Pravda je, že když si přečtete Odyssea, poznáte kolik nápadů, které jste v životě slyšeli, jsou přejaté z této knihy. Joyce je uznáván jako jeden z otců modernismu. Skoro všichni autoři dvacátého století (například Virginia Woolf, Julio Cortázar a Jacques Derrida) jsou knihou tak, či onak ovlivnění. V románu se rozsáhle používá tzv. „proud vědomí“ – například osmnáctá kapitola se sestává z osmi vět bez rozdělovacích a interpunkčních znamének na přibližně padesáti stránkách.
JE TO OPRAVDU VELKÁ KNIHA NEBO JE TO JEN DALŠÍ ROZMAR INTELEKTUÁLŮ K TOMU, ABY SE MOHLI CÍTIT NEPOCHOPENÍ?
„V literatuře je James Joyce tím, čím jsou pro vědu Freud a Einstein.“
Valery Larbaud
„Dnes je každému jasné, že Odysseus je nejvýznamnější román století.“
Anthony Burgess
Začala jsem číst Odyssea od Jamese Joyce právě kvůli těmto výrokům. Teď, když už mám knihu přečtenou, mohu směle prohlásit, že aby si někdo dobrovolně přečetl Joyceova Odyssea, musí být buď fanatický snob, nebo hodně milovat literaturu. Odysseus není jen nudná kniha, ona je trýznivá. Nedojímá, nepoutá, nevyvolává emoci nebo účast. Dokonce i takový zastánce knihy jako Jorge Luis Borges (který napsal prolog k vydání ve španělštině) přiznává, že ji nečetl od začátku do konce. A tak zůstává velká otázka: Proč Odyssea vůbec číst?
Pravda je, že když si přečtete Odyssea, uvědomíte si, kolik nápadů a výroků, které jste v životě slyšeli, jsou přejaté z této knihy. Joyce ne náhodou je uznáván jako jeden z otců modernismu. Skoro všichni autoři dvacátého století (natolik různorodá jména jako Virginia Woolf, Julio Cortázar a Jacques Derrida) jsou tak či onak jím ovlivnění.
V JAKÉM STYLU JE KNIHA PSANÁ
V románu se rozsáhle používá tzv. „proud vědomí“ – nejvýraznějším příkladem je poslední, osmnáctá kapitola, která sestává z osmi vět bez rozdělovacích a interpunkčních znamének na přibližně padesáti stránkách.
Kromě toho intertextualita, skryté citáty a poznámky pod čárou jak je známe u Borgese a Umberta Eca, zřejmě také mají počátek u toho románu. Ke každé kapitole existuje množství poznámek vysvětlujících vložené citáty a odkazy k dávným pohanským nebo biblickým textům, současným autorům a populárním písním. V jednom svém výroku Joyce prohlásil, že chce vytvořit takový obraz Dublinu, že i kdyby město zmizelo s povrchu zemského, mohlo by být obnoveno podle jeho knihy. To se v plné míře týká nejen Dublinu, ale i celé židovsko-křesťanské civilizace, která je do knihy vtištěná jako hologram.
ODYSSEUS JE ROMÁN, ENCYKLOPEDIE, KTERÁ OBSAHUJE SNAD VŠECHNO
Od modliteb po slang prostitutek, od rozhovorů o vědě a literatuře po opilecké filozofování. Celá kniha bývá často charakterizována jako gigantický experiment.
Každá kapitola je napsaná jiným stylem, s jiným symbolem, barvou, uměním. Celkově vzato se sleduje struktura Odyssey od Homéra, přičemž hlavní hrdina, reklamní agent Leopold Bloom, odpovídá Odysseovi, jeho žena Molly, Penelopě, a vzpurný intelektuál Stephen Dedalus (projekce samotného Joyce), Telemachovi. Jenomže místo hrdinských dobrodružství a přestálých nebezpečí prožíváme jeden úplně obyčejný den. Epické je nahrazeno banálním, hrdinské všedním, tragické cynickým. Sejití do říše Hádovy je nahrazeno přítomností u pohřbu, setkání s kyklopem Polyfémem, hospodskou hádkou, pobyt u kouzelnice Kirké, návštěvou veřejného domu.
