Návrat z hvězd. Lemova vize totálně podvolené společnosti, která se děsí jakéhokoliv rizika

Kniha: Lem Stanislaw Návrat z hvězd

Mezihvězdná expedice se po 137 letech vesmírného putování vrátila na Zemi. A jsou šokováni. Byli poslední expedicí, která letěla ke hvězdám. Stali se posledními hrdiny. Svět se totiž rapidně změnil.

Co se na planetě stalo?

Planeta se proměnila v technologický a sociální ráj. Lidé se díky tzv. betrizaci dostali do stadia, kdy všechny touhy, pokud neohrožovali blaho všech, byly téměř okamžitě uspokojené, jakákoliv agrese byla okamžitě potlačena, společnost ovládá tzv. celoplanetární univerzální tolerance, benevolence, užívání konzumu a naprostý pocit bezpečnosti.
Je striktně zakázána jakákoli činnost směřující k nějakému riziku. Zapovězeny jsou proto výzkumy a expedice kamkoliv, kde hrozí nějaký problém.

Členové poslední expedice si uvědomují, že jejich svět navždy zmizel a řeší otázku, co a jak dál.

Stanislaw Lem / Návrat z hvězd / první české vydání MF 1962

Výpisky:

První odstavec:
Neměl jsem žádné věci, ani plášť. Říkali, že je to zbytečné. Dovolili, abych si ponechal svůj černý svetr: ujde. Ale košili jsem si vybojoval. Prohlásil jsem, že si budu odvykat postupně. Již v uličce pod trupem letadla, kde jsme stáli, podal mi Abs ruku se shovívavým úsměvem.

„Před sto dvaceti sedmi lety. Bylo mi tehdy třicet let. Expedice… byl jsem pilotem výpravy na Fomalhaut. To je dvacet světelných let. Letěli jsme tam a zpět sto dvacet sedm let zemského času a deset let palubního času. Před čtyřmi dny jsme se vrátili. Prométheus – má raketa – zůstala na Luně. Přijel jsem odtamtud – dnes. To je všecko.“

„Společnost, do níž jste se vrátil, je stabilizována. Žije klidně. Rozumíte? Romantika raného údobí astronautiky minula. Je to tak trochu obdoba historie Kolumba. Jeho výprava byla něčím mimořádným. Ale kdo se dvě stě let po něm zajímal… o kapitány plachetnic? O vašem návratu byla dvouřádková zmínka v reálu…“

Knihkupectví připomínalo spíš elektronickou laboratoř. Knihy, to byly krystalky, v nichž byl obsah nahrán. Číst se daly pomocí optonu. Byl dokonce podobný knize, ale s jednou jedinou stránkou ve dvou deskách. Při smáčknutí se objevovaly následující stránky textu. Ale optonu se užívalo zřídka, jak mi řekl prodávající robot. Veřejnost dávala přednost lektonům, četly hlasitě, daly se nařídit na libovolný druh hlasu, tempo, modulaci. Pouze vědecké publikace pro malý okruh zájemců byly ještě tištěny na plastiku, imitaci papíru.

V knihkupectví se zásadně vyskytovaly pouze jednotlivé „exempláře“ knih, a jakmile je někdo potřeboval, nahrával se obsah žádaného spisu do krystalku.

Originály – „krystomatrice“ – byly neviditelné, byly totiž uloženy za ocelovými deskami, bledě modře naemailovanými. Takže knihy se teď tiskly pokaždé, když je někdo potřeboval. Otázka nákladu, jejich výše, rozebrání, přestal existovat. Bylo to skutečně velkolepé, ale přesto mi knížek bylo líto. Když jsem se dověděl, že jsou antikvariáty s papírovými knihami, vyhledal jsem jeden. Dočkal jsem se zklamání; vědecké tituly téměř neexistovaly. Literatura zábavná, trochu dětské, několik ročníků starých časopisů.

