Nejrozsáhlejší a nejucelenější soubor Dostojevského povídek a próz, jaký byl kdy česky vydán, nám umožňuje ocenit široké rozpětí autorovy tvorby. Obsahuje nejen texty slavné a nejslavnější (např. Dvojník, Něžná), ale i dílka českým čtenářům méně známá, ba dosud zcela neznámá (Chlapec u Kristova vánočního stromu, Mužik Marej).
V úvodní novele Dvojník z r. 1846
se poprvé setkáváme s mistrovským ztvárněním rozpolceného vědomí člověka, způsobeného tlakem okolního odcizeného světa. V povídce Něžná, která je rovněž prózou novátorskou, sledujeme vnitřní sebeodhalující monolog muže, jehož žena spáchala sebevraždu. Je to příběh dvou bytostí, které rozdílná životní i sociální zkušenost přivádí ke katastrofě.
Povídky Pan Probaštin, Plazunkov, Slabé srdce nebo Poctivý zloděj
odkrývají autorovo mistrovství charakteristiky. Jejich hrdinové jsou smolaři, často zahnaní až na dno, oběti chapadel velkoměsta. V textu Vánoční strom a svatba se setkáváme s postavou dítěte, konkrétně jedenáctileté holčičky, která se stane obětí nestoudné stařecké vypočítavosti.
Humornější stránku autorovy drobné prózy představuje povídka Cizí žena a muž pod postelí
o ženské nevěře a chorobné mužské žárlivosti. Do této skupiny se řadí také satirický Krokodýl, nedokončené vyprávění o neuvěřitelné události – přebývání člověka v krokodýlích útrobách. Humorně koncipovaný je i Román v devíti dopisech zesměšňující pokryteckou morálku ve vztahu mužů a žen.
K závěrečnému období autorovy povídkové tvorby se řadí text Bla bla bla, prezentovaný jako zápisky neznámého.
Je to zamýšlená první část cynického Dekameronu, jež zůstala nedokončená: černý poeovský humor je založen na kontrastu cynického přiznání nebožtíků k nejrůznějším podlostem a hřbitovního prostředí.
Chlapec u Kristova vánočního stromu a Mužik Marej, povídky z autorova deníku, jsou označovány jako „sváteční“ – vznikly jako novinářské příspěvky k různým svátkům, v prvním případě k Vánocům, a připomínají nám obdobné opusy Dickensovy.
Ve fantastické povídce Sen směšného člověka, která náš výbor uzavírá, se prolíná reálný a fantastický svět – svět ráje, kde hrdina spatřuje možnost nápravy světa ve vztahu k opuštěnému dítěti.
Tato snad poslední obsáhlejší povídka z roku 1877 jako by předznamenala cestu až k dílům M. Bulgakova a K. Čapka a představuje v povídkové tvorbě Dostojevského výjimku: zde je dán volný průchod prapůvodní fantastičnosti, zatímco fantastičnost v jiných autorových povídkách, označovaných za „fantastické“, vyplývá z detailů reálného života podobně jako v povídkách Gogolových.
Prof. PhDr. Alena Morávková
je autorkou sto čtyřiceti překladů prózy, dramat a několika teatrologických publikací. Je první českou překladatelkou děl M. Bulgakova. Z ruské klasiky překládala též I. S. Turgeněva, N. V. Gogola, L. Andrejeva, A. S. Puškina, L. N. Tolstého, A. Remizova a mnoho dalších. Je autorkou řady literárněvědných statí a statí z teorie překladu, autorkou monografie o M. Bulgakovovi a výběru korespondence R. Jakobsona a dále pěti publikací o ukrajinských exilových básnících, žijících ve 20. a 30. letech minulého století v Československu.
Dvojník / F. M. Dostojevskij / Kniha povídek F. M. Dostojevského / přeložila Alena Morávková / vydal Rybka Publisher, 2014
http://www.rybkapub.cz
Úvod k povídce Něžná nebo spíš Plachá, což by byl správný překlad z ruštiny...
(Titul „Něžná“ se v českých překladech poprvé objevil po uvedení populárního filmu Roberta Bressona Něžná (Une femme douce, 1969). Velmi známý je rovněž plakát, který zhotovila Olga Poláčková-Vyleťalová.)Prosím čtenáře za prominutí, že tentokrát namísto obvyklého Deníku jim předkládám pouze povídku. Ale zaměstnávala mě skoro celý měsíc. V každém případě prosím o shovívavost.
Nyní k vlastní povídce. Dal jsem jí podtitul fantastická, ačkoliv ji považuji za hluboce reálnou. Ale fantastická je svou formou, což také pokládám za nutné předem vysvětlit.
Jde o to, že to není ani povídka, ani zápisky. Představte si muže, jehož žena před několika hodinami spáchala sebevraždu skokem z okna a teď leží před ním na stole. Muž je zmatený, dosud si nestačil uspořádat myšlenky. Přechází po pokojích a pokouší se vysvětlit, co se vlastně stalo, „soustředit se“. Přitom je to beznadějný hypochondr, jeden z těch, kteří trpí samomluvou. A tak hovoří sám k sobě, vypráví celý příběh, ujasňuje si ho. Přes zdánlivou souvislost svých slov si při líčení vlastních pocitů několikrát protiřečí a prohřešuje se proti logice. Sebe ospravedlňuje, ji obviňuje a pouští se do obšírných nepodstatných výkladů: v tom se projevuje nedostatek logiky a soucitu, ale i hluboký cit. Postupně si celý případ ujasňuje, „soustřeďuje se“. Řada vyvolaných vzpomínek ho nevyhnutelně přivádí k pravdě a ta zušlechťuje jeho mysl a srdce. V porovnání s chaotickým začátkem se na konci mění i tón vyprávění. Pravda se před ním objevuje poměrně jasně a zřetelně.
To je námět. Vyprávění samozřejmě trvá několik hodin, je útržkovité, přerušované a zmatené: jednou dotyčný mluví sám k sobě, jindy se obrací k neviditelnému posluchači, k jakémusi soudci. Tak to také ve skutečnosti bývá. Kdybychom ho mohli vyslechnout a pořídit stenografický záznam, působilo by jeho vyprávění neučesaněji a neuhlazeněji, než jak je předkládám čtenářům, ale podle mého názoru by psychologický postup zůstal stejný. Předpokládaný stenografický záznam (který bych později zpracoval) je právě to, co označuji ve své povídce za fantastické. Něco podobného se už v literatuře vyskytlo: například Victor Hugo ve svém vrcholném díle Poslední den před popravou použil téměř stejný postup, a přestože tam nepřidal stenografa, připustil něco mnohem méně pravděpodobného, když předpokládal, že odsouzenec na smrt může (a má čas) psát zápisky nejen poslední den před smrtí, ale i v poslední hodině a doslova v poslední minutě svého života. Kdyby však nepřipustil tento fantastický předpoklad, jeho dílo, nejreálnější a nejpravdivější ze všeho, co napsal, by nevzniklo