U NĚKTERÝCH KAPITOL SE EXPERIMENT VYDAŘIL, U JINÝCH JE VÝSLEDEK ZÁBAVNÝ, NUDNÝ NEBO DOKONCE NEPŘÍJEMNÝ
Kapitola sedmá, Aiolos, v níž Bloom navštěvuje redakci dublinských novin, je celá v novinářském stylu a je roztrhaná šokujícími a pozornost přitahujícími titulky (žurnalistika je podle Joyce krvesmilství mezi politikou a literaturou a proto jejím symbolem je Aiolos, který oženil svých šest synů s jejich šesti sestrami).
Jedenáctá kapitola, Sirény, je napsaná v hudební formě fuga per canonem, přičemž Joyce neskládá pomocí not, ale slovy, s důrazem na jejich zvukový efekt. Jsou tam kapitoly napsané jako halucinace, vnitřní monolog, divadelní hra apod. Volba techniky, ale nikdy není náhodná.
Například v dvanácté kapitole, Kyklopové, je konflikt mezi Odysseem a Polyfémem ztvárněný prostřednictvím konfliktu mezi hovorovým, slangovým stylem na straně jedné a nabubřelým, megalomanským stylem na straně druhé. Anonymní vypravěč (Nikdo) se dostane do potyčky s hlučným a žvanivým šovinistou a hurávlastencem Občanem. Každá událost je popsána ze dvou perspektiv, což působí silně komicky. To je také jedna z nejlepších kapitol.
V každém případě znovu Joyce jako první vymyslel hru se styly, jak ji známe ze Stylistických cvičení Raymonda Queneau nebo z nejrůznějších variant Červené karkulky (vyprávěné teenagerem, policajtem, rockerem atd.)
STEFAN ZWEIG O ODYSSEOVI ŘEKL, ŽE JE TO DÍLO, KTERÉ VYTVÁŘÍ VÍC SLOVO NEŽLI SVĚT
Joyceův román nemůže pohltit čtenáře. Je jako magnet, který, čím víc se k němu přibližujete, tím víc vás odpuzuje. Složitá hra rozumu. Hra se slovy. Labyrint, zamotaný novým geniálním Daidalem. Odysseus je jako obrovské město, které nikdy nemůžete plně poznat. Vždycky budou nějaké uličky, které vám unikají. Studené osamělé město, které zadává obzory vašeho života. Struktura, forma, kterou musíte naplnit svým myšlením sami. Odysseus je obzorem všeho možného i nemožného ve slově, rámec, v němž se vyvíjí literatura celého dvacátého století. Joyceova kniha je bilancí skoro třiceti století evropských literárních dějin – návrat ke kořenům, ke géniovi –prazdroji Homéra. Ale zároveň s tím je i hozený projekt k budoucnu. Odysseus nezůstává na Ithace. Sotva se vrátí, znovu vyráží na cesty.
DOBRÁ RADA PRO ČTENÍ NAKONEC
Moje rada je, pokud si nechcete zničit měsíc a půl života, jako jsem to udělala já – nečtěte podrobně celou knihu. Podívejte se na schéma vzadu a zvažte, které kapitoly by vás mohly zajímat – doporučuji 6., 9., 12., 13., 15., 17. a 18. Já osobně už budu citovat z Odyssea až do konce svých dní, abych si vynahradila intelektuální muka, která mi způsobil. Podle toho mě poznáte :))
Přeložila Nikoleta Zdražilová.
