Čeština je hezký, i když těžký jazyk. Že má zdrobněliny, chápeme odmalička. Takřka instinktivně to víme. Ani nás většinou nenapadne, že jsou na zeměkouli jiné jazyky bez těchto „zmenšenin“. Ale co dojde každému, kdo se jen trochu věnuje psaní, velmi rychle? Bezpečnější je omezit užívání zdrobnělin.
A pádněji řečeno, zkuste (rada) zdrobněliny ignorovat.
Sice tím dáte šanci jejich postupujícímu zániku, ale žádné strachy; ono se dost lidí bude ke zdrobnělinám radostně i kýčovitě uchylovat dál. Nic to nezmění na prosté skutečnosti, že se ony potvory budou v knize i článku vyjímat kontraproduktivně (a je-li jich příliš, na autora možná rovnou hodí síť).
Nakonec jsem našel jediný lán, kam se víceméně hodí zdrobnělinky sít.
Máte (příklad) ratolest, která překvapivě vydrží předčítání, a tak jí předčítáte. Ale roztěkanost dnešní doby ohrozila rovněž vaše dítě, a tak se pokoušíte příběhy předčítat co nejpoutavěji. Sem tam něco vynecháte, něco klidně přidáte. Takřka stejně funguje rozhlasový redaktor nad každým textem a dítě, ejhle, ještě pořád vnímá a neusnulo.
Dítě se dá, uznávám, upoutat i vystrašením - a strach je zdravá emoce.
Nezapomenu, jak jsem kdysi synovi předčítal povídku Žlutá tvář. Jde o méně známý příběh se Sherlockem Holmesem, který je docela kuriózní:
Sherlock tu nepátrá. Ale je to trochu horor a přijde působivý moment, kdy klient dovypráví k momentu zjevení se žluté tváře v okně.
Syn sebou sice netrhl, jak se psává v knihách, ale dostal se do stavu skutečně napjatého očekávání, co prý bude dál. Skoro zajektal, užasl.
Je proto nejlepší číst dětem umírněné horory? Ano. Ale taky přece chcete, aby se smály, což je stejně zdravá emoce… a jenom je otázka, zda je snáze vyvolatelnější než ona zmiňovaná hrůza. Možná ne.
A osobně jsem asi neměl dost humoristického materiálu k předčítání, i uchýlil jsem se k velice laciné metodě ozvláštnění. Všude, kde to bylo možné, jsem výrazy předělával na pitvorné zdrobněliny.
A tomu se malý i velký posluchač směje, i když, uznávám, pouze chvíli.
Většinou je nadále fádní i to. Záleží ovšem i na obsahu textu a kvalitách příběhu, a jestliže něco čtete nově a jinak, tj. zdrobněle, děj se vyjeví podstatně důrazněji a pojednou vám připadá nezapomenutelný.
Každé slovo má jaksi silnější podstatnost.
Nevěříte? Uvedu ukázky.
První příklad je z klasické novely mého oblíbence Roberta Louise Stevensona o doktoru Jekyllovi a nebudu uvádět originál textu v původním překladu Jarmily Fastrové, nýbrž rovnou mou úpravu-improvizaci při předčítání:
Tenkrát jsem ale ještě v pracovničce neměl zrcadélko a dal jsem je přinést teprve později, a to právě proto, abych mohl sledovat své proměničky. A nocička se už blížila raničku a za toho rána raníčka byli spolubydlící z domečku pohřížeňoučcí (pohřížení) do hlubokého spánečku; a proto jsem se v zápalíčku své nadějičky a svého vítězstvíčka rozhodl, že se v nové podobičce odvážím až do ložničky. Prošel jsem dvorečkem, kam na mě shora shlížela souhvězdíčka, a skoro se mi zdálo, že shlížejí s údivečkem nad vůbec prvním tvorečkem, jakého zbádala ta jejich bdělá hlídečka.
Proplížil jsem se chodbičkami jako cizáček v tom vlastním domečku, a když jsem dorazil do ložničky, spatřil jsem ve sklíčku poprvé Edwardečka Hydečka.
Tady jsem navíc opravil původní zdrobněliny Boženy Němcové.
Ale ano, uznávám, že je to vtipné leda hodně prvoplánově, nicméně to překvapivě funguje a představte si, že máte spratka, který skutečně jinak nechce poslouchat.
Z vozíčku slézá ženička v bílé plachetičce, selském oblečku. Dětičky zůstaly stát, ani z báby očička nespustily. Táta jí tiskl ručku ručičku, máma ji plačíc objímala… a ona pak je též líbala na obě líčka.
