Orwell vydal knihu “1984” 8.6. 1949. Kniha svým obsahem předběhla dobu tím, že se prakticky proměnila v příručku pro zavádění globálního korporátního totalismu pomocí liberální demokracie a neustáleho rozdělování společnosti pomocí různých menšin a migrace.

Futuristickou vizi světa ovládaného permanentní válkou tří totalitních, téměř totožných velmocí, můžeme vystihnout citací z uvedené knihy:

Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.
Prvotním cílem moderní války… je zužitkovat produkty průmyslu, aniž by se zvýšila všeobecná životní úroveň.”

Domyšleno do důsledků, hierarchická společnost může existovat jedině na základě bídy a nevědomosti. A proto:

Cílem moci je moc.
Skutečné moc se dosáhne, když vládnoucí třída kontroluje materiální nezbytnosti života, uděluje je a zadržuje masám, jako by to byla privilegia.

Cílem Těch nahoře je zůstat, kde jsou.
Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře.
Cílem Těch dole, kteří jsou příliš zkrušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život, je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni.

Po dlouhá období se zdá, že Ti nahoře jsou bezpečně u moci, ale dříve či později pokaždé přijde chvíle, kdy buď ztratí víru v sebe nebo schopnost účinně vládnout, nebo obojí.
Potom je svrhnou Ti uprostřed, kteří získají Ty dole na svou stranu předstíráním, že bojují za svobodu a spravedlnost.
Jakmile Ti uprostřed dosáhnou svého cíle, uvrhnou Ty dole nazpět do dřívějšího postavení otroků a sami se stanou Těmi nahoře.
Od jedné ze zbývajících skupin se okamžitě odtrhne nová skupina Těch uprostřed a boj začíná nanovo.

Z těch tří skupin se jen Těm dole nikdy nedaří dosáhnout svého cíle.
Dokud se nespojí…

Chcete-li představu budoucnosti, představte si botu, která šlape lidskou tvář – navěky.
Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři. Jestliže toto je dáno, všechno ostatní z toho vyplyne.
Masy se nikdy nebouří z vlastního popudu a nikdy se nebouří jen proto, že jsou utlačované.
George Orwell, 1984

Pokud se tak nestane, pak:

Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou.
neboť
Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.
George Orwell , 1984.

Fikce geniálního Orwella se mění v postupný návrat k otroctví dokonalých opic-lidí

Ve svém románu „1984“ se J. Orwell opíral výhradně o realitu Británie během druhé světové války.
Kopíroval nechvalně známé „Ministerstvo pravdy“ BBC, kde v té době pracoval. Samozřejmě měl i jiné informace o chování fašistů i nacistů, ale základem, fundamentem modelu vytvořeného v románu bylo přesně to, co osobně viděl v Churchillově Británii.

Pokud jde o sovětský život, Orwell o něm věděl velmi málo a to ještě zprostředkovaně.
Proto mezi SSSR a „1984“ nemohly existovat žádné paralely.
Román by proto měl být používán výhradně jako „materiál o britském životě“, „britském myšlení“ a britských obavách. Ty spočívaly v tom, že mohla být vytvořena určitá „skrytá struktura kontroly nad společností“, založená na „totalitním pronikání“ do všech sfér lidského života, včetně sexuality…

Taková struktura byla a skutečně byla nakonec v Británii skutečně vytvářena za premiéra Starmera: Kamery jsou na každém rohu Británie (téměř 8 milionů kusů, 1 kamera na každých 10 lidí). V roce 2025 je pronásledování lidí za názory (nejen na soc. sítích) na denním pořádku. Muslimská kultura má jasnou zelenou na úkor původního obyvatelstva. Staletá koloniální sláva a arogance prožívá svůj tragický karmický návrat.

JAK VZNIKL NÁZEV 1984?
Málokdo to ví, ale kultovní román George Orwella byl původně zamýšlen pod názvem „Poslední člověk v Evropě“.
Tento název lépe odrážel atmosféru osamělosti a beznaděje, ale ukázal se být příliš ponurým a nechytitelným.

Na podnět vydavatele bylo rozhodnuto knihu přejmenovat. Tak se zrodilo stručné a znepokojivé „1984“. Datum, které znělo jako varování. Existuje verze, že se jednalo o převrácený rok 1948, kdy autor dokončoval práci na románu.

Na závěr je nutno napsat, že konkrétní rok 1984 stal univerzálním symbolem antiutopie, a pojmy jako „Velký bratr“ a „novojazyk“ se pevně zavedly do každodenního jazyka — jako připomínka rizika totální kontroly a ztráty svobody.

Mysl mu sklouzla do zmotaného světa doublethinku.
Vědět, a přitom nevědět, uvědomovat si plnou pravdu, a přitom pronášet pečlivě vykonstruované lži, udržet současně dva názory, které se vzájemně vylučují, vědět, že jsou protikladné, a věřit v oba; používat logiku proti logice, odvrhovat morálnost, a přitom ji vyžadovat, věřit, že demokracie je nemožná a že Strana je strážcem demokracie; zapomenout všechno, co je třeba zapomenout, potom to znovu z paměti vylovit, když je toho zapotřebí, a zas to promptně zapomenout: a nade vším aplikovat týž proces na proces sám.
To byla nejzazší finesa: vědomě si přivodit nevědomost, a pak znovu zapomenout na akt hypnózy, který člověk právě provedl.
Dokonce i jen porozumět slovu doublethink vyžadovalo podvojného myšlení použít.

Najednou začal v záchvatu paniky psát a jen nejasně si uvědomoval, co vlastně svěřuje papíru. Jeho drobné, ale dětské písmo se neuspořádaně rozlézalo po stránce; nejdřív přestal psát velká písmena na začátku vět a potom dokonce i tečky za větami.

4. dubna 1984. Včera večer v kině. Samé válečné filmy. Jeden velmi dobrý o lodi plné uprchlíků bombardované někde ve Středozemním moři. Obecenstvo se ohromně bavilo při záběrech, na nichž se velký tlustý chlap pokoušel uplavat před helikoptérou, která jej pronásledovala; nejdřív ho bylo vidět, jak se převaluje ve vodě jako delfín, potom ho bylo vidět přes zaměřovače kulometu helikoptéry, pak v něm byly už samé díry a moře okolo se zbarvilo do růžova a potom se potopil, jako by těmi dírami do něho pronikla voda. obecenstvo řvalo smíchy, potom bylo vidět záchranný člun plný dětí a nad ním se vznášela helikoptéra, na přídi seděla žena středních let, možná židovka, s tříletým chlapečkem v náručí. chlapeček křičel hrůzou a ukrýval tvář na její hrudi, jako by se chtěl zarýt až do ní, a ta žena ho objímala a konejšila, i když sama byla ztuhlá hrůzou a stále ho co nejvíc kryla tělem, jako by si myslela, že ho její náruč uchrání před střelami. potom helikoptéra shodila dvacetikilovou bombu, strašlivý záblesk a celý člun se rozletěl na třísky. následoval úžasný záběr na dětskou ruku jak stoupá vysoko vysoko do vzduchu to musela brát nějaká helikoptéra s kamerou ve špici v řadách vyhrazených pro členy strany se ozval obrovský potlesk ale nějaká žena dole v proletářské části kina strhla povyk a křičela že by to neměli před dětmi ukazovat a že by to neměli to není pro děti to není až ji policie vyvedla vyvedla nikdo se nestará myslím si že se jí nic nestalo nikdo se nestará o to co říkají proléti typická prolétská reakce oni nikdy…

Winston přestal psát, také proto, že ho chytila křeč. Nevěděl, co ho přimělo, že ze sebe vychrlil takový proud nesmyslů.

The post Orwell popsal v 1984 fungování světa jako psychopatickou touhu po moci a penězích first appeared on Čítárny.

Na obrázku Zubkovského je Kočka Bajun (Кот Баюн) zobrazena jako obrovské chlupaté zvíře, majestátně sedí na vysokém sloupu u cesty a pozorně sleduje dění kolem sebe. Její tvář je klidná a tajemná: zdá se, že zná nějaké tajemství. Na pozadí jsou vidět husté sibiřské lesy, nízký měsíc a temní ptáci, kteří vytvářejí pocit pohádkové atmosféry plné kouzla a hrozby zároveň. Samozřejmě, kočka je lidoužrout.
Georgij Zubkovskij dokázal přesně zachytit charakter slavné postavy ruských pohádek.

Původ jména„Bajun“ pochází z ruského slova баять (vyprávět pohádky, mluvit) a баюкать (ukolébávat, uspávat.)

Podle legendy měla kočka Bajun schopnost ukolébat svým sladkým hlasem každého, kdo se dostal do její moci.
Bajun sedí vysoko na železném sloupu a svým hypnotizujícím hlasem vypráví pohádky a zpívá písně.
Kdo usne při jejím vyprávění, toho kočka zabije železnými drápy a sní.
A můžeme konstatovat, že kočka Bajun zůstává málokdy hladová.
Kdo ji ale dokáže chytit, obvykle hrdina s železnou čepicí a rukavicemi, tomu bude věrně sloužit a pomáhat.

Nejznámější kočka Bajut se objevuje v pohádce „Jdi tam – nevím kam, přines to – nevím co“ ze sbírky Alexandra Afanasjeva. 

Je evidentní, že kresba donutí vnímavého diváka přemýšlet o povaze lidských slabostí.
Kočka Bajun není jen kouzelné zvíře, ale ztělesnění nebezpečné přitažlivosti, s níž se může setkat každý.
Kočku je třeba chytit a donutit ji k poslušnosti.

Kresba: Georgij Zubkovskij / Kočka Bajun / 1951

PS:
V Česku, pokud vím neexistuje kniha o kočce Bajun.
Existuje ale homeopatický, sedativní přípravek pro kočky přímo pojmenovaný „Kočka Bajun“ (nálev nebo tablety s bylinkami).

The post Kočka Bajun. Legendární mohutné zvíře, ztělesnění nebezpečné přitažlivosti first appeared on Čítárny.