Převzato z blogu: Alexander Krastev -Az četa : http://azcheta.blogspot.com/
Foto: socha Jamese Joyce na chodníku v Dublinu je jedna z mnoha, které jsou chloubou města z titulem UNESCO City of the Literarature z roku 2010.
UKÁZKA Z KNIHY
nasleduje jediná věta, která demonstruje styl zvaný "Proud vědomí".
frsíííííííííífráááásk někde píská vlak mají ale ty lokomotivy sílu jako nějaké mohutné obryně na všech stranách se po nich a z nich hrne voda jako konec Sladké písně lásky chudáci celou noc být venku daleko od ženy a rodiny na těch praživých lokomotivách bylo dnes dusno dobře že jsem spálila polovinu starých Svobodářů a Fotopamlsků kdeco nechá povalovat je z něho lajdák ostatek jsem vyhodila na klozet zítra mi je musí rozřezat nebude mi je schovávat na příští rok že za ně dostanu pár krejcarů a nebude se mě vyptávat kdepak je to lednové číslo taky staré svrchníky jsem z předsíně vykramařila bylo tam od nich dusněj než zdrávo pěkně zapršelo jak jsem si hodila šlofíka řekla jsem si už to začíná jak v Gibraltaru jemine to vedro tam než zadul levantinec černý jak noc a skála z toho řeřavěla sem tam červené hlídky a topoly všechno vedrem vyprahlé do běla a sítě proti moskytům a zápach dešťové vody v cisternách ustavičně pozorovat slunce jak do tebe pere až mi vybledly ty pěkné šaty co mi z B Marché v Paříži poslala tátova známá paní Stanhopová stydím se znejmilejší Feničko napsala na čem bylo to od ní hezké jakpak se ještě jmenovala na korespondenčním lístku a oznamuji že jsem ti poslala dárek zrovna jsem vylezla z teploučké koupele jsem jak vykoupaný pejsek moc se mi líbila mazlík ona mu říkala mazlík by za to dal nevím co kdyby se mohl vrátit do Gibu a slyšel tě zpívat v starém Madridu nebo Očekávání Concone se jmenují ty etudy co mi koupil byly tehdy nové jedno slovo ne a ne rozluštit šály roztomilé ale roztrhnou se jako nic přece jen jsou myslím krásné nemyslíš nepřestávám myslit na ty krásné svačiny co jsme spolu mívaly na ty znamenité rozinkové koláče a malinové řezy ty já zbožňuji tak tedy znejmilejší Feničko rozhodně brzo napiš srdečné vynechala pozdravy tátovi a kapitánu Grovovi s pozdravem tvá upřoddxxx na vdanou vůbec nevypadala úplná dívenka proti jejímu mazlíku byl o moc starší hrozně si na mě potrpěl sešlápl mi drát abych přes něj mohla překročit na býčích zápasech v La Linea jak tenkrát matador Gomez dostal býčí ucho co my to nosíme za oblečení kdopak si je vymyslel jak má člověk vylézt na killineyský kopec nebo třeba na tom pikniku celá utažená v šněrovačce hnout se nemůžeš s houfem se rozběhnout nebo uskočit stranou proto jsem měla takový strach když se druhý vzteklý býk rozháněl na banderillery opásané šerpou a s těmi 2 krámy na klobouku a suroví mužští pokřikovali bravo toro nic si s nimi nezadaly ženské v úpravných bílých mantilách bodejť bell-laneského psa chudák zvíře stonalo copak s nimi asi je nejspíš jsou oba dávno v Pánu vidím všechno jako v mlhách člověk si připadá starý koláče pekla toť se ví měla jsem nač jsem vzpomněla vlasy jsem si tenkrát s Hesterkou porovnávaly proti ní jsem měla hustší ukázala mi jak je vzadu podchytit když je vyčesávám nahoru a co ještě jak udělat jednou rukou uzlík na niti byly jsme jak sestřenky kolikpak mi bylo tu noc jak byla bouřka jsem spala u ní v