Řeknu to na rovinu. Nechápu jak souvisí básník Jan Skácel, jeho poezie a nerezové trubky. I když moravský básník je svou přímočarou a zemitou poezií velmi oblíbený, v žádné své básní trubky neopěvuje a pravděpodobně k nim ani neměl poetický vztah. Jedině s výjimkou heveru (trubkovitého skla, pro tahání vína ze sudu), kterou vinaři používají v příjemném rituálu koštování. Proč právě takový paskvilový produkt nakonec vyhrál?

O důvodech brněnské poroty, jež vyhodnotila trubkovitou sochu “Jan Skácel” Jiřího Sobotky jako vítěznou, čteme v PL (28. 5. 2015) kuriózní vysvětlení:

“Celkové pojetí je silně ovlivněno současnou estetikou 3D modelování, která se dnes dostává ke slovu nejen v oblasti sochařství, ale především v odvětví produktového designu.”

A autor dál dílo porovnává s údajně úspěšným projektem národního kýčaře Davida Černého, jehož podobně znetvořený, otáčivý portrét France Kafky (Praha, Quadrio) musel být původně určen pro kolotočářskou společnost v Hornídolní.

Vypadá to, že uměleckost a estetičnost na veřejném prostranství, které by měly být hlavními kritériemi hodnocení, je zde bez okolků nahrazeno produktem, ke kterému se směřují hodnotící argumenty stejné, jako u kelímku na jogurty.
Jako velmi komické vyznívá další konstatování poroty, že:

“struktura povrchu kopírujícího tvar básníkova obličeje je oživena průhledy skrz jednotlivé komponenty a umožňuje tak jak živou interakci objektu s okolím, tak neotřelý interpretační rámec: návštěvník parku může vnímat okolní realitu prizmatem básníka.”

A nakonec, skutečná bomba.
QR kod, který bude na díle přítomen, má seznámit návštěvníka s dílem autora a jeho životem. Pokud ovšem návštěvník má patřičný app a phone, aby si data mohl stáhnout. Jinak smůla. Nebude mít tušení, před čím stojí. Ano je to socha Jana Skácela, která s jeho dílem nemá nic společného.

Podtrženo a sečteno:
Už při prvním pohledu na “dílo” je jasné, že hlavním kritériem nebyla uměleckost ani smysluplnost a už vůbec ne úcta k básníkovi, ale limitující finanční částka silně komunikující s limitem myšlení kvalifikované poroty. V Brně tak vznikl za dva a půl miliónů korun neobyčejný kýč. (původně několik set tisíc korun) Ten spolu s podivnou sochou Mozarta nebo s dalším povedeným kýčem, žárovkami na Malinovského náměstí, ocení každý facebookovský návštěvník, protože se před nimi dobře dělá selfie.
My ostatní musíme být nadšeni, že poprvé na světě se budeme moci seznámit s dílem a myšlením moravského barda skrze nerezové trubky a vlastního mobilu. Zároveň svým nadšením přispějeme “k ozvláštnění a kultivaci daného prostoru.”

Od října 2016 je v Brně další povedená taškařice brněnských radních, podobně jako trapně stupidní propagační video, lákající k návštěvě Jihomoravského kraje především dementní návštěvníky.
A jsme konečně doma. Známe hlavní důvod, kterým se různobarevní soudruzi z brněnské radnice řídí.

The post Jan Skácel Kýčovitý. V Brně stále paskvil z nerezových trubek. Prý pocta básníkovi first appeared on Čítárny.

Kdo byl Václav Sojka (24. 1. 1905 – 5. 7. 1926)? Plodný dramatik první republiky, který bohužel zemřel předčasně, stár pouhých jedenadvacet let, ale napsal a přeložil přes čtyřicet her. Obírala se u nás jeho literárním odkazem především (anebo jen?) badatelka Alica Dubská a připadá mi zvláštní, že Sojka teoreticky mohl žít ještě na začátku jedenadvacátého století, takže „s námi“. Přesto mizí zapomenut a odešel (po operaci slepého střeva) již začátkem července 1926.

Další zvláštnost je ta, že když měl Sojka čtrnáct (1919), uveřejnil první loutkovou hru, kterou nazval Kašpárek a čarodějnice aneb Svatojánská noc čili V moci zlých duchů.
Desítka dalších her následovala a konečně dodám, že jsou původně orientované na loutky.

Kromě toho Sojka pro marionety adaptoval i Gozzi Krále jelenem (premiéra 1925), Shakespeara (mj. Bouři), Tyla (Tvrdohlavou ženu, Strakonického dudáka) a takřka dvacet dramat stihl přeložil. Mimo dalších i Pocciho hru Zadlužený Kašpárek (1924), Ducretova Kašpárka na smrtelné posteli (1922) a Ženicha z Turecka (1925), drama Oběšený Kašpárek (1924) od Lemerciera de Neuville, Hinotovu Společnost pro zužitkování lidské hlouposti (1924) a Zkrocení zlé ženy (1926).

Sojka ještě nedosáhl osmnácti a byl už dramaturgem Loutkového divadla Umělecké výchovy, ve kterém působil od dětských let.
Na filozofické fakultě studoval češtinu a germanistiku.

Sojka / Moudrého oživování mrtvol
Loutková hra je zařaditelné do science fiction a mrtvého oživuje s podobnou chutí ve zmíněné už hře V moci zlých duchů, kde najdete vedle partu umrlce role hrobníka, čerta, sboru duchů, čarodějky, princezny, „Kokrháče“ a (záludné) Luny.

Následuje krátká komentovaná ukázka:

Čert lomcuje dveřmi márnice, marně volá ostatní ďábly ku pomoci a čarodějnice dojde k márničnímu oknu a nahlédne. Princezna vevnitř zapiští, ale Kašpárek ne. Ten se bábě vysmívá. Jenže ona zbystří umrlce nataženého na márách: „Síňka malá jako klec – a na prkně umrlec.“
Čert: „Hoj, ten nám přispěje.“ Odbíjí půlnoc. Kašpárek: „Jemináčku. Hodina duchů.“
Čert (strašlivým hlasem): „Mrtvý vstaň, chyť závoru, otevři nám komoru.“
Umrlec zvedá hlavu. Princezna: „Bože můj. Ach, ty nás spas, dej, ať mrtvý lehne zas.“

Umrlý lehne, ale za jevištěm na hřbitově duní sbor duchů: „Půlnoc bije, půlnoc bije, vstaňte z hrobů, čas nyní je, do tance se rychle dáme, člověka si vyhledáme, lidskou duši peklu dáme, lidské tělo roztrháme.“
Čert se vyzná, takže čarodějnici varuje, že spatří-li ji umrlí, skončí s nimi v hrobě, ačkoli je „sama“ čarodějnice. A skončí v prsti „bez milosti roztrhána“. Bába varování ignoruje, ale peklo se ulekne a ze hry mizí. A princezna?
Zoufalá. Aby taky ne. Hra od začátku gradovala a souběžně po panně pase čarodějka, peklo (ještě neví, že to i peklo vzdalo) a hřbitovní duchové. I tomu statečnému Kašpárkovi už dochází smích.

Čarodějka: „Mrtvý, vstaň, chyť závoru, otevři mi komoru.“
Umrlec usedne.
Princezna (oponuje): „Mrtvý, lež a nevstávej, Bůh ti věčný pokoj přej.“
Umrlec ulehne.
Duchové (jsou blíž): „Čuchy, čuchy v nočním stínu, čucháme již člověčinu. Tam je! Kdo jsi, lidský červe? Mluv, sic dráp náš v prach tě serve.“

Čarodějka se duchům představí a ti ji vybídnou, aby s nimi v reji praktikovala dupák, třasák, polku, besedu a čtverylku.
Baba navrhne, ať vyčkají až na další svatojánskou noc napřesrok, protože snad mezitím omládne, teď jí je sto. A to si pak co mladice zatančí ráda. A čarodějnice znova buší na márnici, aby umrlý vstal. Poslechne. To se už i Kašpárek zděsí.

Ale princezna ne. Velí: „Mrtvý, lehni zase jen, dále spi svůj věčný sen, pro Boha, dál nechoď, stůj, na svou smrt přec pamatuj.“
Duchové se hemží za oknem márnice. Cože? Čarodějnice nechtěla mezi ně?
„Tak se, hoj, k smrti stroj: chcem tě roztrhat. Poposkoč, a se toč, pěkně do kola. Jen se těš, zahyneš, hejsa hejhola.“

Karel Jaromír Erben byl samozřejmě lepší než Václav Sojka, co však na tom! A duchové mrtvých? Oklopí pravou čarodějku a začnou jí točit jako káčou. Kašpárek vidí hrůzu oknem márnice a oni babici před jeho zraky porcují na „cucky a cancory“.
„Švanda,“ říká Kašpárek dětem. Je spokojen. Ano Ale… Duchové čenichají pořád, až ucítí skutečnou mladici. Princeznu. Bouchají na dveře a prosí umrlce, aby otevřel. Umrlý vstane a kráčí ke dveřím, bere závoru, otvírá.
Princezna: „Ó! Hrůza! Hrůza! Hrůza!“ Kašpárek: „Už se ženou, je to lůza.“ Oba omdlí. Duchové se přiženou: „Už vás máme, už vás máme, na kusy vás roztrháme.“ Seskupí se okolo bezvládné princezny a bezvládného Kašpárka.

