O zbytečné smrti Puškina, nadčasového génia ruské kultury

Puškin, který dokázal geniálně rozebrat "na atomy" chování lidské společnosti, podlehl obyčejné lidské žárlivosti a díky své ženě, která nemístně laškovala s homosexuálem mladým Francouzem, baronem d´Anthès vynutil si souboj strašlivě urážlivým dopisem.

„Slov málo, ale tak přesných, že vyjadřují vše. Každé slovo má nekonečnou hloubku, každé slovo je obsáhlé jako básník." Stačí se začíst do geniálního Měděného jezdce.
A Gogol pokračuje: „Je to ruský člověk na takovém stupni vývoje, k jakému možná dospějeme za dvě stě let..."...„mimořádný a patrně jedinečný projev ruského ducha".
Takto se o ruském géniovi vyjádřil velký ruský básník a spisovatel Gogol.

„Psát o Puškinovi znamená psát o celé ruské literatuře," tvrdil Bělinskij. Cítím to stejně. Ani pro Němce nebyl Goethe to, co je pro Rusy Puškin. Ruská kultura bez nadčasového Puškina je dnes nemyslitelná a ohlas na jeho dílo je neutuchající. To vidíte i dnes na sociálních sítích.

Přesto Puškin, který dokázal geniálně rozebrat "na atomy" chování lidské společnosti, podlehl obyčejné lidské žárlivosti a díky své ženě, která nemístně laškovala s homosexuálem mladým Francouzem, baronem d´Anthès vynutil si souboj strašlivě urážlivým dopisem.
Souboj se odehrál v pět hodin odpoledne 27. ledna 1837. V ten okamžik „...pohaslo slunce ruské poezie," čteme v jediném nekrologu, který po Puškinově smrti proklouzl sítí carské cenzury.

Jako slávu a pýchu rodné země oslavil dílo Puškina Lermontov. (viz básně)
Turgeněv viděl v Puškinovi „prvního skutečného básnického tvůrce na Rusi".
Gončarov zase přirovnal Puškina k Aristotelovi, co se týče jeho velikosti a odkazu budoucím generacím.

Na smrt Puškinovu / Michail Lermontov

Vladaři, pomstu, pomstu, vladaři!
Padám k tvým nohám:
buď spravedliv a vraha potrestej,
ať jeho smrt až do nejzazších dob
potomkům hlásá spravedlivý soud
a strašnou hrozbu všechněm zločincům.

Zahynul básník! – otrok cti své,
s olovem v hrudi, s klevetou,
položil, po pomstě jen žízně,
svou hrdou hlavu prokletou.
Nesnesla duše básníkova
pohanu drobných urážek;
vstal proti tlavhu, jejž svět snoval,
a padl – sám jak celý věk.
A padl... Ale nač teď lkáti?
Ni chválit s vámi nebudu,
omluvy s vámi shledávati –
je dovršen hlas osudu!
Ó vy, kdo jste tak dlouho štvali
svobodný, vzácný jeho dar
a pro svou radost burcovali
napolo uhaslý žár,
nuž i veselte se, vidíte-li,
že nemoh dál svou bolest nést:
Jak pochodeň zhas tvůrce skvělý,
květ živé slávy popel jest!...
Vrah chladnokrevně vedl ránu...
nebylo žádné naděje:
ved pustý cit svůj podle plánu,
v něm pistole se nechvěje.
A jaký div to? Pudu hově,
jak tlupy emigrantů dřív,
lovících štěstí, moc a vliv,
k nám přivandroval osudově,
s posměchem drze přezíral
té cizí země zvyk a mravy:
jak moh by šetřit naší slávy,
jak chápat v okamžik ten dravý,
na koho vražednou zbraň vzal?...

I leží v hrobě, došed k cíli,
jak onen básník neznámý, však milý,
jenž žárlivostí sklácen dřív,
se hrdinou stal jeho veršů vzácné síly,
jak on bezcitnou rukou sražen byv.

Proč od něhy svých snů, přátelství upřimného
do světa závisti on vstoupil, vražedného
pro srdce svobodné a vášně plamenné?
Proč podal ruku těm, kdo drze promlouvali,
proč věřil slovům těm a lichotkám, jež lhali –
on, jenž znal lidi od mladosti své?...

Když vínek vzali mu, na čelo nasadili
mu věnec z trnoví, jenž laurem proniká;
a skryté trny zkrvavily
to sladké čelo básníka.
Poslední jeho dny mu otrávili v blátě
lstných nápovědí svých.
I zemřel s neukojitelnou žízní po odplatě,
v níž hořel tajný hněv nadějí zklamaných...
Umlkly zvuky vzácných písní,
už nerozezní se jich dech,
útulek pěvcův – v tmě a tísni,
a pečeť krve mu tkví na ústech!

