Je to velice zvláštní pocit když víte, že určité dílo vzniklo za vašeho života, docela nedávno, že jste jeho současníky a svým způsobem i vrstevníky, ale kromě toho, že to dílo sdílí stejnou dobu s vámi, se zároveň už také vymklo času, protože vešlo do klasiky a tudíž do věčnosti. Je zvláštní, když se vám to odehraje na očích. Nekonečný příběh od Michaela Ende, neboli Kniha knih, jak ji autor sám nazývá prostřednictvím svého hrdiny Bastiána, je právě takový případ.
Byla napsána v roce 1979, za mého dětství, a téměř hned vzápětí se zařadila mezi poklady světové literatury, kam po právu patří.
O čem příběh vypráví.
Bastián Baltazar Bux je tlustý desetiletý kluk s nohama do x, který nemá přátele a ve škole je terčem posmívání a krutých žertíků od spolužáků. Nedávno mu umřela maminka a tatínek se ze smutku zcela uzavřel do sebe a přestal vnímat okolí včetně Bastiána. Jako typický osamělý snílek kluk zbožňuje číst. Denní realita se mu zdá šedá a nelákavá, jako vojenská služba, kterou si musí odkroutit, zato když čte, se Bastián přenáší do jiných světů, mnohem barevnějších a více vzrušujících, a potkává v nich mnohem zajímavější postavy. Nejenom to, kromě vášně pro knihy si Bastián také vymýšlí příběhy sám a sám sobě je vypráví, protože nikdo jiný je nechce poslouchat. Tato jeho vlastnost je pro ostatní děti jen další důvod k vysmívání.
Jednoho dne, když utíká před skupinkou dětí, které si ho zase chtějí podat, Bastián vpadne do antikvariátu, aby se tam schoval, a je rychle vyplísněn a poslán pryč podrážděným majitelem. Před odchodem ale stačí ukrást knihu, kterou majitel měl rozečtenou. Neví, proč to udělal, a zanedlouho začne cítit zděšení nad skutečností, že je zločinec – kradl! Nedovede si představit, jak by vysvětlil tento skutek otci, není schopný se odhodlat ani jít vrátit knihu a rozhodne se, že než podstoupit takovou strašnou hanbu raději zmizí ze světa. Zamkne se na půdě školy s ukradenou knihou a začne si v ní číst.
O čem si Bastián čte v ukradené knize.
Bastián je brzy pohlcený příběhem o kouzelné zemi Fantázii, kterou postupně požírá záhadné Nic a jejíž Dětská císařovna je smrtelně nemocná. Zdá se, že mezi šířením Nicoty a nemocí Dětské císařovny existuje spojitost, ale nikdo si neví rady, jak zabránit obojímu. Dětská císařovna vyšle desetiletého kluka Átreje z kmene lovců bizonů na misi, aby vyhledal lék na její nemoc a na záchranu celé říše. Bastián se zatajeným dechem sleduje Átrejova dobrodružství. V jedné obzvlášť nebezpečné chvíli vykřikne hrůzou a vzápětí čte o svém vlastním křiku v knize. O několik kapitol dál, když Átrej musí projít Bránou kouzelného zrcadla, které mu ukáže jeho pravé nitro, se ve vyleštěné ploše brány objeví obraz Bastiána. Bastián je tím překvapen a zmaten. Nicméně, to, že Átrej je Bastiánův pohádkový dvojník, se zdá být očividné. Je stejně starý jako Bastián a má všechny vlastnosti, které Bastián nemá – atraktivní vzhled, odvaha, výdrž, oblíbenost – je to Bastiánův zrcadlový obraz a Bastián se během čtení identifikuje s ním, nebo, jak říká vypravěč Ende: „Bastián by dal hodně za to, aby byl jako Átrej“.
Átrej dospěje k zjištění, že, aby se uzdravila, Dětská císařovna potřebuje dostat nové jméno, a to že jí může dát jedině dítě ze světa lidí. Pokusí se překročit hranice obou světů, aby takové dítě přivedl, ale je nucen pochopit, že Fantázie je bez hranic. Vyčerpaný a zraněný se vrací k Dětské císařovně, aby jí oznámil, že na své misi zklamal. Během jejich setkání Bastián na okamžik zahlédne před svýma očima tvář vládkyně a okamžitě ho napadne jméno pro ni.
