Knihu Bod Omega Dona DeLilla stihla Lucie Mikolášková přeložit pro BB/art už v roce jeho newyorského vydání (2010) a tehdy mi to specificky postmoderní dílo, jehož redaktorem je zkušený Viktor Janiš, bez problémů uniklo. Přečetl jsem je ale konsternován letos a jen tedy připomenu, že se zde autor inspiroval už dost starým nápadem jistého Douglase Gordona Čtyřiadvacetihodinové Psycho.
Tento nápad-inovace spočívá ve zpomaleném promítání klasického Hitchockova filmu Psycho z roku 1960.
To promítání trvá právě jeden den. Nato lze začít nanovo. Nu, a v létě 2006 se film stal i kuriózní součástí expozice Muzea moderního umění v New Yorku. O tomto extrémním experimentu samozřejmě ihned napsali mnozí, avšak pouze DeLillo vytvořil skutečně regulérní reportáž románovou. A napsal ji dobře, ba v těch nejryzejších intencích Trumana Capote, který mu (kdopak ví) ze záhrobí pravděpodobně zatleskal.
Avšak to není vše a De Lillo není troškař, výsledek svého úsilí proto necítil jako dostačující a tento výdobytek proto jen představuje úvod a závěr jakési dovnitř a do pouště zapuštěné existenciálně beckettovské prózy, jejíž interpretace je umocněna konotací s šokujícími pohledy na onoho zpomaleného Anthony Perkinse.
A co by tomu řekli zesnulí Robert Bloch (autor původního a nijak literárně hodnotného románu) nebo sám Hitchcock?
To by jistě bylo zajímavé, ale nikdy se to nedovíme; jako ani nepoznáme onu Capoteho reakci; a koneckonců ani já, nezaujatý a nepříliš do kontextů vlisovaný čtenář, se neumím ubránit pocitu, že autor sice píše bravurně, ale zde už za hranou samoúčelné bohorovnosti. A stará dobrá rada „interpretujte si to sami“? Jistě. Obstojí. Je regulérní. Nicméně jedna ze zrovna tak regulérních interpretací může podle mého názoru znít i následovně:
„Ve zpomalení ve skutečnosti nevynikne nic a izolace jedince a kontemplace je jen prázdnou floskulí a symfonií bez barev. Význam má. Ale jen ten, že je synchronní s batesovskými sekvencemi okolo. Toť vše.“
Jsem ovšem nesečtělý skeptik a jiní interpretují až šokující DeLillova díla (jako Padající muž, 2007, či právě Bod Omega) co smutné přitakání dnešnímu celosvětovému vítězství násilí, před kterým není úniku a před nímž právě a hlavně citlivý umělec není schopen zavřít oči; takže i film Psycho náhle nově odhaluje co „tenkrát ještě bezpečně zrychlenou“ předpověď soudobého vzedmutí vražedného a sebevražedného terorismu.
DeLillo není pesimista a není optimista, jen umí čarovat a příběhy přespříliš nekonstruuje.
Mimo jiné získal medaili Williama Deana Howellse, National Book Award, Faulknerovu cenu za beletrii a za čtvrté i tzv. Jerusalem Prize. DeLillo ale bez přestání vnímá zlo jako cosi téměř totožného s realitou a provokativně a velmi rád staví osobnosti typu „zcela vyprázdněný spisovatel“ do lákavě šalebných služeb zákulisních sil prahnoucích po válce.
DeLillo navíc zlo registruje jaksi zevnitř. Nemusí je ohmatávat. A podle mého názoru sice krutost přímo neobdivuje, nicméně splývá s ní, a to vědomě, což pro většinu lidí představuje totéž.
Je pro ně stejný, jako by zlo vzýval, a pro ty, co umějí číst, je patrné, že zůstává odevzdán i nevyhnutelnému konci světa. Ale neskrývá se před tímto světem jako někteří a oficiálně naši zem poprvé a naposled navštívil jen rok po vydání Bodu Omega.
Protože však je pouze spisovatel a naštěstí ne politik, nebyl ani u nás nikým ani v nejmenším atakován či dokonce zavražděn (abych si zažertoval v jeho stylu). A je to dobře. Spisovatelé jeho kalibru jsou totiž vzácní jako azalky a jejich dekadentnost bývá ve skutečnosti často obrodná. Asi právě proto, že píší a nejsou politiky.
Don DeLillo: Bod Omega. Přeložila Lucie Mikolášková. BB/art 2010. 120 stran. ISBN 978-80-7381-823-4
Pozn:
To, že přítomnost literárního díla v mnohé poličce známého řetězce Levné knihy není ostuda a nesvědčí ani vzdáleně o případné nekvalitě díla, je dnes už samozřejmostí.
A je to tou samozřejmostí, kterou by jistě za samozřejmost považoval (a to s velikým poklidem) i sám Don DeLillo (*1936). --- Pokud by se tedy o prodeje svých knih v Čechách ještě dnes vůbec a sebeméně zajímal, o čemž si dovoluji mírně pochybovat.
Ukázka z knihy...
Reálný čas nemá smysl.
To slovní spojení (reálný čas) je samo o sobě nesmyslné; nic takového neexistuje. Norman Bates na plátně pokládá telefon. Zbytek se ještě nestal, ale on si ho přehrává v předstihu v obavě, že muzeum zavře, než scéna skončí. Závěrečné hlášení zazní celým muzeem ve všech jazycích hlavních muzejních národů a Anthony Perkins jako Norman Bates bude pořád ještě stoupat po schodech do ložnice, kde jeho matka leží dávno mrtvá.
Druhý divák vyjde ven z vysokých dveří. Teď je tu už jen on a hlídač, i představuje si, jak se veškerý pohyb na plátně zastaví, obraz se roztřese a postupně zmizí. Představuje si, jak hlídač vytáhne z pouzdra u pasu zbraň a střelí se do hlavy. Promítání skončí. Muzeum zavře a on zůstane sám s tělem hlídače v temné místnosti.
Za tyto myšlenky nenese odpovědnost. Ale jsou to jeho myšlenky. Nebo snad ne?
Obrátí pozornost zpátky k plátnu, jež intenzivně znázorňuje vše takové, jaké to je. Vše takové, jako to vždycky bylo. Jaké to i vždycky zůstane. Dívá se, co se děje, a chce, aby se to dělo pomaleji, ale zároveň se v duchu řítí vpřed k okamžiku, kdy Norman Bates ponese matku v bílé noční košili zpátky dolů ze schodů.
Vyvolá to v něm vzpomínky na jeho vlastní matku, s níž žil, než zemřela, v malém bytě stravovaném okolními mrakodrapy. A už je tu stín.
Už je tu stín Normana Batese stojícího přede dveřmi starého domu, stín, který je vidět zevnitř.
A pak?
Pak se dveře začínají otevírat a muž se oddělí od zdi a čeká, až jeho tělo všemi póry splyne s postavou Normana Batese, který vejde do domu, kráčí opravdu nahoru po schodech v nevnímatelném čase dvou obrazů a za nekonečnou jedinou vteřinu. A pak... A pak se obrátí ke dveřím matčina pokoje.
Někdy sedí u její postele, něco říká a pak se na ni dívá a čeká na odpověď.
Někdy se na matku jen dívá.
Někdy přijde před deštěm vítr a žene kolem okna přízračné ptáky, kteří vládnou noci, podivnější než sny.
