Řeknete-li Fragment v souvislosti s knihami, je to nemilé. Například, když jsem četl výpotek mediální konzultantky Fragmentu Elišky Crkovské na czlit, jako bych seděl na zbytcích skla. Ta se totiž jako správná revolucionářka rozepsala o tom, jak dlouho budou čtenáři seděti v base, když sdíleti budou nějakou knihu přes internet.
Bylo to strhující čtení. V duchu jsem viděl přeplněné věznice nešťastných čtenářů, kteří za tři stažené knihy, bloumají v hladomorně celý rok. Crkovská slibovala čtenářům Dantovo peklo stejně, jako to dělá papežský úřad.
Pokud se ale podívame Fragmentu pod pokličku, ledascos pochopíme.
Již letmý pohled do katalogu odpovídá, proč zájem čtenářů o toto nakladatelství klesá. (2011) Politika vydávání Fragmentu je totiž podivně temná. Zvláště co se týče "profesionálního" přístupu k dílům samotných autorů, kteří rozhodně nejsou na prvním místě.
Může za to jejich profesionální cenzorské oddělení, které svou důkladností předčí i kousky slavných cenzorů v dobách byrokratického socialismu.
Například bez studu deklasovalo dílo Boženy Němcové Babička na nemastný produkt nádražního bufetu, když dílo nechalo sakumprásk přepsat právníkem Prouzou a domalovat opravdu vypečenými obrázky kýčaře Šplíchala. K tomu můžete přičíst další cenzorku Eislerovou, která podobným způsobme přepsala Guliverovy cesty. Knihy tak bez konkurence získaly virtuální cenu Šrot roku a za další podobné (ne)knihy cenu Prix Merde, za nejodpornější nakladatelský počin roku.
Těmi jsou například Tři mušketýři, které zkrátili z cca 600 stran na 170 stránek.
Další knihy Hrabě Monte Christo, (ze cca 500 stran na 208 stran, Bídníci, ze cca 700 stran na 200 stran. Řádově tři pětiny knihy si dovolil jejich vyvolený cenzor Václav Dušek vyškrtat. Existuje snad větší znevážení literárního odkazu autora? Kde bere Fragment odvahu říct lidem do očí, co čtenář, to blbec?
A to vše pod záminkou, že moderní čtenář nemá čas číst dlouhé romány, a proto je nutné díla předžvýkat, zkrátit, prostě ulehčit mu čtení. S tím samozřejmě lze souhlasit. Ale pouze u dobytka, který knihu k tomu účelu skutečně používá. Jenže ten nepředžvýkává slova a myšlenky, ale jen žrádlo.
Jedinou pravdou, které se paní Crkovská všimla, je, že trh se změnil.
Díky internetu se bourají po staletí fungující principy marketingu. U knih to ale není první kolaps. V hlubokém středověku stála ručně psaná kniha jmění a pro kláštery byly velmi dobrým zdrojem příjmů. To se ale rázem změnilo. Koncem 15 století, krutě zasáhly ruční knižní výrobu manufaktury s tiskařskými stroji. Knihy se během několika málo let začaly prodávat za zlomek ceny knih psaných ručně. Navíc tiskaři byli schopni produkovat ne sto kusů ročně, ale desítky tisíc. Jistě chápete, stav naprosto shodný s dnešním, proti kterému se tenkrát brojilo až na úrovni krále. Marně. Trh si velmi rychle našel cestu i do klášterů.
Proto strach z kolapsu tradičního knižního businessu vyvolává u mnoha nakladatelů podobné reakce. Jen místo u krále dnes lobbují v parlamentu za nové represívní zákony. Pokud by ale někteří nakladatelé studovali historii, zjistili by, že je to marné. Trh určují hlavně kupující, a ne obchodníci. Ti dávají jen impulsy a vždy se přizpůsobí většině. Chytří obchodníci na změny trhu, vyvolané novými technologiemi a mechanismy reagují, a místo pláče nad starými časy se učí. To je kouzlo úspěchu, posunovat věci kupředu. Kdo umí se učí, kdo neumí, ten hučí.
Navíc jsou citace paní Crkovské velmi zavádějící. Citujeme:
„Knižní pirátství je poměrně nový jev, ale o to nebezpečnější. Lidé, kteří umisťují na souborové servery naskenované knihy, si většinou neuvědomují, že se dopouštějí vážného zločinu a hrozí jim několikaleté vězení,“ upozornil spolumajitel Nakladatelství Fragment Pavel Nýč. Kvůli snadné dostupnosti mnoha titulů na sdílejících webech nakonec tratí samotní autoři knih a nakladatelé, kteří se je snaží propagovat a distribuovat."
