Jan Opolský (1875-1942) proslul už svou vyzrálou prvotinou Svět smutných (1899). Většina děl Jana Opolského ale byla vytištěna, s ohledem na jeho silný zájem o výtvarné umění a krásnou knihu, malými náklady jako bibliofilie.
Více než 60 let (mezi 1944 a 2000) nebyla jeho poezie ani próza vydávána a byl z české literatury prakticky vymazán.
Výjimkou byla kniha: Ivan Slavík, Básník miniatur a devadesátá léta, Jan Opolský, Představení v soumraku, 1968.
Více o Janu Opolském Ivo Chocholáč >>
Výběr přírodní lyriky ze sbírky: Hory a doly a lesy: básně / Jan Opolský
Hory
Ten divný kraj, kde horský vítr fouká
a pýrů podeschlých je plna chudá louka
i myších nor,
kde obilí jen sporé klasy metá,
hruď země zdá se od dávna být kleta,
sám boží tvor.Kde les je oblast vyloučená z žití,
směs mrtvolná se z dechu jeho cítí
a zánik svic,
mok všech ran světa, slanost slzí žravá
kde místo vůně šerem vyvětrává
z hub, pryskyřic.Kde zeje tůň, v níž živočicha není,
jíž hladinu jak onyx černý mění
jen šera vliv,
kde datel ve kmen vydoutnalý tesá,
jak kopal hrob by mrtvé duši lesa,
sám z trestu živ.Ten divný kraj a lidé příkří, suší,
o nevlídné a nepřístupné duši,
již halí stín,
tak zamlklí a v kontemplaci svadlí,
již stojí však, kde jiní by už padli
kams do hlubin.Ten divný kout, kraj zakrslin a kleče,
kde křemením slap křišťálový teče
a jehož břeh
je nahý, fádní, bez rokytí, květů
a šepce tutéž monotonní větu,
mdlou pro poslech.Kde nad vším všudy tane vláda hlucha,
ni nedotkne se v zjemnělosti ucha
van zvučných sil,
ba zdá se téměř, že by bylo lépe,
bys v prsou srdce zvonící a slepé
též nenosil.A kde jsou sivé, k zemi stisklé chaty,
jež bída hlídá, červivými vraty
z nich hledíc ven;
co oběť plachou, polapenou v síti
stav tkalcovský je tupě slyšet bíti
co noc, co den.Kde léta krátká, předlouhé jsou zimy,
pár chvilek jen pod stromy rozkvetlými
lze strávit snad
a srdce zdá se právo k tomu míti,
jen prahnout suše po smyslném žití,
ne milovat…
Lesní potok
Snad cosi jako krev, jež tajně v těle kmitá,
takt vnitřní, zázračný jejž vyťukává čas,
tak chladnost potoka do hustin poloskrytá
mé nejtajnější snění plavila’s.Ve vůni vranovce, jež hořká je a mrazná,
a křehké řeřichy, jež ssaje mír a chlad,
se šumem sborovým, jenž vystupuje z prázdna,
po běhu vodním možno putovat.Kde mezi křemením jdou rybky jako střely,
i písek v hlubině kde záludný má třpyt,
kam blesky zapadly, kde duhy odumřely,
kde možno počít sen a nikdy neskončit.Po běhu potoka, jenž spádný je a čistý,
má chvějnost nástroje, strun napětí a švih,
v dál plaví neznámou dnem odervané listy,
jak člověk nes’ by srdce v rukou svých.Kde jitra jsou jak pod závojem svěží,
alt smutkem zastřený kde těžce zdvihá drozd,
cest kyprý koberec už trouchnivý kde leží,
v nějž vetkána je hajní minulost.Kde modré libely jak ocel, jež se tasí,
než můžeš pomyslet, se zjeví, zaletí,
jak rychlý náznak jen, jak pouhý fantóm krásy,
jejž nemnohým je dáno viděti.Kde peníz blatouchu se zatřpytí jak zlatý
a pupalka kde lůžko lyšají,
kde tajné výtrusy, jež s kapradin jsou sváty,
do černé země lehce klesají.Kde bují devětsil a šťavel v koutě syrém,
pro vlivy světelné květ vzácně tvořený,
smrt značí chvoj a živena je šírem
a sílu ssaje svými kořeny.Tam v řádu rythmickém se věčné vlnky plaví,
tím jedna ožívá, čím druhá zaniká,
a všude kol je přeplněno slávy
zní nejtruchlejší dvojzpěv bravníka.
