Jan Werich věděl své o sprostých udavačích, anonymech, vulgárnostech a tak jednoho dne napsal toto naprosto přesné zamyšlení. A hlavně nadčasové!

Měl jsem před pár lety o Štědrý den takový pohovor s dětmi. Já myslím, že děti se bavily, aspoň já jsem se s nimi bavil velmi dobře. A použil jsem tam slova sranda.
Dostal jsem dopisy, jenom dva z nich si všímaly toho slova. Jeden z těch dvou ovšem nebyl normální dopis, byl anonymní. To je zajímavé, že všechny anonymní dopisy jsou tak strašně sprosté. Anonym je vždycky daleko sprostší než to, nad čím se pohoršuje. Anonymové jsou ubozí lidé, nemocní lidé, mně je jich líto. Jsou to lidé s velikánským pocitem méněcennosti, proto si rádi hrají na spasitele a očisťovatele a odhalovatele zla. O věc jim nikdy příliš nejde, to je jen záminka jinak by do svých dopisů nepsali takové sprostoty, pod které se nemohou podepsat.

Nemocný člověk může být někdy trochu na obtíž, ale škodlivost anonymních dopisů nezáleží na anonymech samých, jsou to většinou politováníhodní nešťastníci. Daleko škodlivější, daleko horší a daleko hloupější jsou ti, kdo na anonymy dají, kdo mají moc na ně dát a kdo potom používají ten klacek, který jim ubohý anonym vtiskl do ruky.

Ostatně kdo četl Dumasova Hraběte Monte Christa, ví, jak ten příběh začíná, dopis anonymního udavače uvedl do pohybu události, které vystačily na velice dobrý a velice dlouhý román.

Ale vraťme se raději k tornu podepsanému dopisu.
Pisatel vněm želí dětských duší. A vidí má ústa, jak se z nich řine ono slovo. Považuje je za slovo sprosté. Prosím, řekněme, že to je otázka jazykového citu. Ale z toho, co píše o sprostých slovech vůbec, je vidět, že sprostá slova zřejmě zná. A ted’ bych rád věděl, kde on se je naučil. Já jsem se je naučil jako dítě, jako dítě a od dětí. Neznám dospělého člověka, který by učil děti sprostým slovům, tedy normálního člověka. Kde to ty děti berou, to nevím, nezáleží na tom. Jestliže pisatel poznal sprostá slova až v dospělém věku, je mi ho líto. Přišel totiž o mnoho, když jako dítě nemohl ta slova říkat šeptem, aby je neslyšeli ti, kdo je zakazují, a přitom je sami neustále používají.

S vulgárností i se sprosťáctvím je to koneckonců relativní jako se vším. Každá doba, každá éra, každá třída a každý národ má své vlastní myšlení a své vlastní pojmy, určuje sám sobě své vlastní meze.
My jsme s Voskovcem před válkou mívali takový dialog, kde jsme používali výraz bludná ledvina, nikomu to tady samozřejmě nevadilo. Když jsme pak týž dialog dělali v Americe, všichni se vyděsili. To nesmíte, na jevišti nemůžete o ledvině, to je sprosté. Dobrá, říkali jsme, ale co tam dáme? No třeba takovou tu košilku porodní, tu blánu, co se ukazuje při porodu. No dovolte, my na to, ale tohle snad je sprosté. Ne, to vůbec není sprosté, to je v pořádku, víte, při tom se člověk rodí a to je přirozené, kdežto ledvina, chápete, ta jaksi slouží k vyměšování.
Když se dostanete do takovéhle situace, nedebatujte, nemá to smysl. V Americe například nesmíte smrkat. Když se chcete vysmrkat, musíte vyjít z pokoje a vysmrkat se já nevím kde, snad v lese. Zato můžete v Americe u stolu klidně říhat, řeknete-li pardon. Mnohé orientální národy dokonce říhají tak, že to můžeme nazvat krkání. A neučiníte-li tak, jsou velice uražení a domnívají se, že vám oběd nechutnal, takže takový dobrý orientální oběd, to je jako když se ladí basy. Tedy to je ta relativnost. To, co jeden nazývá vulgární a sprosté, to je druhému přirozené.

V 19. Století, kdy maloměšťáci začali imitovat noblesu, snažili se mluvit vzdělaně. Ovšem nemajíce vzdělání.
A snažili se chovat vychovaně, nemajíce vychování.
Imitovali. Proto byli tak přepjatí. Považovali za vulgárnost ledacos, co se ani v nejvyšších kruzích za vulgární nepovažovalo. To se zachovává u mnoha lidí dodnes.

Druhý extrém ovšem je, že zase mnoho lidí mluví hrubě a vulgárně a sprostě, aby jaksi zdůraznili svou lidovost. Vykládají si mylně lidovost, jako si tamti vykládali mylně dobré mravy.

Ano, souhlasím, kultura naší řeči hodně upadla.
Obludná úřední slova, která si vymýšlejí docela zbyteční lidé bez jazykového citu, zamořila noviny, úřední spisy i korespondenci, ba i ústní projevy.
Nevzdělanec chce mluvit vzdělaně, a tak se vyhýbá přirozenému jazyku, kterému ho naučila jeho matka. Proto se v posledních letech tak málo mluvilo spatra. Rečníci měli strach, aby se náhodou neuřekli a nevypustili z úst přirozenou českou větu. Souvisí to i s celkovou devalvací myšlení, ale to nechme stranou, mluvíme o jazyce.

Mluvit spatra, to je těžké, ale hezké. Když někdo mluví spatra a formuluje své myšlenky, posluchači jsou účastni jistého děje, jistého dramatu, vidí a slyší myšlení, vidí hledání slov, jsou přítomni tvůrčímu procesu. Takový řečník může strhnout a strhne. Lenin například mluvil spatra, protože něco chtěl, protože měl koncepci. Můžete mi namítnout, že spatra mluvil i Hitler, jenže jeho posluchači byli trochu zvláštní, ti nestáli o to, aby viděli a slyšeli myšlení, proto chodili poslouchat pravě Hitlera.

Jisté je, že bylo mnoho lidí v dějinách, kteří uměli mluvit spatra, hledali slova, křičeli, plakali, mluvili pomalu, mluvili rychle a strhli lidi, protože je to umění. Ze se dá řečnického umění zneužít, to už je věc jiná.

Mizení přirozeného řečnického projevu, které vidíme v dnešní době na celém světě, to je podivný příznak. Politici potřebují hodně řečí, někdo jim je musí psát a oni jen čtou a čtou. A většinou čtou špatně. A při tom častém čtení dochází k takové mechanizaci, že už se nevyslovují myšlenky, ale čtou slova, slova, slova, jak to ostatně říká Shakespearův Hamlet. Jediným skutečným majetkem národa je řeč. Reč žije a roste s národem, anebo hyne s národem. A každá řeč, když se hezky mluví, je hezká. Ale všimněte si, když jdete po ulici, nebo když vejdete do krámu, jak se poslední léta u nás vyslovuje hláska e. Setkal jsem ses tím nedávno u dvou mladých prodavaček a graficky se ta strašlivá výslovnost prostě nedá vyjádřit. Je to lenost, ale ty děti za to nemohou, on je nikdo pořádně mluvit neučí, i učitelé takhle často mluví, hovoří se tak na schůzích. A přece by stačilo ta ústa přitom e zavřít, neprotahovat je do nekonečna, a bylo by to v pořádku.

A když tohleto zazní z televize nebo na divadle, tak se člověk otřese, protože si vzpomene, co Francouzi, Angličané, Rusové dají na krásu řeči, jak na to mají profesory, jak to opravují, protože vědí, že národ bez pěstované řeči, bez milované řeči, může to být sebesilnější národ, je jako silák bez vlasů a bez chlupů, takový holý, takový macarát.

A hezké je taky, jak se vulgarizují cizí slova jako demogracie – to je podle vzoru balgón a cirgus.
Víte, v tomhle já vidím daleko větší nebezpečí pro náš jazyk než ve slově sranda.

Co se tedy skrývá pod tím slovem sranda? Jaký to má význam? Je to šprým? Slovo šprým je skoro ironický pojem, něco to popisuje, něco, co autor považuje za veselé, ale ono to vlastně veselé není, ono je to spíš trapné. Tedy šprým to není. Je to žert? Žertovat, to je takový vyhraněný pojem. Je to veselé, usměvavé, má to budit úsměv, ale ne chechtot. Je to psina? Já nevím, připadá mi, že psinu si lze užít s panem učitelem na školním výletě. Je to tedy prča? Ne, odpusťte, tohle je špatné slovo, to nemám rád. Také už se málo užívá, je to slangové slovo, které už vyšlo z módy. Tak co to tedy je? Je to legrace? Ano, je to takový vyšší stupeň legrace. Taková legrace, že už je to sranda, že se řehtáme a kutálíme smíchy a prohýbáme se smíchem a slzíme a zajíkáme se, je to vrchol veselí, je to veselý orgasmus. Může to být v kresbě, může to být ve fotografii, může to být v přírodě, může to být v dění v divadle, sranda, to je taková téměř nadskutečnost, to je humor, který jako by zde stál sám o sobě, zdánlivě ovšem, protože každý humor je ve vztahu k lidem, bez nich by neexistoval, byly by to jen příhody, ale nikdo by se jim nesmál.

Sranda, to je slovo, které nemá kořeny ve sprostotě, jestli v něm někdo sprostotu slyší, je vina na něm, protože má špinavé myšlenky. Sranda nemá kořeny v nemravnosti, je to člověčí, lidské, a tudíž skutečně lidové slovo. Abyste mě chápali, to, co tady říkám, to není vůbec obrana toho slova, to slovo se ubránilo tím, že je, že už v našem jazyce bůhvíjak dlouho existuje. Je nesmrtelné, protože je denně na rtech miliónů slušných a čistých lidí.

Volně přepsáno

The post Jan Werich o sprostých udavačích, anonymech a srandě, která nemá kořeny v primitivnosti first appeared on Čítárny.