Vybráno z proslovu v Jeruzalému 1985, kde francouzský spisovatel Milan Kundera (1.4. 1929 – 11.7. 2023) přebíral Jeruzálemskou cenu. V proslovu  poděkoval francouzsky, ale s českým přízvukem, jak sám přiznal, a přečetl také závěrečnou část své knihy o umění románu.
Vybíráme:

Kdo se chce líbit, musí potvrzovat to, co svět chce slyšet, být tedy ve službách přejatých myšlenek.

Kýč, to je hloupost přejatých myšlenek přeložená do řeči krásy a citů. Vyrážejí nám z očí slzy dojetí nad námi samými, nad banalitami, které myslíme a cítíme.
Vzhledem k imperativní nutnosti se líbit a získávat pozornost co největšího množství je estetika masových médií nevyhnutelně estetikou kýče, a jak masová média postupně objímají celý náš život a prosakují ho, stává se kýč naší každodenní estetikou a morálkou…

Po padesáti letech se věty staly pravdivější. Vzhledem k imperativní nutnosti se líbit a získávat pozornost co největšího množství je estetika masových médií nevyhnutelně estetikou kýče, a jak masová média postupně objímají celý náš život a prosakují ho, stává se kýč naší každodenní estetikou a morálkou.

Až do té nedávné doby modernismus znamenal nonkonformní revoltu proti přejatým myšlenkám a proti kýči. Dnes modernismus splývá s nesmírnou masmediální vitalitou a být moderní znamená zdivočelé úsilí být “a jour”, být konformní, být konformnější než ti nejkonformnější. Modernost se oblékla do šatu kýče.

Projev byl otištěn v Le Nouvel Observateur v témže roce a o rok později byl otištěn v knize L´art du roman.
Česky se text objevil v časopise Most (1989), v časopise Host (2001) a v knize Zneuznávané dědictví Cervatesovo (Atlantis, 2005)

O knize Zneuznávané dědictví Cervantesovo Milana Kundery.

Druhý svazek esejů s názvem Zneuznávané dědictví Cervantesovo obsahuje dva texty věnované umění románu:
Zneuznávané dědictví Cervantesovo a Jeruzalémský projev: Román a Evropa (z knihy L’art du roman, Editions Gallimard 1986).

Na záložce se dočtete:

“Zapomíná se, že zakladatelem Novověku nebyl jen Descartes. Byl to též Cervantes. Umění románu postihlo novou tvář světa, v němž ‚jediná boží Pravda se rozpadla na sta relativních pravd‘.
Román, ‚dědictví Cervantesovo‘, provázel Evropu po několik staletí až do doby ‚terminálních paradoxů Novověku‘ — paradoxů nádherně odhalených velkými středoevropskými romány první půle dvacátého století.
Román může dnes jen těžko žít v míru s duchem naší doby: chce-li ještě objevovat, co není objeveno, chce-li ještě ‚pokročit’ dál jakožto román, může to dělat jen navzdory a proti pokroku světa‘.“

Zneuznávané dědictví Cervantesovo | Milan Kundera
Vydal Atlantis | 48 s., brožovaná s přebalem, 120 x 170 mm | 2005, 1. vydání, 2. dotisk (2007)

20/6/2014

The post Milan Kundera o kýči, líbivosti, přejatých myšlenek. Proslov Jeruzalém 1985 first appeared on Čítárny.

Puškin přednáší svoji báseň v Carsko-seljském lyceu. Bylo to 20. ledna 1815 se konala zkouška, na níž jedním z examinátorů byl slavný básník Gavril Romanovič Deržavin. Ten je dodnes považovaný za most medzi klasicizmem 18. století a zlatým věkom ruské literatury 19. století. Právě zde došlo k jedinému setkání dvou velkých básníků. Deržavinovi bylo v té době 72 let, Puškinovi 16 let.

Na zkoušce byli přítomni také šlechtici, úředníci, vysocí důstojníci, církevní hodnostáři a metropolitní šlechta.
A mladý lycejník Saša Puškin přednesl před „zkoušecí komisí“ svou báseň – „Vzpomínky na Carsko-selo“:
Básně nadchly Deržavina: „Neumřel jsem. Hle, kdo mě nahradí“.

Puškin na toto legendární setkání vzpomínal:
„…volal mě a chtěl mě obejmout… Hledali mě, ale nenašli“.
Puškin na tuto důležitou epizodu svého života nezapomněl a o několik let později píše:

Moje studentská cela
Náhle se rozzářila: múza v ní 
Otevřela hostinu mladých vynálezů…
A svět ji přivítal úsměvem;
Úspěch nás poprvé povzbudil;
Starý Deržavin si nás povšiml
A na smrtelné posteli nás požehnal.

Později Ilja Repin namaloval obraz o této události.
Puškin recitující svoji báseň před starým Děržavinem, 1911

Vzpomínky v Carském Selu

Tmavý plášť halí kraje i dřímající nebe,
v tichu spícím leží údolí i háje,
šedá mlha vnikla do lesa,
sotva šumí potok v dubinách,
dech sotva vanul na listí usnulém,
a měsíc tiše jako labuť pluje
řidkým stříbřitým oblakem.

Pluje — v bledém svitu kruh se tvoří
kolem věcí, alej starých lip se leskne,
vidět vrch i luh.
Vidím, jak s topolem se splétá mladá vrba,
jak se odrážejí v skle kolísavých vod,
cáricou na poli se skvěje lilie hrdá,
rozkošná kvete o závod.

S kamenných vrchů vodopády stékají
řekou šumivou,
a tiché jezero tam pleská o najády
se svou vlnou lenivou.
Tam zas v té tichosti ohromný balvan hrozí,
opřen o svahy,
nese se ku chmárám.
Či ne tu pokojné dni trávívali bozi?
Či ruské Minervy to chrám?
Není to severa raj noční — překrásný
carskoselský sad,
kde někdy, porazivše lva Ruska,
orel mocný šel s potěšením spočinout?

Bože! Jak utekly ty časy drahocenné,
kdy za panování Velké Ženy
to Rusko šťastlivé a slávou ovenčené
kvetlo pod krovem tichosti.
Tu každý krok mi v duši rodí
vzpomínky zaniklých let,
tu vzdychne každý Rus, když okem vůkol hodí:
„Je všechno pryč, už Velké není.“

V myšlenky pohroužen nad břehy travnaté
sedí a mlčky ve větru zbystrí sluch,
a roky předešlé se zamihnou
a s nimi v uchvácení tichém duch.

On vidí: Vodou obklíčený,
nad skalou tvrdou, mechovatou,
se vznáší pomník, rozkřídlený
naň mladý orel přisedl,
a těžké řetězy a blesků křivé střely
sloup hrozný na třikrát dokola objaly,
na jeho podnoží valy,
co zašuměly, se v lesklou pěnu ulily.

V ponurých sosnách husté stíny
vyzdvihly prostý památník,
ó, břehy kagulské, co mrzkých pohanění,
co slávy málo v tobě vznik!

Navěky žijící vy Rusky-Veličiny,
učené na bojích uprostřed nepohod!
Ó, pomocníci vy a druzi Kateřiny,
řeč půjde o vás s rodu v rod.

Ó, doba hlučná zbranných sporů
nám ruskou slávu stlumočila,
zrela, jak Suvorov, Rumjancev,
jak Orlov, Slovanů hrozní potomci,
blesky Perunovy se do vítězství hnali!

O smělých nájezdech jich světem šel chýr,
Petrov i Deržavin jim hymny zpívali
na strunách hromozvučných lýr.

Čas pryč je na památky hojný.
Dni století jsou nového.
Zas nové urážky a nový úžas vojny, —
trpět je úděl živého.

Zas lstivý, drzý je cár korunovaný,
zas krvavý meč stíská dlaň,
bič světa zasvištěl a v lítém boji
zas vzplanul hrozné žáře plamen.

Bystrými potoky sem běží nepřítel
a zas — povodeň.
Step chmurná před nimi jak v hlubokém snu leží,
zadymila se krví zem,
pokojné vesnice a města zas v mlze vzplály,
v žhavém rouše zažářil nebes kruh,
a opět po lesích se lidé poskrývali,
hrdzně marně v poli pluh.

Bez překážek se vrah k nám řítí,
ruší a ničí vše v prach,
čmoudění Bellony a stíny zahynulých
se spojily, v hromadách do temné mohyly
se za plukem pluk valí
a lesy hltá je už nocí stíněné…

No, slyšet volání. Už jdou v mlžné dáli!…
Čut zvuk meče a brnění.
Bojte se, nepřátelské řady:
Rusi se dali do práce
a mladý se starým na pole vojny spěchá,
jejich srdce pomstou hoří.

Ty tyrane, ty se třes! Ty přestaneš tu vládnout,
vidíš, jak bojovník se v řeku mění
chtěje buď vítězit, nebo v bitvě padnout
za víru, za cara.

Sápu se rozbujnělé koně,
údolí vojskem poseté,
za pomstou, za slávou se vlní řady zvonné,
nadšením prsa zohřátá.

Letí na hostinu, chce kořist mít meč smělý,
a boj se rozhořel, vrch začal hromem bít,
v povětří zhoustlém už sviští meč i střely,
a stříkla krev na štít.

Už srazili se. Rusi zvítězili,
Gal pyšný běží, by se skryl,
a nebes držitel v té předvečerní chvíli
herosa lúčem ovenčil.

No vraha nesrazil tu vojvoda náš šedý,
i když krev v borodinská pole lil,
ach, nejsou pláně jejich už koncem pýchy, biedy:
na baštách Kremlu stojí Gal!

Vy, místa Moskvy přeradostná,
kde za chlapeckých mých let
jsem trávil zlatý čas tak lehce, bezstarostně,
kde nepoznal jsem smutku, bídu,
vy hleděly jste též na nepřítele kraje,
vás oheň požíral a krev vás zalila,
ó, že jsem nemohl se pomstít, umřít též já,
jen duše hněvem sálala.