Jako devítiletý jsem v plzeňském divadle Alfa se třídou Sojkův horor zhlédl napjat, zatímco „soudružky“ učitelky byly mírně zděšeny, co nám dramaturgie předložila; ale mně se hra líbí a při dobrém inscenování funguje i se živými herci.
A co mi připadá ještě důležité?
Zatímco toto představení si dodnes pamatuji, ostatní hry, na které jsme pravidelně vyráželi v těch školních rocích okolo, zapadaly býlím.

Závěrem už jenom krajně nevhodná a ne-literární otázka.
Rouhal se Václav Sojka? Odpověď: Jiní taky, stokrát víc a hle, jsou tu.

Zdroje: Lexikon české literatury a výtisk hry Kašpárek a čarodějnice.

Portrét Václava Sojky poprvé digitalně restaurován.

The post Jedinečný dramatik a loutkář Václav Sojka se dožil jen 21 let first appeared on Čítárny.

Irský básník Yeats chápal dějiny jako sérii protínajících se spirál, trvajících 2000 let. Nad tím vším je “obrovský obraz duše všehomíra” neboli jak napsal v originálu „Spiritus Mundi“, který je podle Yeatse souhrn obrazů, které přestaly být vlastnictvím jakékoliv osobnosti či duše.

Spiritus Mundi (latinsky „duch světa“) je u Yeatse zásobárna obrazů, kterou nesdílí jeden člověk, ale celé lidstvo.
Není to Bůh v křesťanském smyslu ani pouhá metafora. Je to okultně-neoplatónská představa světové duše. Velká paměť, z níž básník, médium nebo vizionář vytahuje archetypy.

V eseji Anima Mundi (Per Amica Silentia Lunae, 1918) to přirovnal k obrovskému moři: každodenní myšlení je jen pěna na mělčině.

Báseň je obrazem chaosu dnešní doby do které přichází apokalyptický netvor:
“tvor s tělem lva a hlavou muže, pohled jak prázdné, nelítostné slunce…”.
Pomalu se blíží k Betlému, protože Druhý příchod v křesťanské tradici znamená návrat Krista ve chvíli apokalypsy (Mt 24, více 31 – 46).

Jak píše Yeats:

“Konec věku, při kterém vždy nastane zjevení charakteru následujícího věku, je reprezentován velkou odstředivou silou jednoho víru a dostředivou silou druhého. V současnosti se vír života odstředivě rozpíná, na rozdíl od období před narozením Krista, kdy se dostředivě zužoval. Momentálně dosáhl téměř největší možnou expanzi.
Zjevení, které se blíží, však nabude charakter z opačného pohybu vnitřního víru. Celá naše vědecká, demokratická, fakta shromažďující heterogenní civilizace patří do vnějšího víru a nepřipravuje své pokračování, ale zjevení, které přijde jako blesk.
Tento blesk však nezasáhne jen jedno místo a po jistou dobu se bude soustavně opakovat. Zjevení jiné civilizace, která musí pomalu zaujmout své místo.”

V básní jsou obrazy z knihy: W.B. Yeats / A Vision.
Kniha je svým způsobem zvěrokruh, který se svou ženou vytvořil prostřednictvím tzv. “návštěv” a automatického psaní.
Yeats tvrdil, že jeho žena byla často ovlivněna duchy, kteří přišli, aby popsali univerzální systém cyklického zrození, založený na tzv. kole života.
Jedná se o tzv. Sansáru, koncept neustálého znovuzrozování známý zvláště ve východních náboženstvích (hinduismu, buddhismu a džinismu).

V těchto náboženstvích je koloběh stále nových a nových životů považován za strastiplný.
Únik z něho je možný prostřednictvím poznání pravé skutečnosti (záleží pak na tom kterém duchovním směru, co za pravou skutečnost považuje). Tak je dosaženo stavu „vysvobození“ (a v některých variantách i „věčného štěstí“), který hinduisté označují jako mókša a buddhisté jako nirvána.

William Butler Yeats (1865—1939)
Jeden z nejvýraznějších představitelů irské kulturní renesance na přelomu dvacátého století, dublinský rodák, který se již od mladých let cele věnoval umění. Yeats byl básník, dramatik i esejista, umělec zcela osobitý, vymykající se strohým klasifikacím, především výrazný lyrik se silným sklonem k reflexi, na něhož silně zapůsobila stará keltská mytologie i různé módní nábožensko-filozofické kulty.
William Butler Yeats, široce považovaný za jednoho z největších básníků anglického jazyka, obdržel v roce 1923 Nobelovu cenu za literaturu. Jeho dílo bylo značně ovlivněno dědictvím a politikou Irska.

The Second Coming – Druhý příchod
William Butler Yeats

Protože krouží v pořád širších kruzích,
nemůže sokol slyšet sokolníka.
Vše rozpadá se, střed se zevnitř hroutí,
chaos a zmatek zaplavily svět,
valí se příliv krví potemnělý
a všude tone obřad nevinnosti.
Ty nejlepší už víra opouští,
ti nejhorší jdou za svou zpupnou vášní.

Cosi se zjeví, brzo dozajista,
brzo se jistě druhý příchod chystá.
Hle, druhý příchod! Sotva jsem to vyřkl,
obrovský obraz duše všehomíra
trápí mé oči: někde v písku pouště
tvor s tělem lva a hlavou muže,
pohled jak prázdné, nelítostné slunce,
pomalá stehna sune, všude kolem
kmitají stíny pobouřených ptáků.
A zase padne tma. Já však už vím,
že dvacet věků kamenného spánku
kolébku proměnily ve zlý sen.
Jaké to zvíře, jehož chvíle přišla,
se plouží k Betlému se narodit?

přel. Martin Hilský

The Second Coming
By William Butler Yeats

Turning and turning in the widening gyre
The falcon cannot hear the falconer;
Things fall apart; the centre cannot hold;
Mere anarchy is loosed upon the world,
The blood-dimmed tide is loosed, and everywhere
The ceremony of innocence is drowned;
The best lack all conviction, while the worst
Are full of passionate intensity.

Surely some revelation is at hand;
Surely the Second Coming is at hand.
The Second Coming! Hardly are those words out
When a vast image out of Spiritus Mundi
Troubles my sight: somewhere in sands of the desert
A shape with lion body and the head of a man,
A gaze blank and pitiless as the sun,
Is moving its slow thighs, while all about it
Reel shadows of the indignant desert birds.
The darkness drops again; but now I know
That twenty centuries of stony sleep
Were vexed to nightmare by a rocking cradle,
And what rough beast, its hour come round at last,
Slouches towards Bethlehem to be born?

The post William Butler Yeats. Druhý příchod v chaosu narůstající stupidity dnešní doby first appeared on Čítárny.

I když výzkumy o skutečných dopadech zákazů nejsou jednotné  (je zde silný lobbing a rozsáhlá stupidita několik neziskovek) každý normálně uvažující člověk má jasno:
Zákaz mobilů ve školách MÁ JEDNOZNAČNĚ POZITIVNÍ DOPAD NA DUŠEVNÍ ZDRAVÍ DĚTI a na výsledky jejich vzdělávání.
Zakazujeme-li ve školách dětem návykové látky, měli bychom tedy zakázat i návykové technologie.
Každý ví, že žádné online spojení nejsou náhradou za lidskou interakci.

Zákaz mobilů v Česku

Od školního roku 2027/2028 nebudou moci žáci ve škole používat mobilní telefon, a to ani během přestávky. Plošný zákaz chce zavést kabinet Andreje Babiše. Týká se žáků do konce povinné školní docházky. Více >>

Zákaz mobilů ve světě:

Francie – od 2018 zákaz pro žáky do 15 let během školního dne.
Itálie – omezení od 2007, později posíleno (včetně přestávek v nižších stupních).
Čína – od 2021 obecně zakázáno ve třídách bez povolení.
Nizozemsko – od 2024 zákaz telefonů, tabletů a chytrých hodinek ve třídách (rozšířeno).
Brazílie – od 2025 omezení během školního dne.
Finsko – od 2025 zákaz během hodin (pokud není výslovně povoleno).
Maďarsko – od 2024 národní omezení během školních hodin.
Chile – od 2026 zákaz během vyučování (s výjimkami).
Jižní Korea – omezení od 2026.
Švédsko – plánovaný zákaz od školního roku 2026/2027
Česko – plánovaný od 1.9. 2027

Zákaz mobilů v omezeném režimu: Austrálie (pouze veřejné školy) Rakousko, Belgie, Portugalsko, Irsko, a nově např. Bolívie, Kostarika, Chorvatsko, Gruzie, Maledivy, Malta.

Některé země mají zákaz mobilů jen regionální / subnárodní pravidla (např. Španělsko podle autonomních společenství, Německo podle spolkových zemí, části Kanady a Argentiny) nebo doporučení / rámce, kde si školy stanovují vlastní pravidla (např. Estonsko, Litva, Island, Polsko, Filipíny).