posteli rukou mě objímala a ráno jsme se pak praly polštářem byla to psina číhal po mně jak mohl jen jsem si zašla na alamedskou esplanádu poslechnout vojenskou muziku spolu s tátou a s kapitánem Grovem nejprve jsem koukla na kostel potom na okna potom dolů utkali jsme se pohledem bylo mi jako by mě jehly probodávaly oči mi jen hrály jak si vzpomínám podívala jsem se pak do zrcátka ani jsem nepoznala jak jsem byla proměněná skvěle osmahlá od slunce a vzrušením celá jak růže chvilku jsem nezdřímla už kvůli ní se to nehodilo jenže jsem s tím včas přestala dala mi na čteni Měsíční kámen tenkrát poprvé jsem četla Wilkieho Collinse přečetla jsem East Lynne a Stín Ashlydyatu od paní Henry Woodové Henryho Dunbara od té druhé ženské a od lorda Lyttona Eugena Arama a Molly Bawnovou od paní Hungerfordové mi dala kvůli jménu nemám ráda knížky ve kterých je Molly jako ta flanderská děvka co kradla v krámech na co padla sukno a plátna na lokty tahle peřina je na mě těžká tím líp však nemám jedinou kloudnou košili všechno se pode mnou shrnuje vedle něho jak tropí hlouposti tím líp kolikrát jsem se pařila v tom vedru propocená košile se mi lepila na zadní líce jak jsem usedla na židli byly tak buclaťoučké a pevné když jsem vstala a stoupla si na pohovce na polštáře a vyhrnula se a koukla štěnic na metráky a v noci sítě proti moskytům řádku jsem nepřečetla Bože je to tak dávno léta letoucí ovšemže se už nevrátili a ona neudala správnou adresu třeba si všimla že její mazlíci stále odcházejí a my se už nikdy vzpomínám tenkrát ty vlny rozhoupané vysoké zobce člunů kolébavá loď uniformy důstojníků odcházejících na dovolenou šla na mě mořská nemoc měla jsem boty na knoflíčky sukně mi vlála šestkrát nebo sedmkrát mě políbila jestlipak jsem plakala ano myslím že ano aspoň mi bylo do pláče rty se mi třásly když jsem se s ní loučila měla na sobě skvostný nezvykle modrý cestovní přehoz tak zvláštně k jedné straně zřasený náramně hezký když odjeli padl na mě smutek div jsem v tom šílenství někam neutekla všude to člověka pálí táta nebo teta nebo vdavky čekááám a čekááám k sobě ho přiveduuu nohy pádící mu nepoháánííím jak čekááám ostošest rachotili a bouchali z těch sakramentských kanónů zvlášť na královniny narozeniny jak člověk neotevřel okna kdeco se kácelo jak tam přistál generál Ulysses Grant bůhví kdo to byl a co udělal prý nějaké velké zvíře a milý Sprague co tam byl konzulem ještě před potopou v gala nosil chudák smutek po synovi každé ráno stejný budíček bubny vířily nešťastní vojáčci s esšálky mašírovali a smradili kolem dokola hůř než bradatí židi v kaftanech na levitském shromáždění potom odtroubili a vystřelili na znamení že mají civilisti odejít za hranici a profous s klíči odpochodoval a zamkl bránu a dudy vyhrávaly potom si už jen kapitán Grove s tátou povídali o Rorkes drift a Plevně o siru Garnetu Wolseleym a Gordonovi z Chartůmu zapalovala jsem jim vyhaslou dýmku ten ožrala jeden grog měl stát na okenním výstupku kdepak by si kapičku nedopil dloubal se v nose jak lovil z paměti nějakou sprostou anekdotu že ji bude vyprávět mezi čtyřma očima přede mnou se nikdy nezahodil pod nějakou lichou záminkou mě vždycky vystrnadil se samými lichotkami to z něho samozřejmě mluvila Bushmillova viska jenže ke každé jiné se