Michel de Montaigne v úvodu své knihy píše: “Látkou své knihy, milý čtenáři, jsem zkrátka já sám: není rozumné, abys plýtval svým volným časem na námět tak lehkovážný a planý. Proto sbohem!” Vtipná a na svou dobu velmi moderní předmluva zcela charakterizuje mimořádné vzdělání autora, který žil v letech 1533 – 1592. 

Uplynulo téměř pět staletí od doby vzniku knihy, ale stále sledujeme, že člověk se ve své podstatě vůbec nezměnil.
Myšlenky a rozjímání o základních otázkách života a smrti, štěstí a lásky, náboženské víry a jejich prožívání uvnitř člověka jsou stále stejné.
Montaigne byl myslitel, který se ve svých úvahách zabýval především sám sebou, poznáním člověka a lidského údělu.

Touto knihou se na svou dobu velmi odvážně, staví proti tehdejší vzdělanosti, kterou představovaly hlavně univerzity. A na nich vládl latinský jazyk.
V knize vznáší Montaigne velmi logické námitky proti oficiální univerzitní filozofii, která již postrádá jakýkoli vztah k životu a klesla na úroveň blábolení.
Ve svých úvahách obviňuje především vládu tradice a autority ve filozofii, kdy Aristoteles je náhradním bohem scholastické vědy a pochybovat o jeho učení je rouhání. Tím se nepřímo staví i proti autoritě katolické církve, která má vzdělanost té doby plně pod kontrolou.

Jeho nejvýznamnější dílo Eseje mělo obrovský vliv nejen na myšlení jeho současníků, ale svým ideovým nábojem zásadním způsobem připravilo duchovní podhoubí pro osvícenské myšlení v 18. století.
Michel de Montaigne patří bez pochyb mezi to nejlepší, co francouzská literatura dala světu.

Není proto divu, že ilustrací jeho díla se ujal také Salvador Dalí, stejně nekonvenční člověk, jako byl sám Montaigne, který díky svému nadání dáva knize další rozměr.

Esej O kanibalech (Des cannibales).

V eseji  Montaigne s ironickým nadhledem popisuje zvyky domorodců z Brazílie a relativizuje evropské předsudky. Montaigne oprávněně tvrdí, že „kanibalismus“ Evropanů, jako jsou války, mučení, náboženské pronásledování, je často horší než zvyky „divochů“.

Esej formálně začíná jako obhajoba knihy španělského teologa Raimunda ze Sabundy (Theologia naturalis), která se snaží dokazovat křesťanské pravdy pomocí přirozeného rozumu a pozorování přírody.
Velmi rychle však Montaigne ukazuje, že lidský rozum je neschopný spolehlivě poznat pravdu.
Používá přitom argumenty starověkých pyrrhoniků (hlavně Sexta Empirika):
Smysly nás klamou.
Rozum je závislý na smyslech.
Všechno je relativní (podle kultury, doby, jedince).
Mezi protichůdnými názory nelze rozhodnout.

Nejzajímavější částí je rozsáhlé srovnání člověka se zvířaty.
Montaigne ukazuje, že zvířata často žijí šťastněji, mají lepší instinkty a někdy i vyšší „rozum“ než lidé. Tím podkopává lidskou pýchu a přesvědčení o naší výjimečnosti.
Na konci esej vyústí v fideismus:
Pravé poznání Boha a náboženských tajemství není možné rozumem, ale pouze vírou a Boží milostí.

Slavná věta z eseje zní:
“Nedostalo se nám našeho náboženství cestou naší úvahy nebo od našeho rozumu, nýbrž autoritativně a z vnějšího rozkazu.“

Celá esej vrcholí logickou otázkou “Que sçay-je?“ (Co vím?), která se stala typickým symbolem jeho myšlení.

The post Michel de Montaigne. Slavné eseje ilustruje Salvador Dalí first appeared on Čítárny.

Země snivců. Vynikající kniha známého malíře Alfreda Kubina.
Výjimečnost knihy je nejen v tom, že je jediná, kterou napsal, ale především nás zaujme obsahem a jedinečným vypravěčským stylem. Fungování ideální společnosti v ideálním státě není sice ve světové literatuře ničím novým, ale Kubin toto téma zvládnul velmi originálně. Stejně jako žil a jakým způsobem viděl svět kolem sebe.

Více o knize Země Snivců a autorovi i filmu na námět knihy >>

Alfred Kubin / Země Snivců / překlad Ludvík Kundera / ilustrace Alfred Kubin / první české vydání 1947 / Dokořán, 2009

FILM / Traumstadt / 1973 / Režie: Johannes Schaaf.

The post Země Snivců. Jediná a vynikající fantasmagorie Alfreda Kubina. first appeared on Čítárny.

Oldřich Mikulášek. Přemýšlivá a krásně vroucí je jeho poezie, jež ho řadí k českým bardům, kteří nejvíc oslovili své čtenáře. Oldřich Mikulášek (1910 – 1985) byl pan Básník, kterého osud spojil s Brnem, jižní Moravou a vínem.

Velké básníkovo jubileum bylo připomenuto reprezentativním výborem, který představuje „celého Mikuláška“. Nabízí básníkova vrcholná čísla a zároveň chce čtenáři poskytnout i cosi jako „poučení” o více než padesátiletém vývoji tohoto autora.

Ctižádostí antologie je, aby ten, kdo si ji přečte, bezpečně věděl, kdo byl básník Mikulášek a v čem i dnes tkví jeho síla i podmanivost.

Přispívá k tomu též editorův doslov, obrazový doprovod a přehled autorova života. Výbor připravil velmi respektovaný Dr. Jiří Opelík, významný literární historik, editor a přední znalec Mikuláškovy poezie. Ke své edici poznamenává:

„Čas jako nemilosrdný arbitr nepřetržitě prosívá básně vydaných sbírek a ponechává z nich na sítu jen ty – v dané chvíli – největší: permanentně “antologizuje” dílo, a připravuje tak básníky na jejich budoucí, tedy redukovanou, už jen antologickou existenci.
Antologie patří k přirozenému řádu básnictví. Pořadatelé básnických antologií vlastně jen napodobují praktiky času, když rozhodují, co má zůstat na sítu jejich výborů – ať uplatňují jakákoli hlediska, vždycky si myslí, že vybírají jen ty největší kameny. A přece by si měl výběr vždy uchovat práh jisté objektivity, to znamená, že by vždy měla zůstat synekdochou úhrnu nebo aspoň jisté stránky básníkova díla. Aby každý dotčený básník mohl o ní říci: Ano, poznávám se, jsem to vskutku já, kdo jest zde představen.”

https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/47/98/36/ortely_a_milosti.pdf

Výbor z básnického díla Oldřicha Mikuláška…

„Nevidíte-li na obloze obrazu mého letícího ptáka, to proto, že už s horizontem splývá.
A řeku nevidíte-li, to proto, že mi dávno uschly slzy prvního dojetí a možná taky zakrývá ji jíva, ta otloukaná na píšťalku a řeka v píšťalce si zpívá.
Někdy se mi zdá, že všechno, co jsem zahléd´ kdysi, má ve mně k sobě blízko až u srdce je tklivě. Ale já stále hledám dálku, kterou tak cítí v celém těle lučištník s prsty na tětivě a od krve i bez kořisti.
Dřív bych se bál i dýchat, jen aby se mně ruka nezachvěla a rákos byl jak meč, o který se i vítr zakrvácí.
Teď chvím se pouze o svůj cit a bojím se, aby ta čára smrtelně přesná nebyla a skvělá jak čára přes cosi. Protože i v rákosí hnízdívají ptáci.“

Ze sbírky Agogh / Co říká malíř

Vyvolávač

Viděl jsem vyvolavače,
který pravil:
Dámy a pánové, vstupte!
Mluvil jménem červů a žížal,
této bílé a růžové nahoty země:
Kdo vejde k nim,
bude obrán na kost,
obraťte se na ně s důvěrou!
Řekl také: nebude už pláče,
jen ticho povane intimitou míst,
kde kdysi zachvíval se morek,
malými tunely vaší dutosti.
Vstupte!

Ale nikdo se nehlásil.

Tu onen vyvolavač,
trapně lysý,
neboť chloupku ani jedinému
nezželelo se ho —
a hladký k tomu jak řeč člověka,
který vás chce hodit okounům,
pokryl tvář úsměvem:
Což není mezi vámi zoufalce,
jenž by rád umřel?
Jenž by rád zkapl,
opřen lehce o sud?
Co je to život?

Vždyť anděl sotva kýchne,
až k chřípí doletí mu prach,
na který semele vás motor vesmíru;
vždyť v přísných rysech smrti
je krása skoro čirá,
již znají leda husy v klínu táhnoucí
ke špičce Boha nosu. —
A sám se zasmál svému vtipu,
tak nevhodnému v době páření.

Jinak nic.

Tu onen vyvolavač
se rozlítil.
Když začal spílat ženám
grešlí ošoupaných
a mužům umnutců
a slinbab,
a znovu ženám, že se stydí zeď,
když bok svůj o ni otřou,
a znovu mužům,
že jsou kurořitky,
jimž by i blatník v plískanici nasral,
zaplakal někdo v zástupu a křikl:
— On uráží!

A jiný, zřejmě dávno bez jména,
a smutný jako ocas psa,
co ztratil pána,
promluvil tak, že dům se sesouval,
a vždycky přesně o vzlyk:
přátelé opuštěnci,
jsme svázáni jen tkaničkami bot
a ty se ještě někdy zasukují.
Přátelé bot, koktal,
nedejme si šlapat po neštěstí!
Máme jen to a kdopak nám je vezme
laskavě do rukou jak osud?
Tedy kdo,
vy v hrsti?

Jíst, pít a spát
jsou naše dějiny.
A potom vratný pohyb útrob.
A hololezení
vstříc břichům jalovým.
Slyším už kroky, jež nám stejně
zatlačí hlavy pod zem.

