Nejslavnější dílo A. F. Ossendowského (1876-1945), Země lidí, zvířat a bohů, je beletristickým deníkem jeho zážitků z útěku před občanskou válkou v Rusku, Jako bývalý tajemník admirála Kolčaka utíká přes Sibiř do Mongolska a Číny.
Je zajímavé, že ve chvíli, kdy vychází Mein Kampf, je vydána také kniha Osendovského Lidé, zvířata a bozi, v níž jsou poprvé veřejně vyslovena jména Schamballah a Agarthi.
Tato jména znovu se pak probírají i při norimberském procesu.
Ossendowski si získal důvěru mongolských lamů a za neobvyklých okolností se seznámil se slavným „krvavým baronem“ von Ungern-Sternbergem, baltským Němcem v carských službách, který hodlal na území sibiřské kolonie carského Ruska vybudovat pandemongolskou říši.
Ossendowski cestoval tajgou, horami a pouštěmi a dostal se do míst, kam nikdy nevkročila noha bílého člověka. Kniha Zemí lidí, zvířat a bohů, vyprávění o autorových autentických dobrodružstvích a zážitcích, je napsána s takovým zaujetím, že je těžké odolat kouzlu výpravy „do hlubin asijského kotle rozpáleného politickými vášněmi“.
Je na vás, abyste se rozhodli, zda byl Ossendowski nejvíce ohrožen šelmami, lidmi nebo bohy, nebo dokonce drsnou a nekompromisní krajinou Sibiře, Mongolska a Číny.
Že vůbec přežil, se zdá nepravděpodobné. Mystická tajemství a magie buddhismu, „Žlutá víra“, byly protkány jeho pobytem a jeho pobytem a neměly malý podíl na jeho přežití. Čas od času byl postaven do choulostivé pozice vyjednávače mezi válčícími skupinami, a nakonec ho zachránilo jen neuvěřitelné štěstí a jeho přátelství s klášterem Hutuktu z Narabanchi.
Když kniha vyšla ve Spojených státech, vyvolala senzaci a stala se bestsellerem.
Ve dvacátých letech 20. století byla přeložena do sedmnácti světových jazyků a autor byl v popularitě druhý po nositeli Nobelovy ceny Henryku Sienkiewiczovi.
Výpisky...
Příroda zná a miluje život! Nesnese smrt a její stopy se snaží schovat pod bílou sněhovou přikrývku nebo hojnost zeleně a barevných květin. Příroda nechce vědět, že někde poblíž Chifu nebo ve vesnici na Jang-c'-ťiang marně nabízí starcova matka bohům rýži a voňavé svíčky a modlí se za život svého syna, na jehož návrat ze dne na den čeká , aniž by věděl, že leží tady, v údolí Tola - zabitý, zčernalý, roztrhaný a nikomu neznámý. Příroda ví, že mrtvola brzy beze stopy zmizí pod paprsky slunce, pod dechem stepního větru. Naprostá lhostejnost přírody ke smrti a její láska k životu ve všech jejích projevech jsou úžasné!
Když nyní bilancuji vše, co se odehrálo během mého osamělého života v sibiřské tajze, mohu vyvodit následující závěry: když je nutný tvrdý boj o existenci, pak se v každém kultivovaném člověku může znovuzrodit primitivní člověk - lovec a bojovník, který mu pomáhá v boji proti přírodě. To je výhoda kultivovaného člověka oproti nekulturnímu, který nemá dostatečné znalosti a vůli vést vítězný boj.
Zároveň jsem ale dospěl k přesvědčení, že pro kulturního člověka není nic hroznějšího než naprostá osamělost a vědomí naprostého odříznutí od světa, lidí a podmínek kultivovaného, v morálním smyslu života. Jeden krok, jeden okamžik bezmoci vůle – a dojde k temnému šílenství, které ovládne mozek i vůli a dovede člověka k jeho nevyhnutelné záhubě.Měl jsem hrozné dny boje se zimou a hladem, ale boj proti myšlenkám, které zabíjely mou vůli, byl stokrát hroznější! Vzpomínky na ty dny mi otřásly srdcem a mozkem!
Pro mě, který zná Asii od konce do konce tohoto kontinentu, není pochyb o tom, že se blíží doba, kdy se osm set milionů hladových, zoufalých, nenávistných Asiatů různých kmenů přestěhuje na Západ, kde bílí lidé předvádějí poslední tanec nad svůj vlastní hrob, klamou se různými teoriemi a zapomínají na velkého ducha, který ukolébán životem mlčí. Mezitím svítá den zkázy...