„Pokud chceme, aby děti byly přítomné, dobře se učily, navazovaly přátelství a cítily se ve škole jako doma, měli bychom chytré telefony a sociální sítě držet mimo školní den co nejdéle.“
Jonathan Haidt
Profesor na New York University Stern School of Business (Thomas Cooley Professor of Ethical Leadership).
Zabývá se především morální psychologií a tím, jak se morálka liší napříč kulturami a politickými tábory.
V posledních letech se proslavil především výzkumem dopadů chytrých telefonů a sociálních sítí na děti a dospívající.

Zákaz mobilů: Hlavní důvody

1. Rušení pozornosti a mnohem horší výsledky učení
UNESCO a další zprávy uvádějí negativní souvislost mezi nadměrným používáním digitálních zařízení a školními výsledky.

2. Dopady na duševní zdraví
Sociální sítě (Instagram, TikTok) mohou zhoršovat sebehodnocení a vystavovat děti škodlivému obsahu.

3. Kyberšikana a nevhodné i podvodné chování
Telefony umožňují šikanu přes zprávy a sítě přímo během školy, natáčení a sdílení videí (včetně intimních nebo násilných scén), šíření nevhodného obsahu (porno, násilí) nebo podvádění.

4. Snížení osobních sociálních kontaktů
Během přestávek děti často jen skrollují místo mluvení, hraní nebo pohybu.

The post Konečně! Zákaz mobilů na školách. Víte v kterých zemích a proč? first appeared on Čítárny.

Maminka je milá básnička Jiřího Žáčka, která se objevuje v několika čítankách pro druhý ročník ZŠ. Básník v ní vysvětluje, proč mají maminky děti rády a proč pro ně chtějí jen to nejlepší. Jednoduchá, ale citlivě napsaná básnička říká, že na této planetě jsou holky, které jednou také budou chtít rodit děti, které budou mít rády.

Maminka  / Jirka Žáček

Ze všech lidí mám nejradši maminku. Než jsem se narodil, devět měsíců jsem vyrůstal v jejím těle. Možná proto mi tak dobře rozumí. Mohu se jí svěřit se vším. Když mi někdo ublíží, vezme mě do náručí a je mi zase dobře. Vím, že maminka udělá všechno, co může, abych byl šťastný, proto se snažím, abych jí dělal radost.

K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály
na toho, kdo je malinký.
Aby nás měl kdo pohladit
a povědět nám pohádku.
proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku.

To se ale nelíbí vyznavačům genderové politiky, mezi kterými je básnička známá, jako příklad budování genderových stereotypů.
Dokonce i nějací lidé z Ministerstva školství tvrdí (podle Aktuálně.cz), že básnička Maminka “není zcela genderově neutrální”, a budou proto studovat hlavně první větu. K čemu jsou holky na světě? Protože Žáček si dovolil nepřímo napsat, že základní rolí ženy je rodit a starat se o děti jednoduše proto, že k tomu mají jako jediné předpoklady. Někomu na ministerstvu zřejmě vadí, že děti nerodí muž nebo že se otec nepodílí s matkou na kojení. Asi nejlepší by bylo, kdyby i učitelé, po přečtení básničky, vysvětlovali dětem, že lidé se rodí z vejce, na kterém sedí devět měsíců střídavě otec s matkou.

Každý rozumný člověk cítí z básničky radost, lásku a přirozenost. Ano, být matkou, milovat a starat se o dítě ve větší míře než muž je normální.
Rozčílení tzv. genderových odborníků považují do velké míry za účelovou propagandu. Nikde není psáno, že holky mají jenom rodit děti a že se mají jenom starat o děti. Takže celá diskuse je zcela evidentně rozpoutána díky nepochopení napsaného textu a tudíž velké míře nedovzdělanosti.
Doporučoval bych jim, aby se za neziskové peníze zaměřili na skutečné problémy postavení žen ve společnosti a nehledali problémy za každou cenu tam, kde vůbec nejsou.

Celý tento umělý problém vyvolal kdysi režisér Vít Klusák, když na FB napsal:
“K cemu jsou kluci na svete? Aby psali takovyhle debility. (Citanka pro 2. rocnik, Cteme s porozumenim, nakl. Nova skola Brno, vydano: 2015!!!)”
Pokud ale znáte Klusákův první studentský film Ocet, pak vám rychle dojde, v čem je Klusákův problém.
Po pravdě řečeno, upřímně lituji Žáčkovy kritiky za jejich zážitky z dětství, ale s tím se musí bohužel vyrovnat každý sám.

Petra Havlíková z hnutí Nesehnutí a koordinátorka programu Ženská práva jsou taky práva se rovněž perfektně vyjádřila. A hlavně to nebylo o obsahu básničky.
Básnička “už byla několikrát použita v publikacích, které se zabývají genderově senzitivním vzděláváním. Byla použita právě jako příklad, jakým způsobem se genderové stereotypy budují…” “Samozřejmě existují příklady toho, že to je i jinak, že máma nemele maso, ale opravuje třeba auto. Nicméně je to neuvěřitelně minoritní…”
Nevím k čemu se dáma vyjadřovala, ale k této básničce rozhodně ne.

A co na to nejoblíbenější český básník Jiří Žáček?

“Na to, jaké mají být maminky a jak se mají jevit prvňáčkům, mohou být názory různé. Podle nahlédnutí do diskuse vidím, že mnoha diskutérům ta básnička připadá dobrá nebo přijatelná, ale chápu, že lidé kontroverzního ducha to vidí jinak. V tom případě ať nešermují genderovými stereotypy a zkusí sami napsat svou verzi – když se jim povede, rád jim napíšu jedničku s hvězdičkou.”
Jiří Žáček.

A propo. Všimli jste si, jak jsou genderovými stereotypy nabité Seifertovy básně ze sbírky Maminka?
Takže se všichni těšíme na nové poučování genderovců, tentokát o světovém Jaroslavu Seifertovi. Možná z toho bude další pitomá diplomka. Těmi jsou genderoví aktivisté velmi populární.

Jaroslav Seifert / Všední den

Brambory jsou již napadrť!
Ta kamna! – Často říkávala,
že budou jednou její smrt.
A zatím kamna mile hřála.

Nemyslete, to nebyl hněv,
maminka měla strach, že zmešká.
Když skláněla se pro konev,
byla ta konev pro ni těžká.

Pak zlobila se s žehličkou,
protože v kamnech vyhasíná,
a do sklepa šla se svíčkou,
nebyla tenkrát elektřina.

A vždycky dvakrát měsíčně
od rána prala na pavlači.
A její ruce nesličné
bývaly potom hebké k pláči.

– Však ještě musím z podlahy
setříti špínu. Podej mýdlo!
A hadr! – Ten cár neblahý
kdes visel jako smutné křídlo.

Opřena o ně, chtěla jen
pár metrů výše z toho všeho.
– Stoupni si, chlapče, u kamen
a nešlapej mi do mokrého!

Když padlo šero na věci
a ještě jehlu vzíti chtěla,
neměla sil ji navléci.
Ruce jí klesly podél těla.

– Zas je tu noc už bezmála,
já nádobí mám ještě v dřezu!
A oknem z trati zavála
nahořklá vůně černých bezů.

The post Maminka Jiřího Žáčka je prý debilita. Uctívači genderové ideologie se vztekají first appeared on Čítárny.

George Bernard Shaw psal divadlo úplně jinak než jeho současníci. Uměl dlouhé předmluvy, podrobné scénické poznámky a otevřené konce, které nutí diváka přemýšlet. Jako jeden z mála autorů 20. století dokázal být zároveň populární u širokého publika i uznávaný intelektuály (Nobelova cena 1925).

G.B. Shaw ve své knize Láska mezi umělci píše o tom, co je výmluvnou zkratkou celého jeho dlouhého života a co vedlo i k napsání této hry:

“Ten svět vypadá někdy tak utěšeně, že by člověk ani neřekl, jak je ničemný. Kdybych žádal na malíři, aby se obdivoval nějaké lhavé, zrádné, kruté ženě, a upíral mu potom všechnu obraznost, kdybych nechtěl pro její modré oči, hedvábný vlas a krásnou postavu zapomenout na zkaženost jejího srdce, nadal by mi cynických sensualistů a bůhví čeho ještě. Oč lépe si vede sám, když tak honosně vychvaluje půvab přírody.
Nu, a je těch několik ubohých guinejí nějakým bohatstvím pro člověka, který touží po tom, aby měl čas a pokoj od zlých lidí a zlých myšlenek?
Ne. Učím hloupé ženské krákat, aby šly lépe na odbyt na vdavkovém trhu.”

Nejslavnější divadelní hra George Bernarda Shawa, Pygmalion (1913),
vychází ze staré řecké mytologie o králi Pygmalionovi, který vytesal sochu bohyně Afrodite a zamiloval se do ni.
Afrodíta vyslyšela Pygmalionovy prosby a sochu oživila.
Tak byla stvořena Galatea, kterou si Pygmalion vzal za ženu.

Jeho slavná komedie Pygmalion (1912)
vypráví o profesoru fonetiky Henrym Higginsovi, který se vsadí, že z kokneyovské květinářky Elizy Doolittlové udělá „dámu“. Hra vtipně kritizuje třídní rozdíly, jazyk a společenské konvence.