choval zrovna tak nejspíš umřel na zhoubný alkohol tak dávno je to dny se táhnou léta od nikoho psaníčko leda těch pár co jsem si sama poslala vycpaná kousky novin z nudy bych někoho nehty poškrábala jak jsem poslouchala toho jednookého Araba s tím jeho vyluzovaným híja do aleluja prozpěvovaným híja híja ahíja děkuju o žádné híja nestojím stejně hloupé jako teď ruce svěšené koukám z okna jestli se třeba nenajde nějaký slušný mužský naproti v domě ten medik z Holles street co na něho ošetřovatelka brala schválně jsem si u okna navlékla rukavice a nasazovala klobouk aby viděl že odcházím jak to myslím mu nedošlo jsou to zabedněnci podej jim to po lopatě ani potom to nepochopí na plakát by se jim to mělo natisknout ani když se jim levou rukou dvakrát stiskne dlaň dokonce jsem se na něho před kaplí na Westland row ušklíbla a on mě nepoznal co je s jejich slavnou inteligencí to bych ráda věděla celá šedá hmota se jim vrazila do pinďoura řeknu vám ti podvodničtí chrapouni U městského erbu měli inteligence o moc míň než ti býci a krávy co prodávali na maso za řinkotu uhlířského zvonce ten buzerantský křikloun mě zkoušel ošulit jak z klobouku vytáhl nesprávný účet takové tlapy a hrnce a pekáče a rendlíky správcovat dnes žádné prasklé láhve pro chudého člověka žádná návštěva a žádná pošta leda jeho šeky a nějaké prospekty jako ten divotvůrce od Milly vida jemu dopis napíše od kohopak jsem já naposled ach od paní Dwennovéé co ji to napadlo po tolika letech si napsat o recept na pisto madrileno od Floey Dillonové oznámení že si bere bohatého stavitele dá-li se věřit pověstem má vilu a osm pokojů tátu měla náramně hodného táhlo mu na sedmdesátku pořád dobře naložen prosím slečno Tweedyová nebo slečno Gillespiová piano je támhle na mahagonové kredenci měl stát kávový servis z ryzího stříbra nakonec někde v dáli umřel nám ráda lidi co před každým hořekují každý máme dost svých trampot před měsícem umřela na prudký zápal plic chudinka Nancy Blaková no tolik jsem ji neznala ona kamarádila spíš s Floey než se mnou je otrava odpovídat na dopis on mi to vždycky špatně předříkává vynechává tečky jako když řeční k těžké ztrátě přijměte gondolenci vždycky udělám stejnou chybu stejně jako sympatie napíše mi doufám další psaní už posledně jestli mě má opravdu rád mám zaplaťpánbu někoho kdo mi dá co mi tolik chybí a vrátí mi chuť do života člověk tady vůbec nemá tolik možností co míval kdyby mi tak někdo napsal milostné psaní to jeho za moc nestálo však jsem mu řekla ať píše co chce váš oddaný Hugh Boylan v starém Madridě husičky ty si myslí že láska jsou vzdechy umírání bez útěchy jenže kdyby on to napsal bylo by to možná pravda ať pravda nebo ne stačí to na celý den a na celý život neustále je na co myslit a kolem dokola je všechno nové třeba mu napíši odpověď v posteli aby si mě představil zkrátka pár slov ne nějaké sáhodlouhé skládání jaké psávala Atty Dillonová tomu člověkovi co byl čímsi u nejvyššího soudu on jí pak opsal kvinde z tajemníka lásky řekla jsem jí napiš mu pár prostých slov ať si je podle libosti zpitvoří že by ses nerada ukva ukvapila a s nemenší upřímností svrchované pozemské blaho kladná odpověď pánovi na nabídnutí k sňatku božínku co se dá dělat jim je hej zato žena ta jak zestárne rovnou s ní na smetiště