K údivu Átreje mu dětská císařovna sdělí, že splnil úkol a přivedl zachránce. Že všechna nebezpečí, strádání a dobrodružství, kterými prošel během svého hledání, byla nutná, aby upoutala pozornost dítěte, které si čte tento příběh a aby to dítě ho následovalo: „Neboť on se zúčastnil všeho, cos prožil, a přišel s tebou po tvé daleké cestě. Zaslechls jeho výkřik hrůzy u Bezedné propasti, (…) pak jsi zahlédl jeho postavu, když jsi stál před Bránou kouzelného zrcadla. Vešel jsi do jeho obrazu a vzal jsi ho s sebou, a proto tě následoval, neboť sám sebe viděl tvýma očima. A také teď slyší každé naše slovo.“
„Viděla jsem ho. (…) I on se na mne podíval.“ (…) „Přivedl jsi ho.“
Bastián pochopí, že mluví o něm a dozví se, že všechno, co se od něj žádá, je, aby vyslovil jméno, které ho napadlo pro vládkyni, nahlas. Tím by ale zároveň vstoupil do Fantázie a to je to, čeho se bojí. Jak by se asi tvářili, kdyby ho viděli, jak vypadá? Vždyť je tlustý a vysmívaný a sám sebe považuje za antihrdinu. Proto raději dělá mrtvého brouka, nereaguje na nabádání Dětské císařovny a jen čte dál. Aby ho přiměla zasáhnout, vládkyně způsobí, že prozatímní konec příběhu se spojí s začátkem, vytvoří se smyčka, a dosavadní vývoj událostí se začne opakovat donekonečna. Bastián se ocitne uvězněný v tomto bláznivém kolotoči, všechny události tohoto dne mu hučí v hlavě znovu a znovu, ale přesto se stále zdráhá promluvit. Po tváři mu tečou slzy a nakonec, aby prolomil tento bludný kruh, téměř bez smyslů přece jen vykřikne „Měsíčnice! Už jdu!“ Přesně o půlnoci, v čas, který je vlastní pohádkám, Bastián překročí hranici mezi realitou a fikcí, dojde ke splynutí čtenáře s textem.
Bastián se dostane do Fantázie i v přeneseném významu „v hodině dvanácté“ - z celé té nekonečné říše už zbylo jen zrnko písku, všechno ostatní pohltila Nicota. A je na Bastiánovi, dítěti s bujnou představivostí, aby ji pomocí svých představ a přání stvořil znovu. Bastián dostává na krk kouzelný amulet Dětské císařovny s nápisem na zadní straně „Konej, co si přeješ“, který způsobí, že se každé jeho přání hned plní a každý jím vymyšlený příběh ožívá. Dochází k zásadnímu zvratu – dosud Bastián byl jen pasivním čtenářem knihy, ale od této chvíle se stává jejím hrdinou a také VYPRAVĚČEM – tím, kdo její svět vytváří. Bastián je tak v pokušení, aby se začal cítit jako Bůh Stvořitel, a jeho neomezená moc způsobí, že se v něm vynoří přirozený lidský sklon k sebestřednosti a touha druhé ovládat…
Navíc, jelikož každá neomezená moc skrývá v sobě nebezpečí zaslepenosti, Bastián začne nevěřit pravým přátelům, kteří mu říkají nepříjemnou pravdu, a upřednostňovat pochlebovače. Samozřejmě jako jednu z prvních věci, které ve Fantázii udělá, si přimyslí všechno to, co v reálném světě neměl – krásu, sílu, výdrž, moudrost… Jenomže s každou další vlastností, kterou vylepšuje své fiktivní „já“, Bastián ztrácí něco ze vzpomínek na své skutečné “já”, a bez toho, aby si pamatoval, kým byl, se nebude moci vrátit zpátky. Zpočátku se Bastián ani nechce vrátit. K čemu? Raději se zde opájí svou velikostí a nádherou. Až teprve ve Městě starých císařů si uvědomí, co ho čeká, pokud se zřekne reality úplně - šílenství. Od této chvíle už se snaží vrátit, ale ukáže se, že už ztratil skoro všechny vzpomínky a brzy mu zbyde i jen jedno poslední přání, přitom právě přání mu umožňují pohybovat se po Fantázii vpřed. Bastián si do té doby myslel, že přání se rodí v člověku donekonečna, jenomže za situace, kdy je každé přání někomu hned splňováno, mu jednou zákonitě musí všechna dojít. Protože věci jsou pro nás přitažlivé jen dokud o nich můžeme snít, jen dokud o ně můžeme usilovat. Ale dostáváme-li je hned, jak si na ně vzpomeneme a s naprostou samozřejmostí, časem přestáváme toužit. Nic už pro nás není žádoucí, protože nic pro nás není nedostižné.