Skvělá situační komedie Pygmalion začíná obyčejnou sázkou.
Higgins, postarší profesor fonetiky, uzavře sázku s přítelem, plukovníkem Pickeringem, že nevzdělanou, pouliční prodavačku květin Lizu Doolittlovou naučí vystupování ve vyšší společnosti, včetně dokonalé spisovné konverzace a nikdo to nepozná. Postupně se Líza učí nejen od  Higginse, ale také od Pickeringa nebo hospodyně paní Pearcové. Nakonec nikdo v maloměstské a poněkud tupé společnosti nepochybuje o jejím původu.

V okamžiku kdy Higgins splní svůj úkol, přestane se o Lízu zajímat. Líza se však už nemůže vrátit do svého prostředí, kde vyrůstala a nalézá útočiště u Higginsovy matky. Nakonec se zamiluje do prostoduchého Fredyho Eynsforda-Hilla, což se jeví jako jediné možné vychodisko.

Celá hra je populární pro jednoduchost děje a velmi vtipné momenty po celou dobu hry.
Je ale tak geniálně napsaná, že mnoho diváků nepochopí, že je právě o nich, o jejich způsobu jednání, myšlení a smějí se na celé kolo sami sobě. Přes svou břitkou satiru společnosti má i zajímavé výchovné momenty. Těmi jsou důraz na kultivovanost řeči a vyjadřování, odhaluje zcela nečekaně podstatu manželského vztahu, odsuzuje příčiny stupidního společenského a náboženského chování, z nichž jednu vidí v sobeckém zbožňování majetku a peněz, které degraduje mezilidské vztahy na úroveň obchodního jednání.

Způsob humoru i samotná satirická podstata hry je nadčasová, což dokazuje, že se dodnes hraje na jevištích celého světa.

V roce 1912 napsal Bernard Shaw „Pygmalion“.
V roce 1956 hru Alan Jay Lerner a Frederick Loewe adaptovali do broadwayského muzikálu: My Fair Lady.
V roce 1964 George Cukor natočil podle tohoto literárně-divadelního hitu filmový mistrovský kousek: „My Fair Ladyí“, jeden z nejkrásnějších filmů Hollywoodu, který získal osm Oscarů.

Nadšené publikum právě vidělo premiéru hry „Pygmalion“ od Bernarda Shawa. Publikum ho vytleskalo na jeviště. Shaw se uklonil a s radostí aplaudoval s diváky, když uslyšel hlasitý výkřik:
Tato hra k ničemu! Je to nesmysl!
Absolutně s vámi souhlasím,“ poznamenal Shaw.  Ale, bohužel, oba jsme v menšině.“

George Bernard Shaw (1856 – 1950) byl světoznámým irským dramatikem, esejistou, kritikem, ochráncem všeho živého a vegetariánem.
Roku 1925 dostal Nobelovou cenu za literaturu za svůj přínos světové literatuře a dramatu. Byl neuvěřitelným mistrem ironie, vtipu, sarkasmu a dokázal se dívat s otevřenýma očima na lidskou hloupost, pokrytectví, faleš bez rozdílu jejich vzdělání či sociálního stavu. Napsal neuvěřitelné množství esejů, knih, 70 divadelních her z kterých je bohužel nejznámější jen Pygmalion.
Od roku 1929 je na jeho počest pořádán Malvernský divadelní festival.

„Bernard Shaw byl živ sto let, řekněme. Byl to krátký anebo dlouhý život? Krátkej život, protože Bernard Shaw tady moh bejt ještě dvě stě padesát let, protože pořád měl co říct. Zatímco v této chvíli po celém glóbusu je roztroušeno já nevím kolik třicetiletých, který tady už čtyři sta padesát let nemuseli bejt.“
Jan Werich

G.B. Shaw byl velmi pragamatický člověk, který dokázal vidět kořeny společenské bídy nejen faktické, ale hlavně bídy myšlení.
Byl známý tím, že zdarma jezdil přednášet na různá levicová shromáždění, kde měl obrovský úspěch, vzhledem ke svému řečnickému talentu. Ve svých názorech na společenské konvence, poblouznění náboženstvím či na jakékoliv elitářství ve společnosti byl velmi kritický, neústupný a přímý.

George Bernard Shaw byl jeden z nejzručnějších mistrů aforismů:

„Rozumný člověk se přizpůsobuje světu; nerozumný se usilovně snaží přizpůsobit svět sobě. Proto veškerý pokrok závisí na nerozumných lidech.“

„Vy vidíte věci a říkáte: ‚Proč?‘ Já sním o věcech, které nikdy nebyly, a říkám: ‚Proč ne?‘“

„Život strávený děláním chyb je nejen čestnější, ale i užitečnější než život strávený ničím.“
„Kdo umí, dělá. Kdo neumí, učí.“

„Není upřímnější lásky než láska k jídlu.“

„Svoboda znamená odpovědnost. Proto se jí většina lidí bojí.“

„Demokracie nahrazuje jmenování zkorumpovanou menšinou volbou neschopné většiny.“

„Nedělej druhým to, co bys chtěl, aby oni dělali tobě. Jejich chutě se mohou lišit.“

„Pokrok je nemožný bez změny a ti, kdo nedokážou změnit názor, nedokážou změnit nic.“

„Nepřestáváme si hrát proto, že stárneme; stárneme proto, že si přestáváme hrát.“

Ukázky ze hry Pygmalion:

Co je život jiného než řada inspirovaných bláznovství? Těžké je jen je najít a uskutečnit. Nikdy nepromarněte příležitost: nepřichází každý den. Udělám z téhle ušmudlané uličnice vévodkyni.
…

Vidíte, ve skutečnosti, kromě věcí, které se může naučit každý (oblečení a správný způsob mluvení a tak dále), rozdíl mezi dámou a pouliční květinářkou není v tom, jak se chová, ale v tom, jak s ní lidé zacházejí. Pro profesora Higginse budu vždycky květinářkou, protože se ke mně vždycky chová jako ke květinářce a vždycky bude; ale vím, že pro vás mohu být dámou, protože se ke mně vždycky chováte jako k dámě a vždycky budete.
…

Hluboce opovrhuji společenskou soustavou, která chce se vším obchodovat.
Nemá smysl, abyste pro mne otročila a pak za to vyžadovala, abych měl o vás zájem. Kdo má zájem o otroka?…
K čemu jsou všecky ty mé krásné šaty, když je ze mne teď otrok?… Z ženy, která nosí muži trepky, je mi nanic.
…
Jdeš-li k ženě,“ praví Nietzsche, „vezmi s sebou bič!“ Zchytralí despotové nikdy neomezovali tuto praxi jen na ženy; brali si s sebou bič, i když šli jednat s muži, a byli za to otrocky idealisováni muži, nad nimiž práskali bičem, daleko více než ženami.
Otrocké povahy se ovšem vyskytují u žen právě tak jako u mužů; a ženy stejně jako muži se obdivují tomu, kdo je silnější.
…
Ženy zřejmě chtějí každá žít svůj život; a muž zase chce žít život svůj; a tak jeden se snaží táhnout druhého na falešnou kolej. Žena chce jít třeba na sever a muž na jih; výsledek je, že oba dva jdou na východ, přestože je jim východní vítr nepříjemný. A proto jsem a zůstanu starým mládencem z přesvědčení.
…
V té chvíli, kdy dovolím nějaké ženě, aby se se mnou spřátelila, začne být žárlivá, náročná, podezřívavá, jedním slovem opravdová hrůza. A právě tak vím, že v té chvíli, kdy já se spřátelím s nějakou ženou, stává se ze mne sobecký tyran.
Ženy zkrátka obracejí všecko vzhůru nohama. Když jim člověk dovolí, aby vnikly do jeho života, shledá, že jeden jde čehý a druhý hot.
…

Ženská, která vydává tak otravné a ohavné zvuky, nemá právo na nic, ani na život.
Pomněte, že jste lidská bytost, v níž sídlí duše a božský dar artikulované mluvy; že vaše mateřština je jazykem Shakespeara, Miltona a bible, a nebublejte tu jako holub na báni!“
…

Angličané nemají úctu ke svému jazyku a neučí své děti, aby jím správně mluvily. …
Je nemožné, aby Angličan otevřel ústa, aniž by u jiného Angličana nevzbudil nenávist nebo pohrdání.

The post G.B. Shaw. Pygmalion je jeho nejhranější nadčasová komedie o lidech a společnosti first appeared on Čítárny.

Druhá světová válka začala jednoduše. Podvodem. Němečtí vojáci v polských uniformách zahájili 31.8.1938 vražedný konflikt na hranicích v Gliwici. Provokace se povedla. Den poté vstupují připravení Němci s celou armádou do Polska.

Mnozí západní politici jásali, že Němci táhnou na východ, na SSSR a tiše mlčeli, když Němci v Polsku bombardovali civilní obyvatelstvo, zničili města Wielun, Frampol, Sulejow, Janow Lubelski, Bilgoraj. 10 % Varšavy bylo srovnáno se zemí. Vypálili kolem 400 vesnic, mnoho vesnic bylo vystěhováno a předáno Němcům.
Během prvních 26 dní vykonali Němci 764 hromadných poprav polských válečných zajatců. Němci začali vraždit jak vyšší vrstvu, intelektuály, tak hlavně Židy. Jen během podzimu 1939 je jich popraveno na 65 tisíc.