Hluboko v lesích
Tak útle, jemně praská tiš, zvuk brzy dál je, brzy blíž
a zas je ztracen zcela,
a tmavo je, jak obloha by světla svoje nemnohá
do prázdnot poztrácela.Stín z mnohých podstat složen as a mrtvou deltou vplývá čas
do hluchých jeskyň bytí,
jak víno duchů staleté ve sféře, kde nic nekvete,
chlad možno prsům píti.A stromy — pluk. Sta pluků snad, jež nejdou vpřed a nejdou vzad,
jen přichystány, aby
se hnuly v jedné z vzácných chvil, kdy silný tichem stihán byl
a obstoupeni slabí.Nad samet kyprá země jest, hrob může dáti, ne však nést
čís hrubé, těžké stopy,
chvoj niterně se zachvěje a ta ty marné šlépěje
svou hustou krví kropí.Vír bublin vodních. S habru list, jenž padá, nikdy nejsa jist,
kde došumí a zetlí,
jsou svědci toho jediní, co strašná temnost učiní
se chřadnoucími světly.Z nich dvou je vítěz pouze blud. Jak černá stůčka zavinut
je život duším daný;
ty nejstarší všech bolestí, jež nemohl jsi unésti,
jsou mírem přetrvány.Zdá se, žes pohřben ještě živ, že ustal větví šept a kyv
nad sypkým rovem nyní,
že vše je vzato, spočteno, i život — sladké břemeno,
i smrt — zlé dobrodiní.Mdlý noční pták se vznese jen, jak otráven, jak opojen,
jak odhmotněn se tratě,
ve výsostech až zastaví, kde hyne záblesk prchavý
jak po oltářním zlatě.
Za zmizelými lesy
Podivnou mocí neklidnou duše se vždycky chvěla,
do hájů se tu vstoupilo tak jako do kostela,nesměla ústa semknutá vřelého slova říci,
hlas by jak voda zledověl hluboko v křtitelnici;trestná by boží pravice vztáhla se na tu duši,
která tu věčný bytí mír, nezvána nikým, ruší.Bylo tu jako v kostele, ve kterém duše živá
pokojnou, vlídnou, lehkou smrt pro sebe vymodlívá.Ze stromů černých, šumících vztyčeny byly stany,
nehmotné ruce jako by vsahaly na varhany,jako by z prsou nástroje hluboké zdroje síly
ve formě hudby ztišené na povrch vystoupily;živoucí, sladké dýchání chvělo tu těly sosen,
byl-li jsi chudší o pravdu, bohatší byl jsi o sen.Z ukrytých houštin úpěl pták, podivný truvér ticha,
proti té zjevné žalosti bolest tvá byla lichá,neboť on zapěl z potřeby, ku které osud nutká,
která je měkce tající, nebo zas žhavě prudká.Zazpíval, jak by útlou hruď rozerval břitkou zbraní,
jak by to bylo pro poslech citové vymírání.Maličký pramen ledový, drcený tíhou skály,
jako krev zvolna roněná, života ubírá-li,ťukal a suslil, sváděje nerovný souboj s hluší,
o to jsa v pravdě strašnější, o co byl jednodušší.Praskalo slabě jehličí, voněly zalkle smoly,
mechy a houby plesnivě čišely po okolí,slunce sem vešlo pořídku, záclona stínu měkká
halila oltář samoty, pod kterým údiv kleká.Podivnou mocí neklidnou duše se vždycky chvěla,
do hájů se tu vstoupilo tak jako do kostela…
Vyšla luna
Vyšla luna něma, sina, před tím, který neusíná,
jevíc klín svůj chorý,
nad božím se chvějíc stanem, polévajíc amalgamem
nebetyčné hory.
