Nenapodobitelné, melancholické povídky Oty Pavly o svém šťastném dětství před druhou světovou válkou. Humorné vzpomínky na prohry i výhry komplikovaného tatínka, vášnivého rybáře i prodavače vysavačů Elektrolux a laskavou maminku.
A hlavně citlivě napsaný příběh o lidskosti mezi námi, o smyslu rodiny, o komplikované lásce. Povídky jsou také o době německé okupace, o době, kdy za pytlačení byl trest smrti a přesto otec riskuje, aby co nejvíc ochránil své děti před odchodem do německého lágru.
Poetické příběhy o rybaření, o nepoetické době, o době předválečné i době německého nacismu a protektorátní zrůdné okupaci Československa, kdy jejich židovská rodina byla násilím rozdělena a odvedena do nacistických lágrů.
Nezvyklé vyprávění o Druhé světové válce, kdy bylo povražděno na 360 tisíc občanů Československa, je věčným mementem kolektivní stupidity, vraždění lidí a touhy globálních lichvářů po ziscích. Protože Druhá světová válka nebyl jen Hitler, nacismus, italský a japonský fašismus, holocausty a genocidy. Ale nesmírné zisky z této války směřovaly hlavně za Atlantik. Do USA.
Některé z 8 povídek byly použity jako předloha ke stejnojmennému filmu.
Výpisky z knihy Smrt krásných srnců (1971):
Utrpení Leo Poppera mi zlomilo srdce, kdy zoufale prosil psa Holana se slovy: "Já jsem teďka žid a žádné buřty nemám. Sám bych nějaký potřeboval. Jsem žid a potřebuju pro mý báječný kluky maso a ty mi ho musíš opatřit!"
"A já bych od něho nejraději běžel za tatínkem a řekl mu, že neprodával šmejd, snad by ho to zas postavilo na nohy. Ale nebylo už kam běžet. Jedině nahoru k pánubohu a tam zřejmě už není potřeba nic prodávat. A ani mouchy tam asi nelétají. A jestli létají a bude třeba prodávat, tak už o tom tatínek stejně ví. A v tom případě je na place."
"Padala zrovna zlatá hvězda a byla krásnější a možná dokonce spravedlivější než všechny hvězdy na této divné zemi."
„Měl v rukou kufříček a poprvé svěšený ramena. Ale v mých očích vyrostl za tu noc o ohromný kus.“
"Znal jsem ty oči. Tloukli mě za mé pozdější polopravdivé a zkreslené rozhlasové reportáže a za naivní povídky, tloukli mě za voloviny a lumpárny, kterých se dopustíme, až zítra zvítězíme. Bili mě za zrady a vraždy, které vykonáme."
Jednu kýtu jsme dali pekaři Bláhovi, byl k nám za války moc hodný, jednu do statku Burgrovým, ti k nám byli ještě hodnější, a ostatní máma naložila do takové krásné kamenné štoudve a dělala mým bráškům Hugovi a Jirkovi omáčky a bifteky, což byla její velká specialita. Kluci se cpali na příští léta, aby vydrželi Terezín, Osvětim, Mauthausen a pochody smrti v třicetistupňových mrazech a nošení kamenů na mauthausenských schodech v třicetistupňových vedrech a všechny ty krásné věcičky, které pro ně připravili Němci.
Hugo se vrátil celkem dobrý. Jirka se vrátil z Mauthausenu a měl čtyřicet kilo a půl roku umíral od hladu a utrpení, než začal znovu žít. Nikdy mi o tom moc nevyprávěl, jenom jednou, a když jsme mluvili o tom srnci, řekl:
„Možná že ten srnec mi zachránil zrovna život. Možná že ty poslední kusy pořádného masa mi vystačily akorát do konce.“...