* * *
Vyvolavač dávno odešel.
Zástup zapolykal
a bylo to
jako klapot v prázdné, temné sluji,
v uchu Toho,
co je bez viny.

S básní sám

Odněkud slétne sova
Valná schůze ticha
na větvi.

Až se zavře
všechno hebké peří
s jejíma očima
a větev dosáhne mně do spánku,
odlétnou slova.

A v jejich šumu, skoro smrtelném,
zachvěje se chvíle,
kdy báseň sotva dýchá,
plna bázně ze zrození svého.

A ze surových úst.

Rodný kraj / Drahomíru Tůmovi

Co je to rodný kraj? Pár topolů
a dubů a krátký žluví vzlyk
v místech, kde bývali jsme pospolu
a kde byl mladý i ten starý zvyk
ptáti se stále, jestli mne máš ráda
jak tebe já, že hned bych umřel rád.
Ach bože, láska! Zarostla ji tráva
a tesknem sládne i v letním slunci luh,
když vzpomínám a zdravím tě, má Haná,
naposled, krátce (jak žluva), jedenkrát…

Divoké víno

Když začne chřadnout bříza
před mým oknem
– jediné, nač mám se ještě dívat –
divoké víno na protější zídce
pozvolna růžoví
a chví se na omítce,
a zdá se na mě každým listem kývat.
A z prstů listů těch
krev potom denně kane
a víno divoké mně rudne před očima
jakoby na něco stále víc navztekané,
však proč, to nikdo ani já
se nikdy nedoví.
Pak přijdou deště…
A krev divokého vína
s dešťovou vodou začne trpně splývat
v pláč u zdi nářků, dokud hrobový
klid všechny smutné listy nezutíná.
Co ještě –
ptáte se – tam u té zdi?
Jakýsi ptáček, zřejmě zpozdilý,
v řidnoucím listí břízy začne zpívat.
Však o čem, nikdo ani já
se nikdy nedoví.

Staré stříbro

Ještě foukáme do hasnoucích citů.
Kouří se však z nich jenom trochu
jako ze spálenišť.
A saze rozmazaná slzou
je drahá k ústům,
už jen mlčícím.

A je lhostejno,
jestli se zaleskne šedý vlas
na tmavé kdysi skráni,
anebo hřeben stříbrný
zachází trýzní
laskat se s tvou hlavou
a neuslyšet, jak jiskry srší v noc.

Jezy se češou nazad
a proti proudu slepnou
rybím steskem.

Prší tak, že v uších prší.

Prší tak, že v stromech šustí
hedvábíčko, které mužští
slyší v husté chůzi žen –
a ten déšť je neopustí.
Nikdy už je neopustí.
Svět je stále zatažen.
A zataženo je i v duši.

Prší tak, že koni mému
mému grošákovi groše
stříbrem blyští se a zhoustly.
Smutno je mu samotnému.
I mně, když už ze strážního koše
déšť se valí na palubu
a potom i do mých houslí
stéká po smyčci a lubu.

Tehdy

Kdo vymyslel ta dvě strašná slova
– zachovejte klid –
má pravdu! My máme pravdu,
a proto zachováváme klid;
šlape vám někdo po ní?,
zachovávejte klid,
chvějí se vám víčka?,
zachovávejte klid,
kalí se vám zrak?,
zachovávejte klid,
derou se vám slzy do očí?,
zachovávejte klid,
v žilách se vzpouzí vám krev?,
zachovejte klid,
ve žluči tone vám tělo?,
zachovejte klid,
jazyk vám ztěžkl v ústech?,
zachovejte klid,
mrtvého přivezli syna?,
zachovejte klid,
že řítí se vám krov?,
zachovávejte klid,
že žížaly vás žerou,
že hlavu zvedl had,
my usyčíme hada,
jen zachovejte klid,
že vždy jsme ostrov klidu,
sto, dvě stě, tři sta let?,
můj lide, to chce klid,
budeme jednou balvan,
obrovský balvan klidu,
porostlý vzácnými mechy,
a na něm vyryto bodly,
že zachovali jsme klid,
pokud jde o mne, až umřu,
přísahám, ani svalem
nepohnu v kamenné tváři,
já pro jistotu už nyní,
pohrdaje a mlčky,
se semknutými ústy,
se zaťatými zuby,
uraženě a vztekle
zachovávám též klid,
my básníci jsme s vámi,
vy buďte s námi zase,
věže jsou naše kopí,
krvácející srdce,
zraněné srdce náš štít,
hlavy jsou palcáty naše,
vztyčené hrdě je nesme,
oči jsou naše hrozba,
mlčení drásá nám nitro
a ticho na nás křičí,
že možná budeme sami,
nebudeme však ničí,
dokud nám zbude dech!

Starým vinohradníkům

Tož pojďte, chlapci, upijem ten žal,
že dívky se už po nás neohlédnou,
že hlavy nám už jako psí srst šednou
a na pec teploučkou, kde hřejem kosti svoje,
jen kocour za námi by ještě dolézal.
Tož pojďte, chlapci! a napijem se vstoje! –
Křivý je vinný kmen – ale jak vyrušen by stál
šik vojáků – tak stojí – i ten náš vinohrádek.
A vlastně proč bychom upíjeli svůj žal?
I vinohrad je stár; však rodí víno mladé!

Vinohrad u moře

Moře jako mléko. –
Nevím, kdo je pije.
Moře jako pruhované zvíře. –
Nevím, koho žere.
Moře – opál,
z něhož se dá hádat,
jak je dlouho leklá velká, leklá ryba
s břichem jako moře,
moře vyvržené
ze žraločích žaber,
pusté moře, moře zelené
jak tvůj zrazený zrak,
s krůpějí slanou ještě na řasách,
stínících příliš jasné místo smutku
v pohledu až tam,
kde moře končí nebo začíná
neviditelným křídlem racka.
Vinohrad nad pláží
má pouze šíři listu
révového keře.
A má i prsty v tom,
že teď držím číšku proti slunci
a piju na věci tak malé,
jako je zrnko písku,
tvá šlépěj v písku z těch zrn
a voda tonoucí zas v šlépěji
ze zrn toho písku,
který je pamětí tvé chůze
i přesýpá tvůj krok,
tak drobný jako věci, na něž právě piju
tváří v tvář moři
– a každý doušek mne vrhá
na břeh ještě menší básně
po písku sypké,
a ta je pro mne jen,
nic víc,
nic méně,
ať naslouchá ji sotva
jedním uchem škeble.
Hrozen byl uzavřený vždycky.
I jeho bobulka.
A zrnko v ní si myslí své
a je v tom celé moře:
moře nářku, jež se samo zpíjí
a bije sebou o zem,
osud v sudu,
tom tympánu bohů,
když se nahnul život přespříliš,
moře temné, když se bleskem svezl
z očí na nůž, z nože do hrudi –
a jak se potom srdce probudí,
srdce koral, barvy korálové? –
moře ticha, dechem vyvanutý pohár,
jenž se tříští v křišťálovém sále,
a pak už jen moře sinavé
v opuštěné slze na poslední z řas,
stínící to místo, jasné místo smutku
v pohledu až tam,
kde láska končí, nebo začíná
neslyšitelným křikem racka.

Vesnický pohřeb

Vracejí se z pohřbu.
Slov – míň neutrousí
stébel žebřiňák.
Naškrobené límce
povzdech v hrdle rdousí:
A tož tak.
Těžký, braši, život,
marné všecky řeči,
když jde nebem mrak.
Člověk v truhle zdá se
vždycky trochu těžší.
A tož tak.
Vypadá to na déšť.
Neuškodilo by.
Pokývají… však!
Louky nějak nejsou.
A pak i ty hroby…
A tož tak.

The post Básník Oldřich Mikulášek v poezii ztracený a znovunalezený first appeared on Čítárny.

Jan Drda (4.4. 1915 – 28.11. 1970) vypráví příběh, odehrávající se za německé okupace, za války, za protektorátu v letech 1939-1945. Je o udavačství ve školství, kdy studenti za názor byli nejen zavřeni, ale dokonce popraveni. Přesto si dovolím tvrdit, že kniha je nadčasová, protože i dnes registrujeme totalitní pokusy o ovládnutí společnosti.

Povídka Vyšší princip je součástí 11 povídek knihy Němá barikáda z roku 1946.
Tedy v době, kdy lidé ještě velmi silně cítili téměř 5 let kruté totality německé okupace. Doby, kdy v novinách vycházely seznamy popravených za to, že schvalovali atentát na Heydricha nebo projevili svůj nesouhlasný názor na německou okupaci nebo německou politiku. V roce 1946 se veřejnost v plné síle dovídá o zvěrstvech páchané za Druhé světové války Němci a jejími přisluhovači. Proto ve společnosti jednoznačně převládala touha po míru a lepší, spravedlivější společnosti bez válek. Komunistický převrat nastal až v roce 1948.

Jan Drda se vrací v povídce Vyšší princip k tomu nejhoršímu, co přináší jakákoliv totalita.
K cenzuře názorů, udávání a ke stíhání lidí za jakýkoliv projev, která nekopíruje státní totalitní propagandu a propagandu státem schválených medií.
Důsledkem jsou vždy mediální dehonestace, vyhazování z práce, ze škol, dochází k jejich policejnímu pronásledování nebo dokonce k jejich popravám.
Tak jak to popsal Jan Drda.

Postavit se proti udavačství není pro mnoho lidí jednoduché, ale je to jediná cesta, jak se podívat sám sobě do oči.
Udavačství je nejhorší a nejubožejší projev pomstychtivosti, zákeřnosti a zbabělosti. Je to morální dno člověka.
Udavači by ale neměli zapomínat, že budou vždy odměněni dvakrát. I když ve své době mohli považovat udávání za nahlašování.

V roce 2022 vyzývala občany k udávání dokonce nejhorší vláda ČR v historii, vláda premiéra Fialy.
Udávání říkali “nahlašování”. Po dlouhých cca. 35 letech od roku 1989 se objevila probruselská vláda, který začala zavádět znovu cenzuru a totalitní manýry.

