Udělení ceny Borovského je v Česku oblíbený rituál novinářů. Nikdo je nemá rád a tak si vytvoří cenu a sami sobě si ji udělí. Borovského cena je stejně podivná jako ta Peroutkova a častokrát ji dostávají lidé, kteří si novinařinu rozhodně nepletou s dobře zaplacenou public relations.
Zpráva zní: Novinářskou cenu Karla Havlíčka Borovského za rok 2014 získal komentátor Práva Alexandr Mitrofanov. Odborná porota v čele s Martinou Riebauerovou jej ocenila za trvale vysoký standard komentářů k domácímu politickému dění a za osobitý pohled na události na Ukrajině a v Rusku.
Pár poznámek k tzv. novinářské a objektivní práci pana Mitrofanova.
Původně psal do komuniustických novin články oslavující komunistickou stranu. Po roce 1989, jako mnozí jiní náhle prozřel, vyměnil kabát a stal se aktivním rusobijcem. Možná jste sklyšeli jeho výpotky v Právu a v "objektivní" České televize, kde je jako doma, protože dokáže formulovat ty jediné správné názory ve správný čas. 
Marek Řezanka ve svém článku popisuje to, co panu Mitrofanovi zcela chybí:
Komentátor by podle mě neměl sdělovat, komu drží palce a kdo mu visí na plakátu jako terč pro hody šipkami, ale měl by usilovat o kritický přístup k obecně přijímaným pravdám. Měl by umět zapochybovat.
Příspěvek Alexandra Mitrofanova je mnohomluvný a prázdný. Uplyne celá řada minut, autor mluví, aniž by se jeho šedá hmota mozková jakkoliv pohnula, a k první myšlence se dostane až tak v třetím, čtvrtém odstavci textu. Hlavní myšlenkou Mitrofanova příspěvku je pochybnost nad tím, co má člověk dělat, když se v redakci novin dostane pod tlak politické strany. Odpověď je ovšem jasná - tomu tlaku se slušný novinář nikdy nemůže podrobit a musí ho zveřejnit. Pokud tlak pokračuje, musí z novin odejít. -
Zdroj >>Bloumaje po twitteru jsem onehdá narazila u poslance Dolejšího na výměnu názorů s p. Mitrofanovem, který tam argumentoval takto: ,,…běžní UA si chtějí budovat život, běžní RU svůj život nenávidí, nevěří v nic a raději jdou střílet“. Úsudek o objektivitě autora výroku, který za generalizace jiné jindy napomíná z pozice samozvaného soudce jiných, si učiňte sami.
Zdroj >>Opravdu pozoruhodný je z psychologického hlediska článek pana Mitrofanova Intelektuál s krakenem v zádech , kde píše ,,.. Lenin byl nevšední osobností. Toužil po změně společenských poměrů. Zároveň ho poháněla osobní nenávist k režimu, který mu popravil milovaného staršího bratra. Když ale později v sovětském období, kdy jako vůdce nového státu poznal blíže ty „dolní milióny“, které potřeboval vybičovat pro to, aby obrátil stát vzhůru nohama, ulétlo mu sem tam pohrdání jejich kvalitami. Především kvůli neochotě a neschopnosti „širokých mas“ pracovat bez biřice s knutou. Přitom jako publicista, který nelítostně tepal prohnilost carského Ruska, byl Lenin výjimečný. Zkrachoval až jako tvůrce čehosi nového. Vize státu, kde se bude žít spravedlivě, brzy vzala za své, protože na její uskutečnění šel násilím. Kraken temné zloby, kterého stovky let hromadila ruská, zpravidla vesnická masa, se mu záhy po vypuštění vymkl z rukou. … Lenin byl ateista a internacionalista. Proto se nehodí současnému oficiálnímu Kremlu. Zato praxe vypouštění krakena zloby, nevzdělanosti, malosti a primitivismu, aby pomohl ukonejšit frustrované ego uštknutého jedince, po Leninovi zbyla a kvete dál. Zdaleka nejen v jeho vlasti.“
Zdroj >>