Nejhorší to bylo s oděvy. Téměř nic z toho, co jsem znal, neexistovalo. Mimochodem řečeno – vysvětlilo se tajemství těch záhadných lahví v hotelové skříni, v té s nápisem „Koupací pláště“. Nejen koupací pláště, ale také oděvy, punčochy, svetry, prádlo – to všechno bylo postřikové. Chápal jsem, že pro ženy to musí být senzace. Operoval-li člověk jednou nebo několika lahvemi, z nichž tryskala tekutina okamžitě tuhnoucí v tkaniny s vazbou hladkou nebo drsnou, sametovou, kožešinovou nebo kovovou, mohl pokaždé vytvořit novou kreaci pro jednu jedinou příležitost.

Hokej existoval, ale jaký! Hrálo se v kombinézách tak nafouknutých, že hráči vypadali jako obrovské míče. Komický byl pohled na dvě mužstva, která se spolu pružně srážela. Ale ona to také byla fraška a ne zápas. Skoky do vody ano, ale pouze ze čtyř metrů. Hned jsem si vzpomněl na svůj (svůj!) bazén a získal jsem skládací trampolínu, abych si zvýšil tu, kterou najdu v Klavestře. Celý ten krach byl důsledkem betrizace. Že zmizely býčí a kohoutí zápasy a jiná krvavá podívaná, toho jsem nelitoval.

„A jak je to s pohonnými hmotami,“ zeptal jsem se opatrně, protože jsem neměl představu, co je ukryto pod kapotou.
„Maličkost. Jeden náboj vám vystačí na celý život auta. Včetně parastatů.“

...našel si rovnou kapitolu o betrizaci.
Ke svému údivu jsem se dověděl, že to byli moji vrstevníci – svou práci publikovali asi rok po našem odletu. Narazili pochopitelně na obrovský odpor. Zpočátku nikdo nebral ten plán vážně. Pak se dostal na fórum OSN. ... Pokusné práce však mezitím rychle pokračovaly, byla zavedena, zlepšení, konaly se masové pokusy na zvířatech, později i na lidech: jako první se zásahu podrobili sami autoři – Trimaldi byl nějaký čas ochrnutý, nevědělo se o nebezpečí, jaké hrozí dospělým při tomto zásahu. A ta osudová nehoda ochromila celou věc na osm dalších let…

Ale v sedmnáctém roce od Nuly (to byl můj soukromý letopočet: Nula znamenala start Prométhea) padlo rozhodnutí o všeobecném zavedení betrizace. ... Údobí zmatků, represálií, donucování a odporu trvalo dvacet let. ... K definitivní změně názorů došlo teprve tehdy, kdy společnost již měla děti první betrizovaná generace.

Nebyl to zásah do dědičné plazmy, jak jsem se vskrytu obával. Ostatně, kdyby byl, nebylo by třeba betrizovat každou následující generaci, pomyslil jsem si ulehčeně. Vždycky zůstávala aspoň teoretická možnost návratu. Zásah působil na vývoj předních laloků mozkových v raném údobí života prostřednictvím skupiny proteolitických enzymů.
Následky byly selektivní: redukce útočných pudů o osmdesát až osmdesát šest procent v poměru k nebetrizovaným. Eliminace vzniku asociativních spojení mezi útočnými činy a oblastí libých pocitů. Snížení možnosti vzít na sebe osobní riziko dosáhlo průměrně osmdesáti sedmi procent. Jako největší úspěch zdůrazňovala kniha, že změny neměly záporný vliv na rozvoj inteligence, ani na utváření osobnosti. A co je možná ještě významnější – vzniklé restrikce nepracovaly na základě strachových zpětných vazeb, jinými slovy: člověk nezabíjel proto, že by měl strach z vlastního činu. Takový důsledek by s sebou vzápětí přinesl neurotizaci, nakažení celého lidstva strachem. Člověk to nedělal, protože „ho to nemohlo napadnout“.