Kde stohlava je Moskvy krása,
ty překrás rodné země,
kde předtím veleba bašt hrdých se vzpínala,
tam teď jen sutiny.

Moskvo! Ve výzoru ti strašný smutek leží!
Není panských, carských paláců,
ty lehly popelem, jsou temné věnce věží,
a padly domy boháčů.

I tam, kde radost místo měla,
v stinných lesích, zahradách,
kde květy voněly a lípa šuškala,
tam uhlí teď, popel, prach.

V hodiny tiché a letní noci krásné
búřlivá veselost už nezalétí tam,
břeh ohněm blýská se a lesík při něm jasní,
mlčení — bez života…

No potěšením nechť ti je,
má drahá všech ruských měst:
Záhuba cizinců! Už na jejich spupné šíje
udeřila, mstíc se, boží pěst.

Hleď: Krev teče jich jak potok v stepích sněhu,
když bez ohlédnutí v bázni běží pryč,
když hlad, smrt vítají je v zoufalém tom běhu
a nahání je ruský meč.

Vy jste se báli vždy jejich zloby,
Evropy silná plemena,
ó, Gali lupičští, i vy jste padli v hroby,
je konec hrůzy, strašení!

Kde jsi ty, štěstí syn, kde vítěz od Bellony,
co víru, pravdy hlas a zákon brával v plen,
co hrdě myslel si, že mečem zruší trůny?
Zmizel jak ráno strašný sen.

Rus v Paříži! Kde pochodeň msty?
Galie! Hlavu skloň!…
Leč hrdina s úsměvem si žádá smíření,
olivu zlatou nese on.

V dálce hřmící vřesk vojny ještě hučí,
a Moskva smutná je jak step v mlhách pod večer,
on nepříteli ne skázu — spásu nabízí
a zemi dobročinný mír.

On — důstojný vnuk Kateřiny!
Ó, proč nemohu svůj cit, jak básník,
patřící k slovanské družině,
mocí Aonid vyjádřit!

Kdyby mi Apollón dar básnický vnukl
a nalil do hrudi,
já tebou nadšený bych do lýry
nebeskou harmonií bil
a zasvítil do časů tmy.

Skald ruský, co jsi s vytržením ospíval
kdysi vojny, boj!
Nech v kruhu přátel se srdcem vzplanutým
zahřmí zas tvůj nápev!

Nech znova hrdinův hlas ladný
k poctě znejí,
na strunách třesoucích ty v duše oheň vtrhni,
nech mladý bojovník zas vzkypí a se chvěje,
když slyší bojovný tvůj hlas!

Čteno na zkoušce 8. ledna 1815.

The post Alexandr Puškin čte před Deržavinem svou báseň Vzpomínky v Carském Selu first appeared on Čítárny.

Proč Kafka napsal Proměnu? Těžko říct, co ho k tomu vedlo. Snad to bylo chování vlastní rodiny, snad to byla reakce na ponížené chování úředníků, které vypozoroval při své práci, snad to bylo odpuzující chování maloměšťácké společnosti, proti které se nikdy nedokázal postavit.

Každopádně  knihu napsal a chtěl ji zničit. Díky Maxu Brodovi, který nesplnil jeho poslední přání, můžeme příběh číst i dnes.

V době vydání bylo Kafkovo dílo provokující a pro mnoho lidí odpudivé.
Žádný příběh s dobrým koncem, jen syrová realita života. Člověk, který se promění v ošklivého brouka, řeší naprosto nepochopitelné problémy a otravuje tím své okolí.

„Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů,  shledal,  že se v posteli poměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když  trochu  nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.“

Taky cítíte Kafkovu tragikomičnost, výstižně poukazující na neuvěřitelnou absurditu lidského chování?
Typický Kafka!

Když se svědomitý Řehoř Samsa jednoho rána promění v hmyz, má starost jen o to, aby stihl vlak do práce. I rodina, kterou svou prací Řehoř živí, se nezajímá o jeho proměnu, jako o to, zda bude moc vydělávat peníze. Jedině sestra s ním zpočátku soucítí, ale nakonec i ona radí, aby ho rodina zavrhla.

První co mě při čtení napadlo je absence soucitu. Skoro až psychopatická. 
Rodina jakoby symbolizovala zdegenerovanou společnost. Jedinec je vážený jen do chvíle své použitelnosti. V okamžiku individuálního selhání či jakékoliv neschopnosti ho společnost odkopne.
Druhá věc je poníženost samotného hrdiny a jeho neschopnost začlenit se do společnosti.
Autor a jeho hrdina zůstává sám se svou lítostí, neschopen cokoliv podniknout. Jakoby hmyzí krunýř symbolizoval společenskou kazajku, kterou oba na sobě cítí a nedokáží se ji nikdy zbavit. Typická figura podvoleného a neschopného se zlu postavit.

„Dnes brzy ráno, ještě než jsem vstal, jsem byl po neklidném spánku tak smutný, že jsem měl chuť spíše se z okna vylít, než abych z něj vyskočil. Pro takovou mizérii by i to bylo příliš optimistické.“
Franz Kafka, z dopisu Felicie Bauerové. 1913.

Zdá se, že kniha je pro mnoho lidí komlikovaná a proto ji různě interpretují
Například Borges si příběh porovnal s převyprávěním Zenónových paradoxů nebo maďarský kritik György Lukács knihu chápal jako dekadentně – buržoazní výplod.
Brecht samozřejmě přiřadil Kafkovi nálepku bolševického autora.
Nabokov už cítí v knize stavy úzkosti a deprese v době dospívání.
Na školách se dodnes učí, že příběh je ukázkou pochmurné literatury, což lze chápat jako totální nepochopení Kafkova pohledu na svět, které je v konečném důsledku jen logickou kombinací jeho výchovy, otcovy autority, nedostatku soucitu, vrozených vlastností a maloměšťáckého způsobu života do kterého byl násilně začleňován.

Proměna je, podle mne, Kafkovo nejzdařilejší dílo.
Vztah jedince k nezvratitelnosti osudu nebo chcete-li nemožnost postavit se společnosti je dost typickým znakem křesťanské společnosti.

Naskýtá se proto otázka, co by napsal Kafka, kdyby znal názory pocházející z buddhismu podobně, jako se jím zabýval o něco později František Drtikol.
Možná kdyby Kafka nezemřel na tuberkulózu… kdoví?

Kafkova busta v Praze

Poznámka pod čarou:
Jedním z častých problémů s překladem je už první věta, ve které Kafka popisuje proměnu. V němčině použil spojení “Ungeheueren Ungeziefer” což doslova znamená “nečisté zvíře nehodné obětování” nebo “obtížná havěť”, “hmyz” je pouze volný překlad.
Co si tedy máme představit pod jedním nebo druhým překladem?

Další knihy Kafky:
Dopisy Mileně, Dopisy Otci
Proces. Nadčasový Kafka o monotónnosti života a svévoli justiční mafie
Zámek nebo zámek? Kafka o bezmoci a omezování naší osobní svobody
První vydání vyšlo roku 1929 v legendárním nakladatelství Josefa Floriana Stará říše.

Výpisky z knihy…

Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.

Co se to se mnou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen. Jeho pokoj, správný, jen trochu příliš malý lidský pokoj, spočíval klidně mezi čtyřmi dobře známými stěnami. Nad stolem, na němž byla rozložena vybalená kolekce vzorků soukenného zboží – Samsa byl obchodní cestující -, visel obrázek, který si nedávno vystřihl z jednoho ilustrovaného časopisu a zasadil do pěkného pozlaceného rámu. Představoval dámu, opatřenou kožešinovou čapkou a kožešinovým boa, jak vzpřímeně sedí a nastavuje divákovi těžký kožešinový rukávník, v němž se jí ztrácí celé předloktí. Řehořův pohled se pak obrátil k oknu a pošmourné počasí – bylo slyšet, jak kapky deště dopadají na okenní plech – ho naplnilo melancholií.

Co kdybych si ještě trochu pospal a zapomněl na všechny blázniviny, pomyslel si, to však bylo naprosto neproveditelné, neboť byl zvyklý spát na pravém boku, v nynějším stavu se však do této polohy nemohl dostat. Ať sebou házel sebevětší silou na pravý bok, vždycky se zase zhoupl zpátky naznak. Zkoušel to snad stokrát, zavřel oči, aby se nemusel dívat na zmítající se nohy, a přestal, až když ucítil v boku lehkou, tupou bolest, jakou ještě nikdy nepocítil. Ach bože, pomyslel si, jaké jsem si to vybral namáhavé povolání! Den co den na cestách. Zlobení s prací je mnohem víc než přímo v obchodě doma, a k tomu ještě ten kříž s cestováním, starosti o vlaková spojení, nepravidelné, špatné jídlo, stále se střídající známosti, jež nikdy nenabudou trvalosti, srdečnosti. Aby to všechno čert vzal!

Ucítil nahoře na břiše slabé svědění; pomalu se sunul po hřbetě k čelu postele, aby mohl lépe zvednout hlavu; našel svědící místo, poseté spoustou drobných bílých teček, které nedovedl posoudit; a chtěl to místo jednou nohou ohmatat, hned ji však stáhl zpátky, neboť při dotyku ho hrůzou zamrazilo. Sklouzl opět zpátky do dřívější polohy.

Teprve u dveří zpozoroval, co ho tam vlastně lákalo; byl to pach nějakého jídla. Stála tam totiž miska plná sladkého mléka, v němž plavaly nakrájené kousky bílého chleba. Radostí by se byl skoro rozesmál, neboť měl ještě větší hlad než ráno, a hned ponořil skoro až po oči hlavu do mléka. Ale brzo ji zase zklamaně vytáhl; nejenže mu při jídle vadil choulostivý levý bok – a jíst dovedl jen když celé tělo s ním napřed spolupracovalo -, ale navíc mu mléko, které jinak bývalo jeho zamilovaným nápojem a které mu sem jistě proto sestra postavila, vůbec nechutnalo, ba odvrátil se skoro s odporem od misky a odlezl zpátky doprostřed pokoje.

