Písně Kosmické z roku 1896 jsou Nerudovou reakcí na dobu plnou nesmírných objevů. Ve společnosti je cítit velkou změnu po všech stránkách. Je to doba, kdy se ve společnosti objevuje Teslova a Edisonova elektřina (Edison první elektrárna - 1882). Je to doba stejně hektická, jako doba plná nových převratných technologických objevů o sto let později.
Koneckonců Nerudova touha po nových vědeckých objevech přinesla první ovoce už v jeho 29 letech, kdy přiváží z Francie do Čech vědecko fantastický román Pět neděl v balóně Julese Verna jako "literární kuriozitu". Janu Nerudovi vděčíme také za to, že už v roce 1869 vyšel první překlad Julese Verna do češtiny, román Cesta kolem Měsíce.
Jan Neruda měl také dobré znalosti o tehdejší astronomii. Jejím základům vyučoval i bratry Fričovy, kteří založili slavnou Hvězdárnu v Ondřejově.
Jako zajímavost uvádíme i to, že astronaut z českými kořeny Andrew Feustel, který se v roce 2009 účastnil mise STS-125, vzal na palubu raketoplánu Atlantis do vesmíru českou vlajku a české vydání Písní kosmických z roku 1916.
Písně kosmické (38 básní) byly jeho poslední básnickou sbírkou.
Nadčasové dílo obsahuje žalozpěvy a hymny, které byly a jsou nejvíc propagovány v době, která je pro český národ svízelný. Jsou oslavou nezdoleného lidského ducha a nekonečné touhy po objevování.
Jan Neruda : Jak lvové bijem o mříže
Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům
a jsme zde Zemí spjatí.Nám zdá se, z hvězd že vane hlas:
"Nuž pojďte, páni, blíže,
jen trochu blíže, hrdobci*,
jimž hrouda nohy víže!"My přijdem! Odpusť, matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my blesk k myšlénkám spřaháme
a noha parou cvalá.My přijdem! Duch náš roste v výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí!My přijdem blíž, my přijdem blíž,
my světů dožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!
Věřte, že také hvězdičky
Věřte, že také hvězdičky
mnoho, ba mnoho bolí,
každá si s námi naříká
slzavé na oudolí.Mají svou drsnou lopotu,
točí se, běží, svítí,
sto tisíc mil vám přeběhnou
pro kousek živobytí.Do únavy se lopotí,
trýzní svá zlatá těla,
kosmický prach si stírají
ze vznešeného čela.
Čím člověk já ve světů kruhu jsem?
Mně skromnost má jazyk víže, -
však pohleďte někam ke dvoru,
hned znáte, kdo sluha, kdo kníže.Já Slunci a Siriu říkám „ty“,
a ony? - Vzdor skvělé záři
vždy pokorně stojí opodál
se služebným úsměvem v tváři.
Seděly žáby v kaluži
Seděly žáby v kaluži,
hleděly vzhůru k nebi,
starý jim žabák učený
odvíral tvrdé lebi.Vysvětloval jim oblohu,
líčil ty světlé drtky,
mluvil o pánech hvězdářích
zove je „Světa krtky“.Pravil, že jejich hvězdný zkum
zvláštní je mírou veden,
dvacet že milionů mil
teprv jim loket jeden.Tedy že, řekněm pro příklad
- věříme-li v ty krtky -,
k Neptunu třicet loket je,
k Venuši jen tři čtvrtky.Rozmluvil se pak o Slunci
- žáby jsou divem němy -,
ze Slunce že by nastrouhal
na tři sta tisíc Zemí.Slunce že velmi slouží nám,
paprskovými klíny
štípajíc věčnost na rok a
směnkové na termíny.O kometách že těžká řeč,
rozhodnout že to nechce,
míní však, že by nemělo
soudit se příliš lehce.Nejsou snad všecky nešťastny,
nejsou snad zhoubny všecky,
o jedné ale vypráví
sám rytíř Luběněcki:sotva se její paprsky
odněkud k nám sem vdraly,
vskutku se v glinské hospodě
hanebně ševci sprali.O hvězdách potom podotknul,
po nebi co jich všude,
skoro že samá slunce jsou,
zelené, modré, rudé.Vezmem-li pak pod spektroskop
paprslek jejich světla,
že v něm naleznem kovy tyž,
z nichž se i Země spletla.Umlknul. Kolem horlivě
šuškají posluchači.
Žabák se ptá, zdaž o světech
ještě cos zvědít ráčí.„Jen bychom rády věděly,“
vrch hlavy poulí zraky,
„jsou-li tam tvoři jako my,
jsou-li tam žáby taky!“
Vzhůru již hlavu, národe,
k nebi své zdvihni oči!
Viz: jsou tam i malé hvězdičky,
kol nichž se velké točí!
Toť prostě tím: ty maličké
z jadrného jsou fládru,
ale ty velké a poslušné
jen z plynových jsou hadrů.Troufám, že při té myšlénce
srdce ti povyskočí -
nuž - buďme tou malou hvězdičkou,
kol níž se velké točí!
Jde to, ach jde! Jen každý hleď
k vlastnímu dobře jádru:
bude-li každý z nás z křemene,
je celý národ z kvádrů!
Přijdou dnové, léta, věky, věků věky.
Kolem Slunce mdlobou hasnoucího
kroužit budou planet mrtvoly.
Země bude siná, tichá, němá.Dávno bude po všech lidstva synech -
v prach a jíní rozpadla se těla,
dávno bude po všech slávy činech -
touha někam v vesmír odletěla;
dávno po srdci i jeho bolu,
dávno dohořelo milování,
jásot odvanut i žalování,
dávno, dávno, poslední co píseň
zoufalou svou vzduchem chvěla tíseň -
všechen život v mraznou ztuhnul plíseň,
bol i radost v kámen ztuhly spolu.K příkrovnímu, lhostejnému nebi
povrch Země příšerně se šklebí,
Zem je samá dlouhá, hlubná vráska.
Mrazný éter do povrchu pere,
šklebinou se k Země nitru dere -
Země puká tiše, nezapraská,
Zem se trhá tiše, beze zvuku,
Zem je němá, dožila svou muku. -Přejdou dnové, léta, věky, věků věky.
Šerou prostorou jak černá rakev
Země krouží slabnouc, slabnouc v letu,
jak když orel těžce postřelený
ve spirále děsně obrovité
dolů letí - letí - letí -Dopadne Země k Slunci zpět,
ze Slunce šlehne plamů květ
jak života na úsvitě,
a vzdálené hvězdy a širý Svět
zví, že se tu naposled - naposled
líbají matka a dítě.
Ty věčné hlasy proroků,
že také mrtvi budem,
nuž ano, ano, víme to -
my Světa nepřebudem!Co rozkvétá, to odkvétá,
co vzešlo, zase chřadne,
a Zem i s lidstvem rozkvětlým
jak bílá růže zvadne.Však proto smrti myšlénkou
my srdce nezbodáme!
My vyžijem a dožijem
a Světu příklad dáme!Dřív Světa původ seznáme
a sil všech tajné zdroje,
dřív na dno časů sestoupnem
a sečtem světů roje!Před žádnou, žádnou záhadou
své šíje neskloníme,
o nebes klenby nejzazší
svým duchem zazvoníme!My umřem, avšak dříve si
hrob vystelem slávou,
Svět celý musí nad hrobem
stát s obnaženou hlavou.