Vlevo: Fiala s předvolebním slibem. / 2021
Vpravo: Screenshot z vládního webu branmecesko.cz po volbách / 2022

Ukázka je z vládního webu branmecesko.cz:

“Nahlásit dezinformace není práskačství. Možná ti není příjemné někoho „nahlašovat”, uvědom si ale, že lži ve veřejném prostoru jsou nebezpečné. Na dezinformace upozorni standardním způsobem na dané sociální síti, trestné činy neváhej nahlásit Policii ČR.”

Podobně nahlásil někdo své spolužáky v povídce Jana Drdy, protože byl přesvědčený, že dělá dobrou věc nebo se tak chtěl zbavit někoho, kterého neměl rád.
A nechal je vlastně popravit.

Němá barikáda / Jan Drda / Praha 1946

Povídku napsal Jan Drda podle skutečné události.
Ta se odehrála v době  tzv. heydrichiády na gymnáziu v Příbrami v roce 1942. Heydrichiáda je období po atentátu na říšského protektora Heydricha.
Učitel, klasický filolog, se skutečně o politiku nezajímal, ale tváří v tvář bezpráví našel odvahu a sílu k statečnému postoji, skutečně existoval.
Byl o tom dokonce natočený dokument:

Ukázka z knihy:

V neohrabaných, špatně žehlených šatech venkovského střihu, obličej zdolíčkovatělý obrovskými jizvami po černých neštovicích, s aktovkou věčně zatěžkanou klasiky, z nichž citovával dlouhé odstavce opojen krásou textu a zapomínaje na svůj krákoravý hlas, byl pro své septimány figurkou krajně komickou. A třebaže pro svůj zevnějšek sváděl k přezdívkám tak mnohým a trefným, i na této škole jej pokřtili tak jako na všech předešlých, jimiž za dvacet let své učitelské činnosti prošel.

„Vyšší princip“ říkali mu hned třetího dne, jakmile prožili pár čtvrthodinek jeho nadšených výkladů v hodinách latiny a řečtiny, a tento přídomek za krátký čas docela překryl jeho občanské jméno.
„Vyšší princip … ehm … mravnosti, jejž si musíte osvojit, studenti, vám prostě nedovolí počínání tak směšně podlé, jako jest opisování od sousedů,“ pravil toho dne nad modrofialovými sešity latinských kompozic. Tak soustředěně promýšlel v posledních dnech jednotlivé věty úkolu, jímž chtěl v této septimě uzavřít celoroční práci, že ostatní svět, třeba pln strašných událostí, míjel bez povšimnutí jeho sluch i jeho ducha.Leč právě když zvedal kostnatý, inkoustem věčně potřísněný ukazovák, se starodávnou důstojností ohlašuje, že bude diktovat první větu, enuntiationem primam, ozvalo se nervózní zaklepání a úzkou škvírou dveří chvatně přivíraných vešel ředitel ústavu.
Dusil se nějakým strašným přetlakem, zhroutil se zády na dveře, jako když přemáhá mrtvičnatý záchvat, a mdlým mávnutím ruky naznačil žákům, aby zůstali sedět.
„Ó Sparťané, já spěchám od Thermopyl!“ zašeptal septimán Ryšánek svému sousedovi Moučkovi, snaže se vtipem potlačit vnitřní vzrušení, které ho v tu chvíli rozrazilo. Ale Moučka, bledý, znervóznělý náhlou předtuchou, docela přeslechl kamarádovu průpovídku.
Bezúčelně namočil pero a stejně nesmyslně je položil nad horní okraj sešitu. Násadka se začala kutálet po čisté stránce, třísníc ji při každé obrátce mokvavou černou stopou.

„Havelka … Moučka … Ryšánek – pojďte se mnou,“ ozval se ředitelův hlas, vysílený vzrušením. Kolega Vyšší princip, jehož zdvižený prst, připravený k diktandu, ustrnul při tomto překvapení v nepřirozené poloze, se důrazně ohradil:

„Pane řediteli, chystáme se právě k latinské kompozici … a tu z vyššího principu … nepřítomnost právě těchto žáků …“
Tři septimáni zmateně vstali, chrastíce učením. Rozhlíželi se po kamarádech, jako by hledali znamení svého příštího osudu, a všem stejně tanula na mysli ostrá vzpomínka na včerejší pošetilou debatu na plovárně.
Ryšánek, neúnavný hovorka třídy, utrousil tichou poznámku:
„Tak zas jedna kóna v suchu!“

Řediteli bylo nesnesitelné prodlévat dál ve třídě. Rychle vyšel na chodbu. Ale kolega Vyšší princip, rozrušen představou, že právě tři z velmi dobrých žáků, na jejichž latinské formulace byl s dětinskou žíznivostí zvědav, budou nepřítomni, rozběhl se za ním, zjitřeně gestikuluje.

V této vteřině pohlédli septimáni Havelka, Moučka a Ryšánek, přistupující už ke dveřím, svému osudu naplno do tváře. Průhledem dveří bylo vidět, jak proti velkému světlému oknu chodby stojí tři muži v kožených šedozelených kabátech. Moučka se ohlédl do třídy, celou ji objal úpěnlivýma očima, jako by nepřipraven prosil o nápověď na strašnou otázku. Na čele mu vyrazily zřetelné krupičky potu. Franta Havelka, jenž sedával v první lavici, se ještě jednou rozběhl k svému místu, vyděšeným, zrovna nepříčetným pohybem zašoupl víčko kalamáře, a zas se vrátil k Ryšánkovi, který už sahal na kliku. Bez ohlédnutí. Bez rozloučení.
Když za nimi zaklaply dveře, všem zbývajícím septimánům přejel po zádech mrazivý dráp hrůzy. Neboť byl červen 1942.

Kolega Vyšší princip se vrátil do třídy za pět minut. Nohy se pod ním chvěly, že sotva došel ke katedře. Zhroutil se na židli, sevřel své obrovské vypouklé čelo kostnatými prsty, a dočista přejinačeným, dětsky naříkavým hlasem tiše bědoval:
„Neslýchané … Neslýchané!“

Pak se přece jenom vzmužil, a pohlédnuv do očí své třídy, zkamenělé zlou předtuchou, chraplavě koktal:
„Vaši … vaši … spolužáci … byli zatčeni … Jaké absurdní … nedorozumění … moji … moji žáci …“
O sedmé večer pouliční rozhlas, jenž rozkřikoval jména těch, kdo byli toho dne zastřeleni pro schvalování atentátu, vyslovil hroznou jistotu: František Havelka, Karel Moučka, Vlastimil Ryšánek.

Mlčky, neschopni pronést jediné slovo, sešli se profesoři už po sedmé ranní ve sborovně. Červnové slunce padalo na desku konferenčního stolu. Rozptýlený prach zlátl v jeho proudech. Dvacet lidí, docela vykořeněných hrůzou, se v něm potácelo jak v nejstrašnější tmě. Příchod každého dalšího násobil jejich bezmocnost, češtinář Kaltner, černovlasý chlapík chmurného vzezření, jenž psával vlastenecké rýmovačky k osmadvacátým říjnům, přecházel mezi okny, přerušuje svým tělem ten sluneční proud. Najednou popadl židli, zády obrácen k oknům, rukama sevřel její lenoch, hledaje oporu pro myšlenku, která při tom přecházení uzrála pod nízkým čelem, a napůl podoben přeludu, nezřetelný pro zátopu ranního slunce, která ho oblévala a do níž nebylo možno pro oslnění pohledět, začal hystericky křičet:
„To máte z té vaší rebelantštiny*! Postřílejí nás všecky! Tak jako v Táboře!“

Ředitel ústavu slabě zaúpěl, přemáhaje srdeční záchvat. Ostatní byli tiši. I dech se v nich zastavil, jako by už bylo po ortelu. Jenom profesor dějepisu, kulatohubý tichošlápek, nabral odvahu k řeči. Vytáhl z aktovky čtvermo přeložený arch papíru, rozložil jej na stolní desku, a hlasem, jehož navyklou sladkost nemohl setřít ani strach, prohlásil:
„Páni kolegové, považuji za nezbytné, abychom neprodleně poslali projev upřímné loajality panu státnímu tajemníku a panu ministru Moravcovi. Dovolil jsem si jej nastylizovat…“

Do strašného ticha četl dvacet řádek, plných podlosti a devótnosti. Pak rozšrouboval plnicí pero, posunul papír před nejstaršího člena sboru a úslužným gestem ho vybídl k podpisu. Profesor náboženství, sedmdesátiletý stařec, jenž bůhvíkolik roků přesluhoval, vzal papír do roztřesených prstů a důkladně přeslabikoval text, odděluje slabiku od slabiky. Když byl hotov, upustil papír na stůl.
„Jsem starý muž. Na sklonku života už nebudu lhát…“

I bylo rozhodnuto, že náhradou za tento akt je třeba pronést k žákům postižené septimy projev, jenž odsoudí zvrhlost činu jejich kamarádů, a jenž bude patřičně zaprotokolován v třídní knize.
„Ale kdo to má, prokristapána, udělat?“ Češtinář i dějepisec řekli jedněmi ústy:
„Samozřejmě profesor třídní!“
Oddechli si všichni, které to břímě minulo. Vyšší princip mlčky, soustředěně pozoroval klouby svých sepjatých rukou. Třídním septimy byl on.

Jako kdyby bylo prázdno za těmi dveřmi s číslicí VII.
Kde je to nepřestajné hučení včelího roje, jemuž byly ještě včera česnem? Kolega Vyšší princip otevírá dveře své třídy. Ale ti, kteří mu ze školních lavic vstávají vstříc, jsou docela jiní než včera. Jen po obrysech je matně rozlišuje, jen po navyklém zasedacím pořádku, který nosí v hlavě. Neboť té noci každý z nich přešel přes řeku Acheron, doprovázeje ty tři, jejichž místa jsou prázdná.