Radost mnoha západních politiků, že Němci porazí SSSR a při tom se vzájemně oslabí tak, že budou plně ekonomicky závislí na Británii, USA, Francii, se ale zhroutila!
Strategické chyby Hitlera, odhodlanost sovětských lidí vedly k zásadnímu obratu války u Stalingradu.
A nakonec to byl Stalin, který přinutil západní politiky na Teheránské konferenci, aby po letech váhání konečně otevřeli druhou frontu tam, kde to potřeboval. Společně pak ukončili nejkrutější světovou válku v historii.

Druhá světová válka skončila v Evropě 9.5. 1945 porážkou nacistického Německa a jeho spojenců.
Konečné celosvětové datum je 2.9. 1945, po kapitulaci Japonska.

Naprosto jednoznačně má rozhodující zásluhu na vítězství měla SSSR a Rudá armáda.
Vše začalo bitvou o Moskvu a drtivou porážkou Němců u Stalingradu.
Teprve v roce 1944 se k boji proti Německu v Evropě fakticky připojila i vojska USA a dalších zemí.

Finální útok sovětských jednotek na obklíčený Berlín začal 27.dubna 1945.
Na budově Říšského kancléřství zavlála sovětská vlajka 1.května 1945. (30.4.)
2. května 1945 se zdecimované zbytky wehrmachtu vzdaly. Třetí Říše přestala existovat, druhá světová válka v Evropě končila…

ČSR osvobodila z naprosté většiny Rudá armáda s pomocí české, rumunské. americké a polské armády.

Rudá armáda bojovala na československém území 235 dní – od 20.9. 1944 do 11.5. 1945.
Podle historiků padlo na československém území 138 000 až 144 000 sovětských vojáků.
Německými koncentračními tábory, věznicemi a káznicemi prošlo cca. 450 tisíc československých občanů.
Jak se s ČSR vyrovnalo poražené Německo? Zaplatilo všechny škody? Ne? Proč?

Druhá světová válka a ztráty na lidských životech.
Celkově německo-hitlerovské válečné snažení znamenalo za 6 let válečného běsnění smrt pro cca. 26 milionů sovětských občanů, sedm milionů Němců, šest milionů Poláků, 407 tisíc Američanů, 350 tisíc Čechoslováků.
Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.

Bedřich Golombek. Co nikdy nebude v dějepise o průběhu německé okupace ČSR 1938–1945
Druhá světová válka. Nefalšovaná historie. Operace Barbarossa, bombardování německých měst, Hirošima etc.

Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí – v boji i při vyhlazovacích akcích. Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA / DŮLEŽITÁ DATA 1937–1945

5. 3. 1933 Hitler se dosává k moci na základě federálních voleb v Německu. Pouhých šest dní po požáru Reichstag.
1933-1939 Během celé doby má Hitler podporu mezinárodního kapitálu (Británie, USA) a buduje svůj vojenský průmysl.
7. 7. 1937 Japonská invaze do Číny
11.3. 1938 Rakousko, ozbrojený převrat a připojení k nacistickému Německu
30.9. 1938 Mnichovská zrada a odevzdání ČSR Němcům
14.3. 1939 Okupace ČSR, Protektorat Böhmen und Mähren
1.9. 1939 Němci napadli Polsko
3.9. 1939 Francie, Austrálie a Velká Británie vyhlašují Německu válku
10.5. 1940 Němci překročil hranice Belgie, Nizozemska a Lucemburska. Francie kapitulovala 22. června 1940 a do listopadu 1942 německá armáda postupně obsadila celou zemi.
22.7. 1941 Němci napadli SSSR – Sovětský svaz. Akce Barbarossa
7.12. 1941 Japonci bombardovali Pearl Harbour
19.11. 1942 SSSR / Rudá armáda poráží Němce u Stalingradu. Nastává první velký zvrat války.
Konec roku 1942 Západní Spojenci prolomili německé šifrovací zařízení Enigma, používané německými ponorkami.
13. 5. 1943 Kapitulovaly německé a italské vojska (OSA) v Africe
5.7. – 23.8. 1943 Tanková bitva u Kurska. Poslední velká obranná bitva druhé světové války. Porážkou něm. vojska Rudá armáda a spojenci už jen útočili až do Berlína.
26. 8. 1943 Bitva o řeku Dněpr. Začala jedna z největších a nejvýznamnějších bitev světových dějin.  Zúčastnily se jí až 4 miliony vojáků a důstojníků z obou stran a fronta se táhla v délce 750 kilometrů. Trvala 4 měsíce. V bitvě o Dněpr položilo své životy přibližně 400 tisíc sovětských vojáků a důstojníků. Více než 2,4 tisíce lidí dostalo titul Hrdina Sovětského svazu.
9.9. 1943 Den po zveřejnění italské kapitulace 3.9., se Američané vylodili u Neapole v Itálii.
28.11. – 1.12. 1943 Teheránská konference. První společné setkání vůdců SSSR (Stalin), USA (Roosevelt) a Velké Británie (Churchill)
27.1. 1944 Skončila genocidní blokáda Leningradu (Petrohrad) německými vojsky, která trvala 872 dní od 8.9. 1941
6.6. 1944 Vylodění Spojenců v Normandii!!!!! Otevření druhé fronty po třech letech slibů, na přímou žádost Stalina. Teheránská konference.
4. – 11. 2. 1945 Jaltská konference / SSSR, Británie a USA domlouvají poválečné uspořádaní Evropy a světa
27.4. 1945 Rudá armáda začala finální útok na berlínský Reichstag na přímý rozkaz Stalina.
30. 4. 1945 Umírá Adolf Hitler, když se zastřelil ve svém bunkru v Berlíně. Jeho žena Eva Braunová spáchala sebevraždu společně s ním požitím silně jedovatého kyanidu.
1.5. 1945  Poručík A. P. Berest, seržant M. A. Jegorov a mladší seržant M. V. Kantaria s podporou kulometníků z roty I. A. Sjanova vztyčili nad Reichstagem útočnou vlajku 150. pěší divize, která se později stala „Vítězným praporem“.
2.5. 1945 Zbytky wermachtu a SS se vzdaly a se Spojenci (bez účasti SSSR) podepisují v Remeši smlouvu o příměří na protiněmeckých frontách druhé světové války (západní a východní fronta), která zavazovala německé ozbrojené síly k zastavení bojů. Ve skutečnosti smlouva signalizovala pouze vystoupení Německa z války a ne jeho jasnou kapitulaci.
Proti tomu Stalin ostře vystoupil a požadoval bezpodmínečnou kapitulaci Německa!!!
8.5. 1945 Bezpodmínečná kapitulace byla podepsána v Eisenhowerově hlavním stanu. Eisenhower slíbil německému generálplukovníku Jodlovi, že nepřátelské akce budou ukončeny 9. května 1945 v 0:00 hodin německého letního času…“
Na Stalinovo naléhání byla ceremonie kapitulace přesunuta na berlínské předměstí Karlshorst a konala se v noci z 8. na 9. května.
Kapitulace byla podepsána v 23:43h letního středoevropského času (0:43h moskevského času). Termín platnosti kapitulace zůstal nezměněn.
9.5. 1945 Den, kdy začala být platná bezpodmínečná kapitulace Německa. Podle dohody z Jalty podpesaná všemi vítěznými mocnostmi.
6. a 9.8. 1945 Američané naprosto zbytečně svrhli atomové bomby na civilní města Hirošimu a Nagasaki.
12. 8. 1945 porazila Rudá armáda po 4 dnech miliónovou japonskou armádu v Číně ve všech směrech. Japonský císař je konečně bez vojska a proto o pár dní uznává porážku Japonska.
15.8. 1945 Císař Hirohito oznámil kapitulaci Japonska.
2.9. 1945 Oficiálně skočila 2. svět. válka.
20. 11. 1945 – 1. 10. 1946  Norimberský proces

V Evropě se novináři zeptali ruského herce Lanovoje:
„Co tady stále připomínáš vaše vítězství? Vždyť my jsme už zapomněli.”
Zeptal se jich: “Kolik dní vzdorovaly vaše země Hitlerovi?”
Potom pokračoval:
„Polsko bylo dobyto za 28 dní a za stejných 28 dní ve Stalingradu dokázali Němci dobýt jen několik domů.
Dánsko vydrželo přesně den.
A celá Evropa byla pokořena za tři měsíce.
A naši vojáci ji museli osvobodit. A za jakou cenu!
Milion životů sovětských vojáků obětovaných za osvobození Evropanů od fašismu.“
Ale vy jste se rozhodli na to zapomenout!”

Takže malá rekapitulace:
Jak dlouho vzdorovali evropské státy německému vojsku?
Dánsko – 6 hodin;
Československo – 1 den;
Lucembursko – 1 den;
Nizozemsko – 5 dní;
Jugoslávie – 11 dní;
Belgie – 18 dní;
Řecko – 24 dní;
Polsko – 27 dní;
Francie – 1 měsíc a 12 dní;
Norsko – 2 měsíce a 1 den.

