V roce 1938 byl Karel Čapek uštván Čechy k smrti ve své vlastní zemi, kterou tak miloval. Zemřel předčasně ve svých nedožitých 49 letech, když se k jeho chronicky podlomenému zdraví přidal zápal plic. Odešel nenáviděn ze strany mnoha pronacistických smýšlejících žurnalistů, kteří ho kritizovali za jeho antifašistické a antinacistické postoje. Zemřel nejen na český mediální hyenismus, na maloměšťácké chování lidí, kteří nebyli schopni prohlédnout přicházející německý nacismus… Umřel především na své citlivé srdce.
Karel Čapek byl vlastně „uštván poměry, útoky v tisku, dopisy anonymů, výhružkami…“
Olga Scheinpflugová, žena Karla Čapka
V osudových měsících Československa roku 1938 vydal nejvíce ze svých duševních i tělesných sil, začal nápadně hubnout, mluvil, vysvětloval a naléhal, aby Francie a Anglie nedaly zahynout naší zemi…
A potom přišla Mnichovská zrada 1938.
Čapkovy věřící i věštící oči vzplanuly zoufalstvím, odmítal jídlo, vysílený, poražený a uštvaný si se zlověstným klidem uvědomoval, že je zbytečný.
“Zdá se mi, že už tu nemám co dělat. Byl bych směšnou figurou, můj svět umřel, věřil jsem totiž v jakési závazky, v takzvanou čest, ve smlouvy a v podobné věci. Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal.”
Několik dní před Štědrým večerem se již vysílením neudržel na nohou. Přivolaný doktor Steinbach našel Čapka již v posteli a nařídil mu strávit vánoce v posteli. Karel Čapek se nebránil, jen natáhl ke Steibachovi ruku a zaprosil:
“Buď u mně. Nějak se to ve mně sečetlo, celý ten strašný rok a všechna ta ošklivost, všechna ta práce, námaha i nechuť. Ale já si teď nemůžu dovolit stonat, já musím dopsat…”
Štědrý den přešel bez radosti, v koutě sklepa čekal holý vánoční stromek. K nemocnému nepouštěli nikoho, kromě bratra Josefa. Hleděli na sebe, Karlovy oči prosily: povídej.
Josef přemohl pálení v očích, aby se nerozplakal, Karlův propadlý obličej ho děsil, ale povídal, o společném dětství. Pak vyšel na chodbu a plakal.
“Máte oboustranný zápal plic,” řekl Čapkovi profesor. “Tak chytrému člověku, jako vy, nemohu přece namlouvat hlouposti.” Nevyhověl Olze, aby zamlčel chorobu a řekl naplno, co mu je. Pacient to ostatně věděl a zašeptal: “Myslel jsem si to… Ale já to nevydržím.”
Byly vánoce a okno do pokoje nemocného bylo dokořán, aby mohl dýchat. Plíce však odmítaly pracovat, lapal po dechu a dusil se. Z posledních sil hladil Olze ruku, pak vztačil prostředník a ukazovák.
Vědala, co chce říci – už kdysi, když si řekli, že se vezmou, vztyčil před jejíma očima dva psrty pravé ruky jako k přísaze: Jsme dva, Olgo, na všechno dva. Na lásku, na štěstí i na bolest. Snad chtěl nyní povědět: I na smrt jsme dva… a pomalu se ji vzdaloval. Smrt mu již položila ruku na čelo.
Byl večer, šest hodin čtyřicet tři minuty, 25. prosince 1938. Karel Čapek zemřel.
M. Šulcová: Brána věčnosti (1997) biografie Karla Čapka
Napsal Karel Čapek:
Poslední dopis Karla Čapka:
Milá slečno,
prosím Vás, nepřeceňujte tak divadelní kulturu. Národ se může cítit nesmrtelným jenom tehdy, když se bude cítit mravným, když bude mít své vědomé mravní poslání; na to ovšem nestačí divadlo, i když má být součinitelem toho mravního povědomí.
To musí být v politice, v hospodářství, v knize a škole, denním životě, všude. A obráceně, vemte národu jeho mravnost, a berete mu i jeho nesmrtelnost.
Asi Vás ta odpověď neuspokojí, ale jiná není.
Váš Karel Čapek / Lidové noviny 27. 12.
Jeden z posledních sloupků po Mnichovu, před slunovratem, s „demarkační čárou“ i s výzvou nezhasínat lampy domova.
