Půvabné pohádkové příběhy pro malé čtenáře, jejich rodiče i prarodiče vycházejí v nezkrácené podobě a nové grafické úpravě. Medvědí pohádky, pohádky o řemeslech, o dvou dědečcích z Dlouhé Míle či o malém lvovi, a navíc ještě pohádky ze všech koutů světa od jedné z nejznámějších českých moderních pohádkářek potěší a zahřejí u srdce.
Neměli bychom zapomenout, že Hana Doskočilová je vedle např. Václava Čtvrtka jedna z mála, kteří umí dětem vyprávět. A proto patří na pomyslný Olymp autorů knih pro děti.
Pohádky pro děti, pro mámy a pro táty / Hana Doskočilová / ilustroval Gabriel Filcík
Vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 2008 / 4. vydání, v Knižním klubu 1./1. vydání vyšlo v SNDK v roce 1961 s ilustracemi Vladimíra Fuky/
(obálka je z 3. vydání v roce 1997)
UKÁZKY Z KNIHY
Na Dlouhé míli žili dva staří páni, dědeček Hrouda a děda Skřivánek. Od podívání se jeden druhému podobal jako vrabčák vrabčákovi, dva stejní šediváčci ve stejných domcích s červenou střechou.
Jak zdání klame! Zatím byl každý z nich jiný, ale úplně, úplně jinačí.
Starý pan Hrouda byl dědeček nešťastný, protože ho v životě potkávaly jen samé nešťastné příhody, zato děda Skřivánek měl odjakživa štěstí.
Na světě vážně není žádná spravedlnost...
Tak třeba jejich každodenní dědečkovské procházky s hůlkou špacírkou.
Proč chodil na procházku děda Hrouda? Protože si doma připadal velice nešťastný.)
A děda Skřivánek? Z úplně jiného důvodu. On byl totiž velice šťastný, když se mohl procházet.
Brýle
Večer se dědečkové sešli u plotu na kus řeči.
„Veliké neštěstí mě potkalo, pane Skřivánku. Veliké neštěstí,“ stěžoval si dědeček Hrouda. „Oči mi tak slábnou, že už na tři kroky nevidím ani bernardýna! Musel jsem jít na středisko pro brýle!“
„To je náhoda, pane Hroudo. Já byl taky pro brýle! A víte, že si to nemůžu vynachválit? S brýlemi teď vidím bernardýna na tři kroky úplně zřetelně. Jako zamlada, zrovínka jako zamlada,“ usmívá se děda Skřivánek.
Ilustrace Gabriel Filčík
Poslední desetikoruna
Jednou přišel dědeček Hrouda za dědou Skřivánkem a vypadal ještě mnohem nešťastněji než jindy.
„Copak se vám stalo, pane sousede?“ lekl se děda Skřivánek.
„Ále, ani se neptejte. Byl jsem ve městě a nějaký rošťák mi vyfoukl z kapsy peníze. Poslední desetikorunu! Taktak že mi zbylo zpátky na autobus,“ lamentoval dědeček Hrouda.
„Jen když se nestalo nic horšího, pane Hroudo. Dneska ti kapsáři snad měli v městečku valnou hromadu. Mně taky ukradli desetikorunu. Ještěže to nebyly všechny moje peníze,“ povídá děda Skřivánek.
„Máte našetřeno?“ zeptal se dědeček Hrouda a chtě nechtě ho pod jazykem píchla závist.
„I kdepak,“ mávl rukou šťastný soused. „Mám ale děravou kapsu, a tak mi pár drobných zůstalo v podšívce. Na autobus to sice bylo málo, zato na dvě žemle akorát. Zvu vás, pane Hroudo! Dáme si ty žemle k večeři.“
Špačci
V zahrádkách dozrávaly višně a špačci měli hody.
„Kdybych tak měl flintu. Já bych jim, holomkům, ukázal!“ hartusil dědeček Hrouda a hněvem se celý třásl.
„Vy byste mohl střelit na špačka?“ divil se děda Skřivánek.
„Bodejť, vždyť mi očesali celý strom. Jediná višnička nezbyla! Z čeho budu vařit marmeládu?“ a nešťastný dědeček nebyl k utišení.
„Nesmíte si to tolik brát, pane sousede. Stalo se, stalo. I já mám višeň dohola. Budeme si muset počkat až na švestková povidla. Špačík švestky nerad, ty většinou jen naklovne.“
Tohle snad děda Skřivánek neměl ani říkat.
Dědeček Hrouda práskl dveřmi svého domečku a zůstal tam po řadu dní velice, velice nešťastný.
A zatím děda Skřivánek, co mu zbývalo, naučil jednoho špačka říkat Pepíku...
Džbán bez ucha
Byla neděle a dědečci už zase spolu mluvili.
„Vy si dneska, pane Hroudo, nepůjdete pro pivo?“ zavolal děda Skřivánek do okna sousedního domku.
„Rád bych, pane Skřivánku, žízeň mám jako trám. Jenže jsem ke vší smůle rozbil džbán. A považte, jak nešťastně! Zrovna ucho mu chybí,“ stěžoval si dědeček Hrouda.
„To nic, vezmu pivo i pro vás,“ podívá děda Skřivánek a v hospodě Na růžku si dal načepovat dvakrát dobrou míru. Taky jeho džbán už, pravda, nebyl celý. Scházelo mu ucho.
Naštěstí jen ucho, nic víc.
Ilustrace Gabriel Filčík
