Bezesporu zajímavou myšlenkou knihy Jakuba Arbese (1840-1914) Newtonův mozek je, že každý předmět odráží světlo, čímž vzniká jeho obraz, který postupuje rychlostí světla vesmírem. Když překonáme rychlost světla, musíme zákonitě vidět všechny události v minulosti.
Newtonův mozek patří k neznámějším Arbesovým romanetům.
V tomto díle líčí Arbes (vypravěč) prostřednictvím přihlouplého přítele, bez kterého se žádné romaneto neobejde, muže, Bedřicha Wünschena, oslněného iluzionismem a představami fantastických perspektiv, ke kterým směřuje moderní věda. Mezi jeho běžné jeho kousky patří "oživování" drobných mrtvých zvířat. Později jsou oba hlavní hrdinové knihy (studenti) vyloučeni ze školy a přítel se dává na vojnu. V bitvě u Hradce Králové umírá. Hlavní aktér knihy identifikuje jeho mrtvolu, ale o čtyři měsíce později se najednou přítel objevuje v Praze. Domnělou smrt vysvětluje neuvěřitelnou podobou s jiným důstojníkem.
To co následuje je opravdu skvělý faktaskní příběh o krádeži Newtonova mozku, reinkarnace ducha i těla, o vynálezu, který díky pohybu rychlejším než světlo, umožňuje pohled do minulosti.
Newtonův mozek (1877)
je vynikající kniha, plná napětí, realistických popisů vraždění a válek, příběh vpravdě Poeovský na hraně snů a reality.
Přesto, že kniha je stará víc jak sto let, má silně humanistický podtext (podobně jako kniha Svatopluka Čecha, Hanuman ) a kritizuje odvěkou domýšlivost lidstva v technický pokrok v kontrastu ze zneužíváním vynálezů nikoliv pro rozvoj lidského ducha, ale pro jeho vraždění ve válkách.
Je to všechno fantazie?
Skvělou Arbesovou myšlenku studování minulosti, tím, že budeme rychlejší jako světlo, bohužel dnes uzavřela teorie relativity, podle níž se nic rychleji než světlo pohybovat nemůže. Uplatňuje se však v kosmologii. Můžeme skutečně sledovat už dnes dávnou minulost. Hledíme-li mohutným dalekohledem do vzdálenosti miliardy světelných let, vidíme, jak to před miliardou let vypadalo někde v hlubokém vesmíru. Jenže kdoví, na co přijde lidská inteligence v nejbližším století. Už dnes jsou vytvářeny hypotézy, které předpokládají rychlost větší jako světlo (kolaps vlnové délky, taychony, pohyb pomocí časoprostoru, energie nulového bodu)
Jakub Arbes (1840 – 1914) průkopník české fantastické literatury
Jako první zavedl do literatury nový formát - romaneto, což je obsáhlejší povídka s dobrodružným nebo fantastickým dějem. Tento termín byl použit Nerudou při hodnocení Arbesovy knihy "Svatý Xaverius". Ovšem nejvýznamnějším dílem byl "Newtonův mozek". Arbes patří k prvním autorům tzv. pražského "magického" realismu.
Jakub Arbes se narodil v Praze na Smíchově. Studoval techniku, ale studia nedokončil. Stal se redaktorem opozičních Národních listů. Kolem roku 1868, kdy probíhaly státoprávní spory, byl Arbes vyšetřován a vězněn. Po nuceném odchodu z Národních listů se živil jako spisovatel. Protože byl na psaní finančně závislý, psal svá díla pro nejširší veřejnost, což bylo někdy na úkor umělecké hodnoty. Holt uživit se psaním, bylo těžké vždycky.
Newtonův mozek - Jakub Arbes / 1977, Albatros, v Praze
Ukázky z knihy:
Byloť zjištěno a vypočteno, že u porovnáni s rychlostí světla a elektřiny jest rychlost myšlenek úžasně nepatrná . . .
-----
Namáhal se a namáhá se sice ze všech sil, aby zachoval obraz člověka nebo nějakého výjevu i potomstvu; ale veškeré umění, ať druhu jakéhokoli, nedovedlo více než zachovati pouhý stín obrazu toho – stín to, jenž prodlením času bledne a mizí a rozpadá se v prvky, až posléze vymizí úplně a navždy jako originál.
-----
Pomocí přístroje mého octneme se skutečně v ohromné té vzdálenosti od zeměkoule v mžiknutí oka a poletíme pak buď rychlostí světla, nebo i o něco rychleji dále v ohromné spirálce, odpovídající nejen rotaci zeměkoule kolem osy, nýbrž i kolem slunce.
Po tomto posledním výkladu odšoupnul přítel stolek trochu kupředu a triangl jeho sklesl beze hluku na zem.
Nato si nasadil jedny z podivuhodných brejlí a vstoupil do tříhranu.
Učinil jsem po jeho příkladu. Nasadiv si druhé brejle vstoupil jsem do tříhranu těsně podle přítele.
V sále panovalo ticho. Nikdo sebou ani nepohnul; byltě patrně každý dychtiv, co se bude dále díti.
Mimoděk mi napadlo, že není přec možno proraziti přístrojem strop sálu.
Pohlédl jsem vzhůru ku stropu a spatřil velký okrouhlý otvor, kterýmž bylo viděti oblohu a některá skupení hvězd.
Nežli však jsem se přítele otázal na podivnou tuto změnu, kterou jsem byl dříve nepozoroval, zaslechl jsem jasné zacinknutí, jako by někdo klepnul kamínkem do stříbrného zvonku, a hned se mi zdálo, že letíme vzhůru.
.......
Jeť snadněji cizím mozkem mysliti, cizí myšlenkou se honositi a oblažiti sebe i jiné, než vlastní myšlenku z mozku svého vykřesati . . .
-----
Zkoumáme minulé věky a útrpně usmíváme, ba posmíváme se božské té naivnosti, nemotornosti a neurvalosti svých praotců, aniž by nám napadlo, že věkové pozdější budou se rovněž tak posmívati nám . . .
.......
Jaká je příčina, že nevznikají v mozcích našeho věku podobné myšlenky jako v mozku Homerovu, Sofoklovu, Aeschylovu, Euripidovu, Aristofanovu, Shakespearovu, Cervantesovu, Danteovu, Miltonovu, Petrarcovu, Tassonovu, Calderonovu, Moliérovu, Voltairovu, Rousseauovu a jiných? Kdeže jsou nyní mozky, v nichž vznikly divuplné práce, jež zůstavili Michael Angelo, Rafael Sanzio, Rubens, Tician, Murillo, Van Dyk, Rembrandt, Quido Reni, Leonardo da Vinci, Hogarth, Salvátor Rosa, Correggio, Anibale Carraccio, Ostade, Ruysdael, ba i náš Škreta a Brandl? Kdeže možno nalézti za našich dob mozky, jakými se vyznačovala dlouhá řada geniálních sochařů, od Phidiase, Skopase a Praxitela počínaje?Kde mozky, v nichž vznikly plány k velkolepým domům, palácům, pantheonům a jiným stavbám? Kde mozky Mozarta, Beethovena, Haydena? Kde mozky Garrikův, Keanův, Talmův, Rachelek atd . . . A přece žijeme ve věku – pokroku! V čemž se ale jeví tento pokrok?
