Pohádkový soubor Jána Uličianského Podivuhodné příběhy sedmi moří parafrázuje různé cestovatele a mořeplavce (kapitán Cook- Kukuk, Monte Christo- Mentol Kryštof, baron Prášek- baron Prášil aj.).
Osm pohádkových příběhů sedmi moří sjednocuje marnotratná a trochu nenasytná stárnoucí královna Regina, která všechny tyto dobrodruhy vysílá na podivuhodné cesty na plachetnici Finta. Autor nápaditě navazuje na uvolněnou stylizaci autorských pohádek v šedesátých letech, přičemž všechna vyprávění mají nepředvídanou hravou pointu.
Ján Uličiansky (1955), přední slovenský prozaik a dramatik dnes již rozsáhlé a oceňované tvorby pro děti, vystudoval dramaturgii a režii loutkového divadla v Praze. Pracuje jako vysokoškolský pedagog na VŠMU v Bratislavě. Za Slovensko byl nominován na Cenu Hanse Christiana Andersena. Česky vyšlo i jeho fantazijní vyprávění, inspirované Exuperyho Malým princem -Malá princezna (2009), osobitým způsobem odkrývající naše lidská tajemství.
Ĺuboslav Paľo (1968), absolvent VŠVU v Bratislavě, přední slovenský ilustrátor. Jeho ilustrační kresby jsou výrazně barevné, přičemž je spíše zastáncem jemných figurálních kompozic. V roce 2006 dostal mezinárodní ocenění Zlaté jablko BIB za autorskou knihu Haló, haló, pani Mačka! (Artforum 2006). Ilustrace pohádkové knihy Jána Uličianského Podivuhodné příběhy sedmi moří obdržely ocenění ve slovenské soutěži Nejkrásnější kniha Slovenska.
Ján Uličianský | Podivuhodné příběhy sedmi moří | ilustrace Ĺuboslav Paľo | překlad Jana Čeňková | Práh 2012
Ukázka z knihy: Kapitán Kukuk.
V době zámořských objevů žila královna Regina. V těchto dobách nebylo všechno objeveno a na mapách světa byla mnohá bílá místa, na která ještě nevkročila lidská noha.
Jednoho dne řekla královna Regina svému námořnímu kapitánovi: ”Kapitáne Kukuku, vypluj na moře a objev tam něco, co mně přinese bohatství a slávu. Americe se raději vyhni, Indiány už známe. Tak, běž, dávej na sebe pozor a vrať se brzy!”
Kapitán Kukuk si vybral námořníky, kormidelníka a lodního kuchaře a ochotně odplul. Plavil se na lodi, která se jmenovala Finta. Takovou krásnou plachetnici moře ještě nevidělo!
Kapitán Kukuk se plavil tři roky a stále nic neobjevil. Námořníci, kormidelník a kuchař byli z té dlouhé plavby dočista zničení. Třetí rok vplula plachetnice Finta do Ledového moře. Mužstvo onemocnělo, dostalo rýmu, ale kapitán Kukuk se nadchl:
„Obepluji zeměkouli severní mořskou cestou!”
Po Ledovém moři plavali velké ledové kry a lodní kormidelník měl co dělat, aby se jim vyhnuli. Nakonec však přece narazili na kru a nemohli se ani hnout!
Kapitán Kukuk si přesto zachoval chladnou mysl. Zaostřil svůj kapitánský dalekohled a zahleděl se do bílých dálek.
„Ostrovy! Před námi jsou nějaké ostrovy!” vykřikl.
„Jsme zachráněni!” vydechli námořníci.
„Jen aby tam nežili lidožrouti…,“poznamenal kuchař.
Námořníci zbledli.
Snědli by nás jako…“
Kapitán Kukuk ale na kuchaře zakřičel: „Všichni buďte zticha! Na pobřeží vidím jakési postavy, ale určitě to nejsou lidé, protože nemají nohy…“
„Nemají nohy?” překvapeně zvolal kormidelník. Kapitán Kukuk se znovu podíval do dalekohledu a po chvíli řekl:„Jsou to bílé koule… Musíme se k nim přiblížit, abychom si je mohli lépe prohlédnout.” „ Musíme je přepadnout!” navrhli někteří námořníci.
„Ne…“ namítal kapitán Kukuk. „ Možná, že to jsou mírumilovní tvorové. Sebereme s sebou nějaké cetky a pokusíme se je na ně nalákat. Nesmíte je však vylekat!”