Citatce z článku paní Crkovské
Z této části je zřejmé, že pokud se zamyslíme nad dopady sdílení knih, pak si musíme uvědomit, že není možné určit výši škody, a tedy ani odpovídající kompenzaci za ušlý zisk držitele autorských práv, a to z jednoduchého důvodu, že zákazníci, kteří si stáhli knihy z Internetu, dávají svou volbou nákupu takové knihy jasně najevo rozhodnutí, že si nechtějí zakoupit knihu jako originál a pravděpodobně by to naprostá většina nikdy neudělala! Proto zde neexistuje žádný ušlý zisk, který by mohl být jinak získán, jak se myslně domnívá Fragment.
Naopak, kopírování knih v mnoha případech napomáhá k dlouhodobější distribuci dobrých knih. Navíc je pravda, že lidé kteří knihy stahují by si nikdy nekoupili kýče, jakými Fragment zahlcuje trh, takže v tomto bodě je Fragment úplně mimo mísu!!
Fragment mlátí do bubnů jak zběsilý, aby čtenáři měli úctu k vydavatelům, autorům a knihy kupovali a ne sdíleli.
Zapomněli si však zamést před vlastním prahem tím, že úctu ke knihám a autorům musí mít v prvé řadě sami a že vývoj nového trhu nelze nastavit vyhrožováním a kriminalizací podle nesmyslných zákonů. Pokud vím, socialistický totalismus skončil nebo ve Fragmentu ještě přežívá?
Zbývá tedy poslední otázka. Zkusme hádat, jaký problém Fragment asi má?
Nekopíruje on vlastně ty nejtemnější stránky dyspotického románu Bradburyho?
Fotografie. Film na začátku dvacátého století. Rozhlas. Televize. Věci se začaly dělat pro masy. A poněvadž se začaly dělat pro masy, zjednodušily se.
Dřív měly knihy vliv na několik málo lidí. Mohly si dovolit být různé. Na světě bylo dost místa. Ale postupně přibyla spousta dalších očí, loktů, hlasů... Počet obyvatel se zdvojnásobil, ztrojnásobil, zčtveronásobil. Filmy a rozhlas, časopisy, knihy, všechno se vyrovnalo na stejnou limonádovou úroveň. Člověk devatenáctého století se svým pomalým tempem.
A pak, ve dvacátém století – to už se dá sotva sledovat! Knihy se zkrátily. Zkondenzovaly. Vykuchali je. Víc obrázků než textu. Všechno se sesychá na překvapivý obrat, na senzační závěr. Seškrtali klasiky na patnáctiminutový rozhlasový program, pak je znova seškrtali, aby se vešli na jednu stránku, a nakonec to dotáhli na deseti nebo dvanáctiřádkové heslo v naučném slovníku.
Já samozřejmě přeháním. Slovníky byly pro rychlou informaci. Ale našlo se mnoho těch, kteří všechno, co věděli o Hamletovi, vyčetli z jednostránkového výtahu v knížce, která na obálce inzerovala: Teď si konečně můžete přečíst všechny klasiky! Vyrovnáte se všem knihomolům! Je ti jasné, kam to vede? Z mateřské školky na univerzitu a zpátky do mateřské školky.To je graf intelektuálního vývoje za posledních pět století. A pusť film ještě rychleji, honem! Vezmi si jen všechny ty obrázkové magazíny: Blesk, Čas, Cink, Tip, Ze světa celebrit, Styl, Chvilka pro tebe, Bulvár, Kdo s kým a za kolik, Super, Bravo, Plesk, Cák, Bum, Buch, Bác, Aha! Výtah z výtahu, výtah z výtahu výtahu. Sloupek, dvě věty, palcový titulek! A pak jde všechno k čertu! Roztočte lidskou mysl, rozpumpujte ji rukama vydavatelů, literárních zlodějů, rozhlasových podnikatelů tak rychle, aby ta odstředivka odmrštila všechny nepotřebné myšlenky, které jen ukrádají čas! Školní docházka se zkracuje, kázeň se uvolňuje, přestává se učit filozofie, dějepis, cizí jazyky.