Posadili se jako stroje, když on dosedl za katedru. Ne třída. Už ne společenství. Každý z nich sám, oddělen vlastní skořápkou strachu. Či nenávisti?
„Žáci,“ řekl jim, ale hlas se mu zadrhl už na prvním slově. Nemohl ani vydechnout. Vstal, aby si uvolnil hrudník. V ubohém zmačkaném sáčku starého mládence, s kalhotami vyboulenými na kolenou, ošklivec zďobaný neštovicemi se postavil na samý okraj stupínku.
„Žáci,“ vykoktal po druhé, škrtě se v límečku, „profesorský sbor mne pověřil abych … ehm
… včerejší … smutnou událost … uvedl … na pravou míru … Z hlediska … vyššího principu mravního …“

V tu vteřinu se k němu zvedlo dvacet párů očí. Jako by ta stará, častým užíváním znevážená fráze najednou nabyla nové, strašné chuti a tvaru. Jako by byla nepřátelstvím, které pokládá mezi ně a sebe. Anebo… S největším úsilím popadl dech. A potom naráz, s chvatem tonoucího, jenž se bojí, že bude zahlcen a nedořekne, vykřikl na své žáky:
„S hlediska vyššího principu mravního … vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem!“
Tou jedinou větou se zbavil všeho napětí a zmatku. V hlavě se mu rozjasnilo, s nesmírnou přesností a podrobností rozeznával každého z těch dvaceti, které vedl už od kvinty a jejichž oči teď visely na jeho ústech: dobráky, zarputilce, úskočníky, chlapce čestné a mírné vedle divochů a ulejváků, tvrdohlavce, šplhouny i pomalé, těžkopádné dříče a nemotory. Dost možná, že právě mezi nimi je ten, kdo udal Ryšánka, možná, že nějaké drobné příkoří, nedorozumění nebo nepostřehnutelná nenávist přinese nové úděsné ovoce. Leč přes to všecko: kterému z nich je možno lhát do očí? Popadla ho žíznivá potřeba, zrovna před těmito chlapci říci větu, kterou už od včera v sobě přemáhal, kterou div nevyslovil ráno ve sborovně, s kterou se musel svěřit stůj co stůj. Pomalým, tichým, uvnitř klidným hlasem řekl své třídě, vydávaje se jí docela do rukou:
„Také já … schvaluji atentát na Heydricha!“

Cítil, že bylo vyřčeno všecko. Obrátil se proto ke katedře, usedl a začal zapisovat do třídní knihy. Ale sotva se dotkl perem stránky, ozval se z lavic povědomý hluk. Vyšší princip zvedl pomalu oči ke své třídě.
Dvacet septimánů stálo před ním v pozoru, se zdviženými hlavami, s očima planoucíma.

The post Nadčasový Jan Drda. Z hlediska vyššího principu mravního o udavačství, nejubožejším lidském konání first appeared on Čítárny.

„Jde o to, aby už nikdo nemusel zbytečně myslet, pane Gullivere. Považte, co zbytečného myšlení se všude děje. I děti musí myslet, i staří a nemocní, i lidé, kteří nemají na myšlení vůbec čas. I ti, o nichž si myslíme, že nemyslí: blázni, notoričtí pijáci, idioti, všichni bez výjimky myslí.
Přivezli mi kreťena. Močil pod sebe, neuměl se najíst, ovládal lidskou řeč. Ale myslel.
Pozoroval jsem kojence, pane Gullivere, a mohu vám říci, že se u nich vyskytují sny.

Ale proč vám to všechno povídám. Protože budete mluvit s guvernérem a ten se vás určitě bude ptát na můj myslící stroj na ruční pohon.
Myslící ústrojí.
Ruční pohon.
Zde se tvoří myšlenky.
Ptali se mě na kapacitu. Řekl jsem, že zdravý muž docílí až deseti tisíc myšlenek denně, ale jim, jim se to zdálo málo.
A tak tedy někoho napadlo použít k pohonu tohoto aparátu žentouru. Chtějí zapřáhnout dobytče, pane Gullivere, ale já jim to nedovolím! Řekněte jim to.
Já nepřipustím, aby tímto strojem otáčel vůl!“

The post Pavel Juráček a jeho geniální myslící stroj na ruční pohon first appeared on Čítárny.

Vojtěch Alberto Frič, známý jako Cactus Hunter, vydal jedinečnou knihu “O kaktech a jejich narkotických účincích” v roce 1924. Po mnoha letech vychází nové vydání. Je přizpůsobené jazykově, obohacené o dva dosud nepublikované Fričovy texty nalezené v jeho pozůstalosti.

Nalezneme zde další fotografie z mexické cesty, a rozšířené o upřesňující poznámkový aparát. Významným příspěvkem je přehled aktuální taxonomické klasifikace zmiňovaných rostlin od Jaroslava Bohaty, který působí v týmu předních světových znalců rodu Lophophora spolu s Vojtěchem Myšákem a Jaroslavem Šnicerem.

„V divočině se dá mnohé říci beze slov.“
„Chce-li ale cestovatel pochopit člověka divočiny, musí odložit šaty, oholit brvy a obočí, stát se jedním z nich…“
„Slova jsou jako květiny plovoucí po vodě. Zdá se, že rostou ze země, ale když na ně šlápnete, proboříte se do bahna.“
Alberto Frič

V Česku existuje jediná velká monografie, která byla V.A. Fričovi věnována:
Karel Crkal: Lovec kaktusů, Academia, 1983.
Ta se zabývá téměř výhradně jeho botanickou činností. Teprve nové edice Fričových textů, které od roku 1993 vycházejí vesměs péčí Yvonny Fričové (manželky cestovatelova vnuka), naznačují, že o českém legendárním cestovateli a etnografovi toho ještě spoustu nevíme.

Knihu O kaktech a jejich narkotických účincích prvně publikovalo nakladatelství Sfinx v listopadu 1924 v redakci Miloše Maixnera jako 61. svazek „Knihovny Sfingy“ a 140. svazek knižnice „Nové cíle“.
Kromě Fričovy studie o cestě do Mexika obsahovala i jeho výběr z tehdy dostupné odborné literatury, který je téměř úplně (v revidované verzi) citován i v tomto vydání, a jeden arch křídového papíru s fotografickou přílohou; jednotlivé snímky jsou zde reprodukovány.
Přepracovaný text původní knížky vyšel znova v roce 1995 v kapesním vydání v nakladatelství DharmaGaia a Maťa s předmluvou vydavatele Lumíra Kolíbala a doslovem kaktusáře Jaroslava Ullmanna.

Výjimečný Vojtěch Albetro Frič byl jedním z prvních, který dokázal spojit prvky vědeckého bádání s mimo smyslovým vnímáním světa.
A to díky své zkušenosti z pobytu v Jižní Americe, díky své svérázné povaze a touze se vzdělávat. Se svými poznatky ale přišel příliš brzy, abychom pochopili, jaké dveře nám tím otevírá. Teprve naše generace je ve větší míře schopna ocenit jeho odkaz, stejně jako Fričův nekompromisní životní postoj „říkat věcem pravým jménem: že sníh je bílý a vrána černá“.

Nejvýznamnějším přínosem Alberta Vojtěcha Friče (1882–1944) je objevování, popisování a zavádění desítek nových druhů kaktusů z Jižní Ameriky do evropské botaniky a pěstitelství.
Podnikl osm cest do Ameriky (hlavně Jižní) a zaměřil se především na botaniku. Jeho práce výrazně rozšířila znalosti o jihoamerických kaktusech, zejména vysokohorských druzích z And. Poslední cesta (1928–1929) do Uruguaye, Argentiny, Bolívie a Peru byla z kaktusářského hlediska nejvýznamnější — objevil nová naleziště a spustil celosvětovou „kaktusovou horečku“.

Kromě botaniky Frič prováděl i etnografický výzkum (kontakt s kmeny jako Čamakoko/Chamacoco, sběr artefaktů, jazyky), archeologické vykopávky (např. sambaquis v Brazílii).
Psal dobrodružné knihy (“Strýček Indián”, “Dlouhý lovec”, “Hadí ostrov”).
Jeho botanický přínos je ale považován za nejvýznamnější a nejtrvalejší.

Koncem listopadu 1944 při práci na svém dvorku nebo v králíkárně u vily Božínka v Praze-Košířích se škrábl o rezavý hřebík. Rána se infikovala a rychle se rozvinul tetanus.
Byl hospitalizován v nemocnici Na Bulovce, kde strávil poslední dny v těžkých křečích. Během lucidních chvil aktivně popisoval své příznaky lékařům a psal vzkazy rodině.
Během umírání navrhoval lékařům experimentální léčbu kurare (indiánský šípový jed), kterou znal z Jižní Ameriky, ale jeho návrh nebyl UDAJNĚ přijat. Každopádně neexistuje žádný zápis, vše koncem války zmizelo.
Zemřel po několika dnech agonii. Pohřben je na Motolském hřbitově (u krematoria) v Praze.

O kaktech a jejich narkotických účincích / Vojtěch Frič / vydalo nakladatelství Titanic, 2015 

Typograf a designer Martin Pecina o knize… http://www.book-design.eu
Jednou to muselo přijít. Jednou jsem zkrátka musel využít své záliby v českém kubismu, který tak hezky občerstvil knižní grafiku na počátku dvacátého století. Narkotické kakty A. V. Friče si pohrávají s odkazem pichlavé lomené grafiky, a to hezky v plátěné vazbě.