Na samém konci Bastián ztratí všechno a dokáže se vrátit jen díky svým věrným přátelům, kteří ho neopustili, i když je od sebe sám odehnal. Pochopí, že se musí vrátit do skutečnosti, aby tam zanesl „vodu života“ a aby ukazoval cestu do Fantázie ostatním. Na rozdíl od Bastiána Átrej to ví od začátku a nejednou příteli připomíná, že se musí vrátit, odkud přišel, „aby se vyléčily oba světy“. Ze začátku se Bastián svým vlastním světem a jeho záchranou nezajímá – zajímá se jenom sám o sebe – a to je špatně. I když ho reálný svět příliš nebaví a i když Bastián má pocit, že svět na něho „kašle“, to ještě neznamená, že taky on by měl kašlat na svět. Bastián také pozná, že nejenom síla a odvaha pomáhají člověku v životě, ale především vnitřní hodnota a přátelství. A schopnost se na druhého spoléhat, věřit mu a mít rád.
Dobrodružství, které začíná jako pohádkový příběh ve stylu fantasy, se mění ve vyprávění o vnitřní cestě jednotlivce, kdy vnější putování po Fantázii odráží procesy uvnitř Bastiána. Kniha nabízí obrovské množství idejí a témat k zamyšlení, ale především vypráví o síle lidské představivosti, o tom, jak důležité je snít, ale zároveň se nenechat svými sny ovládnout.
Kniha je velmi zajímavě řešena graficky.
Každá kapitola začíná dalším písmenem v abecedním pořadí s výjimkou kapitoly úvodní, která začíná zrcadlovým nápisem na dveřích antikvariátu. Na začátku každé kapitoly je také ilustrace, v níž odpovídající písmeno je nápaditě nakresleno jako součást obrázku. Rámcový příběh (o chlapci Bastiánovi ve skutečném světě) je tištěn červeně, zatímco text kouzelné knihy, kterou Bastán čte (a společně s ním i my čtenáři) je v černé barvě. Kniha začíná červeným písmem – realitou Bastiána, ale jakmile Bastián začne ukradenou knihu číst, písmo se mění na černé, což graficky znázorňuje, že se přenášíme spolu s ním do jím čteného příběhu.
Formálně knihá má zakončení, ale Michael Ende vystavěl její text záměrně tak, aby byla jakoby bez konce a dostála svému názvu. Z hlavního příběhu totiž pořád vybíhají nitky dalších příběhů, které autor pokaždé jenom načne a pak zanechá otevřené větou: “Ale to je jiný příběh a budeme ho vyprávět někdy jindy.” Touto větou také kniha končí:
„Pan Koreander opatrně zavřel a díval se za těmi dvěma.
„Bastiáne Baltazare Buxi,“ bručel si, jestli se nepletu, pak ještě nejednomu člověku ukážeš cestu do Fantázie, aby nám přinesl vodu života.“
A pan Koreander se nemýlil.
Ovšem to už je jiná historie a tu budeme vyprávět jindy.“
Nekonečný příběh / Michael Ende / Vydal Albatros, 2006.
l. vydáni vyšlo v překladu Milady Misarkové s ilustracemi Václava Kabáta v roce 1987 pod názvem Přiběh, který nikdy nekonči
2. vydáni přeložila Eva Patková, s ilustracemi Františka Skály ml. v roce 2001 pod názvem Nekonečný příběh
3. vydáni stejné