Vyšla nad zem černou, háje, její stopa mrazivá je,
modrým sněhem stlaná,
okrášlená hluchým kvítím, zapuzená zdravým žitím,
smrtí nezískaná.
Zřela tvář svou bledou, tesknou, vodstvy, jež se matně lesknou,
do zrcadel jatou,
jako v mimosvětské záři v přítmí lodi na oltáři
extatickou svatou.
V horách
V kraji, kde se neúčastně, tupě k hrobu berem,
je i orloj přesýpací rychlým časoměrem.
Zde je záliv nepohnutý pro duše i těla,
vteřina, než smysly mine, jak by zesivěla.
Zdá se ničím nedělená jednotvárnost těžká
živit zítřek nestráveným zbytkem svého dneška,
dopíjením mělkých číšek po včerejším hodě,
s myšlenkami spoutanými živa na svobodě.
Počít den svůj, v Kristu skončit, aniž noc ji zmate,
bez zájmu být přichystána pro dny nepočaté.
I ten kraj se zdá být zaklet v jisté sféře sklenné,
na oblasti ze snu vzaté tebe upomene.
Jistá tvrdá nepohnutost, příkrá mluva forem,
zatajená tíha bytí ve výrazu sporém.
Plavá mračna navzdor výším, příliš hmotná jsouce,
jako brav jdou zkameněle po nebeské louce,
spásajíce modrou trávu široširých stepí,
utichlý je vítr shání jako pastýř slepý.
Bouřím se tu nelze vybít. V kruhu bludném hynou,
obzory je uzavřely černou jehličinou;
syrovost a plíseň věje stále z hlubin jejich,
báje tichem uchráněné o neznámých dějích.
Pole prázdná jsou a chudá, zem tu málo dává,
řídké klasy oves metá, časně žloutne tráva,
všecka síla této země vejde v sporé hlízy,
lačným byly zasázeny, lačnější je sklízí.
Voda bez ryb, příliš jaksi neživotně vleklá,
jak by proti vůli vlastní do prázdnoty tekla,
nestačujíc omývati kalné stopy žití,
měsíc se v ní, ani hvězdy nikdy nezatřpytí.
Na souhraní polních stezek svaté sochy čnějí,
hledí — nežli živé líce — mnohem význačněji,
jak by kamsi za obzory, do zásvětí zřely,
pro tento svět zrak majíce zcela odumřelý.
Řada chalup ponížených bezmála až k zemi,
zbičovaných nepohodou, slotou, vichřicemi
v oknech slepých, blanovitých divný zásvit tají:
tvrdí lidé tady bydlí, tvrdě umírají;
v stálém boji se životem neuznaní reci,
černé, kruté pecny chleba sází do svých pecí.
Zevně tupí, obolení, nepřístupní, suší,
zcestnou, tajnou kontemplací vzněcují svou duši,
v jejich žití hrubnou dlaně, strastmi bělá hlava,
vzácná víra v převtělení ale neselhává.
Smrt je dobrá. Zámek puklý u žalářů jejich,
báje tichem uchráněná o neznámých dějích.
Horská noc
Takový krutý, tvrdý kraj. Větry tu tence fičí,
na každém kopci vdechuješ éthery stále řidčí.
Žravý ti denně, břitký vzduch do prsou v chůzi bodá,
z rozsedlin jak by vytryskla ledová skalní voda.
Jako by tvoje myšlenky načechral vítr živý,
vyčistil dálky duchovní, hloubky a perspektivy;
jak bys byl schopen rukama dosáhnout téměř nebe,
jako by věčnost svíjela závoj svůj kolem sebe.
Brzký tu soumrak nadchází. Zmožení světla stínem,
amethyst slunce zhasíná vysoko nad Levínem,
prázdnotou polí rozsévá nesmírně plaché svity,
tak jako den i večer zde bez jakés intensity.
Noc když se potom oněmlá nad tímto krajem sklene,
mihnou se hvězdné křišťály v skupenství ustavené,
půlměsíc hříšné vábnosti efébsky křehce vpluje,
jako kdo touže po mnohém, ničeho nemiluje.