Film o Albertu Fričovi: Karai Pukú
V jazyce guaraní znamená Kari Pukú Dlouhý lovec. Tak nazývali jihoameričtí indiáni cestovatele, etnografa a botanika Alberto Vojtěcha Friče. …. a najednou po letech se naskytla šance prolistovat díky spolupráci s rodinou Fričů jeho deníky a pak vyrazit na fantastickou cestu po jeho stopách přes Mexiko, Peru, Bolívii, Brazílii až do Paraguaye, kde jsme se ještě navíc  stihli setkat s jeho živou stopou, kterou tu před více než sto lety zanechal, s dcerou Hermínou. Právě do Paraguaye, k indiánům Chamacoco byl náš příjezd nejdramatičtější….
Kamera a režie: Vladimír Šimek   Scénář: Kamila Šimková Broulová     Stopáž: 57 minut Rok výroby: 2005
http://www.smk-production.cz

Ukázky z knihy:

Co má člověk požitků za svého života! Ale většina jich nese s sebou zároveň nějaký bol, zlou vzpomínku, zlý následek. Čistý nezkalený požitek dovede dát člověku jenom příroda.

O některých věcech totiž není radno mluvit. Já jsem doplatil na to, že jsem jednou ve společnosti několika krajanů z emigračního výboru, když jsme hovořili o pokusech s čikulí, udělal špatný vtip: co by se asi tak stalo, kdyby se podobná droga dostala u nás třeba do čaje novinářům (pokud by ovšem na ně měla takový účinek jako na indiány). Žertoval jsem na téma, jak by to asi dopadlo, kdyby naše žurnalistika na celý měsíc ztratila pocit závratě a strachu a pracovala by se zvýšenou výkonností, důkladně, poctivě a mravně. Co by se asi tak stalo s mnohými našimi poslanci, senátory a diplomaty, kdyby byli najednou vybaveni takovými ctnostmi a navíc zbaveni své „pohlavnosti“. „To by byla hotová revoluce!“ pravil kdosi z přítomných a zamyšleně dodal: „Taková rostlina do Čech nesmí…“

Zjistil zejména, že stejně jako některé nemoci přenášejí vši (tyfus) a blechy, stejně jako musí malarická horečka prodělat metamorfózu v krvi komárů, musejí jiné nemoci projít šťávou určitých rostlin, aby se přenesly z člověka na člověka. Jejich přechodná forma vyvinutá v rostlinách získává schopnost nákazy i na velkou vzdálenost. Z jiných pokusů Fričovi vyšlo najevo, že bakterie některých nemocí naočkované do určitých rostlin v nich sice žijí, ale ztrácejí svou nebezpečnost, dokud nejsou přeneseny na kulturní želatinu — pak nabývají mnohem větší vitality.

Řídím se zásadou nepopírat předem ani sebenepochopitelnější věc, ale prozkoumat ji. Nemám sice lékařský diplom, ale pozorování léčivých účinků rostlin, které jsem viděl používat při náboženských obřadech „negramotnými divochy“, se věnuji již celé čtvrtstoletí a přivedly mě na řadu zajímavých objevů. Indiáni nás naučili užívat tabák, kokain, chinin, pepsin, strychnin a jiná důležitá léčiva, ale přesto jsem však narazil, když jsem se pokoušel některé „indiánské pověry“ předložit tuzemským lékařům.

Pellote vzbuzuje v lidském těle pocit radosti a utišuje potřebu jídla i pití. Také se objevují barevné přeludy. Živá rostlina je nakyslé, ale značně odporné chuti, je však osvěžující při velké námaze. Nejenže po ní mizí veškerá únava, ale síly se obnovují, což mohu dosvědčit z vlastní zkušenosti. Podobá se v tom peruánské koce, ale nebolí po ní hlava, ani nepřichází deprese.

Chci se vyvarovat suchých popisů vědeckých, jimž čtenář nerozumí a nečte je. Mě nezajímají chyby starých autorů vyhrabané mladými v zaprášených archivech. Vždyť i v občanském zákonodárství existuje „vydržené právo“, a tak by takové uzuální názvy měly mít své „vysezené právo“ i ve vědě botanické.

Podle domorodých pověr musí člověk, který rostlinu sbírá, mít „čisté ruce“ — míněno nejen fyzicky, ale i morálně. Rostlina prý ví o každé špatnosti, napomáhá odhalovat pletichy čarodějů a ozřejmuje úmysly i utajované skutky zlodějů, pobudů, podvodníků apod. Moje probuzené svědomí posuzovalo velice kriticky nejen můj poslední prchlivý čin, ale i všechny dřívější. Viděl jsem náhle celý svůj dosavadní život a veškeré své jednání v docela jiném světle.

Po dvoudenním hledání jsem našel skupinku rostlin, jež byly cílem této mé výpravy. Pelecyphora pectinata67. Nejkrásnější z mamilárií a snad i ze všech kaktusů. Zbožné přání a zároveň postrach všech pěstitelů. Na dlouhá léta vymizela ze všech sbírek, a tak jsem jejímu hledání, sbírání a pozorování v přírodě věnoval největší péči.

The post Vojtěch Alberto Frič. Lovec kaktusů o kaktech a jejich narkotických účincích first appeared on Čítárny.

A. V. Frič byl známý cestovatel, botanik, velký znalec kaktusů, ale také velmi zajímavý a vzdělaný člověk.
Kniha Bylo, jest a bude (1918) je prováta dechem dnů právě předříjnových; pod rouškou pohádek, pod symbolem bahnitého pralesa kreslí známý a populární cestovatel satirický obraz zpuchřelého Rakouska-Uherska, jež dusí ve svém močálu vzácný plod květu červenobílého.

Nemohu si odepříti, abych necitoval aspoň tyto výmluvné verše:

Logiku divnou poznáte v lese:
koruny širé hustě se tísní,
velikán jeden podpírá druhý,
drží se spolu nad dřevem shnilým.
Svázáni vespol liánů spletí,
stařečka drží senilní stařec,
vládu chtí všichni udržet déle,
než jim čas kázal, než mají právo.
Žárlivě brání všichni ti obři
slunce jas pustit stromečkům mladým…
Do toho přestárlého pralesa bezkvětného, záštity parazitů a jedovatého hmyzu, zaduje jarní bouře. A tu
starý jeden orel – věru příliš starý,
za největší bouře ze pralesa vzlétl
připomenout světu starou jeho slávu.
A s ním pozvedly se tisíce sokolíků, “neznajíce bázně, nedbajíce žití”, a dali se v boj: ach, “mnohý ostal viset někde na haluzi, přemnoho svůj zápal zaplatilo žitím,” avšak v bouři a boji starý prales je vyhlazen. Nový, štíhlý vyrůstá strom z plodu květu červenobílého – “užitek dá velký vůkol všemu lidstvu”.

Dnes, kdy se navrací starý orel této pohádky a přitáhne za sebou hejna vítězných sokolíků, zůstává statečné knížce Fričově cena dokumentární; je památníkem prudké, už nezadržitelné touhy a naděje dnů zářijových.
Výzdoba Maškova dobře přiléhá k drsnému, barvitému půvabu veršů Fričových.

 A.V. Frič / Bylo, jest a bude / pohádky / ilustrace K. Mašek / Vydal B. Kočí 1918

The post A. V. Frič. Bylo, jest a bude. Neznámé pohádky přírodní pro chytré děti first appeared on Čítárny.

Císař Marcus Aurelius Antoninus patřil k těm nejvzdělanějším césarům Říma a zapadá důstojně do řady dobrých římských císařů, zvaných Antoniny.

Jejich řada začíná výborným vládcem Trajánem (98–117), který v zájmu říše adoptoval pozdějšího císaře Hadriána (117–138). Ten následoval svého adoptivního otce a vybral si za nástupce Antonina Pia (138–161), který opět adoptoval své nástupce-spoluvladaře: Marka Aurelia (161–180) a Lucia Vera (161–169). Ti si vládu rozdělili tak, že Marcus Aurelius vládl romanizovanému západu, přičemž měl pravomoc císařskou, kdežto L. Verus spravoval helénizovaný východ říše.

Protože otec pozdějšího císaře Marka Aurelia Annius Verus předčasně zemřel ještě v mládí Markově (matka Domitia Lucilla zemřela r. 156), pečoval o dobrou výchovu Markovu jeho děd M. Annius Verus. O jeho vzdělání se už starala i císařská rodina. R. 138 zemřel však jak Markův děd, tak císař Hadrián. Marcus Aurelius byl však pro své schopnosti ihned adoptován nastoupivším císařem Antoninem Piem.

Marcus Aurelius, narozený 26. dubna 121 v Římě, měl tedy v mládí dobré prostředí. Bylo o něj všestranně pečováno a dostalo se mu dobrých učitelů.
Vedle rétora M. Cornelia Frontona (asi 100–175), s nímž žil i později v přátelství – je zachována dokonce část korespondence – měl na něho značný vliv vynikající řečník a státník Herodes Atticus (asi 101–177), jenž tehdy z Athén vytvořil nejskvělejší snad město římské říše. Ve filozofii vzdělávali M. Aurelia, mimo prvního učitele, platónského filozofa Bakcheia, stoikové: Iunius Rusticus, Apollónios z Chalkidy a jiní.

Než se stal Marcus Aurelius císařem, dosáhl řady poct a hodností.
Třikrát byl konzulem (r. 140, 145 a 161), r. 147 mu byla propůjčena moc tribunská a prokonzulská; byv určen za následníka trůnu, byl cézarem a spoluvládcem už za života Antonina Pia, jenž mu dal také svou dceru Faustinu za manželku. Hned po nástupu na trůn r. 161 učinil svým spoluvladařem L. Vera.
Dobře připraven na úkoly mu svěřené, stal se M. Aurelius znamenitým vládcem. Usiloval o zlepšení a upevnění vnitřní správy říše, zvláště správy měst. Sám k sobě přísný a přesně dbalý povinností, byl k jiným mírný a laskavý, a to až příliš – mnozí toho zneužívali.

Bohužel celá doba vlády Marka Aurelia byla naplněna stálými nebezpečnými válkami a pohromami.
V letech 163–166 musel bojovat na východě s Parthy, kteří vpadli do Sýrie. Než mohl oslavit nad nimi triumf, dali se r. 165 do pohybu různé národy na severu říše, kde stále neklidnou hranicí zůstával Dunaj, často už od svého horního toku až k Černému moři. Ohrožovali tu říši římskou kmeny keltské a germánské a zvlášť nebezpeční Sarmaté. Marku Aureliovi se tehdy podařilo zahnat je za Dunaj a uzavřít s nimi r. 168 mír, ale až po značném ohrožení Itálie a po propuknutí hladu a moru, jímž i jeho vlastní vojsko bylo silně zdecimováno. Proto sháněl císař s vynaložením všech obětí silné vojsko žoldnéřské.