Jen samotný Pavlovův dům ve Stalingradu vydržel se bránit 58 dní
Jen při obraně Pavlova domu obránci zabili více Němců, než je ztratili Němci při dobytí Paříže.
Sovětský svaz vydržel čtyři roky (1418 dní) a ukončil válku v doupěti nepřítele – Německo kapitulovalo.

Toto by si měl pamatovat každý!!!!!!!!!

The post Druhá světová válka 1.9. 1939 – 9.5. 1945. Důležitá data německé zrůdnosti a jejich porážky first appeared on Čítárny.

Sbírku Maminka Jaroslava Seiferta máme asi všichni spojenou s ilustracemi Jiřího Trnky, ale není pravda, že vycházela tato básníkova sbírka jen takto. Vycházela i bez ilustrací nebo s ilustracemi Karla Svolinského, Ludmily Jiřincové či s obálkou a frontispisem Zdeňka Seydla.

Maminka je z roku 1954. Žádná budovatelská poezie, ale nezapomenutelná Seifertova zpěvná lyrika vzpomínek na dětství, maminku a domov v chudém pražském Žižkově.

V roce 2016 se nakladatelství Albatros rozhodlo pro slovenskou ilustrátorku Janu Kiselovou-Sitekovou. A aby nezůstalo jen při tomto náznaku blízkosti našich řečí, je vložena jedna přebásněná ukázka od Ĺubomíra Feldeka. Na tom se podílelo nám dobře známe nakladatelství Buvik.

Nejznámější básničky
U okna, Večerní píseň, Maminčina kytice, První dopis mamince, Mlýnek na kávu, Všední den, Tatínkova dýmka, Dědečkův pohřeb, Vějíř, Maminčino zrcátko, Kytička fialek, Prstýnek po mamince, Krabice na čaj, Hrdličky, Domov.

Maminka / Jaroslav Seifert / Ilustrace Jana Kiselová-Siteková / Albatros 2016

Ilustrace Jiří Trnka / Jaroslav Seifert Maminka

Ilustrace Ludmila Jiřincová / Jaroslav Seifert Maminka

Domov

Ty prosté věci, jež jsem miloval,
toužil jsem míti věrně kolem sebe.
A byl to ráj a já se o ně bál
a věděl jsem, že tratím v nich kus nebe

Okno mi řeklo: Jen se rozhlédni,
až odejdeš, už cizí budu tobě.
Kyvadlo řeklo: Jdi, je k poledni.
A křížek na zdi: Sejdeme se v hrobě.

I dvířka kamen žárem zsinalá
v koutečku při zdi, kde se pěkně klímá,
tesklivě na práh za mnou volala:
Přijď ohřát se, kdyby ti bylo zima.

Když jsem byl děcko, matka prosila:
Blíží se bouřka, zůstaň blízko domu.
Svět byl tak krásný, moje rozmilá,
a krásnější byl pod rachotem hromů.

Růže mi řekla: Voním silicí,
kdo po mně sáhne, zbloudit lehce může.
Když dotkla se mě ústa na líci,
ústa mi řekla: Voníme jak růže.

A mluvil oblak: V zemi tajemné
uvidíš možná věže krásných hradů.
A nato řeka: Chvátej podél mne,
uslyšíš záhy hukot vodopádu.

Srdce, jež bilo pod věncovím cév,
říkalo přitom: Já ti něco skrývám.
A ozval-li se sladký ženský zpěv,

pravila touha: To já ti v něm zpívám.

I vtiskla matka ret mi na čelo
a řekla: Sbohem. Šel jsem bez rozpaků.
Vždyť v tichu, v kterém nic se nedělo,
slýchal jsem ze tmy dunět kola vlaků.

Po létech klepu doma na dveře,
na prahu suk a vyšlapaná škvíra.
Ozvou se kroky? Kdo mi otevře?
Za dveřmi ticho, nikdo neotvírá.

Okno je kalné, prohnil jeho rám,
už netkví pevně v starém, vetchém zdivě.
Kyvadlo stojí, neví kudy kam.
Jen křížek na zdi čeká trpělivě.

Podíval jsem se v šero zrcadla,
a poznal čas i cítil jeho tíži.
A v náruč té, jež v prach se rozpadla,
ten, který přišel, pomalu se blíží.

U okna

Když přišlo jaro, na pešuňku
rozkvetly stromy v jarním slunku.
Maminka, tichá jako pěna,
k oknu je v pláči odvrácena.
− Proč pláčeš, co máš za bolest,
řekni mi, čeho je ti líto?
− Však ti to povím, povím ti to,
až nebudou jednou stromy kvést.

Sníh padal hustě a co chvíli
vločky se na sklo přilepily.
U okna, bylo málo světla,
maminka tiše něco pletla
a měla slzy na očích.
− Proč pláčeš, čeho je ti líto?
− Však ti to povím, povím ti to,
až nebude jednou padat sníh.

Ukolébavka

Až, chlapečku, zavřeš víčka,
vyskočíš si na koníčka.
A koníček spí.

Na louce je plno květin,
pojedeš s ním do kopretin.
Kopretinky spí.

Pojedeš s ním k černé skále
po silnici u maštale.
Černá skála spí.

Jiskry prší od podkůvek,
pojedeš s ním do borůvek.
A borůvky spí.

Krásná panna drží vlečku,
sbírá si je do džbánečku.
A džbáneček spí.

A pod skálou voda hučí,
vezmu tě zas do náručí.
A chlapeček spí.

Večerní píseň

Když bylo dobře mamince,
bylo i pěkně v našem bytě.
Hmoždíř, který stal na skříňce,
zatřpytil se okamžitě,
skla oken, po nichž před chvilkou
plakalo ještě bílé jiní,
svítila opět po kuchyni,
kde vonělo to vanilkou.

Když zpívala, hned vesele
spustili ptáci před okny nám.
Měla-li mráček na čele,
odletěli hned ptáci jinam.
Zmlkli jsme rázem, ztichl smích.
I černé kotě, které tlapkou
pohrávalo si se skořápkou,
dívalo se jí po očích.

Když padala již únavou
a večer spát nás odnášela,
tou rukou drsnou od popela
stlala nám měkce pod hlavou.

V hořáku ještě přede plyn
a nad pelestí přechází nám,
podobaje se pavučinám,
velikánský stín maminčin.

Dnes už tak už tak šťastně neusínám.

Všední den

Brambory jsou již na padrť!
Ta kamna! Často říkávala,
že budou jednou její smrt.
A zatím kamna mile hřála.

Nemyslete, to nebyl hněv,
maminka měla strach, že zmešká.
Když skláněla se pro konev,
byla ta konev pro ni těžká.

Pak zlobila se s žehličkou,
protože v kamnech vyhasíná,
a do sklepa šla se svíčkou,
nebyla tenkrát elektřina.

A vždycky dvakrát měsíčně
od rána prala na pavlači.
A její ruce nesličné
bývaly potom hebké k pláči.

Však ještě musím z podlahy
setříti špínu. Podej mýdlo!
A hadr! Ten cár neblahý
kdes visel jako smutné křídlo.

Opřena o ně, chtěla jen
pár metrů výše z toho všeho.
Stoupni si, chlapče, u kamen
a nešlapej mi do mokrého!

Když padlo šero na věci
a ještě jehlu vzíti chtěla¸
neměla sil ji navléci.
Ruce jí klesly podél těla.

Zas je to noc už bezmála¸ j
á nádobí mám ještě v dřezu!
A oknem z trati zavála
nahořklá vůně černých bezů.

The post Maminka. Nejmilejší básničky Jaroslava Seiferta. Ilustrace Trnka, Jiřincová first appeared on Čítárny.

Nevím, kdo je Forrest Carter, nevím ani, zda jeho knížka Škola Malého stromu je adresována dospělým či dětem, zato vím, že si tuhle nenápadnou brožuru zařadím ke svým nejmilejším knížkám někam poblíž povídek Oty Pavla. A kdo je Malý strom? Sám autor Carter, který údajně vypráví příběh svého dětství ….

 “Maminka přežila tatínka jen o rok, a tak se stalo, že jsem se dostal k dědečkovi a babičce. To mi bylo pět let. /…/ Dědeček byl napůl Čerokí, babička plnokrevná indiánka.”

O čem je kniha: Škola Malého stromu?
Indiánští prarodiče jsou společenští outsideři, a přesto hrdí lidé svobodného ducha. Chlapec s nimi žije ve srubu na samotě v horách. Dědeček občas vydělá pár dolarů pálením whisky (samozřejmě načerno), kterou prodává místnímu obchodníkovi.