I hle, jak zní zdrobnělinový Edgar Wallace a Mrtvé oči Londýna:
„Už jsem měl strášek, strašíček, aby neuhnuli do parčíku, protože soukromoučká autíčka tam můžou, zatímco taxíčky ne; ale vzali to Edgwareskou třídičkou. Stávala tam kdysi šibenička a za stara se tam věšívalo,“ dodal jen tak mimochodem, „což jsem četl v jedné knížečce, když jsem seděl.“
„Tyhle vzpomínečky na stařičký Londýneček ale můžete vynechat,“ zaprosil vyslýchaného Larrýček.
Geniální doktor Ludvík Souček pak dopadá v obdobně debilní úpravě následovně (Tušení souvislosti):
K Marsíčku už byla vyslána celičká řadička kosmických sondiček a sovětští vědáčci iniciovali konkrétně sondičky Marsíček 1 až Marsíček 7 (1973).
Američánci zvolili Marsík za cíl Marineríčku 4 až Marineríčku 9 (1971) a získali pozoruhodné výsledečky měřeníček i fotografičky. Objevili kráterky a vulkánky impozantních rozměrečků a například i sopečku-sopčičku v oblastičce Nix Olympica, která má výšku 18 kilometříčků.
Vůbec si nemyslím, že je tomu podobňoučké ZDROBNĚNÍČKO textu lehounce přenositelné do většinky cizích jazýčků a nezávidím věru překladatelíčkovi, který se do podobné prácičky omylíčkem pustí, i kdyby s fortelíčkem, anžto se brzičko potká s mrtvičkou.
Poznámka redakce:
Nelze při té příležitosti nevzpomenout pohádku Petra Nikla z knihy LIngvistické pohádky:
Byl jednou jeden malinkatý lesíček.
Droboučcí broučínci v něm cupitali po cestičce mezi kapradinkami. Kolem ševelily lístečky a poletovaly padáčky se semínky pampelišek.
Vzdoušek nad cestičkou, plný muchniček, se tetelil v šňůrkách slunečního světýlka a stínky traviček hladily broučínky přes krovečky.
Byl to jejich lesíček. Tady znali každičkou jehličku, každičký kouteček. Rostlinky i lesní plůdky se chvěly na tenounkých nožičkách.
Štíhlounké houbičky houpaly houpaly na kloboučcích slimáčky. Pavučinky mezi smrčky blýskaly stříbřitými světýlečky, kolem kytiček se rojily včeličky a v úžlabince bublal potůček. Ráchaly se v něm žabičky.
Vtom jedno pampeliščí semínko trefilo hlavinku toho nejmenšího z broučínků a zapadlo mu mezi krovečky.
„Tenhleten broučínek má ale deštníček,“ podivovali se ostatní broučínci. A když přišli na krajíček úžlabinky, roztáhli krovečky.
Když se zvedl větýrek, vzal padáček i s broučínkem a unášel ho podél potůčku vysoko nad loučku přes přes kopečky, až se broučínek zachytil v křovíčku. Jakmile se z něho vysoukal, zkusil to zpět ke svému lesíčku. Avšak bez křidélek mu to šlo jako slimáčkovi.
Broučínek šel a šel, trvalo to několik měsíčků, než ušel tu dlouhou pouť přes kopečky. Po pěšince se pomaličku k lesíčku přibližovala žluťoučká pampeliška. V tu chviličku však už všechno osazenstvo spalo, protože dlouho nezafoukal vichříček, který by přivedl bouřtičku, z níž by se spustil deštíček. Lístky ze stromečků opadaly, potůček vyschl a žabičky na suchu usnuly, kvítečka bez včeliček povadla a všichni broučínci pochrupkávali pod šípkovým keříčkem.
A tehdy se konečně vrátil odvátý broučínek. Velká, odkvetlá pampeliška, plná padáčků, stanula uprostřed lesíčka a rozhlížela se.
Ani lísteček nezaševelil, všecko strnule spalo. Broučínek vylezl na nejvyšší stromeček a skočil. Padáčky nad jeho zádíčky se rozletěly na všechny strany a dopadly nocležníkům na nosíčky.
Nejdřív se probudily muchničky v pavučinkách a začaly vířit vichříček. Pak se probrali ostatní broučci, motýlci a včeličky. Vichříček přinesl bouřtičku a ta zase deštíček. Deštíček vodu do potůčku a ta propláchla malátné žabičky. Nakonec se probudili i slimáčci. To všecko dohromady znovu zaševelilo, zacupitalo a zatetelilo se.
Jen broučínek s tenounkým stonečkem na zádíčkách po té dlouhé cestičce chrupkal v chládečku...