Čapek zemřel o čtrnáct dní později.
Karel Čapek, „Podzimní dny“
Lidové noviny, roč. 46, č. 623, 11. prosince 1938, str. 1.Tedy tohle dovede jenom podzim: aby jeden den byl celý zlatý sluncem a čistý jako ze škatulky a zářivý až do nachového západu; a druhý den aby se urodil tmavý a ucouraný plouhavým deštěm, samá mlha, samá sychravost, samý soumrak od božího rána. Takové zlaté a černé dny má jenom pozdní podzim. Ještě maličko, a bude tu už nové slunce: bude se den za dnem silněji zavrtávat do hlubin noci, den za dnem se šíř rozkročí nad širou a studenou zemí. Ale teď ještě je to naše staré slunce, zralé zralostí všeho, co jsme poznali i sklidili; ještě dožíváme svůj starý rok.
Ne, to dělá jenom ta tma, že se nám zdá podzimek tak smutný a těžký jako příklop: to dělá ta tma, která se na nás denně valí jako rostoucí černá voda. Stojíme na břehu noci a děláme si znamínko: ještě stoupla; ještě pohltila tenhle proužek bílého dne; ještě o kousek překročila demarkační čáru včerejška. Tak už dost, už dost; už je tak maličko toho světla, které nám zbývá! Už je dost té tmy, dost ústupu, dost toho smutku; není-li na čase začít z jiného soudku? Ne, ještě ne; ještě nejsme na dně noci, na dně temnot; ještě se musíme spokojit s lampičkou noční a obracet stránky toho, co bylo. Nebuď netrpělivý; vždyť už je připravena neviditelná hranice slunovratu. Nic velkého se nestane; žádná rána z děla, žádný ohňostroj, žádná vlajkosláva neohlásí tu přesnou hodinu; bude se podobat kterékoliv jiné hodině, která teď uplývá, ale už to tu bude; jen o píď světla víc, a už se to nedá ničím zadržet. Chvála bohu, my lidé nejsme dnešní a víme, jak to v našem vesmíru chodí dokola.
A je před námi ještě jedno znamení, jako záložka v rodinné knize: Vánoce. Vlastně jimi se uzavírá koloběh roku; jimi se dovršuje zralost podzimu. Návrat domů. Svátek domova. Hvězda domácí. Dlouhý a těžký je rok, a bůhví, co se v něm někdy nahrne osudů a ztrát a dobrodružství: ale na konci všeho je ten návrat domů, to posvěcení domova. Vejdi pod střechu svou, neboť rok se nachýlil.
Ať prší, ať prší; ať namoknou oranice a rozblátí se cesty: ať zalézá mráz za nehty a šedivý mráz lehne na trávu: všechno je zkouška a příprava. Ať je to cesta rokem nebo cesta dějinami: musejí se snést i ty horší a temné dny. Pravda, že jsme zimomřiví po světle; ale ještě nám zbývá lampa domácí: i při ní je vidět daleko dopředu. Rozsviťme všechny své lampy, aby lidé ze tmy našli cestu domů. Přišel čas temnot: nezhášejte žádné ze světel našeho domova. Byl by to hřích.
Dlouhý a těžký je rok, ale je moudře stavěn; ať se uzavirá nocí a nepohodou, i to je k něčemu dobré. Abychom lépe a jistotněji objevili svůj vlastní dům.
Celý sloupek (Wikizdroje: Podzimní dny):
Z myšlenek Karla Čapka:
“Ostatně ať je to socialism, nebo ne: věřím v zespolečenštění výrobních prostředků a omezení soukromého vlastnictví, v organizaci výroby a spotřeby, v konec kapitalismu, v právo každého na život, práci, blahobyt a svobodu ducha, věřím v mír, ve Spojené státy světa a rovnost národů, věřím v humanitu, v demokracii a v člověka, amen.”
Jednou z největších civilizačních pohrom je učený hlupák.
To nejkrásnější na světě nejsou věci, nýbrž chvíle, okamžiky, nezachytitelné vteřiny.
Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.
Být mladý umí každé tele. Ale umět stárnout, to je kumšt.
Ze dvou mínění vítězí vždy to hlučnější.
Člověk musí jet daleko, hrozně daleko, aby se dostal co nejblíž k domovu.
Kritizovat – to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl.
Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky. Kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždy jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl dříve a vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví.