Sestra si ovšem ihned všimla nové zábavy, kterou si Řehoř vynašel – jak lezl, zanechával za sebou totiž tu a tam též stopy své lepkavé látky -, i vzala si do hlavy, že Řehořovi umožní lezení v co největším rozsahu a odstraní nábytek, který mu překáží, především prádelník a psací stůl. Jenomže to sama nedokázala; otce si netroufala žádat o pomoc; služka by jí docela jistě nepomohla, neboť toto asi šestnáctileté děvče sice od propuštění dřívější kuchařky statečně vytrvávalo, ale vyprosilo si dovolení, že se smí trvale zamykat v kuchyni a otevře dveře jen na zvláštní zavolání; nezbývalo tedy sestře nic jiného, než aby s sebou jednou v otcově nepřítomnosti vzala matku. Matka také přišla a samou radostí rozčileně vykřikla, ale u dveří Řehořova pokoje zmlkla. Sestra se ovšem nejdříve podívala, je-li v pokoji vše v pořádku; teprve pak pustila matku dovnitř. Řehoř v největším spěchu stáhl prostěradlo ještě níž a ještě víc je načechral, opravdu to celé vypadalo tak, jako když někdo jen tak náhodou hodí prostěradlo na pohovku. Řehoř tentokrát také nechal vykukování zpod prostěradla; vzdal se toho, že by už dnes matku uviděl, jen se radoval, že tedy přece přišla.

Prokuristův útěk jako by teď dočista zmátl otce, který byl až dosud poměrně klidný, neboť místo aby se sám za prokuristou rozběhl nebo aspoň Řehořovi nepřekážel v pronásledování, popadl do pravé ruky hůl, již prokurista nechal spolu s kloboukem a převlečníkem na židli, levou sebral ze stolu veliké noviny, a dupaje začal mávat holí i novinami, aby zahnal Řehoře zpátky do jeho pokoje. Nic nepomáhaly Řehořovy prosby, nikdo těm prosbám také nerozuměl, aťsi kroutil hlavou sebepokorněji, otec jen tím více dupal.

Na druhém konci matka prudce otevřela okno, ačkoli venku bylo chladno, a vyklánějíc se daleko ven, tiskla si tvář do dlaní. Mezi ulicí a schodištěm vznikl mocný průvan, záclony se rozlétly, noviny na stole šustily, jednotlivé listy se snesly na podlahu.

Neúprosně dotíral otec a syčel přitom jako divý. Jenže Řehoř neměl ještě vůbec cvik v couvání, šlo to opravdu hodně pomalu. Kdyby se jen byl směl otočit, byl by ve svém pokoji hned, ale on se bál, že zdlouhavým otáčením připraví otce o trpělivost, a každým okamžikem mu přece hrozilo, že mu hůl v otcově ruce zasadí smrtelnou ránu do zad nebo do hlavy. Nakonec však Řehořovi přece jen nezbývalo nic jiného, neboť s hrůzou pozoroval, že při couvání nedokáže ani udržet směr; a tak, ohlížeje se co chvíli bojácně úkosem po otci, začal se co nejrychleji, ve skutečnosti však velice pomalu, otáčet. Snad otec zpozoroval jeho dobrou vůli, protože ho přitom nerušil, ba dokonce tu a tam otáčení zdálky dirigoval špičkou hole.

The post Kafka a jeho Proměna z poníženého a ztrápeného člověka v obtížnou havěť first appeared on Čítárny.

Ernst H. Gombrich (1909-2001), proslulý kunsthistorik, autor mj. Příběhu umění, je schopen velmi osobního pohledu na historické události, o nichž se zaujetím vypráví. Ačkoliv své “Stručné dějiny světa” původně určil mladým čtenářům, představují naprosto ojedinělý čtenářský zážitek i pro mnohem starší čtenáře.

Jeho Dějiny světa čtenáře provedou historií od nejstarších počátků až do dvacátého století, seznámí ho s důležitými historickými osobnostmi a událostmi, ale také ho poučí o souvislostech a spojitostech mezi různými údobími a územími. Gombrich své dějiny lidstva vypráví jako příběh, ne vždy právě útěšný a pochopitelně nezavršený.
Otevřený konec však znamená naději do budoucna.

Tuto knihu napsal Ernst H. Gombrich, budoucí světoznámý kunsthistorik, krátce po studiích jako šestadvacetiletý. Kniha měla okamžitý úspěch a přinesla mu všeobecné uznání.

Čtenáři i odborná kritika oceňují autorův vypravěčský talent, umění vytvořit velkorysý oblouk historie lidstva.
Autor se svým příznačným smyslem pro výstižnou zkratku a pointovanou formu podal komplikovaný vývoj lidstva od dob jeskynního člověka až do 1. světové války.

Později připojil kapitolu o nejdůležitějších událostech dvacátého století – o 2. světové válce a zániku komunismu. Novověk je ale už po kuratelou cenzorů redakcí a fakta nejsou zcela ucelená.
Kniha je vynikající především v oblasti starověku a středověku.

Znám rodiny, kde se kniha čte po kapitolách večer co večer a s dětmi!!!
Dnes skoro nutnost, protože žijeme v době, kdy dochází k násilnému zkreslování historie pomocí prodejných novinářů a učitelů. Tuto zábavně vzdělávácí činnost bych doporučil všem rozumným rodinám, pokud chtějí vychovávat děti s jasným kritickým myšlením. Na školu bych už moc nespoléhal.
Existuje i audio verze, ale osobně se mi vůbec nezamlouvá hlas herce.

ERNST H. GOMBRICH (3. listopadu 1909 ve Vídni – 3. listopadu 2001 v Londýně)
Ve Vídni vystudoval dějiny umění a klasickou archeologii. Roku 1936 odešel do Londýna, kde pracoval jako tlumočník, pak se vrátil do Warburgovy Kulturněvědné knihovny k vědecké činnosti.
Po 17 let (1959 – 1976) byl ředitelem tohoto ústavu.
Působil jako hostující profesor na řadě univerzit (Oxford, Cambridge, Harvard aj.) a byl členem mnoha vědeckých akademií.
Byl obdařen třinácti čestnými doktoráty, roku 1972 mu byl udělen titul Sir, byl nositelem mnoha cen a vyznamenání. Napsal mnoho důležitých kunsthistorických a jiných prací; jeho Příběh umění (The Story of Art, 1950) platí dodnes za nejpopulárnější úvod do dějin umění.

UPOZORNĚNÍ:
V češtině vyšla ještě jedna kniha-historie pro děti.
Jak se vyprávějí dějiny dětem po celém světě / Marc Ferro
Kniha francouzského levicového intelektuála je ovšem silně demagogická a zcela otevřeně se zaměřuje na přepsání smyslu dějin v levicovém stylu.
Tuhle propagandu bych dětem rozhodně nedoporučil!!

The post Ernst Gombrich. Vynikající čtivé dějiny světa pro domácí studium dětí first appeared on Čítárny.

Fráňa Šrámek (*19. 1. 1877 – †1. 7. 1952) věděl o životě i smrti víc, než kdokoliv jiný. Šrámek totiž prožil jak První tak Druhou světovou válku přímo na frontě.
Přesto nebo právě proto je jeho poezie opojená životem, přírodou i nekončící naději.

Fráňa Šrámek – portrét ve větru

Narodil se 19. ledna 1877 v Sobotce jako František, syn berního úředníka. Tam, pod lipami hřbitova, který později opěvoval v slavné básni, také 1. července 1952 tiše odešel.

Dětství vonělo píseckými ulicemi a Otavou, městem, jež se stalo živou kulisou jeho románů a her.
Pak Roudnice, maturita a první vzpoura. V roce 1903 nastoupil jako jednoroční dobrovolník na vojnu. Uniforma ho dusila.
Služba se prodloužila o rok za „nevhodné“ postoje, v roce 1905 dvakrát skončil ve vězení, za demonstrace a za antimilitaristickou báseň “Píšou mi psaní”.
První světová válka ho poslala na fronty: Halič, Itálie, Rumunsko.
Z té hrůzy vznikly verše plné bolesti a touhy po míru – sbírky “Života bído, přec tě mám rád” a “Modrý a rudý” (modrá uniforma versus rudá revoluce).
Z těch let pochází i povídka “První akt*.

Po válce už psal jako básník, který vidí svět v okamžicích – impresionista a buřič zároveň.
Román “Stříbrný vítr” (1910) o křehkém mládí.
Drama “Měsíc nad řekou” (1922) o setkáních a loučeních.
Básnické sbírky “Splav”, “Ještě zní”, “Rány, růže”…
Všechno prosycené láskou k životu, přírodě a svobodě, ale i hlubokým odporem k válce a konvencím.

Za německé zrůdné okupace 1939-1945 protestoval tím nejtišším způsobem, zůstal doma.

V roce 1946 dostal titul národního umělce. Jeho život nebyl přímka, ale vítr: někdy stříbrný, někdy bouřlivý, vždycky svobodný.
Takto ho pamatujeme – ne jako suchý seznam dat, ale jako muže, který větru svěřil své verše a nechal je vznášet.

Splav / Fráňa Šrámek

Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraděj potkal.

Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.

V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhu rozsévače,
žena má úrodný klín…

Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již,
bys na mne nemyslila víc,
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas…

Písecká / Fráňa Šrámek

Po řece Otavě za vorem vor
v jarech a letech odplouvaly,
míjely v dálku, zrozenci hor,
a my se za nimi dívávali.

Za vorem vor a po šiku šik
my odtud do světa odcházeli,
zapadal, Otavo, tvých jezů vzlyk,
my jej však do srdcí uzavřeli.

Moh život hřímati, stohlasý sbor,
hlas jeden věrný neumlčel,
kdy se mi zachce jen: pluje zas vor,
jez noční hude do harf a cell.

A za hlasem věrným, šumot a shon,
vzpomínky v průvod se přidávají,
a je to Písek, je to zas on,
fanfáry s věže vyhrávají.