Pak už ten ztichlý horský kraj není tak zevně krutý,
příkrosti tvarů vyniklé mlhou jsou obdechnuty,
barvy i formy syrové ve třpytné lázni tají,
měníš se v nocích záludně, divný můj rodný kraji!
Zdá se teď, že se na polích stříbrná žatva kmitá,
na místě zrní jiskry jsou v chudobných klasech žita,
skleněné zdá se ovoce tížiti stromy štěpné,
cesta se do hor jako most duhový k nebi vzepne.
Voda se v hybném potoce sinavě, mlčky čeří,
jako by rozpuk bílý květ na každém černém keři.
Světelná, čistá, plachá pýř zasýpá stráně, doly
jakousi ze slz kosmických vyvátou čirou solí.
Všecko je plaše stříbřité. Smrkové lesy, mýtě,
tesknota chvějná, nesvětská za srdce uchopí tě.
Nechápeš, že by tento kraj mohl mít tvářnost dvojí:
jednu, jež tupě zraňuje, jinou, jež rány hojí.
Do srdce fluid chladnoucí neznámo odkud vlíná,
stává se sladkou mysticky končina nehostinná.
Bolesti kopí ztupne dřív, nežli ti boky zbodá,
na místo horké krve žil vlhčí je chladná voda.
Kde je tvá vášeň? Leží sníh lehounký, modrý na ní,
tak jako Perchta sen tvůj jest, mátožná, bledá paní.
Tiché lesy
Vlož ruku na srdce. Jest jediné, jež tepe.
Vše vůkol utichlo jak zvon, jejž rozlili.
Tvá touha — stihnout mír — je bloudění jen slepé,
je marné, bezmocné a těžké úsilí.Jsi choře žíznivý a chlad je číše syrá,
v niž roní krev svých dum chvoj černých borovic,
v niž ticha krůpěje van okamžiků stírá,
lék míse tajemný, v němž jedu polovic.Jsi žízniv horečně, až rtové tvoji pukli,
tvým smyslům sílu vzal čas trpně přestálý,
sny tvoje nejsladší kol číše té se shlukly,
jed němé samoty z ní všecek vyssály.Jak mezi obry dlíš, již věkem v mdlobu klesli,
v tak těžkou jako smrt, z níž sladko nevstati,
ve výši jejichž hlav stín černé krajky kreslí
a pudí oči tvé na pokraj závrati.Tvůj stesk je nesvěřen. A smlčena tvá přání,
jež v zdrojích tichosti se v kámen promění,
tuť smyslem života jen vleklost umírání
a krása zásvitů jest v jejich shášení.Po lávkách práchnivých jak nohám jít by bylo,
po jevech přeludných mdlým rukám sahati,
sled zvuků uhaslých, jež ticho zadusilo,
zas v duši formovat, když čas jich nevrátí.A jak bys cizích úst byl nucen vládnout řečí,
jež těžká výraznost dřív zcela oněmí,
svůj hořký žal za bolest ještě větší
si s neznámými směnit dušemi.Jak myrhy vnímal bys dech po shoření zbylý,
jenž věje étherně kol krypty kamenné,
a skonem kadencí, jež duši unavily,
ti sluchem přešla duše pramene.Nad černou studnicí jak chýlil by ses bez dna
jak zbaven tíhy své, však stále níž a níž,
tak stále bez konce, že stříbrořadí hvězdná
nad jiným světem vzcházet uvidíš.
Černý les
To bylo nejinak, než jak by zvonů znění
se tratíc zavadlo až ve zvukový stín,
a s výšek závratných kde oblačno se pění,
kams zapadalo navždy do pustin.Tak chladně, syčivě se chvělo křehké listí,
jak formou hudební by vyjádřen byl žas,
jak hořká náchylnost ke snu a nenávisti,
již, duše lidská, tajně živila’s.Kol syrou plesnivost a troucheň sypké země,
jak jedem vranovce by prostoupen byl chlad,
mrak neklidu, jenž mlčky přepluje mě,
bych nad hlavou svou cítil putovat.A onen divný zpěv, jejž sordinuje dálka,
jímž láme žalost svou a samotu svou drozd,
s ním v duo spojíc se i nitro moje zalká
nad živým přítomnem, pro mrtvou minulost.I pro sám černý les, jenž celé dlouhé věky,
snům těžce život dav, rov pro ně ustýlá.
