Před více než rokem jsem zhodnotila první knihu o Pátračce Gildě jako dovedně napsané zábavné čtivo pro dlouhou chvíli. Druhá kniha z této řady – Pátračka Gilda a Jezerní panny – znovu potěší velice dobře zvládnutým psaním a schopností Jennifer Allisonové vyprávět zábavně a poutavě.
Příběh o ztřeštěné detroitské školačce se tentokrát věnuje důležitému a vždy aktuálnímu tématu o šikaně ve škole a spisovatelka v něm mnohem lépe a hlouběji vystihuje emocionální stavy – především ty, kterými prochází hlavní hrdinka.
Krátké shrnutí děje, které hodně napoví, ale úplně všechno neprozradí
Gilda se dostane jako stipendistka na snobskou a drahou soukromou katolickou dívčí školu a dozví se, že před pár lety se v umělém jezeře v areálu školy nešťastnou náhodou utopila jedna z žákyň. Během „parapsychologického pátrání“ po duchovi zemřelé odhalí tři roky starý případ šikany a vyvolá tím nelibost ředitelky a několika dívek z bohatých rodin, které se nehodlají vzdát své skvělé image. Ve chvíli, kdy Gilda čeká zasloužený triumf a ovace za to, že vyřešila případ, je vyhozena ze školy.
Vyprávění v třetí osobě se stejně jako v první knize střídá s kousky psanými v první osobě samotnou Gildou – jsou to znovu její dopisy tátovi a poznámky k případu, ale kromě nich máme i několik ukázek jejího „tvůrčího psaní“ - jedna její krátká povídka, ukázka z její divadelní hry a pár příspěvků v alter egu slečny Petunie ve školních novinách. V textu se objevují také dopisy a zápisky několika dalších postav.
Jennifer Allisonová zachovává tajemnou a strašidelnou kulisu.
V první knize to byla ponurá věž se zatlučenými okny, v knize druhé je to venkovské sídlo na způsob staroanglického hradu, které si na přelomu 19. a 20. století nechal postavit jistý automobilový magnát a posléze ho odkázal řádu jeptišek. Ty v budově zřídily vzdělávací ústav s názvem Škola Panny Marie Sedmibolestné.
Jedna ze silných stránek vyprávění je velmi dobře a podrobně prokreslené sociální mikroklima výhradně dívčí školy – k tomu nebude od věci se zmínit, že samotná autorka svého času působila na takové škole jako učitelka. Do tohoto prostředí s jeho ustálenými nepsanými pravidly a hierarchií vpadne neordinérní potížistka Gilda a pustí se vytahovat na světlo to, co bylo dosud dobře ututláno.
V předchozím díle Gilda řešila úmrtí tety Melánie, která spáchala sebevraždu, protože byla psychicky narušená, byla nemocná a nešťastná. Díl druhý je drsnější. V Jezerních pannách se Gilda setká s temnou stránkou lidské psychiky, s dívkami, které provedly své vrstevnici něco obludného a mají dvě tváře – na jedné straně jsou oblíbené a chválené učiteli, dokonalé a bez poskvrny, a na straně druhé jednají nadřazeně a krutě si zahrávají s ostatními. Gilda projde celou škálou emocionálních stavů: strach z dívek, které šikanovaly a zdají se být schopné všeho; potom nadšení, když ji naoko vezmou do své exkluzivní party, jen aby ji uchlácholily a zajistily si, že když bude patřit mezi ně, neprozradí, co na ně ví. S Gildou je manipulováno, a ona, protože je nezralá (i když si o sobě myslí opak), málem podlehne. Pak se cítí trapně z vědomí, že bude za zrádkyni, když půjde žalovat. Ve chvíli, kdy se vypořádá s všemi pocity a začne jednat, narazí na nečekaný odpor ředitelky, která pro změnu chce zachránit pověst školy... Je postavena před vážný konflikt a musí si zvolit, jak se zachovat, s tím, že ponese za své rozhodnutí následky. A Gilda to udělá. Vzepře se jak ředitelce, tak hrozbě bohatých dívek a jejich vlivných rodin a do poslední stránky si stojí na svém, že pravda musí vyjít najevo.
Abych parafrázovala jednu větu samotné Gildy z jejího dopisu tátovi:
„Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového řeknu, ale TŘIKRÁT HURÁ GILDĚ JOYCEOVÉ!“
(V Gildině dopise stojí „TŘIKRÁT HURÁ MARCII!“) Třináctiletá parapsychologická pátračka je skvěle vytvořená literární postava a je natolik nosná, že by se na ní dala postavit ještě dlouhá řádka dalších příběhů.
Pokud v první knize byla prostě zábavná, neohrabaná a střelená holka, která se vydala na bláznivé dobrodružství, v knize druhé jedná podle svého svědomí, naráží na potíže, podniká nepopulární kroky a riskuje potrestání, aby udělala to, co považuje za správné.
Nepohybuje se ze setrvačnosti, protože ji někdo (nebo něco – např. školní systém) k něčemu nasměroval, ale činí samostatná rozhodnutí a razí si svou vlastní cestu. Přitom zdaleka není dokonalá. Není krásná a nemá kluka, nechová se hezky k Marcii, přikrašluje si pravdu, je svéhlavá, neotesaná, praštěná (napíše dopis papeži), špehuje lidi a na krátký čas podlehne kouzlu šikanovatelek a pohrává si s myšlenkou, že jim vyhoví a „zapomene“ co všechno ví... Často je směšná – například, když se v trendy kavárně snaží udělat dojem na starší kluky: „Zasmála se trochu moc hlasitě a nedopatřením zvrhla zbytek své kávy.“ Ale má svědomí a odvahu srdce se jím řídit.
Co se týče kompozice, autorka se tentokrát rozhodla pro rámec příběhu.
Souvislému povídání o Gildě, která nastupuje do nové školy, předchází úvodní kapitola, zdánlivě odtržená od kontextu, v níž je vylíčeno utopení dívky. Vypravěčka nám nesděluje ani její jméno, ani nic bližšího kromě jednoho jediného časového údaje – že se to děje v předvečer Dne díkůvzdání.
Dál vyprávění zaostřuje na Gildu, která poznává nové prostředí a nové lidi, vtipně je komentuje, dozvídá se záhadu a začíná pracovat na jejím rozřešení. Ústřední událost, kolem níž se točí zápletka, je tak jakoby vytknuta před závorku a celý následující děj se věnuje rekonstrukci toho, jak a proč k ní došlo.
Na konci knihy čtenář (a nejenom on) ví jméno dívky i okolnosti jejího utonutí, a závěrečná kapitola, která slouží jako svého druhu epilog a v níž případ už je vyřešený a spravedlivosti je učiněno za dost, se ne náhodou odehrává přesně v předvečer Dne díkůvzdání o tři roky později – a kruh se uzavírá
Pátračka Gilda a Jezerní panny / Jennifer Allison
přeložila Veronika Volhejnová / Vydal Albatros v edici Klasik, 2008 / počet stran: 320, formát: 130 x 200 mm, váz.