Fanfáry s věže, jak hrávaly dřív
vstříc prvním májům do jitřních par,
zní vítr stříbrný, jak zníval dřív
a slibuje dar, života dar.

Stříbrný větře, blažený kout,
kdes první vlajkou třepotně dul,
a vlajky až splihnou, přestanou dout,
i tehdy díky, že jsi nám dul.

A tehdy znovu: blažený kout
a z něho do světa tolik je cest —
z jar našich nebe dnes nad ním pnout,
to by tu v noci napadlo hvězd!

Píšou mi psaní 

Píšou mi psaní
vojanští páni,
a tam stojí psáno
dvanáctého ráno
že já musím rukovat,
oh, rukovat.

Voják je voják,
musí bojovat –
vloží k líci pušku,
vezme si na mušku
třeba vlastní srdce své,
oh, srdce své.

Zdrávi vzkázali,
zdrávi napsali,
já jsem rezervista,
básník, anarchista,
zpívám si a proklínám,
oh, proklínám.

Pomašíruju,
zpívat si budu:
modrý rezervista,
rudý anarchista,
v modré dálce rudý květ,
oh, rudý květ….!
(sbírka Modrý a rudý)

Jarní poutník / Fráňa Šrámek

Když jaro přišlo, stromy podél cest
za druhy zvolil si a skřivany,
dal očím plápolat a ústům kvést,
šel pohan mezi pohany
a dešti šlehán, sluncem hýčkaný,
dal uspávat se loutnou hvězd.

Pil mléko dívčích bříz a v olšinách
se k svatbám zlatých vážek pozvat dal,
zdvih pírko sojčí, ztracené tu v lásky hrách,
a dýchal na ně, něžná slůvka tkal,
stem něžných slůvek pírko obetkal,
jak po srdci by dlouze smyčcem táh.

Pak lesů host, jich stezek přijal stín,
jak oblékl by nový, snubní šat,
a míse prosby ve smích kukaččin,
toužil a toužil, an se večer krad,
zda bozi dovolí mu uhlídat
tančící žínku v stříbru kapradin…

Podzimního deštivého dne / Fráňa Šrámek

Má krásná Evo, kdybych měl posla
a nebyl chud a nebyl smuten,
já bych dnes vypravil posla,
aby ti donesl dar.

Člověče boží, řekl bych poslu,
před tebou leží nejsladší cesta.
Poděkuj nebi! Vyjdi z bran města,
slunce se otaž, kde leží jih.

Pak už jen spěchej. Zpívej si cestou.
Snad se i schýlíš, políbíš zemi.
Po březích půjdeš, vinicemi,
za tebou sever, před tebou jih.

Osmahneš, zkrásníš. A to je dobře.
Neb ta, k níž kráčíš, pro bledé není.
Snad najde v tobě zalíbení.
A přijme můj dar.

V dalekém jihu potkáš ji kdesi,
chodívá za ní mladý bůh s flétnou.
Prý se mu směje, hrdličky vzlétnou.
Pokloň se hluboce. Mluv!

Pověz jí… pověz… O zlých dnech nemluv.
Také ne o mně. Překrásná jména
dej jí jen a řekni: velebena!
Pověz jí… pověz… Mlč!

Balada rodácká / Šrámek Fráňa

Pojďme mu vstříc, dneska prý přijede,

ať taký, onaký, přece je náš!

S tvým klukem divousil, sousede,
a pro naši žábu ten satanáš jednou byl pořádně od táty bit.
Z žáby je máma, tvůj kluk to chyt,
o něm však ve světě jedva co znáš.
Ale, co mluvit? Taky je náš.

A tak si myslím, zda ještě vzpomene:
před naším krámkem, a kluk byl jak píď,
jak na ty schůdky dva kamenné
čmárával křídou: Mařenko, přijď.
Však, to jsou léta. A co se napsalo,
dávno už, dávno se smazalo.
A křídou napsáno, smazáno snáž.
I snad si vzpomene, taky je náš.

Řekls co, sousede? Neslyšet hlas,
jak vrabci dnes v okapech brebentí.
– Měl halenku modrou, v šešulku vlas.
Pak jednou říkali studenti,
nebo snad to v novinách čet –
co? nevím už. To už je let,
dceru jsem zrovna vdal. A ten shon znáš,
svůj je svůj. Ale on taky byl náš.

Přišlo prý psaní. Co a jak,
to člověk jen napolo zví.
A loudáš se brachu, zmeškáme vlak,
a kdopak tu šešulku pozdraví?
Není to hezké, když nikdo nevítá,
pro svého nesmíš být necita.
Přivítá někdo, ihned je snáž.
A kdyby byl cizí! Je přece náš.

A tak tu jdeme, kupec a švec,
a ty jen mlčíš, jak věděl bys víc,
nu, co bys nevěděl, proto jsi švec,
to však vím také, komu jdem vstříc:
že ho k nám vezou jenom už spát,
a tak nám řekl, že nás měl rád,
že se mu u nás spočine snáž
a že byl náš.

Vzpomínka na Písek / Šrámek Fráňa

Kolébka, rozbité kalhoty první,
to hrálo se na scéně jiné,
vlastní však počalo drama,
kde Otava plyne.

Vhodnějších kulis nalezneš stěží,
abych hned zprvu poklonu vysek,
jedna je pouze jen Otava,
jeden je Písek.

Jedna jen Putimská ulice,
se starým hradebním domem,
tam ničím by nesměli hnout,
kdyby šlo po mém.

Bývala Putimská ulice,
zda ještě do ráje ústí?
Na jednom dvoře tam na hradbách
peroutky začly mi růsti.

Někdy se třískou sic zadřelo,
kantoři dělali bubu,
tady však na hradbách míval jsi
jen mlsnou hubu.

Chtělo se větřit a pokoušet,
chtělo se trochu též hřešit,
do oslích uší se zvarhanil
latinský sešit.

Tam dole řeka, jako ty právě,
chytala blaženě lelky.
Zda by ses, Mařenko, vešla mi
do útlé znělky?

Hradišťský les kukačkou zval,
a to by nemělo býti,
utečeš za tím, a čerte kropáč,
je hromobití.

Bývalo, bývalo, hřmělo.
Bývala všeliká potíž;
vzpomeneš jedné budovy v sadech
a již se potíš.

Ménin aeide! Sinusy.
Ty kose venku, zalkni se písní.
V notýsku puma. Censura.
A jaro třísní.

Jaro je silnější censur všech,
silnější všech školních škamen.
A svých jar píseckých vzpomenuv teď,
řekl jsem díky a amen.

Les / Fráňa Šrámek

Kyj v pravé ruce, v levé mladou, krásnou ženu,
jež vínem smíchu třísní jalovčí a mech,
tak potkám já tě zas, hruď rozhalenu,
kyj křikem pozdravím a zpěvem uctím ženu
a s vámi třetí dám se v lehkonohý běh.

Tu zkrásní úsměv tvůj, jak čerstvě trysklý pramen,
a kyjem o vzduch udeříš, jak v slavný zvon —
a žena, všechny bohy vábíc do svých ramen,
v med lesní sládnouc, uzrávajíc v plamen,
šíp vyšle nejsladší, své touhy zpěv a ston.

Utančen vámi, až v rokyt pak se k spánku schýlím,
dva kosy zavoláš, bys s nimi tiše hrál.
Pokyneš ženě. Šeptne v sny mé, nazve mne svým milým.
A obláčkem pak zajde letním, bílým,
až vzbudím se, bych na ni krásně vzpomínal…

Kdybych byl pastevcem koní / Fráňa Šrámek

Kdybych byl pastevcem koní, večerním časem
stal by se jednou snad divoucí div:
až, hvízdnuv, koně bych svolal z ovlhlých niv,
koníček cizí, bílý a krásný, divoucí div,
stál by tu náhle a lidským mne oslovil hlasem.

Krásně by mluvil, jak v hrdle by studánku měl,
i jménem snad nazval mne: Františku, pastevče koní,
vzkazují bratří tví, jako ty pastevci koní,
u ohňů nočních že přepad je veliký žel,
už ani nepějí, hlavy jen kloní,
líto jim sebe, líto je koní,
budeš-li zpívati, za ně bys za všechny pěl.

Já nejsem pastevcem. Noční však chvílí
na mne též padá veliký žel,
už ani nezpívám, hlava se chýlí,
smutňoučkým ržáním jak vzduch by kol zněl,
koníčku bílý…

Romance / Fráňa Šrámek

Nezvoňte u nás, náš zvonek má rýmu,
já jsem sic zdráv, nejsem však doma,
jednoho večera, není to dávno,
v hlubokém lese jsem na chatrč bušil,
na nebi bouře svítila zuby,
z ohnivých nozder les dole frkal,
zevnitř se tázali, kdo že to buší
a zda jsem snad ztratil za bouře cestu,
a já jsem řekl, že jsem ji našel.

Smáli se uvnitř: To už jen tedy
bys po ní kráčel teď a za nosem rovně.
Smáli se uvnitř, dva smíchy se objaly,
slyšel jsem smáti se muže a ženu,
když bouře bubnuje, žena je na lůžku horká,
z ohnivých nozder les na mne frkal,
a tu jsem se srdcem na dveře tiskl,
bylo to, jako bych na ně zabušil znovu,
a bylo to, muž potom volal: Pozor, ty venku,
nestřílím špatně, optej se kolouchů v lese.
Nestřílí Spatně, horce se zasmála žena,
nestřílí špatně, ohoho, a jsi-li ty venku
mlád ještě, mlíčňák, ožeň se s bouří,
ožeň se s bouří, i čert se dnes žení,
ohoho – –

Ráno, když žena z chatrče vyšla,
vykřikla. Neb já jsem na prahu seděl,
veliké oči jak střelený jelen.
Šla asi k prameni, okovy nesla,
les se k ní vrhl, velký pes, zrousaný,
by, větře, v sukni vrazil jí čenich.
Bral jsem jí okovy a že jí
pomohu. Rozliješ, řekla,
a hlas se jí spekl. Neřekla ale,
abych s ní nešel a že jsem cizí,
a že se to nehodí. Ba, snad i kulháš,
řekla pak a šla nejdřív za mnou,
ale já nekulhal i ramena nesl jsem statně,
věc pevnou, kde se to dobře otáčí v čepu,
ale já nekulhal a snad jsem se obrazil více
na jejích zubech než na jejích očích,
a pak už snad viděla všechno,
co chtěla vidět, šla přede mnou nyní
a tu já mohl jsem viděti opět,
co je to pěšinka lesní a na ní žena
po noční bouři;

to mohlo též všechno být, co jsem chtěl dostat,
až přijdu k prameni, tam jí to řeknu,
děkuji, ženo, a půjdu;
ale pak se to stalo, prameni, prameni,
když jsem chtěl mluvit, snad mne už neznala,
clonila oči a hleděla jinam,
schválně jsem rozléval, by něco řekla,
neřekla, hleděla jinam,
schválně jsem kulhal pak, by se snad smála,
nesmála, hleděla jinam,
k chatrči došla, okovy vzala,
nepoděkovala,
hleděla jinam,
v chatrči zašla –
s lesem jsme, druhu druh,
v záhadné, zlověstné
zřeli si oči.