Ni jeden nekmitne mu průhled do paseky,
kde srna bílá by se zjevila.
Včely
Luk parných síla, vání lad, jak z živého by duch jen vzat
byl okřídleně schvělý,
jak ze květů všech vyvátá jen étherická podstata
by tála v díle včely.Žár slunce jak by sílící se s prachem pelu v směsici
ve zlatě medu skrýval,
do číše z vosku jak by lil se výron sladkých zemních sil
co jantarový příval.A jak by plodné půdy sen byl z hlubin bytí vynesen
na třpytné světlo denní,
i prchlé jara měsíce jak sloučeny se jevíce
co jedno okamžení.Též chvění růstu, zrání čas se v ambrosii včelí zas
jak tajný prvek zjeví,
dech lípy šumné, střemchy, jív, snem hlavu kdys ti opojiv,
jež o tajemstvích neví.A jetel plný vířných míz z ní voní zas, jak voněl kdys
na rozvlněném lánu…
I rdesno voní prostičce. Jdeš po mystické cestičce,
již’s našel vyšlapánu.Tak smysly tvé med opíjí, jak ve vesmírné chemii
když dechů sbor se spojí.
Klid země zjímán v medu jest. Žár slunce, jenž dal růžím kvést,
jichž anemičnost hojí.
Ruská země
Pravice boží stvořila ve světle kosmu raném
panenskou zemi, oděnou zeleným sarafánem,
nesmírné vody vylila, které se dmou a pění
tak jako pentle stříbrné, vlající u čepení.
Na sta verst kolem dokola zvlnila stepi snící
voňavou travou, janovcem, mochnou a tataricí;
dala jim šíř a tesknotu neznámou v lidském slově,
těžkou jak dlouhé zmírání na koni Mazepově…Jiskrnou zimu stvořila. Třeskuté noci její,
s ubledlým šperkem Syria, se slzou Casiopei,
noci, jež mají strašlivou, smrtelnou téměř krásu,
ve kterých hyne ztraceně klinkání tarantasu,
ve kterých černí havrani tuhými křídly vějí,
zapadá posun života hluboko do závějí…… Taková kráska rozkošná vzešla, ej, z ruky Pána,
za jiter rosou studenou, čisťoučkou umývána,
na večer s jejích beder plášť oblaků rudých vane,
lunu má s hvězdnou polárkou za ňadry poskrývané;
čtveré se moře dotýká lichotně jejích nohou,
k hlavě jí supi uralští vysoko vzlétat mohou,
na půlnoc tajgy nesmírné k hluchému zvou ji tanci,
k poledni dálka plamenná sahá až ku Byzanci;
nesmírné řeky klokotné, ozvěny hlubin plné,
jejichž hlas, co by požehnal, bez vůle pouze klne,
nesou své vory. Známo-li, kam by je mohly donést?
Není v tom marném neznámu ukrytá pouze bolest?… Plachá je kráska vyšedší z čarovné boží síly,
jak by ji v látky průsvitné zázračně ošatili.
Tak se ti luzný její zjev do mysli snivé vtírá,
že jest jak sterleď lapená čeřenem všehomíra.
Nevěsta sněžná. Sladká máť, u níž je žíti blaze,
nejprostší růže, jaká kdy zadýchla na Kavkaze,
nejhlubší kalich, jakým slez rozkvétá kolem vesnic,
hrdlička, jež tu hřaduje, z vrozené moci teskníc.
Hrdou nám krásku stvořila, vesmíre, síla tvoje,
z polovic rukou Peruna, z polovic Domovoje,
na jejíž plavé kadeři helmice blyskná sedí,
přes modrý padá, teskný zrak posupné její hledí.
V tatarské krvi kalený, dvojostrý meč svůj tasí.
