Nejznámější je Waltariho Egypťan Sinuhet, ale zřejmě jeho nejsilnější dílo, co se týče sdělení, ale potažmo i formy je Město smutku a radosti. Tato novela nebyla dlouho vydána v češtině. Teprve v roce 2010 ji vydává nakladatelství Hejkal, v překladu Markéty Hejkalové, která je dnes vedle Jana Petra Velkoborského jeho dvorní překladatelkou.
O čem je kniha
Novela Město smutku a radostise odehrává během jednoho jarního dne roku 1936 v Helsinkách. Sledujeme několik příběhů, zdánlivě izolovaných, které se však postupně začínají proplétat a jako barevné nitky vytvářejí fascinující obraz doby, kdy o Finsko a celou Evropu začínají bojovat dvě zrůdné ideologie.
Představa lidských osudů jako částeček velikého obrazce se objevuje v řadě Waltariho děl. Vyjadřuje jeho přesvědčení, že život každého člověka je cenný, každý má na světě úkol a poslání, byť si jich sám třeba není vědom.
V novele se objevují charakteristická znamení doby - mohutný hospodářský rozvoj a na druhé straně krize, chudoba, snahy o rozvrácení stávajícího pokojného společenského řádu, ať přicházejí zleva nebo zprava, jaké bohužel vidíme i v současné Evropě.
Zajímavější jsou však lidské osudy, které se v těch dobových kulisách odehrávají: dávný zločin, který se úspěšnému muži mučivě připomene ve chvíli, kdy to nejméně čeká, venkovan, který přišel o všechno a marně se snaží vybudovat si nový život, zoufalá láska bez budoucnosti...
Ukázka z knihy:
Ředitel Sunnila sedí ve své prostorné pracovně, pohodlně uvelebený v křesle. Nohy si zabalil do vlněné deky a kolem krku si omotal měkkou šálu z velbloudí srsti. Na kuřácký stolek vedle sebe si navíc postavil láhev koňaku a teď si vychutnává doutník. V krku už ho nebolí.
Kde se ta bolest v krku k čertu vůbec vzala? Celé to nicotné nachlazení je něco tak mimořádného, úplně zamíchalo s jeho každodenním koloběhem. Samozřejmě si pamatoval, jaký byl před mnoha lety – pobledlý mladý gentleman s lesklým černým knírkem, který si svědomitě léčil všechny neduhy, pravidelně užíval lékořicový prášek podporující trávení a často musel kloktat lehce parfémovanou ústní vodu, ať už kvůli počínajícímu kataru, nebo jen aby měl příjemný dech. Teď v něm ten trochu lehkomyslný a citlivý mladík vzbuzuje jen lehký úsměv. To už je... ano, to už bude skoro třicet let. Od té doby se z něj stal úplně jiný člověk, i jeho země a celý svět se úplně změnily.
Roztržitě si prohlížel pokoj, černé knihovny s drahými knihami, slovníky a encyklopediemi. S uspokojením pohlédl i na obraz visící na čelném místě – byl to žánrový obrázek, ulice v Töölö po dešti. Velmi přesná a pečlivá práce, ty charakteristické, téměř filigránské tahy štětcem jsou pro autora typické, a ten, kdo aspoň trochu sleduje mladší umělce, nemusí už ani pohlédnout na signaturu v dolním rohu. Tenhle malíř maluje málo, ale dobře. A on mu o Vánocích poměrně slušně zaplatil. Ten obraz by se ale spíš hodil do národní galerie než do soukromí domova, byť přepychového. No ano, na sledování umění mu v poslední době moc času nezbývá. Teď zjara si stihl zaskočit na výstavu nanejvýš v polední pauze. A symfonické koncerty navštěvoval svědomitě – svědomitě, to je správné slovo. V posledních letech získaly všechny jeho záliby maličkou příchuť svědomitosti. Taková nepatrná únava. No, umění hraje v dnešním světě tu nejmenší roli. Je bráno jako zábava. On přesto stále cítil, že k síle, přepychu a bohatství je třeba přidat krásu a cit, právě tenhle detail odlišuje zbohatlíka od gentlemana. Přezíravě přemýšlel o svých nových spolupracovnících ve společnosti. Jen v tom poměrně mladém a zatím ještě činorodém Sorpovi s pronikavýma očima něco je, něco, co mu zaručuje budoucnost. Však taky je Sorpo jeho člověk.