Tu
muž vyšel. Nesl brašnu a pušku.
Snad se též podivil, ale jen málo, jen
jak se na muže sluší.
Měl šedé oči, jak pára je nad jitřní řekou,
vím, co si myslím o šedých očích,
a tu už říkám: Lovec buď ctěn,
lovci zdar a já ti, pane, ponesu pušku.
I tu se podivil, zase jen málo,
ženu máš krásnou a tu jsi pán,
les se ti po ránu pokloní, má úcta,
vše ti chce sloužit, pes i chlap,
nes tedy, řekl, a nemluvil mnoho,
jen pohledem očí líným a sytým
po stromech, po keřích rozvěšel lásku,
již propotil v noci,
neděkoval, nectil a nechválil,
jen na slunci vyhříval nadmutou pýchu –
pak v korunách těžce zatloukla křídla,
podávám pušku, zavrtěl hlavou,
podávám znovu, zavrtěl hlavou,
z kostnatých obočí les na mne hledí
a z očí zlověstných druh druhu žerem;

a je tam kdesi v hlubokém lese
takové místo,
stoupati můžeš buď veselým smrčím
neb klouzati dolů v jedlinu temnou,
na onom rozhraní světla a temna
já lovce zabil.

Propadl v kolena, pak svinul se na bok,
odpadl směšně, jak od láhve piják,
vous ještě zrousaný.
Myslím, že zahrály v lese
varhany.

Pak
bral jsem se nazpět a s keřů a stromů
jsem sbíral, co po nich rozvěsil lovec,
sbíral a pozorně zahrabal hlínou a mechem
jak trus svůj kočka.
K poledni, silnému poledni,
rovný a na prahu neskloněn
vešel jsem v chatrč.

Pohlédla na mne, na nic se neptala,
na trám když věšel jsem pušku,
pohlédla na mne, na nic se neptala,
když sedl jsem za stůl,
přede mne kladla mléko a chleba,
na nic se neptala
a jedla se mnou,
nebyla tou, jíž byla ráno,
pokojně, slavně proudil z ní život
jak z česna úlu,
pokojně na stole ležely osmahlé lokty
jak druhý chleba,
a zuby dobře svou konaly práci,
jako by v ústech tam měla
polední louku a sekáče na ní,
a potom řekla: Musíš pak dohlédnout,
bouře mi v noci shodila chlívek. Hleď,
ať se zalíbíš mým slečnám kozám. Té větší,
abys to věděl, šenkýřka říkám,
té menší Jelenka, s tou musíš něžně.
A starý smrk před prahem tady,
to mrzout je, bručál, říkám mu četník.
A prameni, kdes se mnou byl ráno,
štěbeta říkám, však chceš-li, nazvu jej nyní
krásněji nějak. Ale já vstávaje,
děl jsem jen, pochválen budiž
chléb tvůj i četník, šenkýřka, Jelenka,
štěbotka také. Na mléko zapomněls, řekla
a smála se nyní, ach, byla moudrá
a byla polední
a nyní ještě nebyla pro mne,
proto jsem vyšel, a ránu a ránu
mohl jsi potom slyšeti, lese,
to já jsem sbíjel na chlévci stříšku,
a mohl jsi, lese, slyšeti píseň,
to v chatrči zpívala žena,
v městech jsou na věžích hodiny, zvony,
v lese však hlubší hlas hovoří shůry,

– pak přišel večer,
na prahu žena clonila oči,
ne snad, by hleděla jinam,
hleděla na mne,
tak rovnou na mne,
jak z rovného průseku srdce,
a nebyla tou, jíž byla ráno,
a nebyla tou, jíž v poledne byla,
byla teď večerní žena
a příslib noci,
temná a vonná, keř na kraji lesa,
z nějž světlušky vzletí – –

– Nezvoňte u nás a vizte jen, bloudi,
zda mohu být doma, Vinohradská č. 1,
když jsem kdes daleko v hlubokém lese,
ale tam jsem byl včera a dnes jsem již opět
bůhvíkde jinde, neb sen můj se utrh,
hřebeček v cvalu, neb touha má smolná
mi za školu běhá v letošním jaru,
hledá svět osmahlých, dmoucích se tvarů,
hledá svět syrové, úderné krásy,
zem, která v plápolu puká a v lijáku kouří,
syrovou krásu, která tě přepadne, k bezdechu stiskne,
k nejstaršímu vyzdvihne bohu,
zda mohu být doma, zda mohu být doma
ve Vinohradské pod pivovarem,
nablízku Waldesky, Maršnerky, remis,
a nezvoňte u nás, náš zvonek má rýmu,
nezvoní,
přijdeš-li, poraď mu aspirin, lipový odvar,
ať se brach vypotí, a se schodů scházeje,
nadávej, chceš-li…

Vánoční / Fráňa Šrámek

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již.
A budu ještě blíž,
až lesní půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý náhle, dětinný,
a v rukou žmoule beranici,
včarován v ticho mýtiny
tu budu blízko již.
A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světýlka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu blízko budu již.
Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají…

The post Fráňa Šrámek. Poezie opojená životem, láskou i přírodou first appeared on Čítárny.

Zdeněk Burian a jeho nová monografie. Reprodukce v knize, která o něm a jeho díle vyšla koncem léta 2016, berou dech. Ondřeji Neffovi se dostalo té cti napsat k publikaci úvod.
„… jak jsem poznal Buriana profesionála,“ podotkl, „měl by obrovskou radost z úrovně reprodukcí. Kvalita dnešní polygrafie předčí vše, co bylo v třicátých a čtyřicátých letech, natožpak to, co přišlo potom. Bez přehánění můžeme konstatovat, že takto reprodukované své práce Burian nikdy nespatřil.“

Svazek Dobrodružný svět Zdeňka Buriana byl „srdeční záležitostí“ albatrosího ředitele a redaktora Ondřeje Müllera a jistěže i mladšího znalce Rostislava Walicy. Cenné originály Burianových ilustrací jsou dnes jednak v Památníku národního písemnictví (=většina případů), jednak u různých sběratelů. Potřebují-li tito pár desítek tisíc, ovšemže občas nějakou „pustí“.

Nová burianovská kniha není klasickou monografií.
Má 37 kapitol o často podřadných autorech, které však Mistr skrze své kvaše geniálně povýšil.
Po třech kapitolách je věnováno Fenimoru Copperovi, Josephu Delmontovi, Rudolfu de Haasovi a Luigi Mottovi; pro někoho možná překvapivě však náleží největší počet kapitol, a to pět, Alexandre Dumasovi staršímu (str. 174-201). Jmenují se: Génius dobrodružné literatury, … a skvělý vypravěč historických romancí, Dumasovo řemeslo a umění, Cyklus z dějin Velké francouzské revoluce a Láska a smrt v romantickém dramatu.

Dvě kapitoly pak rovněž získal Rudyard Kipling a dalšími přítomnými jsou např. Alfred Assolant, Rex Beach, Ottwell Binns, Max Brand, Otto Will Gail, Henrik Sienkiewitz a – slovy a titulkem Ondry Müllera – „Víc než klasik moderní dobrodružní literatury“ Robert Louis Stevenson.
Další, často stejně ohromující ilustrace doplňují stati o řadě autorů dnes už v podstatě úplně neznámých.
A Češi? Do výčtu pronikli jen dva. Stanislav Reiniš a Václav Beneš Třebízský.
Ale nezapomeňme, že směrem v čase k nám je náplň svazku ohraničena rokem 1942, a ač to aktuálně není z obchodně-taktických důvodů přehnaně zdůrazňováno, má v budoucnosti následovat i zbytek souborného vydání dochovaných (a dosažitelných) obrázků.

V seznamu Doplňující literatury na závěr nemohly chybět ani publikace Ondřeje Neffa (1980) a Vladimíra Prokopa (2005). Na knihu druhého z nich Walica a Müller výslovně navazují, přičemž Walica v eseji vřazuje ilustrace z nové knihy do širšího kontextu Burianova díla, potažmo připomíná okolnosti jejich vzniku.

Skvostnou knihu, nad jejímiž stránkami na chvíli zapomenete na tento svět, uzavírá přetisk šesti (velmi) rozličných Burianových podpisů. Už jen dodám, že tvůrci u ilustrací zachovali citace z textu ilustrovaných knih, tedy pokud byly kdysi přítomny, a dokonce vyhledali citace rozsáhlejší, které se někdy vyskytují v prvním časopiseckém uveřejnění.
Dotyčné úryvky, a to je skutečně podstatné, dopisoval ke svým pracím často Zdeněk Burian sám! „Zakládal si na tom, že knihy, které ilustruje, rovněž čte, promýšlí dějové okamžiky vhodné k výtvarnému zpracování a svou ilustrací též věrně doprovází zmíněnou pasáž,“ připomínají Müller a Walica. Sestavovatelé přednostně shromáždily tituly, které původně vycházely v časopise Dobrodružný svět, a pominuly tituly, které vyšly nebo znovu vyšly v minulých letech a dosud jsou snadno dostupné.
Ale pominuli i tituly natolik zajímavé a závažné, že je Albatros pravděpodobně teprve reedituje.