„A co vzít s sebou mrkev?” zeptal se kuchař. Kapitán se zamračil, ale potom souhlasil. Vybral tři odvážné námořníky, kteří se po lanovém žebříku spustili na ledovou kru.
„K pobřeží dojdeme pěšky…,“ rozhodl se. Na stříbrném podnose nesl mrkev jako vzácný dar pro obyvatele ostrova.
Zvláštní tvorové postávali v hloučcích na břehu. Těla měli kulatá a z tváří jim trčely špičaté ledové nosy.
„Vždyť jsou ze sněhu!”nevěřili námořníci vlastním očím.
„Nehýbou se… Možná, že zmrzli!”
Kapitán Kukuk si vyhlédl největší sněhovou postavu a směle se před ní postavil.
„Pozdravuji tě, obyvateli! Nejsem žádný dobyvatel. Jmenuji se Kukuk. Přijmi tento dar z mých rukou!”
A dal mu mrkev.
Sněhový tvor si vzal mrkev z podnosu a dal si ji místo nosu. Potom objal kapitána Kukuka se slovy:
„Děkujeme ti, kapitáne Kukuku, že jsi nás objevil! Jinak by nás lidské oči nikdy neviděly… Určitě chceš vědět podrobnosti o našem životě a poznat naše obyčeje. Ale dřív než se pustíme do vyprávění, pojďte něco sníst!”
Kapitán Kukuk téměř upadl.
Zjistilo se, že objevil Sněhulácké ostrovy, na kterých žili sněhuláci. I když byli celí ze sněhu, k hostům se nechovali chladně. Zavedli kapitána Kukuka a jeho námořníky do svých sněhových domů a pohostili je zmrzlinou.
„Zmrz-li-na… Zmrz-li-na…,“ učil se kapitán Kukuk nové slovo. Zmrzlina všem chutnala a kapitán požádal sněhuláky o recept. Zapsal si ho do lodního deníku.
„Mám dar pro královnu Reginu!” myslel si přitom. Námořníci se u sněhuláků cítili velmi dobře. Na Sněhuláckých ostrovech prožili celé měsíce.
Dny plynuly a námořníkům se začalo stýskat po domově. Když ledové kry v Ledovém moři roztály, rozloučili se se sněhuláky a nastoupili na loď.
„Pozdravujte od nás královnu Reginu!” volal na ně sněhulák s mrkvovým nosem. Návrat do rodné země trval kapitánovi Kukukovi a jeho námořníkům tři roky…
„Země na obzoru…! Jsme doma!” zněli výkřiky na palubě.
V přístavu viděli blížící se loď již zdaleka.
„Finta se vrací!”
Posel z přístavu to utíkal oznámit královně.
„Přikázala jsem ti, aby ses brzy vrátil, a ty…!“ příkře přivítala kapitána Kukuka stará královna. Přinášíš mi aspoň vzácné koření?”
Kapitán Kukuk vytrhl jeden list z lodního deníku a podal ho královně:”Přináším ti recept na zmrzlinu!”
„Zmrz-li-nu?!“ rozčílila se královna. „A to je všechno?! Z toho mám zbohatnout'? Na to jsem čekala tolik let? Zmiz mi z očí!“
Otočila se ke kapitánovi zády a hrdě odkráčela.
Kapitán Kukuk byl zkroušený. Královna Regina nechtěla ani slyšet o jeho objevu! Zklamaný Kukuk se usadil v přístavním hostinci, kde vyprávěl hostům, jak si
s námořníky pochutnávali na zmrzlině na Sněhuláckých ostrovech. Lidé se přitom bavili:
„Hlouposti! Vymýšlí si.“
Kapitán Kukuk dlouho nevěděl, jak je má přesvědčit o své pravdě. Jednou v zimě
dostal nápad. Udělal ze sněhu kouli – a postavil sněhuláka! Byl to první sněhulák v zemi.
„Chachá…! To je směšný panák!“ těšily se všechny děti. A postaraly se o to, aby se na objev mořeplavce kapitána Kukuka nikdy nezapomnělo. Ale to není všechno! Královna Regina přece jednou přišla vyzkoušet recept na zmrzlinu a zbohatla víc, než chtěla. No a starý kapitán Kukuk se prý po letech vrátil zpět na Sněhulácké ostrovy. Sněhuláci ho zvolili náčelníkem a on tam, s nosem červeným jako mrkev, žije dodnes.
Pravda, pokud nezmrzl…
