A. V. Friče Bylo, jest a bude je prováto dechem dnů právě předříjnových; pod rouškou pohádek, pod symbolem bahnitého pralesa kreslí známý a populární cestovatel satirický obraz zpuchřelého Rakouska, jež dusí ve svém močálu vzácný plod květu červenobílého.
Nemohu si odepříti, abych necitoval aspoň tyto výmluvné verše:
Logiku divnou poznáte v lese:
koruny širé hustě se tísní,
velikán jeden podpírá druhý,
drží se spolu nad dřevem shnilým.
Svázáni vespol liánů spletí,
stařečka drží senilní stařec,
vládu chtí všichni udržet déle,
než jim čas kázal, než mají právo.
Žárlivě brání všichni ti obři
slunce jas pustit stromečkům mladým…
Do toho přestárlého pralesa bezkvětného, záštity parazitů a jedovatého hmyzu, zaduje jarní bouře. A tu
starý jeden orel – věru příliš starý,
za největší bouře ze pralesa vzlétl
připomenout světu starou jeho slávu.
A s ním pozvedly se tisíce sokolíků, “neznajíce bázně, nedbajíce žití”, a dali se v boj: ach, “mnohý ostal viset někde na haluzi, přemnoho svůj zápal zaplatilo žitím,” avšak v bouři a boji starý prales je vyhlazen. Nový, štíhlý vyrůstá strom z plodu květu červenobílého – “užitek dá velký vůkol všemu lidstvu”.
Dnes, kdy se navrací starý orel této pohádky a přitáhne za sebou hejna vítězných sokolíků, zůstává statečné knížce Fričově cena dokumentární; je památníkem prudké, už nezadržitelné touhy a naděje dnů zářijových.
Výzdoba Maškova dobře přiléhá k drsnému, barvitému půvabu veršů Fričových.
Bylo, jest a bude / pohádky / A.V.Frič / ilustrace K. Mašek / Vydal B. Kočí 1918