Dobrodružný svět Zdeňka Buriana. Ilustrační tvorba z let 1927-1942 pro nakladatelství J. R. Vilímek a další.
Sestavili Ondřej Müller a Rostislav Walica. Autorské portréty napsal Ondřej Müller. Esejistický doslov Po stopách legendy (str. 392-407) napsal Rostislav Walica. Prolog Vycházky do snu Ondřej Neff. Odborně lektorovala redakční rada ve složení Pavel Herian, Jaroslav Holub, Jiří Pošva a Jiří Sedláček.
Graficky upravil a sazbu písmem Skolar PE provedl Michal Chodanovič. Odpovědný redaktor Ondřej Müller. technická redaktorka Radka Konvičková.
Vydalo nakladatelství Plus v Praze roku 2016 ve společnosti Albatros Media. 416 stran. ISBN 978-80-259-0561-6

The post Zdeněk Burian. Dobrodružný svět. Jedinečná monografie světového ilustrátora first appeared on Čítárny.

Kdo to vlastně byl, Josef Kainar (29. 6. 1917 – 16.11. 1971)? Jeho život právem snese označení různá. Básník, spisovatel, hudebník, textař, překladatel, ilustrátor, výtvarník, fotograf, filmový scenárista, dramatik, člen umělecké Skupiny 42 a Ohnice, tramp a výpravčí na železnici. Tím vším Josef Kainar byl.
Ovšem jeho beskydské životní epizody, byť krátké, nejsou příliš známy.

Kainarův život v nás může vzbuzovat rozdílné pocity, avšak některé jeho verše jsou kouzelné, některé jeho postřehy také. Bytostný Moravák, po mamince Hanák, po otci železničář. Rodák z Přerova (29. 6. 1917). V jeho deseti letech se rodiče rozvedli. V sedmnácti letech si půjčil od spolužáka na gymnáziu revolver a z nešťastné lásky se postřelil. Byl tehdy za tento čin pokutován třiceti korunami, neb vzbudil veřejné pohoršení. Žil s otcem a v roce 1938 si na Univerzitě Karlově zapsal češtinu a francouzštinu.

Po zavření vysokých škol se v roce 1939 vrátil k otci, který v té době bydlel v Řepišti. Pracoval krátce na dráze, mezitím ovšem jako kytarista (a někdy i houslista) profesionálního Doležalova orchestru (v ostravské kavárně Savoy a ve zlínském Společenském domě). Právě s muzikanty se vždy pohádal a vrátil se do Ostravice, kde pracoval na místní pile. To udělal dvakrát. Nakonec v Ostravici zůstal až do konce války. Její poslední měsíce dokonce snad na chatě na Lysé hoře.

Píseň „Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem“ věnoval Kainar Brnu.
V roce 2007 po něm bylo pojmenováno gymnázium v Hlučíně, v němž ukončil svá středoškolská studia. Na koncertní úrovni zvládal klavír, housle i kytaru. V roce 1946 vydal svoji druhou básnickou sbírku Nové mýty. Ta je nesporně inspirovaná nespravedlností světa, jejímž projevem byla nedávno skončená válka. Ve sbírce je i jeho nejslavnější báseň „Stříhali dohola malého chlapečka“, kterou svého času zhudebnil Vladimír Mišík. Když si v následujícím textu přečtete část korespondence, kterou Josef Kainar vedl s přáteli v době svého pobytu v Zadních horách (v Beskydech), pochopíte, koho vlastně v té jeho básni stříhali. A těžko odhadneme, kolik jeho básní v těchto místech vzniklo, pro kolik básní zde našel Josef Kainar inspiraci.

Jaroslav Havlíček na Kainarův pobyt v našem regionu vzpomínal svého času takto:

Zvláště rád si vzpomínám na několik sobotních večerů a neděl, prožitých v posledních letech války na Starých Hamrech. Abychom aspoň na několik hodin unikli z ponuré a nebezpečné reality tehdejší doby, scházeli jsme se tam, nás pár z Olomouce, s Kainarem, jeho kytarou, hrstkou jeho ostravských přátel, mezi nimiž nesměli chybět výborní jazzoví muzikanti, kamarádi Goralčík a Tomšíček.

Tam ve volnosti, vysoko na stráni nad Ostravicí, za dřevěnicí krejčího Zápalky, u něhož jsme v podkroví přespávali, měla svou premiéru nejedna Kainarova písnička. Na doslech od nás se pod dozorem bdělé maminky slunívala krásná dívka, řečená Inka. Tajně i zjevně jsme po ní pošilhávali. Jestlipak si na to někdy vzpomene zasloužilá umělkyně Irena Kačírková a připomene si i písničku o sladké Ajrín, kterou jsme o ní i pro ni zpívali? Bývalo to sice trudné trmácení v zatemnělých a zatuchlých protektorátních vlacích, ale dávali jsme plně zapravdu legračnímu písňovému textu, který o tom Kainar složil:

Nedám už vůbec nic na lidský camry
Musím jet v sobotu na Starý Hamry!

Foto z dvorku dřevěnice krejčího Zápalky.

A nebyl by to Kainar, aby zrovna vedle legrácky o veselých starohamerských nedělích nesložil unylou maďarskou melodii z třicátých let, pověstnou píseň sebevrahů Szomoró Vasárnap (Smutná neděle).

Pokud si někdo myslí, že partě okolo Josefa Kainara šlo pouze o pohodlné přežití války, mýlí se.
Josef Kainar si musel vydělat na živobytí (otec byl v roce 1939 penzionován) a práci na pile v Ostravici vzal skutečně z existenčních důvodů. Líbilo se mu zde více, než na dráze. Přesto se mu podařilo vydat v roce 1940 první drobnou knížečku básní s titulem Příběhy a menší básně. Na snímku výše druhá zleva Irena (Ajrín) Kačírková a čtvrtý zleva Josef Kainar. První a třetí zleva manželé Polívkovi.

V těch dobách napsal příteli Janu Pilařovi dopis, v němž se zajímavě vyjadřuje o pile v Ostravici. A o stáří.

Drahý Honzo!

Psávám si hrozně zřídka s přáteli z Prahy, ale i z toho mála je mi zjevné, že:

a) stárneme; b) máme se špatně; v nejlepším případě se nudíme a není nic nového. Já tomu nevěřím. Povím Ti přímo, proč nevěřím v stárnutí. Tady na pile, kde se zlobím s fošnami, prkny, odřezky, špicemi, odkory a odkorky, je spousta dělníků kolem padesáti, šedesáti i více let. A je to osvěžující pohled, jak pětapadesátiletý podráží rozverně nohy šedesátiletému, protože šibal sedmdesátník mu vycpal kabát pilinami a namazal kliku aparátu červenou pryskyřicí. Velmi poučné, tykat si se stářím, které nás nepodceňuje, protože toho má taky hodně za sebou.

Onen dopis je svědectvím toho, že Ostravice a ostravická pila jsou místem Kainarovy prvotní inspirace, Neboť v uvedeném dopise dále píše:

Pokud se mne týče, vymýšlím a vymýšlím, už jsem si stvořil celého svatého podle svých mylných představ a on si roste. To, že mi něco zabavili, mne netěší a nermoutí. Rybník mi tím nevypustili. Má vizáž? Holím se jednou týdně, a když tak učiním, nevnímám se příliš. Víš, kdysi mne hrozně těšilo býti vytištěn, a proto (jaká domýšlivost!) i sem tam čten.

Dnes mne baví ukládat své listy veršů do lepenkových desek, při přenášení dřeva si prozpěvovat básně beze slov, jenom rytmické nápěvy jambů a trochejů, občas do toho vpustit hezké slovo. Doma pak vypiji svůj půllitr mléka, kouřím cigarety z dýmkového tabáku, ustelu, uklidím (nebo ne), lehnu si na břicho a píši (nebo ne). Při tom všem si velmi ledabyle uvědomuji, že nosím s sebou takovou podivnou věc, kterou musím před lidmi skrývat…
Ale já se necítím vyřazen ani nadřazen, mám trochu víc beznadějných dnů, než tomu u lidí bývá, a ono to přejde. Napiš mi, prosím, až Ti vyjde Tvá knížka, a já si na ni vydělám. Těším se na ni, milostná poezie je mi něčím hrozně krásným a obdivuji ty, kteří ji mohou psát, aniž by se museli příliš přetvařovat v tom sladkém a něžném spádu slov.

Tvůj Josef Kainar

Básník Ivan Blatný, u něhož v Brně po válce Josef Kainar krátce bydlel, píše 15. dubna 1941 toto:

…Dostal jsem lístek od Kainara, takže teprve teď vím, že je dělníkem na pile v Ostravici, tamtéž, kam utekl loni z domu a kde jsem ho navštívil. Tehdy bylo září, penzion Ivánek, kde bydlí bezpochyby také nyní, obrostlý psím vínem, se červenal na všech stranách, špatně přivázaná koza žrala růže, pes chňapal po mouchách a ženské točily skřípajícím kolem studny. Bylo září a ve vzduchu bylo, jako vždycky, něco, co svírá srdce. Pak přišla doba dešťů. Chodili jsme v lijáku z domu, kde jsme bydleli, zahrádkou a po schodcích dolů do jídelny. Po horách se valily mlhy. Horský potok, přítok Ostravice, nám řval u ucha.

Později mu Josef Kainar píše:

Drahý Ivane!