Potřeboval je brzy nato proti germánským Kvádům a Markomanům, kteří pronikli až do Benátska. Mimoto povstali dále na východě i Dákové a Jazygové. Když se císaři r. 171 podařilo je zahnat zpět, počal soustřeďovat vojsko v pevném táboře na Dunaji, u Carnunta. V následujících letech opět bojoval se svými stálými nepřáteli, tentokrát na jejich území, když r. 174 sám přešel Dunaj a na ně zaútočil, aby si je natrvalo podmanil.

Prodléval tak i na někdejším československém, resp. slovenském území – první knihu svých Hovorů uzavírá zápisem „Psáno v území Kvádů nad Granuou“, tj. nad Hronem. I při této výpravě byl zaskočen povstáním, a to v Sýrii, takže musel dát přednost míru a teprve r. 176 slaví triumf nad Germány a Sarmaty. Ale už příštího roku se Markomani a Kvádové vzbouřili znova a učinili výpad za Dunaj. Císař je sice opět porazil, ale zanedlouho poté zemřel 17. března r. 180 ve svém táboře u Vindobony (Vídně).
Jeho vítězství z r. 179 hlásá podnes zachovaný nápis na trenčínské hradní skále.

Na památku jeho vítězství stojí na Piazza Colonna v Římě mohutný sloup po vzoru sloupu Trajánova, na jehož reliéfu jsou zachyceny scény z bojů M. Aurelia s Germány.
Papež Sixtus V. dal na jeho vrchol postavit r. 1589 pozlacenou sochu sv. Pavla.

Eugène Delacroix: Poslední slova císaře Marka Aurelia, 1844

Když Marcus Aurelius umírá, uzavírá se řada dobrých císařů.
Po něm totiž se dostal na trůn jeho devatenáctiletý syn, který byl už dříve jmenován spolucísařem (augustem), když M. Aurelius upustil od očekávané adopce. Tento špatný, až ukrutný syn velikého otce vládl pak dvanáct let (180–192) jako císař Commodus (plným jménem M. Aurelius Commodus Antoninus). Byl to poslední z Antoninů, po něm se dostávali na trůn císařové vojenští, tj. vojevůdcové provolávaní za císaře vojskem.

MARCUS AURELIUS / HOVORY K SOBĚ

Vylíčili jsme krátce vnější životní osudy filozofa na trůně. Nás ovšem zajímá Marcus Aurelius jako myslitel a představitel pozdní stoické školy.
Jeho filozofické názory poznáváme z jeho jediného spisu, z aforistických zápisků, jež si pořizoval příležitostně kdekoli, doma i ve vojenských leženích. Zápisky jsou psány řecky a nadepsány prostě Ta eis heauton, Hovory k sobě samému.
Mají 12 knih. Obsahují mnoho myšlenek, převážně ovšem z praktické filozofie. Jeho úvahy o smyslu lidského života jsou blízké Senekovi i Epiktétovi. M. Aurelius pokládá filozofii za učitelku všech ctností. Učí nás trpělivosti a vede k ušlechtilosti. Poskytuje nám útěchu ve strastech a protivenstvích, má v tom ohledu přímo léčebnou moc.

Taková filozofie je ovšem zaměřena především k praxi. Na praxi je kladen důraz. Jde o dosažení životní rovnováhy, vyrovnanosti, klidu duševního. To předpokládá v duchu stoicismu žít ve shodě s přírodou, s jejími věčnými zákony. Ale ty musíme poznat.
Proto je také úkolem filozofie odstraňovat omyly v lidském poznávání a snažit se o proniknutí k podstatě pojetí boha není tu dost jasné. M. Aurelius jako by kolísal mezi stoickým panteismem a běžným lidovým polyteismem. Ale je zřejmě přesvědčen, že bůh se o svět stará.

Člověk je s bohem příbuzný. Skládá se ze tří částí:
z těla (sóma), jež má schopnost vnímání,
z duše (psyché), jež je sídlem vášní,
z mysli (nús), orgánu myšlení.

Toto trojdělení je nové; stoikové ho nemají, upomíná spíš na Platóna, poněkud i na Aristotela. S bohem souvisí člověk právě svou myslí. Ona je ten duch (daimón), kterého nám dává Zeus jako vůdce na cestu životem. Protivit se tomuto daimónovi znamená tolik jako protivit se bohu. Marcus Aurelius chce stále dosáhnout nejvyššího dobra. V tom se neodchyluje od učení jiných stoiků. Realitu zla neuznává, zlo je jen zdání. Filozof přece zná na jedné straně stálost pravého jsoucna a na druhé straně pomíjivost a stálé proměny věcí smyslových. Jedna věc zaniká, a už je tu zárodek věci jiné, a i ta nová věc zaniká a tak to jde stále.

Co je tedy smrt? Proč bychom se jí měli bát?
Smrt znamená prostý rozklad něčeho, co bylo dočasně spojeno, znamená návrat k zemi, ze které jsme vyšli a která nás živila, zatímco my nevděční ji po celý život šlapeme. Smrt těla je zároveň osvobození duše, a tedy znovuzrození. Lidský život je jako řeka. Je nestálý a krátký. Neboť před naším narozením a po naší smrti je nekonečný proud času. Kdo to pochopí, nebude si stěžovat na krátkost života. Nebude také dbát tolik na pomíjivé věci lidské, ale bude hledět využít života ke konání dobra. Služba ctnosti je naším úkolem a posláním na zemi.
Proto také M. Aurelius neschvaloval sebevraždu jako někteří jiní stoikové. Bylo by to uhýbání povinnosti, tedy slabost, ba zbabělost. Sebevraždy se může dopustit jen ten, kdo nezná smysl života a smrti. Nejvýše lze připustit sebevraždu tam, kde člověk už nemůže sloužit ctnosti.

Z panteismu vyplývala také M. Aureliovi láska k bližnímu a myšlenka všelidského bratrství. Přesto – z důvodů ovšem veřejných – i on pronásledoval křesťany; jeho postoj k nim byl podobný jako Trajánův. V ohledu společenském chtěl M. Aurelius obrodit celé lidské soužití skrze morální obrodu jedinců. Jako vladař se snažil o obrodu své říše zlepšením zvláště zákonodárství a soudnictví. Vládu vykonával tak, že se vždy důkladně radil s odborníky.

Ludvík Svoboda v přemluvě ke knize: Marcus Aurelius / Hovory k sobě

Výpisky z knihy: Marcus Aurelius / Hovory k sobě

Stůj sám zpříma, nikoli zpřimován!

Už dosti toho živoření a skuhrání a pitvoření! Je stejné, zdali sleduješ světové dění sto let či tři léta.

Jestliže tě někdo haní nebo nenávidí nebo kdykoli se lidé tak a podobně o tobě vyslovují, přihlédni k jejich ubohým duším, vnikni do nich a uvědom si, jaké asi jsou! A uvidíš, že se nemusíš pachtit po uznání těchto lidí.

Většina našich řečí i skutků není nutná: jestliže je vyloučíme, budeme mít více volna a méně neklidu.

Chybu, které se dopustil jiný, ponech tam, kde vznikla!

I kdybys měl být živ tři tisíce let a třebas i desetkrát tolik, buď přesto pamětliv toho, že nikdo neztrácí jiný život než ten, který právě žije, a že jiný život nežije než právě ten, který ztrácí. Vyjde tedy nejdelší život najedno s nejkratším; neboť přítomnost je ve všem stejná a ztracená nám nenáleží, a tak se jeví to, co ztrácíme, jenom jako okamžik. Vždyť nikdo přece nemůže pozbýt ani minulosti, ani budoucnosti, neboť jak by ho kdo mohl připravit o to, co nemá? Je tedy potřebí stále mít na paměti toto dvojí: za prvé, že veškeré dění je od věčnosti stejnotvářné3 a v určitých obdobích se opakuje a že je tedy lhostejné, zdali pozoruješ tytéž věci sto či dvě stě let či celou věčnost; a za druhé, že i nejdéle žijící i nejdříve umírající ztrácí stejné, neboť je to právě jen přítomnost, jíž může pozbýt, vždyť přece má jenom ji, a co nemá, to nemůže ztratit.

Pýcha, která se pyšní pokorou, je pýcha nejodpornější ze všech.

Buď jist, že každá řeč a každý čin, které jsou ve shodě s přírodou, jsou tebe hodny, a nedávej se od nich odvrátit ani lidskou hanou, ani pomluvou v budoucnu; neboť zasluhuje-li něco, aby bylo vykonáno nebo řečeno, buď jist, že to není tebe nehodno! Jiní mají patrně svůj vlastní rozum a řídí se svými vlastními sklony; ale po tom se neohlížej, nýbrž zamiř rovnou k svému cíli, poslušen své vlastní přirozenosti i vesmírné přírody. A cesta obou je jedna a táž.

Neutrácej zbytek svého života přemýšlením o jiných (tím se jen připravuješ o možnost jiné činnosti): tedy všelijakým hloubáním o tom, co ten nebo onen dělá a proč asi, co mluví a o čem přemýšlí a co asi má za lubem, a o jiných takových věcech, které způsobují, že se uchyluješ od sledování své vlastní vůdčí části. Dlužno tedy vyloučit z řady našich představ i všechno jalové, jmenovitě pak všetečnost.

Krásný je výrok Platónův: „A chce-li kdo rozjímat o lidech, ať pozoruje, jako by shlížel odněkud shůry.

Každý dosahuje svého cíle v mezích možnosti. „Ale do cesty se mi postaví nějaká překážka!“ – Nuže, pak přejdi jinam, kde ti kyne volnost.