... útočnost zanikala jako následek betrizace proto, že neexistoval rozkaz, a nikoli proto, že existoval zákaz. Úvahou jsem však dospěl k názoru, že to nevysvětluje nejzákladnější fakta: myšlenkové pochody člověka podrobeného betrizaci. Byli to přece lidé zcela normální. Představit si mohli naprosto všechno. Čili i vraždu. Co jim tedy bránilo, aby ji spáchali?

Vysvětlení, jaká jsem konečně našel, se zcela neshodovala. Repulse podobná zošklivění; nepřekonatelný odpor znásobený měrou nepochopitelnou pro nebetrizovaného. Nejzajímavější byly výpovědi lidí, kteří se měli pokusit pod lékařským dozorem – před osmdesáti lety v Trimaldiho ústavu nedaleko Říma – o prolomení neviditelné hráze, zbudované v jejich myslích. To bylo snad to nejpodivuhodnější ze všeho, co jsem přečetl. Nikdo ji neprolomil! Ale každý referoval poněkud odlišně o prožitcích, jakými byly pokusy doprovázeny. U některých převládaly příznaky psychické: touha utéci, vyhnout se situaci, před niž byli postaveni. Opakování pokusů vyvolalo u této skupiny prudké bolesti hlavy. A tvrdošíjné, opětovné opakování experimentu způsobilo nakonec neurózy, které se však daly snadno vyléčit.

Pročetl jsem ještě mnoho dalších spisů a dal jsem zapravdu těm, kdo tvrdili, že pochopit betrizovaného introspektivně může pouze jiný betrizovaný. Odkládal jsem tu četbu se smíšenými pocity. Nejvíce mě mátlo, že jsem nenašel vědecké práce psané v kritickém, případně až paskvilním tónu, žádné analýzy, které by shromažďovaly všechny negativní důsledky zásahu.

Byla to doba velkých tragédií. Betrizovaná mládež se odcizovala vlastním rodičům. Nesdílela jejich zájmy. Ošklivila si jejich krvelačný vkus. Na mezidobí jednoho čtvrtstoletí bylo třeba zavést dva druhy časopisů, knih, divadelních her: jeden pro starší, druhý pro mladší pokolení. Ale to všecko se odehrálo před osmdesáti lety: nyní přicházely na svět děti třetí betrizované generace a nebetrizovaných zůstala na živu hrstka. Byli to starci stočtyřicetiletí. To, co tvořilo náplň jejich mladosti, zdálo se novému pokolení stejně daleké jako nám tradice starší doby kamenné.

Ale takto uvažovala první betrizovaná generace. Potom přirozený běh událostí přinesl zapomenutí a nezájem. A když se děti dovídaly o romantickém údobí astronautiky, divily se a snad i pociťovaly trochu hrůzu před těmi svými nepochopitelnými předky, stejně cizími a stejně záhadnými, jako byli naši pradědové, účastníci loupeživých válek a výprav za zlatem. Mě nejvíc ohromoval právě ten nezájem, protože byl horší než naprosté odsouzení – naše životní dílo bylo zahaleno mlčením, bylo pohřbeno a zapomenuto.

Byla to civilizace, která neznala strach. Všechno, co existovalo, sloužilo lidem. Důležité bylo pouze jejich pohodlí, uspokojení potřeb běžných i těch nejrafinovanějších. Všude, ve všech oblastech, kde přítomnost člověka, nestálost jeho citů, pomalost jeho reakcí mohla způsobit sebemenší riziko, byl člověk nahrazen mrtvými zařízeními, automaty.

Byl to svět uzavřený před nebezpečím. Nebylo v něm místo na hrůzu, boj, násilí jakéhokoli druhu. Svět mírnosti, měkkých forem a obyčejů, neostrých přechodů, nedramatických situací, stejně překvapivých jako byla má nebo naše reakce na něj.

Posledni odstavec:
Ledovce na vrcholku zaplály zlatem a bělostí. Štít, mohutný a odvěký, tyčil se nad údolím zaplaveným fialovými stíny. A já, aniž jsem zavřel oči plné slz, jež lámaly jeho světlo, pozvolna jsem vstal a začal sestupovat po kamenitém svahu k jihu, kde byl můj domov.