Vedle na kuřáckém stolku leží aktovka a v ní nějaké dokumenty a zprávy, k nimž by měl přičinit poznámky. Teď ale zívl, dlouho a uvolněně a spokojeně, skoro s chlapeckou radostí zívá. Má volný den, a v kanceláři je práce v plném proudu. Doušek dobrého koňaku mu rozproudil krev v těle.
Poskytl mu však i důvod k malému sebezpytování. Když zahájil svou současnou kariéru, rozhodl se, že alkohol bude pít jen ze společenských důvodů, alkohol bude prostředkem, nikoliv cílem. Jeho přesný, pružný mozek je příliš jemný a drahocenný, než aby si ho ničil opíjením. Teď však musel přiznat, že mu vysedávání v klubu nebo v hotelu přináší potěšení. Zrovna tak věnoval velkou pozornost alkoholu, když měla přijít návštěva. A také uprostřed dne bylo snadné najít půlhodinku a strávit ji v hotelovém baru. Posezení u sklenky napomáhá obchodu. Přináší mu vlivné známosti a nové přátele, ale za celých dvacet let kvůli alkoholu jedinkrát nezanedbal práci, ani se nezmýlil ve svých kalkulacích. Přesto je důvod mít se na pozoru. Kdyby mu to řekl někdo jiný, z celého srdce by se rozesmál, ale když podrobil zevrubnému zkoumání sám sebe, musel přiznat, že mu alkohol prostě chutná.
A tělo začalo pomaličku chřadnout. Možná je to nachlazení prvním příznakem. Samozřejmě se nehrbil a pořád vypadal dobře, ale na těle se už začaly objevovat tukové vrstvy, při chůzi se zadýchával a často ho něco bolelo. Vlasy ustoupily z čela dozadu a bez ohledu na vlasové vody byly čím dál řidší, a na nose vystupovala namodralá síť vlásečnic. Zatím ještě nijak rušivě ani příliš viditelně – ale právě tak začíná skleróza.
Jen žádnou paniku. K opatrnosti je možná důvod proto, že teď prožívá největší a nejintenzivnější dobu svého života. Nikdy dřív se v jeho rukou nenahromadila tak veliká moc, nikdy dřív se v jeho mysli nerýsovaly tak veliké a přitom reálné, během několika let dosažitelné cíle. Stojí za to udělat si jeden den volno, po dlouhé námaze se uvolnit a odpočinout si. Je to jako když člověk udělá krok zpátky, aby se pak o to rychleji rozběhl kupředu. Před ním je ještě hodně neklidu, napjaté práce a vyjednávání. Lidský rozum ani nedokáže stvořit tak spolehlivé kalkulace, aby je náhoda nemohla rozvrátit.
Strach z budoucnosti ho ale netížil. Byl si jist vítězstvím a předměty v místnosti se začaly vzdalovat, perspektiva krásného obrazu se prohlubovala a jarní světlo ho oslňovalo. Štěstí má na své straně. Neuvěřitelné štěstí. Má na své straně moc a radost a rozkoše života. Podařilo se mu vytvořit ze svého života svébytné umělecké dílo.
Podíval se z okna. Okno pracovny vedlo na prostorný dvůr, obklopený krásnými novými domy, šedá křídla holubů zářila ve slunci a na dvoře si dvě mladé dívky házely míčem. Byly prostovlasé, obě měly bílé halenky s krátkými rukávy a dlouhé modré kalhoty. Sluneční světlo rozjasňovalo jejich plavé vlasy. Běhaly chlapecky pružně a lehce, smály se a posílaly si míč z jednoho konce dvora na druhý.
Bohatý muž se díval z okna. Nejprve dívkám nevěnoval zvláštní pozornost. Stále prodléval ve svých vítězoslavných, spokojených a trochu omamných představách. Ty mladé bytosti ho však přivedly k myšlenkám na děti, a spokojený pocit se maličko zakalil.
Mika Waltari (*19. září 1908 - †26. srpna 1979)
Světoznámý finský spisovatel. Pocházel z rodiny luteránského pastora. Otec brzy zemřel a Waltari vyrůstal od pěti let sám s matkou a dvěma bratry.Pod vlivem rodinné tradice začal Waltari studovat teologii, ale po roce přešel na filozofickou fakultu, kde studoval mj. historii náboženství. Víra v Boha a zájem o různá náboženství Waltariho provází celý život a hraje velkou roli ve všech jeho historických románech. Waltari, ač sám luterán, měl velmi kritický vztah k Martinu Lutherovi (vytýkal mu mj. to, že Evropu, do té doby sjednocenou latinou, rozdělil na sever a jih). Waltari přikládal velký význam snům, často se mu zdálo o jeho andělu strážném (který na sebe často bral civilní a všední podoby), vždy ho zajímala extáze, mystika, čarodějnictví.