Bedlivě pozoruj minulost, ony nespočetné proměny vládnoucích mocí, a dokážeš předvídat i budoucnost. Bude totiž naveskrz téhož řádu a nebude se moci uchýlit od rytmu přítomného dění. Však proto také je lhostejné, zdali sleduješ lidský život čtyřicet let či tisíce let; neboť co více tu uvidíš?

Žij jako na vysoké hoře. Ať lidé v tobě vidí a poznají člověka, který žije v opravdové shodě s přírodou. A jestliže tě nesnesou, aťsi tě třebas usmrtí! Neboť je to lepší nežli žít jako oni.

Pomysli si, jací jsou, když jedí, spí, když souloží a konají svou potřebu a jiné věci! A potom, jací jsou, když se nadýmají a chvástají a ze své „výsosti“ jiné snižují! Ještě před chvílí – kolika jiným otročili a za jakou odměnu! A za chvíli – v jaké společnosti je najdeš!

Neohlížej se na rozumy lidí, raději se zahleď přímo k cíli, ke kterému ti ukazuje cestu příroda.

Alexander a Gaius Caesar a Pompeius: čím jsou proti Diogenovi a Hérákleitovi a Sókratovi! Neboť tito dospěli k chápání věcí, jejich činné síly i hmotné podstaty, a jejich rozum byl neoblomný; kdežto oni – kolika starostmi se trudili a čemu všemu otročili!

Je třeba mít na mysli nejenom to, že se život každým dnem krátí a že se jeho zbytek zmenšuje, ale je potřebí se zamyslit i nad tím, že i kdyby byl člověk déle živ, je přece jen nejisté, zdali potom i nadále jeho rozum stejnou měrou stačí na chápání všeho dění a na uvažování, které směřuje k poznání věcí. Neboť začne-li člověk na duchu tupět, pak sice ještě nepřestává jeho dýchání, trávení, vytváření představ, funkce jeho pudů a podobná činnost, avšak už předtím v něm uhasíná schopnost sebe sama ovládat, všechny jevy náležitě rozbírat a rozjímat zejména o tom, zdali už je načase ze světa odejít7, a o jiných podobných věcech, které vyžadují dokonale vytříbenou soudnost. Třeba si tedy pospíšit nejen proto, že jsme každou chvílí k smrti blíž, ale také proto, že schopnost sledovat a chápat všechno dění utuchá už dříve.

The post Marcus Aurelius. Stručný životopis vzdělaného římského císaře a jeho jediná kniha Hovory k sobě first appeared on Čítárny.

Mark Twain (1835 – 1910) ve svých esejích kritizuje nejen samotnou morálku křesťanství, ale poukazuje na protichůdnost a absurditu obsahu samotné Bible. S vtipem, nadsázkou a logickými argumenty poukazuje na velmi častou nesmyslnost obsahu textu, i když nezapomíná na morální ponaučení, které Bible obsahuje.

Ve své době kniha spustila neuvěřitelnou vlnu odporu, dnes už však je kniha úsměvnou ukázkou katolické demagogie v historii lidstva.
Zajímavý je i závěr knihy, ve kterém Mark Twain popisuje hrůzy, které by nastaly, kdybychom se začali chovat doslovně biblicky, a to ve smyslu Starého Zákona

Ukázka z knihy: Mark Twain / Dopisy z planety Země / Dopis III.

Povšimli jste si, že lidská bytost je prostě kuriozita. Starý a Nový zákon je velice zajímavá kniha. Je v ní kus krví zbrocených dějin, řada mravních naučení a spousta obscenit. A tisíce lží. Bibli nápadně tedy chybí originalita, což je pochopitelné.

Co dělat? Uvěříme-li spolu s lidmi, že krutosti vymyslel Bůh, budeme pomlouvat Boha. Uvěříme-li, že je vymysleli sami lidé, budeme pomlouvat je.
Teď však mohli páchat zlo – a trpět za to; teď si osvojili vlastnost, kterou církev prohlašuje za neocenitelnou: Mravní smysl. Onen smysl, který odlišuje člověka od zvířete a staví ho nad zvíře. Místo toho, aby ho stavěl pod zvíře – našinec by předpokládal, že právě tam by patřil, neboť má stále plnou hlavu špinavostí a je vinen, kdežto zvíře má v hlavě čisto a je nevinné. Je to, jako bychom přikládali větší hodnotu hodinkám, které se prostě musí opožďovat nebo předcházet, a nikoli hodinkám, které za všech okolností musí jít přesně.
Zrodil se stud a někteří lidé si jej od té doby cení, i když by je jistě přivedlo do rozpaků, kdyby měli vysvětlit proč.

Adam a Eva přišli na svět nazí a nestydatí – nazí a nezkažení, a žádný z jejich potomků nikdy nepřišel na svět jiný. Všichni se narodili nazí, nestydatí a s čistým svědomím. Narodili se beze studu. Stud a špinavé myšlenky si museli osvojit, jinak to nešlo. První povinností křesťanské matky je pošpinit mysl svého dítěte, a ona tuto povinnost nezanedbává. Její klouček vyroste, stane se misionářem a vydá se k nevinným divochům a civilizovaným Japoncům, a špiní zase jejich mysli. Načež oni si přivlastní stud, zakryjí si těla a přestanou se společně koupat nazí.

Konvence nesprávně nazývaná nestydatost nemá žádný obecně uznávaný vzor a normu, a ani žádné mít nemůže, protože odporuje přirozenosti a rozumu. Je to předsudek, s nímž může každý nakládat podle svého okamžitého vrtochu, podle svého chorobného rozmaru. A tak tedy v Indii si jemná dáma zakrývá tvář a prsy, a nohy nechává nahé od boků až dolů, zatímco evropská jemná dáma si zakrývá nohy a odhaluje tvář i prsy. V zemích obývaných nevinnými divochy si jemná evropská dáma brzo zvykne na domorodou totální nahotu a přestane se nad ní pohoršovat.
Jeden francouzský hrabě a hraběnka – vysoce kultivovaní lidé, mezi nimiž nebyl žádný příbuzenský vztah – byli po ztroskotání lodi v osmnáctém století vyvrženi na neobydlený ostrov pouze v nočním prádle. Brzo byli nazí. A taky se styděli – asi týden. Pak jim jejich nahota přestala vadit a zakrátko jim ani nepřišla na mysl.
Vy, pánové, jste ještě nikdy neviděli bytost oblečenou do šatů. Mohu vás ujistit, že jste o nic nepřišli.

V našem archandělském prostředí bychom měli právo dělat si z tohoto druhu morálky legraci, ale tady na Zemi se to nesluší. Mnozí z těchto lidí mají rozumové schopnosti, ale žádný z nich jich nevyužívá v náboženských záležitostech.

Ze všech živočichů je člověk jediný krutý tvor. Jenom on působí bolest, protože mu to dělá potěšení.
Mark Twain

Člověk je jediný otrok. A jediný živočich, který zotročuje. Byl vždycky otrokem v té či oné formě a vždycky tím či oním způsobem držel jiné otroky v poddanství. V dnešní době vždycky někdo dělá otroka jinému za mzdu, za tu vykonává za jiného jeho práci; jako otrok má pod sebou nižší otroky za menší mzdy a ti opět vykonávají jeho práci za něho. Vyšší živočichové jsou jediní, kdo výlučně pracují sami na sebe, a sami se tak živí.

A v přestávkách mezi vojenskými kampaněmi si smývá krev ze svých rukou a propaguje „bratrství lidí celého světa“ – hubou.

Člověk je zbožný živočich. Je to jediný zbožný živočich. Je to jediný živočich, který vyznává jediné pravé náboženství – a těch je několik. Je to jediný živočich, který miluje svého bližního jako sebe samého, a podřízne mu krk, když jeho teologie není v pořádku. Udělal ze zeměkoule hřbitov, když se co nejlépe snažil urovnat svým bližním cestu ke štěstí a do nebe. Vyšší živočichové žádné náboženství nemají.

Člověk je rozumný živočich. Tak se to aspoň tvrdí. Myslím, že by se o tom dalo diskutovat. Moje experimenty mi naopak potvrdily, že je nerozumný živočich. Zamyslete se nad jeho historií. Zdá se mi jasné, že ať je cokoli, je něco jiného než rozumný živočich. Jeho životopis je fantastický chorobopis maniaka. Za nejsilnější argument proti jeho inteligenci pokládám fakt, že přes takový záznam o své minulosti považuje se lichotivě za hlavu všeho tvorstva, ačkoli podle svých vlastních měřítek je na samém spodku.

Člověk je vpravdě nevyléčitelný blázen. Nedokáže se naučit prosté věci, které se ostatní živočichové naučí snadno. Mezi jinými jsem podnikl takovýhle experiment: Za hodinu jsem naučil kočku a psa, aby se spřátelili. Strčil jsem je do klece. Za další hodinu jsem je naučil, aby se spřátelili s králíkem. Během dvou dnů jsem k nim byl schopen přidat lišku, husu, veverku a pár holubic. Nakonec i opici. Žili spolu v míru, dokonce se měli rádi.

Potom jsem do jiné klece zavřel irského katolíka z Tipperary, a jakmile se zdál krotký, přidal jsem k němu skotského presbyteriána z Aberdeenu. Potom Turka z Cařihradu, řeckého katolíka z Kréty, jednoho Arména, metodistu z arkansaské divočiny a brahmína z indického Benaresu. Nakonec i plukovníka Armády spásy z Wappingu. Potom jsem se na celé dva dny vzdálil. Když jsem se vrátil, abych si zaznamenal výsledky, klec s vyššími živočichy byla v pořádku, ale v té druhé se válela změť zkrvavených zbytků turbanů, fezů, plédů a kostí s masem – ani jeden exemplář nezůstal naživu. Tihle takzvaní rozumní živočichové se neshodli na nějakém teologickém detailu.

The post Dopisy z planety Země. Mark Twain a jeho varující eseje o absurditách lidské morálky first appeared on Čítárny.