A vy, nadutí – následníci
otců, jež známá podlost proslavila jen,
otrockou patou šlapající
po zbytcích rodů? jimž byl osud otčímem!
Vy sběř, jež lačně u trůnu se kupí –
každý z vás génia, svobody, slávy kat!
Před vámi ostří zákona se tupí
a soud i pravda musí umlkat!...
Však je i boží soud, vy, za nimiž zlo chvátá,
je hrozný soudce; čeká již;
je nedostupný zvuku zlata
a zná tvé činy, vše, nač pomyslíš!
Nadarmo přiběhnete k němu s klevetami –
nic neodvrátí od vás jeho hněv,
a vaše černá krev nesmyje s vámi
básníka spravedlivou krev!

přeložil Josef Hora

Smrt básníka / Michail Lermontov

Odplatu, vládče, žádám odplatu!
Když bude třeba, k nohám padnu ti.
Buď neúprosný a potrestej vraha,
aby tvůj ortel i v budoucím čase
potomkům hlásal spravedlivý soud
a zločinci si vzali poučení

Zahynul básník, sluha cti a práva,
olovo v hrudi, v žilách pomluv jed,
už klesla jeho hrdá vzpurná hlava,
jež nedovedla křivdu promíjet.
Zteč malicherných pletich neumělo
snést spravedlivé srdce poety.
Zved proti světským předsudkům své čelo –
a zabily ho podlé klevety.
Je mrtev... K čemu jsou teď pozdní slzy,
nářky a prázdné pochvaly? Jak snést
omluvy, lži a všechen ten křik drzý?
Osud se splnil. Dokonáno jest.
Vy, vy jste jeho volnou duši štvali,
vám vzácný dar byl na obtíž,
vy, vy jste z jiskry rozdmychali
oheň, jenž dávno hrozil již.
Jen veselte se nad požárem
trýzně, v němž hořel tolik dní,
nad jeho časně zvadlým laurem
a nad vyhaslou pochodní.

Jak chladnokrevný, klidný zcela
a otrlý byl jeho vrah
a žilka se v něm nezachvěla,
když po pistoli ruku vztáh.
Proč také? Dostal se k nám z dáli
náhodou z vůle osudu, bez ohledů a bez studu
myslel jen na moc, na metály
a neměl ani ponětí
o našich mravech, naší slávě,
díval se na nás pohrdavě
a nedoved si srovnat v hlavě, kdo má být jeho obětí.

Je mrtev. V hrobě spí už v této chvíli
jak onen pěvec neznámý a milý,
hrdina jeho divukrásných slok,
jenž z žárlivosti slepě hnal se k cíli,
kde zavraždil ho bezohledný sok.

Proč opustil své sny, své přátele, kout klidný,
a vkročil do světa závisti, zloby špíny,
jenž srdce svobodné k zoufalství přivádí?
Proč ruku podával každému farizeji,
pochlebným žvanilům, co stranou se mu smějí,
když přece lidi znal tak dobře od mládí?

Věnec mu z hlavy sňal dav krutý, nelítostný,
v trnovou korunu zelený vavřín vplet
a na tvář stín mu padl hned
a čelo rozdrásaly ostny.
I chvíle poslední mu otrávili tupci,
urážky, posměšky a sprostá kleveta
a zemřel zklamaný s pocitem křivdy v srdci
a s žízní po pomstě tajenou po leta.
Už jeho čisté písně svěží
umlkly navždy. V zajetí
ponuré krypty pěvec leží
a smrt mu ústa pečetí.

--------------------------

A vy, naduté, pyšné děti
otců, jimž získávaly věhlas neřesti
ničíte poslušně čest rodů po staletí
stíhaných potupou a knutou neštěstí.
Stojíte u trůnu jak šelem smečka dravá,
génia, svobody, slávy jsme katani.
Svůj záměr ukryli jste pod zástěrku práva
a pravdu před vámi už nikdo nebrání.
Přijde však boží soud i na zrádce a kata.
Ten hrozný soudce, který všechno ví,
neskloní hlavu před hromadou zlata
a před zločinci, jakými jste vy.
Můžete křičet, klevetit jak chcete,
nepomůže vám žádná intrika.
Svou černou krví nidky nesmyjete
svatou krev básníka.

přeložila Hana Vrbová