Chlapec pomáhá dědečkovi jak s hospodařením na lesním políčku, kde pěstují kukuřici, tak i s destilací whisky, s babičkou sbírá byliny a semínka, po večerech poslouchá vyprávění o indiánech a babiččino předčítání z vypůjčených knih, mezi nimiž nechybí ani Shakespeare. Učí se žít v zázračném světě divočiny, kde každé zvíře má své vlastní jméno, kde nejen lidé, zvířata, stromy, ale i sama “Matka země” je živou bytostí – však proto indiáni nosí mokasíny s měkkou podrážkou, aby její puls vnímali chodidly. Učí se svérázné a podivuhodné moudrosti lidí, kteří žijí s přírodou v harmonii, neboť je to jejich domov. Říkal, že je to ta zatraceně nejpitomější věc na světě, pobíhat sem a tam a zabíjet ze sportu. Říkal, že celou tu věc vymysleli nejspíše politici mezi válkami; dyž nemohli zabíjet lidi, začali zabíjet aspoň něco jiného.

Učí se rozumět stromům, zvířatům i lidem, neboť „není možné milovat něco co nechápeš.  Skamarádí se s tulákem Borovým Billym, který hraje na housle, se starým indiánským samotářem Vrbovým Johnem, s podomním obchodníčkem Wajnem: svět jeho dětství je svět dospělých, kteří s ním jednají jako se sobě rovným, bez žvatlání a bez všemožných tabu.  Zasvěcují chlapce do věcí, o nichž se obvykle s dětmi nemluví – ke škodě dětí i dospělých.

„Duchovní mysl se může scvrknout jako hrášek nebo i docela zaniknout, když tělesná mysl začne vládnout všemu. Tak se z tebe stane mrtvý člověk. Babička řekla, že mrtví lidé se dají docela snadno poznat. Když se mrtví lidé podívají na ženu, nevidí nic než špínu, když se podívají na druhého, nevidí nic než zlo, když se podívají na strom, spatří jen prkna a peníze; nikdy krásu. Babička řekla, že světem se toulá mnoho mrtvých lidí.”

V nejdramatičtější epizodě knížky zažívá dítě divočiny trýznivý konflikt s pokryteckou společností establishmentu – z moci úřední je chlapec odebrán prarodičům a poslán do sirotčince, aby byl „s pomocí Boží“ zcivilizován. Po opakovaných roztržkách s bigotními vychovateli se však nakonec s dědečkem šťastně vrací domů do hor, aby pokračoval ve své škole života.

“To je Cesta”, řekl dědeček tiše, “ber jen to, co potřebuješ. Dyž lovíš jelena, neber nejlepšího. Vem menšího a pomalejšího, a jeleni porostou silnější a dycky ti dají maso. Pako, panter, to ví, a tak bys to měl vědět i ty. Jen Tý-bí, včela, ukládá víc, než spotřebuje, a pak ji vokrádaj medvěd a mýval… a Čerokí.
Tak je to s lidma, co ukládaj a tloustnou z toho, vo co se nechtěj dělit. Přídou vo to. Budou kvůli tomu války, aby si udrželi víc, než kolik jim patří. Lidi budou umírat kvůli slovům a práporu…, jenže nikdy nemůžou změnit zákony Cesty.”

Škola Malého stromu trvá jen pár let a je plná ztrát: postupně zemřou všichni jeho dospělí přátelé, po smrti dědečka a babičky chlapec opouští srub v horách a s dvěma zbylými psy odchází do “Národů”. Přes všechny ztráty však příběh Malého stromu zůstává příběhem objevování životní harmonie, dětsky senzitivní a přitom nesentimentální knihou lásky k životu.

Na sklonku druhého tisíciletí “Škola Malého stromu” člověku sugeruje nevyslovenou otázku: nezvítězila v konfrontaci euroamerické civilizace s indiány civilizace technicky a vojensky vyspělejší, avšak – z hlediska budoucnosti planety – ta horší, méně perspektivní? Přátelský vztah indiánů k „Matce zemi“ byl nepochybně rozumnější než náš dobyvatelský.
Ale jak praví starořecký klasik:

“Budou-li vítězové ctít bohy poražených, zachrání se”. Naučíme se ctít “Matku zemi”, nebo se změníme v civilizaci oněch mrtvých lidí s odumřelou duchovní myslí?

P.S. Pokud autor s jemným humorem uvádí: “Dědeček přišel na to, že příčinou všech zmatků je čtení příliš mnoha knih”, jeho knihy se to netýká. Škola Malého stromu je  pravým opakem matení mysli. Její české vydání má přesto jednu vadu – postrádám v knize doslov či aspoň malý autorský medailón, kde bych se o Forrestu Carterovi dozvěděl víc.
Jiří Žáček

Carter, Forrest | ŠKOLA MALÉHO STROMU / Praha :  Kalich,  1993, dotisk 1996. 164 str. Přeložil L. Miřejovský / 2. upravené  vydání:  Praha :  Kalich,  2000. 158  str.

„Když člověk na něco přijde, má se o to podělit s každým, koho nejdřív potká; dobro se tak šíří cestami, které by sis sám nedokázal vymyslet.“

„Nemůžeš vědět, kam tví lidé jdou, jestli nevíš, odkud přišli.“

„Všechno, co roste divoce, je stokrát silnější než to, co je zkrocené.“

„Dědeček říkal, že kdyby bylo méně slov, bylo by na světě méně problémů. Pak mi ještě řekl, že se vždycky najde nějaký blázen, který vymyslí slovo, které k ničemu neslouží, jen způsobuje potíže.“

„Cítil jsem se úplně špatně a prázdně. Dědeček řekl, že ví, jak se cítím, protože se cítí stejně. Ale řekl, že všechno, co ztratíš a co jsi miloval, ti ten pocit dá. Jediný způsob, jak se tomu vyhnout, je nic nemilovat – a to je horší, protože bys byl prázdný pořád.“

The post Škola Malého stromu. Mimořádně moudrý příběh, oblíbená knížka Jiřího Žáčka first appeared on Čítárny.

Základní škola. Historie začíná již v průběhu 11. století. Katolické církví, která dlouho měla monopol na vzdělávání, však nikdy nešlo o obecné vzdělání obyvatelstva, ale jen o cílenou výchovu budoucích kněží nebo podporu církevního systému.

Prvním skutečným reformátorem přístupu ke vzdělávání
byl Jan Amos Komenský (1592 – 1670)
Jedinečný tvůrce filosoficky založené pedagogické soustavy, kterou po vyhnání katolíky ze země české dál prosazoval a rozvíjel v Evropě, zvláště při pobytu ve Švédsku. Na svou dobu zastával revoluční názor, podle kterého by žádné dítě nemělo být vyloučeno z výchovy, protože i to nejméně nadané dítě lze alespoň poněkud vychovat. Kladl důraz na kázeň, odmítal tělesné tresty za neznalost, ale za porušení kázně je v určitých případech připouštěl. Rovněž věřil, že řešení konfliktů mezi národy a kulturami lze dosáhnout jen výchovou a výukou cizích jazyků jak klíčů k poznání.
Zabýval se všeobecnou teorií výchovy, didaktikou, vytvořil speciální metodiku výuky jazyků a sám připravoval originální učebnice.

ŠKOLA ZA KOMENSKÉHO

Už za Komenského života si získaly v Evropě mimořádnou oblibu jeho jazykové příručky
Janua linguarum reserata (Dvéře jazyků otevřené, známé jako Brána jazyků otevřená)
a Orbis sensualium pictus (Svět v obrazech).
Z jeho knih se později učil i Goethe. Četl Komenského Orbis Pictus.
To svědčí jak o oblibě, tak o mimořádné kvalitě této učebnice jazyků ve světě, ale také o zcela zjevném úspěchu Komenského ve světě.

Komenský navrhoval tento školní systém:

• od narození do 6 let má být dítě vychováváno doma. Obsah výuky stanovil v příručce pro rodiče Informatorium školy mateřské
• od 6 do 12 let navštěvují děti školu obecnou, která by měla být v každém městě i vesnici. Škola je pro chlapce i dívky. Vyučuje se čtení, psaní, počítání, náboženství, reálie (učení o přírodě a společnosti), zpěv, ruční práce. Vyučování probíhá dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne.
• od 12 do 18 má mládež navštěvovat školu latinskou, která by měla být v každém městě. Základem vzdělání je sedmero svobodných učení (gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a múzika), přírodní vědy, zeměpis, dějepis, matematika a jazyky jako latina a řečtina. Komenský ovšem doporučuje i jiný jazyk, aby se každý dorozuměl se svými sousedy (němčina).
• od 18 do 24 let slouží ke vzdělávání akademie, která by měla být v každé zemi. Jde o vysokou školu, kde by se studovalo bohosloví, práva nebo medicína. Důležité je i vzdělání náboženské a filosofické. Vysokou školu nazývá akademie, protože univerzity byly katolické, chtěl je tedy odlišit od protestantských.

Mimo Komenského existovaly v české kotlině i další velmi vzácné výjimky, které pozitivně přispěly k šíření vzdělávání.

Jením z nich byl opat augustinianského kláštěra v Zahani Ignác Felbiger (1744 – 1788).
Ten již v době svého působení v Zahani zavedl ve výuce hromadné vyučování a sepsal nařízení o povinnostech učitelů a podílel se na zásadní reformě pruského školství.