Waltari psal od dětství, ale do literatury vstupuje v roce 1928 jako básník, okouzlený dálkami, exotikou, svobodou, světem, který byl po první světové válce mladý a plný naděje. A exotika, která ustoupila ve třicátých letech do pozadí (Waltari tehdy píše především díla ze současného Finska) se k Waltarimu znovu vrací ve všech jeho velkých historických románech.
Waltari pracuje jako redaktor a překladatel, ale především píše - byl neobyčejně plodný autor, psal romány z finské současnosti i nedávné historie, novely (tzv. malé romány), dramata, filmové scénáře, detektivní příběhy, pohádky, fejetony. Waltari měl pocit, že musí rychle psát, aby vytvořil dílo dřív, než podlehne některému z „rodových prokletí“ - tuberkulóze, cukrovce či alkoholismu.
V roce 1931 se oženil s Marjattou Luukkonenovou, s níž žil až do své smrti. Jejich dcera Satu Waltari (nar. 4. ledna 1932) je také spisovatelkou.
V roce 1939 je Finsko napadeno Sovětským svazem, nejprve se brání samo, pak se spojuje s nacistickým Německem a ač v roce 1944 uzavírá se Sovětským svazem separátní mír, končí v táboře poražených. Z dřívějšího nepřítele se stává spojenec, vlády ve Finsku se prakticky ujímá sovětská kontrolní komise, komunistický puč v roce 1948 se naštěstí nepodaří, ale život v zemi se přesto mění a nikoho nezajímá, že Finsko si válku nepřálo a nezačalo ji a spojenectví s Německem bylo čistě účelové.
Válka změnila Waltariho pojetí historie. Ve třicátých letech dvacátého století stejně jako většina Finů věřil, že Finsko si může zachovat nezávislost a hrozící válce se vyhnout. Po vypuknutí zimní války v roce 1939 ovšem přestal věřit, že neutralita malých národů je možná. Waltari ve vzpomínkách uvádí, že kdyby byl Sinuhet napsán před válkou, bez zkušenosti chladnokrevné a bezohledné velmocenské politiky, byla by to jiná kniha (a to jistě platí i o jeho ostatních historických románech) V této situaci se Waltari odvrací od neradostné současnosti, obrací se k tajemným dálkám a dávným příběhům, které ho lákaly v mládí, a v roce 1945 píše své nejslavnější dílo, román Egypťan Sinuhet (Sinuhe, egyptiläinen, 1945, česky v překladu Marty Hellmuthové poprvé 1965). Po něm následují další historické romány - Krvavá lázeň (Mikael Karvajalka, 1948, česky v překladu Markéty Hejkalové 2002), Šťastná hvězda (Mikael Hakim, 1949, česky v překladu Markéty Hejkalové 2002), Temný anděl (Nuori Johannes, 1951, vydáno posmrtně 1980, česky v překladu Markéty Hejkalové 2000), Pád Cařihradu (Johannes Angelos, 1952, česky v překladu Marka Světlíka 1975), Tajemný Etrusk (Turms, kuolematon, 1955,česky v překladu Marty Hellmuthové 1972), Jeho království (Valtakunnan salaisuus, 1959, česky v překladu Marty Hellmuthové 1974) a Nepřátelé lidstva (Ihmiskunnan viholliset,1964, česky v překladu Marka Světlíka 1999).
Kromě historických románů vyšly česky novely Cizinec přichází (1937, česky v překladu Vladimíra Skaličky 1941), výbor Pařížská kravata (česky v překladu Marty Hellmuthové 1981), Plavovláska (obsahující novely Plavovláska a Už nikdy nebude zítra, česky v překladu Markéty Hejkalové a Violy Parente-Čapkové 1995), „román o románu“ Čtyři západy slunce (1íčí, česky v překladu Marty Hellmuthové 1976) a detektivní příběhy Třikrát komisař Palmu (česky v překladu Jana Petra Velkoborského 1989). V překladu J. P. Velkoborského vyšly také jeho pohádky.
Zdroj: Hejkal, nakladatelstvi
