Victor Hugo, autor takových klasik jako Bídníci a Notre Dame měl pět dětí, ale jeho nejvřelejší a nejbližší vztah byl s Leopoldinou, jeho nejstarší dcerou. Byla světlem spisovatelova života a on ji zbožňoval celou svou duší.
V roce 1843, když bylo Leopoldině pouhých 19 let, tragicky zemřela.
Společně se svým manželem Charlesem Vacrym se jen pár měsíců po svatbě plavila na lodi přes Seinu, když náhle začal silný vítr a loď se převrátila. Leopoldininy šaty se zachytily o loď a ona, která se nemohla rozmotat, klesla za lodí na dno řeky. Její manžel, přestože byl vynikající plavec, si uvědomil, že svou ženu zachránit nemůže, nechtěl se zachránit, rozhodl se nebojovat s živly a utopil se spolu s Leopoldinou.
Tato ztráta byla strašnou ranou pro Huga, který byl v té době v zahraničí a o tom, co se stalo, se dozvěděl z novin.
Spisovatel byl hluboce šokován a na dlouhou dobu se stáhl do sebe, ponořen do smutku. Sedm let po Leopoldině smrti nic nenapsal.
Vzpomínka na Leopoldinu zanechala v Hugově životě a díle nesmazatelnou stopu.
Věnoval jí několik básní, ve kterých vyjádřil veškerou svou bolest a melancholii. Jednou z nejsmutnějších básní je „Demain, dès l'aube“ ( Zítra za úsvitu ), kde popisuje, jak jde k jejímu hrobu uctít její památku.
Tato báseň plná něhy a hlubokého pocitu ztráty se stala jedním z nejslavnějších Hugových děl.
„ Běda tomu, kdo miloval jen těla, formy, vzhled.
Smrt mu vezme všechno.
Naučte se milovat duše a znovu je najdete ."
Viktor Hugo
Foto: Portrét Leopoldine Hugo od Auguste de Chatillona + portrét Viktora Huga
Zítra za úsvitu. Demain, dès l'aube. Victor Hugo
Jakmile se sluneční záře dotkne okna,
vyrazím na cestu. Vím, že čekáš.
Půjdu přes lesy, přes hory, v dešti.
Už nemůžu být ani chvíli pryč.Aniž by si všímal čehokoli kolem
odejdu jako osamělý poutník.
Se skloněnou hlavou, sevřenýma rukama v uzlech.
A můj den bude temný jako nocNikdy se neohlédnu.
Nebudu zpomalovat a nebudu se na tebe dívat.
Ani zlato, které se rozlije západ slunce.
Ani lodě plující do Harfleuru.Zatímco světlo slunce tiše slábne,
půjdu sbírat voňavé květiny.
A dám kytici na hrob
z vřesu v květu a cesmíny.
xxx
15. února 1843
Jdi s tím, kdo má tě rád a budiž šťastna v něm,
buď jeho pokladem tak jakos naším byla,
z rodiny v rodinu, jdi jako dobrá víla,
nám tady nudu nech a štěstí s sebou vem!
Tam touží po tobě, zde zadržet tě chcem.
Dci, choti, anděle! — Za dvojí metou spěj.
Nám zanech lítost jen a naději jim dej,
se slzou odejdi a tam vstup s úsměvem!
xxx
Své dceři
Věz dítě, já se vzdávám s klidnou lící,
čiň jako já, žij ve ústraní;
snad šťastna? Ne! A nikdy vítězící,
— leč v odříkání! —
Buď sladká, dobrá, zbožné čelo zvedej
jak den, jenž nebi chce svým ohněm vlásti,
ty moje dítě, v blankyt očí hledej
svou duši klásti!
Zde není šťastných, vítězů zde není,
co hodinou zveš, zlomek jest a změna,
toť samy stín jest, žití dráha v tmění
je z něho utvořena.
Svým losem znaveni jsou všickni tady,
z nich žádnému se štěstí nedostalo,
vše chybělo jim — vše to dohromady,
ó běda! je tak málo!
To málo každý dosáhnouti chvátá,
je hledá světem v touhy svojí vzplání,
toť slovo, jméno, pohled, trocha zlata
a pousmání.
Bez lásky králům každá radost schází
a krůpěj vody chybí pouštím, dítě,
je člověk tůň, kde prázdno beze hrází
vždy otvírá se hbitě.
Viz myslitele, jež jsme zbožňovali,
viz reky, nad nás již svá vznesli čela,
jak jmény svými v obzor vždy nám vzpláli
a v leta naše stmělá!
Jak podobně nám pláli v celé době,
co záře lili v tmu, vše oslnili,
jen trochu stínu hledali pak v hrobě,
tam naposled se skryli!
I nebe, které zná vše naše hoře,
se soucitem se v marnost naši sklání,
svým pláčem porosí vše naše zoře
ve chvíli ranní!
Bůh osvěcuje nás ve každém kroku,
co žijeme, náš krok v jistotu řídí,
jest všemu zákon zde vryt ve hluboku
i v srdce lidí!
Ten zákon svatý, třeba se mu vzdáti,
jej tady slyš, jej stihneš, děcko,
nic nenávidět, všecko milovati,
litovat všecko!
Překlad Vrchlický