Felbigerova Methodní kniha z roku 1775.
Methodenbuch für Lehrer der deutschen Schulen in den kaiserlich-königlichen Erbländern.
Kniha methodní pro učitelé českých škol v císařských královských zemích.
Původně německá kniha, která sloužila k poučení učitelů, měla nakonec německo-české vydání. Felbiger zcela jasně kopíroval Komenského, který byl v té době vcelku neznámý a v podstatě zakazovaný. Komenský byl jako nepřítel katolické církve vyhnán ze země české a celý život prožil v zahraničí. (Převážně Polsko a Holandsko, kde nakonec zemřel)

Felbiger v knize podstatě popisuje a rozepisuje jeho učení.
To jest hromadné vyučování ve třídách, výuka od lehčího k obtížnějšímu, od známého k neznámému. Bylo zde propagováno čtení ve třídě, klasický postup >> přednášky učitele a následná diskuse k tématu.
Felbiger prosazoval tzv. katechickou jezuitskou metodu, to znamená správné kladení otázek a správné odpovědi.
V roce 1789 byla vydána jednodušší verze Methodní knihy s názvem Jádro methodní knihy.

POVINNÁ ŠKOLA ZA RAKOUSKA UHERSKA

Povinnou docházku do základní školy pro všechny děti v Čechách ustanovila poprvé Marie Terezie v roce 1774.

Školská reforma, formulovaná Všeobecným školním řádem ze dne 6.12.1774, vyjádřila poprvé v historii zájem státu na vzdělání veškerého obyvatelstva.
Všeobecný školní řád, který slovy císařovny vyzýval rodiče, aby své děti ve věku 6 – 12 let posílali do školy, samozřejmě počítal s tím, že v nově zřizovaných školách bude základní metodou hromadná výuka.
Byla to zásadní změna. V té době totiž převažovala výuka individuální.
Učitel hovořil s jedním žákem, kladl mu otázky a dával mu úkol, který kontroloval.
Povinná docházka byla tehdy šestiletá, s výjimkou pro letní období, kdy děti na vesnici nemusely školní docházky zúčastňovat, protože pomáhaly při polních pracích.

Celý název historického výnosu císařovny ze dne 6. prosince 1774 zněl (samozřejmě v němčině)
Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c.k. dědičných zemích.
Jakákoliv zmínka o jiných než německých školách či o vyučování v některém mateřském (neněmeckém) jazyce v něm chyběla.
Úřady samozřejmě měly zájem na tom, aby se výuka v němčině, která byla oficiálním zemským jazykem, co nejvíc rozvíjela a rozšiřovala. Proto každého učitele, který vyučoval v němčině a jehož žáci vykazovali v ovládání německého jazyka pokrok, okázale odměňovaly.

Povinná škola byla od 11. srpna 1805.
Školský zákon opětovně vyhlásil povinnou školní docházku (od tereziánské doby podruhé) pro děti od 6 do 12 let.
Ustanovení však nebylo dodržováno. Mnohé děti docházely do školy nepravidelně, neboť musely pomáhat v hospodářství, a asi třetina dětí nenavštěvovala školu vůbec.

1869 se zavedl tzv. Hasnerův zákon
Skutečná osmiletá povinná školní docházka, národní školy, zrušení tělesných trestů (1870). Rozvoj měšťanských škol a učitelských ústavů. Národní obrození posílilo české školství.
Po Hasnerově zákonu z roku 1869 se platy staly výhradně peňěžními (dříve často naturálie) a byly tabulkově stanoveny podle typu školy, velikosti obce a praxe.

Kdy vznikly Střední školy
Nejstarší kořeny16. století. První gymnázia byla jezuitská.
Nejstarší doložené je z roku 1556 v Praze (Klementinum / Štěpánská).
Další jezuitská a piaristická gymnázia vznikala v 16.–18. století.

1849 – tzv. Exner-Bonitzův nástin (reforma středního školství v Rakousku):
Formalizoval gymnázia (obvykle 8letá) a reálky (reálné školy) jako střední školy.
Zavedl maturitu jako ukončení studia a podmínku pro vysokou školu.
Od 60. let 19. století (zejména po rakousko-uherském vyrovnání 1867) nastal velký rozvoj českých středních škol.

ČESKÁ POVINNÁ ŠKOLA 1918 – DNEŠEK

Československo (1918–1938)
1922 – Malý školský zákon
Zavedení osmileté povinné docházky, společné třídy chlapců a dívek, nové předměty (tělocvik, občanská nauka).

Německá okupace / Protektorát (1939–1945)
Úpadek, germanizace, uzavírání českých vysokých škol, perzekuce.

Československo po Druhé světové válce 1945 – 1948 
Pokračuje systém z 1. republiky

Československo / Socialismus 1948 – 1989

1948–1953 – 9let / povinně 9 let
Základní škola trvala 9 let. Osmá i devátá třída byly její běžnou součástí a povinná školní docházka trvala rovněž 9 let.

1953 – cca 1960 – 8 let / povinně 8 let
Základní škola byla zkrácena na 8 let. Osmá třída znamenala konec základní školy, devátá třída jako součást ZŠ neexistovala (případně už odpovídala střední škole) a povinná docházka trvala 8 let.

1960–1976/84 – 9 let / povinně 9 let
Fungovala základní devítiletá škola (ZDŠ) v délce 9 let. Osmá i devátá třída byly součástí druhého stupně a povinná školní docházka trvala 9 let.

1984–1990 – 8 let / povinně 10 let
Základní škola měla opět jen 8 ročníků. Osmá třída byla posledním ročníkem ZŠ, devátá třída odpovídala prvnímu ročníku střední školy (a byla povinná) a celková povinná docházka trvala 10 let.

1990–1995 – 9 let / povinně 9 let
Základní škola se postupně vrátila k 9 letům. Osmá třída byla součástí ZŠ (s možností odchodu na střední školu), devátá třída byla zpočátku nepovinná a povinná docházka trvala 9 let.

Od roku 1995 (současnost v ČR) – 9 let / povinně 9 let
Základní škola má standardně 9 ročníků. Osmá i devátá třída jsou povinnou součástí druhého stupně ZŠ a povinná školní docházka trvá 9 let.

ČESKÉ ŠKOLY A PLATY UČITELŮ

Orientační roční platy – Rakousko Uhersko (ve zlatých / později korunách)

Učitelé obecných škol (venkov) / 500–750 zlatých (později cca 1 000–1 500 K)
Učitelé ve větších obcích / městech / 700–1 150 zlatých
Řídící učitelé / nadučitelé / vyšší o několik set zlatých + příplatky
Středoškolští profesoři (gymnázia) / základ kolem 1 400 zlatých + služební postup (výrazně lépe placení)

Příplatky:
Po 5 letech služby obvykle +10 %, dále podle lokality (větší města vyšší „činovné“).

Měsíční platy učitelů vs. průměrná mzda (ČSR/ČSSR/ČR)
Nejlépe na tom byli učitelé za 1. republiky. Po roce 1989 dlouho podprůměrní, krátký vrchol v letech 2017–2021, poté opět pokles.

1918–1938 
V roce 1930 průměrná mzda: 789 Kč / Učitelé: 1 800–3 800 Kč (často 2–5× průměr)

1948–1989 (socialismus)
Kolem průměru (nivelizace mezd).
Koncem 80ých let byla průměrná mzda: cca 3 170–3 340 Kčs / Učitelé: kolem 94 % průměru (cca 3 000 Kčs)

1990–2017
Platy učitelů nízké. Cca 105–110 % průměru (jedny z nejnižších v OECD).

2017–2021 
Růst na historické maximum 125 %.
V roce 2017 byl průměrný plat učitelů: 31 548 Kč (cca 106 % průměru)
V roce 2021 byl průměrný plat učitelů: 47 833 Kč (cca 125 % průměru)

2022–2025
Pokles mezd zpět na 108–109 %.
V roce 2025 byl průměrný plat učitelů: 53 346 Kč ZŠ: 55 280 Kč / SŠ: 58 400+ Kč
Průměrná mzda v ČR: 49 215 Kč tj. 108,4 %

2026 (odhad): Stagnace nebo mírný růst kolem 108–110 % (cíl 130 %).

SLOVENSKÁ ŠKOLA PŘED VZNIKEM ČESKOSLOVENSKA 1918

Do roku 1875 byly všechny slovenské střední školy uzavřeny společně s Maticí slovenskou.

Základní školy:
V roce 1910 bylo na území Slovenska z celkového počtu 2 922 lidových škol pouze 350 čistě slovenských.

Střední a vysoké školy:
V roce 1918 neexistovala na Slovensku ani jedna slovenská střední škola ani vysoká škola. Apponyiho zákony (1907): Tyto zákony zavedly povinnost pro děti ovládat po skončení 4. třídy maďarštinu slovem i písmem.

Maďarizace se projevovala i v úředních statistikách. Odhaduje se, že mezi lety 1880 a 1910 bylo v důsledku asimilace “ztraceno” přibližně 300 000 až 400 000 Slováků

Útlak a chudoba vedly k masivní emigraci. Mezi lety 1870 a 1914 odešlo do USA přibližně 500 000 mluvčích slovenštiny. 

Veřejná správa a kultura – Slovenština byla prakticky vytlačena z veřejného života: Soudy a úřady: Jednacím jazykem byla výhradně maďarština.

The post Základní škola. Stručná historie povinné školní docházky, Čechy, Morava, Slovensko first appeared on Čítárny.