Píši, neboť jsem na tom zle, doufám, že promineš. Bez rodiny, místa jsem se vzdal, nebylo to možno dál provádět bez vyhlídky na blázinec. Jsem tu v malém hotelu v Beskydách – a na dluh. Nemám ani vindry, zbývá mi 3 K 50 h, a žiletka. Píši Kamilovi, nemohl-li by mi zaopatřit peníze od Petra, kde mi něco vyjde, a Tobě, u něhož mi sice nic nevyjde, ale doufám, že po jakémsi ukončení styků s rodinou si vyzvednu své peníze a vrátím Ti to, co bys mi snad mohl telegraficky půjčit. Kdo rychle… atd. Ale není-li to možno, nic se nestalo, záležitost nebude nic horší, než taková jaká je. Nevíš taky o radě? Ivane, prosím, ať tak nebo tak, telegraficky.

Zdraví, líbá Jos. Kainar, Ostravice u Frýdlantu, hotel Ivánek. Prosím, neříkej nikomu mou adresu!

Věra Bajnarová píše Ivanu Blatnému, Slezská Ostrava, 7. května 1941

…Vzpomněla jsem si na Brno a snažila jsem si představit i Tebe, jak prodáváš brejle a hezkým děvčatům dáš nové sklo zdarma; to totiž na Tebe prozradil Kainar, který se prý nyní usadil na jaře na Ostravici a líbí se mu práce na pile. „Má nový klobouk a čistou košili,“ povídal o něm jeho kamarád. Takhle se dovídáme o lidech. Možná, že o něm víš dokonce víc, ale přesto Ti to píši…

Ze vzpomínek Emanuela Kutálka, vlastního bratrance Josefa Kainara:

To si pamatuju, Josef odešel do nějaké kapely, Společenský dům Zlín, tam byl nějakou dobu, a možná se napili, pohádali se, partija se rozpadla. Pepa se vrátil nazpátek s tam odsud někdy 41, nebo 42 šel na pilu na Starý Hamry, spíš 42, tam jsem s ním byl u krejčího Zápalky, já 14 let kluk, mě poslali spát, byl tam asi nějaký mejdan a druhej den jsme šli na oběd do stanice Staré Hamry, dnes zatopeno. Mám vzpomínku, udělali kapelu, buben představovaly hospodské židle s překližkovou částí, další měl pokličky dvě, byla tam nějaké kytara a hřebínek s hajzlpapírem, tak se tam zpívalo a podobně, skončilo to tak, hospodský přišel a chtěl platit, celá partija neměla prachy, tak jsme vyskákali oknem a utekli.

Ať to bylo jakkoli, část života v Ostravici básník Josef Kainar zanechal. Po válce se stal nejen uznávaným básníkem a hudebníkem, který pohříchu dával na „lidský camry“ více, než bylo zdrávo. Avšak co chcete vyčítat muži, který napíše pro děti takovéto krásné verše o indiánech:

Indiáni, ti se mají!
Celý den si jenom hrají.
Skáčou hejsa, hopsasa,
chytají se do lasa.
Potom vlezou do vigvamu,
zavolají na svou mámu:
„Mámo, mámo, máme hlad.“
Snědí vlka a jdou spát.
Do spánku jim pěkně vyjí
kojotové na prérii,
ráno sluníčko je vzbudí,
a ti malí chlapci rudí
hned vyběhnou mezi stany
hrát si. Nač? Na indiány.

Sladká Ajrín Irena Kačírková.

Do našich Beskyd nesporně patří. Rodačka z Prahy trávila dětství a dospívání v Ostravě. Tatínek byl známý ostravský kožešník. S rodiči, ponejvíce s maminkou, jezdili do Starých Hamer velice často.
Irena Kačírková (1925-1985) byla rozhodně první dámou českého filmu i českého divadla.

Mohla v životě dosáhnout vyšších poct i dalších vysněných rolí. Vzdělaná, noblesní dáma hovořící třemi světovými jazyky do poválečné ho vývoje této země moc nezapadla. Francouzsky si ve Starých Hamrech mohla ale povídat pouze s Josefem Kainarem. Když spolu jistou dobu dýchali stejný pražský vzduch, asi se možná ani nepotkali. Natož aby si připomněli Kainarovu písničku o sladké Ajrín. Ta patří k historii Zadních hor.
Koncem války Irena Kačírková okusila již v Ostravě prkna, která znamenají svět, a po studiích na DAMU stala se stálicí Městských divadel pražských. Doma měla 3500 knih a její dcera tvrdí, že je po nocích všechny přečetla. Poznalo se to i na její tvorbě literární, zejména v době, kdy nesměla hrát. Dočkala se i vnoučka; stresy jejího života byly možná původcem těžké zhoubné nemoci, které v poměrně mladém věku podlehla. A tak zůstala jen ta fotografie z dvorku dřevěnice krejčího Zápalky. /viz. foto/

Autorem článku je Petr Anderle

The post Josef Kainar. Populární básník a textař a jeho neznámé beskydské životní epizody first appeared on Čítárny.

Mirko Hanák (26.06. 1921 – 4.11. 1971) patřil mezi naše nejúspěšnější ilustrátory knih o přírodě. Byl uznávaný i jako ilustrátor knih pro děti  s neobyčejným talentem a fantazii.

Snad to zapříčinily sudičky, že při svém prvním prohlédnutí spatřil líbeznou krajinu, rozprostřenou kolem tehdejšího Turčianského Svatého Martina. Také další místa jeho pobytů v Kroměříži, v Olomouci či prázdniny u babičky ve Skaličce u Zábřehu mu nabízela v lukách, na březích potoků a říček nebo v hlubokých lesích nejeden zážitek a nejedno citové dobrodružství.

Pak do jeho života zasáhla válka. Jako příslušník „ročníku 21“ byl po dvouletém studiu na Škole umění ve Zlíně povolán na práci v Německu. Pracoval v továrně u Kapfenbergu, odkud o Vánocích 1944 uprchl se svým kamarádem, malířem Čestmírem Kafkou.

Po osvobození Československa se přihlásil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Domů se teď vracel do Jeseníků, kam se jeho rodiče přestěhovali. Tam měl svůj ateliér a také vlastní revír.
Sám se kdysi vyznal:

„Je mnoho lidí, kteří milují přírodu a neběhají s flintou po lese, ale tvrdošíjně lpím na zjištění, že jsou chvíle a místa, na kterých se potkávají jen lovci. Vím zcela bezpečně, že nebýt pušky, celá moje práce by se jistě ubírala jinými cestami. Prožili jsme spolu věci, které mi připadají krásné a důležité, že o nich musím vypovídat.“

Jeho lovy se totiž stále více měnily v lovy beze zbraní, jeho výpovědí se stala kresba a malba.

O Hanákových návratech na lovecké stezky se mezi jeho kamarády vědělo, takže téměř od začátku dostával ilustrační úkoly, ve kterých mohl uplatit nejen svůj vztah k přírodě, ale také její znalost a neselhávající optickou paměť.
Když pak ještě pro sebe objevil tajemství soudobého čínského akvarelu, zcela se oprostil od tehdy preferované popisné hmoty. Po raných ilustracích loveckých povídek od ruských autorů Skrebického, Prišvina, Aramileva či Biankiho nalezl svůj osobitý výtvarný výraz.

Tuto proměnu můžeme názorně sledovat na dvou ilustračních cyklech pro knihu Karla Nového Rybaříci na Modré zátoce z let 1953 a 1963.
V tom druhém už uplatnil vedle znalostí a optické paměti svůj zážitek, umocněný poezií a docenil čaromoc barvy.

Vedle knih Karla Nového, které vycházely rovněž v cizojazyčných vydáních, rád doprovázel svými kresbami a akvarely knihy pro mládež od Jaromíra Tomečka. Vyžádal si jej také ředitel Státního nakladatelství dětské knihy Bohumil Říha a Rudo Moric, který tehdy vedl nakladatelství Mladé letá.

Již osvědčenému ilustrátorovi byly zadávány knížky světových autorů E. T. Setona, Felixe Saltena, Jacka Londona, Henryho Williamsona, s nimiž do ilustrací vstupoval i dramatický akcent. Ale Mirko Hanák nezapomínal ani na nejmenší děti, kterým v obrazově koncipovaných leporelech bez textu přibližoval domácí zvířátka, obyvatele lesů i zvířátka z celého světa. Také ona se dočkala zahraničních reedic a nejednou podnítila naše i cizí autory ke slovesnému doprovodu.

Ačkoliv Mirko Hanák říkal, že může kreslit jen to, co viděl a co zná a někdy si dokonce posteskl, že je v kontextu současných výtvarných snah jeho tvorba poněkud konzervativní, měl o ní zbytečné pochyby. S hlavním proudem své generace souzněl především poetickým viděním světa.

Díky této schopnosti se stal také vynikajícím ilustrátorem veršů pro děti – ať už v knížce Kristy Bendové, v překladu Zdeňka Kriebla Trnky brnky na ty hrnky nebo v Bačkůrkách z mechu od Mileny Lukešové. Mimo jiné tu v propojení textu s obrazem osvědčil svou schopnost vnímat knihu jako svébytný estetický celek.

Značnou představivost prokázal umělec i v ilustracích pohádek.
K nejkrásnějším patřil Modrý pták od Marie d´Aulnoy, který se také dostal k mnoha zahraničním čtenářům. Ještě se moc těšil na nové ztvárnění pohádek Boženy Němcové.

Mirko Hanák se brzy stal známým a oblíbeným ilustrátorem. Jeho ilustrace prodávaly a takové knížky rychle mizely z knihkupeckých pultů.

Získal řadu ocenění v soutěžích:
Nejkrásnější knihy roku,
výroční cenu nakladatelství Albatros,
diplom na Mezinárodní výstavě knižního umění v Moskvě,
cenu v Citta di Caorle i na Mezinárodním knižním veletrhu v Boloni.
Chystal se na výstavu svých prací do Bagdadu, výstavy k jeho padesátinám připravovala Galerie Díla v Olomouci i nakladatelství Albatros.

Nikdo tehdy netušil, jak málo času mu zbývá. Podlehl zhoubné leukémii pár měsíců po svém jubileu, 4. listopadu 1971, ve věku pouhých 50 let.

The post Mirko Hanák. Jeden ze světových velikánů české ilustrace first appeared on Čítárny.