Darmo-li svoje Igory před věky zrodila si?
Hustá krev Skytů, Sarmatů v prsou jí, zdá se, dýmá,
hleděla očima sladkýma, hledí teď zlověstnýma.
Zhrůzněla krásná orlice. Zoban i dráp má břitký,
se skalin světa nejvyšších obzírá svoje dítky.
Z dětí svých každé utěší. „V tobě jsem, ty jsi ve mně.“
Krví mou veskrz prosycen každičký aršin země.
Pod peruť svou vás shromáždím. Přivinu k prsům horce.
V bojary chlopy proměním, žebráky v divotvorce.
Nad všecky hořem shrbené, šedivé selské chaty
vysoko pro hru paprsků vztyčím jim Kreml zlatý.
Pro plachý, světlý ruský zrak rozvinu kružby chrámu,
aby zrak bloudil ještě víc na cestě po neznámu.
Z nejtěžších kvasů pít jim dám zděděné lidské dumy,
nad písma sklonit mystická, kterým duch nerozumí…“… Pravice boží stvořila truchlou jak z vosku svíci,
z černých vod lidských osudů pokřtěnou krasavici.
Velikonoční
Jen zlato, modř se uzří mísit s bělí
a oblaky jak kantátu by pěly
lehkou a vlavou,
i míza hojná, sladkohořká v stromě
jak tělem krev se bouří podvědomě,
srdcem i hlavou.A zlatem orsej svobodu svou platí,
všem pukům se lze volně otvírati
a stéblům praskat,
a mluvit těm, kdo posud stáli němi,
i vláhám jarním tiše klesat k zemi
za šumu kaskád.Lze naznačit jen ostýchavou řečí,
těch, pokorně již na kolenou klečí,
čím prsa planou
a hledět zrakem krokusu, tak měkkým,
svůj plachý pohled vyměnit si s někým
na uvítanou.Ze všech stran světa v souhře věčných zvonic
se čistá, vroucí symfonie roníc
po širém kraji,
jak vítr vzruší myšlenkové lesy,
strom každý ze sna lehce povzdechne si,
jak ožívají.Vod rythmus hladký, uvolněný spěchá,
svá čela sklání podražec a lecha
jak zmatkem jaty;
jsou zření tvá i představy tvé ranné,
pel nad jívami nepokojně tane,
jsa všecek zlatý.
Noc
To byla sladká, zalklá noc a hvězdy stříbro mžily,
byl vnitřně jimi prosvětlen stav duše zasmušilý.
Zrak v serpentině potoka zřel občas vlnky spěti,
jak zjevil by se prchavě mdlý záblesk na perleti.
Pod stříbrnou se patinou les zachvíval a luka,
prach rozsívala jiskrný kol étherická ruka.
A jako v rakvi skleněné by krásná mrtvá snící
ve plachém hoři zásvětním kdes dlela na měsíci.
A sytil vlahý širý kraj dech pokosených otav,
pták ticha noci nevzrušil, jen temně zarokotav.
Tak jako chodec mystický šlo ticho mezi klasy
a černá země znaveně a těžce ulehla si.
Vlál všude mír, jen srdce cval ve hlasu prázdné hrudi
v let nekonečnou prostorou on touhu marně pudí.
A ticho je tak veliké jak abstraktní huk zvonů,
jenž s věže kosmu doléhá v sluch spících milionů,
tak tajemné jak oceán a symbolicky syté,
že jako mrtvou hranici v ně snem svým překročíte.
Tak významné jak proroctví, jak hrobu tůň tak svaté,
v tom tichu jednou vteřinou i věčnost přetrváte.
To byla sladká, zalklá noc a hvězdy stříbro sely,
jak zjeven by byl v reflexu svět věky odumřelý.
I spaly chaty, lávky vod, báň kaple spala v míru,
jak černých flórů schvívání byl přelet netopýrů,
vzduch provinut byl mrákotou a váním nočních fial,
ret políbení upíří od chladu lučin přijal,
však není v celém vesmíru, kde s lodí svou bys přistál,
v tu noc žal žití zajat jest ve tvrdý čirý krystal!
