pedofilních panen).

Hlavní problém však zůstává: samotný pojem „nenávist“ není v právních předpisech definován.
Za nenávistné by mohlo být považováno například označení politika za pravicového extremistu, ale takovými případy se DSA ani příslušné donucovací orgány nikdy nezabývají. Upozorňování na možný vztah mezi islámskou imigrací a antisemitismem nebo politickým násilím je naproti tomu jako „nenávistné“ běžně klasifikováno.

Ve skutečnosti nemá výraz „nenávist“ žádný koherentní právní význam a slouží především jako záminka pro cenzuru jiných než ortodoxně levicových názorů.
Ve Spojených státech amerických „stát nesmí zakázat projevy podporující použití síly a protiprávní jednání, pokud tato podpora nesměřuje k podněcování nebo vyvolání bezprostředního protiprávního jednání a není pravděpodobné, že by k takovému jednání podněcovala nebo vedla.“ Svoboda projevu je v USA chráněna prvním dodatkem Ústavy.

Další kategorie se týká tzv. „systémových rizik,“ přičemž tato úprava dopadá výlučně na velmi velké online platformy.
Jedná se o nejpružnější a nejnebezpečnější kategorii, která zahrnuje ochranu nezletilých před návykovým a násilným obsahem a tím, co se obecně označuje jako „dezinformace“.
Příklady dezinformací zahrnují údajně nepravdivé informace o volbách nebo veřejném zdraví a algoritmickou manipulaci. Takový obsah není nutně nezákonný, ale jeho šíření je považováno za „škodlivé“, pokud má velký dosah – to vede k opatřením, jako je snížení dosahu příspěvků o COVIDu-19 a vakcínách, které jsou považovány za nepravdivé.

Je třeba zdůraznit, že dezinformace sama o sobě není nezákonná.
Nařízení o digitálních službách (DSA) proto nařizuje aktivní cenzuru obsahu, který je legální, ale nelíbí se evropským vládcům a kohortám jejich cenzorů.

V roce 2025 sto odborníků na svobodu projevu varovalo, že nařízení o digitálních službách povede k „narušení“ globální svobody projevu.

Je třeba si uvědomit, že americká svoboda projevu nemůže přežít „Velkého bratra“ zhmotnělého v podobě DSA.

Author: Drieu Godefridi
Právník a filozof, absolvent Saint-Louis University of Louvain. Godefridi  doktorát z právní teorie na Université Paris IV-Sorbonne a je generálním ředitelem evropské soukromé vzdělávací skupiny a ředitelem PAN Medias Group. Je autorem knihy  The Green Reich (Zelená říše).
https://www.gatestoneinstitute.org/22180/digital-services-act-censorship

The post DSA. Nový mechanismus totální cenzury a kontroly internetu first appeared on Čítárny.